„Styď se, že já tebe o životě učím“

„STYĎ SE, ŽE JÁ TEBE OŽIVOTĚ UČÍM“ Kolmanová, Magdaléna. „Afréntate de que yo/ te enseño el vivir“: El gracioso ysu papel de consejero en el teatro de Lope de Vega. Brno: Masaryk University Press, 2023, 225 s. Roman Zaťko Univerzita Karlova [email protected] https://orcid.org/0009‑0001‑7807‑6334 Monografie Magdalény Kolmanové El gracioso ysu papel de consejero en el teatro de Lope de Vega (Komický sluha ajeho rádcovská role vdivadle Lopeho de Vegy) se zabývá postavou vtipného služebníka ajeho funkcí ve španělské divadelní tradici období zlatého věku. Jedná se ojednoho znejkomplexnějších hrdinů vdramatech tohoto období: jeho hlavním údělem je doprovázet svého pána aradit mu vcitových záležitostech aavantýrách tak, aby neupadl do nesnází avyvázl znejrůznějších peripetií ve zdraví abez újmy. Ačkoliv bylo tomuto tématu věnováno již množství studií, je předložená monografie vmnoha ohledech přínosná. Jedná se oprvní text, který pojednává odané problematice vtakovém rozsahu ahloubce. Vzniklo tak důležité dílo nejenom pro českou, ale imezinárodní teatrologii. Co se týče použitých vědeckých postupů, lze rozhodně vyzdvihnout diachronní přístup, který autorka ve svých analýzách uplatňuje, asoučasně zachycení společenského vnímání Lopeho prací vdané době. Výsledkem jejího bádání je zjištění, že během dramatikova života se vjeho tvorbě objevují nové prvky, které často souvisely spreferencemi soudobého publika. Tomu se autor podřizoval apostavu sluhy do svých komedií itragédií umisťoval stále častěji. Neustále tak rostl význam této postavy pro zápletku. Zhlediska struktury je monografie Magdalény Kolmanové rozdělena do dvou hlavních bloků. Cílem prvního je nastínit zvolenou metodologii apřiblížit historické okolnosti, které vedly ke vzniku dané postavy ve španělském divadle. Druhá část knihy začíná rozborem postavy rádcovského sluhy— prvním bodem zájmu je objem astruktura rad, které rozdává. Poté studie přechází kpopisu vnějších aspektů souvisejících stypologií postavy. Dále se perspektiva, zaměřená dosud na komického sluhu, mění apřesouvá se na jeviště, neboť je popisován jeho vztah kostatním hrdinům. Celý proces končí interakcí mezi hercem, jenž sluhu interpretuje, apublikem, které autorovu tvorbu posuzuje aovlivňuje. Tuto strukturu, směřující od vnitřní charakteristiky postavy, směrem kvnějším okolnostem, ovlivňujícím vzhled afunkci sluhy, si Magdaléna Kolmanová nevybírá náhodně. Rozhodla se tak po vzoru knihy francouzského teatrologa Roberta Abiracheda Krize postavy vmoderním divadle (La Crise du personnage dans le théâtre moderne). Vní autor zmiňuje šest prvků, které spoluutváří divadelní postavu: osobnost, charakter, typ, fabule, herec apublikum. Na rozdíl od Abirachedova díla, jež svět literárních OPEN ACCESS ROMAN ZAťKO 153 postav předkládá skrze komplexnější přehled sširokým historickým záběrem, se monografie Magdalény Kolmanové soustředí výhradně na postavu komického sluhy vtvorbě španělského spisovatele období baroka. Na prvních stránkách studie nastoluje česká vědkyně zásadní otázku kritérií pro výběr korpusu analyzovaných divadelních her. Vzhledem kvelkému množství dramat, která „Fénix“ nebo „monstrum přírody“ (jak se Lopemu de Vegovi ve Španělsku tradičně přezdívá) vytvořil, se jedná ovelmi nesnadný úkol. Dnes se odhaduje, že jich napsal kolem 1 500. Magdaléna Kolmanová si je této skutečnosti vědoma akonečný seznam zvolený pro její monografii se skládá zkorpusu třiceti komedií atragédií, jež byly napsány vletech 1596 až 1635. Jedná se očasový úsek od momentu, kdy se postava komického sluhy poprvé objevuje vLopeho komedii La francesilla, až po rok dramatikovy smrti. Díla jsou zčasového hlediska zastoupena rovnoměrně— žádné časové období nepřevládá nad ostatními adíky tomu si můžeme udělat jasnou představu, jakým směrem se postava sluhy vyvíjela ajak se měnila její funkce vuměleckém textu. Autorka svůj výklad doplňuje barevnými grafy, které její analýzu obohacují. Čtenář tak získává lepší přehled ovýskytu této postavy ve vybraných dílech, ocelkovém počtu veršů, které vyslovuje, atom, jaký objem ztoho jsou rady, které rozdává. Původu postavy rádcovského sluhy se Magdaléna Kolmanová věnuje vkapitole „Origen extraliterario“. Autorka zde zmiňuje teorii Miguela Herrery, jenž poukazoval na její mimoliterární, historický základ. Tento přístup, na první pohled zajímavý, je pro moderní literární vědu neobvyklý. Analýza uměleckého textu se většinou snaží oprostit od jakýchkoliv faktografických či biografických údajů aspíše se soustředí na funkci astrukturu složek vanalyzovaných dílech. Závěry uvedené kapitoly tak nelze považovat za příliš relevantní. Tento fakt si koneckonců uvědomuje iMagdaléna Kolmanová, když připouští, že esence literární postavy tkví právě vjejí fiktivnosti. Vdalších částech se analytický přístup mění. Je již zaměřen na předchůdce komického sluhy, ato vryze literárním kontextu. Základní myšlenkou je, že neexistuje jedna konkrétní postava, epocha nebo literární dílo, ze kterých by náš hrdina vzešel. Existují ale předchůdci, kteří Lopeho rádcovského služebníka anticipují. Vdivadle starověkého Říma se jedná například odíla Plauta aTerentia. Vnich můžeme najít postavy sluhy aotroka, kteří jsou nositeli rádcovské funkce. Ve středověké literatuře Pyrenejského poloostrova vtomto kontextu nacházíme Knihu příkladů hraběte Lucanora aPatronia (Libro de los enxiemplos del conde Lucanor et de Patronio) dona Juana Manuela. Jedná se ojedno zprvních prozaických děl psaných vkastilštině, vněmž nacházíme vztah pána ajeho podřízeného, jenž je považován za zdroj moudrosti. Toto téma se později ve španělské literární tradici ustálilo. Mezi nejznámější další texty patří Tragikomedie oKalistovi aMelibee (Tragicomedia de Calisto yMelibea), kterou vroce 1499 publikoval Fernando de Rojas. Vní vystupuje zlomyslná postava staré ženy jménem Celestina, jež ovlivňuje své okolí. Pod maskou moudré stařeny radí ostatním postavám tak, aby dění zmanipulovala ve svůj prospěch. Jiný příklad nacházíme vpostavě zbrojnoše Sancha Panzy ze Cervantesova slavného románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Další zmínky opůvodu komického sluhy nacházíme vkapitole „Las raíces dramáticas“. Magdaléna Kolmanová se zde zmiňuje ozanni, postavách sloužících, jež mají svůj původ vitalském divadle commedia dell’arte. Vtomto bodě se autorka opírá OPEN ACCESS 154 SVĚT LITERATURY 72 oliterárního historika F.B.Pedrazu Jiméneze, jenž popisuje tyto dvojrole sluhů: jeden chytrý, vytvářející zápletky, adruhý hladový, hloupý anenasytný. Po těchto historických přehledech vmonografii následuje rozbor postavy sluhy ve španělském divadle zlatého věku. Jak již bylo zmíněno, autorka se nejdříve soustředí na interní rovinu tohoto hrdiny apostupně ve svém rozboru pokračuje směrem kvnějším aspektům. Magdaléna Kolmanová tak odpovídá na otázky, komu ajak sluha radí ajaký je význam této postavy pro zápletku divadelní hry. Dozvídáme se například, že komický sluha předává svá doporučení pánovi zejména vprvním dějství, kdy dochází kprezentaci acharakterizaci jednotlivých postav. Po roce 1609 dochází ke zdůraznění sluhovy rádcovské funkce azvýšení frekvence jeho přítomnosti na jevišti, což může souviset s„platícím“ publikem. Tomu je divadlo ve Španělsku vobdobí baroka zpřístupněno vmnohem větší míře než dříve. Představení začínají navštěvovat všechny společenské vrstvy, což kontrastuje spředchozí etapou, kdy bylo toto umění vyhrazeno převážně úzkým kruhům královského dvora auniverzitního prostředí. Dochází tak kprofesionalizaci dramatiků. Aprávě vztah autora ajeho obecenstva se Magdaléně Kolmanové jeví jako klíčový. Dramatik musí vytvořit divadelní postavu, která bude reprezentovat prostý lid azároveň bude mít zásadní podíl na tvorbě zápletky. Rádcovský sluha tak přebírá aktivitu, neustále komunikuje sostatními postavami ajeho funkce nabývá na důležitosti do takové míry, že se pro hru stává nepostradatelným. Jedním zdistinktivních rysů, na jejichž základě bylo obecenstvo schopno komického sluhu detekovat, bylo jeho jméno. Izde autorka pozoruje vprůběhu času určitý vývoj. Zatímco zpočátku dává Lope de Vega svému protagonistovi jména exotická, postupně se tento úzus mění. Vdruhé polovině autorovy životní tvorby převládají jména obyčejnější azačínají se opakovat. Jedná se okomická pojmenování, složeniny zpříjmení avlastních jmen, jako jsou Fabio, Tello, Tristán nebo Guzmán. Opakování dalších atributů, jako jsou věk nebo vzhled sluhy, se ve studii nepotvrdilo. Autorka jen uvádí, že ve většině případů sluha na jevišti působí, že je ve věku svého pána, kterého doprovází. Není tak možné aplikovat klasické literární schéma, kdy postarší muž radí svému mladšímu protějšku. Fyzická podoba rádcovského sluhy rovněž nepatří mezi jeho dominantní rozlišovací rysy. Možné je jen konstatovat, že herec, který sluhu hrál, mohl být obéznější aže se postava vyznačovala určitou leností anenasytností. Vztah komického sluhy kostatním postavám je líčen od kapitoly „Fábula: consejos en acción“. Na rozdíl od jiných prvků, které se postupem času vLopeho dramatech obměňovaly, zde nacházíme ve vztahu šlechtice ajeho sluhy neměnnou konstantu. Služebník je svému zaměstnavateli plně oddán anikdy ho nezamýšlí zradit. Studie uvádí pouze jeden příklad, kdy je tomu jinak. Jedná se osluhu Batína vtragédii Spravedlivý trest (El castigo sin venganza), kde tato postava lamentuje nad chováním svého pána auvažuje otom, že ho opustí. Co se týče rádcovské funkce, ta míří všemi směry. Sluha domlouvá zamilovanému nápadníkovi zejména voblasti vztahů se ženami, lásky, manželství apřátelství. Sluha se obrací ina ženské postavy: služebné, dámy, adokonce ikrálovnu, ato zvláště proto, aby získal jejich důvěru. Nicméně ikdyž se zdá být jeho vztah kženám vstřícný, ve svém základu je mizogynní. To pramení zpotřeby chránit svého pána před nevhodnými avantýrami, které by ho mohly zkompromitovat avést ke ztrátě jeho společenOPEN ACCESS ROMAN ZAťKO 155 ského postavení. Jedinou postavou, které sluha nikdy neradí, je král. Vmomentě, kdy monarcha kněčemu zaujme svůj postoj, nemůže toto rozhodnutí nikdo změnit. Pokud se budeme soustředit na sluhův verbální projev, zjistíme, že rady se postupem času objevují světší frekvencí amají různou strukturu: rčení, pořekadla nebo přísloví. Magdaléna Kolmanová si všímá, že tento proces má progresi. Situací, kdy se sluha někomu vemlouvá, začíná výrazně přibývat, adokonce se objevují inové adelší struktury jeho projevů, jako jsou příkladné příběhy. Doporučení arady, které komický sluha rozdává, mají dopad ina syžet analyzovaných dramat. Sluha se stává strůjcem zápletky, jakýmsi režisérem, který ovlivňuje ostatní postavy, avede hru dvěma směry. Jednak ve funkci podněcovače, jenž povzbuzuje ostatní hrdiny kakci, ale také vpozici potlačovatele, který je schopen aktivitu zbytku postav tlumit. Vsouladu sdiachronním přístupem si autorka všímá, že zatímco zpočátku sluha svému zaměstnavateli radí, aby ho vjeho činech brzdil— nesmí otevřít dopis, odemknout dveře apod., postupem času se jeho pozice mění. Začíná svému pánovi napovídat ivoblasti lásky. Tento jev souvisí opět sočekáváním publika. Autor pozměňoval kompozici svých her, aby je sladil sjeho estetickými preferencemi. Stím souvisí iposlední kapitola, ve které si Magdaléna Kolmanová všímá přítomnosti komického sluhy vdobových tragédiích. Autorka po rozboru vybraného korpusu děl Lopeho de Vegy spočítala, že ze všech veršů, které sluha pronese, jsou rady v38 %. Vtragédiích se jedná o40 %. Ztoho lze usoudit, že jeho rádcovská role je tak vtragédiích výraznější. Na druhou stranu jeho komická stránka ustupuje do pozadí aje zde možné mluvit osmutném, až tragickém sluhovi nebo omarginalizované komičnosti. Po všem, co bylo řečeno, lze konstatovat, že kniha Magdalény Kolmanové je pro obor divadelních věd inspirativní. Stěží bychom hledali dílo, které by rádcovského sluhu analyzovalo vtakovém rozsahu atak podrobně. Zejména vdetailních popisech avšestranné analýze dokázala autorka předložit nový pohled na tvorbu Lopeho de Vegy apoukázat na nové aspekty postavy sluhy zpřelomu 16.a17.století. Dokládá, že tvorba španělského dramatika zaznamenala během jeho tvůrčího procesu vývoj, jímž reagoval na politickou aspolečenskou situaci ve Španělsku, apozměňoval proto své inscenace tak, aby oslovil co nejširší publikum. Estetické preference širokých mas tak měly za následek častější přítomnost sluhy vdivadelních hrách, která byla zdůrazněna jeho rádcovskou rolí. Autorka dosáhla výsledků svého bádání také důkladnou prací stextem. Pro lepší přehled prokládá analýzy častými citacemi rozebíraných textů avýsledky doplňuje grafy, čímž se studie stává přehlednější. Zda budeme moci považovat uvedené závěry této monografie za definitivní, nám ukáže až další výzkum, který bude reflektovat větší množství Lopeho divadelních her. Vtomto ohledu Magdaléna Kolmanová zmiňuje například hagiografická amytická dramata, jejichž rozboru se chce věnovat vbudoucnu. OPEN ACCESS