Algirdas Sabaliauskas. „Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m.“

WILLIAM R. SCHMALSTIEG T h e P e n n s y l v a n i a S t a t e U n i v e r s i t y Oblasti výzkumu: indoevropská studia, baltské jazyky, zejména stará pruština, slovanské jazyky. Algirdas Sabaliauskas DĚJINY VÝZKUMU LITEVŠTINY: 1980–2010 Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2012, 766 p. ISBN 978-609-411-084-91 V předmluvě (s. 11) autor píše, že tato kniha navazuje na jeho dřívější knihy Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: iki 1940 m. Vilnius: Mokslas, 1979 („Dějiny výzkumu litevštiny do roku 1940“) a Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1940–1980 m. Vilnius: Mokslas, 1982 („Dějiny výzkumu litevštiny v letech 1940–1980“). Stejně jako dříve se samostatně věnuje výzkumu v Litvě a výzkumu mimo hranice Litvy. Sabaliauskas začíná kapitolou o rozsáhlém Akademickém slovníku (Lietuvių kalbos žodynas), který je podle jeho názoru nejvýznamnějším počinem litevské filologie (s. 15). Jeho počátky sahají do roku 1902, kdy nejvýznamnější badatel litevské lexikologie Kazimieras Būga začal připravovat lístky, z nichž tento slovník litevského jazyka vzešel. Je dostupný online na adrese www.lkz.lt. Ačkoli autor kapitoly v této knize nečísluje, druhá kapitola je věnována dalším lexikografickým dílům (Kiti leksikografijos darbai). V roce 1993 vyšlo pod redakcí Stasyse Keinyse třetí vydání jednosvazkového Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, „Slovníku současné litevštiny“. Sabaliauskas zmiňuje také frekvenční slovníky Laimy Grumadienė a Vidy Žilinskienė, vydané v roce 1997 se slovy seřazenými podle klesající frekvence a v roce 1998 v abecedním pořadí. V této kapitole Sabaliauskas pojednává o četných dvojjazyčných slovnících, v nichž je druhým jazykem vždy některý evropský jazyk. 1 Rád bych zde poděkoval prof. Virginiji Vasiliauskienė za přečtení předchozí verze této recenze a za cenné připomínky. Recenzijos / Reviews 153 WILLIAM R. SCHMALSTIEG jazyk, s výjimkou japonsko-litevského slovníku Dalii Švambarytė (Japonų–lietuvių kalbų hieroglifų žodynas) (s. 32). Kapitola 3 (s. 33) popisuje dějiny litevské práce v oblasti terminologie. V roce 1991 bylo v Ústavu litevského jazyka (Lietuvių kalbos institutas) zřízeno zvláštní terminologické oddělení. V jeho čele stál nejprve Kazimieras Gaivenis a v roce 2001 vedení převzala Albina Auksoriūtė. V roce 1994 začalo terminologické oddělení, především z iniciativy Stasyse Keinys, vydávat časopis Terminologija. Počet a rozmanitost odborných slovníků jsou skutečně úžasné. Sabaliauskas věnuje pouhému výběru z nich dvě strany (36–37), na nichž uvádí jména autorů a názvy začínající dílem Antanase Buračase Anglų–lietuvių kalbų ekonomikos žodynas (Anglicko-litevský ekonomický slovník) a končící dílem Mečislovase Žalakevičiuse a Ireny Žalakevičienė Paukščių pavadinimų žodynas (Slovník názvů ptáků). Kapitola 4 je věnována akademickým gramatikám litevského jazyka (s. 38–43). Lietuvių kalbos gramatika (Vilnius, 1965–1976, I–III), kterou redigoval Kazys Ulvydas, zůstává nejúplnějším popisem gramatické stavby litevského jazyka. Грамматика литовского языка (Вильнюс: Мокслас, 1985), redigovaná Vytautasem Ambrazasem, nebyla jen pozdější verzí výše zmíněného staršího třísvazkového díla, ale zohlednila také novější vývoj ve fonologii, morfologii a syntaxi. Litevská verze vyšla v roce 1994; 2. vydání v roce 1996; 3. vydání v roce 1997; 4. vydání v roce 2005. Anglické vydání vyšlo v roce 1997 (s. 40). V Ústavu litevského jazyka začala skupina lingvistů vedená Axelem Holvoetem připravovat novou gramatiku litevštiny. Podle jejích autorů přinesly základní teorie lingvistiky dvacátého století – strukturální, generativní a kognitivní – gramatické teorii mnoho cenných myšlenek, které si na počátku nového tisíciletí žádný gramatický popis nemůže dovolit ignorovat. Představu o tomto výzkumu si lze udělat ze čtyř svazků prací o litevské gramatice, které redigoval Axel Holvoet a další (s. 42). Čtvrtá kapitola se věnuje litevskému nářečnímu atlasu, nářečním textům, slovníkům