Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas

Acta Linguistica Lithuanica LXI (2009), 113 – 156 Kopulové konstrukce a jejich gramatický kontext ROLANDAS MIKULSKAS Institut litevského jazyka Cílem článku je přispět k uspokojivé klasifikaci kopulových konstrukcí. Autor začíná poukazem na to, že verbocentrická teorie gramatiky poskytuje jen málo možností pro adekvátní analýzu kopulových a souvisejících konstrukcí. Přehled funkcí, které sloveso „být“ plní v posuzovaných konstrukcích, ukazuje, že mezi významem slovesa a syntaktickým rámcem (argumentovou strukturou) existuje sémantická vzájemná závislost. S ohledem na tuto vzájemnou závislost se jako nejslibnější jeví přístup konstrukční gramatiky nebo kognitivní gramatiky. Autor tvrdí, že zavádění stále většího počtu lexikálních významů slovesa „být“ jako prostředku k vysvětlení vlastností jednotlivých konstrukcí přináší jen málo; pozornost by se měla spíše soustředit na aspekty syntaktické a sémantické struktury, které jsou pro predikaci nejdůležitější, a na jejich korelaci s funkcí celé konstrukce. Konkrétně je třeba v souvislosti s kopulovými konstrukcemi věnovat zvláštní pozornost sémantickým a/nebo referenčním vlastnostem (adjektivních či substantivních) jmenných predikátů. 1. ÚVOD: TĚŽKOSTI PŘI SYNTAKTICKÉ ANALÝZE KONSTRUKCÍ SE SLOVESEM BÝT1 1.0. Kopulovými konstrukcemi se obvykle nazývají věty jako Jonas yra liūdnas, Jonas yra mokytojas ir Jonas yra tas mokytojas, kuris mums įdiegė meilę gimtajai kalbai. Při dalším typologickém členění jsou první dvě věty některými autory řazeny ke konstrukcím kopulového typu askripčního, zatímco poslední ke konstrukcím kopulového typu ekvativního (srov. Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 79). V zájmu jednotnosti gramatického popisu se kopulové konstrukce často pojednávají společně s dalšími konstrukcemi podobné struktury, jejichž predikační osu rovněž tvoří finitní tvar slovesa být. 1Upřímně děkuji Kristině Lenartaite, která pečlivě přečetla původní verzi tohoto článku a poskytla cenné připomínky. Za nedostatky článku samozřejmě odpovídám pouze já. 113 ROLANDAS MIKULSKAS … spolu s dalšími konstrukcemi podobné struktury, jejichž predikační osu rovněž tvoří finitní tvar slovesa být. Obvykle jde o lokativní konstrukci (Sešit je v zásuvce / u knihy; její variantu s komitativním významem představuje Jonas je s Birute), existenční konstrukce (V zásuvce / u knihy je sešit), posesivní konstrukce vlastnění a posesivní konstrukce příslušnosti (respektive Dítě má rýmu / teplotu a Tato čepice patří Antanovi), aktivní perfektová konstrukce (Žáby jsem v životě neochutnal), pasivní (perfektové a imperfektové) konstrukce (Město bylo při nočním náletu zcela zničeno; učitel Jonas byl milován všemi dětmi) a některé další varianty těchto konstrukcí. V literatuře se vytyčují různé typologické paralely jak mezi naposledy uvedenými typy konstrukcí, tak při srovnávání těchto konstrukcí s dříve zmíněnými sponovými konstrukcemi. Například o společné ontologii existenčních a lokativních konstrukcí není pochyb (srov. Holvoet 2005: 139–147). Z hlediska neoznačeného aktuálního členění, významů sloves a konečně syntaktické interpretace lze s těmito dvěma typy srovnávat i další dva zmíněné typy posesivních konstrukcí — vlastnění a příslušnosti (ibid., 147–153). Některé případy aktivních a pasivních konstrukcí s predikativními participii lze oprávněně považovat za variantu sponové konstrukce askriptivního typu s adjektivním predikativem (srov. Jonas je vždy úhledně oblečený a Jonas je vždy pořádkumilovný; byt je zcela zanedbaný a byt je špatný). 1.1. Jsou-li věty chápány jako propozice vyjadřující určitý obsah, při jejich typologickém členění se nejprve věnuje pozornost účelu neboli funkci propozice, kterou vyjadřují. Jednotlivé typy intranzitivních vět například slouží k vyjádření stavu, který prožívá referent substantivního subjektu (Bulvės verda), existence (Rusijoje dar liko bulvių), statické polohy (lokace) (Knyga yra ant stalo), přisouzení určité vlastnosti tomuto referentu (Kambarys yra ankštokas) atd. Při vymezení typů syntaktických konstrukcí se vychází především ze syntaktické interpretace vět, které tyto konstrukce aktualizují. Takto chápaný větný typ lze realizovat několika syntaktickými konstrukcemi; například propozici konstatující posesivní vztah mezi dvěma entitami lze vyjádřit dvěma konstrukcemi — [NPNOM turi NPACC (GEN)] a [NPDAT yra NPNOM (GEN)]), srov. Vaikas turi slogą / temperatūros ir Vaikui yra sloga / temperatūros. Zastánci modelu závislostní gramatiky, kteří přijímají verbocentrický model věty, syn- 114 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas Syntakticky interpretují konstrukce na základě vztahů závislosti vyplývajících ze sémantiky větného slovesa, na jejichž základě určují gramatické funkce syntaktických jednotek. Taková syntaktická analýza se obtížněji uplatňuje v případech, kdy se větné sloveso nevyznačuje bohatou sémantikou a k vyjádření větné predikace se využívají různé prvky doplňující sémantiku tohoto slovesa. Syntaktickým interpretačním obtížím se nelze vyhnout ani při analýze vět se slovesem būti, jehož význam bývá často obtížné postihnout byť jen v nejobecnějších rysech. Například v pracích o gramatice litevštiny se při pojednání o sponových konstrukcích uznává význam konstatování identity mezi dvěma (referenčními) entitami (který se v zásadě shoduje s funkcí spony v logické struktuře propozice) pouze u slovesa būti v ekvativních konstrukcích, zatímco sloveso būti v askriptivních konstrukcích (jak jsou zde chápány) je považováno za „sémanticky prázdné“ (srov. Holvoet & Judžentis 2003: 32; Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 79–80). Je pochopitelné, že při tomto postupu analýzy je v ekvativní konstrukci Jonas yra tas žmogus, apie kurį tu kalbėjai komplementu slovesa „identity“ tas žmogus, apie kurį tu kalbėjai přiznán status argumentu stejně jako jmennému výrazu v pozici větného podmětu Jonas. Je mnohem obtížnější, držíme-li se této logiky, přiznat status argumentu adjektivním či jmenným komplementům „sémanticky prázdných“ spon v askriptivních konstrukcích, tím spíše, že je — jak se zde také uznává — vhodnější nazývat predikativy. Ve snaze o ucelený popis sponových konstrukcí navrhují autoři prací o gramatice litevštiny přiznat určité „významy ekvativního typu“ i slovesům v askriptivních konstrukcích (Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 80). Intuitivně se zdá oprávněné přisuzovat slovesům ve všech sponových konstrukcích určitý význam „identity“ (k tomuto problému se vrátím ve třetí části článku a pokusím se tuto intuici důkladněji zdůvodnit). Uvedení autoři však pomíjejí důsledky takového řešení: zůstává tedy nejasné, zda se komplementy nově vyčleněných predikátů „identity“ v askriptivních konstrukcích „povyšují“ na status argumentu, nebo si nadále zachovávají status predikativů. 1.2. K podobné syntaktické interpretaci se v pracích o gramatice litevského jazyka dospívá také při vzájemném srovnávání vět existenčních a lokativních konstrukcí V zásuvce je sešit a Sešit je v zásuvce (Holvoet 2005: 139–147). V první větě se slovesu být přiznává „exi- 115 ROLANDAS MIKULSKAS lokativ stalčiuje se tak stává „periferním příslovečným určením“. Ve druhé větě, kde není patrný žádný důvod přisuzovat slovesu būti jakýkoli význam, se tentýž lokativ nevyhnutelně stává „povinným příslovečným určením“, neboť bez něj by nebyla vyjádřena hlavní větná predikace (přesněji řečeno, tuto predikaci vyjadřuje lokativní morfém jmenného výrazu doplňujícího sloveso). Protože predikaci existence jakéhokoli objektu skutečnosti si lze jen těžko představit bez jeho lokalizace, intuitivně se zdá, že taková syntaktická analýza neodpovídá skutečnému stavu věcí. Také stejné rozložení gramatických funkcí v konstrukcích obou typů zřejmě vychází z téže sémantiky slovesa būti, která zahrnuje jak tvrzení o existenci lokalizované věci, tak lokalizaci existující věci. Jinými slovy, slovesu v obou konstrukcích — existenční i lokativní — lze přisoudit význam ‚lokalizované / lokalizovatelné existence‘. 1.3. Podle téže logiky je v pracích o gramatice litevštiny při syntaktické interpretaci konstrukce posesivního typu mihi est (archaické, ale v litevštině dosud užívané) (Jam buvo tik septyneri metai) a konstrukce příslušnosti (Šis rašiklis yra mano) třeba tyto dvě posesivní konstrukce z typologického hlediska hodnotit odlišně. Přizná-li se slovesu būti v první konstrukci existenční význam, má poses­sor kódovaný jmenným výrazem v dativu jam status argumentu a tato posesivní konstrukce se považuje za variantu existenční konstrukce. Nepřizná-li se slovesu būti v druhé konstrukci, konstrukci příslušnosti, žádný konkrétní význam, je třeba poses­sor kódovaný genitivem mano považovat za „povinný modifikátor“, čímž se tento jmenný výraz z hlediska gramatické funkce i syntaktického statusu staví na roveň „povinnému příslovečnému určení“ lokativní konstrukce; v důsledku takové syntaktické interpretace se daná konstrukce stává bližší konstrukci lokativního než posesivního typu (viz Holvoet 2005: 151–153). Mohli bychom se oprávněně ptát, zda paralely vytyčované při této syntaktické interpretaci mezi konstrukcemi se zjevně odlišným účelem pomáhají správně posoudit jejich typologickou příslušnost. Analýza interpretačních možností vět, jako je Onutės žalios akys, totiž ukazuje, že za příznivých kontextových okolností může mít genitiv poses­sora i status argumentu (Mikalskas 2006b: 41–50). O tom, že genitiv „vyvýšeného“ poses­sora může bez ztráty nahradit dativ „vyvýšeného“ poses­sora (v zásadě totožný s dativem v archaické konstrukci typu mihi est), píše i Holvoet (ibid., 159), 116 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas když pojednává o příkladu zaznamenaném v nářečích Bijūnėliui žali lapai, srov. Bijūnėlio žali lapai. Je pravda, že ačkoli genitiv a dativ v litevštině tvoří z funkčního hlediska poměrně jasnou opozici, v některých syntaktických kontextech vyjadřují velmi blízké významy. Například predikační role beneficienta vyjádřená dativem může být bez větší ztráty významu převedena na odpovídajícího poses­sora v genitivu, srov. Šis kambarys yra jums / jūsų. (situace, kdy jsou hostům přidělovány pokoje). Dokonce i adnominální genitiv lze v některých případech interpretovat jako vnější (na úrovni věty), nikoli vnitřní (na úrovni jmenné fráze) poses­sor, srov. Profesoriaus portfelis pūpso ant stalo ir Asistentas palaikė profesoriaus / profesoriui portfelį, — pouze v první větě není atributivní status genitivu sporný. Takové kontextové přiblížení funkcí genitivu a dativu by nemělo překvapovat: dativní role, které předpokládají nepřímou účast na události profilované větou — recipient, adresát, beneficient a experiencer — se totiž mohou snadno rozšířit na roli poses­sora2. Ačkoli je toto funkční sbližování genitivu a dativu, projevující se pouze ve specifických syntaktických kontextech, v jazyce poměrně okrajové, mohlo by podnítit pokus interpretovat genitiv v uvedené posesivní konstrukci příslušnosti (Šis rašiklis yra mano) jako vnějšího poses­sora, a přiznat mu tak status argumentu. Taková analýza této konstrukce by byla žádoucí, protože bychom pak obě posuzované konstrukce — posesivní a příslušnosti — mohli považovat za dvě různé realizace v zásadě téhož posesivního vztahu. Jak však dále uvidíme (oddíl 2.2.2.1), při bližším pohledu na strukturu a genezi konstrukce příslušnosti se tato analýza žádoucím směrem jeví jako málo pravděpodobná: predikativní funkce genitivu a jeho „atributivní“ povaha v dané konstrukci neumožňují považovat jej bez dalšího za argument slovesa būti a nutí hledat jiné alternativy jeho interpretace. 2 Závažný argument pro funkční blízkost genitivu a dativu v indoevropských jazycích přináší hypotéza Geoffreyho Haiga o původu ergativních konstrukcí minulého času v íránských jazycích. Podle tohoto lingvisty se ergativní uspořádání konstrukcí minulého času (angl. alignment) vyvinulo z konstrukce staroperštiny typu manā kartam (o níž se v odborné literatuře dlouho diskutuje a je různě interpretována), která byla původně konstrukcí s vnějším poses­sorem (External Possessor Construction). Právě tento genitiv s funkcí vnějšího argumentu v konstrukci (manā) přirozeně převzal funkce dativu, který ve staroperštině již zanikl, především funkci benefaktivní (Haig 2008: 41–88). 117 ROLANDAS MIKULSKAS 1.4. Tento stručný přehled problémů, které vyvstávají při uplatňování metody verbocentrické analýzy na konstrukce se slovesem būti, ukazuje, že k adekvátnímu vymezení typologické příslušnosti takových vět nestačí pouze zdroje slovesné sémantiky. Poznatky o strukturálních společných rysech mezi jednotlivými typy probíraných konstrukcí, které taková analýza přináší, mohou někdy dokonce zastřít funkce, jež tyto konstrukce v jazyce plní. Aby typologické charakteristiky připisované těmto konstrukcím lépe odpovídaly jejich intuitivně vnímanému účelu, je třeba zaměřit bližší pozornost na sémantickou povahu jejich slovesných komplementů a na referenční vlastnosti substantiv užitých v nich. K vymezení typu té či oné konstrukce přispívá také slovosled charakteristický pro věty, které ji instanciují, a neoznačené aktuální členění, které mu odpovídá. Všechny tyto aspekty tak či onak odrážejí účel jednotlivých typů konstrukcí v jazyce, jinými slovy, jsou funkčně motivované. Pokud jde o význam aktuálního členění věty pro typologii vět, je třeba poznamenat, že za neoznačené lze považovat pouze aktuální členění korelující s určitostí předslovesného substantiva a neurčitostí poslovezného substantiva. Pouze takové aktuální členění lze pokládat za součást sémantické struktury vět klasifikovaných z typologického hlediska (zdůvodnění této myšlenky viz Mikulskas 2006b: 34–41). Typologie sponových konstrukcí představená ve třetí části tohoto článku bude založena nikoli ani tak na syntaktické interpretaci vyplývající ze sémantiky jejich sloves, jako spíše na objasnění sémantické povahy predikativů a funkční analýze referenčních vlastností substantiv užívaných v této pozici. Předtím se však v druhé části pokusíme podrobněji nahlédnout do sémantiky slovesa būti, které se užívá ve všech výše zmíněných konstrukcích. 2. SÉMANTICKÉ VLASTNOSTI SLOVESA BŪTI 2.0. Teprve po důkladnějším prozkoumání sémantických vlastností slovesa būti užívaného ve výše zmíněných konstrukcích jasněji uvidíme, do jaké míry lze toto sloveso považovat za činitel určující syntaktický rámec (tj. argumentovou strukturu) konstrukcí, anebo řečeno termíny formální sémantiky za sémantický funktor (tento termín široce užívají také autoři prací o gramatice litevského jazyka, viz Hov oet & Judžentis 2003: 15t.; Holvoet & Semėnienė 2004: 15; Hov oet & Judžentis 2005: 16t.). Přiřazení termínu sémantický funktor slovesu věty samozřejmě předpo- 118 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas kládá verbocentrický model věty. Zastánci tohoto modelu vycházejí z předpokladu, že argumentovou strukturu, která subkategorizuje sloveso věty (angl. subcategorization frame), lze předvídat (odvodit) z jeho takzvaného lexikálního významu. Je zřejmé, že uplatnění verbocentrického modelu v syntaktické analýze je problematické, když se lexikální význam daného slovesa obtížně vymezuje (jak jsme již viděli na dříve probíraných příkladech). Lze však ve všech případech, kdy se sloveso věty jeví z hlediska sémantiky jako plnovýznamové, odvodit z jeho významu ty rysy syntaktické struktury, které nakonec určují typologickou příslušnost dané věty? Jinými slovy, odhaluje syntaktická analýza založená na pojetí slovesa věty jako sémantického funktoru adekvátně strukturální a sémantické vlastnosti konstrukce, kterou daná věta instanciuje? 2.1. V jazyce lze snadno najít konstrukce, jejichž slovesa by nebylo přesné označovat za sémantické funktory, neboť „argumentovou strukturu, která je subkategorizuje“, nelze ze sémantiky těchto sloves stoprocentně předvídat. Dobrým příkladem jsou v tomto ohledu takzvané lokativní alternace: lze oprávněně tvrdit, že konfigurace argumentů v těchto alternujících konstrukcích závisí z velké části na tom, který prvek situace profilované větou je zakódován jako přímý předmět; význam slovesa se pak upravuje podle příslušné konstrukce (tímto tvrzením zároveň s Adele Goldberg (1995) uznáváme svébytnost významu konstrukce jako syntaktické struktury a jeho přednost před významem slovesa věty), srov.: (1) Otec se synem (během dne) naskládali dříví do kužele (tj. určité množství nasekaného dříví (hromadu) naskládali do kužele). (2) Otec se synem (během dne) navršili kužel dříví. Slovesa v těchto konstrukcích můžeme definovat jako (su)krau-ti1 „(sypké předměty) uspořádávat do tvaru kužele“ a (su)krau2 „(ze sypkých předmětů) vytvářet kužel“ (možnost vložit do obou vět časové určení modifikující trvání skládání ukazuje, že tato činnost není okamžitá, jejího výsledku se nedosahuje ihned, nýbrž postupně, pozvolným vytvářením a zvětšováním kužele z dříví). Při pohledu na tyto alternující konstrukce by tedy bylo přesnější hovořit o oboustranné, nikoli jednostranné závislosti, která spojuje jejich slovesa s odpovídajícími argumentovými strukturami. 119 ROLANDAS MIKULSKAS tyki, t. y. ne apie prado ir priedo (angl. head: dependent) santykį (plg. Croft 2001: 248). Žinoma, nereikėtų išleisti iš akių, kad abiejose konstrukcijose vartojamų veiksmažodžių krauti1 ir krauti2 reikšmės pagrįsta gali būti laikomos dviem skirtingomis vienos, bendresnės, reikšmės realizacijomis. Pagrindas tokios bendros reikšmės postulavimui atsiranda, kai suvokiame, kad alternuojančių konstrukcijų perteikiami semantiniai turiniai tėra to paties (malkų krovimo į kūgį) scenarijaus skirtingi aspektai (ar profiliai). Ši bendroji reikšmė (ją Seizi Iwata, skirdamas nuo frazės lygmens reikšmės (angl. Phrase Level Meaning), siūlo vadinti leksinio prado lygmens reikšme (angl. Lexical Head Level Meaning); žr. Iwata 2005: 361–363) apima būtinuosius to krovimo scenarijaus elementus: krovėją, kraunamą objektą, būdingą krovimo formą, atitinkamai įkūnijančius bendresnius semantinius vaidmenis — agentą, muverį, (paskirties) lokatyvą. 2.1.1. Ještě obtížněji se pojem sémantického funktoru uplatňuje při analýze sloves v takzvaných ditranzitivních (dvojobjektových) konstrukcích angličtiny a v konstrukcích kauzovaného pohybu, které s nimi alternují, srov.: (3) Dala svému příteli nový Mercedes. (4) Dala nový Mercedes svému příteli. Bylo by obtížné tvrdit, že změny v argumentové struktuře těchto dvou konstrukcí a s nimi spojené rozdíly ve významech konstrukcí lze odvodit ze zdánlivě téhož slovesa to give. Mohli bychom oprávněně tvrdit, že rozdíly ve významech uvedených konstrukcí jsou dány jejich odlišnými strukturálními rámci, v nichž se užívá v zásadě tentýž predikát, konkrétně [give NP NP] a [give NP [to NP]]: v těchto strukturách zaujímají pozici přímého předmětu podstatná jména reprezentující různé sémantické role, konkrétně recipienta, nebo přesouvaný objekt. Samozřejmě, chceme-li být přesní, musíme uznat, že význam slovesa to give v probíraných konstrukcích do jisté míry závisí na specifickém „subkategorizačním rámci“, který je příznačný pro každou z nich. Tato závislost je zřetelnější, když se v uvedených konstrukcích užívají slovesa, která více zdůrazňují trajektorii předávaného objektu, např.: (5) Poslali mi další brožuru. [send₁ NP NP] (6) Poslali jsme nový dopis všem uchazečům. [send₂ NP [to NP]] Mohli bychom tvrdit, že ve významu predikátu send₁ je výraznější sémantická složka působení na recipienta (jeho osobní sféru), protože jako mezník (přímý předmět) situace profilované větou pro- 120 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas filované větou se volí sám recipient, zatímco ve významu predikátu send2, když je jako mezník téže situace profilované větou zvolen přesouvaný objekt, zdůrazňuje se jeho trajektorie pohybu (směrem k recipientovi). I v tomto případě bychom se však mohli domnívat, že ve vědomí uživatele jazyka zcela reálně existuje obecnější význam send, zahrnující oba tyto významy, který označuje pohyb přesouvaného objektu z agentovy sféry do sféry recipienta, kauzovaný agentem. Je však pochybné, zda by bylo přesné tvrdit, že takový abstraktní význam sankcionuje argumentovou strukturu jedné či druhé konstrukce. Na druhou stranu, jelikož o jednotlivých sémantických variantách slovesa to send (send1 a send2) v probíraných konstrukcích lze oprávněně hovořit pouze do té míry, do jaké je podporují odlišné strukturální rámce těchto konstrukcí, mohli bychom tyto predikáty označit za sémantické funktory jen s velkými výhradami (srov. Langacker 2008: 239–244). Zdá se přesnější říci, že lexikální význam slovesa to send (vymezený určitým sémanticko-interpretačním rámcem) je slučitelný se sémantickými specifikacemi obou konstrukcí. 2.1.2. Dále se při snaze vymezit možné významy slovesa būti v různých konstrukcích opřeme o praxi syntaktické analýzy probíraných alternujících konstrukcí. Činíme tak ze dvou důvodů. Zaprvé je zřejmé, že významy, které lze danému slovesu přisoudit, do značné míry závisí na povaze konstrukcí, v nichž se užívá. Zadruhé můžeme některé konstrukce se slovesem būti oprávněně považovat za alternující: mohli bychom se například domnívat, že důvodem koexistence dvou konstrukcí — existenční a lokativní — je raison d’être zdůraznit různé aspekty v zásadě téže situace „lokalizované existence“. Podobným způsobem můžeme seskupit i další probírané konstrukce a slovesům v jednotlivých takových skupinách přisoudit obecnější významy, čímž se vyhneme postulování „bezvýznamových“ lexémů v případech, kdy je obtížnější vymezit konkrétnější význam slovesa būti3. 2.2. Přejděme k podrobnějšímu pojednání o významech slovesa būti, které má v již zmíněných konstrukcích. Je obtížné si představit, jak by ta či ona ar- 3 Toto principiální stanovisko vychází ze základního postulátu kognitivní gramatiky — požadavku, aby forma měla význam (jinak také Symbolické teze) —, který vylučuje používání bezvýznamových jazykových jednotek v gramatickém popisu (podrobněji viz Langacker 1987: 97–98; Taylor 2002: 38–60; srov. Mikulskas 2006a: 40). 121 ROLANDAS MIKULSKAS Konfiguraci argumentové struktury by bylo možné odvodit z následujících konstrukcí se slovesem būti, srov.: (7) Jonas je smutný. (8) Jonas je učitel. (9) Jonas je ten učitel, který v nás probudil lásku k rodnému jazyku. (10) Sešit je v zásuvce / u knihy. (11) V zásuvce / u knihy je sešit. (12) Dítě má rýmu / teplotu. (13) Tato čepice je Antanova. Tyto věty značně odlišné struktury a účelu spojuje to, že, jak se zdá, jejich počátek (clausal head) tvoří složené sloveso (jak uvidíme dále, toto tvrzení neplatí pro konstrukce (11) a (12)). Skládá se z finitního tvaru slovesa būti a jeho komplementu, který označuje obsah predikace věty. Jak ukazují příklady, komplement slovesa būti může mít podobu adjektivního či substantivního nominativu (shodujícího se se subjektem), nepřímého pádu substantiva nebo předložkové konstrukce. V modelu závislostní gramatiky se za hlavní členy výše uvedených konstrukcí (počátek věty) považují pouze sponová slovesa, zatímco jejich povinné komplementy (komplementy lokativní povahy vyjádřené nepřímými pády nebo předložkovými konstrukcemi lze označovat také jako povinná určení, povinné modifikátory či predikativní modifikátory; poslední termín, prozatím pouze jako pracovní, byl zvolen v Nové gramatice litevštiny, viz Holvoet & Mikulskas 2009b: 8–12) se zde snažíme hierarchicky postavit na roveň subjektovému komplementu slovesa (srov. Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 74–80). Pro takovou syntaktickou analýzu uvedených vět je nezbytné pokládat jejich sponové sloveso za sémantický funktor, a tedy mu přisoudit určitý význam, který umožní považovat komplementy spony būti za její závislé členy neboli argumenty. Pokud totiž vezmeme v úvahu komunikační účel daných konstrukcí a na tomto základě jim přisoudíme významy, mohli bychom odpovídající významy přiřadit i jejich sponám. Ve konstrukci (7) bychom tak slovesu būti mohli přisoudit význam ‚askripce‘, ve konstrukci (8) by toto sloveso mělo význam ‚inkluze‘, zatímco v konstrukci (9) by vyjadřovalo referenční totožnost subjektu a predikativního jména; tomuto slovesu bychom mohli přisoudit význam ‚ekvace‘. Jak uvidíme později (oddíly 3.4–3.4.2), existují důvody hovořit 122 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas o strukturální a ontologické společnosti těchto tří konstrukcí, přičemž se jim (a tedy i jejich sponám) přisuzuje obecnější význam ‚identity‘. Tyto tři konstrukce bychom mohli obecněji nazývat také konstrukcemi identity. Na druhé straně se v konstrukcích identity projevuje strukturální funkce slovesa būti — funkce spony (srov. pův. lat. copula — spojení, pouto, vztah, spojení). V probíraných konstrukcích toto sloveso obecně označuje určitý vztah (vztah identity) mezi dvěma entitami. Proto bychom mohli říci, že tyto dvě entity, které jsou ve větě kódovány substantivem podmětu a adjektivem či substantivem predikátu, tvoří nezbytné argumenty, neboli strukturální rámec slovesa būti užívaného v konstrukcích identity. Přesto by v tomto případě bylo přesnější hovořit o vzájemné závislosti predikátu „identity“ a příslušného strukturálního rámce (konstrukce identity). 2.2.1. Konstrukce (10) reprezentuje typ lokativních vět, zatímco konstrukce (11) typ existenčních vět. Vlastnosti těchto typů vět, jejich rozdíly a společné rysy byly v poslední době v litevské literatuře poměrně široce analyzovány a diskutovány (srov. Holvoet 2005: 139–147; Mikulskas 2006b: 34–41). Strukturální společné rysy konstrukcí, jako jsou (10) a (11), lze snadno rozpoznat a pochopit jejich společný ontologický původ. Ve skutečnosti lze lokalizovat jen takovou věc, o jejíž existenci se nepochybuje (že existence referentu substantiva podmětu je v lokativní konstrukci presupozicí, ukazuje určitá interpretace tohoto substantiva na začátku věty), a tvrzení o existenci věci si lze jen těžko představit bez její lokalizace, byť tím nejobecnějším způsobem. Logika vzájemného vztahu mezi existencí věci a její lokalizací je prostá: pokud věc vůbec existuje, obvykle existuje na nějakém konkrétním místě (samozřejmě, ve větě může být toto místo pouze implikováno nebo chápáno obecně). Rozdílné významy těchto konstrukcí jsou v zásadě dány obráceným slovosledem v nich a odpovídajícím neoznačeným aktuálním členěním, které umožňuje interpretovat substantivum podmětu v lokativní konstrukci jako určité, v existenční pak jako neurčité. (Efekt neurčitosti spojený s existenční predikací je v literatuře široce diskutován, viz Lyons 1999: 236–246; srov. Mikulskas 2006b: 36–38.) Jejich slovesům bychom mohli přisoudit významy ‚lokace‘, respektive ‚existence‘. Slovesu būti je zvláště snadné přisoudit význam ‚existence‘ tehdy, když se v průběhu diskurzu dostane do fokusu neboli rématu, srov.: (14) [Je v zásuvce sešit s účty?] Ano, ten sešit v zásuvce je. 123 ROLANDAS MIKULSKAS Ačkoli slovosled této věty formálně připomíná slovosled lokativních vět, její aktuální členění je označené (ukazuje to i sloveso zdůrazněné kontrastním přízvukem): existenční povahu věty lze snadno rozpoznat — její réma sestává pouze z predikátu yra, který potvrzuje existenci (sešitu) (v zásuvce). Tento příklad upozorňuje na jeden důležitý rys existenční konstrukce, který ji odlišuje od ostatních zde probíraných konstrukcí: predikaci existence v ní vyjadřuje v zásadě jediné sloveso būti. Pro pochopení této predikace může být místo věci, jejíž existence se tvrdí, ve větě i nespecifikováno. Naproti tomu v ostatních konstrukcích, včetně tří výše probíraných konstrukcí identity, je užití slovesa būti bez příslušného komplementu jen těžko představitelné. To je pochopitelné, protože tyto komplementy jsou neoddělitelnou součástí predikace vyjadřované těmito konstrukcemi. Například v konstrukcích (10), (12) a (13) spočívá hlavní váha predikace nikoli ani tak na jmenném komplementu, jako spíše na jeho pádové morfémě či předložce. To vše naznačuje, že v existenční konstrukci se projevuje jiný základní význam slovesa būti (vedle ‚identity‘ zmíněné v oddílu 2.2), totiž ‚existence‘. V lokativní konstrukci, která je existenční konstrukci geneticky blízká, lze pak slovesu būti přisoudit význam ‚lokace‘ pouze metonymicky, neboť zde připadá úloha vyjádřit hlavní predikaci — lokalizaci referentu podmětu — lokativní pádové morfémě jména užitého jako predikativní modifikátor nebo předložce, která toto jméno řídí. Mohli bychom proto dokonce tvrdit, že alespoň ontologicky je existenční predikace primární vzhledem k lokativní predikaci, a to i tehdy, když je tomu z hlediska formálního vyjádření často naopak: v literatuře se uvádí, že k vyjádření existenční predikace se často využívají strukturální možnosti lokativních konstrukcí. Jako příklad se často uvádějí anglické existenční konstrukce there is / there are (srov. There is still hope; There is only one God.): v těchto konstrukcích lze užití lokativů k vyjádření existenční predikace částečně vysvětlit působením konceptuální metafory EXISTENCE JE LOKACE (ZDE) (srov. The baby has arrived, tj. dospělo k existenci tím, že se narodilo) (Radden & Dirven 2007: 277). Protože neumíme tvrdit existenci věci, aniž bychom zároveň nepředpokládali také její lokalizaci, je častá strukturální blízkost obou typů konstrukcí pochopitelná. Jestliže však máme důvod tvrdit, že význam ‚existence‘ je pro sloveso būti základní, máme také důvod tvrdit, že existenční konstrukce jsou ontologicky primární vzhledem k— 124 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas odpovídajícím lokativním konstrukcím. Strukturální blízkost existenčních a lokativních konstrukcí (alespoň v litevštině) můžeme vysvětlit tím, že interpretace obsahu predikací vyjadřovaných oběma typy konstrukcí vychází fakticky z téže konceptualizační báze, jejímiž základními prvky jsou existence věci ve skutečnosti a její lokalizace ve skutečnosti. Existenční konstrukce tvrdí fakt reálnosti věci — její existenci ve skutečnosti. Zároveň ji uvádí i do „reality“ diskurzu (odtud požadavek na předběžnou neurčitost referentu). Při vytváření lokativní propozice na základě existenční propozice je při alternativním aktuálním členění tvrzení existence vyňato z profilu věty (nyní je pouze předpokládáno). Když se syntax existenční konstrukce přesměruje k vyjádření lokace, sloveso būti v nové (lokativní) konstrukci přirozeně ztrácí i svou původní funkci tvrdit existenci. Je třeba upozornit, že spolu s touto ztrátou je predikát přizpůsobený potřebám vyjádření lokace zbaven povinnosti důležité pro existenční predikát — kvantifikovat věc, jejíž existence se tvrdí. V existenční konstrukci se tato kvantifikace vyjadřuje neurčitostí substantiva podmětu a zřetelně se projevuje při užití substantiva v množném čísle nebo při popření predikátu, kdy toto substantivum nevyhnutelně nabývá podoby genitivu neurčitého množství⁴, srov. V zásuvce jsou sešity; V zásuvce je (nějaký) sešit > V zásuvce není (žádný) sešit. Referent substantiva podmětu lokativní konstrukce v zásadě nemůže být kvantifikován, protože je zde jednoznačně identifikován, takže při popření predikátu konstrukce si substantivum zachovává nominativní tvar, srov. (Ten) sešit není v zásuvce. Je pravda, že tato věta zní nepřirozeně, ale jen proto, že v lokativní konstrukci je přirozené popírat nikoli její slovesný predikát, nýbrž lokativ, který v ní vyjadřuje hlavní predikaci, srov. (Ten) sešit není v zásuvce. Význam ‚lokace‘ lze lokativnímu slovesu, jak již bylo uvedeno, přisoudit pouze nepřímo, prostřednictvím metonymie⁵. Zde se— 4 Test genitivu záporu se poměrně úspěšně (alespoň v ruštině a litevštině) používá při diagnostice existenčních predikátů (viz Holvoet 2005: 141–145). 5 Tvrzením, že význam „lokace“ je slovesu būti v lokativní konstrukci přisuzován prostřednictvím metonymie, v žádném případě nechci popírat reálnost tohoto významu. Tímto formulováním chci pouze zdůraznit nesamostatnost tohoto významu, jeho čistě kolokativní povahu. Je samozřejmé, že ve slovních spojeních, a tím spíše v kolokacích, se významy slov částečně nebo zcela „překrývají“. V kognitivní gra- 125 ROLANDAS MIKULSKAS …je třeba si povšimnout, že v některých případech si sloveso lokativní konstrukce stále zachovává svůj původní „existenciální“ význam, srov.: (15) [Kde (ještě) je sešit?] (Jejich (= sešitů) je) v zásuvce. Účelem vět, jako je tato, je potvrdit předpokládanou existenci předmětu. Využitím strukturálních možností lokativní konstrukce se toho ve větě dosahuje velmi úsporně — uvedením místa, kde se daný předmět nachází. Taková věta je tedy formálně lokativní, z funkčního hlediska ji však lze považovat za existenční (podrobněji o specifikách těchto vět viz Mikulskas 2006b: 40–41). Společná ontologie lokativních a existenčních konstrukcí umožňuje tvrdit, že významy jejich sloves vycházejí z obecnějšího významu slovesa būti, který můžeme definovat jako „lokalizovaná / lokalizovatelná existence“. 2.2.2. Konstrukce (12) a (13) představují různé typy posesivních vět. Vyjadřují jimi vztahy vlastnictví, respektive příslušnosti. Teorie valence (Langacker 1987: 277–327), která v matematice zdůvodňuje skládání komplexních jazykových struktur z jednodušších jednotek, vysvětluje tento jev „překrývání“ pomocí pojmů sémantického upřesnění neboli elaborace: jeden (obvykle obsahově bohatší) jazykový výraz se připojuje k jinému (obvykle abstraktnějšímu) jazykovému výrazu a sémanticky upřesňuje, neboli elaboruje, příslušnou sémantickou substrukturu tohoto druhého výrazu, která je charakterizována jako schematický obrys obsahu prvního výrazu a nazývá se místem elaborace (angl. místo elaborace, zkráceně e-site). Obvyklost (nebo gramatická správnost) spojení závisí na kognitivní výraznosti elaborované substruktury, která zase závisí na zakořeněnosti tohoto typu spojení v úzu. Při užití těchto kognitivních pojmů k popisu spojení slovesa být s lokativem v lokativní konstrukci a k odůvodnění významu „lokace“, který sloveso v tomto spojení nabývá, by výklad vypadal přibližně následovně. Stálý prostorový vztah mezi dvěma entitami (v konstrukci mezi dvěma jmennými referenty), označený lokativní morfémou (nebo odpovídajícím předlokem), elaboruje příslušnou sémantickou substrukturu slovesa být, jejíž podstatu tvoří pouze schematicky profilovaný prostorový vztah. Protože má sloveso v konstrukci finitní tvar, označuje určitý proces, jehož profil z kognitivního hlediska tvoří táž schematická prostorová konfigurace, postupně skenovaná v průběhu času. Právě tento profil, který sloveso být získává ve spojeních s lokativy, umožňuje hovořit o jeho významu „lokace“. Spojením slovesa se schematickým významem „lokativní“ a lokativu s konkrétním významem vzniká lokativní predikát, který přejímá od finitního tvaru slovesa dimenzi procesuality, neboli jednodušeji časovosti (v případě infinitivu (srov. V deset hodin musí být v ústavu) jsou prostorové konfigurace rozložené na časové ose vnímány holisticky, takže bychom zde měli hovořit o simultánnosti vztahu profilovaného složeným predikátem (být v ústavu); srov. Langacker 2008: 118. 126 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas Predikativní vztah vlastnictví se ve starobylé konstrukci typu mihi est v litevštině vyjadřuje zřídka — místo ní se ustálila konstrukce typu habere, srov. Dítě má rýmu / teplotu (Holvoet 2005: 148–151). Predikativní vztah příslušnosti lze v jazyce vyjadřovat také explicitně — užitím slovesa priklausyti ve větě, srov. Tato čepice patří Antanovi. Na první pohled se zdá, že slovesa būti v obou probíraných konstrukcích vyžadují komplementy, takže bychom mohli tvrdit, že predikáty těchto konstrukcí jsou složené, a to dat. + būti, respektive būti + gen.. Slovesa būti v těchto konstrukcích bychom pak mohli, podobně jako v lokativní konstrukci, metonymicky připsat významy ‚vlastnictví‘ a ‚příslušnosti‘. Metonymie ovšem není nejvhodnějším způsobem, jak popsat význam slovesa ve větě (vymezíme-li lexikální význam slovesa būti na základě funkce jeho komplementu, nic nového o jeho sémantice neodhalíme). Navíc počáteční pozice dativního komplementu v první konstrukci naznačuje, že tento komplement se slovesem būti netvoří složený predikát: predikátem věty je pouze sloveso būti a dativní komplement je argumentem tohoto predikátu. Slovesu būti v konstrukci (12) je pak samozřejmě třeba připsat samostatný význam. A existují pro to důvody. Na typologické paralely mezi posesivními, existenčními a lokativními konstrukcemi upozorňuje odborná literatura již dlouho (viz Clark 1978: 87; srov. Holvoet 2005: 148–153). Posesivní konstrukci typu mihi est a výše probíranou existenční konstrukci spojuje společná specifika neoznačeného aktuálního členění: v obou případech je jmenný výraz v pozici podmětu uveden v rématu, zatímco pozici tématu zaujímá v jednom případě dativní argument a v druhém lokativ. Lze se domnívat, že v obou konstrukcích má sloveso būti v zásadě tentýž ‚existenciální‘ význam. Ontologii tohoto významu v probírané posesivní konstrukci bychom mohli zdůvodnit takto: konstrukce typu mihi est vyjadřuje propozici „intencionální“ („beneficientní“?) existence, jinými slovy, tvrdí se zde existence něčeho směřující do osobní sféry posesora6. Logika je prostá: existuje-li věc v osobní sféře někoho (JE NĚKOMU), pak s ní tato osoba disponuje, tj. MÁ JI. Takové posesivní a existenční propozice 6 Toto tvrzení potvrzuje skutečnost, že si litevština konstrukce vyjadřující vlastnictví typu mihi est zachovala především právě v případech, kdy lze dativního posesora vnímat také jako beneficienta (maleficienta), na něhož vlastněný předmět působí, nebo jako experiencera; srov. také Mamince to bude radost, že ses vrátil! 127 ROLANDAS MIKULSKAS Sbližování pozic by nemělo překvapovat, vždyť i některými konstrukcemi se slovesem turėti se fakticky netvrdí, že někdo něco vlastní, ale že se něco nachází v něčí osobní sféře, srov.: (16) Namuose turime pelių. V této větě „posesor“ mes, implikovaný slovesnou koncovkou (spolu se svým životním prostředím — namuose), nejprve pomáhá lokalizovat místo výskytu myší, takže stejně jako v mnoha jiných posesivních konstrukcích plní fakticky pouze funkci referenčního bodu (reference point) (o roli tohoto kognitivního pojmu v procesech percepce a jeho významu v ontologii posesivních konstrukcí podrobněji viz Langacker 2000: 171–202). Je důležité si povšimnout, že lokativ je ve větách tohoto typu, jako je (16), nezbytným prvkem, ba přímo konstitutivní složkou této (fakticky existenční) konstrukce: zde upřesňuje oblast platnosti referenčního bodu označeného substantivem vyjadřujícím posesora, jinými slovy — vymezuje pole kognitivního hledání. Právě nezbytný lokativ v této konstrukci vede k domněnce, že je spíše existenční než posesivní, tím spíše, že ji nelze považovat ani za lokativní konstrukci: větou Namuose turime pelių říkáme téměř totéž co existenční větou Mūsų namuose yra pelių, pouze v první větě se užitím predikátu turėti navíc vyjadřuje také obava z přítomnosti myší v životním prostředí „posesora“ (mes); jinými slovy, přítomnost myší v domě je pro jeho obyvatele v jistém smyslu „relevantní“, řekli bychom, že zasahuje do jejich osobní sféry. Máme zde tedy podobné tvrzení o „intencionální“ existenci jako v dříve rozebírané konstrukci typu mihi est: pouze v jednom případě se z původně posesivní konstrukce (16) vyvozuje implikace existenčního tvrzení, zatímco v druhém případě je tomu naopak — z původně existenční konstrukce (12) se implikuje posesivní vztah. Je třeba upozornit, že jazykovou funkci a typologickou příslušnost těchto konstrukcí určují právě tyto implikace, nikoli „lexikální“ významy sloves v nich užitých. Tato skutečnost naznačuje, že při určování typu té či oné konstrukce jsou vedle významu užitých sloves neméně důležité i další sémantické prvky, které určují směr její konceptualizace (a tím i její celkový význam či funkci), například modifikátory místa či trvání děje a podobně, jež zastánci verbo-centrického modelu často odsouvají na periferii větné predikace. O významu těchto „periferních“ prvků pro alternativní interpretaci složených predikátů, a tedy i pro konceptualizaci celé konstruk- 128 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas ce se budeme moci znovu přesvědčit později při analýze konstrukcí s predikativními participii (viz odd. 2.5.1.1., 2.5.2.). 2.2.2.1. Ukázalo se, že neexistuje žádný závažnější důvod interpretovat genitiv (Antano) v konstrukci příslušnosti (13) jako vnějšího posesora a přisuzovat mu tak status argumentu slovesa būti: je zřejmé, že genitiv spolu s tímto slovesem tvoří složený predikát konstrukce. Neradi bychom tomuto slovesu metonymicky přisuzovali také význam ‚příslušet‘, neboť v konstrukci příslušnosti jiného typu jej výslovně vyjadřuje samo sloveso priklausyti. Jak již bylo uvedeno, literatura zdůrazňuje strukturální podobnost konstrukce příslušnosti s predikátem būti + gen. s dříve probíranou lokativní konstrukcí s predikátem būti + lok.. Pozorujeme, že za prvé obě konstrukce spojuje podobný neoznačený model aktuálního členění: jak posesivní, tak lokativní substantiva se v těchto konstrukcích vyskytují v rématu; za druhé připadá hlavní predikační váha v obou konstrukcích na morfém nepřímého pádu (nebo odpovídající předložky) jmenného komplementu slovesa būti: v prvním případě na posesivní genitiv, ve druhém na lokativ (nebo lokativní předložku). Strukturální paralelismus obou konstrukcí bude ještě zřejmější, všimneme-li si, že odpovídající významy morfémů pádů (nebo předložek), které v nich vyjadřují základní predikaci, jsou inherentní: stejně jako je funkce lokativu neoddělitelná od označování místa, je funkce genitivu neoddělitelná od vyjadřování příbuzenství, vlastnictví (příslušnosti), části a celku, nebo obecněji — posesivního vztahu. Nabízí se otázka, zda lze pro tuto strukturální podobnost konstrukce příslušnosti s lokativní konstrukcí najít odpovídající sémantické vysvětlení. Jinými slovy, existuje závažnější funkční a kognitivní důvod interpretovat dotyčnou posesivní konstrukci „lokativně“? Vždyť kdybychom konstrukci příslušnosti mohli považovat za variantu lokativní konstrukce, mohli bychom bez obtíží přisoudit i jejímu slovesu būti význam ‚lokace‘, a tím mimochodem snížit počet homonymních podob tohoto slovesa v popisu. Prozkoumejme tuto možnost. Připomeňme, že posesivní vztah se genitivem obvykle vyjadřuje v atributivním jmenném spojení; můžeme dokonce tvrdit, že užití genitivu v predikativní pozici v námi zkoumané konstrukci příslušnosti je převzato z odpovídajícího atributivního jmenného spojení, tj. Antano kepurė > Ši kepurė yra Antano. Kognitivně- 129 ROLANDAS MIKULSKAS V kognitivní gramatice se analýza posesivního jmenného spojení opírá o výše zmíněný pojem referenčního bodu (reference point) (Langacker 1991: 167–180). Podstatou této analýzy je předpoklad, že v posesivním jmenném spojení genitivem (v angličtině morfémem -’s nebo předložkou of) není kódován pouze či především posesop, nýbrž kognitivně výraznější entita, která usnadňuje identifikaci jiné entity, důležité pro komunikanty. Takzvaná posesivní konstrukce se tedy v jazyce využívá také pro potřeby jmenné reference: denotát genitivu v ní často nevyjadřuje ani tak vztah posesivity, jako spíše usnadňuje rozpoznání referentu jiného substantiva („posesumu“) (ve větě Kažkas pavogė berniuko dviratį se skutečně nemusí mluvit o kole, které chlapci patří — mohlo jít také o kolo vypůjčené od kamaráda; srov. z tohoto hlediska i větu Mano traukinys atvažiuoja lygiai dešimtą). Je důležité si povšimnout, že ačkoli je kognitivní pojem referenčního bodu významný pro více než jednu gramatickou konstrukci, lze jej definovat nezávisle na jazykovém vyjádření, protože odráží obecnou specifiku procesu vnímání: obvykle poznáváme některé (méně známé) entity prostřednictvím jiných (nám známějších) entit, které s prvními nějakým způsobem souvisejí a mohou na ně odkazovat. Funkci referenčního bodu lze snadno interpretovat i „lokativně“, tím spíše, že v nejednom případě — zejména když je obsahem posesivní predikace vztah celku a části — se místní význam substantiva kódovaného genitivem přirozeně shoduje s funkcí referenčního bodu v posesivní konstrukci; srov. svetainės langas, stalo kraštas atd. S ohledem na kognitivní účel jmenné posesivní konstrukce bychom mohli tvrdit, že „posesum“ je v ní přirozeně lokalizováno v prostředí kognitivně přístupnějšího „posesora“. Lze předpokládat, že ani v predikativní pozici genitiv vyjadřující vztah příslušnosti tuto obecnější kognitivní funkci referenčního bodu zcela neztrácí. Účelem těchto konstrukcí však není zpřesnění reference posesumu — ten je zde vyjádřen substantivem v roli podmětu, jehož deskripce zahrnuje určenost, takže jeho referent je přinejmenším v aktuálním diskurzním prostoru identifikován. Výklad, podle něhož je čepice ve větě (13) lokalizována vzhledem k Antanovi, by byl značně násilný. To je pochopitelné: ačkoli lze genitiv v konstrukci příslušnosti etymologicky spojovat s genitivem odpovídajícího atributivního spojení, vlastní účel této konstrukce v jazyce je jiný. Obvykle se tato konstrukce používá, když je v průběhu komunikace třeba určit vlastníka věci, kterou komunikanti již znají. Proto je posesum v konstrukci příslušnosti prototypicky 130 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas mrtvý předmět, zatímco posesorem je osoba nebo (vzácněji) zvíře (srov. Tento obojek je našeho Pifa). Funkce probírané konstrukce se ikonicky odráží také v neoznačeném aktuálním členění věty, která ji instanciuje: v rématu se uvádí vlastník předmětu, který je pro účastníky komunikace důležitý. To, že účel posesivního vztahu vyjadřovaného posesivní konstrukcí je v jazyce jiný než u atributivních jmenných spojení, dokládají také sémantická omezení platná pro tuto konstrukci. Posesivní konstrukcí se obvykle nevyjadřují vztahy takzvaného nezcizitelného vlastnictví (angl. inalienable possession), neboli vztahy části a celku, srov. Tvé oči jsou krásné, ale ??Krásné oči jsou tvoje.7 Genitiv atributivního jmenného spojení profilujícího právě vztah části a celku lze naopak, jak jsme viděli, přirozeně interpretovat „lokativně“ — jako referenční bod pro objekt lokalizovaný v prostoru. To vše ukazuje, že neexistuje ani funkční, ani kognitivní základ pro interpretaci genitivu posesora v posesivní konstrukci jako referenčního bodu pro lokaci posesia vyjádřeného jmenným výrazem v pozici subjektu. Právě z těchto sémantických důvodů nemůžeme danou konstrukci pokládat za variantu lokativní konstrukce. Pak nezbývá než metonymicky přisoudit slovesu této konstrukce būti nesamostatný význam „vlastnění“8, ačkoli, jak jsme viděli, jazyk disponuje slovesem priklausyti, které dokáže tento význam vyjádřit samostatně, bez opory konstrukce. Taková synonymie sloves užívaných v různých konstrukcích je však nevýhodná pouze pro toho, kdo tvrdošíjně setrvává na tezi, že sloveso ve větě funguje jako sémantický funktor. 2.3. Po probrání sémantických vlastností slovesa būti v konstrukcích (7)–(13) vidíme, že predikativní potenciál tohoto slovesa poskytuje jen málo opory pro typologickou klasifikaci probíraných konstrukcí. Pouze u konstrukcí (11), 7 Dėl ribotos tokių pasakymų kalboje galimybės žr. Mikulskas (2006b. 42–43). 8 Kdybychom se ovšem na ontologii posesivní konstrukce podívali blíže, mohli bychom význam „vlastnění“, který je jejímu slovesu būti připisován ad hoc, považovat také za určitou variantu či instanci jednoho ze základních významů tohoto slovesa — významu „identity“, dobře doloženého v sponových konstrukcích; srov. Tato čepice je Antanův majetek, — takové rozšíření konstrukce (13) není zcela svévolné, protože dobře odpovídá atributivnímu původu jejího genitivu. Na druhou stranu by přílišné zdůrazňování této ontologické paralely zastřelo posesivní účel dané konstrukce a příslušné aspekty její syntaktické a sémantické struktury, které vymezují její identitu. 131 Rolandas Mikulskas U „existenciálních“ predikátů (12) bychom mohli uznat relativní samostatnost, která dovoluje přisuzovat jejich komplementům status argumentů9. Významy slovesa būti v ostatních probíraných konstrukcích jsou příliš závislé na povaze konstrukce, v níž se vyskytují. Ani význam „identity“, ani „lokace“, ani „vlastnění“, který má sloveso būti v těchto konstrukcích, není natolik samostatný, aby mu bylo možné předem přiřadit nějakou argumentovou strukturu („subkategorizační rámec“) — samo o sobě lze toto sloveso stěží považovat za sémantický funktor syntaktické struktury, tedy finitní věty, jak se to nezřídka dělá při analýze vět, jejichž základem jsou slovesa s bohatším lexikálním významem. Zdá se, že v konstrukcích identity, lokativních a posesivních má smysl hovořit pouze o syntaktické distribuci SLOŽENÝCH PREDIKÁTŮ. V atributivní konstrukci, která přisuzuje referentu jmenného výrazu v pozici subjektu určitou vlastnost, například Žák má pravdu, totiž rozhoduje o tom, jaké sémantické vlastnosti může mít jmenný výraz v pozici subjektu, predikativní adjektivum pojmenovávající danou vlastnost, nikoli spona, která ho řídí. To znamená, že v této a podobných konstrukcích se jmenný výraz v pozici subjektu (mokinys) neváže komplementačním vztahem přímo ke slovesu būti, nýbrž k celému složenému predikátu (būti teisam). Odpovídající konstituence (pořadí, v němž se věta skládá z členů) takovou syntaktickou analýzu daných konstrukcí formálně znázorňuje, srov. [MokinysSUBJ [yra [teisus]]PRED], nebo [NPSUBJ [V [Adj]]PRED. Je zřejmé, že při takové analýze konstrukcí identity budeme za sloveso tvořící základ věty (angl. clausal head) považovat nikoli sponové sloveso būti, nýbrž celou složenou strukturu, kterou toto sloveso vytváří s adjektivním nebo jmenným komplementem. Přesně vzato není v kontextu této syntaktické analýzy příliš vhodné označovat sloveso būti za „sponu“ (tento tradiční termín přejímáme z analýzy identity jako logické struktury propozice), protože jeho primární funkcí zde není spojovat dva členy propozice identity, nýbrž dodávat predikaci věty vyjádřené (predikativním) adjektivem nebo podstatným jménem dimenzi procesuálnosti neboli časovosti — tato zásadní vlastnost slovesa je nezbytná pro finitní větu (tj. takovou, která je gramatickými ukazateli času, osoby a modality spojena s promluvní 9 Ani tyto predikáty však nemůžeme ve vztahu k takovým argumentům považovat za plnohodnotné sémantické funktory, protože jejich existenční interpretace do značné míry závisí na pragmatických vlastnostech konstrukcí, v nichž se vyskytují, například na slovosledu ve větě a na odpovídajícím neoznačeném aktuálním členění. 132 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas situací („základem“, angl. ground). Abychom zdůraznili gramatickou funkci slovesa būti v probíraných konstrukcích, mohli bychom je nazývat gramatickým specifikátorem. V právě připravované Nové gramatice litevštiny se jako specifikátor označuje sloveso būti ve složeném predikátu aktivní věty v perfektu, srov. Varlių gyvenime nesu valgęs. Termín specifikátor se zde používá také při analýze jiných spojení, jejichž členy zaujímají odlišné postavení vzhledem k vnitřním a vnějším syntaktickým vztahům. Na základě kritérií pro vymezení funktoru, báze a hlavy, která navrhl Arnold Zwicky (Zwicky 1993: 292–315), se v Nové gramatice při popisu syntaxe uvedených spojení rozlišuje vnitřní hlava spojení a vnější hlava spojení (neboli báze). Specifikátor plní funkci hlavy pouze uvnitř spojení (viz Holvoet & Mikulskas 2009a: 10–13). Při tvoření litevských perfektivních tvarů se slovesu būti obvykle přisuzuje funkce pomocného slovesa, která se v zásadě shoduje s definicí gramatického specifikátoru. Podobně bychom mohli specifikátory nazývat i pomocné sloveso būti v pasivních konstrukcích (perfektivních i imperfektivních), srov. Město bylo během nočního náletu zcela zničeno; Dům se ještě stavěl, když došlo k neštěstí. Když však mluvíme o konstrukcích identity, držíme se tradičního termínu spona. Ačkoli je gramatická funkce sponového slovesa būti nepochybná a lze ji srovnávat s funkcí pomocného slovesa būti v uvedených analytických tvarech10, jeho strukturální funkce v konstrukcích identity je také zřejmá — umožňuje hovořit o relativní samostatnosti takového slovesa vzhledem k druhému členu složeného predikátu a přisoudit mu výše zmíněný význam „identity“. Další argument pro rozlišování sponového slovesa a pomocného slovesa (specifikátoru), jak uvidíme dále (oddíly 2.5.1.–2.5.2.1), poskytuje také možná alternativní interpretace konstrukcí s predikativními příčestími. Kognitivní analýza složených predikátů užívaných v těchto „dvojznačných“ konstrukcích umožňuje rozlišit dvě sémantické struktury slovesa būti: jednu, v níž zde plní funkci pomocného slovesa, a zcela jinou, v níž zde vystupuje jako spona. 10 Termín „analytické (slovesné) tvary“ používám pro spojení slovesa būti s příčestími zde i dále z důvodu jeho obvyklosti; tím se nenaznačuje žádný zvláštní paradigmatický status těchto tvarů v litevštině (srov. odlišný názor Holvoet & Semėnienė 2004: 36–41). 133 ROLANDAS MIKULSKAS 2.4. To, co bylo řečeno o sémantice slovesa būti, by mělo stačit k závěru, že z takového slovesa nemůžeme usuzovat na povahu konstrukcí, v nichž se užívá, a při rozlišování typů konstrukcí se slovesem būti se o jeho sémantické vlastnosti můžeme opřít jen v malé míře. Sloveso būti získává zřetelnější obrysy té či oné lexikální významové složky teprve tehdy, je-li užito v konkrétní konstrukci. Význam konstrukce tedy ve vztahu k tomuto lexému dominuje absolutně, nebo téměř absolutně. S využitím terminologie konstrukční gramatiky bychom mohli dané konstrukce definovat jako syntaktické struktury orientované na potřeby diskurzu, s funkčně motivovaným aktuálním členěním a svébytným významem. Konstrukční gramatika vychází z předpokladu, že do konstrukcí s relativně samostatným významem lze začlenit pouze ty slovesné lexémy, jejichž sémantika, přesněji řečeno sémanticko-interpretační rámce, které tyto lexémy reprezentují, to umožňuje (Princip sémantické koherence (The Semantic Coherence Principle); Goldberg 1995: 50). V závislosti na významu (na povaze sémanticko-interpretačního rámce) lze v zásadě totéž sloveso začlenit do několika konstrukcí (srov. střídající se konstrukce probírané v oddílech 2.1.–2.1.1). Protože v konkrétní konstrukci lze užít pouze predikáty určité sémantiky, mohli bychom z perspektivy slovesa tvrdit, že povaha konstrukce je přinejmenším částečně závislá také na významu slovesa. Při určování významů slovesa būti bychom se sotva mohli opírat o snadno rozpoznatelné sémanticko-interpretační rámce, které strukturujií vědomosti o určitých situacích mimojazykové skutečnosti. Vzhledem k příliš abstraktnímu významu jsou možnosti „sémantické slučitelnosti“ tohoto slovesa mimořádně široké a konkrétně se projevují teprve při jeho užití v té či oné z výše probíraných konstrukcí. Například možnost užít sloveso būti v askriptivní či ekvativní konstrukci svědčí o slučitelnosti jeho významu s určitou sémantikou propoziční identity, zatímco možnost užít toto sloveso v lokativní nebo posesivní konstrukci typu mihi est svědčí o slučitelnosti jeho významu s určitou sémantikou existenční propozice. Pro úplnost je třeba poznamenat, že ve vnitřní sémantické struktuře sloves užívaných v uvedených konstrukcích mohou nastat určité změny, které souvisejí pouze s volbou jejich gramatické formy. Tyto změny mohou dokonce určovat morfosyntaktickou podobu slovesného komplementu, a tím upravovat i syntaktickou podobu samotné konstrukce, srov.: 134 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas (17) Synu, buď pevný. (18) Buď člověkem / člověk, nechovej se tak. Imperativ sloves užitých v těchto větách ovlivňuje nejen jejich vidové vlastnosti, ale také změny jejich lexikálního významu. Tato forma v zásadě imperfektivního slovesa būti označuje děj perfektivní povahy (tj. děj, který lze v zásadě dokončit nebo jehož trvání lze omezit). Predikát būk proto zde znamená aktivní děj předpokládající kontrolu ze strany subjektu. Význam tohoto predikátu v uvedených příkladech bychom mohli definovat jako ‚chovat se určitým způsobem‘, respektive ‚chovat se jako někdo‘. Bylo by však příliš odvážné tvrdit, že tyto změny významu slovesa, související s volbou jeho gramatické formy, zásadně mění argumentovou strukturu konstrukce, a tedy i její typologickou příslušnost. 2.5. Alternativní interpretace složených predikátů může mít na typologickou příslušnost konstrukcí identity mnohem závažnější dopady. V literatuře se široce probírají případy, kdy lze příčestí tvořící sémantický základ těchto predikátů (většinou s perfektivním významem) v daných konstrukcích chápat jak „adjektivně“, tak „slovesně“. Například v pracích o gramatice litevského jazyka (Holvoet & Pajėdienė 2004: 134) se při rozboru dvou možných interpretací věty Jsem přesvědčen, že jsou dobří i špatní lidé uvádí, že této větě rozumíme jedním způsobem, chápeme-li příčestí įsitikinęs jako adjektivní predikativ řízený sponou esu, a jiným způsobem, chápeme-li spojení esu įsitikinęs jako analytický slovesný tvar (který se zde označuje jako slovesná vazba). V prvním případě tedy máme konstrukci askriptivního typu, ve druhém konstrukci perfekta. Podívejme se na takové alternace konstrukcí podrobněji. 2.5.1. Nejprve proberme užití aktivních příčestí v těchto konstrukcích. Dvojí interpretaci zde obvykle připouštějí tvary takových příčestí odvozené od intranzitivních sloves, neboť mohou zachycovat konečný stav referentu podmětového jmenného výrazu, který byl zasažen určitým dějem. Právě toto zachycení stavu, jehož subjektový referent nabyl, tvoří sémantický základ „adjektivní“ interpretace daného příčestí. Je třeba poznamenat, že takové slovesné adjektivum může zaujímat i atributivní pozici typickou pro tento slovní druh ve jmenné skupině, srov. Lidé přesvědčení o své pravdě nám nejsou zapotřebí. Vnitřní sémantickou strukturu složeného predikátu interpretovaného „adjektivně“ 135 ROLANDAS MIKULSKAS predikátu esu įsitikinęs bychom mohli kognitivními termíny popsat následovně. Perfektivní příčestí įsitikinęs zde profiluje pouze závěrečnou (rezultativní) fázi proběhlého přesvědčování: tento profil lze ztotožnit s profilem jiných adjektiv označujících statický vztah. Podstatou vnitřní sémantické struktury slovesa esu, které této adjektivní predikaci dodává procesní dimenzi, je tentýž profil abstraktně chápaného statického vztahu, jenž je v průběhu času (v mysli) skenován (toto sloveso tedy označuje imperfektivní děj). Při vytváření složeného predikátu konkrétní obsah příčestí sémanticky zpřesňuje neboli rozpracovává odpovídající abstraktní substrukturu slovesa. Rozpracovávaná substruktura (místo elaborace) se volí libovolně, neboť všechny prvky vnitřní struktury imperfektivního slovesa (všechny pozice abstraktně chápaného statického vztahu, které jsou profilovány) zůstávají v průběhu času neměnné. 2.5.1.1. „Slovesnou“ interpretaci daného příčestí mohou podnítit zdánlivě nevýznamné větné prvky, obvykle řazené na periferii jeho syntaktické struktury, srov. Nejednou esu įsitikinęs, kad jsou dobří i špatní lidé. V této větě adverbiální modifikátor ne kartą tím, že označuje opakování události profilované složeným predikátem esu įsitikinęs v minulosti, zároveň naznačuje, že každé takové opakování mělo svůj začátek a konec, tedy určitou dobu trvání. Kognitivními termíny řečeno, příčestí v této složené formě profiluje všechny fáze proběhlého přesvědčování, které při vytváření složeného predikátu rozpracovávají všechny odpovídající prvky vnitřní struktury slovesa esu; lze si je představit jako pozice určitého (pouze abstraktně chápaného) slovesného vztahu, které se v průběhu času mění a jsou skenovány postupně. Sloveso būti s takovou sémantickou strukturou je, jak se u pomocného slovesa sluší, indiferentní vůči perfektivnosti a imperfektivnosti. Zda složený predikát označuje děj perfektivní, nebo imperfektivní, závisí výhradně na vidové povaze slovesa, které tvoří derivační základ příčestí a bázi jeho sémantické interpretace: například predikát (ne kartą) esu įsitikinęs označuje děj perfektivní, zatímco predikát (ne kartą) esu girdėjęs (tą melodiją) označuje děj imperfektivní11. 11 Perfektyvumą / imperfektyvumą čia ir kitur suprantu langakeriškai (Langacker 2002: 85–91), kaip veiksmažodžio žymimo proceso vidinę sandarą charakterizuojančią sąvoką, kuri nepainiotina su kalbamomis analitinėmis formomis reiškiamo 136 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas 2.5.2. „Přídavná jména“ lze interpretovat také jako trpná příčestí v pasivní konstrukci. Tato konstrukce se pak v zásadě nijak neliší od konstrukce s predikativním přívlastkem. Trpná příčestí, která v konstrukci se sponou zaujímají pozici adjektivního predikativa, mohou stejně jako jiná přídavná jména být užita také atributivně, srov.: (19) Viděli jsme, že město je zcela zničeno. (20) Zcela zničené město vypadalo hrozně. (21) Tyto houby jsou jedlé. (22) Jedlé houby poznáme. „Slovesně“ interpretovaná trpná příčestí mění konstrukci se sponou v pasivní konstrukci. Takovou interpretaci může vedle příznivého kontextu podpořit i adverbiální modifikátor, který modifikuje trvání děje předpokládaného příčestím12, srov.: (23) Město během nočního náletu bylo zcela zničeno. (24) Tyto houby, nasbírané a nasolené pozdě na podzim, v zimních měsících s chutí jíme. Složené predikáty těchto vět bylo zničeno a jsou jedlé je třeba považovat za analytické tvary sloves tvořících základ pro tvorbu příčestí (zničit a jíst). Kognitivní popis tvorby takových tvarů by se v mnohém mohl podobat výše uvedenému popisu tvorby analytických slovesných tvarů s činnými příčestími. Nejprve si povšimneme, že pojmu perfektum. To se obvykle charakterizuje jako schopnost slovesné fráze prostředky s větší či menší mírou gramatikalizace zachycovat význam děje, který probíhal / proběhl před okamžikem promluvy, pro komunikanty. Protože kategorie perfektivity / imperfektivity vymezuje možnosti vyjadřování aspektu charakteristické pro konkrétní sloveso, nelze ji ztotožňovat ani s kategorií děje ukončeného / probíhajícího, která zachycuje dichotomii realizace těchto možností (srov. Mikulskas 2005: 26–27). 12 Ne všechny typy predikátů lze s takovými modifikátory užít. Například ze dvou vět Vesnice byla ze všech stran obklopena lesy a Uprchlík byl konečně obklíčen policií lze dobu trvání děje označeného složeným slovesným tvarem byl obklíčen modifikovat pouze ve druhé větě. Vzhledem ke specifikům predikace podélných objektů (viz Mikulskas 2005: 32–38) může tentýž tvar v první větě označovat pouze statickou prostorovou polohu (rozmístění lesů v kruhu kolem vesnice). Kvůli tomuto sémantickému omezení se „slovesná“ interpretace příčestného tvaru v dané konstrukci v zásadě shoduje s jeho „přídavnou“ interpretací (k tomuto jevu podrobněji viz Langacker 2002: 145–147). 137 ROLANDAS MIKULSKAS Podobně jako v dříve probíraném případě s participii trpného rodu interpretovanými „slovesně“ se integrované sloveso būti stává indiferentním vůči rozdílu mezi perfektivitou a imperfektivitou — složený predikát tyto aspektové vlastnosti přejímá od slovesa, které tvoří pracovní základ participia (srov. bylo (zbořeno / bouráno a bylo viděno / viditelné), proto lze takové sloveso būti oprávněně nazývat pomocným slovesem nebo specifikátorem13. Pasivní konstrukce s participii trpného rodu minulého času se od odpovídající konstrukce s participii trpného rodu přítomného času liší tím, že první konstrukce je stejně jako dříve probíraná konstrukce s participii činného rodu uzpůsobena k vyjadřování perfekta. Protože perfektivní participium v této konstrukci dokáže při profilování pouze poslední fáze děje, který zakouší subjektový referent odpovídající v aktivní konstrukci pacientovi, zachytit konečný stav tohoto pacienta, lze takové participium snadno chápat jako přídavné jméno a pasivní konstrukce se pak mění v atributivní konstrukci s kopulou. 2.5.2.1. Možnost adjektivní interpretace participií trpného rodu přítomného času v pasivní konstrukci bychom měli nejspíše spojovat s možností modální interpretace těchto forem, které označují atemporální komplexní slovesný vztah; tato možnost vzniká u propozic obecného charakteru po odstranění agentního argumentu z profilu věty, srov.: Tyto houby byly vždy jedeny obyvateli lesa > Tyto houby byly vždy jedeny > Tyto houby jsou jedlé (tj. tyto houby lze jíst). Tato možná řada sémantického vývoje ukazuje, jak lze neustále zakoušený děj pacienta (houby) reinterpretovat jako možnost či vhodnost tohoto pacienta daný děj zakoušet; tato vlastnost slovesného původu již spadá do sémantické oblasti adjektivní denotace. Participium trpného rodu přítomného času interpretované „adjektivně“, stejně jako jeho „slovesný“ protějšek, profiluje všechny fáze děje, který zakouší pacient (samozřejmě chápané holisticky, jak to vyžaduje atemporální povaha participií; viz Langacker 2008: 117–122), avšak na rozdíl od druhého případu jsou všechny fáze děje předpokládaného tímto „adjektivem“ chápány jako totožné. Jinak řečeno— 13 To, že se při vytváření analytického tvaru sémantická struktura pomocného slovesa pouze přizpůsobuje participiální formě interpretované „slovesně“, dokazuje skutečnost, že tyto formy samy mohou plnit funkci predikátu v neosobních větách, srov. Dlouho vyslýchán, nakonec se přiznal. 138 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas Jinými slovy, ze sémantické struktury takto nově vytvořeného slovesného přídavného jména se odstraňuje myšlenka vývoje důležitá pro perfektivní děj (samozřejmě za předpokladu, že samotné sloveso, z něhož bylo participium vytvořeno, je perfektivní, srov. však (26) níže). V důsledku toho se při interpretaci „adjektivního“ participia profil všech řad totožných situací slovesného vztahu (fází děje) v zásadě rovná stálému (statickému) vztahu vyjadřovanému adjektivní predikací14. Že uživatelé jazyka v kopulových konstrukcích vnímají participia trpného rodu přítomného času interpretovaná „adjektivně“ téměř jako běžná přídavná jména, dokazují také příležitostné případy stupňování těchto forem, srov.: (25) Tyto knihy jsou nejprodávanější / nejvíce kupované. (26) Tato zmrzlina je mezi dětmi nejoblíbenější. Věta (26) je zde zajímavá i z dalšího hlediska: na rozdíl od ostatních probíraných případů se v ní stále užívá genitiv agentního původu (stručněji agentní genitiv) (dětí). Zdá se však, že v tomto ohledu zde není vše takové, jak se na první pohled jeví. Syntaktický status tohoto genitivu už není stejný jako status agentního genitivu v odpovídající pasivní konstrukci Tato zmrzlina je dětmi oblíbená (nebo Dětmi je tato zmrzlina oblíbená), protože ve větě (26) tvoří se slovesným přídavným jménem obtížně rozložitelný celek. Dokládá to neobvyklost superlativní formy v pasivní konstrukci, srov. Tato zmrzlina je dětmi nejoblíbenější, ale?Tato zmrzlina je dětmi nejoblíbenější (??Dětmi je tato zmrzlina nejoblíbenější). V literatuře se takový agentní genitiv spojený s adjektivním participiem trpného rodu popisuje pomocí pojmů zahrnutí neboli inkorporace (viz Keenan & Dryer 2007: 344–345; srov. Holvoet 2001: 47). Při pojednání o původu agentního genitivu v pasivních konstrukcích baltských jazyků Axel Holvoet upozorňuje, že lotyština zachovala starobylé kopulové konstrukce typu [māja [ir [tēva celta]]], v nichž je agentní genitiv zčásti zahrnut do frází s perfektivními participii trpného rodu (interpretovanými „adjektivně“ v predikativní pozici — R. M.). Podle Holvoeta se takový genitiv dvojí povahy — zčásti posesivní, zčásti agentní („autorský“) — v litevštině 14 Adjektivní predikace obvykle vyjadřuje vztah mezi denotátem podstatného jména a určitým rozsahem v některém kvalitativním prostoru (barvy, chuti, vůně atd.), nebo bodem určité normativní škály v některém kvantitativním prostoru (délky, výšky, šířky atd.) (viz Langacker 2008: 116). 139 ROLANDAS MIKULSKAS V jazyce se reanalýzou patrně staly posesivní konstrukce plnohodnotným genitivem agens, srov. [namas [buvo [tėvo pastatytas]]] > [namas [buvo [tėvo] pastatytas]] (podrobněji viz Holvoet 2001: 45–58). V litevské pasivní konstrukci není místo genitivu agens pevně stanoveno a původní konstrukci původu je za takových okolností obtížné identifikovat. Jak však ukazuje příklad (26), konstrukce s částečně inkorporovaným genitivem může být v jazyce příležitostně využita. Toto (částečné) začlenění genitivu do predikativní participiální fráze je nejspíše sekundární a souvisí s atemporalizací pasivních participiálních forem v pasivní konstrukci. Ve větě (26), na rozdíl od věty (21), nelze při interpretaci přítomného pasivního participia jako „adjektiva“ genitiv agens vypustit kvůli sémantické specifice slovesa megti, které předpokládá hodnotitele: namísto vypuštění se tento genitiv spojuje s predikativní frází. Význam takového „agensového“ genitivu lze srovnat s funkcí dativus iudicantis, který se také často užívá se stupňovacími výrazy (Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 89), srov. Šie ledai yra vaikams skaniausi. Je ovšem pravda, že místo takového dativu ve větě není pevně stanoveno (srov. Šie ledai vaikams yra skaniausi; Vaikams šie ledai yra skaniausi). Když jsou přítomné participiální formy pasiva interpretovány „adjektivně“, pak se i finitní forma būti, která se s nimi integruje, odpovídajícím způsobem mění z pomocného slovesa ve sponu s vlastní imperfektivní slovesnou sémantikou15. 2.5.3. Analýza konstrukcí s participiálními predikáty jen potvrdila již dříve vystupující skutečnost, že pro typologickou klasifikaci jak spony, tak konstrukcí jí blízkých jsou důležité nikoli tolik jejich finitní sloveso, jako spíše 15 Imperfektivita je kromě spony také součástí sémantiky slovesa būti v dalších dříve probíraných konstrukcích; v tomto ohledu jsou se sponou srovnatelné především slovesa lokativních a posesivních konstrukcí, která časově ukotvují stálý prostorový či posesivní vztah označovaný jejich komplementy. To, že v některých konstrukcích lze tato slovesa určitými gramatickými prostředky (například užitím imperativu, optativu nebo kondicionálu (srov. Jeigu tu būsi (būtum) kantrus, aš tau viską papasakosiu (papasakočiau))) perfektivizovat, pouze potvrzuje jejich imperfektivní povahu. Slovesa būti tedy mohou být z tohoto hlediska stavěna do protikladu nejen vůči pomocným slovesům spony, ale i vůči pomocným slovesům analytických forem, které profilují dynamický proces a jsou indiferentní vůči opozici perfektivity a imperfektivity. 140 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas sémantické interpretační možnosti jeho komplementu a další faktory korelující s těmito možnostmi, které podporují to či ono konceptualizování konstrukcí (a mohou být zachyceny i jako stálé prvky konstrukce, například časová určení v konstrukci perfekta, srov. Per ilgą savo gyvenimą visko esu matęs, nebo místní určení v existenční konstrukci, srov. Mūsų sodyboje turime šeškų). Podrobná klasifikace konstrukcí se sponou, předložená ve třetí části článku, vychází právě z analýzy sémantických a referenčních interpretačních možností tohoto zásadního členu predikace vyjadřovaného probíranými konstrukcemi, která umožňuje odhalit povahu této predikace. Při výkladu typologických vlastností konstrukcí se sponou budeme jejich predikativní komplementy nazývat obligatorními predikativy, čímž zdůrazníme, že povaha komplementární predikace, kterou vyjadřují, je v zásadě stejná jako u komplementů jiných sloves s neplnou sémantikou, srov. Jonas yra liūdnas a Jonas atrodo liūdnas. Nazýváme-li adjektivní prvky konstrukcí se sponou (obligatorními) predikativy, odlišujeme je zároveň od participiálních komplementů analytických slovesných forem v aktivních (perfektivních) a pasivních (perfektivních i imperfektivních) konstrukcích. Pojem predikativu užívaný pro adjektivní a jmenné komplementy konstrukcí se sponou (zejména pokud jej spojíme s volnými predikativy) také předpokládá určitou, byť nepatrnou samostatnost predikace, kterou tyto komplementy vyjadřují, a predikace identity vyjadřované sponovým slovesem būti v architektonice složeného predikátu; příslušné složky analytických forem jsou v tomto ohledu nepochybně těsněji spjaty. 3. TYPOLOGIE KONSTRUKCÍ SE SPONOU 3.0. Jak vidíme, interpretační rozdíly sponového slovesa būti nemohou sloužit jako nezávislé kritérium pro rozlišování typů konstrukcí se sponou. V této situaci se zdá mnohem vhodnější zvolit jako klasifikační kritérium sémantické či referenční vlastnosti sponových komplementů — adjektivních nebo substantivních predikativů —, které v takových větách vyjadřují hlavní predikaci a vytvářejí předpoklady pro vyjádření té či oné propozice za použití strukturálně v zásadě stejné konstrukce se sponou. Právě kvůli této okolnosti intuitivně vnímáme všechny věty se sponou jako instanciace jediného strukturálního archetypu, uzpůsobeného potřebám propozic identity. 141 ROLANDAS MIKULSKAS 3.1. Pravděpodobně se nemýlíme, když tvrdíme, že jádro tohoto strukturálního archetypu (řekněme prototyp) tvoří věty náležející k askriptivní konstrukci, v níž adjektivem vyjádřená hlavní predikace (adjektivní predikativ) přisuzuje referentu jmenného výrazu v pozici subjektu určitý kvalitativní či kvantitativní rys, srov.: (27) Šis sprendimas buvo kvailas. (28) Medis yra aukštas. (29) Namas yra medinis. Stejně jako sloveso je i adjektivum jazykovým slovním druhem relační povahy: abstraktně chápanou věc lokalizuje v určitém kvalitativním či kvantitativním prostoru a často ji také měří vzhledem k určité kvalitativní či kvantitativní škále, která předpokládá určitou normu. Z jeho relační povahy vyplývá také predikační potenciál adjektiva: stejně jako sloveso může adjektivum ve větě vyjadřovat hlavní predikaci. Adjektivum v pozici predikativu vypovídá o stavu referentu označeného jmenným výrazem subjektu; jeho trvání v čase (procesualitu) zde pomáhá vyjádřit finitní tvar sponového slovesa. S ohledem na to vše by predispozice adjektiv k predikativnímu užití neměla překvapovat. Jak víme, adjektiva mohou v pozici predikativu vyjadřovat nejen hlavní (primární), ale také doplňkovou (sekundární) predikaci (Holvoet & Tamulionienė 2005: 117–121; Holvoet & Mikulskas 2009b: 5–8). 3.2. Hůře se vysvětluje predikativní funkce substantiv, případně šířeji vzato jmenných slov, užívaných v konstrukcích se sponou. Při vymezování kategorie substantiva se totiž za jeho zásadní funkční rys právem považuje referenčnost neboli odkazování k entitám skutečnosti. Referenčnost substantivní fráze (tj. jmenného výrazu) ve větě je třeba chápat jako označování či identifikaci referentů účastníků slovesného vztahu ve skutečnosti. Je tedy zřejmé, že úkolem substantiv v jazyce (až na některé případy¹⁶) není označovat vztahy mezi entitami, nýbrž samotné entity. Predikační potenciál sloves a adjektiv (a v širším smyslu také předložek či příslovcí) se přitom spojuje právě s vyjadřováním toho či onoho vztahu. Následující věty jsou však v jazyce zcela obvyklé, srov.: 16 Mám na mysli substantiva, která předpokládají vztahy části a celku, příbuzenské či jiné sociální vztahy, jako například (valties) dugnas, (nuotakos) tėvas, (būrio) vadas apod. (podrobněji viz Holvoet & Mikulskas 2009a: 16–17). 142 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas (30) Jonas je učitel. (31) Jonas je náš učitel. (32) Jonas je náš učitel litevštiny. (33) V tomto čtvrtletí je Jonas naším učitelem litevštiny. (34) Jonas je ten učitel, který v nás probudil lásku k mateřskému jazyku. Je přirozené ptát se, jak mohou substantivní výrazy nesouvztažné povahy v těchto větách vyjadřovat hlavní predikaci? Než se pokusíme na tuto otázku odpovědět, všimněme si nejprve, že ani „substantivní“ predikace ve zde uváděných větách není homogenní. Z funkčního hlediska lze tyto věty rozdělit na ty, které mezi svými substantivními referenty vyjadřují vztah inkluze, a na ty, které mezi takovými referenty vyjadřují vztah identity — druhé se na rozdíl od askriptivních nazývají také ekvativními větami. První typ nejvýrazněji reprezentuje věta (30), druhý věta (34). Ostatní věty lze zařadit k oběma typům: jejich interpretace závisí na vnějších (kontextových) okolnostech. Formálně vzato obě věty vyjadřují vztah identity mezi popisy poskytovanými jmennými výrazy subjektu a predikátu. Strukturální totožnost obou typů vět potvrzuje také možnost interpretovat některé případy obojím způsobem. Účelem vět, jako je (30), je však sdělit, že referent jmenného výrazu subjektu je členem širší třídy referentů označované jmenným výrazem predikátu. K vyjádření takového vztahu inkluze není nutné, aby jmenný výraz subjektu v sponové konstrukci označoval jednoznačně identifikovatelný referent a jmenný výraz predikátu byl interpretován neurčitě, jako je tomu v příkladu (30) — stačí, aby byl rozsah reference druhého jmenného výrazu širší než rozsah prvního, srov.: (35) Delfíni jsou savci. Oba jmenné výrazy v tomto příkladu je nejspíše třeba interpretovat neurčitě, ačkoli tvary množného čísla mohou v takových generických tvrzeních označovat jak určitý, neurčitý počet referentů splňujících typový popis, tak i všechny referenty, kteří tomuto typovému popisu vyhovují, tedy vystupovat jako název jedinečné třídy referentů (srov. Mikulskas 2006a: 52–54). V důsledku širší reference jmenného výrazu predikátu, která umožňuje vztah inkluze, je predikační potenciál v rámci vět prvního typu snáze pochopitelný než u vět druhého typu, v nichž se (jako například ve větě (34)) tvrdí totožnost dvou jednoznačně identifikovatelných referentů. 143 ROLANDAS MIKULSKAS Možná proto jsou první často intuitivně řazeny k askriptivnímu typu sponkových konstrukcí (srov. Holvoet & Čižik-Prokaševa 2005: 79). Když se referent podmětného jména v takových větách přiřazuje k širší třídě referentů, může být metonymicky spojován s podstatným rysem členů této třídy. Jestliže predikativní podstatné jméno v inkluzivním typu konstrukce a predikativní přídavné jméno v askriptivním typu konstrukce spojuje slovotvorný vztah, je taková metonymická vazba mezi členem třídy a jejím konstitutivním rysem téměř nevyhnutelná a významy obou konstrukcí se liší jen málo, srov.: (36) Petras yra kvailys. (37) Petras yra kvailas. Zdaleka však nemůžeme ve všech případech konstatovat takové dvojice založené na slovotvorném vztahu, na jejichž základě bychom se pokusili zařadit sponkové konstrukce vyjadřující vztah inkluze k askriptivnímu typu. Kromě toho nelze přehlédnout skutečnost, že funkční zatížení sponky se v konstrukcích askriptivního a inkluzivního typu liší: v konstrukci prvního typu je účel finitní slovesné formy především gramatický, zatímco v konstrukci druhého typu vyjadřuje také vztah identity ontologicky důležitý pro celou propozici17. Jistě se shodneme, že z logického hlediska je vztah inkluze pouze variantou obecnějšího vztahu identity: jmenný referent se na základě určité zobecněné charakteristiky (typové deskripce) začleňuje do širší třídy a ztotožňuje s ostatními členy této třídy. Dostali jsme se tedy k myšlence, že dva dříve vyčleněné typy sponkových vět — inkluzivní a ekvativní — spojují nejen jmenné predikativy, ale také společná ontologie. Zdá se, že sponkové věty se jmennými predikativy stojí za to považovat za jediný typ. Stále však zůstává nezodpovězena otázka, jak mohou jména nerelační povahy vyjadřovat hlavní predikaci těchto vět. Jinými slovy, odkud se bere jejich predikativní potenciál? 17 Jistě bychom proto při analýze sponkových konstrukcí se jmennými predikativy mohli jejich sponkám přisoudit významy „inkluze“ či „identity“, tím bychom je však výrazně odlišili od analogických konstrukcí s adjektivními predikativy, v nichž je funkce sponky vnímána především jako gramatická. Chceme-li tedy všechny sponkové konstrukce chápat jako v zásadě tentýž strukturální archetyp, měli bychom ve všech případech zdůrazňovat strukturální, nikoli sémantickou funkci sponky. 144 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas 3.2.1. Jestliže obsah deskripcí poskytovaných jmény v predikativní pozici chápeme jako instanciaci typu, který tato jména implikují18 (a instanciovaný příklad vždy odkazuje ke svému typu), pak je jejich relační povahu snadné prokázat: taková jména reprezentují vztah mezi jednotlivým (instanciovaným) představitelem typu a typem samotným (nebo mezi příslušnými deskripcemi). Efekt inkluze (a predikativní potenciál jmenného predikativu) vzniká tím, že se referent podmětného jména prostřednictvím vztahu identity s instancí typu začlení do širšího okruhu referentů vymezeného deskripcí tohoto typu. Ze srozumitelných důvodů se odkaz predikativního podstatného jména k typové deskripci (a relační povaha tohoto podstatného jména) snáze chápe v případech, kdy je interpretováno neurčitě a nespecificky, tj. jako jméno označující libovolně zvoleného představitele typu19. Ale i určitá predikativní jména v takzvaných ekvativních konstrukcích svým způsobem odkazují k deskripcím příslušných typů (už jen proto, že podle definice jsou jejich referenty jedinečně identifikovatelnými instancemi vlastních typů). Protože v těchto konstrukcích má typová deskripce vyjádřená predikativním jménem mnohem užší rozsah reference než v případě neurčitosti (například ve větě (34) ji vyjadřuje celý restriktivní výraz učitel, který v nás probudil lásku k mateřskému jazyku, který zde může mít v praxi jen jednoho referenta), je vztah inkluze, který vyjadřují, obtížnější vnímat — zde je redukován na minimum. Rozdíl mezi typovou deskripcí a instancí tohoto typu, který je významný pro relační pojetí predikativního jména, však lze i v tomto případě snadno vnímat, zejména je-li tato instance, jako v příkladu (34), výslovně označena ukazatelem určitosti ten. V obou případech tedy můžeme hovořit o relační povaze jména a z ní vyplývající predikativnosti, která vzniká v důsledku jeho syntaktické pozice — pozice predikativu. 18 Plačiau apie tipo ir jo instanciacijos skirtį žr. Langacker (1991: 51–73); plg. Mikulskas (2006a: 34–35). 19 Vztah identity označovaný větami tohoto typu, jako je Jonas yra mokytojas, bychom mohli chápat také jako přímé začlenění jedince (Jonase) do obecnější třídy (učitelů), kterou by v tomto případě označovalo prosté podstatné jméno (nikoli jméno!) mokytojas. Takovou analýzu podporují i příklady z některých jazyků s členy, srov. francouzsky Jean est professeur (ale srov. anglicky John is a teacher), obtížněji ji však lze uplatnit na ekvativní konstrukce, jejichž určité predikativní jméno odkazuje k typové deskripci pouze nepřímo, prostřednictvím instance jedinečně identifikovaného představitele daného typu (srov. Langacker 1991: 69). 145 ROLANDAS MIKULSKAS 3.2.2. Několik slov je třeba věnovat větám jako (31), (32) a (33), které lze podle toho, zda se jejich predikativní jméno interpretuje jako určité, nebo neurčité, chápat jako vyjadřující vztah ekvace, respektive inkluze. Probereme tyto příklady postupně. Věta (31) má zřejmě stejné předpoklady pro obě interpretace. Idealizovaný kognitivní model ŠKOLY (ICM; Lakoff 1987: 68–76), významný pro interpretaci této věty, totiž v zásadě připouští situaci, kdy referent posesora mūsų (školní třída) může mít více než jednoho učitele, takže posesivní deskripce mūsų mokytojas nemusí označovat jedinečně identifikovatelný individuální referent. Věta (32) by naproti tomu pod vlivem téhož ICM ŠKOLY vedla k určité interpretaci deskripce mūsų lietuvių kalbos mokytojas, a věta by pak vyjadřovala ekvativní vztah identity, protože třída na střední a vyšší škole má obvykle jednoho učitele každého předmětu. Ani v této větě však referent dané deskripce nemusí být jedinečně identifikovatelný, například pokud posesivum mūsų označuje všechny žáky školy, která může mít několik učitelů litevštiny. Na první pohled by se analýza věty (33) neměla lišit od analýzy výše probírané věty (32). Zdá se však, že typ učitele označovaný deskripcí mūsų lietuvių kalbos mokytojas v příkladu (33) je spíše chápán jako určitá role, kterou v konkrétním období zastává, neboli instancuje, jediný jedinec. Tento případ je v literatuře znám jako rolová určitost20; možnost jediného referenta, která je pro ni charakteristická, činí větu (33) bližší ekvativní konstrukci. 3.2.3. Shrnutím toho, co bylo probráno, můžeme sponkové konstrukce rozdělit do dvou základních typů: askriptivní konstrukce a konstrukce identity. Jejich rozdíl v zásadě závisí na tom, zda v roli predikativů vystupují přídavná jména, nebo podstatná jména. Taková typologie sponkových konstrukcí založená na různých slovních druzích je velmi přehledná a je odůvodněna tím, že přídavná jména jsou vzhledem ke své relační povaze v zásadě predisponována k před- 20 Fauconnier (1985: 35–81) išvesta vaidmens (angl. role) ir jos vertės (angl. value) skirtis laikytina skirties „tipas vs. instancijacija“ specifine atmaina. Vaidmens apibrėžtumas išplaukia iš jo unikalumo tam tikros istoriškai nulemtos pasaulio tikrovės tipe. Vaidmens apibrėžtumą natūraliai perima ir jo vertės, įgyjamos per to pasaulio tipo instancijas konkrečiu laikotarpiu (plačiau žr. Langacker 1991: 71–73; plg. Mikulskas 2006a: 54–55). 146 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas … v pozici predikativa vyjadřovat hlavní predikaci věty, zatímco podstatná jména tuto schopnost získávají až zaujetím pozice predikativa. Dále lze s ohledem na to, zda je jmenný výraz v pozici predikativa interpretován jako určitý, nebo neurčitý, konstrukce identity dále rozdělit na konstrukce ekvativního a inkluzivního podtypu. 3.3. Nakonec je třeba probrat ještě některé periferní případy konstrukcí se sponou, v nichž jsou predikativy vlastní jména, srov.: (38) Dovolte, abych se představil, jsem Jonas Petraitis. (39) Jsem Jonas. (40) Jmenuji se Jonas. (41) Jmenuji se Jonas. (42) Náš učitel je Jonas Petraitis. Vlastní jména obvykle poskytují deskripci určitosti, tj. jejich referentem bývá jedinečně identifikovatelná osoba. Ne však vždy. Referent vlastního jména může být posluchači neznámý; v takovém případě mluvčí toto jméno vysloví s indikátorem neurčitosti, srov. Náš učitel je nějaký Jonas Petraitis — v tomto příkladu je referent vlastního jména specifická, ale neurčitá osoba. Lze si však snadno představit větu se sponou, v níž je vlastní jméno interpretováno nespecificky, srov. Ti dva nezbedníci jsou Sutkové — v tomto příkladu predikativní podstatné jméno odkazuje na celou rodinu či příbuzenstvo, k němuž obvykle patří více než dva členové, takže inkluzivní povaha propozice je zde snadno pochopitelná. Zdá se, že mnohem problematičtější je analýza těch konstrukcí se sponou, jejichž predikativní vlastní jméno označuje jediný, byť neurčitý, referent. Jak chápat relační povahu takových jmenných predikativů? Na jakou typovou deskripci vlastní jméno odkazuje, případně jaký typ může denotát vlastního jména instanciovat? Ať je deskripce typu reprezentovaného vlastním jménem sémanticky jakkoli chudá, z teoretického hlediska je významná. V tomto ohledu se podívejme na větu (38) — když ji subjekt vysloví, posluchači já nejspíš nechce sdělit své jméno, ale představit se jako osoba jedinečně spojená s tímto jménem. Kromě jedinečné identifikace však jméno Jonas Petraitis také označuje, že jeho nositelem je muž litevské národnosti. Kromě národnosti a pohlaví, a někdy také původu či společenského postavení, může zdrobnělá podoba jména označovat i nízký věk jeho nositele (srov. Antanukas, Petraičiokas) a další podobné skutečnosti, na něž 147 ROLANDAS MIKULSKAS Při běžném užívání jmen jim obvykle nevěnujeme pozornost. Tyto „nevýznamné“ věci však tvoří empirický základ, byť minimální, pro stanovení vztahu instanciace mezi typem osoby, kterou reprezentují, a jejím konkrétním představitelem. Typový popis poskytovaný vlastním jménem lze obzvlášť snadno rozpoznat tehdy, když je toto jméno ve společnosti spojováno s historicky významnou rolí svého nositele. Predikativní potenciál takového jména užitého v pozici predikativa je zřejmý, srov.: (43) Je to Vytautas Landsbergis, a tím je řečeno vše. Implikace spojované s vlastními jmény mohou nakonec vést k jejich užívání v obecném smyslu. Když taková jména vystupují jako predikativa ve sponových konstrukcích, o jejich predikativním potenciálu už nelze pochybovat, srov.: (44) Ten můj chlapec je hotový Einstein. 3.3.1. Větu (39) lze považovat za odpověď na otázku Jak se jmenujete? nebo za odpověď na otázku Kdo jste? V prvním případě by analýza věty měla souviset s analýzou vět jako (40) a (41), ve druhém pak s diskutovanou analýzou věty (38). Při interpretaci věty (39) se totiž její predikativum Jonas vztahuje ke konkrétnímu individuu, které lze navíc implicitně jednoznačně identifikovat jako dříve zmíněnou osobu; tato identifikační implikace může být považována za popis typu, jehož instancí je vlastní jméno — v případě potřeby ji lze vyjádřit i explicitně, srov.: (45) Jsem ten Jonas, který vám včera telefonoval. 3.3.2. Protože diskutované věty vyjadřují vztah totožnosti mezi dvěma jednoznačně identifikovatelnými referenty — osobami —, lze je oprávněně považovat za instance sponové konstrukce ekvativního podtypu. Věta (42) se od takových vět v zásadě nijak neliší, pokud ji ovšem nebudeme považovat za odpověď na otázku Jak se jmenuje váš učitel? Na první pohled se však zdá, že vztah totožnosti vyjádřený v této větě mezi dvěma nominálními referenty se liší od případů diskutovaných výše. Pokud totiž tuto větu považujeme za odpověď na otázku Kdo je váš učitel?, je nominální výraz v pozici subjektu neurčitý a zdánlivě má širší referenci než vlastní jméno v pozici predikativa. Vztah rozsahu nominálních výrazů je v takové větě 148 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas opačný než v dříve diskutovaných případech vyjadřování inkluzního vztahu (srov. Jonas Petraitis je (náš) učitel). Pokud však nominální výraz v pozici subjektu náš učitel v dané větě chápeme jako určitou roli (srov. oddíl 3.2.2), kterou může v určitém období zastávat (instanciovat) pouze jediné individuum (a to i tehdy, když ho posluchač nezná), problém ontologické možnosti vztahu totožnosti mezi dvěma referencemi, jež se zdánlivě liší rozsahem, se vyřeší: vztah totožnosti je vyjadřován mezi dvěma specifickými referenty, přičemž referent predikativního nominálního výrazu (vlastního jména) může být navíc jednoznačně identifikovatelnou osobou. 3.3.3. Jestliže věta (39) znamená totéž co věty (40) a (41), není v ní vztah totožnosti vyjadřován mezi jednoznačně identifikovatelným referentem první osoby (já) a nositelem vlastního jména (Jonas) — specifickou osobou instanciující jedince mužského pohlaví (Litevce) —, nýbrž mezi (jednoznačně identifikovatelným nositelem jména) a samotným jménem. Jinými slovy, terčem propozice totožnosti zde není sama osoba, nýbrž pouze určitý její apelativní aspekt. Tento aspekt je explicitně vyjádřen parafrázemi vět (40) a (41). Připomeňme, že referent nominálního výrazu v pozici subjektu (konkrétní osoba) může být kategorizován z toho či onoho hlediska i v jiných větách se sponou inkluzního významu, například uvedením jeho povolání, společenského či rodinného postavení apod. (srov. Už jsem důchodce / dědeček). Je zřejmé, že referent nominálního výrazu v pozici predikativa — samotné vlastní jméno — není ve větách jako (39), (40) a (41) jednoznačně identifikovatelnou entitou, srov.: (46) Jsem Jonas a můj soused se také jmenuje Jonas. (47) Jmenuji se Jonas a můj soused se také jmenuje Jonas. Relativní povahu vlastních jmen vystupujících jako predikativa (a jejich predikativní potenciál) v uvedených větách bychom mohli vysvětlit tím, že zde vyjadřují vztah mezi jménem přiděleným konkrétní osobě (Jonas) a místem, které toto jméno zaujímá v souboru jmen (náboženská tradice, rozšířenost apod.), případně jeho implikačním potenciálem (historické, kulturní asociace apod.) — právě tyto skutečnosti tvoří typový popis vlastního jména per se. Všechny takové věty lze oprávněně zařadit ke sponové konstrukci inkluzivního podtypu typu totožnosti; jejich specifika bychom však mohli zachovat tím, že je vyčleníme jako variantu apelativních sponových vět. Také okrajové případy sponových konstrukcí tedy lze tak či onak přiřadit k dříve diskutovaným typům a podtypům. 149 ROLANDAS MIKULSKAS 3.4. Při typologickém třídění sponových konstrukcí podle sémantických (slovnědruhových) a/nebo referenčních vlastností predikativních slov v nich užívaných jsme se intuitivně řídili předpokladem, že rozlišované typy a podtypy konstrukcí jsou v zásadě různými instancemi téhož strukturního archetypu. Na základě tohoto předpokladu jsme v diskusi také užívali termínů prototyp a periferie. Při rozboru predikačních zvláštností různých sponových konstrukcí a jejich variant jsme však upozornili také na odlišné funkce v jazyce, které tyto zvláštnosti motivují. Názvy vyčleněných typů a podtypů sponových konstrukcí — askriptivní, inkluzivní, ekvativní konstrukce — jsou ostatně založeny na jejich odlišných funkcích. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda mají konstrukce se stejnou formou — X je Y —, ale odlišnou funkcí něco společného? Jinými slovy, sjednocuje probírané typy sponových konstrukcí nějaký společný význam, který umožňuje zařadit je všechny do stejné kategorie, například do kategorie konstrukcí s významem totožnosti? To je zásadní otázka. Odpověď na ni rozhoduje o tom, zda budeme hovořit o homonymii zcela odlišných konstrukcí, nebo o samostatných typologických instancích téže konstrukce. 3.4.1. Při rozboru různých variant sponových vět se jmennými predikativy jsme zdůraznili jejich ontologickou společnou podstatu, která umožňuje hovořit také o jejich společném strukturním významu — vztahu totožnosti. Tentýž vztah totožnosti však svým způsobem zakládá také ontologii sponových vět s adjektivními predikativy. Jak jsme již uvedli, predikace vyjadřovaná adjektivem má relační povahu. Jednoduše řečeno, tuto predikaci nelze chápat (ani charakterizovat) autonomně, jako samostatně existující vlastnost, nýbrž pouze jako (kvalitativní či kvantitativní) charakteristiku určité věci. V sémantické struktuře adjektiva se tedy vždy předpokládá místo pro abstraktně pojatou věc, a pravdě se příliš nezpronevěříme, znázorníme-li strukturu věty Jonas yra protingas jako Jonas yra protingas daiktas (žmogus). Mohli bychom tedy tvrdit, že přisouzení vlastnosti referentu jmenného výrazu v subjektu se i ve větách askriptivního typu realizuje prostřednictvím tvrzení vztahu totožnosti. Zde však jeden z účastníků vztahu totožnosti neexistuje ve fyzické realitě, nýbrž jde o referent substantiva předpokládaného predikativním adjektivem, instanciovaný pouze v mentálním prostoru implikací. Také v sponových větách inkluzivního podtypu je však situace v tomto ohledu podobná: můžeme oprávněně předpokládat, že jeden z účastníků vztahu totožnosti profilovaného v těchto větách — 150 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas referent jmenného predikativa — je v realitě instanciován pouze ze strukturních důvodů. Začlenění (inkluzí) referentu jmenného výrazu v subjektu do širší třídy referentů splňujících deskripci určitého typu, jinak řečeno jeho přiřazení k určitému typu stejnorodých entit, který existuje pouze v mentálním prostoru, je totiž ve sponové konstrukci strukturně možné jen prostřednictvím libovolně zvoleného reprezentanta daného typu, instanciovaného v realitě právě za tímto účelem. Obecněji řečeno, taková „strukturní“ instanciace tvoří funkční motivaci nespecifické reference neurčitého jmenného výrazu (srov. Langacker 1991: 68). Je samozřejmé, že referent takového jmenného výrazu mimo větu neexistuje a je rovněž mentálním fenoménem, byť v poněkud jiném smyslu než substantivní prvek implikovaný sémantickou strukturou predikativního adjektiva. 3.4.2. Shrneme-li dosavadní výklad, můžeme tvrdit, že v probíraných případech sponových konstrukcí je profilovaný vztah totožnosti významovým prvkem společným celé kategorii. To umožňuje vedle dříve zmíněných konstrukcí s lokativním, existenčním a posesivním významem hovořit také o konstrukcích s významem totožnosti, jejichž sponová slovesa ve všech případech plní v zásadě tutéž strukturní funkci vyjadřování totožnosti (neboli význam „totožnosti“). Tento společný významový prvek, který zakládá strukturní archetyp sponových konstrukcí, však nevylučuje jejich funkční diferenciaci. Jak jsme viděli, podle toho, s čím je referent jmenného výrazu v subjektu ve sponových konstrukcích ztotožňován, mohou tyto konstrukce plnit funkci přisuzování vlastnosti referentu, začlenění referentu do třídy nebo srovnání dvou specifických referentů, tedy ekvace. 4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY 4.1. Článek bychom rádi zakončili obecnější úvahou o tom, nakolik predikační potenciál slovesa būti přispívá k funkční diferenciaci konstrukcí, v nichž se realizuje. Chceme-li tyto konstrukce náležitě klasifikovat, musíme totiž na jedné straně brát v úvahu jejich funkce, na druhé straně je těžké přehlédnout i určitou ontologickou společnou podstatu konstrukcí s různými funkcemi, která se ukázala v průběhu analýzy a umožňuje je spojovat do určitých strukturních archetypů. Analýza možných významů slovesa būti v různých konstrukcích provedená v druhé části článku 151 ROLANDAS MIKULSKAS umožňuje vymezit jeho predikační potenciál neboli významový rozsah, jehož opěrnými body jsou význam „existence“, jasně doložený v existenční konstrukci, a význam „totožnosti“, snadno rozpoznatelný ve sponových konstrukcích. „Lexikální“ významy slovesa būti v dalších probíraných konstrukcích, při jejichž definování je třeba se „tautologicky“ opírat o sémantiku těchto slovesných doplnění nebo o příslušnou funkci konstrukce, by bylo možné z hlediska původu spojovat s jedním či druhým z uvedených základních významů. Jak jsme totiž viděli, existují důvody spojovat slovesa v lokativní konstrukci a v posesivní konstrukci typu mihi est, byť každé jiným způsobem, s existenční predikací (viz odd. 2.2.1 a 2.2.2), zatímco sloveso v konstrukci příslušnosti lze spojovat s predikací totožnosti: můžeme přece tvrdit, že vztah příslušnosti se v této konstrukci realizuje podobně jako v právě probírané askriptivní sponové konstrukci (odd. 3.4.1) — konstatováním totožnosti dvou entit, z nichž jedna je pouze implikována (viz pozn. 8). Tyto skutečnosti naznačují, že všechny probírané konstrukce lze odvodit ze dvou strukturních archetypů — existenčního a identifikačního. Protože predikační potenciál slovesa būti je poměrně omezený, konstrukce přizpůsobené různým komunikačním potřebám mohly být z uvedených strukturních archetypů vytvořeny cestou „vnitřní“ přestavby základní struktury — reinterpretace — nebo cestou její „vnější“ přestavby, například podle potřeby změnou jednotlivých prvků této struktury (například dosazením genitivu posesora namísto predikativa do archetypální struktury totožnosti vznikne konstrukce příslušnosti) a/nebo změnou jejího neoznačeného aktuálního členění (nejvýraznějším příkladem jsou existenční versus lokativní konstrukce). 4.2. To, že tutéž základní strukturu lze po odpovídající přestavbě přizpůsobit potřebám několika různých propozic, jasně dokládají různé možnosti interpretace vět, jako je Onutės (yra) žalios akys, podrobně rozebírané v nedávné litevské literatuře (viz Holvoet 2005: 153–159; Mikulskas 2006b: 41–50). Věty tohoto typu obvykle interpretujeme jako konstrukci přisuzující osobě určitý atribut — v takovém případě se podle všeho odvozují z odpovídající sponové konstrukce (srov. Onutės akys yra žalios) přesunutím tématu do popředí. V příznivém kontextu však může uvedená věta získat posesivní interpretaci blízkou posesivní konstrukci typu mihi est. Konstrukce Onutei yra žalios akys je v litevštině 152 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas ještě není zcela cizí, přestože už zní nezvykle. Nelze vyloučit, že při zániku starého typu posesivní konstrukce mihi est se v litevštině dativ v ní mohl alespoň příležitostně, pokud to kontext dovoloval, nahrazovat genitivem (o možnosti funkčního sbližování těchto pádů viz oddíl 1.3; z užívání ji vytlačovala novější konstrukce typu habere, která se začínala prosazovat). Dvojí interpretaci zmíněné základní struktury (Onutės (yra) žalios akys) lze tedy spojovat se dvěma zdroji jejího původu. Na základě uvedených interpretací bychom mohli tvrdit, že v jazyce existují dvě homonymní konstrukce — konstrukce připisování atributu osobě a posesivní konstrukce vyjadřující vlastnictví (samozřejmě bychom při takovém tvrzení museli zavřít oči před skutečností, že pouze první interpretace je v užívání natolik běžná, aby ji bylo možné bezpochyby označit za význam konstrukce). Slovesa būti v těchto homonymních konstrukcích bychom pak museli spojovat se dvěma odlišnými významy základních struktur — „identity“ a „existence“. Tyto významy lze však „rozpoznat“ jen při jedné či druhé (formálně) interpretaci téže věty. Ačkoli jsou takto „rozpoznávány“ jako podstata zmíněných konstrukcí, sotva mají nějakou prognostickou hodnotu při určování identity těchto konstrukcí. 4.3. Podobně ani „rozpoznatelné“ „základní“ významy sloves užívaných v konstrukcích pojednávaných v tomto článku, zděděné ze zdrojových struktur, sotva mohou významně pomoci při určování identity těchto konstrukcí. I když jsou tyto významy rozpoznány, o funkci nových konstrukcí, v nichž se daná slovesa užívají, vypovídají jen málo. Jak jsme se navíc nejednou přesvědčili, se změnou funkce konstrukce se často mění i sémantické vlastnosti jejího slovesa: například sloveso lokativní konstrukce, ontologicky (a možná i etymologicky) spojené s predikací existence, v důsledku určitosti jejího subjektového jmenného výrazu již nemá schopnost kvantifikovat referent tohoto výrazu, nezbytnou pro sloveso existenční konstrukce (viz oddíl 2.2.1). Sémantika slovesa būti se přesto pouze přizpůsobuje významu konstrukcí přizpůsobených či přizpůsobovaných různým komunikačním potřebám. Při vymezování identity konstrukce jsou mnohem důležitější ty prvky její syntaktické a sémantické struktury, které určují samotnou použitelnost konstrukce pro konkrétní jazykovou funkci, jinými slovy její funkční adekvátnost. Právě těmto prvkům stojí za to věnovat bližší pozornost při typologické klasifikaci konstrukcí. 153 Rolandas Mikulskas LITERATŪRA Clark, E. V. 1978: Locational: Existential, locative, and possessive constructions. In: Greenberg, Ferguson & Moravcsik, eds., 1978, 85–126. Corbett, G. G., Fraser, N. M. & McGlashan, S. 1993: Heads in Grammatical Theory. Cambridge: Cambridge University Press. Croft, W. 2001: Radical Construction Grammar: Syntactic Theory in Typological Perspective. Oxford: Oxford University Press. Fauconnier, G. 1985: Mental Spaces: Aspects of Meaning Construction in Natural Language. Cambridge, Mass.: MIT Press (Bradford Books). Goldberg, A. E. 1995: Constructions: A Construction Grammar Approach to Argument Structure. Chicago: University of Chicago Press. Greenberg, J. H., Ferguson, Ch. A. & Moravcsik, E. A., eds., 1978: Universals of Human Language. Vol. 4: Syntax. Stanford: Stanford University Press. Haig, G. L. J. 2008: Alignment Change in Iranian Languages: A Construction Grammar Approach. Berlin – New York: Mouton de Gruyter. Holvoet, A. 2001: Once More the Baltic Genitive of Agent. Baltistica 35.1, 45–58. Holvoet, A. 2005: Intranzytivinių sakinių tipai: egzistenciniai, lokatyviniai ir posesyviniai sakiniai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 139–160. Holvoet A. & Čižik-Prokaševa, V. 2005: Papildiniai ir aplinkybės. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 65–92. Holvoet, A. & Judžentis, A. 2003: Sintaksinių ryšių tipai. In: Holvoet & Judžentis, red., 2003, 11–35. Holvoet, A. & Judžentis, A. 2005: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 11–38. Holvoet, A. & Mikulskas, R., red., 2005: Gramatinių funkcijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 3.) Holvoet, A. & Mikulskas, R., red., 2006: Daiktavardinio junginio tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 4.) 154 Jungties konstrukcijos ir jų gramatinis kontekstas Holvoet, A. & Mikulskas, R. 2009a: Sintaksine priklausomybė (nepublikuotas rankraštis). http://www.lki.lt/LKI_LT/images/Padaliniai/Gramatikos_skyrius/Priklausomybe.pdf Holvoet, A. & Mikulskas, R. 2009b: Gramatinės funkcijos (nepublikuotas rankraštis). http://www.lki.lt/LKI_LT/images/Padaliniai/Gramatikos_skyrius/Gramatines%20funkcijos.pdf Holvoet, A. & Pajėdienė, J. 2004: Laiko kategorija ir laiko formos. In: Holvoet & Semėnienė, red., 2004, 121–140. Holvoet, A. & Semėnienė, L. 2004a: Linksnio teorijos pagrindai. In: Holvoet & Semėnienė, red., 2004, 11–33. Holvoet, A. & Semėnienė, L. 2004b: Rūšies kategorija: mediumas ir pasyvas. In: Holvoet & Semėnienė, red., 2004, 35–60. Holvoet, A. & Semėnienė, L., red., 2004: Gramatinių kategorijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 2.) Holvoet, A. & Tamulionienė, A. 2005: Antriniai predikatyvai. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2005, 117–137. Iwata, S. 2005: Locative alternation and two levels of verb meaning. Cognitive Linguistics 16.2, 355–407. Keenan, E. L. & Dryer, M. S. 2007: Passive in the world’s languages. In: Shopen, ed., 2007, 325–361. Lakoff, G. 1987: Women, Fire, and Dangerous Things: What Categories Reveal about the Mind. Chicago – London: University of Chicago Press. Langacker, R. W. 1987: Foundations of Cognitive Grammar, vol. 1: Theoretical Prerequisites. Stanford, California: Stanford University Press. Langacker, R. W. 1991: Foundations of Cognitive Grammar, vol. 2: Descriptive Application. Stanford, California: Stanford University Press. Langacker, R. W. 2000: Grammar and Conceptualization. Berlin – New York: Mouton de Gruyter. 155 ROLANDAS MIKULSKAS LANGACKER, R. W. 2002: Concept, Image, and Symbol: The Cognitive Basis of Grammar. 2nd ed. Berlin / New York: Mouton de Gruyter. LANGACKER, R. W. 2008: Cognitive Grammar: A Basic Introduction. Oxford: Oxford University Press. LYONS, CHR. 1999: Definiteness. Cambridge: Cambridge University Press. MIKULSKAS, R. 2005: Išilginių objektų predikacijos pobūdis. Subjektyvaus judėjimo sąvoka. Acta Linguistica Lithuanica 52, 23–39. MIKULSKAS, R. 2006a: Apibrėžiamųjų būdvardžių aprašo perspektyva. In: HOLVOET & MIKULSKAS, red., 2006, 33–65. MIKULSKAS, R. 2006b: Pastabos dėl sintaksinio dviprasmiškumo sąvokos ir kiti susiję dalykai. Acta Linguistica Lithuanica 55, 1–53. RADDEN, G. & DIRVEN, R. 2007: Cognitive English Grammar. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. SHOPEN, T. 2007: Language Typology and Syntactic Description. Vol. 1: Clause Structure. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press. TAYLOR, J. R. 2002: Cognitive Grammar. Oxford: Oxford University Press. ZWICKY, A. M. 1993: Heads, bases and functors. In: CORBETT, FRASER & McGLASHAN, eds., 1993, 292–315. Rolandas Mikulskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 156