Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik

ALBRECHT GREULE Vědecké směry výzkumu: (zejména teolingvistika a duchovní píseň), textová gramatika, onomastika, historická syntax. DUCHOVNÍ PÍSEŇ VE SPEKTRU VÝZKUMU TEOLINGVISTIKY Náboženská píseň ve spektru výzkumu teolingvistiky P O Z N Á M K A Teolingvistika popisuje, jak se lidem daří komunikovat pomocí jazyka o božském. Jedním z úkolů teolingvistiky je sestavit taxonomii teolektálních textů. Důležitou roli přitom hrají překladové texty, např. překlady Bible, které se používají také při bohoslužbách v národním jazyce. Kromě toho mají duchovní písně od reformace v německy mluvícím prostoru významné místo při bohoslužbách. Úkolem teolingvistiky je také kriticky analyzovat texty písní z jazykového hlediska s ohledem na jejich použitelnost při bohoslužbách. A N O T A C E Teolingvistika popisuje, jak lidé dokážou pomocí jazyka komunikovat o božském. Jedním z úkolů teolingvistiky je stanovit taxonomii teolektálních textů. Důležitou roli přitom hrají překladové texty, například překlady Bible, které se používají také při bohoslužbách konaných v národním jazyce. Dále hrají od protestantské reformace duchovní písně významnou roli při bohoslužbách v německy mluvícím prostoru. Úkolem teolingvistiky je také kriticky analyzovat texty písní z jazykového hlediska s ohledem na jejich použitelnost při bohoslužbách. 1. TEOLINGVISTIKA „Už žádná další lingvistika s pomlčkou!“ Této námitce proti termínu teolingvistika dobře rozumím; také jsem dlouho zvažoval, jak označit K L Í Č O V Á S L O V A: teolingvistika, náboženský jazyk, sakrální jazyk, duchovní píseň, jazyková kritika. K E Y W O R D S: teolingvistika, náboženský jazyk, sakrální jazyk, duchovní píseň, jazyková kritika. 120 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik to, co mě na této oblasti užívání jazyka zajímá a fascinuje. Zpočátku jsem k tomu používal termín „sakrální jazyk“; jiní hovoří o „jazyce náboženství“ nebo o „náboženském jazyce“. Vzhledem k téměř nepřehlédnutelné tematické šíři a obrovskému výzkumnému potenciálu, který se postupem času nahromadil zejména mimo germanistiku, mi stále jasněji docházelo, že termín teolingvistika je ze všech nejvhodnější k tomu, aby poměrně výstižně pojmenoval, oč jde, i za hranicemi jednotlivých národních jazyků a religionistiky. Odkud pramení zájem o teolingvistické otázky? Položíme-li si otázku, co je kulturní jazyk, zjistíme, že soubor kritérií, podle nichž se jazyk označuje za kulturní jazyk, se neobejde bez zařazení kritéria, zda má náboženskou podobu či náboženský registr, tedy – jinými slovy – bez kritéria „sakrálnosti“ (Greule 2004: 140n.). Kdo si udělá přehled o podobě a vzniku kulturních jazyků v Evropě (Janich, Greule 2002), zjistí, že překlad Bible do „lidového jazyka“, často jako důsledek reformace, byl v mnoha případech rozhodujícím impulsem pro vznik spisovného jazyka, nebo dokonce pro zavedení písemné podoby lidového jazyka vůbec. Nejlepším příkladem je německý „jednotný jazyk“. Vyjádřeno v rámci varietní lingvistiky to znamená, že podle všech zkušeností z dějin jazyka existuje v každém jazykovém společenství, které se vždy vymezuje prostřednictvím určitého historického jednotlivého jazyka, více či méně výrazně vyhraněná jazyková doména definovaná jedním či více náboženstvími. Její projev ve varietním uspořádání lze nazvat „teolektem“. Může se realizovat v mluvené, zpívané i psané podobě. Chápu-li náboženství jako vztah lidí k osobnímu transcendentnímu bytí, obvykle nazývanému Bůh (řecky theós), pak je teolingvistika věda, která se zabývá jazykovými formami, jimiž lidé tento vztah k Theovi vyjadřovali a vyjadřují. Termín „teolingvistika“ uvedl do vědeckého výzkumu Jean-Pierre van Noppen, který jej poprvé použil v polovině 70. let a v pozdějších pracích jej definoval stále přesněji. V roce 1995 van Noppen píše: teolingvistika se snaží popsat, jak lze lidský diskurz využívat k odkazování na božské a dále, jak jazyk funguje v „náboženských“ situacích způsoby, které nemusí splňovat úzká kritéria přímého, jednoznačného odkazování, ale přesto se řídí logikou, kterou lze vymezit na základě známých lingvistických procesů (metafora, řečové akty,...) K vlastnímu rozšíření a recepci tohoto termínu přispěl David Crystal, který v roce 1987 v The Cambridge Encyclopedia of Language (německé Straipsniai / Articles 121 A L B R E C H T G R E U L E Ausgabe 1993): „Theolinguistik. Die Untersuchung der Sprache von Bibelgelehrten, Theologen und anderer mit Religionstheorie und –ausübung befasster Personen“. Nach wie vor stammen, wenn man das Internet zu Rate zieht, die meisten Belege für den Gebrauch dieses Terminus aus den englischsprachigen Quellen. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout programový článek Andrease Wagnera Theolinguistik? – Theolinguistik! (Wagner 1999). V této vášnivé obhajobě teolingvistického výzkumu Wagner poukazuje na výhody, které by spolupráce lingvistů a teologů mohla přinést oběma disciplínám. Cíleně se věnuje četným mezerám ve výzkumu a navrhuje konkrétní výzkumné projekty. Teolingvistický výzkum nevylučuje žádné náboženství, ani takzvaná pohanská (předkřesťanská) náboženství, ani přírodní náboženství. Termín „teolingvistika“ je však právě v tomto ohledu problematický. Theos totiž označuje Boha (v monoteismu), respektive bohy (v polyteismu) v osobní podobě; teolingvistika by tedy – alespoň pokud bychom se řídili etymologií tohoto slova – vylučovala náboženství, která například uctívají Mana, tj. všepronikající, neosobní nadpřirozenou moc, respektive energii. Kromě toho je zřejmé, že teolingvistiku lze – zjednodušeně řečeno – zařadit na pomezí lingvistiky a teologie, stejně jako se etno-, psycho- či sociolingvistika pohybují na hranici mezi lingvistikou a příslušně etnologií, psychologií a sociologií. Jenže termín „teologie“ má velmi výrazný profil: sice se odvozuje od helénistické (kultovně-mytické) tradice, ve 4. století však vstoupil do křesťanského jazykového úzu. Kvůli svému vztahu k „pohanským“ kořenům trvalo dalších osm století, než se stal zastřešujícím pojmem pro vědecké zkoumání otázek víry v křesťanské tradici; dnes je však zakotven právě v této tradici nejpevněji. Vyhroceně řečeno by tedy „teolingvistika“ byla značně eurocentrická, ba dokonce christocentrická. Proto je naléhavě nutné nalézt dlouhodobě přijatelné řešení, aby nevznikal dojem, že si jedna jediná tradice chce přivlastnit veškerou vědeckou reflexi náboženského jazyka – námitka, která sílí zejména v antropologických, etnologických a zčásti religionistických kruzích. Za předpokladu dosažení tohoto konsenzu by teolingvistický výzkum neměl zkoumání vylučovat žádný jazyk ani žádné náboženství. „Jazyky“ se přitom nerozumějí pouze standardní či spisovné jazyky; předmětem zkoumání jsou zásadně všechny lidské výpovědi, které utvářejí theolektální komunikační situaci nebo z ní vycházejí. Teolingvistika navíc není omezena na synchronii— 122 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I V – L X V Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik má také historickou hloubku. Stejně jako existuje srovnávání v historické perspektivě, lze provádět i mezijazykové kontrastivní srovnávání, stejně jako srovnávání mezináboženské. Tím posledním mám na mysli například srovnání židovské modlitby s křesťanskou, jak se již stalo. Do této oblasti spadá závažný problém překladu kanonických textů do národních jazyků. Theolektální výzkum lze v takto vymezeném, velmi širokém rámci provádět na všech úrovních jazykového systému, tedy na úrovni fonetiky (např. rétorika při kázání, ale i zpěvy), grafetiky (např. tetragram), morfologie (např. morfémy označující sakrálnost), lexika, syntaxe, frazeologie, textové gramatiky (např. textová gramatika modlitby) i pragmatiky. Nelze zapomenout ani na kategorii theonym, která se zabývá jmény a přízvisky Boha a bohů. Zkoumání se může týkat také theolektálních textových druhů, třebaže dosud zdaleka nemáme k dispozici alespoň přibližně závaznou taxonomii tříd theolektálních textů; usilovat o její vytvoření – pro každé náboženství a každý jazyk zvlášť – je jedním z budoucích úkolů teolingvistiky. Složitost takové taxonomie odpovídá složitosti termínu „theolekt“, který bych chtěl ztotožnit se starším termínem „náboženský jazyk“. Vzhledem k této složitosti jsou následující úvahy o možných kategoriích tříd theolektálních textů logicky neúplné a vycházejí především ze zkušeností dosud získaných v oblasti křesťanského náboženství. 1. Poměrně snadno lze vymezit kategorii kanonických textů, k níž patří například Bible a její překlady, Tóra, Korán a další podobná základní díla. 2. Výrazně různorodější je oblast kultu a rituálu, do níž lze zařadit všechny texty a jejich konkrétní realizace v jakémkoli jazyce, které se používají při bohoslužbě a pobožnosti. Spektrum těchto textů sahá například v katolické bohoslužbě od stálých částí liturgie sepsaných hieratickým jazykem přes kanonické texty přednášené jako čtení a kázání, které může užívat velmi rozmanité jazykové variety, dále přes kostelní písně často vyznačující se archaismy až po spontánní přímluvy (např. při bohoslužbě pro děti, mládež nebo určité skupiny), formulované ve zvýšené míře náboženským hovorovým jazykem. 3. Další oblastí by byla osobní zkušenost jednotlivce s Bohem, která se nejčastěji projevuje v soukromých modlitbách (často samostatně a spontánně formulovaných) a v takzvaných svědectvích, ale také ve výrocích, v nichž se člověk bouří proti Bohu. Straipsniai / Articles 123 ALBRECHT GREULE 4. Samostatnou oblastí je oblast úředního jazyka v případě, že je náboženství institucionalizováno. 5. Náboženskodidaktickou a teologicko-vědeckou oblast, v níž se mluví a píše ve zvláštní podobě teolektu, nelze od sebe ostře oddělit. 6. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout také uměleckou oblast, kam patří texty náboženské poezie, respektive náboženské literatury (která však v tomto případě není teologicko-vědecká ani publicistická). Protože básníka či spisovatele nezřídka inspiruje právě osobní zkušenost s Bohem, mohou takové texty nabývat podoby modlitby nebo svědectví. 7. Pokud bychom se pak chtěli pustit i do „náboženského“ jazyka v masových médiích, zjistíme další zvláštnosti, ale také četné průniky s dosud uvedenými oblastmi. Z tohoto přehledu je tedy zřejmé, že otázka taxonomie teolektálních textů je především otázkou kritérií, respektive souboru kritérií. Významnou roli zde hrají široce chápaný komunikační kontext, varieta, stylová rovina, funkce, intencionalita či médium – a jistě i mnoho dalších proměnných. Je třeba objasnit, jak tato struktura nakonec vypadá a co skutečně umožňuje. 2. TEOLOGICKÁ LINGVISTIKA V PRAXI Vývoj teolingvistického výzkumu popíšu na základě vlastní zkušenosti: z perspektivy germanisty, jazykovědce a filologa. Z této perspektivy je však třeba říci, že se současná germanistická lingvistika i lingvistika nedávné minulosti věnuje „náboženskému“ jazyku jen velmi okrajově – ne-li že jej přehlíží, ačkoli – jak jsem naznačil výše – „teoglosie“, jak lze také nazvat mluvení k Bohu či o Bohu, je podstatnou součástí popisu jazykově-kulturní úrovně jazykového společenství. Zdá se, že dochází ke změně přístupu: nedávno vyšel důležitý sborník Sprache und Religion, který shrnuje současný stav výzkumu (Gerber, Hoberg 2009). Trvalým tématem germanistického výzkumu je velmi významné bádání o jazyce Lutherova překladu Bible. V této oblasti se 124 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik Postupně byly zahrnuty také písňové texty, které napsal Martin Luther (viz níže kapitola 4). Důležitým theolingvistickým výsledkem těchto výzkumů je zjištění, že němčina jako lidový jazyk nejen získala označení „čtvrtý posvátný jazyk“, ale stala se také jazykem evangelické bohoslužby. Tím byl pro evangelické církve vyřešen problém, s nímž se katolická církev potýkala až do Druhého vatikánského koncilu, totiž problém slavení liturgie v cizím a mrtvém jazyce. O tom, jak přitažlivý je překlad Bible pro germanisty stále ještě a jaké závažné důsledky pro intercírkevní vztahy v sobě skrývá, svědčí problémy, které provázely vznik „jednotného překladu“. Ještě v roce 2005 byla tisková zpráva EKD nadepsána dramaticky znějícími slovy: „‚Evangelická účast na ‚jednotném překladu‘ Bible již není možná.“ Šlo o revizi jednotného překladu na pozadí přísné římské instrukce „Liturgiam authenticam“ z roku 2001. Byla to instrukce Liturgiam authenticam, která zmařila rozsáhlý velký projekt revize misálu („Misál 2000“). V roce 1988 ustavila „Mezinárodní pracovní skupina liturgických komisí v německy mluvících oblastech“ studijní komisi, která měla nakonec připravit nové vydání německého misálu z roku 1975, vytvořeného po Druhém vatikánském koncilu. O své práci v komisi jsem několikrát informoval. Revize a nový překlad tisíců liturgických textů, práce vykonaná přibližně 10 členy pracovní skupiny AG3, byly nakonec – bohužel – určeny do koše. V rámci projektu „Misál 2000“ jsem se však seznámil také se stavem výzkumu polského