Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen bei den altrussischen und litauischen Entlehnungen im Lettischen

Acta Linguistica Lithuanica LV (2006), 89 – 106 Zprostředkovatelská role horní lotyštiny při staroruských a litevských výpůjčkách v lotyštině1 ILJA A. SERŽANT Lietuvių kalbos institutas V tomto článku se tvrdí, že většina lotyšských výpůjček ze staré ruštiny musela do jazyka proniknout prostřednictvím prapůvodní horní lotyštiny, odkud byly převzaty do prapůvodní střední lotyštiny. To by vysvětlovalo jejich fonetickou podobu, zejména středolotyšské uo jako reflex staroruského ѡ [u:] ve výpůjčkách jako suoma (OR. съма), muoka (OR. мъка), pravděpodobně prostřednictvím prapůvodní horní lotyštiny *sūma, *mūka, s následnou substitucí [uo] za [u:] podle vzorce hláskových korespondencí mezi nářečími. Tento předpoklad by vysvětloval i mnoho dalších případů, kdy se středolotyšské podoby liší od podob staré ruštiny (a litevštiny), srov. středolotyšské baznīca s lámaným tónem v příponě, která má obvykle tón tažený (-nīca). Tento lámaný tón nemůže být důsledkem staroruské výslovnosti a musí odrážet hornolotyšskou glotalizaci vnitřních slabik obsahujících původní ī nebo ū. 1. VÝPŮJČKY ZE SLOVANSKÝCH JAZYKŮ 1.0.1 Jak známo, základem moderní spisovné lotyštiny je středolotyšské nářečí. Oblast rozšíření tohoto nářečí lze velmi zhruba popsat jako „uprostřed Lotyšska“, přičemž střed 1Za diskusi o mé práci a četné cenné připomínky bych rád na tomto místě co nejsrdečněji poděkoval panu prof. Sergeji Temčūnovi (Vilnius, LKI). Rád bych rovněž poděkoval paní Everitě Andronovové (Riga, Petrohrad), která mi poskytla elektronický seznam výpůjček z (staré) ruštiny zaznamenaných v ME, a tím výrazně usnadnila jejich vyhledávání. 89 Ilja Seržant vztahuje k linii od západu na východ. Moderní lotyština obsahuje řadu výpůjček různého stáří z ruských a běloruských nářečí. Protože tedy středolotyšské nářečí nemělo v historické době, alespoň čistě geograficky vzato, žádné styčné body s východoslovanskými nářečími (a nemá je dodnes), musely výpůjčky z východoslovanských nářečí proniknout do středolotyštiny prostřednictvím hornolotyšského / latgalského nářečí. Tato jednoduchá úvaha nám umožňuje vysvětlit hláskovou podobu mnoha výpůjček ze staré ruštiny a litevštiny, což dosud zůstávalo bez povšimnutí. 1.0.2 V této souvislosti je důležité zdůraznit, že korespondence východoslov. [u:] versus lotyš. uo, o níž se pojednává v § 1.1, byla dosud vykládána jako odraz prapůvodní slovanské výslovnosti, kterou měly lotyšské výpůjčky uchovat (tak Kiparsky 1952: 74; týž 1963: 80–81; Koškin 2006: 36 aj.). Dále však bude ukázáno, že tento předpoklad není opodstatněný. Vysvětlení takovéto nepravidelné korespondence je třeba hledat nikoli na východoslovanské, nýbrž – stejně jako u řady dalších výpůjček – na lotyšské půdě, a to v zprostředkující roli prapůvodního hornolotyšského nářečí. 1.0.3 V této práci jsou zkoumány výhradně staroruské výpůjčky, které se do lotyšské jazykové oblasti dostaly pravděpodobně někdy mezi 10. a 12. stoletím. Dolní hranice (10. století) je stanovena na základě předpokladu, že výpůjčky spojené s křesťanskou misií nemohly být přejaty před oficiálním vyhlášením křesťanství za státní náboženství Rusi. Všimněme si, že jde o velký počet termínů spojených s misií, které nám při datování výpůjček mohou posloužit jako vodítko. Také horní časová hranice (12. století) je stanovena pouze přibližně. Od 13. století mění sílící německý křižácký řád v západním Lotyšsku geopolitickou situaci, v jejímž důsledku ztrácí staroruský vliv na významu. Na závěr uveďme ještě jazykové rysy výpůjčky, která je zde klasifikována jako staroruská: 90 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen … – zachování redukovaných vokálů ve slabé pozici a reprodukce silných redukovaných vokálů s jejich původní zvukovou hodnotou, tedy staroruské ъ > lotyšské u, ь > lotyšské i; – zachování vokalické kvantity, tj. praslovanské dlouhé vokály se i v lotyštině reprodukují jako dlouhé. Východoslovanské výpůjčky, které tato kritéria nesplňují, se považují za pozdější výpůjčky. 1.0.4 Nejstarší východoslovanské výpůjčky v prapředchůdci latgalštiny pocházejí pravděpodobně z dialektu Krivičů, kterým se s jistými obměnami mluvilo ve starém Novgorodu, Pskově a Smolensku. Kromě bezprostřední zeměpisné blízkosti tohoto staroruského dialektu k Latgalsku svědčí ve prospěch tohoto původu i řada dalších argumentů. Východní lotyšská oblast se ještě nějakou dobu po příchodu německého řádu křižovníků nacházela v oblasti vlivu novgorodského městského státu. Je například známo, že ve 12. století město Novgorod postoupilo svá tributy v Latgalsku svému dceřinému městu Pskovu, což řád potvrdil také smluvně kolem roku 1224 (Nazarova 2002: 592–593). Zmínit je třeba rovněž později na všechny Rusy vztahované označení ve střední lotyštině krievs, jímž se zpočátku jistě označovali pouze Kriviči. Nakonec uveďme ještě jazykové argumenty: některé staré výpůjčky z východoslovanštiny vykazují (tam, kde je to možné) jevy typické pro novgorodsko-pskovský dialekt, především cokání (Semenova 1959: 599): srov. buca ‚sud‘ ze staroruského *ъbča (srov. moderní dial. pskovské боча (POS₂ 136 s. v.)) (ME₁ 344)2; c’iešk’i přísl. ‚často, často‘ (Zvirgzdine, Pilda, Bērzgale, Baltinava (EH₁ 269)) z *cēst-ji ← adj. *cēsts (ze staroruského часть / часть, Srezn₃ 1475); rūcis (gen. sg. 2 Zde jde o praslovanskou skupinu *-tj-. I tato skupina vykazuje cokání, srov. хочѫ a хочю (k хотѣти ve staronovgorodském dialektu viz Zaliznjak 1995: 677). Lotyšské dial. buca však nemohlo být nijak ovlivněno významově shodným muca, protože druhé slovo je naopak třeba vysvětlit vlivem prvního (MEⅡ 657–658). Dále mě S. Temčin (Vilnius) laskavě upozornil na chorvatské boca ‚láhev‘. Chorvatský tvar nedokážu vysvětlit, moderní pskovský tvar boča však ukazuje, že v předpokládaném staroruském *ъbъца dochází k případu cokání. 91 ILJA SERŽANT rùča) ze staroruského порчами, порчии (SreznIII 199), tyuc’s ze staroruského торча, ceista ze staroruského чисто, svece ze staroruského свѣча, plecs ze staroruského плечѣ/ плече (Semenova 1959: 600; Reķēna 1962: 371, 399); vysoko-latgalské cinêt ‚loupat brambory‘ ze staroruského чинити (Laumane 1977: 74)³. 1.1. Východoslovanské -оγ- > lotyšské -uo- 1.1.1 Kořenová slabika Obvyklou hláskovou korespondencí pro staroruské оγ je lotyšské uo, srov. bluōda < staroruské бладо; šuòģis < staroruské сѫдьи, (staroslověnské бладо, сѫдии), šuòds (staroruské сѫдъ, staroslověnské сѫдъ). Protože lotyština má hlásku ū, je třeba se ptát, proč tato přejatá slova nezní **blūda, **sūdis / **sūģis. To lze vysvětlit zprostředkující úlohou vysokých lotyšských dialektů, a to následovně: Staroruské slovo бладо muselo být ve vysokých lotyšských nářečích podle očekávání nejprve přejato jako *blūda, staroruské slovo сѫдъ jako *sūds (doloženo také v Kalupe, srov. Reķēna 1962: 473), neboť staroruské dlouhé samohlásky s přízvukem (alespoň původně) se ve vysokých lotyšských nářečích rovněž reprodukují dlouhou samohláskou, srov. ruocs < *rāds < staroruské радъ, slùops < *slāps < staroruské слаѣть (Reķēna 1962: 26). Při následném šíření lexému, nyní již prahornolotyšského, na západ, například *sūds, mluvčí prastředolotyšského dialektu nahradili prahornolotyšské hlásky odpovídajícími vlastními hláskami, které běžně nahrazují i při přejímání slov z dědičných jazyků. Srov. k tomu Hermann Paul (1995: Kap. XXII §284): „Slovo převzaté z příbuzného dialektu se proto zcela běžně objevuje v téže hláskové podobě, jakou by získalo, kdyby se dochovalo z období někdejší jazykové jednoty.“ Pro mluvčího prastředolotyšského dialektu přitom platí poměr 3 Některé mladší výpůjčky také vykazují cokan’je, které se dodnes zachovalo v pskovských nářečích: càrnica < ruské nářeční черница ‚borůvka‘ (Laumane 1977: 73); casnàks z ruského чеснок (srov. litevské česnākas), kànčs z ruského кончик Kalupe (Reķēna 1962: 371, 399). Tyto výrazy se do vysoké lotyštiny dostaly později prostřednictvím osadníků z pskovské oblasti. 92 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... například prastředolotyšské ruoka podle vzoru prahornolotyšského rūka. Proto uplatňuje hláskovou substituci prahornolotyšské *ū → prastředolotyšské *uo⁴. Tato skutečnost vysvětluje také: ḷuoti a staroruské пюто, pūōsts a staroruské поуеть. K slovu suōgīs je třeba ještě poznamenat, že v době přejímání tohoto slova ze staré ruštiny se foném ǥ ve vysoké lotyštině pravděpodobně vyslovoval jako *d’, srov. Seržant 2006; tak se vyslovuje dodnes na severovýchodě Lotyšska (Ābele 1940: 213). Vokalismus těchto dvou tvarů lze vysvětlit pouze zprostředkováním vysoké lotyštiny. Tuto domněnku vyslovuje již Reķēna (1962: 31). Staroruské slovo соудии/соуд- ани bylo přejato také do litevštiny, kde má pravidelný vokalismus ū, srov. litevské sūdžia oproti lotyšskému sùoǵis a litevské sūdas oproti lotyšskému sùods, litevské bliūdas oproti lotyšskému bļùoda. Dalšími příklady jsou: sùolīt (litevské siūlyti, staroruské соулити), duōma (litevské dūmà, staroruské доума), uōma (litevské ūmas, staroruské оумъ), rùobs / rùobīt ze staroruského ровити, skūops (staroruské скопъ), dále mūoka ze staroruského моука, puōga ze staroruského поугъвица/ поугъва / поугъы (Srezn₍II₎ 1723), skūops ze staroruského скопъ, rùobeža ze staroruského ровежь (Srezn₍III₎ 179), suōma staroruské соума, lotyšské (vedle pravidelného kūms), také nářeční kuoms (litevské kūmas, staroruské коумъ) (ME₍II₎ 336). 