Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung

JÜRGEN UDOLPH Centrum pro výzkum jmen – Lipsko Akademie věd v Göttingenu Vědecký výzkum: historická lingvistika, hydronyma, místní jména, příjmení. DOMOVINA A ŠÍŘENÍ INDOGERMÁNSKÝCH KMENŮ VE SVĚTLE ONOMASTICKÉHO VÝZKUMU Domovina a šíření indoevropských kmenů ve světle výzkumu jmen ANOTACE Chceme-li popsat domovinu a šíření Indoevropanů, je nejprve nutné určit původní sídelní oblasti jednotlivých indoevropských kmenů. Na základě hydronym a místních jmen a také úrodných a výnosných půd, které umožňují nepřetržité osídlení, lze Slovany lokalizovat na severním svahu Karpat, Germány severně od Harzu a Kelty na západním okraji Alp. Hydronyma, která se řadí ke staroevropské hydronymii, dále ukazují, že téměř ze všech sídelních oblastí lze doložit starobylé vztahy k Baltu a baltským jazykům. Baltikum je tedy centrem indoevropských jmen a nic nebrání tomu, abychom je považovali za výchozí oblast a domovinu indoevropské expanze. Domovina mimo staroevropskou hydronymii, ať už v jižním Rusku, Malé Asii nebo na Kavkaze, je vyloučena. KLÍČOVÁ SLOVA: Indoevropané, hydronyma, Slované, Germáni, Keltové, Baltové, staroevropská hydronymie, pravlast. ANOTACE Chceme-li charakterizovat pravlast a expanzi indoevropských národů, je především nezbytné určit původní oblasti osídlení jednotlivých indoevropských kmenů. Na základě říčních a místních jmen a také díky dobrým a Stripsniai / Articles 173 JÜRGEN UDOLPH úrodným půdám, které umožňovaly trvalé osídlení, lze lokalizovat slovanské osídlení na severním svahu Karpat, germánské severně od Harzu a keltské na západním okraji Alp. Kromě toho říční jména, která lze přiřadit ke staroevropské hydronymii, dokládají dávné vztahy k pobaltským zemím a baltským jazykům. Pobaltské země jsou tedy střediskem indoevropských jmen a myšlence, že tato oblast byla výchozím územím a pravlastí indoevropské expanze, příliš mnoho nebrání. Pravlast mimo staroevropskou hydronymii, ať už v jižním Rusku, Malé Asii nebo na Kavkaze, lze vyloučit. KLÍČOVÁ SLOVA: Indoevropané, hydronyma, Slované, Germáni, Keltové, Baltové, staroevropská hydronymie, původní pravlasti. ÚVOD Ptáme-li se na pravlast a rozšíření indoevropských kmenů, ptáme se v každém případě na osídlení, na kolonizaci a na migrační pohyby. Obojí, osídlení i migrace, se odehrává na půdě, na zemi. Osídlení je podle obecné definice místo, kde lidé žijí společně, většinou v budovách nebo zařízeních podobných budovám, za účelem bydlení a práce. Když lidé žijí společně v odpovídajících zařízeních, nutnost orientovat se v prostředí je nutí pojmenovávat je. Pojmenovávání plní funkční úlohu a existují pozoruhodné studie, například studie Horsta M. Müllera a Marty Kutasové (1997), které docházejí k závěru, že původ vlastních jmen je starší než původ jazyka. Z jiného hlediska to již záhy rozpoznali také Gottfried Wilhelm Leibniz a Jacob Grimm. Z obecnějšího hlediska píše J. Grimm: „Neexistuje živější svědectví o národech než kosti, zbraně a hroby, a tím jsou jejich jazyky“ (1848: 5) a na jiném místě: „Bez vlastních jmen by v nejranějších staletích vyschl každý pramen německého jazyka, ba nejstarší svědectví, která o něm vůbec máme, spočívají právě v nich [...]. Právě proto jejich zkoumání vrhá světlo na jazyk, zvyky a dějiny našich předků“ (1848: 133); konkrétně o jménech vodních toků se G. W. Leibniz vyjadřuje takto: „Et je dis en passant que les noms de rivieres, étant ordinairement ceux de la plus vieux langage et les anciens habitans, c’est pourquoy ils meritent une recherche particulaire“ (1882: 264). Ptáme-li se na pravlast a rozčlenění indoevropských jazyků, je podle mého názoru nezbytné zohlednit zeměpisná jména. Především jde o následující body, které 174 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung zvláštní význam jmen pro otázky raného osídlení a migrací: 1) Místní jména vznikají až v důsledku dlouhodobého osídlení. Obecně nevedou k ustálení jména okamžité dění ani nějaká zvláštní událost, nýbrž pozvolna narůstající, mlčky se rozvíjející a teprve pomalu se utvářející shoda mezi mluvčími dialektu (a sice toho, který byl v daném místě živý v době vzniku jména). To má několik důsledků. 2) Krátkodobé dobytí a obsazení země nevedou k tvorbě místních jmen v jazyce dobyvatelů a okupantů. Dobyvatelské nebo kočovným způsobem žijící národy, jako byli Hunové a Mongolové, zanechávají jména jen velmi zřídka, a vodní názvy téměř nikdy. 3) To platí dokonce i pro římskou okupaci a osídlení jižního a západního Německa. Z latiny lze sice vysvětlit některá místní jména, například Köln a Koblenz (Confluentes), latinské názvy vodních toků se však téměř nevyskytují. 4) Názvy vodních toků jsou dlouhověké a houževnaté. Především u nich lze pozorovat jev, který má zásadní význam pro otázku, které národy kdysi žily na určitém území: při výměně obyvatelstva obvykle nezanikají, nýbrž jsou pozměňovány jazykem nových osadníků a přizpůsobovány novému idiomu. Často se uchovávají s mimořádnou houževnatostí; přitom je podstatné, že názvy předávají především lidé žijící v usedlých zemědělských sídlech. 5) Díky své dlouhověkosti obsahují zeměpisná jména často apelativa, která z živých jazyků už dávno vymizela. Jde sice o jev známý z dějin všech jazyků, avšak ve srovnání s apelativy má dokládání těchto výrazů v jménech rozhodující výhody, neboť tak lze původní oblast rozšíření slova určit podstatně přesněji. 6) Lze předpokládat, že názvy vodních toků vznikaly také v době utváření indoevropštiny i v období jejího rozvoje a expanze. Vypátrat je je úkolem indoevropeistiky. Dalším úkolem indoevropeistiky je, jak známo, pokusit se na základě srovnání odpovídajících si slov, tvarů a syntagmat jednotlivých indoevropských jazyků dospět k co nejpřesvědčivější jazykověhistorické rekonstrukci indoevropského základu. Vychází se – a jinak to ani není možné – z jednotlivých indoevropských jazyků. 1 Opakovaně to zdůrazňovali Hans Krahe a Wolfgang P. Schmid. Straipsniai / Articles 175 JÜRGEN UDOLPH Právě touto cestou je však třeba se vydat, chceme-li pátrat po pravděpodobně nejstarších sídelních oblastech indoevropských kmenů: vyjdeme-li z pohledu na vrstvy hydronym v jednotlivých indoevropských jazycích, musíme se odtud pokusit nalézt cestu k dřívějším vrstvám jmen. Protože lze zeměpisná jména využít také jako doklady migrací (Udolph 2008), tento postup nepochybně slibuje pokrok. Začnu u slovanštiny a poté se zaměřím na germánštinu, baltské jazyky a keltštinu. ROZŠÍŘENÍ JEDNOTLIVÝCH INDOVROPSKÝCH JAZYKŮ VE SVĚTLE JMEN 1. SLOVANŠTINA Snahy zjistit pomocí zeměpisných jmen více o nejstarších sídelních oblastech Slovanů se v zásadě stále opírají o „metodu vylučování“ Maxe Vasmera. Podařilo se mu vymezit původní slovanské území tím, že vyčlenil všechna teritoria, v jejichž místních jménech lze nalézt ugrofinský, íránský nebo baltský substrát (Vasmer 1971: 101–202, 203–249, 251–534); později na tuto práci navázali Vladimir N. Toporov, Oleg N. Trubačev (1962) a O. N. Trubačev (1968). M. Vasmer tak pomocí metody vymezování, platné dodnes, ukázal, že se slovanština pravděpodobně zformovala v oblasti jižně od Pripjati a západně od Dněpru. Rozhodující pokrok, který překračuje rámec metody M. Vasmera, vděčíme výzkumům H. Kraheho, ačkoli se jen málo zabýval slovanským jmenným materiálem. Rozpoznal však základní principy pojmenovávání vodních toků – a tento poznatek se týká nejen předjazykových jmen, jimž H. Krahe věnoval přednostní pozornost, nýbrž hydronym obecně a ve všech jazycích: „Z hlediska sémasiologie a etymologie vychází prastará a nepochybně nejstarší vrstva jmen z takzvaných ‚vodních slov‘, tedy z označení pro ‚(tekoucí) vodu‘, ‚pramen‘, ‚potok‘, ‚řeku‘ (případně ‚téci‘), ‚tok‘ (případně ‚téci‘ apod., s nesčetnými jemnějšími a 176 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung jemnými významovými odstíny, jimiž měl raný člověk při pečlivém pozorování přírody v hojné míře k dispozici [...]“ (1964: 4). H. Krahe dále k otázce, jak lze přesněji určit dřívější sídla nějakého národa, uvádí: „Tam, kde se ve větším počtu vyskytují místní jména určitého jazyka, se muselo mluvit i tímto jazykem; museli tam žít příslušníci národa, který tímto jazykem hovořil“ (1949–1950: 25) M A P A 1. Rusko v posledních staletích před Kr. (M. Vasmer2) Uplatníme-li tyto myšlenky na otázku pravlasti a expanze slovanských kmenů, dospějeme k jasným a podle mého názoru 2 Vasmer 1971: 96–97. Straipsniai / Articles 177 JÜRGEN UDOLPH jednoznačných odpovědí. Následující výklady jsem již publikoval na několika místech3, proto zde nabízím pouze výběr z rozsáhlých sbírek a mapování. Nejprve ještě poznámka k otázce, zda lze z archeologického hlediska něco zjistit o pravlasti a rozšíření Slovanů. Tento problém souvisí s další otázkou, totiž nakolik lze o slovanských kmenech hovořit již v době kolem narození Krista a před ní. Podle čeho je lze rozpoznat, respektive jak pro tuto dobu definovat „Slovany“, „slovanský“? Pokud jsem správně pochopil studii Sebasiana Brathera (2004), pak je z archeologického hlediska nesmírně obtížné, ne-li nemožné, zachytit kmen či etnikum na základě hmotné kultury, respektive nalézt nebo popsat jejich sídla a migrace. I z hlediska jazykovědy je třeba mít na paměti, že je vlastně nemožné popsat, kde slovanské kmeny sídlily před přelomem letopočtu. Důvodem je, že před narozením Krista ještě neexistoval jazyk, který bychom mohli označit jako „slovanský“. „Slovanština“, tj. společné jazykové rysy jazykového společenství, které se utvářelo zřejmě v rámci indogermánské (nebo indoevropské) nářeční oblasti, se teprve musela vytvořit. Byl to proces, který bezpochyby trval několik století. Proto se s velkou skepsí dívám na pokusy zjistit něco o národu z archeologického hlediska, pomocí genetického výzkumu, národopisu či historické vědy, jestliže jej lze nakonec definovat pouze pomocí jazyka. Stručně řečeno: podle mého názoru1 lze k otázce pravlasti a expanze slovanských kmenů přistupovat smysluplně pouze se zohledněním jazykových, jazykovědných a především onomastických argumentů. Jinými slovy: pravlast slovanských kmenů je třeba hledat tam, kde se v nářeční oblasti indogermánských mluvčích během staletí trvajícího procesu vyvinuly jazykové shody, které byly vlastní pouze této nářeční oblasti. Řídím se tím starým názorem M. Vasmera, který byl přesvědčen, že „slovanskou pravlast lze především […] objasnit důkladným výzkumem výpůjček a místních jmen a co nejúplnějším zohledněním všech starých historických a zeměpisných pramenů“ (1971: 71 [dotisk vydání z roku 1930!]). Vraťme se k „vodním slovům“ H. Kraheho ze slovanského hlediska. Jak lze z bývalého i současného slovanského sídelního území, které zahrnovalo, respektive zahrnuje rozsáhlé teritorium, vyčlenit oblast, 3 Naposledy Udolph 2016, 2016a. 178 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Pravlast a rozšíření indogermánských kmenů ve světle onomastiky MAPA 2. Souhrnný přehled 37 map rozšíření slovanských vodních slov (podle Udolph 1979: 322, mapa 40) která mohla být východiskem slovanské expanze, jejíž rozsah už udivoval byzantské dějepisce? Velké rozšíření Slovanů, pozorované odborníky i současníky (podle byzantského pramene mělo v roce 577 vpadnout do Thrákie a Ilýrie 100 000 Slovanů), muselo někde začít. K tomu mohlo dojít pouze severně od Karpat, tedy v oblasti, kterou antické prameny neznaly příliš dobře. Souhrnné zmapování čtyř desítek slovanských vodních slov a jejich výskytu ve vodních názvech, místních jménech a pomístních jménech (mapa 2) jasně ukazuje, že lze tuto oblast poměrně dobře vymezit: protože oblast jižně od Karpat a Beskyd je podle shodného názoru vyloučena4, mají shluky výskytů na Ukrajině a v Polsku mimořádný význam. 4 K tezi O. N. Trubačeva, podle níž připadá v úvahu také Panonie, srov. Udolph 1988. Straipsniai / Articles 179 JÜRGEN UDOLPH Obecně se soudí, že slovanská hydronymie vykazuje jistou jednotvárnost. Protože se stavba a tvorba slovanských názvů vod vyvíjely podle stejných kritérií jako slovní zásoba, je to zcela pochopitelné, neboť v těchto jazycích do značné míry převládá odvozování, tedy tvoření pomocí přípon. V názvech vod jsou široce rozšířeny následující prvky (podrobnosti viz Udolph 1979: 539–599): formace s *-(j)-ač-, rozšířené pomocí -ov- nebo -in-, srov. Vod-ač, Il-ač, Gnil-ov-ač, Il-in-jač; *-(j)ak, také jako -ъn-ak-, -in-ak- aj., se vyskytuje například v Solot-in-ak, Gnil-ak, Bagn-ak, Glin-ak, Vod-n-jak, -at-, často rozšířené jako -ov-at-, například v Il-ov-at, Schyl-ov-at, Hlin-ov-at; pro slovanskou hydronymii je typické -ica, často také rozšířené jako -av-ica, -ov-ica, -in-ica, -sk-ica, četné jsou formace s -(ь)n-ica, srov. Bar-ica, Glin-ica, Kal-ica, Vod-ica, Vir-ica, Topolica, Blat-n-ica, Dubr-ov-n-ica, Lis-n-ica, Izvor-st-ica; poměrně časté je také -ik-, zčásti rozšířené jako -(ь)n-ik-, -ov-ik-, například v Brn-ik, Bar-n-ik, Brus-n-ik, Glin-ik, Il-n-ik, Jam-n-ik, Lip-n-ik, Il-ov-ik; formace s -in-, -ina-, -ino-, například Berlin, Schwerin, Genthin, mají většinou adjektivní původ a vyskytují se také v názvech vod: Ozer-in, Bolot-in, Vod-in-a, Bar-n-in, Bab-in-a, Dobr-in, Radot-in-a, Slatina, rozšířené o -ev- a -ov- v Bobr-ov-a, Buk-ov-a, Dub-ov-a, Kalin-ov-a, Lip-ov-a, Vugr-in-ov-o; názvy vod s -isk- se vyskytují téměř výhradně v západoslovanských jazycích: Wodz-isk-a, Bagn-isk-a, Zdro-isk-o, jinak převládá *-iskjo, objevující se ve východoslovanských jazycích jako -išč-, jinde také jako -išt-: Ples-išče, Zleb-išče, Ric-išče, Gnoj-išča, Bar-ište, Lokv-išta; -ev-/-ov- se příležitostně vyskytuje také jako slovotvorný prostředek v toponymii, například v Duna-ev, Il-ov, Borl-ov, Sopot-ov-i, Bagn-iev-o; velmi časté je *-ьc-, zčásti rozšířené o -in-, -ov-, -a- a další prvky, srov. Izvor-ec, Strunin-ec, Jezer-ec, Blat-ce, Bar-in-ec, Mor-in-cy, Il-ov-in-ce, Hlin-ov-ec, Strug-ov-ec, Brnj-av-ac; podobně je tomu u -ъk-/-ьk-, srov. Potoc-ek, Vir-ok, Dunaj-ek, Ozer-ok, Bagn-ko, Bolot-ki, Vod-n-ev-ka, Il-av-ka, Ozer-ov-ka, Bar-ov-ka, Sigl-in-ka, Zvor-n-ky, Hnoj-en-ki, Klucz-ev-at-ka, Gnil-ič-ko, Kal-n-ic-ki, Reč-ul-ka; časté jsou také adjektivní formace s *-ъn-, -na, -no: Bar-na, Brez-na, Les-na, Sol-na, Sopot-na, Svib-no, Slatin-ny, Rzec-ny, Hnoj-ny, Il-na, Glin-na, Kal-ne, Zdro-no. Hledáme-li ve slovanském souboru názvů vod formace s těmito prvky, lze rozpoznat rozdílné rozšíření i u takto utvořených, často a obecně známých vodních slov slovanských jazyků; utvářejí se však také centra, která vyžadují interpretaci. Zde je několik příkladů: Aby bylo možné z množství slovanských názvů vod vyčlenit starší typy, lze, jak se podařilo zjistit v posledních letech (Udolph 1997, 180 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 3. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské reka ‘řeka’. Plné černé kruhy označují přímé formace; bílé kruhy formace s příponou; velikost symbolů je odstupňována podle hydronym, místních a pomístních jmen (podle Udolph 1979: 257, mapa 26). 1998), stanovit několik kritérií charakteristických pro staré a starší formace. 1) Obsahují archaické přípony, které již dnes nejsou produktivní. 2) Jsou starší, pokud jsou odvozeny od apelativ, která dnes již nejsou produktivní. 3) Vycházejí z různých vrstev odvozování, jejichž areály se však zčásti překrývají. 4) Jsou utvořeny slovanskými příponami z předslovanských, tj. staroevropských hydronym. Vzhledem k dnešnímu rozšíření slovanských jazyků a výše uvedeným mapám rozšíření slovanských názvů vod (mapy 2–4) jsou v této souvislosti zajímavé především části Ruska a Běloruska, Ukrajina, Slovensko a Polsko. Straipsniai / Articles 181 JÜRGEN UDOLPH MAPA 4. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské pok ‘potok’. Plné černé kruhy označují bezprostřední útvary; prázdné kruhy útvary se sufixem; velikost symbolů je odstupňována podle vodních, místních a pomístních jmen (podle Udolph 1979: 251, mapa 25) K jednotlivým bodům dále předkládám další materiál včetně kartografického zpracování. 1) Jména obsahují archaické sufixy, které dnes již nejsou produktivní. Zde je třeba nejprve uvést typický hydronymický sufix -ava, -awa, s nímž se setkáváme například ve jménech Vir-ava, Vod-ava, Il-ava, Glin-awa, Breg-ava, Lut-awa, Mor-ava, Orl-awa a dalších. Jde patrně o typický starobylý slovanský sufix v hydronymii, který má zřetelné vazby k předjazykovému indoevropskému tvoření jmen (Lupawa, Mora-March-Mähren, Orava, Widawa). Někdy nelze bezpečně rozlišit (k podrobnostem shromážděného materiálu viz Udolph 1979: 555–558). Kartografické zpracování těchto jmen (viz mapa 5) ukazuje, že i rozptyl těchto starých jmen zahrnuje především oblast severně od Karpat, tedy právě území, které již upoutalo pozornost díky výrazům pok, reka (mapy 2 a 3). 182 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Pravlast a šíření indoevropských kmenů ve světle výzkumu vlastních jmen MAPA 5. Rozšíření slovanských hydronym utvořených sufixem -ava (podle Udolph 1997: 51, mapa 3). Velmi archaická slovanská slova a jména zahrnují takzvané kmeny na -ū, které se většinou vyskytují jako -ev- nebo -va (nikoli jako -ava). Z rozsáhlého souboru, o němž se pojednává jinde (Udolph 1997: 35–47), zde uvádím pouze Buga, Moka, Golva, Mosta, Polka, Branev/Brnev, Maia Padava/ Malapane. Je třeba zmínit, že tato jména lze často spojit se slovanskými slovy, část z nich však nikoli, tj. nelze je napojit na slovanskou slovní zásobu. To znamená, že některá z nich mohou být starší. Svědčí o tom také skutečnost, že v souboru baltských hydronym se vyskytují útvary s velmi podobnými sufixy, jako jsou -uv-, -iv- a -(i)uvē, -(i)uvis; zde jen stručně uvedu Daug-uvā, Lank-uvā, Alg-uvā, Ān-uvā, Gārd-uvā, Lat-uvā, Mīt-uvā, Ring-uvā, Týt-uvā, Vad-uvā, Vārd-uvā, Gil-uvē, Aud-uvīs, Med-uvīs, Dit-uvā. Straisnia / Articles 183 JÜRGEN U DOLPH MAPA 6. Rozšíření slovanských hydronym a místních jmen; ● = takzvané (archaické) kmeny na -ū v zeměpisných jménech; ○ = slovanské Ponikla, Ponikva, Po-nikiew aj. ‘mizící, podzemní řeka’. Rozptyl jmen (baltská zůstala stranou) ukazuje (mapa 6), že se znovu táhne pás od západu k východu, od středního Polska přes jižní Polsko až do oblasti východně od Kyjeva, přičemž Karpaty směrem na jih překročeny nejsou. Do mapy jsem zahrnul také jména odvozená od slovanského ponik, ponikva ‘mizící řeka, podzemní vodní tok’ (podrobně pojednáno u Udolph 1979: 239–245), která sice rovněž odrážejí kmen na -ū-, jsou však podstatně mladšího původu. Dokládá to také kartografické zpracování: v centru se nacházejí archaické útvary na -ū- (zčásti etymologicky průhledné), zatímco ponik(va) se výrazně vyskytuje v oblastech, do nichž Slované dorazili později, jako je Slovinsko (zde jde o termín krasové krajiny), střední a západní Polsko a Bělorusko. Oblast severně od Karpat se opět ukazuje jako staré slovanské sídelní území. 184 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 7 MAPA 8 MAPA 7. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské bagno' ‘bažina, močál’; černě vyplněné kruhy = přímá pojmenování; bílé kruhy = odvozeniny se sufixem; velikost symbolů odstupňována podle vodních, místních a pomístních názvů (podle Udolph 1979: 334, mapa 42). 2) Slovanské hydronymy jsou starší tehdy, jsou-li odvozeny od dnes neproduktivních apelativ. Jinými slovy to znamená, že jazyk, z něhož byly příslušné hydronymy vytvořeny, musel stále uchovávat slovo skryté v těchto názvech. Jde tedy nepochybně o starší slovanské názvy. Z četných doložených případů jsem vybral několik. Působivé je zde rozšíření názvů jako Bagno, Bahnec, Bagie-nice, Bagienek, a také příjmení Baginski, doložitelné i v Německu, které lze spojovat s ukrajinským bahno, polským bagno ‘bažina, mokřina, močál’ atd. Toto slovo již dávno chybí v jihoslovanských jazycích; zdá se, že z této oblasti zmizelo již záhy (k podrobnostem, slovní zásobě slovanských jazyků a z ní odvozeným názvům viz Udolph 1979: 324–336). Odpovídající názvy se, jak ukazuje mapa 7, vyskytují především v západoslovanské oblasti. O to pozoruhodnější je šíření na jihovýchod, zřetelně podél severního a východního svahu Karpat (srov. mapu 8), až slovo z aktivní slovní zásoby mizí, přibližně na území dnešního jižního Rumunska, a poslední názvy s ním vytvořené zanechaly své stopy u Železných vrat. Toto šíření jasně ukazuje jednu z cest, jimiž pozdější jižní Slované pronikali na Balkán. Další důležité pozorování, rozhodující pro otázku někdejších sídel slovanských kmenů, souvisí s tím, že Straipsniai / Articles 185 JÜRGEN UDOLPH slovanské jazykové území je dnes rozděleno Rakouskem, Maďarskem a Rumunskem: mezi severními Západními a Východními Slovany a jižními jižními Slovany již po staletí neexistují úzké kontakty. Oddělení obou slovanských sídelních oblastí přirozeně vedlo k tomu, že se vyvinuly jihoslovanské zvláštnosti, které zůstaly slovanským jazykům severně od Karpat neznámé. Existují případy, kdy je tento rozpor ve slovní zásobě zřetelně patrný, avšak soubor názvů ukazuje jiný obraz. Existují apelativa, mezi nimiž jsou i výrazy pro vodu, která jsou vlastní pouze jihoslovanským jazykům, ale – a právě to je rozhodující – vyskytují se také v názvech severně od Karpat. Než přistoupím k interpretaci tohoto jevu, předložím příslušný materiál. Dlouho sporný základní tvar slovanské slovní rodiny zahrnující starosrbské brna ‘bláto, zem’, bulharsko-církevněslovanské brъnije ‘bláto, jíl’, staroslověnské brъna ‘bláto’, slovinské brn ‘říční bahno’ atd. lze při zohlednění onomastického materiálu jednoznačně vyřešit (k podrobnostem viz Udolph 1979: 499–514; Udolph 1987: 473–479). Často se navrhuje rekonstrukce *bъrn-, proti ní však svědčí západoslovanské a především východoslovanské hydronymy jako Brynica, Brenica, Branica a Bronica, Bronica, Brono. Kromě toho lze v názvosloví severně od Karpat vedle uvedeného základu *bъrn- < *brъn- doložit také ablautovou variantu *bъyn- < *brъn- (Brynica, Brynówka, Brynec). Slovanské *bъyn- vyžaduje rekonstrukci *b(h)rūn- a bez problémů se shoduje s germánským *hrūn- v dolnoněmeckém brūn-, hornoněmeckém braun. Tento příklad je významný ve dvojím ohledu. Zaprvé jasně ukazuje, že jde o jihoslovanskou slovní skupinu, která sice chybí ve slovní zásobě Slovanů severně od Karpat, avšak tam zanechala zřetelné stopy v souboru názvů. Lze to vysvětlit dvěma způsoby. Zaprvé lze předpokládat, že se tato slovní rodina vyvinula samostatně v jihoslovanských jazycích a že se poté jihoslovanské skupiny přesunuly na sever a zanechaly tam v názvech své jihoslovanské zvláštnosti. To je mimořádně komplikovaný předpoklad, zejména vzhledem ke skutečnosti, že názvy brn-, bron-, bryn- jsou rozšířeny také severně od Karpat. Druhá možnost spočívá v tom, že existenci názvů severně od Karpat považujeme za důkaz, že slova, z nichž názvy vycházejí, byla známa ve slovní zásobě tamních Slovanů a že názvy vznikly z těchto slov. Z toho lze vyvodit pouze toto: názvy doložené severně od Karpat nepocházejí z jediného slovanského jazyka – ani z jihoslovanských jazyků –, nýbrž 186 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Pravlast a šíření indoevropských kmenů ve světle onomastiky MAPA 9. Rozšíření slovanských názvů obsahujících brn- < *brъn- a bryn- < bьrъn- (‘bažina, močál, bláto’); symboly znázorňují rozdílný vývoj v dnešních slovanských jazycích (brn-, brьn-, bron-, bryn-), přičemž velikost symbolů rozlišuje vodní názvy, místní názvy a pomístní jména. Obrys vyznačuje oblast, v níž se vyskytuje dlouhá varianta brn- (podle Udolpha 1997: 58, mapa 8). předstupni všech slovanských jazyků, tedy samotné praslovanštině neboli obecné slovanštině. To důrazně potvrzuje skutečnost, že základy *brъn- a *bьrn- jsou reflexy starého ablautu (další příklady budou uvedeny níže), který rovněž musí pocházet pouze ze starého vývojového stadia slovanského jazyka. Připočteme-li nyní ještě rozšíření těchto názvů a uvědomíme-li si, že se obě ablautové varianty v souboru názvů vyskytují vedle sebe pouze v určité oblasti slovanských jazyků, získáme další spolehlivý argument pro to, že právě zde – zhruba řečeno: v jižním Polsku a Straipsniai / Articles 187 JÜRGEN UDOLPH na západní Ukrajině (v Čechách, na Moravě, na Slovensku a ve Slovinsku se vyskytuje pouze jedna varianta) je třeba hledat pravlast a výchozí oblast slovanské expanze. 3) Archaické slovanské hydronymy lze dále určit sledováním stop ablautu. Ablautové jevy se vyskytují téměř ve všech indoevropských jazycích; uvedu zde jen sing – sang – gesungen, bieten – bot – geboten; anglicky sing – sang – sung; litevsky žìas ‘zelený’ – žõle ‘tráva’; řecky lego – logos; slovansky tek- ‘téci’ – tok ‘proud’ (také ve slově potok, viz výše). Ve slovanštině se však na rozdíl například od germánštiny dochovalo jen málo stop ablautu, takže i v hydronymii lze očekávat pouze několik reliktů. Tyto relikty však mají mimořádnou hodnotu, a proto je třeba jejich výskytu a rozšíření věnovat zvláštní pozornost. O *brъn- > brъn-, *brъn- > byrn- jsem se již zmínil výše. Následují další důležité případy. Pro praslovanštinu lze předpokládat slovo *jbz-vorъ přibližně ve významu ‘pramen, nížina, údolí potoka, pramen, vír’, které se mimo jiné dochovalo ve staroruském izvor ‘pramen’, ukrajinském izvir ‘malý horský potok’ a srbském a chorvatském izvor ‘pramen, zřídlo, vír’. Toto slovo obsahuje archaickou kompozici, protože slovanština sice zná sloveso vьrěti ‘tryskat’, ale nikoli samostatné *vor- (k slovnímu a onomastickému materiálu viz Udolph 1979: 163–170, srov. také Schmid 1994: 260f.). Proto má rozšíření těchto názvů (mapa 10) zvláštní význam. Předpoklad, že výskyt v karpatské a beskydské oblasti může představovat okrajové výběžky mladší, jihoslovanské vrstvy pojmenování, je vzhledem k ablautu zděděnému z indoevropského předstupně nepřijatelný. Názvy v oblasti Dněstru a Sanu naopak pocházejí z vývojového stadia jazyka, v němž se příslušné apelativum ještě užívalo. Mohlo jít pouze o předstupeň jednotlivých slovanských jazyků, jinými slovy o společnou neboli praslovanskou jazykovou vrstvu. Tato mapa navíc ve srovnání s rozšířením názvů typu Bagno (mapa 7) ukazuje, že pozdější jižní Slované nevyužili pouze jednu trasu podél karpatského oblouku (srov. mapu 8), ale dosáhli jižního Balkánu také různými trasami přes území dnešního Rumunska. Podobně jako u *brъn-/*byrn- jsou rozšířeny názvy, v nichž jsou zřetelně patrné stopy starého ablautu. Jde o běloruské krynica ‘malé jezero; vodní tok vyvěrající ze země, pramen’, ukrajinské krynica ‘pramen’, polské krynica, krenica ‘pramen, studna’, které pokračují v základním tvaru *krъnica (k podrobnostem viz Udolph 1994: 367–374). Jde o takzvaný stupeň dloužení, který se v ukrajinském (nářečním) krynycja, kenýc’a ‘pramen’, 188 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung KARTE 10. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské *jьz-vorb ‘pramen, studna’; kruhy a trojúhelníky znázorňují rozdílný vývoj ve slovanských jazycích (izvor, resp. zvor), velikost symbolů je odstupňována podle vodních názvů, místních názvů a pomístních jmen (podle Udolpha 1994: 169, mapa 13). staropolské krnica ‚říční koryto‘, slovinské krnica ‚hluboké místo ve vodě, vodní vír, hloubka toku‘ má svůj protějšek s krátkou samohláskou *krūn-. Prozkoumáme-li výskyt názvů krnica, které pokrývají rozsáhlé území, a porovnáme-li jej s rozptýlením varianty s krátkou samohláskou Ablut (mapa 11), zřetelně se ukáže oblast, v níž se obě varianty vyskytují vedle sebe. Takto vykrystalizované území je třeba s jistotou považovat za starou slovanskou sídelní oblast. Stripsnai / Articles 189 JÜRGEN U DOLPH KARTE 11. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské *krun > krьn- nebo *krūn > kyn (odvozené formy) ‘pramen, studna, potok’; černé plné kruhy = přímé formace; bílé kruhy = formace se sufixem; velikost symbolů je odstupňována podle vodních názvů, místních názvů a pomístních jmen. Šrafování označuje oblast, v níž se vyskytuje pouze krátkovokalická varianta *krŭn-/krьn- (podle Udolpha 194: 169, mapa 13). Versuche, die Ethnogenese des Slavischen in das Oka-Gebiet (Gołąb 1992), nach Asien (Kustmann 1996) oder auf den Balkan (Trubačev 1983, dagegen Udolph 1988, 1999) zu verlegen, müssen an diesen Verbreitungen scheitern. Es wäre nötig, sich intensiver mit diesen Fakten auseinander zu setzen, zumal sich ähnliche Erscheinungen auch für die Frage nach Germanenheimat und -expansion nachweisen lassen (dazu s. unten). Ganz ähnlich liegt der nächste Fall. Vedle známého ruského apelativa grjaz ‘špína, výkaly, bláto’, které má mimo jiné protějšky v běloruském hrjaz ‘rozbahněné místo na cestě, bažina, špína’, ukrajinském hrjaz ‘bažina, kaluž, bláto’ a slovinském grẽ̂ ‘rašeliniště, bláto’, a předpokládá praslovanský tvar *grěz-, zná slovanština také ablautovou variantu *grǫz-, například v ukrajinském hruz ‘bažina, rašeliniště, močál’, běloruském hruzá-la, hruzalo ‘špinavé místo, bažinaté místo’ a polském grąz, -grzęzu ‘bažina s bahnitou půdou’ (podrobná diskuse u Udolpha 1994: 142–152). Již zde je třeba upozornit, že jihoslovanština variantu *grǫz- nezná, a nemá tedy na této praslovanské ablautové variantě žádný podíl. 190 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung KARTE 12. Rozšíření místních názvů obsahujících slovanské *gręz-/*grǫz- (ablautové formy) ‘bláto, močál, bažina’; čtverce = *gręz-; trojúhelníky = *grǫz-; velikost symbolů je odstupňována podle vodních názvů, místních názvů a pomístních jmen; šrafování označuje oblast, v níž se vyskytuje pouze varianta *grǫz- (podle Udolpha 1997: 59, mapa 9). Tomu rozšíření v názvech plně odpovídá (mapa 12): názvy jsou rozptýleny na rozsáhlém území, zvláštní produktivitu lze pozorovat ve východoslovanské oblasti, zatímco jihoslovanština má podíl pouze na variantě *gręz-. Tím se jednoznačně vylučuje slovanská pravlast na Balkáně (jde zde o praslovanské ablautové varianty, jejichž produktivitu a působení je třeba klást dlouho před proniknutí na Balkán). Slovanština se mohla vyvíjet pouze severně od Karpat. Ve prospěch toho svědčí – shrnuto – nejen výše pojednávaná dvojice slov grązъ/hr̥z, ale přesvědčivě také dříve probírané skupiny kolem izvor/vorъti, krynica a především také brъn-/brъn-, které je díky bezpečnému spojení s germánským barevným slovem navíc pevně zakotveno v praslovanské slovní zásobě. 4) Zjištění, že se pod vrstvou názvů vodních toků v jednotlivých jazycích Evropy (přitom nezáleží na tom, zda jde o germánštinu, keltštinu, slovanský či baltský jazyk) nachází síť předjazykových = staroevropských = indoevropských názvů, přináší nové Stripsni / Articles 191 JÜRGEN UDOLPH Možnosti určení oblasti, v níž se vyvinul některý z indoevropských jazyků. Na slovanském území to lze rozpoznat především na několika, avšak důležitých případech: jde o archaické slovanské sufixy, které byly připojeny k předslovanským indoevropským kořenům, jménům nebo základům. Důležité a rozhodující je pak to, kde se taková jména nacházejí. Největší polská řeka, Wisła, německy Weichsel, nese nepochybně předslovanské jméno, ať už je vykládáme jakkoli (naposledy k tomu Udolph 1990: 303–311; Babik 2001: 311–315; Bijak 2013: 34). Pro otázku, která nás zde a nyní zajímá, mají značný význam její přítok, řeka San, Wisłok, dlouhý asi 220 km, a přibližně 165 km dlouhý přítok Visly, Wisłoka. Stejným sufixem jsou tvořena jména Sanok, místo u řeky San jihozápadně od Přemyšlu; Sanoka, dnes již neznámý název vodního toku, roku 148 per fluvium Sanoka, u místa Sanok; s deminutivním sufixem k -ok- sem patří také přítok Sanu nazývaný Sanoczek (podrobnosti viz Rymut, Majtán 1998: 222; Udolph 1990: 264–270). Také u řeky San se má za jisté, že jde o předslovanské jméno. Na tom nic nemění ani rozdílné názory na jeho etymologii (naposledy stručně shrnuto v B. Czopek-Kopciuch 2016: 48, in: Nazwy miejscowe Polski 13, Kraków). K nim patří také jména se sufixální variantou -oč: Liwocz a Liwoczka, názvy řek u Krakova; Długosz zmiňuje jako Lywocz také pohoří v Beskydech. Všechna tato jména leží na jihu, respektive jihovýchodě Polska, přesně v oblasti, která se na základě dosud probíraných slov a jmen slovanského původu zřetelně rýsuje jako část praslovanského sídelního území. Podle hodnocení Słownik Prasłowiański (1974: 92) představuje sufix -ok- praslovanský archaismus. Jako apelativum se vyskytuje například ve slovech swědok, snъbok, vidok, edok, irok, inok a dalších; jeho archaičnost se však projevuje mimo jiné také tím, že se připojuje k archaickým atematickým kmenům. Je třeba jasně zdůraznit, že existence předslovanských, staroevropských jmen v předpokládané staré či nejstarší sídelní oblasti slovanských kmenů – na rozdíl od toho, co se často dříve předpokládalo – nehovoří proti domněnce, že tato oblast ležela právě tam; je naopak nutným důsledkem skutečnosti, že se jednotlivé indoevropské jazyky nevyvíjely ve vzduchoprázdnu, nýbrž se utvářely na širokém indoevropském základě, z vrstvy staroevropských jmen; lze dokonce říci, že se tak utvářet musely. Protože -ok- je archaický sufix, lze zde uvedená jména přiřadit ke starší vývojové fázi. Jsou tedy společně s 192 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Pravlast a šíření indoevropských kmenů ve světle onomastického výzkumu MAPA 13. Expanze slovanských kmenů ve světle zeměpisných jmen (návrh) s vysokou pravděpodobností třeba považovat za spojovací článek mezi staroevropskou a slovanskou hydronymií. Shrnutí – pravlast slovanských kmenů Mé shrnutí výzkumu hydronym v souvislosti s otázkou nejstarších sídelních oblastí slovanských kmenů je následující: předpoklady požadované pro tuto otázku z jazykového, lingvistického i onomastického hlediska splňují všechny zkoumané místní názvy a hydronyma, pokud jde o možný areál v přesně vymezené oblasti: jde o území před kartografickým záznamem. V jednoduché kartografické podobě jsem shrnul výsledky rozšíření slovanských vodních výrazů a hydronym (mapa 13). Jádro expanze se nachází na území severně od mapy, přibližně mezi Krakovem a Bukovinou. Je však třeba zcela jasně říci, že hranice nejsou tak zřetelné Straipsniai / Articles 193 JÜRGEN UDOLPH a jednoznačně vymezitelné, jak by se mohlo zdát z mapy. Jde o pokus jednoduše znázornit jádro kartografických záznamů. Každé mapování místního názvu nebo hydronyma se liší; téměř neexistují dvě mapy, které by se shodovaly svými středy či okrajovými oblastmi. Přesto považuji toto mapování za smysluplné. Důvodem je další aspekt, který jsem dosud vedle archeologie, genetiky, lingvistiky, onomastiky a historie nezmínil: mám na mysli nauku o půdě. Nauka o půdě, kvalita půdy a rozšíření zeměpisných názvů Na začátku tohoto článku jsem zdůraznil, že chci přispět především z jazykového a onomastického hlediska. V posledních letech se však stále zřetelněji ukazuje – a to nejen při shromažďování a výkladu slovanských jmen –, že existuje další aspekt, který zřejmě se zeměpisnými názvy nesouvisí, ale podle mého názoru má pro raná sídla rozhodující význam: kvalita půdy. Již ve dvacátých a třicátých letech minulého století se lidé pokoušeli dávat určité místní názvy do souvislosti s rozdílnou kvalitou půdy. Od té doby se opakovaně objevovaly publikace věnované této tematice. Zde upouštím od výčtu příslušné literatury a zmiňuji pouze práci Otta Schlütera (1952–1958). V poslední době jsem znovu narazil na výroky, které jasně ukazují, že souvislost mezi kvalitou půdy a určitými typy slovanských místních názvů je třeba považovat za prokázanou. Opakovaně jsem na to upozornil v recenzi (Udolph 2015) a cituji zde několik vět Waltera Wenzela: „V Horní Lužici jsme zjistili, že se tyto čtyři typy [místních názvů] vyskytovaly pouze v centrálních sprašových oblastech s nejúrodnější půdou, kde se přistěhovalci usadili jako první [...]. Průběh osídlení rozhodujícím způsobem závisí [také na] [...] kvalitě půdy, která se v Dolní Lužici může značně lišit i na krátké vzdálenosti.“ A jinde ještě výslovněji: To lze „potvrdit konkrétními hodnotami bonity půdy z Atlasu dějin a zeměpisu Saska [...]. Porovnáme-li rozšíření tohoto názvu [...] s půdní mapou W. Stamse [(1998)], nelze přehlédnout příčinnou souvislost mezi kvalitou půdy a typem názvu“ (Wenzel 2014). Uvedenou mapu mám k dispozici a je působivé vidět, jak se rovinný pás území s úrodnou půdou od Kamence přes Budyšín až po Zhořelec shoduje s mapováním starých slovanských místních názvů. Přitom hraje 194 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 14. Rozšíření spraše ve východním Polsku a na Ukrajině. Mi. = Minsk, Ki. = Kyjev, tmavě šedá = spraš o mocnosti přes 5 m (podle Haase a kol. 2007). Důležitou roli hraje také to, zda se příslušné půdy snadno, nebo obtížně obdělávají. Náhody zde nepřipadají v úvahu. Pokusme se tyto poznatky, které rozhodně nejsou nové, vztáhnout na půdy Polska a Ukrajiny. Zvlášť užitečný je zde „Atlas spraší“ vydaný v roce 2007 (Haase et al. 2007), z něhož zde předkládám výřez. Není vůbec obtížné uvést rozšíření spraše na území před kartografickým záznamem do souladu se starými slovanskými hydronymy, které byly shromážděny v tomto příspěvku. Samozřejmě je třeba vzít v úvahu, že sprašové půdy se ne vždy snadno obdělávají. Můj opatrný pokus zapojit do této otázky poznatky historického výzkumu starého osídlení mě přivedl k několika studiím, z nichž bych rád vybral jen několik pasáží. Jako laikovi v oblasti pedologie mi připadá vhodné postupovat zde velmi obezřetně. Následující poznámky však v zásadě podporují mé úvahy. Fritz Scheffer (1978: 16–17) například píše: „Od neolitu došlo ve střední Evropě k výraznému zúžení tehdejší plochy vhodné k osídlení Straipsniai / Articles 195 JÜRGEN UDOLPH k němuž došlo v upřednostňovaných scherzdeovských oblastech [..]. Až do současnosti byly těžké půdy sprašových oblastí, mladých krajin základních morén, močálovitých nížin a prostoru středohorských oblastí považovány za příznivější pro zemědělskou produkci než lehké půdní typy, protože mají větší zásoby rostlinných živin [..]“. O několik stran dále Brunk Meyer (198: 119) míní, že těžké půdy bohaté na K[alium] byly navzdory obtížné obdělavatelnosti v období středověké kolonizace preferovány. Přesto bych zde rád vyjádřil ještě jednu související myšlenku, kterou jsem si odnesl z diskuse s Kirstin Casemir (Göttingen/Münster) o sprašových půdách a stáří místních jmen. Při bližším pohledu na rozšíření místních jmen (např. ve východním Dolním Sasku; z hlediska toponomastiky k tomu viz zejména: Casemir 2003) lze dojít k závěru, že nejstarší germánská místní jména, tedy například přípony, se „nenacházela v jádrových oblastech sprašových kotlin, nesporně nejstarších sídelních oblastech, [..] nýbrž na jejich okrajích“ (Casemir 2003: 40 podle Müller 1952: 144). Podobným směrem se ubírá názor Gerharda Obecka (citovaný podle Casemir 1997: 49, pozn. 12), podle něhož souvisela volba kvalitativně horších půd pro starší sídla s „technickými“ možnostmi osadníků při obdělávání půdy. Úrodné, ale zároveň těžké půdy, jaké se nacházejí u většiny míst s názvy na -būtel, bylo možné obdělávat až s dokonalejším nářadím. Z tohoto důvodu prý lepší půdy zpočátku zůstávaly téměř nevyužité a byly osídleny teprve později. Vztáhneme-li to na rozšíření spraší na západní Ukrajině a v jihovýchodním Polsku, je velmi nápadné, že centrum staroslovanských jmen se nachází v oblasti, kde se rozšíření spraší postupně „rozplývá“ (obr. 14), tedy přibližně v území západně od Kyjeva, mezi Krakovem na západě a Vinnycjou a Moldavskem na východě. Stručně řečeno: rozšíření kvalitních půd se shoduje s rozšířením archaických slovanských jmen. Je-li to správné, můžeme v předkarpatské oblasti předpokládat zárodečnou oblast – lépe snad: jádrovou krajinu – slovanského osídlení. Existenci předslovanských, avšak indoevropských jmen a názvů vodních toků, jejichž struktura ukazuje, že vznikly z indoevropského základu, ale následně se u nich rozvinuly také slovanské rysy, 1 lze nyní – jak již bylo řečeno výše – chápat pouze tak, že se zde v průběhu tisíciletého procesu z indoevropské dialektové oblasti vyčlenila jazyková skupina, kterou dnes nazýváme slovanskou. 196 Acta Linguistica Lithuanica xxvi Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Jelikož při tom zřejmě mohl hrát roli kvalitní půdní fond, rád bych předložil k diskusi následující úvahu: kvalitní půdy přinášejí lepší úrodu, snižují celkovou úmrtnost i dětskou úmrtnost a vedou k přebytku obyvatelstva, který lze zmírnit pouze postupným rozšiřováním osídlení. Totéž lze konstatovat při otázce pravlasti a expanze germánských kmenů, k níž se vzápětí dostanu. Intenzivní výzkum zeměpisných jmen východní a střední Evropy vede k poznání, že se slovanský jazyk musel rozvinout z indoevropského dialektu (roli přitom hrála staroevropská hydronymie a baltsko-germánsko-slovanské shody) v poměrně omezeném prostoru mezi horní Vislou a Bukovinou, že balto-slovanský mezistupeň nemohl existovat, že docházelo k časným a sotva přerušovaným kontaktům s baltskými a germánskými kmeny a že díky výrazné expanzi byly dosaženy pozdější domoviny východních, západních a jižních Slovanů. Velmi podobné expanze byly zaznamenány u keltských a germánských kmenů, avšak ty předcházely slovanské expanzi. 2. PRAVLAST A EXPANZE GERMÁNSKÝCH OSADNÍKŮ PODLE DOKLADŮ MÍSTNÍCH JMEN Vývoj germánské jazykové větve z indoevropského předstupně je třeba časově klást dříve než v případě slovanské. Kolem roku 500 n. l. lze v rámci germánštiny rozpoznat již zřetelné rozdíly ve stavbě jazyků, například mezi východogermánštinou (gótštinou), severogermánštinou (runovým, praseverským jazykem) a západogermánštinou. Podle názoru většiny lingvistů lze vznik germánštiny jako samostatné větve, pozorovatelný mimo jiné na působení první (germánské) hláskové posouvky, klást přibližně do období kolem roku 500 př. n. l. Její důsledky – na rozdíl například od výsledků druhé (hornoněmecké) hláskové posouvky – zřejmě zasáhly všechny germánské jazykové větve velmi jednotně a bez větších rozdílů. Zastávám názor, že tento proces musel proběhnout na poměrně malém zeměpisném území, neboť jinak by se nepochybně projevily větší rozdíly v reflexech hláskové posouvky. Zřejmě tomu tak není. Nabízí se otázka, zda teze, že germánská Straipsniai / Articles 197 JÜRGEN UDOLPH že „pravlast“ se musí nacházet na relativně malém zeměpisném území, lze potvrdit pomocí nejstarších typů germánských místních a vodních názvů. Zabýváme-li se starogermánskými místními názvy a jejich tvořením, brzy nás přivedou ke starému, avšak stále platnému výroku Jacoba Grimma (1826: 403). Již před téměř 200 lety zdůraznil: „Je nezaměnitelným směrem vývoje pozdějšího jazyka opouštět odvozování a nahrazovat je skládáním.“ Jinými slovy, odvozeniny, tj. útvary tvořené příponami, jsou také v germánských místních názvech většinou starší než složeniny neboli útvary vzniklé skládáním. Výzkum věnovaný starším sídlům germánských kmenů by se tedy měl zaměřit především – byť ne výhradně – na příponové útvary. V obsáhlém výzkumu vodních, místních a pomístních jmen germánského původu (Udolph 1994) jsem se tomuto tematickému okruhu věnoval jako celku; odvozeniny se krátce nato staly ústředním tématem dalších příspěvků (Udolph 2004, 2010). Pro Dolní Sasko je třeba vzít v úvahu také studie Reinholda Möllera (1992, 2000). Sbírky a mapy rozšíření germánských výrazů pro vodu, jako jsou hor „bažina, močál“. mar(sk) „vnitrozemské jezero, bažina“, Riede „potok, vodní tok“, příponových útvarů s -ithi-, -ing-/-ung-, -st-, -str- a základních místních jmen, jako jsou -hude „brod, přístaviště u vody“, *-sējanez/-sēt[j]ōz „osadníci“, kot „osada“, tun „město, osada“, tie „shromaždiště, soudní místo“, sel(e) „obydlí, vesnice, osada“, klint „kopec, svah“, wedel „brod“ a mnohé další jasně ukazují, že se germánština v prostoru kontinentálních Germánů, přesněji řečeno v jižním Dolním Sasku, západním Sasku-Anhaltsku a částech Durynska, nepřetržitě vyvíjela z dobře rozpoznatelného indoevropského substrátu. Abych tento příspěvek udržel v přiměřeném rozsahu, vybral jsem jen několik map rozšíření a opatřil je krátkým komentářem. Z tohoto centrálního prostoru lze rozpoznat rané vztahy jak směrem na západ (Vestfálsko, Flandry, severní Francie, Anglie), tak i na sever (Dánsko, Švédsko a dále Norsko). Zde uvádím několik příkladů, nejprve vztahy směrem na západ. a) germ. *fani/-ja „bažina, močál“ Ve skupině germánských slov kolem gótského fani „bláto“ se dochovalo staré označení pro „bažinu, močál“, ale také pro „nízko položenou travnatou půdu“; obvykle se rekonstruuje *fanja. Existují stovky názvů s prvkem Fenn; v Německu například Ackerfenne, Fanhusen, Fehn, Fehnhusen, Venusberg v Bonnu, dále také Venusbruch a Venushügel u Wernigerode, Vienenburg, 1306 Datum Vineburch. Také 198 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 15. Germ. *fanja v místních a pomístních jménech5 morfologicky starší typy jako Finne v Durynsku, roku 1106 silva Vin atd.; Vining a Vineberg u Lüneburgu; derivace s -r v Fiener Bruch u Genthinu, roku 1178 v palustri silva, que Vinre dicitur; Vinnen (Hümmling), kolem roku 1000 Vinum, Finnum; s formami na -str-: Vinster (Oberlahnkreis), 893 (opis z roku 122) Veneter, Wenestre, Uenestre, od roku 1312 a později Vinstern, patří sem. Obdobné doklady se často vyskytují také v Nizozemsku, Belgii a severní Francii: Bakeveen; Berken; Diepenveen, mezi nimi jména s prvkem apa Venep, kolem roku 960 Vanapan, Venapen, Venep, 1138–53 Uene, roku 1144 Vene; srovnej také Venlo. Stejně četné doklady jsou i v Anglii: Blacken, Broadans, Bulphan, Coven, Fambidge, Fan, Fanns, Fann’s, Fen, Fenn, Fennes, Fulfen, Gladen, Orsett Fen, Redfern’s, Stringock Fen, Vange, Fencote; častá jsou místní jména typu Fenton, roku 1086 Fentone atd. 5 Převzato z Udolph 194: 315, mapa 31. Stripsni / Articles 199 JÜRGEN UDOLPH MAPA 16. *hor- v místních jménech na kontinentu a v Anglii6 Mapa ukazuje značný výskyt v severozápadním Německu, na Dolním Rýně, ve Flandrech a v Anglii. Šlesvicko-Holštýnsko a Jutsko jsou zastoupeny jen málo. Znovu se ukazuje, že osídlení západogermánských kmenů muselo proběhnout přes kanál. b) Dosud se věnovalo jen málo pozornosti slovu, které je dobře doloženo v němčině, nizozemštině a angličtině: starohornoněmecky hor ‚bahno, kaše, špína, výkaly, země‘, středohornoněmecky hor, hore ‚bažinatá půda, blátivá půda, výkaly, špína, bahno‘, starosasky hor ‚výkaly, špína‘, starofrísky hore ‚bahno, výkaly‘, středonizozemsky hore, hor ‚bláto; hnijící bahno‘, staroanglicky hoh, horu ‚špína, znečištěný‘. 6 Aus Udolph 1994: 328, Karte 32. 200 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 17. *mar- a *mar-sk- v místních a pomístních jménech kontinentu a v Anglii7 Německá místní jména, například Haarbach, Haarhausen, Hamke, Horbach, Harbrücken, Harburg u Hamburku, Horb, Horburg, Horchheim, Hordorf, obsahují toto slovo. Z Nizozemska, Belgie, Lucemburska a Francie sem patří: Althorn u Saargemündu, 783 Horne; Hoerenkreek (Zeeland); Hoorebeke u Oudenaarde ve Východních Flandrech, 1090 Horenbeca; Horsik v Gelderlandu a mnoho dalších. Anglie má mezi výskyty v místních jménech vysoký podíl: Harborne; Harlick; Hamers; Harpole, 1086 Harpol; Harwood Gate; Harton, 1249 Horton; Hawley; Hollowmoor; Holyport, 1220 Hoport; Horbling, 1086 Hebeling; Horbury, 1086 Here; Horcott, −feld, −wod; Le Hornede; Horemestel; Horeput; Horfield, 1086 Horefele; Horham, ca. 950 Horham; Horish (Wood); Horley, 1374 Horlawene; Great, Little Horned, 1086 Hornede; 1243–64 Horne, s pomístním jménem Horits a Horyt; Horlake; Horel; Horsell, starší Horse, Horsel, k ae. horsela; Horwell; Horwood, 1086 Horewode; Warpole; Whaley; Worley’s Fm. Četné složeniny s −ton v Horton, 1086 Hortune; 1086 Hortona; 946 (opis ze 13. stol.) hore tunge jsou na mapě označeny zvláštním symbolem. 