sakrálního jazyka. Srovnání německého a polského výzkumu je mimořádně poučné. Jejich situace jsou v příkrém protikladu. Za prvé, v Polsku jsou to polonisté, kdo posouvají kupředu theolingvistický výzkum. Za druhé, poté co byl výzkum náboženského jazyka v Polsku před změnou režimu prakticky znemožněn, se nyní rozvíjí o to dynamičtěji. Náboženský jazyk se mezitím stal jedním z vůbec nejoblíbenějších předmětů výzkumu v polské lingvistice. Existuje velké množství menších i rozsáhlejších studií o jednotlivých náboženských textových druzích (modlitba, kázání, církevní píseň, překlady Bible); sleduje se řada důležitých teoretických i praktických aspektů, synchronně i diachronně; a přestože je několik oblastí prozkoumáno teprve v zárodcích, potřebné kapacity jsou k dispozici a byly vytvořeny příznivé podmínky pro další rozvoj. Za třetí se v Polsku cyklicky konají velké mezioborové konference o náboženském jazyce re- Straipsniai / Articles 125 ALBRECHT GREULE ligiózního jazyka. Některé z nich se chápou jako fórum pro nejrůznější theolingvistické otázky, jiné kladou do popředí některou podobu či aspekt náboženského jazyka, například jazyk katecheze, náboženský jazyk v médiích nebo funkce jednotlivých textových druhů theolektu. Za čtvrté je vědecké úsilí věnované náboženskému jazyku v Polsku mezitím zakotveno také institucionálně. Existuje Komise pro náboženský jazyk (složená mezioborově a ekumenicky), která působí při Radě pro polský jazyk v prezidiu Polské akademie věd. Komise cíleně sleduje příslušné projekty a výsledky výzkumu jsou následně zveřejňovány. Podrobnější výklad viz Greule, Kucharska-Dreiß, Makuchowska 2005. Ze srovnání se stavem výzkumu v Německu a ze spolupráce s polskými theolingvistkami vzešla myšlenka dát theolingvistickému výzkumu mezinárodní rámec. Mezinárodní pracovní skupina, která se poprvé sešla roku 2006 ve Vratislavi a poté se každoročně scházela v Bochumi, Kouvole, Jeně, Freiburgu a Praze, si dala za úkol podporovat výzkum rozmanitých projevů náboženského jazyka v Evropě. Výsledky konferencí vycházejí v knižní řadě Theolinguistica. 3. V CENTRU TEOlingvistiky: JAZYK LITURGIE Liturgie obecně označuje náboženské rituály sloužící k uctívání Boha a posilování společné víry. Plně se uskutečňuje prostřednictvím jazyka. Proto je nezbytné jazyk liturgie přesně zkoumat a právě lingvistický pohled může být velmi poučný a přínosný. Zatímco v reformačních církvích se němčina jako jazyk bohoslužby může opřít o dlouhou tradici, v římskokatolické církvi zůstávala jazykem bohoslužby latina, „mrtvý“ jazyk. Texty používané při liturgii, jejich jazykový styl a otázka jejich klasifikace zde pochopitelně nebyly tématem germanistiky, vědy o jednom „živém“ jazyce, jeho dějinách a jazykové kultuře. Zásadní změnu přinesl II. vatikánský koncil (1962–1965), který uznal užívání národního jazyka v liturgii za něco, co je pro věřící nezřídka velmi užitečné. K lingvistickým předpokladům nauky o liturgických textech a řečových žánrech, zejména ve vztahu ke katolické bohoslužbě, 126 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik patří znalost následujících základních kategorií: (1) rituálnost bohoslužby, (2) komunikační struktura bohoslužby, (3) podoby jazyka v bohoslužbě. Mezi podoby, v nichž se jazyk v bohoslužbě vyskytuje, se řadí: (1) vícejazyčnost, (2) textovost, (3) mluvený jazyk, (4) psaný jazyk, (5) zpívaný jazyk. Ke zpívanému jazyku patří vedle kantilace, důležité pro liturgisty, také texty kostelních písní, zajímavé pro hymnology a lingvisty. Založením Interdisciplinární pracovní skupiny pro výzkum kancionálů na Univerzitě v Mohuči v roce 1991 a následným zřízením archivu kancionálů na téže univerzitě získal výzkum kostelní písně a jazyka kostelní písně v Německu nejen své působiště, ale odtud také vycházejí zásadní podněty pro výzkum. Lze tvrdit, že zřízením postgraduálního programu Duchovní píseň a kostelní píseň interdisciplinárně (1996–2005) se Mohuč stala centrem hymnografického výzkumu v Německu. Ačkoli z něj nevzešly vyloženě lingvistické monografie o jazyce německé kostelní písně, lingvistika nachází sluchu a její poznatky přispívají k objasnění tématu, jak ukazuje například stěžejní dílo Duchovní zázračný roh (Becker 2001). Lingvisté se rovněž podílejí na revizi „Gotteslobu“. Zde je zapotřebí především jazyková kritika, zejména kritika nových duchovních písní podložená lingvistickými poznatky. 4. DUCHOVNÍ PÍSEŇ – STARÁ A NOVÁ 4.1. Historie Předmětem následujícího výkladu jsou texty duchovních písní, nazývaných také kostelní písně, které jsou doloženy (poprvé) v období přibližně mezi lety 1450 a 1550. Za nejstarší německy psanou kostelní píseň se, pomineme-li starohornoněmeckou Píseň o Petrovi, považuje „Christ ist erstanden“. Klosterneuburský rukopis ze 14. století poprvé přináší nejen incipit, ale celý text původně jednosloké, čtyřveršové písně a úplný zápis neum (faksimile u Becker 2001: 29). Nejstarší doklad o tom, že a kde lid („populus“) zpíval „Christ ist erstanden“, se nachází v Salcburském Liber Ordinarius zhruba z poloviny 12. století: na závěr matutina (noční bohoslužby) velikonoční neděle byla zařazena „velikonoční hra“, cesta k „Božímu hrobu“, na Straipsniai / Articles 127 ALBRECHT GREULE jejímž vrcholem bylo duchovenstvu i lidu zvěstováno zmrtvýchvstání. Odpovědí shromáždění na poselství o zmrtvýchvstání byla píseň „Christ ist erstanden“. „Zde je zpěv shromáždění integrální součástí liturgie, úředně upravenou, záměrně koncipovanou a organicky začleněnou do jejího průběhu; v žádném případě nejde o neoficiální ‚přídavek‘, který by bylo možné libovolně vynechat“ (Praßl 2000: 36). Které písně měla, respektive má obec zpívat při mši v jednotlivých obdobích církevního roku, sděluje farář Paul Gössel obci Gebenbach nedaleko Ambergu ve své farní knize (pagina 92v), kterou sepsal v letech 1419–1437, tedy před reformací: od Hromnic do Květné neděle Nu bitte wir den heilig(e)n geist, ferner Sancta maria muter reyne meid / alle vnß(er) not die sey dir geklaid und des helf uns sancta maria; v období od Velikonoc do Letnic Crist ist erstanden und Also her ist dieser tag / das den nyemend mit lobe erfüllen mag; v době vánoční: uns ist geborn ein kind (Greule 1998: 386). Martin Luther začal v roce 1523 psát a komponovat německé duchovní písně. Ve svých úvahách o nové organizaci bohoslužby vyjádřil přání, aby existovalo co nejvíce německých písní, které by lid zpíval při bohoslužbě. V Ženevě zavedl Kalvín roku 1542 církevní zpěv prostřednictvím žalmové písně (před kázáním a po něm) a zasadil se o to, aby v roce 1562 vznikl úplný žalmový zpěvník. Kostelní písně, které lid zpíval zpaměti, jsou jazykovými památkami, jejichž komunikační dosah díky širokému rozšíření a oblibě překračuje dialektové i konfesní hranice. Proto se od 16. století velmi pravděpodobně podílely také na jazykovém vyrovnávání a vzniku novohornoněmeckého spisovného jazyka. V tomto směru však stále zůstává značný prostor pro další výzkum. 4.2. Dochování „Kostelní píseň a zpěvník zažívají v 16. století rozkvět. Mnohé z toho, co se rozvíjelo již ve středověku, znovu rozkvetlo díky reformaci. Živý rozvoj církevního zpěvu v národním jazyce a z něj vzniklých zpěvníků měl také technický předpoklad: vynález knihtisku v roce 1492 a vynález tisku not pohyblivými literami kolem roku 1520“ (Möller 2000: 69). Texty se dochovaly různými způsoby: nejstarší jsou dochovány v rukopisech; později jsou k dispozici v tištěné podobě. Rukopisné i tištěné texty písní se vyskytují ojediněle; většinou jsou 128 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik avšak byly předávány buď společně s dalšími písňovými texty (v sešitech písní, zpěvnících, kancionálech), nebo s texty jiných žánrů. Písně, které nejprve vytvořil sám Luther a poté jeho spolupracovníci, se šířily na letácích; lidé je měli zpívat při bohoslužbě, doma, ale také na ulici. Brzy se však ukázalo, že je třeba jednotlivé letáky shromažďovat do sešitů písní. Knihou Achtliederbuch (1523/1524) začala řada evangelických zpěvníků s notami. Na katolické straně sestavili zpěvníky Michael Vehe (1637) a Johann Leisentritt (1567) (Möller 2000: 69). Pojem zpěvník, který se prosadil teprve v polovině 18. století, obecně označuje soubor sborových písní určených k bohoslužebnému užití. Uvádění melodií k písňovým textům nebylo samozřejmostí. Kromě písňových textů obsahují zpěvníky také předmluvy, poučení, modlitby a rejstříky. 4.3. Jazyková analýza V následujícím výkladu se jako příkladu věnuji německým převodům sedmi Ježíšových slov na kříži do písňové podoby. Jde o rukopisné, respektive tištěné písňové texty (sigla: H, P, L, W) z období od poloviny 15. do poloviny 16. století, které parafrázují příslušná biblická místa Lk 23,34; Lk 23,43; Jan 19,25; Mt 27,46; Jan 19,28; Jan 19,30; Lk 23,4. Příslušná Ježíšova slova jsou pro účely analýzy vyňata z kontextu jednotlivých slok (Greule 2009: 774f.). 4.3.1. Pravopis/výslovnost, rýmové struktury. Z písňových textů dochovaných (původně) v rukopisech lze odvodit písařský dialekt. Tak lze například text H označit za bavorský na základě různých grafických podob, především však kvůli zápisům Nymbar (= nim war) a fürbar (= für war). To nelze se stejnou jistotou tvrdit o textu L, který byl vytištěn v Bavorsku. I u velmi raně dochovaných textů je třeba počítat se smíšeným písařským dialektem už v nejstarší verzi, kterou máme k dispozici. To bylo například prokázáno u nejstarší verze písně „Es kommt ein Schiff geladen“ (1450) (Bekker 2001: 61-63). Apokopa koncového -e se vyskytuje ve všech čtyřech textech Sedmi slov, není však uplatňována důsledně, což souvisí také s požadavky metra a rýmu (H: ich..sag, im paradeys, hend; P: paradeysz, ale: yn deyne hende; L: ich beger, sag ich; ale: im Paradeyse, in deine hennde; W: paradies, avšak důsledně heut). Straipsniai / Articles 129 ALBRECHT GREULE Na přejatém slově z lat. (in) paradiso lze ukázat stav (dokončené) diftongizace dlouhého mhd. /i, u, ü/ kolem roku 1500. H: paradeys, P: paradeysz, L: Paradeyse (ale W paradies); obdobně u weib/weyb, mein/meyn, dein/deyn, sein/seyn, pey/bey, Hewt/heuth/ heut. Aus den Reimen lassen sich mitunter Schlüsse auf die Aussprache ziehen. So reimt W <got> auf <hat> (= gerundetes /a/). Bei der in H auf <mein> reimenden Schreibung <thain> (statt thuoen) handelt es sich um eine hyperkorrekte Schreibung, die dem Lautwandel mittelbar. /uo/ > /oa/ vor Nasal gerecht zu werden versucht. 4.3.2. Textová koherence. Textovou koherencí se zachycuje konstrukční souvislost textu přesahující hranice vět. Makrostrukturální jednotkou církevního zpěvu je sloka. K vytvoření koherence slouží především prostředky rekurence (opakování jazykového prvku nebo jazykové struktury, zejména referenční rekurence = koreference a rekurence rysů = izotopie) a konekce. U písňových textů s více slokami je poučné rozkrýt koherenci mezi jednotlivými slokami (dílčími texty celku). V tříslokové Lutherově písni „Mytten wir ym leben synd“ vzniká koherence slok především opakováním struktury (Becker 2001: 87). Kromě totožnosti slok dané rytmem a rýmovým schématem se opakování syntaktických struktur dále zvýrazňuje opakováním výrazů: verše 1+2 tvoří větu, kterou pokaždé uvozuje předložka Mitten yn. Verše 3+4 tvoří tázací větu začínající tázacím slovem w-. Verš 5 je odpovědí na otázku ve verši 3, s téměř totožným lexikálním opakováním du/dir – herr alleyn. Verše 8–11 (Trishagion) jsou ve všech slokách totožné. Verše 12+13 tvoří větu podle vzorce las/laß uns/unns nicht + infinitiv + předložková skupina závislá na infinitivu (verš 13). 4.3.3. Syntax. Texty Sedmi slov dokládají převážně jednoduché věty: Es ist nun alles das vollbracht (H), du wirst heut sein bey mir im Paradeyse (L), o vater, jch befehl dir nu meinen geist (W). První ze Sedmi slov vyžaduje souvětí i v biblické latině: Vergib jn (...) / wan sie nit wissen, was sie thain (H); Vergib jn das sy wissendt nit / was sie an mir verbringen (kauzální spojka chybí, L); vergie b aus güttikeit / was disz volck thut aus unwissenheyt (W). U Michaela Weißeeho, v jeho Gesangbuch der Böhmischen Brüder (W), docházíme k závěru, že řada Weißových výrazů se ustálila a opakuje se. Jde o slovní spojení jako například hertz̄ens 130 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik grund, enge pforte, im höchsten thron. Na rozdíl od ostatních textů Sedmi slov H, P a L, které neznají ozdobnou atribuci, se svobodné textové zpracování Michaela Weiße projevuje také ve zdobení Ježíšových slov slovními skupinami. V L upoutá pozornost dvojí užití adverbálního genitivu: Johannes sol dein warten; der (=Maria) solt du (=Johannes) fleissig pflegen. Kauzalita označená v latině u prvního (non enim sciunt) a čtvrtého (utquid dereliquisti me) ze Sedmi slov je vyjádřena různě: 1. enim: podřadicí spojkou wan (H), wor (P); předložkovým výrazem unwissenheyt (W), nebo vůbec nijak (L); 2. utquid: wie (H, L), wy (P), warumb (W). 