Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu

ILJA LEMEŠKIN Univerzita Karlova v Praze Směry vědeckého výzkumu: stará baltská literatura a písemnictví, srovnávací folkloristika, lexikografie, dějiny baltistiky. K OTÁZCE AUTORSTVÍ PRAŽSKÉHO NĚMECKO-LITEVSKÉHO RUKOPISNÉHO SLOVNÍKU1 K otázce autorství pražského rukopisného německo-litevského slovníku A N O T A C E Pražský slovník je rukopisné lexikografické dílo datované do třetího až čtvrtého desetiletí 18. století, které je v současnosti uloženo v Klementinu, v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky (Národní knihovna Oddělení rukopisů a starých tisků), signatura XVI.F.30. Litevské odborné veřejnosti byl poprvé představen na semináři Aktualiausios Šiaurės ir Rytų Europos kalbų tyrimų kryptys, který 27. ledna 2011 uspořádala Asociace badatelů dialogu evropských jazyků a kultur. V příspěvku „Památné doklady litevské lexikografie v Česku: pražský rukopisný německo-litevský slovník připisovaný Friedrichu Wilhelmu Haackovi“ byl dosud neznámý litevský památný doklad představen především z archeografického hlediska; hovořilo se také o obsahu knihy a uvažovalo se o textologické souvislosti s takzvaným Krauseho slovníkem. V roce 2012 vyšel první článek (Lemeškin 2012) věnovaný tomuto východopruskému lexikografickému dílu ve 3. svazku Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvų, který vydala Asociace badatelů dialogu evropských jazyků a kultur. Zabýval se dvěma aspekty: 1) okolnostmi nálezu lexikografického památného dokladu a jeho místem v české litevanistice 19. století a 2) obecným archeografickým popisem slovníku. Uvedený článek končil konstatováním, že poznání slovníku teprve 1 Článek vznikl v rámci projektu financovaného Státní komisí pro litevský jazyk Výzkum a příprava k vydání rukopisného německo-litevského slovníku (počátek 18. století) připisovaného Friedrichu Wilhelmu Haackovi (smlouva č. K-4/2012, uzavřená dne 1. 2. 2012). K L Í Č O V Á S L O V A: autorství, německo-litevský slovník, Observatio de origine Verborum Littwhaniorum, lexikografie východního Pruska, Friedrich Wilhelm Haack, Baumgarten. K L Í Č O V Á S L O V A: autorství, německo-litevský slovník, Observatio de origine Verborum Littwhaniorum, lexikografie východního Pruska, Friedrich Wilhelm Haack, Baumgarten. Straipsniai / Articles 269 ILJA LEMEŠKIN začíná a na mnohé otázky lze zatím odpovědět pouze předběžně. Mezi aktuálními úkoly do budoucna byla zmíněna problematika autorství slovníku, která úzce souvisí s interpretací jedné provenience. V tomto článku se pokusíme v uvedeném směru učinit další krok. A N N O T A C E Článek se věnuje lexikografickému dědictví třetího a čtvrtého desetiletí 18. století, zejména otázce autorství. Hlavní důraz je kladen na strukturu kodexu, který obsahuje dvě samostatné části, jež je třeba z hlediska autorství posuzovat odděleně. Pokud jde o německo-litevský slovník, o autorství hovořit nemůžeme, protože jde pouze o další opis staršího dokumentu. Ale Observatio de origine Verborum Litthwaniorum lze označit za tvůrčí a původní dílo. Předpokládá se, že přepracovatel *PRPK (tj. protografu německo-litevského slovníku nalezeného v Praze) a autor „Pozorování o původu litevských slov“ je táž osoba s hlubokými jazykovědnými znalostmi. Je docela možné, že právě proto byl v 18. století za autora považován Friedrich Wilhelm Haack. Podrobnější analýza nejstarších děl však naznačuje, že výše uvedený závěr nebyl správný. Z tohoto důvodu je třeba ověřit také název Hacke. Lexicon Lithuanicum napsaný na zadní straně kodexu. Začněme vymezením Pražského slovníku. Název vyžaduje okamžité upřesnění a konkretizaci, neboť je především vhodné zjistit, o autorství jakého lingvistického díla a jakého druhu se hovoří. Litevská lexikografická památka uchovávaná v Praze je z hlediska žánru různorodá. Ve skutečnosti jde o kodex sestávající ze dvou samostatných lexikografických částí. První a větší část (2r–344v) tvoří německo-litevský slovník, blízce příbuzný těm, které se dochovaly do dnešních dnů: Lexicon Lithuanicum2Krauzovu slovníku3, Richterovu (neboli Klaipėdskému) slovníku4, Clavis Germanico–Lithuana5. Nemá vlastní autentický název, tedy takový, o němž bychom s jistotou věděli, že jí byl udělen při vzniku slovníku (tj. při jeho opisování a doplňování) nebo krátce poté. Tato část začíná obvyklou titulkovou formulí Su Diewo Pagalba, po níž již následují první slovníková hesla. Papír použitý na tuto část (složky 1–43) lze datovat do let 1683–1712 (Lemeškin 2012: 52–53). Druhá část, pro niž bylo při sestavování kodexu pečlivě vyhrazeno poměrně dost místa (složky 44–46), má název „Observatio de origine Verborum Littwhanio-rum“. „Pozorování o původu litevských slov“ sestává z dvojice lexikografických 2Polovina 17. století; uloženo v LMAB RS: f. 137–10; faksimile: Lexicon Lithuanicum 1987. 3 Třetí až čtvrté desetiletí 18. století; uloženo v LLTIB R: f. 1–5792. K datování rukopisu viz Drotvinas 1984. 4 Datováno rokem 1728; uloženo v archivu Franckeho nadací v Halle: AFSt J 84. 5 Uloženo v LMAB RS: f. 137 13–14; vydal Vincentas Drotvinas v letech 1995–1997 – Clavis Germanico–Lithuana 1995–1997. 270 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu článků, v nichž se vzájemně srovnává lexikum litevského a řeckého jazyka. U „Pozorování“ bychom na rozdíl od první části patrně marně hledali díla příbuzná původem, která by posloužila jako základ. Sešity tvořící tuto část mají vodoznak datovaný do nepatrně pozdější doby (od roku 1701) (Lemeškin 2012: 53). První část tedy lze považovat za úplnou a dokončenou, zatímco druhá je fragmentární. První je kolektivní, v jistém smyslu mechanické lingvistické dílo, kdežto komparativně jazykovědný záměr druhé části je inovativní (ve srovnání s první částí kodexu) a autentický. Autorství uvedených součástí kodexu proto zdaleka není rovnocenné a je třeba o něm pojednávat odděleně. Používáme-li pojem Pražského slovníku pro celý kodex, neměli bychom zapomínat na samostatná „Pozorování“, která sice nejsou rozsáhlá, ale přitahují pozornost současného badatele jako pokročilá vědecká studie své doby. V roce 1987 se Vincas Urbutis velmi obezřetně vyjádřil k otázce autorství příbuzného Richterova (neboli Klaipėdského) slovníku: „Slovník z roku 1728 je nejtěsněji spjat s tradicí písemné litevské lexikografie v Pruské zemi, [...] téměř vše je v něm převzato odjinud, zatímco původní vrstva je velmi tenká, a [...] proto by snad bylo vhodnější považovat tento rukopis nikoli za samostatný slovník, nýbrž pouze za jeden z upravených a doplněných opisů již existujícího slovníku. [...] I problém autorství, jakmile se ukázalo, že se ve skutečnosti týká nikoli celého slovníku, ale jen jeho poměrně malé části, by se měl řešit poněkud jinak a neměl by se již jevit jako tak důležitý“ (Urbutis 1987: 58–59). Totéž je třeba říci i o Pražském slovníku, tedy o první části kodexu. Když hovoříme o pozdějších opisech, které více či méně dokonale reprodukují protograf, musíme skutečně nejčastěji uvažovat o opisovačích, tedy o autorech nikoli samotného slovníku, nýbrž jeho jednotlivých opisů. Zároveň je však zřejmé, že vrstva existujících úprav se v jednotlivých opisech liší a že její rozsah a povaha (doplnění vytvořená na základě jazykové kompetence samotného opisovače, nebo převzatá do kompilace z nějakého třetího zdroje) určují otázku autorství. Je přirozené, že čím je tato vrstva bohatší a autentičtější, tím větší je oprávnění spatřovat v opisovači a doplňovateli rysy spoluautora. Rodina opisů, kterou tvoří výše zmíněné Richterovy, Pražský a Krausův slovník, Clavis Germanico–Lithvana a slovník označený signaturou Msc. 84 4°, považovaný za ztracený (do druhé světové války se nacházel v Rézově fondu Tajného královského archivu v Královci), se odvozuje od společného protografu, který Urbutis označuje zkratkou *Q. Christiane Schiller jej označuje jako *KR nebo *PRK (Prā-Richter / Krause) (Schiller 2005, 2002). Je vhodné zachovat tuto zkratku rozšířenou o odkaz na Pražský slovník – *PRPK (Prā-Richter / Prager / Krause). Pražský slovník, který byl v roce 2011 znovu uveden do oběhu litevské filologie, představuje důležitý článek v dosavadní řadě rukopisných východopruských německo-litevských slovníků. Urbutis jeho existenci pravděpodobně předvídal; ve své podrobné textologické studii jej nazývá „starší (nedochovanou) variantou Q“ (Urbutis 1987: 65). Urbutisovo označení není výstižné, protože za varianty lze považovat texty pocházející ze společného pramene, případně opis ve vztahu k jeho originálu. Vztah mezi Pražským a Krausovým slovníkem se zdá být Straipsniai / Articles 271 ILJA LEMEŠKIN jiný. Pravděpodobně jde o vztah originálu a opisu, a proto lze z pohledu originálu, tedy Pražského slovníku, nazývat variantou pouze lexikografickou památku uchovávanou v knihovně Ústavu litevské literatury a folkloru. To, že Krausův slovník byl opsán z Pražského slovníku, naznačují případy, kdy se doplňky originálu, které se na listech Pražského slovníku odlišují barvou a graficky (jsou zapsány mezi řádky, na okrajích, jiným inkoustem, pod jiným úhlem apod.), v Krausově slovníku dostávají do hlavního textu. Pro srovnání uvádíme několik takových příkladů: PŽ 78v KŽ 165 PŽ 3v KŽ 7 272 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu PŽ 61 KZ 134 Z tohoto obrazového materiálu je zřejmá „zbabělá“ strategie přepisovatele Krausova slovníku: vsuvky v opisovaném prameni reprodukuje v hlavním textu, činí to však (snad kvůli své malé kompetenci) svérázným způsobem. Vsuvky z pražského slovníku uvádí, jako by je psal mezi řádky; přehnaná stylizace originálu se však stává zřejmou, když porovnáme vzdálenosti mezi řádky (obvyklé a v místech, kam jsou vepsána doplnění pražského slovníku). Pražský slovník tedy pomáhá lépe porozumět povaze Krausova slovníku i jeho místu v uvedeném řetězci rukopisných slovníků, zejména z hlediska autorství. Ukazuje se, že váhání mezi rolemi přepisovatele a spoluautora se přiklání k první z nich. Sotva by zde vůbec bylo možné hovořit o nějaké inovační vrstvě – autor opisu téměř nic nepřidává z vlastního (v části s litevskými ekvivalenty) a, bohužel, něco zkresluje; slepě se drží opisovaného originálu. Krausův slovník proto patrně není příliš užitečný pro rekonstrukci protografu *PRPK. Zdá se, že podobně pracoval i tvůrce Richterova opisu. Ani on nejspíš originál, tj. nedochovaný *PRPK, nijak zvlášť neobohatil ani nerozšířil. Dokud se Richterův opis připravovaný Schillerem ještě neobjevil v tisku a odborníci, kteří pečlivě zkoumali památky lexikografie Malé Litvy, k této otázce nevyslovili své závažné stanovisko, je lépe zdržet se kategorických závěrů o vzájemných vztazích opisů. Pokud je však vztah originálu a opisu mezi pražským a Krausovým slovníkem podložený, lze hovořit o výraznějším autorském podílu na pražském slovníku. Zdá se, že přepisovatel vyvinul znatelnější lexikografické úsilí – snažil se vylepšit a rozšířit starší pramen, který měl k dispozici. Toto úsilí určilo mnohovrstevnatost první části pražského kodexu (dobře ji Straipsniai / Articles 273 ILJA LEMEŠKIN OBR. 1. Titulní strana pražského kodexu odhaluje kopie titulní strany uvedená zde). Toto úsilí zároveň dobře odpovídá povaze druhé části kodexu. Je autorem německo-litevského slovníku a „Poznámek“ v témže kodexu tatáž osoba? Na tuto otázku lze patrně odpovědět kladně. Pro druhou část kodexu byl použit papír vyrobený ve Východním Prusku přibližně ve stejné době. Za druhé, „Poznámky“ byly do kodexu vloženy před svázáním knihy a samotná vazba zřejmě není pozdějšího data. Lze předpokládat, že člověk, který provedl přepis staršího lexikografického pramene- 274 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu psaní a doplňování ke svému opisu připojil prázdnou část o třech sešitech (druhou z hlediska struktury kodexu), svázal celý knižní blok a začal psát své „Poznámky“. Fragmentárnost a neúplnost „Poznámek“ bychom mohli vysvětlit praktickými důvody pohodlí. Rozvíjet studii o původu litevských slov v rámci tlusté, již svázané knihy se patrně ukázalo jako nepraktické, neboť psaní bylo třeba neustále přerušovat při hledání nových lexémů, které by stály za vysvětlení. Zápis hesel v litevském rejstříku „Poznámek“ navíc připomíná podobu litevských ekvivalentů v hlavní části slovníku. Úvahy naznačující, že tvůrcem „Poznámek“ i první části kodexu je tatáž osoba, samozřejmě zvyšují autoritu člověka, který slovník opsal. Sousedství s „Poznámkami“ by svědčilo o tom, že autor Pražského opisu skutečně mohl být autorem. Tím se lišil od náhodného opisovače, tedy od člověka vzdáleného jazykovědě, který za úplatu pouze kopíruje jemu předložený pramen. Urbutis měl pravdu, když říkal, že otázka autorství není v případě opisů, které se od protografu příliš nevzdalují, tak důležitá. Otázka autorství Pražského slovníku si však rozhodně zaslouží pozornost. Patrně bychom měli hledat člověka s opravdu mimořádnými jazykovědnými schopnostmi. V první polovině XVIII. století ve východním Prusku zcela jistě nebyla nouze o písaře; nadaných lexikografů se vyskytovalo málo; a autorů, kteří by dokázali a chtěli napsat lituanistickou etymologickou studii, bylo ještě méně. A právě takový člověk patrně přepracoval *PRPK do podoby Pražského slovníku. Nebyla to snad právě tato okolnost, která jednoho současníka přiměla připsat knihu osobnosti Friedrich Wilhelm Haack? Vraťme se však ještě k druhé části Pražského kodexu. Fragment „Poznámek o původu litevských slov“ je malého rozsahu. Drobné písmo není snadné spolehlivě přečíst, zejména autorovu úvodní úvahu v němčině. Podařilo se rozluštit následující text (345r): PŽ 345r Pozorování o původu litevských slov Většina učenců považuje litevský jazyk za jakousi mléčnou kaši: má se sestavit pouze sbírka slov, která byla převzata z cizích jazyků: Metas. znamená annus: deriv: ἐτῶν. Luk 8. 42. N. T. 120. τὸ ἔτος ετεος. Annus. || το ἔτος: {Es kan} snadno mohlo být připojeno M. Meli. milovat: i. e dilectus: a græc: τὸ μέλι, τος Mel, Straipsniai / Articles 275 ILJA LEMEŠKIN Je třeba velmi litovat, že se studie přerušuje sotva začala. Bylo by možné říci více, kdybychom měli k dispozici několik nebo alespoň jeden celý list. Bohužel máme k dispozici dva stručné články. I z nich je však zřejmé, že výzkum měl mít rysy lexikografické práce. Vlevo je uveden rejstřík vybíraných litevských slov, vpravo mu odpovídá materiál z řečtiny, který měl podle názvu výzkumu odhalit a vysvětlit původ litevských lexémů. Ve stručných článcích autor mnoho nevysvětluje, neuvádí, proč litevská lemmata srovnává právě s těmito řeckými lexémy, a to opět vybízí k interpretaci. Z uvedených příkladů vzniká dojem, že autor postupuje kvalitativně jinak, než bychom mohli očekávat. Přirozeně bychom očekávali komparativní výzkum založený na atomistické metodě. Vnější, formální podobnost (resp. fonetická shoda lexémů) by vybízela ke srovnání řec. μέθυ „alkoholický nápoj“ s litevským medus ir midus. Autor „Pozorování“ tuto, pro něj zřejmě zřejmou, paralelu neuvádí. Zdá se, že mu jde o to ukázat, že i další řecké slovo užívané pro označení medu má svůj odraz v litevštině, a proto srovnává řec. μέλι, lat. mel s litevským mieli. V dalším článku vedle litevského metas uvádí řec. ἔτος „rok“. Takové srovnání lexémů lze považovat za opodstatněné i z hlediska současné lingvistiky. Oswald Szemerényi při zkoumání baltského materiálu píše o kontaminaci dvou apelativ s významem „rok“ (*əmḗtos a *wetos), přičemž jejich nepomíšené podoby nachází v řec. ἄμητος „sklizeň, jednorázové sklizení úrody“ a řec. (ϝ)έτος „rok“ (Szemerényi 1962: 198–199). Kdyby „Pozorování“ nekončila a pokračovala podobnými věcnými srovnáními, měli bychom nyní významné a mimořádné dílo. Autor pracuje především s řeckými a latinskými jazykovými zdroji. Kvůli fragmentárnosti textu bohužel není jasné, nakolik byl autor kompetentní v případě jiných jazyků. Zbývá ještě pojednat o provenienci z poloviny XVIII. století, v níž se usiluje o identifikaci autora Pražského slovníku. Hovoříme o darovacím přípisu na začátku knihy (1r): 276 Acta Linguistica Lithuanica LXIX K otázce autorství pražského německo-litevského rukopisného slovníku Auctor Hacke Byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho jazyková= příručka má být vytištěna v sirotčinci. Daroval [D]. Baumgarten Provenienci bychom mohli přeložit takto: „Autor Hacke byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho jazykové dílo má být / patrně bylo vydáno v tiskárně sirotčince ve Weisenhause. Daroval Baumgarten“. Největší nejasnosti vzbuzuje závěr přípisu a jeho interpretace. Písmeno vedle příjmení Baumgarten lze interpretovat různě, jako J nebo D. V prvním případě by označovalo jméno vlastníka. V případě písmene D se nabízí několik možností. Lze je chápat jako zakončení ustáleného latinského darovacího přípisu: Dono dedit dedicavit. Pokud byl latinský darovací přípis použit ve zkrácené podobě (a příkladů tohoto typu – Dono dedit „daroval“ – je dostatek), mohlo písmeno D označovat titul vlastníka Baumgartena: Doctor. A konečně lze D interpretovat také jako dominus „pán“. To by pak znamenalo, že přípis nezanechal sám Baumgarten, ale nějaká třetí osoba, která považovala za vhodné zaznamenat historii předání knihy. Navíc je mezi řádky nad příjmením Baumgarten vidět buď nečitelný výraz, nebo prostě rozpitá kapka inkoustu. S přitažlivým svědectvím, které ztotožňuje autora Pražského slovníku s Friedrichem Wilhelmem Haackem, je tedy patrně třeba zacházet obezřetně. Nemůžeme si být jisti ani tím, že je zanechal vlastník slovníku S. J. Baumgarten, tedy člověk, který mohl o okolnostech vzniku knihy vědět o něco více. Christiane Schiller a Birutė Triškaitė se ochotně podělily o cenné poznámky důležité pro interpretaci a datování zkoumané provenience. Rád bych je stručně zmínil. Schiller upozornila, že píšící při formulaci soll auf dem Weisenhause gedruckt seyn ve skutečnosti neví jistě, zda Haackovo jazykové dílo skutečně vyšlo v tiskárně sirotčince v Halle. Pouze to předpokládá. Badatelka rovněž zdůraznila užití préterita war, které ukazuje, že přípis vznikl až po Haackově smrti. Triškaitė zase věcně poznamenává, že Haack mohl funkci kazatele (Prediger) zastávat pravděpodobně až po studiích v Halle. To podporuje předpoklad, že přípis vznikl poté, co se Haack vrátil do Východního Pruska, zřejmě po roce 1754. O něco pozdější datování přípisu vybízí k ověření názvu zapsaného na hřbetu knihy: Hacke. Lexicon Lithuanicum. Ukazuje se, že tento název je sekundární a souvisí nikoli se vznikem kodexu, nýbrž s dobou zápisu provenience. Připsání autorství kodexu Haackovi je proto třeba považovat za nepodložené. Na otázku, zda lze Pražský slovník připsat Haackovi (připisuje mu jej jeho současník), je tedy třeba odpovědět záporně. Provenience, u níž figuruje příjmení vlastníka knihy Baumgartena, vyvolává řadu pochybností. Nedůvěryhodné se zdá jak její datování, tak určení osoby, která tento přípis zanechala. Analýza darovacího přípisu vybízí k obezřetnosti také při práci s názvem kodexu Hacke. Lexicon Lithuanicum. S největší pravděpodobností je to Straipsniai / Articles 277 ILJA LEMEŠKIN je druhotný a pozdní. Papír knihy byl vyroben ve Východním Prusku; pravděpodobně právě zde ve Východním Prusku probíhal také proces psaní a sestavování kodexu. Kdyby taková práce vznikla v Halle, nejspíše by se používal i příslušný německý papír. Právě zde ve Východním Prusku by se patrně měl hledat také sestavovatel pražského kodexu – opisovač a doplňovatel slovníku a autor „Pozorování o původu litevských slov“. Problém autorství slovníku a „Pozorování“ by proto měl být řešen společně. Fragment etymologické studie, který se nachází ve druhé části kodexu, svědčí o tom, že autor opisu slovníku vynikal mimořádnými lingvistickými schopnostmi. LITERATŪRA Clavis Germanico–Lithvana 1995–1997: Clavis Germanico–Lithvana. Rankraštinis XVII amžiaus vokiečių–lietuvių kalbų žodynas 1–4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Drotvinas Vincentas 1984: Kada parašytas vadinamasis Krauzės žodynas. – Baltistika 20(2), 163–167. Lemeškin Ilja 2012: Friedrichui Wilhelmui Haackui priskiriamas Prahos rankraštinis vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. – Mažoji Lietuva: paribio kultūros tyrimai. Vilnius: Petro ofsetas, 31–58. Lexicon Lithuanicum 1987: Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. Vilnius: Mokslas. Schiller Christiane 2002: Clavis Germanico–Lithvana – ein Werk von Friedrich Pretorius d.Ä.? – Linguistica Baltica 10, 159–172. Schiller Christiane 2005: Wie alt ist ein Wörterbuch? Überlegungen zur relativen Chronologie von Wörterbüchern. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 1. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 153–160. Szemérényi Oswald 1962: Principles of etymological research in the Indo-European languages. – Innsbrucker Beitrage zur Kulturwissenschaft 15, 1962, 175–212. Urbutis Vincas 1987: 1728 m. klaipėdiškių žodyno leksikografiniai šaltiniai. – Baltistika 23(1), 57–75. On the issue of authorship of the Prague manuscript German–Lithuanian dictionary SUMMARY The article addresses the manuscript German–Lithuanian Dictionary kept at the National Library in Prague in respect of authorship. The problem of authorship is first discussed from the perspective of methodology; the concept of Prague Dictionary is defined. The article proposes to solve the question of author- 278 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu ship with reference to the structure of the codex sign. XVI.E.30. It is comprised of two lexicographical works: German-Lithuanian dictionary starting with a conventional formula Su Diewo Pagalba (God willing) (very akin to the surviving Lexicon Lithuanicum, Krause Dictionary, Richter’s (or Klaipėda Region Residents’) Dictionary, Clavis Germanico-Lithuana) and a fragment from the study Observatio de origine Verborum Littwhaniorum. The first is a collective linguistic work, while the second comparative linguistic undertaking is an authentic work. Therefore, the authorship of the two composite parts of the codex is not equivalent and should be evaluated separately. In the case of bilingual dictionary or, to be more precise, one of its transcripts, the author’s contribution depends on the layer of modifications, its scope. The more numerous in words and authentic the layer is in the transcript of the dictionary, the greater is the right to distinguish the features of co-authorship in the transcribed and supplemented version. Thanks to the Prague Dictionary, we can better understand the type and importance of Krause Dictionary. The comparison of the afore-mentioned transcripts shows a “timid” strategy of the rewriter of Krause Dictionary: he repeats the inserts from the transcribed source, most likely the Prague Dictionary, in the main text, but the repetition is peculiar. The inserts in the Prague Dictionary are rendered in such a way as if they were written in-between the lines but the exaggerated stylization of the original dictionary becomes evident when spaces between lines are compared. The fluctuation between the role of the rewriter and the co-author in the case of Krause Dictionary seems to be closer to the role of the former. We can also speak about the greater level of authorship in the Prague Dictionary. It seems that the rewriter must have had a more tangible lexicographical effort – he tried to improve and expand the available older source (it is marked by the abbreviation *PRPK according to the model proposed by Christiane Schiller). The said effort determined the multilayer character of the first part of the Prague Codex. The neighbourhood with Observatio de origine Verborum Littwhaniorum increases the author’s contribution to the bilingual dictionary. The observations on the origins of Lithuanian words are not based on the atomistic method and the attempt for external, formal, similarity. Finally, the provenience of Auctor Hacke War Prediger in Lithauen. Hat zu Halle studirt. Seine Sprachlehre soll auf dem Weisenhause gedruckt seyn. Dono dedit [D]. Baumgarten is analysed and its problems are revealed: it is doubted whether the inscription was actually made by the owner of the dictionary S. J. Baumgarten; it is considered that it could possibly be made at a later date, after 1754. It also encourages us to verify the name of the codex Hacke. Lexicon Lithuanicum. The name is most likely secondary and given later. Įteikta 2013 m. sausio 15 d. ILJA LEMEŠKIN Prahos Karolio universitetas Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, Czech Republic [email protected] Straipsniai / Articles 279