Remarques sur la règle de Winter

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIII (2005), 33–37 Poznámky k Winterovu pravidlu Witold Mańczak Cracovie Autor předkládá několik postřehů týkajících se Winterova pravidla, z nichž nejdůležitější jsou tyto: (1) autor nezná žádný jazyk, v němž by došlo k fonetické změně podobné té, kterou Winter připisuje balto-slovanštině; a (2) některé výjimky z Winterova pravidla by bylo možné vysvětlit tím, co autor nazývá nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. 1. Mezi konstatováním, že Napoleon zemřel roku 1821 na Svaté Heleně, a konstatováním, že člověk (nebo obecněji každá živá bytost) je smrtelný, je zásadní rozdíl. První konstatování, omezené časem a prostorem, se vztahuje k historické události, zatímco druhé, platné vždy a všude, je biologickým zákonem. Mutatis mutandis, podobné rozdíly existují i v lingvistice. Římští gramatikové znali jediné pravidlo historické fonetiky: vocalis ante vocalem corripitur (například habēre, habēm̄us, habētis, habēbat, ale habeō, audīre, audīmus, audītis, audītum, ale audiō, audiunt, audiēbat). Uvedené pravidlo se týká jediného jazyka (latiny), zatímco Zipfův zákon platí pro všechny jazyky a všechna období jejich dějin. Protože na světě existuje nejméně 3000 jazyků, je rozdíl mezi pravidlem vocalis ante vocalem corripitur a Zipfovým zákonem obrovský, srovnatelný s rozdílem mezi 1 a 3000. Vzhledem k tomu, že se „Winterův zákon“ týká pouze jednoho jazyka (balto-slovanštiny), a podobá se proto pravidlu vocalis ante vocalem corripitur, a nikoli Zipfovu zákonu, je přesnější nazývat jej „pravidlem“. Skutečnost, že naprostá většina lingvistů zaměňuje zákony a pravidla, lze vysvětlit tím, že se vůbec nezajímají o kvantitativní aspekt jazykových jevů a nevidí žádný rozdíl mezi 1 a 3000. 2. Winter (1978: 444–445) napsal toto: „Je vývoj typu VD > V:D přirozený? Anebo je to, co zdánlivě nacházíme v baltských a slovanských jazycích, neobvyklý jev? Namísto toho, abych se pokoušel uvést dlouhý seznam paralel z jiných jazyků, omezím se na krátkou diskusi o známém vývoji v polštině. Ve velmi velkém počtu polských slov nacházíme alternaci typu dwór, dworu... Změna, kterou by podle současného stavu bylo třeba nazvat zvýšením samohlásky, se vykládá jako prodloužení samohlásky... Podmínky pro zavedení délky se zdají být následující: krátké o, ať už pocházelo ze staršího o nebo staršího e, bylo 34 | W I T O L D M A Ń C Z A K prodloužena v pozici před znělou ne-nosovou souhláskou, pokud za touto souhláskou následovala (z hlediska současné polštiny) hranice slova nebo morfonologická hranice plus závěrová souhláska. Je zajímavé povšimnout si jak podobností, tak rozdílů mezi podmínkami prodlužování ve středověké polštině a v balto-slovanštině: V polštině se zdá být rozhodující skutečnost, že souhláska má rys [+ znělý], zatímco v balto-slovanštině je rozhodující, že tento rys je distinktivní – prodlužování by tedy nastávalo před r ve středověké polštině, nikoli však v rané balto-slovanštině. V polštině má tento jev, pokud jde o bezprostředně následující fonémy, širší rozsah; na druhou stranu v balto-slovanštině neplatí, že by se foném spouštějící proces prodlužování musel vyskytovat ve specifickém prostředí. Prodlužování ve středověké polštině a v rané balto-slovanštině jsou proto podobné, avšak rozhodně ne totožné procesy; ve středověké polštině nedošlo, takříkajíc, k oživení dávného pravidla, nýbrž podobné podmínky vedly pouze k podobným výsledkům. Mezi prodlužováním samohlásek ve staré polštině a v balto-slovanštině je zásadní rozdíl. Ve staré polštině šlo o změnu podobnou tomu, co se v současnosti děje ve fr. ruse oproti russe nebo v angl. dog oproti dock, tedy o prodlužování samohlásek před koncovou znělou souhláskou, zatímco v balto-slovanštině mělo k prodlužování docházet před nefinální znělou souhláskou, srov. lit. úoga nebo st. sl. vinjaga. Osobně neznáme žádný jazyk, v němž by došlo ke změně totožné s tou, kterou Winter předpokládá pro balto-slovanštinu. A to přináší problém: je možné, že v balto-slovanštině došlo k hláskové změně, k níž nedošlo v žádném jiném jazyce? 3. Jsou případy, jejichž interpretace se zdá pochybná. Parmi les mots que cite J. H. Holst (2003: 164) pour étayer sa thèse, on trouve “lit. stógas; pbsl. *stágos < *stágos”. Il ne se rend pas compte qu’il existe une contradiction entre le lituanien et les langues slaves, où il y a des mots comme pol. stóg, tchèque stoh ou russe et slovène stog, qui proviennent de *stogъ. Un allongement, qui a eu lieu en lituanien, ne s’est pas produit dans les langues slaves. Ailleurs, le même auteur (2003: 149) a écrit: „Werner Winter vyslovil tvrzení, že krátká samohláska se v balto-slovanštině prodlužuje před znělou závěrovou souhláskou... zda je však správné, je předmětem značných sporů. V tomto příspěvku ukazuji, že je lze modifikací proměnit ve správné tvrzení: k uváděnému prodloužení docházelo pouze pod slovním přízvukem. To, že slovní přízvuk hraje roli v dějinách hlásek, není nic neobvyklého. Patrně nejznámějším příkladem je Vernerův zákon.“ Je třeba zdůraznit, že naprostá většina germanistů chápe Vernerovo pravidlo tak jako Jespersen, který použil dvě smyšlená slova: ásasa > ásaz(a) a asása > azás(a), tedy že se frikativy zněle vyslovují v mediální a finální pozici, s výjimkou případů, kdy následují po přízvučné samohlásce (Mańczak 1990: 92). V souladu s tím všichni germanisté rekonstruují protogermánská slova typu REMARQUES SUR LA RÈGLE DE WINTER 35 *wulfaz. Proto je rozdíl mezi Winterovým pravidlem, které se podle Holstem navržené modifikace týká pozice „pod slovním přízvukem“, a Vernerovým pravidlem, jež se uplatňuje v pozici po přízvučné slabice i v pozici po nepřízvučné slabice. 4. Již mnoho let tvrdíme, že ve všech jazycích závisí podoba slov na třech hlavních faktorech: nejen na pravidelném hláskovém vývoji a analogickém vývoji, ale také na tom, co nazýváme nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. Ve všech jazycích podléhají často užívané morfémy, slova a skupiny slov nepravidelným redukcím. Věnovali jsme tomu tři monografie (Mańczak 1969, 1977 a 1987) a také řadu článků. Pokud jde o Winterovo pravidlo, má výjimky, a proto se názory na ně různí a bylo učiněno několik pokusů o jeho modifikaci. Nemáme v úmyslu zde rozebírat otázku, zda je toto pravidlo pravdivé, či nikoli, chceme však pouze upozornit na skutečnost, že některé výjimky z Winterova pravidla by bylo možné vysvětlit nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. St. sl. bogb. Vedle nepravidelného hláskového vývoje způsobeného frekvencí existuje ještě jiný nepravidelný vývoj, který spočívá v hláskových změnách známých odedávna pod názvy asimilace, disimilace nebo metateze, v hyperkorektních formách či expresivních formách. Veškerý tento nepravidelný vývoj se vyznačuje tím, že v různých jazycích probíhá u různých slov. Například latinské slovo caeruleus vykazuje disimilaci, ale bylo by obtížné najít v některém indoevropském jazyce slovo znamenající „caeruleus“, které by disimilaci vykazovalo. Na rozdíl od asimilací, disimilací atd. probíhá nepravidelný hláskový vývoj způsobený frekvencí v různých jazycích víceméně paralelně, což lze vysvětlit tím, že nejčastější slova jsou všude víceméně stejná. Jméno Boha se vyskytuje v redukované podobě v různých často užívaných výrazech: pol., rus., slov. bodaj, pol. nář. bdaj, rus. spasibo „děkuji“ < sъpasi Bogъ, ukr. spasybi, čes. bohdá (< Bůh dá), bodejt, bopomozi, čes. nář. pánbiček (odvozeno z vokativu pánbičku < pane na nebičku). Slovenské přídavné jméno bohovitý je odvozeno od boh ho vie, s tím rozdílem, že v přídavném jméně došlo k nepravidelné redukci. Dále lze uvést slovenské pomajbo „pomoz, Bože“, pomodaj šťastia, české zdarbu < zďar Bůh, nazdar < nazdarďbůh, pol. nář. dalbo < dalibóg, pol. nář. pomagabóg, dolnoluž. pomgaj Bog, dolnoluž. lěč Bog da > zbogda > zboda, ukr. probi (= pol. przebóg) nebo bozna < *Bogъ znajett. Frikativní výslovnost g v ruském Bog se rovněž vysvětluje nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí (Mańczak 1997). Redukované formy se vyskytují také v litevštině: dieváž < dievaž(i) < Dievas žino(gi), sudie < sudieu < su Dievu, padėk < padėk Dieve, lit. nář. žegno(k) die < *žegno(k) Dieve. V latině jsou tisíce slov začínajících na d, ale pokud víme, Iuppiter je jediné slovo, které ztratilo počáteční d. Je zřejmé, že toto slovo, označující nejvýznamnějšího boha římského panteonu, se užívalo velmi často. Podle našeho názoru je divus pravidelnou formou, zatímco 36 | WITOLD MAŃCZAK že deus lze vysvětlit nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí (naše sdělení o divus a deus vyjde ve sborníku z konference, která se konala v roce 2004 v Lodži). Anglické God be with you se změnilo na good-bye. V americké výslovnosti má slovo God dvojí výslovnost, nejen s [ɑ], ale také s [ɔ], zatímco všechna ostatní slova zakončená na -od (nod, rod, trod atd.), užívaná méně často než God, mají pouze výslovnost [ɑ]. Jde zde o snížení stupně otevřenosti samohlásky, které je charakteristické pro nepravidelný hláskový vývoj způsobený frekvencí (Mańczak 1995). V němčině se adieu zkrátilo na ade, zatímco tschüs je zkrácenou podobou valonského adjuus, které je srovnatelné se španělským adiós < ad + Deus. Že slovanské bogъ „bůh“ je přejaté slovo, je málo pravděpodobné, vezmeme-li v úvahu význam odvozených slov, srov. pol. bogaty „bohatý“, ubogi „chudý“, nieboga „nešťastná“, zboże „obilí“ nebo ukr. bahato „mnoho“. V. sl. chodь. Sloveso znamenající „jít“ vykazuje všude nepravidelné redukce, protože se velmi často užívá. Stačí uvést, že problémem číslo jedna románské etymologie je původ sloves jako fr. aller, it. andare, šp. andar, prov. ana, rétorománsky la, ma, na atd. Od 16. století bylo navrženo asi šedesát etymologií, které měly tyto podoby vysvětlit; ve skutečnosti nejde o nic jiného než o redukované podoby ambulare (Mańczak 1974 a 1975). Také germánská slovesa jako angl. go nebo něm. gehen prošla nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí (Mańczak 1987a). Pokud jde o polské sloveso chodzić, je zajímavé poznamenat, že rozkazovací způsob zní chodź, zatímco očekávaná podoba by byla *chódź (srov. rozkazovací způsob wódź od wodzić „vést“). Rozkazovací způsob chodź namísto *chódź se vysvětluje tím, že ve středověku, kdy polština ještě měla dlouhé samohlásky, došlo v o ve slově chodź k nepravidelnému zkrácení. V. sl. voda. Toto velmi často užívané slovo rovněž vykazuje nepravidelné zkrácení. Ve staré francouzštině se lat. aqua pravidelně vyvinulo v aive, zatímco moderní podoba eau se vysvětluje nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. Lit. aš. Rozdíl mezi lit. aš a v. sl. jazъ se rovněž vysvětluje vývojem způsobeným frekvencí. V. sl. nevěsta. Au sujet de ce mot, Winter (1978: 444) a écrit ce qui suit: „PIE wedh-... pravděpodobně znamenalo pouze ‚vést‘. Jestliže sňatek zahrnoval nejen předání svatebních darů, ale také odvedení nevěsty do domu manžela (srov. lat. in matrimonium ducere), mohlo snadno dojít k záměně těchto dvou kořenů: častěji užívané *wedh- bylo dosazeno do slov, v nichž mělo zůstat *(E)wed, a v důsledku toho mohly vzniknout podoby jako OInd. vadhūs ‚nevěsta‘, lit. vědinti ‚provdat‘ atd.“ Podle našeho názoru je nejpřesvědčivější etymologií slova nevěsta *newo-wedh-tā „ta nově přivedená do domu“ a redukce *owe na ě se vysvětluje nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. REMARQUES SUR LA RÈGLE DE WINTER | 37 RÉFÉRENCES HOLST, J. H. 2003. Eine Ausnahme des Winterschen Gesetzes. Historische Sprachforschung 116, 149–173 MAŃCZAK, W. 1969: Le développement phonétique des langues romanes et la fréquence. Kraków: Uniwersytet Jagielloński. MAŃCZAK, W. 1974: Une étymologie romane controversée: aller, andar, etc. Revue roumaine de linguistique 19, 89–101. MAŃCZAK, W. 1975: Étymologie de fr. aller, esp. andar, etc. et calcul des probabilités. Revue roumaine de linguistique 20, 735–739. MAŃCZAK, W. 1977: Słowiańska fonetyka historyczna a frekwencja. Kraków Uniwersytet Jagielloński. MAŃCZAK, W. 1987: Frequenzbedingter unregelmässiger Lautwandel in den germanischen Sprachen. Wrocław: Ossolineum. MAŃCZAK, W. 1987a: Etymologie von gehen und stehen. Kwartalnik Neofilologiczny 34, 3–10. MAŃCZAK, W. 1990: La restriction de la règle de Verner à la position médiane et le sort du s final en germanique. Historische Sprachforschung 103, 92–101. MAŃCZAK, W. 1995: La prononciation américaine de God. Kwartalnik Neofilologiczny 42, 231–237. MAŃCZAK, W. 1997: Frykatywne g w rosyjskim – rzekomy cerkiewizm. Słowianie Wschodni. Między językiem a kulturą, Kraków: Grell, 85–89. WINTER, W. 1978 The distribution of short and long vowels in stems of the type Lith. ēsti: vēsti: mēsti and OCS jasti: vesti: mesti in Baltic and Slavic languages. Recent Developments in Historical Phonology, The Hague: Mouton, 431–446. Witold Mańczak Zakątek 13/59 PL–30–076 Kraków, Pologne