4.3.4. Lexikum. Biblická slovní zásoba (včetně přejatého slova paradeys) v textech Sedmi slov, jejichž autoři se pravděpodobně opírali o překlady Bible, není překvapivá. Pouze W se od biblické předlohy odchyluje volnějším způsobem. W užívá přídavné jméno lustig ve významu „rozkošný“ jako přívlastek ke slovu paradies, čímž dokládá, že významový posun k novohornoněmeckému významu ještě nebyl dokončen. W stejně jako P užívá výraz weibesbild (lat. mulier) ve vztahu k Marii pod křížem; i to dokládá, že dnešní pejorativní konotace tohoto výrazu, který sahá až do střední horní němčiny, tehdy ještě neexistovala. Ježíšova slova jsou do okolního textu písně začleněna výhradně jazykově, pomocí uvozovacích sloves. Jejich rozmanitost se liší, protože uvozovací výrazy získaly zčásti emocionální konotace: sprach, schray die wart, mit lauten schreÿen (H); sprach, we claget, ruft, bekannt, vorhieß (P); sprach, sagt, ruefft pierleych, redt, Hub ann (L); sprach, verhiesch, rieff laut (W). Texty Sedmi slov stylizují prostřednictvím Ježíšových slov mluvený jazyk. Zajímavé je, že vykazují také různé konverzační částice: zatímco v P chybějí, v L (Fürwar) a W (gewies) se vyskytuje pouze jedna, v H se jich k potvrzení výpovědi užívá několik (gewiss, fürbar, warlich, doch). 4.3.5. Morfologie. V textech Sedmi slov jsou doloženy následující slovesné tvary. 1. osoba singuláru prézentu: ich..sag, enpfilch ich (H); <ich> befil (P); ich beger, sag ich, ich..empfilch (L); ich befehl (W) – 2. osoba singuláru prézentu: wirstu, hast dw (H), du wirst, solst han (P); du wirst, solt du, hast du (L); du solt, verlestu (W) – 3. osoba singuláru: ist, mich türstet (H); ist, mich dursth (P); ist, sol, mich dürst (L); thut, ist, sol, mich dürstett, auswey st (W) – 3. osoba plurálu: sie.. wissen (H); sie wizzen, thun (P); sy wissent, sie verbringen (L). – Rozkazovací způsob singuláru: Vergib, Nymbar (H); vorgib, ny(m) war (P); thu(o)e, Vergib, nym(m) war, sich an (L); vergie b, sih (W). Straipsniai / Articles 131 ALBRECHT GREULE Texty Sedmi slov nevykazují s výjimkou W žádné zvláštnosti v oblasti slovotvorby, což souvisí s jejich závislostí na biblickém jazyce. Pouze Weiße vytvořil dvě (nově působící) abstrakta pomocí přípon -keit (güttikeit) a -heit (unwissenheyt). Za zmínku stojí juxtaposice weybsbildt (P) a weibesbild (W). 5. ZÁVĚR Nemohu shrnout všechny rozmanité úkoly, které před teolingvistikou stojí. Germanisté však nepochybně mají co říci i ke kritice náboženského užívání jazyka. Rád bych to v několika větách ukázal na problému nové duchovní písně. Poté, co jsme podrobili jazykovědnému zkoumání tři nové duchovní písně, shrnula má studentka Martina Meyerová naše zjištění takto: „Nové duchovní písně jsou (...) zpěvní skladby, které se chtějí vymezit vůči církevním písním vnímaným jako ‚staré‘ a ‚konvenční‘.“ (Greule, Meyer 2006: 75). Když se objeví něco nového, obecně vzniká dojem, že je to zvlášť vhodné pro mladší lidi, případně že je to pro ně charakteristické. Proto vyvstává otázka, zda by texty nových duchovních písní měly být psány také zvláštním jazykem mládeže. Když si uvědomíme, že jednotný jazyk mládeže nemůže existovat, docházíme k závěru, že v textech nových duchovních písní by se jazyk mládeže ani to, co se za něj považuje, používat neměly. Výrazům typickým pro jazyk mládeže se ve dvou ze tří zkoumaných textů skutečně vyhýbají. Ve třetím případě, kdy se o to autor textu pokusil pod názvem „Kdyby na poušti nebyl keř“ pomocí spojení jako „Mikro-, Makro-, Mega-Psycho“, je verdikt zničující: Raději to dělat neměl. LITERATURA Becker Hansjakob u. a. 2001: Geistliches Wunderhorn. Große deutsche Kirchenlieder. München: C. H. Beck Verlag. Crystal David 1993: Die Cambridge-Enzyklopädie der Sprache. Frankfurt/M., New York: Campus, 412. Gerber Uwe, Hoberg Rudolf (Hrsg.) 2009: Sprache und Religion. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. 132 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV Das geistliche Lied im Forschungsspektrum der Theolinguistik Greule Albrecht 1998: Frühneuhochdeutsch in der Oberpfalz. Die Sprache des Gebenbacher Pfarrbuchs 1418–1437. – Deutsche Grammatik – Thema in Variationen. Festschrift für Hans-Werner Eroms zum 60. Geburtstag, hrsg. von Karin Donhauser, Ludwig M. Eichginger. Heidelberg: C. Winter, 381–388. Greule Albrecht 2004: Über die Anfänge deutscher Sprachkultur und Sprachkultivierung. – Entstehung des Deutschen. Festschrift für Heinrich Tiefenbach, hrsg. von A. Greule, E. Meineke, Ch. Thim-Mabrey. Heidelberg: Universitätsverlag Winter GmbH, 133–142. Greule Albrecht 2009: Geistliche Lieder / Kirchenlieder. – Literarische und religiöse Testsorten und Textallianzen um 1500, hrsg. von Alexander Schwarz, Franz Simmler, Claudia Wich-Reif. Berlin: Weidler Buchverlag, 773–780. Greule Albrecht, Kucharska-Dreiß Elżbieta 2011: Theolinguistik: Gegenstand – Terminologie – Terminologie – Methoden. – Theolinguistik: Bestandsaufnahme – Tendenzen – Impulse, hrsg. von Albrecht Greule und Elżbieta Kucharska-Dreiß. Insingen: Verlag Bauer & Raspe, 11–18. Greule Albrecht, Kucharska-Dreiß Elżbieta, Makuchowska Marzena 2005: Neuere Forschungen zur Sakralsprache im deutsch-polnischen Vergleich. Erträge – Tendenzen – Aufgaben. – Heiliger Dienst 2005, Heft 2, 73–91. Greule Albrecht, Meyer Martina 2006: „Ich geh durch Ödland“. Neue Geistliche Lieder unter der Lupe der Sprachwissenschaft. – Auf der Suche nach dem neuen geistlichen Lied, hrsg. von Siri Fuhrmann, Annette Albert-Zerlik. Tübingen: Francke-Verlag, 2006, 63–77. Janich Nina, Greule Albrecht (Hrsg.) 2002: Sprachkulturen in Europa. Ein internationales Handbuch. Tübingen: Gunter Narr Verlag. Möller Christian 2000: Das 16. Jahrhundert. – Kirchenlied und Gesangbuch. Quellen zu ihrer Geschichte. Ein hymnologisches Arbeitsbuch, hrsg. von Christian Möller. Tübingen: Francke, 69–127. Noppen Jean-Pierre van 1995: Methodist Discourse and Industrial Work Ethic. A Critical Theolinguistic Approach. – Belgisch tijdschrift voor filologie en geschiedenis 73, Afl. 3: Moderne talen letterkunde, 693–714. Praßl Franz Karl 2000: Das Mittelalter. – Kirchenlied und Gesangbuch. Quellen zu ihrer Geschichte. Ein hymnologisches Arbeitsbuch, hrsg. von Christian Möller. Tübingen: Francke, 29–68. Wagner Andreas 1999: Theolinguistik? – Theolinguistik! – Internationale Tendenzen der Syntax, Semantik und Pragmatik. Akten des 32. Linguistischen Kolloquiums in Kassel 1997 (Linguistik International 1), hrsg. von Hans Otto Spillmann, Warnke Ingo. Frankfurt/M. u. a.: Peter Lang, 507–512. Straipsniai / Articles 133 ALBRECHT GREULE Náboženská píseň ve spektru teolingvistického výzkumu SOUHRN Článek pojednává o problematice překladu, interpretace a adaptace sakrálních textů (různých křesťanských konfesí) z kulturologického hlediska, která je v poslední době v Německu a Polsku mimořádně aktuální z teolingvistického hlediska. Stručně přináší přehled bibliografie prací průkopníků tohoto lingvistického směru Jean-Pierra van Noppena, Davida Crystala a Andrease Wagnera, kteří vymezují tvorbu a integraci normativních pojmů sakrální sféry při respektování zákonitostí jazyka, v němž se používají, a zásad teologické dogmatiky, jakož i hlavních výzkumných východisek. Při analýze zvláštností německého překladu části „Vetus Itala“ Vulgaty se zdůrazňuje význam určení interferenčního vztahu mezi teolektem (tj. jazykem určité sociální skupiny nebo jejího člena, který je bohatý na termíny a pojmy sakrální sféry) a spisovným jazykem; tím se identifikuje nezbytnost zohlednit determinaci překladatele a sociálního prostředí, která je často hodnocena jako predisponující faktor při vymezování formálních (resp. jazykových) a kulturních (resp. faktografických reálií) odlišností adaptovaného textu. Zdůrazňuje se, že teolingvistická výzkumná metoda, založená na konvergenci synchronních a diachronních analytických postupů, je mimořádně přínosná pro odhalování skutečného významu ideolektních pojmů v překládaném textu, a proto je třeba ji hodnotit jako integrální z hlediska jazykového systému i faktografického materiálu. Vzhledem k mimořádně složité struktuře zkoumaného objektu – Písma svatého – a množství překladových variant z různých období se teolingvistická výzkumná metoda uplatňuje na základě principů taxonomie. Článek se zaměřuje především na problémy překladu náboženských písní z latiny do němčiny a jejich interpretace, pojednává o aspektech přípravy rukopisných a tištěných textů a pojmenovává různé lingvistické nuance zkoumání daného objektu, přičemž je ilustruje výsledky analýz různých jazykovědných disciplín (fonetiky) a gramatických oborů (morfologie, syntaxe). Doručeno dne 11. října 2011. PROF. DR. ALBRECHT GREULE Hangstraße 30, D-93173 Wenzenbach-Grünthal, Deutschland [email protected] 134 Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV