Juozas Pabrėža. „Žemaičių kalba ir rašyba“

JŪRATĖ PAĖDIENĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: syntax, sémantika a pragmatika staré i současné litevštiny, dějiny litevské kultury a církevních textů. DOI Juozas Pabrėža ŽEMAITSKÝ JAZYK A PRAVOPIS VĚDECKÁ MONOGRAFIE Šiauliai: Vydavatelské oddělení knihovny Univerzity v Šiauliai (Bibliotheca actorum humanitaricum universitatis Saulensis, kniha č. 17), 2017, 336 s. ISBN 978-609-819-10-1, ISSN 1822-7278 Monografie Juoze Pabrėži Žemaitský jazyk a pravopis (dále jen ŽKR), která vyšla koncem roku 2017, je důležitá nejen pro dialektology, ale i pro každého, koho zajímá žemaitská identita, protože tato kniha odhaluje nejdůležitější, nejzajímavější a nejlépe prozkoumané, ale i naopak – výzkumem opomíjené složky tohoto fenoménu a jejich výjimečnost jakožto možnost projevu a rozpoznání žemaitské identity. ŽKR může zaujmout a je určena dvěma různým typům čtenářů. Prvním typem je emocionálně neutrální čtenář, který se zajímá o litevská studia a dialektologii: žemaitský jazykový systém je popisován ve vztahu ke spisovné litevštině (to se odráží jak ve srovnávacích formulacích zdůrazňujících rozdíly mezi oběma jazykovými systémy, tak v ilustračních příkladech, které téměř vždy1 uvádějí odpovídající podobu či význam ve spisovném jazyce). ŽKR má však i druhého, emocionálně citlivého adresáta. Tato kniha je velmi důležitá pro každého Žemaita či člověka žemaitského původu, protože žemaitská abeceda (s. 167), pravidla praktického pravopisu (s. 168–194) a vysvětlení fonetické transkripce (s. 37–40), které obsahuje, umožňují osvojit si základy elementární gramotnosti. ŽKR 1 Až na několik případů, které se zcela shodují se spisovným jazykem, srov. například podobu laukas „rosa“ v jižní žemaitštině, kterou autor uvádí na s. 74. Straipsniai / Articles 267 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ popisy výzkumu žemaitské kultury (s. 17–36) a žemaitského jazyka (s. 41–113), texty zachycující žemaitské promluvy v různých nářečích (s. 114–144) a soubor žemaitské literární tvorby nazvaný Žemaičių rašõs pavyzdžiais (s. 195–300), stejně jako odkazy na literaturu věnovanou různým aspektům projevů žemaitství (s. 301–309), umožňují čtenářům této knihy seznámit se s projevy a svébytností žemaitství v celé šíři. Ve dnech 19.–20. října 2017 se v Institutu litevského jazyka konala pátá konference na památku Alekse Girdenise (1936–2011) s názvem „Proměny jazyků a nářečí“. Juozas Pabrėža na této konferenci hovořil o počátcích a tradicích žemaitského písemnictví a ve svém výkladu obsáhl období od první litevské knihy (1547) a žemaitství Martynase Mažvydase až po současnost a žemaitské hnutí, které přišlo spolu s národním obrozením, i publikaci Žemaičių rašõs2, kterou v roce 1998 vydali Aleksas Girdenis a Juozas Pabrėža. Tehdy se přednášející zmínil, že už sám připravil knihu o žemaitském jazyce a písemnictví. Důležitý však nebyl jen tento výrok nebo obsah celé přednášky – největší dojem na posluchače zanechal samotný způsob jejího přednesu. Přednášku začal ve spisovné litevštině, ale u jednoho z tvrzení, které ilustroval žemaitským příkladem, přešel do jiného jazykového kódu. Juozas Pabrėža se ke spisovné litevštině už nevrátil. Podobná metoda „žemaitského zaříkávání“ je uplatněna také v recenzované knize: výkladové části ŽKR jsou podány litevsky a po nich následují žemaitské texty ilustrující dva odlišné systémy, jimiž se žemaitská mluva zachycuje v písmu – přesný a přibližný (první je vhodný pro ty, kdo žemaitsky mluví, i pro ty, kdo tak nemluví; jde o takzvanou zjednodušenou fonetickou transkripci, „založenou na přesném zápisu zvuků podle jejich sluchového vnímání“ (s. 37); druhý systém zápisu – praktický pravopis, s nímž se čtenář ŽKR seznamuje, je určen k zachycování každodenního a/nebo literárního žemaitského jazyka; vizuálně působí tento systém mnohem jednodušeji, avšak právě on vyžaduje od čtenáře dovednost žemaitsky mluvit a od toho, kdo jej začíná prakticky používat, i značnou znalost zákonitostí žemaitského jazyka, které ŽKR objasňuje srovnáním se zvukovým systémem spisovného jazyka). Na přebalu knihy je žemaitské představení autora ŽKR: Eso Skouda žemės žmogos. [...] Pabrėža Jūzas. Recenzovanou monografii tvoří Předmluva, Úvod, dvě výkladové části Žemaitský jazyk a Žemaičių rašõs (obě obsahují ukázky textů, které představují tyto dva odlišné systémy vyjadřování – mluvení a psaní), seznam literatury, rejstřík příjmení a resumé The Samogitian Language and Writing. Při hodnocení struktury knihy poněkud zarazí pouze umístění kapitoly Transkripce nikoli do části Žemaitský jazyk, nýbrž do Úvodu, který by – nebýt této vsuvky věnované základům transkripce – bylo možné charakterizovat jako přehled výzkumu žemaitského původu a sebeuvědomění, v němž se pojednává o označení Žemaičiai (s. 17–19), kulturním 2 Dar plg. Urbanavičienė, Jaroslavienė 2018: 144. 68 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija žemaitském hnutí (s. 20–25) a činnosti Žemaitská kulturní společnost založené 27. listopadu 1988 (s. 26–30), jakož i o otázkách žemaitské identity (s. 31–36). Při výkladu různých interpretací původu slova žemaičiai zdůrazňuje autor ŽKR dva významy tohoto jména v množném čísle: „Žemaičiai (s velkým počátečním písmenem) označuje kraj, zatímco žemaičiai (s malým počátečním písmenem) obyvatele“ (s. 17). Podle Juoza Pabrėži je pojmenování kraje množným tvarem Žemaičiai mnohem starší než místní název Žemaitija (ten „se začal šířit po obnovení tisku“ (s. 19)). V kapitole Žemaitská identita (s. 31–36) jsou uvedeny dva přístupy k původu Žemaitů: archeologové Pranas Kulikauskas, Adolfas Tautavičius, Albinas Kuncėvičius, Adomas Butrimas a Vladas Žulkus na základě svých výzkumů předkládají koncepci Žemaitů jako samostatného baltského kmene (nebo samostatné etnické jednotky), zatímco historici Alvydas Nikžentaitis a Edvardas Gudavičius, lingvisté Giedrius Subačius a Zigmas Zinkevičius a etnolog Petras Kalnius je chápou jako subetnos, subnárodnost, podnárod či etnickou skupinu (s. 31). Žemaitskou identitu a její svébytnost Juozas Pabrėža charakterizuje na základě výzkumů lingvistek Reginy Kliukienė, Rasy Kviklytė, Kazimierase Župerky a Silviji Papaurėlytė, etnologů Auksuolė Čepienė, Vaidotase Pakalniškise, Petra Kalniuse a Stasia Gutautase, etnopsychologa Remigijuse Bluma a etnomuzikoložky Loret y Sungailienė, přičemž zvláště zdůrazňuje, že „nejdůležitějším a nejvýraznějším prvkem tradiční žemaitské kultury, který nejzřetelněji charakterizuje, identifikuje a reprezentuje žemaitskou identitu, je žemaitský jazyk“ (s. 36). Kapitola Žemaitský jazyk začíná otázkou statusu – jazyk, nebo nářečí? Mezi argumenty potvrzujícími status jazyka se uvádějí spojitost a rozdíly žemaitského jazyka oproti spisovnému jazyku a ostatním nářečím; zdůrazňuje se přitom, že „žemaitský jazyk má všechny nejdůležitější roviny, parametry či součásti každého jazyka: fonetiku, morfologii, syntax a lexikum“ (s. 47). Autor zdůrazňuje své osobní přesvědčení, že sám „pevně zastává názor, že existuje žemaitský jazyk se třemi výraznými nářečími (severní Žemaité donininkai, jižní Žemaité dūnininkai, západní Žemaité dounininkai), s podnářečími telšských a kretingských severních Žemaitů a varnišských a raseinských jižních Žemaitů a s četnými menšími mluvními varietami a jejich variantami“ (s. 48). Celkový obraz žemaitského jazykového systému je tedy v ŽKR podán prostřednictvím popisu nejvýraznějších rysů hlásek, prozodie, morfologie, syntaxe a lexika, které jsou vlastní žemaitskému jazyku (a zároveň jeho nářečím a mluvním varietám)³. V této recenzi se k označení celku žemaitských nářečí rovněž používá 3 Je obvyklé, že se nářečí nejprve popisují na základě nejobecnějších rysů a poté se pozornost soustředí na jedno konkrétní nářečí či podnářečí. Například v knize Z. Zinkevičiuse Dialektologijoje jsou nejprve uvedeny nejvýraznější rozdíly mezi Žemaity a Aukštaičiai (Zinkevičius 194: 85–105), načež se probírají jižní Žemaité (raseinští a varniští), severní Žemaité (telšští a kretingští) a fonetické a prozodické rysy vlastní západním Žemaitům (tamtéž, 106–123). Recenzijos / Reviews 269 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ pojem žemajštiny, proto bude pozornost věnována také tomu, zda je při chápání postavení souhrnu variant žemajtského mluveného projevu jako jednoho jazyka, a nikoli nářečí, vhodné v ŽKR automaticky přejímat a používat termíny obvyklé v dialektologických popisech. Jak již bylo zmíněno, žemajština je v ŽKR popisována na základě spisovného jazyka4. Takový referenční systém je běžný v tradici litevských dialektologických popisů a v mnoha případech tato strategie monografii nijak nebrání (status ŽKR jako vědecké monografie ukazuje, že jejím hlavním adresátem je osoba ovládající spisovnou litevštinu a obeznámená s její strukturou). Například zvukové rysy žemajtských nářečí a podnářečí se probírají s uvedením protějšků hlásek spisovné litevštiny uo, ie, o, ė, ai, ei, u, i,5, am, an, em, en, ą, ę, ų, į, popisem výslovnostních zvláštností měkkých č, dž a některých dalších souhlásek i redukce koncovek. Popis žemajštiny obsahuje řadu ilustrací uvádějících jak pravidelnosti, tak výjimky. Například při výkladu žemajtských protějšků dvojhlásek ie, uo (s. 49–52) se probírá jak „nepodřizování se“ pravidelnostem změn, tak zachování těchto hlásek v přejatých slovech, jako jsou miests, sviests; uvádějí se nejen varianty přípony -ien (například v příjmeních vdaných žen, srov. Butkėnė, a v názvech jídel, srov. bulbėnė, lapinė), ale také případy, kdy „místo uo, ie mají všichni Žemaité dlouhé samohlásky ū, ī nebo krátké samohlásky u, i, např. Jūzaps / Jūzops ‘Juozapas’, […] kūnėr ‘kuomet, kada’, kėutė-mėt ‘kitą’, kažekumėt ‘kažin kada’, tūmėt ‘tada’, vėsumėt ‘visuomet, visada’, tūjau ‘tuojau’, lītös ‘lietus’ […]“ (s. 51), přičemž jsou zmíněny také podoby hlásek uo, ie v některých slovech s „opačnými vztahy“ (např.: pùks ‘pūkas’, vėšnė ‘vyšnia’) nebo protějšky nerespektující pravidelnost (srov.: „[j]sou možné i zcela neočekávané podoby uo, ie, např.: juokūte ‘juokauti’, […] švėstė ‘šveisti’.“ (s. 52). Pro ŽKR je příznačný jednoduchý, věcný popis a je zřejmé, že o něj autor záměrně usiluje6. V některých případech však čtenáři předkládané zvláště zjednodušené vysvětlení vzbuzuje pochybnosti o smysluplnosti takového přístupu. Srovnejme například úvodní část popisu protějšků spisovného uo, ie v jihžemajtském nářečí a celý odstavec, který naznačuje, že sám Autor není nakloněn zjednodušené verzi (a jako vědec by ani neměl být), srov.: Jižní Žemaité […] mají místo uo, ie hlásky podobné dlouhým ū, ī, např.: dūna ‘duona’, […] svīts ‘šviesas’ […]. Je pravda, že někteří lingvisté (A. Girdenis, J. Bukantis, D. Atkočaitė, „Lietuvių kalbos tarmių 4 Je pravda, že někdy se rysy žemajštiny v ŽKR srovnávají také s těmi typickými pro aukštaitštinu, např. s. 75–76. 5 Poměrně značná pozornost je věnována také případům regresivní asimilace u, i, jimiž se podnářečí severní žemajtštiny telšiai liší od podnářečí severní žemajtštiny kretinga, a jejich rozboru (srov. s. 57–62). 6 Odkaz v předmluvě umožňuje považovat to za jeden z cílů knihy, totiž „popsat žemajštinu, její výjimečnost co nejjednodušeji, srozumitelně a přístupně“ (s. 11). 270 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija sestavovatelé chrestomatie“7 tvrdí, že se zde nevyskytují dlouhé samohlásky (monoftongy) ū, ī, nýbrž dvojhláskám blízké útvary (diftongoidy) uⁿ, iⁿ, např.: dūⁿna ‘duona’, [...] sūⁿts ‘svietas’ [...]. Různými výzkumy a experimenty bylo totiž prokázáno, že protějšky spisovných ie, uo a y, ū v jihžemajtském nářečí nejsou zcela totožné hlásky, neboť se liší tvary jako rīts ‘rietas’ a rīts ‘rytas’, lītē ‘lieti’ a lītē ‘lyti’ [...]. (s. 50)8 V ŽKR se žemajtská zvuková svébytnost popisuje se snahou upoutat pozornost nejen čtenářů, kteří žemajštinu neovládají (srov. například nepřípustnost severožemajtských ou, ei ve spisovné litevštině, která má ou pouze v přejatých slovech klounas, šou (s. 49–50)), ale také samotných Žemaitů, kteří se snaží správně vyslovovat slova spisovného jazyka, srov.: [...] většina Žemaitů (kromě západní části) vůbec nemá dlouhé napjaté samohlásky o, ē. Naučit se vyslovovat hlásky, které v systému mateřského jazyka nejsou, je nesmírně obtížné. Proto nejeden Žemaita, i když se spisovný jazyk naučil docela dobře, svou skutečnou původní příslušnost obvykle prozradí dvojhláskovou výslovností samohlásek o, ē. (s. 53–54) Takové odkazy propojující odlišné fonetické systémy jsou v dialektologických popisech litevštiny běžné9, nicméně v ŽKR se tak děje na základě mnohem většího množství příkladů (srov. případy změny novějších souhlásek f, ch, h očekávaných v mezinárodních slovech, přejatých slovech či vlastních jménech na systémově obvyklé protějšky p, k, g (například Ādūlis ‘Adolfas’ [...], kuligāns ‘čuliganas’ [...], gīms ‘himnas’ [...] a jejich úplného vypuštění (srov. aktārs / ek tārs ‘hektaras’ [...]), přidávání a vkládání souhlásek j (před i, e, ė) a v (před uo) (srov. jīd ‘ėda’ [...], vūobōs ‘uobolys’, vūobėlē ‘obelės’ [...]), jakož i jejich vymizení, změkčování apod. (viz s. 70–71). V kapitole Prozodijos ypatybės se probírají přízvukové zvláštnosti typické pro Žemaité (s. 74–84) a popisují se jejich přízvuky – lomený a průběžný – i určitá varianta prostého přízvuku – střední – (s. 85–86); zmiňuje se také, že na některých místech Žemaitije „se rozlišují intonace vzniklé přesunem přízvuku“ (s. 86) a že intonační činitelé mohou vést i ke změnám určitých přízvukových intonací (s. 87). Uvádí se zde také, jak mohou znalosti zvláštností žemajtského přízvukování a intonací pomoci při výuce a osvojování přízvuku spisovného jazyka (s. 83–84). Čtenář, který se o dialektologii nezajímá, a zejména Žemaita, však při čtení části ŽKR Kirčiavimą (s. 74–78) musí být trpělivý, neboť se zde na základě teorie pravidelnosti posunu přízvuku jako samozřejmé 7 Viz Bacevičiūtė a kol., ed. 2004. 8 Apie šiuos diftongoidus dar plg. Zinkevičius 1994: 105. 9 O vlivu nářečí a obtížích, s nimiž se Žemaité setkávají při výslovnosti ve spisovné litevštině, viz Zinkevičius 1966: 20–21; 1994: 126–131; Grinaveckis 1973: 31–35. Recenzijos / Reviews 271 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ V těchto souvislostech jsou popsány přízvukové vlastnosti žemaitštiny, které se liší od spisovného jazyka (přesněji řečeno, projevují se určitým způsobem v určitých oblastech jednotlivých nářečí). Bez jakéhokoli teoretického vysvětlení a odkazů se začal užívat termín přesun přízvuku, který jako by řešil úskalí pojetí žemaitštiny navrženého v ŽK, neboť žemaitům, kteří vycházejí z rámce svého porozumění mateřskému jazyku, může být bez jakéhokoli úvodního teoretického seznámení a odkazů na podmíněnost diskurzu obvyklého u akcentologů10 obtížné pochopit, na základě čeho se jim jejich přirozený způsob přízvukování označuje jako podmíněný či všeobecný přesun přízvuku (viz bod 4 níže uvedeného citátu). Srov. poněkud zkrácený začátek kapitoly Přízvukování: Podle přízvukování lze Žemaity rozdělit do čtyř oblastí: 1. V celé nejjižnější části Žemaitů (Šilutė, Vainutas, Pagėgiai, Tauragė, Skaudvilė, Eržvilkas) je přízvukový systém velmi podobný spisovnému jazyku, tj. přízvuk se ve všech případech zachovává a nepřesouvá, např.: pugā ‘pūgā’, gīvā ‘gyvà’, laũkš ‘laũkš’ [...], žaltis ‘žaltýs’, ragù ‘ragù’, mažõs ‘mažõs’. Všichni ostatní Žemaité mají nějaký typ přesunu přízvuku z koncovky na začátek slova. Rozlišují se dva typy přesunu přízvuku: podmíněný a všeobecný. Podle kvantity slabiky, na niž se přízvuk přesouvá, se podmíněný přesun přízvuku dělí na dva stupně. 2. Ve velmi malé oblasti jižních Žemaitů, kolem Raseiniai, Viduklė, Nemakščiai a Lyduvėnai, se vyskytuje přesun přízvuku druhého stupně: přízvuk se přesouvá z krátké koncovky na předposlední dlouhou slabiku, např.: pūgā ‘pūgà’, gīvā ‘gyvà’, laũkš ‘laũkš’ [...], ale [...] žaltīs ‘žaltýs’, ragù ‘ragù’, mažõs ‘mažõs’. 3. Směrem na sever, v již o něco větší oblasti jižních Žemaitů kolem Pėžrantisu, Kražiai, Kelmė, Kiaunoriai, Šaukėnai a Kurtuvėnai, se přízvuk přesouvá podle podmíněného přesunu přízvuku prvního stupně (neboli intenzivnějšího podmíněného přesunu), tj. z krátké koncovky na předposlední slabiku libovolné kvantity (dlouhou či krátkou), např.: gīvā ‘gyvà’, dīnà ‘dienà’, laũkš ‘laũkš’ [...], ale [...] žaltīs ‘žaltýs’, ragù ‘ragù’, mažõs ‘mažõs’. 4. Většina Žemaitů (všichni severní a převážná část západních a jižních Žemaitů varniských) má všeobecný (intenzivní) přesun přízvuku: přízvuk 10 Srov. charakteristiku podmíněnosti tohoto termínu, kterou podal Vytautas Rinkevičius, a to nejen pomocí epitetu takzvaný, ale také při pojednání o tom, jak se spisovný jazyk stal východiskem pro srovnávání přízvukových systémů: „Ze systémových rozdílů v umístění přízvuku mezi nářečími je třeba především zmínit takzvaný přesun přízvuku z koncových slabik slova, charakteristický pro nářečí severní a severozápadní Litvy, které jsou v jiných nářečích obvykle přízvučné. [...] Spisovná litevština, která se utvořila na základě poměrně archaického západního aukštaitského nářečí, v němž se dobře rozlišují přízvukové melodie a nedochází k přesunu přízvuku, je vhodným východiskem pro výzkum dějin přízvukování“ (Rinkevičius 2015: 24; 25). 272 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija přesouvá se z krátké i dlouhé cirkumflektové koncovky na první slabiku libovolné kvantity, např.: gõž ‘gyvà’, bãisòs ‘baisùs’, [...] šãką ‘šakà’, [...] žãltįs ‘žaltìs’, [...] tėkrā ‘tikrai’, tīevā ‘tėvai’, [...] jōukās ‘juokais’ [...]