Rankraštinio „Lietuvių kalbos žodyno“ autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę

GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOILAROVÁ Univerzita Karlova Oblasti výzkumu: starší litevsko-slovanské písemnictví, lexikografie, dějiny baltistiky, typologie českého a litevského národního obrození. DOI: https://doi.org/10.35321/al182-08 OTÁZKA AUTORSTVÍ RUKOPISNÉHO LITEVSKÉHO SLOVNÍKU: NOVÁ FAKTA ODHALENÁ PŘI SOUDNĚZNALECKÉM ZKOUMÁNÍ PÍSMA¹ Otázka autorství rukopisného Slovníku litevského jazyka: nová zjištění z odborného rozboru rukopisu² ANOTACE Archivní dokument Slovník litevského jazyka (signatura IV A 11) je uložen v oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea v České republice. Tato rukopisná lexikografická památka se datuje do první poloviny 19. století. Obsahuje 1701 hesel. Tento článek se zabývá otázkou autorství slovníku na základě předchozích výzkumů, v nichž je jako pravděpodobný autor slovníku uváděn F. L. Čelakovský. Článek představuje nové výsledky soudněznaleckého rozboru písma provedeného v Česku. Projednávané důkazy vycházejí z předpokladu, že autorem rukopisného Slovníku litevského jazyka je F. L. Čelakovský. ¹ Přípravu článku financovala Grantová agentura Univerzity Karlovy (GA UK). Projekt Rukopisný slovník litevštiny Františka Ladislava Čelakovského (č. 520317) je realizován na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. ² Studie byla podpořena Univerzitou Karlovou, projektem GA UK č. 520317. Straipsniai / Articles 153 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ KLÍČOVÁ SLOVA: rukopisný Lietuvių kalbos žodynas, František Ladislav Čelakovskis, soudněznalecký rozbor rukopisu, litevská studia, česká baltistika. ANOTACE Archivní dokument Dictionary of the Lithuanian Language (signatura IV A 11) je uložen v Oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea České republiky. Tato rukopisná lexikografická památka pochází z první poloviny 19th století a obsahuje 1701 hesel. Článek se v návaznosti na předchozí výzkumy, v nichž byl jako pravděpodobný autor Dictionary navržen F. L. Čelakovský, zaměřuje na otázku autorství této památky. Představuje nová zjištění vyplývající z českého odborného rozboru rukopisu. Důkazy rozebírané v článku vycházejí z předpokladu, že autorem rukopisného Dictionary of the Lithuanian Language je F. L. Čelakovský. KLÍČOVÁ SLOVA: rukopisný Dictionary of the Lithuanian language, František Ladislav Čelakovský, odborný rozbor rukopisu, litevská studia, česká baltistika. ÚVOD Lietuvių kalbos žodynas (Litevský slovník) – rukopisná památka z první poloviny 19. století, uložená v Oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea (Oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea) pod signaturou IV A 11. Jedná se o lexikografické dílo na 30 listech papíru velkého formátu (21,5 × 35,5 cm). Jde o dokončenou filologickou studii etymologického charakteru (uspořádanou abecedně od A do Ž), která obsahuje celkem 1701 hesel. Předpoklad, že autorem lexikografického díla mohl být František Ladislav Čelakovský, se poprvé objevil v roce 2010 v článku Ilji Lemeškina Františko Ladislavo Čelakovskio lietuvių kalbos žodynas, v němž autor toto dílo představil vědecké veřejnosti (Lemeškin 2010). Článek se zaměřuje především na řešení problémů datování slovníku a jeho autorství (Lemeškin 2010: 99). I. Lemeškin upozornil na chybnou identifikaci slovníku pracovníkem (asistentem) Národního muzea Františkem Michálkem Bartošem v Soupisu rukopisných památek Národního muzea v Praze (Soupisu rukopisných památek Národního muzea v Praze): „Odpovídá německému slovníku Neselmanna z roku 1850“ (Bartoš 1926: 181), vznesl řadu otázek týkajících se koncepce a povahy slovníku, určil dobu jeho vzniku a předložil četné argumenty dokazující, že autorem slovníku mohl být F. L. Čelakovský. Jako tento český obrozenský činitel, 154 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę Tento tvůrčí výsledek vědce a literáta je zmiňován také v dalších pracích Lietuvių kalbos žodynas³. V návaznosti na práci s objeveným archivním dokumentem, kterou zahájil I. Lemeškin, byl od roku 2017 do roku 2019 na podrobnější analýzu Lietuvių kalbos žodynas vyčleněn projekt Grantové agentury Univerzity Karlovy (GA UK) Rankraštinis lietuvių kalbos Františeko Ladislavo Čelakovskio žodynas (Rukopisný slovník litevštiny Františka Ladislava Čelakovského) (č. 520317). V rámci projektu byl Slovník analyzován v historickém kontextu svého vzniku. Hlavním úkolem výzkumníků bylo prozkoumat tento archivní dokument jako filologickou studii; zabývali se také otázkou jeho autorství. Výsledky tohoto výzkumu jsou podrobně představeny ve studii Rankraštinis Lietuviškasis žodynas 19 a. pirmosios pusės čekų baltistikos kontekste: sumanymo koncepcija ir autorystės klausimas (Rukopisný Litevský slovník v kontextu české baltistiky první poloviny 19. století: koncepční záměr slovníku a otázka autorství), publikované v časopise Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum 65(1–2), 2020, 5–18. S cílem zpřístupnit Lietuvių kalbos žodynas byla během realizace téhož projektu vytvořena elektronická databáze dostupná na adrese http://lsc.ff.cuni.cz. Aby kolektiv výzkumníků potvrdil dobu vzniku Žodyno stanovenou jeho předchůdcem, rozhodl se provést rozbor rukopisu, jehož závěry jsou představeny v tomto článku. Cílem článku je tedy podrobně představit výsledky expertizy, které mohou potvrdit, že autorem Žodyno byl zmíněný český baltista. Argumenty, na jejichž základě se hovoří o F. L. Čelakovském jako o autorovi pojednávaného archivního dokumentu, vycházejí především z literárních a vědeckých prací prvního profesora slavistiky na pražské univerzitě a z dochované korespondence. Lietuvių kalbos žodynas dokonale zapadá do kontextu zájmů této významné osobnosti české literatury a vědy i do jejích filologických tezí. Za nejdůležitější okolnosti lze považovat: 1) korespondenci tohoto představitele národního obrození, která dokládá jeho zájem o baltský materiál; jedním z nejlepších příkladů je úryvek z dopisu Josefa Vlastimila Kamaryta F. L. Čelakovskému, v němž se přímo hovoří o litevském slovníku; ³ Například je zmiňován v těchto studiích: v předmluvě k Baltų mitologijos enciklopedijos (Bětková, Blažek 2012: 20), kde se hovoří o užívání teonym v Lietuvių kalbos žodyne; v článku Vaida Šeferise Kristijono Donelaičio kūryba čekų filologijos akiratyje (Šeferis 2009), který pojednává o „donelaitismech“ vyskytujících se v Lietuvių kalbos žodyne; a v bibliografii české baltistiky, kde se rovněž předpokládá autorství F. L. Čelakovského (Čeladín, Blažek, Kabeláčová, Seitlová 2016: 305–306). Straipsniai / Articles 155 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ 2) typologicky podobná lexikografická činnost F. L. Čelakovského, s níž Lietuvių kalbos žodynas dokonale souzní (např. Palabės kalbos žodynas (Slovník polabštiny), dodatky ke slovníku Josefa Jungmanna aj.); 3) myšlenková shoda mezi Lietuvių kalbos žodynas a dalšími díly F. L. Čelakovského (např. myšlenky vyjádřené v přednáškách F. L. Čelakovského, poprvé vydaných v roce 1877 pod názvem Skaitymai apie slavų tautų išsilavinimą ir literatūrą (Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských), které souvisejí s problematikou etnogeneze a glotogeneze Balto-Slovanů); 4) nepotvrzení předpokladů o jiných osobách, které mohly sestavit Lietuvių kalbos žodyną (např. Karla Jaromíra Erbena, jehož jméno je tužkou napsáno na titulním listu Žodyno). Všechny výše uvedené argumenty, soustavně probírané v předchozích studiích, jsou důležité a zásadní. S ohledem na zájem F. L. Čelakovského o překlady a jeho další lexikografickou činnost lze na základě údajů získaných z jeho korespondence předpokládat, že na Lietuvių kalbos žodynas začal autor pracovat kolem roku 1825 a později v psaní pokračoval (podrobněji viz Lemeškin 2010). Zohledníme-li pravopisná pravidla, podle nichž byl zkoumaný rukopis napsán, i dodatek přepsaný v roce 1851 ze slovníku Neselmana, je zřejmé, že analyzovaná verze Lietuvių kalbos žodyno byla sestavena kolem roku 1850. METODIKA Pochybnosti a důvěryhodný důkaz autorství by mohly vyřešit závěry znaleckého zkoumání rukopisu. K tomu by však došlo pouze v případě, že by byla totožnost autora zkoumaného rukopisu zcela potvrzena. Ani kdyby však výsledky znaleckého rozboru rukopisu vyloučily F. L. Čelakovského jako písaře dochované verze Lietuvių kalbos žodyno, neznamenalo by to, že F. L. Čelakovský není autorem tohoto písemného památníku. Nelze vyloučit zjevně pravděpodobnou možnost, že původní verzi Žodyno, sestavenou ve dvacátých letech 19. století, mohl kolem roku 1851 přepsat někdo jiný z filologického prostředí, například některý z následovníků F. L. Čelakovského nebo prostě profesionální opisovač. Je pravděpodobné, že tehdy vznikl záměr Žodyną vytisknout. Aby kolektiv výzkumníků mohl provést znalecké zkoumání rukopisu, obrátil se na uznávaného odborníka na tuto oblast JUDr.4 Jiřího Straku, specialistu na rukopisy, předsedu Československé společnosti pro zkoumání písma a současného předsedu kriminalistické společnosti. J. Straka se v tomto oboru pohybuje 4 JUDr. – doktor práv. 156 Acta Linguistica Lituanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę již více než čtyřicet let. Specialista pracoval v Pražském kriminalistickém ústavu, v Ústavu kriminalistiky a soudního znalectví Vysoké školy v Karlových Varech a také pravidelně působí v poradním týmu ministra spravedlnosti při provádění soudních expertiz písma. Je třeba zmínit, že J. Straka má zkušenosti s výzkumem historických rukopisů za použití metod určování písma. Jako příklad lze uvést zkoumání autorství povídky českého spisovatele Jaroslava Haška (1883–1923) Kiaulienos istorija (Vepřová historie), napsané na počátku 20. století a nalezené v roce 2002 v pozůstalosti matky Oldřicha Tregla. Historická analýza písma není příliš častým směrem kriminalistického výzkumu. Proto není mnoho specialistů na písmo, kteří se mu věnují. Jako samostatná výzkumná metodika „vyvstala potřeba kriminalistického jazykového zkoumání již ve druhé polovině XIX. století [...], kdy se hledaly nové objektivní vědecké metody identifikace člověka, který spáchal trestný čin“ (Ryngevič 2000: 123). Proto si badatelé starých písem přizývají na pomoc kriminalisty. Takový postup použil Diego Ardoino při svém zkoumání původu basilejské stopy⁵ a o něco dříve také při výzkumech Rūty Čapaitė (gotické písmo kanceláře Vytauta Velikého v Litevském velkoknížectví, písmo Simona Daukantase aj.)⁶, Birutė Triškaitė (Rankraštinio Mažosios Lietuvos žodyno Clavis Germanico-Lithvana analizė)⁷ a dalších badatelů. Je třeba upozornit na ještě jeden důležitý moment: ve srovnání s výše uvedenými zkoumanými texty je pojednávaný archivní dokument relativně nový, byl napsán ve druhém čtvrtletí XIX. století (do roku 1851) (Lemeškin 2010: 112). Otázka identifikace písma tuto okolnost na jedné straně usnadňuje výzkum, na druhé straně však vyžaduje větší rozsah zkoumaného materiálu. Tento praktický vědní obor se v každé zemi rozvíjel samostatně, a proto neexistuje jednotná terminologie, přestože používané metodiky a nástroje se mohou shodovat nebo být podobné. Vzhledem k tomu, že námi prezentovaný výzkum byl proveden v České republice, používá se v článku terminologie typická pro českou kriminalistickou a lingvistickou tradici a její obvyklý postup zkoumání ⁵ Ardoino Diego 2018: Bazelio pėdsakas tarpdisciplininių tyrimų fone: rašysenos ekspertizė. – Baltistica 53(2), 245–261. ⁶ Čapaitė Rūta 1996: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos, Juozo Butavičiaus, Simono Daukanto bruožai ir charakteriai. – Lietuvių Atgimimo istorijos studijos 8: Asmuo: tarp tautos ir valstybės, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 114–142; Čapaitė Rūta 1996a: Simono Daukanto rašysena Didžiajame lenkų–lietuvių kalbų žodyne, – Simono Daukanto raštai. Didysis lenkų–lietuvių kalbų žodynas 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 7–19; Čapaitė Rūta 1996b: Vytauto laiškai kaip Viduramžių epistolinio žanro pavyzdys. – Senoji Lietuvos literatūra, 4 knyga. Metraščiai ir kunigaikščių laiškai, Vilnius: Pradai, 47–96. ⁷ Triškaitė Birutė 2008: Rankraštinio Mažosios Lietuvos žodyno Clavis Germanico-Lithwana genezė: daktaro disertacija, Kaunas: Vytauto Didžiojo universiteto leidykla. Straipsniai / Articles 157 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ a postup zkoumání. Z výše uvedených důvodů se zde prezentovaná analýza kriminalistického zkoumání písma může lišit od metod používaných v Litvě. V některých případech lze podle všeho tvrdit, že instrumentárium J. Straky zahrnuje širší kontext hodnocení analyzovaného textu. Některé specifické termíny bylo nutné přeložit a doplnit vysvětlením jejich významu (například „tečkování“). Při snaze převést závěry jednoho z nejlepších českých odborníků na kriminalistické zkoumání písma do jazyka a terminologie používaných litevskými specialisty by vzniklo více nejasností než při námi zvoleném způsobu popisu. Při provádění tohoto druhu zkoumání se v České republice používá následující škála závěrů8: 1. Kategorický kladný závěr (sporný a srovnávací text napsala táž osoba). 2. Vysoce pravděpodobný kladný závěr. 3. Středně pravděpodobný kladný závěr. 4. Málo pravděpodobný kladný závěr. 5. Nelze prokázat. 6. Málo pravděpodobný záporný závěr. 7. Středně pravděpodobný záporný závěr. 8. Vysoce pravděpodobný záporný závěr. 9. Kategorický záporný závěr (sporný a srovnávací text napsaly různé osoby). Výzkumník J. Straka použil několik metod expertního zkoumání: analyticko-syntetickou, srovnávací a grafometrickou; využil také stereoskopický mikroskop, kameru s polarizačním filtrem odstraňujícím odlesky a umožňující přesná měření AM4113ZT, USB kameru AD4113T-12V-Pro2 (s IR a UV zářením), multispektrální detektor HS3B a kreslicí a psací robot AxidDraw V3 (Straka 2018: 2). PRŮBĚH VÝZKUMU První konzultace týkající se soudního zkoumání písma začaly na podzim roku 2017 a práce pokračovaly i v následujícím roce. Konečný dokument se závěry výzkumu byl výzkumnému týmu předán v září 2018. Hned na začátku spolupráce byl výzkumný tým upozorněn, že práce s materiálem tohoto druhu bude spojena s mnoha obtížemi, protože zkoumání písemných památek z XIX. století za účelem určení autorství je v České republice ojedinělé. Překážky se objevují při výběru metodiky a 8 https://www.pismoznalectvi.org/odborne-cinnosti/standardy-spp/standard-pro-stanovovani-zaveru/ [citováno 2020–05–18]. 158 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę prostředky. Specialista pracující se současným materiálem vychází z charakteristik současného rukopisu a používá příslušné nástroje soudního písmoznaleckého zkoumání. Při práci s historickým materiálem mu chybějí zkušenosti potřebné k určení určitých znaků charakteristických pro rukopis daného období a znalosti užívání slov a jejich významů. Z výše uvedených důvodů lze při obhajobě vlastního názoru určit znaky rukopisu, avšak bez širšího kontextu není možné prokázat jeho soulad se skutečností. Při provádění soudněznalecké analýzy rukopisu bylo třeba vytvořit takové prostředky, aby se uvedené problematické otázky objevovaly v co nejmenší míře. Za tímto účelem požádal soudní znalec hlavní řešitelku projektu, aby vedle hodnoceného a srovnávacího materiálu (Slovníku a autografu F. L. Čelakovského) vyhledala a předložila ukázky rukopisů dalších osob, které psaly přibližně ve stejné době a měly podobné vzdělání a povolání jako F. L. Čelakovský. Tyto ukázky byly potřebné k tomu, aby znalec nejprve analyzoval rukopisy těchto osob a mohl určit, zda byly rukopisy v období, které je předmětem zkoumání, dostatečně individuální a měly určité znaky, jež by umožňovaly spolehlivě je od sebe odlišit. Za tímto účelem předložil tým výzkumníků znalci v podobě kvalitních fotokopií následující ručně psané dokumenty: 1) dopisy Karele Slav oji Amerlinga, Osipa Maksima Bodianského, Kazimierze Brodzińského, Jeana de Carro, Piotra Dubrovského, Josefa Vlastimila Kamaryta, Vuka Karadžiće, Piotra Keppena, Františka Malevského, Nikolaje Melgunova, Františka Palackého a Alexandra Šiškova, které jsou uloženy v Literárním archivu Národního muzea písemnictví (Literatūrinį archyvą Pamąt n ikų narodinio p is em n ict uo, dále — LA PNP) ve fondu F. L. Čelakovského; 2) opis Pavela Joz efa Šafaříka z roku 1833 Výpisů o litevském jazyce (Výpisků o gazyku litevském), uložený v Oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea (signatura IX E 4); 3) protokoly Královské české učené společnosti psané Václavem Hankou, uložené v Archivu Akademie věd České republiky (fond: Královská česká společnost nauk, složka 10, č. 26); 4) dopis Karla Jaromíra Erbena Císařsko-královskému místodržitelství ze dne 8. srpna 1846, uložený v Archivu Národního muzea (signatura M6/44). Předložené prameny umožnily formulovat tyto závěry: „již v první polovině devatenáctého století byly ručně psané texty natolik individualizované, že je bylo možné od sebe odlišit. Neexistuje tedy žádná překážka, která by znemožňovala odlišit rukopis Františka Ladislava Čelakovského jako autora zkoumaného rukopisu od rukopisů jiných osob“ (Straka 2018: 12). Straipsniai / Articles 159 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ Kromě uvedených archiválií byly expertovi předloženy také fotokopie dopisů F. L. Čelakovského, které lze porovnat s rukopisem Žodyno a autografem F. L. Čelakovského (jejich data sepsání pokrývají poměrně dlouhé období (1818–1851)). Byly předloženy tyto prameny: 1) Dopisy Josefu Vlastimilu Kamarytovi z let 1818–1828 (LA PNP, f. J. V. Kamaryt); 2) Dopisy Martinu Aleksandru Pržibilovi z let 1842–1845 (LA PNP, f. F. L. Čelakovský); 3) Dopisy Janu Planekovi z let 1820–1851 (LA PNP, f. F. L. Čelakovský). V části se závěry J. Straka uvedl, že „při porovnání rukopisu Lietuvių kalbos žodyno s dalšími ukázkami písma Pranciška Ladislava Čelakovského byly zjištěny znaky různé průkaznosti. Převládají znaky, které se částečně či zcela shodují, přesto však byly nalezeny i takové, které nejsou dostatečně podobné. Důležité je, že tyto znaky nebyly ve všeobecné, nýbrž ve speciální části zkoumání [...]. Při posuzování shody konkrétních znaků však hlavní obtíž nespočívá v určování určitých detailů, ať už na všeobecné, nebo speciální úrovni zkoumání, jak se postupuje při práci se současnými rukopisy, nýbrž v porovnávání tvarů jednotlivých písmen se standardy písma [...]“ (Straka 2018: 15). Shody znaků Částečně či zcela shodné znaky písma J. Straka rozebral v úvodu části se závěry dokumentu shrnujícího analýzu: 1) sklon písmen: v analyzovaném rukopisu i srovnávacích textech je písmo všude skloněno doprava, nejčastěji přibližně o 50°, 2) spojitost písmen: míra spojování písmen je v analyzovaném rukopisu i v dalších textech předložených ke zkoumání střední. Diakritická znaménka se nejčastěji píší samostatně, jiným pohybem; v ostatních případech se přerušované pohyby písma vyskytují méně často, 3) výškové proporce: střední zóna řádku je ve srovnání s horní a dolní zónou často stlačená, 4) šířkové proporce: v analyzovaném rukopisu i v předložených srovnávacích ukázkách, textech pocházejících většinou z doby kolem roku 1850, upoutá převaha sekundárního rozšiřování nad primárním – spojení mezi písmeny jsou širší než písmena samotná. 5) shody v technice psaní: a) složitost pohybu při psaní oválů písmen <a>, <o>: ovál písmene <a> se v různých pozicích píše jedním pohybem, zatímco v uvedených textech se vedle oválů písmene <o> napsaných jedním pohybem objevují také atypické— 160 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę „zaoblené“ ovály, napsané dvěma tahy, zejména na konci slova (viz obr. č. 1 a č. 2, šipka), b) způsob psaní písmene <d>: podle pravopisného standardu jsou horní části zakončeny kličkou zahnutou doleva, případně se v rukopisu projevuje zahnutí doleva. (viz obr. č. 1 a č. 2, kruh), c) způsob psaní písmene <g> ve všech vzorcích předložených k analýze: ovály jsou menší a rovnější, kličky užší a delší, rovněž rovné, d) způsob psaní písmene <i>: často se vyskytují tvary s ostřejším vrcholem a dole bez smyčkového zakončení, někdy se však smyčka ve spodní části tohoto písmene objevuje (viz obr. č. 1 a 2, malá šipka), e) způsob psaní písmen <m>, <n>: obloukovité tvary nemají sklon přecházet do girlandovitých (viz obr. č. 1 a 2, rámeček), f) způsob psaní písmene <p>: vyskytují se tvary blízké jak zaoblenému písmu, tak kurzivě (viz obr. č. 2, malá šipka), g) při psaní písmene <s> latinkou se způsob psaní shoduje; částečně se shoduje také při psaní písmene <t>, h) existují shody ve způsobu psaní písmen <e>, <l>, <u>, ačkoli pro identifikaci mají jen malý význam (srov. Straka 2018: 16–17). Obrázek č. 1: Příklady shodných znaků v Lietuvių kalbos žodynas . Lietuvių kalbos žodynas, slovo „bohynė žemė“ (pořadové č. 163 v celkovém číslování, písmeno B – pořadové č. 104) (Straka 2018: 17). Straipsniai / Articles 161 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ Obrázek č. 2: Příklady shodujících se znaků v rukopisu F. L. Čelakovského. Dopis F. L. Čelakovského napsaný 2. února 1851 (Straka 2018: 19). Neshodující se znaky J. Straka rovněž upozornil na znaky rukopisu, které se neshodují nebo které nelze porovnávat, protože byly napsány v různých obdobích. Připomeňme, že analyzovaná verze Lietuvių kalbos žodyno mohla být napsána přibližně kolem let 1850–1851, a proto byla hodnocena podle tehdejších pravopisných norem, kdy se hláska [j] zapisovala jako <j>, hláska [g] jako <g>, hláska [v] jako <v> a [i] jako <i>; vyskytují se také případy dvojhlásky <ou>. J. Straka uvedl, že vedle těchto ekvivalentů znaků lze najít i jiné varianty, které F. L. Čelakovský již nepoužíval v rukopisech předložených k porovnání, většinou napsaných kolem roku 1850 (jde o dopisy psané kolem roku 1850 a v roce 1851), avšak v analyzovaném rukopise se vyskytují. J. Straka uvedl tyto obtížně vysvětlitelné případy znaků rukopisu: 1) Tvary diakritických háčků: v textech předložených k porovnání, včetně těch napsaných kolem roku 1850, jsou typické háčky obvykle zahnuté doleva. V textech zkoumaného rukopisu takové nebyly nalezeny (srov. obr. č. 3 a 4, fialový kruh (3) a fialový tečkovaný kruh (4)). 162 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę 2) Konce slov: pro příklady předložené k porovnání, včetně těch napsaných kolem roku 1850, je typické, že některá slova mají na konci výraznější protažení. Tento znak rukopisu se ve zkoumaném rukopisu nevyskytuje (viz obr. č. 4, tečkovaná šipka). 3) <z> způsob psaní: ve zkoumaném rukopisu jsou nejtypičtější varianty odpovídající starším pravopisným normám – se smyčkou dole; v textech předložených k porovnání, datovaných přibližně do roku 1850, se již takový tvar nevyskytuje (srov. obr. č. 3 a 4, kruh (3) a tečkovaný kruh (4)). 4) <st> spřežka: tyto spřežky ve zkoumaném textu často vykazují stopy kurentového písma. Tento znak rukopisu se již nevyskytuje v rukopisech F. L. Čelakovského psaných před rokem 1850 (srov. obr. č. 3 a 4, rámeček (3) a tečkovaný rámeček (4)). 5) „Nabodeníčka“ („tečkování“)⁹: v celém textu zkoumaného rukopisu je zřetelně patrné, že za písmenem <s>, které je napsáno jiným než kurentovým písmem, je buď malý znak (nejčastěji ve tvaru tečky nebo malého háčku), nebo je písmeno protaženo při psaní následujícího písmene, které následuje po <s>. Tento způsob psaní není pro obvyklý rukopis Františka Ladislava Čelakovského typický (Straka 2018: 21–22). Obrázek č. 3: Příklady neshodujících se znaků v Lietuvių kalbos žodynas. Lietuvių kalbos žodynas, slovo „sivý“ (celkové pořadové č. 1339, písmeno S – pořadové č. 192) (Straka 2018: 23). ⁹ „Nabodeníčko“ („tečkování“) je český lingvistický termín, jehož autorství bylo v 19. století připisováno Janu Husovi. Obvykle se tento termín používá v souvislosti s představiteli diakritického pravopisu 15. století. „Nabodeníčko krátké“ („krátké tečkování“) obvykle označuje tečku nad písmenem, „nabodeníčko dlúhé“ („dlouhé tečkování“) pak čárku nad písmenem. Tato terminologie je podrobněji popsána (včetně otázky autorství uvedeného termínu) ve studii Jany Pleskalové (více viz Pleskalová 2007: 147–151). V závěru expertizy byl tento termín použit k označení znaku nacházejícího se nad písmenem <s>, který neoznačuje zvláštnosti výslovnosti hlásky. Straipsniai / Articles 163 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ Obrázek č. 4: Příklady nesouhlasících znaků v rukopisu F. L. Čelakovského. Dopis F. L. Čelakovského napsaný 2. února 1851 (Straka 2018: 23). Komentář Vedoucí projektu I. Lemeškin na žádost J. Straky tyto závěry okomentoval. Podle názoru tohoto vědce lze uvedené nesrovnalosti vysvětlit takto: „Slovník [...] měl vznikat po částech v první polovině 19. století. O F. L. Čelakovského Letawském Słowniku (Litevském slovníku) se poprvé hovoří v roce 1827, avšak jeho dřívější verzí, napsanou podle starších pravopisných norem, bohužel nedisponujeme. Hlavní česko-litevský text této lexikografické památky byl napsán (přesněji řečeno opsán) ve třicátých letech 19. století. Nejzazší hranici datace lze určit podle sekundární litevsko-německé vsuvky, připojené (ne dříve než v únoru 1851) k hlavnímu textu slovníku. Slovník tak byl doplněn o příbuzenské termíny. V roce 1851 je Neselmanův slovník jako tištěný pramen Slovníku uveden na fol. 2r. Je třeba zmínit, že název Wörterbuch der littauischen Sprache je stejně jako německá vysvětlující část, zapsaná u příbuzenské slovní zásoby na fol. 2v, napsán frakturou. Tato okolnost může být důležitá pro pochopení některých specifických rysů rukopisu. Filologové první poloviny 19. století vycházeli z lexikografických prací, které vznikly v 18.–19. století na Litevském jazykovém semináři Královecké univerzity 164 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę (Albertus-Universität Königsberg). Nejčastěji se využívaly lexikografické práce Filipa Ruigise (Lexicon Germanico-Lithuanicum et Lithuanico-Germanicum, 1747), Kristijonase Gotlibase Milkuse (Littauisch-deutsches und deutsch-littauisches Wörter-Buch, 1800) a již zmíněného Georga Heinricha Ferdinanda Neselmanna (Wörterbuch der littauischen Sprache, 1851). Slovníky vydané v Královci, z nichž autor čerpal důležitý materiál pro svůj výzkum, byly do roku 1851 tištěny švabachem. Německé texty tištěné v 19. století tímto písmem se přepisovaly frakturou, avšak pro litevštinu a češtinu se podle návrhu autora Litevského slovníku měla používat antikva. Důležité je také nezapomínat, že ústřední postavení v procesu tvorby slovníku měla právě litevština; autor z dostupných pramenů vybíral lexémy, které svou zvukovou podobou připomínaly slova slovanských jazyků. Litevština a její tištěná východopruská podoba (švabach) měly přednost, což se mohlo projevit i v grafickém ztvárnění jazykového příkladu. Při přepisu litevských textů do antikvy mohly vznikat určité „nesrovnalosti“, například větší sklon zapisovat grafémy ve skupinách (<st>, <sz>, <sk>, <sl> atd.). Rukopis jako celek působí čitelně a „ukázkově“. Písař dbal na to, aby zápis litevských slov nevzbuzoval pochybnosti (tato „přehnaná“ preciznost se později uplatňuje i při psaní česky; litevská a česká část téhož díla se samozřejmě prolínají), a proto z možných variant vybíral tu podobu grafému, jejíž fonetická hodnota je nesporná. To je pochopitelné, uvědomíme-li si, že zamýšlený čtenář rukopisu (jiný filolog 19. století) ani sazeč v tiskárně litevsky neuměli, a nemohli tedy fonetický význam sporných znaků odvodit z kontextu. Zdá se, že se to projevuje mimo jiné i v zápisu znaku <s> s diakritickým znaménkem v pravém políčku (srov. výskyt této varianty znaku na titulní straně vydání Ohlasů písní ruských (Ozvěna ruských písní) z roku 1829)“ (Lemeškin 2018). Závěry soudního znalce na písmo J. Straka zohlednil tyto důležité připomínky a využil je ve svých závěrech: „Ad 1. (tvary diakritických háčků) Pokud jde o diakritické háčky, v četných ukázkách rukopisů F. L. Čelakovského, napsaných v různých obdobích a předložených k porovnání, lze nalézt i jejich varianty, které nejsou zahnuté doleva. Zřetelně rozpoznatelné a především pro rukopisy datované přibližně do roku 1850 charakteristické jsou však háčky zahnuté doleva; to samozřejmě neznamená, že materiál není spolehlivý. Přesto nelze ani na základě názoru doc. Lemeškina dospět k závěru, že to mohlo být nějakým způsobem spojeno s určitými faktory, které měly vliv na vznik rukopisu, je-li F. L. Čelakovskis Litevského slovníku pisatelem, Straipsniai / Articles 165 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ jak uvádí doc. Lemeškinas. Za současné situace tedy nelze tento rys rukopisu, hodnocený jako shodný, spolehlivě vysvětlit. Ad 2. (Konce slov) Rys týkající se konců slov, tedy prodlužování slov v některých případech zápisu slov v materiálu předloženém ke srovnání, zatímco ve zkoumaném rukopisu se nevyskytuje, je obecně málo významný. Na jedné straně je Lietuvių kalbos žodyno zásadou zápisu textu úspornost. To mohlo ovlivnit způsob zápisu konců slov, tj. jejich zhušťování. Přestože se v textech z let 1850 a 1851 předložených ke srovnání prodloužené konce slov vyskytují, převládají v nich zhuštěné konce, tedy takové, jaké jsou příznačné i pro zkoumaný rukopis. Ad 3. (Způsob psaní <z>) Způsob psaní písmena <z> i použitá forma písma ve zkoumaném rukopisu se z velké části řídí normami platnými do roku 1849. Lze najít i jiné formy, jejich počet však není velký [...]. Na jedné straně je třeba konstatovat, že zjištěné rozdíly mezi formou písmene <z> použitou ve zkoumaném rukopisu a ve vzorcích z jiných zdrojů předložených ke srovnání, které byly většinou napsány po roce 1849, jsou zjevné; na druhé straně by okolnosti vzniku rukopisu mohly formy kurento ospravedlnit. Je však třeba uznat, že jde o hypotetické vysvětlení, které nelze prokázat na základě příkladů z téhož období. Ad 4. (Spojení <st>) Stejně jako v případě vysvětlení č. 3 je i zde třeba konstatovat, že spojení <st> napsané kurentu se již po nějakou dobu v porovnávaných ukázkách F. L. Čelakovského nevyskytuje (v dostupných pramenech se s ním nesetkáváme od března 1820). Protože toto spojení ovlivněné kurento lze najít (do roku 1820), neměla by se zavrhovat hypotéza doc. Lemeškina, že může jít o odraz vlivu určitého období, vezmeme-li v úvahu okolnosti vzniku Lietuvių kalbos žodyno, které k tomu mohly také přispět. Ad 5. „Tečkování“ Konečně ani v případě takzvaného „tečkování“ nelze popřít hypotézu doc. Lemeškina, že bylo ve zkoumaném rukopisu použito k náležitému odlišení jednotlivých písmen, aby je sazeč mohl přečíst. Na jedné straně je samozřejmě důležité, že doc. Lemeškin sám navrhl vysvětlení, proč byl takový znak použit v rukopisu napsaném F. L. Čelakovským; nelze však tvrdit, jak je patrné z předloženého obrázku (obr. č. 5), že se tento způsob psaní nikdy nevyskytoval v rukopisu Františka Ladislava Čelakovského. 166 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę Obrázek č. 5: „Tečkování“ v rukopisu F. L. Čelakovského. Titulinis „Ohlasu písní ruských“ puslapis, 1829 m. (Straka 2018: 26). Tuto hypotézu poněkud komplikuje skutečnost, že například J. V. Kamarytas používá způsob „tečkování“ na rozdíl od F. L. Čelakovského běžně, a to nejen v dopisech, ale i v textech určených k tisku [...]. S ohledem na současnou praxi se zdá obtížné uvěřit, že by tyto znaky ve srovnávacích příkladech, ať už napsaných mnohem dříve než zkoumaný rukopis, nebo přibližně ve stejné době (1850, 1851), byly použity náhodně nebo se v celém textu Slovníku litevského jazyka vyskytovaly soustavně. Za předpokladu, že dynamické stereotypy, na jejichž základě rukopis vznikal, jsou důležité, by šlo na dnešní poměry o neobvyklý výsledek. Aby však bylo možné tomuto znaku přikládat větší váhu, bylo by třeba velmi podrobně prozkoumat rukopisy F. L. Čelakovského i jeho současníků“ (Straka 2018: 24–27). J. Straka s přihlédnutím ke všem výše uvedeným indiciím v části závěrů znaleckého posudku uvedl: „Z provedených zkoumání je zřejmé, že nebyly nalezeny znaky, které by umožňovaly kategoricky tvrdit, že F. L. Čelakovský je osobou, která zapsala archiválii Slovník litevského jazyka. Navíc skutečnost, že byly zjištěny nejen shody s vysokou důkazní hodnotou, ale i zjevné rozdíly, objektivně ztěžuje rozhodnutí při hodnocení analyzovaných skutečností, založených na odpovídajících objektivních podmínkách, totiž na omezených možnostech zkoumat rukopis vzniklý v polovině devatenáctého století. Na jedné straně existují znaky, které nelze spolehlivě vysvětlit (někdy ani jinak než hypoteticky), na druhé straně však existují Straipsniai / Articles 167 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ prokazatelné shody s rukopisy F. L. Čelakovského. Vzhledem k tomu, že pravopisné normy se poměrně často, a někdy i zásadně, měnily, a také kvůli nedostatku znalostí o tomto tématu není možné jednoznačně vysvětlit zákonitost dopadu těchto změn v případě konkrétního pisatele, nelze shody považovat za spolehlivé tak, jak by je bylo možné uznat při zkoumání současného rukopisu. Ze všech výše uvedených důvodů je nejobjektivnější závěr soudního znalce v oboru písmoznalectví, že autorství F. L. Čelakovského jako pisatele archiválie Slovníku litevského jazyka je potvrzeno kladně a odpovídá hodnocení „středně pravděpodobné“ (Straka 2018: 27). Podle výše uvedené hodnoticí stupnice odpovídá hodnocení znalce třetímu bodu z devíti. Kladný závěr se činí v případě, kdy „důkazy podporují tvrzení, že sporný materiál i srovnávací materiál napsala táž osoba. Odhalené znaky však nejsou dostatečné k tomu, aby bylo možné učinit kladný závěr o velmi vysoké pravděpodobnosti“10. V závěrečné části J. Straka shrnul provedenou analýzu: „Posuzovanou archiválii, tj. Slovník litevského jazyka (signatura IV A 11), jehož originál je uložen v Oddělení rukopisů a starých tisků Národního muzea, pravděpodobně napsal Pranciškas Ladislavas Čelakovskis, narozený 7. března 1799 a zemřelý 5. srpna 1852, jehož rukopisy mi byly předloženy k prozkoumání“ (Straka 2018: 27). SHRNUTÍ A ZÁVĚREČNÉ ZÁVĚRY Závěry soudněznaleckého písmoznaleckého posudku, který vypracoval JUDr. J. Straka, jsou přesvědčivé. J. Straka dospěl k závěru, že autorství F. L. Čelakovského je „pravděpodobně možné“. Zcela nebo částečně se shodují následující písmové znaky F. L. Čelakovského a osoby, která napsala Slovník: sklon písmen, spojování písmen, poměr jejich výšky a šířky, shody patrné při psaní písmen <a>, <o>, <d>, <g>, <j>, <m>, <n>, <p>, <s> v latince psané abecedě; méně časté shody v provedení písmene <t>, které mají pro identifikaci malý význam, jsou patrné také při psaní písmen <e>, <l>, <u>. Obtížněji vysvětlitelné jsou tyto znaky: psaní diakritických háčků, protahování konců slov, písmeno <z>, způsob psaní spojení <st> a „tečkování“. Lze předpokládat, že vznik těchto rozdílů ovlivnily určité 10 https://www.pismoznalectvi.org/odborne-cinnosti/standardy-spp/standard-pro-stanovovani-zaveru/ [citováno 2020–05–18]. 168 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę okolnosti, které působily na osobu, jež psala Slovník, a kvůli nimž nelze v některých případech znaky rukopisu jednoznačně vysvětlit. Je třeba vzít v úvahu také další skutečnosti související s touto českou osobností, které byly podrobně probrány v předchozích studiích. Samozřejmě máme na mysli jeho korespondenci (zejména fragment dopisu J. V. Kamaryta, v němž se přímo hovoří o Slovníku litevského jazyka), skutečnost, že Slovník litevského jazyka není v rozporu s jinou lexikografickou činností tohoto vědce, typologicky blízkou zmíněnému dílu, podobné myšlenky vyjádřené nejen v Slovníku litevského jazyka, ale také v dalších vědeckých pracích tohoto českého národního buditele. Neméně důležité je také to, že během výzkumu byl odmítnut předpoklad, že archiválii mohl napsat některý jiný badatel té doby. Osobností, které mohly v českém prostředí v první polovině 19. století napsat slovník tohoto typu, není mnoho. Zmíněný K. J. Erben (1811–1870) byl nepochybně významným českým literátem, který čerpal náměty pro literární texty z lidové slovesnosti (stejně jako F. L. Čelakovský). Způsob, jakým K. J. Erben ve svých vědeckých pracích využívá baltský materiál, však naznačuje, že nebyl zkušeným odborníkem na litevská studia. Přesvědčivějším vysvětlením komentáře „Erben?“, zapsaného na předsádce pojednávané archiválie, by podle všeho mohlo být, že šlo o označení používané pro interní potřeby archivu. Toto vysvětlení podporuje i skutečnost, že K. J. Erben v letech 1846–1851 působil jako první vedoucí tehdy založeného Zemského archivu (Archiv Vlastenecký, od roku 1848 Archiv Českého muzea, nyní Archiv Národního muzea). Z okruhu možných autorů Slovníku litevského jazyka nelze vyloučit proslulého jazykovědce a baltistu Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861). V tomto případě však tuto možnost vyvrací struktura analyzovaného díla. Slovník litevského jazyka se vyznačuje zjevnou romantickou motivací a je ovlivněn dobovými tendencemi. Lze se domnívat, že ačkoli nelze vyloučit předpoklad, že se P. J. Šafařík mohl rozhodnout napsat slovník baltsko-slovanských jazyků, je pravděpodobnější, že by se tohoto úkolu ujal zodpovědněji. Samozřejmě lze uvažovat i o kandidátech z řad dalších osobností 19. století, nejen o současnících F. L. Čelakovského, ale také o jeho žácích a následovnících. Z nich lze například zmínit Ignáce Jana Hanuše (1812–1869), autora první biografie F. L. Čelakovského11, vydané v roce 1855. Vzhledem k nedostatku důkazů potvrzujících tento předpoklad, ať už v případě I. J. Hanuše, nebo kohokoli jiného, se však má za to, že nemá smysl se touto otázkou dále zabývat. 11 Hanuš Ignác Jan 1855: Život a působení Františka Ladislava Čelakovského, Praha: Tisk umělecko-knihtiskařského ústavu K. Bellmanna. Straipsniai / Articles 169 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ Přesto je důležité, že závěry kriminalistického znaleckého posudku označily F. L. Čelakovského za „pravděpodobného“ tvůrce rukopisu. Přestože nelze zcela vyloučit možnost, že Lietuvių kalbos žodynas v podobě, v níž je k dispozici, přepsala jiná osoba, určení autorství jako „středně pravděpodobného“ (s přihlédnutím také k obtížím, které vyvstaly při analýze pramenů) je pro nás dalším velmi důležitým dílkem skládačky potvrzujícím autorství F. L. Čelakovského, doloženým srovnáním se zachovanými literárními a vědeckými díly tohoto představitele českého národního obrození. Přestože expertiza písma nezjistila, že F. L. Čelakovský je nepochybně osobou, která Lietuvių kalbos žodyną zapsala, a jeho autorství nelze s jistotou uznat, lze při koncepčním pohledu považovat autorství F. L. Čelakovského za prokázané. ŠALTINIAI Lietevský slovník. Knihovna Národního muzea, oddělení rukopisů a starých tisků, signatura IV A 11. Lemeškin Ilja 2018: Vyjádření k psané podobě „Litevského slovníku“, Praha. Standart pro stanovování závěrů znaleckého zkoumání. Prieiga internete: https://www.pismoznalectvi.org/odborne-cinnosti/standardy-spp/standard-pro-stanovovani-zaveru/ [žiūrėta 2020-05-18]. Straka Jiří 2018: Znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, zabývající se otázkou zda předmětnou archiválii, tj. Litevský slovník (sing.: IV A 11), jehož originál je uložený v Oddělení rukopisů a starých tisků Knihovny Národního muzea, napsal František Ladislav Čelakovský, narozený 7. března 1799 a zemřelý dne 5. srpna 1852, Praha. LITERATŪRA Bartoš František Michálek 1926: Soupis rukopisů Národního musea v Praze, Praha: Melantrich. Běťáková Marta Eva, Blažek Václav 2012: Encyklopedie baltské mytologie, Praha: Libri, 2012. Čeladín Jindřich, Blažek Václav, Kabeláčová Tereza, Seitlová Eva 2016: Čekų baltistikos bibliografija. – Acta Linguistica Lithuanica 74, 305–351. Lemeškin Ilja 2010: Františko Ladislavo Čelakovskio lietuvių kalbos žodynas. – Leksikografija ir leksikologija 2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 98–113. 170 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII Rankraštinio Lietuvių kalbos žodyno autorystės klausimas: nauji faktai, paaiškėję atliekant teismo rašysenos ekspertizę Pleskalová Jana 2007: Nabodeníčkka v české lingvistické terminologii. – Slavica Slovaca 42(2), 147–151. Ryngevič Renata 2000: Lingvistinė ekspertizė Vokietijoje ir Lenkijoje: raidos tendencijų apžvalga. – Jurisprudencija 18(10), 122–128. Šeferis Vaidas 2009: Kristijono Donelaičio kūryba čekų filologijos akiratyje. – Senoji Lietuvos literatūra, knyga 28, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 41–62. The Matter of Authorship of the Handwritten Dictionary of the Lithuanian Language: the New Findings Revealed from a Professional Handwriting Analysis SUMMARY The article addresses the authorship of the handwritten relic of the first half of the 19th century – The Dictionary of the Lithuanian Language (Lietuvių slovynų) – kept at the Department of Manuscripts and Early Printed Books of the Czech National Museum Library (shelfmark IV A 11; 30 large-format (21.5 × 35.5 cm) pages). To continue the research of Ilja Lemėškin and other researchers, the project František Ladislav Čelakovský’s Handwritten Dictionary of the Lithuanian Language (Rukopisný slovník litevštiny Františka Ladislava Čelakovského) (No. 520317), which was dedicated to a more detailed analysis of The Dictionary of the Lithuanian Language and was funded by the Charles University Grant Agency (GA UK), was conducted at the Faculty of Philosophy of Charles University from 2017 to 2019. Authorship related arguments had to be supplemented with the conclusions of a professional handwriting analysis carried out by JUDr. J. Straka. Expert Straka used several analysis methods: analytic-synthetic, comparative-graphometric. To analyze the manuscripts, the expert also resorted to specialized equipment. In the final part Straka summarized his analysis by the statement that F. L. Čelakovský’s authorship is “probable”. The following features match in the handwriting of both F. L. Čelakovský and The Dictionary author in part or in full: slant angle of letters, coherence of letters, height and width ratio; coincidence in the shapes of letters <a>, <o>, <d>, <g>, <j>, <m>, <n>, <p>, <s> in the Latin script is observed; there is less coincidence in the writing of <t>; matching shapes of letters <e>, <l>, <u>, which do not play an Straipsniai / Articles 171 GEDA MONTVILAITĖ, ANNA TOLLAROVÁ important role in the analysis. The following features are more difficult to explain: the writing of diacritical hooks; the extension of word endings; the way of writing the letter <z>, the combination <st> and “dotting”. It may be assumed that the above differences were determined by the influences that affected the writer in composing The Dictionary; despite the above, in some cases the features cannot be explained absolutely reliably. Though we cannot fully reject the possibility that the form of The Dictionary of the Lithuanian Language, which is at our disposal, was transcribed by a different person, the determination of authorship as “moderately likely” (bearing in mind the difficulties encountered in the analysis of sources) is yet another very important piece of the puzzle confirming Čelakovský’s authorship, which was testified by comparing it with the surviving literary and scientific works of this Czech figure of national revival. Based on the findings of all the available studies on this topic, we may consider F. L. Čelakovský’s authorship a proven fact. Įteikta 2020 m. gegužės 1 d. GEDA MONTVILAITĖ ANNA TOLLAROVÁ Karolio universitetas Filosofijos fakultetas nárm. Jana Palacha 1/2, Cz-11638 Praha, Čekija [email protected] [email protected] 172 Acta Linguistica Lithuanica LXXXII