Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai

RIMA BAKŠIENĖ Institut litevského jazyka Oblasti vědeckého výzkumu: experimentální fonetika, fonologie, dialektologie, geolingvistika PŘÍZVUKY DVOJHLÁSEK V MARJAMPOŠSKÉ NÁŘEČNÍ MLUVI: KVALITATIVNÍ RYSY Slabičné přízvuky dvojhlásek v marijampolském podnářečí: kvalitativní rysy ANOTACE Článek instrumentálními metodami analyzuje kvalitativní rysy přízvuků dvojhlásek v marijampolské nářeční mluvě západních aukštaitských Kaunasanů: spektra, tonalitu, kompaktnost, difuznost a bemoličnost. Výzkum ukázal, že přízvuk výrazně ovlivňuje kvalitu dvojhlásek v nářeční mluvě, zejména jejich prvního členu. Nejobecnějším rysem souvisejícím s přízvukem je tonalita. Nízkotónové členy [a], [u] se zdůrazněním vyplývajícím z příslušného přízvuku vyslovují níže, zatímco vysokotónové [e], [i] výše. Druhým nejdůležitějším rysem je kompaktnost / difuznost. Kompaktní členy [a], [e] zdůrazněné přízvukem jsou ve většině případů kompaktnější než nezdůrazněné, zatímco difuzní [u], [i] jsou difuznější. Rys napětí jako indikátor přízvuku je důležitý pouze u samohlásek vysokého stupně [u], [i] a u samohlásky [e], která se v nářeční mluvě vyslovuje s poměrně vysokou polohou jazyka. Rys bemoličnosti je důležitý pouze u prvních členů akutových dvojhlásek [áu] a [éu]: jsou méně bemolické než odpovídající členy cirkumflexních dvojhlásek, které podléhají silnému zaokrouhlení rtů. ANOTACE Článek na základě instrumentálních metod analyzuje kvalitativní rysy přízvuků slabik s dvojhláskami v marijampolském podřečí západní aukštaitštiny kaunaského dialektu: spektrum, tonalitu, kompaktnost, difuznost a plochost. Studie zjistila, že PODSTATNÁ SLOVA: dialektologie, přízvuk slabiky, dvojhláska, experimentální fonetika, kvalitativní rys. KLÍČOVÁ SLOVA: dialektologie, přízvuk slabiky, dvojhláska, experimentální fonetika, kvalitativní rys. 154 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai přízvuk slabiky má v podřečí velký vliv na kvalitu dvojhlásek, zejména jejich první složky. Tonalita je nejuniverzálnějším rysem souvisejícím s přízvukem slabiky. Nízké složky [a], [u], na něž působí přízvuk příslušné slabiky, se stávají nižšími, zatímco vysoké složky [e], [i] se stávají vyššími. Rys kompaktnosti / difuznosti je druhým nejdůležitějším rysem. Kompaktní složky [a], [e], na něž působí přízvuk slabiky, jsou ve většině případů kompaktnější než složky, na něž přízvuk slabiky nepůsobí, zatímco difuzní složky [u], [i] se stávají difuznějšími. Rys napjatosti jako ukazatel přízvuku slabiky je důležitý pouze u vysokých vokálů [u], [i] a vokálu [e], který se v tomto podřečí vyznačuje poměrně vysokou polohou jazyka. Rys plochosti je důležitý pouze u počátečních složek akutových dvojhlásek [áu] a [éu]: jsou méně ploché než příslušné složky cirkumflexních dvojhlásek, které podléhají výraznému zaokrouhlení rtů. ÚVOD 1. Marijampolské nářečí patří k jižní části západní aukštaitštiny kaunaského podskupiny. V této oblasti se lépe zachovává délka nepřízvučných koncových samohlásek, na začátku slova se užívají pouze samohlásky typu [a]; úzká samohláska [e] má mnohem širší distribuci než v severní části kaunaského podskupiny. Z prozodických jevů je třeba zmínit, že se prodlužují složky akutových dvojhlásek [i], [u] a že zde není systematický kontinuální přízvuk – při vyslovování cirkumflexních dvojhlásek nebo skupin dvou samohlásek a souhlásek se hlasový tlak soustřeďuje na druhou složku (o rysech nářečí podrobněji viz Zinkevičius 1966: 118; LKA 1982: 29, 49, 56, mapa 11, 32, 38; Zinkevičius 1994: 29–31; Girdenis, Zinkevičius 2000 [1966]: 50; LKTCh 2004: 39–44; VAKKA 2005: 93–95 aj.). Cílem tohoto článku je projednat výsledky podrobného kvalitativního výzkumu přízvuků1 dvojhlásek marijampolského nářečí2. Byly stanoveny tyto úkoly: 1) určit, které kvalitativní rysy mají největší vliv na rozlišování přízvuků dvojhlásek v marijampolském nářečí; 2) porovnat získané výsledky s výzkumy jiných nářečí VAK a 3) zjistit, zda se kvalitativní rysy přízvuků dvojhlásek v marijampolském nářečí liší od rysů v jiných nářečích VAK. Zkoumaný materiál byl zaznamenán v Marijampolském okrese, ve vesnici Svetlica, která leží přibližně 10 km jihozápadně od Marijampolė. Výzkumu se zúčastnilo 6 mluvčích 1 Kvalitativní rysy přízvuků složených dvojhlásek neboli polyftongů [ie], [uo] byly analyzovány společně se samohláskami (viz Bakšienė 2012: 300–305). Článek se nezabývá ani dvojhláskou [ui], která má zcela odlišnou fonemickou strukturu, ani dvojhláskami cizího původu. 2 Autorka připravila a předala do tisku ještě dva články o přízvucích dvojhlásek marijampolského nářečí: o kvantitativních rysech pro časopis Žmogus ir žodis, o rysech tónu a intenzity pro časopis Lituanistica. Oba články se nyní tisknou, proto tyto rysy v této publikaci nejsou analyzovány. Straipsniai / Articles 155 RIMA BAKŠIENĖ (3 ženy a 3 muži, kteří dobře ovládají svůj rodný dialekt, průměrný věk přibližně 65 let). Metodika nahrávání byla následující: mluvčí, která dobře ovládala dialekt, vyslovila požadovanou větu3 a mluvčí ji 3–5krát zopakoval. V krátkých větách byla nahrána tato slova s požadovanými dvojhláskami: jis taiko tą šautuvą: smarkiai kaito tas pečius; ėmė keikt ta boba: ėmė peikt tą daktarą; kad ėmė šaut paskui: kad ėmė šaukt paskui; visai kiáuras tas maišas: labai siaūras tas kelias. Počítačový program PRAAT vypočítal průměrné hodnoty tří formantů (F1, F2, F3) ve střední části prvního a druhého členu zkoumaných dvojhlásek, vyjádřené v hertzech (Hz)4. Poté byly vyhodnoceny pomocí programu pro analýzu kvality zvuků FORMANT2.exe, který vypočítává indexy tonality (T), difuznosti (Df), kompaktnosti (C), napětí (Įt) a bemolovosti (B). Všechny ilustrační grafy byly vytvořeny programem EXCEL 2010 (podrobněji o metodice nahrávání a instrumentální analýzy viz Bacevičiūtė 2004: 18–22). 2. Přízvukové intonace litevských dvojhlásek byly experimentálními metodami zkoumány o něco méně než u monoftongů. Možná je tomu tak proto, že v tomto typu slabik se dobře rozlišují jak ve spisovném jazyce, tak ve všech nářečích. Při popisu přízvukových intonací dvojhlásek téměř všichni badatelé kladou na první místo takové fonetické rysy, jako je prodloužení příslušného členu a jeho výraznost z hlediska kvality. Význam rysů základního tónu a intenzity pro přízvukové intonace dvojhlásek se určuje obtížněji, protože jsou ovlivněny vlastnostmi vlastní prozodie nebo povahou frázové intonace (podrobněji viz Laigonaitė 1958; LKG 1965: 60 a další; Pakerys 1968; Pakerys, Plakunova, Urbelienė 1972; Laigonaitė 1978: 14 a další; Pakerys 1982: 189 a další; Anusienė 1984; Pakerys 2003: 219–221; Vaitkevičiūtė 1995: 50 a další). Experimentálních prací, které by podrobně analyzovaly kvalitu členů dvojhlásek a její vztah k přízvukovým intonacím, je téměř poskrovnu. Nejčastěji se autoři omezují na tvrzení, že kvalitativní rysy členu zdůrazněného přízvukovou intonací jsou výraznější, aniž by upřesnili, o jaké rysy jde a jaký mají význam pro rozlišování přízvukových intonací. Snad nejpodrobnější studie v této oblasti spisovného jazyka5 provedl Antanas Pakerys (1968; 1982: 180–182). Podle jeho údajů jsou nejdůležitější kvalitativní rysy podmíněné přízvukovými intonacemi kompaktnost / difuznost a napjatost / nenapjatost členů dvojhlásky. První členy akutových dvojhlásek [a], [e] jsou údajně kompaktnější a napjatější než jejich protějšky v cirkumflexních dvojhláskách, zatímco druhé členy cirkumflexních dvojhlásek [i], [u] jsou difuznější a napjatější (Pakerys 1968: 111, 14; 1982: 3 Jsem vděčná kolegyni Oně Aleknavičienė, která mi pomohla tuto práci uskutečnit. 4 Pro kvalitativní analýzu nebylo cílem přesně segmentovat dvojhlásky na první a druhý člen. Po zobrazení celé dvojhlásky se vyhodnotil formantový obraz a přímo se vybral nejčistší úsek její první a druhé části, v němž byly trajektorie formantů nejrovnější. Vypočítaly se průměrné hodnoty formantů v těchto úsecích. 5 Je třeba zmínit, že mluvčí pro výzkumy spisovného jazyka jsou nejčastěji vybíráni z oblasti jižních západních aukštaitských Kaunasanů. Výsledky výzkumů spisovného jazyka tedy částečně ilustrují i vlastnosti tohoto nářečí. 156 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai 181–182). Zvláště důležitý je badatelův závěr, že pro vnímání přízvukových intonací, a tedy i pro fonologickou opozici, jsou důležité pouze kvalitativní rozdíly prvního členu (Pakerys 1968: 114, 116; 1982: 189). Z oblasti západních aukštaitských Kaunasanů byla v posledních letech podrobněji zkoumána kvalita dvojhlásek v nářečích Šakiai a Prienai (Bacevičiūtė 2004: 104–110; Jaroslavienė 2010: 91–96). Obě badatelky zdůrazňují, že větší vliv na přízvukovou intonaci má kvalita prvního členu. Dále je zdůrazněna větší otevřenost a kompaktnost prvního členu [a] v akutových dvojhláskách (Bacevičiūtė 2004: 107; Jaroslavienė 2010: 91). Dále přiblížíme obdobné výzkumy v nářečí Marijampolė. KVALITA DIFTONGŮ V MARJAMPOLSKÉ NÁŘEČNÍ OBLASTI (ANALÝZA FORMANTŮ) 3. Průměrné hodnoty formantů F1 a F26 (viz tabulka 1) ukazují, že složky akutových a cirkumflexních diftongů jsou hlásky odlišné kvality. První složky akutových diftongů [áĩ], [áũ] jsou zřetelnější a více připomínají samohlásku [a], zatímco složky cirkumflexních diftongů [aĩ], [aũ] jsou redukované a ovlivněné regresivním působením druhé složky. První složky obou akutových diftongů mají výrazně vyšší F1, dominantním rysem složky je tedy otevřenost a nižší poloha jazyka. První složky cirkumflexních diftongů [aĩ], [aũ] mají nižší F1 a jsou zavřenější. Realizace první složky závisí nejen na přízvuku, ale také na kvalitě druhé složky, jak ukazují vztahy F2. F2 první složky diftongu [áĩ] je nižší než u jeho cirkumflexního protějšku, jeho artikulace je tedy zadnější. Při výslovnosti cirkumflexního [aĩ]7 se první složka vlivem předního [i] posouvá dopředu. Obě složky diftongu [áũ] jsou zadní, přičemž jedna má nízkou a druhá vysokou polohu jazyka a je zaokrouhlená. První složka akutového diftongu [áũ] má vyšší F2 než u cirkumflexního [aũ]. Samohláska [u] má velmi nízké hodnoty obou prvních formantů, a proto se při výslovnosti cirkumflexního diftongu snižuje i F2 první složky. Souvisí to se zadnější artikulací a silnějším zaokrouhlením. Výraznější druhou složku mají cirkumflexní diftongy. Druhá složka diftongu [aĩ] má nižší F1 a vyšší F2, a proto se více podobá rysům samohlásky [i] – je zavřenější a její artikulace je přednější. Druhá složka diftongu [aũ] se vyznačuje nižší F2, zatímco F1 nevykazuje zřetelné vztahy. Tato složka se vyznačuje posunem jazyka dozadu a zvláště silnou labializací. 6 Byly vypočteny průměry formantů všech realizací každého diftongu, samostatně pro mužský a ženský hlas. 7 V podrobné transkripci by se cirkumflexní diftongy s první složkou [a] měly zapisovat jako [aĩ] a [aũ], avšak pro jednoduchost byly v článku od diakritických znamének navíc upuštěno. Straipsniai / Articles 157 RIMA BAKŠIENĖ TABULKA 1. Průměrné hodnoty F1 a F2 diftongů8 Příklad F1 Hz Muž. Žen. F2 Hz Muž. Žen. Poznámky t<á>iko 647 834 1384 1618 akut. vyšší F1 a nižší F2 k<a>ĩto 585 694 1503 1855 tá<i>ko 481 563 1905 2224 cirkumfl. nižší F1 a vyšší F2 ka<i>to 447 502 1952 2486 š<á>ut 664 878 1283 1469 akut. obě formanty vyšší š<a>ūkt 584 731 1166 1378 šá<u>t 522 595 1047 1140 cirkumfl. nižší F2, F1 kolísá ša<ũ>kt 454 607 852 1094 k<é>ikt 573 690 1925 2320 akut. vyšší F1, F2 kolísá p<e>ĩkt 520 604 1824 2349 ké<i>kt 513 535 1995 2477 cirkumfl. nižší F1, F2 kolísá pe<ĩ>kt 460 497 1989 2609 k<é>uras 586 741 1699 1962 akut. vyšší F2, F1 kolísá s<e>ūras 581 758 1424 1617 ké<u>ras 531 582 1073 1183 cirkumfl. obě formanty nižší se<ũ>ras 470 562 979 1110 Pro diftongy s první složkou [e]9 jsou rovněž charakteristické výrazné kvalitativní varianty, které souvisejí jak s přízvukem, tak se vzájemným působením složek. První složka akutového diftongu [éi] má vyšší F1, vyznačuje se tedy větší otevřeností než odpovídající složka cirkumflexního diftongu. F2 kolísá, zřetelný rozdíl nebyl zjištěn. Obě složky diftongu jsou přední, patrně proto je vliv přízvuku na rysy místa artikulace poměrně slabý. První složka akutového diftongu [éu] se vyznačuje výrazně vyšší F2, a proto se od odpovídající složky cirkumflexního diftongu nejvíce liší přednější artikulací. Druhá složka tohoto diftongu je zadní samohláska [u], a proto se při výslovnosti cirkumflexního diftongu první složka rovněž výrazně posouvá dozadu. 8 Byly vypočteny také hodnoty F3, v tabulce však nejsou uvedeny. Uvádějí se pouze hodnoty dvou prvních formantů, které jsou nejdůležitější pro charakteristiku hlásek. Hodnoty F3 byly použity při výpočtu kvalitativních indexů (viz tabulka 2). 9 V marijampolském nářečí se první složka diftongu [au] po měkké souhlásce výrazně posouvá dopředu, a proto by se měla přepisovat jako [eu] a probírat společně s diftongem [ei]. Taková výslovnost se výrazně liší od nářečí severních kaunaských mluvčích, kde je posun dopředu menší, více se projevuje labializace a vyslovuje se například [ká.uras]. 158 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Přízvuky diftongů v marijampolském nářečí: kvalitativní rysy OBR. 1, 2. Počáteční a koncové varianty diftongu [ai] (akut – černě)10 Druhá složka cirkumflexního [ei] má nižší F1, tedy se vyznačuje především větší zavřeností. Rozdíl ve F2 nebyl zjištěn. Druhá složka diftongu [eũ] má nižší hodnoty obou formantů, je zavřenější a její artikulace je více zadní. Na základě souhrnu primárních údajů o formantech lze konstatovat, že v marijampolském nářečí jsou kvalitativní rysy velmi důležité pro rozlišování přízvuků diftongů. Stejně jako v ostatních zkoumaných nářečích západní aukštaitštiny (srov. Bacevičiūtė 2004: 109; Jaroslavienė 2010: 92) se výraznějšími kvalitativními variantami vyznačuje první složka diftongů, která je na přízvuku závislejší. Vliv přízvuku se nejvýrazněji projevuje na otevřenosti prvních složek [a], [e]: v diftonzích s akutem, na nějž připadá přízvukový důraz, jsou mnohem otevřenější než v diftonzích s cirkumflexem. Variabilita místa artikulace závisí více na působení druhé složky. Druhé složky diftongů [i], [u] se vlivem přízvuku mění méně. 4. Projednané zvukové rysy se odrážejí také v bodových diagramech (viz obr. 1–8). Ve třetím kvadrantu souřadnicové soustavy x se vynesou hodnoty F211 a na y ose hodnoty F1; lze tak pozorovat vztahy mezi zkoumanými hláskami. Z rozmístění variant diftongu [ai] v souřadnicové soustavě (viz obr. 1) je patrné, že výraznější jsou kvalitativní rozdíly první složky. Oblasti počátečních částí zkoumaných diftongů se překrývají jen velmi málo. První složka [a] diftongu s akutem je otevřenější a artikulovaná více vzadu, zatímco u diftongu s cirkumflexem je zavřenější a artikulovaná více vpředu. Kvalitativní varianty druhé složky se liší méně a oblasti, které zaujímají, se z velké části překrývají. Druhá složka [i] cirkumflexního diftongu (viz obr. 2) má sklon být artikulována více vpředu a zavřeněji, rozdíl je však malý. Diagramy také ukazují, že oblasti první i druhé složky cirkumflexních diftongů jsou více protažené v horizontálním směru, tedy že se u nich místo artikulace více mění. Akut má menší variabilitu. 10 Byly vykresleny grafy hlasů všech mužů i žen, vztahy mezi hláskami však byly podobné, a proto se z důvodu úspory uvádí vždy pouze jeden graf mužského a jeden ženského hlasu. 11 Jeden bod označuje hodnoty průměrů formantů jednoho mluvčího. Straipsniai / Articles 159 RIMA BAKŠIENĖ OBR. 3, 4. Počáteční a koncové varianty diftongu [au] (akut – černě)12 Diagramy zvláště výrazně ukazují poziční varianty diftongu [au], vznikající v důsledku přízvuku. Je patrné, že oblasti první i druhé složky se jen nepatrně dotýkají. Začátek diftongu s akutem [áu] (viz obr. 3) se nejvíce odlišuje větší otevřeností. Místo artikulace se liší méně; začátek diftongu s akutem i s cirkumflexem vykazuje značnou variabilitu. Mnoho bodů počáteční části cirkumflexního diftongu se soustřeďuje na pravé straně, což znamená, že složka má sklon k artikulaci více vzadu; dva body jsou však posunuty doleva, takže rozdíly v místě artikulace lze jen obtížně popsat. Kvalita druhých složek tohoto diftongu se také liší (viz obr. 4). Největší rozdíl se týká horizontálního posunu jazyka – místa artikulace. Druhá složka [u] cirkumflexního [aũ] je artikulována mnohem více vzadu než odpovídající složka [áu]. Stupeň otevřenosti se liší méně; je patrné, že konec cirkumflexního diftongu má sklon být zavřenější. Oblast druhé složky diftongu s akutem je více protažena ve vertikálním směru, což znamená větší variabilitu otevřenosti; druhá složka cirkumflexu se více obměňuje podle místa artikulace. Rozdíly mezi akutu a cirkumflexem u diftongu [ei] jsou méně zřetelné. Jasněji se liší kvalita první složky (viz obr. 5). Začátek diftongu s akutem má sklon být otevřenější; oblast je posunuta o něco níže, ale vyskytují se i hlásky vyslovené zavřeněji. Horizontální posun jazyka na začátku akutního [éi] se výrazně mění a oblast je protažena v horizontálním směru. Rozdíly mezi druhými složkami tohoto diftongu se určují obtížněji (viz obr. 6). Druhá složka akutu, která není zdůrazněna přízvukovým důrazem, vykazuje značnou variabilitu místa artikulace i otevřenosti. Oblast zaujímaná jejími variantami je velmi rozsáhlá a zcela překrývá oblast druhé složky cirkumflexního diftongu. Konec cirkumflexního [eĩ] je koncentrovanější a jeho oblast leží výše, takže se vyznačuje větší zavřeností. 12 Grafy ženských hlasů u tohoto diftongu takto zřetelné vztahy neukázaly. 160 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Přízvuky diftongů marijampolského nářečí: kvalitativní rysy 5, 6 OBR. Varianty začátku a konce diftongu [ei] (akut – černě) Rozdíly mezi akútem a cirkumflexem diftongu [eu] jsou zřetelnější. Začátek akútového diftongu (viz obr. 7) se vyznačuje přednější artikulací, ačkoli je patrná značná variabilita v místě artikulace a stupni otevřenosti. Začátek cirkumflexového diftongu více kolísá podle stupně otevřenosti, zatímco znak místa artikulace je stabilnější. Druhá složka diftongu (viz obr. 8) se rovněž liší. Konec cirkumflexového diftongu je více koncentrovaný a vykazuje menší variabilitu, zatímco plocha zaujímaná akútem je velmi rozsáhlá a body jsou rozptýlené. Druhá část cirkumflexu se vyznačuje zadnější artikulací a vyšší polohou jazyka. 7, 8 OBR. Varianty začátku a konce diftongu [eu] (akut – černě) 5. Kvalitativní vztahy zkoumaných hlásek se odrážejí také v grafech znázorňujících změny trajektorií formantů (viz obr. 9–12).13 Nejprve je patrný odlišný směr změn formantů u každého diftongu. Složky diftongu [ai] jsou hlásky zcela odlišné kvality: [a] – s nejnižší polohou jazyka, zadní řady, [i] – s vysokou polohou jazyka a přední artikulací. Dynamika jeho formantů je proto nejvýraznější (viz obr. 9): F1 postupně klesá, zatímco F2 prudce stoupá. Na začátku 13 Při přípravě článku byly vykresleny grafy všech informátorů a všech diftongů. Zde jsou uvedeny ty, které nejlépe zachycují obecné tendence změn formantů. Straipsniai / Articles 161 RIMA BAKŠIENĖ vzdálenost mezi formanty je poměrně malá – vyslovuje se kompaktní [a], zatímco na konci se formanty od sebe výrazně vzdalují a vyniká difúznost hlásky [i]. Při srovnání akútového a cirkumflexového diftongu [au] lze pozorovat, že na začátku jsou formanty akútu více přiblížené a jejich trajektorie zůstávají po delší dobu stabilnější. F2 začíná stoupat podstatně později a po celou dobu zůstává mnohem níže. F2 cirkumflexu téměř okamžitě prudce stoupá. F1 akútu zůstává téměř po celou dobu výše. Dynamika formantů diftongu [au] je zcela odlišná (viz obr. 10). Tvoří jej rovněž hlásky odlišné kvality: [a], jak již bylo zmíněno, je nízká hláska zadní řady, [u] má poměrně vysokou polohu jazyka, je zadní a zaokrouhlená. Obě formanty diftongu postupně klesají, protože u samohlásky [u] jsou ze své podstaty nízké. Rozdíly mezi přízvuky se zřetelně projevují. Obě formanty akútu zůstávají po celou dobu výše, zatímco u cirkumflexu jsou níže. Výrazně se liší také trajektorie změny F1: u akútového diftongu probíhá po určitou dobu téměř vodorovně (vyslovuje se otevřenější hláska [a]) a teprve od poloviny klesá, zatímco u cirkumflexového diftongu klesá hned a teprve od poloviny probíhá téměř vodorovně (vyslovuje se výraznější hláska [u]). 9, 10 OBR. Dynamika formantů diftongů [ai] a [au] (akut – černě)14 14 Také v grafech tohoto typu byly pro ilustraci zvoleny pouze první dvě formanty; třetí není uvedena. 162 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai Trajektorie formant dvojhlásky [ei] se mění zřejmě nejméně (viz obr. 11), protože je tvořena zvuky nejpodobnější kvality, které se liší pouze jedním znakem – výškou jazyka. F2 jak akutové, tak cirkumflexní dvojhlásky se mění jen velmi nepatrně. O něco výraznější je vzestup F2 u cirkumflexní dvojhlásky, neboť její druhá, více zdůrazněná část je přednější. F2 akutové dvojhlásky však zůstává po celou dobu výslovnosti výrazně vyšší. F1 se naopak zřetelněji mění při výslovnosti akutové dvojhlásky – postupně stoupá a přibližně od poloviny sleduje téměř rovnou linii. Hlásky tvořící dvojhlásku [eu] se výrazně liší: [e] je přední, nízká samohláska, [u] je zadní, vysoká samohláska. Změny artikulace dvojhlásky se odrážejí zejména v průběhu F2 (viz obr. 12): ta prudce klesá a po celou dobu se pohybuje směrem dolů, pouze na konci krátce sleduje téměř rovnou linii přibližně na hranici 1000 Hz (což zhruba odpovídá frekvenci krátkého [u]). Trajektorie formant u cirkumflexu i akutového přízvuku jsou velmi podobné, jen F2 u akutového přízvuku klesá poněkud prudčeji, protože zvuk [u] je výrazněji zdůrazněn. Přízvuk ovlivňuje průběh F1 této dvojhlásky: F1 obou zvuků zpočátku mírně stoupá, ale směr změny se vzápětí rozchází – u akutového přízvuku dále stoupá a teprve na konci klesá, zatímco u cirkumflexu postupně klesá po celou dobu. OBR. 11, 12. Dynamika formant dvojhlásek [ei] a [eu] (akutový přízvuk – černě) Straipsniai / Articles 163 RIMA BAKŠIENĖ VÝZKUM KVALITATIVNÍCH INDEXŮ DVOJHLÁSEK V MARJAMPOĻSKÉ NÁŘEČNÍ VARIANTĚ 6. Pro přesnější popis kvality zkoumaných zvuků se v pracích z experimentální fonetiky běžně počítají kvalitativní indexy (viz tab. 2). Porovnáním indexů odpovídajících členů akutových a cirkumflexních dvojhlásek lze přesněji popsat jejich nejdůležitější kvalitativní znaky. Nejčastěji zdůrazněný člen dvojhlásky je kvalitativně výraznější, avšak znaky zvýrazněné přízvukem se liší a závisí na povaze konkrétní samohlásky. TABULKA 2. Kvalitativní indexy dvojhlásek15 Příklad | T Muž. Žen. | Df Muž. Žen. | C Muž. Žen. | Įt Muž. Žen. | B Muž. Žen. | t<á>iko 86 52 737 784 877 894 333 735 107 104 | k<a>īto 189 259 918 1161 854 855 90 779 107 105 | tá<i>ko 447 482 1424 1661 804 811 617 1184 106 105 | ka<ī>to 500 615 1505 1984 793 788 703 1476 107 104 | š<á>ut 22 −30 619 591 890 914 522 545 107 105 | š<a>ūkt −4 −11 582 647 883 894 566 519 109 106 | šá<u>t −62 −127 525 545 879 886 552 883 110 108 | ša<ū>kt −181 −171 694 487 884 895 770 936 111 108 | k<é>ikt 374 438 1352 1630 826 835 729 1357 105 104 | p<e>īkt 375 499 1304 1745 818 816 542 1350 106 104 | ké<i>kt 454 590 1482 1942 809 796 738 1463 106 104 | pe<i>kt 481 651 1529 2112 794 782 869 1670 106 104 | k<é>uras 291 268 1113 1221 842 858 308 1006 106 104 | s<e>ūras 164 86 843 859 859 880 264 706 108 105 | ké<u>ras 3 −78 542 601 880 878 805 779 110 108 | se<ī>ras −55 −157 551 548 872 881 735 1097 111 108 První člen dvojhlásky [áɪ] se vyznačuje nižším tónem a větší kompaktností než odpovídající člen cirkumflexní dvojhlásky; indexy napětí a bemolovosti kolísají. Druhý člen cirkumflexní [ãɪ] má vyšší tón, je difuznější a napjatější než druhý člen akutové dvojhlásky; indexy bemolovosti kolísají. 15 Protože byly hodnoty formantů mužského a ženského hlasu počítány odděleně, jsou odděleně uváděny také indexy. Výpočty ukázaly, že poměry indexů mužských a ženských hlasů se často liší. Při popisu souvislosti mezi kvalitou dvojhlásek a přízvukem byly použity pouze ty indexy, které vykazovaly obdobné poměry. 164 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai První složka diftongu [áu] je kompaktnější a méně bemolová než první složka [aũ]; ostatní indexy kolísají. Druhá složka [aũ] má nižší tón a je napjatější než odpovídající složka akutového diftongu; ostatní indexy, dokonce i bemolovost, která by mohla být pro artikulaci tohoto diftongu důležitá, kolísají. První složka diftongu [éi] má nižší tón (to potvrzují zejména indexy ženského hlasu; indexy mužského hlasu se liší jen málo), je kompaktnější a napjatější než odpovídající složka cirkumflexního diftongu; index bemolovosti kolísá. Druhá složka cirkumflexního [eĩ] má vyšší tón, je difuznější a napjatější; indexy bemolovosti se neliší. První složka diftongu [éu] má vyšší tón, je mnohem difuznější (!), napjatější a méně bemolová než první složka [eũ]. Druhá složka [eũ] se liší pouze nižším tónem; všechny ostatní indexy, dokonce i bemolovost, kolísají. SHRNUTÍ Shrneme-li výzkum kvality diftongů v marijampolském nářečí, lze nepochybně potvrdit, že přízvuk má vliv na kvalitativní rysy. Kvalita první složky souvisí s přízvukem obzvlášť výrazně. Nejuniverzálnějším rysem souvisejícím s přízvukem je tonalita. Nízkotónové složky [a], [u] zvýrazněné akcentovým impulzem se vyslovují níže, zatímco vysokotónové [e], [i] výše než jejich nezvýrazněné protějšky. Výjimkou je pouze první složka diftongu [éi], která má nižší tón ve srovnání s přední, redukovanou složkou cirkumflexního diftongu [e]16. Druhým nejdůležitějším rysem pro rozlišování přízvuků je kompaktnost / difuznost. Kompaktní složky [a], [e] zdůrazněné přízvukem jsou ve většině případů kompaktnější než nezdůrazněné [a], [e], zatímco difuzní [u], [i] jsou difuznější. Z tohoto hlediska je zajímavý akutový [éu]: jeho první složka, ač je od přírody kompaktní, je mnohem difuznější než nezdůrazněná složka cirkumflexní samohlásky. S největší pravděpodobností to souvisí s úzkou samohláskou [e], která je pro marijampolské nářečí charakteristická – v této pozici se vyslovuje obzvlášť úzce a napjatě, hned na začátku diftongu sluchově připomíná samohlásku [i], což potvrzují i údaje o formantech (viz tabulku 1 a obr. 12). Výzkum ukázal, že rys napětí jako indikátor přízvuku je důležitý pouze u samohlásek vysokého stupně otevřenosti [u], [i], které tvoří druhé složky diftongů, a u [e], který má, jak již bylo zmíněno, v nářečí poměrně vysokou polohu jazyka. U nízkého [a] je tento rys zcela bezvýznamný. Nelze tedy tvrdit, že by akutové diftongy v marijampolském nářečí byly tvořeny napjatými a nenapjatými složkami, zatímco cirkumflexní- 16 Podrobnou transkripcí by bylo třeba označit [ę]. Straipsniai / Articles 165 RIMA BAKŠIENĖ ní – z nezdůrazněných a zdůrazněných hlásek, jak se uvádí o dvojhláskách spisovného jazyka (Pakerys 1968: 118; 1982: 182). Příznak zaokrouhlenosti je důležitý pouze pro první složky akútních dvojhlásek [áu] a [éu]: jsou méně zaokrouhlené než odpovídající složky cirkumflexních dvojhlásek, které podléhají silnému zaokrouhlení. Druhé složky [u] jsou z hlediska zaokrouhlenosti podobné jak v akútních, tak v cirkumflexních dvojhláskách. LITERATŪRA Anusienė Lilija 1984: Kirčiuotų akūtinių ir cirkumfleksinių dvibalsių trukmė lietuvių bendrinės kalbos frazėse. – Kalbotyra 35, 12–17. Bacevičiūtė Rima 2004: Šakių šnektos prozodija ir vokalizmas. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Bakšienė (Bacevičiūtė) Rima 2012: Marijampolės šnektos ilgųjų balsių priegaidės: kokybiniai požymiai. – Baltistica 47(2), 293–308. Girdenis Aleksas, Zinkevičius Zigmas 2000 [1966]: Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos. – Aleksas Girdenis. Kalbotyros darbai 1: 1962–1974. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 44–55. Jaroslavienė Jurgita 2010: Rytinių kauniškių Prienų šnektos fonologija. Humanitarinių mokslų daktaro disertacija. Vilnius: Vilniaus universitetas. Laigonaitė Adelė 1958: Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo. – Kalbotyra 1, 71–100. Laigonaitė Adelė 1978: Lietuvių kalbos akcentologija. Vilnius: Mokslas. LKA – Lietuvių kalbos atlasas 2, Fonetika. Vilnius: Mokslas, 1982. LKG – Lietuvių kalbos gramatika 1, Fonetika ir morfologija. Vilnius: Mintis, 1965. LKTCh – Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sud. Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004. Pakerys Antanas 1968: Lietuvių literatūrinės kalbos sudėtinių dvibalsių au, ai, ei akustiniai požymiai. – Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga 3, 97–118. Pakerys Antanas 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija. Vilnius: Mokslas. Pakerys Antanas 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika. Vilnius: Enciklopedija. Pakerys, Plakunova, Urbelienė 1972 – Пакерис Антанас, Плакунова Т., Урбелене Янина, Относительная длительность дифтонгов литовского языка. – Garsai, priegaidė, intonacija. Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga 5, 3–36. Vaitkevičiūtė Valerija 1995: Bendrinės lietuvių kalbos priegaidės. Vilnius: Enciklopedija. 166 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Marijampolės šnektos dvibalsių priegaidės: kokybiniai požymiai VAKKA – Vakarų aukštaičiai kauniškiai ir Klaipėdos krašto aukštaičiai, sud. Rima Bacevičiūtė, Danguolė Mikulėnienė, Vilija Salienė. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2005. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Zinkevičius Zigmas 1994: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Syllable Accents of Diphthongs in the Marijampolė Sub-dialect: Qualitative Features S U M M A R Y The article reveals the experimental analysis of qualitative characteristics in Marijampolė dialect diphthongs. This dialect belongs to the southern part of West Highlanders Kauniškiai. The diphthongs have not been tested experimentally before. The study showed that the accent has a lot of influence on qualitative characteristics of dialect diphthongs. The quality of the first component especially is associated with the accent. Tonality is most universal characteristic associated with the accent. Low tonality components [a], [u], highlighted by pressure of the accent, are pronounced lower and the high tonality components [e], [i] – are pronounced higher. Only the first component of diphthong [éi], which is lower in tone compared with a reduced circumflexical diphthong [e] is the exception. Second in importance is the compactness/diffusive characteristic. Compact components [a], [e], highlighted by accent, in many cases, are more compact than not highlighted, and diffuse [u], [i] are even more diffuse. Only acute [éu] stands out its first component compact by its nature is more diffuse than not highlighted component of circumflexical vowel. This is related with Marijampolės dialect-typical narrow vowel [e]. Tension characteristic as accent indicator is only relevant for high vowels [u], [i], which are second components of the diphthongs, and for vowel [e], which in dialect is pronounced with quite high tongue position. Tension characteristic is quite insignificant for lower tone [a]. Labial characteristic is only important for acute diphthongs [áu] and [éu] first components: they are less labial than corresponding circumflexical diphthong components which are experiencing strong labialization. Second components [u] both in acute and circumflexical diphthongs from labial point of view are similar. Įteikta 2013 m. kovo 13 d. RIMA BAKŠIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Straipsniai / Articles 167