The goal of motion in the Indo-European languages: Dative and accusative

Acta Linguistica Lithuanica LVI (2007), 65 – 71 Cíl pohybu v indoevropských jazycích: dativ a akuzativ* WILLIAM R. SCHMALSTIEG State College, Pa. Autor tvrdí, že doložené indoevropské tvary akuzativu a dativu sg. u kmenů na o vycházejí z původních sandhiových variant jediné koncovky pádu. Tyto fonetické varianty byly následně reinterpretovány jako různé pádové tvary. Indoevropský akuzativní pád kmenů na *o vzniká reinterpretací některých původních užití sémantického dativu jako užití syntaktického akuzativu (dále N = m nebo n). Etymologické automatické fonologické varianty byly reinterpretovány, přičemž každá varianta získala samostatný syntaktický význam. Akuzativní pád je většinou zastoupen tvarem *-oN (< *-oN v sandhiové pozici před samohláskou se zachováním koncového nazálu), zatímco dativní pád je většinou (nikoli však výlučně) zastoupen tvarem *-ō (< *-oN v etymologické sandhiové pozici před souhláskou se ztrátou nazálu a prodloužením předcházející samohlásky); srov. lat. akuz. sg. serv-um (< *-oN < **-oN + V...) „otrok“ oproti dat. sg. servo (< *-ō < **-oN + C...); viz Schmalstieg (2000, 2004).1 Částečnou fonologickou a syntaktickou paralelu poskytuje angličtina *Rád bych zde poděkoval prof. Vytautasi Ambrazasovi za přečtení starší verze této studie a za pomoc s litevskými příklady. To ovšem neznamená, že schvaluje zde navrženou teorii nebo že nese odpovědnost za případné chyby. 1 Přijímám indohititskou hypotézu a předpokládám, že k tomuto konkrétnímu fonologickému vývoji v indohititštině nemuselo dojít. Pokud jde však o nazály, zdá se, že vývoj v chetitštině je velmi podobný tomu, který jsem navrhl pro indoevropštinu. 65 WILLIAM R. SCHMALSTIEG posesiva my a mine, která mají nyní odlišné funkce, ačkoli původně bylo jejich rozložení zcela automatické: my vzniklo ze sandhiové varianty před souhláskou a mine ze sandhiové varianty před samohláskou (Strang 1970: 198). Původní rozložení morfémových alternantů podmíněné sandhiovými jevy se stále projevuje v užívání anglického neurčitého členu, tj. a před souhláskami a an před samohláskami. Koncovka dativu singuláru slovanských kmenů na -o, -u, pochází z *-ǫ (< *-uN < *-oN, které se, ačkoli z indoevropského hlediska existovalo pouze v sandhiové pozici před samohláskou, ve slovanském jazyce znovu mohlo vyskytovat v sandhiové pozici před souhláskou), přičemž v paradigmatech s přízvukem na kořeni došlo ke ztrátě nazalizace. Tato denazalizovaná podoba -u se pak rozšířila do všech paradigmat kmenů na -o bez ohledu na přízvukový vzorec. (To by mělo částečnou obdobu v situaci, kterou Zinkevičius 1966: 75–78 popisuje u některých západolitevských nářečí [Klaipėda aj.], kde se zdá, že zachování či ztráta koncového nazálu závisí na tom, zda byla poslední slabika přízvučná.) Stará původní dativní koncovka (*-oN-) se zachovává v etymologických adjektivních a pronominálních určitých tvarech, kde je chráněna následující samohláskou, např. slovanský dat. sg. masc.-neut. t-om-u „tomu“ (srov. odpovídající litevský dat. sg. masc. t-am-ui „tamtéž“).2 Slovanský určitý tvar akuzativu singuláru maskulina t-b-jь „ten“ je výsledkem sekundární restrukturalizace. Koncovka akuzativu singuláru slovanských kmenů na -o, -ъ, rovněž pochází z *-uN (< *-oN) ve specifické slovanské sandhiové pozici před samohláskou. Tedy *-uN (v pozici před samohláskou) > -ъ oproti *-uN (v pozici před souhláskou) > *-ǫ. Doklad pro 2 According to Thumb-Hauschild (1959: 138) the Old Indic dat. sg. masc.-neut. tasmai, Umbrian esmei ‘huic’, pusme ‘cui’, Goth. þamma, Old Prussian stesmu, kas-mu have an extension in sm(a)-, whereas Lith. t-am-ui, Latv. tam, Old High German demu, Slavic t-om-u show the expected adjectival *-o stem declension with no trace of an original -s-. See also Haudry (1982: 30). Another possibility is also imaginable. Haudry (1982: 41) has written: “On nomme hypostase le fait de traiter une forme fléchie ou adverbialisée come une base de flexion ou de dérivation”. An example of this would be the use of the indefinite nominative of the adjective to which another case is added. Zinkevičius (1966: 283) gives some examples of the indefinite adjectival nominative case to which other case endings are added, e.g., šį pirm-às-į jósim in karùže... ‘Let us ride this first one into war...’. Note the addition of the definite acc. sg. ending -į to the nom. sg. form pirm-às- (with stress as in def. nom. sg. pirm-às-is). One might assume for Old Indic dat. sg. kásmai ‘to whom’ may derive from nom. sg. kāḥ, just as Old Prussian kasmu might derive from the nom. sg. kas. Other forms such as dat. sg. Old Indic tásmai, Old Prussian stesmu might also be analogical. 66 The goal of motion in the languages etymologicky automatickou povahu rozložení *-ъ a -ǫ poskytují reflexy předložky a předpony *sъn-, která se podle prostředí vyvinula buď v sъ-, nebo v sǫ-. V pozici před samohláskou se koncové -n přesunulo na začátek následujícího slova; podoba sъn-imb „s ním“ se proto v moderní ruštině nyní analyzuje jako s nim „tamtéž“, zatímco v pozici před souhláskou vznikla nazální samohláska, tedy sǫ-prǫg-ъ „manžel“. Etymologická podoba užívaná před samohláskou se nakonec rozšířila do všech pozic ve funkci předložky sъ, např. sъ gradomъ „s městem“. Etymologická podoba užívaná před souhláskou se zachovává v moderních ruských složeninách v etymologické pozici před souhláskou, např. ve složenině suprug „manžel“ (< *sǫ-prǫg-ъ) a v dalších slovech s předponou su-, např. su-stav „spoj, artikulace“, su-merki „soumrak, stmívání“ atd. Po rozdělení na dva pády ve třídě kmenů na *-o přiřadily jiné třídy jmenných kmenů (např. souhláskové kmeny) starý dativ na *-N nové funkci akuzativu a dativní funkci převzala podoba starého lokativu na *-(e)i; srov. lat. akuz. sg. homin-em < *-m „člověka“, dat. sg. homin-i < *-ei, řec. akuz. sg. ποιμένα < *-m „pastýře“, dat. sg. ποιμένι < *-i. Tento etymologický lokativní znak *-i byl také nezávisle připojen k etymologickému *-ō, čímž vzniklo standardní litevské -ui a v řečtině -ω. Jako pozůstatek starší epochy, kdy se dativ a akuzativ kmenů na *-o ještě nerozlišovaly, lze cíl pohybu vyjádřit kterýmkoli z těchto pádů v nejstarších doložených indoevropských jazycích; srov. lat. domum (akuz. sg.) ire „jít domů“ (v pozdní latině nahrazeno podobou in (ad) domum, kde později přidaná předložka posiluje původní význam), tollitur in caelum (akuz. sg.) clāmor „k nebi se zvedá výkřik“ (Virgil, Aeneid 11, 745), ale také it clāmor caelō (dat. sg.) „výkřik míří k nebi“ (Virgil, Aeneid 5, 451). K dalším latinským příkladům patří quō „kam“, aliō „na jiné místo“, intrō „dovnitř“, ultrō „na druhou stranu“, retrō „nazpět“ atd.; všechny jsou etymologické tvary dativu singuláru kmenů na -o. (Etymologické latinské quō dává ve spojení se starým lokativním znakem *-i dativ sg. cui „komu, čemu“.) Řecké příklady zahrnují οἶκον (δόμον) (akuz. sg.) ἰέναι „jít domů“ (Hofmann & Szantyr 1972: 49), ale také Ἀλφεῷ (dat. sg.) μέσσῳ καταβαὶς ἐκάλεσσε Ποσειδᾶν’ εὐρυβίαν „sestoupiv doprostřed Alfeia vzýval široce vládnoucího Poseidóna“ (Pindar, Olympian Ode 6, 61–62). Delbrück (1893: 177) uvádí příklady ze staroindického jazyka: grāmam (akuz. sg.) gacchati oproti grāmāya (dat. sg.) gacchati „jde do vesnice“. Danylenko (2003: 67 WILLIAM R. SCHMALSTIEG 295) uvádí následující příklady ze staré východní slovanštiny: pride Volodimerъ Haličьskoi (akuz.) i pride Куеву (dat.) „Volodimer přišel do Haliče a dorazil do Kyjeva“. V pozdější slovanské jazykové fázi byl akuzativ směru posílen předložkou (jako v latině), např. vъ domъ „do domu“. Pozůstatek starého dativu se zachoval v současném ruském příslovci domoj „domů“ < domovi „k domu“. Gamkrelidze a Ivanov při výkladu tohoto tématu uvádějí jako typologickou paralelu skutečnost, že přímý a nepřímý předmět i předmět pohybu lze v gruzínštině vyjádřit týmž pádem (-s) (1984: 285–286): k’aci azlevs c’ign-s bavšv-s „muž dává knihu (c’ign-s) dítěti (bavšv-s)“ a midis kalak-s „jde do města“. According to Friedrich (1960: 120) the Hittite accusative is very rare and perhaps archaic in its usage as the object of motion. He gives as examples nu-šmaš ḪUR.SAG-an (acc. sg.) parḫanzi ‘und sie werden euch ins Gebirge jagen, and they will chase you into the mountains’; GÚ-zu GIŠAPIN-an (acc. sg.) šēr tizzi ‘sein Nacken kommt auf einen Pflug, one places his neck on a plow’ (Hoffner 1997: 133). The older language has a directive in -a for the object of motion as opposed to an -i to denote location at rest, thus arun-a ‘to the ocean’, nepiš-a ‘to heaven’ as opposed to arun-i ‘in the ocean’, nepiš-i ‘in heaven’. Ordinarily the directive is the case of the object of motion and the dative denotes location (Friedrich 1960: 121). Podle mého názoru mají tento chetitský direktiv na -a (nikoli dat.-lok. na -i) a akuzativ na -an společný původ. Lze snad očekávat chetitské *-un < indoevropské *-on, je však možné, že staré *-un bylo nahrazeno koncovkou -an analogicky podle nom. sg. -a (Kronasser 1956: 99). Alternace koncového -a a -an se vyskytuje v chetitských částicích anda/andan „v, uvnitř, dovnitř“, appa „poté, znovu“ /appan „za, po“, katta/kattan „poté“ (Kronasser 1956: 157–160). Tischler (1983: 539) píše, že se obvykle předpokládá, že katta je starý direktiv, kattan starý akuzativ směru a katti starý lokativ. Tischler rovněž zmiňuje návrh, že katta může být odvozeno z kattan ztrátou koncového -n v důsledku sandhiových jevů. Viz také Sturtevant (1927: 250). According to Friedrich (1960: 35) final -n is ordinarily assimilated to the initial consonant of a following enclitic (with or without the doubling of this initial consonant, cf. *ištamanan-šan ‘his ear’ (acc. sg.) > ištamanaššan; mān ‘if’ + the particle -qa of quoted speech > māqa. Friedrich notes also 68 The goal of motion in the languages (1960: 34), že n uvnitř slova se často vynechává, např. karpa-zi vedle karpanzi „zvedají“. V této souvislosti Sturtevant (1951: 25) píše: „Je pravděpodobné, že v některém hovorovém dialektu chetitštiny se n před určitými souhláskami ztratilo.“ Lze si tedy představit, že původně se koncové -n zachovávalo před slovy začínajícími samohláskou, zatímco koncové -n se ztrácelo před slovy začínajícími určitými souhláskami. Tato původní sandhiová alternace se morfologizovala tak, že -an začalo sloužit jako akuzativ singuláru, zatímco -a se stalo direktivem. Nelze určit, zda chetitský direktiv odrážel dlouhé, či krátké koncové -a (viz Laroche 1970: 46 a 48, pozn. 36). Teoreticky mohlo být dlouhé, a odpovídalo by tedy přesně indoevropskému *-ō. Ve své studii o užívání pádů a předložek v Lukášově evangeliu v Bretkūnasově překladu Bible Gelumbeckaite (2002: 150) píše, že latinské užití akuzativu k vyjádření pohybu dovnitř něčeho přispělo k zachování obdobné litevské konstrukce (Lukáš 7, 36), įėjęs [> įėjęs] namus (akuz. pl.) Pharįfeja [opraveno na > Pharįfeuſcho] „vstoupiv do domu farizeova“ = Lat. ingressus domum (akuz. sg.) pharisaei. Všimněme si však litevských příkladů Einu einu ir prieinu mišką (akuz. sg.) „jdu a jdu a dojdu k lesu“ (LKŽII 1100); privažiavome dvarelį (akuz. sg.) „dojeli jsme k malému panskému sídlu“ (LKŽXVIII 449); Aš pats keliausiu tolimą šalelę „já sám pocestuji do vzdálené země“ (JD 2704); Lėkčiau žalią giružėlę „letěl bych k zelenému lesíku“ (JDII 341); Ryto josiu jomarkėlį „zítra pojedu na trh“ (LKŽIV 358, JD 521); Balnok, tėveli, bėrą žirgelį, josiu svečią šalelę „osedlej, tatínku, hnědáčka, pojedu do cizí země“ (LKŽIV 358, JV 985). Litevská předložka į „do, v“ zesiluje prostý akuzativ ve funkci předmětu pohybu, stejně jako to činí latinské ad, in, viz výše.3 Užívání akuzativu k označení předmětu pohybu je prastarým indoevropským syntaktickým rysem. Gelumbeckaite (2002: 243) writes further that the Latin use of appropinquare ‘to approach’ + the dative stimulated a similar usage of Lith. artintis with the dative (Luke 24, 28), prijartinai mięſteliui (dat. sg.) [corrected to > mief̦teliap kurap eija] ‘they approached the village, where they were going’ = Lat. appropinquaverunt castello, quo ibant. 3 Můj kolega V. Ambrazas navrhuje, že význam akuzativu směru vedl ke vzniku ilativu s jeho zesilujícím prvkem -na. 69 William R. Schmalstieg Pokud vím, dativ jako předmět pohybu se nezachoval v žádném moderním litevském nářečí, ale dativ v této funkci má prastarý indoevropský původ, takže nelze dokázat, že se v dřívější době v litevštině nevyskytoval. ZKRATKY JD = Lietuviškos dainos užrašytos par Antāną Juškevičę. 3 svazky. Kazaň, 1880–1882. Číslovky označují číslo písně. JV = Lietuviškos svotbinės dainos užrašytos par Antāną Juškevičę ir išspāudintos par Joną Juškevičę. Petrohrad... 1883. Číslovky označují číslo písně. LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas. 1–20. Vydali J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas. Vilnius, 1941–2002. VD = A. Vireliūnas, Kupiškėnos dainos (viz časopis Tauta ir Žodis, III a IV). Číslovky označují číslo písně. REFERENCES Danylenko, A. I. 2003: Predykaty, vidminky i diatezy v ukrajins’kij movi. Istoričnyj i typolohičnyj aspekty. Xarkiv: Oko. Delbrück, B. 1893. Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen I. Strassburg: Karl J. Trübner. Friedrich, J. 1960: Hethitisches Elementarbuch. Heidelberg: Carl Winter. Gamkrelidze, T. & V. Ivanov. 1984. Indoevropejskij jazyk i indoevropejcy. Tbilisi: Izdatel’stvo tbilisskogo universiteta. Gelumbeckaite, J. 2002. Linksnių ir prielinksnių konstrukcijų sintaksė Jono Bretkūno Biblijos Evangelijoje pagal Luką. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Haudry, J. 1982. Préhistoire de la flexion nominale indo-européenne. Lyon: Institut d’études indo-européennes de l’Université Jean Moulin. 70 The goal of motion in the languages Hofmann, J. B., A. Szantyr et al. 1972: Lateinische Syntax und Stilistik. Munich: C. H. Beck Hofner, H. 1997: The laws of the Hittites. Leiden–New York–Cologne: Brill. Kronasser, H. 1956: Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen. Heidelberg: Carl Winter. Laroche, E. 1970: Etudes de linguistique anatolienne III: 9. Le directif. Revue hittite et asianique 28, 22–49. Schmalstieg, W. R. 1997: The origin of the neuter nominative-accusative singular in *-om. Journal of Indo-European Studies 24, 3/4, 401–408. Schmalstieg, W. R. 2000: Dative or Accusative. A Latvian parallel to Proto-Indo-European. In: J.-D. Range, Hrsg., Aspekte baltistischer Forschung (Schriften des Instituts für Baltistik, Ernst-Moritz-Arndt-Universität Greifswald, Bd. 1), Essen: Die Blaue Eule, 291–300. Schmalstieg, W. R. 2004. The common origin of the *-o stem dative, accusative and instrumental cases. Baltistica 39, 5–11. Strang, B. 1970: A history of English. London: Methuen and Co. Sturtevant, E. H. 1927: Hittite katta(n) and related words. American Journal of Philology 48, 247–257. Sturtevant, E. H. 1951: A comparative grammar of the Hittite language. New Haven and London: Yale University Press. Tischler, J. 1983: Hethitisches etymologisches Glossar. Part I. A–K. Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität. (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft, vol. 20, part 1.) Thumb, A. & R. Hauschild 1959: Handbuch des Sanskrit. Bd. II. Formenlehre. Heidelberg: Carl Winter. Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. William R. Schmalstieg 814 Cornwall Road State College, Pa. 16803, USA 71