Jolita Urbanavičienė, Ritutė Petrokienė (sudarytojos). „Rytų aukštaičių tarmė: kaita ir pokyčiai“

EDMUNDAS TRUMPA Lotyšská univerzita Směry vědeckého výzkumu: geolingvistika, dialektologie. Jolita Urbanavičienė, Ritutė Petrokienė (editorky) VÝCHODNÍ AUKŠTAITSKÉ NÁŘEČÍ: ZMĚNA A PROMĚNY KOLEKTIVNÍ MONOGRAFIE Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2018, p. 392. ISSN 2538-9211, ISBN 978-609-411-21-8 Sborník studií „Východní aukštaitské nářečí: změna a proměny“ (editorky J. Urbanavičienė a R. Petrokienė), vydaný v roce 2018 Ústavem litevského jazyka, představuje dvanáct výzkumů třinácti autorů, které popisují dřívější i současný stav jednoho ze tří aukštaitských podnářečí – východního aukštaitského podnářečí – a směry jeho proměn. Všude, nakolik to dovoluje předmět a materiál výzkumu, se autoři snaží držet hlavního tématu; k určitým systémovým změnám přistupují v širší či užší diachronní perspektivě a zkušenosti synchronních výzkumů se pokoušejí obohatit novějšími a hlubšími poznatky, opřenými o fakta či jejich interpretaci. Z hlediska metodologických novinek nejsou články stejnorodé: v návaznosti na tři možné směry dialektologického výzkumu, postulované v úvodu a nově seřazené, tedy tradiční dialektologii, strukturální dialektologii a geolingvistiku, zastupují především první dva (nejvíce první); prvky třetího se objevují pouze v jednotlivých článcích. Tato různorodost však nebrání dosažení stanoveného cíle – seznámit čtenáře s hlubokými procesy a ukázat novou podobu místních jazykových variet 21. století – regiolektů a geolektů. Kniha je cenná především proto, že články napsali nejlepší odborníci v daných oblastech – fonetice, fonologii, akcentologii, morfologii, lexikologii a starší písemné tradici – a znalci jednotlivých oblastí, kteří se ve většině případů v daném prostředí narodili a nářečí znají „zevnitř“. Je možné, že východní aukštaitské podnářečí je v tomto ohledu – zkoumají je všichni Straipsniai / Articles 289 ĖMUNDAS TRUMPA Nejschopnější lingvisté zastupující jednotlivé jazykové roviny se nyní ocitli v příznivé situaci (ještě docela nedávno měla takové možnosti mít pouze žemaitská nářečí). Kniha je proto pro rozvoj litevského areálového výzkumu mimořádně důležitá – představuje svého druhu reprezentaci i dalších podnářečí a procesů, které v nich probíhají: není pochyb o tom, že většinu jevů charakteristických pro východní Aukštaitii by bylo možné konstatovat i v celé oblasti litevských nářečí, která se rychle proměňují. Struktura knihy je symetrická a snadno přehledná: články jsou rozděleny do čtyř oddílů podle systémových jazykových rovin (fonetika a fonologie, akcentologie, morfologie a syntax, lexikologie a sémantika) – každému oddílu jsou věnovány tři studie. Jednotu monografie zajišťuje úvod jedné z editorek knihy J. Urbanavičienė, v němž je zdůvodněn cíl sborníku – na základě nejnovějších empirických materiálů ověřit dosavadní fakta o východoaukštaitském podnářečí, zaznamenaná v psaných i mluvených pramenech, a určit systémové změny či posuny východoaukštaitského podnářečí, které probíhají či proběhly ve fonetice, přízvuku, morfologii a lexiku. V úvodu, který pojednává o metodách, terminologii a struktuře uplatňovaných v pracích autorů, nalezneme důležitou úvahu vymezující paradigma proměn litevských nářečí a jejich výzkumu. Umožňuje čtenáři připravit se na to, že tato kolektivní práce příznačně zachycuje současnou situaci a vytyčuje směr k novému nářečí. Není náhodou, že pododdíl Konsonantizmo ir vokalizmo kitimas otevírá článek Vytautase Kardelise Rytų aukštaičių vilniškių konsonantizmo tyrimų perspektyvos – je to jakýsi úvod celé knihy, který nejšířeji zachycuje situaci nářečí a ukazuje směr, jímž by se mělo ubírat budoucí moderní zkoumání nářečí, pokud by byl konsonantismus litevských podnářečí systematicky popsán a byly by navrženy jejich synchronní popisy a typologické analýzy. Článek identifikuje inventář souhlásek východoaukštaitských vilnišků, určuje relevantní distribuční pozice, přináší poznámky o pravidelné a nepravidelné distribuci a stanovuje fakultativní varianty a pozice neutralizace. Analýza fonologického systému vilnišků je provedena výborně. Snad by bylo třeba pouze upozornit na to, že vyčleněná distribuční pozice souhlásek na začátku slova před zadními vokály ([#–V) se nijak neliší od analogické pozice uvnitř slova ([–V), a proto by nebylo přesné tvrdit, že proti první pozici stojí v zásadě všechny hlásky, zatímco proti druhé pouze tvrdé souhlásky (s. 39–41). Taková charakteristika první pozice se hodí pro třídu samohlásek, nikoli souhlásek. Autor velmi výstižně interpretuje případy tvrdnutí a měkčení souhlásek jako jevy odlišné povahy – fonetické, respektive fonologické. Článek Jolity Urbanavičienė Baltų *ā, *ē diftongizacija vidurinės ir jauñesniosios kartos rytų aukštaičių vilniškių kalboje je ze všech článků metodologicky možná nejbližší novým standardům geolingvistického směru. 290 Acta Linguistica Lithuanica LXX Jolita Urb anavičienė, Ritu̇ Petrokienė (sudarytojos) Rytų aukštaičių tarmė: kaita ir pokyčiai Autorka konstatuje přímou korelaci mezi věkem informantů a užíváním několika jazykových variet: mladší generace volí varianty bližší spisovnému jazyku čtyřikrát častěji a nářečí dvakrát méně často než generace střední. Ve zdůrazněných pozicích se upouští od diftongizace (od výrazných nářečních rysů), avšak v nepřízvučné pozici se zachovaly varianty blízké baltským samohláskám *ā, *ē (*ā > ā, *ē > ē.), které lze považovat za slabé rysy podnářečí; díky nim lze informanta mluvícího poněkud nářečně stále identifikovat jako příslušníka vilniškého podnářečí (tento slabý rys se shoduje v oblasti vilnišků a utenišků, avšak z určitých důvodů se východní regionální oblasti dosud nedokážou utvořit). Článek Viloty Černės Skolinių adaptavimas kupiškėnų patarmėje pojednává o fonetické adaptaci výpůjček. Lingvistka na stovkách příkladů, které ukazují celé řady hlásek a jejich kombinace, tvrdí, že fonetické varianty, které se častěji vyskytují v nepřízvučné pozici, obvykle vznikají v důsledku obtížně vyslovitelných hlásek. Lze se domnívat, že většina autorčiných postřehů by se hodila i k popisu výpůjček adaptovaných v dalších litevských podnářečích. Druhý pododdíl knihy Kirčiavimo kaita otevírá článek Bonifacase Stundžii Priesėdžio be- vedinių ir dūrinių su kirčiuotu antruoju dėmeniu cirkumfleksinė metatonija lietuvių kalbos tarmėse ir jos kilmė, který korektně předkládá diachronní argumenty a statisticky podložená data z terénního výzkumu provedeného autorem práce a studenty. Ta umožňují určit, jak v litevských nářečích po Saussureově zákonu probíhaly jevy cirkumflexní metatonie, jež se v zásadě lišily v západní a východní části Litvy: cirkumflex v *pėntima se vlivem analogických procesů prosadil v žemaitském nářečí, které představuje pravidelnou cirkumflexní metatonii pojednávaných nářečí; východní Aukštaitové si naopak zachovali sklon zobecňovat v odvozeninách přízvuk na poslední slabice, přičemž cirkumflexní metatonie se zde nejčastěji týká pouze části odvozenin založených na substantivních slovech třetí přízvukové třídy. Autor podrobně odhalil množství variant i v dalších litevských podnářečích, která jsou z hlediska předmětu výzkumu přechodová. Rūta Kazlauskaitė ve článku Priesagos -inis, -ė būdvardžių kirčiavimas rytų aukštaičių tarmėje klasifikovala a probrala rozsáhlý faktografický materiál – více než tisíc příkladů přídavných jmen s příponou -inis. Zjistila, že základem odvozeniny je nejčastěji podstatné jméno, méně často sloveso či přídavné jméno a že většina odvozenin se podle tvaru dativu množného čísla základového slova přízvukuje v souladu se stejnými přirozenými principy, které se uplatňují ve spisovném jazyce. Probrala také desetinu případů, které této tendenci neodpovídají. Autorka prokázala, že pro umístění přízvuku je důležitý sémantický faktor, ve vzácných případech také analogie a ve výjimečných případech (v básnickém jazyce) určuje umístění přízvuku rytmus. Zajímavá a metodologicky dobře podložená studie Vilijos Ragaisienės Rytų aukštaičių kupiškėnų akcentuacijos sistemos kaita XIX a. 7–9 vychází z pramenů dokládajících proměny v průběhu jednoho století a je ilustrována mapovými údaji. Recenzijos / Reviews 291 ĖMUNDAS TRUMPA des. – 6.–7. des. 20. století, v němž bylo prokázáno, že intenzivnější zákon relativního posunu přízvuku se v kupiškénském nářečí formoval poměrně pozdě, ne dříve než ve druhé polovině 20. století, a navíc nerovnoměrně – od severní části směrem k východnímu okraji. Autorka uvedla, že dříve v nářečí převládající baritonická akcentační paradigma vytlačovala z užívání formy s okitonickým přízvukem a začaly se zřetelněji projevovat rozdíly v akcentuaci ženských a mužských skloňovacích typů; baritonické formy se naproti tomu zachovaly ve větší míře na jižním a jihovýchodním okraji oblasti. V článku o třetí změně Morfologické a syntaktické změny Uteničské nářečí východních aukštaitů: situace na počátku 21. století autorka Regina Rinkauskienė pojednala o mluvě střední a mladé generace, která svědčí o tom, že všechny systémové vrstvy byly značně „odplaveny“. Zachovaly se pouze slabé rysy (reflexy nepřízvučných samohlásek o, ė jako a, e; reflex nepřízvučného dvojhlásky ie jako e; zachované měkké souhlásky na konci slova, dvojhláskové tvary dativu plurálu a stará koncovka maskulin v nominativu plurálu podstatných a přídavných jmen -ys; stále živé přípony -okas a -otė; stále užívaný objektový nominativ). Tyto sekundární či terciární slabé rysy tvoří základ regiolektu, který se prosazuje na území uteničského, anykščiajského a kupiškénského nářečí. Tendence, které článek popisuje v proměně východoaukštaitských nářečí v regiolekty, jsou bezpochyby příznačné pro mnohá další nářečí litevštiny. Výzkum Žanety Markevičienė a Aurima Markevičiuse Příslovce v slovnících Konstantina Sirvyda a v současném východoaukštaitském nářečí prokázal, že v příkladech psaných východoaukštaitským nářečím ve slovnících K. Sirvyda se vyskytly případy hyperkorekcí vyznačených tečkami a že se některé rysy částečně (žalininkavimas a žadininkavimas) nebo případně vůbec (rotininkavimas) neodrážely. Podrobněji je popsáno, že většina litevských příslovcí uvedených ve slovnících se ve východoaukštaitském nářečí zachovala dodnes – stále se tak vyslovují, některá však zanikla nebo se změnila. Některá příslovce, která se nedochovala do dnešních dnů, byla Sirvydovými novotvary. Tehdy bylo příslovcí cizího původu, na rozdíl od současného východoaukštaitského nářečí, málo. Autoři podrobně roztřídili typy příslovcí podle původu a slovotvorných formantů – to napomáhá lépe pochopit jejich mnohotvárnou rozmanitost a také posoudit vývoj slovotvorných principů v průběhu staletí. Inovativní výzkum Davos Kardelytės-Grinevičienės, založený na interdisciplinárních teoriích, Vztahy lokativních konstrukcí ve vilnišském nářečí východních aukštaitů umožnil podstatně korigovat dosavadní tvrzení v dialektologické literatuře, že se ve vilnišské oblasti vyskytují pouze ojedinělé případy interakce lokálových pádů (inessivu a illativu) – těchto případů je více a jsou pravidelné. Lingvistka rozlišila neutralizaci lokativních tvarů způsobenou morfologickými procesy (morfologickým a sémantickým zkracováním), která je litevským badatelům známá a interpretovatelná, 92 Acta Linguistica Lituanica LXX Jolita Urbanavičienė, Ritė Petrokienė (sudarytojos) Rytų aukštaičių tarmė: kaita ir pokyčiai kdy se zkrácené tvary illativu plurálu v lokativních konstrukcích shodují s inessivem plurálu, od konkurence lokativních tvarů založené na sémantických motivech (jde v zásadě o nový přístup navržený autorkou); podmínky pro ni mohl vytvořit potenciál lokativních inessivních a illativních konstrukcí vyjadřovat v jazyce téměř totožné prostorové situace. Velmi zajímavá a přesvědčivá je autorčina myšlenka, že „lokativní inessivní konstrukce označují pohyb v určitém prostoru, přičemž rysy dynamičnosti kódují pouze slovesa, která se v nich užívají. Protože [...] větší sémantickou zátěž nesou slovesa, nikoli pády, mohly spontánně vznikající diskurzy způsobit, že inessivní a illativní pády jakožto sekundární ukazatele statičnosti či dynamičnosti prostorové scény ztratily rozlišovací funkci těchto rysů“ (s. 281). Autorka přesvědčila, že konkurence lokativních tvarů založená na sémantických motivech je pro vilnišské mluvčí podobná situaci v jižním aukštaitském nářečí. Tři poslední výzkumy věnované lexiku a sémantice východních aukštaitů jsou zařazeny do čtvrté kapitoly knihy Lexikální změny. Birutė Jasiūnaitė ve svém článku Uteničské pejorativní výrazy s ú-durniai přesvědčivě potvrdila, že pojmenovávání lidí pomocí obrazných výrazů, zaznamenané v oblasti východních aukštaitů, zejména podle jejich negativních povahových vlastností, je stále živé. Autorka na základě materiálu z Slovníku litevského jazyka třídí významy uteničských pejorativ podle jejich složek a způsobu významového přenesení a zdůrazňuje etnokulturní zvláštnosti. Ukazuje, že v nářečí převládají metonymické a metonymicko-metaforické útvary, rozčleněné do podrobnějších skupin, jejichž druhou složku motivuje pojmenování části těla. Většinu pejorativ tvoří pojmenování lidí podle povahy a charakterových vad, menší část pak souvisí s nevzhledným vzhledem či jinými tělesnými nedostatky. Při čtení zmíněného článku i navazujícího příspěvku Aurelije Gritienė Obrazná pojmenování osob u severních panevėžyských mluvčích neustával obdiv k živé vynalézavosti mluvčích. Tato poměrně obsáhlá a ucelená studie pojednává o 300 pojmenováních osob podle negativních povahových rysů. Autorka potvrdila známou pravdu, že základem obrazných pojmenování je sloveso; když zanikne, zapomíná se i obrazné podstatné jméno z něj odvozené. Konstatovala také, že v nářečí se lépe zachovávají slavismy než germanismy. Rozebírané příklady umožňují nahlédnout také do některých aspektů národního světonázoru a morálky – kritického, avšak ne vulgárního postoje obyčejného Litevce k neřestem druhých lidí. Většina lexémů má pejorativní zabarvení, jen malá část však zabarvení hanlivé či vulgární. V článku Ritės Petrokienės Vliv spisovného jazyka na lexikum východních aukštaitů je rozebrán materiál tvořený slovníky a texty nářečí východních aukštaitů vydanými ve druhé polovině 20. století a v 21. století; analýza předložených faktů by se bezpochyby hodila k charakteristice nářeční situace v celé litevštině. V tomto článku možná poněkud chybí podrobnější interpretace, autorka však správně postřehla, že v nářečích Recenzijos / Reviews 293 EDMUNDAS TRUMPA Jen ve vzácných případech si konkurují domácí (indigenní) lexikum – nejčastěji je druhým a silnějším konkurentem slovo z obecného jazyka. Výpůjčky silně vytlačují domácí lexikum, i v této vrstvě se však najdou slova odolná vůči konkurenci. Článek ukazuje, že je třeba podrobněji prozkoumat procesy a zákonitosti související s úbytkem lexikální rozmanitosti v dialektu. Informace o celkovém obrazu současného nářečí poskytují také následující oddíly: Kartotéka dodatků ke Slovníku litevského jazyka a Digitální kartotéka nářečí s naskenovanými ukázkami lístků a dotazníků; doplňují Kartotéku Slovníku litevského jazyka o seznam místních vztahů. Dodatek lexikografické knihy není náhodný. Myšlenka knihy vznikla a dozrála při realizaci různých projektů zaměřených na doplňování Slovníku litevského jazyka. Sborník článků je skvělým příkladem toho, jak se výzkum jedné oblasti (lexikografie), který se snaží určit tendence jazykového vývoje na jednom areálově vymezeném území, díky množství faktů a myšlenek proměňuje v podrobnou studii různých rovin jazykového systému, která navíc diachronně pokrývá velmi dlouhé období – od 17. století (doby působení K. Sirvyda) až po druhé desetiletí našeho 21. století. V tomto případě bychom jakoukoli možnou nesourodost výzkumu neměli hodnotit jako nedostatek, nýbrž jako přednost, jako souhrn již dosažených i dosud nevyužitých možností. Editorka J. Urbanavičienė v předmluvě zcela správně přiznala, že „rozdílná východiska badatelů, různé uplatněné metodologie a ponechaná ‚bílá místa‘ (neprozkoumané všechny roviny všech podnářečí) by měla ve čtenáři vzbudit nikoli dojem úplného obrazu východoaukštajtských nářečí, ale spíše připomínat mozaiku s chybějícími dílky. Mozaiku, která probouzí zvědavost, vyvolává nové otázky a podněcuje k dalšímu hledání.“ Je třeba uznat, že tento sborník je jako mozaika velmi pevný, spolehlivý a obdivuhodný. Díky programovým ambicím, širokému tematickému záběru, podrobným analýzám a vysoké kvalitě výzkumu je kniha důležitá nejen pro současnost, ale i pro budoucnost – umožní lépe porozumět celkovému vývoji litevského jazyka a baltských nářečí vůbec i způsobům, jak jej popsat. Předáno 12. června 2019. EDMUNDAS TRUMPA Latvijas universitātes Visvalža 4a, Rīga, LV-1050, Latvija [email protected] 294 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX