„Seirijų šnektos tekstai“. Sudarė Asta Leskauskaitė

VILIA RAGAIŠIENĖ Litevský jazykový institut Směry vědeckého výzkumu: akcentologie, dialektologie, lexikografie. TEXTY SEIRIJSKÉHO NÁŘEČÍ Sestavila Asta Leskauskaitė Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2016, 296 p. + 1 garso diskas (CD) ISBN 978-609-411-183-9 Začátkem roku 2017 vydal Litevský jazykový institut další nářeční pramen připravený zkušenou dialektoložkou Astou Leskauskaitė – Texty nářečí ze Seirijai s kompaktním diskem se zvukovými nahrávkami. Tato kniha je třetí sbírkou nářečních textů jihovýchodního aukštaitského podnářečí, kterou autorka sestavila. Jako kompetentní připravovatelka nářečních textů představila A. Leskauskaitė vědecké obci i široké veřejnosti texty rodného nářečí vydané před více než deseti lety – Texty nářečí kraje Kūčiai (2006; 428 s.). Nedlouho poté, tedy o tři roky později, vyšla publikace vyznačující se vědeckou vyzrálostí, věnovaná jižním nářečím jihovýchodního aukštaitského podnářečí – Texty nářečí Marcinkonys (2009; 384 s.). Po radosti z nové knihy významné badatelky jihovýchodního aukštaitského podnářečí je třeba litovat, že je podstatně menšího rozsahu než obě předchozí (zvláště když v Dialektologickém archivu Geolingvistického centra Litevského jazykového institutu je nashromážděno nemálo publikovaných textů nářečí Seirijai, s. 33–34). Domnívám se, že přání mít co nejvíce textů přepsaných zkušenou dialektoložkou a opatřených komentáři je zcela pochopitelné. Autentické nářeční texty jsou totiž neocenitelným pramenem nejen pro dialektology, baltisty či badatele starých písemností, ale také pro etnology, etnografy a historiky. Ačkoli je recenzovaná kniha rozsahem menší, úrovní zpracování a vědeckými poznatky rozhodně nezaostává za nářečními texty A. Leskauskaitė vydanými v letech 2006 a 2009. Struktura knihy Texty nářečí Seirijai se v zásadě neliší od struktury jakékoli jiné dosud vydané publikace tohoto druhu. Knihu jako obvykle tvoří předmluva (s. 9–12), vědecká studie (s. 13–88) a texty nářečí (s. 89–251). Na konci knihy je ještě zařazen výkladový slovníček (s. 252–265) a soubor transkripčních značek (s. 266–268). Po něm následuje soupis pramenů 288 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Seirijų šnektos tekstai (s. 269–270), poměrně rozsáhlý seznam literatury (s. 271–282), rejstřík zkratek (s. 283–284) a shrnutí v angličtině (s. 285–292). Ke knize je přiložen kompaktní disk, na němž jsou ve vysoké zvukové kvalitě nahrávky většiny vyprávění publikovaných v knize. Vědecká studie, kterou autorka skromně nazývá úvodním článkem (s. 5), se skládá ze čtyř větších či menších kapitol: „Z historie kraje Seirijai“, „Výzkum nářečí a prameny“, „Sociolingvistická situace na počátku 21. století“ a „Území nářečí a jeho hlavní rysy“. V první kapitole (s. 13–31) je na základě historických pramenů poměrně podrobně pojednáno o dějinách kraje Seirijai od nejstarších dob až po současnost. Jsou zde uvedeny informace nejen o historických okolnostech, které ovlivnily vývoj kraje, ale také cenné údaje o náboženském přesvědčení, národnostním složení a užívání jazyků obyvateli okolí Seirijai v 17.–20. století. Velmi cenné jsou údaje uvedené v tabulkách 1 a 2 této kapitoly o obyvatelích obcí Meteliai a Seirijai v okrese Seinai v roce 1885 a na konci 19. století. Pro srovnávací analýzu, zejména v budoucnu, by jistě přišla vhod obdobná tabulka o obyvatelích obce Seirijai na počátku 21. století, sestavená podle údajů sčítání lidu a domů z roku 2011. V kapitole „Výzkum nářečí a prameny“ (s. 32–35) jsou stručně pojednány dosavadní výzkumy nářečí Seirijai, které jsou, jak autorka správně uvádí, „nečetné, fragmentární“ (s. 32). Je chvályhodné, že badatelka přehledně představuje nejen publikovaný nářeční materiál, ale také dosud nezveřejněné rukopisné a zvukové prameny a uvádí místo jejich uložení. Pokud jde o dialektologický materiál shromážděný během různých expedic, patrně by stálo za to uvést, kolik ho nyní celkem uchovává Dialektologický archiv Litevského jazykového institutu (měla by být uvedena alespoň sídla a počet hodin zvukových nahrávek). Ve třetí kapitole (s. 36–44) je snad vůbec poprvé v publikaci tohoto druhu poměrně podrobně popsána sociolingvistická situace nářečí – současné složení obyvatel kraje Seirijai, rozdělení obyvatel podle věkových skupin, jazykové postoje a užívání jazyků. Vzhledem k celkové demografické situaci Litvy je třeba souhlasit s autorkou, že „i do budoucna lze předpokládat další pokles počtu obyvatel“ (s. 38). Při porovnání totožných údajů v grafech 1 a 2 o počtu obyvatel obce Seirijai podle věkových skupin k 1. lednu 2011 a 2016 (s. 37–38) však lze doufat, že úbytek obyvatel není (a pravděpodobně ani nebude) příliš rychlý. Na druhou stranu vyvstávají určité pochybnosti ohledně statistických údajů, které se po několik let vůbec nezměnily (vloudila se snad tisková chyba?). Z vědeckého hlediska je zvláště cenná čtvrtá kapitola studie „Území nářečí a jeho hlavní rysy“, která se skládá ze čtyř menších podkapitol „Hláskosloví“, „Gramatická stavba“, „Syntax“ a „Slovní zásoba“ (s. 45–88). V této kapitole jsou probírány nejdůležitější a nejvýraznější rysy dosud málo zkoumaného nářečí Seirijai Recenzijos / Reviews 289 VILIJA RAGAŠIENĖ rysy; uvádí nejaktuálnější lingvistickou literaturu. Jako zkušená fonoložka autorka v první podkapitole velmi přesně popisuje zvukový systém nářečí a vybírá vhodné příklady, jimiž dokládá svá tvrzení (s. 46–56). V podkapitole „Přízvuk a intonace“ (s. 56–58) jsou uvedeny údaje nejen o přízvuku a intonaci, ale také o přízvukovém systému nářečí, který je podle badatelky „podobný jako u ostatních západních jižních aukštaitských nářečí“ (s. 56). Při popisu přízvukového systému upozorňuje dialektoložka čtenáře na dva jevy typické pro jižní aukštaitská nářečí, zejména jihozápadní a západní: kolísání místa přízvuku u skloňovaných slov a jejich tvarů (přízvukové varianty) a tendenci zobecňovat oxytonický (resp. pohyblivý) přízvukový vzorec. Stojí za povšimnutí, že pojednání o přízvukovém systému zabírá více než polovinu krátké kapitoly „Přízvuk a intonace“. Autorka tedy zbytečně zúžila a zúplna zkrátila název kapitoly, když neuvedla, že se v ní píše také o přízvukovém systému. Nejpodrobnější podkapitolou pojednávané kapitoly je patrně „Gramatická stavba“ (s. 58–79), která se zabývá „některými důležitějšími a výraznějšími rysy morfologie, slovotvorby a syntaxe“ (s. 58). Ze všech slovních druhů je nejpodrobněji zpracováno podstatné jméno – kategorie čísla a rodu, skloňovací systém a tvorba zdrobnělin. Základní jevy jsou uvedeny a náležitě popsány také u dalších slovních druhů – zájmen, sloves, předložek a spojek užívaných v seirijském nářečí. Kolegialně bych chtěl oponovat pouze stručnému pojednání o krátkých přídavných jménech (je mu věnována sotva jedna strana textu). I když přijmeme autorčino stanovisko, že „skloňovací systém a slovotvorba přídavných jmen v seirijském nářečí se neliší od ostatních jižních aukštaitských nářečí, a proto je třeba pojednat jen o několika případech“ (s. 69), zůstává nejasné, proč je uvedena nejdůležitější lingvistická literatura. Vždyť o skloňovacím systému, tvorbě a různých aspektech užívání přídavných jmen v jižních aukštaitských nářečích psala dosud řada jazykovědců (viz Zinkevičius 1966: 268, 272–273; Grumadienė 1994: 97–106; Mikulėnienė 1996: 150–151; Markevičienė 1999: 33; Lauskaite-Ragašienė 2008: 94–104; Leskauskaitė 2006: 53; 2008: 31–43; 2009: 55–57; Ragašienė 2015: 274–308; 2016: 120–199 aj.). Rád bych také upozornil na přízvuk příponových přídavných jmen na -okas, -a – odvozeniny s přízvukem na přízvučné didokas, -a, baišokas, -a, ašrokas, -a (s. 69). I když připustíme, že v těchto případech je možná cirkumflexová intonace, přízvukové paradigma uvedených přídavných jmen zůstává nejasné. Tvary mužského rodu patrně dokládají čtvrtou přízvukovou třídu, není však jasné, jak se přízvukuje ženský rod – didoka (4 / 2 / 3), nebo didóka (1)? V takových případech by bylo třeba uvést přízvukovou třídu předkládaných příkladů a vysvětlit přízvukové tendence. Vždyť přídavná jména s příponou -okas, -a mají v jižních aukštaitských nářečích různé přízvukové tendence. V jižních nářečích jižních aukštaitských nářečí jsou u probíraných odvozenin rozšířenější tvary první přízvukové třídy (srov. Leskauskaitė 2009: 57). V jihozápadní části oblasti mají tato přídavná jména tendenci přízvukovat podle 290 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Seirijų šnektos tekstai trečiąją kirčiuotę (Leskauskaitė 2006: 54; Ragauskienė 2015: 29). Tik Punko ir Seinų šnektose jie dažniau nei kitur kirčiuojami dvejopai, pvz.: gerõkas, -à (3) / gerõkas, -a (1), smarkõs, -à (3) / smarkõs, -a (1) ir kt. (Ragauskienė 2015: 290; 2016: 167). Be to, čia dažniau nei kitų linksnių piesagio ir galūnėje kirčiuojamos moteriškosios giminės vienaskaitos vardininko formos (Ragauskienė 2015: 291; 2016: 148). V podkapitole „Syntax“ (s. 77–79) jsou stručně pojednány rozšířené konstrukce typické pro jižní aukštaitská nářečí, z nichž některé jsou podle správného upozornění A. Leskauskaitė odedávna zděděné, zatímco jiné byly převzaty ze slovanských jazyků. Mnoho zajímavých jevů typických nejen pro jižní, ale také pro ostatní aukštaitská nářečí je uvedeno v podkapitole „Lexikum“ (s. 79–88). Autorka musela skutečně vyslechnout značné množství zvukových nahrávek a prohlédnout řadu písemných pramenů, aby tak podrobně prozkoumala dialektismy, výpůjčky, frazeologismy a přirovnání užívané v nářečích a uvedla tolik příkladů užití. Rád bych pouze upozornil na jednu drobnost: méně zkušený čtenář nemusí pochopit, zda některé příklady uvedené vedle sebe jako doklad tvrzení mají být považovány za lexikální, nebo sémantické dialektismy, např.: užkūsti ‘vynadat’, paydùs, -ì ‘paydus’, skrūtnùs, -ì ‘darbtus’, vikrùs, sudėjì ‘zdvojnásobit, dát dva dohromady’ aj. (s. 80). Nejzajímavější, nejcennější a nepochybně nejrozsáhlejší část knihy, která si vyžádala nejvíce autorčiny práce a odborné kompetence, tvoří „Texty nářečí“ (s. 80–251). Publikace obsahuje vyprávění devíti příslušníků nejstarší generace z různých obcí – Seirijų, Paser­nikų, Barčiūnų a Sta­tiškės – velmi dobře zachycující seirijské nářečí konce 20. století. A. Leskauskaitė, zkušená dialektoložka a výborná znalkyně života a každodennosti, vhodně vybrala texty různých tematických okruhů, které velmi dobře „odrážejí světonázor a hodnoty místních obyvatel, nářeční identitu, zvyky, postoje k rodině, sousedům a národnostním menšinám, historické události a mnoho dalších věcí“ (s. 34). Takto sestavený soubor hojně zastoupených textů je skutečným pokladem nejen pro badatele v oblasti lexika, morfologie či syntaxe, ale také pro výzkumníky přízvuku a spisovného jazyka i jazykových kontaktů. Odborně vybraný a náležitě předložený materiál umožňuje vědcům posoudit vývoj a proměny různých jazykových jevů. Jinými slovy, materiál publikovaný ve sbírce poskytuje badatelům doklady živého úzu týkající se problematických jazykových jevů a pomáhá odpovídat na některé sporné otázky. Pro badatele nářečí vyvolávala dosud patrně nejvíce otázek a nejasností přízvuková stránka jižního aukštaitského subdialektu, zvláště jeho západní a jihozápadní části: rozlišování intonací dlouhých samohlásek [ū], [ī], [ē] / [ē], [ɔ̄] / [ō] / [ō] a dvojhlásek [ie], [uo] a variabilita skloňovaných slov (kolísání místa přízvuku a intonace). O první otázce vědci diskutovali a psali obzvláště mnoho. V odborné literatuře se v posledních letech zřejmě ustálil názor, že Recenzijos / Reviews 291 VILIJA RAGAISIENĖ dzúkové ne vždy rozlišují akut a cirkumflex u dlouhých samohlásek a dvojhlásek [ie], [uo]; existují známky nivelizace obou intonací (podrobněji viz Leskauskaitė 2004: 180–194 a tam uvedenou literaturu). Z tohoto hlediska jsou velmi cenné výzkumy seirijského nářečí provedené A. Leskauskaitė, které poněkud upravují předchozí předpoklady badatelů. Autorka uvádí, že intonaci dlouhých samohlásek a dvojhlásek [ie], [uo] je obtížné určit tehdy, když se například v důsledku klesající intonace, zejména na konci slova, uvedené hlásky vyslovují kratší. V takových případech se zaznamenává vnitřní intonace s. V ostatních případech se akut a cirkumflex vyslovují zřetelně“ (s. 58). Je třeba dodat, že vnitřní intonace s se v textech poměrně důsledně zaznamenává také v případech posunutého přízvuku, např.: kɔ.pūsus, blīnus, pītus, grīna, rǘzes aj. (s. 116, 118, 123, 150, 225). Jestliže uznáme, že mluvčí seirijského nářečí intonace probíraných hlásek rozlišují poměrně dobře, vyvstává otázka, jak interpretovat následující případy přízvuku: puodā, vaikštė(s), kūolā, kaimū. / kaimīnu, kūoliena, sīki, namūosa / namūosa, riebalūose / riebalūose, ǯras aj. (116, 128, 136, 141, 181, 175, 191, 195, 226, 213). Nepochybně autorka u dlouhých samohlásek a dvojhlásek [ie], [uo] zaznamenávala cirkumflex nebo cirkumflex s ohledem na směr a intenzitu základního tónu. V uvedených případech je tedy třeba hovořit nikoli o nivelizaci či splynutí obou intonací, ale o jejich střídání, jak potvrzují i odborné články zkoumající texty. To, že se v nářečích může v kořeni nebo příponě téhož slova střídat akut a cirkumflex, dokládá také roku 1983 vydaná Program sběru jazykových faktů, v němž je uvedena řada případů takového přízvuku, např.: ōras (3/1) / ōras (4), mergė (1) / mergtė (2) aj. (s. 21, 31). Střídání intonací u některých podstatných jmen probíraných v recenzi rozhodně není nahodilé ani nové (Lazauskaitė-Ragaisienė 2008a: 37–50; 2009: 161–181). Ve skutečnosti jde o jev s historickými předpoklady, tj. souvisí se skupinovým plurálem, který se v jižních aukštaitských nářečích zachoval dodnes. Předpokládá se, že v důsledku zobecněného přízvuku koncového plurálového paradigmatu a instrumentálních tvarů singuláru se v kořeni nebo příponě některých podstatných jmen mohla objevit cirkumflexová intonace, obecně typická pro posunutý přízvuk, např.: kaimān, kaimān, kaimān(s), kaimān → kaimānas; ožiai, ožiū, ožiem(s), ožūs → ožīs, ōži; srov. také purvīnas, slīkas (s. 127, 173) aj. (Zinkevičius 1966: 40–41; Lazauskaitė-Ragaisienė 2008: 47; Ragaisienė 2010: 56, 67). Z diachronního hlediska je tedy cirkumflex u některých slov třeba chápat jako intonaci přízvuku přesunutého z tvarů skupinového plurálu (Mikulėnienė 1996: 152–153; 2005: 156). Souhlasit bych chtěl pouze s cirkumflexovou intonací instrumentálních tvarů plurálu šāusmūse, lūkuose, namūosa aj. (s. 125, 186, 195). Jak známo, tyto tvary, stejně jako například laukūsna, mají přízvuk na koncovce starého genitivu plurálu (Zinkevičius 1966: 238–239; 1980: 197). Cirkumflex na koncovce je tedy v tomto případě se Saussurovým-Fortunatovovým zákonem zcela neslučitelný. 92 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Seirijų šnektos tekstai Pozornost je věnována také komentářům k nářečním textům. Jak uvádí autorka, v poznámkách pod čarou jsou komentovány „vzácnější fonetické, morfologické a jiné zvláštnosti, nepravidelné jevy a další skutečnosti“ (s. 34). Většina věcí je skutečně okomentována z vědeckého hlediska bezchybně, tj. velmi jasně, přesně a stručně. S autorkou bych chtěl polemizovat pouze o přízvuku substantiva bėržai. Uvádí se, že forma dù bėržai dokládá, že v oblasti jižní aukštaitštiny se vedle stálého přízvuku u tohoto substantiva vyskytuje také možnost přízvuku pohyblivého (s. 94, pozn. 8). Pravděpodobnější je, že jde o relikt starého baritonického přízvuku, srov. lotyš. bērza, bērze, bērzs (Stundžia 1994: 20), svědčící o někdejším přízvukovém a sémantickém protikladu mezi dvěma plurály – prostým a kolektivním –, srov. dù bėržai a ā.uga berzài. V tomto případě je tedy třeba mluvit nikoli o zachování zděděné paradigmatické stálosti přízvuku, nýbrž o užívání ojedinělých podob s větným přízvukem. Samozřejmě nelze zcela vyloučit autorčinu domněnku, že v některých nářečích jižní aukštaitštiny může být substantivum béržas přízvukováno také podle první přízvukové třídy (zvláště když se paradigma se stálým přízvukem jakožto varianta užívá v nářečích východní aukštaitštiny ve Vilniuském kraji). Je třeba poznamenat, že v poznámkách pod čarou jsou poměrně důsledně vysvětlovány staré a vzácné případy přízvukování a probírána slova a jejich tvary, které se v nářečí přízvukují dvojím způsobem. Jen mi chybí komentář k přízvuku dosud neslyšené podoby slįkai (s. 204). Předkládání a vysvětlování slov a jejich významů je velmi dobře promyšlené. Dialektismy, výpůjčky a hybridní slova jsou v přepsaných textech označena zvláštním znakem a vysvětlena ve slovníčku. Zajímavější případy užití jsou rozebrány také v poznámkách pod čarou, například rozšíření deminutiva kostimės (kõstīmel) v nářeční oblasti (s. 145, pozn. 140), význam substantiva raiktė (raikė.m) ‘bažina’ (s. 151, pozn. 153) a podobně. V rozsáhlém textu autorce uniklo jen několik slov, která nemusí znát všichni čtenáři textů, např.: bañgas, miglinù, talanduòje, vesukas, dedada (s. 150, 161, 168, 181, 251). Některé případy bylo vhodné zařadit do slovníčku, jiné bylo možné vysvětlit i v poznámkách pod čarou. Výkladový slovníček (s. 252–265) je sestaven podle lexikografických zásad přípravy slovníku terminologie – uvádí se původ slov, slovní druhy a významy, odvozená slova jsou řazena za sebou. Slovníček obsahuje řadu slov a významů doložených pouze v Seirijských a sousedních nářečích, např.: appaškýti, appaškùina, appaškùina ‘odměřit’, bimbė (1) ‘bublina’, dubės (2) ‘širokolistý jitrocel’, kolytė (2) ‘penízek rolní’ aj. (s. 252, 253, 255, 258). Slovníčkový materiál tak doplňuje velký Lietuvių kalbos žodyną o nové údaje. Na závěr recenze je třeba říci, že se autorce podařilo dosáhnout stanoveného cíle – „ukázat jak archaičnost seirijského nářečí, tak jeho proměny“ (s. 10). K tomu jí co nejsrdečněji blahopřeji. A ještě – ať nevznikne dojem, že jedna či druhá poznámka polemického charakteru, kolegiální replika nebo radostné doporučení zmenšují hodnotu odborně odvedené práce A. Leskauskaitė. Vždyť se diskutuje a Recenzijos / Reviews 293 VILIJA RAGAISIENĖ radí jen těm zkušenějším, znalejším a těm, kdo jsou napřed. Pozorné přečtení knihy a její rozbor jen dokládají, jak potřebné a důležité jsou zdroje nejen pro dnešní, ale i pro budoucí badatele – nářeční texty připravené zkušenými vědci spolu s kompaktním diskem se zvukovými nahrávkami. LITERATŪRA Grumadienė Laima 1994: Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 97–106. Kalbos faktų rinkimo programa. Vilnius: Mokslas, 2009. Lazauskaitė-Ragaisienė Vilija 2008: Priegos -inis, -ė būdvardžiai pietinių pietų aukštaičių šnektose. – Žmogus ir žodis 10(1), 94–104. Lazauskaitė-Ragaisienė Vilija 2008a: Diskiemenių io kamieno daiktavardžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių šnektose. – Lituanistica 54 3(75), 37–50. Lazauskaitė-Ragaisienė Vilija 2009: Diskiemenių o ir io kamienų daiktavardžių kirčiavimo variantų plitimas pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių šnek-tose. – Garsas ir jo tyrimo aspektai: metodologija ir praktika. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 161–181. Leskauskaitė Asta 2004: Pietų aukštaičių vokalizmo ir prozodijos bruožai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Leskauskaitė Asta 2006: Kučūnų krašto šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Leskauskaitė Asta 2008: Daugaskiemenių būdvardžių darba pietinėse pietų aukštaičių šnektose. – Lituanistica 54 4(76), 31–43. Leskauskaitė Asta 2009: Šnektos plėtros ir svarbiausios ypatybės. – Marcinkonių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 29–76. Markevičienė Žaneta 1999: Aukštaičių tarme tekstai 1. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Mikulėnienė Danguolė 1996: Dėl linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantų pietinėse aukštaičių tarmėse. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 148–155. Mikulėnienė Danguolė 2005: Cirkumfleksinė metatonija lietuvių kalbos vardžodiniuose daiktavardžiuose ir jos kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. 294 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Serijų šnektos tekstai Ragaišienė Vilija 2010: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių tarmėse. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Ragaišienė Vilija 2015: Būdvardžių kirčiavimo polinkiai Punsko šnektoje. – Leksikografija ir leksikologija 5. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 274–308. Ragaišienė Vilija 2016: Akcentuacijos sistema ir jos pokyčiai. – Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 120–204. Stundžia Bonifacas 1994: Daiktavardžių kamienų bei giminių variantai baltų kalbose (ide. ir bendroji baltų bei slavų kalbų leksika). – Baltistica 27(2), 13–29. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mintis. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas. Įteikta 2017 m. birželio 14 d. VILIJA RAGAIŠIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-1038 Vilnius, Lietuva [email protected] Recenzijos / Reviews 295