a popisům (s. 44). V Ústavu litevského jazyka pokračovaly práce na Lietuvių kalbos atlasas. V roce 1982 vyšel druhý svazek tohoto díla, věnovaný fonetice. Obsahuje 112 map, z nichž každá znázorňuje dva nebo tři fonetické jevy. Třetí svazek, věnovaný morfologii, vyšel v roce 1994, ačkoli oficiální datum vydání je 1991 (s. 46). V roce 1995 se dialektologové Ústavu litevského jazyka společně s odborníky na informační technologie pustili do vytvoření webové stránky, na níž byla zveřejněna část díla Zigmasa Zinkevičiuse Lietuvių kalbos dialektologija. V roce 2000 vyšel s finanční podporou UNESCO kompaktní disk, 1. svazek díla Lithuanian dialects. Multimedia Dictionary (s. 49). 154 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m. V posledních několika letech vydali Vladas Grinaveckis, Žaneta Urbavičiūtė-Markevičienė, Elena Grinaveckienė, Aleksas Girdenis, Danguolė Mikulėnienė a mnozí další řadu samostatných nářečních textů (s. 50). Sabaliauskas podrobně popisuje problémy se zaznamenáváním jazyka mluvčích vymírajících litevských nářečí. Sabaliauskas píše (kapitola 6), že nejvýznamnějším dílem posledních desetiletí v oblasti onomastiky je Lietuvių pavardžių žodynas „Slovník litevských příjmení“, jehož první svazek (A–K) vyšel v roce 1985 a druhý svazek (L–Ž) v roce 1989 (s. 63). Základem tohoto slovníku je kartotéka jmen v Ústavu litevského jazyka. Autoři rozdělili Litvu na přibližně 280 míst, jejichž středisky jsou větší obydlená sídla. Uvádí se počet rodin s tím či oním jménem. Je zajímavé, že pouze asi 21 procent litevských příjmení je baltského původu, přibližně osm procent německého původu a 71 procent slovanského původu nebo se do litevštiny dostala prostřednictvím slovanských jazyků. Za zmínku stojí také Lietuvių vardų kilmės žodynas Kazysa Kuzavinise a Bronysa Savukynase (Vilnius: Mokslas, 1987), věnovaný původu litevských křestních jmen (s. 65). U díla Lietuvos vietovardžių žodynas „Slovník litevských místních jmen“ (sv. I, 2008) se předpokládá, že bude mít celkem deset svazků (s. 66). Sabaliauskas píše, že z prvního svazku lze usuzovat, že nejpočetnější vrstva místních jmen souvisí s názvy stromů: alksnis ‚olše‘, ąžuolas ‚dub‘, beržas ‚bříza‘ (s. 67). Stručné životopisy významných litevských lingvistů a lingvistů jiných národností působících v Litvě (žymesnieji tyrinėtojai) zaujímají strany 74–355. Pouhý seznam jmen těchto významných lingvistů (z nichž většinu, ne-li všechny, baltisté dobře znají) by zabral několik stran a této recenzi by mnoho nepřidal. V obsahu jsem napočítal 73 jmen. Není mezi nimi Sergejus Temčinas, jemuž je věnováno několik odstavců na s. 355, ale v obsahu uveden není. Prvním zmíněným autorem je Juozas Senkus (1907–1970), jemuž je věnován jediný odstavec. Je však třeba poznamenat, že tyto stručné biografické poznámky obsahují množství odkazů na rozsáhlejší články, v nichž lze najít další informace. Zejména jsou zde odkazy na starší Sabaliauskasovo dílo Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1940–1980, sv. II, Vilnius, 1982, s. 74, v němž již byla popsána většina osob zmíněných v recenzované knize. Zdá se mi, že kratší články jsou věnovány těm, kteří vykonali nejvíce před rokem 1980. U Juozase Senkuse (1907–1970) a Jonase Kruopase (1908–1975) jsou tedy zmíněna pouze posmrtná vydání jejich prací, protože jejich dřívější dílo již bylo popsáno ve sv. II této řady. Někteří badatelé, například Rǐčardas Mironas, jemuž je věnován článek… Recenzijos / Reviews 155 WILLIAM R. SCHMALSTIEG článku, který má více než jednu stranu (s. 48–49) a je mu věnována pozornost ve svazku II této série, je ve svazku III zmíněno jen mimochodem (jednou na s. 197, 198 a 269 v souvislosti s jiným badatelem). Delší články jsou věnovány těm, jejichž práce spadá především do třicetiletého období 1980–2010. Tak je například Kazysi Ulvydasovi věnováno více než dvě strany (75–77). Teprve v prvním článku (sv. II, s. 49) se dozvídáme, že se narodil roku 1910, a teprve ve druhém článku (sv. III, s. 75), že zemřel roku 1996. Jonasi Kazlauskasovi, na něhož dodnes dobře vzpomínám, je věnována pouze jedna strana (s. 79), ačkoli jsem ho naposledy viděl v roce 1970 (před více než čtyřiceti lety). Vzpomínám si, jak mě přivítal na vilniuském letišti a při čekání na tramvaj, která nás měla odvézt do Vilniusu, se mi začal omlouvat, že nepřijel přednášet na Penn State, kam jsme ho pozvali. Řekl jsem mu, že o tom vím, a podal jsem mu xerokopii odpovědi (v ruštině), kterou jsme dostali od sovětských úřadů v Moskvě a podle níž měl příliš mnoho povinností na Vilniuské univerzitě, než aby mohl přijet na Penn State. Kazlauskas se na xerokopii podíval a řekl, že ten dopis vidí poprvé. Nemohl jsem si vzpomenout na litevské slovo pro nonsense, a tak jsem použil ruské slovo ерунда, které Kazlauskas rychle opravil na niekai. Teprve ze Sabaliauskasova článku jsem se dozvěděl, že ve Vilniusu je ulice pojmenovaná po Kazlauskasovi. Sabaliauskas zde zmiňuje knihu Baltistikos ąžuolas. Jono Kazlausko gyvenimas ir darbai („Dub baltistických studií: život a dílo Jonase Kazlauskase“), kterou vydala Vilniuská univerzita a samospráva města Birštonas. Tato kniha obsahuje mnoho zajímavých článků, ačkoli s formulací Aleksase Girdenise a Albertase Rosinase (s. 29) by se dalo nesouhlasit: Gal per aklai sekdamas Romanu Jakobsonu, Kazlauskas manė, kad baltų priegaidės kontrastavo kaip aukštas ir žemas tonas... („Možná Kazlauskas v příliš slepém následování Romana Jakobsona soudil, že se baltské intonace stavěly do protikladu jako vysoké a nízké tóny...“) Nedokážu si představit, že by Kazlauskas někoho slepě následoval. Oddíl nazvaný Žymesnieji tyrinėtojai („Známější badatelé“) (s. 74–355) přináší informace o 73 významných vědcích působících v Litvě. K známějším badatelům patří Giedrius Subačius, který odvedl kvalitní práci v mnoha oblastech lingvistiky, ve Spojených státech je však pravděpodobně nejznámější svými pracemi o litevských aspektech slavného amerického románu The Jungle Uptona Sinclaira. Následující oddíl nazvaný Kiti tyrinėjimai („Další výzkumy“) (s. 356–394) se člení na Lietuvių kalbos istorija („Dějiny litevského jazyka“) (s. 356–374), Dabartinė kalba („Současný jazyk“) (s. 375–387), Gretinamoji kalbotyra („Kontrastivní lingvistika“) (s. 387–390), Periodiniai leidiniai. Bibliografija. Enciklopediniai leidiniai („Periodika. Bibliografie. Encyklopedické publikace“) (s. 391–394). 156 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m. Publikace o dějinách litevského jazyka pocházejí převážně od mladších autorů, jejichž jména nebyla zahrnuta do výše zmíněných životopisných hesel. Zmiňují se například práce Onos Aleknavičienėové o Postilė Jonase Bretkūnase; práce Virginije Vasiliauskienėové o postavení genitivního atributu ve staré litevštině a další. Sabaliauskas píše, že nejvýznamnější prací věnovanou v posledních desetiletích otázkám kodifikace litevštiny jsou Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai Rity Miliūnaitėové (Vilnius, 2003). Většina prací z kontrastivní lingvistiky se zabývá litevštinou a angličtinou, některé se však zaměřují na němčinu a ruštinu. Mezi vynikající odborníky na angličtinu patří Lionginas Pažūsis a Albertas Steponavičius; mohu osobně dosvědčit jejich dokonalé ovládání angličtiny. Stručně je popsán časopis Baltistica a jeho redaktoři Jonas Kazlauskas (1965–1970), Vytautas Mažiulis (1970–1996) a Bonifacas Stundžia (1996–dosud). Zmiňuje se také (s. 391) Lietuvių kalbotyros klausimai, jehož název byl v roce 1999 změněn na Acta Linguistica Lithuanica a který vydává Litevský jazykový ústav (pod vedením vynikajícího současného syntaktika Axela Holvoeta; od roku 2010 Grasil da Blažienė). Zmíněn je také Archivum Lithuanicum, věnovaný především otázkám starých litevských písemností (s. 393). V roce 1999 vydal Mokslo ir enciklopedijų institutas Lietuvių kalbos enciklopedija, jejímž cílem bylo podat souhrnné zpracování nejen litevštiny, ale také baltské lingvistiky. Strany 397 až 728 jsou věnovány výzkumu baltských jazyků v zahraničí. Výklad začíná přehledem činnosti litevských emigrantů v sovětské době. Většina z nich skončila ve Spojených státech, kde jsem je znal buď velmi dobře, nebo alespoň z osobních setkání a korespondence. Sabaliauskas začíná několika stranami o Pranasi Skardžiusovi, který byl mimořádně produktivní, přestože ve Spojených státech nikdy nezískal akademické místo. Nemám o tom přímé informace, ale přátelé mi řekli, že Skardžius skutečně dostal od Alfreda Senna nabídku práce na Pensylvánské univerzitě, kterou však odmítl, zřejmě kvůli nějakému dřívějšímu sporu se Sennem v Litvě. Pro mě bylo nejzajímavější číst podrobnosti o životě mého profesora Antanase Salise v Evropě před jeho příjezdem do Spojených států. Například jsem nevěděl, že atrijos Ragana se cítila hluboce uražena, když jí navrhli, aby tehdy mladý student Salys opravil jazyk jejího překladu (s. 411). Na Pensylvánské univerzitě jsem se pod Salysovým vedením poprvé seznámil s baltským jazykem: ve druhém semestru prvního ročníku postgraduálního studia, v roce 1951, jsem začal studovat starou pruštinu podle učebnice Jānise Endzelīnse Altpreussische Grammatik. Recenzijos / Reviews 157 W I L L I A M R. S C H M A L S T I E G Ve své diskusi o Leonardasu Dambriūnasovi (s. 429–435) Sabaliauskas zmiňuje společně napsanou knihu Dambriūnase, Antanase Klimase a mou An Introduction to Modern Lithuanian. Zajímavé je, že osobně jsem se s Dambriūnasem setkal až po vydání našeho společného díla. Naše spolupráce probíhala výhradně poštou v USA (ještě před dobou internetu). Knihu vytiskli františkánští otcové v Brooklynu v New Yorku, a to pouze díky štědrému finančnímu daru od Rt. Rev. Msgr. J. A. Karalius. Nikdo z nás autorů neočekával, že kniha bude tak populární, a nikdo z nás nečekal žádnou finanční odměnu. Byli jsme prostě rádi, že františkánští otcové knihu vydají. A jen náhodou jsem se dozvěděl, že knihu znovu vydalo nakladatelství Hyperion Press. Když jsem se jednoho dne díval na internet, uviděl jsem své jméno jako spoluautora knihy o litevské gramatice. Přirozeně mě zajímalo, jak se tato kniha jmenuje, protože jsem o ní dříve neslyšel, a dalším pátráním jsem zjistil, že její název zní Beginner’s Lithuanian. Ani jeden z nás žijících autorů, Klimas ani já, netušíme, kolik svazků se nakonec prodalo. Sabaliauskas pěkně popisuje četné Klimasovy příspěvky k baltským studiím, zejména jeho dlouholeté působení ve funkci redaktora časopisu Lituanus. Zkoumání litevského jazyka v zahraničí je tématem závěrečné části knihy (s. 463–728). První zkoumanou zemí je možná přirozeně Lotyšsko a první zkoumanou osobností Reinis Bertulis, který napsal disertaci pod vedením Vincase Urbutise o sémantických vztazích mezi lotyšskými a litevskými podstatnými jmény. Na Bertulise vzpomínám jako na příjemného člověka, který mi před mnoha lety ukázal pamětihodnosti Rigy. Dalším významným lotyšským lingvistou je Pēteris Vanags (s. 468–471), který se vyznamenal v několika odvětvích baltské morfologie. Jako redaktor časopisu Baltu filoloģija od roku 1996 proměnil toto periodikum v mezinárodně uznávaný časopis věnovaný baltské lingvistice. První osobností pojednávanou v části o Rusku (s. 482–535) je Vladimir Toporov, kterého Sabaliauskas charakterizuje (podle mého názoru zcela správně) jako učence s mimořádně širokými zájmy. Jeho publikace sahají od slovanské literatury, např. Странный Тургенев („Podivný Turgeněv“), přes klasickou literaturu, např. Эней – человек судьбы („Aeneas – člověk osudu“), až po sanskrt: Древне-индийская драма шудраки глиняная повозка („Starověké indické drama Šúd­raky, malý hliněný vozík“). Z mnoha Toporovových přínosů v baltské oblasti je pravděpodobně nejvýznamnější jeho slovník staropruského jazyka, který však bohužel nikdy nedokončil. Sabaliauskas uvádí, že Toporov (s. 487) spojil jméno hrdiny Dostojevského románu The Double, totiž голядкин, se jménem baltského národa galindai. Musím přiznat, že jsem se o této souvislosti dozvěděl až zde. Sabaliauskas pokračuje popisem Toporovova přítele a spolupracovníka Vjačeslava Ivanova, rovněž vynikajícího učence s širokými zájmy a originálním přístupem. Saba- 158 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X V I I I Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m. liauskas zmiňuje, že Ivanov působil na Moskevské univerzitě v letech 1954 až 1958, ale z univerzity byl propuštěn kvůli nevhodným politickým a společenským názorům. Osobně si vzpomínám, že na jaře roku 1973 mi Ivanov ukázal tento neuvěřitelný (pro Američana) dokument, jehož některé podrobnosti si pamatuji dodnes. V dokumentu byl Ivanov obviněn z toho, že na konferenci v Norsku přijal západní strukturální lingvistiku, odmítl podepsat dokument odsuzující román Borise Pasternaka Doktor Zhivago a zorganizoval setkání Romana Jakobsona s Borisem Pasternakem v Peredělkinu. Myslím, že pro dějiny lingvistiky by bylo velmi zajímavé, kdyby Ivanov dovolil tento dokument zveřejnit. K dalším významným ruským badatelům přispívajícím k baltským studiím patří Oleg Trubačëv (s. 504), známý především svou prací o hydronymech povodí Dněpru; Tatjana Bulygina (s. 509), Jurij Stepanov (s. 510), známí mimo jiné společně napsanou knihou Theory of Grammar and Grammatical Theory; Jurij Otkupščikov, který se kromě pokusu o rozluštění disku z Faistu významně věnoval také baltsko-slovanským vztahům (s. 513); Vladimir Dybo, vynikající odborník na balto-slovanskou akcentologii (s. 518); Alexander Anikin, znamenitý odborník na indoevropskou sémantiku (s. 521); Aleksej Andronov, známý především společným vydáním (s Lidijou Leikumou) Siberian Latvian Songs (s. 524); a Marija Zavjalova, mimo jiné autorka článku o povídce Prospera Merimeeho Lokis (lokys) („Medvěd“) (s. 529). Jediným současným ukrajinským badatelem v baltské oblasti byl dnes již zesnulý Anatolij Nepokupnyj (s. 531), s nímž jsem se poprvé setkal na 2. celosvazovém sjezdu baltistů ve Vilniusu roku 1970. Moje recenze jeho knihy Areal’nye Aspekty Balto-Slavjanskix Jazykovyx Otno enij (Kyjev, 1964) vyšla ve svazku XI (1968) časopisu International Journal of Slavic Linguistics and Poetics (s. 173–176) a jemu se zřejmě líbila. Zapůsobilo na mě, že si zapamatoval několik řádků, které mi zopakoval v angličtině (ačkoli jsme tehdy i při pozdějších setkáních většinou komunikovali litevsky). Později jsem měl na kolokviu Colloquium Pruthenicum Secundum, které uspořádal Wojciech Smoczyński, příležitost sedět vedle Nepokupného, jenž mi tehdy navrhl, abych aktualizoval svou knihu Studies in Old Prussian: A Critical Review of the Relevant Literature in the Field since 1945 (University Park & London, 1976). Nepokupnyj se vyznamenal jako vynikající odborník na etymologii. Sám nedokážu posoudit kvalitu ukrajinské poezie, ale podle názoru těch, kdo ji posoudit mohou, byl Nepokupnyj také dobrým básníkem (s. 531). Sabaliauskas zahajuje část o Polsku Wojciechem Smoczyńským, který je charakterizován jako nejaktivnější polský baltista. S tím bych rozhodně souhlasil a označil bych ho také za jednoho z nejoriginálnějších a nejinovativnějších odborníků v baltské oblasti, i když s ním často nemusím souhlasit. V posledních letech Recenzijos / Reviews 159 WILLIAM R. SCHMALSTIEG aplikoval laryngální teorii na řadu baltských a slovanských jevů. V mládí mě tato teorie přitahovala a můj vůbec první publikovaný článek „The Phoneme /v/ in Slavic Verbal Suffixes“, Word, 12, 1956 [12. 255–259] byl vlastně pokusem vysvětlit -v- ve slovanské příponě -vati jako odvozené od třetí (labializované) laryngály *Hw, jak navrhl André Martinet ve svém článku „Non-Aphonic O-Vocalism in Indo-European“, Word, 1953 [9.254]. Se stářím bohužel přichází skepse vůči přesvědčením z mládí. Vzpomínám si, že když jsem jedné třídě vysvětloval laryngální teorii, jeden z mých studentů řekl, že podle něj má indoevropská laryngální teorie rysy deus ex machina. V každém případě se domnívám, že Smoczyński i jeho krajan Witold Mańczak zasluhují obdiv za originalitu myšlení a za to, že se v mnoha případech odmítali řídit převládajícím paradigmatem, přestože zastávají zcela odlišné názory. Sabaliauskas zmiňuje také přínos Leszka Bednarczuka (s. 546–548), Michała Kondratiuka, Michała Hasiuka, Czesława Kudzinowského, Romana a Danuty Roszkových, Norberta Ostrowského a Krzysztofa Tomasze Witczaka. Mezi významné české autory, které uvádí, patří Adolf Erhart, autor důležitých příspěvků k indoevropskému slovesnému systému (s. 562), a Václav Blažek, autor významných příspěvků k baltské lexikografii. Sabaliauskas zmiňuje také proslulého Jiřího Marvana, který zastával akademické funkce nejméně na třech kontinentech. Jeho posledním akademickým působištěm v Severní Americe byla naše Pennsylvania State University. Když mu Monash University v australském Melbourne nabídla místo, naše akademická správa bohužel nedokázala v rozpočtu najít dost peněz, aby Marvana udržela zde na Penn State (s. 564). Nejdůležitějším bulharským odborníkem zabývajícím se baltskou lingvistikou byl nepochybně Ivan Duridanov, autor knihy Die Beziehungen des Baltischen zu den alten Balkansprachen – Indogermanisch, Slawisch und Baltisch (Mnichov, 1992). Nejdůležitějším maďarským přispěvatelem k baltským studiím je Endre Bojtáru, autor knihy Foreword to the Past. A Cultural History of the Baltic People (Budapešť, 1999) (s. 571). Sabaliauskas začíná kapitolu o německých baltistech Rainerem Eckertem, který zahájil svou profesní dráhu v jazykovědném oddělení Akademie věd Německé demokratické republiky. Po zániku těchto institucí přesunul Eckert svou vědeckou činnost na Univerzitu Ernsta Moritze Arndta v Greifswaldu (s. 572), kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1996. Eckert je všestranným badatelem; publikoval významné články o podstatných jménech na i-kmeny až po baltskou frazeologii. Další zmíněnou autorkou je Gertrud Benseová, která se zajímá především o dějiny litevského písemnictví v Malé Litvě (s. 582). Jedním z nejlepších odborníků na evropskou hydronomastiku byl Wolfgang Paul Schmid (s. 583) z Univerzity v Göttingenu. V roce 1970 jsme byli na Druhém všesvazovém kongresu baltské lingvistiky ve Vil- 160 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m. niusu jedinými účastníky z nekomunistických zemí. Měli jsme mezi sebou jisté odborné neshody, a když mě Jonas Kazlauskas přivítal na vilniuském letišti, zmínil jsem se mu o tom. Kazlauskas řekl, že o neshodě ví, ale ať si nedělám starosti, protože Schmid je, jak řekl Kazlauskas, labai linksmas žmogus. Kazlauskasův popis jsem považoval za naprosto přesný a žádný z nás, zahraničních badatelů, se o naší neshodě tomu druhému nikdy nezmínil. Měl jsem to štěstí strávit akademický rok 1978–1979 na Univerzitě ve Freiburgu (i. Br.), tedy na téže akademické instituci, kde tehdy působil významný a tvůrčí baltista Alfred Bammesberger (s. 588), který se o něco později přestěhoval do Eichstättu. Bammesberger je také vynikajícím odborníkem na angličtinu (mimochodem mluví dokonale anglicky, jak mohu dosvědčit) a navrhl souvislost mezi litevským jie) yra a anglickým are. Podle Sabaliauskase (s. 591) je Friedrich Scholz mimořádně všestranným badatelem, který vydal řadu cenných publikací o estonské, lotyšské, litevské a ruské literatuře a spolu se svým studentem Jochenem D. Rangem připravil autoritativní vydání překladů Bible od Bretkūnase. Sabaliauskas zmiňuje také mnoho dalších německých badatelů, kteří přispěli k baltským studiím. Pravděpodobně nejplodnějším současným finským baltistou je Kari Liukkonen, který nachází mnoho zcela přesvědčivých paralel mezi baltskými jazyky a finskými jazyky. Jedinou otázkou, která podle mého názoru zůstává nevyřešena, je, zda jde o podobnosti vzniklé přejímáním, nebo zda odrážejí společné ugrofinské a indoevropské dědictví (s. 616). Estonský lingvista Lembit Vaba se rozsáhle zabýval lotyšskými výpůjčkami v estonštině (s. 622). Švédský badatel Lars Gunnar Larsson z Uppsalské univerzity se intenzivně věnoval baltským výpůjčkám v baltsko-finských jazycích a Torbjörn K. Nilsson rovněž projevoval značný zájem o vztahy mezi baltskými a finskými jazyky. Mezi současnými norskými lingvisty zaujímá pravděpodobně přední místo Terje Mathiassen, který nedávno zemřel (9. ledna 1999). Kromě významných teoretických publikací je znám svými pedagogickými pracemi A Short Grammar of Lithuanian (Columbus, Ohio, 1996) a A Short Grammar of Latvian (Columbus, Ohio, 1997). Jeho vynikající učebnice Old Prussian (Oslo, 2010) vyšla posmrtně díky pomoci editora Johna Oleho Askedala, manželky zesnulého autora Ann-Marie Mathiassenové, Petera Lochera a dalších (s. 631). Pravděpodobně dalším nejvýznamnějším norským baltistou je Helge Dagfinn Rinholm, který studoval na Indiana University ve Spojených státech, kde předložil svou disertaci Toward the Semantic Features of Lithuanian Prepositions and Preverbs: An Invariant Component Analysis (Indiana University, 1980). V poslední době přispělo Dánsko (s. 634) k baltským studiím dvěma badateli, Jensem Elmegårdem Rasmussenem a Thomasem Olanderem, z nichž oba přispěli Recenzijos / Reviews 161 WILLIAM R. SCHMALSTIEG k balto-slovanským studiím o přízvuku. Jediným islandským badatelem, který se vážně věnoval baltským studiím, je Jörundur Hilmarsson (1946–1992), jenž také získal vynikající průpravu v tocharských studiích pod vedením slavného odborníka Wernera Wintera na univerzitě v Kielu (s. 637). V posledních letech nám Nizozemsko přineslo vynikajícího Fredericka Kortlandta a jeho talentovaného studenta Ricka Derksena, kteří oba významně přispěli ke studiu baltského přízvuku (s. 645). Poté, co Sabaliauskas připomněl významnou historii baltských studií v Itálii, reprezentovanou například badateli, jako jsou Giacomo Devoto a Carlo Alberto Mastrelli, poznamenává, že ačkoli zde působí i další vynikající badatelé, například Alessandro Parenti, který pracoval na dvojjazyčném italsko-litevském slovníku (Dizionario italiano–lituano, lituano–italiano. Vallardi, 1994) a rozsáhle psal o baltském určitém adjektivu (s. 677–678), v současnosti jsou nejaktivnější Maria Teresa Ademollo Gagliano, Guido Michelini a Pietro Umberto Dini. Ademollo Gagliano se zabývá především výzkumem slovní zásoby. Ačkoli se Michelini vyznamenal v řadě oblastí, nejvíce mě zaujala jeho monografie z roku 1981 La linguistica testuale e l’indoeuropeo: il passivo, Brescia: Editrice La Scuola. Napsal v ní (s. 54): „Costruzioni di questo tipo [i. e., jo būta – WRS] sono, piú probabilmente, dovute ad ‘analogia’ sulle costruzioni passive corrispondente ad attive con verbo ‘transitivo’“. Dříve jsem se stejně jako jiní domníval, že původně šlo o přivlastňovací konstrukce, Micheliniho monografie mě však přesvědčila, že tato obecně přijímaná představa je nesprávná. Třetí zmíněný mimořádně plodný italský badatel, Pietro Umberto Dini, je nesmírně vzdělaný. Zdá se mi, že jeho kniha Le lingue baltiche (Florencie, 1997), jejíž překlady vyšly v lotyštině, litevštině (2000) a ruštině (2002) a jejíž anglický překlad má brzy vyjít, je pro zahraniční studenty nejlepším všeobecným úvodem do baltských jazyků. Diniho nedávná kniha ALILETOESCVR: linguistica baltica delle origini; teorie e contesti linguistici nel Cinquecento (Livorno, Books & Co., 2010) tvrdí, že rané dějiny baltské lingvistiky byly prozkoumány jen velmi málo a že zmínky o baltských jazycích lze nalézt na nečekaných místech. Název této knihy, Aliletoescvr, skutečně vytvořil Leonhard Thurneysser ve svém díle Onomasticum (1583), aby ukázal jazykovou rozmanitost východního pobřeží Baltu. Toto slovo označuje: 1. livonštinu (Liuiβch); 2. lotyštinu (Letiβch); 3. estonštinu (Oeβ[t]niβch); 4. kuronštinu (Curiβch). Chybí pouze baltský jazyk pruština. Nejplodnějším současným francouzským baltistou je bezpochyby Daniel Petit (s. 683), který je také vzděláním klasický filolog a významně přispěl k baltské lingvistice, zejména v oblasti slovesné morfologie a ablautu. Důstojným pokračovatelem švýcarské tradice Alfreda Senna, Maxe Niedermanna a Ferdinanda de Saussura je Jan Peter Locher, který se svými studenty Simonem Christenem, 162 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII Algirdas Sabaliauskas Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010 m. Bernhard Wälchli a Markus Roduner přispěli k různým oblastem baltské lingvistiky (s. 690). Španělský badatel Francisco Villar (s. 694) využívá ve svých pracích o indoevropské lingvistice litevská data a Miguel Villanueva Svensson se věnoval především otázkám dějin baltského slovesa. Dvě izraelské badatelky se zájmem o baltská studia jsou Nedda Kameneckaitė a Lea Sawicki; druhá z nich se mnou jeden semestr studovala litevštinu na Penn State v sovětských dobách, kdy byla pro emigrantku vyloučena logická volba studovat v Litvě (s. 695). Ačkoli se Eric Hamp věnuje především keltské filologii, přispěl k baltským studiím více než průměrný baltista (s. 704). Sabaliauskas řadí Benjamina Jēgerse mezi americké baltisty, protože většinu svého profesního života strávil ve Spojených státech, kde v Kentucky a Illinois vyučoval německý jazyk a literaturu. Společně jsme připravili anglické vydání díla Jānise Endzelīna Baltu valodu skaņas un formas. Dalším americkým baltistou lotyšského původu byl Valdis Zeps, autor prací Latvian and Finnic linguistic converences (Haag, 1962) a The place names of Latgala (Madison, 1984). Zeps mě spolu se Stephenem C. McCluskeym pozval k účasti na prvním vydání basilejského epigramu (General Linguistics 1975 (15: 159–165). Můj přítel David Robinson, stejně jako já někdejší student Alfreda Senna a Antanase Salysa, je autorem Lithuanian Reverse Dictionary, Ohio, 1976, prvního svého druhu, které kdy vyšlo. Steven Young, student Erica Hampa a Billa Dardena (profesora Chicagské univerzity se zájmem o baltskou akcentologii), mimo jiné významně přispěl ke studiu baltského přízvuku. Už jako výměnný student na Vilniuské univerzitě v letech 1981–1982 si Young všiml, že umístění přízvuku v běžném úzu ne vždy odpovídá normám stanoveným v gramatikách; tato skutečnost ho přivedla k vydání jeho doktorské disertace The prosodic structure of Lithuanian (New York, London 1991). Henning Andersen, profesor slovanských jazyků na Kalifornské univerzitě, významně přispěl k baltským studiím. Jedním z jeho prvních příspěvků byla bezpochyby studie The dative of subordination in Baltic and Slavic, přednesená na konferenci o baltské lingvistice na The Pennsylvania State University v roce 1968 a následně publikovaná (s. 1–9 ve sborníku Baltic Linguistics, který redigovali Thomas F. Magner a William R. Schmalstieg (1970, University Park a London, The Pennsylvania State University Press). Jules Levin napsal svou disertaci na Berkeley s názvem The Slavic Element in the Old Prussian Elbing Vocabulary in Old Prussian (Berkeley, Los Angeles, London 1974) a od té doby přispěl řadou významných článků. Teprve v posledních letech začali japonští lingvisté projevovat zájem o baltské jazyky (s. 721) a Sabaliauskas píše, že první a nejvýznamnější Recenzijos / Reviews 163 WILLIAM R. SCHMALSTIEG Japonským specialistou na litevská studia je Ikuo Murata, který popularizoval litevskou literaturu tím, že přeložil do japonštiny mnoho děl, včetně knihy bývalého prezidenta Valdase Adamkuse Likimo vardas – Lietuva. Profesor Univerzity zahraničních studií v Kóbe Toshikazu Inoue publikoval mnoho cenných studií o staré pruštině a lotyštině, např. Латышский перевод лютеранского малого катехизиса 1586 года, Kóbe 2002. Eiko Sakuraiová je autorkou první pedagogické gramatiky litevštiny v japonštině. Nejdůležitější japonskou specialistkou na lotyštinu je pravděpodobně Kendzi Tanaka, která studovala ve Stockholmu a přeložila do japonštiny práci Velty Rūķe-Draviņové The standardization process in Latvian – 16th century to the present (Stockholm 1977). Nejvýznamnějším australským baltistou je bezpochyby Trevor Fennell, který se specializuje především na lotyštinu. V roce 1980 vydali Fennell a rodilý Lotyš Henry Gelsen A grammar of modern Latvian (Haag, Paříž, New York: Mouton). Fennell také zpracoval studie mnoha starolotyšských literárních památek, např. Adolphi’s Latvian grammar (Melbourne 1993), Lettico-Germanicum 1–2 (Riga 2001) atd. Shrnuto, tato kniha je příliš rozsáhlá a nabitá informacemi na tak povrchní recenzi, jako je tato. Autorova erudice a schopnost vtěsnat značné množství informací do několika odstavců na mě nesmírně zapůsobily. Napsal průkopnickou a podnětnou knihu a zaslouží si za ni blahopřání. Doručeno 31. května 2013. WILLIAM R. SCHMALSTIEG The Pennsylvania State University University Park, Pa. 16802 [email protected] 164 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII