Category of Repetition in Linguistic Discourse

ZINAIDA PAKHOLOK Lutsk Human Development Institute of the Open International University “Ukraine” Obory výzkumu: filologie, filozofie, psychologie, kulturní věda, regionální studia. DOI: https://doi.org/10.35321/all81-07 KATEGORIE OPAKOVÁNÍ V LINGVISTICKÉM DISKURZU Kategorie opakování v lingvistickém diskurzu ANOTACE Článek se zabývá fenoménem kategorií, typovým popisem lingvistických kategorií ve struktuře jazyka a také historií jejich zkoumání. Vzhledem k tomu, že moderní věda se vyznačuje nejen utvářením nových pojmů, ale také obohacováním obsahu těch, které existují již dlouho, je pozornost zaměřena na kategorii opakování. Tato kategorie je chápána jako objektivní zákonitost vlastní všem objektům a jevům hmotného světa, která umožňuje objekt nebo jev částečně či úplně reprodukovat. Kategoriální status opakování vychází ze schopnosti abstrakce a je předáván systémem jazykových prostředků. Užívání tohoto termínu a nového konceptuálního analytického schématu nám umožňuje popsat různorodé lingvistické jevy, na nichž je opakování založeno. KLÍČOVÁ SLOVA: kategorie, lingvistické kategorie, typ kategorie, opakování, jazykové jednotky, diskurz, filozofie, metodologie. ANOTACE Článek analyzuje fenomén kategorií, popisuje druhy lingvistických kategorií a historii jejich zkoumání. Protože se v současné vědě nejen formulují nové pojmy, ale také rozšiřuje obsah pojmů ustálených již dávno, ústředním tématem se stává kategorie opakování. Tato kategorie je chápána jako objektivní zákonitost vlastní všem objektům a jevům hmotného světa, která umožňuje tyto objekty či jevy částečně nebo úplně reprodukovat. Status kategorie opakování vychází z možnosti, směřuje k abstrakci a vyjadřuje se systémem jazykových prostředků. Užívání tohoto termínu a nového konceptuálního 162 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Category of Repetition in Linguistic Discourse analýzy umožňuje popsat různé jazykové jevy, které tvoří základ opakování. KLÍČOVÁ SLOVA: kategorie, lingvistické kategorie, druhy kategorií, opakování, jazykové jednotky, diskurz, filozofie, metodologie. 1. ÚVOD V moderním filozofickém a vědeckém diskurzu stále více známek svědčí o tom, že věda stojí na prahu kvalitativně nové etapy svého vývoje, kterou lze s jistou mírou konvenčnosti nazvat postneoklasickou. Jeden z nejdůležitějších rysů postneoklasické vědy souvisí s přechodem k poznávání složitě organizovaných, víceúrovňových systémů. Jazyk jako takový systém odráží procesy a jevy, které se odehrávají jak uvnitř jednotlivého jazyka, tak mimo něj. V obecné lingvistice se široce uplatňoval vědecký pojem jazyka „jako souboru kategorií a pravidel“ (Будагов 1980: 126), který na počátku 21st století vymezoval pojmovou oblast pro studium lingvistických kategorií. Vymezení pojmu a přiznání statusu kategorie je důležitým krokem ve výzkumu, jehož cílem je především stanovit status a místo kategorie v systému. Kategorie jsou ideálními entitami lidského vědomí, které získávají význam a praktickou realizaci v jazyce – odtud jejich úzká souvislost s jazykovými formami. Lingvistické kategorie hrají významnou roli ve fungování jazyků na celém světě, bez ohledu na jejich typologickou strukturu a původ; mezi takové kategorie patří kategorie opakování (dále jen KO). Problematika zkoumání opakování jako výsledku reprodukce jazykové nebo řečové jednotky, celé či částečné, byla pro vědu vždy aktuální a její počátky sahají až k antické rétorice. V moderní době začalo aktivní zkoumání opakování jako jazykového jevu v polovině 50. let 20. století. Největší počet lingvistických studií, přes dvě stě, se týká textu (Москальчук 2003: 22). Lingvistické aspekty kategorie opakování byly a stále jsou jedním z ústředních problémů moderní lingvistiky. Jejich teoretický a praktický potenciál není vyčerpán, nýbrž vybízí k neustálému hledání nového úhlu pohledu. Straipsniai / Articles 163 ZINAIDA PAKHOLOK Hlavním cílem článku je představit nové koncepční schéma analýzy CR. V souladu s tímto cílem je hlavními úkoly popsat typy jazykových kategorií; představit historii jejich zkoumání; definovat CR; pojmenovat jednotky jazykového systému, které CR utvářejí; určit místo CR v jazykovém systému; zdůvodnit nezbytnost používání termínu CR pro různorodá opakování. 2. POJEM KATEGORIÍ V LINGVISTICE Proces poznávání jazykových kategorií začal již ve starověku. Vycházel z logického a sémantického principu, v jehož důsledku se pozornost soustředila na objekty, procesy a jejich vlastnosti. V jazykové realitě se rozlišovaly slovní druhy: podstatné jméno a přídavné jméno, sloveso a příslovce. V klasické tradici se na slovní druhy začalo nahlížet z nové, onomaziologické perspektivy (obsah, forma, funkce) a z hlediska teorie nominace (slovní druhy s plnou a neúplnou nominací), což předpokládá dialektiku jejich poznávání. Významné místo v dějinách vědy zaujímá teorie Oleksandra Potebni o utváření jazykových kategorií ve struktuře jazyka. Tento vědec jako první zavedl pojem „gramatická kategorie“ do ukrajinské gramatiky a použil jej ve vztahu k takovým jevům, jako jsou sloveso, podstatné jméno, čas, číslo, vid dokonavý a nedokonavý, životnost a neživotnost, 3rd. osoba, instrumentál (Потебня 1958: 38–45, 82–83). V pracích Leva Ščerby byla vyjádřena myšlenka, že „existence jakékoli gramatické kategorie je dána těsným, neoddělitelným spojením jejího významu a všech formálních ukazatelů“ (Щерба 1957: 65). Další rozvoj těchto myšlenek lze nalézt v pracích Ivana Meščaninova. Pokud jde o pojmové kategorie, badatel dospěl k závěru, že vyjadřují „v samotném jazyce pojmy existující v daném společenském prostředí“ (Мещанинов 1978: 238). Jerzy Kuryłowicz poznamenal, že kategorie pádu (u podstatného jména), času (u slovesa) a stupňů srovnávání (u přídavných jmen) lze považovat za nejdůležitější součást morfologické struktury jazyka; tvoří jádro každé deskriptivní gramatiky a jsou předmětem prvořadého zájmu filologa (Курилович 1965: 428). 164 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Category of Repetition in Linguistic Discourse Aleksandr Bondarko v knize „Theory of morphological categories“ představil zkušenost s budováním subteorie morfologických kategorií na induktivním konkrétnělingvistickém základě. Cenný je autorův přístup ke zvláštní terminologické identifikaci (Бондарко 1976: 10). Jedním z nejstudovanějších typů jazykových kategorií jsou kategorie gramatické, které „zobecňují gramatické významy korelující obsahem a způsobem vyjádření a spojují je v jednotný systém“ (Курилович 1962: 14). Je třeba odlišovat gramatické kategorie od kategorií lexikálně-gramatických, které představují skupiny slov v rámci určitého slovního druhu. Vyznačují se společným sémantickým rysem, přítomností či absencí formálního morfologického vyjádření, interakcí se souvisejícími gramatickými kategoriemi a přítomností či absencí řady tvarů uvnitř kategorie. Lexikálně-gramatické kategorie jsou formy myšlení, které v naší mysli odrážejí různé aspekty objektivní činnosti. Normy gramatických kategorií se utvářely souběžně se studiem kategorií pojmových, které se ztotožňují se sémantickými normami nebo jsou považovány za různé aspekty téhož objektu. Není jasné, co přesně má být řazeno mezi sémantické kategorie. Proto byla navržena klasifikace jazykových kategorií do tří binárních typů založená na privativních opozicích. První typ zahrnuje univerzální kategorie vlastní všem nebo většině jazyků světa a kategorie neuniverzální; druhý typ tvoří formálně-sémantické kategorie rozdělené do čtyř skupin: vlastní gramatické, lexikálně-gramatické, sémantické, lexikálně-sémantické a pojmové; třetí typ tvoří kategorie explicitní a implicitní (Kolois 2006: 76). Práce zahraničních vědců se hojně uplatňovaly v obecné lingvistice. První úvahy o povaze kategorií pocházejí od Josepha Vendryese, který tvrdil: „gramatické kategorie a kategorie logické se navzájem kryjí jen velmi zřídka; téměř nikdy se počet prvních a druhých neshoduje“ (Вандриес 2001²: 112). Leonard Bloomfield pojednával o kategoriích slovních druhů, flektivních tvarech a syntaktických kategoriích charakteristických pro různé jazyky světa. Zdůrazňoval, že slovní druhy by se přesto neměly studovat ve vztahu k různým jevům skutečného světa, nýbrž pouze z hlediska jejich funkcí v syntaktické struktuře anglického jazyka (Блумфилд 1968: 297). Otto Jespersen ve své knize „Philosophy of Grammar“ poukázal na to, že nejazykové kategorie, které jsou nezávislé na nahodilých skutečnostech existujících jazyků, „jsou univerzální, protože se vztahují na všechny jazyky, ačkoli jsou Straipsniai / Articles 165 ZINAIDA PAKHOLOK v těchto jazycích zřídka vyjádřena jasným a jednoznačným způsobem“ (Есперсен 2002²: 58). V moderní západní lingvistice zesílil zájem o jazykovou kategorizaci po vědeckém výzkumu Eleanor Rosch (Rosch 1978). Široce se využívá přístup založený na prototypech, který rozpracovali Georges Kleiber (Kleiber 2003) a John Taylor (Taylor 2003³). Tento přístup však oprávněně kritizovali William Croft a Alan Cruse (Croft 2004). Lawrence Barsalou (Barsalou 2003), William Croft a Alan Cruse (Croft 2004) navrhli zdokonalené modely kategorizace, na jejichž základě Jerome Feldman formuloval nová omezení, která lidská přirozenost klade na procesy kategorizace (Feldman 2006). Krátký exkurz do dějin studia jazykových kategorií nám umožňuje ujistit se, že filosofický základ lingvistické metodologie tvoří kategorie klasické dialektiky. Hlavním metodologickým úkolem je v tomto ohledu vyřešit otázky, zaprvé, jak se kategorie projevují ve fungování a vývoji jazyka a zadruhé, co jazyk poskytuje pro jejich utváření, rozvoj a pochopení (Алефиренко 2005: 329). Kategorie jako ideální morfogeneze vědomí mají v jazyce svůj význam a praktickou realizaci. Nejprve se utvářejí nevědomě v lidské činnosti a teprve poté se odrážejí v jazyce. Proces utváření kategorií úzce souvisí se vznikem a neustálým vývojem lidského jazyka a otázka soustavy vědeckých kategorií v různých oborech poznání, včetně lingvistiky, zůstává pro vědu zásadní. Kategorie je klíčovým pojmem lingvistiky. Na jedné straně má kategorie systémový a strukturní obsah jako určující složka horizontálního a vertikálního uspořádání interpretačního modelu jazyka. Na druhé straně je tento pojem metodologický: je nástrojem poznávání a klasifikace jazykového materiálu. Jazykové kategorie jsou projekcí nejen mechanismu poznávání, ale také lidského vědomí. V lingvistice se kategorie chápe v širším a užším smyslu. V širším smyslu se kategorií rozumí jakákoli skupina jazykových prvků vymezená na základě nějaké obecné vlastnosti a také určitý rys, který je zásadní pro rozdělení stejnorodých jazykových jednotek do tříd, jejichž členy mají týž význam tohoto rysu (Булыгина, Крылов 1990: 385). Na rozdíly v užívání termínu „kategorie“ v moderních koncepcích gramatické teorie upozornil John Lyons. Tento termín „se často používá 166 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Category of Repetition in Linguistic Discourse jako jsou termíny „třída“ nebo „množina“, které označují jakoukoli skupinu prvků pozorovaných při popisu konkrétních jazyků“ (Лайонз 1978: 286). Již citovaná Zhan­na Koloiz navrhuje chápat lingvistickou kategorii jako „abstraktní obecný pojem, který zahrnuje druhové rysy a představuje formu odrazu nejobecnějších zákonitostí objektivní reality v myslích lidí“ (Колоіз 2006: 74). Vzhledem k tomu, že v současné fázi výzkumu neexistuje adekvátní definice termínu „kategorie“, neexistuje ani obecně přijímaná klasifikace lingvistických kategorií. 3. FENOMÉN OPAKOVÁNÍ V posledních desetiletích se opakování uplatňuje při řešení problémů kategorizace. Užíváním termínu „opakování“ tak uznáváme neomezený kvantitativní stupeň realizace jevu, děje, objektu, znaku či stavu. Kvantitativní určení odlišuje proces opakování od samotného opakování na škále „více – méně“. The theme of repetitions that arose in the ancient world (Античные 1996: 280–285) has been enriched over the centuries by empirical material that requires rethinking and systematization. Despite significant achievements in the study of various aspects of repetitions, their problems remain relevant and require a number of theoretical problems solving that would make possible to penetrate the mechanisms of the language functioning. Kategoriální status opakování a rysy vyjadřování opakování jsou na jedné straně ve filozofii a vědě a na druhé straně v každodenním vědomí a literárních dílech formulovány ve studiích odborníků z různých oblastí poznání. Jazyk, stejně jako myšlení, odráží svými vlastními prostředky reálný svět i mimojazykovou skutečnost, která je obsažena v konkrétních významech, jazykových abstrakcích slov a gramatických tvarů. Proto jazyk neodráží pouze objekty, ale také jejich vlastní souvislosti. Vzhledem k tomu, že souvislosti mezi jevy skutečnosti jako takové mají dialektickou povahu, vyznačuje se dialektickým vývojem také jazyková skutečnost. Současná lingvistika chápe opakování jako proces i jeho výsledek, tedy jednotku opakování. V ústním monologu se vyskytuje mnoho opakování hlásek, slabik, slov, frází a vět. Většinou jsou neúmyslná a jen zřídka se používají jako zvláštní prostředek zdůraznění myšlenky. Některá z nich souvisejí s neoficiální transformací vnitřní řeči ve vnější nebo s prostým Straipsniai / Articles 167 ZINAIDA PAKHOLOK zvukové podoby vnitřní řeči, pokud nechceme pro označení předmětu působení hledat jiná slova. Existuje mnoho pleonasmů a tautologických výrazů. Mluvčí, pokud tomu nevěnují zvláštní pozornost, ve své řeči neslyší slova se stejným kořenem ani anaforu či epiforu. Opakování v dialogické řeči lze vysvětlit její spontánností a potřebou okamžitě reagovat na předchozí výpověď adresáta. Protože je reflexe minimalizována, myšlenka se formuje a vyjadřuje téměř současně s jejím předáním adresátovi. Funkční rysy dialogických opakování umožňují rozdělit je do dvou skupin. První zahrnuje opakování oznamovacích vět, která nevyvolávají slovní reakci; je třeba je považovat za mechanické, nevědomé reprodukování předchozí repliky. Tento typ opakování je založen na echolálii – nevědomém opakování slov jiné osoby, které postrádá subjektivně-modální významy mluvčího a nepředává žádnou informaci. Do druhé skupiny dialogických opakování patří repliky, které vyjadřují subjektivně-modální významy a směřují k získání nových informací. Tuto skupinu lze navíc rozdělit na dvě podskupiny. První tvoří opakování zvolacích, tázacích a oznamovacích vět začínajících slovy „ano“ nebo „ne“. Věty této podskupiny nepřinášejí nové informace; vyjadřují námitky, pochybnosti, nespokojenost atd. Druhou podskupinu tvoří repliky, v nichž převažují intelektuální informace. Písemný projev je obecnější a logičtější než mluvený, není spontánní a lze jej upravovat, proto je třeba náležitě hodnotit opakování, která se v něm používají. Nevědomé užívání opakování vede k jejich nadbytečnosti a je vnímáno jako řečová vada způsobená chudou slovní zásobou a neschopností používat synonyma. Vědomé užívání umožňuje využít opakování jako stylistický prostředek. Vychází z lidové tradice známé všem národům světa. Příkladem vědomého užití opakování je umělecký projev, v němž autor dokládá hluboké porozumění mnohofunkčnosti tohoto jevu. V mluveném jazyce se často opakují slova v důsledku nedostatečné řečové kultury mluvčího. Je obtížné zvolit správné slovo a člověk se neodvažuje jasně vyjádřit svůj názor, a tak vyplňuje významové pauzy jednotkami, které nemají žádný význam: no, jo, tak, to je. Taková opakování se nazývají výplňková slova. Klišé jsou v každodenní řeči dobře známá, protože v běžných komunikačních situacích používáme hotové etiketní formule pozdravů, přání, loučení atd. Vznik klišé souvisí s frekvencí a opakováním řečové situace. 168 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Category of Repetition in Linguistic Discurse Jednotky s vysokou frekvencí výskytu v řeči nebo v konkrétním textu se nazývají „klíčová slova“; patří do aktivní slovní zásoby mluvčího a ilustrují důležité pojmy. 4. KATEGORIE OPAKOVÁNÍ Přítomnost kategorizace v jazyce je třeba chápat jako možnost abstrakce. Základem kategorizace je „schopnost lidské mysli vyčleňovat z jevů okolní reality, z proudu informací společné, poměrně stabilní rysy, které se pravidelně opakují v určitém prostředí na pozadí“ (Манеко 2000: 39). V lingvistice se otázkou kategorie opakování z aspotologického hlediska poprvé zabývala Olga Grekova (Грекова 1979: 37–48) a Galina Panova (Панова 1979: 8). Podstatou opakování je vyjadřovat míru či stupeň kvality nebo děje vzhledem k normě (nulovému stupni měření). Jazykové aspekty kategorie opakování byly a zůstávají jedním z ústředních problémů moderní lingvistiky. Jazykové opakování zahrnuje mimořádně široké spektrum teoretických problémů. Zabývá se ontologií a epistemologií a současně vztahem opakování k dalším jazykovým kategoriím: kvantitě, intenzitě, kvalitě a aspektualitě. Rozhodující složkou pro pochopení podstaty opakování v jazyce je identifikace a komplexní analýza rysů jeho formální reprezentace a syntaktické realizace, utváření sémantického rozsahu a vlivu na aktuální členění věty. Jazykové aspekty kategorie opakování byly a stále jsou jedním z ústředních problémů moderní lingvistiky. Protože se problémy opakování nacházejí na pomezí příbuzných i nesouvisejících disciplín, nejenže nevyčerpávají svůj teoretický a praktický potenciál, ale naopak podněcují neustálé hledání nových perspektiv výzkumu. Není náhodou, že již roku 1843 napsal dánský myslitel, teolog a filozof Søren Kierkegaard: „Opakování je nová kategorie, kterou je třeba zavést“ (Kepler 1997: 30–31). Kategorie opakování dlouho patřila mezi ty, které stály na okraji vědeckého výzkumu. Nyní však náleží mezi jazykové kategorie, o jejichž studium roste zájem, neboť souvisí se základními filozofickými pojmy, jako jsou kvalita, kvantita, rozsah a stupeň, které představují zásadní charakteristiky každého jevu. Podstatou opakování je přenos rozsahu, stupně, kvality či rozsahu děje ve srovnání s normou (tedy referenčním bodem neboli nulovým stupněm rozsahu). Straipsniai / Articles 169 ZINAIDA PAKHOK Konceptuální rozsah kategorie opakování spočívá v její ontologické povaze, protože nejen odráží objektivní svět, ale je také nedílnou součástí jeho bytí (Рахок 2019: 104–113). Proces opakování představuje objektivní skutečnost, kterou si člověk nevědomě osvojuje při získávání zkušeností. Schopnost opakovat lze interpretovat z hlediska archetypu lidského vědomí. Filozofickým základem opakování je zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní. V lingvistice se projevuje na úrovni sémantiky, neboť prvek opakovaný dvakrát či několikrát nabývá nového významu. Kategorie opakování se řadí mezi lexikální a gramatické kategorie, tedy význam stupně rozsahu, kvality a akce se vyjadřuje lexikálními a gramatickými prostředky a funkčně-sémantická kategorie opakování se vyznačuje jednotou formy a obsahu. V současnosti kategorie opakování, která je považována za univerzální jazykovou kategorii organizující komunikační proces, zahrnuje psychologické, lingvistické a komunikačně-pragmatické aspekty komunikační činnosti; podílí se na plnění informační a reklamní funkce textů a zajišťuje jejich pragmaticko-komunikační účinnost. Moderní vědu charakterizuje nejen utváření nových pojmů, ale také obohacování obsahu těch, které existují již dlouho, a rozšiřování oblasti jejich uplatnění. V současné etapě vývoje lingvistiky se otevírají nové možnosti pro plodný výzkum, obecně teoretický, základní i aplikovaný, který vzniká na pomezí různých věd, zejména přírodních a technických, a souvisí s vědeckým poznáním jako celkem ve všech oborech. V kategorii opakování jako kategorii vědomí se vedle tradiční logické formy rozlišuje také percepční forma kategorizace. V percepčním chápání opakování převládá logický kategoriální obsah, ten však nevyčerpává percepční obraz času. Univerzální charakteristiky opakování jsou zaznamenány v logických kategoriích; v percepčním vnímání času nabývají podoby subjektivního bytí. Percepční kategorizace má na rozdíl od logické kategorizace vlastní stálý obsah, sémantický obsah a strukturovanou organizaci podkategorií, což jí propůjčuje plnohodnotný kategoriální status. Percepční opakování lze definovat jako vnitřní empirickou organizaci lidských počitků, v níž se odráží objektivní časová realita. Kategoriální povaha percepčního času spočívá v tom, že navzdory veškeré individuální variabilitě obrazového vnímání času se zachovává stálý univerzální obsah 170 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Category of Repetition in Linguistic Discourse rozlišované v percepčních časových architekturách. Tento obsah není určen subjektivní povahou vnímání každého člověka, nýbrž obecnými zákonitostmi mechanismu percepčního chápání a uvědomování si časových vztahů objektivního světa; v tomto případě je subjektivní status mluvčího objektivizován aktuální realitou. Rozmanitost přístupů k problémům spojeným s jazykovými morfologickými kategoriemi vyjadřuje složitost samotného pojmu „kategorie opakování“. Tato obtíž spočívá v nedostatku symetrie mezi jazykem a logikou, v existenci mnoha možností přenosu toho či onoho obsahu a ve složité povaze interakce kategorie opakování s dalšími prvky jazykové struktury. Podstatu kategorie opakování a její naplnění konkrétním obsahem lze stanovit na základě důkladné analýzy jazykových a řečových jednotek. 5. ZÁVĚR Kategorie tedy hraje důležitou úlohu v jazycích různé struktury. Vymezení pojmu a přiznání kategoriálního statusu představují nezbytnou etapu výzkumu, neboť umožňují představit si širokou škálu a rozmanitost projevů takového jevu, jakým je opakování. Kategorie opakování je nepostradatelnou složkou lidské řečové činnosti. Nezbytnost uvědomění si kategorie opakování potvrzuje existence širokého repertoáru jazykových prostředků k jejímu vyjádření. Kategoriální status opakování spočívá v konceptuálních, funkčně-sémantických a logicko-interpretačních aspektech. Nové koncepční schéma řešení problému CR vychází z uznání strukturální izomorfie ontologické povahy fyzického, mentálního a jazykového prostoru jako jejího projevu ve vesmíru. Řešení tohoto problému v lingvistice umožnil vědecký pokrok a aktivní využívání metodologické funkce filozofie. L I T E R A T U R A B a r s a l o u L a w r e n c e W. 2003: Situační simulace v lidském pojmovém systému. – Jazyk a kognitivní procesy 5(6), 513–562. C r o f t W i l l i a m 2004: Cognitive Linguistics, William Croft, D. Alan Cruse. Cambridge: Cambridge University Press. Stripsnai / Articles 171 ZINAIDA PAKHOLOK Feldman Jerome A. 2006: From molecule to metaphor: A Neural Theory of Language. Cambridge, Massachusetts: MIT Press. Kleiber Georges 2003: Semantyka prototypu. Kategorie i znaczenie leksykalne, tłum. Bronisława Ligara. Kraków: Universitas. Pakholok Zinaida O. 2019: Ontology of the Category of Repetition as a Psycho-physiological Factore. – Logos 100, 104–113. Rosch Eleanor H. 1973: Natural categories. – Cognitive Psychology 4(3), 328–350. Taylor John R. 1989/19952/20033. Jazyková kategorizace. Oxford: Oxford University Press. Алефиренко Николай Ф. 2005: Современные проблемы науки о языке. Москва: Флинта; Наука. Блумфилд Леонард 1968: Язык, под ред. Миры М. Гухман. Москва: Прогресс. Бондарко Александр В. 1976: Теория морфологических категорий. Ленинград: Наука. Будагов Рубен А. 1980: Филология и культура. Москва: Изд-во Московского университета. Булыгина Татьяна В., Крылов Сергей А. 1990: Понятийные категории. – Лингвистический энциклопедический словарь, гл. ред. Виктория Н. Ярцева. Москва: Советская энциклопедия, 385–386. Вандриес Жозеф 1931/20012: Jazyk. Lingvistický úvod do dějin, ed. Rozalia O. Šor. Moskva: Editorial URSS. Грекова Ольга К. 1979: Виды значений повторяемости и средства их выражения. – Вестник МГУ. Серия филология 2, 37–48. Есперсен Отто 1958/20022: Filozofie gramatiky, ed. Boris A. Iliš. Moskva: Editorial URSS. Керкерсен 1997: Повторение. Опыт экспериментальной психологии Константина Констанция. Москва: Лабиринт. Колоз Жана В. 2006: Оказиональность / узуальность як концептуальна лінгвістична категорія. – Українська мова 1, 71–81. Курилович Ежи 1965: О методах внутренней реконструкции. – Новое в лингвистике 4, 400–433. Курилович Ежи 1962: Очерки по лингвистике. Москва: Изд-во иностранной литературы. 172 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Category of Repetition in Linguistic Discurse Лайонз Джон 1978: Введение в теоретическую лингвистику, под. ред. Владимира А. Звегинцева. Москва: Прогресс. Манежко Лариса А. 2000: Новая методика исследования категоризации в лингвистике. – Вестник МГУ. Серия 9, Филология 2, 39–52. Мещанинов Иван И. 1978: Члены предложения и части речи. Ленинград: Ленинград. отделение издательства «Наука». Москальчук Галина Г. 2003: Структура текста как синергический процесс. Москва: Editorial УРСС. Панова Галина И. 1979: Выражение повторяемости действия в современном русском языке. Автореф. дис... канд. филол. наук, спец. 10.02.01. Ленинград: «Русский язык». Потебня Александр А. 1958: Из записок по русской грамматике. Т. 1(2). Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство Министерства просвещения РСФСР. Фрейденберг Ольга М., ed., 196: Antické teorie jazyka a stylu (analogie textů). Petrohrad: Aleteja. Щерба Лев В. 1957: Избранные работы по русскому языку. Москва: Учпедгиз. Kategorie opakování v lingvistickém diskurzu SHRNUTÍ Jazyk jako systém odráží procesy a jevy, které probíhají jak uvnitř jednoho jazyka, tak mimo něj. Na počátku 21. století se v obecné lingvistice často vycházelo z vědeckého pojetí jazyka „jako souboru kategorií a pravidel“, které vymezuje konceptuální oblast důležitou pro výzkum jazykových kategorií. Definování pojmu a jeho zařazení mezi kategorie představuje důležitou fázi výzkumu, jejímž cílem je především určit status kategorie a její místo v systému. V posledních desetiletích bylo opakování (znovuobjevování) spojováno s řešením problémů kategorizace. Při užívání termínu opakování bez omezení definujeme kvantitativní míru realizace jevu, děje, objektu, znaku či stavu. Kvantitativní determinace odlišuje proces opakování od prostého znovuvýskytu na škále „více či méně“. Jazykové opakování představuje velmi široké spektrum teoretických problémů, zahrnující výzkum ontologie a epistemologie, jakož i interakce opakování s dalšími jazykovými kategoriemi: kolik, Straipsniai / Articles 173 ZINAIDA PAHOLOK intenzitu, kvalitu, aspektualitu. Abychom pochopili podstatu jazykového opakování, je třeba porozumět formálním rysům vyjádření determinace a opakování, jejich syntaktické realizaci, utváření sémantického rozsahu a vlivu na skutečné členění věty. Různé přístupy k problémům spojeným s jazykovými morfologickými kategoriemi vyjadřují složitost pojmu samotné kategorie opakování. Tento problém souvisí s nedostatkem symetrie mezi jazykem a logikou při existenci mnoha možností, jak předávat ten či onen obsah, a se složitou povahou interakce kategorie opakování s dalšími prvky jazykové struktury. Podstatu kategorie opakování a její naplnění konkrétním obsahem lze určit pečlivou analýzou jazyka a jazykových jednotek. Kategorie tedy hraje důležitou roli v jazycích různých struktur. Definice pojmu a přiznání kategoriálního statusu představují zásadní fázi výzkumu, protože umožňují představit si široké a rozmanité spektrum působení takového jevu, jako je opakování. Kategorie opakování je nepostradatelnou součástí lidské jazykové činnosti. Potřebu chápat kategorii opakování potvrzuje široký repertoár jazykových prostředků, jimiž se vyjadřuje. Kategoriální status opakování souvisel s konceptuálními, funkčně-sémantickými a logicko-interpretačními aspekty. Nové koncepční schéma řešení problému kategorie opakování vychází z uznání strukturálního izomorfismu ontologické povahy fyzického, psychického a jazykového prostoru jako projevu jeho existence ve vesmíru. Řešení tohoto lingvistického problému podnítil vědecký pokrok a aktivní využití filozofické metodologické funkce. Doručeno 12. prosince 2019. ZINAIDA PAHOLOK Lutsk Human Development Institute of the Open International University “Ukraine” 43020, Ukraine, Lutsk 5, G. Gongadze Str. pahोल[email protected] 174 Acta Linguistica Lithuanica LXXI