Onymische Ambiguität in der Literatur

VOLKER KOHLHEIM Bayreuth Vědecké výzkumné směry: teorie jmen, antroponomastika, hodonymie, literární onomastika. ONYMICKÁ AMBIGUITA V LITERATUŘE Onymická neurčitost v literatuře ANOTACE Ambiguita je klíčovým pojmem moderní poetiky. Přestože existují různé názory na pojem literární ambiguitu, rád bych se přiklonil ke klasické definici Williama Empsona, podle níž je ambiguita přítomna vždy, když nějaký verbální odstín, jakkoli jemný, umožňuje alternativní reakce na jeden a tentýž úsek jazyka. V následujícím textu má být nejen ukázáno, že se ambiguita může vztahovat i na literární jména, ale také rozlišeny různé druhy onymické ambiguitu v literárních textech. Závěrem se ptáme, co může analýza poetonymické ambiguitu vypovědět o kognitivním zpracování vlastních jmen. KLÍČOVÁ SLOVA: ambiguita, onymická ambiguita, literární jména (poetonyma), kognitivistika. ANOTACE Ambiguita je klíčovým pojmem moderní poetiky. Ačkoli existují různé koncepce literární ambiguity, přikláním se ke klasické definici Williama Empsona, podle níž lze za ambiguitní považovat každou verbální nuanci umožňující alternativní reakce na tentýž jazykový útvar. Cílem této studie je nejen ukázat, že se ambiguita může týkat také literárních jmen, ale také rozlišit různé druhy onymické ambiguity v literárních textech a položit otázku, co se z poetonymické ambiguity můžeme dozvědět o mentálním zpracování vlastních jmen. KLÍČOVÁ SLOVA: ambiguita, onymická ambiguita, literární jména, kognitivistika. Straipsniai / Articles 111 VOLKER KOHLHEIM V lingvistice panuje v otázce pojmu ambiguity značná shoda: ambiguita je „jasně popsatelná mnohoznačnost slova nebo větší jazykové jednotky“ (Bauer 2008: 17). Je přitom třeba rozlišovat mezi lexikální a strukturální ambiguitou. První se vyskytuje na úrovni slova, přičemž lze (ne vždy zcela jednoznačně) rozlišovat mezi homonymií a polysémií. Strukturální ambiguita nastává tehdy, když lze komplexní jazykovou jednotku, zpravidla větu, interpretovat různými způsoby. Zatímco v běžné každodenní komunikaci si ambiguitu téměř nikdo nevšimne, případně se okamžitě odstraní (disambiguizuje), v poetice hraje ambiguita velkou roli; stala se dokonce klíčovým pojmem moderní poetiky. Roman Jakobson v ní spatřuje podstatu poetického (Jakobson 1960: 371; Nöth 2000: 451). Jak zjistil Jan Mukařovský (1989), důvodem, proč je ambiguita pro literární umělecké dílo tak zásadní, je skutečnost, že jazykové znamení v literatuře sice zcela neztrácí vztah k mimoestetické skutečnosti, ale reference v uměleckém díle neprobíhá tak jednoznačně, jak je obvyklé v reálném světě (srov. také Kohlheim 2006a: 274–80). Pojem ambiguity však není v literární teorii zdaleka definován tak jednoznačně jako v jazykovědě. Shlomith Rimmon například ve své disertaci věnované tématu literární ambiguity chce o ambiguity hovořit pouze tehdy, když se dvě možná čtení vzájemně vylučují, jako ve slavné povídce Henryho Jamese The Turn of the Screw: buď na Bly straší, nebo tam žádní duchové nejsou, avšak možné jsou obě interpretace (Rimmon 1977: 11). Abraham Kaplan a Ernst Kris (1948: 417–421) naproti tomu rozlišují pět různých druhů estetické ambiguity: disjunctive ambiguity, additive ambiguity, conjunctive ambiguity, integrative ambiguity und projective ambiguity. Také William Empson, který ve své knize Seven Types of Ambiguity definuje ambiguitu jako podstatný rys poetického jazyka, vychází ze širokého pojetí tohoto pojmu. Navrhuje přitom mluvit o ambiguitě vždy, „když jakákoli verbální nuance, byť sebemenší, ponechává prostor pro alternativní reakce na jeden a týž jazykový útvar.“1 Pod „jazykovým útvarem“, piece of language, lze rozumět také vlastním jménům; propria jsou dokonce k ambiguitě náchylná ve zvýšené míře a vytvářejí ji velmi rozmanitými způsoby. Některé z těchto způsobů vytváření ambiguity se v literárním uměleckém díle neliší 1 Empson (1966: 1): “I propose to use the word [ambiguity] in an extended sense, and shall think relevant to my subject any verbal nuance, however slight, which gives room for alternative reactions to the same piece of language.” 112 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur od způsobů, jakými se s ní setkáváme i v reálném životě, zatímco jiné jsou omezeny na estetickou sféru. V následujícím textu se pokusíme systematizovat různé druhy poetonymické ambiguity na příkladech z německojazyčné a anglickojazyčné literatury. Jako první lze uvést případ, kdy není jisté, zda je lexém vůbec užit jako proprium, nebo (ještě) jako apelativum. Příkladem může být název divadelní hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest (1893), tomuto druhu ambiguity se však zde nebudeme dále věnovat. S jiným druhem ambiguity se setkáváme ve Wagnerově opeře Die Meistersinger von Nürnberg. Franckému rytíři Waltherovi von Stolzingovi se právě podařilo po bohoslužbě prohodit několik slov s Evou, krásnou dcerou zlatníka Pognera. Evinina chůva Magdalene je nesmírně překvapena souzněním, které mezi Evou a Waltherem tak rychle vzniklo, přestože se ti dva poprvé setkali teprve předchozího dne. Eva se hájí těmito slovy (Wagner 1978 [1867]: 404): Právě to mi způsobilo tak prudké utrpení, že jsem ho už dávno spatřila na obraze! Řekni, nepřistoupil zcela jako David? Magdalene je zděšena, vždyť sama je zamilovaná do jednoho Davida, učedníka Davida. „Zbláznila ses? Jaký David?“ vykřikne proto žárlivě. Eva ji však uklidní: „Jako David na obraze.“ Magdalene se nyní domnívá, že Eva vztahuje jméno David k žalmistovi Davidovi, kterého mistři pěvci uctívají jako svého patrona: „Ach! – myslíš krále s harfou / a dlouhým vousem na štítu mistrů?“ Eva však samozřejmě nemyslí tohoto krále Davida, nýbrž má na mysli mladistvě zářivého hrdinu: Ne! Toho, jenž Goliáše kamenem skolil, s mečem u pasu a prakem v ruce, hlavu obklopenou světlými kadeřemi, jak ho nám mistr Dürer namaloval! Načež Magdalene, nyní opět myslíc na svého Davida, si s úlevou povzdechne: „Ach, David! Davide!“ (Wagner 1978 [1867]: 404; srov. také Kohlheim, Kohlheim 2013). Zjevně jde o referenční ambiguitu, která vychází ze skutečnosti, o níž se často diskutuje: jméno jako jazykové znamení, jako „propriální lemma“ v terminologii Willyho Van Langendoncka (2007), může odkazovat na neomezené množství referentů (srov. Windberger-Heidenkummer 2011). Straipsniai / Articles 113 VOLKER KOHLHEIM Pro logika Davida Kaplana je tedy vlastní jméno v zásadě ambiguitní.2 Avšak — a právě to činí tento příklad zajímavým i z hlediska filozofie jazyka — fikční entita Eva zde odkazuje k historické postavě skutečného světa, jak ji zpodobil Dürer, totiž k biblickému Davidovi, který porazil Goliáše. Fikční entita Magdalene naproti tomu nejprve vztahuje propriální lemma David k osobě z fikčního světa, do něhož samy Eva a Magdalene náležejí, k učedníkovi Davidovi, aby pak s úlevou zjistila, že je míněna historická osoba krále Davida. Přiřazování referentů fikčním postavám tedy probíhá bez potíží jak uvnitř fikčního světa, tak i za jeho hranicemi; jde o aspekt, který lze zde pouze zmínit, nikoli však dále rozebírat.3 Vlastní jména však mohou být ambiguitní i sama o sobě, per se, a to z různých hledisek. Není například vždy předem jasné, zda jméno odkazuje k mužskému, nebo ženskému nositeli, zda jde o člověka, zvíře, či dokonce místo. Je sice sporné, zda kategorické významy nebo presupozice nutně náležejí k propriu, anebo zda jde pouze o statistické zkušenostní hodnoty, které jsou pro vlastní jméno kontingentní.4 Také se situace v tomto ohledu liší jazyk od jazyka. Faktem však je, že spisovatelé těchto nejednoznačností rádi využívají. Chtěl bych zde hovořit o inherentní onymické ambiguitě. Je zřejmé, že tento typ ambiguitě se neomezuje na literaturu. Archetypem dívky stojící mezi dětstvím a dospělostí je v německé literatuře Mignon. Mignon však zpočátku není jméno; je to zpodstatnělé francouzské přídavné jméno, které v překladu znamená přibližně „miláček“.5 Stejně jako německé slovo se i přejaté slovo Mignon mohlo v Goethově době vztahovat k mužským i ženským osobám: o herečce Caroline Jagemann se v kritice z roku 1800 psalo: „Brzy se stala Mignonem publika“ (Kommentar zu Goethe 1977 [1795/96]: 719). Toto označení s nejednoznačným rodem tedy plně odpovídá androgynní povaze Mignon; když ji Wilhelm Meister spatří poprvé, „nemohl se rozhodnout, zda ji má pokládat za chlapce, nebo za dívku“ (Goethe 1977 [1795/96]: 86). Také sama Mignon vytrvale odpovídá „na pokusy pevně vymezit její ženskost: 2 Kaplan (1989: 563): „Unlike indexals like ‘I’ proper names really are ambiguous.“ 3 V rámci teorie možných světů se „trans-world identity“ zabývají mimo jiné Doležel (1998: 17–18); Ronen (1994: 57–60); Kripke (2013: 81f.). 4 Vgl. hierzu Anderson (2007: 135f.); Van Langendonck (2007: 71f.); Coates (2012: 125–129). 5 Srov. Kommentar zu Goethe (1977 [1795/96]: 719); Schwanke (1992: 354–359). 114 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur „Jsem chlapec: nechci být dívkou!““ (Wetzel 1989: 329). Ambiguita Mignon se však netýká pouze otázky pohlaví, nýbrž také lingvistického statusu jazykového znaku: Mignon, uvedené jako apelativum, se v dalším průběhu románového děje přece jen stává čímsi jako vlastním jménem dítěte, zejména proto, že vytrvale odmítá prozradit své skutečné jméno.6 Mezitím se Mignon v němčině dokonce stalo uznávaným ženským křestním jménem (Seibicke 2000: 327); došlo tedy ke změně rodu francouzského slova z mužského na ženský. Také dvanáctiletá protagonistka románu Carsona McCullerse The Member of the Wedding, poprvé vydaného v roce 1946, se nachází v tomto znepokojivém mezistadiu: vlasy má ostříhané jako chlapec (McCullers 2008: 8) a také si přeje být chlapcem a moci odejít do války.7 Na rozdíl od Mignon má tato „tomboy“ jméno, a to nejprve rodově nejednoznačnou domáckou podobu Frankie. A je příznačné, že když ji její mezistav občas omrzí, omrzí ji i vlastní jméno: „This was the summer when Frankie was sick and tired of being Frankie“ (McCullers 2008: 29). V souladu s tím se v části II románu rozhodne nechat si vyrobit vizitky s honosným jménem Miss F. Jasmine Addams, Esq. (McCullers 2008: 61), aby pak v části III, na konci románu, byla sice rozčarovaná, ale také dospělejší, zmiňována už jen jednoznačně ženským křestním jménem Frances (McCullers 2008: 167 a dále). Rodově nejednoznačná jména jsou v angličtině mnohem častější než v němčině, kde se v neoficiálním užívání vyskytují v podstatě jen jako hypokoristika. Mnohá z těchto jmen však tíhnou k jednomu či druhému pohlaví, například jméno Robin k mužskému. Proto také průmyslník Vic Wilcox v románu Davida Lodgea Nice Work očekává mužského akademika, když mu oznámí, že ho má v rámci akademického projektu při práci „stínovat“ Robyn Penrose. Jeho údiv, když se před ním objeví mladá dáma, je proto značný (Lodge 1989: 106f.). K nápadu vytvořit komickou scénu založenou na rodové nejednoznačnosti jména Robin/Robyn přivedl Davida Lodgea slovník křestních jmen; zároveň mu připadalo, že „androgynní“ jméno Robyn se velmi dobře hodí k jeho feministické a sebevědomé hrdince (Lodge 2011: 38). 6 Goethe (1977 [1795/96]: 522): Mignon přísahala, „že žádnému živému člověku blíže neprozradí své bydliště ani původ.“ 7 McCullers (2008: 30f). Der Roman spielt während des Zweiten Weltkriegs in einer Kleinstadt in Georgia/USA. Straipsniai / Articles 115 VOLKER KOHLHEIM Na rozdíl od skutečného života působí jméno, jehož původní lexikální význam je stále rozpoznatelný, v literárním díle automaticky jako „mluvící“. To lze vysvětlit tím, že u jména v literárním uměleckém díle musíme vycházet z předpokladu, že je autor zvolil záměrně; k jeho nositeli nepřiléhá nikdy náhodně. Proto se s mluvícími jmény – výraz pochází od Lessinga – setkáváme již v antice (Birus 1987: 40). Mluvící jméno sice často vyjadřuje to, co jeho nositele skutečně charakterizuje, jako je tomu u Johna Fieldinga Squire Allworthy v Tom Jones (1749), avšak už odedávna se mluvící jména používají také ironicky nebo v protikladném smyslu. Tak je Angelo v Shakespearově Measure for Measure (1604; III. dějství, 2, 249–254) vším jiným než angelical. Právě tato vždy možná ironická či antitetická aplikace způsobuje, že mluvící jména jsou ambivalentní už od samého počátku, neboť teprve v průběhu vyprávění se zpravidla můžeme dozvědět, zda sémanticky průhledné jméno dostojí tomu, co slibuje. Krásným příkladem této ambivalence je Mittler v Goethových Wahlverwandtschaften: nejprve je představen jako vcelku úspěšný zprostředkovatel,8 přesto však u Eduarda a Charlotty selhává. Zatímco zde je ambivalence mluvícího jména do značné míry zachována, Theodor Fontane, mistr ironického pojmenovávání, má sklon tuto onymickou ambivalenci okamžitě rozřešit, ba vlastně ani nedopustit, aby vůbec vznikla. Tak se na večeři, kterou pořádá, vyjadřuje obchodní rada Treibel o dvou dámách: „Dvě dvorní dámy; ta korpulentní: paní majorka von Ziegenhals, ta nichtkorpulente [...]: slečna Edwine von Bomst“ (Fontane 1969 [1892]: 23). Ironie, jak říká Roland Barthes (1974: 66), „vychází vždy z nějakého sicheren místa.“ Tím je zde jednoznačné tvrzení o korpulentnosti obou dam. A nejen to: Treibel se ještě rozplývá nad značným obvodem hrudi paní Ziegenhalsové a filozofuje: „Ostatně, to jsou právě ty žertovné protiklady, které rozveselují život. Klopstock byl básník a jeden jiný, kterého jsem osobně znal, se jmenoval Griepenkerl“ (Fontane 1969 [1892]: 24). Dodejme, že von Bomst působí sugestivně nikoli jako skutečně mluvící, nýbrž jako zvukově symbolické jméno.9 Také v Frau Jenny Treibel se setkáváme s guvernantkou Fräulein Honig, o níž se hned říká, že se 8 Goethe (1977 [1809]: 255): „Solange er im Dienste war, hatte sich kein Ehepaar scheiden lassen [...].“ 9 Man vergleiche hierzu auch Demetz (1964: 194). 116 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur „její přísné rysy vyjímaly jako protest proti jejímu jménu.“10 Jakmile vstoupí do hry ironie, pro ambivalenci už není místo. To platí i pro jména v literárním uměleckém díle. Jsou-li v těchto případech jména „mluvící“ díky své předonymické sémantice, může jméno upozornit na skryté či rozporuplné povahové rysy svého nositele také tím, že je již dříve nosily známé osoby, ať už osobnosti mimotextové skutečnosti, nebo literární postavy.11 Jméno zde získává svůj význam díky intertextovým vztahům, které jsou v něm obsaženy. Ne vždy se tak děje tak nápadným způsobem jako u sociálnědemokratického, odborově organizovaného strojního mistra Napoleon Fischer v románu Heinricha Manna Der Untertan, u něhož se čtenář samozřejmě okamžitě ptá, zda dostojí nárokům tohoto jména. Mnohem diskrétněji postupuje Fontane v Irrungen, Wirrungen, jehož protagonistka nese jméno Lene, zkrácenou podobu biblického jména Maria Magdalena, oscilujícího mezi hříchem a svatostí. V románu Wilhelma Raabeho Unruhige Gäste se intertextová ambivalence obsažená ve jménu Phöbe dokonce stává důležitou pro děj: když mladý student Veit von Bielow poprvé uslyší ženské křestní jméno Phöbe v podkrovní komůrce spolužáka, zní mu „jen líbezně helénsky“, a tak je „radostně volá na srpek měsíce nad střechami v německé jarní noci“ (Raabe 1961 [1885]: 190). V „helénském“ kontextu odkazuje jméno Phöbe na Phoibos Apollon (Böschenstein 1986: 28, pozn. 55), ale zároveň i na panenskou bohyni měsíce Artemis, která nese také přízvisko Phöbe neboli die Glänzende (Lensing 1988: 162). Narážku na „srpek měsíce“ v Raabeho textu rozhodně nelze přeslechnout. Když však Veit von Bielow, který je mimo jiné kvůli známosti s Phöbe na konci románu smrtelně nemocný, v dopise nečekaně vzývá bohyni „Persephoneia [...]“ (Raabe 1961 [1885]: 333), „bohyni podsvětí, jejíž jméno se etymologicky odvozuje od měsíce a která bývá často stavěna po bok Artemis jako její družka“ (Lensing 1988:162), odhalují tyto mytologické a onymické odkazy téma Eróta a Thanata, které autor vykázal do podtextu (Lensing 1988: 163). Toto téma je zde vytěsněno a tabuizováno v tom smyslu, že mytologický odkaz jména Phöbe je ve zjevné vrstvě textu okamžitě překryt jiným, totiž biblickým odkazem 10 Fontane (1969 [1892]: 33). Terminologisch herrscht hinsichtlich derartiger Namen noch Unsicherheit. Hengst/Sobanski (2000) sprechen hier von „konträren Namen“, Hengst/Vasil’eva (2007: 151) vom lying name. Das Entstehen von Komik durch derartige Namen erklärt Pohl (2005) mittels kognitivistischer Konzepte. 11 Die literarische Onomastik spricht hier von „verkörperten Namen“; vgl. Birus (1987: 45). Straipsniai / Articles 117 VOLKER KOHLHEIM protože Phöbe je také jménem oné „služebnice církve v Kenchrejích“, kterou apoštol Pavel, zřejmě jako doručitelku svého listu, doporučuje římské obci jako „naši sestru“ (Řím 16.1; Raabe 1961 [1885]: 190). Někteří interpreti proto považují Phöbe zcela za „sestru“: „Phöbiny úkoly v domě vlastního bratra jsou sesterské, ‚sesterské‘ jsou i její povinnosti ve vsi.“12 Ambivalence jejího jména mezi řecko-mytologickými a křesťanskými odkazy však nakonec odráží vnitřní rozporuplnost postavy, která, jak to vyjádřil jeden z nejlepších současných znalců Raabeho díla, „is not an easy character to read“ (Sammons 1987: 246). Křestní a příjmení tvoří od přibližně 14./15. století v Německu, ale i v Anglii, „celé jméno“ osoby.13 Existuje celá řada německých, ale i anglických příjmení, která vznikla z křestních jmen bez formální změny, například Friedrich, Lukas, Werner.14 Ambivalence vznikající z absence označení příjmení například využívá spisovatel Bodo Kirchhoff na začátku svého románu Infanta, jehož děj se odehrává na Filipínách: „Němec [...] se náhle představil jako Lukas. ‚Pan Lukas Kurt?‘ – ‚Pan Kurt Lukas.‘ – ‚Takže na štítku bylo vaše křestní jméno.‘ – ‚Někdo se spletl. Stejně jako vy‘“ (Kirchhoff 1990: 7). Autorovi se však díky dvěma složkám celého jména nabízejí i další, pro text významnější možnosti onymické ambivalence, které mohou být literárně produktivní, například když jsou křestní jméno a příjmení nějakým způsobem v protikladu. Typickým příkladem takového „rozštěpeného“ (Presch 2002: 3f. a passim) či „antitetického“ jména (Demetz 1964: 197–201) je Tonio Kröger Thomase Manna (1903). Antitetický vztah obou složek jména je zde založen na jazykověgeografické příznakovosti Tonio jako románského, tedy „jižního“ jména, a Kröger jako dolnoněmeckého, tedy „severního“ jména.15 Takto příznaková jména dohromady vytvářejí ambivalenci, která je konstitutivní pro konfliktní povahu protagonisty Mannovy novely. Thomas Mann však v žádném případě nebyl první, kdo tento onymický stylistický prostředek použil; v tomto ohledu těsně navazuje na Theodora Fontana, který v Effi Briest jednomu „[...] malému, křivoramennému a téměř už 12 Höhler (1969: 131). Signifikanterweise tritt Phebe auch als Schwester Holden Caulfields in J. D. Salingers Roman The Catcher in the Rye (1951) auf. 13 Der Terminus nach Seibicke (2008: 10, 14f.). 14 Vgl. zur Entstehung dieser Familiennamen Kohlheim (2000). 15 Nach Birus (1987: 45) handelt es sich hierbei um „klassifizierende“ Namen. 118 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur téměř srostlý muž, který měl zároveň cosi tak distingovaného […]“, dává jméno Alonzo Gieshübler. Fontane rád nechává své postavy komentovat nápadná jména, ostatně stejně jako Thomas Mann, a tak se Effi, když jí je představen lékárník Alonzo Gieshübler, výstižně vyjadřuje: „A hned také vidím, že jste jiný než ostatní. […] Možná na tom má podíl i vaše jméno. To byla vždy oblíbená domněnka našeho starého pastora Niemeyera; rád říkával, že jméno, zvláště křestní, má cosi tajemně určujícího, a podle mého názoru jméno Alonzo Gieshübler člověku otevírá zcela nový svět, ano, skoro bych řekla, že Alonzo je romantické jméno, jméno pro příslušníka společnosti précios“ – „Ano, nejmilostivější paní,“ odpovídá jí Gieshübler, „to jste vystihla“ (Fontane 1969 [1895]: 64f.). „Préciosní jméno“ Alonzo odkazuje ke Španělsku, odkud Gieshüblerova matka skutečně pochází, a tedy i k donkichotskému rázu této postavy, která by nejraději za Effi „bojovala a umírala jako Cid nebo nějaký jiný campeador“ (Fontane 1969 [1895]: 66), zatímco příjmení, připomínající českou minerální vodu (Demetz 1964: 199), zastupuje měšťanský prvek tohoto lékárníka, jenž je také hrdý na to, že Gieshüblerovi jsou „již čtvrtou generaci, celých sto let“ místními lékárníky (Fontane 1969 [1895]: 65; srov. také Demetz 1964: 199). Alonzo Gieshübler se s ambivalencí svého jména vyrovnává a plodně ji využívá. Zcela jiný je učitel hudby a skladatel Niels Wrschowitz z Fontanova posledního románu Der Stechlin. Niels Wrschowitz trpí svým antitetickým jménem dokonce natolik, že se „z jakéhosi zoufalství stal doktorem“ (Fontane 1969 [1899]: 130). Nejde totiž primárně o jazykově-geografickou antitetičnost jeho celého jména, složeného z dánského a českého prvku, jak by se dalo očekávat,16 nýbrž o odpor ke křestnímu jménu Niels, který lze vysvětlit pouze jeho individuálním životopisem a které nosil také dánský skladatel Niels Gade, jímž pohrdal. „Niels Gade,“ píše Fontane, „pro něj byl ztělesněním všeho triviálního a bezvýznamného […], a tak ho napadlo vyškrtnout křestní jméno ze své vizitky pomocí doktorského titulu“ (Fontane 1969 [1899]: 131f.). I zde je zřejmé, že Fontane má sklon co nejrychleji rozřešit onymické ambivalence ve prospěch nějaké jednoznačnosti. Fontane však není prvním, kdo produktivně využívá ambivalenci celého jména některé ze svých postav. Za předchůdce je zde třeba uvést především Jeana Paula, který ve svém románu z roku 1809 Des Feldpredigers 16 Demetz (1964: 200): „Wrschowitz war zur Zeit Fontanes das Wedding des tschechischen Prag“. Straipsniai / Articles 119 VOLKER KOHLHEIM Schmelzle Reise nach Flätz prostřednictvím ambivalence celého jména svého hrdiny, totiž Attila Schmelzle, výstižně vyjadřuje jeho vnitřní konflikt. Na rozdíl od historické postavy vůdce Hunů, s nímž si jméno Attila nevyhnutelně spojujeme, se tento polní kazatel vyznačuje přehnanou bojácností, což je charakterový rys, který je v jeho příjmení Schmelzle zakódován a vyjádřen hned několika způsoby: jestliže jméno Schmelzle svou zvukovou symbolikou a podobností s apelativem Schmalz evokuje představu změkčilosti, tento dojem ještě posiluje zdrobňovací přípona -le, kterou lze podle jazykovězeměpisných znaků určit jako švábskou a která alespoň nešvábovi zní zdrobněle. On sám je ovšem přesvědčen, že do něj vstoupil „kmotr ducha křestního jména Attila více, než se sluší“ (Jean Paul 1987 [1809]:16). Tento názor opět relativizuje jeho mladá, životaschopná žena Teutoberga, jeho „dobrá ženuška Bergelchen“ (Jean Paul 1987 [1809]: 22), jak jí sám říká, zatímco ona mu říká „svému šarmantnímu Attelovi“ (Jean Paul 1987 [1809]: 24) nebo „svému až příliš hodnému Attelchenovi“ (Jean Paul 1987 [1809]: 58). Tyto varianty jmen a slovní hříčky ovšem nesmějí zastřít, že se pod komickou maskou v postavě Attila Schmelzle odehrává nakonec tragický vnitřní konflikt mezi nárokem a skutečností, který se jasně projevuje již v ambivalenci jeho jména (srov. také Kohlheim 2006b: 441–445). Poté, co se ukázalo, že poetonymická ambiguita je podstatným prostředkem literárního utváření, je třeba se závěrem zeptat, co možnost využívat onymickou ambiguitu vypovídá o podstatě vlastního jména a jeho kognitivním zpracování. „Cennými spojenci,“ vysvětluje jednou Freud, „jsou však básníci,“ neboť „v psychologii [...] nás, obyčejné lidi, dalece předčí [...]“ (Freud 2010: 9). Lze předpokládat, že nám mohou poskytnout poznatky nejen o psychických stavech, ale také o kognici. Na příkladech, jako jsou paní majorová von Ziegenhals a slečna Edwine von Bomst, bude nejprve zřejmé, jak se literární postava vlastně konstituuje v mozku čtenáře prostřednictvím uvedení vlastních jmen (srov. Kohlheim 2007); o těchto dvou dámách nemusíme vědět vůbec nic dalšího, a přesto si o nich vytváříme poměrně konkrétní představu. Fontane se sice snaží obrátit v jejich opak představy vychrtlé majorové von Ziegenhals a kypré slečny von Bomst, které se patrně nejprve vytvořily v mozku všech čtenářů, daří se mu to však jen s obtížemi, nebo vůbec; každý čtenář románu si může tento pokus sám ověřit. To, že se představa vychrtlé majorové von Ziegenhals v mozku tak rychle a pevně usadí i navzdory Fontanovu textu, souvisí s tím, že, jak ukazuje kognitivistický výzkumný směr vtělené kognice 120 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur zjistil, že při kognitivním zpracování označení zvířat se aktivují převážně vizuální oblasti mozku a simulují se přitom prototypické obrazy uvedených zvířat (Rickheit, Weiss, Eikmeyer 2010: 110). Jak ukázala Inge Pohl, komika, o niž Fontane usiloval, zde vzniká z protikladu mezi kulturně podmíněným očekáváním recipienta („zkušenostní svět 1“), podle něhož mluvící jméno splňuje to, co slibuje, a kontrastně utvářeným textovým světem („zkušenostní svět 2“): „Recipient musí vyvodit neočekávaný, konfliktní zkušenostní svět 2“ (Pohl 2005: 415). Autoři také vědí, že jakmile je vysloveno jméno, vzniká v mozku jejich čtenářů představa o tom, zda jde o ženu, nebo muže. S Van Langendonckem (2013: 104n.) každopádně počítají s kategoriálními významy vlastních jmen uloženými v sémantické paměti (podle Tulvinga 2002) svých čtenářů a využívají účinků překvapení, když jméno neodpovídá prototypickému vzorci, jak je tomu u ženské postavy Davida Lodge Robyn. Při uvedení jmen jako Alonzo Gieshübler, Niels Wrschowitz nebo Attila Schmelzle se zase aktivují encyklopedické znalosti uložené v sémantické paměti čtenářů (Rickheit, Weiss, Eikmeyer 2010: 36n.), ať už jde u prvních dvou jmen o znalosti typologické a geografické, nebo u jména Attila Schmelzle. o znalosti historické. LITERATURA LITERÁRNÍ TEXTY Fontane Theodor 1969 [1892]: Frau Jenny Treibel. – Nymphenburger Fontane-Ausgabe 11. München: Nymphenburger. Fontane Theodor 1969 [1895]: Effi Briest. – Nymphenburger Fontane-Ausgabe 12. München: Nymphenburger. Fontane Theodor 1969 [1899]: Der Stechlin. – Nymphenburger Fontane-Ausgabe 13. München: Nymphenburger. Goethe Johann Wolfgang von 1977 [1795/96]: Wilhelm Meisters Lehrjahre. – Goethes Werke VII. 9., Aufl., hrsg. von E. Trunz. München: C. H. Beck. Goethe Johann Wolfgang von 1977 [1809]: Die Wahlverwandtschaften. Ein Roman. – Goethes Werke VI. 9., Aufl., hrsg. von Erich Trunz. München: C. H. Beck. Jean Paul 1987 [1809]: Des Feldpredigers Schmelzle Reise nach Flätz. – Jean Paul, Sämtliche Werke, Abt. I, Bd. 6, 4., Aufl., hrsg. von Norbert Miller. München: Hanser. Kirchhoff Bodo 1990: Infanta. Frankfurt a. Main: Suhrkamp. Straipsniai / Articles 121 VOLKER KOHLHEIM Lodge David 1989: Nice Work. London: Penguin. McCullers Carson 2008 [1946]: The Member of the Wedding. London: Penguin. Raabe Wilhelm 1961 [1885]: Unruhige Gäste. Ein Roman aus dem Säkulum. – W. Raabe. Sämtliche Werke 16. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Wagner Richard 1978 [1867]: Die Meistersinger von Nürnberg. – R. Wagner. Die Musikdramen. München: Deutscher Taschenbuchverlag, 399–503. DALŠÍ LITERATURA Anderson John M. 2007: The Grammar of Names. Oxford: Oxford University Press. Barthes Roland 1974: Die Lust am Text. Aus dem Französischen von Traugott König. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Bauer Matthias 2008: Ambiguität. – Metzler Lexikon Literatur- und Kulturtheorie. Ansätze – Personen – Grundbegriffe, hrsg. von A. Nünning. 4. Aufl. Stuttgart, Weimar: Metzler, 17. Birus Hendrik 1987: Vorschlag zu einer Typologie literarischer Namen. – LiLi. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik 17(67), 38–51. Böschenstein Renate 1986: Mythologie zur Bürgerzeit. Raabe – Wagner – Fontane. – Jahrbuch der Raabe-Gesellschaft, 7–34. Coates Richard 2012: Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 119–140. Demetz Peter 1964: Formen des Realismus: Theodore Fontane. Kritische Untersuchungen. München: Hanser. Doležel Lubomír 1998: Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds. Baltimore, London: John Hopkins University Press. Empson William 1966: Seven Types of Ambiguity. New York: New Directions. Freud Sigmund 2010: Der Wahn und die Träume in W. Jensens „Gradiva“. – Sigmund Freud: „Der Dichter und das Phantasieren“, hrsg. von O. Jahraus. Schriften zur Kunst und Kultur, Stuttgart: Reclam, 7–100. Hengst Karlheinz, Sobanski Ines 2000: Eigennamen als Strukturelemente im literarischen Text. – English in the Modern World. Festschrift for Hartmut Breitkreuz on the Occasion of his Sixtieth Birthday (= Foreign Language Studies 5). Frankfurt a. Main: Peter Lang, 79–101. 122 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur Hengst Karlheinz, Vasil’eva Natalia 2007: Naming in Texts. Literary Onomastics as Integration in Text Linguistics. – Nominalization, Nomination and Naming, ed. by Ch. Todenhagen, W. Thiele. Tübingen: Stauffenburg, 145–156. Höhler Gertrud 1969: Unruhige Gäste. Das Bibelzitat in Wilhelm Raabes Roman (= Abhandlungen zur Kunst-, Musik- und Literaturwissenschaft 85). Bonn: Bouvier u. Co. Jakobson Roman 1960: Linguistics and Poetics. – Style in Language, ed. by Th. A. Sebeok. Cambridge, Mass.: MIT Press, 350–377. Kaplan Abraham, Kris Ernst 1948: Esthetic Ambiguity. – Philosophy and Phenomenological Research 8, 415–435. Kaplan David 1989: Demonstratives. – Themes from Kaplan, ed. by J. Almog, J. Perry, H. Wettstein. Oxford: Oxford University Press, 481–563. Kohlheim Rosa, Kohlheim Volker 2013: Namen und Namengebung bei Richard Wagner. – Beiträge zur Namenforschung: Neue Folge 48, 445–462. Kohlheim Volker 2000: Ein Typ onomastischer Ambiguität: Familiennamen aus Rufnamen. – Onomastik. Akten des 18. Internationalen Kongresses für Namenforschung. Trier, 12.-17. April 1993, Bd. 2, hrsg. von D. Kremer, R. Šrámek. Tübingen: Max Niemeyer, 64–76. Kohlheim Volker 2006a: Jan Mukařovský und die literarische Onomastik. Versuch einer Grundlegung. – Acta onomastica 47, 274–280. Kohlheim Volker 2006b: Der Eigenname bei Jean Paul: Seine Funktion, seine Problematik. – Beiträge zur Namenforschung: Neue Folge 41, 439–466. Kohlheim Volker 2007: Die literarische Figur und ihr Name. – Namenkundliche Informationen 91/92, 97–127. Kripke Saul 2013: Reference and Existence. The John Locke Lectures. New York: Oxford University Press. Lensing Leo A. 1988: Naturalismus, Religion und Sexualität. Zur Frage der Auseinandersetzung mit Zola in Wilhelm Raabes „Unruhige Gäste“. – Jahrbuch der Raabe-Gesellschaft, 145–167. Lodge David 2011: The Art of Fiction. London: Vintage. Mukařovský Jan 1989: Die Bedeutung der Ästhetik. – Kunst, Poetik, Semiotik, übersetzt von E. e W. Annuß. Frankfurt a. Main: Suhrkamp, 59–75. Nöth Winfried 2000: Handbuch der Semiotik. Stuttgart, Weimar: Metzler. Straipsniai / Articles 123 VOLKER KOHLHEIM Pohl Inge 2005: Anthroponyme – Konstituenten der Literarizität poetischer Texte. – Texte. Spielräume interpretativer Näherung (= Landauer Schriften zur Kommunikations- und Kulturwissenschaft 5), hrsg. von S. Merten, I. Pohl. Landau: Knecht, 411–427. Presch Gunter 2002: Namen in Konfliktfeldern. Wie Widersprüche in Eigennamen einwandern (= Tübinger Beiträge zur Linguistik 460). Tübingen: G. Narr. Rickheit Gert, Weiss Sabine, Eikmeyer Hans-Jürgen 2010: Kognitive Linguistik. Theorien, Modelle, Methoden. Tübingen, Basel: A. Francke. Rimmon Shlomith 1977: The Concept of Ambiguity – the Example of James. Chicago, London: The University of Chicago Press. Ronen Ruth 1994: Possible Worlds in Literary Theory. Cambridge: Cambridge University Press. Sammons Jeffrey L. 1987: Wilhelm Raabe. The Fiction of the Alternative Community. Princeton, N. J.: Princeton University Press. Schwanke Martina 1992: Name und Namengebung bei Goethe. Computergestützte Studien zu epischen Werken (= Beiträge zur Namenforschung: Neue Folge, Beiheft 38). Heidelberg: C. Winter. Seibicke Wilfried 2000: Historisches Deutsches Vornamenbuch 3: L–Sa. Berlin, New York: de Gruyter. Seibicke Wilfried 2008: Die Personennamen im Deutschen. Berlin, New York: de Gruyter. Tulving Endel 2002: Episodic Memory: From Mind to Brain, – Annual Reviews in Psychology 53, 1–25. Van Langendonck Willy 2007: Theory and Typology of Proper Names. Berlin, New York: Mouton de Gruyter. Van Langendonck Willy 2013: A Semantic-Pragmatic Theory of Proper Names. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 99–127. Wetzel Michael 1989: Le Nom/n de Mignon. – Der Schein des Schönen, hrsg. von D. Kamper, Ch. Wulf. Göttingen: Steidl, 380–410. Windberger-Heidenkummer Erika 2011: Onymische Monovalen z und Klassenbildung. Ein onomastisches Problem und seine methodischen Folgen. – Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis, hrsg. von A. Ziegler, E. Windberger-Heidenkummer. Berlin: Akademie-Verlag, 29–46. 124 Acta Linguistica Lithuanica LXXII Onymische Ambiguität in der Literatur Nejednoznačnost vlastních jmen v literatuře S H R N U T Í Sémantická nejednoznačnost je základním pojmem současné poetiky. Z mnoha různých koncepcí sémantické nejednoznačnosti v literatuře se tento článek opírá o klasickou definici tohoto jevu, kterou podal William Empson. Podle ní je za nejednoznačný třeba považovat jakýkoli jazykový úsek, který umožňuje odlišné chápání sdělované informace. Cílem tohoto článku je nejen určit souvislost mezi sémantickou nejednoznačností a literárními jmény, ale také pojmenovat různé sémantické variace onym, které se objevují v beletristických dílech. Analyzován je rovněž vliv poetické sémantické nejednoznačnosti na zvláštnosti užívání vlastních jmen. Doručeno 18. ledna 2015. V O L K E R K O H L H E I M Schlosshof Birken 11, D–95447 Bayreuth, Deutschland [email protected] Straipsniai / Articles 125