Balto–Slavic: what Meillet was Thinking, or, what “was” Meillet “Thinking”?!

BRIAN D. JOSEPH The Ohio State University Oblasti výzkumu: balto-slovanská kontroverze, dějiny lingvistiky, Meilletův životopis. BALTO-SLOVANŠTINA: CO SI MEILLET MYSLEL, ANEBO, CO SI MEILLET MYSLEL?! Prabaltoslovanština: co si Meillet myslel, anebo co Meillet tušil?! ANOTACE Antoine Meillet byl vždy seriózním indoevropeistou, přesto však ne všechno, co napsal, je nesporné. Jeho pohled na balto-slovanštinu v díle Les dialectes indo-européens (1908, 2nd. vyd. 1922) je jedním z takových případů – viz Szemerényi 1957 – a konkrétně jde o Meilletovo tvrzení, že neexistují přesvědčivé důkazy pro balto-slovanskou podskupinu v rámci indoevropské jazykové rodiny. Zkoumám zde, co Meillet mínil „dialektem“ indoevropštiny ve vztahu k balto-slovanštině, například co vedlo ke vzniku přibližně deseti větví (větví jako „dialektů“) v rámci indoevropské jazykové rodiny, anebo k nářeční diferenciaci uvnitř samotné praindoevropštiny. Dále Meillet v „avant-propos“ z roku 1922 označuje indoevropskou jednotu za „národní“ povahy, což vyvolává otázku, jaký význam má Meilletovo pojetí vztahu mezi jazykem a národem (Moret 2013) pro otázku možné balto-slovanské jednoty. KLÍČOVÁ SLOVA: Antoine Meillet, balto-slovanština, dialekt, dějiny lingvistiky, indoevropština, italokeltština, jazyk a národ, ANOTACE Antoine Meillet byl jedním z nejvýznamnějších indoevropeistů, některá jeho díla jsou však kontroverzní. Například jeho názor na balto-slovanskou praslovanštinu v knize Les dialectes indo-européens (1908, druhé vydání 1922) – viz Szemerényi 1957 – a zejména Meilletovo přesvědčení, že chybějí přesvědčivé důkazy potvrzující existenci balto-slovanské praslovanštiny v rámci indoevropské jazykové rodiny. Tento článek zkoumá, co měl Meillet na mysli, když v souvislosti s balto-slovanskou praslovanštinou hovořil o „indoevropském dialektu“, například co vedlo ke vzniku téměř deseti větví (chápaných jako dialekty). 40 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Balto-slovanština: co si Meillet myslel, aneb, co si Meillet myslel?! v indoevropské jazykové rodině, případně variace dialektů uvnitř samotného praindoevropského jazyka. Později, v předmluvě k vydání z roku 1922, Meillet označuje jednotu indoevropských jazyků za národní, čímž zdůrazňuje význam svého chápání vztahu mezi jazykem a národem (Moret 2013) při zkoumání otázky možné existence společné balto-slovanské praslovanštiny. KLÍČOVÁ SLOVA: Antoine Meillet, balto-slovanská praslovanština, dialekt, dějiny lingvistiky, indoevropské jazyky, italokeltská praslovanština, jazyk a národ. 1. ÚVOD Antoine Meillet (1866–1936), the great French historical linguist, is quite rightly remembered as one of the giants of Indo-European linguistics; he was a student of Ferdinand de Saussure and teacher of Émile Benveniste, so he is part of tradition of scholarship that is among the most important in this field, both in the past and into the present day.1 He was a prolific scholar, authoring some 50 or more books (some in multiple editions and translated into various other languages) and literally hundreds and hundreds of articles. He produced many standard, foundational works on various ancient Indo-European languages and language branches that have been taken seriously by Indo-Europeans for decades and are still relevant, including the following, given with the dates of first editions: (1) a. Aperçu d’une histoire de la langue grecque (1913) b. Altarmenisches Elementarbuch (1913) c. Caractères généraux des langues germaniques (1917) d. Le slav commun (1924) e. Esquisse d’une histoire de la langue latine (1928) f. Dictionnaire étymologique de la langue latine (1932, with A. Ernout) g. La méthode comparative en linguistique historique (1925) h. Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes (1903) Dalším takovým dílem, na které se tato studie zaměřuje, je Les dialectes indo-européens (1908; 2nd. vydání 1922), jehož anglický překlad The Indo-European Dialects pořídil Samuel Rosenberg (1967). Toto naposledy zmíněné dílo je zvláště důležité, neboť ukazuje, že ne všechno, co Meillet napsal, je nezpochybnitelné a většina badatelů to nepovažuje za správné, a to kvůli jeho postoji k balto-slovanštině. Balto-slovanština je možná 1 Na osobní poznámku: jeden z mých mentorů, Calvert Watkins, studoval v 50. letech po delší dobu u Benvenista, když žil v Paříži, a je mi ctí, že sám patřím k této tradici. Strāpsniai / Articles 41 BRIAN D. JOSEPH podskupina v rámci indoevropské jazykové rodiny, u níž se vedou spory o to, zda baltské a slovanské jazyky tvoří legitimní podskupinu, nebo zda představují dvě odlišné větve v rámci širší rodiny. Meilletův postoj k balto-slovanským jazykům lze shrnout takto: (2) a. neexistují přesvědčivé důkazy pro balto-slovanskou podskupinu v rámci indoevropské jazykové rodiny, tedy pro balto-slovanský „dialekt“ v rámci této rodiny b. všechny podobnosti mezi baltskými a slovanskými jazyky, které se zdají být významnými sdílenými inovacemi, jsou ve skutečnosti buď zděděnými rysy z praindoevropštiny, nebo představují „deux développements parallèles, mais depuis longtemps autonomes“ („dva paralelní, avšak již dlouho samostatné vývoje“). Několik badatelů, především Alfred Senn, přijalo Meilletův postoj; viz zejména Senn 1966. Přesto se Meilletovo konkrétní tvrzení o nedostatku důkazů pro balto-slovanskou podskupinu dočkalo více než spravedlivého dílu kritiky. Zvláště důkladnou kritiku nalezneme v Szemerényi 1957, kde jsou pečlivě posouzeny všechny Meilletovy argumenty. Szemerényi navíc přidává několik vlastních argumentů a nakonec dochází k závěru, že existuje několik nezanedbatelných sdílených inovací, které svědčí o pravěké balto-slovanské jednotě. Další badatelé zaznamenali i jiné takové inovace (např. Olander 2009). Většina současného výzkumu se zřejmě přiklání k Szemerényimu a přijímá balto-slovanskou jednotu, ačkoli někteří badatelé se řídí Sennem. Ačkoli v souvislosti s kontroverzí kolem balto-slovanských jazyků existuje řada zajímavých čistě lingvistických otázek, zde se chci zabývat tím, nakolik je to možné, myšlením, které stálo za Meilletovým postojem k balto-slovanským jazykům, a to ve vztahu ke dvěma klíčovým pojmům: (3) a. pojetí „dialektu“ indoevropštiny, které utvářelo Meilletův postoj k balto-slovanským jazykům b. Meilletovy názory na „národ“ a na to, jak se mohly prolínat s jeho pohledem na balto-slovanské jazyky. Exploring the mind of a scholar is a tricky enterprise, but Szemerényi (1957: 103) opened the door to such an undertaking: Srovnání s kritérii považovanými za dostatečná k ustavení italsko-keltské jednoty (: l’unité italo-celtique n’est pas douteuse, s. 12 2. vyd. Dial.) by zajímavě osvětlilo, jak učenec uvažoval; silně se vnucuje dojem, že přijetí jednoty v jednom případě a její popření v druhém se ve skutečnosti neopírá o důkazy, nýbrž o nějaké vzdálenější (psychologické) důvody. 42 Acta Linguistica Lithuanica xxvi Balto-Slavic: what Meillet was Thinking, or, what was Meillet Thinking?! Pokusím se tedy nabídnout určitý vhled do toho, co by tyto „vzdálenější (psychologické) důvody“ mohly být. Zaměřím se zde na to, jaké představy o „dialektu indoevropštiny“ – a o samotné praindoevropštině – i o „národu“ se uplatňovaly v Meilletově pojetí balto-slovanštiny. Zdá se zejména, že existují určité nesrovnalosti, které by mohly vést k otázce, co vlastně měl na mysli, když psal to, co napsal o balto-slovanštině. Výsledkem může být více otázek než odpovědí, avšak jako často i zde se zdá, že už samotné kladení otázek může do jisté míry posunout naše porozumění. 2. O POJETÍ „INDOEVROPSKÉHO DIALEKTU“ Pokud jde o „dialekt“, zdá se, že Meillet užívá několik různých možných výkladů pojmu „dialecte indo-européen“/„indoevropský dialekt“. Zaprvé jde o pojetí, v němž se tento výraz vztahuje k vývoji mluvních forem/mluvních společenství, který vedl ke vzniku 10 (nebo v závislosti na Italo-Celtic a Balto-Slavic přibližně tolika) podskupin/větví v rámci indoevropské rodiny; podle tohoto pohledu jsou větve „dialekty“ a označují dělení praindoevropštiny, která se po rozpadu prajazyka na jednotlivé větve stala v pozdější době rozpoznatelnými útvary. Zadruhé jde o pojetí, v němž se tento výraz vztahuje k difuznímu šíření rysů, podobnému „vlnové teorii“, k němuž došlo po rozpadu praindoevropštiny a které překračovalo hranice mluvních společenství vedoucích ke vzniku rozpoznatelných větví; toto pojetí je obzvlášť důležité, neboť porozumění podobnostem přispívá k pochopení indoevropské dialektologie, snad nejlépe tím, že se oddělí „přejímky“ od „sdílených inovací“. Konečně se tento výraz může vztahovat k variaci uvnitř samotného praindoevropského jazyka, která není spojena se skupinami, z nichž se nakonec vyvinuly rozpoznatelné podskupiny/větve, ale spíše se podobá variaci, jakou dnes zkoumají kvantitativní variační sociolingvistické studie Labovova typu.2 2 Je třeba připustit, že další otázkou je, jak sladit inovaci a difuzi s tradičními představami o sdílených inovacích. Meillet ve skutečnosti nemohl o difuzi mnoho říci, protože pokrok v našem chápání této oblasti (např. ve stylu Labova) nastal až dlouho po jeho době, přesto však měl určitou představu o tom, jak difuze funguje; nadále tu však zůstává nesrovnalost: uznává sice, že žádné mluvní společenství není zcela jednotné, zároveň však platí, že inovace se musejí šířit, aby se staly součástí nějakého dílčího sektoru, tj. „dialektu“, v rámci mluvního Straipsniai / Articles 43 BRIAN D. JOSEPH Jak již bylo uvedeno, zdá se, že Meillet ve své studii indoevropských dialektů uplatňuje všechny tři výklady. K prvnímu výkladu: kniha pojednává o různých větvích, například o germánštině či indoíránštině, a zahrnuje také klasifikaci do podskupin, která přesahuje zjevné případy, například Italo-Celtic; Meillet tyto útvary nazývá „dialekty“ (1928: 3). Probírá však také rysy, jejichž výskyt či absence překračují hranice 10 (či přibližně tolika) větví, například splynutí *o/*a, které označuje jako „lignes d’isoglosses“ („linie izoglos“), což je termín spojovaný s vymezováním dialektů, nebo jako „lignes dialectales“ („dialektální linie“), což odpovídá druhému výkladu. Konečně se zdá, že přinejmenším v případě vývoje slabičných sonant (viz §3 níže), který Meillet nazývá „un fait dialectal de date indo-européenne“ („dialektální jev z indoevropské doby“), jde o třetí výklad. 3. MEILLET O BALTO-SLOVANŠTINĚ Meillet tedy při pojednání o indoevropských dialektech pracoval se třemi významy slova „dialekt“. Je namístě se ptát, zda lze uplatnit všechny tři zároveň a zda jsou všechny platné. Odpověď se zdá být kladná, vezmeme-li v úvahu, co víme o jevech, které tyto významy „indoevropského dialektu“ zahrnují. Meillet například pojednává o indoíránštině, Italo-Celtic a Balto-Slavic; jsou všechny stejného druhu? V jistém smyslu ano, protože pokud jsou takové podskupiny oprávněné, každá představuje mezilehlý uzel mezi praindoevropštinou a příslušnými doloženými jazyky. Je však třeba připustit, že z hlediska dokladů se kvalitativně liší. Zejména u indoíránštiny existuje vedle jazykových dokladů řada dokladů sdílené kultury mezi indoárijskými a íránskými národy, například společné rysy náboženství a mytologie v podobě sdílených jmen božských postav – například védští sanskrtští dvojčtí bohové známí jako Nasatya mají přímý protějšek v avestánském jménu démona3 mluvního společenství. Je tedy třeba se ptát, co podle Meilleta představovalo „společnou/sdílenou inovaci“ na rozdíl od rysu, který se šíří kontaktním způsobem, tedy difuzí. 3 To, že védské postavy jsou zde bohy, zatímco avestánská postava je démonem, odráží převrácení dobra a zla, které je charakteristické pro náboženský převrat spojený se zoroastrismem, tedy náboženstvím, s nímž je avestánština spojena. Podoba takových jmen i další náboženská terminologie však dokládá společné kulturní dědictví indoárijských a íránských národů. 44 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Balto-Slavic: what Meillet was Thinking, or, what was Meillet Thinking?! Nāhaiva – a sdílená mytologie.4 Takové doklady sdílené kultury chybějí jak u italštiny a keltštiny, tak u baltských a slovanských jazyků. Kromě toho je třeba uznat četné difuzní změny v rámci indoevropštiny. To nepochybně platí v novější době, jak ukazuje konvergence indoevropských jazyků v balkánském jazykovém svazu (srov. Sandfeld 1930), ale téměř jistě tomu tak bylo i ve starověku či pravěku; příkladem může být pojednání o rozštěpení centum/satəm v Hock & Joseph (1996/2009: 338–9), kde se difuzně rozšířila sykavková výslovnost satəm řady palatálních závěrových souhlásek praindoevropštiny *k’ *g’ *g’h. A konečně, pokud věříme, že prajazyky byly skutečné jazyky, jimiž mluvili skuteční lidé — a tento názor by zastávala většina, ne-li všichni praktikující historickojazykovědci —, musíme v těchto konstruktech počítat se strukturovanou variací v Labovově smyslu; k relevantní diskusi viz Joseph 2006, 2013. Sám Meillet si této skutečnosti o jazyce byl dobře vědom, jak napsal (1908: 1): „On ne rencontre nulle part l’unité linguistique complète“ („Nikde nenajdeme úplnou jazykovou jednotu“). Přesto se můžeme ptát dále, i když je zřejmé, že balto-slavština — ať už je čímkoli — se jako lingvistický konstrukt v některých ohledech liší od indoíránštiny: uplatňují se tyto významy slova „dialekt“ rovnoměrně? Zde je relevantní Meilletovo pojednání o slabičných sonantách, v němž vynakládá značné úsilí, aby popřel existenci jakékoli sdílené inovace mezi baltskými a slovanskými jazyky, a ve skutečnosti se dovolává variace v prajazyce. Jde o to, že výsledky slabičných sonant v indoevropských větvích se značně liší kvalitou vokalismu, který vykazují, zatímco baltské a slovanské jazyky mají vokalismus paralelní; například praindoevropské *r̥ se v indoíránštině mění na ərə, v řečtině na α, v latině na r, v germánských jazycích na ur a v baltských jazycích na ir, stejně jako ve slovanských. Meilletův postoj zde v zásadě spočívá v tvrzení, že v praindoevropštině existovalo několik typů vokalismu; uvádí (1908: 41–42), že „il semble que le timbre de la voyelle accessoire qui se joint à la sonante voyelle ait été fixé dès l’indo-européen, et qu’il y ait là un fait dialectal de date indo-européenne“ („zdá se, že zabarvení pomocné samohlásky, která se připojuje ke slabičné sonantě, bylo ustáleno již v (pra)indoevropštině a že jde v tomto případě o dialektový jev z indoevropské doby“). Meillet se tedy zřejmě dovolává něčeho, co se rovná variaci v prajazyce. Ačkoli tedy žádná z ostatních větví nemá přesně stejný výsledek jako baltské a slovanské jazyky — což, zvláště ve světle rozdílů ve vokalismu patrných ve výsledcích v ostatních jazycích, vypadá velmi podobně jako sdílená 4 Viz například studie Benveniste 1969, Watkins 1995, Mallory and Adams 1997, Frame 2009 a další. Strāipsni / Articles 45 BRIAN D. JOSEPH inovace —, Meillet umisťuje proměnlivou kvalitu vokalismu do variace, o níž se domníval, že byla přítomna v praindoevropském jazykovém společenství. V případě italštiny a keltštiny však Meillet bere vážně konkrétní výsledek zahrnující labioveláry, který vykazují obě tyto větve. Jde o vzdálenou asimilaci *p...kw na kw... kw, doloženou v několika příkladech, zejména *penkwe > Latin quinque (= [kwinkwe]), velšské pimp a irské coic. Meillet to považuje za sdílenou inovaci, a tedy za významný doklad ve prospěch jednoty italokeltštiny, především proto, že je tento jev jedinečný a nevyskytuje se v žádném jiném indoevropském jazyce.5 Tento názor zastává navíc přesto, že asimilace jsou přirozené6 a že labioveláry jsou ze své podstaty nestabilní a výrazně příznakové hlásky, které se téměř ve všech jazycích této rodiny, s výjimkou anatolštiny, zapojují do nějakých změn.7 Zdá se tedy, že při Meilletově hodnocení balto-slavštiny hrálo roli ještě něco dalšího. Této otázce se věnuje následující oddíl. 4. JAZYK A NÁROD A JEJICH RELEVANCE ZDE Právě v tomto bodě mohou být relevantní Meilletovy představy o jazyce a národu. V „avant-propos“ k vydání z roku 1922 označuje Meillet indoevropskou jednotu za „národní“ povahy („l’unité indo-européenne était une unité nationale“), což vyvolává otázku, nakolik je pro problém možné balto-slovanské jednoty relevantní Meilletovo pojetí vztahu mezi jazykem a národem (k tomu viz Causat 1988, Moret 2013).8 Meilletova díla zabývající se „národem“ a jazykem byla z větší části napsána v období kolem první světové války – viz Meillet 1918a, 1918b, 1919 – a věnovala se současným otázkám. Lze však předpokládat, že i když se jimi písemně začal zabývat až v tomto období, přemýšlel o nich už dříve. Koneckonců byl mimořádným znalcem jazyka a jeho zájem o arménštinu, který se projevil v jeho textech o národu 5 Všimněme si, že němčina zacházela se slovem „pět“ odlišně: *penkwe > *pempe (jak ukazuje gótské fimf). 6 Asimilaci zde lze dokonce chápat jako způsob, jak snížit příznakovost hlásek coby samostatných segmentů ve slově, a tím zvýšit přirozenost této změny. 7 Je dobře možné, že kdyby anatolské jazyky přežily i po prvním tisíciletí př. n. l., jejich labioveláry by prošly nějakou změnou. Mykénská řečtina dokládá labioveláry, avšak v řečtině prvního tisíciletí př. n. l. došlo u labiovelár k významným změnám. 8 Děkuji Michielu de Vaanovi, že mě upozornil na Moretův článek. 46 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Balto-Slavic: what Meillet was Thinking, or, what was Meillet Thinking?! a jazyce předcházely válečným letům nejméně o desetiletí. Navíc lze z jeho představ o „národu“ v době, kterou považoval za současnost, vyvozovat důsledky a vztáhnout je k jeho používání podobných pojmů v dávné minulosti. V tomto ohledu je zvláště výmluvný následující citát z Meilleta (1918a: 8): Národ existuje tam, kde skupina lidí cítí a chce tvořit samostatnou skupinu, která má své tradice, své zvyklosti a své představy o budoucnosti. Nic neoznačuje existenci národa zřetelněji než vlastnictví jazyka, který je mu vlastní. Národ existuje tam, kde skupina lidí cítí a chce tvořit samostatnou skupinu se svými (vlastními) tradicemi, svými (vlastními) zvyklostmi a svými (vlastními) představami o budoucnosti. Nic neoznačuje existenci národa zřetelněji než to, že má vlastní jazyk. Zvláště významné je také to, že citát o „národní“ povaze indoevropské jednoty pochází z druhého vydání knihy Les dialectes indo-européennes, které vyšlo v roce 1922, tedy po bouřlivých událostech první světové války a překreslení mapy Evropy, k němuž došlo v jejím důsledku, jakož i po rozpadu dvou říší, Rakousko-Uherska a Osmanské říše. Je zřejmé, že pojem „národ“ měl Meillet v poválečném období na mysli, jak dokládají jeho spisy, a proto není překvapivé, že se podobné tvrzení dostalo do jeho komentáře (prostřednictvím předmluvy) ke knize o tom, jak docházelo k individuaci jazyků v rámci indoevropštiny. Nyní je třeba položit otázku, jak se tyto úvahy vztahují k balto-slovanštině a k tvrzením, která zazněla o patnáct let dříve v prvním vydání knihy. Lze předpokládat, že Meillet přemýšlel o pojmech národa a jazyka dlouho předtím, než o nich začal výslovně psát? Pokud ano, pak jakékoli rozpaky, které mohl pociťovat ohledně balto-slovanštiny z jazykových důvodů – rozpaky, jež by sice nemusely být zcela oprávněné, ale nepochybně by je ještě umocňovala skutečnost, že baltské a slovanské jazyky nejsou tak zjevně příbuzné jako jazyky indoárijské a íránské⁹ – nejspíše souzněly s absencí jakékoli společné kultury, kterou by bylo možné považovat za soubor společných „tradic … zvyklostí … představ o budoucnosti“. Rozdíl mezi Meilletovým přístupem k balto-slovanštině a jeho přístupem k italokeltštině, ačkoli ani v této druhé skupině nejsou známky společné kultury, spočívá v tom, že Meillet začínal jako klasický filolog a měl obzvlášť hlubokou 9 Note in this regard Szemerényi (1959: 103): “Meillet’s thesis [was] that the Aryan unity was obvious but the BS not”. Straipsniai / Articles 47 BRIAN D. JOSEPH znalost latiny a italických jazyků (viz jeho práce o latině z let 1928 a 1932 uvedené v seznamu v (1)), která mu umožnila rozpoznat souvislost s keltštinou na poměrně hluboké chronologické úrovni. 5. ZÁVĚR Závěrem lze říci, že pozorné čtení toho, jak Meillet hovoří o balto-slovanském jazyce, spolu s náznaky z jeho dalších spisů poskytuje základ pro některé rozumné závěry o myšlenkovém pozadí jeho interpretace faktů týkajících se podobných rysů vyskytujících se v baltštině i slovanských jazycích. Balto-slovanský jazyk tak zřejmě představuje oblast Meilletova bádání, která zdaleka nepatří k nejjasnějším z mnoha jinak velmi pronikavých a bystrých postřehů o indoevropských jazycích, jež předložil. A proto si, jak naznačuje můj název, kladu otázku, co přesně měl Meillet na mysli, když dovolil, aby mu nelingvistické pocity stály v cestě při lingvistickém hodnocení. REFERENCES Benveniste Émile 1969: Le vocabulaire des institutions indo-européennes. Paris: Les Éditions de Minuit. Caussat Pierre 1988: Langue et nation. – Histoire Épistémologie Langage 10(2), 195–204. Frame Douglas 2009: Hipota Nestor (Hellenic Studies Series 37). Washington, DC: Center for Hellenic Studies (http://nrs.harvard.edu/urn-3:h?ebook:CHS_Frame.Hipota_Nestor.2009). Hock Hans Henrich, Brian D. Joseph 19961/20092: Language Change, Language History, and Language Relationship. An Introduction to Historical Linguistics. Berlin: Mouton de Gruyter. Joseph Brian D. 2006: On Projecting Variation back into a Proto-Language, with Particular Attention to Germanic Evidence and Some Thoughts on ‘Drift’. – Variation and Reconstruction, ed. by Thomas Cravens. Amsterdam: Benjamins, 103–118. Joseph Brian D. 2013: Demystifying ‘Drift’ – A Variationist Account. – Shared Grammaticalization, with Special Focus on the Transeurasian Languages, ed. by Lars Johanson, Martine Robbeets, and Hubert Cuyckens. Amsterdam: John Benjamins, 43–66. Mallory James P., Adams Douglas Q. 1997: Encyclopedia of Indo-European Culture. London: Fitzroy Dearborn Publishers. 48 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Balto-Slavic: what Meillet was Thinking, or, what was Meillet Thinking?! Meillet Antoine 19081/19222: Les dialectes indo-européens. Paris: Champion. Meillet Antoine 1918a: La langue arménienne. – La voix de l’Arménie, 18, No. 1, 8–11. Meillet Antoine 1918b: Les langues dans l’Europe nouvelle. Paris: Payot. Meillet Antoine 1919: La nation arménienne. Paris: Imprimerie nationale. Moret Sébastien 2013: Emprunts et vigueur des langues et des nations chez Antoine Meillet: les exemples arménien et albanais. – Cahiers de l’ILSL 37, 145–157. Olander Thomas K. 2009: Balto-Slavic Accentual Mobility. Berlin: Mouton de Gruyter. Sandfeld Kristian 1930: Linguistique balkanique. Problèmes et résultats. Paris: Klincksieck. Senn Alfred 1966: The Relationships of Baltic and Slavic. Ancient Indo-European Dialects, ed. by Henrik Birnbaum and Jaan Puhvel. Berkeley: University of California Press, 139–151. Zemėnyi Oswald 1957: The problem of Balto-Slav unity. – Kratylos 2, 97–123. Watkins Calvert W. 1995: How to Kill a Dragon: Aspects of Indo-European Poetics. Oxford: Oxford University Press. Baltų ir slavų prokalbė: ką manė Meillet, arba ką Meillet spėjo?! SANTRAUKA Antoine’as Meillet buvo vienas iš svarbiausių indoeuropeistų, o daugelis jo veikalų, parašytų per ilgą ir produktyvią akademinę karjerą, jau kelis dešimtmečius yra labai vertinami tų indoeuropeistų ir laikomi fundamentaliais šios srities darbais. Tačiau tai nereiškia, kad visi jo darbai laikomi neginčytinais ir pripažinti daugelio mokslininkų. Viena tema, dėl kurios jis buvo ypatingai kritikuojamas, yra jo nuomonė apie baltų ir slavų prokalbę, suformuluota 1908 m. išleistoje knygoje Les dialectes indo-européens ir jos 1922-ųjų antrame leidime, bei jo tvirtas įsitikinimas, jog trūksta įtikinamų įrodymų, patvirtinančių baltų ir slavų prokalbės poprio egzistavimą indoeuropiečių kalbų šeimoje. Nors yra daugybė įdomių grynai lingvistinio pobūdžio klausimų, susijusių su nesutarimu dėl baltų ir slavų prokalbės, kuriuos vertėtų aptarti, šio straipsnio tikslas ne spręsti Straipsniai / Articles 49 BRIAN D. JOSEPH lingvistinio persvarstymo problema, o išnagrinėti, kokios pažiūros į „indoeuropiečių kalbų dialektą“ ir pačią indoeuropiečių prokalbę paveikė Meillet požiūrį. Paaiškėjo, jog esama tam tikrų nenuoseklumų, kurie gali privesti mąstyti taip, kaip mąstė Meillet, rašydamas apie šią prokalbę. Pavyzdžiui, ar aptardamas „dialectes indo-européens“ jis turėjo omenyje dešimties (tikslus skaičius priklauso nuo italų ir keltų ir baltų ir slavų prokalių) šakų (šakas suvokiant kaip „dialektus“) atsiradimą indoeuropiečių kalbų šeimoje, ar dialekto variacijas pačioje indoeuropiečių prokalbėje, t. y. prokalbės variacijas? Be to, dar lieka neaišku, kaip suderinti pokyčius bei jų difuziją su tradicinėmis pažiūromis į bendrą kalbų raidą. Meillet negalėjo plačiau aptarti difuzijos, nes geriau tą sritį (pavyzdžiui, à la Labov) ima suvokti kiek vėliau, tačiau jis numanė, kaip difuzija vyksta. Nenuoseklumų pastebima tada, kai Meillet pripažįsta, jog nėra visiškai vienodų kalbos bendruomenių. Galima teigti, jog pokyčiai turi vykti, kad kalba taptų pogrupio dalimi, t. y. dialektų kalbos bendruomenėje. Tuomet kyla klausimas, ką Meillet nuomone, sudarė „bendrąją kalbų raidą“, priešingą ypatybei, kuri sklinda difuziškai. 1922 m. leidimo pratarmėje Meillet vadina indoeuropiečių kalbų vienovę „tautinę“ („l’unité indo-européenne était une unité nationale“), pabrėždamas savo suvokimo apie kalbos ir tautos santykį svarbumą, nagrinėjant galimą bendros baltų ir slavų prokalbės egzistavimo klausimą. Taigi atidus Meillet požiūrio į baltų ir slavų prokalbę nagrinėjimas bei kitų jo veikalų požymiai leidžia geriau suvokti jo mąstymą, kuriuo vadovaudamasis jis interpretavo baltų ir slavų kalbų panašumą. Įteikta 2017 m. birželio 19 d. BRIAN D. JOSEPH The Ohio State University Department of Linguistics Columbus, Ohio USA 43210 [email protected] 50 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI