Eine Bemerkung zum Genus

Acta Linguistica Lithuanica LIV (2006), 95 – 100 Poznámka k rodu BOHUMIL VYKYPĚL Ústav pro jazyk český AV ČR Tato studie se zabývá otázkou, zda je kategorie substantivního rodu gramatickou, nebo lexikální kategorií. Navrhuje se následující kritérium: existuje-li alespoň jedno deklinační paradigma nejednoznačné z hlediska rodu, je tato kategorie lexikální; v opačném případě je gramatická. Příklady jsou čerpány z litevštiny, lotyštiny, ruštiny, staré i moderní češtiny. Závěrem jsou stručně zmíněny typologické důsledky takového pojetí rodu. V rámci tzv. pražské typologie vyvstává otázka, zda má být rod považován za gramatickou obsahovou kategorii, a tedy za kategorii typologicky relevantní, přesněji řečeno relevantní pro popis typologické dominanty jazyka, či nikoli. Vladimír Skalička, zakladatel pražské typologie, zřejmě odpírá rodu u substantiv status gramatické kategorie. Rozlišuje tedy mezi deklinační třídou a rodem: „Ideální by bylo, kdyby rody a deklinace zcela splynuly. Tak daleko však nepokročil žádný indoevropský jazyk.“ (Skalička 1979: 136 = 1941: 12) Již dříve Skalička tvrdil: „V jiných případech je morfém dvousematický, např. gen. sg. vir/i vyjadřuje 1. genitiv, 2. singulár.“ (Skalička 1935: 15 = 1979: 68) Im Tschechischen postuliert Skalička (1935: 52f. = 1979: 107f.) für das Adjektiv drei grammatische Seme (Inhaltselemente) – Kasus, Numerus und Genus, für das Substantiv dagegen nur zwei – Kasus und Numerus. Er führt allerdings in Klammern die Zahl drei mit Fragezeichen auch für das Substantiv an und bezieht auch das Genus der Substantive in die 95 Bohumil Vykypěl gramatických sém. Určité kolísání se projevuje i tím, že Skalička v obecné pasáži bez dalšího pojednává o rodu jako o gramatické kategorii (srov. Skalička 1935: 33f. = 1979: 87f.). Výslovněji se vyjadřuje Ľudovít Novák ve své recenzi Skaličkovy práce (1935): „Konkrétně: v koncovce -a v chlap|a jsou lokalizována pouze séma genitivu a singuláru a v žen|a séma nominativu a singuláru, zatímco séma maskulina, respektive feminina, je spíše lokalizováno v kořenech chlap- a žen-. [Konкрет: in der Endung -a in chlap|a sind nur die Seme des Genitivs und des Singulars lokalisiert und in žen|a nur die Seme des Nominativs und des Singulars, während das Sem des Maskulinums resp. des Femininums eher in den Wurzeln chlap- und žen- lokalisiert ist.]“ (Novák 1936: 10) Unter Berufung auf Skalička und Novák sowie auf Zaliznjak (1967: 66, 74) hat Markus Giger (1998: 173, Anm. 1) folglich das Genus als eigenständige grammatische Kategorie lediglich bei den Adjektiven anerkannt, während er es bei den Substantiven als dem lexikalischen Teil des Wortes inhärent betrachtet, wobei es nur durch die Kongruenz eines determinierenden Attributs ausgedrückt wird. Diese Lösung haben wir dann auch in unserem gemeinsamen Artikel zur Typologie des Litauischen und Lettischen geltend gemacht (Giger–Vykypěl 2001: 47). Toto řešení je nakonec zřejmě přijímáno většinově. V každém případě je lze najít i u autorů mimo rámec pražské typologie. Kromě již zmíněného A. A. Zaliznjaka (1967: 62ff.), který rod u ruských substantiv považuje za „kongruenční třídu“ (srov. také Corbett 1991: 147ff.), uvádí například Christian Lehmann (1982: 204) ve své obecné práci o pojmu kongruence rodovou kongruenci jako příklad takové kongruence, při níž příslušná kategorie není výslovně označena na determinovaném členu kongruenčního syntagmatu (tj. vlastně na substantivu) (podobně Kaznelson 1974: 29ff.). Věci jsou však zřejmě poněkud složitější. Především je třeba vzít v úvahu nejen jednotlivé koncovky (resp. obecněji gramatická znamení), které jsou „kandidáty“ na vyjádření prvků genuskategorie (jak tomu je u Greenberga 1978: 96 Eine Bemerkung zum Genus 53 und nach ihm Heine 1982, 193 bei der Unterscheidung zwischen dem „overten“ und dem „coverten“ Ausdruck des Genus machen), sondern man muss die ganzen Paradigmen betrachten. Das Kriterium für die Entscheidung, ob das Genus am Substantiv (am determinierten Glied des Kongruenzsyntagmas) explizit bezeichnet wird, stellt folglich die Tatsache dar, ob es in einem Sprachsystem wenigstens ein Deklinationsparadigma gibt, das nicht zu einem bestimmten Glied der Genuskategorie gehört, und nicht die Tatsache, ob jedes Glied der Genuskategorie nur eine Deklination besitzt, wie das Skalička vorauszusetzen scheint (ähnlich Corbett 1991: 62). Ist diese Bedingung erfüllt, d.h. gibt es in einer Sprache wenigstens ein Deklinationsparadigma des Substantivs, das mehrere Glieder der Genuskategorie ausdrücken kann, ist das Genus keine grammatische, sondern eine lexikalische Kategorie des Substantivs. Im umgekehrten Fall ist das Genus als eine grammatische Kategorie des Substantivs zu betrachten. Poučný příklad toho nyní nabízí srovnání litevštiny a lotyštiny. V litevštině jsou substantivní deklinační paradigmata tzv. o- a ē-kmenů z hlediska rodu ambivalentní (substantiva náležející k těmto paradigmatům mohou kongruovat jak s femininními, tak s maskulinními atributy). Naproti tomu rodově rozlišené jsou (historicky) odpovídající lotyšská deklinace a- a e i deklinace i: toto rozlišení se sice týká pouze koncovky dativu singuláru (femininum -ai, -ei a -ij oproti maskulinu -am, -em a -im), přesto však existuje. To tedy znamená, že v litevštině není třeba postulovat gramatickou kategorii rodu u substantiv, zatímco v lotyštině je s takovou kategorií třeba počítat, neboť zde neexistuje substantivní deklinační paradigma ambivalentní z hlediska rodu. Podobně lze srovnat ruštinu s češtinou: v ruštině jsou deklinační paradigmata tzv. a- a ja-kmenů z hlediska rodu ambivalentní (mohou vyjadřovat jak maskulinum, tak femininum), zatímco jejich české protějšky se dělí na femininní a maskulinní deklinaci, které sice mají v některých pádech společné koncovky, jako celek se však liší. Je třeba poznamenat, že ruskému stavu odpovídá stav ve staré češtině, v níž byly kmeny a- a ja právě 97 BOHUMIL VYKY̌PEL rovněž ambivalentní z hlediska rodu. Můžeme tedy říci, že v ruštině a staré češtině na rozdíl od nové češtiny neexistuje u substantiv gramatická kategorie rodu. Toto konstatování se v případě ruštiny shoduje také se zmíněným Zaliznjakovým názorem. Co je na obsahové kategorii rodu skutečně zvláštní a co podle mého názoru jazykovědcům pravděpodobně brání především v tom, aby tuto kategorii uznali za běžnou gramatickou obsahovou kategorii, je však něco jiného. Jde o skutečnost, že substantiva se neskloňují podle rodu (resp. že tradiční gramatika neskloňuje substantiva podle rodu…): substantivum se může vyskytovat v x pádech či číslech (která mohou být vyjadřována i jinak než koncovkami), ale má jen jeden rod (resp. předpokládá se, že má jen jeden rod). Lze však poukázat i na opačné případy, například na případ tzv. morfologické konverze. Lze například tvrdit, že v lotyštině existuje substantivum latvietis ‚Lotyš‘, které lze skloňovat podle pádu, čísla a rodu: nominativ singuláru maskulina latvietis, genitiv singuláru maskulina latvieša atd., nominativ plurálu maskulina latvieši, genitiv plurálu maskulina latviešu atd., nominativ singuláru feminina latviete, genitiv singuláru feminina latvietes atd., nominativ plurálu feminina latvietes, genitiv plurálu feminina latviešu atd.1. Kromě těchto běžných případů morfologické konverze lze uvést ještě „aktualizované“ případy: například česká feminina jako babička ‚babička‘ nebo česká neutra jako kotě ‚kotě‘ lze skloňovat také „maskulinně“, což lze pozorovat v různých expresivních (silně) příznakových výpovědích (příklady z afrických jazyků viz Heine 1982, 198; obecně srov. také Corbett 1991: 67, 181f.). Většinou jsou nicméně členy genuskategorie zcela nebo částečně synkretizovány. Tak například v latině existuje vedle maskulina equus ‚kůň‘ také femininum equa, ale téměř neexistuje neutrum equum, 1 Corbett (1991: 67) behauptet über ein entsprechendes Paar, nämlich spanisch hijo ‘Sohn’ und hija ‘Tochter’: „Here, quite clearly, we have two separate nouns, sharing a similar stem but with different inflections.“ Warum dies „quite clearly“ ist, verrät er jedoch nicht. 98 Eine Bemerkung zum Genus pokud pomineme případnou aktualizaci. Stejně tak si například lze jen stěží představit femininum lotyšského slova koks ‚strom‘. Lze však namítnout, že synkretismy se často vyskytují také v kategorii pádu a čísla, a přesto jsou tyto kategorie tradicí uznávány. Na závěr těchto krátkých úvah stručně zmiňme ještě typologické implikace. Připustíme-li, že například v lotyštině a novější češtině na rozdíl od litevštiny a staré češtiny představuje rod gramatickou kategorii substantiva, znamená to, že v lotyštině a novější češtině se v koncovkách substantiv kumuluje o jeden obsahový prvek více (pád, číslo a rod) než v litevštině a staré češtině (pád a číslo), tj. že lotyština a novější čeština jsou v tomto ohledu ve srovnání s litevštinou a starou češtinou flektivnější. To je však v rozporu se skutečností, že v jiných oblastech deklinace jsou naopak litevština a stará čeština flektivnější než lotyština a novější čeština (srov. Skalička 1941, Giger–Vykypěl 2001). Zda tento rozpor představuje pouze jeden z případů, kdy se ve výstavbě a vývoji jazyka hierarchicky kombinují různé typy a typologické tendence, jak obecně předpokládá pražská typologie, anebo zda svědčí o nesprávnosti výše předloženého pojetí kategorie rodu, nechť nyní rozhodne sám laskavý čtenář. LITERATURVERZEICHNIS Corbett, G. G. 1991: Gender. Cambridge etc.: Cambridge University Press. Giger, M. 1998: K typologickému postavení horní lužické srbštiny mezi západoslovanskými jazyky: nominální systém. In: M. Nábelková, Hrsg., Varia VII. Zborník zo VII. kolokvia mladých jazykovedcov (Modra-Piesok 3.–5. 12. 1997). Bratislava: Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV, 172–185. Giger, M. – Vykypěl, B. 2001: Die Typologie des Litauischen und des Lettischen (mit einem allgemeinen Ausblick zu den Perspektiven der Prager Typologie). Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 49, 45–86. 99 Bohumil Vykypěl Greenberg, J. H. 1978: How does a language acquire gender markers? In: J. H. Greenberg, Hrsg., Universals of Human Language. Volume 3: Word Structure. Stanford: Stanford University Press, 47–82. Heine, B. 1982: African noun class systems. In: H. Seiler & C. Lehmann, Hrsg., Apprehension. Das sprachliche Erfassen von Gegenständen. I. Tübingen: Narr (Language Universals Series, 1/I), 189–216. Kaznelson, S. D. 1974: Sprachtypologie und Sprachdenken. Berlin: Akademie-Verlag (Sprache und Gesellschaft, 5) & München: Hueber. Lehmann, C. 1982: Universal and typological aspects of agreement. In: H. Seiler & F. J. Stachowiak, Hrsg., Apprehension. Das sprachliche Erfassen von Gegenständen. II. Tübingen: Narr (Language Universals Series, 1/II), 201–267. Novák, Ľ. 1936: Základná jednotka gramatického systému a jazyková typologia. Sborník Matice slovenskej 14, 3–14. Skalička, V. 1935: Zur ungarischen Grammatik. Praha: Filosofická fakulta University Karlovy. (Facultas Philosophica Universitatis Carolinae Pragensis. Práce z vědeckých ústavů, 39.) [Reprint in Skalička 1979, 59–125.] Skalička, V. 1941: Vývoj české deklinace. Studie typologická. Praha: Jednota českých matematiků a fysiků. (Studie Pražského linguistického kroužku, 4.) [Deutsche Übersetzung: Die Entwicklung der tschechischen Deklination. In: Skalička 1979, 126–172.] Skalička, V. 1979: Typologische Studien. Hrsg. von P. Hartmann. Braunschweig – Wiesbaden: Vieweg. (Schriften zur Linguistik, 11.) Zaliznjak, A. A. [Зализняк, А. А.] 1967: Русское именное словоизменение. Москва: Наука. Bohumil Vykypěl Ústav pro jazyk český AV ČR etymologické oddělení Veveří 97, CZ-60200 Brno [email protected] 100