1.1.2 Příponová slabika Kromě toho se zdá, že v některých případech sem patří také příponové -uo- ve střední lotyštině, srov. středolotyšské karuogs ze staroruského хороунъ/ хороунъ-вы, kaltuons (nářeční) odpovídá ruskému колтун < staroruské *колтоунъ, kažuoks staroruské кожохъ (příklady z Endzelin 1899: 294). 1.1.3 Pozdější výpůjčky mají na tomto místě většinou krátké -u-, srov. např. dial. suma k rus. сума, dial. budka k rus. будка (Endzelin ⁴ Je možné, že v některých případech se výpůjčky skutečně šířily z východu na západ, z jednoho místa na další. Na linii západ → východ jsou doloženy různé stupně přechodu uo > ū (srov. DA: 54a., 55e.), což platilo nejspíš i ve starší době. Zatímco tedy *bļūda putovalo dále na západ, vokalismus se měnil podle výslovnosti příslušného fonému v daném místě, od ū (na krajním východě) k uo (na západě). Tak lze vysvětlit i hláskovou podobu slov typu bļūoda. 93 ILJA SERŽANT 1899: 306), což lze přičíst zkrácení příslušné samohlásky v ruštině. 1.1.4. Kiparského interpretace Některé z výše (§ 1.1) uvedených příkladů jsou převzaty od Kiparského (1952: 74), který však na základě lotyšského (a v některých případech také v baltofinských jazycích doloženého) uo usuzuje, že zde bylo do lotyštiny přejato dříve než do litevštiny, která má téměř ve všech výpůjčkách na tomto místě ū. Jako důkaz, že lotyšské uo skutečně pochází z uo/ō, jinými slovy, že tuto korespondenci nelze vysvětlit jako zvláštnost lotyštiny, uvádí výpůjčky ze švédštiny a střední dolní němčiny, v nichž se švédské nebo střednědolnoněmecké ô [ō], respektive û [ū], skutečně přejímá do lotyštiny jako uo a ū; srov. střednědolnoněm. bôm ‚závora na silnici‘ – lotyš. buomis. Tato Kiparského interpretace se však z několika důvodů jeví jako neudržitelná. (a) Střednědolnoněmecká a švédská výpůjční slova se musela dostat přímo do střední, respektive livonské lotyštiny; livonský dialekt („lībiskais dialekts“) se přitom od středo-lotyšského co do kvality samohlásek dříve (stejně jako dnes) téměř nelišil. Tyto výpůjčky tedy nebyly změněny jiným lotyšským dialektem, takže zde panovala fonetická shoda. Situace u východoslovanských výpůjček je v zásadě odlišná – ty byly nejprve přijaty horní lotyštinou, která v dřívější době prošla řadou hláskových změn (srov. relativní chronologii v Seržant 2005: 84). (b) Výslovnost staroruského *ъ jako *uo, respektive *ō, se z následujících důvodů jeví jako nepravděpodobná: – pokud je mi známo, v dnešních dialektech a jejich nářečích neexistují žádné doklady o dřívější výslovnosti staroruského ѫ jako [uo]; 94 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... – pro uraltslov. *ǭ z praslov. *on a *un nepřímo svědčí východolitevská nářečí. Nosové samohlásky zanikly ve východoslovanštině ještě před začátkem písemné tradice (srov. tabulku v Kiparsky 1963: 150). Ve vysoké litevštině se nosové samohlásky obecně zachovaly, srov. lit. rankà. Již dlouho je známo, že nosové samohlásky se ve východolitevštině sice pod vlivem východoslovanských jazyků zachovaly, změnila se však jejich vokalická kvalita (Zinkevičius 1987: 69). Tak se zde například v 9.–10. století hlásky ą, an, am mění na ų, un, um a ę, en, em na į, in, im (Zinkevičius 1966: 96; týž 1981: 94 a 1987: 69). To ukazuje, že relativní chronologie změny praslov. *on > východoslov. u probíhala následovně: praslov. *on > *un > ų: (stbulh. ж) > starorus. ѫ [u:]. Mezistupeň *uo je tedy nepravděpodobný. Kiparského předpoklad vůbec naráží na relativně chronologické obtíže: na jedné straně se postulují velmi staré výslovnosti ѫ/ ѧ, na druhé straně se předpokládá splynutí obou praslovanských samohlásek (ѫ > ѧ) – proces, který, jak již bylo zmíněno, proběhl krátce před počátkem východoslovanské písemné tradice. Vzhledem ke splynutí obou fonémů v přejatých slovech lze tedy jen stěží hovořit o jejich vysokém stáří; – u paralelního případu východoslov. -и- lot. -ie- (viz níže § 3) je takové vysvětlení – že by zde Východní Slované vyslovovali ie – zcela nepředstavitelné, neboť některé východoslov. -и- pochází z praslov. *ī. Východoslovanský vývoj *i > *ie nelze doložit; – pro původní zvukovou hodnotu staroruského ѫ svědčí také výpůjčky do vysoké lotyštiny (stejně jako do litevštiny), které nebyly přijaty do střední lotyštiny. Ve slově kìukūl’i (Kalupe, Reķēna 1962: 405, srov. starorus. коукокль (Srezn₁ 1362)) je archaický ráz zajištěn změnou pravyso lot. *ū > vysoká lot. iu/ yu, jednou z vůbec nejstarších relativně chronologických hláskových změn vysoké lotyštiny (Seržant 2006: 44–47 a také 84).5 Kiparského názor (loc. cit.) je tedy třeba revidovat. 5 kìukāli Baltinava, Viļāni (ME₁₁ 342) je uměle rekonstruovaná střednělotyšská forma pro *kiukāli / *kyukāli podle koncepce slovníku, v němž jsou všechny nářeční formy zapisovány ve střednělotyšské podobě. 95 Ilja Seržant 1.2. Východoslovanské -ъ- > lotyšské -i- Další výpůjčku, starorus. ѿрѡвь odpovídající střednělotyšskému siruobsIII (ME 848), lze z hlediska hláskosloví vysvětlit pouze zprostředkováním vysokého lotyšského nářečí. O tom, že výpůjčka musí být stará, svědčí samohláska první slabiky, která představuje ekvivalent staroruské redukované samohlásky ъ ve slabé pozici; v pozdější ruštině byla tato redukovaná samohláska vypuštěna, srov. novorusk. сруб. Staroruská redukovaná samohláska měla zvukovou hodnotu [ŭ] (ultrakrátké [u]). Staroruské slovo bylo podle své hláskové podoby přejato do vysoké lotyštiny jako *syrūbs (kde y označuje hlásku podobnou hlásce ruského ы v moderní ruštině). Téměř ve stejné podobě je tento lexém doložen také v Kalupě, srov. syrups, gen. sg. syruba (Reķēna 1962: 459). Zde byla prostřední samohláska zkrácena, tedy *ū > u6. Střednělotyšské -i- ve slově siruobs je tedy substitucí vysoké lotyšské hlásky -y-. Předpoklad přímé výpůjčky prostřednictvím střední lotyštiny by substituci -i- za staroruské -ъ- nedokázal vysvětlit. 1.3. Východoslovanské -и- > lotyšské -ie- Analogicky k odpovídání uvedenému v § 1 (východoslov. -u- > lot. -uo-) se chová i odpovídání palatálního protějšku. Vysvětlení tohoto odpovídání rovněž spočívá ve staré monoftongizaci střednělotyšského ie > vysoké lot. ī. Předpokládáme tedy, že východoslovanská přejatá slova byla převzata do vysoké lotyštiny také s ī a teprve poté prošla hláskovou substitucí ie > ī opačným směrem (jako v § 1, srov. Paul 1995: kap. XXII §284). Tím vzniklo střednělotyšské ie jako ekvivalent východoslovanského и a pravyso lot. *ī. Tento vývoj dokládají následující příklady: označení staropskovského kmene starorus. кривичь, tedy vysoká lot. *krīv- > střednělotyš. krievs, které dodnes slouží v lotyštině jako označení Rusů; lot. miers < starorus. миръ aj. Sem je patrně třeba zařadit i v lotyštině rozšířenou příponu -(i)nieks), která obvykle označuje příslušníka určitého povolání. Die- 6 V tomto nářečí se nepřízvučné dlouhé samohlásky často zkracují, srov. ūzuls (< jinde ve vysoké lotyštině ūzūls), uobuls (< vysoká lot. uobūls) aj. (Reķēna 1962: 39). 96 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... Toto sufixum, které nemá v litevštině žádné staré paralely, muselo pod východoslovanským vlivem (zde -никъ) nahradit odpovídající baltské sufixum lotyš. *-iniks, lit. (pravidelné) -ininkas. Pronikání východoslovanské podoby sufixu umožnily četné výpůjčky, které tento sufix obsahovaly, srov. lotyš. burtnieks ‚včelař‘ a staroruské бъртникъ. 1.4. Východoslovanské -ъі- > lotyšské -ie- Podobně je tomu u středo­lotyš. siērs, které bylo záhy převzato z ruštiny (k intonaci srov. níže § 3): staroruské сыръ mohlo být ve vysokolotyštině vyjádřeno pouze jako *sīrs, protože ruská samohláska ы je v tomto případě přízvučná, a proto si zachovává délku, resp. je vnímána jako dlouhá, takže ji nebylo možné substituovat lotgalským y – bylo třeba dlouhé samohlásky. Kromě toho se někdy i v pskovských památkách 15. století vyskytuje „chybný zápis“ [tj. odchylka od tehdejší ortografické normy], který může svědčit o záměně staroruských ы a и (Karinskij 1909: 176). Lze tedy uvažovat také o přizpůsobení [ъі] k [и], k němuž došlo na východoslovanské půdě. Že podoba *sīrs ve vysokolotyštině existovala, dokládá podoba seirs v Jaunroze₃₈₄, Jaunlaicene₃₈₅, Veclaicene₃₈₆ (Ābele & Lepika 1928: 39), kde ei pravidelně vzniká ze starého ī (Endzelīns 1951: 146–147; Seržant 2005: 44–47). Substituci staroruského ы vysokolotyšským ī dokládají i další příklady, srov. vysokolotyš. skrein’e (Kalupe, Reķēna 1962: 460) < *skrin’a < staroruské скрина / скрина, dále výpůjčka seits < sits (= spisovně lotyš. sāts) ‚sytý‘ z rus. сыть (МЕ₃ 855), rozšířená pouze na lotgalském území. Podoba *sīrs tedy putovala na západ a při zpětném absolvování doložených mezistupňů přechodu středo­lotyš. ie -> vysokolotyš. ī se změnila v siers, srov. výše § 1.3. Podobně také vysokolotyš. ķēiļš Kalupe (Reķēna 1962: 404), které pochází z pravysokolotyš. *ķilis, z východoslovanského къіль⁷. 7 Přísně vzato jsou tyto výpůjčky pravděpodobně o něco pozdějšího původu než např. staroruské сърѹбъ, lotyšsky siruobs, neboť zde se samohlásky ъ a u ve skupině ъi nereprodukují jako *ūi / *ūi (jako u nejstarších výpůjček, např. muita a staroruské мыто). 97 ILJA SERŽANT 1.5. Východoslovanské -ъ- > lotyšské -ē-, litevské -ie- Ekvivalent lotyšského ē vůči litevskému ie za staroruské ъ vysvětluje Kiparsky (1952: 76) praslotyšskou metafonií (Endzelīns 1951: 96–97), srov. lotyš. grē̄ks a lit. griēkas oproti staroruskému гъхъ. Jinými slovy, Lotyši nejprve substituovali praslotyšské (zavřené) *ē a poté je přehlasili podle praslotyšské metafonie, a to na ē, pokud následovala zadní samohláska, např. grē̄ks, a na ē, pokud následovala přední samohláska, např. vēsts, pl. vēstis oproti staroruskému вѣсть. Na rozdíl od litevštiny nebylo možné ve vysokolotyštině substituovat zděděné praslotyšské zavřené *ē (z prasbaltského *ei / *ai), protože ve vysokolotyštině již v době našich výpůjček proběhla změna prasbaltského *ē > praslotyšské ie > vysokolotyšské ī (srov. výše § 1.3, dále § 1.4).8 Zde zmíněná metatonie proběhla již v praslotyšském období. U těchto výpůjček proto nelze určit zvláštní vliv vysokolotyštiny. 1.6. Východoslovanské -а- > lotyšské -ē- / litevské -ē- Staroruské slovo свѧть bylo převzato do lotyštiny jako svēts. V nejstarších staroruských textech9 splývá ѧ s а, což ukazuje na výslovnost ѧ jako /’a/, srov. také novo­ruš. свят /sv’at/. A. Holvoet mě upozornil, že oba východobaltské jazyky v 8 Není jasné, zda sem patří výpůjčka lotyš. žēl ze staroruského *жълъ > жалъ, neboť toto slovo bylo patrně převzato v jeho předstupni (viz Krys’ko 1994: 31 s odkazem na G. A. Il’jinského, s. d.). Dále Krys’ko (1994b: 27; týž 1998: 80) na základě finského ztvárnění praslovanského ъ jako ää (v mäẗa – määrä) a východoslovanského ztvárnění finského ja jako ъ (v Karjala – Коръла), jakož i několika dialektových reliktů předpokládá, že severoruské, resp. „ильмено-словенские“ nářečí zachovala praslovanskou výslovnost ъ jako [ä:] (otevřené e). V takovém případě by naopak lotyš. vēsts (se zavřeným ē) bylo třeba považovat za výsledek praslotyšské metatonie a lotyš. grē̄ks za výpůjčku převzatou beze změny. To však pro nářečí Krivičů nevypadá pravděpodobně, neboť již v nejstarších písemných novgorodských památkách dochází ke splynutí ъ a е, resp. ъ a и, což zde jednoznačně ukazuje na zavřený charakter ъ, srov. Zaliznjak (1995: 57). 9 Ostromirovo evangelium („Остромирово Евангелие“) z roku 1056 již dokládá tuto záměnu. 98 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... ve starším období neměl palatalizační korelaci u většiny souhlásek. Palatalita souhlásky ve zdrojovém jazyce se proto při přejímání vyjadřovala přímo samohláskou, tedy C’a > Ce: srov. lit. česas < starorus. часъ, lit. čėdyti < starorus. цадити, lit. rėdyti < starorus. радити, lit. mėsa < starorus. мясо. V tomto případě lze tedy odlišnou výslovnost lotyšské podoby na rozdíl od ostatních zde probíraných případů vysvětlit fonologicky podmíněnou substitucí. Sem patří také případy jako prèst a prèšlica ze starorus. прасти a праслица (Srezn. II 1719; příklady u Laumane 1977: 85, ME III 390); starorus. блядь ‚podvodník‘ (Srezn. I 123; Zaliznjak 1995: 595 ‚meretrix‘) k lot. blēdis ‚tamtéž‘ (ME I 314). Pozornost si zaslouží také přízvukový tón kořenové samohlásky, který lze vysvětlit pouze zprostředkováním vysokolotyšského dialektu (srov. níže § 3). Dalším příkladem takového přijetí vysokolotyšské podoby je středolotyš. lẽča „čočka“ (ME II 455) ze starovysokolotyš. *l’āca < staropskov. лаца (starorus. лача, k tomu srov. § 1.0.4). Sem patří také, doloženo však pouze ve vysokolotyšském dialektu: ràdâ ‚v blízkosti‘ (lok. sg.) ze starorus. радъ (podle Laumane, ibid.). 1.7. Východoslovanské -ь- > lotyšské -u- Hlásková hodnota starorus. / praslov. ъ byla [ĭ] (převelmi krátké [ĭ]). Zprostředkováním vysokolotyšského dialektu by bylo možné vysvětlit -u- ve středolotyšském slově krusts, které bylo jistě přejato ze starorus. кръсть [kristŭ]. Lze předpokládat, že toto slovo bylo ze staré ruštiny přejato právě v této podobě, tedy jako *krists. Ve vysokolotyšském dialektu pak muselo dojít k přehlásce podle 2. zákona vysokolotyšské přehlásky (Seržant 2005: 68–72), tedy krists > krysc (např. v Kalupe₄₄₅, Reķēna 1962: 411). Je myslitelné, že mluvčí středolotyšského dialektu převzali právě tuto podobu od mluvčích vysokolotyšského dialektu a za -y-, které ve středolotyšském dialektu chybělo, dosadili nejbližší odpovídající hlásku, totiž -u-¹⁰. O rekonstruované kořenové podobě *krist- svědčí 10 Bügas Erklärung (1925: 44), nach der das Lettische dieses Wort aus dem weißrussischen **кръсть entlehnt haben soll, scheitert daran, daß diese Form im Weißrussischen nicht belegt ist, vgl. das neuweißrussische хрест, das allerdings wohl aus dem polnischen chrzest entlehnt ist (Temčīn, briefl.). Die von Büga angenommene Depa- 99 Ilja Seržant také skutečnost, že odvozeniny tohoto slova, které po kořenové samohlásce obsahují palatální samohlásku – a proto zde nemohla působit 2. vysokolotyšská přehláska –, zachovaly staré kořenové -i-, srov. středolotyš. kristīt ‚křtít‘ (starorus. крьстити Srezn₁ 1342)¹¹, vysokolotyš. krístęniski ‚krusteniski‘ v Krāslavě (Alksnis 1932: 43). 1.8. Východoslovanské -o# > lotyšské -e# Dalším případem zprostředkování východolotyšským dialektem je kmenová koncovka na -e ve slově pekle ‚hluboká propast, močál, peklo‘ (ME₃ 193), které představuje přejímku z východoslovanského пекло. Vývoj probíhal takto: пекло > prahistorické vysokolotyš. *pekla (srov. lit. peklà) > pęklę (srov. vysokolotyš. mùotia < mâte, zam’a < zeme Seržant 2005: 74–5), středolotyš. pekle. Na to, že koncové -e v tomto slově nemůže být původní, poukazuje otevřené -e- v kořeni. Otevřené -ę- není v kořeni starého lotyšského kmene na -e možné, protože původní koncové -e by přehlásilo kořenové -e- na zavřené **-ę-, tedy **pękle (srov. popis přehlásky u Endzelīns 1951: 94). Totéž patrně platí i pro svece ze starorus. свѣча. Celkově je záměna, resp. splynutí baltských kmenů na ā- a ē- typické pro vysokolotyšský dialekt. Zde je lze patrně vysvětlit hláskovým splynutím -e a -a, k němuž v některých případech dochází. 2. ODPOVÍDÁNÍ PRASLOVANSKÝCH A LOTYŠSKÝCH TÓNŮ PŘI PŘEJÍMÁNÍ Endzelin (1913: 115–118; 1922: 206–207) stellt die These auf, daß (i) die altruss. Entlehnungen ins Lettische die urslavischen Töne widerspiegeln; daraus ergibt sich notwendigerweise die folgende These, daß (ii) das Urrus- palatalizace -pb- v praslovanštině, resp. staré běloruštině na -pb- probíhá pouze u redukovaných samohlásek ve slabé pozici a nevytváří **-pb-, nýbrž -pbl-. (Durnovo 1969: 171), крьстъ by tedy dalo nom. sg. крьсть a gen. sg. *крысма. 11 Zde je ostatně ze sémantiky zřejmé, že sloveso kristīt ‚křtít‘ bylo rovněž přejato a nevzniklo až na lotyšské půdě, neboť lexikální spojení „kříže“ a „křtu“ existuje pouze ve slovanských jazycích. 100 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... východní slovanština, respektive staroruština, zachovala praslovanské suprasegmentální vlastnosti. Musím však dát za pravdu Lehr-Splawińskému (1918), který navzdory délce seznamu odpovídajících podob uvedeného Endzelinem (1913: 116–118) vysvětluje, že lotyšský přízvuk závisí na místě přízvuku v ruském protějšku: Je-li kořenová slabika přízvučná, má v lotyštině dlouhý přízvuk; je-li nepřízvučná, má přízvuk klesavý. Toto pravidlo ostatně platí i pro jiné jazyky: všechny výpůjčky ze střední dolní němčiny mají dlouhý přízvuk, protože zde bývá vždy přízvučná první slabika. To patrně souvisí s tím, že Lotyš vnímá slabiku přízvučnou v jiném jazyce jako mírně prodlouženou (samozřejmě v případě, že je v jazyce dárci dlouhá) a odpovídajícím způsobem ji reprodukuje i v lotyštině, neboť dlouhý přízvuk – jak napovídá jeho název – označuje nadměrně dlouhou slabiku. Následující příklady odporují domněnce, kterou vyslovil Endzelin (loc. cit.): puōsts oproti srbochorv. pūst, pūsta, ļeca oproti srbochorv. léca uōma oproti srbochorv. gen. sg. ūma Wie Endzelin (1922) in seiner Antwort an Lehr-Spławiński ausführt, gibt es im Lettischen auch russische Entlehnungen, die, obwohl im Russischen durchgehend betont, im Lettischen den Fallton aufweisen. Es handelt sich um die folgenden Beispiele: lett. vèsts versus aruss. вѣсть, lett. ļuoti versus aruss. лѹто, lett. blèdis ‚Betrüger‘ versus aruss. бладь (nach Srezn₁ 123,ds.‘). Diese Beispiele lassen sich sehr gut erklären, wenn man annimmt, daß sie nach dem Zusammenfall des Dehn- und Falltons im Fallton ins Hochlettische entlehnt wurden und deshalb das Mittellettische (das diesen Zusammenfall nicht durchgemacht hat) bereits falltonig erreichen. Es handelt sich also auch hier um dasselbe Prinzip der Vermittlung des Hochlettischen bei den ostslavischen Entlehnungen, das mittels der Annahme einer hochlettischen Zwischenstufe die phonetischen und (in diesem Fall) auch die tonalen Besonderheiten erklärt (vgl. die in § 1.1–1.9 besprochenen Fälle). 101 Ilja Seržant 3. SHRNUTÍ Je třeba zdůraznit ještě jeden nezanedbatelný výsledek těchto úvah. Jak ukazují východoslovanské výpůjčky v § 1–2, byla to urhochlotyšsky mluvící populace, která přejímala výpůjční slova a poté je – a to je třeba zvláště zdůraznit – sama předávala mluvčím praurstředolotyšštiny. Protože většina východoslovanských výpůjček označuje kulturní pojmy, musíme předpokládat, že urhochlotyšské území bylo tehdy jistým společenským centrem Lotyšů. Tento závěr se týká konkrétně také východoslovanské misie v Lotyšsku. Abychom mohli vysvětlit jazykové zprostředkování ze strany dávných Vysokolotyšů (Latgalů), musíme předpokládat, že již oni sami, a nikoli Východní Slované, šířili křesťanství ve starém středo­lotyšském jazykovém prostoru. Vedle mnoha výše uvedených případů výslovnosti převzaté z urhochlotyštiny, jako například krusts (§ 1.7), muoka (§ 1.2), pekle, svece (§ 1.8), které by ještě bylo možné připsat východoslovanským misionářům, se ve středo­lotyšštině vyskytují také čistě suprasegmentální stopy urhochlotyštiny, například přízvuk lámaný v sufixální slabice slova baznīca; ten je sekundární a lze jej vysvětlit POUZE pomocí vysoké lotyštiny (Seržants 2003: 102; k suprasegmentálnímu přechodu viz 92–94). Je třeba vzít v úvahu také vysvětlení uvedené v § 2 ohledně výskytu klesavého a dlouhého přízvuku ve východoslovanských výpůjčkách. Nyní lze pokládat za prokázané, že to byli dávní Východní Lotyši (Latgalové), kdo christianizoval západní Lotyše a předal jim některé kulturní pojmy. Andere von Endzelin (1899) genannte Beispiele sind anders zu erklären. Das Wort lett. cieņa ist kaum eine Entlehnung aus dem altruss. цѣна, insbesondere wegen der *-i̯ā-Deklination im Gegensatz zur *ā-Deklination im Slav., wobei der lettische Vokalismus regelmäßig mit -ie- den zu erwartenden urbalt. Diphthong *-ei- / *-ai- wiedergibt. Představenou tendenci samozřejmě nelze apriorně přenášet na jiné výpůjčky jako „hláskový zákon“. Je třeba mít na paměti, že jednotlivé výpůjčky se mohou z jednoho jazyka do druhého dostat i oklikou12. 12 V rámci představených korespondencí a vývojových změn tak nelze vysvětlit následující výpůjčky: lotyš. pūkas: slav. пухъ, lotyš. pirāgs: slav. пирогъ. 102 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen... 4. VÝPŮJČKY Z LITEVŠTINY Zprostředkující úlohu vysoké lotyšštiny lze ilustrovat ještě na příkladu výpůjčky z litevštiny. Tuto výpůjčku sice nelze snadno datovat, a může tedy být i poměrně mladá, avšak také v tomto případě lze středolotyšskou hláskovou podobu vysvětlit pouze tehdy, předpokládáme-li zprostředkování vysokolotyšským dialektem. Zatímco slovo ģidrs (nář. v Dundaze, Sauce, ME₁ 700, spisovně dzidrs) lze vysvětlit jako výpůjčku z litevského giẽdras, rovněž zprostředkovanou severními žemaitskými nářečími (kde se aukštaitské lit. ie vyslovuje jako ẹi, někdy také jako iį, viz Zinkevičius 1966: 84), případně jako společný kuronismus, středolotyšské slovo ģibt je jednoznačně výpůjčkou z litevštiny (zde geibti) prostřednictvím vysokolotyšského dialektu. Slovo bylo do vysokolotyšských nářečí převzato právě v této podobě, tedy *ģeibt (před palatální samohláskou není v celé lotyšské jazykové oblasti možné g). Poté toto slovo prošlo jednotlivými stupni přechodu ī > ei z východu na západ (tedy ei > ī) a do středolotyšštiny se dostalo jako ģibt. ZKRATKY DA Latviešu valodas dialektu atlants. Fonētika. In Vorbereitung. LU Latviešu valodas institūts. ME Mülenbachs, Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. 2. negrozīts izdevums. Piecos sējumos. Čikāgas baltu filologu kopa. Čikāga, 1954. POS Псковский Областной Словарь с историческими данными. Ленинградский гос. университет. Издательство Ленинградского Университета. SREZN И. И. Срезневский, Материалы для словаря древне-русскаго языка по письменнымъ памятникамъ. Издание отделения русского языка и словесности императорской академии наукъ. Том I-III. St. Petersburg 1893. Типографія императорской академіи наукъ. Spisovně lotyšské kūms, kūma ‚kmotr, kmotra‘ lze vykládat jako přímou výpůjčku z litevštiny do západolotyšských nářečí. 103 Ilja Seržant LITERATURVERZEICHNIS Ābele, A. & M. Lepika 1928: Par Apukalna izloksnēm. Filologu Biedrības Raksti 8, 19–49. Alksnis, M. 1932: Krāslavas izloksne. Filologu Biedrības Raksti 12, 26–48. Būga, K. 1925: Die litauisch-weißrussischen Beziehungen und ihr Alter. Zeitschrift für Slavische Philologie 1, 26–55. Endzelin, J. [I. Эндзелинъ] 1899: Латышскія заимствованія изъ славянскихъ языковъ. Живая Старина. Журнал о русском фольклоре и традиционной культуре 3, 265–312. Endzelin, J. 1913: Weiteres zu den lettischen Intonationen. Indogermanische Forschungen 33, 104–118. Endzelin, J. 1922: Zur Intonation der lettischen Lehnwörter aus dem Russischen. Slavia 1, 206–207. Karinskij, N. 1909: Языкъ Пскова и его области в XV вѣкѣ. (Записки Историко-Филологическаго Факультета Императорскаго С.-Петербургскаго Университета. Часть XCIII.) Kiparsky, V. 1952: The earliest contacts of the Russians with the Finns and Balts. Oxford Slavonic Papers 3, 67–79. Kiparsky, V. 1963: Russische historische Grammatik. Bd. I. Die Entwicklung des Lautsystems. Heidelberg: Carl Winter. Koškin, I. 2006: Антонс Брейдакс – выдающийся латышский языковед. In: Antons Breidaks, Darbu izlase I. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 33–37. Krys’ko, V. B. 1994: Заметки о древненовгородском диалекте. Вопросы Языкознания 1994 [5], 28–45. Laumane, B. 1977: Лексический материал диалектологического атласа латышского языка, отражающий латышско-русско-белорусско-польские контакты. In: Контакты латышского языка. Riga: Zinātne, 48–95. Lehr-Splawiński, T. 1918: Ślady dawnych różnic intonacyjnych w językach ruskich. (Z powodu prac Szachmatowa, Rozwadowskiego i Endzelina.) Rocznik Slawistyczny 8, 250–263. 104 Die Vermittlungsrolle des Hochlettischen … Lubben, A. 1980. Mittelniederdeutsches Handwörterbuch. Nach dem Tode des Verfassers vollendet von Christoph Walthner. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Nazarova, E. L. 2002: Псков и Ливония в 40–90 гг. XIII в. In: Civitas et Castrum ad Mare Balticum. Baltijas arheoloģijas un vēstures problēmas dzelzs laikmetā un viduslaikos. Rakstu krājums – veltījums LZA īstenajam loceklim Prof. Dr. habil. hist. Andrim Caunem 65 gadu dzīves jubilejā. Rīga: LU Latvijas vēstures institūts, 591–609. Paul, H. 1995: Prinzipien der Sprachgeschichte. 10., unveränderte Auflage. Studienausgabe. Tübingen: Niemeyer. Reķēna, A. 1962: Kalupes izlokšne. Fonētika. Morfoloģija. Leksika. Kandidāta disertācija. (Unveröffentlicht.) Rūķe-Draviņa, V. 1964: Die Expansion der russischen Buchweizenbenennungen nach Westen. Scando-Slavica 10, 107–131. Semenova, M. F. 1959: По поводу двух фонетических явлений русских и латышских говоров Латгале. In: Rakstu krājums. Veltījums Akadēmiķim Profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas Valodas un Literatūras Institūts, 595–606. Seržants, I. 2003: Intonationen in den suffixalen und Endsilben im Lettischen. Synchronie und Diachronie. Baltu filoloģija 12 (1), 83–123. Seržant, I. A. 2005: Относительная хронология основных фонетических изменений в истории верхнелатышского диалекта. Acta Linguistica Lithuanica 53, 39–89. Seržant, I. (im Druck): Относительная хронология процесса аффрикатизации в верхнелатышском. Zaliznjak, A. A. 1995: Древне-новгородский диалект. Москва: Российская Академия Наук. Институт Славяноведения и Балканистики. Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Lyginamoji tarmių fonetika ir morfologija. Vilnius: Mintis. 105 Ilja Seržant Zinkevičius, Z. [З. П. Зинкявичус] 1981: К вопросу о генезисе литовских диалектов. In: Проблема этногенеза и этнической истории балтов. Тезисы докладов. Март, 1981. Вильнюс: Академия Наук Литовской ССР, 93–95 Zinkevičius, Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija, Bd. II. Iki pirmųjų raštų. Vilnius: Mokslas. Ilja A. Seržant Lietuvių kalbos Institutas P. Vileišio [email protected] 106