České překlady Baudelaira, Rimbauda, Mallarmého a Apollinaira

ČESKÉ PŘEKLADY BAUDELAIRA, RIMBAUDA, MALLARMÉHO AAPOLLINAIRA Drsková, Kateřina. Překlady moderní francouzské poezie do češtiny aotázky básnického překladu: Na příkladu veršové tvorby vybraných francouzských autorů druhé poloviny 19.apočátku 20.století. České Budějovice: Nakladatelství Jihočeské univerzity vČeských Budějovicích, 2024, 270 s. Milena Fučíková Univerzita Karlova [email protected] http://orcid.org/0000‑0003‑1420‑7419 Srovnávací monografie Kateřiny Drskové, vysokoškolské pedagožky aautorky publikace České překlady francouzské literatury (1960–1969),1 je kvalitní studií oteorii idějinách překladu moderní francouzské poezie do českého jazyka od druhé poloviny 19.století po současnost. Na úvodní tři teoretické kapitoly— první je věnovaná vybraným aspektům současného uvažování odějinách literárního překladu, druhá se zabývá překlady poezie zfrancouzštiny do češtiny atřetí koncepcemi ametodami básnického překladu— navazuje obsáhlá, více než stostránková srovnávací studie, doplněná jmenným rejstříkem autorů, překladatelů ateoretiků překladu ipřílohami zahrnujícími obsáhlou antologii známých iméně známých básní voriginále ivpřekladu. ZBaudelairova díla si autorka vybrala jedenáct kusů, zRimbauda šest, zMallarmého osm azApollinaira devět básní. Doplňující informace český čtenář najde vúvodu (s.11–13), závěru (s.167–172), obsáhlé bibliografii (s.173–181) advojjazyčném resumé. Vúvodu Kateřina Drsková vysvětluje svůj záměr reflektovat knižně vydané překlady vybraných francouzských básní asrovnávat překlady právě těch básníků, jejichž český umělecký překlad je dodnes inspirativní tím, jak si přivlastňuje tuto— včeské kultuře již pevně zakořeněnou avíce než jedno století trvající— tradici. Autorka vychází nejen zdůsledně uváděných odborných zdrojů českých teo retiků básnického překladu, ale izúvah akomentářů českých překladatelů, které následně velice konkrétně konfrontuje svýsledky jejich mnohdy celoživotního překladatelského úsilí. Jako tezi zde Kateřina Drsková předkládá jisté ukotvení kritiky, teorie arecepce českého uměleckého překladu poezie přímo vpřekladatelské praxi. Vzhledem ktomu, že autorka za nejvýznamnější práce zdějin překladu považuje České teorie překladu Jiřího Levého2 akolektivní monografii Kapitoly zdějin českého překladu pod vedením Milana Hraly3, věnuje zvláštní pozornost 1 Drsková, Kateřina. České překlady francouzské literatury (1960–1969). České Budějovice: Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis, 2010. 2 Levý, Jiří. České theorie překladu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby aumění, 1957 3 Bellisová, Šárka— Hrala, Milan (ed.). Kapitoly zdějin českého překladu. Praha: Karolinum, 2002. OPEN ACCESS 174 SVĚT LITERATURY 71 především počinům, kdy je český překladatel poezie zároveň iteoretikem literárního překladu apokračovatelem včeské tradici zakotvených překladů, které jeho vlastní práci předcházely. Autorka kupříkladu zmiňuje, jaký vliv měly Čapkovy překlady Charlese Baudelaira na velice erudovanou překladatelskou praxi Jiřího Pelána, nebo upozorňuje na jednotlivá řešení složitějších pasáží vbásních Arthura Rimbauda, které si překladatelé sodstupem času vzájemně předávali. Tuto srovnávací metodu poměřuje úvahami našich teoretiků překladu (F.X.Šalda, Otokar Fischer, Jiří Levý, Josef Čermák, Jiří Pechar, Martin Hilský, Radek Malý), jejichž praxe nebyla přímo ovlivněna vybranými básněmi Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda, Stéphana Mallarmého aGuillauma Apollinaira, tedy čtyř svébytných básnických osobností, jež si pro své bádání zvolila. Autorka metody jednotlivých překladatelů necharakterizuje ani nehierarchizuje, spíše pečlivě zachycuje avěcně popisuje vývoj tradice českého překladu francouzské moderní poezie od počátků po současnost. Česká recepce básníka Charlese Baudelaira (1821–1867) je nastíněna skrze hojné citace Jiřího Pelána, Jaroslava Vrchlického, Jiřího Šrámka či F.X.Šaldy, díky nimž autorka dospívá knejednoznačnosti Baudelairovy poetiky. Baudelaire byl pevným rýmovým schématem klasicista, motivy romantik, tématy dekadent, prokletý básník isymbolista, ideálem krásy parnasista, vkonkrétním detailu realista či naturalista. Právě ipro svou neprůzračnou složitost je doposud dráždivou výzvou pro české překladatele poezie. Tradice českých překladů Charlese Baudelaira začíná Jaroslavem Vrchlickým, vrcholí Karlem Čapkem iVítězslavem Nezvalem apokračuje Svatoplukem Kadlecem, který jako první ajediný přeložil sbírku Květů zla celou. Autorka po stručném uvedení do dějin českých překladů francouzského básníka nejprve každého překladatele ikaždý překlad na základě několika srovnání charakterizuje. Uvažuje opřekladatelských metodách Vladimíra Holana, Františka Hrubína iJiřího Pelána, jenž dává přednost pevnému rýmovému schématu nad volností ajehož moderní apřirozené překlady jsou vysoce ceněny ipřes konkrétně dokládané významové posuny či leckdy překvapivý výběr slov. Poezie Arthura Rimbauda je prubířským kamenem každé české generace překladatelů. Autorka vysvětluje jejich přístup iinterpretační stanoviska. ORimbauda se pokusili Jaroslav Vrchlický, Emanuel Lešehrad, Stanislav Kostka Neumann, Karel Čapek, Vítězslav Nezval, Otokar Fischer, Hanuš Jelínek, Svatopluk Kadlec, František Hrubín, Vladimír Holan, Gustav Francl, Karel Sýs, Otto F.Babler. Rozličné přístupy překladů dokumentuje autorka podrobně na básni „Bateau ivre“, vníž vynikají překlady Františka Hrubína aSvatopluka Kadlece, přesto si však své neotřesitelné místo vpočešťování nespoutaného ageniálního enfant terrible učeských čtenářů vydobyl, jak autorka popisuje, paradoxně umravněný amnohdy nevěrný překlad Vítězslava Nezvala. Česká recepce interpretačně náročného „knížete básníků“ Stéphana Mallarmého (1842–1898) je kriticky uvedena vhodnou charakteristikou zpera F.X.Šaldy, Jiřího Šrámka, Jiřího Pechara, Karla Teigeho aVáclava Černého, podle něhož je Mallarmého symbolická báseň evokací, sugescí ahudbou. První překlady Mallarmého hudebního básnického jazyka uskutečnili Jaroslav Vrchlický, Arnošt Procházka aEmanuel zLešehradu. Autorka monografie uvádí dokonce rozdílnost názorů českých literárních vědců na kvalitu jednotlivých Lešehradových překladů (zmiňuje např.rozbory OPEN ACCESS MILENA FUČÍKOVá 175 Catherine Ébert-Zeminové aZáviše Šumana, kteří zdůrazňují zdařilost převodu „zvukosledů“, ato navzdory přísnému soudu Václava Černého, jenž jeho překlady považuje za umělecky neúspěšné). Porovnává mnohdy iněkolik verzí překladů téže básně, konfrontuje sporná místa. Další překlady přinášejí Karel Čapek, Hanuš Jelínek iVítězslav Nezval, znichž posledně jmenovaný sice pracoval volně se symbolistickým jazykem, jeho zpěvnost ahudebnost nicméně do češtiny převedl súspěchem. Důležitou etapou vhistorii českých překladů Mallarmého jsou překlady Františka Hrubína aOty Nechutové, Vladimíra Mikeše aJana Mariuse Tomeše. Báseň „Hommage“ přeložil Josef Palivec abáseň „Apparition“ Ivan Blatný. Za povšimnutí stojí věrné, zpěvné aformálně zdařilé překlady Jindřicha Pokorného, jenž zfrancouzštiny přeložil Charlese Baudelaira, Théophila Gautiera, Leconta de Lisle, Théodora de Banville adalší básníky zpřelomu století. Vbásni „Bríza“ zvýboru Neznámý Parnas (1988) se Pokorného překladatelské umění snad nejtěsněji snoubí sMallarmého nejednoznačnou poetikou: Proč hledím na úběl, jenž chrání prázdný list? Proč na svou kojící ženu? Ne, jsem si jist, že půjdu! Čeká loď, ráhna se kolébají, zvedneme kotvy vstříc předalekému kraji! Vždyť sbohem šátečků si ráda dopřeje ibolest živená trapnostmi naděje! Po něm na překladech Mallarmého pracovali také Jiří Pechar, Jiří Pelán iLumír Čivrný. Do české překladové literatury uvedl avantgardního Guillauma Apollinaira (1880–1918) Karel Čapek, jehož překlady jsou dodnes hravé asvěží, dále se mu věnovali Josef Čapek, Stanislav Kostka Neumann, Hanuš Jelínek aJindřich Hořejší. Po nich se oApollinaira pokoušeli Zdeněk Kalista, Jaroslav Seifert aGustav Francl. Autorka věnuje detailní pozornost překladům básní po roce 1950: „Marie“ (Milan Kundera), „Saltimbanques“ (Vladimír Holan), „Clair de lune“ (Jaroslav Martinic), „Il pleut“ (Jiří Konůpek), „Les Colchiques“ (Petr Kopta), „Rosemonde“ (Karel Sýs), „Nuit rhénane“ (Jiří Žáček), „Clotilde“ (Petr Skarlant, Gustav Francl), „Les Fenêtres“ (Petr Šrůta), „Rolandseck“ (Petr Král). Každá báseň je srovnávána soriginálem azdařilost či nedostatky překladů jsou věcně astřízlivě hodnoceny. Publikaci Kateřiny Drskové nemůžeme upřít zásadní kvality, zjevná je péče věnovaná výběru básnických textů, na nichž lze specifikum originálu imetodu každého českého překladatele vhodně ukázat adodat kní leccos nového. Zásluhou autorky se před námi rýsuje historická linie českého uměleckého překladu poezie, kdy je každá přeložená báseň především dialogem mezi francouzským básníkem ačeským překladatelem. Zajímavým faktem zůstává, že při autorčině výběru básníků, jakými byli Baudelaire, Rimbaud iMallarmé, jde patrně ojeden znejobtížnějších dialogů mezi francouzskou ačeskou kulturou vůbec. Svébytně mnohoznačná poetika těchto tří mistrů slova dokládá, jak zásadní zůstává recepce francouzské moderní poezie pro českou literaturu ipro mladé překladatele. Na Alkoholy aKaligramy si totiž čeští překladatelé mohou troufnout světší oporou, Apollinairovy verše vedou surčitými hlasy české poezie odost lehčí rozhovor. Dovolím si ocitovat OPEN ACCESS 176 SVĚT LITERATURY 71 na závěr překlad Pásma Karla Čapka (verze zroku 1936), jenž dodnes zůstává nedostižným vzorem: Tím starým světem přec jsi znaven na konec Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes Řecký ařímský starověk se ti už přežily Zde starodávné se zdají být už ity automobily Jen náboženství zůstalo nové jenom ono Zůstalo prosté jak hangáry vpřístavu avionů OPEN ACCESS