. (s. 74–75) Je však třeba dodat, že později autor uvádí, že takové případy nejsou zdaleka nejčastější¹¹ (protože „[z] cirkumflektových koncovek Žemaité přízvuk nepřesouvají, např.: karklīns ‘karklynas’, šabakštīns ‘šabakštynas’, [...] perm ‘pirm’, ketām ‘kitām’, [...] arklēms ‘arkliams’, šimtāms ‘šimtams’ [...])“ (s. 75). Autor ŽKR pojednává o žemaitském přesunu přízvuku jako o jevu souvisejícím s takzvaným odsunutím přízvuku (s. 77) a vznikem vedlejších přízvuků¹² (s. 76–78), a jako o procesu, jehož původ a datování jsou předmětem diskusí (s. 83–84); zdůrazňuje, že přesun přízvuku není „zcela pravidelným a zákonitým jevem bez jakýchkoli výjimek“ (s. 78), a zvláště podrobně představuje dynamiku přesunu přízvuku (s. 78–83). Osa vědeckého zájmu Juoza Pabrėži byla po určitou dobu nejspíše tvořena takzvanými přesun přízvuku případy odporující teorii¹³, což vedlo k představení této teorie jako samozřejmosti v recenzované knize, neboť vhodnost pojmu přesun přízvuku v ŽKR není zpochybňována ani zdůvodňována. V ŽKR jsou rovněž místa, kde mohou popisy přesunu přízvuku jako jevu na první pohled působit, jako by si navzájem odporovaly (srov. tvrzení: „Dlouho se mělo za to, že přesun přízvuku je zcela pravidelným a zákonitým jevem bez jakýchkoli výjimek. Po prozkoumání rozsáhlého empirického materiálu (více než 61 000 příkladů) a statistickém zpracování výsledků [...], se však ukázalo, že žemaitský přesun přízvuku není statickým, nýbrž dynamickým jevem“ (s. 78) a „[p]ři výuce přízvukování i při jeho studiu lze vycházet dokonce z přesunu přízvuku, neboť je precizní, přísný a zákonitý“ (s. 88). Zdání rozporu by odstranila doplňující poznámka o povaze komunikačních situací v druhém případě, který se týká přízvukování jednotlivých slov; první případ na s. 78–82 totiž pojednává o souvislých textech¹⁴). 11 Srov.: „[Ž]emaité mají více koncovek s cirkumflexem než spisovný jazyk či jiná nářečí [...]. V žemaitštině je tedy na rozdíl od aukštaitských nářečí či spisovného jazyka označeným členem opozice cirkumflex, nikoli akut“ (s. 75). 12 Tak se označují případy, kdy „se po hlavním přízvuku objeví nový vedlejší přízvuk, který ve spisovném jazyce vůbec není (např. žodė ‘žodžiai)’“ (s. 77). Srov. příklady přízvukování slov vyznačujících se velkým počtem výjimečných přízvuků: „Vyskytují se slova dokonce se čtyřmi nebo pěti přízvuky, např.: [...] možēkontēs ‘muzikantus’, darbēninkūs ‘darbininkus’, [...] nabāpīrādi ‘nebeprigirdi’ [...]“ (s. 78). 13 Plg., pavyzdžiui, Pabrėža 1986. 14 Srov.: „V souvislém žemaitském textu se vyskytuje nemálo slov, z jejichž koncovek se přízvuk podle platných pravidel přesunu přesto někdy nepřesouvá, např.: [...] možēks ‘muzikas’, stuogā ‘stogai’, prostā ‘prostai’...“ (s. 78). Recenzijos / Reviews 273 JŪRATĖ PAKĖDIENĖ V kapitole Morfologické zvláštnosti (s. 89–101) se probírají slovní tvary, které se výrazněji liší morfologicky (nikoli foneticky) od spisovného jazyka či jiných nářečí. V ŽKR jsou popsány z hlediska nejvýraznějších rozdílů charakteristických pro jednotlivé slovní druhy – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, slovesa, číslovky a příslovce – a zároveň se pojednává o slovotvorbě (s. 100–101) a dvojhláskách (protože Žemaité si zachovali dvojhlásky nejen u zájmen, např.: vė́do, vė́d(ž)e, jọ́.do, jọ́.-d(ž)e, anọ́.do, aned(ž)e (s. 98), ale také u sloves, podstatných jmen, a dokonce i příčestí (viz s. 99)). Při rozboru syntaktických rysů ŽKR se zdůrazňuje schopnost Žemaitů vlastními prostředky vyjadřovat situaci, čas a průběh děje. Systém slovesného vidu u Žemaitů (zejména severních) je charakterizován nejen jako systém s průběhovým a ukončeným videm, ale také s videm přechodným (s. 103), který „se tvoří nejčastěji připojením příslovcí s oslabeným významem a zesilujících částic žem, lān, šalin, lygi, kietai, gatavai, kiaurai, viršų, arti, vietoje apod. k neurčitému slovesu“ (s. 102), srov.: sama chodíš do kostela a děti vedeš úplně „sama chodíš do kostela a děti vedeš, jak se patří“ (Židikai); [...] co ti zbude bez práce „co ti zbude bez práce“ (Mosedis); pobude a hned utíká, dlouho nevydrží „pobude a utíká – dlouho to nevydrží“ (Laižuva) (s. 103). Tato kapitola zdůrazňuje velmi výrazný protiklad v užívání prostých a předčasných časů, který je pro žemaitskou řeč charakteristický (s. 103–104), obvyklost vyjadřování evidenciality¹⁵ nazývaného vyprávěcím způsobem (s. 103) a také svébytné útvary příčinných konstrukcí (s. 104–106), které jsou charakteristické pouze pro Žemajty, a výjimečnost slovosledu (včetně kombinace nezvyklé pro spisovný jazyk, kdy se nejprve uvádí příjmení osoby a poté její křestní jméno, např. dívám se, Kaubris Kazimiers batėtos „dívám se – Kaubrys Kazimieras v bačkorách“ (Alsėdžiai) (s. 106). V kapitole Lexikální zvláštnosti (s. 107–113) jsou popsány skupiny slov, které si nejlépe uchovávají své významy. Osobitost žemaitské slovní zásoby je ukázána souborem slov rozdělených do několika tematických skupin. Tyto seznamy slov (s. 107–111) umožní žemaitskému čtenáři ověřit si, jak dobře skutečně zná žemaitskou slovní zásobu, ačkoli jejich cílem je nejspíš zaujmout nejen žemaitského čtenáře, protože žemaitská slova zde nejsou přepsána nářeční transkripcí, nýbrž jsou, jak je obvyklé ve slovnících, převedena do spisovného jazyka (srov. například pojmenování částí lidského těla – šlaņkai „kosti“, kūšinas „kost nohy“, išleži̇s „meziprstí“, pōpūtė „ztvrdlý puchýř, mozol“ (s. 107–108) – či pojmenování rostlin – brānė „zelený lusk hrachu nebo fazolí“, tatārška „puškvorec“, žąsniklas „orobinec“, pliōris „olej“ (s. 108)). Zde se probírají také další 15 Podle Axelio Holvoeta ztěžují určité formální vlastnosti a funkční zvláštnosti evidenčních forem jejich zařazení do systémů způsobu a modality; více o evidencialitě jako „parazitní kategorii“ viz Holvoet 2004: 107t. 16 Apie transponavimą žr. Pabrėža, Marčiukaitė, Leskauskaitė 2013: 17. 274 Acta Linguistica Lithuanica LXX X Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija Slova typická pro nářečí, která Žemaité užívají v jiném významu, např.: žygiai – žem. ‚domácí práce, péče o dobytek‘, kūlnai – žem. ‚modlitby se zpěvem‘ (s. 11). V kapitole Lexikální zvláštnosti se hovoří také o úloze a počtu výpůjček – zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že Žemaité mají méně výpůjček než ostatní litevská nářečí (s. 112–113). Druhou část recenzované monografie, Žemaitské pravopisné zásady, tvoří 7 kapitol: Stručná historie žemaitského písemnictví, Žemaitská abeceda, Samohlásky, Souhlásky, Dvojhlásky, Digrafy, Některé otázky morfologie, syntaxe a lexika a ukázky žemaitského pravopisu. Při výkladu dějin žemaitského písemnictví (s. 147–166) jsou nejprve uvedeny doklady užívání žemaitštiny v katechismu Martyna Mažvyda (1547), ve Wolfenbüttelské postile (1574) a v kancionálu přeloženém Saliamonasem M. Slavočinskisem (1646); představuje se žemaitský rukopisný text (nejstarší datování: 1636)17 i nejvýznamnější a nejvýraznější památka žemaitštiny 17. století – překlad knihy teologa sv. Bonaventury z polštiny, vydaný tiskem roku 1759 – ZWATAS PONA YR DIEWA MUSU JEZUSA CHRISTU-SA18. Následně se pozornost soustředí na období 19. století, které bylo pro rozvoj žemaitského písemnictví velmi důležité; především na základě výzkumů Giedriuse Subačiuse jsou představeny práce nejvýznamnějších žemaitských kulturních osobností 19. století – Jurgise Pabrėžy, Simona Daukantase a Motiejuse Valančiuse –, které se věnovaly žemaitsky psanému jazyku, byly v něm napsány nebo je vytvořili Žemaité (s. 149–151), a také gramatika, kterou roku 185 m napsal polsky Juozas Čiulda, Stručné úvahy o pravidlech gramatiky žemaitského jazyka, jež „shrnula tradici žemaitského psaného jazyka, promyšleně ji normovala a sjednocovala důslednost žemaitského písemnictví“19 (s. 151–152). ŽKR zdůrazňuje, že na přelomu 19. a 20. století, kdy se na základě jihozápadního aukštaitského nářečí utvářel společný litevský jazyk, potřeba žemaitského písemnictví přetrvávala: v tehdejším žemaitském tisku – týdenících Žemaitský přítel (1925–1940) a Žemaitská země (1940–1944) – se diskutovalo a vybízelo k psaní v žemaitštině (srov. výrok Jonase Jablonskise: „Ve prospěch jazykové kultury celého národa by bylo užitečné, kdyby Žemaité měli vedle literárního písemnictví i své vlastní“ (s. 156)); navrhovaly se různé varianty normovaného žemaitského pravopisu (J. Tautvydase, B. Jurgise) (s. 155–156) a vycházely žemaitsky psané povídky, přísloví, pořekadla, písně a básně (ve zmíněných časopisech a v antologii vydané roku 1938 uveřejňovali svou tvorbu zapsanou v žemaitštině Stasys Anglickis, Pranas Genys, Sofija Čiurlionienė-Kymantaitė a další autoři (s. 156–158)). Nová vlna žemaitského kulturního hnutí, která zesílila s národním obrozením, podnítila spojení sil 17 Viz Zinkevičius 1974. 18 Více viz Girdinis, Skirmantas, ed., 1998; Girdinis, Girdenienė 1997. 19 Subačius 1993: 5. Recenzijos / Reviews 275 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ k přípravě zásad žemaitského pravopisu a rozvoji tvůrčího sebevyjádření v žemaitštině: v roce 1991 vyšly Žemaičių rašybos patarimai, které připravil Juozas Pabrėža; z iniciativy Danutė Mukienė začaly vycházet žemaitské noviny A mon saka?, které se od roku 1993 změnily v časopis Žemaičių žemė. Rostoucí počet lidí, kteří chtěli a mohli psát žemaitsky, podnítil zpřesnění a zdokonalení základů žemaitského pravopisu, a proto Alekas Girdėnas a Juozas Pabrėža vydali v roce 1998 novou, doplněnou a opravenou brožuru Žemaičių rašyba20, která byla v roce 2002 znovu otištěna v časopise Žemaičių žemė, a stala se tak dostupnější širšímu okruhu čtenářů21. V dalších pěti kapitolách pravopisné části ŽKR se pozornost soustředí na zásady praktického žemaitského pravopisu. Po uvedení žemaitské abecedy se konstatuje, že zásady psaní žemaitských samohlásek jsou velmi blízké fonetickým zásadám („Psát je třeba tak, jak se vyslovuje tam, odkud pochází autor“ (s. 169)), zatímco souhlásky se píší stejně jako ve spisovném jazyce – morfologicky (s. 168). Po seznámení se zásadami psaní krátkých samohlásek i, ė, e, a, o, u, například: lis „lės“ [...], vėse „visi“ [...], medos „medus“, [...] taks „takas“, rode „rudi“, [...] šūs „šuo“ [...] (s. 169–170), ŽKR uvádí případy, které je třeba probrat zvlášť, například když se kvůli přízvuku v určitých pozicích prodlužují samohlásky (tzv. pozičně dlouhé), ale zapisují se krátkými písmeny („srov.: „uoka ‚vaiką‘ („skutečně“ dlouhá samohláska): taka ‚taką‘ (samohláska a prodloužená kvůli přízvuku)“ (s. 170)). Psaní krátkých samohlásek v koncovkách je probráno v 13 případech (s. 170–173), které mohou odradit toho, kdo se chce seznámit s pravopisnými pravidly. Žemaitského čtenáře je zde vhodné uklidnit: ve skutečnosti jsou tato vysvětlení nadbytečná a určena těm, kdo žemaitsky nemluví (nebo nemluví22). Probírají rozdíly mezi žemaitským fonetickým systémem a spisovnou litevštinou a uvádějí, v jakých případech se v koncovkách žemaitské samohlásky vypouštějí (srov. „1. Je-li koncovka krátká a nikdy nemůže nést přízvuk, samohláska se zcela vypouští. V takovém případě píšeme bez koncových samohlásek, např.: nė ‚nėsa‘, ved ‚veda‘, [...], top ‚tupi‘, [...] ples ‚pilas‘ [...]“ (s. 170–171)), zachovávají (viz popisy případů 2 a 3), dlouhé nahrazují krátkými (viz 4) apod. Těchto 13 bodů popisuje shody žemaitských koncovek se zákonitostmi a/nebo jejich variantnost v různých nářečích (srov. 12) a poslouží jako lekce o fonetické rozmanitosti žemaitských nářečí. Jeden z těchto bodů lze charakterizovat jako pokus o obnovu historicky ustálené tradice, který nabádá k porušení deklarované (viz s. 168; 169) fonetické zásady, srov.: ²⁰ Žr. Girdenis, Pabrėža 1998. ²¹ O něco později se verze tohoto vydání zpřístupnila také na internetu, viz: http://www.samogit.lt/ZZ_2013_1/ZZ_2013_1_p8_14.pdf a http://www.samogit.lt/ZZ_2013_2/ZZ_2013_2_geras_16-21.pdf. ²² Srov. například popis případu 10: „Krátké -u (nikoli -o!) se důsledně užívá v koncovkách množného čísla podstatných a přídavných jmen a zájmen mužského rodu, např.: tievus ‚tėvus‘, [...] plėkus ‚plikus‘, anus ‚juos‘, ketus ‚kitus‘ [...]“ (s. 173). 276 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija 13. Zvláštní pozornost je třeba věnovat instrumentálové koncovce ženského rodu. Nyní se stále více prosazují novější tvary s -a, například: ronka ‚ranka‘, luova ‚lova‘, stuora ‚stora‘, kėta ‚kita‘. Staří severní Žemaité však v těchto tvarech vyslovují samohlásku -o. Jde o rys zděděný z dávné minulosti, a proto musí být zachován i v psané žemaitštině. Pišme tedy: so pagalbo, kalbo, šako, balto, viso ‚s pomocí, řečí, větví, bílou, vším‘, so veino ronko ‚jednou rukou‘, želo galvo ‚šedivou hlavou‘, balto kato ‚bílou kočkou‘, so to gero motreško ‚s tou dobrou ženou‘ apod. (s. 173) Při seznamování s rozmanitostí výslovnosti (a tedy i pravopisu) předložek, předpon a slovních kmenů v různých nářečích (například spisovné spojce ir odpovídá v některých žemaitských nářečích monoftongizovaný ekvivalent vyslovovaný a zapisovaný jako krátké i, v jiných pak jako krátké ė) (viz s. 173–176) se doporučuje důsledně dodržovat fonetickou zásadu – „při psaní je třeba prostě vycházet z vlastního rodného nářečí“ (s. 175). Dále ŽKR popisuje pravopis dlouhých žemaitských samohlásek. Délka všech samohlásek se označuje vodorovnou čárkou²³, srov.: ī, ē, ė̄, ā, ō, ū. Dlouhé samohlásky v kmeni slova i v koncovkách se takto také píší, např.: vīrs ‚vyras‘, [...] sprēsk ‚spresk‘, [...] svēks ‚sveikas‘ [...], gerā ‚gerai‘ [...], drōsas ‚drąsus‘ [...], skūsti ‚skųsti‘ (s. 176–177). Správnost zápisu žemaitských ā, ē se doporučuje ověřovat podle odpovídajících tvarů ve spisovném jazyce, srov.: Především je třeba mít na paměti, že písmeny ā, ē je nutné označovat ty hlásky, které se vyslovují místo spisovných dvojhlásek ai, ei. Kdybychom je zapisovali stejně jako krátké samohlásky, takový zápis by nejen neodrážel skutečnou výslovnost, ale také by v textu rozmnožil počet různých tvarů slov psaných stejně. To by čtení textu velmi ztížilo. (s. 177) Zde se také upozorňuje, že ne všechny hlásky ā, ē odpovídající spisovným ai, ei (formulace užívaná v ŽKR zní „vzniklé přeměnou dvojhlásek ai, ei na samohlásky ā, ē“ (s. 178)) se vyslovují dlouze; srov. dvojí možnost kāp a kap ‚kaip‘ ve větě kāp to čė jedi kap mažos vāks ‚jak ty tady jíš jako malé dítě‘ (s. 178); připouští se proto, že krátce vyslovovaná ā, ē (přestože odpovídají spisovným ai, ei) se tak i zapisují. Probírají se zde také další způsoby vzniku dlouhých žemaitských samohlásek (například dlouhé ē v záporu, srov. nē, aš tēkrā navažiuosiu [...] ‚ne, opravdu nepojedu [...]‘ (s. 178–179). ŽKR uvádí, že „[d]louhé ē může vzniknout také stažením dvou krátkých samohlásek“ (s. 179). Při pohledu na uvedené příklady je však těžké tomuto tvrzení uvěřit. Zdá se, že jsou zapsány chybně, neboť neodpovídají fonetické zásadě deklarované v ŽKR, srov.: aš tēkrā nēso (<neso) by zde mělo znamenat ‚opravdu jsem tam nebyl‘, nēso ni matēs, ni girdējēs ‚ani jsem neviděl, ani neslyšel‘ 23 Pro žemaitský pravopis nejsou potřebné nosové samohlásky ą, ę, į, ų. O tom, které žemaitské samohlásky odpovídají nosovým samohláskám spisovné litevštiny, viz s. 180–181. Recenzijos / Reviews 277 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ (s. 179). Proto je také nadbytečné vysvětlení, že forma neso „nejsem“ vznikla z ne a esu24. Psát neso „nejsem“ s dlouhým ė je navíc nevhodné i kvůli jeho výskytu ve slově nėso „nepůjdu“, srov.: aš tékrà neso ten božės „opravdu jsem tam nebyl“ a aš tékrà ten nėso „opravdu tam nepůjdu“. Existují i další příklady ukazující, že pravidla pro psaní samohlásek v ŽKR nejsou založena pouze na fonetickém principu, srov.: „[j]estliže vyslovujeme a píšeme dlouhou samohlásku ve slovech virs ‚muž‘, vira ‚muže‘, pak se píše také ve slovech viròks ‚chlapík‘, virėlis / virielis ‚mužíček‘, přestože by se samohláska vyslovovala krátce“ (s. 180); podobně se vysvětluje pravopis slov grudlė ‚zrníčka‘ (protože grūds ‚zrno‘), grėžinis ‚vrtání‘ (protože grėžė ‚vrtat‘) aj. (s. 180). Mimochodem, v popisu pravopisných zásad souhlásek se uvádí, že morfologický princip se někdy uplatňuje i na samohlásky (srov.: „Je třeba mít na paměti, že morfologický princip se uplatňuje u souhlásek častěji než u samohlásek“ (s. 182)). Pravopis žemaitských souhlásek využívá 20 písmen: b, c, č, d, f, g, h, j, k, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž. Morfologický princip vyžaduje psát stejné části slova stejně bez ohledu na rozdíly ve výslovnosti, a proto se v písmu neoznačuje asimilace souhlásek, např. se píše darbs ‚práce‘, derbsio ‚budu pracovat‘ (ačkoli se obvykle vyslovuje darps, dèrpsio) apod. (s. 182). Morfologický princip se doporučuje dodržovat i při úplné asimilaci, srov.: „Když se při setkání dvou podobných souhlásek vyslovuje pouze jedna, je třeba v písmu v souladu s morfologickým principem označit obě souhlásky, např.: išsprouga ‚vyklouzlo‘, [...] ožžėlė ‚zarostla‘ [...]“ (s. 182). Psaní č, dž a t, d volí autor textu (srov.: „Je třeba psát tak, jak se mluví v místě, odkud autor pochází“ (s. 184)). Ve východní části Žemaitije se t, d zachovávají pouze před samohláskami typu e, např.: žemaitė ‚Žemaičané‘, žuodė ‚slova‘, ale říká se žemaičiū ‚Žemaičanů‘, žuodžiu ‚slov‘, zatímco v severozápadních žemaitských nářečích se t, d zachovávají ve všech pádech, srov.: žuodis ‚slovo‘, žuodės ‚slova‘, žemaitė ‚Žemaičané‘, žemaitems ‚Žemaičanům‘ apod. (viz s. 183–184). Zajímavý je výklad případů výslovnosti a pravopisu žemaitských protějšků f, ch, h ze spisovného jazyka. Množství příkladů umožňuje žemaitskému čtenáři ověřit si a ukázat, že se v běžné řeči přirozeně vyslovuje nejen mnoho vlastních jmen, ale i mezinárodních slov, takže je lze zapisovat pomocí vlastních p, k, g, např.: šoperis ‚řidič‘, arkiteks ‚architekt‘, bogateris ‚účetní‘ apod. Stojí také za povšimnutí, že tyto cizí souhlásky se ochotně zdůrazňují 24 Zde je užitečné uvést jako příklad fonologický princip uplatňovaný ve spisovném jazyce, jehož pravopis je podle převládajícího principu užívání písmen „morfologický (nebo morfofonologický), ale obsahuje také prvky fonologického a historického (tradičního) pravopisu. [...] Fonologický princip se uplatňuje tehdy, když se morfonologické alternace neprojevují (tj. když nedochází k neutralizaci) nebo když se slovotvorná souvislost příbuzných slov vytratila a už není vnímána (píše se aukštas, daiktas, protože se nespojují s ūga, dāgas). Fonologicky se píše také tehdy, když se hláskové střídání řídí neproduktivními tradičními pravidly (např.: vežu, nikoli *vežiu, bristi, nikoli *bridi [...].“ Girdenis and Ambrazas, red., 2006: 20. 278 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija v citoslovcích: fui, fi, cha cha, hop hop, aha, oho (s. 184) a při hovoru o vědeckých a uměleckých tématech (srov.: harmonėje ‚harmonie‘, Fausts ‚Faust‘, chuoralā ‚sbory‘, filosofėje / filusufėje ‚filozofie‘ apod.) (srov. s. 185). K označení měkkosti souhlásek se v žemaitském pravopisu používá apostrof, např.: vėlns nebo veļs ‚ďábel‘ (s. 185–186). Při zápisu žemaitských dvojhlásek a souhláskových skupin (viz s. 187–189) se lze spolehnout na sluch, srov. psaní severožemaitských slov s ou, ei, například ve slovech papuole ‚spadl‘, rodu ‚rezaví‘, snēgs ‚sníh‘, pēmu ‚beru‘ (s. 187). Oddíl Kai kurie morfologijos, sintaksės, leksikos dalykai oceňuje rozmanitost způsobů tvoření tradičních žemaitských příjmení (srov. příjmení dívek / žen vyskytující se na různých místech Žemaitije, např.: Botkalė nebo Botatė ‚Butkutė‘, Raudatė nebo Raudėtė ‚Raudytė‘, Šakalė ‚Šakytė‘, Vaškė ‚Vaškytė‘, Šikšnė ‚Šikšniūtė‘; příjmení dospívajících chlapců s -ūtis, -utis: Butūtis nebo Bututis ‚Butkus‘) a poznámky věnované pravopisu křestních jmen (viz s. 192–193). To jsou nejvýraznější tematické okruhy, které čtenáře ŽKR seznamují se základy žemaitského jazyka a pravopisu. Několik poznámek25 bylo připojeno v naději, že při přípravě nového vydání a/nebo vydání knihy v jiném formátu26 pomohou nalézt další argumenty pro hlavní myšlenku recenzované knihy, totiž že žemaitský jazykový systém jako celek lze hodnotit jako systém se statusem jazyka, nikoli nářečí. Lze očekávat, že Autor za tímto účelem předloží názory nezávislých hodnotitelů27 a nalezne nové vlastní argumenty28. Dvojí zaměření ŽKR na adresáta (v oddílu Žemaičių kalba je výrazněji patrný mluvčí spisovného jazyka, zatímco v oddílu Žemaičių rašyba uživatel žemaitského jazyka) dvojím způsobem strukturuje i výklad probíraných témat. Autorův vztah k adresátovi se v první a druhé části knihy liší – systém komunikace 25 Zde je zmíněno také několik zaznamenaných tiskových chyb: s. 63 sondėlė, s. 82 kāims, s. 103 ‚o karštybė bus [...]‘ -> ‚o karštybė būdavo [...]‘; s. 148 (viz Subačius 1998: 489) -> (viz Subačius 1998); s. 221 veizu: žmonės atseitoj kāp tik tas vaikēzas -> veizu: už monės atseitoj kāp tik tas vaikēzas; s. 302 Čiulda Juozas, 1993: trumpi [...] -> Čiulda Juozas, 1993: Trumpi [...]; s. 304 Kliukinė -> Kliukienė. 26 Mezi ně patří varianty elektronické knihy určené ke čtení, které jsou dnes již známé nejen Litevcům (na CD nebo dostupné na internetu), srov. Klicner 2017, ale možná také zvuková kniha (nebo její části). 27 Srov. odkazy v dílech Zigmasa Zinkevičiuse o bilingvismu Žemaičanů (a nejen jich), z nichž vyplývá, že na území těchto nářečí jsou „děti, které dokončily školní docházku, a žáci v praxi ‚dvojjazyční‘: ‚S představiteli nářečí mluví doma také nářečím, s mluvčími spisovného jazyka a jiných nářečí mluví nebo se alespoň snaží mluvit spisovným jazykem, který se navíc používá, když je třeba myšlenky vyjádřit písemně‘ (Zinkevičius 2006: 34). 28 Jeden z těchto argumentů uvedených v ŽKR zazněl také při představení knihy v knihovně LMA Vrublevskiů; viz Pabrėža 2018-03-30. Recenzijos / Reviews 279 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ ŽKR je probírána neutrálně, zatímco k vysvětlení pravopisných zásad je zvoleno emočně působivější inkluzivní my (zahrnující autora i čtenáře textu)²⁹ (srov. příklady takového my: tad nepasiduokime (s. 175); dažniausiai trumpai tariame, vadinas, taip ir turime rašyti (s. 178); be šių naujųjų priežasčių neapsieisime (s. 185) apod.). Při četbě ŽKR z toho nejvíce vytěží právě tento emočně působivý a zasažený adresát, neboť jde o knihu nabízející potěšení ze čtení různé úrovně: vědecký text Juoze Pabrėži je informativní, argumentovaný, prostý a jasný, příklady jsou podrobné a zajímavé. V kapitole Žemaičių kalba jsou uvedeny přepsané texty³⁰ reprezentující různé žemaitské dialekty a subdialekty; jsou nejen zajímavé, ale ukazují také rozdíly a podobnosti žemaitských dialektů (a dotýkají se nejrůznějších témat – každodenního života a svátků, nemocí a léčby, žemaitského vědomí apod.). Příklady žemaitské literární tvorby v kapitole Žemaičių rašyba odhalují hloubku žemaitského jazyka a jeho vhodnost pro uměleckou tvorbu. Lze doufat, že tento soubor různých realizací a možností žemaitského jazyka, představený v jediné knize, povzbudí žemaitského čtenáře, aby věnoval pozornost vlastnímu jazyku nejen způsoby obvyklými u Žemaitů – mlčením a mluvením –, ale třeba i psaním. Neboť parafrází hlavní myšlenky uvedené v pohádce Čiurlionienė-Kymantaitė Suopėjos pasakoje Najies – nadėktois, arba selekėj – kaštuns dāktas (s. 195–198) (srov. s. 198) lze vyjádřit i tuto pro Žemaiče důležitou pravdu: neskaitīsi narāsi – neišlajkiisi ont svieta. Popis žemaitského jazykového systému uvedený v ŽKR, založený jak na pravidelných, tak na pravidelnosti postrádajících odlišnostech od spisovné litevštiny, může být užitečný nejen Žemaitům, ale lze jej využít i při výuce a osvojování nejen žemaitštiny či seznamování se s ní, ale také při výuce a osvojování spisovného jazyka jako jazyka cizího. Tuto knihu lze předkládat jako příručku při výuce žemaitských dětí čtení a psaní ve spisovné litevštině. Aby bylo možné odpovědět na otázku, zda je systém výuky psaní popsaný v ŽKR účinný, je třeba jej vyzkoušet. Je možné, že Žemaitům, kteří se dosud nikdy nepokusili číst a psát žemaitsky, bude tato kniha zpočátku připadat poněkud matoucí a odrazující, a proto lze předpokládat, že jejich vnitřní (a možná i skutečný) dialog bude probíhat zhruba takto: No dar kon baišėmėis – rēks muokētės skaitīte i rašītė! No nakentu tokiu daliku. So tuom nujoujem daba vėsė pōl, juk jau išmuokom lietovėška, i gerī, i ožtenk mon. Ale lze se domnívat, že jakmile začnou ŽKR číst, vtáhne je potěšení z četby, takže po přečtení či pročtení knihy budou uvažovat a mluvit už trochu jinak: No jau nagalio sakīt, ka 29 Apie inkluzyvinio mes tipus žr. Linkevičienė, Šinkūnienė 2012: 92–94. 30Čtenář, který neumí žemaitsky nebo žemaitštině obtížně rozumí, může překlady některých nářečních textů z ŽKR (namluvených severožemaitskými telšiai) do litevštiny najít v jiné publikaci, kterou Juozas Pabrėža připravil se svými kolegyněmi, např.: Pabrėža, Marčiauskaitė, Leskauskaitė, eds., 2013: 81nn.; 124nn. a ŽKR 114nn.; 116nn. 280 Acta Linguistica Lithuanica LXX Juozas Pabrėža Žemaičių kalba ir rašyba. Mokslo monografija … knihu „Žemaičių kalba i rašība“. Vážná kniha. Dnes už víme o nás všechno. Pabrėža Jozis nám dobře ukázal celou naši moudrost: dokážeme nejen vědět, ale také být filozofy a umíme si dělat legraci. Popis nejvýraznějších rysů žemaitského jazyka a pravopisu je užitečný teoreticky i prakticky pro čtenáře, kterého zajímá žemaitství. Tato kniha se hodí Žemaitům, kteří se učí spisovnému jazyku, a samozřejmě těm, kteří se chtějí naučit žemaitsky. Z didaktického hlediska může být tato kniha velmi užitečná – a pravděpodobně také bude – rodičům dětí předškolního a mladšího školního věku a/nebo pedagogům, kteří začínají motivovat děti ovládající pouze svůj mateřský žemaitský jazyk ke čtení a psaní ve spisovné litevštině. Při závěru pojednání o ŽKR je třeba vrátit se k hlavní myšlence o statusu žemaitského jazyka – nakolik ji tato kniha potvrzuje, zastává, popularizuje, vede k tomu, abychom jí uvěřili, nebo rozptýlila pochybnosti. Autor ŽKR, který je důslednou a nekonfliktní osobností (osobní typ Juoze Pabrėži by se dal žemaitsky popsat větou Ons ir malonus žmogus), tuto myšlenku výborně ztělesňuje. Zvlášť důležité je i to, že Juozas Pabrėža popularizuje žemaitský jazyk jako vhodný pro veřejné, reprezentativní projevy. Úspěch pokojného ambasadorství vždy vyžaduje podporu zvenčí (protože čistě žemaitská podpora může být vnímána jako soud Žemaitů v jejich vlastní věci), a proto je namístě popřát Autorovi takovou podporu. Zatím je třeba, aby sami Žemaiti přijali myšlenku žemaitského projevu jako mluvení mateřským jazykem, a nikoli mateřským dialektem, a vhodně ji reprezentovali. L I T E R A T U R A Bacevičiūtė Rima, Ivanauskienė Audra, Leskauskaitė Asta, Trumpa Edmundas, sud., 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Girdенis Aleksas 2006: Fonologija. Morfonologijos reiškiniai. – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 15–59. Girdенis Aleksas, Girdенienė Danutė 1997: 1759 metų „Ziwato“ indeksas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Girdенis Aleksas, Pabrėža Juozas 1998: Žemaičių rašyba. Vilnius–Šiauliai: Žemaičių kultūros draugijos redakcija. Girdенis Aleksas, Skirmantas Petras, par., 1998: 1759 metų „Ziwatas“. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Grinaveckis Vladas 1973: Žemaičių tarmių istorija. Vilnius: Mintis. Recenzijos / Reviews 281 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Holvoet Axel 2004: Evidencialumo kategorija. – Gramatinių kategorijų tyrimai [Lietuvių kalbos gramatikos darbai 2], Axel Holvoet, Loreta Semėnienė (red.). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 105–120. Klicer Loreta: Žemaičių kalbos „bibliją“ pristatyta žemaitiškai. Dostupné na internetu: http://www.skrastas.lt/?data=2017-11-24&rub=106924810&id=151187726 [cit. 2017-11-21]. Linkevičienė Nijolė, Šinkūnienė Jolanta 2012: Asmeniniai įvardžiai mokslo kalboje. – Kalbotyra 64(3), 78–102. Prieiga internete: http://www.kalbotyra.lfl.vu.lt/wp-content/uploads/2012/04/Kalbotyra_64_78-102.pdf. Pabrėža Juozas 1986: Diachroninės pastabos apie kirčio atitraukimą šiaurės žemaičių tarmėje. – Baltistica 22(2), 53–59. Pabrėža Juozas, Marčiukaitė Vida, Leskauskaitė Asta, sud., 2013: Šiaurės žemaičiai telšiškiai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Pabrėža Juozas: Puožo ožebuokės, buobas nasoraši. Veřejná přednáška 2018-03-20 v knihovně Vrublevských při LMA. Dostupné na internetu: https://www.youtube.com/watch?v=Ev5HqErYiMc. Subačius Giedrius, par., 1993: Lietuvių atgimimo istorijos studijos 6. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Urbanavičienė Jolita, Jaroslavienė Jurgita, 2018: Aleksa Girdenio (1936–2011) atminimo konferencija „Kalbų ir tarmių transformacijos“. – Baltistica 53(1), 143–147. Prieiga internete: http://www.baltistica.lt/index.php/baltistica/article/view/2334. Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Zinkevičius Zigmas 1974: Reikšmingas žemaitiškas rankraštinis tekstas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 15, 171–193. Zinkevičius Zigmas 1994: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Zinkevičius Zigmas 2006: Lietuvių tarmių kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Doručeno 15. ledna 2019. JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Institut litevského jazyka Petro Vileišio 5, LT-10308 Vilnius, Litva [email protected] 82 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX