A Semantic–Pragmatic Theory of Proper Names

WILLY VAN LANGENDONCK University of Leuven Oblasti výzkumu: synchronní lingvistika, konstrukční gramatika a závislostní syntax, reference a sémantika, onomastika, teorie jmen, příznakovost, prototypičnost, ikoničnost, slovosled, gramatické kategorie, jako jsou určitost, genericita, číslo, gramatické vztahy a předložky. SÉMANTICKO-PRAGMATICKÁ TEORIE VLASTNÍCH JMEN Sémanticko-pragmatická teorie vlastních jmen ANOTACE Cílem tohoto článku je předložit rozšířenou sémanticko-pragmatickou analýzu vlastních jmen jako reakci na redukcionistický přístup v Pragmatické teorii vlastních jmen (ALL 2012) Richarda Coatese. Tvrdí se, že jména předpokládají nejméně dva druhy předpokladů: gramatické rysy (zejména určitost) a kategoriální předpoklad (základní úrovně), který umožňuje podřazování jmen do kategorií. To vše souvisí s tvrzením, že jména nejen jedinečně referují při užívání jazyka (což je častá, nikoli však jediná funkce), ale také jedinečně označují na úrovni ustálené jazykové konvence. Aby bylo možné toto tvrzení přijmout, je nezbytné rozlišovat mezi jménem a lemmatem jména. Toto rozlišení je relevantní také pro oblast možných konotací a otázku překladu jmen. Jsou předloženy gramatické, filozofické, psycholingvistické a neurolingvistické doklady. ANOTACE Cílem tohoto článku je předložit rozšířenou sémanticko-pragmatickou analýzu vlastních jmen jako reakci na redukcionistický přístup, který Richard Coates předložil v Pragmatické teorii vlastních jmen (ALL 2012). Článek se snaží dokázat, že vlastní jména spočívají nejméně na dvou druzích předpokladů: gramatických rysech (zejména určitosti) a kategoriálním předpokladu (základní úrovně) KLÍČOVÁ SLOVA: jedinečná denotace, reference, lemma vlastního jména, předpoklad, určitost, význam základní úrovně, ustálená jazyková konvence, gramatika, překlad. KLÍČOVÁ SLOVA: jedinečná denotace, reference, lemma vlastního jména, předpoklad, určitost, význam základní úrovně, ustálená jazyková konvence, gramatika, překlad. Straipsniai / Articles 99 WILLY VAN LANGENDONCK předpoklad, který umožňuje subkategorizaci vlastních jmen. To vše souvisí s tvrzením, že vlastní jména nejen označují jedinečný objekt v jazykovém užití (častá, nikoli však jediná funkce), ale také jej vymezují na úrovni ustálené lingvistické konvence. Aby to bylo přijatelné, je důležité rozlišovat mezi vlastním jménem a jeho lemmatem. Toto rozlišení souvisí také s oblastí možných konotací a s otázkou překladu vlastních jmen. Článek předkládá gramatické, filozofické, psycholingvistické a neurolingvistické důkazy. 0. ÚVOD V některých onomastických kruzích se pragmatika – většinou v úzkém smyslu jazykového užívání – jeví jako módní téma pro porozumění vlastním jménům [dále jen jména]. Jména se pak již nedefinují a priori, nýbrž interaktivně, na základě diskurzu a konverzace (De Stefani and Pepin 2006: 131). Coates (2006b: 38) uvádí: „... v každém případě to, co je jménem pro jednoho uživatele jazyka, jím nemusí být pro jiného“. Zdá se, že to znamená, že o charakterizaci ‚vlastnojmennosti‘ rozhoduje mluvčí. Ačkoli je však pravda, že pragmatický přístup ke zkoumání jazyka a jmen zahrnuje studium kontextu, diskurzu, mluvené interakce atd., neznamená to nutně, že uživatel jazyka má rozhodovat o statusu vlastních jmen jako takových. Ve své krajní podobě by tento postmoderní pohled znamenal, že teoretik jmen čelí hrozbě nezaměstnanosti. Naše obavy se zřejmě ukazují jako předčasné, protože Coates (2000; 2005; 2006a; 2006b; 2009; 2012) rozvíjí plnohodnotnou pragmatickou teorii jmen, která je ve skutečnosti stejně a priori jako jiné teorie: Pragmatická teorie ‚vlastnojmennosti‘ (PTP). (srov. již Van Langendonck 2007a: 65–71). PTP chápe pragmatiku jako studium užívání jazyka a teorii jmen jako studium užívání jmen, obojí v poměrně úzkém smyslu. V důsledku toho se gramatika, a dokonce ani sémantika, téměř nezohledňují. Zdá se tedy, že PTP usiluje o omezení počtu pojmů potřebných k charakterizaci jmen. V odborné literatuře však byly předloženy propracovanější definice pojmu pragmatika, u nichž nemusíme uplatňovat Occamovu břitvu. Celkově se zdá bezpečnější jednoduše hovořit o lingvistické teorii, která zahrnuje sémantiku, pragmatiku a gramatiku. V takovém případě jsou pragmatika a sémantika značně provázané, pro některé lingvisty dokonce nerozlišitelné. Například rozlišení mezi tvrzeným a předpokládaným významem je pragmatické i sémantické. Uvažujme často diskutovanou větu The King of France is bald, v níž se předpokládá existence krále (byť v mentálním, fiktivním světě), zatímco jeho plešatost se tvrdí. V sémantickém přístupu se předpoklad existence zachovává při negaci, kdežto tvrzení nikoli: The King of France is not bald. Existuje pragmatičtější pojetí předpokladu jako 100 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names rule compatible with the semantic one (Horn 1996).1 Last but not least, grammar needs no longer be the poor cousin of pragmatics, neither for names, nor for other word classes. V tomto článku se budu zabývat zejména sémanticko-pragmatickými aspekty ‚vlastnojmennosti‘ a pokusím se dospět k uspokojivé teorii jmen, která umožňuje integrovanou teorii všech tří složek: pragmatiky, sémantiky a gramatiky, jak ji pro lingvistiku jako celek poprvé navrhl filozof Morris (1938). Za tímto účelem pojednám o PTP, poukážu na její slabiny a navrhnu řešení vycházející ze sémantických a pragmatických úvah a potvrzená morfosyntaktickými kritérii. Morfosyntax bude podrobně rozebrána ve Van Langendonck (forthcoming). Předběžná poznámka se týká rozlišení mezi jménem a lemmatem jména. Ve Van Langendonck (1999; 2007a: 7–8, 95–102) zavádím a rozvíjím rozlišení mezi jménem a propriálním lemmatem.2 Jméno je výraz přiřazený jedinečně určité entitě v ustálené onomastické a jazykové konvenci (dříve langue, viz níže), například v rámci větných konstrukcí nebo v biografickém, encyklopedickém lexikonu rodinných či jiných jmen (např. Le Petit Robert des noms propres, 2000). Naproti tomu propriální lemma je pouze heslo v onomastickém slovníku, které zatím neoznačuje žádnou konkrétní entitu. Účelem takových slovníků (například seznamů lemmat křestních jmen) je většinou uvádět etymologie. Tato hesla, „čerpaná ze zásoby“ (Coates 2006b: 39), mají dát vzniknout různým jménům, z nichž každé je přiřazeno konkrétnímu denotátu jedinečným způsobem ad hoc. Propriální lemmata sama o sobě ani nedenotují, ani nereferují. Mají však tento potenciál, který většinou zahrnuje také prototypovou kategorii, například ‚ženské‘ v případě Mary. Zde by se mohlo uplatnit Coatesovo vyjádření: „jsou kategorizována na základě očekávání...“ (Coates 2012: 132, pozn. 16). Mělo by však být zřejmé, že to neplatí pro jména v ustálené onomastické konvenci. Ta denotují a kategorizují jedinečně a jsou připravena k užití v diskurzu pro referování, případně k oslovení někoho. Poznámka 1 Horn (1996: 305) characterizes presuppositional meaning in the following way: “To presuppose something is to take it for granted in a way that contrasts with asserting it”; or: “A proposition is presupposed if and only if it is (treated as) non-controversially true in every world within the working context set.” – Strawson (1950 [1971: 12, 25]) speaks of ‘implications’, and later on (1959), of ‘presuppositions’. 2 Coates (2006b: 28; 2012: 132, fn. 16) appears to confound name-form (i.e. phonological shape), proprial lemma and proper name. That is why for this author, denotation is not considered unique, and names are not categorized absolutely. – Brendler (2008) makes distinctions similar to those in Van Langendonck (2007a): proper name = nomen; proprial lemma = archinomen; name in language-use = nome. Hence, implicitly, he distinguishes between unique denotation and reference. – Even the language philosopher Strawson (1950 [1971: 6–8]) distinguishes between ‘an expression’ and ‘a use of an expression’, where an expression is akin to a lemma, since it is said not to refer yet. Straipsniai / Articles 101 WILLY VAN LANGENDONCK že ne všechna lemmata jsou propriální. Některá jsou apelativní, například gladiator, z něhož bylo odvozeno filmové jméno Gladiator. Proto budu používat výraz ‚lemmata jmen‘, který zahrnuje všechna možná lemmata. The PTP is built around two ideas (Coates 2012: 119; 120), which are implicitly present in language philosophical work like that of Mill (1843) and Strawson (1950 [1971] respectively, quoted in Coates (2012: 119–120):3 1) Vlastní jména nemají smysl 2) Podstata toho, co činí výraz jménem, spočívá v referenci, nikoli v denotaci Zatímco první tvrzení není neobvyklé, ačkoli je příliš absolutní, druhé je poměrně kontroverzní a má dalekosáhlé důsledky. Budu se zabývat oběma tvrzeními a zhodnotím čtyři zvláštní důsledky PTP: – Vlastní jména netvoří přesně vymezenou množinu – Vlastní jména nespadají do logicky jednoznačně vymezených kategorií – Vlastní jména nelze překládat – Teoretické zkoumání rozhraní mezi vlastními a nevlastními výrazy má neurofyziologické (a psycholingvistické) důsledky 1. VLASTNÍ JMÉNA NEMAJÍ SMYSL Abychom se vypořádali s pojmem „smysl“, můžeme si položit konkrétní otázky, které kladl Stephen Ullmann a další badatelé, například: Co znamená slovo „stůl“? Nebo Co rozumíte pod slovem „stůl“? Jsou-li to otázky, které dávají smysl, pak má slovo „smysl“, tj. definiční lexikální význam. Slovo stůl můžeme skutečně definovat tak, jak je uvedeno ve slovnících. Taková slova, v tomto případě obecné podstatné jméno stůl, obvykle vykazují polysémii, tj. soubor vzájemně souvisejících sémantických rysů, z nichž jeden je často prototypický. Například Websterův slovník definuje stůl jako kus nábytku tvořený hladkou plochou deskou upevněnou na nohách; tento význam se podobá významu slova deska či seznamu obsahu a podobně. Na základě těchto významů můžeme nalézt referenty. Naproti tomu u jmen převládá označení nad významy, o nichž bude řeč dále. Jak tvrdí Ullmann (1969: 33): „Nelze říci, že člověk rozumí 3 Note that neither Strawson (1950) nor Burge (1973) apply a possible distinction between reference and denotation, so it is obvious that they ‘choose’ the concrete notion of reference, and not the abstract concept of denotation. It is the more obvious to Burge, who sees names as predicative structures with a free variable, hence also accepting “modified proper names” like an Alfred (p. 429). But in such a framework, names cannot be said to be senseless. 102 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names vlastnímu jménu; lze pouze říci, že ví, na koho se vztahuje, čí je to jméno.4 Nedává smysl ptát se: Co znamená slovo „Londýn“? nebo: Co rozumíte pod slovem „Londýn“? Totéž platí pro zájmena: nedává smysl ptát se: Co rozumíte pod „on/ona“, nebo „toto“? Zdá se tedy, že ani jména, ani zájmena nemají smysl, tj. definiční lexikální význam, natož polysémní strukturu.5 1.1. Presupoziční významy ve jménech Zatímco tvrzený, definiční význam (neboli smysl) je u jmen vyloučen, mohou vykazovat presupoziční významy. Ty je třeba odlišovat od konotací či asociací. Konotace jsou nahodilými atributy jmen nebo jmenných lemmat (viz níže), kdežto presupoziční významy jsou vlastními vlastnostmi všech jmen a odrážejí se v jejich morfosyntaktických rysech. Rozlišuji gramatický a kategoriální význam. A. Gramatický význam Jména i (alespoň osobní a ukazovací) zájmena mají takzvané gramatické významy (na rozdíl od Coates 2006b: 39; 2012: 124), například určitost, která indikuje presupoziční předpoklad existence a jedinečnosti v reálném či mentálním světě. Příklady: Londýn, Rýn; on/ona, toto oproti neurčitým někdo, něco. Určitost lze nazvat slabou formou deixis (viz také níže La Palme-Reyes 1993 o jménech). Domnívám se, že zatímco jména i (osobní a ukazovací) zájmena mají v diskurzu jedinečnou referenci, jména mají také jedinečnou denotaci, kdežto zájmena mají denotaci pouze nejedinečnou. Jak uvidíme, PTP odmítá jedinečnou denotaci u jakékoli kategorie. Všimněme si, že dvojí podobnost mezi jmény a zájmeny, pokud jde o deixi (určitost) a absenci definičního smyslu, a v rámci PTP také jedinečné denotace, znamená, že tato 4 Similar observations were by made by Nicolaisen (1995: 391); for German: Boesch (1957: 32) and Debus (1980: 194). But Brendler (2005: 108–109) rejects the relevance of such statements since he adheres to a kind of maximum meaningfulness theory for names. 5 Coates (2012: 121) mentions the term intension, but I think we can dispense with this term, at least as conceived of in the PTP. In this approach, this notion seems to resemble what many researchers, including myself, call categorical meaning. – In the same paragraph, Coates says: “Names cannot not have sense” by Lyons’ (1977) definition. This must be a typing error and should read: “Names cannot have sense”. Straipsniai / Articles 103 WILLY VAN LANGENDONCK teorie nedokáže tyto dvě jmenné třídy odlišit (viz níže pojednání o referenci a denotaci).6 Dalšími gramatickými významy společnými jménům a (osobním a ukazovacím) zájmenům jsou číslo (pohoří Ruwenzori oproti Andy; ona oproti oni) a rod (latinské Julius oproti Julia; anglické on oproti ona). Kromě toho mají jména na rozdíl od zájmen více presupozičního významu než jen gramatické rysy. B. Kategoriální (základní) význam Names, but not name lemmas (compare Coates 2012: 125) have an inherent categorical or, more precisely, a basic level presupposition. Geach (1957, section 16) and Searle (1958) claim this categorical knowledge to be necessary for all uses of a name in order to preserve the referent’s identity. In a long footnote, even the ‘tag’ theorist Kripke (1972, comments, p. 351–352, fn. 58) brings up categorical meaning in names. Strawson (1959: 171, 198) sees ‘sortal universals’ in a sentence like Fido is a dog, an animal, a terrier, and speaks of ‘a presupposition of empirical fact’. Some linguists argue in the same vein: Van Langendonck (1968), Kalverkämper (1978: 89, confounding name and name lemma), Kleiber (1996: 582; 2004, section 4.4), Kuryłowicz (1980), Cisl aru (2006: 2012), Leroy (2012). Examples are: Paris is a city, and The Thames is a river. It is true that one can say: The (river) Thames is not a river, but this implies a contradiction between the presupposition that the Thames is a river and the assertion that it is not. Such categorical presuppositions make the subcategorization of names (not of name lemmas) possible (compare Brendler 2004; Debus 2012, and see below). Psycholingvisté rovněž spatřují ve jménech kategoriální, přesněji základní význam. La Palme Reyes et al. (1993: 445) stanovují vzorec: [Freddie: dog] = [this: dog], což je třeba číst takto: „Freddie v druhu DOG“ je „this v druhu DOG.“ Jména tedy obsahují deiktickou složku (this), stejně jako zájmena, ale také kategoriální význam (dog), který je jinak vlastní obecnému podstatnému jménu. Jména se tak nacházejí mezi zájmeny a obecnými podstatnými jmény (viz také Molino 1982: 19 a další doklady u Van Langendonck 2007a: 169–171). 6 Coates (2006b: 41) claims that pronouns do have sense. For instance, in this/these vs. that/those, the notion of proximity indicates the difference. First, this is not (defining) sense, but a grammatical feature. I cannot reasonably ask: “What do I understand by this?” Second, proximity is almost only relevant where this and that are opposed, e.g. this, not that! Compare the phrase That George Bush in sentence (4), where that is used emotively. Third, in other pronouns, proximity does not play a part. 104 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Neurolinguistic evidence is provided by Bayer (1991). A German aphasic with deep dyslexia could not read names aloud, but she was able to specify elementary features like ‘masculine’, ‘feminine’, ‘city’, or ‘country’ belonging to a name. In fact, these are basic level presuppositions. Bayer distinguishes them (with a different Dutch term) from associations (connotations, see below). He argues that associations belong to the ‘episodic memory’, whereas the categorical meaning belongs to the ‘semantic memory’ (see Van Langendonck 2007a: 110–113). It will be clear that a strictly Millian approach (Coates 2009) cannot account for the conclusions drawn from these neurolinguistic phenomena. For grammatical evidence concerning categorical meaning, see section 3, b). To může stačit pro presupozicionální významy. Jiný druh onymických významů se týká konotativních významů. 1.2. Konotativní neboli pragmatické významy jmen či hesel jmen Van Langendonck (2007a: 81ff.) distinguishes between two kinds of connotative meanings: some of them pertain to the referent and others to the name lemma or the etymology. Konotativní neboli asociativní významy vztahující se k referentu jmen jsou nahodilé (vedlejší, srov. Coates 2012: 133–138). Které významy, pokud vůbec nějaké, se aktivují, závisí na kontextu a znalostech reálného světa. Jiné asociativní významy se vztahují k heslu jména synchronně nebo na základě etymologie, nakolik je ještě průhledná. Oba druhy konotativního významu jsou pragmatické par excellence. A. Pragmatický význam vztahující se k heslu jména nebo etymologii Existují jména, jejichž význam hesla je synchronně průhledný, například přízviska, jména v literatuře nebo magická jména. Tato průhlednost mohla postupně vyblednout, takže musíme hovořit o etymologickém, historickém významu. - Neutrální konotace mohou být v heslech jmen přítomny synchronně. Například název the Rocky Mountains stále říká, o co jde. Význam ‚skalnaté hory‘ se může v kontextu aktivovat, ale také nemusí. - Emotivní význam se objevuje jako rys některých synchronně průhledných hesel jmen, například zdrobnělin (např. nizozemské Jan-tje, Marie-ke) a augmentativ Straipsniai / Articles 105 WILLY VAN LANGENDONCK podoby (např. vlámské/nizozemské nářeční Bert-en, Miel-e) křestních jmen, expresivní alternativní podoby jmenných lemmat, zejména přídomky nebo přezdívky, jako vlámské/nizozemské den Dikke „tlouštík“, de Witte „běloch“, den IJzeren „železný“, Belgenland místo België „Belgie“, Absurdistan jako přezdívka pro Afghanistan (viz Van Langendonck 2007a: 22, 195–197; srov. Palmer 1976). Zde poznamenávám, že lidé mohou do podoby jména, tedy jmenných lemmat, například lemmat křestních jmen, vkládat emocionální konotace. Někteří rodiče například dávají dívkám rádi italská jména, např. Gigliola; jiným se nelíbí podoby jmen jako Detlev apod. Jak je známo, v současnosti by západní křestní jména měla znít příjemně (viz Van Langendonck 2010b). – Beletrie, literatura a jména. Charakteronyma Konotace spojené se jmenným lemmatem se hojně využívají v beletrii, např. Snow White. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat charakteronymům v literatuře, jako jsou Doll Tearsheet, Becky Sharp, Titus Groan atd. (Coates 2012: 136). – Jména a magie Stará germánská osobní jména jako Bern-hard „silný jako medvěd“ dokládají magickou povahu přání. Zde je zvlášť zřejmé, že význam náleží lemmatu, neboť stejné jmenné lemma mohlo mít mnoho osob. Víme také, že tyto významy postupně vybledly přibližně kolem roku 1000. Dnes pouze etymolog ví, co křestní jméno Bernard znamenalo před tisíci lety. Existují i další případy etymologického významu. – Etymologický význam S etymologicky průhledným slovem se pojí konotace; například příjmení Baker nám může, ale nemusí připomenout pekaře. Etymologické významy mohou být zavádějící: Longbridge už není most, nýbrž místo (Coates 2012: 135). Peakův tunel už také není tunelem, ale mostem (viz níže). B. Pragmatický význam vztahující se k denotátu nebo referentu K denotátu nebo referentu se vztahují konotace. Pozorujeme kontinuum od encyklopedických atributů k méně objektivním, subjektivním konotacím. „Fasety“ významu náležejí k souboru objektivních konotací. – Pozorujeme kontinuum od encyklopedických konotací spojených s denotátem, jako například v Napoleon lost the battle of Waterloo, až ke skutečně subjektivním asociacím, které se obvykle vztahují k referentu v diskurzu, například v Ann does not seem to like Obama. Neuropsycholog Semenza (2009) zdůrazňuje rozdíl mezi soubory koherentních významů u obecných podstatných jmen a možnými soubory nekoherentních konotací u jmen. Například mezi následujícími výroky neexistuje žádný sémantický vztah 106 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names výroky: Obama is president of the United States, Obama has a wife and children, Obama does not eat hamburgers atd. Polysémie, jakou známe u apelativ, zde chybí. – A konečně existují tyto „fasety“ významu, jak je nazývá Cisl aru (2006; 2012), na základě materiálu z francouzštiny, rumunštiny a ruštiny. Ačkoli základní význam názvů měst je „město“ a názvů zemí „země“, tato zeměpisná jména často nabývají dalších významů vznikajících metonymií. Příklady z angličtiny: (1) Paris elected a new mayor < Občané Paříže zvolili nového starostu (2) America decided to declare war on terror < Vláda Spojených států amerických se rozhodla vyhlásit válku teroru Osobní jména, zejména jména umělců, mohou zastupovat díla, která tito umělci vytvořili: (3) Rodin se trouve dans la troisième salle du musée (Lemghari 2011) „(Dílo) Rodina se nachází ve třetím sále muzea“ Když vezmeme všechny tyto „významy“ (presupoziční předpoklady a konotace) společně a postavíme je na stejnou úroveň, lze pochopit, proč někteří lidé považují jména za kategorii s největším významem ze všech slovních druhů. Teorie maximální významovosti (Van Langendonck 2007a: 39ff., 51, 58; Coates 2012: 137–138) se objevuje již u Jespersena (1924: 66) a v novější době také v kognitivní lingvistice (v nejširším smyslu). Langacker (1991) a v dosti odlišném kognitivním rámci také Hansack (2004) a Brendler (2008) jsou současnými zastánci tohoto názoru. Z předchozí argumentace však jasně vyplývá, že je vysoce nepravděpodobné stavět všechny významy, ať už plní funkci smyslu, presupozičních předpokladů, nebo konotací, na stejnou úroveň. Můžeme dojít k závěru, že v první velké debatě o filozofii jmen mezi Johnem Stuartem Millem a Bertrandem Russellem (v návaznosti na Gottloba Fregeho) se oba mýlí: Millovy (1843) a Coatesovy (2012) „štítkové“ teorie správně odmítají (definiční) smysl, ale opomíjejí presupoziční předpoklady (v 19th. století neznámé), zejména inherentní kategoriální presupoziční předpoklad jmen (nikoli lemmat jmen), zatímco Russellova (1918) deskripční teorie zřejmě připouští, že jména mají („zkrácený popisný“) definiční smysl. Ačkoli jména mohou mít významy vztahující se k denotátu nebo referentu, případně k lemmatu jména a etymologii, všechny tyto významy náležejí k pragmatickému užívání jmen v diskurzu. Ačkoli jménům upírám definiční smysl, výše uvedené gramatické a kategoriální presupoziční předpoklady, a dokonce i konotační významy, odlišují jména od nesmyslných slov. Odmítnutí jakéhokoli smyslu či presupozičního významu by ztížilo sémantické odlišení jmen od nesmyslných slov. Coatesovo východisko spočívá v rozlišování smyslu a významu v poměrně širokém pojetí. Jména tedy mají význam v tom smyslu, že „označují jednotlivce, když se užívají“ (Coates 2006b: 41–42). V Coates (2012: 133) čteme, že „význam jakéhokoli jména se ustavuje prostřednictvím Str aipsniai / Articles 107 WILLY VAN LANGENDONCK reference” a dále že základním významem jména je jeho denotace. To však znamená směšování významu a denotace neboli reference (o tomto nedorozumění viz Strawson 1971: 10). Taková tvrzení jsou každopádně dosti matoucí. Na rozdíl od angličtiny mají jiné západoevropské jazyky pouze jedno slovo, jímž překládají sense a meaning. Dokonce i angličtina má pro obě slova jen jedno sloveso: to mean (protože to sense znamená něco jiného). Proto nevidím, proč je pro zamýšlený účel PTP relevantní zavádět pojem „význam“. Konečně výše uvedené sémantické úvahy potvrzují Saussurovu tezi (v souladu s moderní kognitivní lingvistikou, viz Langacker 1987; 1991), že všechny jazykové prvky mají formu i význam; tím se staví proti Coatesovi (2006b: 41), který odmítá toto tvrzení uvedené ve Van Langendonck (2007a: 69). Jak jsem tam poznamenal, Coates (2006a: pozn. 16) připouští, že jména nejsou „bezvýznamná“. „Některá z těchto ‚významů‘ by se nejlépe nazývala asociacemi.“ Otázka se tak redukuje na povahu vztahu mezi „smyslem“ a „významem“. Podle mého názoru není třeba postulovat několik radikálně odlišných druhů sémantických kategorií (Van Langendonck 2007a: 69; citováno také v Coates 2006b: 41). Dodal jsem však, že vše závisí na funkci významů, která souvisí s konstrukcemi, v nichž se vyskytují. Například gramatický význam „blízkost“, který je v určitých kontextech relevantní u dvojic this/that a these/those (nikoli však u jiných zájmen), nelze označit za „definiční smysl“ (viz poznámku 6). Uveďme další příklad: pojem „ženské pohlaví“ je lexikálně vyjádřen podstatným jménem woman, gramaticky však zájmenem she a křestním jménem Mary (například pokud označuje Ježíšovu matku). V posledních dvou případech skutečně používáme gramatický termín „ženský rod“ (viz také Van Langendonck 2007a: 85). 2. DENOTACE A DENOTÁTY, REFERENCE A REFERENTY If we keep with Coates (2012) to Lyons (1977), we can hold: “Reference is the act of picking out an individual referent in a context of utterance”. “Denotation is the range of potential referents of a word or other expression (its extension), that is, it is an abstraction from reference...”⁷ The PTP holds that the essence of names 7 In Van Langendonck (2007a) the term ‘referent’ is used in the sense of ‘denotatum’, as has been a fairly common practice. However, in this paper (and theoretically everywhere), it is imperative to sharply distinguish between ‘denotation’ in established linguistic convention (see below) and ‘reference’ in language use. – Note, by the way, that in the first place, denotation and reference are considered here as mental. Whether the mental denotata correspond to real world entities is a philosophical issue. Snow White is a name, just like Obama. 108 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names je odkazovat v kontextu jedinečně a zdá se, že také denotovat, nikoli však jedinečně (Coates 2012: 121). Tato teze představuje větší problém než názor, že jména nemají smysl. Jedinečnou referenci (tj. v užívání jazyka) poskytují také určité popisy (např. The Dutch queen abdicated) a určitá zájmena (např. She abdicated). V tomto ohledu PTP nedokáže odlišit jména ani od určitých zájmen, ani od určitých apelativních jmenných frází. Ani denotace nerozlišuje zájmena od jmen či apelativ, neboť všechny tři jmenné kategorie mají v rámci PTP nedenotaci s jedinečným rozsahem. Například zájmeno I denotuje třídu všech mluvčích a v nekonečném počtu případů odkazuje na konkrétního mluvčího. S pojmem „reference“, jak jej používá PTP, se pojí další problémy. Zaprvé, jak poznamenává Strawson (1971: 25), existují i jiné než určité referenční užití, například neurčité odkazování. V případě jmen, jejichž „základní funkcí je jedinečně odkazovat na jednotlivce“ (Coates 2012: 30), bychom měli přinejmenším mluvit o „určité referenci“. Další problém spočívá v tom, že pokud definice jmen zásadně závisí pouze na jejich odkazování na entitu v užívání jazyka, můžeme se ptát, zda jde o přiměřenou charakteristiku propriálnosti. V tabulce 1 Coates (2006b: 29) uvádí „trinoda-necessitas“ funkcí jmen: referenci, vokaci a nominaci. Pokud je však „propriálnost“ ztotožněna s odkazováním bez smyslu v užívání jazyka (Coates 2006b: 30, 42; 2012), stojíme před důležitou otázkou vztahu mezi referencí a denotací na jedné straně a vokací a nominací (pojmenováním) na straně druhé. Skutečným problémem je, že v posledních dvou případech k žádnému „odkazování“ nedochází: přísně vzato mluvčí jménem „neodkazuje“, když někoho oslovuje, alespoň ne v náležité charakterizaci „jedinečně referenčního užití“, které Strawson (1950 [1971: 1]) ztotožňuje s „zmíněním, učiněním výpovědi o něčem, mluvením o něčem“. Ve vokativní větě John, come here! je John v diskurzu „osloven“, nikoli „referenčně označen“, tj. nemluví se o něm. Ačkoli je tedy „odkazování“ v diskurzu (ať už se smyslem, či bez něj) hlavní funkcí jmen, nemůže definovat jména jako taková. Bylo by to podobné například ztotožňování jmen s osobními jmény, k němuž se ve skutečnosti někdy uchylujeme, protože nejčastěji označovanými entitami jsou muži a ženy. Problém představuje také nominace. Ve větě I christen you John vzniká denotát. Ani zde nedochází k „odkazování“. Nominace vede k denotaci, která je u jmen ad hoc a jedinečná. Navíc takzvaná „ostenzivní definice“ (Algeo 1973; Van Langendonck 2007a: 34, 37), například This is Jennifer, také není prostým aktem odkazování. Je tedy třeba si uvědomit, že odkazování v diskurzu je jen jedním z možných užití, byť nejčastějším. S výjimkou jeho četnosti by se proto mělo stavět na roveň vokaci, nominaci a ostensi. Jedinečná denotace se naproti tomu dá považovat za základ těchto čtyř funkcí jmen: reference, vokace, nominace a Straipsniai / Articles 109 W I L L Y V A N L A N G E N D O N C K ostense. Jinými slovy, denotace je abstrakcí vokace a ostense stejně jako reference a často vzniká nominací (udělením jména). Konečně je třeba poukázat na to, že tyto čtyři funkce se vyskytují také u obecných podstatných jmen a jména od nich neodlišují. K aktu odkazování viz výše. Vokace se pojí s apelativy a zájmeny stejně jako se jmény, např. Kevin/You/Boy, come here! Pokud jde o apelativa, nominace se objevuje ve výroku astronoma Let’s call this pulsating star a ‘pulsar’; ostense pak ve větě This is a pulsar. Podobné ostensi jsou „identifikační výroky“, jako například That is the man who swam the channel twice on one day, které se liší od běžné věty, jako je That man swam the channel twice in one day (Strawson 1971: 25). Nyní bych se rád zabýval vztahem mezi referencí, denotací a jedinečnou denotací. Je zvláštní, že PTP vůbec připouští denotaci u jmen, když je propriálnost definována jako pouhé „odkazování bez smyslu“. Coates (2012: 121) považuje denotaci jména za „epifenomén opakovaného úspěšného odkazování, jehož se dosahuje jeho vyslovením“. Na druhou stranu Coates (2012: 120–121; 137) označuje názor, že propriálnost spočívá v odkazování bez smyslu denoting, za „vnitřně rozporný a prokazatelně nepravdivý“; jde o nešťastné tvrzení, protože ve skutečnosti má na mysli: „Jména denotují jednotlivce, avšak nedenotují je jedinečně“ (Coates 2006b: 37, 42). Pozoruhodné však je, že jedinečná denotace se připouští u výrazů jako the Milky Way a dokonce i the Sun (ibid., s. 32), ačkoli ve vesmíru existuje mnoho sluncí. Proč tedy odmítat intuitivní a široce přijímanou jedinečnost jmen? Coates (2006b: 29) kupodivu uvádí: „v případě lidských nositelů se nabyté jméno stává ohniskem jedinečné individuální identity“; toto tvrzení se přinejmenším u osobních jmen blíží připuštění jedinečné denotace. Podobně na otázku, jak jméno identifikuje referent v kontextu užití, Coates (2012: 136) odpovídá: „Prostřednictvím sdílené znalosti svévolného, avšak stabilního a rigidního spojení jazykové formy s jednotlivcem.“ Právě o tom jedinečná denotace je. Pojem „referent“ sám o sobě nestačí. Coates (2006b: 41) navíc tvrdí, že zájmena jako „deiktické výrazy“ by se neměla zaměňovat se jmény, „jejichž referenční potenciál může být vícenásobný, avšak v každém jednotlivém případě pevně stanovený (nebo rigid, dáme-li přednost Kripkeho termínu“ (srov. Kripke 1972 = 1980). Totéž však lze říci o určitých zájmenech, jejichž referenční potenciál může být vícenásobný, avšak v každém jednotlivém případě pevně stanovený neboli rigidní. Kripke ani Strawson (1950 [1971: 23]) ve skutečnosti nerozlišují jména od zájmen, zřejmě proto, že stejně jako většina filozofů jazyka nerozlišují (jedinečnou) denotaci od reference, stejně jako nerozlišují „ustálenou jazykovou konvenci“ od „užívání jazyka“ (dřívější langue a parole; viz níže). Proto může Kripke (1972: 345, pozn. 16) snadno tvrdit: „Demonstrativa lze užívat jako rigidní designátory a volné proměnné lze užívat jako rigidní designátory neurčených objektů.“ To znamená, že rigidní 110 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names označování není ani „nesmysluplným denotováním“, nýbrž pouze (jedinečným) „nesmysluplným referováním“ v jazykovém užití. Přesto se zdá, že jeho pojem „rigidního designátoru“ má označovat právě jedinečnou denotaci vlastních jmen jako takových. Podle Kripkeho je vlastní jméno rigidním designátorem v tom smyslu, že „v každém možném světě označuje tentýž objekt“ (Kripke 1972: 269). Například jménem Nixon rigidně referujeme a označujeme tutéž osobu v jakémkoli kontextu (nebo „světě“ ve filozofické terminologii), takže můžeme tvrdit: „nikdo jiný než Nixon nemohl být Nixonem“ (s. 270), ale Nixon například nemusel být prezidentem. Je nutnou pravdou, že Nixon je Nixon, nikoli však to, že je nebo byl prezidentem USA, a dokonce ani to, že se jmenoval Nixon. Jedinečnost se zachovává předpokladem, že v každém kontextu vede kauzální řetězec reference k témuž entitě. Donnellan (1974: 3) se přiklání k tomu, čemu dává přednost říkat „teorie historického vysvětlení“, protože kauzalita zde ve skutečnosti nehraje roli. Coates (2012: 133) se této teorii blíží, když denotaci jména považuje za „trvalé a rigidní pouto, které bylo extenzionálně navázáno s jeho historicky ustaveným referentem či referenty“.8 Lze totéž říci o obecných podstatných jménech nebo zájmenech? Zřejmě ne. Je pravda, že Nixon zůstává Nixonem, ale zájmeno he nebo určitý popis the president nemusí v různých situacích a diskurzech označovat téhož muže. Namítne se, že může existovat několik různých Nixonů. To však lze vysvětlit nahodilou homofonií. Quine (1960: 130) a Searle (1971: 139) hovoří o homonymních vlastních jménech, ačkoli se termín „homonymie“ běžně používá v případě homofonie apelativ (srov. Strawson 1974: 60).9 Každopádně zde nejde o polysémii. Vezmeme-li to v úvahu, zdá se zřejmé, že jméno má jedinečnou denotaci.10 To je však možné pouze díky rozlišení mezi jménem připsaným určité entitě a propriálním lemmatem, obecněji řečeno lemmatem jména. Protože Coates (2012: 122) rozdíl mezi těmito dvěma pojmy nevidí, name je třeba chápat jako name lemma, když píše: „Vytržené z kontextu, jméno Howard Archer denotes každého jednotlivce, který toto jméno nese.“ Formuloval bych to takto: potenciál složeného propriálního lemmatu Howard Archer zahrnuje různé jedinečné denotáty, na něž se toto lemma vztahuje ad hoc. Žádný takto pojmenovaný muž nemusí 8 McKinsey (2010) obhajuje (proti Kripkemu a dalším) individualistický přístup k referenci jmen. 9 Even in 1950, Strawson (1971: 23) sees a name as “governed by ad hoc conventions for each particular set of applications of the word to a given person”, although on the same page, he speaks of “the lingering superstition that a name is logically tied to a single individual”. 10 Brendler (2008) accounts for the difference between common and proper nouns by means of set-theory. Whilst proper nouns (names) indicate a one-element class in the brain, common nouns indicate a more-than-one element class (but see Van Langendonck 2006 [2011]; 2010a). Straipsniai / Articles 111 WILLY VAN LANGENDONCK mít cokoli společného se svými jmenovci. Další argument pro jedinečnou denotaci vychází z možností překladu. Předpokládejme, že několik mužů se jmenuje De Cremer (ze středověkého vlámského či nizozemského cremer „kupec“). V jednom případě jde o příjmení Mercatora. Tímto jménem je totiž nazýván pouze tento slavný geograf. Ostatní lidé jménem De Cremer takto nazýváni nebudou. Podívejme se na místní jména. Existují nejméně dvě města jménem Bergen, jedno v Belgii a druhé v Norsku. Přeložit jako Mons (francouzské endonymum) lze však pouze belgické místní jméno Bergen. Ve Flandrech jsou tři města jménem Mechelen. Ačkoli mají všechna tři jména stejnou etymologii, název největšího města se do francouzštiny a angličtiny překládá jako Malines, druhé, Mechelen(-Bovelingen), se ve francouzštině nazývá Marlinne a třetí, Mechelen(-aan-de-Maas), se nepřekládá.11 U vlastních jmen se nevyskytuje polysémie jako u apelativ. Každého člověka, na nějž se vztahuje anglické apelativum baker, lze německy označit jako Becker a francouzsky jako boulanger, protože se předpokládá, že všichni pečou chléb. Totéž platí pro určitá zájmena: na každého muže, o němž se v angličtině mluví jako o he, lze v němčině odkazovat zájmenem er a ve francouzštině zájmenem il nebo lui. Nejde tedy o otázku lexikálního významu či jeho absence, nýbrž o jedinečnou denotaci či její absenci. Proto ani the sun, ani the pope nejsou vlastními jmény ani „jedinými denotáty“, jak tvrdí Coates (2012: 123). Sluncí je mnoho a bylo mnoho papežů. V každé výpovědi je jejich význam v zásadě stejný. Slova sun a pope mají jasný lexikální význam, řekněme „hvězda“ a „pontifex maximus“. Nedávno papež (Benedictus) abdikoval, a tak byl zvolen nový papež, nový pontifex maximus. To, že se jména přidělují jedinečným způsobem ad hoc, je nejen intuitivně a logicky zřejmé, ale také nezbytné k rozlišení jmen od zájmen a určitých popisů, jakož i k zachování identity, jak tvrdí řada filozofů. Řada logiků hovoří o „individuálních konstantách“. V podobném duchu Anderson (2007: 291) tvrdí: „Zájmena... se od... jmen liší především tím, že postrádají pevnou referenci.“ Andersonův termín „pevná reference“ ve vztahu ke jménům je zjevně třeba chápat jako „jedinečnou denotaci“. Proto je zavádějící Strawsonovo (1950 [1971: 23]) tvrzení, „že slovo ‚he‘ lze při různých příležitostech užít k označení různých lidí nebo různých zvířat; totéž platí o slově ‚John‘ a spojení ‚the cat‘.“ To platí pouze na povrchové úrovni jazykového užití a opomíjí rozdíl mezi jménem a lemmatem, ačkoli jeho vlastní pojem „výrazu“ je téměř totožný s pojmem lemmatu (viz poznámku 2). 11 Rozšíření názvů Mechelen, totiž aan-de-Maas a Bovelingen, mají oficiálně rozlišit tato homofonní jména, jejich obyvatelé je však nepoužívají (viz Goossens 1986). Všimněme si také, že tato rozšíření jsou ad hoc a pevně stanovená, tj. nelze je nahradit jinými, jak by to bylo možné u apelativ, a to ani při označení téhož referentu; srovnejme: the bakery at the corner může, ale nemusí být the bakery at the crossroads atd. 112 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Velká četnost homonymních osobních jmen, jako jsou John a Brown v angličtině, není univerzálním jevem. Propriální lemma osobního jména, z nichž vzniká řada křestních jmen i příjmení, představují od christianizace významnou podtřídu jmenných lemmat v indoevropských antroponymických onomastikonech (srov. Van Langendonck 2007a).12 Rozveďme vztah mezi jménem a lemmatem. Vezměme propriální lemma Mary v anglickém onomastikonu. Můžeme říci, že obvykle – ne však vždy – dává vzniknout denotaci konkrétních žen. Mezi jedinečné denotáty, které z tohoto lemmatu vycházejí, patří mimo jiné Mary, Ježíšova matka, nebo Mary Stuartová a tak dále... Tyto denotáty pak mohou být v diskurzu užity jako referenty. Uvažujme následující odvození: propriální lemma Mary → jména s jedinečným denotátem (např. Mary, Ježíšova matka, základní úroveň: žena) → diskurzní referenty In fact, Coates’ adoption of the useful notion of bestowal (Coates 2006b: 29, 40) implies that often a name lemma is explicitly assigned ad hoc to one entity at a time, which is then denoted uniquely. Although name lemmas are often proprial (e.g. John, Mary), they are not seldom non-proprial (e.g. the film Gladiator), or constitute a complex lemma (e.g. the novel The Old Man and the Sea). Thus, unlike Coates (2012: 121) claims, name-bestowal is not “established through acts of reference...”, but rather, as Kripke (1972) contends, by a “baptismal” act, or more generally, a naming act. Surely, names do not always come into being by bestowal. Evolution may be more frequent (see Coates 2005: 3; 2012: 124). Many names gradually develop from definite descriptions or other constructions by repeated unique use in context, in this case “through acts of reference...” Only in this case we do have gradual onymization. The order in the above schema should then be reversed: diskurzní referenty the rocky mountains → jméno s jedinečným denotátem (the Rocky Mountains, základní úroveň: pohoří) → jmenné lemma the Rocky Mountains To nic nemění na skutečnosti, že jméno jako the Rocky Mountains lze stále považovat za jméno s jedinečným denotátem. Význam pojmu jedinečné denotace pro jména nepřímo naznačují psychologové: Valentine, Brennen a Brédart (1996: 179) uvádějí: „... uzly výrazů vlastních jmen [jako Jack Nicholson] se nepropojují přímo se sémantickým systémem specifickým pro identitu, nýbrž pouze prostřednictvím uzlu identity osoby (PIN). PIN je předlexikální uzel, který reprezentuje jednotlivce“, tj. „konkrétní položku či adresu v systému konceptuální paměti“ (Hollis a Valentine 2001: 99). PIN tedy lze ztotožnit s jedinečným denotátem, který může vést k refer- 12 V jiných jazycích často nacházíme lemma podobná apelativům; viz například Van de Velde (2006; 2008; 2009). Stripsniai / Articles 113 WILLY VAN LANGENDONCK entu v diskurzu. Zpravidla nelze referovat bez denotátu (viz však níže). Jistě se však mohou snadno vytvářet nová jména, protože jména tvoří otevřenou třídu (na rozdíl od Anderson 2004: 457; srov. Coates 2006b: 30). Pokud se ustálí, vstupují do onomastikonu jako denotáty a do diskurzu jako referenty nebo jako formy oslovení. 3. JMÉNA, USTÁLENÁ JAZYKOVÁ KONVENCE A GRAMATIKA Názor, že jména mají jedinečnou denotaci a mohou v diskurzu referovat, je v souladu s Langackerovým (1987) pojetím ustálené jazykové konvence (dříve langue neboli kompetence), která tvoří kontinuum s užíváním jazyka (dříve parole neboli performancí). Stejně jako denotace je abstrakcí od reference atd., je ustálená jazyková konvence abstrakcí od užívání jazyka. Pouze v rámci ustálené jazykové konvence má smysl hovořit o gramatice či morfosyntaxi, které většina lingvistů považuje za jádro jazykového systému. Tak lze jménům přiznat skutečné místo v gramatice jakožto strukturní kategorii, stejně jako všem ostatním slovním druhům. Pojďme tyto rozdíly probrat. A) Ustálená jazyková konvence Langackerovo pojetí ustálené jazykové konvence je pružné a užitečné také pro vlastní jména. V jeho rámci rozlišujeme ustálenou onomastickou konvenci. Jména se stávají součástí ustálené onomastické konvence buď udělením, nebo postupnou onymizací. To nám umožňuje formulovat tři pozorování. 1) Ačkoli PTP připouští, že referenční akty fixují denotaci vlastních podstatných jmen (Coates 2006b: 39; 2012: 121), není jasné, kam se tato denotace zařazuje, jsou-li jména definována z hlediska reference při užívání jazyka. Jedinečná denotace zjevně náleží k ustálené jazykové konvenci. Odmítnutí této jedinečnosti v PTP opět znemožňuje rozlišovat mezi jmény a zájmeny, protože v tomto rámci obojí v podstatě odkazuje při užívání jazyka, i když se může zdát, že také denotuje, nikoli však jedinečně, jak předpokládá PTP. Absence pojmu ustálené jazykové konvence vedla filozofy, jako byl Bertrand Russell ([1918] 1964: 201; 1919: 179), k tvrzení, že skutečná jména jsou „logicky vlastní jména“, tj. odkazující slova jako this nebo that (srov. Kripke 1972: 345, pozn. 16; viz výše). Russell nazýval běžná jména „zkrácenými popisy“. Jistě, odkazující slova jako this nebo that odkazují jedinečně v určitém kontextu, v jiném kontextu však bude reference odlišná. Vezmeme-li však Kripkeho termín „rigidní designátor“ vážně, jména denotují jedinečně v jakémkoli kontextu. 114 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names 2) Mezi ustálenou onomastickou konvencí a užíváním jmen v řeči a písmu existuje kontinuum. Jméno můžeme použít pouze jednou a pak na ně zapomenout, takže se nestane součástí ustálené onomastické konvence. Když například mluvíme o neoblíbeném hostovi, mohli bychom říci: Hitler is coming tonight. V tomto příkladu je Hitler zatím pouze novým referentem v diskurzu, nikoli denotátem v ustálené onomastické konvenci. To je jeden krajní případ. Druhým krajním případem jsou jména, která ve společnosti fungují po staletí, například příjmení nebo názvy měst, zemí, řek a podobně. 3) Pojem ustálené onomastické konvence nám umožňuje rozpoznat, že existují dobře ustálená jména známá a užívaná pouze v malých společenstvích, například rodinné přezdívky, jako nizozemské Ons Pop „Naše panenka“, jak jí říkal její otec. V této minimální vlámské komunitě jde o ustálené jméno (Van Langen-donck 2007a: 286). Druhým krajním případem jsou jména známá po celém světě, například Africa nebo Mandela. B) Gramatika a jména V rámci PTP, v němž podstatou jmen je odkazovat v diskurzu, gramatika jmen sotva může najít své místo. Coates tvrdí: „vlastní jmennost je nejlépe chápána jako pragmatický, nikoli gramatický či strukturní pojem“ (Coates 2000: 1166; 2005: 3; 2006a: 369). Ačkoli Coates (2006b: 39) připouští existenci „vlastních podstatných jmen“ (jako Mary, John), tento pojem označuje za „epifenomén pojmu onymic reference“, přičemž onymic dále nedefinuje. V souladu s Websterovou definicí „epifenoménu“ by to znamenalo, že vlastní podstatné jméno – nebo jmenná fráze s vlastním jménem (Coates 2006a) – je druhotným jevem, který doprovází referenci prostřednictvím jmen a je jí způsoben. Protože však Coates (2006a) staví onymickou referenci do protikladu k sémantické referenci, jsou onymická i zájmena, neboť stejně jako jména postrádají definiční smysl. Jinými slovy, pojmy „onymický“, „jméno“ a „vlastní podstatné jméno (fráze)“ stále potřebují řádnou definici (viz také Anderson 2007: 120, citováno v Coates 2006b: 39). Vlastní jména jsou slova jako ostatní (podobně Anderson 2003: 360; viz také Nübling, Fahlbusch a Heuser 2012). Odchýlení se od obecného pojetí slovních druhů klade důkazní břemeno na toho, kdo se odchyluje. Na druhou stranu, předpokládáme-li, že PTP má v podstatě pravdu, proč by se podobná analýza neměla vztahovat na všechny lexémy v jazyce: podstatná jména, slovesa atd.? Pokud ano, tvrdíme, že ustálená jazyková konvence je epifenoménem užívání jazyka; řečeno běžnějšími konvenčními termíny, ustálená jazyková konvence je abstrakcí od užívání jazyka, což lze stěží označit za nový poznatek. Co jsme v argumentaci PTP získali? Její tvrzení se z- Straipsniai / Articles 115 WILLY VAN LANGENDONCK tvrzením redukuje na zdůrazňování role reference a užívání jazyka a na minimalizaci role denotace a ustálené jazykové konvence. To však nevyhnutelně vede k zanedbávání role gramatiky při definování jmen a dalších jazykových kategorií. Pro PTP nejsou jména dokonce ani strukturní kategorií (viz výše), přestože je notoricky obtížné odlišit je od jiných podstatných jmen: obecných podstatných jmen a zájmen. Měli bychom namísto toho setrvat u názoru, že gramatika popisuje ustálenou jazykovou konvenci, definuje jména jako výrazy s jedinečným denotátem vedle základního jmenného lemmatu a jako podtřídu podstatných jmen, která v angličtině přijímají determinátory, na rozdíl od zájmen; například that rozvíjí George Bush v (4) a Britain’s rozvíjí Jeremy Irons v (5): (4) That George Bush is a nice guy. (Vandelanotte and Willemse 2002: 22) (5) Britain’s Jeremy Irons was present at the premiere in New York. (Vandelanotte and Willemse 2002: 25) Dále můžeme odlišit jména od obecných podstatných jmen. Pro definici jmen v angličtině a také pro kategoriální význam jména jsou relevantní těsné apozitivní struktury tvaru [(určitý člen) + podstatné jméno + (určitý člen) + podstatné jméno], například Fido the dog (Van Langendonck 2007a: 4, 131).13 Jednotka, která necharakterizuje, nýbrž identifikuje, je jméno, tj. Fido. Apelativum dog označuje kategoriální presupozici. Gramatické, tj. morfosyntaktické rysy jsou samozřejmě specifické pro jednotlivé jazyky.14 Zatímco většina indoevropských jazyků zřejmě obsahuje těsné apozice (například francouzské la ville de Paris, nizozemské de stad Amsterdam nebo polské miasto Kraków „(to) město (zvané) Krakov“, řada jiných jazykových skupin paralelní struktury nemá.15 To není problém, pokud pojmem „jméno“ rozumíme totéž, totiž komparativní koncept (k tomuto pojmu viz Haspelmath 2010) „nominální výraz s jedinečnou denotací a presupozicí základní úrovně, avšak bez definičního smyslu“. Každý jazyk využívá dostupné struktury. Bantské jazyky proto jako ukazatele vlastního jmenného charakteru využívají jmenné třídy a značky shody. Například v bantském jazyce eton „vlastní jména, ať už jde o starobylé hydronymy, toponyma či klanová jména, nebo o improvizované přezdívky, jsou vždy ve třídě 1 a“ (Van de Velde 2006; 2008). Názvy měsíců se vyskytují v těsné apozici, například: 13 Moltmann (2013) pojednává o „sortálech“ a těsných apozicích se jmény z jiné perspektivy. 14 See also Haspelmath (2010): “Descriptive formal categories cannot be equated across languages because the criteria for category-assignment are different from language to language.” 15 Jistě, ne všechny těsné apozice vyjadřují význam základní úrovně; například President Obama neříká, že Obama je nutně prezidentem. Význam základní úrovně většinou není výslovně vyjádřen, zejména ne u prototypických jmen, jako jsou osobní jména, kde se považuje za samozřejmý. 116 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names měsíc červen. To znamená, že jde o vlastní jména. Potvrzují to i další jazyky. V austronéském jazyce tuvaluštině mají názvy měsíců onymický status: když se někdo zeptá na název měsíce, použije tázací zájmeno, které se používá pro vlastní jména. Podobně se v rapanujštině, jíž se mluví na Velikonočním ostrově, názvy měsíců označují „osobním markerem“ a, který signalizuje onymický status, např. i a hora iti „v srpnu“ (Idiatov 2007, převzato z Van Langendonck a Van de Velde 2007: 459–461). Jedinečná denotace vlastních jmen odráží gramatický fakt, že vlastní jména nepřipouštějí restriktivní vztažné věty, jak se opakovaně argumentovalo (viz také Van Langendonck 2007a: 143). Uveďme příklad z nizozemštiny: je negramatické říci: (6) *Karel die in Londen woont, komt morgen. „Charles, který žije v Londýně, přijede zítra“ Naproti tomu mohu říci: (7) De Karel die in Londen woont, komt morgen. „Ten Charles, který žije v Londýně, přijede zítra“ Zatímco ve větě (6) nelze referenci k jménu Karel omezit, protože jde o vlastní jméno s jedinečnou denotací, ve větě (7) je omezení možné, neboť jmenná fráze de Karel obsahuje apelativizované proprium. Jak jsem uvedl výše, presupoziční status na základní úrovni se potvrzuje také morfologicky a/nebo syntakticky. Názvy zemí obvykle obsahují příponu označující status země, např. Fin-land, German-y, Chin-a (viz Van Langendonck 2007a: 202–206). Zatímco těsná přístavková spojení mohou ve většině indoevropských jazyků vyjadřovat význam na základní úrovni (srov. Fido the dog, the river Thames), v některých bantuských jazycích se význam na základní úrovni vyjadřuje shodou. Van de Velde (2009: 224) uvádí: „Vlastní jména v kirundštině vyvolávají stejný vzorec shody jako obecné podstatné jméno, které se používá k označení jejich kategorie na základní úrovni.“ Další gramatické doklady statusu vlastních jmen a presupozičního statusu na základní úrovni u vlastních jmen nalezne čtenář u Van Langendoncka (v tisku). 4. DŮSLEDKY PTP Vlastní jména netvoří vymezenou množinu Pro tento názor lze něco říci, už jen proto, že žádná lexikální kategorie netvoří vymezenou množinu. Hlavním důvodem neostré hranice mezi vlastním jménem a apelativem je skutečnost, že existují prototypická jména, jako jsou křestní a rodinná jména a místní jména (všechna založená především na propriálních lemmatech), a méně Straipsniai / Articles 117 W I L L Y V A N L A N G E N D O N C K prototypická jména, například názvy jazyků, u nichž zcela záleží na konstrukci, zda podstatné jméno funguje jako jméno, nebo jako obecné podstatné jméno; srov. (a) Kalkatungu is an exotic language; (b) I’ll never learn any Kalkatungu (Van Langendonck 2007a: 65, 70, 243). V (a) je název jazyka skutečně onymický, v (b) se chová jako kvantifikované obecné podstatné jméno. Podobným případem jsou obchodní a značkové názvy (Van Langendonck 2007a: 235–238; 2007b). Čísla lze podle konstrukce chápat jako jména, apelativa nebo přídavná jména (Van Langendonck 2007a: 239 a násl.); srov. (a) Three is a sacred number; (b) the number three [apozice]; (c) I saw three lions. V (a) a (b) je three jménem, v (c) však funguje jako druh přídavného jména. Gramatika nám tedy může pomoci, ačkoli PTP nikdy neuvádí žádné formální, tj. morfosyntaktické důkazy, protože gramatika se podle této teorie jeví pouze jako epifenomén (viz výše). Další okrajovou onymickou kategorií jsou názvy měsíců. Ačkoli se tato jména často vyskytují v apozici, jejich denotát se ne vždy jeví jako jedinečný kvůli cyklické povaze měsíců; srov. (a) June was fairly hot (necyklické) oproti (b) June is always hot (cyklické). Proto je status názvů měsíců velmi sporný (srov. Van Langendonck 2007a: 55, 64). Není nepředstavitelné, že se taková okrajová jména v různých jazycích chápou odlišně, například jako jména nebo jako apelativa (viz výše). Gramatika nám může pomoci také u výrazů s nepropriálními, zejména apelativními lemmaty, jako je the Old Vicarage (Coates 2006a). Jistě, když se tento výraz užívá v řeči, o jeho statusu rozhodne kontext, stejně jako u běžné homonymie. Na úrovni ustálené jazykové konvence (v PTP nikdy nezmiňované) však existují dva výrazy: jméno the Old Vicarage a jmenná fráze založená na apelativu the old vicarage. V posledním případě jde o skutečnou frázi, protože do ní lze vložit další prvky, například the old but still beautiful vicarage. To není možné u jména the Old Vicarage, které se chová jako [člen + onymické slovo Old-Vicarage]. Kromě toho zde můžeme jméno apelativizovat, když řekneme: I don’t know of another Old Vicarage. A konečně, u jmen jako the Rocky Mountains, the North Sea, the Atlantic Ocean je základní významový typ formálně vyjádřen. Neplatí to vždy, jako v případě oblíbeného příkladu PTP Peak’s Tunnel, který je ve skutečnosti mostem, nikoli tunelem (Coates 2012: 125). Můžeme tedy předpokládat kontinuum od synchronně průhledných jmen, jako je the North Sea, až po jména s etymologicky průhlednou, avšak synchronně zavádějící konotací, jako je Peak’s Tunnel. Posledním bodem je, že lidé zřejmě váhají u výrazů jako the universe nebo the internet. Až do současnosti mají skutečně jediný denotát, tj. jsou singletony, ale nenazval bych je jmény, protože u nich není k dispozici kategoriální presupozice. To, že se obvykle nepíší s velkým počátečním písmenem, naznačuje jejich apelativní status, ačkoli nejde o skutečný důkaz. 118 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Vlastní jména nespadají do logicky pevných kategorií Tato teze opět směšuje jméno (přiřazené entitě) a jmenné lemma (dosud nepřiřazené). Je zásadní uvědomit si, že jedinečnost a základní významový typ se nepřiřazují na úrovni jmenného lemmatu, nýbrž na úrovni jména označujícího jedinečný denotát. Na tom není nic nelogického. Mary je propriální lemma, které lze přiřadit ženám, ale jistě také jiným entitám, například lodím. Mary však označuje jedinečnou osobu poté, co bylo lemma ad hoc uděleno konkrétní ženě jako jméno. Více než jeden denotát může mít nikoli jméno, nýbrž jmenné lemma (viz výše; srov. Coates 2006b; 2012: 125). Pravděpodobnostní kategorizace (Coates 2012: 121; 125–129) se týká lemmatu s jeho potenciálem označovat více denotátů, nikoli jména. S největší pravděpodobností, tj. prototypicky, lemma Mary označuje konkrétní ženu, a zjevně jich může být více, vždy však ad hoc a jedinečně. Podle mého názoru vlastní jména nejen odkazují v diskurzu, ale tvoří také kategorii výrazů, které označují jedinečně a podkategorizují se podle jazykových kategorií na základě synchronního základního významového typu. Proto také Peak’s Tunnel nemusí být tunelem (Coates 2012: 125). V současnosti toto jméno označuje most. Sémanticky průhledná historická generická označení mohou být skutečně zavádějící. Pokud jde tedy o označování a kategorizaci, vlastní jména se liší od zájmen a obecných podstatných jmen (tj. určitých deskripcí), což v PTP není zřejmé. Vlastní jména nelze překládat Podle PTP nelze jména překládat, protože postrádají smysl. Bude však zřejmé, že vše závisí na tom, jak chápeme překlad. Websterův slovník definuje sloveso „přeložit“ jako „převést do vlastního nebo jiného jazyka“. Většina slovníků jiných jazyků uvádí rovněž tuto širokou definici. Španělský Diccionario castellana (1987) tak pro traducir uvádí „volver una cosa de una lengua en otra“. Nizozemský Van Dale (2005) definuje vertalen „přeložit“ jako „van de ene taal in de andere overbrengen“ (přenést z jednoho jazyka do druhého). Podobně Koenen-Endepols (1970): „in een andere taal overzetten“. Německý Duden (1999) definuje übersetzen „přeložit“ jako „in einer anderen Sprache [wortgetreu] wiedergeben“ (vyjádřit v jiném jazyce). Několik slovníků zahrnuje do definice také smysl (nebo význam). Francouzský Nouveau Petit Robert de la langue française (2010) uvádí podrobnou definici: traduire = „faire que ce qui était énoncé dans une langue naturelle le soit dans une autre, en tendant à l’équivalence sémantique et expressive des deux énoncés“ (zajistit, aby to, co bylo vyřčeno v jednom Straipsniai / Articles 119 WILLY VAN LANGENDONCK přirozeném jazyce, bylo vyřčeno v jiném, a usilovat přitom o sémantickou a expresivní ekvivalenci obou výpovědí). Oxford English Dictionary (1991) je nejednoznačný: to translate = „převést z jednoho jazyka do druhého“ nebo „změnit do jiné jazykové podoby při zachování smyslu“. Budeme-li vycházet z širší a běžnější definice překladu, snadno do ní zahrneme i jména, přestože jde o „volnější způsob“ definování (Coates 2012: 129). Francouzská definice a druhá formulace OED jsou zřejmě určeny pro věty. V takovém případě nepředstavují jména ve větě žádný problém, ani když se nepřekládají. Zde je třeba učinit další rozlišení. Především bychom měli znovu rozlišovat mezi jmény a propriálními či jinými jmennými lemmaty. Někdy se překládají jména, jindy pouze jmenná lemmata. 1) Pokud jde o jména, nabízí se další rozlišení. Jména se základním propriálním lemmatem buď nemají žádný překlad, nebo mají překlad ad hoc, bez zásahu smyslu, avšak se „denotační ekvivalencí“ (k tomuto termínu viz Coates 2012: 130). Například jméno jako německé Mönchengladbach se pravděpodobně nikdy nepřekládá; belgické jméno města Liège se do němčiny překládá jako Lüttich, do nizozemštiny jako Luik; v Coatesově terminologii tedy „mají stejný denotát“. Všimněme si, že tyto denotáty je třeba chápat jako jedinečné. Kdyby existovalo jiné Liège, pravděpodobně by mělo jiný překlad, nebo žádný (srov. výše Mechelen). Jména s transparentním základním apelativním lemmatem se mohou, ale také nemusí překládat pomocí transparentního obsahu. Jméno the Rocky Mountains se do němčiny a nizozemštiny překládá zřídka, ale do francouzštiny vždy: les Montagnes Rocheuses (Michel Rateau, osobní sdělení). Německý toponym der Schwarzwald se však do angličtiny překládá jako the Black Forest, do francouzštiny jako la Forêt Noire a do nizozemštiny jako het Zwarte Woud. Lze očekávat, že „překlad“ transparentních základních prvků je skutečně spíše libovolný a může se v jednotlivých jazycích lišit. New York se do francouzštiny, němčiny ani nizozemštiny nepřekládá, ale ve španělštině se transparentní prvek New „překládá“: Nueva York; podobně v polštině: Nowy York. Lyons (1977) rozlišuje mezi osobními a místními jmény. Osobní jména se zpravidla nepřekládají, například John Major se do francouzštiny nepřekládá jako Jean (le) Majeur. Jména významných historických osobností se však překládají, například Carolus Magnus (lat.) = Charlemagne (fr.) = Charlemagne (angl.) = Karl der Grosse (něm.) = Karel de Grote (nizoz.). Humanisté překládali svá příjmení do latiny. Mercator se původně jmenoval De Cremer (viz výše). Lidová etymologie je při překladu jmen rušivým faktorem. Coates (2012: 131) uvádí příklad Hereford, který byl na počátku 20. století převeden do jazyka irských Romů jako Hairy Foot.16 16 Pokud jde o sociolingvistické aspekty vícenásobného pojmenovávání míst, viz Walther (1968). 120 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names 2) Naproti tomu se někdy překládají pouze propriální lemmata. To platí pro několik křestních jmen, například John, Jean, Johann, Jan, nebo Juan mají původ v původním propriálním lemmatu Johannes. Ve Flandrech může být tentýž muž někdy nazýván Jan (nizoz.) nebo Jean (fr.). Stejně tak se řadě mužů jménem Piet (nizoz.) říká také Pierre (fr.). Dalším příkladem je Miriam, z něhož jsou odvozena jména Mary, Marie, Maria atd. Záleží samozřejmě na znalostech lidí, kde končí srozumitelná synchronie a začíná nesrozumitelná diachronie (srov. Brendler 2008). Prostřednictvím rozlišení mezi jménem a jmenným lemmatem tak lze načrtnout propracovanější obraz překladu jmen. Smysl (nebo význam) při překladu nepředstavuje žádný problém. Teoretizování o rozhraní mezi propriálními a nepropriálními výrazy má neurofyziologické (a psycholingvistické) důsledky PTP tvrdí: „sémantická reference je zprostředkována lexikálním a gramatickým významem, a její zpracování je proto náročnější“ (Coates 2012: 124); tedy náročnější u obecných jmen než u vlastních jmen. Dále (s. 132): „vlastní jména mají nižší náklady na zpracování než plně rozvinuté výrazy se sémantickou referencí“. Z toho vyplývá Onymic Reference Default Principle (ORDP), podle něhož „výchozí interpretací jakéhokoli jazykového řetězce je interpretace jako jména (tj. bez smyslu)“. Co je však třeba interpretovat, pokud žádný smysl neexistuje? V souvislosti s nesmyslnými slovy sám Coates (2006b: 41) tvrdí: „Pomocí slova tegumai nebudete moci k ničemu odkazovat, dokud vám neřeknu, jaký má smysl.“ A právě to chtějí lidé vědět. Pro tvrzení ORDP se každopádně nepředkládají žádné experimentální ani jiné důkazy. Mají-li vlastní jména kategorický význam, jak tvrdím já i mnozí další, znamená to, že základní jsou obecná jména, protože příslušné kategorie jsou odvozovány od obecných jmen. Pro Langackera (1991) jsou skutečně základními jmény obecná jména (srov. Van Langendonck 2007a: 51, 117). Coates (2012: 132) dokonce spekuluje, že „propriální/onymická reference spočívá na kratším řetězci neuronů nebo na účinněji se aktivujících synapsích“, ačkoli neuropsychologové jako Semenza a Zettin (1988: 718) pouze naznačují, „že vlastní jména by mohla být, stejně jako některé jiné kategorie, zpracovávána nezávisle v rámci sémantického systému“. O nákladech na zpracování se nezmiňují. Z psychologie je dobře známo, že se lidé automaticky snaží dát smysl jakémukoli řetězci zvuků či písmen, což potvrzuje jazykovou primárnost obecných jmen s jejich definujícím smyslem. Pokud jde o vlastní jména, při jejich vybavování je jediným vodítkem základní smysl daného jména (který v PTP ani není přítomen) a případný či každopádně, Straipsniai / Articles 121 W I L L Y V A N L A N G E N D O N C K nesourodý soubor konotací, bude proces vybavování obtížný. U obecných podstatných jmen však existuje soudržný, polysémní soubor významů, který může mnohem snáze vést k identifikaci entity. Psycholingvisté nyní skutečně předpokládají, že „ve srovnání s obecnými názvy [tj. obecnými podstatnými jmény, WVL] je obtížné naučit se jména osob a zapamatovat si je“ (Hollis and Valentine 2001: 99). Tato myšlenka vychází z psychologických experimentů, jako byl experiment vedoucí k paradoxu Baker–baker (Valentine, Brennen and Brédart 1996: 39). Stručně řečeno, tento paradox říká, že lidé při pohledu na fotografii muže zpravidla poměrně snadno spojí s jeho podobou apelativum baker, ale homofonní příjmení Baker si vybaví podstatně obtížněji. Valentine, Brennen and Brédart (1996: 39) uvádějí: „jména se vybavovala méně často než povolání, i když šlo o tytéž položky“, jako v případě B/baker (příjmení a apelativum). Předpokládá se, že v mozku existuje přímé spojení mezi mužem a příjmením, zatímco síť souvisejících významů (bread, bakery atd.) umožňuje subjektu lépe si uchovat vztah mezi mužem a povoláním baker než vztah mezi mužem a jménem Baker. To také vysvětluje, proč lidé s přibývajícím věkem zapomínají jména mnohem snáze než obecná podstatná jména (James 2004). Taková psycholingvistická zjištění jsou v rozporu s Onymic Reference Default Principle, přinejmenším v podobě, v jaké je formulován v PTP. Naproti tomu je třeba říci, že tato psychologická zjištění nevyvracejí tvrzení, že onymická reference je „výchozím způsobem reference“ (Coates 2012: 132). V podobném duchu Van Langendonck (2007a: 51, 117ff.; 2008) tvrdí, že jména představují prototypická podstatná jména pro referenci (denotaci) a vykazují neoznačené gramatické rysy, jako je určitost, a většinou také jednotné číslo, konkrétnost a negeneričnost. Z toho je zřejmé, že čelíme paradoxu: jména jsou prototypickým a nejpohodlnějším prostředkem denotace a reference, ale kvůli absenci definičního významu se vybavují obtížněji než sémanticky plně členěné obecné jmenné fráze. V této souvislosti Coates (2012: 132) zastává názor, „že jakmile je onymická reference prostřednictvím výrazu ustavena, tedy když se výraz stal jménem, není cesty zpět...“ To je pravděpodobně případ. Ztratit konkrétní význam je snazší než jej znovu získat. Toto tvrzení připomíná rozsáhlou literaturu o gramatikalizaci, v níž se argumentuje, že gramatické morfémy ztratily svůj lexikální význam a nemohou se vrátit ke svému lexikálnímu původu (viz mimo jiné Brinton and Traugott 2005). Pokud jde o jména, Van Langendonck (2009) dochází k závěru, „že jména nejsou gramatikalizovaná ani lexikalizovaná apelativa či neonymické konstrukce..., ale že přinejmenším ‚evoluční jména‘, tj. jména, která nevznikla z proprialního (či jiného) lemmatu v rámci ilokučního aktu (křestní jména, názvy filmů atd.), prošla desemantizačním procesem, který může spustit řadu formálních procesů, stejně jako v případě gramatických kategorií, u nichž k desemantizaci rovněž dochází.“ 122 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names 5. ZÁVĚRY Mé obecné závěry jsou následující: tezi PTP, že jména nemají význam, je třeba zpřesnit. Nemají definiční význam, mají však presupozice, tj. gramatický význam a kategoriální či základní úrovňovou presupozici, a také konotativní pragmatické významy v jmenných lemmatech, například emotivnost, literární a magický obsah, a konečně konotativní vedlejší významy vztahující se k denotátu či referentu jména, jako jsou encyklopedické nebo subjektivní informace a významové aspekty. Předpoklad inherentní kategoriální (základní úrovňové) presupozice zásadně závisí na rozlišení mezi jmény a jmennými lemmaty, z nichž nejvýraznější jsou propria jako lemmata. Jmenná lemmata mají pouze potenciál denotovat a přiřazovat ke kategorii. Když filozofové a psychologové uvažují o kategoriálním významu, zjevně jej připisují samotnému jménu, nikoli jeho lemmatu. Tvrzení, že podstata jména spočívá v referenci, nikoli v denotaci, je třeba obrátit: denotace je prvotní a jedinečná. Jinak bychom nedokázali odlišit jména ani od určitých deskripcí, ani od určitých zájmen. V užívání jazyka je třeba stavět referenci, vokaci, nominaci a ostensi na roveň. Reference jako taková tedy nemůže definovat jména. Jen pokud přijmeme jedinečnou denotaci, můžeme mluvit o jménech jako o prvcích fungujících v systému ustálené jazykové konvence a odkazujících v užívání jazyka. Morfosyntax tuto situaci zrcadlí: například jména nepřipouštějí restriktivní vztažné věty a svůj kategoriální význam vyjadřují v určitých těsných apozicích, přinejmenším v řadě indoevropských jazyků, a také ve shodových vzorcích alespoň v bantuštině kirundi. Psycho- a neurolingvistika tyto analýzy potvrzují. Zda jména vstupují do onomastikonu udělením, nebo prostřednictvím opakované reference apelativních či jiných konstrukcí, na věci nic nemění. Spolehlivou synchronní kategorizaci jmen umožňuje jejich inherentní význam základní úrovně a předpoklad, že jejich denotace zahrnuje jedinečnost. Ani prostá definice překladu, ani definice zahrnující význam nám nebrání předpokládat, že některá jména, případně jejich jmenná lemmata, lze překládat, byť různými způsoby. Pro Onymic Reference Default Principle PTP není předložena žádná experimentální ani jiná evidence, třebaže se onymická reference jeví jako „výchozí způsob reference“, pokud je základem „reference“ ‚jedinečná denotace‘. Nakonec bych chtěl zdůraznit, že gramatika potvrzuje plausibilitu sémanticko-pragmatických konceptů a tezí této teorie.17 Tvrzení, že 17 Tato teorie se v zásadě neliší od tezí ve Van Langendonck (2007a). Zde jsem se však zaměřil na rozlišení mezi jedinečnou denotací a jedinečnou referencí, zpřesnil jsem další pojmy, například pojem jmenného lemmatu, presupozice a konotace, a předložil několik myšlenek o překladu jmen. Straipsniai / Articles 123 WILLY VAN LANGENDONCK Tvrzení, že v PTP není pro gramatiku vlastních jmen místo, je nepochopitelné, protože je v příkrém rozporu s jazykovými fakty. V nejrůznějších jazycích lze vlastní jména odlišit od apelativních konstrukcí (určitých deskripcí) a určitých zájmen (viz mimo jiné nedávno: Anderson 2007; Idiatov 2007; Van de Velde 2006; 2008; Van Langendonck 2007a a připravovaná práce). Je skutečně nepředstavitelné, že pouze jedna jazyková kategorie, tj. vlastní jména, nemá řádný (tj. pouze „epifenomenální“) gramatický status. REFERENCES Algeo John 1973: On Defining the Proper Name (University of Florida Humanities Monograph 41). Gainesville: University of Florida Press. Anderson John M. 2003: On the structure of names. – Folia Linguistica 37: 347–398. Anderson John M. 2004: On the grammatical status of names. – Language 80: 435–474. Anderson John M. 2007: The grammar of names. Oxford: Oxford University Press. Bayer Joseph 1991: Representatie van algemene namen en eigennamen in het mentale lexicon: neurolinguistische evidentie [Representation of common nouns and proper names in the mental lexicon: neurolinguistic evidence]. – Tabu 21(2): 53–66. Boesch Bruno 1957: Die Eigennamen in ihrer geistigen und seelischen Bedeutung für den Menschen. – Der Deutschunterricht 9(5): 32–50. Brendler Silvio 2004: Klassifikation der Namen. – Namenarten und ihre Erforschung. Ein Lehrbuch für das Studium der Onomastik, ed. by Andrea Brendler, Silvio Brendler. Hamburg: Baar, 69–72. Brendler Silvio 2005: Über den gerechten Tod der Auffassung vom Namen als bilaterales Zeichen. – Proceedings of the XXIst International Congress of Onomastic Sciences (Uppsala 2002), ed. by Eva Brylla, Mats Wahlberg. Uppsala: SOFI. Vol. I, 98–117. Brendler Silvio 2008: Nomematik. Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie). Hamburg: Baar, 2008. Brinton Laurel J., Elizabeth Closs Traugott 2005: Lexicalization and language change. Cambridge University Press. Burge Tyler 1973: Reference and proper names. – Journal of Philosophy 70/14: 425–439. Cislaru Georgeta 2006: Propriétés catégorielles des noms de pays. – Onoma 41: 83–113. 124 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Cislaru Georgeta 2012: Les facettes des toponymes: des données contextuelles aux modèles sémantiques. – Colloque international: Défis de la toponymie synchronique. Structures, contextes et usages. (Université Rennes 2). To appear. Coates Richard 2000: Singular definite expressions with a unique denotatum and the limits of properhood. – Linguistics 38/6 [370 of the continuous series], 1161–1174. Coates Richard 2005: A speculative psycholinguistic model of onymization. – Naming the world. From common nouns to proper names (RIOn International Series 1), ed. by Brozović–Rončević, Dunja and Enzo Caffarelli. Roma: Società Ed. Romana, 3–12. Coates Richard 2006a: Properhood. – Language 82: 356–382. Coates Richard 2006b: Some consequences and critiques of The Pragmatic Theory of Properhood. – Onoma 41: 27–44. Coates Richard 2009: A strictly Millian approach to the definition of the proper name. – Mind and Language 24.4, 433–444. Coates Richard 2012: Eight issues in the Pragmatic Theory of Properhood. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 119–140. Debus Friedhelm 1980: Onomastik. – Lexikon der Germanistischen Linguistik, hrsg. von Hans Peter Althaus, Helmut Henne, Herbert Ernst Wiegand. Tübingen, 187–198. Debus Friedhelm 2012: Namenkunde und Namengeschichte. Eine Einführung. Berlin: E. Schmidt Verlag. De Stefani Elwys, Pepin Nicolas 2006: Une approche interactionniste de l’étude des noms propres: les surnoms de famille. – Onoma 41: 131–162. Donnellan Keith 1974: Speaking of nothing. – The Philosophical Review 83: 3–31. Geach Peter 1957: Mental Acts. London: Routledge and K. Paul. Goossens Jan 1986: Die Namen der belgischen Gemeinden und ihre Schreibung. – Amtlicher Gebrauch des geographischen Namengutes, ed. by Bozen E. Kühebacher, 225–242. Hansack Ernst 2004: Das Wesen des Namens. – Namenarten und ihre Erforschung. Ein Lehrbuch für das Studium der Onomastik, ed. by Andrea Brendler, Silvio Brendler. Hamburg: Baar. Haspelmath Martin 2010: Comparative concepts and descriptive categories in crosslinguistic studies. – Language 86/3, 663–687. Hollis Jarrod, Valentine Tim 2001: Proper-Name Processing: Are Proper Names Pure Referencing Expressions? – Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, Vol. 27, No. 1, 99–116. Horn L. R. 1996: Presupposition and implicature. – The Handbook of Contemporary Semantic Theory, ed. by Sh. Lappin. Oxford: Blackwell, 299–319. Straipsniai / Articles 125 WILLY VAN LANGENDONCK Idiatov Dmitry 2007: A typology of non-selective interrogative pronominals. Doct. diss. University of Antwerp. Online manuscript. James L. E. 2004: Meeting Mr. Farmer versus meeting a farmer: specific effects of aging on learning proper names. – Psych aging 19, 515–522. Jespersen Otto 1924: The Philosophy of Grammar. With a New Introduction and Index by James D. McCawley. Chicago/London: The University of Chicago Press. Kalverkämper Hartwig 1978: Textlinguistik der Eigennamen. Stuttgart. Kleiber Georges 1996: Noms propres et noms communs: un problème de dénomination. – Méta 41(4), 567–589. Kleiber Georges 2004: Peut-on sauver un sens de dénomination pour les noms propres? – Jean-Christophe Verstraete (ed.). Grounding and headedness in the noun phrase. Studies for Willy Van Langendonck. Special Issue of Functions of Language 11 (1), 115–145. Kripke Saul 1972: Naming and necessity. – Semantics of Natural Language, ed. by Davidson, Donald, and Gilbert Harman, 2nd ed. Dordrecht/Boston, 253–355. Kuryłowicz Jerzy 1980: The linguistic status of proper nouns (names). – Onomastica 25, 5–8. Langacker Ronald W. 1987: Foundations of Cognitive Grammar, vol. I: Theoretical Prerequisites. Stanford: Stanford University Press. Langacker Ronald W. 1991: Foundations of Cognitive Grammar, vol. II: Descriptive Application. Stanford: Stanford University Press. La Palme Reyes Marie, MacNamara John, Reyes G. E., Zolfaghari H. 1993: Proper names and how they are learned. – Memory 1(4): 433–455. Lemghari El Mustapha 2011: Complexité sous-catégorielle des noms propres métonymiques et continuum massif vs comptable. To appear in: Proceedings of the 24th International Congress of Onomastic Sciences (Barcelona). Leroy Sarah 2012: Toponymes et constructions toponymiques en français. – Colloque international: Défis de la toponymie synchronique. Structures, contextes et usages. (Université Rennes 2). To appear. Lyons John 1977: Semantics. Cambridge: Cambridge University Press. McKinsey Michael 2010: Understanding proper names. – Linguistics and Philosophy 33/4: 325–354. Molino Jean 1982: Le nom propre dans la langue. – Jean Molino et al. (eds.). Le nom propre. Langages 16 (66), 5–20. Moltmann Friederike 2013: Names, sortals, and the mass-count distinction. Online manuscript. 126 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Morris Charles 1938: Foundations of the theory of signs. – International Encyclopedia of Unified Science. Nicolaisen Wilhelm F. H. 1995: Name and appellative. – Name Studies. An International Handbook of Onomastics (Handbook of Linguistics and Communication Science 11), ed. by Ernst Eichler, Gerold Hilty, Heinrich Löffler, Hugo Steger, Ladislav Zgusta. Berlin: Mouton de Gruyter, vol. I, art. 56, 384–393. Nübling Damaris, Fahlbusch Fabian, Heuser Rita 2012: Namen. Eine Einführung in die Onomastik. Tübingen: Narr/Francke. Palmer F. R. 1976: Semantics. A New Outline. Cambridge: Cambridge University Press. Pepin Nicolas, Elwys De Stefani, eds. 2010: Eigennamen in der gesprochenen Sprache. Tübingen: Narr/Francke. Quine Willard V. O. 1960: Word and Object. Cambridge/Mass.: M.I.T. Press. Russell Bertrand 1918 [1964]: The philosophy of logical atomism. – Logic and Knowledge. Essays 1901–1950, ed. by R. C. Marsh. London: Allen and Unwin. Original edition 1918. Russell Bertrand 1919: Descriptions. – Introduction to Mathematical Philosophy. London, chapter 16, 167–180. Searle John 1958: Proper names. – Mind 67, 166–173. Searle John 1971: The problem of proper names. – Semantics. An Interdisciplinary Reader in Philosophy, Linguistics and Psychology, ed. by Danny Steinberg, Leon A. Jak obovits. Cambridge: Cambridge University Press, 134–141. Semenza Carlo 2009: The neuropsychology of proper names. – Mind and Language 24/4, 347–369. Semenza Carlo, Zettin Marina 1988: Generating proper names: a case of selective inability. – Cognitive Neuropsychology 5, 711–721. Strawson Peter F. 1950 [1971]: On referring. – Mind, new series 59 (1950), number 235: 320–344. Reprinted with footnotes in: Strawson, Peter F. 1971. Logico-Linguistic Papers, 1–27. London: Methuen. Strawson Peter F. 1959: Individuals. An Essay in Descriptive Metaphysics. London: Methuen. Strawson Peter F. 1974: Subject and Predicate in Logic and Grammar. London: Methuen. Ullmann Stephen: 1969. Words and their Use. London. Valentine Tim, Brennen Tim, Brédart Serge 1996: The cognitive psychology of proper names: on the importance of being Ernest. London: Routledge. Straipsniai / Articles 127 WILLY VAN LANGENDONCK Vandelanotte Lieven, Willemse Peter 2002: Restrictive and non-restrictive modification of proprial lemmas. – Word 53(1), 9–36. Van de Velde Mark L. O. 2006: Multifunctional agreement patterns in Bantu and the possibility of genderless nouns. – Linguistic Typology 10(2), 183–221. Van de Velde Mark L. O. 2008: A grammar of Eton. Berlin: Mouton de Gruyter. Van de Velde Mark L. O. 2009 [2012]: Agreement as a grammatical criterion for Proper Name status in Kirundi. – Onoma 44, 219–241. Van Langendonck Willy 1968: Review of F. Debus. Aspekte zum Verhältnis Name – Wort (Groningen: Wolters 1966). – Beiträge zur Namenforschung 3, 203–205. Van Langendonck Willy 1999: Neurolinguistic and syntactic evidence for basic level meaning in proper names. – Functions of Language 6(1), 95–138. Van Langendonck Willy 2006 [2011]: Name theory and set theory: the return of the maximum meaningfulness view of names. – Onoma 41, 45–62. Van Langendonck Willy 2007a: Theory and Typology of Proper Names. Berlin: Mouton de Gruyter. Van Langendonck Willy 2007b: Trade and brand names: proper or common nouns? – Names in Commerce and Industry: Past and Present (colloquium Antwerpen 2006), ed. by Ludger Kremer and Elke Ronneberger-Sibold. Berlin: Logos, 2007, 23–33. Van Langendonck Willy 2008: Not common nouns but proper names are the prototypical nouns. – I nomi nel tempo e nello spazio. Atti del XXII Congresso Internazionale di Scienze Onomastiche, vol. 1, ed. by Maria-Giovanna Arcamone, Donatella Bremer, Davide De Camilli, Bruno Porcelli. Pisa, ETS, 815–822. Van Langendonck Willy 2009: Proper names, grammaticalization and lexicalization. – Teoretické a komunikační aspekty proprií. Prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu, ed. by M. Harvalík, Eva Minářová, Jana M. Tuskova. Brno: Masarykova Univerzita, 89–102. Van Langendonck Willy 2010a: Names and identity. On the nomematic approach. Review article of Silvio Brendler, Nomematik, Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie). Hamburg: Baar, 2008. Beiträge zur Namenforschung 45/2, 193–220. Van Langendonck Willy 2010b: Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch. Hrsg. von Brendler, Andrea & Brendler, Silvio. 2007. Anlässlich der 65. Geburtstage von Rosa Kohlheim und Volker Kohlheim. Hamburg: Baar. – Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 179–193. Van Langendonck Willy Forthcoming: Names and Grammar. – Oxford Handbook of Names and Naming. Oxford: Oxford University Press. 128 Acta Linguistica Lithuanica LXIX A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names Van Langendonck Willy, Van de Velde Mark 2007: Naar een universele theorie van eigennamen [Towards a universal theory of proper names]. – Handelingen van de Koninklijke Commissie voor Toponymie & Dialectologie 74, 429–467. Walther H. 1968: Mehrnamigkeit von Siedlungen als sprachsoziologische Erscheinung. – Leipziger namen kundliche Beiträge 2, 19–28. Semantinė pragmatinė tikrinių žodžių teorija SANTRAUKA Šis straipsnis – reakcija į redukcionistinį požiūrį, kurį Richardas Coatesas išdėstė publikacijoje „Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood“ (Acta Linguistica Lithuanica 66, 2012, 119–143). Joje autorius tikrinius žodžius, kaip specifinės leksikos vienetus, aptaria pragmatinės lingvistikos teorijos aspektu, pagrįstu dviem esminėmis idėjomis: tai, kad tikriniai žodžiai neturi reikšmės ir kad tikrinių žodžių esmė – įvardijimas, o ne denotacija. Tokius teiginius reikėtų vertinti gana kritiškai, nes šios nuostatos ne visai pagrįstos. Tai galima įrodyti atlikus išsamią semantinę pragmatinę tikrinių žodžių analizę. Šiuo aspektu išanalizavus tikrinius žodžius ir pateikus gramatinių, filosofinių, psicholingvistinių ir neurolingvistinių įrodymų galima teigti, kad: 1) tikriniai žodžiai turi specifinę semantiką, kuri susijusi su žmonių psichika, t. y. patirtimi, kalbėjimo situacija, suvokimu ir visu enciklopediniu žinojimu, lemiančiu sėkmingą komunikaciją. Semantinis santykis yra santykis ne tarp žodžio ir daikto, bet tarp dviejų mentalinių fenomenų – žodžio reprezentacijos ir pasaulio reprezentacijos individo sąmonėje; 2) tikriniai žodžiai ne tik įvardija unikalų objektą kalbos vartosenoje, bet ir pažymi jį nustatytos lingvistinės konvencijos lygiu. Kad tai taptų priimtina, svarbu išskirti tikrinį žodį ir tikrinio žodžio lemą. Šis išskyrimas susijęs su konotacijos sritimi. Įteikta 2013 m. balandžio 4 d. WILLY VAN LANGENDONCK University of Leuven, Department of Linguistics Blijde-Inkomststraat 21–3308, BE–3000 Leuven, Belgium [email protected] Straipsniai / Articles 129