Eugenijus Jovaiša. „Aisčiai. Kilmė“

WILLIAM R. SCHMALSTIEG Pensylvánská státní univerzita Oblasti výzkumu: indoevropská studia, baltské jazyky, zejména stará pruština, slovanské jazyky. Eugenijus Jovaīša AISČIAI. KILMĖ Vilnius: Edukologija, Lietuvos mokslų akademija, 2012, 380 p. ISBN 978-9955-20-779-5 Tento mimořádně působivý svazek se skládá z následujících částí: Úvod (s. 7–17); kapitola I – Baltové v litevských dějinách (s. 19–28); kapitola II – Polyetnicita v baltském světě (s. 31–40); kapitola III – Baltové a Slované (s. 43–55); kapitola IV – Baltové a Aestové (s. 57–78); kapitola V – Počátky Baltů a Aistů (s. 81–88); kapitola VI – Gótové v srdci aistické kultury (s. 91–121); kapitola VII – Původ Aistů a území, které obývali (s. 123–142); kapitola VIII – gótsko-gepidská neboli wielbarská kultura a její charakteristiky (s. 145–157); kapitola IX – Velké rozšíření Aistů (s. 159–169); kapitola X – Velké rozšíření Aistů na mapách (s. 171–203); kapitola XI – Velké rozšíření Aistů v litevském archeologickém materiálu (s. 205–244); kapitola XII – Po stopách velkého rozšíření Aistů (s. 247–276); kapitola XIII – Aistové ve starší době železné (10–450 n. l.) (s. 279–293); litevské shrnutí (s. 295–306); anglické shrnutí (s. 307–320); německé shrnutí (s. 321–334); ruské shrnutí (s. 335–348); prameny (s. 349–361); textové odkazy na osobní jména (s. 363–369); textové odkazy na místní jména (s. 370–379). Kniha obsahuje také velké množství map, kreseb, diagramů a vyobrazení archeologických nálezů. V úvodu Jovaīša (s. 7) píše, že Kazimieras Būga řekl, že Prusy a Litevce, Lotyše, Semigaly, Sely, a Kurše je třeba nazývat Asty. Jiní badatelé uvádějí, že Aistové jsou skupinové označení, protože Tacitus napsal „Aestiorum gentes“, tj. aistské národy. Je těžké vědět, kdo mohli být aistští lidé v době, kdy Tacitus psal. Lze se domnívat, že Tacitus měl na mysli ústí Visly, sambijské a litevské pobřežní Aisty, neboť právě tato pobřeží jsou nejbohatší na jantar, jehož sběr Tacitus považoval za důležitý rozlišovací znak Aistů. Ve snaze vymezit oblast obývanou Aisty neboli západními Balty Recenzijos / Reviews 149 WILLIAM R. SCHMALSTIEG setkává se s řadou složitých prvků. Historická tradice je omezená a člověk se snadno nechá svést vysvětleními i jejich absencí, pokud jde o baltogermánské a baltoslovanské vztahy v nejstarších dobách. Roli hrají také obtíže spojené s etnochronologií Baltů, Germánů a Slovanů i současná kulturní tradice. Současné archeologické myšlení ukazuje, co znamená historická tradice ve světle dějin aistijských národů (s. 9). Západní hranici území připisovaného Aistům vymezují Sambijský poloostrov a Mazurská jezerní oblast, tj. kultury spojované s oblastí na hranici západobaltské Sambie-Notangy a Galindie, která byla přejmenována na bogaczewskou kulturu. Ústí a dolní tok Visly tedy do aistijského území nepatří. Němečtí badatelé čtvrtého desetiletí dvacátého století, kteří vymezovali hranici západobaltských mohylových pohřebišť, však zároveň nepochybovali o baltském charakteru horního toku Visly. Ústí a horní tok řeky Visly se staly gordickým uzlem. (s. 9) Současná archeologická obec je přiřadila ke gotickým dějinám. Díky úsilí polských, ruských i dalších archeologů byla raná historie Gótů, kteří nejsou zmiňováni v žádném jiném písemném prameni než v Jordanově legendě o severním původu Gótů, ztotožněna s dějinami lidu wielbarské kultury. (s. 9) Vznik wielbarské gotické kultury je situován do ústí Visly; předpokládá se, že Gótové putovali od ústí Visly na západ směrem k Pamaris, později se však vrátili k ústí Visly a přešli na její pravý břeh směrem k Černému moři, kde splynuli s vývojem černjachovské kultury, která se zformovala ve druhém desetiletí třetího století. Wielbarská kultura a dějiny jejího lidu jsou autentické, ale gotická zátěž, která na ně byla navršena, je při kritickém posuzování příliš těžká, srovnáme-li písemné prameny, archeologii a jazykové dějiny (s. 9). Mezi historiky, lingvisty a archeology tedy panovaly neshody a existovaly dvě chronologie: chronologie vzniku jazyka a chronologie hmotné kultury lidí, kteří jím mluvili. Mezi historiky jazyka se objevovalo mnoho názorů na dobu a místo vzniku baltských, slovanských a germánských jazyků. Archeologové pak v různých dobách prohlubovali tuto bezednou propast názorů nesčetnými a často protichůdnými teoriemi o pravlasti těchto národů a chronologii jednotlivých etap jejich vývoje. (s. 9) To platí zvláště o archeologických pramenech týkajících se slovanských národů. Mezi obory jazykových dějin a archeologie existovala jen stěží překonatelná propast, zvláště když se v různých obdobích objevovaly ideologické požadavky na podporu různých teorií a 150 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII Eugenijus Jovaiša. Aisčiai. Kilmė objevovaly se. Zvláště patrné to bylo za nacismu a v sovětské éře. (s. 9) Ačkoli lingvistika a archeologie dosáhly velkých úspěchů, ideologicky motivované výzkumy vzdálené německé a slovanské minulosti vedly k nedostatku objektivity při zkoumání například dějin západních Baltů. (s. 9) Současná kulturní tradice, podle níž je při zkoumání archeologické kultury třeba přistupovat k etnickým otázkám obezřetně, je svým způsobem správná. V sídlištích ani na pohřebních památkách se nenacházejí nápisy, které by umožnily určit jejich etnický původ. (s. 9) Připsání przeworské kultury Slovanům Marijou Gimbutienėovou není v tomto případě ničím pozoruhodným. (s. 10–11) Archeologové v sovětské éře to tak činili. Nyní je tato kultura jednoznačně spojována s Germány. Je to tak snadné. (s. 11) Nebylo by možná stejně snadné vrátit wielbarskou kulturu Baltům? Jovaišovo časté odkazování na politické aspekty názorů jiných badatelů vyvolává otázku, zda má politický cíl, když hledá baltskou etnicitu tam, kde dříve nalezena nebyla. Na mnohé z těchto otázek nemám názor. Domnívám se však, že vědecké teorie jsou společenská hnutí podobná náboženstvím a že se mění z generace na generaci. O tom, zda je teorie správná, rozhoduje pouze většina odborníků hlasováním. A je dobře známo, že paradigmata se v průběhu času mění (Kuhn 1970: 66–91). V úvodu (s. 15) se také vysvětluje, že zde recenzovaný svazek Kilmė „Původ“ je pouze prvním dílem trilogie; druhý svazek má mít název Kapai ir žmonės „Hroby a lidé“ a třetí Archeologo užrašai „Archeologovy zápisky“ (s. 15). Autor píše, že obecně se přijímá, že Baltové vznikli přibližně v letech 2200–2000 př. n. l. (s. 20). Algirdasi Girininkasovi připisuje názor, že základy baltské kultury se utvořily již v 6.–5. století př. n. l. (s. 20). Dále píše, že světoví lingvisté se shodují, že pruština a litevština patří k nejstarší vrstvě indoevropských jazyků. (s. 21) Pojem stáří ve vztahu k jazyku je poněkud záludný. Pro označení zachování starobylých rysů je lepší používat termín „konzervativní“. Řekneme-li, že angličtina i litevština jsou indoevropské jazyky, předpokládáme, že obě nakonec pocházejí z téhož prajazyka. Lze předpokládat, že existuje nepřerušená posloupnost generací mluvících každým z těchto jazyků a že angličtina i litevština jsou stejně staré, tj. od společného praindoevropského jazyka je současnou angličtinu i litevštinu dělí stejný počet let. Angličtina se však zjevně změnila více než litevština. Například původní indoevropské *d- ve slově dešimt je původnější než t- v jeho anglickém kognátu ten. Předpokládáme, že d- je původní, protože většina ostatních indoevropských jazyků má v příbuzném slově počáteční d- (srov. latinské decem, řecké δέκα (déka), sanskrtské Recenzijos / Reviews 151 WILLIAM R. SCHMALSTIEG daśa atd. Samozřejmě, pokud bychom vytvořili dostatečně komplexní teorii, mohli bychom předpokládat, že anglické t- je původní (srov. arménský příbuzný výraz tašn) a že d- v ostatních jazycích pochází z pozdějšího znělostního posunu. Mnozí lingvisté se této otázce vyhýbají, přidržují se balto-slovanské teorie a tvrdí, že „baltské a slovanské jazyky byly původně jedním jazykem, a tvoří tedy jednu skupinu“ (Beekes 1995 22). Viz také Martinet 1986: 73–79, Watkins 29, 1998). Nemyslím si, že by bylo možné tvrdit, že by Nizozemec, Francouz a Američan měli v této věci nějaký politický zájem. Osobně si myslím, že problém balto-slovanské jednoty je neřešitelný, neboť jakékoli společné změny baltských a slovanských jazyků lze stejně dobře přičíst paralelnímu vývoji. Závěrem bych řekl, že Jovaišova důkladná analýza dokladů a přiřazení archeologických nalezišť v oblasti Visly baltským národům (Aistianům) se jeví jako správné i ne-Litevci. Podrobná studie a prokázaná erudice jsou mimořádně obdivuhodné. REFERENCES Beekes Robert S. P. 1995: Comparative Indo-European Linguistics, An Introduction. Amsterdam and Philadelphia: John Benjamins. Kuhn Thomas S. 1970: The Structure of Scientific Revolutions. 2nd ed. Chicago: University of Chicago Press. Martinet André 1986: Des steppes aux océans: l’indo-européen et les indo-européens. Paris: Payot. Watkins Calvert 1998: Proto-Indo-European: Comparison and Reconstruction. – Anna Giacalone Ramat, Paulo Ramat, eds. The Indo-European Languages. London and New York: Routledge, 25–73. Įteikta 2013 m. kovo 1 d. WILLIAM R. SCHMALSTIEG The Pennsylvania State University University Park, Pa. 16802 [email protected] 152 Acta Linguistica Lithuanica LXVIII