Zemřel kníže soudobé české poezie…

Zemřel kníže soudobé české poezie… Jiří Opelík Zemřel kníže soudobé české poezie. Boha ý kníže luk a inoh adů jižní Mo a y iulic, domů ad o ků zakouřeného B na, p o ázený láskou s ých č enářů azáš í nes ých moc- ných, boha ý kníže s a ých c nos í, k e é se jeho případě nazý aly zejména cudnos , čes alí os , boha ý kníže, k e ý měl e bu s udánku. Na jeho poezii je nejz láš nější, jak po řebo ala ido edla s a ě mos , nesčíslně mos ů mezi časo os í a áním ajak se pod ěmi mos y mísily ody z ané „nedá no“ a„odedá na“ do jediné řeky; jak od samého s ého počá ku nalézala na časných je ech s opy ěčnos i, a o ina nejkřehčích anejpo- míji ějších znich, jako jsou řebas kapička deš ě nebo jeden lidský ži o . Jeho k ajiny jsou k ajinami u ářenými po ěky; jeho lidé mají za s e níky pos a y zpísní, pohá- dek, legend amý ů; jeho e ších leží zapomenu á azapomínaná slo a y ěžená zmi- nulos i jazyka ak, jako leží na ho ských polích ze země y žené kameny. P á ě a o geologičnos , a cheologičnos amý o o nos Skácelo y poezie byla ím, čím byla pod- sklepena anad čím se z edala její nap os á časo os . Ten, kdo ak o s ál snohama zapuš- ěnýma do hlubin pří ody alids í, ě u ěděl, co je jejich pok ačo áním podle sku ku aco jen podle jména, kdo je dědic akdo jen pa enu, nezakořeněný po ýšenec zřad sa- moz ané eli y. P o o mohl Skácel nejen do jazyka s a obylá slo a na ace , nýb ž aké s á ající slo a ajejich ýznamy očišťo a . Jsa angažo aným básníkem době, níž si en o pří las ek p opach o ali slouho é, acel s ou s a os í olidský úděl lidí omu o e mínu jeho p a ý obsah. Vzal na sebe bez omlu abez ges , co na něho připadlo: kříž s é země. Pod ním ob ížen, ale nesehnu , yslo il jej de ini i ně básněmi jako Mod ý p ák, Ve še ěno ané pamá ce Isaaca Babela, Zakázaný člo ěk, Sone osm i Dona Quijo a amnoha dalšími. Hle, jaká silue a se ýsuje na obzo u českého básnic í: zbojník ne- soucí kříž, „s eřep ak ochu zpřímený“; ale aké: ysílený, una ený zbojník. Není di u, že se mu nepodařilo od oči sm — ani on, ak jako elcí sym oniko é, nedokázal překona h anici osudo ého čísla de ě , h anici de í i sbí ek. Skácelo a poezie znala sm od s é p o iny: u při ozenou, jak ani jinak nešlo u esnického chlapce, jenž má s ále na očích ces u edoucí kcin o ínu, i u násilnou, jak ani jinak nešlo u álečného nasazence, jenž po skončené álce žije už de ini i ně e s ínu a o- mo ého hřibu. Jak mu šak osobně musela bý enk á e sku ečnos i daleka, hodila- -li se mu popohřebních e ších Dě i jdou dál, pod okny poslouchají ženy, jak oní mužský ži o ukončený OPEN ACCESS 226 SLOVO A SMYSL 45 za kuká ko pozo ující zajíma ý žán o ý ýje ! Od cizí sm i k las ní došel Skácel e Smu énce: zde pop é zaznělo spojení „moje sm “, zde pop é k ůli pře oznému p o Cha óna šaco al s é las ní kapsy. Vnásledujících Me ličkách, s é „pá é“, po- p é p ojek o al sm na ši oké me a yzické plá no, jak se od dědice Mácho a, po- omka E beno a ažáka Halaso a (ale aké č enáře Pascalo a) os a ně dalo očeká a . Vbásních šes é sbí ky byla pak přímo y ažena s a idla sm i, možná ip o o, že Dá né p oso yšlo po mnohale é přes á ce, níž se přihodilo šelicos, po pauze za i- něné nikoli snad Skácelo ým odmlčením, ale umlčením. Tíha ži o a, las ní s á nu í apočínající z á y k uhu nejbližších daly básníko i sm osobně zakusi apocí i . Ten o naléha ý osobní p oži ek šak d ama ismus zájemného z ahu ne yos řil, nýb ž naopak o upil: následo ala nikoli básníko a zpou a p o i ní, u pu ný zápas kdo skoho, ale s a ečné přije í nu nos i, klidné y o nání zbylých úč ů, ba obhajoba p á a na „poslední pos el… celou zhlíny“ ičekání na úle u, jakou přinese mácho - ský ěčný sen: přijmu ji jako zla ý lem jedinou s oji jiná není přespříliš zápasil jsem sandělem ach omý jsem auna ený Leč zá o eň s ím, jaký záz ak, ozlila se Skácelo ou šes ou knihou slunečná zápla a lásky, jediné síly sm i op a du čelící asní komplemen á ní, abásník do s říb a a- lismanu y yl heslo „Sine amo e nihil“, bez lásky není nic. Od Dá ného p osa až do konce, o jes do de á é knihy, už omu nemělo bý jinak. Sm nakonec uposlechla přání s ého moud ého čeka ele: kéž dos a í se bez klepání nu ná jak zasloužený spánek ať nemusím se scho á a i za ůbec nic aza k ušpánek As alo se, co už ži ý básník ěděl: aje o p os é jako záz ak ajako ěčnos e ch íli kdy zase zno u nebudeme jako jsme před ím nebyli Buď edy sbohem, Jene, Honzo, Janíčku. Di ý Janku, buď sbohem! Ze s ojopisu řeči na ak í Jana Skácela p oslo ené 15.lis opadu 1989 obřadní síni B ně-Žide- nicích. Au o o a ukopisná poznámka „o iš ěno spříše ným množs ím chyb (bez ko ek u )“ od- kazuje na jedinou publikaci oho o ex u, opa řeného edakčním i ulem: Osudo á do z aceného osku. Jan Skácel: 7.úno a 1922— 7.lis opadu 1989 (Rok 1, 1990, č.1, úno , Volná příloha, s.2). OPEN ACCESS