Aldonas Pupkis. „Juozas Balčikonis ir didysis „Lietuvių kalbos žodynas“

ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniuská univerzita Směry vědeckého výzkumu: teorie gramatiky, dějiny gramatické vědy, sociální lingvistika. Aldonas Pupkis JUOZAS BALČIKONIS A VELKÝ LITEVSKÝ SLOVNÍK Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2013, 478 p. ISBN 978-609-411-3 Každé vědecké dílo začínáme číst předmluvou, protože v ní autor uvádí cíl své práce a zvolenou metodu. Zde se píše, jak vznikla myšlenka pustit se do rozsáhlejšího zobecňujícího výzkumu dějin litevské lexikografie. Autor se však přiznává, že mu nešlo ani tak o zobecnění jako o vyprávění o počátcích přípravy Lietuvių kalbos žodyno a o dalších činnostech souvisejících s lexikografickou prací prof. Juoza Balčikonise, jakož i o podání informací o lidech, kteří tak či onak pomáhali redakci slovníku. Posouzení toho, jak se mu to podařilo, ponechává čtenáři. Trochu přehnaná skromnost: každý píše tak, jak mu připadá nejvhodnější, a čte tak, jak je schopen porozumět. Balčikonis si slovník představoval jako pomník národu a tato jeho představa určila typ slovníku. Existují i jazykovědné obory, které s národním charakterem nesouvisejí. Nebudu je zde všechny vyjmenovávat; postačí srovnávací historická gramatika, protože na počátku litevské lexikografie byl tento směr jazykovědy dominantní (v Litvě dokonce příliš dlouho) a myšlenka obecné lingvistiky, která vznikla ve Francii na počátku 20. století a podněcovala k oddělení diachronie od synchronie a k většímu zájmu o jazyk jako systém, do Litvy ještě nedorazila. Proto byli podle názoru, který se prosadil v Německu ve druhé polovině 19. století, že vědecká jazykověda může být pouze historická, litevští lingvisté po dlouhou dobu také rozdělováni na vědce a praktiky a jejich práce na vědecké a praktické, jež neměly s vědou nic společného. Tak například Kazimieras Jaunius a Kazimieras Būga byli skutečnými vědci, zatímco Jonas Jablonskis a Juozas Balčikonis praktiky; Balčikonis byl navíc stylistou (s. 24). Také slovníky se dělily na vědecké a praktické. Takové rozdělení lingvistů a jazykovědných prací bylo a stále je v zásadě chybné. Litevští vědci z první poloviny 20. století, kteří studovali v Německu, ještě nechápali, že uzda historické srovnávací jazykovědy by slovník velmi omezovala. Zdálo se jim, že pouze kvalifikace, kterou získali oni, je vhodná pro rozsáhlou vědeckou práci (s. 24). 212 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis a velký Slovník litevského jazyka Ale co se tehdy považovalo za vědu? Etymologie slov je bezpochyby působivá věda, lze ji však snadno kritizovat: Būga zkritizoval Preobraženského etymologický slovník a mnohem později Vincas Urbutis kritizoval etymologický slovník lotyšského jazyka Konstantina Karulise, protože za stejně věrohodné lze považovat i několik etymologií téhož slova. Znám například čtyři etymologie názvu Lietuvos, a kdo řekne, která z nich je správná? Dějiny gramatických tvarů, opírající se o fakta z různých jazyků a snažící se rekonstruovat gramatické tvary až do indoevropského prajazyka, se také mohou v mnohém ukázat jako hypotetické. Dobře si představme, co by se stalo, kdyby se až do roku 2002 psal Lietuvių kalbos žodynas historickosrovnávací metodou s etymologiemi slov. Takový slovník by neměl praktický ani vědecký význam, protože věda se postupem času nezastavuje a Lietuvių kalbos žodynas se psal po desetiletí a měl sloužit navždy. Pokud budeme počátek slovníku datovat nikoli od Būgova prohlášení, že začne s jeho psaním (1212), nýbrž od Balčikonisovy žádosti, aby byl jmenován jeho šéfredaktorem (1930), psaní slovníku trvalo něco přes sedmdesát let. Za tu dobu prožil válku, okupace i kult osobnosti se všemi jeho důsledky, měnili se redaktoři i generace autorů slovníku a sběratelů slov, ale práce na slovníku se nezastavila ani v nejtěžších dobách. Co by se s tímto historickým slovníkem stalo, kdyby se sama historickosrovnávací lingvistika vyčerpala, nakolik by byl litevskému národu potřebný? Nyní však máme dokonce dvacetisvazkový „mrakodrap“ a „předčili jsme Rusy“, jak na sklonku 20. století jednou napsal náš slavný krajan Algirdas Julius Greimas v časopise Literatūroje ir mene (1991 VI 13). Za ruské okupace byl rozsah slovníku uměle omezen: nesměl být větší než slovník ruského jazyka. Slovník ruského jazyka má mít sedmnáct svazků, takže ani o svazek víc, vy malí, nepřekračujte tuto hranici! Vždyť bohatství jazyka nezávisí na velikosti národa, nýbrž na jeho géniu a schopnosti včel pracujících na společném díle nasbírat více medu. Po vydání dvaceti svazků má podle toho, co se povídá, Institut stále asi půl milionu kartiček a už existuje program na doplnění slovníku. Ve stejném článku Greimas napsal, že slovník neobstál před vědeckou kritikou a že jeho redaktor Balčikonis byl člověk, který miloval práci víc než jazyk. I slavným osobnostem se někdy stane, že řeknou něco, co nedává smysl. Co znamená milovat jazyk odděleně od lidí, kteří jím mluví? Všechny vědy, včetně humanitních, usilují o poznání světa a o to, aby toto poznání přinášelo člověku užitek. Vědu pro vědu dokonale zesměšnil Jonathan Swift v Gulliverových cestách, když ukázal, jak se vědci snaží získat ze okurek sluneční světlo. Je třeba říci, že takový Lietuvių kalbos žodynas, jaký máme nyní, obstojí před veškerou kritikou, protože ačkoli se kvůli objektivním okolnostem sám nemohl vyhnout řadě nedostatků, poskytuje dostatek faktického materiálu pro různé vědecké práce, včetně specializovaných slovníků. Z popisu Balčikonisova jmenování šéfredaktorem slovníku v monografii Aldonase Pupkise lze usuzovat, že o něm nerozhodly žádné osobní známosti s Recenzijos / Reviews 213 ALDONA PAULAUSKIENĖ ministrem školství nebo předsedou vlády, nýbrž úsudek vzdělaného a vlivného člověka, který Balčikonise dobře znal: pouze Balčikonis, jenž v jazykovědě kráčel ve stopách Jablonského, mohl náležitě vést tak mimořádný a národu potřebný projekt. Jablonskis byl lingvista s dostatečnou teoretickou průpravou, nemyslel si však, že různé (někdy i protichůdné) úvahy jednotlivých lingvistů o jazyce mohou být pro národ významné. Národ potřebuje nikoli teorie, nýbrž konkrétní díla (gramatiku, slovník). Proto v předmluvě ke gramatice z roku 1922 napsal: „Jde mi tak či onak především o praktickou stránku: ve škole musíme vyučovat nikoli tolik gramatickým termínům a různým jazykovým složitostem, jako spíše živým jazykovým jevům, které jsou potřebné pro život vzdělaného Litevce a jeho práci ve společnosti Litvy“ (Jablonskis 1957: 183–184). To neznamená, že by v Jablonského gramatice nebyla teorie. Pokoušeli se kritizovat Jablonského pojetí slovesného vidu, časů a způsobů, ale časem se ukázalo, že jeho gramatická teorie kritice zdaleka tak snadno nepodléhá. Když byl Balčikonis požádán, aby posoudil kandidátskou disertaci o slovesném vidu, nechtěl se ani on, ačkoli už byl v pokročilém věku, stejně jako Jablonskis, zabývat „teoretickými složitostmi“. Souhlas s oponenturou formuloval těmito slovy: „Kdybyste byla psala o nářečí... Těm teoriím vůbec nerozumím, ale co se dá dělat... Souhlasím, protože potřebujete profesora, a kde ho teď vezmete?..“ Takový výrok, stejně jako Jablonského přiznání, vůbec neznamená, že se Balčikonis nezajímal o jazykovědu. Podle jeho názoru však jazykověda neměla spočívat v nějakých subjektivních teoretických úvahách, nýbrž v přímé práci. Popisy nářečí jsou potřebné, protože nářečí rychle zanikají; naopak není příliš důležité, jak porozumíme slovesným vidům. Dne 23. února 1930 Jablonskis opustil toto slzavé údolí, zatímco Balčikonis byl ještě dost mladý a energický a, jak říká Greimas, byl to člověk milující práci; jen takový člověk mohl na svá bedra vzít obrovskou tíhu odpovědnosti, která mu byla svěřena. Pupkis shromáždil vše, co našel v archivech a tisku, zvolil akademický způsob výkladu a všude postupuje velmi obezřetně; jeho výklady jsou velmi zdrženlivé, ale v jeho monografii se lze dočíst, že „Skardžius v roce 1962 bez obalu napsal, že slovník řídil Balčikonis, kterého jmenoval Smetona“ (s. 27). Právě zde s jistou hořkostí a zamyšlením vyvstává otázka: proč dnes na nejvyšších místech státní správy nejsou lidé, kteří by nejen velkými slovy, ale i skutečně milovali Litvu a litevský národ? Proč se během desetiletí nezávislé Litvy nepodařilo vytvořit národní školství? Proč klesla gramotnost žáků, proč tak upadla prestiž učitele a školy, proč dokonce i sami lingvisté zrazují jazyk?.. A lze položit ještě mnoho podobných otázek. V meziválečné Litvě nebyly pracovní podmínky lingvistů zrovna pohodlné a snadné, ale existovala hrdost na vlastní národ a jeho jazyk. Proto byla zanedlouho kodifikována spisovná litevština a vytvořeno národní školství, které přetrvalo válku i první poválečné, krvavé desetiletí. 214 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas Co tedy Balčikonis zdědil po Būgovi, kterého v dopisech tolik vybízel, aby odjel třeba i na venkov a věnoval se výhradně práci na slovníku, zatímco sám nabízel, že převezme veškeré starosti spojené s financováním slovníku, a dokonce býval nespokojený, když od Būgy nedostával rychlé odpovědi, po nichž toužil (Balčikonis 1982: 256–258). Balčikonis, který Būgu poznal a velmi si ho vážil jako vědce, si v letech 1922 a 1923, když ho vybízel, aby co nejdříve psal slovník, a nabízel mu všemožnou pomoc, patrně ani nedokázal představit, jaký slovník Būga zamýšlel a jaké měl tehdy možnosti připravit jej k vydání. Když Būga začínal psát slovník, cítil povinnost vše vysvětlit. Lietuvių kalbos žodyno V úvodu prvního sešitu napsal, že se slovníku věnoval od roku 1912. Uvedl také okolnosti, za nichž byl materiál shromažďován, kolik ho bylo a odkud pocházel. Būga kartičky (lístky) nepočítal, ale když začal psát slovník, měl jich 14–17 pudů, z nichž 10–13 pudů bylo shromážděno v Kaunasu od roku 1921 do prvního prosincového dne roku 1923. Shromážděný materiál však ještě nedovoloval slovník tisknout, protože Būga viděl, že by byl neúplný a nedokonalý. „Jestliže jsem svolil vydat slovník v takové podobě, v jaké dnes je, na světlo světa, pak za to může naše společnost a vláda, zvláště ta poslední, která mě už dlouho nepřestává prostřednictvím ministra školství vybízet, abych s tiskem začal rychleji. Zde musím jménem svým i ostatních jazykovědců poděkovat naší vládě – zákonodárné (sejmu) i výkonné (ministerské radě) –, která na tomto kulturním a vědeckém díle nešetřila velkými výdaji. Děkuji také všem, kdo se podíleli na slovníku!“ (Būga 1924: VI). [Takže... Nám studentům se na univerzitě lhalo, že se buržoazní vláda o slovník vůbec nestarala, že Būga onemocněl z chudoby a předčasně zemřel. Z Būgova poděkování vládě je však patrné, že tomu bylo docela jinak.] Būga dále píše: „Pro tento můj slovník by byl vhodnější název nikoli slovník, nýbrž slovníkový materiál. Můj slovník není ani systematicky zpracován, protože veškerý jeho materiál byl shromažďován nahodile, příležitostně. Jelikož jsem neměl v úmyslu shromážděný slovníkový materiál hned tisknout, nepřipravil jsem si ani plán slovníku“ (1924: VI). „Obsahem slovníku jsou všechna litevská slova bez jakéhokoli rozlišení. Najdou zde své místo nejen obecná jména (appellativa) (...), ale i vlastní jména (nomina propria) (...). Slovník vůbec nehledí na to, zda je slovo litevského původu, či cizí, neboť všechna slova jsou si v něm rovna“ (1924: VII). „Jazyk, v němž jsou slova v mém slovníku vysvětlována, není jednotný. Čtenář zde najde jedno slovo vysvětlené litevsky, jiné německy, třetí rusky nebo polsky, čtvrté latinsky či ještě jinak. Jazykové směsi („Babylónu“) jsem se kvůli nedostatku času nemohl vyhnout. Samozřejmě bylo možné, ba i žádoucí, důsledně používat v celém slovníku jeden jazyk, jenže problém je v tom, že taková práce vyžaduje mnoho času. Abych tedy urychlil psaní a tisk slovníku, musel jsem u vysvětlení slov ponechat jazyk, který jsem našel v pramenech“ (1924: VII). Recenzijos / Reviews 215 ALDONA PAULAUSKIENĖ Chceme-li zjistit, co a jak Būga dělal, je třeba číst text slovníku. Zde uvedu jen jeden příklad. Spisovný jazyk ještě nebyl ustálen, a tak vedle akmuo najdeme také nářeční podoby akmenas, akminas; jako hesla jsou uvedeny i jejich zdrobnělé podoby akmenelis a akminelis. A v hesle akmuo jsou popsány všechny pády tohoto slova, jak říkal Būga, jeho historie a nářeční aspekty, etymologie. Takový slovník by nedokázal napsat žádný člověk (ani Būga), ani žádný kolektiv. Būga však pod všeobecným tlakem slíbil: „Od druhého semestru bych mohl na rok odejít z univerzity, abych stihl připravit k tisku alespoň první díl (asi 900–1000 stran). To však budu moci udělat, až budu mít skutečné záruky, že bude zajištěno mé živobytí bez univerzity a dalších prací“ (1924: 14). Předpokládejme, že kdyby Osud rozhodl jinak a Būga napsal takový slovník, jaký vidíme v prvních sešitech, pak by si nejspíš vědeckou hodnotu neudržel příliš dlouho, protože žádná věda, ani lingvistika, nemá a nemůže mít konec. Proto bylo dobře promyšlené jmenovat Balčikonise, který se příliš nehnal za historismem tehdy módním v Litvě, hlavním redaktorem slovníku. Pranas Skardžius se samozřejmě nemohl neurazit, že hlavním redaktorem nebyl jmenován on, vědec, nýbrž praktik Balčikonis. Když Balčikonis souhlasil, že bude hlavním redaktorem slovníku, převzal nejen právní a morální práva, o něž jeho oponenti tolik usilovali, ale i veškeré povinnosti, které by sotva někdo jiný dokázal plnit tak svědomitě. Takové odpovědnosti by se neujal, kdyby si nebyl jist svou vědeckou kompetencí a organizačními schopnostmi. „Když práce začala, redaktor se musel starat o řadu věcí: o uspořádání prostor, výběr zaměstnanců, kontrolu kartoték, plánování a organizaci další práce“ (32). Čtu tuto monografii a mnohé už znám z Balčikonisových Rinktinių raštų, které sestavil a vydal Pupkis, i ze vzpomínek Balčikonisových blízkých, spolupracovníků a žáků, vydaných díky jeho péči pod názvem Dek žodį prie žodžio – turėsi žodyną, a také z toho, co jsem zažila při styku s Balčikonisem nejen na přednáškách, z rozhovorů s Bronė Vosylytė a Antanė Kučinskaitė, které pracovaly v redakci slovníku téměř od samého počátku, se spolužákem a věrným Balčikonisovým žákem Vytautasem Vitkauskasem, který krásně dokončil dílo započaté učitelem, i doma, kde jsem žila s Jonasem Paulauskasem, jehož příjmení lze nalézt zapsané ve všech svazcích Lietuvių kalbos žodyno vydaných podle nových pokynů. V letech 1956 až 1960 jsme s Vosylytė bydlely v téže koleji, v sousedních pokojích. Když kvůli těžké nemoci nebyla schopna dojít do Ústavu, ale ještě mohla psát a redigovat slovník, naše pokoje se staly jedním bytem: Paulauskas nosil z Ústavu domů kartotéční krabice a texty slovníku a já pomáhala s domácností. Spolu s prací se k nám domů dostaly i problémy se slovníkem a Balčikonis Vosylytė, která pracovala doma, často navštěvoval (a nosil jí malé plástve medu). 216 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas Za těchto okolností jsem slýchával jejich rozhovory, viděl, jak se slovník píše a rediguje, jak vypadají jeho korektury a revize, protože archy slovníku často ležely i na Paulauskasově psacím stole. Autoři a redaktoři slovníku byli lidé, kteří práci, kterou přijali, věnovali veškerý čas a síly: pracovali i tehdy, když byli doma nemocní, ve chvílích volna i ve dnech odpočinku, pracovali během dovolené. Takovému přístupu se naučili od Balčikonise, který miloval práci. Archivní materiály, které Pupkis využil, rozšiřují naše poznání Balčikonisovy práce a jeho myšlenek i přirozeného, postupného vzniku pokynů pro psaní slovníku; díky tomu se text monografie podobá dějinám tvorby slovníku. Možná právě proto se některým autorovým kolegům a známým mohlo zdát, že by se monografie mohla vhodně jmenovat také „Dějiny Velkého slovníku litevského jazyka“. To však nejsou celé dějiny. Autor zvolil název, který obsah monografie vystihuje lépe, neboť Balčikonis odvedl takovou práci, že i poté, co odešel od slovníku i ze života, jeho duch navzdory všem úvahám, proměnám doby a ideologickým zkouškám zůstal a nadále řídil práci na slovníku. V dobře započaté Balčikonisově práci mohli pokračovat jen jeho vyškolení spolupracovníci a žáci. Po vydání všech dvaceti svazků a rozhodnutí připravit elektronickou verzi slovníku bylo možné zdokonalit to, co se dříve nedalo nebo neumělo udělat. Vytautas Vitkauskas přečetl celý slovník a poté, co shromáždil chyby při převodu nářečních slov a tvarů, je v roce 2006 vydal v samostatné knize Opravy ve Slovníku litevského jazyka. Slovo autora: „Na podzim roku 1964 jsem byl z Dialektologického oddělení ústavu přeřazen do Oddělení slovníků, kde jsem se zabýval především převodem nářečních slov a tvarů. Pochybné věci jsem si nevšímal jen já; mluvili jsme o nich také se slovníkáři i dialektology.“ Tak to všechno začalo. Ke konci svého působení jsem všechno sepsal do knížky. K tomu mě povzbuzovali moji největší učitelé, profesor Z. Zinkevičius, docentka A. Laigonaitė, kolegyně E. Grinaveckienė, A. Jonait y tė, D. Garg asaitė, J. Paulauskas, Ž. Urbanavičiūtė-Mark evičienė a další, stejně jako Balčikonisovo poučení vyhýbat se chybám“ (Vitkauskas 2006: 7). Bylo by velmi dobré, kdyby se takto shromáždily a vysvětlily také chyby při určování hierarchie gramatických charakteristik a lexikálních významů slov. Vědy o litevské gramatice a lexikologii však byly nesrovnatelně slabší než dialektologie a žádný odborník z těchto oborů neměl ke slovníku takový vztah jako dialektolog Vytautas Vitkauskas. Nebudu zde mluvit o otázkách mravnosti, péči vlády o národní kulturu ani o prestiži školy a učitele. O tom se lze poučit jak z Balčikonisových Sebraných spisů, tak z recenzované monografie, v níž se píše, že Balčikonis si jako svou pravou ruku (tajemníka) vybral učitele Napalise Grigase a že celou redakci slovníku tvořil především z učitelů, kteří měli cit pro živý jazyk. Ostatně všichni naši velcí jazykovědci byli na začátku své dráhy učiteli a později se stali uznávanými vědci. Recenzijos / Reviews 217 ALDONA PAULAUSKIENĖ Vláda na slovníku nešetřila, ale z archivních dokumentů je patrné, že se usilovalo o to, aby se toho nezneužívalo a aby se šetřilo. Když navíc víme, jaký byl tehdy život v agrárním Litvě, kde se za 100 litasů dala koupit dobrá kráva, byl redaktorův plat 1000 litasů samozřejmě velmi vysoký. Učitel, později školní inspektor a docent Vilniuské univerzity Pranas Gailiūnas vyprávěl, že po absolvování univerzity si našel práci na základní škole. Práce nebývalo tolik a dostával plat 300 litasů. Za sto litasů si pronajímal pokoj se stravou a obsluhou. V kapse mu ještě zbývalo 200 litasů, které jako svobodný nevěděl, za co utratit. Rolníci žili úplně jinak, protože to, co vypěstovali na vlastní půdě, bylo velmi levné, zatímco to, co museli kupovat ve městě, bylo drahé. Za centýř žita sis nemohl koupit boty. Nepouštějme se však do hospodářství země, třebaže nás tyto archivní prameny nutí zamyslet se i nad ním, zvlášť když si ještě z dětství pamatuješ, jak maminka při rozdělávání kamen přelomila silnou švédskou zápalku napůl, otec jel s koženými opratěmi jen do kostela nebo do města, muži si uchovávali sváteční oděv i na pohřeb (kvůli těžké práci a starostem na hospodářství nemohli ztloustnout) a jinak všichni, od nejmenších po nejstarší, nosili doma šité šaty, chodili bosí nebo v dřevácích a snad byli dokonce šťastnější než dnešní boháči. Autor monografie se podílel na přípravě Balčikonisových Sebraných spisů; vzpomínky spolupracovníků slovníku a archivní materiály uspořádané chronologicky podávají skutečný obraz vzniku slovníku od samého počátku: ve svobodné Litvě, během válečných let i v poválečných strastech při hledání kartotéky, kterou Slys ukryl. V oddílu „V sevření bolševické cenzury“ bych si však přál poněkud odlišný způsob psaní, aby mladší jazykovědci, kteří tehdy ještě nežili, nenabyli dojmu, že „naši stříleli do našich“ bez jakéhokoli důvodu. Byli k tomu donuceni. Nesmírně krutý ideologický nátlak VKP(b) se projevoval nejprve v samotném centru říše a odtud se šířil po celém jejím území. Slovník vedený Balčikonisem se nedostal do sevření bolševické cenzury kvůli Žiugždovým výstřelkům (výstředně se chovali i Kostas Korsakas, Genrikas Zimanas a jazykovědec a redaktor nakladatelství Jonas Kabelka). Takové výstřelky by nepředváděli, kdyby v roce 1946 nad ruskou literaturou a uměním nevybuchla „atomová bomba“. Nikdo by nepožadoval, aby se práce z jazykovědy a dalších věd psaly ve světle Stalinovy jazykové nauky, kdyby v roce 1950 v Pravdě neproběhla vysoce ideologizovaná diskuse jazykovědců s maristy, kterou ukončil významný gruzínský jazykovědec tím, že požádal Stalina o rozhovor, sám formuloval otázky, odpověděl na ně Stalinovým jménem a zveřejnil je v témže deníku Pravda (samozřejmě přitom vzdával jisté poklony velkoruskému šovinismu; jinak by Stalin nedovolil zveřejnit „geniální“ dílo pod svým jménem). V roce 1946 projednával ÚV VKP(b) časopisy Leningrad a Zvezda, operu Muradeliho Velké přátelství, tvorbu Michaila Zoščenka a Anny Achmatovové a velmi přísně 218 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas Odsoudil je za apolitičnost. Hlavním řečníkem byl Andrej Ždanov. Slyšela jsem, že od té rozpravy měl Zoščenko dokonce psychické potíže. Pupkis použil sbírku dokumentů vydanou v roce 1991 Spisovatel v poválečných letech a patrně si zapamatoval, že hned poté se konal sjezd litevských spisovatelů, na němž funkci A. Ždanova vykonával tajemník ÚV LKP(b) Kazys Preikšas. Na tomto sjezdu Svazu spisovatelů si museli sypat popel na hlavu jak samotný předseda Svazu spisovatelů Petras Cvirka, tak i předválečný komsomolec Eduardas Mieželaitis. Nejstrašnější obvinění zaznělo na adresu Balise Sruogy, který se po návratu z jednoho pracovního tábora dozvěděl, že může snadno skončit v dalším, a sotva stojí na nohou přednesl dlouhou „kající“ řeč, jíž sám nevěřil ani slovo (Spisovatel v poválečných letech 1991: 72). Sruoga nechápal šílenství komunistické politiky; když se vrátil z onoho hrůzného shromáždění, napsal dopis Cvirkovi v domnění, že předseda Svazu spisovatelů má ještě nějakou moc. Žádnou moc neměl ani Cvirka, ani Žiugžda. Balčikonis proto viděl marnost ospravedlňování a slibů, že se polepší. V poválečných letech se Balčikonisovi dostalo mnoha příležitostí, a to i díky Žiugždově iniciativě. „V letech 1944–1959 působil Balčikonis na Vilniuské univerzitě, v roce 1948 mu byl udělen titul profesora. V letech 1944–1950 vedl katedru litevského jazyka. V letech 1945–1952 byl Balčikonis ředitelem Ústavu litevského jazyka Litevské akademie věd, v roce 1946 byl zvolen akademikem Litevské akademie věd a v roce 1945 mu byl udělen čestný titul zasloužilého vědeckého pracovníka LTSR“ (Sabaliauskas 1982: 38). Sudėliokime Balčikonio paaukštinimų metus iš eilės: 1944, 1945, 1946 ir 1948 (inirtingiausių žodyno svarstymų ir kritikos) metai, ir dar pridurkime, kad Balčikonis buvo aprūpintas puikiu butu mokslininkų namuose, tai ir suprasime santūrų Balčikonio elgesį žiaurių žodyno svarstymų ir neteisingų jo darbo vertinimų metu, suprasime ir Vitkausko parašymą, kad „Tarybinė vyriausybė gražiai įvertino jo nuopelnus“ (Vitkauskas 1985: 60). O kodėl Žiugžda šėliojo, pats pasikvietęs Balčikonį dirbti į Lietuvos aukščiausias mokslo įstaigas, taip pat bus suprantama, jei kam pavyks aprašyti tuos baisius stalinizmo laikus. 1948 m. gegužės 21 d. LTSR MA Visuomeninių mokslų skyriaus išplėstiniame biuro posėdyje buvo svarstomas Lietuvių kalbos žodyno II tomas. Jame Balčikonis kalbėjo apie žodyno pobūdį, darbo eigą, apimtį ir tikslą. Ir paskui turėjo išklausyti tų, kurie išsijuosę kritikavo žodyną ir gal net patys netikėjo tuo, ką sako. Na IV. stranické konferenci Dzeržinského okresu LKP, která se konala 3.–4. června 1950, Pušinis krutě kritizoval Žiugždu za to, že v době, kdy „bolševismus a sovětská moc smetají ze své cesty nejen buržoazní řád, ale i ubohé pozůstatky buržoazních a maloburžoazních stran [...], začal do Akademie věd LTSR sbírat ze všech tvorů po dvou, to znamená, že do Akademie věd LTSR byli přijati zástupci každé buržoazní strany. Akademie věd LTSR má nyní ve svém kolektivu bývalé skauty, nacionalisty, křesťanské demo- Recenzijos / Reviews 219 ALDONA PAULAUSKIENĖ kraty, maximalisty, nebo přímo teroristy, šovinisty či přímo kapitalisty, teology, a dokonce i hlavu všeobecné církve“ (Spisovatel v poválečných letech 1991: 251–252). Pušinis tehdy zahrnul nadávkami také ekonoma Petrase Šalčiuse, básníka, spisovatele a literárního vědce Vincase Mykolaitise-Putinase, doktora filologie a orientalistu Serajase Šapšala i onkologa Viktora Kutorgu. A o Balčikonisovi řekl toto: „Faktem je, že Balčikonis, činitel křesťanskodemokratické strany, bývalý vedoucí katedry teologie Kaunaské univerzity, bývalý teolog a profesor teologie, nyní působí v Akademii věd LTSR jako ředitel Ústavu litevského jazyka a literatury. Dovolte mi zeptat se tajemníka stranické organizace Akademie věd, soudruha Žiugždy, co může teolog Balčikonis přinést sovětské vědě, když se tak snadno stal akademikem a profesorem litevského jazyka a literatury?“ (1991: 251–253). Co měl Žiugžda dělat, když „Konference požaduje od stranické organizace Akademie věd a jejího tajemníka, soudruha J. Žiugždy, aby rozhodně skoncovali s liberalismem v práci a s údajnými vědci – bývalými členy buržoazních stran, aby vzali v úvahu kritiku nedostatků v práci vyjádřenou na konferenci a organizovali práci v souladu s úkoly socialistické výstavby“? (1991: 253). Žiugžda požádal nový okresní stranický výbor, aby prověřil Pušinisovy připomínky a pomohl Akademii věd řešit vzniklé problémy. Odvážil se pouze říci, že Balčikonis není teolog, nýbrž filolog, ale zároveň tvrdil, že se „nezbavil buržoazního zápachu, celý jeho přístup k práci, k jejímu obsahu a organizaci i k výchově kádrů – to vše je prosáklé buržoazním individualismem, všude se zde projevuje buržoazní objektivismus a apolitičnost. A úkoly ústavu se rok co rok neplní, chybí jakékoli vedení. Jak již bylo řečeno, nyní vyvstává otázka výměny vedení Jazykového ústavu“ (1991: 255). Čtu o této strašné době a přemýšlím, zda jí někdy bude správně porozuměno a zda bude náležitě zhodnocena; přemýšlím o Balčikonisově důstojném postoji a o komunistovi Žiugždovi, který zahubil Žiugždu – jazykovědce. Napsala jsem knihu Nejdůležitější gramatiky litevského jazyka 20. století (nevyšla a nevím, zda ji dokážu vydat). Prostudovala jsem gramatické bádání 20. století a zjistila, že nejdokonalejší a nejvhodnější pro národní školu je Gramatika litevského jazyka Jurgise Ambrašky a Juoza Žiugždy z roku 1937 Gramatika litevského jazyka (mimochodem, právě v ní byl poprvé použit také termín kirčiuotė). Jde o skvělý systematický popis gramatické stavby jazyka, který není rozmělněn nejrůznějšími cvičeními. Ta jsou připojena na konci gramatiky, aby si učitel mohl vybrat podle právě probíraného tématu. Přirozeně vyvstala otázka, jaký byl podíl každého z autorů na této gramatice. V Litevské sovětské encyklopedii lze najít jen to, že Žiugžda z oblasti litevistiky publikoval dvě díla: roku 1935 Tvorba Žemaitė a roku 1937 spolu s Ambraškou Gramatiku litevského jazyka. A tím to končí! V Encyklopedii litevského jazyka najdeme zmínku o Jurgisi Ambraškovu, ale o Juozi Žiugždovi ani slovo. Ambraška psal různé učebnice pro základní školy a zemřel v roce 1945, zatímco Žiugžda prožil dlouhý život a jeho vlastní 220 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas Lietuvių kalbos gramatikos měla dokonce 18 vydání. (Pokud v zásadě formovala i naše chápání jazykové stavby u autorů akademické gramatiky, protože na Žiugždově gramatice vyrostla nejedna generace jazykovědců.) Teoretická část se po nějakou dobu posilovala a nikde neodporovala učení Jablonského gramatiky; pouze příklady ilustrující pravidla oslavovaly Rudou armádu a sovětské zřízení, odsuzovaly buržoazní nacionalisty a plivaly na Boží oltář verši Teofilia Tilvyčio. V Žiugždově gramatice byly samozřejmě uvedeny také velmi zdařilé příklady a texty ke cvičením z klasické litevské literatury, zejména ze Žemaitiných spisů, avšak příklady komunistické ideologie byly pro mnohé nepřijatelné a kazily celou gramatiku. Balčikonis nejspíš právě kvůli nim doporučoval učit se pouze z Jablonského, nikdy si však nevšiml, když se někdo učil i ze Žiugždy. Studenti, kteří Balčikonise znali, si k pravidlům gramatiky vybírali politicky neutrální příklady (ačkoli Balčikonis se na pravidla příliš nevyptával). Hledal jsem tedy nějaký zdroj, který by Žiugždu charakterizoval jako jazykovědce. Teprve v Pupkisově monografii o Andriusi Ašmantovi jsem narazil na informace čerpané z archivů o Žiugždovi-litevském filologovi, jednom z nejaktivnějších pracovníků učitelského svazu. Píše se tam, že díky jeho úsilí se pořádaly sjezdy svazu učitelů litevštiny Aušros dívčího gymnázia, že „Sám se jich aktivně účastnil, přednášel na nich referáty a byl volen do výboru“ (Pupkis 2010: 202). Kromě toho si Žiugždu už pamatujeme také jako vedoucího a oponenta disertací z litevské filologie. Recenzovaná monografie nás vybízí, abychom se ještě zastavili u role Borise Larina. Naštěstí byl tehdy do Litvy poslán právě Larin. Říkal vše, co se od něj požadovalo, ale sám dělal to, co bylo třeba (podle svého svědomí): staral se o práci na slovníku, podporoval psaní gramatiky a vychovával pro Litvu kvalifikované jazykovědce. Tuto dobu, jak se domnívám, dobře znám nikoli z archivů, nýbrž ze skutečného života. Roku 1955 jsem slyšel Larina oponovat kandidátskou disertaci Kazimierase Ulvyda; vedl disertace Birutė Tolutienė a Jona Paulauskase. Zařazení sloves s předponami jako hesel, určení jejich gramatických charakteristik a významů ve všech dvaceti svazcích je zásluhou společné práce Larina a Paulauskase. Myslím, že není tak důležité, co tehdy Larin říkal, ale co dělal. A Vytautas Vitkauskas Larina odsuzoval za jeho výtku, že se do slovníku nashromáždilo všelijaké smetí z běžného jazyka a že tímto smetím nazval nejvzácnější poklad živého jazyka. Je to velmi impulzivní reakce, která nezohledňuje okolnosti, za nichž to bylo řečeno. „Balčikonis v diskusích tvrdil, že se domnívá, že změna systému redigování slovníku nezmění jeho vědeckou hodnotu. Údajně nemá smysl nic měnit na uvádění sloves, protože celý lístkový katalog je nyní uspořádán právě takto“ (s. 256). Je tedy způsob uspořádání katalogu vědeckým argumentem? Ve svazcích redigovaných Balčikonisem jsou slovesa s předponami rovněž zařazena do heslových hnízd sloves bez předpon, ovšem bez jakýchkoli Recenzijos / Reviews 221 ALDONA PAULAUSKIENĖ výkladů jejich významu a bez jakékoli gramatické charakteristiky – příklady užití následují přímo po dvojtečce. A příkladů tehdy v katalogu nebylo zrovna mnoho. Proto se také objevovaly potíže s výkladem významů sloves a s rozlišováním tranzitivních a intranzitivních sloves. Například slovesa augti, bėgti, bristi jsou intranzitivní, zatímco išaugti, praaugti, apibėgti, perbristi mohou být i tranzitivní, protože ve srovnání s jednoduchými slovesy získávají při tvoření další významy (dítě vyrostlo kabátek, pes oběhl chatu i okolí chaty, snadno přešel potok i přešel přes potok). Lístkový katalog sloves s předponami, který Paulauskas sestavil z krásné literatury, významně doplnil slovníkový katalog. Když Pupkis cituje text informačního článku z 15. listopadu 1950 v Tiesos se větou, že „Ústav jazyka a jeho vedoucí nevyvodili a nevyvozují potřebné závěry z geniálního díla soudruha Stalina Marksizmas ir kalbos mokslo klausimai (s. 249), a uvádí téma Larinova referátu předneseného na konferenci v roce 1952, „Úkoly litevské lexikologie ve světle jazykovědného díla J. V. Stalina“ (s. 250), měl podle mého názoru Pupkis nutně vysvětlit, o jaké dílo jde a proč a jak vzniklo. Už jsem zmínil, že v roce 1950 probíhala v Pravdoje diskuse jazykovědců s Marrůvými stoupenci a že takzvané Stalinovo dílo bylo zveřejněno v týchž Pravdoje. V době kultu osobnosti to stačilo. Všechno, co bylo vytištěno pod Stalinovým jménem v Pravdoje, bylo okamžitě vydáno jako samostatná brožura, přeloženo do všech jazyků SSSR a po nějakou dobu se patrně každoročně vydávalo ve stovkách tisíc výtisků. Právě mám v rukou vydání z roku 1954, malou brožurku o 46 stránkách a něco málo navíc, v malém formátu. Nemyslím si, že by Litevci s vydáním tohoto „geniálního díla“ otáleli. Nejspíš je vydávali každý rok. V roce 1954 vyšlo v nákladu 20 000 výtisků a stálo 50 kopějek ve starých penězích (po měnové reformě v roce 1961 by stálo jen 5 kopějek). Co je to kult osobnosti, dnes vidíme v Severní Koreji. Za Stalinova kultu psali svá díla ve světle Stalinovy jazykovědné práce Stalino kalbos mokslo šviesoje nejen humanitní vědci, ale i představitelé takzvaných exaktních věd. Humanitní vědci dokonce nemohli obhájit disertaci, aniž citovali něco z tohoto „díla“. Téma Larinova referátu by tedy na něj nemělo vrhat stín špatného člověka. Český disidentský spisovatel Milan Kundera o oné době výstižně řekl: Pochodovali jsme na demonstracích s vlajkami, transparenty a spoustou umělých květin, volali jsme „Ať žije První máj!“, ale mysleli jsme si „Ať žije život!“ Připomeneme-li si, že Litva byla zotročena více než Československo, pochopíme, proč byly právě takto, a ne jinak, kritizovány první dva svazky slovníku a proč byly později přepsány. Larin dovolil, aby byl zařazen na seznam sestavovatelů nových slovníkových pokynů, sám je však nepsal. Ačkoli je jazyk celé Pupkisovy monografie velmi akademický, občas se objeví i přešlapy; například tvrzení, že na všechny Balčikonisovy úvahy Larin atšovė (256). Sloveso atšovė není stylisticky neutrální, a proto se do akademického psaní nehodí. A o Larinovi jako vědci a člověku, jako příteli Litevců, bych navrhoval 222 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas mohl jsem si přečíst druhý díl Historie výzkumu litevského jazyka od Antanase Sabaliauskase (Sabaliauskas 1982: 114–117). Pupkis mohl porovnat první vydání dvou svazků slovníku s druhým a sám, na základě vlastního posouzení, nikoli úvah jiných, rozhodnout, zda se po přepracování podle nových pokynů vědecká hodnota slovníku zhoršila, nebo zlepšila. Když se po třetím dílu znovu psalo to, co vydal Balčikonis, slýchal jsem rozhovory Jonase Paulauskase s Brone Vosylyte, někdy dokonce za účasti samotného Balčikonise. Doplňky ilustračního materiálu z Tiesos a tisku té doby vůbec jsou opatřeny odkazy na zdroje, které čtenáři slovníku nedovolí se zmýlit. Ne všechny tyto příklady oslavují sovětské zřízení; je uvedeno mnoho zcela neutrálních příkladů dobrého jazyka a věty dodatečně shromážděné z literárních děl Julia Janonise, Petra Cvirky, Salomėji Nėris, Kazyse Boruty, Juoza Baltušise a dalších, napsaných dobrou řečí, pouze ukazují krásu litevského jazyka a umožňují lépe určit významy slov. Přepsaný první díl se rozrostl o 221 stran (formát zůstal stejný). Každý rok pracovníci Institutu a studenti univerzity vyjížděli na dialektologické expedice, aktivní byli i jednotliví sběratelé slov a autoři disertací ukládali svůj shromážděný materiál do slovníkové pokladnice. Tak se kartotéka slovníku neustále obohacovala o nové jazykové bohatství, možnosti jeho autorů rostly, a proto se rozrostl až na dvacet svazků. Balčikonis v předmluvě k prvnímu svazku slovníku zmiňuje, že se pracovalo podle možností, když ještě nebyly velké, a že redakce vidí nedostatky. „Řekněme, že právě teď se redakci zdá, že počet stran prvního svazku značně zvyšuje příliš bohatá frazeologie. Ačkoli měla redakce k dispozici krásné věty, často nedokázala odolat pokušení zařadit jich co nejvíce“ (Slovník litevského jazyka 1941: III). To však vůbec není nedostatek. Když bylo k dispozici mnoho krásných vět, později bylo možné napsat i rozsáhlý Frazeologický slovník, oceněný Státní cenou. Jsou-li věty převzaty z různých míst a zdrojů v Litvě, lze usuzovat na zeměpisné rozšíření užívání slova i na dějiny jeho tvarů. Možná se na Balčikonise skutečně chystalo nějaké obvinění, ale když v roce 1959 odešel (nebo byl požádán, aby odešel) z univerzity do důchodu, bylo mu už 74 let. Statut univerzity dnes profesorům až na velmi vzácné výjimky dovoluje pracovat pouze do sedmdesáti let (výjimku dostal jen dlouholetý rektor univerzity Jonas Kubilius). A neřekl bych, že se Balčikonis jako důchodce měl špatně: stále si mohl dovolit pěkný byt, hospodyni, která mu vařila, měl „Pobědu“; sám už se neodvažoval řídit, a tak si v sobotu (sobota byla pracovním dnem) najímal řidiče a jezdil po Litvě i po litevských vesnicích v Bělorusku, sbíral a ověřoval zapsaná slova, zajímal se o folklor a navštěvoval přátele. Na tyto cesty brával i Paulauskase a mě. Nikdy nejezdil sám. Recenzijos / Reviews 223 ALDONA PAULAUSKIENĖ Od roku 1956 se Balčikonis pustil do překladu třetího dílu Gramatiky litevského jazyka Jana Otrębského (Otrębski). Pravděpodobně se dohodli, že zamýšlená pětidílná gramatika začne vznikat od III. dílu (morfologie), tedy od učiva probíraného ve školách. Oběma vědcům šlo do jisté míry o úpravu Žiugždovy gramatiky, z níž se ve škole učilo. Zcela by ji sice nepřepracovali, ale přinejmenším by ji dali do rukou učitelům a vysokoškolským studentům, protože je to skutečně výborná gramatika (synchronní popis slovních druhů a jejich tvarů s historickým komentářem). Jen méně vzdělaní jazykovědci mladší generace ji považovali za čistě historickou a rozhodli, že se překlad nevydá, neboť mnoho výtisků bylo přivezeno z Varšavy, všichni vědci ji mají a mohou číst polsky, zatímco pro žáky by byla příliš obtížná a dokonce zbytečná, protože praxi věda nepotřebuje. Tady už nešlo o politiku a nikdo shora nic nenařizoval. Sami jsme si uškodili. Po stažení prvních dvou svazků Balčikonisova redigovaného slovníku z oběhu se v tisku ještě hodně psalo o „špatných“ Balčikonisových jazykových opravách, na katedře se kritizovala jeho výuka studentů, ale Balčikonis chápal, že je to třeba. Pokud nebudeme kritizovat sami sebe, všechny nás pohltí. Sověti si kritiky a sebekritiky velmi cenili. Jen kvůli jedné věci se velice trápil: že Jonas Kabelka navzdory velmi pokorné prosbě nevyškrtl jeho jméno z redakční rady Slovníku současného litevského jazyka (1954). Protože je v zahraničí znám pouze Balčikonis, všichni nazývají i tento slovník Balčikonisovým slovníkem, a on nemohl souhlasit s takto „obohaceným“ litevským jazykem a velmi se za to styděl. Ale i zde je třeba chápat dobu. O mnoho později, „když se oteplilo“, poté co vyšly dva svazky Sebraných spisů Jonase Jablonského (1957, 1958), když se od roku 1961 každoročně začaly objevovat dva sešity Jazykové kultury, vydal Litevský institut jazyka a literatury v roce 1964 ještě brožuru Obohacování litevského jazyka v letech sovětského zřízení. V předmluvě se pochlubili a pak psali, jak se patří. Co k tomu dodat! V roce 1976 jsem při opravách odvozenin s příponou –iškas v Radách pro jazykovou praxi musela namísto spojení opraveného Balčikonisem němečtí okupanti zapsat do redakční rady vymyšlené věty se spojeními švédští sportovci, turečtí nájezdníci. I tehdy se lidé ještě báli vlastního stínu. Podle mého názoru je nejproblematičtější kapitolou monografie „Teoretické otázky Slovníku litevského jazyka“ (s. 261–302). Správně se píše: „Je třeba říci, že dosud nemáme komplexní výzkumy ani shrnutí této práce, a to je značná mezera v naší jazykovědě a lexikografii“ (s. 266). Jestliže tu mezera je, nelze ji zaplnit vzájemně si odporujícími citáty a archivními údaji. Teoretické otázky sestavování slovníku by měly určovat poznatky obecné lingvistiky a schopnost je využít. Lexikografie je tvorba slovníků a její počátky sahají až do antiky. Alexandrijští jazykovědci vypsali všechna slova z rukopisů shromážděných v knihovně a nejprve z nich sestavili abecední seznam. Takto získali slovník. Když tato slova uspořádali 224 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas podle obecných gramatických znaků, získaly slovní druhy, tj. gramatiku. Seřadit slova podle abecedy není zase tak těžká práce. Právě při této práci však vyvstává zásadní problém: je všechno, co lze seřadit podle abecedy, skutečně slovem? Jazykověda dosud na otázku, co je slovo, neodpověděla. Zjistilo se pouze, že pojem slova závisí na typu jazyka. Tatjana Bulygina například tvrdila, že litevské slovo je struktura složená alespoň ze dvou částí, z nichž jedna musí být kořenem a druhá gramatickým morfémem (Булыкина Т. В. Морфологическая структура слова в современном литовском языке (в его письменной форме) – Морфологическая структура слова в индоевропейских языках. Москва, 1970). Příslovce vakar však má kořen a patří do skupiny příbuzných slov (vakaras, vakarėlis, vakarìnis, vakarienė), ale není strukturou. V tomto případě se navrhuje zavést nulovou koncovku. Co si ale počít s předložkami a spojkami, které nepatří do skupin slov s příslušnými kořeny? Předložku se navrhuje považovat za pádový morfém, který spolu s pádovou koncovkou vyjadřuje vztahy mezi slovy ve větě. Jestliže je tedy předložka součástí složeného gramatického pádového morfému, nemůže mít v žádném případě lexikální význam a být slovem. Kdo by se chtěl seznámit s kontroverzní historií hodnocení předložky, tomu bych doporučila přečíst si svou studii (Paulauskienė A. Gramatinės lietuvių kalbos vardžodžių kategorijos. Vilnius, Mokslas, 1989, p. 24–147). Předložky spojují slova závislým vztahem, spojky slova vztahem souřadným, zatímco věty spojují jak souřadným, tak závislým vztahem; všechny jsou nedělitelné a nemají kořen (nemají tedy ani lexikální význam). Každá z nich má jasně vymezenou funkci, takže řeči o vybledlém lexikálním významu předložek, spojek a částic jsou zcela liché (s. 297). Mezi plnovýznamovými slovy zaujímají zvláštní místo zájmena a číslovky. Osobní zájmena se liší nejen od ostatních slovních druhů, ale i od ostatních zájmen. Zájmena aš a tu například přímo označují účastníky komunikačního aktu (deixe), zájmena třetí osoby jsou substituty a odkazují na již zmíněné osoby a věci (anafora), avšak všechna mohou zároveň představovat gramatické tvary slovesného časování, což je zvlášť patrné v jazycích, které nemají osobní koncovky. Osobu slovesa pak vyjadřují pouze osobní zájmena. Příklady lze uvést z různých jazyků, stačí však třetí osoba baltských jazyků, která nemá osobní koncovku, a minulý čas ruštiny, kde jsou jedinými ukazateli slovesné osoby zájmena (я делал, ты делал, он делал...). Jestliže je osobní zájmeno ukazatelem slovesné osoby, jak může mít lexikální význam a být slovem rovnocenným podstatnému jménu či slovesu? Proto bylo Janu Endzelīnovi také neprávem vytýkáno, že Balčikonis ve slovníku nevymezil význam slov aš a aštuoni (s. 297). Jak lze vymezit to, co vymezit nelze? Recenzijos / Reviews 225 ALDONA PAULAUSKIENĖ Lexikální význam slova nelze vysvětlit, pokud jej nemá (zájmena), nebo pokud má význam velmi přesný a vyhraněný (číslovky). Taková slova se proto tradičně do slovníků pouze zapisují s gramatickou charakteristikou a zvláštnosti jejich užívání se dokládají jazykovými příklady (frazeologií). Ačkoli se při psaní slovníku neustále vynořují různé jazykovědné problémy, které je třeba řešit, tvorba slovníků se z nějakého důvodu ani nepovažovala za vědu. O teorii lexikografie lze sotva hovořit, nesouhlasila bych však ani s Vilmou Zubaitienė, že lexikografie může být pouhou technikou popisu lexika (s. 263), ani s Evaldou Jakaitienė, že lexikografie je jen praktickou částí lexikologie a že si ji lze jen těžko představit bez lexikologických pojmů a jejich definic. Představit si to není vůbec těžké, protože 1) ve slovnících nejsou jen slova, která lze označit za lexémy, a 2) praxe sestavování slovníků je starší než věda o lexikologii. Když se Balčikonis pustil do psaní slovníku, nemohl o metodách současné lexikologie nic vědět. Nevěřím, že by se lexikologie v praxi mohla obejít bez slovníků. Pak by totiž bylo třeba mít sestaveny korpusy textů celého jazyka, protože v textech jediné oblasti lze jednoduše přehlédnout velkou část lexikálních významů slova. Znovu přichází na přetřes Larin, který tvrdil, že Balčikonisův slovník je ve srovnání s Būgovým slovníkem krokem zpět (s. 264). Je těžké pochopit, proč to říkal a proč srovnával něco, co srovnávat nelze – slovníky různých typů. Není možné, aby jazykovědec, který sám zkoumal dějiny litevské lexikografie, Būgovův slovník nečetl; je v něm jasně řečeno, že onen jazykový „Babylon“ vznikl kvůli nedostatku času a výklady slov byly převzaty přímo v podobě, v jaké se našly v dostupných pramenech. Nešlo snad i zde o něčí zadání Balčikonise ještě trochu „poškádlit“? Balčikonis mohl od Būgy převzít jen hromady lístků a přesvědčení, že takto slovník psát nelze. To, že se do slovníku má zařazovat pouze spolehlivý autentický materiál, však Balčikonis věděl i bez Būgy. Při volbě typu výkladového jednojazyčného slovníku měl na Balčikonise největší vliv nejspíše „Výkladový slovník živého velkoruského jazyka“ Vladimira Dala (Толковый словарь живого великорусского языка. СПб, 1863–1866). Už dávno jsem jím listovala (všechny čtyři svazky byly znovu vydány v roce 1955), a proto věřím tomu, co čtu v Pupkisově monografii (s. 269). Kapitola monografie „Pracovníci a spolupracovníci redakce ‚Litevského jazykového slovníku‘“ je velmi zajímavá ke čtení. O významnějších pracovnících lze najít údaje v encyklopediích i v třídílném Sabaliauskasově díle Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorijoje, informace o spolupracovnících a sběratelích slov je však zcela nová a ne každému snadno dostupná. I zde je patrná autorova velmi náročná práce. Nepochybně je třeba uznat, že ne každý by dokázal tak široce a podrobně psát o Balčikonisově úsilí a strastech při pokládání základů litevské lexikografie, zvláště pak o tak rozsáhlém kontextu jeho lexikografické práce. Aldonas Pupkis ukázal přínos Juoze Balčikonise litevské jazykovědě a kultuře i ve svých dalších pracích. Proto nyní může hrdě říci: Feci, quod potui, faciant meliora potentes. 226 Acta Linguistica Lithuanica LXX Aldonas Pupkis Juozas Balčikonis ir didysis Lietuvių kalbos žodynas LITERATŪRA Balčikonis Juozas 1982: Rinktiniai raštai 2, sud. Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslas. Būga Kazimieras 1924: Lietuvių kalbos žodynas I ir II sąs. Kaunas: Švietimo ministerija. Greimas Algirdas J. 1991: [Baltos lankos]. – Literatūra ir menas, 1991-VI-13. Jablonskis Jonas 1957: Rinktiniai raštai 1, sud. Jonas Palionis. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Lietuvių kalbos žodynas I, red. Juozas Balčikonis. Vilnius: Lietuvos Mokslų Akademija, Lietuvių kalbos institutas, 1941. Pupkis Aldonas 2010: Andrius Ašmantas: gyvenimas ir kūryba. Vilnius: Trys žvaigždutės. Vitkauskas Vytautas 1985: Juozas Balčikonis. Vilnius: Mokslas. Vitkauskas Vytautas 2006: Lietuvių kalbos žodyno taisymai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Įteikta 2014 m. gegužės 2 d. ALDONA PAULAUSKIENĖ Vilniaus universitetas Balio Sruogos g. 8-1, LT-10220 Vilnius, Lietuva [email protected] Recenzijos / Reviews 227