Rolandas Mikulskas. “Copular constructions in Lithuanian. Valency, argument realization and grammatical relations in Baltic”

GÖTZ KEYDANA Georg-August-Universität Göttingen Oblasti výzkumu: fonologická rekonstrukce: rekonstrukce fonologických gramatik (akcentologie, slabičné členění), fonetické zakotvení diachronních fonologických procesů; historická syntax, argumentová struktura a pád, subordinace (především védská sanskrtština). ROLANDAS MIKULSKAS SPOJKOVÉ KONSTRUKCE V LITEVŠTINĚ. VALENCE, REALIZACE ARGUMENTŮ A GRAMATICKÉ VZTAHY V BALTŠTINĚ Amsterdam: Benjamins, 2017, xv, 280 pp. ISBN 9789027259127 Recenzovaná kniha je čtvrtou publikací v řadě věnované argumentové struktuře v baltštině. Autor předkládá důkladný výzkum spojkových konstrukcí v litevštině, tj. konstrukcí se slovesem būti a v menší míře i s dalšími slovesy podobnými spojkovým slovesům, jako jsou virti a tapti. Výklady jsou formulovány v rámci kognitivní lingvistiky. Spojkové konstrukce byly v posledních desetiletích rozsáhle studovány jak z typologického, tak z teoretického hlediska. Tento zájem je zčásti způsoben velmi rozmanitou sémantikou, kterou pokrývají CC, od predikativní přes ekvativní až po existenční, lokativní a posesivní. CC představují výzvu také ze syntaktického hlediska. Jak lze vysvětlit jejich strukturu? Jsou v nich přítomny malé věty? Pokud ano, jaký je jejich přesný syntaktický status? Jak jsou licencovány pády, jako je dativ v konstrukci mihi est nebo genitiv v konstrukcích typu Onutes žalios akys (s. 24)? Autor poskytuje v zásadě synchronní odpovědi alespoň na některé z uvedených otázek (výhrada „v zásadě“ vyplývá z toho, že někdy Straipsniai / Articles 257 GÖTZ YEDANA Zůstalo mi nejasné, zda je třeba chápat tvrzené závislosti mezi různými konstrukcemi diachronně, nebo synchronně. Skutečné pokusy o diachronní vysvětlení zůstávají spíše nesmělé. Například scénář vývoje pseudocleftových konstrukcí na s. 129 je do značné míry irelevantní, neboť autor nehledá žádné důkazy pro údajné předchůdce pseudocleftových konstrukcí ve staré litevštině). Na rozdíl od trendu ve funkční lingvistice posledních let čerpá svá data téměř výhradně z intuice. Korpusy, které by mohly objasnit distribuci různých probíraných konstrukcí, nebyly konzultovány. To lze považovat za nedostatek, zejména pokud jde o pseudocleftové konstrukce. Jako nerodilý mluvčí litevštiny se mohu mýlit, ale mám dojem, že tento typ je přinejlepším okrajový. V první části své knihy podává Mikulskas podrobný výklad syntaxe a sémantiky litevských sponových konstrukcí. První kapitola pojednává o problémech přiřazování rolí a jejich propojení. Hlavní myšlenka této kapitoly je přesvědčivá: pokusy odvodit doložené konstrukce z verbální subkategorizace narážejí na vážné problémy v případě sloves, jako je būti, jejichž „sémantické zdroje [...] nejsou dostatečné“ (s. 26). Ve druhé kapitole se autor podrobněji zabývá sémantikou slovesa būti. Nedostatečnost toho, co nazývá „verbocentrickým modelem“, ilustruje alternací spray/load. Mikulskas následuje Goldberg (1995), když tuto alternaci spojuje s různými konstrukcemi, a tedy v konečném důsledku s různými sémantickými rámci. Poté přechází ke slovesu būti a probírá sémantický příspěvek slovesa v různých sponových konstrukcích. Dochází k závěru, že spona v podstatě predikuje identitu; sémantika jednotlivých konstrukcí je tedy dána jejich predikativními doplněními. Mikulskasovy argumenty pro sémantiku identity tohoto slovesa jsou však poměrně slabé. Zdá se, že vycházejí především z jeho