7 Aus Udolph 1994: 375, Karte 33. Stripsni / Articles 201 JÜRGEN UDOLPH Mapa rozšíření ukazuje, že rozhodující spojení vedou z Dolního Porýní do Anglie přes jižní Nizozemsko a Belgii a také přes kanál La Manche. c) Staré germánské slovo skryté v místních jménech, které má protějšky a příbuzné výrazy v jiných indoevropských jazycích, je -mar-, příbuzné s latinským mare, slovanským more (Pomore/Pomern), doložené také v keltských místních jménech, jako je Aremorica. Je ve střídání stupňů ablautu s německým Meer < *mari a německým Moor < *mōra (tzv. vṛddhiové tvoření); v Německu se vyskytuje v četných místních jménech severního a středního Německa, jako jsou Behmer, Betmar, Bleckmar, Bothmer, Dilmar, Ditmer, Eschmar, Fletmar, Friemar, Geismar, Gelmer, Gittmar, Görmar, Hadamar, Heumar, Hörstmar, Horsmar, Horstmar, Homar, Hükesmere, Koor, Leitmar, Lohmar, Ostmar, Palmar, Rethmar, Rettmar, Riethmar, Ringmar (srov. angl. místní jméno Ringmer, starší Hringara), Rottmar, Schötmar, Schöttmar, Vellmar, Villmar, Versmar, Voßmar, Wechmar, Weidmar, Weimar, Weitmar, Wethmar, Wichmar, Widmar, Wiedemar, Wismar, Wißmar, Wismar, Wittmar, Wolmar, Wudmar, Wymeer. Srovnejme rozšíření na mapě 17. Západně od Německa nacházíme toto slovo v názvech Aalsmeer, Alkmaar, Alsmar, Bederme, Bommer, Dossmer, Echemi, Gaasmeer (132 Germ.), Hetere, Hoeme, Homee, Purmer, Schermer, Spilmeri, Wormer, Zonnemere, 119 Sutmera. Také v Anglii je velmi časté: Badesmere, Blakemere, Boldmere, Bradmore, Bulmer, Colmere, Cuckmere, Dodmore, Falmer, Grasmere, Holmer, Homer, Keymer, Marton, Minsmere, Ringmer, Rugmere, Sledmere, Stanmer. Rozšíření ukazuje, že dvě rozsáhlé oblasti jsou navzájem propojeny přes kanál La Manche: na jedné straně severní Německo, Nizozemsko a Flandry, na druhé Anglie. Šlesvicko-Holštýnsko nehraje žádnou roli. d) Severomořské germánské hydronymum Riede, jehož rozšíření a etymologie byly již opakovaně zkoumány, má v dolnoněmčině podobu ride, rīde, ren ‚přirozený vodní tok, malá řeka, stružka v přílivové oblasti‘, ve střední dolní němčině rīde, rē, rīge (ride, rije, rige) ‚potok, malý vodní tok, příkop‘, ve starosaském jazyce ritha, rithe ‚vodní tok, malý potok‘; ve fríštině riede ‚kanál, malá řeka v přílivové oblasti‘, ryt, ryd(e) ‚široký příkop‘, v severní fríštině rīde, riet; ve staré fríštině red ‚malý potok‘ a rīth ‚potok‘; v nizozemštině rijt ‚vodní tok‘, rijt, riet ‚vodní žlab v předhrazových územích‘, ‚vnitřní voda v mořských jílovitých oblastech blízko pobřeží‘, ve střední nizozemštině rijt f., ve starofranském jazyce rīth ‚tornes‘. Velmi časně se s ním setkáváme v angličtině, již ve staré angličtině jako rīd, rīde ‚malá řeka‘, rīde ‚potok, protáhlá úzká nížina, staré koryto potoka‘, rīd, rīde, 202 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung K A R T E 18. Riede, ride, rithe, riet, rid v zeměpisných názvech8 rīdġ malá řeka, anglicky rithe, ride „malá řeka vzniklá působením deště“, rigat „malý kanál vytvořený deštěm z vodního toku“, rithe, ride „malý vodní tok“. V Německu existuje mnoho, zčásti také nových názvů, jako jsou Achel- riede, Aschriehe, Bargriede, Bassriede, Bickenriede, Bleckriede, Bollriede, Borgrie, Boterriede, Brandriehe, Bruchriehe, Brunriehe, Diekriehe, Eilenriehe, Ellerie, Jachelriehe, Janien, Midel Rie (Midels Rie), Exerie, Feldriehe, Feldrie, Flehmanns Rieh, Flamischen Rie, Weckenlands Rie, Fliesenrie, Fluthrie, Fohlenrien, Fuhlenrie, Fuhenrie, Fule Rie, Die Große Rie, Grotr, Haferrie, Hauenrie, Holtrie a mnoho dalších. Starší typy jsou 726 (opis kolem 122) Aride (u Kolína), Brücher u Ebelenu, 876 Boratrie, 1290 Bruchrie, také Burchtrie, Borntrie; doklad z Corvey z doby kolem 826–876 Hrihem (s neetymologickým H-). V Nizozemsku, Belgii, Lucembursku a severní Francii jsem nalezl Bruggerijt, Dieprijt, het Dikke Riet, Munnikenzijlster, Ekkersrijt, Houtrijt, Jutesriet, Peelrijt, Pieperij, Riet, Rijit, Segerijd a další; zčásti jde o novotvary. 8 Nach Udolph 1994: 393, Karte 34. Straipsniai / Articles 203 JÜRGEN U DOLPH Anglie má mnoho, zčásti velmi starých názvů, jako jsou Aberd; Be- verley Brook, 693 (opis z 11. stol.) beferdi; Blackrith; 972 (opis z roku 1050) Bordrödig; Chaureth, 1086 Ceuride; Childrey; Coldrey, 973/4 (opis z 12. stol.) (to) coride; Coleread; Cropredy; Cotered, 1086 Clodre; 1228 Ealdnereth; Eelrthe, 680 n. l. Aelrithe; Efferdy; Erith; Fingrith, 693 název vodního toku Fuglerdie; Fulredy; Ful- rithe; Goosery; Henred, 984 Henna rid; 774 Hwelridig; Landrith; Shotery, 699–709 (opis z 11. stol.) Scottärd a mnoho dalších. Kartografické zobrazení (viz mapa 18) ukazuje, že se tyto názvy vyskytují především v severním Německu, Nizozemsku, Belgii a Anglii. Osadníci zřejmě přišli do Anglie přes průliv. e) Staré slovo, které spojuje především severní Německo a Anglii, je německé Hude. Německy mluvící člověk je zná už jen z místních názvů, především z názvů Buxehude, Fischerhude, Harvstehude a z názvu Steinhuder Meer. Význam tohoto slova je však dnešnímu mluvčímu neznámý. Hude se v severním Německu vyskytuje především v sídelních názvech ležících u vodních toků; ve střední dolní němčině je ještě doloženo jako hūde „místo pro skladování dřeva, skladiště u vodní cesty, místo přívozu“. Ani v dnešní angličtině toto slovo není známo, ale ve staré angličtině je ještě doloženo: hyð „místo, kde loď přistává, vhodný nízký břeh, malý přístav“. Zajímavé je rozšíření místních názvů. Z Německa jsem shromáždil mimo jiné: Altenhude; Aschenhude; Billerhude; Dockenhuden, 1184 Dockenhude; Dodenhude; 1346 Eckhude; Fischerhude, 1124 Wicheshude; Flemhude; Frauenhude; Grönhude; Harnhude; Harvstehude; Heenhude; Huden bei Meppen, 1037 -huhun v dokladu Hlaresuhun; Hodenhagen, 1168 (opis z 18. stol.) de Hode aj.; Hude (často), také s přehláskou Üde; Huen, kolem 920 Huhun; Huda; Hudemühlen; Kayhude; Nedernhude, Obenhude; Pahlhude; Ritterhude; Stapelhude, 1258 in loco qui dicitur Stapelhude; Steinhude u jezera Steinhuder Meer, 2. pol. 14. stol. To der Steinhude; Tespehude; Winterhude. Místní názvy zná také Nizozemsko: Oude Hide in Seeland; Coxde, 1270 de Coxhde; Coxde (Koksie); Hude, 1405 Hude; Hude dries; Hudestra- te; 1359 le Hyde bei Dün kirchen; Nieuwe Yde bei Nieuwpoort/Oostduinkerke, 1277 Noua Hide; Raversijde, 1401 Wilraues hyde; Lombartside, 1408 Lombardsyde; Yde, 1331 in die Hide. Místní názvy v Anglii jsou významné a staré: Adreth, 1169–1172 Alre- heð(a), -hūda; Bablok Hythe; Bladeney, 712 (opis ze 14. stol.) ad portam que dicitur Bladenithe; Bolney, 1086 Bolhede; Bulverhythe; Chelsea, 785 Cealchyð, Celchyð, 801 Caelichyð; 1275 Colleshethe; Claythe; Coweithe; Creek- sea, 1086 Criceseia; Downham Hythe, 1251 Dunham hythe; Earith, 124 Her- heth; Erith, 695 Eardhy; Fishythe; Frecnythe; Glanty, 675 (opis ze 13. stol.) Glenthe; 204 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 19. něm. hude, angl. hyð aj. v místních jménech9 Greenhithe; Heath (vícekrát); Hidden, 984 (K. kolem 1240) (innan) Hydene; Hithe Bridge; Hive, 959 (K. kolem 1200) Hyðe; Hive, 1306 atte hethe; Horsith, 1249 Horsyth(e); Hyde, 1333 atte Hithe; Horseway, 1238 Hors(e)hythe; Hullasey, 1086 Hunlafesed; Huyton, 1086 Hitune; Hythe (Surrey), 675 (K. 13. stol.) huþe; Hythe (Cambridge), 1221 Hethelod; Hythe (Kent), 1052 (on) Hype; Hythe (Hampshire), 1248 (la) Huthe; Knaith, 1086 Cheneide, < cneoyþ; Lakenheath, kolem 945 æt Lacingahið; Lambeth, 1041 Lambhyð; Maidenhead, 1202 Maideheg; Prattshide, kolem 1250 Pratteshithe; Rackheath, 1086 Racheitha; Rotherhithe, kolem 1105 Rederheia; Sawtry, 974 Saltrei’am; Small Hythe, 13. stol. Smalide; Stepney, kolem 1000 Stybbanhyþe; Swavesey kolem 1080 Suauesheda; Welshithe, údajně 675 Weales hūðe. Rozšíření těchto jmen (viz mapa 19) jasně ukazuje, že nic nesvědčí pro to, že by osadníci přišli do Anglie ze Šlesvicka-Holštýnska nebo Jutska. Naopak je třeba vzít v úvahu místní jména ve Flandrech, která zjevně tvoří spojovací článek mezi německými a anglickými jmény. Již před sto lety rozpoznal Hermann Jellinghaus, že jména na -hude jsou „silným svědectvím o původu kmene obyvatel jižní Anglie z dolnoněmecké nížiny“10. 9 Nach Udolph 1994: 472, Karte 44. 10 In: Anglia 20 (1898) 290. Straipsniai / Articles 205 JÜRGEN UDOLPH MAPA 20. Rozšíření hauga- v zeměpisných názvech (podle Bischoff 1975, příloha) Mapy rozšíření v Germánii, jak jsem již výše poznamenal, ukazují také zřetelné vazby směrem na sever. Ty byly dříve téměř vždy vykládány jako expanze germánských kmenů z jejich severoevropské pravlasti směrem na jih. Lze však jasně ukázat, že je mnohem oprávněnější předpokládat původní pravlast v kontinentální germánské oblasti (podrobněji k tomu Udolph 1994: 830–918). 206 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 21. Rozšíření klint v zeměpisných názvech11 a) Za přesnější znalost rozšíření slova *haugaz v germánštině vděčíme studii Karla Bischoffa (1975; srov. také Udolph 1994: 859–863); slovo je doloženo mimo jiné ve staroseverštině haugr „kopec, mohyla“, povšimněme si také podobných významů v islandštině hau gur, faerštině heyggjur, heygur, norštině haug, švédštině hög, staré dánštině høgh a dánštině høj. Vyskytuje se však také v místních jménech v Německu; mapu jeho rozšíření přináší Bischoff (1975: příloha). b) Velmi podobně je rozšířeno slovo klint, které je jako apelativum doloženo především na severu: Dán. klint „strmý mořský břeh“, švéd. klint „vrchol kopce“, asimilovaná vedlejší podoba ve švédských dial. klett, nor. dial. klett „horský hřeben, strmý mořský břeh“, již starosever. klettr „osamocený útes“, ablautová podoba v nor. dial. klant „okraj útesu, vrchol hory“ a dán. klunt „špalek, hrouda, zavalitý člověk“. Avšak v souboru jmen, „hřbitově slov“, se toto slovo ve značné míře vyskytuje také v kontinentální germánské oblasti, jak ukazuje mapa 21. Jeho rozšíření se přitom do značné míry podobá rozšíření slova hauga- 11 Nach Udolph 1994: 868–881, mit Karte 68. Straipsniai / Articles 207 JÜRGEN UDOLPH KARTE 22. Rozšíření prvku –leben/–lev v zeměpisných názvech12 Sem patří také často pojednávaný a hojně citovaný základní prvek –leben, severogermánsky –lev, doložený přibližně ve 200 místních názvech, např. v Uhrsleben, Erxleben, Eilsleben, Eimersleben; Aschersleben, Oschersleben, Eisleben, Barleben, Roßleben, a v Dánsku a jižním Švédsku jako Bind­slev, Jerslev, Roslev, Falslev, Tinglev aj.12 Základem je gótské laiba ‚pozůstatek, zbytek‘, starohornoněmecké leiba, starosaské lēva ‚zbytek, dědictví, pozůstalost‘, starofríské lāva ‚pozůstalost, dědictví, dědické právo‘, staroanglické lāf ‚pozůstalost, dědictví‘, staroseverské leif ‚pozůstatek‘, starodánské kununglef ‚královský majetek‘. V první části se vždy nachází osobní jméno v genitivu singuláru13. 12 Nach Udolph 1994: 503, Karte 47. 13 K tomu naposledy Winkler 2009. 208 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung KARTE 23. Rozšíření prvku –wedel–/*wadil– v zeměpisných názvech 14 Neobvyklé rozložení názvů (srov. mapu 22) bylo často diskutováno, přičemž však rozsáhlá a nejúplnější kniha o těchto názvech byla téměř opomíjena (Bathe). Zahrneme-li ji, svědčí více údajů pro migraci z jihu na sever než pro opačný směr (srov. Udolph 1994: 497–513). A ještě jeden poslední příklad názvových souvislostí mezi kontinentem a skandinávským severem: v severoněmeckých místních názvech se předpokládá středodolnoněmecké wedel, starosaské widil ‚brod‘, příbuzné se staroseverským vadhell, vadhall, vadhill ‚mělčina ve fjordu umožňující přebrodit se na druhou stranu‘, norským val, vaul ‚mělčina ve fjordu‘, v místních názvech také Voil, Veel, dánským vedel, vejl ze 16. století, 14 Nach Udolph 1994: 892–906, mit Karte 71. Straipsniai / Articles 209 JÜRGEN UDOLPH KARTE 24. Skandinávská slova v německých místních názvech Místní názvy Veile, Veilby, Veielgaard, Veilö, Faareveile, v Dánsku mají především význam ‚průchod bažinatým terénem‘. Zde stručně nastíněné souvislosti se skandinávským severem se projevují také ve zvláštním jevu: apelativa doložená výhradně v severských jazycích se vyskytují i v názvech kontinentální germánské oblasti (podrobně je pojednal a vyložil Udolph (2000, 2004, 2011). Známe již více než tři desítky takových případů; patří k nim mimo jiné názvy Braunlage, Dorstadt/Dorestad, Kösen/Coesfeld15, Ohrum, Oerie, Rhön16, Scheuen, Scheie. Mohou pocházet pouze ze starogermánského, společnogermánského nebo pragermánského období a dokládají, že apelativa, která jsou jejich základem, musela náležet k této staré vrstvě. Zmapujeme-li tyto místní názvy (viz mapu 24), ukáže se, že existuje centrum těchto místních názvů, které lze vysvětlit pouze pomocí skandinávských slov: jde o východní Dolní Sasko a přilehlé oblasti Saska-Anhaltska, Durynska a severního Hesenska. Velmi podobný obraz se ukazuje, 15 In: Korsmeier 2016: 90–94. 16 In: Ascher 2015: 203f. 210 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung pokud se apelativa, která se vyskytují pouze ve Skandinávii a v alemanském jazykovém prostoru17, hledají v místních názvech na kontinentu18. Sufixální formace Je známo, že v dějinách germánského jazyka došlo při tvoření substantiv k významné změně: zatímco dnes se používají především kompozita, srov. něm. Hand-tuch, Auto-reifen, Haus-wand, angl. main door, forrest path, car tyre, nor. hovud dør, skov vej, bildæk, v rané germánské době se nová slova tvořila především pomocí sufixů, tedy odvozováním: *gab-lo- „vidlice“, *ham-ipja- „košile“. Při hledání archaických germánských místních názvů jsou proto sufixální formace zvláště důležité. Mají zásadní význam pro určení nejstarších sídelních oblastí germánských kmenů. Z prostorových důvodů zde vybírám jen několik příkladů. a) Formace na -s. Germánština měla ve starověku ve svém apelativním slovním fondu formace na -s, zčásti zděděné a zčásti nově vytvořené. Připomeňme například stará dědičná slova jako got. aiz, bariz-eins, rimis, ale i novotvary (které mohou rovněž vycházet ze starých s-kmenů), jako got. aqizi, jukuzi, starohornoněm. chuburra. Pro germánštinu jsou dále příznačné pozdější vývojové podoby sufixu -sa/-sō-, například formace se střední samohláskou jako starohornoněm. bilisa, elira, felis(a). Hans Krahe a Wolfgang Meid (1967: 137) uvádějí také stručný přehled „staroněmeckých jmen se sufixem -s“. Vedle osobních jmen, jako jsou Gabso, Hariso, Aliso, Thoriso, zmiňují i říční jména, například Ems und Effze, která jsou právem uváděna do souvislosti s mimo­germánským materiálem. Odpovídající formace v souboru jmen zkoumali a shromáždili R. Möller (2000) a J. Udolph (1994: 199–218). Zde pomíjím skutečnost, že se formace na -s vyskytují již také mezi předindividuálnějazykovými vodními názvy staroevropské hydronymie (stručně se jí věnuje Udolph 1994: 199–201). Patří sem mimo jiné: zaniklá osada Blekisi, 826–876 in Blekisi, zaniklá osada Degese, 1196 Degese, Devese, Gebesee u Erfurtu, 802–815 Gebise; Heerse < Herisi, Hünxe, 1092 Hungese, název vodního toku Ilse u Boffzenu, 1031 Ilisa, Ilvese, 1096 Hil-vise, Klings u Bad Salzungen, 869 Clingison, Leisa na Ederu, 8. stol. Lehesi, Lihesi, pomístní název, 1692 im Letse, místní název Linse u Bodenwerderu, 1. pol. 9. stol. Linesi, Meensen u Göttingenu, 990 Manisi, Resse u Recklinghausenu, 10. stol. Redese, Reese u 17 K tématu srov. Kolb 1957 a Alemannien und der Norden 2004. 18 Srov. Udolph 2004a; kartografické zpracování odpovídajících a doplněných jmen viz Udolph 2010b: 153. Straipsniai / Articles 211 JÜRGEN UDOLPH MAPA 25. Přípony –s v zeměpisných názvech střední Evropy19 Stolzenau, 11. stol. Raedese, Schlipps u Freisingu, mezi lety 851 a 1130 Slipfes, Slipphes, Sliphës, Schl ipfs, Seelze u Hannoveru, 1160 Selessen, 1187 Seles se, pomístní název Sötz, bažinatý les u Goslaru, starší Sotisse, Vielshof u Salzkottenu, Vita Meinwerci Vilisi. Kartografické zobrazení (mapa 25) ukazuje obraz, který již známe i z jiných map rozšíření: jádrovou oblast tvoří jižní Dolní Sasko, západní Sasko-Anhaltsko, severní a západní Durynsko, severní Hesensko a Vestfálsko. b) –st-ové formace Zejména v Pobaltí je mnoho formací s příponou –st; známé jsou mi mimo jiné: v Lotyšsku Līlaste, Lubasts, Lubešta, Mùrmasta, ze zbytku Pobaltí Ab-istà, Akn-ystà, Arv-õstas, Avin-úostas, Debr-estis, Grab-uostà, Iẽž-esta, Lam-istas, Lauk-ystà, Lok-ystà, Malk-esta, Pekļ-ystà, Sav-istas, Taur-ósta, Uol-astà, Varn-úostas, Ým-asta, z Rakouska Aist < *Agist(a), z Francie Autisse < *Altīssa < *Altīstā, z Dalmácie Bigeste, Ladesta, Triest, Palaeste, Segest-(ica), Penestae, z Benátska Este < Ateste. 19 Nach Udolph 1994: 199–218, mit Karte 25. 212 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Vedle dvou center, která se zde rýsují, totiž Pobaltí a oblastí kolem Jaderského moře, existuje ještě další oblast, jež má ve fondu názvů značný podíl na tomto sufixu: střední a severní Evropa. Podrobnější rozšíření ukazuje mapa 26, do níž byly mimo jiné zahrnuty: 866 Alesta, místní název u Charleroi, Alst, 12. stol. Alest, Aalst, místní název ve Flandrech, 866 Alost, Aalst, místní název u Hasseltu, 1107 Alost, Alste; Aalst v Gelderlandu, kolem 850 Halo-sta, Alst u Leeru, 12. stol. Alst; pomístní název Apfelstädt, také místní název, 775 Aplast; Arzbach u Gothy, 1049 Arestbach; Beverst u Tongeren, 1314 Beverst; Vita Meinwerci: Bilisti; pomístní název Burdist, 755 Burdist (u Rýna); *Agist, možná v Eekst u Assenu; Ehrsten u Kasselu, starší Heristi, Herste; Elst u Nijmegenu, 726 Helistê; Ennест u Olpe, 1175 En-nest; Ergste u Schwerte, 1096 Argeste; Euelste u Pattensenu, 1246 v Evelste; Exten u Rintelnu, 896 Achreste; místní název Forst u Holzmindenu, *Farista; Haste u Osnabrücku, 1146 Harst; Harste u Göttingenu 1141 Herste, Harste; pomístní název Idesten nebo Itesten u Emdenu; Innerste, starší Indrista; vodní název z roku 1106 Lammeste u Hannoveru; místní název Landas u Lille, starší Landast; Leueste u Hannoveru, 1229 de Leueste; místní název Pretitz u Zingstu, 9. stol. Bridasti; místní název Ranst u Antverp, 1140 Ramst, 1148 Ranst; Riemst u Tongeren, 1066 Reijmost; Rumst u Antverp, 1157 Rumeste; Selsten u Geilenkirchenu, *Salist; Thüste u Hamelnu, 1022 (F.) Tiuguste, Thiuguste; Villigst u Ergste, 1170 Vilgeste; Zingst u Nebry, 1203 Cindest. K této sbírce z roku 1994 mezitím přibylo mnoho dalších paralel, zejména díky rozsáhlému výzkumu místních názvů Dolního Saska a Vestfálska. Je třeba přitom vzít v úvahu, že místní názvy s příponou st vykazují v předponovém prvku nejrůznější varianty. S jistou mírou jistoty lze doložit -est- v Al-est, Ar-est, Id-est-, Lameste, Tind-est-; -ast- se zřejmě objevuje v Ap-l-ast, Har-ast-, Landast a Bredh-asti; velmi časté je -ist-: Bil-ist, Burd-ist, El-ist-, Am-ist-, An(d?)-ist-, Arg-ist-, Agr-ist-, Far-ist-inda, Har-ista, Lev-ista, Ram-ista, Sal-ist-, Far-ist, Felg-ist. Rozmanitost sufixu plně odpovídá pozorováním z apelativní zásoby. Odpovídající doklady lze snadno nalézt zejména v germánských a baltských jazycích. U většiny shromážděných místních názvů lze srovnávat germánské poměry; to platí například pro následující místní názvy, které lze poměrně přesvědčivě vysvětlit pomocí germánského slovního materiálu: Awist, Beverst, Eext, Ehrsten, Idesten/Itzstedt, Landast, Riemst, Selsten/Zelst/Zeelst, Thüste, Villigst, Zingst. Zatímco názvy s příponou -st lze nalézt i v negermánské sídelní oblasti, u následujícího slovotvorného prvku je tomu jinak. Straipsniai / Articles 213 JÜRGEN UDOLPH MAPA 26. –st-sufixy v zeměpisných názvech střední Evropy. ● názvy vodních toků, ○ místní názvy/názvy sídel20 c) –str-sufix Odpovídající slovotvorný prostředek se vyskytuje pouze v germánských jazycích, například v apelativní oblasti v gótském awistr, norském naustr, Laster < *lah-stra-, Polster < *bulh-stra-, staroseverském mostr < *muh-stra-, staroanglickém helustr, heoloster, gótském hulistr ‚obal‘, staroanglickém gilister, geoloster ‚vřed‘. A také jména vytvořená tímto způsobem jsou omezena na (původně) germánskou oblast osídlení. 20 Nach Udolph 1994: 218–243, mit Karte 26. 214 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 27. –strsufixy v zeměpisných názvech střední a severní Evropy a Anglie. ● názvy vodních toků, ○ místní názvy/názvy sídel (Mapa 27). Podle soupisu z roku 1994 sem patří například Alster, Elster, Alstern, Alsterån; pomístní jméno Ballestre v Anglii, 940 Ballestran; pomístní jméno Beemster u Alkmaaru, 1083 Bamestra; Beuster, přítok Innerste, 1305 Bostere, 1308 Botestere; Emster u Bran-denburgu, starší Demster nebo Emster; norská pomístní jména Imstr; Falster; Finster v okrese Oberlahn, před rokem 893 Veneter, Wene-stre, Venestre; Fløstr, skandinávské ostrovní jméno; Gelster, přítok Werra, 1246 inter Gelstram; norská jména vodních toků Jølstra, *Jøstra; Kelsterbach, místní a pomístní jméno u Groß Gerau, 830–850 De Gelsterbach; pomístní jméno Lister Straipsniai / Articles 215 JÜRGEN UDOLPH v pohoří Westerwald, 1532 in der Lyster; anglické pomístní jméno Medestre, 940 (on) Medestran; název fjordu Ørstr; Seester(au), starý název řeky Krückau ústící do Labe, 1141 iuxta fluu ium Ciestere, s místními názvy Seester, Seesterau; Susteren, místní jméno v Nizozemsku; 1277 Rususteren, < pomístní jméno Suster, 714 Svestra; Ulster, pomístní jméno v pohoří Rhön, 819 Ulstra, švédský název jezera Vänstern, norská pomístní jména Vinstr, Vinstra, anglické pomístní jméno Winster, 1170–84 (K.) Winster, Wilster → Medem, Wilster Au (Wilsterau) → Stör, Zester, zaniklé pomístní jméno v oblasti Altes Land, 1197 iuxta Szasteram, se zaniklými místními názvy Zesterfleth, Sestersvlete. Téměř všechna tato jména – k nimž mezitím přibyla další – lze vysvětlit germánským slovním materiálem. Existují však výjimky, například Alster, Elster a Wilster. Zde se specificky germánský sufix připojil k předgermánskému základu *el-/*ol-, respektive *wil-, což v těchto zeměpisných oblastech svědčí o jisté kontinuitě osídlení od indoevropského ke germánskému. d) Přípona -ithi Dieses Suffix wurde schon mehrfach behandelt (Udolph 1991, 1994: 258–288; Möller 1992; Casemir 2003: 438–446). Es ist ein hochaltertümliches Bildungselement, das vor allem in der Namenbildung deutliche Spuren hinterlassen hat. Es ist heute nicht mehr produktiv und ist uns aus den älteren germanischen Sprachen nur noch in wenigen Wörtern bekannt: got. avithi ‘Schafherde’, angelsächsisch gesylhbe ‘Joch Ochsen’, altenglisch winterfylled ‘Oktober’, althochdeutsch winithi ‘Weideland’, juhhidi ‘Gespann’ und einige andere. Zatímco v apelativní funkci ji lze rozpoznat už jen stěží, což svědčí o jejím poměrně vysokém stáří, je velmi dobře doložena v severoněmeckých a středoněmeckých místních jménech. Patří sem asi 200 jmen, mezi nimiž jsou i poměrně známá. Zde jen malý výběr: Birgte, 1088 Bergithi; Bleckede na Labi; Bünde, 853 (falzifikát) Buginithi; Dingden u Bocholt, 1163 Tingethe, k ahd. thing, ding „všeobecné lidové shromáždění“; Döhren, část Hannoveru, kolem roku 990 Thurnithi; Essen, 9. stol. Astnide; Geesthacht, 1216 in Hachede; Gimbte, 1088 Gimmethe; Grohnde, (1237–47) in Gronde; Helle u Wiedenbrücku, konec 12. stol. Helethe; Huckarde, část Dortmundu, 947 Hucrithi; Hü sede, 12. stol. Husithi; Lengede, 1151 Lencethe; Mengede, část Dortmundu, 10. stol. Megnithi, Mengide; Meschede, 913 Meschede, 1015–25 Meschethi; Sarstedt, (1046–1056) Scersteti, Scerstete, 1196 Scardethe; Sehnde, 1147 Senethe; Sömmerda, 876 Sumiridi item Sumiridi. Západogermánští osadníci, kteří od 5. stol. připlouvali do Anglie, převzali tento slovotvorný prvek a, jak jasně ukazuje mapa 28, vytvořili na ostrově ještě několik málo místních jmen, než se přípona přestala produktivně užívat a z jazyka vymizela. K těmto místním jménům patří mimo jiné: v Kentu např. The Brent, Brent Lane, konec 14. stol. Bremthe; zaniklý název osady z 13. stol. Bremthe; zaniklý název osady z roku 1286 Bremthe; 4. Brent Cottages, 1359 Brencche; 1206 La Brenithe 216 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung JÜRGEN UDOLPH MAPA 29. Nejstarší sídelní oblast starogermánských osadníků předpokládaná na základě archaických typů germánských místních jmen Pod hustou sítí místních jmen a názvů vodních toků specifických pro jednotlivé germánské jazyky lze v severním a středním Německu rozpoznat velké množství předgermánských hydronym, například ve studii Kettnera (1972; srov. nyní také Greule 2014); odkazy na příslušnou literaturu lze dohledat také v ediční řadě Hydronymia Germaniae. Pokusíme-li se nyní kartograficky znázornit rozšíření starogermánských jmen, spočívá podle mého názoru rozhodující úkol v tom, že se musí podařit nalézt společnou geografickou základnu jak pro typy jmen zasahující na západ (například útvary s příponami -ithi, -st- a s apelativy hor, mar-, Riede, Hude, (h)lar a dalšími), tak i pro přípony a slova spojující kontinentální germánský prostor se Skandinávií. Pokusil jsem se ji popsat (Udolph 218 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 30. Výnosové ukazatele půd v Dolním Sasku 1994: 925 a násl.) a dnes připojuji mapové znázornění, které přibližně vymezuje oblast, již musím na základě geografických jmen považovat za domovinu a expanzní prostor starogermánských mluvčích (mapa 29). Je mi jasné, že toto mapové znázornění vyvolává kritiku. Chtěl bych však znovu zdůraznit, že názvy vodních toků a místní jména skutečně svědčí pro tuto oblast. Existuje také – jak již bylo zmíněno výše při diskusi o slovanském prostředí – další důležitý argument, k němuž se historikové a zemědělští odborníci opakovaně uchylují: mám na mysli kvalitu půdy a půdní typy. Mapy, například mapy půdních typů v Dolním Sasku, totiž ukazují téměř úplný překryv nejkvalitnějších půd s výše zmíněnými archaickými germánskými jmény a jejich rozšířením. Vybral jsem k tomu mapu Dolního Saska, která Straipsniai / Articles 219 JÜRGEN UDOLPH MAPY 31, 32. Rozšíření místních jmen -ithi- a výnosových čísel půd v Dolním Sasku výnosová čísla země ukazují – nejlepší půdy jsou znázorněny tmavými odstíny (mapa 30)22. V prameni, z něhož tato kartografická dokumentace pochází, se ještě uvádí vysvětlení: „Pouze na pobřeží a jižně od Středoněmeckého průplavu převažují kvalitní půdy. V písčitém moři Geestu a vřesovišť plave několik ‚mastných ok‘ s dobrou, jílovitou půdou, jako několik mastných ok v chudé polévce (Uelzen; Lüchow; údolí řek Weser, Leine a Aller; Artland; Hoya-Syke-Goldenstedt)“23. Shodu mezi kvalitou půdy a archaickými místními jmény zvlášť názorně ukazuje následující srovnávací kartografické zobrazení, které zachycuje jak rozšíření místních jmen -ithi- v Dolním Sasku, tak výnosová čísla půd v Dolním Sasku (mapy 31, 32). Můžeme proto vyvodit stejné závěry jako již při diskusi o slovanské pravlasti: je zřejmé, že rozšíření nejkvalitnějších půd ve středním a severním Německu se shoduje se starogermánskými hydronymy a místními jmény. Je známo, že v oblastech Börde (Soester Börde, Calenberger Lössbörde, Hildesheimer Börde, Magdeburger Börde) na okraji středoněmeckých pohoří v severoněmecké oblasti starých morén se nacházejí černozemě, které patří k nejlepším půdám Německa. Každý zemědělec ví, co znamená, když se hovoří o 80 a více půdních bodech 22 Převzato z: http://www.nls.niedersachsen.de/Tabellen/Landwirtschaft/internetseite2002/hochschulen.pdf. 23 S. pozn. 27. 220 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung mluví. Jak jsem již uvedl výše při diskusi o slovanském jazyce, kvalitní půda obecně vede k dobré a vyšší úrodě než půda horší. Důsledkem je nižší dětská úmrtnost a vyšší naděje dožití. Počet obyvatel roste, což následně vede k určitému přelidnění, vystěhovalectví a šíření jazyka obyvatel tohoto regionu. Pozoruhodné nálezy, jako jsou ty z jeskyně Lichtensteinhöhle u Osterode, a zjištění, že lidé, kteří tam žili před 3 000 lety, mají potomky v této oblasti i dnes (prokázáno analýzami DNA; z onomastického hlediska zpracováno a doplněno u Udolpha 2009), ukazují, že lze s jistotou předpokládat kontinuitu osídlení v okolí pohoří Harz. 3. KELTSKÝ Ze souhrnů o stavu keltské toponomastiky lze vyvodit, že panuje shoda v tom, že ostrovní keltština vznikla přesídlením z kontinentu24. Její počátky je tedy třeba hledat ve střední nebo západní Evropě. Pro názvy vodních toků v kontinentální keltské oblasti mají mimořádnou hodnotu studie Pierra-Henryho Billyho (1993), Xaviera Delamarra (2003), Alexandera Falileyeva (2006/7), Ranka Matasoviće (2009) a Patricka Sims-Williamse (2006). Následující mapa vychází především z archeologického výzkumu, ve značné míře však odpovídá také předpokladům jazykovědy. Rozhodující krok však učinil – a jsem o tom přesvědčen – Peter Busse (2007) v krátkém příspěvku na setkání keltologů; tyto úvahy jsou přitom pouze prvními východisky většího projektu. Právem zdůrazňuje, že zpracování hydronym je nezbytné, neboť „z hlediska otázky keltsky mluvícího osídlení dosud nebylo provedeno“ (Busse 2007: 89), protože na rozdíl od výzkumu indoevropských, slovanských a germánských názvů vodních toků se v keltštině na tomto poli téměř žádné studie neuskutečnily. Podle jeho názoru se tomuto tématu vyhýbá téměř každý badatel. P. Busse se právem ptá, zda při zvažování „keltskosti“ osadníků mohou, či mají hrát roli archeologické argumenty. Jako hlavního představitele „keltského skepticismu“ uvádí Simona Jamese (1999) 24 K následujícímu viz podrobně Udolph 2009/2011. Straipsniai / Articles 221 JÜRGEN UDOLPH MAPA 33. Putování, zábor území a vliv Keltů až do 1. století př. n. l.25 und John Collis (2003), „wobei letzterer ernstzunehmende Einwände gegen die Identifikation von archäologischer Evidenz und ethnischer Zuordnung liefert“. Dieses deckt sich in hohem Maße mit der modernen Forschung in Deutschland, wobei vor allem auf S. Brather (2004) zu verweisen ist. P. Busse z toho vyvozuje jediný rozumný závěr: Hledáme-li Kelty z hlediska jazykovědy, lze tak činit pouze na základě jazykových argumentů. Jestliže to však činíme, musíme – a to je naprosto nezbytné – zeměpisná jména nejen zahrnout do úvah, ale přisoudit jim velmi vysokou důležitost. Z nich mají zvláštní význam názvy vodních toků. Podle jeho názoru je pro otázku nejstarších sídel keltsky mluvících obyvatel důležitým postup, o který se již pokusili na základě slovanského a germánského materiálu: protože vývoj indoevropské jazykové rodiny z indoevropského předjazykového 25 Z: http://www.timediver.de/Keltenwelt_am_Glauberg.html (přístup: 9. 6. 2017). 222 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Jazyková oblast byla dlouhým procesem – je třeba počítat se staletími – a proto lze v této oblasti očekávat nejen hydronyma jednotlivých jazyků, například keltštiny, baltštiny či germánštiny, nýbrž také indoevropské relikty předcházející jednotlivým jazykům. Toto rozrůznění se musí odrážet v hydronymech; jinými slovy, oblast, v níž se vyskytují pouze názvy jednotlivých jazyků, například jen keltské názvy, nemůže být oblastí keltské pravlasti. Busseho projekt, který předkládá pouze v základních rysech, „má v úmyslu s využitím a propojením výsledků dosavadních výzkumů a projektů na téma ‚keltství‘ [...] nalézt odpověď na otázku, do jaké míry hydronymie umožňuje podat výstižný obraz raných dějin osídlení skupin obyvatel hovořících keltskými jazyky“ (Busse 2007: 91n.). V souladu s H. Krahem a zcela správně se přitom jedná především o názvy vodních toků, jejichž základem jsou slova pro „vodu, řeku, téci“ atd. S přihlédnutím ke studiím z oblasti germánské, baltské a slovanské rozvíjí následující klíčové otázky: • Lze určit oblast „keltské hydronymie“, kterou by bylo možné považovat za jádro keltské expanze, tedy za pravlast? • Do jaké míry se toto jádro shoduje s rozsahem halštatské, respektive laténské kultury? Aby na tyto otázky nalezl odpovědi, zabývá se jednak názvy vodních toků, které leží na keltském území, ale jsou předkeltského původu, jednak keltskými názvy. Zahrnuje mimo jiné Ainos, Aenus, Dubis fl./Doubs, Douglas a příbuzné názvy, Devy/Devon, Devoke Water, staroirské dobur s novofrancouzským Douvre (1128 Dobra), Douvres (kolem roku 380 Dubris), Verdouble z roku 79 Verno-dubrum atd.; španělské Dobra a další, německé Tauber, anglické Dover; skupinu názvů Glanis, Glanum, Glanon, Glan, Glene, Glane; bavorské < *gweh₃w- ‚bahno‘, srov. kymerské baw ‚špína, nečistota‘; borṃ-/borw-/borb- <*bher- ‚vřít, vlnit se, kvasit, vařit‘ v Borbro (Bourbre), Borvo(n) ‚pramenný bůh‘, Formio, ve Francii Bormane (Ain), Bourbonne (Aube), La Bourbre (Isere) a mnoho dalších; brig- < *bhrgh- k *bh̉eregh- ‚vysoký, vznešený‘, snad ve významu ‚horní tok‘ v Brigia (Braye = Loir), Brigulos (Saône → Rhône) a mnoha dalších; esk-/isk- <*peisk-, středoirské esc ‚voda‘, s Esca/Escia/Hisca (Isch → Saar) a dalšími; fruta- <*s(w)rutu-, srov. kymerské ffr-wd, irské sruth ‚prudký potok‘, v Frudis, řece v Belgice, a mnoha dalších. V závěru jsou výsledky shrnuty s přihlédnutím k mapě rozšíření: „Jako první předběžný výsledek lze na základě mapových podkladů konstatovat následující: Keltská hydronymie se rozkládá v prostoru podél severního alpského předhůří, Dunaje, horního a středního toku Rýna a Rhôny, včetně jejich přítoků. Výchozí oblast Straipsniai / Articles 223 JÜRGEN UDOLPH halštatské kultury se s touto oblastí přesně nekryje, nacházejí se v ní však nejvýznamnější západohalštatské a rané laténské nálezy“ (Busse 2007: 97). Pouze okrajově zde poznamenávám, že již polský indoevropeista Jan Rozwadowski (část textu přetištěna v Rozwadowski 1948) ve svých výzkumech, které sahají až do prvních let 20. století, zjistil nápadné shody mezi hydronymy Pobaltí a oblasti Rhôny, například Visentia, Saane, Brenne, Divonne, Isara, Drome, Ivarus a dalšími. Tyto poznatky se mezitím podařilo dále upevnit. Byly tak zjištěny významné paralely názvů ve Francii (W.P. Schmid 2004) a v oblasti Mosely (W.P. Schmid 1988); jednoznačné shody mezi staroevropskými hydronymy v Polsku, respektive v Pobaltí, a na Britských ostrovech, v severní a jižní Francii ukázaly (Udolph 1990, shrnutí s. 332 a násl.), že téměř celý keltský sídelní prostor (s menší jistotou Pyrenejský poloostrov) obsahuje substrát indoevropských hydronym předcházejících jednotlivým jazykům. Pokusíme-li se porovnat dosavadní výzkumy hydronym Evropy s pokusem P. Busseho o keltštině, lze podle mého názoru vymezit následující společné body: Hydronyma jsou nejstaršími svědectvími lidského jazyka v Evropě. Jejich zkoumání je pro otázky pravěku a raných dějin nezbytné. V oblasti někdejšího keltského osídlení na pevnině (zejména v severní Itálii, Francii a částech Švýcarska) chybějí ucelené výzkumy hydronymie. Archeologické výsledky lze – bohužel – využít jen omezeně při zkoumání etnického členění rané Evropy (Brather 2004). Protože hydronyma vycházejí v zásadě z takzvaných „vodních slov“, je naléhavě zapotřebí provést ucelený výzkum zeměpisné terminologie všech keltských jazyků (to ostatně platí i pro oblast germánských jazyků, zatímco ve slovanské jazykové oblasti existují vzorové studie, které se dokonce omezují na označení vodních toků). P. Busse na mapě zaznamenal hydronyma, která jsou podle jeho názoru důležitá pro určení nejstarších sídelních oblastí keltských kmenů. Na základě výzkumu P. Busseho a v návaznosti na odpovídající bádání v oblasti germánských a slovanských jazyků 224 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 34. Kartografické znázornění staroevropských a keltských jmen26 lze říci: Mnohé nasvědčuje tomu, že se keltský jazyk zformoval tam, kde můžeme pozorovat jisté „zahuštění“, zvýšenou koncentraci staroevropských hydronym. Rozhodující význam zde má existence paralel v Pobaltí a přilehlých oblastech, na které již upozornil J. Rozwadowski (1948). Pro otázku pravlasti Keltů tedy platí také slovo, které hrálo svou roli již při hledání pravlasti germánských kmenů: Ex oriente lux27. Vezmeme-li to v úvahu, svědčí již nyní mnohé – a v zásadě lze souhlasit s P. Bussem – pro oblast západně od Alp. Výzkumu v zemích, které v minulosti obývali Keltové, by prospělo, kdyby se hydronymům věnoval intenzivněji než dosud. 26 Aus Busse 2007: 97. 27 Udolph 1981; Udolph 1985. Straipsniai / Articles 225 JÜRGEN UDOLPH 4. BALTŠTINA Z POHLEDU ONOMASTIKY Jazykovědci a onomastici opakovaně zdůrazňují kontinuitu v dějinách osídlení baltských oblastí. Větší migrační pohyby lze jen stěží rozpoznat, zato je patrný proces, který svědčí o značném zmenšení někdejšího baltského sídelního území (mapu vycházející z publikací M. Gimbutasové, kterou je třeba v jednotlivostech opravit, předkládá W. P. Schmid (mapa 35)). MAPA 35. Rozšíření baltských hydronym28 Baltské obyvatelstvo asimilovaly převážně slovanské kmeny, a to z východu, jihu a jihozápadu; zřetelně je to patrné v částech severozápadního Ruska, v Bělorusku a v severovýchodním Polsku. Z hydronymického hlediska je zajímavá mapa rozšíření hydronym, která se podle názoru J. Rozwadowského (1948) označují jako „slovanská“. 28 Schmid 1976: 15 nach Gimbutas 1963: 30f. 226 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 36. „Slovanská hydronyma“ pojednaná J. Rozwadowským (1948) (mapa 36). Nejde však v žádném případě o slovanská, nýbrž o předjazyková indoevropská hydronyma. Jasně to dokládají již názvy jednotlivých oddílů jeho studií, například „dreu- (Drwęca, Drawa [...])“, „Isa“, „Isana“, „Isara“, „Oła i jej grupa: pierwiastek el-“, které se zčásti téměř shodují s mnohem pozdějšími výzkumy H. Kraheho a z velké části odpovídají jeho výzkumům a závěrům. V západní Evropě zůstaly zcela bez povšimnutí. Podobný trend v náznacích ukazuje také mapa z novější publikace (mapa 37), neboť na ní lze zřetelně pozorovat nárůst předslovanských hydronym na územích sousedících se někdejším baltským sídelním územím na severovýchodě Polska; tento trend nepochybně pokračuje i v přilehlých baltských sídelních oblastech. Mezitím se také ukázalo, že hydronyma, která J. Rozwadowski pokládal za slovanská, je třeba interpretovat jinak: malá část z nich patří k baltskému substrátu v Rusku a Bělorusku, Straipsniai / Articles 227 JÜRGEN UDOLPH MAPA 37. Nejstarší hydronyma v Polsku podle Z. Babika29 na severní Ukrajině a v severovýchodním Polsku, zdaleka větší část však patří do souboru staroEvropské hydronymie, jak ji označil H. Krahe, do sítě hydronym, která je předindividuálnějazykového, indoevropského původu (Krahe 1949–1965, 1964; Schmid 1994; Udolph 1990).29 A bylo možné získat ještě další důležitý nový poznatek: v rámci staroevropských, předindividuálnějazykových indoevropských hydronym v Evropě má baltské jazykové území zvláštní postavení, které vymezil W.P. Schmid (1994: 175–192, 226–247). Hydronymie na někdejším i současném baltském sídelním území se vyznačuje jednak velkou hustotou předindividuálnějazykových názvů, jednak tím, že 29 Babik 2001: 92. 228 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 38. Baltské centrum v hydronymii30 lze v ní rozpoznat nepřetržitost a kontinuitu ve tvoření hydronym od nejstarší indoevropské doby až do období samostatné baltské jazykové větve a konečně existují v rámci staroevropské hydronymie pouze v Pobaltí hydronyma, která mají obdoby v mnoha evropských regionech. Příklady jsou například Atešys, Atesė, hydronyma v Litvě: Etsch/Adige (ve starověku doložená jako Atesis, Athesis), Eisa: Aisė, Limena: Limenė v Litvě a další; kartografické znázornění viz mapa 38. Podobné jsem mohl zjistit také při zkoumání předslovanských názvů v Polsku (Udolph 1990, souhrnně: 331 a násl.). Na této studii, zvláště na souborech odpovídajících si názvů mezi Polskem a různými oblastmi Evropy (např. Britské ostrovy, západní Evropa, severní Itálie atd., s. 332–338), je založeno mapování, které zde předkládám (mapa 39). To všechno nejsou náhody. Jak ukázaly starší i novější studie, baltská zásoba názvů vykazuje obdoby v kruhu 30 Nach Schmid 1994: 184f. Straipsniai / Articles 229 JÜRGEN UDOLPH MAPA 39. Jmenné shody mezi názvy vodních toků v Polsku a evropskými paralelami31 oblastí, která sahá od Britských ostrovů přes Francii, Pyrenejský poloostrov, Itálii, Švýcarsko a Rakousko, Balkán až do východní Evropy. V poslední době byly tyto shody zjišťovány především s germánštinou, existují však také shody mezi několika indoevropskými jazyky, zejména mezi baltskými, germánskými a slovanskými jazyky. 5. PŘESAHOVÉ SHODY V SOUBORU JMEN DVOU NEBO VÍCE JEDNOTLIVÝCH JAZYKŮ Jak se v posledních letech stále zřetelněji ukazuje, jsou tři indoevropské jazykové skupiny — baltská, germánská a slovanská — v souboru jmen navzájem různě těsně propojeny. Jde jednak o staroevropsko-indoevropské relikty, které 31 Das Material steht bei Udolph 1990: 332–338. 230 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung se v rámci staroevropské hydronymie vyznačují zvláštnostmi (morfologií, slovní zásobou), jednak o shody mezi dvěma ze tří jazykových větví. Níže stručně předkládám materiál a odkazuji zejména na literaturu uvedenou v jednotlivých oddílech. a) Slovansko-germánské vztahy Před několika lety jsem se pokusil nastínit stav výzkumu této oblasti (Udolph 2005a). Z jazykového hlediska lze shody doložit také v souboru jmen; první přesvědčivé pokusy předložil M. Vasmer. Ve vztazích mezi germánskými a slovanskými jazyky je třeba rozlišovat dvě období: 1) V mladší fázi, přibližně od 2. století n. l., dochází k intenzivnějším kontaktům, vyvolaným především expanzí germánských kmenů ve východní části střední Evropy. 2) Přibližně od 5. století střídají období germánské expanze slovanské migrační pohyby, během nichž Slované obsazují území původně osídlené germánskými kmeny. Teprve v posledních letech výzkum zjistil v místních jménech na území starogermánského osídlení stopy mnohem staršího kontaktu, který spadá do období, kdy se germánské a slovanské jazyky vyvíjely z indoevropské nářeční oblasti. Jde o pozoruhodný jev: jména zjevně utvořená germánsky lze etymologicky vyložit pouze s pomocí slovanských slov (následující příklady uvádí mimo jiné Kirstin Casemir 2003). Zde jmenujme Empelde u Hannoveru, starší podobu Amplithi, srov. slov. *obl- v polab. wûmbal „studna“, bulh. vumbel, vubel, vubel’, vôbel, ubel „studna nebo pramen v údolí“ apod.; Hude „místo pro skladování dřeva, skladiště u vodní cesty, přívoz, přístav“, doložené v četných místních jménech severního Německa, patrně severomořské germ. *hūth- und älteres *hunþ-, a slovanské slovo *kǫtъ, které je s ním v ablautovém vztahu, v ruštině kut „konec říčního ramene, které hluboko zasahuje do vnitrozemí“ atd.; Ilfeld, Ilten, Ilde, Ilsede pocházejí z podob *Il-feld, *Il-tun, *Il-ithi, *Il-is-ithi; nápadná je slaná půda u míst Ilten a Ilsede. Germánský výklad chybí. Přirozeně se nabízí slovanské il „hlína, bahno“, například běloruské il „řídká nečistota organického původu ve vodě, na dně vodní jámy, bažinatá šedá nebo bělavá půda“, příbuzné starořeckému ἰλύς „bahno, výkaly“. Tento toponymický materiál nás přivádí do dávného období jazykových kontaktů a dokládá, že se germánština musela vyvinout z indoevropského nářečního kontinua v relativní blízkosti nejen baltského, ale také slovanského jazykového území. Tato pozorování nás rovněž nutí při utváření germánštiny Straipsniai / Articles 231 JÜRGEN UDOLPH Ve vztazích germánštiny ke slovanským (a baltským) jazykům je třeba vidět starší a ranější vztahy než ve vztazích s keltštinou. Tato skutečnost se dodnes často přehlíží. Z onomastického hlediska neexistují mezi germánštinou a keltštinou žádné společné rysy. b) Slovansko–baltské Úzké vztahy mezi slovanskými a baltskými jazyky jsou již více než jedno století předmětem vášnivých a kontroverzních debat (jedno z posledních shrnutí diskusí podává Pietro U. Dini (2005). Dosud se však věnovala jen malá pozornost jednoznačné skutečnosti, že v oblasti hydronymie a toponymie – na rozdíl od slovní zásoby – téměř nedošlo ke starým shodám či kontaktům. Baltština je jako zřetelné centrum staroevropské hydronymie zapojena do sítě indoevropských hydronymů zcela jiným způsobem než slovanské jazyky; tyto poměry lze jen stěží srovnávat. Z onomastického hlediska má baltština mnohem užší staré vztahy ke germánštině než ke slovanským jazykům. c) Baltsko–germánské Poznání, že mezi těmito dvěma jazykovými větvemi musely existovat obzvlášť úzké vztahy, není vůbec nové. Již roku 1863 zdůraznil Ernst Förstemann (1863: 258, 331): „Žádná jazyková oblast pro nás nemá větší význam, chceme-li rekonstruovat naše dávné jazykové a národní dějiny, než oblast takzvaných baltských jazyků, které [...] stojí germánštině obzvlášť blízko [...].“ „[...] protože litevština je ve skutečnosti ze všech jazyků genealogicky nejbližším příbuzným germánštiny“. Souhrnné zhodnocení zahrnující dějiny bádání podává Udolph 2000, 2005a; dále je třeba odkázat na Casemir, Udolph 2006; Schmid 1994: 334–357; Udolph 1999a; Udolph 2011b; Udolph 2015a. Zvláštní význam mají v této souvislosti místní a vodní názvy v severním a středním Německu, které nelze vysvětlit z germánské slovní zásoby, nýbrž pouze s pomocí baltštiny. Zde jen stručně zmíním Ihme, název vodního toku v Hannoveru, po roce 1124 in occidentali ripa Himene fluminis, roku 1351 supra aquam dictam Ymene atd., < *Eimena, srov. baltská hydronyma Eimūnis, Ejmenis (varianty Eymenis, Eimenys) a litevské eimenà, -õs, eimenas ‚tok, potok‘. Jedním z nejdůležitějších důsledků těchto nápadných shod je, že se germánština musela vyvíjet v relativní blízkosti baltštiny (W.P. Schmid). d) Baltsko–slovansko–germánské Užší příbuznost baltštiny, slovanských jazyků a germánštiny v rámci indoevropských jazyků je diskutována již po desetiletí. 232 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung worden (dazu zuletzt: Dini 2005). Ich beschränke mich in den folgenden Ausführungen auf die Welt der Namen und referiere in aller Kürze Beobachtungen und Erkenntnisse, die ich an anderer Stelle schon mehrfach näher diskutiert habe (Udolph 2005, 2011b, 2015). Existují apelativa, která lze doložit pouze ve třech jazykových okruzích, někdy dokonce jen v jedné nebo dvou z těchto jazykových skupin. Jména od nich odvozená se však vyskytují i mimo příslušný jazykový okruh a vyznačují – lépe než apelativa – oblast Evropy, v níž se baltština, slovanský a germánský jazyk vyvinuly z indoevropské nářeční oblasti. Nejpřesvědčivějšími příklady jsou podle mého názoru následující. Balge a příbuzné podoby: dolnoněmecky balge, balje „nízké, bažinaté místo, vodní tok“, balge „přílivový kanál, malý příkop, stružka v pobřežním přílivovém pásmu“ atd.; jako místní jméno doloženo mimo jiné v Balg, 1288 du dru Balge; 1166 Balga; Balge, kolem roku 1080 Balga atd.; zčásti také s odvozenými sufixy: 1375 Balghede < *Balg-ithi. Stopy se nacházejí také v Nizozemsku, Holandsku a Anglii. Příbuzná jsou východoevropská místní a vodní jména, jako Bloga, přítok Pilicy, spolu s místními jmény Blogie Stare, Szlacheckie; Blogie, bažina v někdejším okrese Radom; slovenské jméno řeky Blh, maďarsky Balog, 1244/1410 Balogh atd.; Balge, místní jméno a název části Viselského zálivu (z němčiny?); Balga, řeka v Lotyšsku, tam také místní jméno Piebalga; Bologoe, místní jména a názvy jezer v severozápadním Rusku, také ve slezském jménu vodního toku Osobloga/ Osoblaha/ Hottzenplotz. *dhelbh- v polštině dłubać „dut, tesat“, česky dlub „prohlubeň“, starohornoněmecky bi-tel-ban „pohřbít“, staroanglicky (ge)delf „kamenolom“, nizozemsky delf, dilf „rokle, příkop, kanál“, litevsky délba, dálba „páčidlo“ je doloženo v četných jménech v severní a střední Evropě, mimo jiné v Delf, 1328 in loco Delf nominato; 1238 locum qui Delue dicitur; Delfen; Delft, Delft heide; Delvenau, počátek 9. století Delbende (místní jméno); Thulba (nulový stupeň), 9. století Tulba(m), Dulba; Delft, 1083 Delf, ve východní Evropě: Delbenen, Dílbas, Dílbi, Dílbene pl., Dłubnia, Dłubina, Dłubała, *Dolobsk- a mnohé další. Mapa rozšíření jmen odvozených od *dhelbh- (mapa 40) odpovídá svým rozptylem rozložení jmen dalších baltsko-slovansko-germánských paralel. Dalším důležitým případem jsou místní jména ležící ve staré germánské sídelní oblasti, která však lze objasnit pouze pomocí baltských a slovanských apelativ. Zde je třeba uvést především následující místní jména: Ilfeld, místní jméno severně od Nordhausenu, 1154 Ilevelt; Ilde u Bockenemu (okres Hildesheim), 1065 ad villam Illidi (*Il-ithi); Ilsede u Peine, 1053 Ilisede, < *Il-is-ithi; Miele u Hermannsburgu, 14. století Yle, 1378–79 van deme Yle; Ilten u Hannoveru, (1225–1247) atd. Ilthene, *Il-tūnā. Straipsniai / Articles 233 JÜRGEN UDOLPH MAPA 40. Místní a vodní jména založená na *dhelbh- Jediné přesvědčivé vysvětlení nacházíme ve slovanském a baltském jazyce: staroruské, staropolské ilb „hlína, bláto“, ukrajinské il „bláto, jíl, hlína“, běloruské il „řídká nečistota organického původu ve vodě, na dně vodní jámy; bažinatá, šedá nebo bílá půda“, ruské il „bláto“ atd.; snad příbuzné s lotyšským īls „úplně temný“, jistě však se starořeckým ἰλύς „bláto, výkaly“, εἰλύς · μελαν (Hesych). Pozoruhodné je, že téměř u všech dolnosaských jmen lze doložit výskyt soli, zčásti v solných dómech sahajících až k povrchu. Jména a jejich rozšíření tak dokládají, že předgermánský, avšak indoevropský substrát rozpoznatelný v hydronymii je úzce spjat s krajinou baltských vodních jmen, což je jev, který jsme mohli pozorovat již také v případě slovanského jazyka. Odvážíme-li se stanovit dataci: první hláskový posun a další procesy, které z indoevropského dialektu vytvořily základy germánštiny, lze datovat přibližně do roku 500 př. n. l. Jména vyskytující se v srdci Germánie, která mají úzké vztahy ke slovanskému a především baltskému jazyku, musí být starší 234 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung stanovit. Protože však tyto názvy překryly staroevropská, předindividuálně jazyková jména vodních toků, lze předpokládat kontinuitu přinejmenším do roku 1 000 př. n. l. Pro vědu je šťastnou náhodou, že se tyto hypotetické přístupy zřejmě daří potvrdit. Nálezy v jeskyni Lichtensteinhöhle u Osterode am Harz, analýzy DNA na 3 000 let starých kostrách i u dnešních obyvatel okolí ukázaly, že lze předpokládat kontinuitu osídlení od roku 1 000 př. n. l. Zkoumáním rodových a zeměpisných jmen, zejména názvů vodních toků Sieber, Oder, Rhume a Söse, bylo možné doložit (Udolph 2009), že tento předpoklad lze potvrdit také z onomastického hlediska. Západní okraj Harzu lze tedy z genetického i onomastického hlediska označit za součást staré germánské sídelní oblasti. Staroevropská hydronymie a pravlast Indoevropanů Výzkumům názvů evropských vodních toků, které prováděl především H. Krahe, a jejich začlenění do dosavadních úvah o pravěkých dějinách indoevropských jazyků podrobil W. P. Schmid přísné kritice a zásadně přispěl k zavedení přísnějších kritérií při posuzování otázky, jakou podobu musí název vodního toku mít, aby mu bylo možné přiznat přívlastek „staroevropský“. Od té doby platí následující podmínky: 1) Jde o název vodního toku. 2) Název nelze vysvětlit jazykem, kterým se dnes mluví na jeho břehu. 3) Obsahuje lexém s indoevropskou kořenovou strukturou a významem ‚voda, téci apod.‘ 4) Musí být vysvětlen z celého indoevropského slovního fondu a jeho morfologie, zpravidla jako útvar vytvořený pomocí archaických přípon (lze očekávat přizpůsobení strukturním a slovním prvkům jednotlivých jazyků). 5) Označuje se jako „staroevropský“, má-li v Evropě alespoň jeden archaický název se shodným kořenem a strukturou, který mu odpovídá. 6) Názvy vykazují strukturu indoevropských substantiv, adjektiv a participií, tj. jsou vždy odvozeny od kořene, nikoli od slova. 7) Staroevropská hydronymie předpokládá jednotu všech indoevropských jazyků (dokládají to mimo jiné východoindoevropská apelativa v názvech evropských vodních toků). Straipsniai / Articles 235 JÜRGEN UDOLPH Z těchto úvah vyplývá, že o existenci vrstvy či sítě předjednotlivějazykových indoevropských hydronym v Evropě nelze pochybovat. Opakující se kritika se většinou zaměřuje na jednotlivá jména, avšak samotný fakt nijak nevyvrací. Kdo chce napadat, nebo dokonce odmítat koncepci staroevropské hydronymie (četné příspěvky Haralda Bichlmeiera vydané v poslední době a jejich ostrá kritika nic nemění na výše uvedených zásadách), musí přesvědčit alespoň v jednom bodě: musí znát materiál, který tvoří základ úvah H. Kraheho, W. P. Schmida a mých vlastních. To neplatí o jediném kritikovi. To platí pro téměř všechny dosud předložené argumenty i pro některé novější, které zde ve vší stručnosti uvedu. • V poslední době začíná při zařazování hydronym v Německu nenápadně znovu nabývat půdy keltský výklad, jak je tomu například i v obsáhlé knize Albrechta Greuleho o hydronymech střední Evropy (2014)32. Vzhledem k tomu, že srovnávací materiál z východní Evropy byl a je využíván v nedostatečné míře, je namístě zdrženlivost při jejich přiřazování ke keltskému. • Předindoevropské prvky nelze nalézt v rozsáhlých oblastech. To platí i pro pokusy Thea Vennemanna prokázat baskičtinu, respektive vaskonštinu, jako předindoevropské substrátum (k tomu nejnověji příspěvky v Udolph 2013). • Zcela odlišný pohled zastává Zbigniew Babik (2001), který odmítá staroevropské prvky ve východní Evropě, zejména v Polsku. Domnívá se, že staroevropská hydronymie je jednotná vrstva rozšířená po celé Evropě, do níž by polská hydronyma nezapadala. Údajně vykazují zásadní fonetické, morfologické a flektivní rozdíly. O starých hydronymech v Polsku lze podle něj říci pouze to, že jsou „stará a evropská“ (stare i europejskie). Zde je zastáván názor, který představitelé teze o Staré Evropě již dávno překonali: víme, že v hydronymii lze pozorovat různé sufixy, rozličné stupně ablautu a morfologické zvláštnosti, a že žádná „jednotnost“ ve smyslu monolitického celku neexistuje. Při hledání pravlasti Indoevropanů je nezbytné nejprve určit nejstarší sídelní oblasti jednotlivých indoevropských 32 Srov. mou podrobnou recenzi v časopise Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 52 (2017), s. 81–105. 236 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung MAPA 41. Nejstarší sídelní oblasti (slovanská, germánská, keltská, baltská) podle svědectví jmen jazykových rodin. Jsem pevně přesvědčen, že při hledání starých sídel indoevropských kmenů je třeba, stejně jako při (re)konstrukci indoeuropeistických základů, vycházet z jednotlivých jazyků. Dovoluji si shrnout dosavadní výklady o pravlastích germánských, slovanských, baltských a keltských kmenů v podobě mapy (mapa 41). Co můžeme říci o období, v němž se jednotlivé indoevropské jazykové skupiny vyvinuly z indoevropského předstupně? Slovanština se vyvinula přibližně od roku 500 př. n. l. na severním svahu Karpat. Starší hydronyma poukazují na užší souvislosti s germánštinou a baltskými jazyky, zčásti pouze s baltskými jazyky. Tato jména je proto třeba datovat do staršího období, přibližně 1000–500 př. n. l. Germánštinu lze podle jmen přiřadit k oblasti severně, východně a také zčásti jižně od Harzu. Vzhledem k prvnímu posouvání hlásek a dalším procesům lze její vznik od Straipsniai / Articles 237 JÜRGEN UDOLPH indoevropské nářeční oblasti lze datovat přibližně do doby kolem roku 500 př. n. l. Předgermánská jména musí být starší a je třeba je klást do období přibližně 1 000–500 př. n. l. Keltština se pravděpodobně vyvinula z indoevropského nářečí v oblasti západních Alp; její první počátky lze – a vím, jak sporné jsou tyto návrhy datování – předpokládat kolem roku 1 000 př. n. l. Baltština prošla nejmenšími geografickými posuny, její původní sídelní oblast se však v důsledku slovanské expanze značně zmenšila. Srovnáním hydronym v celé Evropě však můžeme předpokládat, že při datování předbaltických reliktů musíme jít nejméně do období 500–1 000 př. n. l. Shrneme-li tyto výsledky, docházíme – myslím, že to není žádné překvapení – k indoevropsky utvářené vrstvě hydronym, kterou lze ve střední Evropě doložit v době kolem roku 1 000 př. n. l. a která s jistou mírou spolehlivosti dala ráz východní Francii, střednímu a severnímu Německu a východní střední Evropě. Zdá se však možné postoupit ještě o krok dále do minulosti. Známe v Evropě jména, která lze vysvětlit pouze s pomocí východoindoevropských apelativ (indických, íránských, tocharských) a která dokazují, že staroevropská hydronymie nenáleží k žádnému západoindoevropskému „mezistupni“ (tak to celý život zastával H. Krahe a mnozí tak tomu rozumějí i dnes). W. P. Schmid (1994: 129nn.) to rozpoznal a na základě paralel, jako jsou sindhu–/*sindhnā – Sinn, Shin, Shannon, indu– – Indura, Indus (Baltikum), vār(i)–, vār–, vairi– – Vara, Vaire, Verna, Warme, War-menau, Wörnitz < *Varantia atd., adu – Adda, Oder, Attersee, -gau, dānu– – Don, Donau atd., správně vyvodil: „Jednotný společný jazyk, který předpokládá staroevropská hydronymie, není ničím jiným než samotným indoevropštinou“ (Schmid 1994: 129). Protože příslušná apelativa jsou známa mimo jiné ze staré indičtiny a staré íránštiny, chybějí však evropským jazykům, je třeba předpokládat, že slovní zásoba, z níž byla evropská hydronyma vytvořena, byla tvůrcům indoevropských jmen ještě známa. U některých z těchto jmen se tak s jistotou dostáváme do 2. tisíciletí př. n. l. Nejistota spočívá v tom, že nevíme, kdy kdysi živá slova a kořeny přestaly být produktivní v tehdejších indoevropských nářečích. Znovu připomeňme, že tento vztah mezi východoindoevropskými slovy a evropskými jmény má obdobu v severogermánských apelativech v kontinentální germánštině 238 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung jménech a v jihoslovanských slovech, která lze nalézt v jménech severně od Karpat. Shrneme-li vše, lze z toho vyvodit, že rozsáhlé části západní, střední a východní Evropy pokrývá síť indoevropských hydronym, na jejichž vzniku se prostřednictvím apelativních protějšků podílely také mimoevropské a jihoevropské indoevropské jazyky. Nesmíme přitom přehlížet, že existence hydronyma pocházejícího z indoevropského období předpokládá nepřetržité osídlení břehů daného vodního toku. Přerušení osídlení vedou ke ztrátě jmen a k diskontinuitám, jaké můžeme pozorovat na jihu Ruska a jihovýchodě Ukrajiny, kde změnily jména dokonce i největší řeky této oblasti, jako jsou Dněpr, Dněstr, Jižní Bug, Don a Volha – především na dolním toku, tedy v oblasti stepi a lesostepi. Otázka hranic staroevropské hydronymie zůstává otevřená; posouzení indoevropských hydronym Evropy však nelze provádět z její periferie (tímto směrem se ubírají úvahy Untermanna 2009). Periferii lze určit teprve tehdy, až budou poměry v centru přehledné. Z hlediska otázky starých sídelních oblastí indoevropských kmenů z toho především vyplývá, že je lze hledat pouze uvnitř areálu rozšíření staroevropské hydronymie. Z období jednotlivých jazyků, které můžeme lépe posuzovat hydronymicky a toponymicky, neznáme žádný případ, kdy by se indoevropská jazyková skupina rozvíjela, aniž by tento proces zanechal stopy v jmenné krajině. Pro teorie předpokládající indoevropskou pravlast například v jižním Rusku a na Ukrajině (Gimbutasová; kurganská kultura) nebo na Kavkaze to znamená, že migrace indoevropského jádra odtud do Evropy či Malé Asie musela zanechat stopy v geografické nomenklatuře. Jak každý ví, nic takového se nestalo. Naopak znovu poukazuji na bezpečný doklad východoindoevropských apelativ a kořenů v evropských hydronymech: je to jasný důkaz, že kořeny indoevropských kmenů usazených v Evropě a Asii je třeba hledat v Evropě. Opakuji: evropská nomenklatura svědčí o tom, že šíření indoevropských kmenů vyšlo z tohoto kontinentu. Aby se teze odvozené z geografických jmen staly jistějšími a aby se pravděpodobná pravlast Germánů, Keltů a Slovanů, kterou zastávám, potvrdila i z jiného hlediska, nabízí se obor, který v celé dosavadní diskusi o indoevropské pravlasti nehrál sebemenší roli: mám na mysli výzkum půdy. Straipsniai / Articles 239 JÜRGEN UDOLPH MAPA 42. Rozšíření spraše ve střední Evropě33 Poznatky půdovědy jsem již výše využil při srovnání mezi germánskými -ithi-jmény a ukazateli výnosnosti v Dolním Sasku (mapy 29–32). Mapa rozšíření sprašových půd v Asii a Evropě, publikovaná před deseti lety (Haase et al. 2007), kterou jsem již výše zmínil při otázce pravlasti slovanských kmenů, ukazuje, že se napříč Asií a Evropou táhne široký pás sprašových půd od Číny až po Francii. Jak je tedy tento pás rozšířen v Evropě, zejména v oblasti, v níž předpokládám stará sídla germánských, slovanských a keltských kmenů?33 Používám k tomu starší mapu sprašových oblastí v Evropě, která se však výsledkem shoduje s novější mapou z roku 2007. Vyznačil jsem do ní nejstarší sídla mluvčích germánských, keltských a slovanských jazyků, jak je sám chápu (mapa 42). 33 Zdroj: http://www.geographie.uni-stuttgart.de/seminare/lehrpfad/Pleistozän/Loessseite.htm. 240 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Zřetelně jsou patrné sprašové oblasti Lipské nížiny, magdeburské, hildesheimské a soestské bórdy a Zlaté nivy jižně od Harzu. Je to přesně ta oblast, která se při podrobném výzkumu starogermánských místních a vodních jmen (Udolph 1994) ukázala jako centrum kontinuity germánského pojmenovávání. Nálezy v jeskyni Lichtenstein tomu odpovídají. Podobné jevy ukazuje mapa také v příhraniční oblasti Polska a Ukrajiny. I zde, na severním svahu Karpat, se spraš a nejstarší slovanská sídelní území nápadně překrývají. Půdovědný výzkum tak podporuje onomastické výsledky. Méně jednoznačný je nález v oblasti Západních Alp, kde předpokládáme stará keltská sídelní území; v případě domnělé pravlasti slovanských i germánských kmenů je však souvislost s kvalitními půdami zřejmá. Z toho vyplývají také úvahy o tom, jak vlastně vysvětlit a pochopit mohutné expanze Keltů, Germánů a Slovanů – v tomto časovém pořadí. Protože nejstarší zeměpisná jména můžeme spojovat s kvalitními a nejkvalitnějšími půdami, svědčí mnohé pro následující tezi: kvalitní půdy vedly u lidí žijících před 2 000–3 000 lety, kteří byli odkázáni na zemědělství, chov dobytka, rybolov a lov, k lepší úrodě, snižovaly celkovou úmrtnost i dětskou úmrtnost a vedly k přebytku obyvatelstva, který bylo možné zmírnit pouze postupným rozšiřováním osídlení. Rozrůstající se obyvatelstvo, které mluví určitým jazykem, například praslovanštinou, pragermánštinou, prakeltštinou či odpovídajícími dialekty těchto jazyků, přenáší tento jazyk díky svému početnímu růstu do sousedních oblastí a mezi jejich obyvatele. Podobné procesy lze snadno pochopit srovnáním se známými případy šíření a překrývání jazyků; připomeňme německou východní kolonizaci, při níž došlo k překrytí západoslovanských kmenů a jejich jazyků, slavizaci ugrofinských kmenů v Rusku a osídlení Ameriky evropskými osadníky a jejich jazyky. Odtud si znovu dovoluji zdůraznit význam onomastických výzkumů pro otázku nejstarších sídelních území a domnívám se, že tomuto odvětví jazykovědy by se mělo věnovat podstatně více pozornosti než dosud. Výsledky výzkumu 1) Existují názvy vodních toků, které lze datovat do období vzniku a rozvoje indoevropských jazyků. Nacházejí se v Evropě. Straipsniai / Articles 241 JÜRGEN UDOLPH 2) Rozhodující procesy rozvoje a šíření indoevropských jazyků probíhaly v zásadě v oblasti staroevropské hydronymie. Svědčí o tom mimo jiné východoindoevropská apelativa v evropských názvech vodních toků. Odpovídající paralely ve slovanských a germánských jazycích existují. 3) V názvech střední Evropy nelze doložit předindoevropskou vrstvu. To je překvapivé, protože tam jistě již sídlili lidé, kteří nemluvili indoevropským jazykem. Zda to souvisí s usedlým způsobem života indoevropských kmenů, například na rozdíl od kočovného či polokočovného způsobu života dřívějšího obyvatelstva, se neodvažuji posuzovat. 4) Sídla indoevropských kmenů v posledních tisíciletích před Kristem souvisejí s dobrými a nejlepšími půdami. To se shoduje – a to má značný význam – s rozšířením starých názvů. 5) Rekonstrukce indoevropských základních tvarů vychází ze znalosti známých jednotlivých indoevropských jazyků. Indoevropské názvy vodních toků jsou však doloženy také v „mezerách“ mezi jednotlivými indoevropskými jazyky. Lze proto očekávat, že mezi základními tvary názvů a základními tvary indoevropské rekonstrukce existují rozdíly. 6) Staroevropské názvy vodních toků mají zřetelné centrum v Pobaltí a v baltských jazycích. Mnohé svědčí pro to, že v něm lze spatřovat nejen centrum kontinuity (W.P. Schmid), ale také centrum šíření. 7) Pravlast germánských kmenů leží uvnitř germánské sídelní oblasti, pravlast Slovanů uvnitř slovanské sídelní oblasti a pravlast Keltů uvnitř historicky doložené keltské sídelní oblasti. Vše svědčí o tom, že totéž je třeba předpokládat i v případě pravděpodobné pravlasti indoevropských kmenů. Z toho vyplývá: 8) Předpoklad pravlasti indoevropských jazyků v jižním Rusku, Malé Asii nebo na Kavkaze je z hlediska toponomastiky třeba jednoznačně odmítnout. Pravlast lze hledat pouze v rámci staroevropské hydronymie. Ta je jasně omezena na Evropu. Vše dohromady svědčí pro Pobaltí jako pravlast a výchozí oblast indoevropské expanze. 242 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung LITERATURA Alemannien und der Norden 2004: Alemannien und der Norden. Internationales Symposium in Zürich, hrsg. v. Hans-Peter Naumann (= Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Ergänzungsband 43). Berlin: De Gruyter. Atlas zur Geschichte und Landeskunde von Sachsen 1998: Atlas zur Geschichte und Landeskunde von Sachsen. F: Wirtschaft (Landwirtschaft, Bergbau, Gewerbe, Verkehr). IV: Neueste Zeit. Leipzig: Verlag der Sächsischen Akademie der Wissenschaften. Ascher Diana 2015: Die Siedlungsgeschichte der Rhön aus namenkundlicher Sicht. – Die Rhön – Geschichte einer Landschaft. Petersberg, 201–215. Babik Zbigniew 2001: Najstarsza warstwa nazewnicza na ziemiach polskich. Kraków: Universitas. Bijak Urszula 2013: Nazwy wodne dorzecza Wisły. Potamonimy odapelatywne. Kraków: Wydawnictwo FALL. Billy Pierre-Henry 1993: Thesaurus linguae Gallicae. Hildesheim: Olms. Bischoff Karl 1975: Germ. *haugaz ‘Hügel, Grabhügel’ im Deutschen. Eine Flurnamenstudie. Mainz: Akademie der Wissenschaften und der Literatur. Brather Sebastian 2004: Ethnische Interpretationen in der frühgeschichtlichen Archäologie. Geschichte, Grundlagen und Alternativen. Berlin: de Gruyter. Busse Peter 2007: Hydronymie und Urheimat: Ein neuer Ansatz zur Lokalisierung der Urheimat der Kelten. – Kelten-Einfälle an der Donau. Akten des 4. Symposiums Deutschsprachiger Keltologinnen und Keltologen vom 17.–21. Juli 2005 in Linz. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 89–98. Casemir Kirstin 1997:Die Ortsnamen auf-büttel. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag. Casemir Kirstin 2003: Die Ortsnamen des Landkreises Wolfenbüttel und der Stadt Salzgitter. Bielefeld: Verlag für Regionalgeschichte. Casemir Kirstin, Udolph Jürgen 2006: Die Bedeutung des Baltischen für die niedersächsische Ortsnamenforschung. – Baltų onomastikos tyrimai. Aleksandrui Vanagui atminti, sud. Laimutis Bilkis, Alma Ragauskaitė, Daiva Sinkevčiūtė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 114–136. Collis John 2003: The Celts: Origins, Myths and Inventions. London: Tempus Pub Ltd. Delamarre Xavier 2003: Dictionnaire de la langue gauloise; une approche linguistique du vieux-celtique continental. 2. éd. Paris: Éd. Errance. Dini Pietro U. 2005: Slawisch-baltische Sprachbeziehungen. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 29. Berlin – New York, 73–78. Straipsniai / Articles 243 JÜRGEN UDOLPH Falileyev Alexander 2006/7: Dictionary of Continental Celtic Place-Names, Aberystwyth = http://cadair.aber.ac.uk/dspace/bitstream/2160/282/5/ContCelticPNDictionary.pdf; Úvod: http://cadair.aber.ac.uk/dspace/bitstream/2160/282/6/IntroAndElements.pdf; Výběrová bibliografie: http://cadair.aber.ac.uk/dspace/bitstream/2160/282/4/FalileyevBibl.pdf; Mapa: http://cadair.aber.ac.uk/dspace/bitstream/2160/282/7/FalileyevMap.pdf. Förstemann Ernst 1863: Die deutschen Ortsnamen. Nordhausen: Ferd. Förstemann´s Verlag. Gimbutas Marija 1963: The Balts. London: Thames and Hudson. Gołąb Zbigniew 1992: The Origins of the Slavs. A Linguist’s View. Columbus (Ohio): Slavica Publ. Greule Albrecht 2014: Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der dazugehörigen Gebiets-, Siedlungs- und Flurnamen. Berlin/Boston: De Gruyter. Grimm Jacob 1826: Deutsche Grammatik. Zweiter Teil. Göttingen: Dieterich. Grimm Jacob 1848: Geschichte der deutschen Sprache. Leipzig: Hirzel. Haase Dagmar, D. Haase, J. Fink, G. Haase, R. Ruske, M. Pécsi, H. Richter, M. Altermann, K.-D. Jäger 2007: Vornamen Loess in Europe—its spatial distribution based on a European Loess Map, scale 1:2,500,000. – Quaternary Science Reviews 26(9–10), 1301–1312. James Simon 1999: The Atlantic Celts. Ancient people or modern invention. Madison Wis.: University of Wisconsin Press. Kettner Bernd-Ulrich 1972: Flußnamen im Stromgebiet der oberen und mittleren Leine. Rinteln: Verlag C. Bösendahl. Kolb Eduard 1957: Alemannisch-nordgermanisches Wortgut. Huber: Frauenfeld. Krahe Hans 1949–1950: Alteuropäische Flußnamen. – Beiträge zur Namenforschung, 24–51. Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen. Wiesbaden: Otto Harrassowitz. Krahe Hans, Meid Wolfgang 1967: Germanische Sprachwissenschaft 3: Wortbildungslehre. Berlin: Walter de Gruyter Kunstmann Heinrich 1996: Die Slaven. Ihr Name, ihre Wanderung nach Europa und die Anfänge der russischen Geschichte in historisch-onomastischer Sicht. Stuttgart: Steiner. Leibnitz Gottfried Wilhelm 1882: Die philosophischen Schriften, hrsg. v. C.I. Gerhard, Bd. 5. Berlin: Weidmann. 244 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Matasović Ranko 2009: Etymological dictionary of proto-Celtic. Leiden: Brill. Meyer Brunk 1978: Bodenkunde und Siedlungsforschung. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 3. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 117–120. Möller Reinhold 1992: Dentalsuffixe in niedersächsischen Siedlungs- und Flurnamen in Zeugnissen vor dem Jahre 1200. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Möller Reinhold 2000: Niedersächsische Siedlungsnamen und Flurnamen mit k-Suffix und s-Suffix in Zeugnissen vor dem Jahr 1200. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Müller Horst M., Kutas Marta 1997: Die Verarbeitung von Eigennamen und Gattungsbezeichnungen. Eine elektrophysiologische Studie. – Studien zur Klinischen Linguistik: Modelle, Methoden, Interventionen, hrsg. v. Gert Rickheit. Opladen: Springer, 147–169. Rozwadowski Jan 1948: Studia nad nazwami wód słowiańskich. Kraków: Nakładem Polskiej Akademii Umiejętności. Rymut Kazimierz, Majtán Milan 1998: Gewässernamen im Flußgebiet des Dunajec. Stuttgart: Steiner. Scheffer Fritz 1978: Boden in Mitteleuropa. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 3. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 108–117. Schlüter Otto 1958: Die Siedlungsräume Mitteleuropas in frühgeschichtlicher Zeit 2: Das mittlere und nordöstliche Mitteleuropa. Remagen: Selbstverlag der Bundesanstalt für Landeskunde. Schmid Wolfgang P. 1976: Baltische Sprachen und Völker. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 2. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 14–20. Schmid Wolfgang P. 1988: Zu einigen keltisch-baltischen Namenentsprechungen. – Studia Indogermanica et Slavica. Festgabe für Werner Thomas. München: Sagner, 49–56. Schmid Wolfgang P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea. Ausgewählte Schriften. Berlin – New York: de Gruyter. Schmid Wolfgang P. 2004: Versuch über den Namen der Loire. – Sprache, Sprechen, Sprichwörter. Festschrift für D. Stellmacher zum 65. Geburtstag. Stuttgart: Steiner, 291–295. Sims-Williams Patrick 2006: Ancient Celtic Place-Names in Europe and Asia Minor. Oxford: Blackwell. Słownik Prasłowiański 1974: Słownik Prasłowiański 1. Warszawa: Zakład Narodowy im. Ossolińskich. Straipsniai / Articles 245 JÜRGEN UDOLPH Stams Werner 1998: Böden nach Bodenwerten. Beiheft zu: Atlas zur Geschichte und Landeskunde von Sachsen. F: Wirtschaft (Landwirtschaft, Bergbau, Gewerbe, Verkehr). IV: Neueste Zeit. Leipzig: Verlag der Sächsischen Akademie der Wissenschaften. Toporov Vladimir N., Trubačev Oleg N. 1962: Lingvističeskij analiz gidronimov Podneprov’ja. Moskva: Izdatel’stvo Akademii Nauk SSSR. Trubačev Oleg N. 1968: Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrainy. Moskva: Izdatel’stvo Nauka. Trubačev Oleg N. 1983: Jazykoznanie i etnogenez slavjan (Drevnie slavjane po dannym ėtimologii i onomastiki). – Slavjanskoe jazykoznanie. IX Meždunarodnyj s-ezd slavistov. Doklady sovetskoj delegacii. Moskva: Nauka 231–270. Udolph Jürgen 1979: Studien zu slavischen Gewässernamen und Gewässerbezeichnungen. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Udolph Jürgen 1981: Ex oriente lux – Zu einigen germanischen Flußnamen. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 16, 84–106 (Nachdruck in: Reader zur Namenkunde 3(2) (= Germanistische Linguistik 131–133), Hildesheim, 1996, 671–692). Udolph Jürgen 1985: Ex oriente lux – auch in deutschen Flurnamen. – Gießener Flurnamenkolloquium. Heidelberg: Winter Verlag, 272–298. Udolph Jürgen 1988: Kamen die Slaven aus Pannonien? – Studia nad etnogenezą Słowian i kulturą Europy wczesnośredniowiecznej. Wrocław: Zakład Narordowy im. Ossolińskich, 168–173. Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Udolph Jürgen 1991: Die Ortsnamen auf –ithi. – Probleme der älteren Namenschichten. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 85–145. Udolph Jürgen 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem. Berlin – New York: Walter de Gruyter. Udolph Jürgen 1997: Alteuropäische Hydronymie und urslavische Gewässernamen. – Onomastica 42, 21–70. Udolph Jürgen 1998: Typen urslavischer Gewässernamen. – Praßłowiańszczyzna i jej rozpad. Warszawa: Energeia 275–294. Udolph Jürgen 1999: Die Schichtung der Gewässernamen in Pannonien. – Ural-Altaische Jahrbücher, Neue Folge 15, 90–106. Udolph Jürgen 1999a: Baltisches in Niedersachsen? – Florilegium Linguisticum. Festschrift für Wolfgang P. Schmid zum 70. Geb. Frankfurt/Main [usw.]: Lang, 493–508. 246 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Heimat und Ausbreitung indogermanischer Stämme im Lichte der Namenforschung Udolph Jürgen 2000: Nordisches in niedersächsischen Ortsnamen. – Raum, Zeit, Medium – Sprache und ihre Determinanten. Festschrift für Hans Ramge. Marburg: Hessische Historische Kommission, 59–79. Udolph Jürgen 2000a: Slavjano-germanskie svjazi v severno-nemeckich toponimach. – Ètimologija 1997–1999. Moskva, 185–191. Udolph Jürgen 2004: Nordisches in deutschen Ortsnamen. – Namenwelten. Orts- und Personennamen in historischer Sicht. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 359–371. Udolph Jürgen 2004a: Alemannien und der Norden aus der Sicht der Ortsnamenforschung. – Alemannien und der Norden, 29–56. Udolph Jürgen 2005: Slavisch-Baltisch-Germanische Übereinstimmungen in Toponymie und Hydronymie. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 29. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 64–67. Udolph Jürgen 2005a: Germanisch-Slawische Sprachbeziehungen. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 29. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 69–73. Udolph Jürgen 2008: Ortsnamen und Wanderungen der Völker. – Jahrbuch der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen 2008. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 392–397. Udolph Jürgen 2009: Liechtensteinhöhle, Siedlungskontinuität und das Zeugnis der Familien-, Orts- und Gewässernamen. – Historia archaeologica. Festschrift f. Heiko Steuer. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 85–105. Udolph Jürgen 2009/2011: Paleoevropské hydronymy a otázka původu Keltů. – Nouvelle Revue d’Onomastique 51, 85–121. Udolph Jürgen 2010: Morphologie germanischer Toponyme. – Proceedings of the 21st International Congress of Onomastic Sciences 5. Uppsala: Institutet för språk och folkminnen, 254–267. Udolph Jürgen 2010a: Skandinavische Wörter in deutschen Ortsnamen. – Probleme der Rekonstruktion untergegangener Wörter aus alten Eigennamen. Uppsala: Swedish Science Press, 141–158. Udolph Jürgen 2010b: Skandinavische Wörter in deutschen Ortsnamen. – Probleme der Rekonstruktion untergegangener Wörter aus alten Eigennamen. Uppsala: Kungl. Gustav Adolfs Akademien für svensk folkkultur, 141–158. Udolph Jürgen 2011b: „Baltisches“ und „Slavisches“ in norddeutschen Ortsnamen. – Interferenz-Onomastik. Namen in Grenz- und Begegnungsräumen in Geschichte und Gegenwart. Saarbrücken: Kommission für Saarländische Landesgeschichte und Volksforschung, 313–331. Straipsniai / Articles 247 JŪRGEN UDOLPH Udolph Jürgen 2013: (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa. Hamburg: Baar-Verlag. Udolph Jürgen 2015: Rezension zu: W. Wenzel, Namen und Geschichte. Orts- und Personennamen im deutsch-slavischen Sprachkontaktraum als historische Zeugnisse, Hamburg 2014. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 51, 242–252. Udolph Jürgen 2015a: Baltisch, Slavisch, Germanisch – Kontakte und Beziehungen aus der Sicht der Onomastik. – Early Germanic Languages in Contact. Amsterdam – Philadelphia: Benjamins, 39–74. Udolph Jürgen 2016: Expansion slavischer Stämme aus namenkundlicher und bodenkundlicher Sicht. – Onomastica 60, 215–231. Udolph Jürgen 2016a: Heimat und Ausbreitung slavischer Stämme aus namenkundlicher Sicht. – Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes 1: Beiträge zum Schwerpunktthema. Langenweissbach: Beier & Beran, 27–51. Vasmer Max 1971: Schriften zur slavischen Altertumskunde und Namenkunde 1, hrsg. v. H. Bräuer. Berlin – Wiesbaden: Harrassowitz. Wenzel Walter 2014: Namen und Geschichte. Orts- und Personennamen im deutsch-slavischen Kontaktraum als historische Zeugnisse. Hamburg: Baar-Verlag. Pravlast a rozšíření indoevropských kmenů ve světle výzkumu jmen SHRNUTÍ Jürgen Udolph ve své studii na základě onomastických údajů shrnuje výsledky výzkumu indoevropských kmenů a jejich pravlastí, které se shromažďovaly po mnoho let. Dochází k důležitým závěrům, s nimiž lze souhlasit, nebo nesouhlasit, nelze je však ignorovat. Podle autora se v Evropě soustřeďují hydronyma datovatelná do období vzniku a vývoje indoevropských jazyků. Rozhodující procesy vývoje a šíření indoevropských jazyků probíhaly v zásadě v hranicích hydronymie Staré Evropy. Dokládají to mimo jiné apelativa východoindoevropských jazyků skrytá v evropských hydronymech. Ve slovanských a germánských jazycích odpovídající paralely chybějí. Jména střední Evropy nedokládají původní indoevropskou vrstvu. To je skutečně překvapivé, neboť tam nepochybně již žili lidé, kteří nemluvili žádným indoevropským jazykem. Autor se neodvažuje rozhodnout, zda to souvisí s usedlým způsobem života indoevropských kmenů v porovnání s kočovným či polokočovným způsobem života dřívějších obyvatel. V prvních tisíciletích před Kristem vznik indoevropských sídel úzce souvisel s kvalitou půdy. To jasně potvrzuje i rozšíření starých jmen. Autentická 248 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Pravlast a rozšíření indoevropských kmenů ve světle výzkumu jmen rekonstrukce indoevropských rodů vychází z dokladů známých jednotlivých indoevropských jazyků. Indoevropská hydronyma jsou doložena v jednotlivých indoevropských jazycích. Je proto pravděpodobné, že mezi autentickými tvary jmen a rekonstrukcí autentických indoevropských tvarů existují rozdíly. Centrum hydronymie Staré Evropy se jednoznačně nachází v Pobaltí a v baltských jazycích. Mnoho skutečností svědčí o tom, že tam existovala nejen kontinuita (Wolfgang P. Schmid), ale také centrum šíření jmen. Pravlast lze hledat pouze v zemích hydronymie Staré Evropy, které leží v Evropě. Pravlast germánských kmenů je tam, kde žili Germáni, pravlast Slovanů tam, kde žili Slované, pravlast Keltů tam, kde je v historických pramenech doloženo, že žili Keltové. Z toho vyplývá, že z hlediska onomastiky je třeba vznik pravlasti indoevropských jazyků v jižním Rusku, Malé Asii nebo na Kavkaze rozhodně odmítnout. Shrnuto lze říci, že pravlast a oblast šíření indoevropské expanze se nachází v Pobaltí. Doručeno 12. června 2017 JÜRGEN UDOLPH Zentrum für Namenforschung – Leipzig Peterssteinweg 3, D-4107 Leipzig Akademie der Wissenschaften zu Göttingen Arbeitsstelle Ortsnamen zwischen Rhein und Elbe – Onomastik im europäischen Raum Robert-Koch-Str. 40, D-48149 Münster [email protected] Straipsniai / Articles 249