Rita Miliūnaitė. „Kalbos normos ir jų savireguliacija interneto bendruomenėje“

MINDAGAS STROCKIS Vilniuská univerzita Výzkumné zaměření: klasická filologie, digitální filologie, dějiny akcentologie litevského jazyka. DOI Rita Miliūnaitė JAZYKOVÉ NORMY A JEJICH SAMOREGULACE V INTERNETOVÉ KOMUNITĚ MONOGRAFIE Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2018, 512 p. ISBN 978-609-411-219-5 Monografie Rity Miliūnaitė je výsledkem více než desetiletého výzkumu, při němž sledovala a analyzovala užívání litevského jazyka na internetu. Každý, kdo po celou tu dobu také sledoval užívání litevštiny v informačních technologiích (i když ne za účelem výzkumu, ale pouze z osobního zájmu), by to mohl potvrdit. Stručně shrnuto, monografie se zabývá touto otázkou: existuje určitý sklon tvrdit, že elektronické prostředky škodí správnosti litevského jazyka, pravopisu, tradicím a souvisejícím aspektům; je to opravdu tak špatné? Nevytvářejí informační technologie také nějaké pozitivní jevy? Materiál shromážděný v monografii dokazuje, že na internetu, dokonce i v anonymních komentářích, působí určité procesy jazykové samoregulace: příspěvky napsané nesprávným jazykem (anonymní i podepsané) se setkávají s negativním hodnocením čtenářů, odmítnutím a posměchem, někdy však také s velmi výstižnými a kompetentními opravami. Na internetu existuje také zájem o jazykové otázky a jejich probírání, zejména ve formě diskusí, různých internetových skupin a podobně. Tento zajímavý materiál monografie je uspořádán do tří částí. První část se blíží tomu, co bychom nazvali historií otázky a přehledem výzkumu; druhá část je věnována především veřejným projevům a diskusím posledních let Straipsniai / Articles 283 MINDAUGAS STROCKIS V Litvě o takzvaných jazykových ideologiích, ale obsahuje také materiál související s historií otázky; třetí část je zprávou autorky o sledování jazyka na internetu, věnovanou zmíněnému jevu autoregulace, který se obvykle projevuje takzvanými replikami (tj. poznámkami internetových komentátorů o nesprávnosti litevštiny). Historický a teoretický přehled otázky v monografii je dlouhý a podrobný: obsahuje teoretický úvod (dalo by se říci encyklopedického charakteru, s různými zajímavými podrobnostmi) o jazykovém plánování, standardizaci, preskriptivismu a deskriptivismu, vývoji spisovného jazyka, normativní lingvistice atd.; vysvětluje jemné rozdíly mezi těmito pojmy a jejich významové odstíny. Druhá část o jazykových ideologiích je rovněž podrobná a obsáhlá. Zabývá se různými otázkami: od formování spisovných jazyků až po spory mezi jazykovými liberály a normativci, které v současnosti probíhají v Litvě, a dalšími tématy. Pokud by někdo tvrdil, že některá zmiňovaná fakta jsou pomíjivá a sotva mají trvalou hodnotu, bylo by možné oprávněně odpovědět, že údaje na internetu nejsou věčné a že jejich shromáždění, uspořádání a přehled jsou samy o sobě cenným dokumentem epochy. Za hlavní příčinu, proč se jazyk internetu vzdaluje podobám ustáleným v knihách 20. století, považuje autorka takzvanou d(st)andardizaci, zatímco zmíněné procesy autoregulace chápe jako protireakci na de-standardizaci (s. 14). Přirozeně pak vyvstává potřeba vysvětlit, co byla ona standardizace jazyků. Autorka tvrdí, že standardizaci jazyků vytvořily normativní postoje, které v 18. století v Evropě vzkvétaly (s. 20 a jinde; někdy se jejich počátky kladou již do 16. století, s. 185). Recenzent by mohl dodat, že zmíněné dobové postoje ovlivňovala také skutečnost, že klasické jazyky (latina a starořečtina), tehdy považované za důležité, byly značně standardizované; moderní evropské jazyky však nejvíce standardizoval centralizovaný vzdělávací systém v říších 19. století. Například ještě v 17. století se mělo za to, že různé pravopisné podrobnosti, které by měl znát každý, jsou spíše záležitostí sazeče a korektora než autora; později se rozhodlo, že se budou vyučovat ve školách, tedy že budou závazné pro všechny, a už si nikdo nedokázal představit, že by tomu mohlo být jinak2. 1 Například v příručce pro korektory tiskárny vydané roku 1608 vidíme, že psaní slov dohromady a zvlášť nebo používání velkých písmen (v němčině) je záležitostí tiskaře (s. 24–26), zatímco autoři rukopisů jsou vyzýváni, aby do svých textů sami doplnili diakritická znaménka (v latině), aby to tiskaři usnadnili (s. 33). Zdroj: Hornschuch Hieronymus 1608: Ὀρθοτονογραφία, Hoc est: Instructio operas typographicas correcturis [...]. Lipsiae. 2 Srovnejme například stále se vracející diskuse o „správné“ délce litevské pomlčky či podobě uvozovek. S příchodem počítačů se každý, kdo píše, stal jakoby sazečem ve vlastní tiskárně, a tyto diskuse typografického rázu tak někdy dosahují komických výšin pedantství, 284 Acta Linguistica Lithuanica LXXX Rita Miliūnaitė Jazykové normy a jejich interakce v internetové komunitě. Pojednání o historii otázky v monografii začíná novověkem; antické jazyky v ní nejsou probírány, protože se vyznačovaly značným stupněm standardizace a dalšími rysy připisovanými moderním jazykům (například termín koinē zmíněný v monografii pochází ze starořeckého slova κοινή a samotná existence tohoto slova svědčí o existenci daného jevu). Mimochodem, standardizace antických jazyků probíhala poněkud jinak než u dnešních jazyků: v Atice neexistovaly dnešní jazykové akademie, komise ani rady, ale standardizační procesy probíhaly prostřednictvím tehdejšího vzdělávání; největší vliv měla díla klasických autorů, jejichž jazyk byl považován za vzorový a hodný následování. Antické jazyky byly v Evropě velmi důležité až do 19. století a ovlivňovaly také úvahy o standardizaci nových jazyků. Také historie sanskrtu by nabídla mnoho zajímavého materiálu těm, kdo se zajímají o standardizaci jazyků (samotný jeho název znamená „zdokonalený“ či „uspořádaný“ a nejstarší normativní dílo o sanskrtu vzniklo v polovině 1. tisíciletí př. n. l.). Samozřejmě, moderní litevština, a zvláště její užívání na internetu, pro témata probíraná v monografii pravděpodobně nebyly nezbytné; dědictví klasického starověku se však zcela vyhnout nelze: na s. 91 se připouští, že „pojetí jazykové normy tvořené dvěma složkami [tj. reálnou a kodifikovanou] se v Evropě vyvinulo již od antiky“. Na s. 75 a 184–185 monografie jsou zmíněna data z 16. a 17. století, kdy byly založeny akademie některých dnešních evropských jazyků. Za jejich obdobu v Litvě se, mutatis mutandis, považuje Litevská jazyková komise založená roku 1961 (s. 76). Zde by se dalo dodat, že i v meziválečném období existovala v Litvě Terminologická komise (1921–1926), v níž působil prezident Antanas Smetona a další významné osobnosti; tato instituce je v monografii zmíněna pouze v poznámce 45 na s. 76; možná by stálo za to věnovat jí více prostoru. Dar kita vertus, net ir Danieliaus Kleino Lietuvių kalbos gramatikos (1653) pratarmėje įskaičius galima rasti nors ir lakoniškai išreikštų, bet iš esmės tokių pat kalbos standardizavimo idėjų, kuriomis vadovavosi ir to meto Vakarų Europos akademijų kūrėjai, pavyzdžiui: Ergo. Excolamus unam aliquam Dialectum, quae communissima, omniumque optima esse censetur („Taigi ištobulinkime kurią nors vieną tarmę, kuri visų yra laikoma bendriausia ir geriausia“). Vadinasi, ir lietuvių kalbos, ir kitų kalbų standardizavimo ištakos yra kiek senesnės, nei galėtų susidaryti įspūdis iš monografijoje paminėtų datų. Bohužel, jak je všeobecně známo, lingvisté se v naší době často stávají terčem posměchu. Monografie se o tom zmiňuje a v zásadě uznává, že negativní postoj k některým novotvarům či jiným návrhům lingvistů, jakož i z toho vyplývající například zda má být číslo poznámky pod čarou před čárkou, nebo za ní, zda má mít písmeno i s přízvukem pod značkou přízvuku ještě tečku, či nikoli. Recenzijos / Reviews 285 MINDAUGAS STROCKIS Posměch, kterým jazykovědci častují, mohl být vyvolán neuváženými rozhodnutími samotných jazykovědců. Na obálce knihy je vyobrazen slavný případ „šnygčio“. Rozebírá se i v textu knihy: „Šnygis jen lidem vsugeroval, že jakmile se na internetu objeví článek s titulkem obsahujícím ono zakázané slovo, je jisté, že komentující si neodpustí na něj reagovat“ (s. 394). Ačkoli to autorka monografie neříká zcela přímo, z předložených materiálů začínají vystupovat jak příčiny války kolem tohoto slova, tak způsoby jejího řešení: i když se navrhuje výraz používat (v tomto případě snad ani ne používat, ale mnozí jej vnímají jako používaný) a podle všech formálních kritérií jazykovědy se zdá být vhodný, pro většinu uživatelů jazyka je nepřijatelný; bylo by moudré zvážit, zda stojí za to jej důrazně prosazovat, aby škoda způsobená touto iniciativou (ztráta důvěry, posměch, oslabená autorita „jazykovědců“) nepřevážila nad přínosem (formální pracovní správnost apod.). Ačkoli, jak již bylo řečeno, tato myšlenka v monografii přímo vyslovena není, při četbě vzniká dojem, že se někdy skrývá mezi řádky, což je skvělé. Za zmínku také stojí, že posměch nešťastným rozhodnutím jazykovědců je v litevské kultuře starším jevem než začátek 21. století. Například ve zmíněné meziválečné Terminologické komisi působil Stasys Dabušis (1889–1974), snad první předobraz folklorního „podivínského jazykovědce“, který vytvořil neujatá nová slova, jež se stala součástí „jazykově“ posměšného folkloru. Ačkoli monografie několikrát zmiňuje současné posměšné výrazy „kalbinai“, „kalbšiai“ aj. (zejména s. 228), je zajímavé připomenout, že výraz z dob Smetonovy vlády odpovídající dnešnímu „kalbinis“ zněl „kalbatais“ (s. 228, poznámka 142). Zdá se, že nejen láska k litevštině (někdy bolestná a plná hádek), ale i posměch, který snadno dopadá na „kalbinua“ či „kalbataise“, je starým jevem litevské kultury. Přestože se jazykovědci setkávali s výsměchem svým návrhům jak za Smetonovy vlády, tak dnes, celkový postoj společnosti ke správnosti jazyka není tak negativní. Tato monografie to dokládá řadou shromážděných údajů. Několik citátů: „Ačkoli zájem společnosti o jazyk nepolevuje, možná naopak – roste“ (s. 14); „jazykové normy regulují sami uživatelé jazyka ‚zdola‘, a nejsou jim vnucovány ‚shora‘“ (s. 23); „[internetoví komentující] někdy svým jazykovým citem a schopností postřehnout jemné odstíny výrazových prostředků litevštiny předčí profesionální autory článků internetových médií“ (s. 449). Všechna tato tvrzení autorky jsou přesvědčivě doložena citáty ze skutečných internetových komentářů. Je pravda, že sami internetoví diskutující někdy bohužel takové požadavky sami na sebe nevztahují a při kárání druhých za přešlapy sami používají různé jazykové ohavnosti (jako by šlo o jazykový ekvivalent rány pěstí do stolu); takové příklady najdeme i v monografii. Autorka nakonec dochází k závěru, že zájem o správnost litevštiny na internetu přinejmenším neklesá. Recenzent to může potvrdit ze svých pozorování. 286 Acta Linguistica Lithuanica LXX Rita Miliūnaitė Jazykové normy a jejich autoregulace v internetové komunitě. Lze to potvrdit. V litevštině jsou skryty silné životní síly, fungují zdravé autoregulační procesy a tato monografie to přesvědčivě ukazuje. Monografie také uznává, že příčiny některých zjevných nedostatků, například nepoužívání diakritických znamének, jsou jednoduché a technické: „Šepasis“ způsob zápisu se na internetu prosadil a stále přetrvává z několika důvodů. Bez diakritických znamének se píše ze zvyku, který vznikl v době, kdy elektronické komunikační prostředky (mobilní telefony, elektronická pošta apod.) nedokázaly podporovat litevské znaky, a někteří uživatelé těchto zařízení (častěji mobilních telefonů) je dodnes neumějí přizpůsobit technickým možnostem, které již byly vytvořeny (s. 333). Stručně řečeno, všechno začalo nedokonalostí raných zařízení a později se z toho stal jakýsi kulturní zvyk. Lze dodat, že v té fázi, kterou jiné jazyky již překonaly, pokud jde o nosovky a další diakritická znaménka standardního pravopisu, se litevština stále nachází u přízvukových znamének: ačkoli dnes již existují technické možnosti je používat, chybějí pohodlné klávesnice i kulturní zvyk. Například na s. 364 monografie jsou citovány příklady, kdy se přízvuk označuje velkými písmeny a nikomu to nevadí – přestože zadávat označení přízvuku je již v zásadě možné i na telefonech (jen nejsou k dispozici vhodné pohodlné klávesnice a samozřejmě chybí zvyk či každodenní potřeba). Mezi dalšími výstižnými postřehy monografie uznává, že termín jazyková kultura je v podstatě výtvorem východního bloku (s. 34), který se do jazyků západní Evropy velmi obtížně překládá (vědí to všichni, kdo někdy překládali do angličtiny dodatky k diplomům, než se začaly překládat centralizovaně). Proto je velmi vítaná volba autorky monografie používat termín normativní lingvistika. Monografie je obsáhlá, podložená a hodnotná; skrývá se v ní jak pečlivý desetiletý výzkum, tak výstižné postřehy i cenný dokument epochy, a především přináší podložené závěry: „Mají jazykové projevy na internetu při zcela objektivním pohledu nějaký smysl a praktický přínos? Zdá se, že ano. Vliv internetové komunity na kvalitu práce médií uznávají i sami pracovníci médií“ (s. 438). Jak tedy řešit otázku správného užívání litevštiny na internetu i v životě? Působivé postřehy se skrývají přímo v monografii; možná je bylo možné zdůraznit ještě více. Podívejme se na tyto citáty: „V anglickojazyčném elektronickém diskurzu se nejčastěji ti, pro něž angličtina není mateřským jazykem, bičují za její nesprávné užívání, protože tato internetová lingua franca je v globálním měřítku považována za formu kulturního kapitálu“ (s. 127, zvýrazněno v citátu). „David Crystal [významný britský lingvista] se podivuje, že učebnice angličtiny se dodnes velmi dobře prodávají a lidi zajímají tytéž věci jako před 250 lety“ (s. 183, zvýrazněno v citátu). Tak se ukazuje, že správné užívání litevštiny nejvíce rozkvete tehdy, když se stane „formou kulturního kapitálu“. Údaje shromážděné v monografii Recenzijos / Reviews 287 MINDAUGAS STROCKIS ukazuje, že se postupně takovým stává, přestože se někdy zaplétá do sporů jazykových autorit a normotvůrců nebo do příspěvků laiků o některých jazykových návrzích. Možná současní jazykovědci (a autor této recenze je jedním z nich, bývalým členem VLK) stejně jako jejich předchůdci, smetonovští jazykovědci, občas zapomínají podívat se na sebe zvenčí. Trocha autority, trochu uměřenosti a shovívavosti, o něco více moudrosti při rozlišování důležitých věcí od nedůležitých, méně kárání a více zajímavých vysvětlení však nakonec vše napraví. Budeme-li jednat moudře, klidně, ale rozhodně odstraňovat technické nedostatky neergonomických klávesnic a občas brzdit nějaký nevybroušený příspěvek, vše bude v pořádku a učebnice litevštiny se budou dobře prodávat ještě po mnoho staletí. To nám přesvědčivě dokazuje vynikající monografie Rity Miliūnaitė. Doručeno 26. května 2019. MINDAUGAS STROCKIS Vilniuská univerzita Univerzitní ul. 5, LT-01131 Vilnius, Litva [email protected] 288 Acta Linguistica Lithuanica LXX