pozorování, že „tento tradiční termín [tj. sponu, G.K.] užíváme, protože jsme jej převzali z analýzy výroku o identitě jako logické struktury“ (s. 42). Kromě tohoto petio principi nacházíme tvrzení, že „její [tj. spony, G.K.] strukturální funkce v konstrukcích identity je rovněž zřejmá a umožňuje nám hovořit o relativní nezávislosti takových sloves na druhé složce komplexního predikátu a přisoudit jim význam ‚identity‘“ (s. 43). Mně to zdaleka zřejmé nepřipadá a uvítal bych důkazy, které by tento předpoklad podpořily. A co pak dobře utvořené věty jako ponas ne brolis, jeho příklad 2 na s. 2, nebo ztělesnění výroků o identitě, Maironis – tai Jonas Mačiulis, jeho příklad 49 na s. 19? Kapitola 3 je rozsáhlou studií různých doložených sponových konstrukcí v litevštině. Jejím vyvrcholením je nová klasifikace, která rozlišuje konstrukce askriptivní (s adjektivními doplněními) od konstrukcí ekvativních (s podstatnými jmény), jež „lze dále klasifikovat na popisně-identifikující 258 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Rolandas Mikulskas, Copular constructions in Lithuanian. Valency, argument realization and grammatical relations in Baltic a vlastní identifikační konstrukce“ (81). Tato klasifikace vychází z pronikavých interpretací, nikoli však z distribuce nebo úsudků o gramatické přijatelnosti. K tomuto bodu viz níže. Kapitola 4 doplňuje celkový obraz. Mikulskas probírá okrajovější typy sponových konstrukcí a poté v 5. kapitole připojuje „Závěrečné poznámky“ k první části knihy. Zde se autor znovu věnuje existenční konstrukci, která je podle jeho přesvědčivé analýzy základem lokativních a posesivních konstrukcí. V jádru má tedy sloveso būti dvě funkce. Jednak označuje existenci (a umožňuje lokativní a posesivní konstrukce); jednak slouží jako spona označující identitu (a umožňuje askriptivní konstrukce). Druhá část knihy je věnována specifikačním konstrukcím. Příkladem takové konstrukce je Mikulskasův příklad 21 na s. 98: Mūsų angly kalbos mokytojas yra Jonas Petraitis. Tyto konstrukce vynikají svou specifickou informační strukturou: „[S]ubstantivum s rolovou určitostí [tj. predikát úrovně stadia, G.K.] je vždy tématem, zatímco substantivum s individuální určitostí [tj. predikát úrovně jedince, G.K.] je jeho komentářem“ (s. 97). Slovosled ve specifikačních konstrukcích je pevný. Autor zcela nepřekvapivě tvrdí, že tyto konstrukce vycházejí z „významu identity“ (s. 110) a odlišují se od identity neboli rovnosti „sémantickými a referenčními vlastnostmi svých substantiv“ (tamtéž). Tyto vlastnosti však nejsou výslovně vymezeny. Kapitola 7 je věnována pseudocleftovým konstrukcím, jako jsou Jeigu ko nemėgstu, tai cepelinų, Mikulskasův příklad 255 na s. 120, nebo Ką Marija padarė, tai bėgo maratoną. Druhý typ je pozoruhodný ve srovnání s anglickým What Maria did was run a marathon (s. 121), a to kvůli určitému slovesu v druhé části. Autor tento rozdíl nevysvětluje. Navzdory Mikulskasovi není nijak překvapivé, že „postverbální (podmětové) substantivum je vždy v nominativu“ (s. 121). Je to jednoduše dáno skutečností, že instrumentál v predikativních konstrukcích souvisí s interpretací na úrovni stadia – rozhodně nikoli s pozicí vzhledem ke sponě. Také „přitahování pádu“ v redukovaných pseudocleftových konstrukcích, o němž autor pojednává na s. 123 a násl., se zdá být běžným jevem v jazycích s bohatým pádovým systémem. Jeho analýza údajně přitahovaných substantiv jako atributivních je přesvědčivá. V kapitole 8 Mikulskas klade otázku podmětu ve specifikačních konstrukcích. Navzdory jasným vzorcům shody dochází k závěru, že podmětem je preverbiální substantivum. K tomuto bodu se vrátíme níže. Třetí a závěrečná část knihy je věnována vidu ve sponových konstrukcích. Kromě lexikalizovaných tvarů, jako je būna, nebo flektivních tvarů, jako je būdavo, se vid obecně vyjadřuje předponami nebo adpozicemi. Recenzijos / Reviews 259 GÖTZ KEYDANA V 11. kapitole aplikuje Stasenův stratifikacionální model na litevské sponové konstrukce. Výsledky sotva překvapí. Srov. následující tvrzení: „„[N]ominální strategie kódování, zejména její varianta s neverbální sponou v identifikačních větách, nabízí nejméně možností pro vyjádření vidu“ (s. 212). Že slovesa podobná sponám, jako například tapti, nabízejí větší vidový potenciál než būti, je téměř samozřejmé. Ve 12. kapitole jsou ilustrovány různé vidové a časové možnosti u různých typů sponových konstrukcí. Přehled je působivý. Sotva však vrhá nové světlo na systém TA v litevštině: pozorované možnosti jsou, jak se dalo očekávat, v zásadě svázány se sémantikou doplňků. Kniha končí „obecnými závěry“ a rejstříky. Mikulkasova kniha představuje významný příspěvek ke studiu litevské syntaxe. Má však závažné nedostatky, které snižují její potenciální dopad. Menší z nich se týká Mikulkasova postoje k pracím autorů, které označuje za představitele „formálního směru“ (58, 62). Autor pojednává o formálních přístupech jako o pozadí svého vlastního přístupu. Vzhledem k množství článků, z nichž mohl vybírat, se však zdá, že jeho výběr byl nahodilý. Ještě horší je, že Mikulkas nereferuje o recenzované práci spravedlivě. Jeho výklad formálněsémantických a minimalistických přístupů (ostatní ignoruje) je v obou případech hrubě nedostatečný. Zjevně neovládá typovou teorii a nerozumí ani složitostem minimalistických analýz. Jeho pojednání o formálních analýzách však odhaluje i zásadnější problém: jedním z charakteristických rysů prací v generativní tradici je systematické využívání dat k objasnění vzorců. Uveďme například následující příklady, upravené podle dat, která Mikulkas cituje ve své recenzi analýz „představitelů formálního směru“ (s. 62): (1) Považovali alkohol za povzbuzující. (2) Považovali alkohol za vodu. (3) Považovali Cicera za Tullyho. Taková data jednoznačně a nezávisle na jakékoli interpretaci či teoretickém rámci ukazují, že přinejmenším v angličtině existuje syntaktický rozdíl mezi ekvativními (př. 3) a predikativními konstrukcemi (př. 1, 2). Ve vedlejší větě je spona u těch druhých povinná, zatímco u prvních ji lze vynechat. Pozorování tohoto druhu jsou neocenitelná ze dvou důvodů: zaprvé nezávisí na žádných předpokladech. Zadruhé každý model anglických sponových konstrukcí musí být schopen je vysvětlit, má-li být popisně adekvátní. Mikulkas však téměř nikdy nepřináší taková pozorovatelná a ověřitelná data. Pokud jde o citovaný příklad, dokonce míjí podstatu, protože jeho vlastní analýza předpovídá 260 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Rolandas Mikulskas, Copular constructions in Lithuanian. Valency, argument realization and grammatical relations in Baltic že sponové konstrukce s postverbálním podstatným jménem se chovají naprosto stejně – a zdá se, že naznačuje, že to nemá být chápáno jako zvláštnost litevštiny. Mikulskas místo třídění dat zpravidla sahá k interpretacím vedeným svým kognitivním rámcem, nebo dokonce k argumenta ab auctoritate (např. s. 59). V několika případech, kdy uplatňuje přísně na datech založenou metodologii, přehlíží význam svých pozorování: inspirován anglickými daty, která citoval v recenzi formálních analýz, uvádí na s. 130 litevská data o vázání. Ani si nevšiml, že tato data zpochybňují jeho analýzu, neboť ukazují, že litevské vytýkací konstrukce tvoří doménu vázání. Zacházení s jejich částmi jako se syntakticky nezávislými (s. 121) tak vyvolává závažné otázky. V jednom z těch vzácných případů, kdy autor sám skutečně argumentuje distribučními vzorci, selhává docela spektakulárním způsobem: při komentáři k příkladu 149 na s. 67 tvrdí, že výraz yra dėžėje je „nesouvislý“, protože „morfém lokativního pádu představující LOC“ bezprostředně nesousedí se slovesem. Protože se pádové označení na sponě nijak nemůže objevit, je toto pozorování ohromující. Ještě překvapivější je, že Mikulskas v této úvaze pokračuje a poznamenává, že je „pozoruhodné“, že „lokativní předložková fráze [prie ežero v příkladu 153] zůstává nedělitelná“ (s. 67). Předložkové osamocení není v litevštině známo. Jak tedy může být tento vzorec problematický? Příkladem impresionistické metodologie, kterou Mikulskas uplatňuje i jinde, je jeho pojednání o podmětech ve specifikačních konstrukcích. Shoda v datech, jako je jeho příklad 289 na s. 136, Šios mokyklos direktorius esanti tokia Janina Petraitienė, ukazuje, že postverbální složka je podmětem. Autor má jistě pravdu, když tvrdí, že shoda není dostatečným kritériem (ačkoli je nepochybně silným kritériem). Od zásadní práce Andrewse (1976) a Zaenen, Maling & Thráinsson (1985) byly vyvinuty různé testy podmětu, které dalece přesahují pouhou shodu. Mikulskas však žádný z nich nepoužívá. Místo toho se uchyluje k prosté intuici, že analýza založená na shodě je v rozporu s informační strukturou. Při úvahách nad tímto příkladem mi připadalo pozoruhodné, že bez ohledu na kognitivní všednost autorova analýza sklouzává zpět k mimořádně konzervativním premisám, které v zásadě vycházejí z tradiční gramatiky. Podmětem ve specifikačních konstrukcích je předslovesná složka především proto, že autor obecně pociťuje značné rozpaky vůči pojmu postverbálních podmětů v litevštině. Rovnice a predikativní konstrukce s podstatnými jmény jsou stavěny do protikladu k predikativním konstrukcím s přídavnými jmény (které Mikulskas označuje jako askriptivní konstrukce) jednoduše kvůli použitým slovním druhům. Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, je nedostatek formální explicitnosti v Mikulskasově práci. Ačkoli autor tvrdí, že podává konstrukčněgramatický Recenzijos / Reviews 261 GÖTZ KEYDANA popis dat, nenacházíme ani explicitní lexikální zápis pro būi, ani žádný popis interakce tohoto zápisu s konstrukcemi. Ačkoli úroveň gramatické analýzy může být pro některé (včetně mě) poněkud zklamáním, kniha přesto nabízí dosud nejpodrobnější popis sponových konstrukcí v litevštině. Díky tomu je nepostradatelnou pomůckou pro každého, kdo se zajímá o litevskou syntax. REFERENCES Andrews, Avery 1976: The VP complement analysis in Modern Icelandic. – North Eastern Linguistic Society 6, 1–21. Goldberg, Adele E. 1995: Constructions. A Construction Grammar Approach to Argument Structure. Chicago: University of Chicago Press. Zaenen Annie, Joan Maling, Höskuldur Thráinsson 1985: Case and Grammatical Functions: The Icelandic Passive. – Natural Language and Linguistic Theory 3: 441–483. Įteikta 2017 m. lapkričio 10 d. GÖTZ KEYDANA Georg-August-Universität Göttingen Sprachwissenschaftliches Seminar Käte-Hamburger-Weg 3, 37073 Göttingen, Germany [email protected] 262 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI