Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje kaip apibrėžtumo sistema

Acta Linguistica Lithuanica LIX (2008), 109 – 139 Opozice mezi krátkými a zájmennými tvary přídavných jmen v litevštině jako systém určitosti Birutė Spraunienė Vilniaus universitetas Tento článek se zabývá takzvanými zájmennými tvary litevských adjektiv ve vztahu k určitosti. Zájmenný morfém připojený k adjektivnímu tvaru je interpretován jako ukazatel určitosti, srovnatelný s určitým členem v jiných jazycích, a navrhuje se, aby se samotné adjektivní tvary nazývaly určité. Cílem článku je zjistit, do jaké míry a v jakých kontextech užívání těchto určitých tvarů koreluje se sémantickou určitostí NP. Empirické zkoumání ukazuje, že v mnoha případech je užití určitého adjektiva přinejlepším volitelné, někdy dokonce negramatické, přestože NP zjevně funguje jako určitý popis. To poukazuje na zásadní rozdíl mezi užíváním litevských určitých adjektiv a vyjadřováním určitosti v jazycích s členy. V litevštině je pro určitou či neurčitou interpretaci NP rozhodující kontext a volba určitých a neurčitých adjektivních tvarů závisí mimo jiné na informační struktuře, tj. na tom, zda adjektivum obsahuje známou (presuponovanou), nebo novou informaci. 1. KATEGORIE URČITOSTI A JEJÍ SÉMANTIKA V odborné literatuře se uznává, že primární funkcí kategorie určitosti je koordinace reference, která je nezbytná k tomu, aby mohla probíhat komunikace. Jazyky mají různé prostředky, které účastníkům komunikačního aktu pomáhají řešit problémy koordinace reference. Patří k nim vlastní jména, zájmena aj. V jazycích s členy jsou hlavním prostředkem koordinace reference formální ukazatele určitosti vs. neurčitosti – členy. Christopher Lyons definuje pojem určitosti takto: „de- 109 Birute Sprauniene finitnost je morfosyntaktická kategorie, která gramatikalizuje pragmatickou kategorii identifikovatelnosti“ (Lyons 1999: 282). To znamená, že určitost souvisí s možností identifikovat referent. Referent určité jmenné fráze je adresátovi předkládán jako jednoznačně identifikovatelný, zatímco užití neurčité jmenné fráze znamená, že její referent je do diskurzu nově zaváděn, a nelze jej tedy jednoznačně identifikovat (viz Chafe 1976; Hawkins 1978 a 1991; Haspelmath 1999; Lyons 1999; Hansen & Heltoft (v tisku)). Je důležité zdůraznit, že v případě určité deskripce1 je referent předkládán adresátovi jako potenciálně identifikovatelný. Je možné, že před okamžikem promluvy byl referent adresátovi neznámý, avšak samotná určitá deskripce je jakýmsi pokynem adresátovi, aby hledal jediný možný referent, dokud jej nenajde. Podle Hawkinse se hledání referentu neprovádí v celém prostoru diskurzu, ale v určité pragmatické množině entit (angl. pragmatic set of entities / P-set). Hawkinseovu teorii, vytvořenou na základě údajů z angličtiny, lze shrnout takto: Jmenná fráze je určitá (i), pokud lze její referent lokalizovat v pragmatické množině entit sdílené mluvčím a posluchačem, tedy pokud je pragmaticky ukotven, a (ii) pokud je referent v této množině jedinečný (nebo přesněji inkluzivní). (Haspelmath 1999: 231) Musí tedy existovat určitá pragmatická množina entit, která je zřejmá (angl. manifest) jak mluvčímu, tak posluchači a v níž referent jmenné fráze existuje a je jediný (unikátní). V takovém případě máme určitou jmennou frázi. Použitím určitého (tj. určitého) členu mluvčí naznačuje, že posluchač dokáže zjistit, který referent či které referenty má na mysli, a to nalezením pragmatické množiny, v níž existuje (existují). Logická vlastnost jedinečnosti usnadňuje hledání – v této množině nemohou být jiné entity, které by splňovaly obsah určité deskripce (Hawkins 1991: 414). Takovou množinu mohou tvořit entity, které mluvčí a posluchač zmínili dříve („množina předchozího diskurzu“), nebo bezprostřední konverzační prostředí, v němž se mluvčí a posluchač nacházejí. Entity spojené vztahy celku a části nebo jinými asociačními vztahy rovněž tvoří pragmatické množiny, např. automobil a volant, svatba a nevěsta. Hawkins tvrdí, že právě v těchto 1 Dėl termino žr. Holvoet, Tamulionienė (2006: 13–14 ir išn. 3), taip pat Hawkins (1991: 406). 110 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje v pragmatických množinách je splněn požadavek jedinečnosti, což pomáhá mluvčímu a posluchači spolupracovat a jednoznačně označit jedince, který odpovídá obsahu určité deskripce (ibid., 408). Určitým deskripcím je tedy vlastní jedinečnost, zatímco neurčitá deskripce je podle Hawkinse vůči jedinečnosti neutrální (ibid., 420). Například: (1) Profesor je opilý2. Věta (1) bude pravdivá, pokud bude existovat alespoň jeden profesor, který bude opilý. Je logicky slučitelná s tvrzením, že takových profesorů může být více než jeden, i s tím, že takový profesor je pouze jeden, takže věta (1) je „neutrální vůči jedinečnosti a neodporuje jí“3 (ibid., 407). Užívání neurčitého členu obvykle znamená, že daná entita nepatří do žádné pragmatické množiny, která je zřejmá jak mluvčímu, tak posluchači. Hawkins však poznamenává, že i neurčitý člen může označovat příslušnost k pragmatické množině; například věta Podej mi šálek může být interpretována takto: Podej mi jeden ze šálků, které leží před tebou na stole. Hawkins při analýze anglických členů uplatňuje Griceovu teorii implikatury. Tvrdí, že spojení s neurčitým členem mohou implikovat příslušnost k pragmatické množině, jde však o konverzační implikaturu (ang. conversational implicature), kterou lze odvolat, například: (2) Senátor odstupuje. Příklad (2) může mít v titulku amerického deníku konverzační implikaturu, že se mluví o americkém senátorovi. V příkladu (3) vidíme, že tuto implikaturu lze odvolat (Hawkins 1991: 418, příklad převzat od autora): (3) Senátor odstupuje, nikoli americký senátor, nýbrž senátor v Japonsku. V případě užití určitého členu je příslušnost k pragmatické množině konvenční implikaturou, kterou nelze odvolat (ibid., 414). Hawkins rozebírá poněkud paradoxní případy, kdy neurčité deskripce v angličtině označují jedinečné referenty (příklady převzaty od autora), srov.: 2 Pavyzdys paimtas iš Hawkinso (Hawkins 1991: 407). 3 „[…] je ve skutečnosti neutrální vůči jedinečnosti a neodporuje jí.“ 111 Birute Sprauniene (4) Anglie má premiéra a Amerika má prezidenta. (5) Tato širší situační množina obsahuje profesora, učebnu, učebnici atd. Predikáty have, contain, comprise atd. označují příslušnost entit k určité množině. Že příklady (4–5) implikují jedinečnost neurčitých deskripcí, vidíme, když v nich jedinečné entity nahradíme nejedinečnými. Výpověď se stává podivnou: (6)?Anglie má člena parlamentu a Amerika má senátora. Hawkins poznamenává, že v příkladech (4–5) lze použít určité členy, význam vět se však zcela změní (Hawkins 1991: 421), srov.: (5’) Anglie má toho premiéra a Amerika má toho prezidenta. Příklad (5’) předpokládá, že Anglii navštěvuje premiér jiné země, nebo že o záležitosti Anglie pečuje John Major, zatímco o americké záležitosti George Bush. Jinými slovy, tyto příklady se přirozeně interpretují tak, že referent určité jmenné fráze nepatří do množiny vymezené příklady s příslušnými neurčitými deskripcemi a posluchač musí najít jinou množinu, v níž bude splněn požadavek existence a jedinečnosti (ibid., 422). 2. TYPY URČITOSTI Podle základu identifikace referentu se v literatuře rozlišují čtyři hlavní typy určitosti (srov. Chafe 1976; Hawkins 1978 a 1991; Haspelmath 1999; Lyons 1999; Hansen & Heltoft (v tisku)): 1. anaforická určitost (ang. anaphoric uses, dán. anaforisk bestemthed), 2. deiktická určitost (ang. immediate situation uses, dán. deiktisk bestemthed), 3. situační určitost (ang. larger situation uses, dán. baggrundsbestemthed), 4. inferenční určitost (ang. inferrability, associative-anaphoric uses, dán. inferentiel bestemthed). 112 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje K anaforické určitosti se řadí případy, kdy je referent jmenné fráze znám z lingvistického kontextu, protože byl zmíněn již dříve: (7) objevil se zázračný svit <…> ani jeden <…> nezahlédl zázračný svit4 Anaforická určitost se shoduje s ukazovací funkcí adjektivních zájmen v litevštině, kterou vymezuje Adelė Valeckienė (Valeckienė 1986: 171). Anaforickou určitost budeme mít nejen tehdy, když se podstatné jméno opakuje a jeho antecedent je totožné podstatné jméno, ale také tehdy, když jde o koreferenční synonyma (např.: Přišel takový mladík …. Ten chlapec) nebo když je antecedent hyponymem a opakované podstatné jméno jeho hyperonymem (např.: Do sloupu narazilo auto. Dopravní prostředek nebyl pojištěn) (Hansen & Heltoft, v tisku). V případě deiktické určitosti lze referent identifikovat, protože je viditelný, slyšitelný nebo jinak vnímatelný v bezprostředním konverzačním prostředí, např.: Podej mi kladivo! Odkud je tenhle zvuk? O situační určitosti hovoříme tehdy, když je základem identifikace referentu společná znalost účastníků rozhovoru o fyzických objektech nebo sociálních a kulturních jevech v jejich okolí. Řeknou-li například krig-en (válka-DEF), budou mít Dánové obvykle na mysli druhou světovou válku, zatímco spojení the Prime Minister bude pro Angličany znamenat ‚britského předsedu vlády‘. O inferenční určitosti hovoříme tehdy, když je referent určité jmenné fráze identifikován díky vztahu k jinému referentu, který s ním není totožný a který byl do diskurzu uveden již dříve. Mezi podstatnými jmény spojenými inferenční určitostí často existuje vztah celku a jeho (jediné) části, např.: dům …. střecha; automobil … motor. Tento typ určitosti se také nazývá anafora založená na asociaci (angl. associative anaphora). Je důležité poznamenat, že první dva typy určitosti lze v jazycích s členy vyjadřovat jak určitými členy, tak ukazovacími zájmeny, zatímco situační a inferenční určitost se vyjadřuje pouze členy (Hansen & Heltoft, v tisku). 4 Příklad je převzat z Gramatiky současné litevštiny (Valeckienė in: Ambrazas, red., 1997: 175). 113 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ 3. ŽIVOTNÍ CYKLUS URČITÉHO ČLENU V odborné literatuře se vznik označování určitosti spojuje s reanalýzou adjektivního ukazovacího zájmena, v jejímž důsledku zájmeno získává funkci členu (Lyons 1999: 323). Utvořený člen postupně proniká do stále většího počtu kontextů užití. V odborné literatuře se tento proces nazývá životním cyklem určitého členu a dělí se na následující stadia (srov. Greenberg apud Hawkins 2004: 84–86, Lyons 1999: 337–340): První stadium. Demonstrativum ztrácí deiktický význam a mizí tak explicitní či implicitní kontrast mezi objekty nacházejícími se blízko mluvčího nebo adresáta či daleko od nich. Užívání nově vzniklého členu se omezuje na anaforické (a book... the book) a deiktické kontexty (Pass me the book, please!). Druhé stadium. Člen se začíná užívat také v situačních (the king, the sun) a inferenčních kontextech (a house... the roof). Třetí stadium. Určitý člen proniká do generických kontextů, tj. výpovědí, které se nevztahují k jednotlivým individuím, nýbrž k jejich druhům5 (The lion is a mammal ‚Lev je savec‘). Podle Hawkinse jsou v tomto stadiu současné germánské jazyky. Čtvrté stadium. Určitý člen se začíná užívat v nespecifických specifických kontextech, kde označuje pouze existenci referentu, nikoli jeho jedinečnost6. Tato čtyři stadia ukazují postupné rozšiřování distribuce určitého členu v jazyce. V každém stadiu se zachovávají distribuční možnosti předchozího stadia a přibývají nové, takže roste mnohoznačnost spojení s členy. Frekvence členu stoupá, protože se stává povinným ve stále větším počtu gramatických kontextů a konstrukcí (např. u jmenných frází užitých predikativně: John is a teacher / the best teacher I’ve ever had). Určitý člen může nakonec zcela ztratit jakýkoli 5 Srov. termín „generická určitost“, který užívají Holvoet a Tamulionienė (Holvo-et, Tamulionienė 2006: 19). 6 Podobný jev lze pozorovat v hovorové americké angličtině, kde přízvuk ztratilo ukazovací zájmeno this a začalo se užívat s referenčními objekty, zatímco distribuce neurčitého členu a se omezila na nereferenční kontexty (She wanted to buy this house – ‚Chtěla si koupit tento dům‘ a She wanted to buy a house – ‚Chtěla si koupit (jakýkoli) dům‘ (Givón 1995: 61, příklady převzaty od Givóna). 114 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje vztah k určenosti a stát se ukazatelem rodu a/nebo čísla (srov. Greenbergův pojem nominality marker). V mnoha jazycích tento vývoj vedl ke vzniku nového určitého členu. Životní cyklus členu částečně vysvětluje rozmanitost užívání ukazatelů určenosti v různých jazycích. To znamená, že jmenná fráze může být v jednom jazyce formálně určitá, zatímco její ekvivalent v jiném jazyce je formálně neurčitý, přestože jsou referenčně totožné (srov. Lyons 1999: 160). Životní cyklus členu také ukazuje, že sémantika ukazatele určenosti se v jazyce postupně mění. 4. VYJADŘOVÁNÍ URČENOSTI V LITEVŠTINĚ Litevština je jazyk bez členů a vyjadřování určenosti v ní je jen málo gramatikalizované. Jak poznamenává Mikulskas, v gramatikách litevštiny nebylo zkoumáno, v kterých případech a jaké vyjadřování určenosti vs. neurčenosti je povinné (Mikulskas 2006: 33). Jedním z prostředků koordinace reference v litevštině jsou různé zájmena. Ukazovací zájmena plní funkci ukazatelů určenosti; některá z nich (např. tas a v některých případech šis, šitas) se podle Rosina proměnila v artroidy (Rosinas 1972: 83n.; 1996: 72). Artroidy spojuje s určitými členy jazyků se členy ztráta přízvuku a vybledlý deiktický význam, od vlastních členů se však liší tím, že nemají rys obligatornosti. Artroidy tas, ta jsou v hovorovém jazyce velmi časté a pronikají také do jazyka psaného. Funkci ukazatelů neurčenosti v litevštině plní různá zájmena s existenčním významem, např. vienas, kažkoks, kažin koks a ukazovací zájmeno toks (Rosinas 1996: 69; srov. také Girdenienė 1971: 45; Holvoet, Tamulionienė 2006: 18, Mikulskas 2006: 33). Určenost se ovšem v litevštině v mnoha případech vyjadřuje nepřímo — slovosledem, protiklady pádů (nominativ / akuzativ vs. genitiv) nebo se jednoduše vyrozumívá z kontextu (viz Holvoet, Tamulionienė 2006: 30–32, srov. též Rosinas 1996: 62–63). Jediným morfémem, který by bylo možné spojovat s formálním vyjadřováním určenosti v litevštině, je pronominální morfém pronominálních tvarů adjektiva. Tento článek se zaměří především na opozici prostých a pronominálních tvarů v současné litevštině s cílem prozkoumat specifika distribuce těchto tvarů, rozdíly v jejich funkcích a významech a jejich vztah ke kategorii určenosti. Jestliže pronominální morfém pronominálních tvarů 115 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ -(i)is, -ji interpretujeme jako ukazatel určenosti, můžeme si položit otázku, v jaké fázi životního cyklu členu se nachází, v jakých kontextech se užívá, kdy je jeho užívání povinné, kdy fakultativní a kdy negramatické. Podle Mikulska je při zkoumání problémů souvisejících s určeností v litevštině vhodné vycházet z některého jazyka se členy, v němž je vyjadřování určenosti gramatikalizováno (Mikulskas 2006: 33). Proto se v tomto článku pronominální tvary adjektiv (a participií) srovnávají se členy jazyků se členy (dánštiny a angličtiny). 5. URČITÁ A NEURČITÁ ADJEKTIVA Myšlenka, že se opozice prostých a pronominálních tvarů adjektiva v litevštině vyjadřuje kategorií určenosti, není nová. Funkce pronominálních tvarů v litevské jazykovědě nejpodrobněji prozkoumala Adelė Valeckienė (Valeckienė 1957 a 1986); její výzkum je základem popisu těchto tvarů jak v akademické Lietuvių kalbos gramatikoje (Ul vydas, red., 1965), tak v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, red., 1997). V druhé z nich je určenost považována za kategorii adjektiva (srov. tvrzení, že adjektiva „mají kategorii stupně a určenosti“ (Valeckienė in: Ambrazas, red., 1997: 167)). Tento názor je oprávněně kritizován ve čtvrtém svazku Lietuvių kalbos gramatikos darbų s názvem Daiktavardinio junginio tyrimai, jehož dva články se věnují problematice určenosti. Autoři článků dokazují, že určenost je v litevštině, stejně jako v typických jazycích se členy, kategorií jmenné fráze. Mikulskas přesvědčivě ukazuje, že pronominální morfém adjektiva nabývá gramatické hodnoty nikoli při kontrastování prostého a pronominálního tvaru adjektiva (např. mėlyna vs. mėlynoji), nýbrž při srovnání odpovídajících jmenných frází (např. mėlyna skarelė vs. mėlynoji skarelė) (Mikulskas 2006: 59, 61). Holvoet a Tamulionienė rovněž tvrdí, že pronominální tvary adjektiv propůjčují určenost nikoli adjektivu, nýbrž celé jmenné frázi. Autoři docházejí k závěru, že „místo vyjádření kategorie určenosti a oblast její působnosti se v tomto případě neshodují“ (Holvoet, Tamulionienė 2006: 13). Všimněme si také, že Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se používá formulace — „prosté tvary označují vlastnost věci, zatímco pronominální tvary kromě vlastnosti věci zároveň vyjadřují, že VĚC (zvýraznila jsem já — B. S.) je známá, určitá“ (Valeckienė: in Ambrazas, red., 1997: 174) — také 116 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje předpokládá, že v důsledku pronominální formy se vymezuje samotný předmět, nikoli jeho vlastnost. Je třeba zmínit také to, že pronominalizovat lze pouze kvalitativní adjektiva (mimochodem ne všechna; např. baltmargis, gerutis, saldinis nemají pronominální formy), dále řadové číslovky, participia a některá zájmena (Paulauskienė 1994: 220). Relační adjektiva pronominalizovat nelze, a to je odlišuje od kvalitativních adjektiv. Lze si položit otázku, zda možnost, či nemožnost adjektiva připojit pronominální morfém závisí na jeho slovotvorných vlastnostech (kvalitativní adjektiva, která nelze pronominalizovat, spojuje s relačními adjektivy nikoli význam, nýbrž slovotvorba — jak gerutis, tiek saldinis jsou odvozeniny s příponami připojenými ke kmeni, baltmargis je složenina s kmenem v první části), nebo na jeho významu (srov. tvrzení Paulauskienė, že pronominalizovat lze „všechna slova, která vyjadřují nevztahovou vlastnost příznačnou pro samotný předmět“ (ibid.)? Je třeba poznamenat, že v litevštině nemají pronominální formy adjektiva středního rodu (např. šalta, brangu), protože se neužívají se substantivy. Pronominální formy nejsou vlastní ani polovětným participiím (např. eidamas) a aktivním participiím minulého frekventativního času (např. eidavęs), neboť ani ta se neužívají k vyjadřování vlastností předmětů (Ambrazas, red., 1997: 367). To by mohl být další argument ve prospěch toho, že oblastí kategorie určitosti je jmenná fráze. Mimochodem, samotný termín „jmenná fráze“ se v litevské lingvistické tradici vymezuje jinak než noun phrase v západní lingvistice. Podle Labutise „se za jmenné fráze považují slovní spojení, jejichž řídícím členem je substantivum“ (Labutis 1998: 68). Uvažujeme-li takto, zájmena a jejich spojení (např. jis, šis, tas su geltonomis garbanomis) a adjektiva (např. aktyvioji, pastarasis) by měly být v příkladech (8–12) považovány za zájmenné, respektive adjektivní fráze. Na druhou stranu je zřejmé, že z hlediska syntaktické funkce zastupují uvedená slova ve větě jmennou frázi, srov.:7 (8) Našel kněze Anupase téměř mrtvého. Hořel živým ohněm. (9) Poté, co A. Valinskis udělil slovo, tento se omluvil za kolegu J. Jankevičiuse (10) Bona dočasně ovládla Plateliai a Kaunas (ten poslední od ní byl vykoupen v roce 1545) (11) jeden z nich, ten s blonďatými kadeřemi je můj bratranec Stasys 7 (8–11) příklady jsou převzaty z KT. 117 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ (12) Tak se stalo, že jsem letěla letadlem a přede mnou seděla dvojice dam. <...> Jedna, nakloněná přes sedadlo, se mi snažila něco říct. Nic jsem neslyšela, ničemu jsem nerozuměla. Aktivní spolucestující se mě však nepřestávala <...>. Aktivní přátelsky naklonila hlavu a odvrátila se. HK 200–201 Je třeba poznamenat, že v hovorové litevštině může v určitých případech i prostý tvar adjektiva plnit funkci koordinace reference a zastupovat jmennou frázi, např.: (13) Na trhu jsem koupila červenou a bílou růži. Červenou si zasadím ve své zahrádce, a bílou odvezu mamince jako dárek8. Adjektiva červenou a bílou jsou v příkladu (13) z funkčního (či syntaktického) hlediska považována za eliptické, redukované jmenné fráze, neboť se stejně jako zájmena používají místo podstatných jmen, tj. referenčně. Stálo by za úvahu, zda je při vymezování jmenné fráze třeba přihlížet pouze k její prototypické struktuře, v níž je řídícím členem podstatné jméno, nebo zda je přece jen vhodné rozšířit Labutisovu definici jmenné fráze tak, aby zahrnovala i neprototypické (redukované, eliptické) jmenné fráze. V další části tohoto článku budou po vzoru Holvoeta a Tamulionien prosté a pronominální formy nazývány „neurčitými“ a „určitými“ formami, čímž se zdůrazní funkce pojednávaného flektivního morfému. 6. ANALÝZA OPOZICE URČITÝCH A NEURČITÝCH TVARŮ ADJEKTIV Valeckienė popisuje kontrast mezi prostým a pronominálním tvarem takto: „prosté tvary označují vlastnost věci, zatímco pronominální tvary kromě vlastnosti věci zároveň vyjadřují, že věc je známá, určitá“ (Valeckienė in: Ambrazas, red., 1997: 174, Valeckienė 1986: 169). Autorka tvrdí, že prosté a pronominální tvary tvoří v litevštině binární asymetrickou opozici, jejímž příznakovým členem jsou pronominální tvary, nesoucí rys [+Určitý], zatímco prosté tvary jsou nepříznakovým členem s rysem [−Určitý] (je třeba připomenout, že tato autorka považuje určitost za 8 Příklad (13) jsem vymyslela já – B.S. 118 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje kategorie přídavného jména, a proto se i příznaky určitosti / neurčitosti přiřazují samotnému přídavnému jménu). To znázorňuje schéma: 1 schema. Paprastųjų ir įvardžiuotinių formų opozicija (plg. Valeckienė 1986: 169) Paulauskienė tuto analýzu oprávněně kritizuje a tvrdí, že „význam příznakového členu nemůže být širší než význam bezpříznakového“ (Paulauskienė 1994: 224). Navrhovala bych Valeckienės schéma upravit takto: Schéma 2. Opozice neurčitých a určitých forem To by znamenalo, že určité tvary označují určenost jmenné fráze, zatímco neurčité tvary jsou vůči tomuto označení indiferentní nebo neutrální9, a mají tedy širší funkční význam než označený člen této opozice. Jmenná fráze s neurčitým přídavným jménem může být sémanticky neurčitá i určitá; tu či onu interpretaci určuje kontext, zatímco samotný tvar přídavného jména nic nenaznačuje. Pokusím se také dokázat, že zájmenný tvar označuje určenost jmenné fráze. Jedním z argumentů je, že tento tvar nelze užít se slovy vyjadřujícími neurčitost jmenné fráze ani v případech, kdy je tato fráze rematická, tj. podstatné jméno modifikované přídavným jménem přináší novou informaci (srov. pojem nové réma užívaný Larsenem (Larsen 2005: 46)), např.: 9Podobně se popisuje podstatný rozdíl mezi příznakovým a bezpříznakovým členem jakékoli asymetrické opozice: „the difference <...> is not that between A and non-A, but between A and indifference between A and non-A“ (Haspelmath 2006: 29). Kontrast mezi příznakovým a bezpříznakovým členem opozice charakterizuje podobně také Hjelmslev apud Jensen (2007: 304). 119 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ (14) Zavolal mu jeden *slavný / slavný novinář. (15) Ozval se jakýsi *podivný / podivný zvuk. (16) Na parapetu seděla *bílá / bílá kočka. Určitá forma je v takových kontextech možná pouze tehdy, pokud přídavné jméno označuje druhovou vlastnost věci, tj. v terminologických spojeních: (17) Na naší střeše přistál čáp bílý. Spojení čáp bílý znamená „jakýsi (nějaký) zástupce poddruhu čápů bílých“. Referent spojení je tedy v tomto případě neurčitý (adresát jej nemůže identifikovat), avšak samotný poddruh čápů bílých je adresátovi známý (nebo je představen jako jednoznačně identifikovatelný), proto se užívá určitá forma přídavného jména. Jak uvádějí Holvoetas a Tamulionienė, „taxonomická určitost“ je v takových spojeních „svým způsobem zakonzervována“ (Holvoet, Tamulionienė 2006: 28). Podobné jevy lze nalézt i v jiných jazycích, například v hebrejštině lze název druhu užít s určitým členem, přestože se míní kterýkoli zástupce daného druhu (ibid., pozn. 10). V litevštině se mnoho termínů tvoří s určitými tvary přídavných jmen. Je-li termín utvořen určitým tvarem, je tento tvar povinný ve všech kontextech, v hovorové řeči je však patrná tendence vypouštět zájmenný prvek, snad kvůli sklonu zkracovat slova. Často lze slyšet nešiojamas kompiuteris, mobilus telefonas nebo jen mobilus. Takové užití je samozřejmě nespisovné, ukazuje však, že neurčitý tvar jakožto bezpříznakový může vytlačit určitý tvar i v terminologických spojeních. Některá terminologická spojení se užívají s neurčitým i určitým tvarem, například raudonas / raudonasis vynas. Lze se domnívat, že některé běžnější dvojice modifikačních spojení již vyjadřují spíše kvalitativní než druhové rozdíly, což se odráží v jejich názvech užíváním nikoli „terminologizovaných“ určitých tvarů přídavných jmen, nýbrž neurčitých tvarů, které jsou v tomto ohledu bezpříznakové; srov. baltas vs. raudonas vynas, balta vs. juoda duona, saldus vs. rūgštus pienas. Vyjadřují určité tvary vždy určitost? V gramatice současné litevštiny i v pracích Valeckienė se uvádí, že tyto tvary mají v určitých případech zdůrazňovací význam. Příklady takového užití jsou hojné ve folklóru a krásné literatuře: dobrá matičko, starý tatínku, hbitý koníčku, zářivé sluníčko, strašlivý drak, černá propast. Uvádí se, že zde 120 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje jsou ustálenými epitetními spojeními a pouze zdůrazňují charakteristickou vlastnost věci (Valeckienė 1998: 266n). Domnívám se, že tato spojení rovněž označují určité typy; přídavná jména v nich obvykle nepřinášejí novou informaci a často vyjadřují vlastnost vyplývající ze samotného významu podstatného jména (slunce je vždy jasné, strašák je vždy děsivý apod.)10. Mikulskas nevylučuje možnost, že i tato ustálená spojení lze interpretovat jako určitá, jejich určitost se však údajně chápe v určitém sociokulturním, například etnografickém kontextu, a připomíná v literatuře pojednávanou určitost role (Mikulskas 2006: 54–55, pozn. 16). 7. EMPIRICKÝ VÝZKUM Za účelem porovnání vyjadřování určitosti v litevštině a v jazycích s členy (dánštině a angličtině) byl proveden empirický výzkum. Materiál pro výzkum byl shromážděn z románu Icchoka Mera Lygiosios trunka akimirką. Tento román byl vybrán proto, že byl přeložen jak do dánštiny, tak do angličtiny. Z litevského textu byla vybrána všechna jmenná spojení s adjektivními modifikátory, která byla v jazycích s členy — dánštině a angličtině — přeložena jako určitá jmenná spojení s určitými členy a jinými určujícími determinanty (ukazovacími zájmeny a posesivy), tj. překladateli interpretována jako sémanticky určitá. Byla vybrána pouze spojení s kvalitativními přídavnými jmény a příčestími, která mohou mít v litevštině určitou formu. Cílem výzkumu bylo zjistit, v kolika případech jsou sémanticky určitá spojení v litevštině užita s určitou formou přídavného jména. Dále bylo cílem zjistit, nakolik se určitá forma přídavného jména užívá k vyjádření různých typů určitosti (viz kap. 2). Jmenná spojení s generickým významem nebyla zkoumána. Výzkumný materiál tvoří 216 litevských a stejný počet dánských (a anglických) jmenných spojení. 10 Karin Larsen, která zkoumala distribuci krátkých (neurčitých) a dlouhých (určitých) tvarů přídavných jmen ve staré ruštině, upozorňuje, že v některých případech je přídavné jméno ve spojeních s dlouhým tvarem nadbytečné, např. ve spojení многоценное богатство (ang. a very valuable object of value) význam přídavného jména многоценное vyplývá z podstatného jména богатство, zatímco ve spojení волк хищный přídavné jméno хищный označuje vlastnost, která se obvykle spojuje s vlkem (Larsen 2005: 238, viz také Larsen 2007: 37). 121 Birutė Spraunienė 8. VÝSLEDKY VÝZKUMU Výsledky výzkumu jsou uvedeny v tabulce 1: Tabulka 1. Litevská jmenná spojení s určitou a neurčitou formou přídavného jména Spojení s ADEF¹¹ | Struktura spojení | Počet příkladů |% | Spojení s AINDEF | Struktura spojení | Počet příkladů |% Adef | 6 | 2,8 | Aindef | — | — ADEF + N | 33 | 15,2 | AINDEF + N | 110 | 50,9 DEM + ADEF + N | 2 | 0,9 | DEM + AINDEF + N | 14 | 6,5 Pos + Adef | 2 | 0,9 | Pos + AINDEF | — | — Pos + ADEF + N | 9 | 4,2 | Pos + AINDEF + N | 39 | 18 DEM + POS + ADEF + N | — | — | DEM + Pos + AINDEF + N | 1 | 0,5 Celkem: | 52 | 24 | Celkem: | 164 | 76 Jak je patrné z tabulky 1, spojení s určitou formou přídavného jména tvoří pouhou čtvrtinu všech spojení (24%). Ve zbývajících 76% spojení se užívá neurčitá forma přídavného jména. Pokud tedy předpokládáme, že všechna zkoumaná spojení označují jednoznačně identifikovatelné referenty, protože jsou v dánštině a/nebo angličtině vyjádřena určitými jmennými spojeními, znamenalo by to, že ve většině případů k identifikaci referentu v litevštině postačuje kontext a určitá forma přídavného jména není nutná. Protože ukazovací zájmena a posesiva sama dodávají spojení určitost, může být určitá forma přídavného jména s těmito zájmeny vnímána jako nadbytečná (srov. Holvoet, Tamulionienė 2006: 26); pravděpodobně proto se v takových spojeních ve většině případů užívá neurčitá forma (mimochodem, v lotyštině byla v těchto případech zvolena jiná strategie označování určitosti — v modifikačních spojeních určených ukazovacími zájmeny nebo posesivy je určitá forma přídavného jména povinná, ibid. 23–24). Pokud však spojení se zájmeny vyřadíme, vidíme, že jmenná spojení s určitou formou (s podstatným jménem nebo bez něj) tvoří 18 pro 11 Vysvětlení zkratek užívaných v tabulce: ADEF – určité přídavné jméno, AINDEF – neurčité přídavné jméno, N – podstatné jméno, POS – posesivní zájmeno nebo genitiv podstatného jména, DEM – ukazovací zájmeno tas, ta. 122 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje centů všech spojení, zatímco spojení s neurčitým tvarem představují více než polovinu (50,9%) všech spojení. Podle kritéria frekvence je tedy určitý tvar příznakový. Při analýze materiálu bylo také cílem zjistit, jak často se určitá adjektiva užívají k vyjadřování různých typů určitosti. Ukázalo se, že to není tak snadné a že v některých případech dokonce není možné jednoznačně přiřadit jmennou frázi k některému z typů. Kari Fraurud (1990) rovněž uvádí, že narazila na teoretické a metodologické obtíže, když se pokusila uplatnit Hawkinsovu klasifikaci při zkoumání jmenných frází v autentických nebeletristických textech. Tyto obtíže ilustruji několika příklady. Předpokládejme, že typickým případem anaforické určitosti je situace, kdy se při první zmínce o předmětu užije neurčitý člen a později člen určitý. V jazycích s členy však existuje mnoho případů, kdy se referent do diskurzu uvádí pomocí určité jmenné fráze (ang. first mention definites, např.: the king, the sun). První zmínka se řadí k situační určitosti, ale pokud je táž fráze v dalším textu zmíněna několikrát, máme následné zmínky řadit k situační, nebo anaforické určitosti? Fraurud se pokouší najít řešení a tvrdí, že k interpretaci anaforické jmenné fráze je nezbytná vazba na antecedent. Taková vazba existuje, je-li antecedentem neurčitá fráze. Jak však interpretovat případy, kdy je antecedentem vlastní jméno nebo fráze s posesivním zájmenem, tedy inherentně určitá, jako v příkladech (18) a (19): (18) – Er Ina Lipman din søster? – Min søster... – Den berømte sangerinde? DST 10 – Ina Lipman tvoje sestra? – ptá se Buzia. – Sestra... – Ta slavná zpěvačka? LTA 11 (19) To brødre havde gravet dette beskyttelsesrum. Der gemte de deres lamme mor <...>. Den gamle kvinde var lam i benene, men hendes hænder kunne udrette hvad der skulle være. DST 119 Tento úkryt vykopali dva bratři. Schovali zde svou ochrnutou matku <...>. Nohy staré ženy byly ochrnuté, ale rukama mohla dělat jakoukoli práci. LTA 111 Domnívám se, že příklady (18–19) lze rovněž zařadit k anaforické určitosti, v takovém případě je však třeba upravit Fraurudinu definici anaforické jmenné fráze. 123 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ (18–19) jsou problematické také proto, že adjektivum tvořící součást anaforické jmenné fráze nebylo zmíněno spolu s antecedentem. Volba určitých tvarů adjektiva předpokládá, že adresát ví, že Ina Lipman je slavná zpěvačka a že matka bratrů je stará žena. V příkladu (18) umožňuje ukazovací zájmeno ta vypustit určitou příponu adjektiva, aniž by se narušily koreferenční vztahy v textu; v příkladu (19) však nahrazením určitého tvaru neurčitým koreferenční vztah mezi svou ochrnutou matku a staré ženy zaniká, nebo přinejmenším vzniká nejednoznačnost, zda se mluví o novém referentu, srov.: (19’) Tento úkryt vykopali dva bratři. Schovali zde svou ochrnutou matku <...>.?Nohy staré ženy byly ochrnuté, ale rukama mohla dělat jakoukoli práci. Příklady (20–20’) také ukazují, že koreferenční vztah mezi antecedentem a anaforickou frází se může přerušit, pokud se určitý tvar nahradí neurčitým a nepřidá se ukazovací zájmeno, srov.: (20) Dne 12. srpna 1955 zemřel německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann. Osud přivedl slavného spisovatele také do naší země. http://www.ziniur.lt/apie/pranesimai?item=506 (20’) Dne 12. srpna 1955 zemřel německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann.?Slavného spisovatele / Tohoto slavného spisovatele osud přivedl také do naší země. Z toho plyne, že v příkladech (19–20) je určitý tvar adjektiva povinný. Vzhledem k možným dvojím interpretacím (zvláště obtížné je stanovit hranici mezi situační a deiktickou určitostí) není účelné uvádět statistiku rozložení analyzovaných frází podle typů určitosti. Výzkumný materiál nicméně umožňuje konstatovat, že určitý tvar adjektiva se užívá k vyjádření anaforické a situační určitosti, konkuruje však, jak již bylo zmíněno, neurčitému tvaru a v případě anaforické určitosti také ukazovacím zájmenům. 124 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje 8.1. Anaforická určitost (21) Han nám zanechal větrný mlýn, několik koní, mladou vdovu a dítě. <…> Mladá vdova se znovu vdala, odstěhovala se někam daleko a dítě nám tu zanechala. DST 7 Zanechal nám mlýn, pár koní, mladou vdovu a dítě. <…> mladá vdova se znovu vdala a odjela někam daleko, zatímco dítě nám dala. LTA 8 V příkladu (21) máme klasický případ anaforické určitosti. Zdá se, že určitou formu bychom zde nemohli nahradit neurčitou (srov.:?mladá vdova se znovu vdala a odjela někam daleko). Možná tomu brání tematický status spojení. Na druhou stranu se v materiálu vyskytla řada případů, kdy je anaforické spojení v litevštině užito s neurčitou podobou přídavného jména, například: (22) Poté si vybral bílého pěšce a černého <…> Bílý pěšec mu sklouzl z dlaně. DST 5 Teprve potom vzal jednoho bílého pěšce a jednoho černého <…> Z dlaně mu sklouzl bílý pěšec. LTA 6 V jazycích s členem je v příkladu (22) určitá forma povinná. V litevském textu bychom mohli neurčité přídavné jméno nahradit určitým (srov. Z dlaně mu sklouzl bílý pěšec), avšak neurčitá podoba přídavného jména stačí k zajištění koreference v textu. Možná autor zvolil neurčitou formu proto, že spojení s přídavným jménem je v tomto případě reminiscencí. Volbu neurčité formy mohla ovlivnit také velká vzdálenost mezi anaforou a antecedentem (18 vět). V literatuře se názory na maximální vzdálenost mezi jmennými spojeními propojenými anaforickým vztahem různí. Někteří autoři tvrdí, že nemůže přesáhnout 1–3 věty, Chafe však uvádí krajní případ, kdy anaforické spojení od antecedentu dělí dokonce 105 stran. Chafe zdůrazňuje význam povahy kontextu pro identifikaci referentu: Ve skutečnosti se zdá, že kontext či scéna jsou naprosto zásadní a že určitost lze zachovat neomezeně dlouho, pokud je kontext, v němž je referent znovu uveden, dostatečně úzký, aby bylo možné referent identifikovat (Chafe 1976: 41; zvýraznění moje — B. S.). 125 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ V prozkoumaném materiálu se vyskytly také příklady, kdy vzdálenost mezi anaforicky propojenými spojeními činila několik stran. V příkladu (23) jsou antecedent a anaforické spojení od sebe vzdáleny 3 strany. Na těchto stranách jedna z postav díla, Janekas, vypráví svému příteli Izákovi, co se stalo onoho dne, kdy byli všichni Židé nahnáni do ghetta. Než začne vyprávět, Janekas kope do kulatého, ohlazeného kamínku. Zmínka o kamínku po 3 stranách jako by rámovala vyprávění o minulých událostech (angl. flash back) a označovala návrat z jednoho časového plánu do druhého. V dánském (a anglickém) překladu je k zajištění anaforické vazby nezbytný určitý tvar, srov. dán. den lille runde sten (ART.DEF malý.DEF kulatý.DEF kámen, „ten kulatý kamínek“), zatímco v litevštině se užívá neurčitý tvar adjektiva (apvalaus akmenuko už není). (23) A stejně jako se zastaví, kopne do kamene. Byl to kulatý, ohlazený kámen. Opravdu jsme si mohli představovat, že je to míč, a začít si s ním hrát fotbal. <…> Jdeme dál, Janek a já. Ten malý kulatý kámen už před námi neleží. A to je dobře. Vždyť to nebyl žádný míč a my nejsme fotbalisté. DST 28–31 A když se zastaví, kopne do kamínku. Ten kamínek je kulatý, ohlazený. Opravdu bychom si mohli představovat, že je to míč, a zahrát si fotbal. <…> Jdeme dál. Janekas a já. Kulatého kamínku už není. A to je dobře. Není to vůbec míč a my nejsme fotbalisté. LTA 27–30 V příkladu (24) vidíme řetězec anafor, v němž je při druhé, třetí a čtvrté zmínce referentu užito ukazovací zájmeno tas a neurčitý tvar adjektiva. Při páté a šesté zmínce téhož referentu se zájmeno tas vypouští; k zajištění koreference v textu postačuje pouze podstatné jméno s neurčitým tvarem adjektiva. V dánštině se soustavně užívá určitý tvar. Sedmá zmínka referentu v litevském textu (Musím pohřbít spícího člověka) je dvojznačná, protože spojení spícího člověka může mít také generický výklad. V dánském překladu je takový výklad vyloučen: spojení den sovende mand (ART.DEF spící člověk) označuje pouze onoho konkrétního člověka, o němž už byla řeč. (24) Vousatý muž se nakloní těsně k mé tváři a mrkne. <…> K mé tváři se přitiskne vousatý člověk a mrkne. <…> Ten 126 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje Ten vousatý muž mě přemohl. <…> Vstávám a vidím toho vousatého muže, který na mě mrkl. <…> Je mrtvý, ten vousatý muž. <…> Rozprostírám svou bundu a zvedám toho vousatého muže na ni. <…> Plazíme se k zákopu. Spouštím toho vousatého muže do něj. <…> Teď to vypadá, jako by spal. Bojím se. Musím pohřbít spícího muže. DST 112–114 vousatý člověk mě očaroval. <…> Zvedám se a vedle sebe vidím toho vousatého muže, který mrkl <…> Je mrtvý, ten vousatý člověk. <…> Rozprostírám bundu a přetahuji přes ni vousatého člověka. <…> Plazíme se k tomu zákopu. Spouštím do něj vousatého člověka. <…> Teď se mi zdá, že spí. Bojím se. Musím pohřbít spícího člověka. LTA 105–106 Valeckienė tvrdí, že „v současné spisovné litevštině se vyjadřování ukazovacích adjektiv zájmenným tvarem stalo normou“ (Valeckienė 1959: 191). Prozkoumaný materiál ukazuje, že anaforická určitost se v litevštině nevyjadřuje důsledně určitými adjektivy. 8.2. Situační určitost (25) To vagter står næsten altid ved den store port. DST 14 U velké brány vždy stojí dva strážní. LTA 15 Velká brána je v románu zmíněna poprvé, přesto se jak v artiklovém, tak v litevském jazyce užívá určitá forma. Protože se děj románu odehrává ve vilniuském ghettu, předpokládá se, že adresát ví, že jde o velkou bránu ghetta, která je jediná svého druhu. Určitou adjektivní formu v příkladu (25) bychom zřejmě nemohli nahradit neurčitou, protože spojení s neurčitou formou může označovat také neunikátní referent nebo mít generický výklad, srov.: (25’) ?U velkých bran vždy stojí dva strážní. V příkladu (26) je situační určitost v litevštině rovněž vyjádřena určitou adjektivní formou: 127 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ (26) <…> om hun havde fået fortalt Gita om den nye tyske maskinpistol de havde gravet ned lige ved flodbredden. De havde viklet en klud om fyringsmekanismen, inden de gemte den i en hulning i det gamle lindetræ. DST 105 <…> zda stihla Gitě říct o tom novém německém kulometu, který zakopali na břehu řeky, jehož závěr zabalili do hadru a ukryli v dutině staré lípy. LTA 98 Z určité pragmatické množiny (líp známých postavám románu) je vyčleněna jediná, která má vlastnost označenou adjektivem. Na druhou stranu je v románu mnoho příkladů, kdy lze neurčitou adjektivní formu v litevštině jakožto neoznačenou bez problémů použít k vyjádření situační určitosti: (27) Jeg ønskede at der ikke var så mange mennesker omkring mig med disse gule stjerner på tøjet. DST 6 (I wanted there to be fewer people around me marked by those yellow stars. S 3) Přála jsem si, aby kolem mě nebylo tolik lidí se žlutými hvězdami. LTA 8 (28) – Janeku, chodili tehdy lidé také s žlutými hvězdami? DST 29 (ang. “Janek, did people wear the yellow patches then?” S 26) – Janeku, byly už tehdy žluté nášivky? LTA 29 (29) – Pořád vidím tu úzkou ulici před sebou, říká Janek. DST 29 – Stále mám před očima úzkou uličku, říká Janek. LTA 28 (30) Už dlouho kráčím a už dávno mě unavuje ten žlutý měsíc, který se obrací a převrací jako palačinka <…>. DST 85 Už jdu dlouho a už dávno mě omrzel žlutý měsíc, který se obrací jako palačinka <…>. LTA 79 V příkladu (27) jsou zmíněny žluté hvězdy, jimiž nacisté označovali oděvy Židů žijících v ghettu. V litevštině se užívá neurčitá adjektivní forma (se žlutými hvězdami), zatímco při překladu do jazyků s členy byl zvolen určitý jmenný výraz s ukazovacími zájmeny12 12 Protože je zde určitost vyjadřována ukazovacími zájmeny, tento příklad 128 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje (dán. disse gule stjerner, angl. those yellow stars). V příkladu (28) jsou zmíněny tytéž žluté hvězdy (žluté záplaty), avšak v tomto případě je v anglickém překladu určitost výrazu zachována (angl. the yellow patches), zatímco v dánštině byl zvolen neurčitý jmenný výraz (dán. gule stjerner). Nelze samozřejmě vyloučit, že se překladatelé v některých případech zmýlili a určité litevské výrazy s neurčitými adjektivy interpretovali jako určité. Na druhou stranu je takových příkladů příliš mnoho na to, aby bylo možné je všechny považovat za překladové chyby. Taková zdánlivě nemotivovaná volba určitých deskripcí má jistý stylistický efekt, protože vytváří dojem, že adresát je jakýmsi účastníkem vyprávění, který spolu s vypravěčem vidí všechny události, a může proto identifikovat referenty, které s nimi souvisejí; adresát je „místní“, zná všechny uličky, náměstí, potoky, louky a podobně. To vše zvyšuje působivost vyprávění, neboť čtenář se ztotožňuje s postavami díla a vypravěčem. 8.3. Věcná určitost Tento typ určitosti se vyskytuje především v dialozích, kdy účastníci rozhovoru ukazují na předměty nacházející se v bezprostředním okolí rozhovoru, např.: podej mi ten dlouhý nůž! V uměleckém textu se takové případy hledají obtížněji; k tomuto typu jsem přiřadila příklady s deiktickými příslovci tam / zde / hle, takové rozdělení je však pouze přibližné a příklady (31–33) bychom mohli interpretovat také jako případy situační určitosti: (31) Tady je ta úzká ulička. DST 20 Hle, úzká ulička. LTA 21 (32) Záleží na tom teď, když jsme spolu prožili celý měsíc, třicet dní, tady na břehu toho mělkého potoka DST 106 Copak na tom teď záleží, když jsme spolu prožili celý měsíc, třicet dní, tady, u prudkého potoka na břehu LTA 100 (33) Mezitím byli ve městě pověšeni tři lidé, tam, kde nebyla žádná ghetto zeď, na tom velkém náměstí DST 121 Mezitím ve městě, tam, kde nebyla ghetto zeď, na velkém náměstí viseli tři oběšenci LTA 113 mohl být zařazen k věcné určitosti. Na druhou stranu nelze stanovit jasnou hranici mezi těmito typy určitosti, viz níže. 129 Birutė Spraunienė V příkladech (31–33) se užívá neurčitý tvar přídavného jména, mohli bychom jej však nahradit určitým tvarem. 8.4. Inferenční určitost V analyzovaném materiálu byl nalezen pouze jeden příklad, v němž je inferenční určitost vyjádřena určitým tvarem: (34) Han [Chaim] blev taget levende og kørt til fængselshospitalet. <…> De bedste læger søgte at sikre Chaims helbredelse DST 70–71 Vzali [Chaima] živého a odvezli ho do vězeňské nemocnice. <…> Nejlepší lékaři se snažili zajistit, aby se Chaim uzdravil LTA 66 V dalších příkladech zařazených k tomuto typu se užívá neurčitý tvar; určitý tvar by v nich zněl zvláštně, srov.: (35) Han kunne tage ud til markerne, til den store, vidstrakte eng. Han kunne sidde i det bløde græs på engen DST 31 mohl jít na pole, na velkou širokou louku. Seděl by na té louce na měkké /?měkké trávě LTA 31 (36) Han er ikke ung, bare en soldat. Hans hænder er store <…>. Tyskeren stirrer længe på Esther, og jeg stirrer på den tunge hånd og det falmede, grønne uniformsærme som ligger på min skulder DST, 92–93 Už není mladý, ten voják. Ruce má velké <…> Němec se dlouho dívá na Esteru a já se dívám na těžkou /?těžkou ruku a zelený /?zelený vybledlý /?vybledlý vojenský rukáv, který leží na mém rameni LTA 87 (37) Han tog om pistolen ved løbet, løftede den højt og knaldede det stumpe skæfte mod min tommelfinger DST 82 Uchopil browning za hlaveň, rozmáchl se a udeřil tupou /?tupou rukojetí do mého palce LTA 77 Je třeba poznamenat, že v mnoha příkladech z litevštiny nelze neurčitý tvar nahradit určitým, přestože jmenná fráze jasně poskytuje určitou deskripci. To ukazuje, že označování určitosti tvarem přídavného jména v litevštině podléhá poněkud jiným principům než označování určitosti členy v jazycích s členy. Jmenná fráze je v příkladech (35–37) určitá, ale přídavné jméno uvádí něco nového 130 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje informaciją, jam būdingas predikatyvumas (plg. Larsen 2007: 40). (35) pavyzdį galėtume pakeisti taip: Jis sėdėtų toje pievoje ant žolės, kuri yra minkšta. Daiktavardis žolė yra apibrėžtas dėl sąsajos su pieva, tačiau minkštumas nėra identifikacinis požymis, padedantis nustatyti, apie kokią žolę kalbama. Todėl lietuvių kalboje neteiktina būdvardžio apibrėžiamoji forma. Panagrinėkime dar vieną pavyzdį, kuriame būdvardžio predikatyvumas matyti dar aiškiau, nes būdvardis pateiktas kaip apozicija: (38) A napadlo ho, že je to poprvé, co vidí Basiny nohy tak zblízka, jak se pružně pohybují s každým krokem, vidí její dlouhý, krásný krk, její kočičí oči, které tak podivuhodně zářily, a její sytě rudé rty tak blízko. DST 64 Už mu připadalo, že poprvé z takové blízkosti vidí Basiny nohy, pružící s každým krokem, krk, dlouhý a hřejivý, její kočičí oči, podivně zářící, a rudé rty, úplně rudé. LTA 61 Spojení Basios kaklą lze zařadit mezi případy inferenční určitosti, srov. Larsenovo tvrzení Modification by possessive genitives and possessive adjectives can also be seen as an expression of semantic inference (Larsen 2006: 363). Je zřejmé, že přídavná jména ilgą ir šiltą nově charakterizují referent a nepomáhají jej identifikovat. V jazycích s členy se atributivní přídavná jména v určitých jmenných frázích nevyhnutelně dostávají do dosahu určitého determinantu, užívají se v určitém tvaru (s koncovkou -e v dánštině) a jsou chápána jako presupozovaná (srov. hendes lang-e, smukk-e hals (její dlouhý-DEF, krásný-DEF krk, ‚její dlouhý, krásný krk‘ v příkladu (38)). Tak je tomu mimochodem i v lotyštině, viz Holvoet, Tamulionienė 2006: 23–24. Na druhou stranu nemůžeme vyvozovat, že se v litevštině v případě inferenční určitosti určité přídavné tvary vůbec neužívají, protože takové příklady existují, např.: (39) Omyjte semínko avokáda. Ponořte je tupým koncem dolů do sklenice naplněné vodou. http://gyvenimas.delfi.lt/archive/article.php?id=6446869 V příkladu (39) je tupost identifikační vlastností, která pomáhá vyčlenit referent (konec semínka, jenž je pro mluvčího relevantní) z příslušné pragmatické množiny, pro- 131 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ to se užívá určitý tvar přídavného jména. Užívání určitého přídavného jména presupozuje, že každé semínko avokáda má tupý konec, který je jediný svého druhu. 8.5. Vlastní jména Vlastní jména jsou inherentně určitá a v jazycích s členy se obvykle užívají bez ukazatele určitosti (srov. angl. *the Mary). V litevštině mohou mít atributivní přídavná jména užívaná s vlastními jmény jak určitý, tak neurčitý tvar, jak ukazují příklady (40–41): (40) Dnes mě Rudi zlobí. Jmenuje se jinak, ale všichni mu říkají Rudi. Je celý rudý. Vlasy má jako oheň, obličej připomíná rudou vlajku <...>. Můj rozzlobený pohled probodává rudého Rudiho. DST 68–76 Dnes mě obtěžuje Rudi. Jmenuje se jinak, ale všichni mu říkají Rudi. Je opravdu celý rudý. Vlasy jako oheň, tvář jako žhavé uhlí <...>. Probodávám rudého Rudiho rozzlobeným pohledem. LTA 72 (41) Odcházím, aniž bych se ohlédla, abych nemusela vidět trám, u něhož Estera teď zůstává sedět sama. DST 146 ‚Odcházím, aniž bych se ohlédla, abych neviděla kládu, kde Estera zůstává sedět sama.‘ Odcházím, aniž bych se ohlédla, abych neviděla trám ani osamělou Esteru. LTA 135 V příkladu (40) je rudost neoddělitelnou vlastností referentu (Je celý rudý). Proto se v dánštině i litevštině užívá určitý tvar (røde Rudi / raudonąjį Rudį) a jiná varianta neexistuje. V příkladu (41) není osamělost trvalou, neoddělitelnou vlastností referentu. Jde spíše o nahodilou vlastnost — v okamžiku, kdy Izák odejde, zůstane Estera sama. Proto je v příkladu (41) určitý tvar přídavného jména nevhodný (srov. *vienišosios Esteros), zatímco dánský překladatel zvolil zcela správně a přesunul přídavné jméno do pozice predikátu. Erik Hansen rovněž rozebírá zajímavé případy užití vlastních jmen s adjektivními modifikátory v dánštině, kdy přídavné jméno může mít určitý i neurčitý tvar (Hansen 2001: 199 a násl., příklady převzaty od Hansena): 132 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje (42a) en förkölet Lassen (ART.INDEF ‚nachlazený Lassen‘) (42b) den förkölede Lassen (ART.DEF ‚nachlazený Lassen‘) (43a) *en rødhåret Simonsen (ART.INDEF ‚zrzavý Simonsen‘) (43b) den rødhårede Simonsen (ART.DEF ‚zrzavý Simonsen‘) Podle Hansena si v příkladech (42–43) vlastní jména zachovávají svou určitost, tj. v tomto případě nemůžeme mluvit o apelativizovaném vlastním jménu. Jejich užívání s členy a příslušnými tvary adjektivních modifikátorů vysvětluje Hansen zvláštnostmi informační struktury jmenných skupin: určitý člen (a určitý tvar adjektiva, označený koncovkou -e) signalizuje, že atribut je známou informací, tj. že adresát již ví, že Lassen je nachlazený (příklad 42b). Pokud atribut podstatného jména přináší novou informaci a nově popisuje jedince, užívá se neurčitý člen (a po něm následující neurčitý tvar adjektiva) (příklad 42a). Příklady (42–43) ilustrují určité (pragmatické) omezení: adjektivum s neurčitým členem lze užít pouze v případech, kdy jde o dočasnou (nahodilou) vlastnost (42a), zatímco určitý tvar adjektiva může označovat jak dočasnou, tak trvalou (charakteristickou) vlastnost jedince (42b a 43b). Adjektivum rødhåret (lit. ‚zrzavý‘) by bylo možné užít s neurčitým členem jako atribut vlastního jména, pokud by zrzavé vlasy byly novou, náhodně získanou a nestálou vlastností jedince. Jde-li o charakteristickou, trvalou vlastnost, je namístě určitý tvar. Podle Hansena je užívání vlastních jmen s neurčitými členy a adjektivy v neurčitém tvaru v dánštině inovací. Jde o stylisticky příznakovou, novou konstrukci, která se vyskytuje především v médiích (Hansen 2001: 204). Hansen tvrdí, že podobné jevy lze pozorovat také v atributivních spojeních s obecnými podstatnými jmény, v nichž je určitost podstatného jména zřejmá z kontextu13 (Hansen 2001: 201, příklady převzaty od autora): (44a) hund-en stak snud-en frem pes-DEFstrčil čenich-DEF dopředu ‚pes vystrčil čenich‘ (podstatné jméno ‚čenich‘ se vyznačuje inferenční určitostí) (44b) hund-en stak den våd-e snude frem 13 Všechny Hansenem rozebírané příklady s obecnými podstatnými jmény spadají pod inferenční určitost, ačkoli autor tento pojem nepoužívá. 133 Birutė Spraunienė pes-DEF strčil ART.DEF mokrý-DEF čenich dopředu „pes vystrčil mokrý čenich“ (N je inferenčně určitý, A poskytuje starou (známou) informaci) (44c) hund-en stak en våd snude frem pes-DEF strčil ART.INDEF mokrý čenich dopředu „pes vystrčil mokrý čenich“ (N je inferenčně určitý, A poskytuje novou informaci) Konstrukce, v nichž forma atributivních adjektiv závisí na tom, zda zprostředkovávají novou, nebo starou informaci, jsou přesto vzácné a atributivní adjektiva se v dánštině většinou jednoduše shodují s určitým nebo neurčitým jmenným spojením. 9. STATUS ČLENŮ KATEGORIE URČITOSTI Z HLEDISKA PŘÍZNAKOVOSTI Jak již bylo zmíněno, bezpříznakovým členem opozice neurčitých a určitých adjektiv je v litevštině neurčitá forma. Neurčité formy se užívají častěji než určité: v analyzovaném materiálu tvoří spojení s neurčitou formou 76%, spojení s určitou formou pouze 24% všech spojení. Kromě toho byly pro výzkum vybrány pouze sémanticky určitá jmenná spojení; pokud bychom zahrnuli neurčitá spojení, podíl neurčitých adjektiv by byl ještě vyšší. Distribuci určitých a neurčitých forem bychom mohli znázornit následujícím schématem: Schéma 2. Distribuce určitých a neurčitých tvarů adjektiv Určitost Neurčitost Určitá adjektiva Neurčitá adjektiva Distribuce neurčitých adjektiv je výrazně širší než distribuce určitých adjektiv a neurčité formy jakožto bezpříznakové mohou v mnoha kontextech nahrazovat určité, nikoli však naopak. Zajímavé je, že v jazycích s členy je vztah členů kategorie určitosti z hlediska příznakovosti opačný — určitá forma je bezpříznaková, 134 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje o neapibrėžiamoji — žymėta (Van Langendonck 1979: 33 ir 2007: 172). Pagrindinis Van Langendoncko argumentas yra tas, kad neapibrėžtumo semantikai būdingas egzistencinis kvantifikatorius, kuris apibrėžtumui nebūdingas: „definiteness can be rendered by a free variable and indefiniteness by an existential quantifier binding variable“ (Van Langendonck 1979: 41). Apibrėžto daiktavardinio junginio vartojimas reiškia, kad referento egzistavimas diskurso erdvėje yra presuponuotas. Neapibrėžtas daiktavardinis junginys įveda naują referentą į diskurso erdvę. Referento egzistavimas šiuo atveju yra ne presuponuojamas, o teigiamas („not presupposed, but asserted“) (ibid., 38). Anot Van Langendoncko, „apibrėžtumas yra natūraliausia referentinio junginio būsena“14, t. y., yra didelė tikimybė, kad referentinis junginys bus apibrėžtas. Remdamasis Greenbergo suformuluotais žymėtumo kriterijais (raiškos sudėtingumas (ang. surface complexity), dominavimas (ang. dominance), įvairovė (ang. diversification) ir dažnumas (ang. frequency), autorius įrodinėja, kad neapibrėžtumas yra semantiniu ir sintaksiniu požiūriu sudėtingesnis nei apibrėžtumas. Vienas iš įrodymų nekelia abejonių — apibrėžti daiktavardiniai junginiai yra vartojami žymiai dažniau nei neapibrėžti (Van Langendonck 1979: 49). Dánská lingvistka Eva Skafte Jensen (Jensen 2007) rozlišuje v paradigmatu určitosti současné dánštiny dvě opozice: 1. jmenný tvar s členem — neoznačený, tvar bez členu (čistý) — označený; 2. tvar s určitým členem — neoznačený, tvar s neurčitým členem — označený. Jensen také ukazuje, že status jmenných spojení z hlediska označenosti se mění v závislosti na vývoji kategorie určitosti a míře gramatikalizace ukazatelů určitosti. Ve staré dánštině, po vzniku určitého členu, byl tvar bez členu (čistý) neoznačený vzhledem k tvaru s členem. Nově vzniklý určitý člen prošel dlouhým procesem gramatikalizace, během něhož pronikal do nových kontextů užití, a nakonec v současné dánštině ve srovnání se starou dánštinou došlo k inverzi označenosti neurčitých a určitých tvarů (angl. markedness reversal) — tvar bez členu se stal označeným a tvar se členem neoznačeným. 14 „Určitost je nejpřirozenějším stavem referujícího výrazu“ (Van Langendonck 1979: 41). 135 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ 10. ZÁVĚRY Cílem článku bylo odhalit sémantický kontrast mezi neurčitým a určitým tvarem adjektiva v litevštině, prozkoumat distribuci určitých tvarů a jejich souvislost s kategorií určitosti. Článek tvrdí, že určité tvary propůjčují jmennému spojení určitost, třebaže se v některých případech projevuje na jiné, taxonomické úrovni (u jmenných spojení s generickým významem). Neurčité tvary jsou vůči vyjadřování určitosti indiferentní či neutrální. Spojení s neurčitým adjektivem může být neurčité i určité; jeho interpretace závisí na kontextu. Určitý tvar adjektiva je tedy označeným členem opozice a neurčitý tvar členem neoznačeným. Potvrzuje to také distribuce těchto tvarů: neurčité tvary se sémanticky určitými jmennými spojeními se užívají mnohem častěji než tvary určité. Kontextů, v nichž je určitý tvar povinný, není mnoho: při osloveních bez jmenného oslovení, když je určité adjektivum užito substantivně (ačkoli i zde bychom našli výjimky), a v některých případech anaforické určitosti, kdy jsou antecedent a anaforické substantivum synonyma a adjektivum nebylo zmíněno společně s antecedentem (viz kap. 8); tyto kontexty dosud nejsou plně prozkoumány. Provedená analýza ukázala, že v některých případech se určitý tvar adjektiva v litevštině téměř pravidelně neužívá, ačkoli jmenné spojení, které toto adjektivum modifikuje, vyjadřuje určitou deskripci. Co přesně v těchto případech omezuje možnosti užití určitého tvaru, není zcela jasné; může to však souviset s vlastnostmi informační struktury jmenného spojení. Zdá se, že adjektivum lze užít s určitým postfixem, jestliže označuje vlastnost referentu, která je známa z kontextu nebo presuponována a umožňuje jednoznačně identifikovat referent (odlišit jej od určité pragmatické množiny). Je-li adjektivum predikativní, tj. přináší-li novou informaci a nově charakterizuje referent, obvykle se užívá neurčitý tvar adjektiva, přestože je celé jmenné spojení sémanticky určité. 136 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje ŠALTINIAI DST — Icchokas Meras, Det sidste træk. Oversat fra engelsk efter Stalemate af Kirsten Vagn Jensen15. København: Vindrose, 1981. HK — Herkus Kunčius, Pilnaties linksm ybės: eseistinė proza. Vilnius: Rašytojų sąjungos leidykla, 1999. KT — Dabartinės lietuvių kalbos tekstynas, http://donelaitis.vdu.lt/ LTA — Icchokas Meras, Trys romanai. Lygiosios trunka akimirką, romanas; Ant ko laikosi pasaulis: romanas-baladė; Ties gatvės žibintu, vaikiškas romanas. 3-asis papild. leidimas. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 1998. S — Icchokas Meras, Stalemate. Translated by Jonas Zdanys. Revised edition. New York: Other Press LLC, 2005. LITERATŪRA Ambrazas, V., ed., 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Chafe, W. L. 1976: Givenness, contrastiveness, definiteness, subjects, topics, and point of view. In: C. N. Li, ed., Subject and Topic. New York: Academic Press, 25–55. Fraurud, K. 1990: Definiteness and the processing of noun phrases in natural discourse. Journal of Semantics 7, 395–433. Girdenienė, D. 1971: Aktualioji skaida ir jos vaidmuo bei reiškimo būdai lietuvių kalboje. Kalbotyra 22.1, 35–47. Givón, T. 1995: Functionalism and grammar. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. Hansen, E. & L. Heltoft, spausdinama: Grammatik over det Danske Sprog. Hansen, E. 2001: Overbestemt og ubestemt proprium. In: H. G. Jacobsen & H. Jørgen- 15 Į danų k. iš anglų k. pagal Stalemate išvertė Kirsten Vagn Jensen. 137 BIRUTĖ SPRAUNIENĖ SEN, eds., Glæden ved Grammatik. Udvalgte artikler og afhandlinger. København: Hans Reitzels Forlag, 199–205. HASPELMATH, M. 1999: Explaining article-possessor complementarity: economic motivation in noun phrase syntax. Language 75.2, 227–243. HASPELMATH, M. 2006: Against markedness (and what to replace it with). Journal of Linguistics 42, 25–70. HAWKINS, J. A. 1978: Definiteness and Indefiniteness: A Study in Reference and Grammaticality prediction. London: Croom Helm. HAWKINS, J. A. 1991: On (in)definite articles: implicatures and (un)grammaticality prediction. Journal of Linguistics 27, 405–442. HAWKINS, J. A. 2004: Efficiency and Complexity in Grammars. Oxford: Oxford University Press. HOLVOET, A. & A. TAMULIONIENĖ, 2006: Apibrėžtumo kategorija. In: HOLVOET & MIKULSKAS, red., 2006, 11–32. HOLVOET, A. & R. MIKULSKAS, red., 2006: Daiktavardinio junginio tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. JENSEN, E. S. 2007: Der var en gang en mand – om markeret og umarkeret artikelbrug i moderne dansk og gammel dansk. In: H. JØRGENSEN & P. WIDELL, eds., Det bedre argument. Festskrift til Ole Togeby 7. marts 2007. Århus: Wessel og Huitfeldt, 299–320. LABUTIS, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. LARSEN, K. 2005: The Evolution of the System of Long and Short Adjectives in Old Russian. München: Verlag Otto Sagner. LARSEN, K. 2006: The distribution of long and short forms of adjectives in Old Russian (as represented by four chronicle texts). Russian Linguistics 30.3, 359–400. LARSEN, K. 2007: The loss of the attributive short form in Old Russian as a process of grammaticalization. Scando-Slavica 53, 33–57. 138 Paprastųjų ir įvardžiuotinių būdvardžių opozicija lietuvių kalboje Lyons, C. 1999: Definiteness. Cambridge: Cambridge University Press. Mik ulskas, R. 2006: Apibrėžiamųjų būdvardžių aprašo perspektyva. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2006, 33–66. Paulauskienė, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: paskaitos lituanistams. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Rosinas, A. 1972: Žymimasis artikelis lietuvių kalbos tarmėse ir senuosiuose raštuose. Kalbotyra 24.1, 83–89. Rosinas, A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Ul vydas, K. red., 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija. Vilnius: Mintis. Valeckienė, A. 1957: Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas. Literatūra ir kalba 2, 159–308. Valeckienė, A. 1986: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo kategorija ir pirminė įvardžiuotinių būdvardžių reikšmė. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 168–189. Valeckienė, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Van Langendonck, W. 1979: Definiteness as an unmarked category. Linguistische Berichte 63, 33–55. Van Langendonck, W. 2007: Theory and Typology of Proper Names, Berlin–New York: Mouton de Gruyter. Birutė Spraunienė Vilniaus universitetas, Lietuvių kalbos katedra Universiteto 5, LT-01513 Vilnius, Lietuva [email protected] 139