Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis

NJOLĖ UOMENĖ Institut litevského jazyka Oblasti výzkumu: dialektologie, morfologie nářečí, lexikum, sociolingvistika, jazykový kontakt. NEKONTROLOVANÉ PŮJČOVÁNÍ JAKO ZNAK ZÁNIKU JAZYKA Nekontrolované přejímání jako znak zániku jazyka ANOTACE Článek na základě současného dialektologického materiálu z konce 20. a počátku 21. století, získaného z litevských jazykových ostrovů v Bělorusku (okres Varanavo, Grodenská oblast), které náležejí k jihoaukštaitskému podnářečí, analyzuje současný stav litevštiny a její proměny. Předmětem práce jsou lexikální výpůjčky z běloruštiny, polštiny a ruštiny. Cílem je zjistit, zda je množství slavismů důsledkem přirozené jazykové změny, nebo zániku (smrti) jazyka. Jazykové procesy jsou zde zkoumány metodou zdánlivého času: sleduje se a porovnává současná řeč informantů několika generací. Práce také charakterizuje faktory, které mění jazyk a kulturu národa. Jsou vyzdviženy hlavní aspekty, které zapříčinily a urychlily zánik litevštiny. Studie ukazuje asymetrii přejímání: slova snadno přecházejí z jednoho jazyka do druhého, prvky jednoho jazyka se stále méně adaptují a v témže diskurzu se střídavě užívá souvislý úsek jiného jazyka. Článek podrobně zkoumá problém adekvátnosti sémantického vyjádření kalků a výpůjček v litevských nářečích mluvčích žijících v aktivní kontaktní zóně a snaží se postihnout směry sémantických posunů. KLÍČOVÁ SLOVA: jihoaukštaitské nářečí, litevské jazykové ostrovy, zdánlivý čas, smrt jazyka, zánik jazyka, nekontrolované přejímání, sémantické vyjádření. ANOTACE Na základě současného – pozdně 20th. století až počátku 21st. století – dialektologického materiálu z litevských jazykových ostrovů v Bělorusku, náležejících k jižní aukštaitské subdialektní oblasti (okres Voranava, Grodenská oblast), článek analyzuje současný stav litevštiny a její proměny. Výzkum se zaměřuje na lexikální výpůjčky z běloruštiny, polštiny a ruštiny. Pokouší se zjistit, zda je množství slovanských Straipsniai / Articles 113 NIOLĖ TUOMIENĖ výpůjček výsledkem přirozených jazykových změn, nebo jejího úbytku (zániku). Studie analyzuje jazykové procesy v reálném čase: zkoumá a porovnává současný jazyk informátorů několika generací. Popisuje také faktory, které mění jazyk a kulturu národa. Poukazuje na hlavní aspekty, jež podmínily a urychlily úpadek litevštiny. Studie ukazuje asymetrii přejímání: slova snadno přecházejí z jednoho jazyka do druhého; jazykové prvky se přizpůsobují stále méně; v témže diskurzu se střídavě používá celá stránka textu v jiném jazyce. Článek podrobně zkoumá problém adekvátnosti sémantického vyjádření kalků a výpůjček používaných v subdialektech Litevců žijících v zóně intenzivního kontaktu; jeho cílem je porozumět směrům sémantických změn. KLÍČOVÁ SLOVA: jižní aukštaitština, litevské jazykové ostrovy, zdánlivý čas, zánik jazyka, úbytek jazyka, nekontrolované přejímání, sémantické vyjádření. 1. ÚVOD 1.1. Všechny jazyky se mění spolu se životem společnosti. Důsledkem těchto změn je rychlejší či pomalejší šíření nových slov, gramatických tvarů, stylů řeči a regionálních či sociálních variet, které koreluje s rychlejším či pozvolnějším zánikem starších výrazových forem. To, jaké formy se samy prosadí, závisí také na proměnách života společnosti: ve společnosti homogenní z hlediska užívání jazyka jsou jazykové změny důslednější, zatímco zásadní společenské změny mohou vyvolat velké, dokonce radikální jazykové změny, například když se do téhož sociálního prostoru přistěhují uživatelé jiných jazyků a v důsledku toho se objeví bilingvní (nebo dokonce trilingvní) obyvatelé. Právě proto v jazyce nevyhnutelně koexistují nové a staré formy, avšak nikoli zcela nahodile a nepředvídatelně, neboť ve společnosti jsou rozloženy podle věku, pohlaví, sociálního postavení a povolání uživatelů. 1.2. Cílem této studie je analyzovat současný stav litevštiny a její proměny v pohraničních jazykových ostrovech, kde se užívala nebo stále užívá nejen litevština. Zjistit, zda je množství cizojazyčných prvků – výpůjček – přirozeným důsledkem jazykových změn, nebo úbytku (zániku) jazyka. Studie vychází ze současného dialektologického materiálu z konce 20. a počátku 21. století z několika litevských jazykových ostrovů v Bělorusku, které náležejí k jižní aukštaitské nářeční oblasti (PA): Varanavo – (bělor. 1 Článek používá termíny jižní aukštaitské pohraniční jazykové ostrovy a ostrovy Varanavo, které dosud nejsou ustálené, avšak podle názoru výzkumníků lépe vystihují oblasti litevštiny, jež se z různých důvodů ocitly za hranicemi Litvy. Vytautas Kardelis v článku „Litevské jazykové ostrovy: aspekty problematiky“ (2014) velmi přesně formuloval definici pojmu jazykový ostrov: „geograficky zcela oddělená oblast od hlavního jazykového území, vymezená konkrétními geografickými 114 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevardomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis Bóbono, okresní centrum); Ramaškonių (bělorusky Рамашканы); Nevėžių (bělorusky Нявежы), Ródūnios (bělorusky Радунь), Plikių (bělorusky Плікі), Žirmūnų (bělorusky Жырмуны), Nočios (bělorusky Наца), Pāradnės (bělorusky Парадзна), Asavōs (bělorusky Асава)². Údaje o stavu litevského jazyka uvádějí, že jde o body VI (Varanavas, Nevėžiai), VII (Nočia) a VIII (Ródūnia, Plikiai). Podle nové metodiky určování stupňů životaschopnosti bodů jsou tyto body dočasně neživotaschopné a částečně nebo zcela zaniklé (podrobněji viz Meiliūnaitė, Mikulėnienė 2014: 124–128). Při výzkumu byly využity zvukové nahrávky různé délky a obsahu uchovávané v databázi Archivu dialektů Ústavu litevského jazyka, jakož i nahrávky z osobní fonotéky autorů (v textu převážně místních slovanských jazykových variet) a publikované sbírky dialektových textů (viz seznam literatury). 1.3. „Že jazykové systémy jazykových ostrovů vykazují určité specifické rysy, které nejsou charakteristické pro kontinentální nářeční oblast, je pochopitelné a lze říci, jazyková komunita s vymezenými hranicemi, žijící na mnohem větším území jiné země, kde tvoří jazykovou menšinu, obklopená cizí jazykovou komunitou a fyzicky, jazykově i kulturně izolovaná od hlavního území, jazykově a sociokulturně asimilovaná, s jedinečným vnitřním jazykovým vývojem, jakož i dynamickým jazykovým kontaktem s příbuzným jazykem“ (podrobněji viz Kardelis 2014, 2015; Tuomienė 2014: 84–85). Klasifikační kritérium litevských jazykových ostrovů – životaschopnost dialektologické jednotky – je jasně formulováno v nejnovější práci litevské dialektologie Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický a sociolingvistický výzkum. Mapy a jejich komentáře (2014). Zde se uplatňuje na celém litevském jazykovém území, avšak jazykové ostrovy – jako specifickou jazykovou a územní jednotku – lze klasifikovat také podle kritéria životaschopnosti (viz Meiliūnaitė, Mikulėnienė 2014: 124–128). Za centra varanavských ostrovních nářečí lze považovat větší sídla, městečka či vesnice, k nimž by územně náležely vesnice nebo samoty, kde na konci 20. a na počátku 21. století žili Litevci. Například jazykový ostrov Ramaškoniai by tvořily tyto vesnice: Biliūnai (bělorus. Білі), Bieliūnai (bělorus. Белюны), Dainava (bělorus. Дайнава), Lašekai (bělorus. Лашкай), Navasodai / Naujasodės (bělorus. Навасады), Parubiškės (bělorus. Парубішкі), Tūsonys (bělorus. Тусаманы), Stanišiai (bělorus. Станішы), Stalgūnai (bělorus. Стылгўны), Šeškai (bělorus. Шашкі); jazykový ostrov Ródūnia (přesněji ostrovy, protože zbývající litevské vesnice jsou od sebe značně vzdálené): Asava (bělorus. Асава), Dubiniai (bělorus. Дубіны), Kargaudai (bělorus. Кароуды), Klausiai (bělorus. Клауші), Kemešiai (bělorus. Кемешы), Magūnai (bělorus. Магуны), Pīlakalnis (bělorus. Гарадзівіча), Plikiai (bělorus. Плікі), Sklodōnys (bělorus. Складоны), Smilginiai (bělorus. Смільні), Žirmūnai (bělorus. Жырмуны), Žasiai (bělorus. Жасыны). Tyto místní názvy jsou litevsky zapsány a opatřeny přízvuky podle publikace Lietuviški tradiciniai vietovardžiai Gudijoje, Kardinacijos krašto, Latvijos ir Lenkijos (2002), bělorusky pak podle oficiálních seznamů názvů vesnic v okolí varanavského okresu zveřejněných na internetu. 2Z geolingvistického hlediska by bylo vhodné tato silně upadající nářečí patřící k jihovýchodní aukštaitské podskupině spojit do jednoho varanavského nářečí. Také proto, že podle charakteristických nářečních rysů, zejména slovní zásoby, jsou si velmi podobná, ačkoli se jejich fonetické rysy poněkud liší. Navíc se územní rozsah nářečí v současnosti výrazně zmenšil – z některých zůstala jen jedna či dvě vesnice, kde litevsky poměrně dobře mluví pouzí dva, tři, nebo dokonce jen jeden člověk. Existuje také kategorie lidí, kteří rozumějí, ale nemluví – v různých vesnicích jich může být tři až osm, příslušníků nejstarší generace. Straipsniai / Articles 115 NIOLĖ TUOMIENĖ „Téměř povinný znak jazykového ostrova,“ uvádí Vytautas Kardelis v jedné ze svých odborných prací. Vědec lituje, že „chceme-li získat úplný synchronní obraz [jazykových ostrovů litevštiny v Bělorusku – doplnila N. T.], je zapotřebí podrobnější analýzy založené na aktuálních datech“ (Kardelis 2015). Cílem této práce je tedy pomocí vhodné metody (za)plnit mezeru v synchronním výzkumu struktur jazykových ostrovů litevštiny, v tomto případě lexikálních, a některé jevy porovnat s nářečími a jazykovými systémy nářečí v hlavní oblasti. Jazykové procesy popsané v článku byly zkoumány v zdánlivém čase3, tj. zkoumá se a porovnává současná řeč informantů několika generací: na základě způsobu mluvy se rozlišuje relativně starší generace (80 a více let) a střední generace (více než 60 let) (podrobněji o rozlišovaných generacích mluvčích varėnavských nářečí viz Tuomienė 2008: 38–45; 2010: 17–20; srov. Meiliūnaitė, Mikulėnienė 2014: 125; Aliūkaitė, Bakienė, Jaroslavienė, Judžentytė, Leskauskaitė a kol. 2014: 159–163; 168–173). Relativně mladší místní obyvatelé (kolem 50 let), kteří by v rodinách nebo ve veřejném prostředí mluvili litevsky, se v okolí v poslední době již nevyskytují. Nejstarší místní obyvatele, rodilé mluvčí litevského nářečí, obvykle rozmluví děti a vnoučata, která je navštěvují z Litvy. Takový výzkum umožňuje sledovat proměny a změny jazyka, tedy zánik jazyka a jazykovou smrt, zde a nyní. Při zkoumání jazyka touto sociolingvistickou metodou se přihlíží také k prostředí rozhovoru s informanty a hodnotí se i další nejazykové faktory (například zda se mluvčí přizpůsobuje výzkumníkovi a snaží se mluvit „správně“). Analyzují se veškerá shromážděná data – všechny varianty jazykové rozmanitosti včetně „výjimek“ a skutečností „neodpovídajících systému“. Při analýze materiálu se vychází ze sociolingvistického předpokladu, že neustálá jazyková variabilita podněcuje jazykové změny, a jazyk proto průběžně mění svůj systém (Kalėdienė 2015: 213–214). Změny se nejprve projevují v nestabilních částech jazykového systému – ve fonetice a lexiku. Zvolená metoda jazykové analýzy navíc umožňuje odhalit a popsat příčiny výsledků jazykových změn probíhajících po delší dobu a předvídat jejich možný další vývoj. 3 Pirmas stebimo laiko (an. apparent time) hipotezę suformulavo Williams Labovas (1963: 207–309; 1975: 199–228 ir kt.): kad kalbos kitimas būtų fiksuotas vyksmo metu, turi būti stebima kelių to pačių metu gyvenančių kartų kalba. Taikant stebimo laiko metodą jau yra atliktas ne vienas lietuvių kalbos tarmių tyrimas. Šiuo metodu nuo 2001 m. autores tiramos Varėnavo rajone esančios (dauguma iš jų – jau buvusios) lietuvių šnektos (plačiau dėl metodo žr. Kalėdienė 2015: 213–214; Tuomienė 2014: 84–85). 116 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis 2. FAKTORY, KTERÉ MĚNÍ JAZYK A KULTURU OSTROVŮ 2.1. Zánik jazyka a nakonec i jeho smrt závisí na mnoha vzájemně provázaných okolnostech a podmínkách. Nejdůležitější a nejzásadnější podmínky souvisejí s jeho uživateli: na izolovaném ostrově jazyk umírá, když vymřou všichni, kdo jím mluvili, protože z různých důvodů nepředali svůj jazyk další generaci. Smrt jazyka v tomto zkoumaném prostředí tedy přímo souvisí s lidmi a se změnami jejich života a chování. Osud samotných mluvčích a jejich jazyka určují trvalé nepříznivé historické a kulturní okolnosti, na nichž závisí ekonomická situace a někdy dokonce i překreslení politických a geografických hranic států; změněná politika a ideologie nevyhnutelně ovlivňují prestiž jazyka. Litevci žijící v malých venkovských komunitách v okolí Varanava nedokázali odolat silnému a dlouhodobému tlaku většinového obyvatelstva mluvícího jiným jazykem. Úpadek litevštiny zde urychlilo přerušení vazeb s většími místními komunitami – Pelėmi, Gervėčiai (okres Ąstravas, bělorusky Астравец)4. Koneckonců, o malé zájmové skupiny se tu nikdo nezajímá ani je nebrání. Postupem času zůstávají jen jednotliví nadšenci. Ve vědecké literatuře je popsána řada případů, kdy úpadek jazyka proběhl poměrně rychle, a to i po všech třech rozlišovaných etapách jazykového úpadku (podrobněji viz Dressler 1994: 84–90; Crystal 2005: 83–84). Takto rychlý úpadek je typický jak pro litevské nářeční variety jižní aukštaitštiny na ostrovech v Bělorusku, které jsou předmětem této studie – Nočia, Asavõs, Nevãšiai, Ródūnia, Plikiai, Armõniškiai a Ramaškoniai –, tak i pro další, zejména izolované a od hlavní oblasti litevštiny nejvzdálenější variety: Ąpso, Brėslauja, Lazūnai a Žietela. Zde 4 Pelė je největší litevský enklávní ostrov na periferii nářeční variety jižní aukštaitštiny, který se zachoval v běloruském okrese Varanava. V okolních vesnicích stále žije poměrně mnoho rodin, které spolu i dnes v domácím prostředí komunikují litevsky. Litevsky se mluví především v samotné Pelė. Od roku 1992 zde funguje litevská škola. Je to první litevská základní škola v Bělorusku – kulturní a vzdělávací centrum kraje Pelė. Místní litevskou komunitu a společenské sdružení Giminė podporuje a financuje litevský stát. Vývoj litevských nářečních variet v okolí vesnice Pelė se výrazně liší od vývoje variet v jiných částech okresu Varanava i v celé oblasti Lida (bělorusky Ліда), kde litevské variety existují nebo existovaly. Tento článek se zaměřuje spíše na menší, zanikající či zcela zaniklé nářeční variety v geografických hranicích dnešního okresu Varanava. Gervėčiai je městečko v Bělorusku, v okrese Ąstravas (asi 65 km východně od Vilniusu), kde v současnosti žije poměrně mnoho Litevců; jde o nejživější a největší enklávní ostrov na periferii nářeční variety východní aukštaitštiny z okolí Vilniusu (viz Kardelis 2015; Vaitkevičius 2011: 17–34). 5 Nářeční variety litevských ostrovů Brėslauja a Ąpso v Bělorusku zkoumal a popsal především Kazimieras Garšva (2005: 171–180). Již zaniklé variety Žietela (řazená k nářeční varietě západní aukštaitštiny) a Lazūnai (východní Straipsniai / Articles 117 NIJOLĖ TUOMIENĖ litevština a kulturní svébytnost vůbec, charakter komunity předávaný prostřednictvím jazyka, zanikly poměrně náhle, protože chyběly přirozené vyhlídky na jejich zachování⁶ (podrobněji viz Garšva 2005: 24–34; Tuomienė 2008: 25–41; Vidugiris 2004: 37–47; 2014: 40–47). Bezpochyby se spolu s tím ztrácejí i významné poznatky o minulosti: když se přestanou používat i v živém jazyce, zanikají vlastní jména, jazyková rozmanitost se vytrácí a zůstává jediný jazykový styl – hovorový. Dalším činitelem urychlujícím úpadek jazyka je skutečnost, že v místech Běloruska zmíněných v tomto článku neměla litevština žádné úřední písemnictví. 2.2. V malých, izolovaných komunitách zkoumaných oblastí se od počátku 20. století začala šířit a nakonec převládla plnohodnotná litevsko-běloruská dvojjazyčnost, která později začala postupně slábnout. Především proto, že důvody existence obou jazyků a jejich funkce byly zcela odlišné. Dominantním každodenním komunikačním jazykem lidí různého věku se stalo místní běloruské nářečí či jeho varieta; v některých případech se začalo užívat několik jazyků: na vesnicích běloruština, ve městech a městečkách ruština a částečně polština (ta se stala jazykem náboženských obřadů a církve). To usnadnilo pohyb a dorozumívání místní komunity přinejmenším v rámci farností Varanava, Benekainiai, Kauleliškės, Armoniškiai, Rūdnia, Asavai a Pāradnė. Život podle uznávaných standardů se celkově zjednodušil, protože dominantní běloruština (v tomto případě běloruština a polština nebo/a ruština) se stala mostem vzájemného dorozumění a porozumění. Úloha jiného, nedominantního jazyka či nářečí – litevštiny – se pak zcela změnila: velmi záhy pozbyla všech nejdůležitějších a životně nezbytných funkcí samostatného rozvoje, a tak byla ponechána svému osudu a začala přímo chudnout. Takový jazyk přestal být vhodný i pro určité komunikační situace (veřejnější a slavnostnější, protože právě za těchto okolností se ho lidé začali nejprve zcela vzdávat). V důsledku odlišného užívání jazyků v různých situacích a postupného ústupu z veřejného prostoru již litevština nedokázala sloužit některým oblastem společenského života, a nemohla tedy plnit určité funkce. Jak již bylo zmíněno, v dotčených územích existovala litevština po mnoho let pouze v mluvené podobě a nikdy neměla status úředního psaného jazyka. (nářeční varieta na periferii oblasti Vilniusu zmíněná výše) litevské nářečí v Bělorusku po mnoho let zkoumal a podrobně popsal Aloyzas Vidugiris (2004; 2014). 6 Tyto existující i zaniklé litevské ostrovy, vzdálené v různé míře od hlavní oblasti Litvy, byly navštíveny v letech 2011–2013. Podrobnější informace o přirozené absenci určitých vzdálených perspektiv, o neživotaschopných a obtížně dostupných bodech, stejně jako konkrétní údaje a jejich procentuální vyjádření, jsou uvedeny v publikaci shrnující první výzkum Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický a sociolingvistický výzkum (sestavily Danguolė Mikulienė a Violeta Meiliūnaitė), 2014. 118 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis Ve druhé polovině 20. století litevština už pouze vyjadřovala identitu místních obyvatel a byla jedním z prostředků k udržování příbuzenských vztahů (mezi příbuznými žijícími v různých regionech obou států) a rodinných vazeb. Litevština až do dnešních dnů pomáhala obyvatelům litevských jazykových ostrovů v Bělorusku uchovávat historická pouta s Litvou, protože jim poskytovala pocit vlastního „původu“. Právě v tom spočívá psychologická a sociální hodnota jazyka, neboť jazyk se udržuje jen potud, pokud lidem poskytuje znak identity (srov. Russel 192: 82; Dressler 1994: 86–87; Crystal 2005: 41–43). Litevci jak v okolí Varanava, tak v dalších běloruských regionech však v poslední době svou identitu vnímají stále obtížněji, protože ztrácejí jazyk. 2.3. Od konce 20. století je pro litevské jazykové ostrovy v okolí Varanava charakteristická třetí, vnitřní fáze jazykového ústupu, která podle názoru většiny badatelů začala ve chvíli, kdy mladší generace ovládá nový jazyk mnohem lépe a nejmladší jej používají prakticky ve všech oblastech života a ztotožňují se s ním více; dokonce se domnívají, že první jazyk stále méně odpovídá jejich novým potřebám. U značné části zkoumaných jazykových ostrovů k tomu v životě jejich představitelů došlo před přibližně 50–70 lety. Kromě toho se část obyvatel asimilovala prostřednictvím smíšených manželství. Ačkoli tedy členové komunit nadále žili na svém obvyklém území, jazyk jejich rodičů a prarodičů, tedy jazyk jejich rodného kraje, přesto u mnohých ustupoval a nakonec vymizel. Například v Ramaškonys k tomu došlo během posledních 50 let. Kromě toho bylo jak zde, tak v litevských vesnicích v odlehlejším okolí Ródūnie mnoho rodin, v nichž se během jediné generace, někdy dokonce i během jednoho desetiletí, „kolísající“ bilingvismus proměnil ve vědomé psiuakalbystę7 a poté v monolingvismus (situaci, kdy východní aukštaitští (RA) vilniští mluvčí podporují [tento proces], popisuje V. Kardelis (2013)). 2.4. Jazykové změny a ústup jazyka úzce souvisejí s kulturní asimilací, tj. situací, kdy je jedna kultura ovlivňována jinou, mocnější kulturou, a proto první kultura začíná ztrácet své rysy, protože se její příslušníci stále více přizpůsobují novému způsobu chování a, jak už bylo zmíněno, přecházejí od bilingvismu, ve vzácnějších případech dokonce od trilingvismu k monolingvismu. V Ramaškonys a na dalších jazykových ostrovech k tomu docházelo především „shora“ – prostřednictvím tlaku místních úřadů, školství a církve. Za sovětských časů zdejší Litevci vůbec nemohli posílat své děti do litevských škol (poslední byly uzavřeny už v roce 1936). Zanikla také možnost obnovit litevské čítárny a knihovny či sobotní školy, v nichž Litevci dříve pořádali různé kulturní akce, vzpomínkové slavnosti a setkání. Obvykle se tam scházeli obyvatelé celého městečka (například Varanava, Ródūnia), jedné obce, 7 Tento termín označuje situaci, kdy rodiče začnou se svými dětmi mluvit svým prvním (mateřským) jazykem pouze doma, v soukromém rodinném prostředí. V sousedství a ve společnosti obecně také ubývá lidí (rodin), s nimiž by bylo možné veřejně komunikovat v tomto prvním jazyce. Užívání prvního jazyka rodičovskou generací se tak stává introvertním a výlučným. Tuto situaci v zásadě vystihuje i další termín označující způsob užívání jazyka (srov. Crystal 2005: 80–85). Straipsniai / Articles 119 NIOLĖ TUOMIENĖ vesnice (nebo několika sousedních vesnic). Litevských akcí se účastnili také lidé hovořící jinými jazyky. V katolických kostelech těchto míst se bohoslužby konaly pouze v polštině, ale i většina z nich byla po válce uzavřena. Uzavírání kostelů pokračovalo i později, v roce 1986 však v menší míře. V důsledku takzvané politiky tání se kostel v Armėniškėch v roce 1987 „znovu otevřel“ farníkům; bohoslužby se opět konaly pouze v polštině, v současnosti střídavě – nikoli však s litevštinou, nýbrž s běloruštinou. Polštinu jako konfesní jazyk ovládá lépe či hůře téměř každý obyvatel (viz Čekmonas 1988: 37–54; Tuomienė 2008: 26–35). Místní správa během kolektivizace a také pozdější vládní struktury navíc přítomnost Litevců obecně popíraly. Někteří místní staří lidé ve svých vyprávěních tvrdili, že kvůli svému původu až do vysokého věku pociťovali společenské vyloučení, tlak, a dokonce i pronásledování. V osobních dokladech vydávaných přibližně od roku 1976 (pasech Sovětského svazu) byla většina Litevců, zejména venkovských obyvatel, evidována jako osoby polské národnosti (zvláště ti, jejichž rodné listy neobsahovaly údaj o národnosti rodičů – aby nemusela být zapsána litevská národnost, jednoduše se v nich vyznačila pomlčka). Jak uvádějí sami obyvatelé, prostě je sepsali a na národnost se nikoho neptali. Na státní úrovni probíhala organizovaná a systematická rusifikace obyvatelstva (podrobněji viz Čekmonas, Grumadienė 1993: 132–137; Gaučas 2004: 95–99; Zinkevičius 1993; srov. situaci v Zietele a Lazūnech: Vidugiris 2004: 37–38; 2014: 41–42). Tato studie se zabývá lingvistickými důsledky tohoto procesu. 2.5. Asimilační proces navíc mimořádně urychluje prosazování jiného jazyka a osvojování jazyka, který se stal dominantním. V okolí Varanava jde o šíření a prosazování ruštiny (zčásti i běloruštiny) od sovětských dob až do současnosti. Nakonec se plně prosazuje hovorová podoba tohoto jazyka – místní běloruské nářečí – postu. Prosazují se pouze tyto dva slovanské jazyky. Spisovná podoba ruštiny se stala hlavním jazykem města, veřejných institucí, místní správy, televize a rozhlasu i veškeré kancelářské agendy a slouží ke komunikaci. Běloruská varianta, nazývaná postu, se stala neoficiálním jazykem ulice, zejména jazykem venkovských obyvatel. Protože se jejich funkce částečně rozdělily, vzájemně se doplňují nebo nahrazují, a všichni jim proto rozumějí. Potřeby stále se zmenšující litevské komunity se přehlížejí a snad tři slovanské jazyky postupně pronikají všude, dokonce i do náboženských úkonů a obřadů (například modlitební a katechismové knížky pro děti se tisknou polsky, ale ruským písmem), do domácího a rodinného prostředí. Jejich postavení se bezpochyby neustále upevňuje. 120 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis 3. LINGVISTICKÉ VÝSLEDKY JAZYKOVÉ INTERAKCE 3.1. V zanikajících jazycích, jimiž jsou v tomto případě litevská nářečí ostrovů Varėnavas, probíhaly a probíhají změny rychleji a jedním směrem, protože se šíří a upevňuje stále více jazykových rysů, které na ně působí. Intenzita přejímání závisí na intenzitě jazykových kontaktů, která v okolí Varėnavas nebyla ve všech sledovaných obdobích stejná ani rovnoměrná. Nejsou-li jazykové kontakty intenzivní, přejímá se zpravidla pouze na lexikální úrovni a přejatá slova se nutně adaptují; překládá se celé slovo nebo jeho část (srov. Birgelienė 2015: 28–32; DvŽ I 18–22). Jau nustatyta (plg. Tuomienė 2006: 427–438; 2014: 98–99), kad visose išvardytose Varėnavo šnektose kalbų kontaktams intensyvėjant, gausėjo leksikos skolinių, jie mažiau buvo adaptuojami, todėl buvo imta skolintis ir kitų kalbos lygmenų, dažniausiai žodžių darybos ir žodžių kaitos, elementų. Kai kurios morfologinės kategorijos, ypač archaiškos, tiesiog nunyko, pavyzdžiui, įvardžiavimas: buvo nustoti vartoti įvardžiuotiniai būdvardžiai ir įvardžiuotiniai įvardžiai. Visiškai sutriko kita archaiška sistema – skaitvardžių: ėmė nykti kuopiniai ir dauginiai skaitvardžiai. Dviskata beveik išnykusi visoje dabartinėje lietuvių kalboje, todėl nenuostabu, kad taip atsitiko ir Varėnavo šnektose. Vietoj dalyvinių ir padalyvinių konstrukcijų įsitvirtina šalutiniai sakiniai. Ypač pagausėja semantikos, frazeologijos skolinių. 3.2. Změny jazykové struktury se bezpochyby projevují v řeči lidí, kteří jsou sami vystaveni různým změnám. Například mluvčí se vyhýbá tomu, aby na veřejnosti používal svůj první (mateřský) jazyk, bojí se, že mu nebude rozuměno nebo že bude kritizován, ba dokonce odsuzován. Pocit nejistoty podněcuje vědomé odmítání věcí, které svazují a komplikují život, a nutí člověka přizpůsobit se. Během expedice jsme hovořili s mnoha místními příslušníky starší generace, kteří při řeči prostu do svého jazyka vkládají jednotlivá litevská slova, slovní spojení a citáty a naopak – do litevských vět vkládají běloruská slova, např.: bažnìčon giedam pa pálsku / pà.cerḃ tòža pa pálsku kàl.bam ‘v kostele zpíváme polsky, modlitby se také modlíme polsky’; pàskėrdem kà.l.ḃ / ragi kokė slanina / na tṙḃ pà.lċḃ ‘zabili jsme prase, podívej, jaký špek, na tři prsty (tak silný)’ (Bieliūnai); nėmõku ani / milėnįju maj̇ə / j̇ə. v̇a.m l̇.ṗei paprostu raskaũ. / viskù. pazamirṡũ. ka(b) bù.s li.tù.viškai ‘nic neumím, moji milí, raději vám to povím prostě (bělorusky), všechno jsem zapomněla, jak to bude litevsky’ (Ramškónys); su sá. mõ.cinu. cik li.tù.viškai v̇tarṙiau / ṫól̇i pa litóu.sku. / a su saṡdais ṫól̇i paprostu ‘se svou matkou jsem mluvila jen litevsky, jen litevsky, a se sousedy jen prostě (bělorusky)’ (Navašādai); uṅka mà. nemõka / Straipsniai / Articles 121 Nijolė Tuomienė ų. čaca pa rūsku / a cɛ ka.imi / ti. tölki starbki. astā.lisə ‘moji vnuci neumějí, učí se rusky, a tady na vesnici zůstali jen staří lidé’ (Plikiai); kat pabūtu.t pas mūmi / papie.tū.t / gaspadb.l.nə nevarb.l.a usəgo ‘abyste u nás pobyli, poobědvali, hospodyně všechno připravila (uvařila)’ (Kargaudai); užkalbė.c moku / a.le nęmožna ni.kòmu sakī / bọ nępama.čb.s ‘umím zaříkávat, ale nikomu se nesmí říkat (vyprávět jak), protože by to nepomohlo’ (Klaišiai). Dotazovaní lidé uvedli, že svůj mateřský litevský jazyk, který ovládali od dětství a jímž neustále mluvili se svými rodiči, příbuznými a sousedy, a navíc se ještě stihli naučit litevsky číst a psát na litevských školách v meziválečném období, téměř úplně zapomněli během poměrně krátké doby – přibližně dvou desetiletí. Z uvedených vět je patrné, že se mluvčí nedokážou adaptovat prvky jednoho jazyka, ale v témže diskurzu střídavě vysloví celý úsek v jiném jazyce – tento jev se nazývá střídání kódů (podrobněji viz Urnėžiu 1998: 131–140; Grumadienė 2005: 42–48; Tuomienė 2006a: 161–172). Takové střídavé užívání dvou či více jazyků, dialektů nebo jazykových registrů, tj. kódů, v témže úseku promluvy je jedním z výsledků dvojjazyčnosti či mnohojazyčnosti. Asymetrie přejímání tedy vypovídá o všeobecné sociální, psychologické, ekonomické a politické závislosti lidí hovořících zanikajícím jazykem na dominantním jazyce a národu a odhaluje jazykovou kolonizaci (viz Dressleris 1994: 84). 4. ZVLÁŠTNOST POSLEDNÍ FÁZE VÝVOJE: NEKONTROLOVANÉ PŘEJÍMÁNÍ LEXIKA 4.1. Při identifikaci vrstvy novějších slavismů (běloruských) zakořeněných v litevských nářečích jižního aukštaitského subdialektu na běloruském území je třeba objasnit mechanismus pronikání přejímek a kalků z místních slovanských jazykových variet do litevštiny a jejich upevňování v ní. Proto se při zkoumání lexika nahrávek a nářečních textů z počátku 21. století usiluje o analýzu problému adekvátnosti sémantického vyjádření kalků a přejímek v litevských nářečích užívaných v aktivní kontaktní zóně a o vystižení směrů sémantických posunů. Výzkum kontaktů litevských a slovanských jazyků na dnešním jihovýchodním pohraničním území litevského a běloruského jazykového prostoru má dlouhou tradici; to se bezpochyby muselo odrazit v místních nářečích litevštiny, běloruštiny a polštiny. 4.2. Poté, co se okolní oblasti slavizovaly, ocitla se skupina litevských vesnic soustředěných kolem Varėny obklopena slovanskými jazyky. Z lingvistického hlediska se tak v nářečích okresu Varėnavas jakoby zakonzervovalo mnoho archaických rysů morfologie, syntaxe i lexika, avšak na druhé straně se zde v důsledku izolace a intenzivních kontaktů se slovanskými jazyky začaly formovat nové morfologické rysy, zejména 122 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevardomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis prací, forem, vznikat nových syntaktických konstrukcí a zejména různých lexikálních inovací (podrobněji viz Tuomienė 2006: 427–438; 2008: 75–80; 2014: 82–102 a srov. Vidurinis 1972: 19–29; Romančiuk 1987: 140–144; Grinaveckienė 1997: 185–195 aj.). Je třeba zdůraznit, že nářečí Ramaškonių, Ródiōs a Plikių šalų si téměř až do současnosti poměrně dobře uchovala hlavní rysy svého jazykového systému. Dokládá to soustavný výzkum nářečí okresu Varėna, který autorka této práce prováděla přibližně posledních patnáct let (viz Tuomienė 2008, 2010 a seznam literatury). 4.3. Základní slovní zásoba patří k hlavnímu lexikálnímu fondu – jde o slova užívaná v každodenním jazyce, vztahující se ke konkrétním předmětům, zemědělským pracím a nástrojům. Při sběru materiálu se předpokládalo, že hmotné předměty užívané v domácnosti pomohou zachovat i jejich stará pojmenování. Tato lexikální vrstva se obtížněji poddává vlivu jiných jazyků či nářečí. Získané výsledky očekávání naplnily jen zčásti. Navíc je nejjednodušší ptát se informátorů z izolovaných litevských nářečí na každodenní záležitosti. A už není z čeho vybírat. A zde je výsledek: ze souboru přepsaných textů Ramaškonių šnektos tekstai byla vybrána všechna cizí slova z textů relativně mladší generace (Tuomienė 2008: 225–287): na 62 stranách bylo nalezeno 976 cizích slov, z nichž 367 tvořily výpůjčky. V krátkých vyprávěních tak cizí lexikum8 představovalo 37,6% a většinu cizích slov tvořilo právě označení každodenních věcí. Po přerušení kontaktů s hlavní částí jihovýchodní aukštaitštiny a vůbec s Litvou výrazně zesílil vliv místního běloruského nářečí na tato nářečí – dokonce i stará, vžitá a široce užívaná slova začínají být nahrazována slavismy. Nová cizí slova, která pronikla do litevských nářečí, se postupně přizpůsobila pravidlům nového jazyka a ustálila se, přičemž vytlačila domácí slovo z užívání nebo omezila či zúžila jeho význam. Práce současných badatelů nářečí zdůrazňují skutečnost, že v nářečích litevských subdialektů na rozsáhlém území výpůjčky ze slovanských jazyků (zejména staré) mizí z aktivního užívání: střední a nejmladší generace je téměř přestaly používat, zatímco starší generace ještě tu a tam nějaké slovo řekne. Jednou z příčin úbytku starých výpůjček je užívání litevských ekvivalentů, které jsou považovány za krásnější a prestižnější jazykový projev (srov. Leskauskaitė 2016: 83). V nářečích a obecně v litevštině, zejména ve městech, se upouští od starých slavismů ze sovětské éry – starší a střední generace je nahrazují ekvivalenty spisovného jazyka, zatímco mladší generace jim už vůbec nerozumí a do svého slovníku je již nezařazuje. Mladí lidé, zejména generace z období nezávislosti, obohacují svou slovní zásobu výpůjčkami z angličtiny (srov. Rudaitienė 2011: 40–49). 8 Za jednotky cizí slovní zásoby se zde považují staré i nové výpůjčky ze slovanských jazyků (podle LKŽ) a také jen částečně adaptované slavismy. Straipsniai / Articles 123 NIOLĖ TUOMĖNĖ V litevských nářečích na periferii probíhá opačný proces – jak staré, tak novější slavismy se zde na rozdíl od jiných míst v Litvě stále aktivně užívají⁹. Pro mluvčí je příliš složité „přeložit“ slovo z běloruštiny, polštiny či ruštiny. Vzdělanější informátoři střední generace (kteří umějí litevsky číst a psát) mohou vedle výpůjček použít i litevský ekvivalent, starší mluvčí to však již nedělají. Složitější je situace u názvů nových životních skutečností. Když mluví o současnosti v ramaškonštině, mluvčí z Rodūniai mají sklon vkládat celé fráze, věty a slovní spojení v různých slovanských jazycích, často citovat nebo zcela přecházet k běloruštině, mnohem méně často k ruštině či polštině. Během rozhovoru o současném životě dochází k mimořádně intenzivnímu střídání kódů (srov. Tuomienė 2006: 163–169). Je třeba konstatovat, že zástupci zkoumaných litevských nářečí na periferii se z různých důvodů snaží vyhýbat tématům týkajícím se současnosti. Nejčastější výpůjčky v nahraných vyprávěních a v souboru přepsaných textů z Ramaškonių: abrõžas – ‘obraz ze slavností’ (br. абраз); aži̇̀us / adi̇̀us – ‘oblečení’ (br. адзежа); apalõ.nikas – ‘naběračka’ (br. апалонік); api̇̀.ņks – ‘václavky, takové houby’ (br. апенькі); asnavȧ – ‘osnova’ (br. аснова); adiḃ̀i.nks – ‘druhy plátna’ (br. адбіранкі); baḋl̇ei – ‘pneumatiky’ (br. бадылі); bayūnas – ‘konce’ (br. багун); bakõnas – ‘bochník (chleba)’ (br. бахан(ка)); bõka – ‘dřevěná máselnice’; bõvi̇̀č – ‘hrát si, zabavit někoho hrou’ (br. бавіцца); bu.ži̇̀s – ‘brouk’ (br. жук); cūglei / cūgles – ‘uzdy’ (br. цуглі); čõrtas – ‘ďábel’; juškà / juškā – ‘kachlová pec s varnou částí’ (br. юшка); klė̇.mka – ‘klika u dveří’ (br. клямка); krãkvos – ‘strakapoudi’ (br. крӧва); laknõ.nas – ‘starý, obnošený oděv’ (br. лахман); meki̇̀.nos – ‘koudel’ (br. макіна); padkãva / padkȧ̀va – ‘podkova’ (br. падкова); padãge – ‘podlaha’ (br. падлога); padõkas – ‘daň’ (br. падатак); padūška / padūškà – ‘polštář’ (br. падушка, le. poduszka); pbi̇̀.las – ‘prach’ (br. пыл); prḃ̀.pečkas – ‘naproti’ (br. прыперак); rubē̇.zus – ‘hranice, zeď’ (br. рубеж); sprī̇.kos – ‘paprsky kola’ (br. спіцы); švi̇̀.dras – ‘vrták’ (br. свідар); šlū̇.bas – ‘obřady u kostelních lavic’ (br. шлюб, le. ślub); švǫ̇.gur / švǫ̇.gərs – ‘švagr’ (br. швагер, le. szwagier); zaslãnas / uslãnas – ‘lavice s opěradlem’ (br. заслан, услан); (u)zbõ.nas – ‘džbán’ (br. (у)збан); zõvi̇̀.sai – ‘dveřní závěsy’ (br. завесы); žã.ni.cs – ‘ženit se, vdávat se’ (br. жаніць, le. żenić); žã.labas – ‘žlab, jesle’ (br. жолаб, le. żłób); žūka – ‘hrudka’ (br. жука, le. żuka) aj. Tato i řada dalších výpůjček se aktivně užívaly v dnes již zaniklých vzdálenějších nářečích Lazūnai a Zietela i ve značně zanikajících nářečích Apso a Breslauja. V důsledku dlouhodobých kontaktů se slovanskými jazyky se řada bělorusismů a polonismů zaznamenává také v jihovýchodních aukštaitských nářečích na rozsáhlém litevském území (srov. Leskauskaitė 2006: 66; 2009: 74–75; 2016: 82–84). 9 Uvádí se základní význam výpůjčky a význam, který je v nářečích častější. 124 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis Většina uvedených slavismů byla přejata přímo z místního běloruského nářečí. Některé, starší i novější, nejsou zahrnuty ve slovnících pohraničních nářečí; například ve slovníku žietelského nářečí a ve slovníku dieveniškiského nářečí nenajdeme tato slova: ačėpas – ‚polenem otesaný kmen‘ (br. ачап); apal̃nikas – ‚naběračka‘ (br. апалонік); abėr̃ṅkas – ‚výběrové (plátno)‘ (br. адб́ернікі); cūglei / cūgles – ‚podlahová prkna‘ (br. цюглі); cėpas – ‚cep (horní část)‘ (br. цэп); čongas – ‚průvan‘ (br. цень); dadėkas – ‚příloha, přidaná půda‘ (br. дадатак); nažakas – ‚(elektrická) bruska na nářadí‘ (br. наждак); tū.mbakas – ‚skříňka‘ (br. тумбочка); vi(γ)anas – ‚pastvina, místo, kam se vyhání dobytek‘ (br. выган); za(γ)onas – ‚záhon‘ (br. загон) atd. Jak je vidět, výpůjčky užívané v litevských nářečích Varanava se velmi málo přizpůsobují, zachovávají si číslo, například množné: br. крохвы – lit. krãkos; br. спрэхі – lit. sprãkos. Některé si zachovaly také rod, a dokonce i tvrdost před přední samohláskou i, např.: prbl.pėkas, sprbl.kos, dblėi ‚tlustá prkna‘ (br. дылі). Z běloruštiny pocházejí nejen slova, ale i jednotlivé jazykové prvky, slovotvorné formáty. Pro zkoumaná nářečí je typické tvořit slovesa s předponami pa-, pad-, raz-, např.: pa(d)dãužė ‚natřela, rozbila‘, pãkalė ‚přitloukla‘, raspìnė ‚rozpletla‘, razmẽtė ‚vyhodila‘; razṙṅko ‚rozebrala, vybrala‘, razrìšo ‚rozvázala‘, ra(s)sãkė ‚vyprávěla‘. Obzvlášť hojné jsou odvozeniny s předponou da-, např.: dadėc ‚přidat‘, daėc ‚přijít, odejít‘, dadarbìc ‚udělat (dokončit)‘, dadùc ‚přidat, odevzdat‘, daginẽc ‚dokončit (práci)‘, dakãl̃c ‚přibít‘, damuš ‚zbít, umlátit‘, dapìl ‚dolít (plnou míru)‘, dasakìc ‚říci‘, damanìc ‚vymyslet, dostat nápad‘, dasũtarbìc ‚dohodnout se‘, dašpèc ‚dozrát, (u)spěchat‘, davažùc ‚přijet, odjet‘, davìr̃c ‚uvařit‘ atd. 5. SEKUNDÁRNÍ SÉMANTICKÉ ZMĚNY – ZNAMENÍ UMÍRÁNÍ JAZYKA 5.1. Každý jazyk, i když má s jinými jazyky více či méně společných rysů, je odlišný a pro ty, kdo jej neovládají, je zcela nebo částečně nesrozumitelný. Jednou z nejsložitějších oblastí cizího jazyka je sémantika. Je tomu tak proto, že lidé mají sklon přímo ztotožňovat významy slov ve svém jazyce s významy odpovídajících slov v jiném jazyce. Tyto významy se však zdaleka ne vždy shodují a uživatelé jazyků si toho většinou ani nejsou vědomi; sémantický systém jednoho jazyka se proto uměle přizpůsobuje systému jiného jazyka, slepě se přejímá nebo kopíruje. Změna významů slov je jedním z nejdůležitějších rysů vývoje slovní zásoby jazyka. Mnohá slova užívaná v kterémkoli jazyce obvykle nikdy nejsou sémanticky Straipsniai / Articles 125 NIOLĖ TUOMIENĖ ustálená. Významy slov se někdy rozšiřují, jindy zužují, přenášejí se z jedné pojmové oblasti do jiné nebo získávají jiné stylistické odstíny. V nářečích se hojně užívají takové běloruské výrazy, jejichž slovanský původ se prokazuje poměrně obtížně. Například v takzvaných litevských nářečích se místo obvyklých litevských vyjádření krátký / dlouhý den či noc podle příkladu běloruských nářečí říká malý / velký den / noc (srov. br. нём ноч малая, а зимой великая), a místo studené zimy – krutá zima (srov. br. крэпкая зіма). Místo pták sedí na stromě nebo slepice sedí na hřadě se zde říká pták sedí na stromě ‘pták sedí na stromě’ (srov. br. птушка садзіцца на дрэве), slepice sedí na hřadě ‘slepice sedí na hřadě’ (br. курыца садзіцца ў гняздзе); místo pletení – rušení (br. вязанне), místo žaludek netráví – vnitřnosti netráví ‘vnitřnosti netráví’ (br. жалудак нявараць), místo mluvila jsem a spletla jsem se ‘mluvila jsem a spletla jsem se’ mluvila jsem a spletla jsem se (br. гаварыла і спыталася), místo říkají mu Jan se říká přezdívají mu Jan (br. яго празвалі Янам), místo okrádají nás se říká obrali nás (br. нас абабралі) a mnoho dalších kalků užívaných na takzvaném litevském ostrově. 5.2. Dvojjazyční (někteří vícejazyční) Litevci z varanavských nářečí, kteří spolu hovoří pouze litevsky, jsou pod oficiálním vlivem běloruského jazyka a jeho kultury nuceni tento vliv přijímat. Postupně se výrazové prostředky běloruského jazyka, zejména ty, které domácí nářečí nemá, začínají ztotožňovat s vlastními a snadno se začleňují do litevštiny, aniž by si lidé uvědomovali, že je to v rozporu s přirozeností litevského jazyka. Dvojjazyčnost přetváří lidské myšlení, a proto člověk začíná cizí slova, slovní spojení, různé syntaktické konstrukce a frazeologismy chápat jako vlastní. Rýsuje se tato tendence: litevským slovům užívaným odedávna v litevských nářečích přisuzovat nové, neobvyklé významy převzaté z odpovídajících významů místních běloruských slov. Mění se a narušuje tradice užívání slov. Nebereme v úvahu, že právě tradice užívání slova chrání jeho význam. A když nastanou příznivé podmínky, počet kalků ze slovanských jazyků v litevských nářečích na pomezí neustále roste. Tyto kalky jsou běloruská slova mechanicky přeložená do litevštiny, a proto nejprve uměle propůjčují odpovídajícímu litevskému slovu význam charakteristický pro běloruštinu, který byl litevštině dosud neznámý a v zásadě nepotřebný, přenesený, neboť se nekryl s jeho vlastním významem. Na první pohled se tedy zdá, že rozšiřují významy některých litevských slov. Význam, který je těmto slovům vnucen zvnějšku, jej však odnímá jinému odpovídajícímu litevskému slovu, které ve skutečnosti není sémantickým ekvivalentem běloruského slova. Tímto způsobem je takové litevské slovo, které nemá ekvivalent s vlastním běloruským významem, v těchto nářečích izolováno, vytlačeno z užívání a nakonec zcela zapomenuto a zaniká. V důsledku toho se ochuzuje slovní zásoba v podstatě všech litevských nářečí na pomezí, narušuje se jejich sémantika, litevský jazyk se odnárodňuje, upevňuje se jednostranná dvojjazyčnost, jazyk 126 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis umírá. Je to jasně patrné i z takových zaznamenaných výpovědí živého jazyka; například místo gi.vã:nime mã.n nesėkė se říká gi.vã:nime mã.n nesivedė ‘v životě se mi nedařilo’ (srov. bělor. у жыцці мне нівалося). Slovu nesivedė se zde uměle přisuzuje význam litevského slova nesekė, zatímco samotné slovo sekė, které ztratilo svůj význam, je izolováno. Nebo se ve větě negaliu in dã.ktaru. dasitóč, labaĩ brã.ngu ‘nemohu se dostat k doktorovi, je to velmi drahé’ místo slovesa patekti užívá sloveso přeložené po morfémech z běloruštiny: dacynúja – dasitóti. Většina zaznamenaných výpůjček a kalků byla podnícena pozdějším vlivem běloruských nářečí, a proto se podle předpokladu v litevských nářečích objevila až poté, co se ustavila a začala šířit jednostranná litevsko-běloruská dvojjazyčnost; jsou tedy poměrně nové. Svědčí o tom srovnání doložených cizích prvků s jinými bělorusismy užívanými v nářečích i jejich poměrně omezená oblast užívání: vyskytují se pouze v jednotlivých litevských nářečích v okrajových a periferních oblastech (viz Grinaveckienė 1994; 1997: 185–195; Mikulėnienė, Morkūnas 1997; Petrukas, Vidugiris 1985; Vidugiris 1972: 19–29, 1998 aj.). 5.3. Mnohé kalky jsou svým významem, a často i slovotvorbou, analogické odpovídajícím běloruským slovům. Určit, které z nich jsou kalky a která slova vznikla samostatně v důsledku příbuznosti baltských a slovanských jazykových systémů a podobnosti slovotvorných základů a jejich tendencí, je proto poměrně obtížné. Kalky v nářečích Raškomių, Kódinės, Žirmūnų a Plikių jsou zřetelně spojeny se způsoby vyjadřování litevské slovní zásoby. Z užívání mizí také některá přídavná jména. Například Litevci v těchto nářečích už nemají běžně známá litevská a nářeční přídavná jména pro označení barev rostlin, věcí, oděvů a zvířat, např.: drìžotas (o věcech); juodãr.gis, juodãr.ge (o kravách, psech); pìlkas, pìlka (o věcech, ptácích), raĩ.bas, raĩba (o ptácích); raĩ.nas, rainà (o kočkách); šìr.mas, šìrmà ‘bílý s promíšenými tmavými chlupy’ (o koních) atd. Místo nich jsou zaznamenána dvě označení barev – ž̃balas, ž̃balà (když je barva jednolitá, tmavší) a mãrgas, margà (když je barva nestejnoměrná, se skvrnami). Například ž̃balas arkli:s, ž̃balas gaĩžis, ž̃balas kã:cin as, ž̃balas šuõ, ž̃balas tã:les, ž̃balas vẽ:šis; ž̃balà kã.rve, ž̃balà katẽ, ž̃balà kumẽ.le, ž̃balà kalẽ; ž̃balà vištà; ž̃balas šienas, ž̃balas vil.kas, ž̃balas vã.nagas, ž̃balas žvirblis; ž̃balà dùna (plesnivý chléb), ž̃balà vã.rna, ž̃balà žuvis; margà paklõ.tė, margà kã.rve, margà kumẽ.le apod. Místní Litevci tedy nepochybně pasivně kalkovali z běloruštiny: cibì (viz CBI IV 422–423) – ž̃balas a papì (CBI IV 234–235) – mãr.gas. Jde o dvě barvy nejčastěji užívané v běloruštině, např.: cibì конь ‘ž̃balas kůň’, cibì пямых ‘ž̃balas kohout’, cibì сабака ‘ž̃balas pes’, cibì кот ‘ž̃balas kocour’; papà курыца ‘marga slepice’, papà карова ‘marga kráva’, papà кошка ‘marga Straipsniai / Articles 127 NIOLĖ TUOMIENĖ kočka’, odvozené od ‘pestrá (strakatá) tvář’. Vlivem místní běloruštiny se v litevských nářečích užívá zobecňující kalk priešti(s) z běloruského міць namísto sloves mažgti(s), plū.uti(s), skal.bti(s), která byla z nářečí vytlačena, například: sæsuvā gã.lu. præ. sæ ‘sedne si a myje si hlavu (omývá ji)’ (srov. bělor. памыла галаву); ėi.k rãnkās nuprã.sk ‘jdi si umýt (opláchnout) ruce’ (srov. bělor. трэба памыць рукі); švarẽ. išprã.sāu pūdu ‘čistě jsem umyl (vymyl) hrnec’ (srov. bělor. памый каструлю); vùpẽn skarās prãušu ‘peru šátky v řece (v řece)’ (srov. bělor. буду мыць адзенне). 5.4. V běloruském nářečí se dlaň i ruka označují jediným slovem – ладонь (СБ II 608) ‘dlaň’, proto se i v litevském nářečí k označení dlaně užívá výraz del-nas, například: lašnel par dė.nu (srov. bělor. слана на ладонь). Totéž platí i pro ztotožňování zdejších sloves kandžioti(s) ‘kousat’ a kramtyti(s) ‘žvýkat’ a přídavných jmen tirštas, -a ‘hustý’ a tankus, -i ‘hustý’; lze například říci: gilei mė.žu kram.tosi ‘v lese se hustě žvýká (bodá)’ a piktas šuo kram.tosi ‘zlý pes žvýká (kouše se)’, srov. bělor. рыц кусаецца ‘hustě kouše (bodá)’, сабака кусаецца ‘pes kouše’; густы туман ‘hustá mlha’, густы лес ‘hustý les’. Takovými a podobnými výroky se zjevně škodí živosti, výstižnosti slov i správnosti litevského jazyka. V těchto případech litevské nářečí ztrácí sloveso kandžioti(s) ‘kousat’ a přídavné jméno tirštas ‘hustý’. 5.5. V nářečí Varanava je doloženo mnoho kalků, jejichž jednotlivé morfémy jsou závislé na odpovídajících běloruských morfémech. Patří k nim množství předponových sloves, jejichž lexikální význam je ryze běloruský. K vytvoření takového významu byla použita předpona typická pro běloruštinu nebo společná běloruštině a litevštině a různé, nejčastěji litevské, přípony, například: apmùžnėc ‘opotřebovat’: nã.mu. lan.tėlɛm apmùžnėja (srov. bělor. хату доўгімі аббіва); razgùdinec ‘růst’: bùbos grẽ.ta razgùzinėja (bělor. бульба быстра растёт); razvėžnėc ‘ředit’: pínu. vā. nēnu razvėžnėja (bělor. малако вадой разводзяць); (pa)prubžnėc ‘svazovat’: pamídōrus paprubžnėju (bělor. памідоры папрываю). Tyto kalky nepochybně ukazují, že vlivu běloruštiny v litevské morfologii poměrně snadno podléhají předpony, méně přípony a nejméně a nejpomaleji kořen, který často zůstává zcela nezměněn. 5.6. V nářečích Ramaškūni, Rōdūni, Žirmūni a Pliki bylo zaznamenáno mnoho takových kalků, v nichž byly litevské výrazové prostředky nahrazeny běloruskými. Tím vzniká dvojsmyslná a zcela nejasná myšlenka, která tvoří 128 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis vzniká dojem, že člověk, který tato slova takto užívá, neumí příliš dobře litevsky. Takové kalky by se kvůli jejich značné vzdálenosti od výrazových prostředků litevštiny daly rozpoznat patrně nejsnáze, např.: minkštai. ‘jemně’ š malū mį.lus (br. му́ки мя́ка́ змало́ў); žvirblėi. kãla ‘zobou’ grū.dus (br. вера́б’і клю́юць зярно́) aj. Za kalky lze považovat také různá slova užitá ve zkoumaných nářečích v nelitevském významu. Nejčastěji byly zaznamenány slovesné tvary užité v cizím významu, např.: apstóti ‘napadnout, obklopit’ mūsė manį apstójo (srov. br. мухі ася́лі); uždė̃nkę ‘zavřít’ aždė̃nge lietuvišku. mokėklu. (br. закры́лі літо́ўскую школу); i.siduo ‘podařit se’ bū.lkas grãžos i.sìdave (br. бу́кi ладны ўдалі́ся); pr̥siduo ‘zdát se, zjevovat se’ ten pr̥siduda (br. там прыдаецца); razvė.c ‘rozejít se’ a.ni.s grė.ta razvė.jo (br. яны́ бы́стра разышліся); pǽrsimainė ‘proměnit se’ a.nas pǽrsimainė in vǟ.lano (br. ён ператварыўся ў чорта); dastó.c ‘dostat’ dastó.jau gærus batùs (br. даста́ў до́брыя бо́ты); vėstis ‘dařit se’ jæ.m su givuolė.s ne.sivadė (br. яму́ нява́лося з жыве́лай). Bylo zjištěno, že příslušníci zkoumaných nářečí, kteří chtějí vyjádřit určitou myšlenku, někdy vedle sebe užijí obě varianty – jako dříve čistě litevské slovo ve vlastním významu a kalk z běloruštiny s cizím významem, např.: bǐnas pridėge / pr̥sivìlo (srov. br. быў прыпа́ліўшы), dastó.jau / gavãu. gærųs vilnas (br. даста́ў до́брыя во́ўны) aj. Tento fakt ukazuje, že užívání kalků zde ještě není všeobecné, blíží se však hranici běžného užívání. 6. SHRNUTÍ 6.1. V litevských jazykových ostrovech v oblasti Varanavo v Bělorusku litevština dosud existuje, ale nefunguje. Hranice mezi litevštinou a běloruštinou jsou setřené a slova snadno přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Slova z běžné slovní zásoby mají nejčastěji souběžné slovanské ekvivalenty. Způsoby vyjadřování myšlenek jsou silně potlačovány a pozorujeme změny sémantiky jednotlivých slov – vyvstává problém adekvátnosti sémantického vyjádření. 6.2. Mnoho odpovídajících kalků lze nalézt v sousedních okrajových litevských nářečích, mohly však v nich vzniknout i samostatně v důsledku podobných podmínek a kontaktů se slovanskými jazyky. Některé kalky užívané v nářečích je obtížné rozpoznat. Tendence a cesty vzniku a utváření takových kalků se poměrně úspěšně odhalují při srovnávání Straipsniai / Articles 129 NIJOLĖ TUOMIENĖ systémů obou jazyků – litevštiny a běloruštiny – a jejich odlišných i totožných výrazových prostředků. 6.3. Ačkoli si nejstarší generace podle vymezeného vymezení zachovala a užívá nejvíce starých litevských slov, je zřejmé, že její jazyk již není tak výrazově bohatý, protože je zatížen běloruštinou užívanou v okolních oblastech. Je v něm patrné zužování oblastí, v nichž fungují jednotlivé prvky litevštiny. Jako první začínají zanikat ty jevy, které v kontaktním běloruském jazyce neexistují. 6.4. Kvantitativní analýza běžné slovní zásoby ukazuje, že vliv běloruštiny na litevská nářečí neustále sílí. Z rozsáhlého shromážděného materiálu vyplývá, že kalky z běloruštiny jsou uměle slepená slova ze dvou částí: první je litevská forma, za níž se skrývá běloruský obsah – význam příznačný pro běloruštinu. Jde o trvalý zdroj běloruštění litevských nářečí. Za současných podmínek téměř neexistují možnosti, jak izolovaná litevská nářečí v Bělorusku kultivovat a litevštit. 6.5. Geolingvistická analýza potvrzuje závěr fonetické a morfologické analýzy, že nářečí v okolí Varanava jsou pokračováním jihoaukštaitského dialektního pásma v Bělorusku. LITERATURA A PRAMENY Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodika. Pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 39–41. Aliūkaitė Daiva, Bakšienė Rima, Jaroslavienė Jurgita, Judžentytė Gintarė, Leskauskaitė Asta, Lubienė Jūratė, Meiliūnaitė Violeta, Pakalniškienė Dalia, Ragaišienė Vilija, Rinkauskienė Regina, Švambarytė-Valužienė Janina, Urbanavičienė Jolita, Vaišnienė Daiva 2014: Hustota sítě výzkumných bodů v geolingvistické oblasti aukštaičiai: žemaičiai z hlediska. – Litevská nářečí na počátku 21. století: geolingvistický a sociolingvistický výzkum, 39, 159–163, 168–173. Birgelienė Nijolė 2015: Dabartinis lenkų kalbos poveikis punskiečių kalbai. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 3, 27–39. Čekmonas Valerijus [Чекмонас В.] 1988: Функционирование языков и билингвизм (На материале помацких говоров). – Lietuvių kalbotyros klausimai 27, 37–54. Čekmonas Valerijus, Grumadienė Laima 1993: Kalbų paplitimas Rytų Lietuvoje. – Lietuvos rytai. Vilnius: Valstybinis leidybos centras, 132–137. 130 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Nevaldomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požymis Crystal David 2005: Kalbos mirtis. Vilnius: Tyto alba (iš anglų k. vertė Edita Šidlauskaitė, Gabrielė Gailiūtė). Dresleris U. Wolfgangas 1994: Kalbos mirtis (vertė R. Marcinkevičienė). – Sociolingvistika ir kalbos kultūra. Vilnius: Gimtoji kalba, 84–90. DvŽ I–II – D베ninių šnektos žodynas 1. Autoři Laima Grumadienė, Mikulėnienė Danguolė, Morkūnas Kazys, Vidugiris Aloyzas. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2005; 2. Autoři Danguolė Mikulėnienė, Morkūnas Kazys, Vidugiris Aloyzas. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2010. Garšva Kazimieras 2005: Lietuvių kalbos paribio šnektos (fonologija). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Gaučas Petras 2004: Etnolingvistinė Rytų Lietuvos gyventojų raida XVII a. antroji pusė – 1939 m. Vilnius: UAB „Inforas“. Grinaveckienė Elena 1994: Lietuvių tarmių tekstai 1. Balana (Varanavas). Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Grinaveckienė Elena 1997: Izoliotų lietuvių šnektų vietiniai etninėse Lietuvos žemės Baltarusijoje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 185–195. Grumadienė Laima 2005: Kodėl kaita lietuvių tarmėse. – Valoda–2006. Valoda dažādu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums XVI. Daugavpils: Saule, 42–48. Jaroslavienė Jurgita, Tuomienė Nijolė 2013: Lazūnų šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Kalėdienė Laima 2015: Vilniaus miesto kalba: stebimo laiko hipotezė. Tarmės – Europos tautų kultūros paveldas / Dialects – Cultural Heritage of European Nations. Vilnius: MRU, 211–244. Kardelis Vytautas 2013: Kalbų vartojimas rytų aukštaičių vilniškių paribiuose. – Lietuvių kalba 7. Interneto prieiga: www.lietuviukalba.lt. Kardelis Vytautas 2014: Lietuvių kalbos sala: probleminiai aspektai. – Lietuvių kalba 8. Interneto prieiga: www.lietuviukalba.lt. Kardelis Vytautas 2015: Lietuvių kalbos salos tyrimo perspektyvos. – Lietuvių kalba 9. Interneto prieiga: www.lietuviukalba.lt. Leskauskaitė Asta 2006: Kūčių krašto šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Leskauskaitė Asta 2009: Marcinkonių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Leskauskaitė Asta 2016: Seirijų šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Straipsniai / Articles 131 NIOLĖ TUOMIENĖ Labov William 1963: The social motivation of a sound change. – Word 19, 207–309. Лабов Уильям 1975: О механизме языковых изменений. – Новое в лингвистике 7. Москва: Прогресс, 199–228. LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1. Lesika, odpovědný redaktor Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1977. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas (I–XX, 1941–2002), elektroninis variantas. Red. kolegija: Gertūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Rūtė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Interneto prieiga: http://www.lkz.lt. LKŽ XIV – Lietuvių kalbos žodynas 14. Vilnius: Mokslas, 1986. Meilūnaitė Violeta, Mikulėnienė Danguolė 2014: Trinaris optimizacijos modelis: punktų gyvybingumo laipsniai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 124–128. Mikulėnienė Danguolė, Meilūnaitė Violeta [sud.] 2014: XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas. Žemėlapiai ir komentarai. Vilnius: Briedis. Mikulėnienė Danguolė, Morkūnas Kazys 1997: Dieveniškių šnektos tekstai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Petrauskas Jonas, Vidugiris Aloyzas 1985: Lazūnų tarmės žodynas. Vilnius: Mokslas. Razmukaitė Marija, Pangonytė Aistė [sud.] 2002: Lietuviški tradiciniai vietovardžiai Gudijos, Karaliaučiaus krašto, Latvijos ir Lenkijos. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. Romančiuk Ona 1987: Dėl leksinės interferencijos lietuvių kalbos salose. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 140–149. Vilnius: Mokslas. Rudienė Vida 2011: Lietuvių kalba ir sociokultūriniai veiksniai. – Žmogus ir žodis 3, 40–49. Russel Bernard H. 1992: Preserving language diversity. – Human Organization 51, 82–91. СБ II – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 2. Мінск: Навука и тэхніка, 1980. СБ IV – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 4. Мінск: Навука и тэхніка, 1984. 132 Acta Linguistica Lituanica LXXVII Nevardomas skolinimasis kaip kalbos nykimo požemis Tuomenė Nijolė 2005: Mūsdienu izolētu lietuviešu izlākņu archaīskums un jaunumi. Valoda – 2005. Zinātnisko rakstu krājums XV. Daugavpils: Daugavpils universitāte, 88–94. Tuomenė Nijolė 2005a: Ramaškonių šnektos daiktavardžio kaityba: sociolingvistinis tyrimas (Daktaro disertacijos rankraštis). Vilnius. Tuomenė Nijolė 2006: Ramaškonių šnektos kodų kaita. – Kalbos kultūra 79. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 161–172. Tuomenė Nijolė 2006a: Periferisko lietuviešu izlākņu kalki. – Valoda – 2006. Valoda dažādu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums XVI. Daugavpils Universitātes akadēmiskais apgāds „Saule“, 2006, 80–86. Tuomenė Nijolė 2008: Ramaškonių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tuomenė Nijolė 2010: Ramaškonių šnektos daiktavardis: sociolingvistinis tyrimas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 232 p.: iliustr. žemėl. (= Opera linguistica Lithuanica 13). Tuomenė Nijolė 2010a: Dvibalsių ie, uo vienbalsinimo tendencijos periferinėse Varėnavo šnektose. – Žmogus ir žodis 2(1). Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas, 62–67. Tuomenė Nijolė 2010b: Pietų aukštaičių šnektos Balartuosje: kalbų sąveikos padariniai. – Respectus Philologicus 18(23), 223–234. Tuomenė Nijolė 2014: Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje. – Acta Linguistica Lithuanica 70, 82–105. Urnėžiūtė Rita 1998: Kodų kaita jonėkiečių šnekamojoje kalboje. – Kalbotyra 47(1), 131–140. Vaitkevičius Vykintas 2011: Gervėčių sala istorijos tėkmėje. – Liaudies kultūra 5(140), 17–34. Vidugiris Aloyzas 1972: Iš Gervėčių tarmės semantinių dialektizmų. – Lietuvių kalbotyros klausimai 13, 19–29. Vidugiris Aloyzas 1998: Zietelos šnektos žodynas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Vidugiris Aloyzas 2004: Zietelos šnekta. Vilnius: Presvika. Vidugiris Aloyzas 2014: Lazūnų šnekta. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Straipsniai / Articles 133 NIJOLĖ TUOMIENĖ Zinkevičius Zigmas 1993: Rytų Lietuva praeityje ir dabar. Vilnius: Mokslo ir encyklopedijų leidykla. ZT I–II – Vidugiris Aloyzas, Mikulėnienė Danguolė. Zietelos šnektos tekstai 1–2. Vilnius: Institut litevského jazyka, 2005–2010. Nekontrolované přejímání jako příznak jazykového úbytku SOUHRN Článek vychází ze současných dialektologických a sociolingvistických údajů (konec 20th a začátek 21st století), zaměřených na aktuální stav litevského jazyka a jeho změny. Materiál byl shromážděn v některých izolovaných okrajových litevských nářečích Ramaškonys, Rodūnia, Žirmūnai a Pikeliai, která se nacházejí v okrese Voronava v Bělorusku. Mechanismus přejímání a osvojování je zkoumán se zaměřením na problém sémantické adekvátnosti. V posledních letech se v okrajových nářečích zvýšilo užívání kalků ze slovanských jazyků. Bilingvismus mění způsob myšlení lidí, takže snadno přijímají cizí slova a slovní spojení, syntaktické konstrukce i frazeologii za vlastní. Z hlediska významu a slovotvorby jsou kalky obdobné odpovídajícím běloruským slovům. Rozlišit kalky od samostatných slov, která vznikla v důsledku historicky podmíněných systémových pravidel slovanských a baltských jazyků, a mají tedy podobné slovotvorné základy, je proto poměrně složitý úkol. Většina kalků jsou doslovné překlady z běloruštiny, které litevskému slovu přisuzují běloruský, uměle vytvořený význam. Tento význam je cizí a často je převzat od jiného litevského slova, které není sémantickým ekvivalentem původního běloruského slova. Tento proces vede k ochuzování nářeční slovní zásoby, narušování sémantiky, oslabování národního litevského ducha a rozvoji značně jednostranného bilingvismu. Přijato 13. března 2018. NIJOLĖ TUOMIENĖ Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva [email protected] 134 Acta Linguistica Lithuanica XXVII