William R. Schmalstieg. „Studies in Old Prussian“

DANIEL PETIT École Normale Supérieure, Paris Oblasti výzkumu: klasická filologie, indoevropská studia, baltská studia. William R. Schmalstieg STUDIE O STAROPRUŠTINĚ Kritický přehled relevantní literatury v oboru od roku 1975 do roku 2005 Vilnius: Vaga, 2015, 479 p. ISBN: 978-5415-02-384-4 Tato kniha zahajuje novou edici věnovanou staropruskému jazyku a kultuře, Bilėmai bhe ersinnimai („mluvíme a učíme se“). Podle editorů je cílem této nové edice „hovořit o naší kultuře“ a „poznat přínos světové kultury k poznávání naší vlastní kultury“, což je ambiciózní cíl, který otevírá nové obzory pro porozumění staropruskému jazyku a jeho východoevropskému kulturnímu prostředí. Edice začíná novou knihou o staropruském jazyce od známého amerického lingvisty, baltisty a slavisty Williama R. Schmalstiega (dále WS). Čtenářům této recenze nemusím WS nijak představovat. Jeho práce o baltských jazycích, zejména o staré pruštině a litevštině, se staly základními příručkami pro všechny, kdo se tomuto oboru věnují: An Old Prussian Grammar (1974), Studies in Old Prussian (1976), A Lithuanian Historical Syntax (1988), The Historical Morphology of the Baltic Verb (2000). Každá z těchto prací se vyznačuje bezprostřední znalostí baltské filologie a působivou hloubkou analýzy, díky nimž je WS jedním z nejvýznamnějších žijících odborníků v tomto oboru. In 1976, WS published Studies in Old Prussian, A Critical Review of the Relevant Literature in the field from 1945 (The Pennsylvania State University Press, 420 pages). According to the foreword, the purpose of the book was ‘to examine critically the literature published about the Old Prussian language since the end of World War II in 1945’ (p. ix); the book was divided into ten general sections: The Old Prussian people; The Sudovians or Jatvingians; The Old Prussian language; Texts in Old Prussian; Phonology; Old Prussian nominal morphology; Recenzijos / Reviews 263 DANIEL PETIT Zájmena, příslovce a předložky; morfologie staropruského slovesa; Miscellanea; staropruské etymologie. Tato kniha, vydaná téměř čtyřicet let po svém „starším sourozenci“, sdílí stejný cíl a zamýšlí „podat přehled a někdy i komentovat některé z hlavních příspěvků ke studiu staropruského jazyka od vydání svazku Studies in Old Prussian v roce 1976“, jak WS uvádí v úvodu. Obě knihy společně nabízejí přehled bádání o staré pruštině za posledních sedmdesát let, jehož autorem je jeden z předních přispěvatelů k tomuto oboru. Vydání této nové knihy se však odehrává ve zcela nových podmínkách ve srovnání s rokem 1976. Nejenže pobaltské státy znovu získaly nezávislost, což posílilo vědecké kontakty v akademické obci, ale v posledních letech došlo také k významnému pokroku v baltské a staropruské filologii. Lze dokonce zajít tak daleko, že lze hovořit o naprosté revoluci v našem přístupu ke staropruskému jazyku. Tento zásadní obrat je důsledkem nástupu nových generací badatelů, kteří zásadně obnovili naše poznání staré pruštiny (Vladimir N. Toporov, Wojciech Smoczyński, Vytautas Mažiulis, Frederik Kortlandt, Pietro Umberto Dini), a vydání přelomových knih, jako jsou Prusskij Jazyk (V. N. Toporov, 1975–1990), Prūsų kalbos etimologijos žodynas (V. Mažiulis, 1988–1997) a Lexicon der altpreussischen Verben (W. Smoczyński, 2007). Tyto Studies in Old Prussian jsou výsledkem tohoto období zásadních změn a mají za cíl ohlédnout se za jeho historickými přínosy. Kritická recenze literatury vyžaduje dvě vlastnosti. Zaprvé je třeba zachovávat dostatečný odstup od vlastních teorií, aby bylo možné objektivně posuzovat odlišné názory druhých; nic by nebylo horší než hodnotit přínos jiných badatelů úzkou optikou vlastních stanovisek, což by mohlo vést k ničivému monologu. První pohled na novou knihu WS ukazuje, že tomu tak není: v diskusi o literatuře WS vždy předkládá vyvážený úsudek a o dílech svých kolegů hovoří s elegancí a poctivostí. Ani když nesouhlasí s názory zastávanými jinými badateli, nezkresluje je ani je bez dalšího neodmítá. Takto se má věda dělat: jako uctivý dialog mezi lidmi, kteří z různých prostředí pracují na stejných otázkách. Druhou vlastností je úplnost a přesnost. Vzhledem k obrovskému množství studií o staré pruštině jde o zvlášť náročný úkol a nelze očekávat, že každý recenzent bude znát vše, co bylo o staré pruštině napsáno. WS však vynaložil chvályhodné úsilí, aby zachytil plnou rozmanitost myšlenek a názorů na staropruský jazyk, a obraz, který z jeho knihy vyvstává, poskytuje věrný a spravedlivý přehled bádání o staré pruštině v posuzovaném období. 264 Acta Linguistica Lithuanica LXXII William R. Schmalstieg. Studies In Old Prussian Kniha je rozdělena do 11 kapitol, které pokrývají všechny oblasti staropruského jazyka, od jeho dokumentace až po rozbor gramatiky. Kapitola 1 (s. 31–32) je velmi stručným úvodem shrnujícím záběr knihy. Kapitola 2 (s. 33–45) se zabývá vydáními staropruských textů; dvě z nich vyšly v období, kterým se kniha zabývá: referenční vydání korpusu staré pruštiny ve dvou svazcích od V. Mažiulise (1966 a 1981) a faksimile Prvního katechismu, vydané v roce 1995 Bonifacasem Stundžou a Mikelisem Klusisem (Pirmoji Prūsų knyga). Filologické vydání se snaží co nejvěrněji reprodukovat text v podobě, v jaké je uveden v původní publikaci, ideálně prostřednictvím faksimile; nemůže překročit hranice psaného slova. Fonetická interpretace je jiná záležitost, jíž se věnovali různí badatelé, zejména M. Klusis (Ponto-Baltica, 6, 1995) v případě Prvního katechismu, Toshikazu Inoue (Normalizacija prusskogo jazyka Enxiridiona, Kobe, 1992) v případě Třetího katechismu nebo Kortlandtovo elektronické vydání (1996) celého korpusu. Kapitola 3 (s. 43–122) se věnuje staropruskému pravopisu a fonologii. O této oblasti bylo v letech 1975 až 2005 napsáno mnoho. Jak je dobře známo, WS zastává názor, že by bylo překvapivé nalézt vysokou míru přesnosti „ve fonetickém záznamu německého pastora“ (s. 48). Proto vybízí k obezřetnosti vůči „tomu, co se mi jeví jako přehnané spoléhání na pravopis“. Na opačném konci řetězce se W. Smoczyński pokusil navrhnout celkový systém staropruského pravopisu, který vychází z písařských zvyklostí a písařských chyb. Například užití makronu (s. 53–57) se hodnotí různě podle toho, jaký názor kdo zastává na staropruský pravopis: pro jedny jde o nepravidelné diakritické znaménko s různými hodnotami, pro druhé o pravidelné značení délky a tónu, případně o zkrácený zápis nosových dvojhlásek. V každém případě, jak ukazuje Inoue (srov. s. 65), většina slov nalezených v Enchiridionu vykazuje „alograficky alternující formy“, což vybízí k opatrnosti, pokud jde o přesnost staropruského pravopisu. Podle mého názoru jsou stanoviska WS v této věci, který uznává, že „docházelo k četným odchylkám“ (s. 67), plně oprávněná, i když se domnívám, že typologii staropruského pravopisu lze vytvořit, byť nedokonale. Netřeba dodávat, že „texty OPr. poskytují příliš omezený korpus pro smysluplnou statistickou interpretaci“ (s. 72). V některých otázkách má WS vlastní názory, které většina badatelů nesdílí, například pokud jde o zánik diftongu v koncovém postavení v praindoevropském slově *-on na *-ō v některých sandhiových pozicích (srov. s. 84–85), předkládá je však s náležitým kritickým odstupem. Dobře je pojednáno také o tvrzení F. Kortlandta, že „zdvojené souhlásky v OPr. mohou naznačovat přízvuk na následující samohlásce“ (s. 95), opřeném o příklady jako semmē „země“, weddē „přinesl, vedl“, billīt „říci“; WS tento názor odmítá a drží se tradiční analýzy, podle níž zdvojený zápis označuje krátkost Recenzijos / Reviews 265 DANIEL PETIT předcházející samohlásky. Následuje vynikající pojednání o písařských chybách a o tom, do jaké míry by měl být text emendován (s. 109 a násl.). Kapitola 4 (s. 123–203) se věnuje morfologii a popisuje jmennou i slovesnou morfologii. Probírá se v ní prakticky každá obtížná otázka staropruské morfologie a obraz je dostatečně podrobný, aby poskytl dobrý přehled o problematice, o níž se v současné staropruské filologii diskutuje: hapax legomenon poklausimanas „slyšel“, často nadužívané při indoevropské rekonstrukci jako pozůstatek participiální formace *–menos (s. 125 a 176); nevysvětlené skloňování určitého členu, například v genitivu steison (s. 130–133); struktura osobních zájmen (s. 153–154); koncovka préterita –ts (s. 165); préteritum slovesa „být“, be „byl“ (s. 169); osud středního rodu (s. 182–184 a 200–201); kmenový ablaut (s. 196–198) atd. Následující kapitola (kap. 5, s. 206–290) je věnována slovní zásobě. V zásadě sestává z pojednání o původu jednotlivých staropruských lexémů a lze ji chápat jako bibliografický dodatek ke staropruskému etymologickému slovníku. Mnohé z nich jsou složeniny, například paustocaica „divoký kůň“ (s. 205), medeniktawru „bažant“ (s. 207) atd. Mnoho nových etymologií navrhl zejména W. Smoczyński ve svých četných pracích o staré pruštině. WS někdy připojuje vlastní názor, například k OPr. accodis „otvor ve zdi k odvádění kouře“ (s. 245). Podrobně je rovněž pojednáno o seznamu lexikálních izoglos sdílených starou pruštinou a litevštinou, který vychází z článku Ademolla Gagliano (s. 281–286). Data jsou podána poněkud roztříštěně, každý lexém je probírán zvlášť; staropruská slova nejsou řazena abecedně, nýbrž podle toho, jak jsou zpracována v literatuře. Čtení to nijak zásadně neztěžuje, je však pravda, že rejstřík slov by čtenářům velmi usnadnil orientaci. Kapitola 6 (s. 291–325) se zabývá syntaxí. Jak je dobře známo, hlavním problémem staropruské syntaxe je její krajní závislost na německé předloze a otázka jazykové interference, která v případě staré pruštiny nabývá radikálních podob. To je pravděpodobně důvod, proč se staropruská syntax zkoumala podstatně méně než ostatní oblasti gramatiky. O masivním německém vlivu na starou pruštinu nelze pochybovat, je však třeba rozlišovat různé jeho úrovně, od germanizace staropruského jazyka (jazykový kontakt) až po víceméně umělé podoby textové interference způsobené doslovným překladem (filologický kontakt), což je něco jiného. K těmto dvěma úrovním lze připojit také vliv samotného procesu překladu, který překladatele v některých případech vedl k tomu, aby si pro vlastní orientaci vytvořil pravidla a vodítka. Zařadit daný jev k jazykovému kontaktu, filologickému kontaktu, nebo k vytváření překladových pravidel je obzvlášť obtížné. 266 Acta Linguistica Lithuanica LXXII William R. Schmalstieg. Studies In Old Prussian Jako příklad lze uvést přítomnost určitého členu ve staré pruštině (OPr. stas, srov. s. 291–297 a 308–312): mohla by odrážet rys staré pruštiny vyvolaný kontaktem, coby silně germanizovaného jazyka, anebo by mohla ilustrovat opakovaný tlak německého podkladového textu; stejně tak je možné, že překladatel po rozpoznání německo-pruské korespondence (der / stas) tuto korespondenci vědomě začlenil do své překladové gramatiky. Pojem „překladová gramatika“ se pro popis staropruského korpusu obzvlášť dobře hodí; předpokládá vytváření a zapamatování pravidel. Jedním z obzvlášť slibných směrů výzkumu posledních desetiletí je srovnávání různých překladů pořízených v baltských jazycích: staropruské překlady je třeba posuzovat ve světle dalších překladů pocházejících z téže doby (staré litevštiny a staré lotyštiny). Následující kapitola (kap. 7, s. 327–375) představuje „kratší staropruské texty“, z nichž některé vyšly najevo v období, jímž se kniha zabývá. Basilejský epigram (s. 327–335), objevený v 70. letech 20. století, je obzvlášť podnětným textem, jehož výklad je stále sporný. WS poté podrobně probírá (s. 338–375) takzvaný „jatvingský glosář“ (Pogańske gwary z Narewu „Pohanské nářečí od Narewu“), který v roce 1985 objevil (a ztratil) jistý Vjačeslav Zinov a téhož roku vydal Zigmas Zinkevičius. O jazyce tohoto glosáře se vedlo mnoho debat; je zjevně baltský, nelze jej však ztotožnit s žádným známým baltským jazykem. Paradoxem tohoto textu je, že jde o jedinečný pramen, který přesto vyvolal poměrně málo studií, jako by panovala určitá neochota jej zkoumat. Důvodem může být samozřejmě pohnutá historie rukopisu. Jedna ikonoklastická otázka, která se nikdy neklade, zní, zda by glosář V. Zinova mohl být padělkem, nikoli autentickým dokumentem; k rozptýlení tohoto podezření by bylo nutné získat přístup k zápisníku V. Zinova, najít a vyslechnout samotného V. Zinova a shromáždit co nejvíce údajů o materiálním předávání textu. Kapitola 8, věnovaná obrodě staré pruštiny (s. 377–381), je velmi krátká. Popisuje pokusy o znovuvytvoření moderní pruštiny jako živého jazyka, zejména úsilí Letase Palmaitise. WS tento počin hodnotí kriticky, avšak s dobrým úmyslem (s. 378): „Podle mého názoru jde o fascinující intelektuální cvičení, ačkoli pochybuji, že se moderní pruština někdy stane životaschopným jazykem. [...] Lze však jen popřát úspěch těm, kdo se snaží moderní pruštinu znovu vytvořit.“ Místním jménům se věnuje kapitola 9 (s. 383–416). Toponymie je jednou z nejslibnějších oblastí výzkumu staropruských studií, protože může přinést nový materiál k omezenému písemnému korpusu a rozšířit naše znalosti staropruské slovní zásoby. Místní jména mají navíc svou vlastní vnitřní Recenzijos / Reviews 267 DANIEL PETIT Logika a jejich zkoumání jsou samostatným oborem. Totéž lze říci o osobních jménech (kap. 10, s. 417–423). Závěrečná kapitola (kap. 11, s. 425–442) rozšiřuje zorné pole tím, že představuje vztahy staré pruštiny k ostatním jazykům. Postavení staré pruštiny v rámci baltských jazyků je obtížné určit nejen kvůli četným odlišnostem od východobaltských jazyků, ale také kvůli naší neschopnosti rekonstruovat společnou baltštinu jako předka západních i východních baltských jazyků. Je to velmi pěkná kniha, dobře napsaná a čtenářsky přívětivá, která podává dobrý přehled o životaschopnosti bádání o staré pruštině v posledních desetiletích. W. R. Schmaltstiegovi je třeba pogratulovat k tomuto velmi užitečnému nástroji, který korunuje jeho tvůrčí kariéru, vzdává náležitou poctu vědecké tvorbě jeho kolegů a připravuje půdu pro budoucí výzkum staré pruštiny. Předáno 28. května 2015. DANIEL PETIT École normale supérieure 45, rue d’Ulm, 75005 Paris, France [email protected] 268 Acta Linguistica Lithuanica LXXII