Ve víru jugoslávské krize Chorvatsko na počátku roku 1989

Ve víru jugoslávské krize Chorvatsko na počátku roku 19891 Boris mosković Pro budoucí vývoj jugoslávské federace znamenal rok 1988 v mnoha ohledech zásadní přelom. Dramatické události odehrávající se během tohoto roku v Srbsku a Slovinsku představovaly prolog jugoslávské krize. V Chorvatsku měl dopad těchto otřesů svá specifika, jež vypovídají nejen o politickém a společenském klimatu této druhé největší jugoslávské republiky, ale celkově ilustrují i složitý charakter počínajícího procesu dezintegrace společného státu. Situace na jugoslávské i chorvatské vnitropolitické scéně byla na počátku roku 1989 patrně nejvýrazněji poznamenána fenoménem antibyrokratické revoluce. Tímto názvem byly především v mediálním prostředí označovány údajně až stotisícové mítinky stoupenců Miloševićova politického kurzu. Zprvu se konaly jako výraz solidarity se stále zhoršujícím se postavením kosovských Srbů. Zhruba od poloviny roku 1988 se však průběh a základní požadavky těchto shromáždění výrazně zradikalizovaly. Osten masivních demonstrací totiž začal mířit proti údajně „zbyrokratizovaným“ politickým elitám ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře. Mocenské špičky těchto jugoslávských federálních jednotek se podle protestujících odcizily národním požadavkům a ztratily tak svou důvěryhodnost i právo nadále setrvat na svých postech. Základním cílem pravidelně se konajících mítinků tak mělo být sesazení těchto zdiskreditovaných funkcionářů. Toto događanje naroda2 ve svém důsledku nakonec vedlo především k svržení politiků nesouhlasících z různých důvodů s dosavadními Miloševićovými kroky. V autonomních oblastech se do konce roku 1988 do předních pozic dostali Miloševićovi spojenci, což mu otevřelo cestu k realizaci avizovaných ústavních změn. Černohorské vedení sice dokázalo protestní tlaky ustát, ale také jeho pozice se s blížícím koncem roku ukazovala jako nadále neudržitelná.3 1 Tento výstup vznikl v rámci projektu „Chorvatsko na rozcestí. Vnitropolitický vývoj Chorvatska od začátku roku 1989 do prvních pluralitních voleb v roce 1990“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jako Vnitřní grant 2014. 2 Do češtiny obtížně přeložitelný výraz, který pro tyto události použil srbský spisovatel Milovan Vitezović během svého vystoupení na bělehradském mítinku v listopadu 1988. 3 K tématu antibyrokratické revoluce viz: ŠTĚPÁNEK, V., Antibyrokratická revoluce v Srbsku v letech 1988–1989, in: Studia historica brunensia, Brno 2006, roč. 2006, C52, s. 189–223; MILOSAVLJEVIĆ, O., Antibirokratska revolucija 1987–1989. godine, in: Dijalog povjesničara / isOPEN ACCESS 78 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2015 Politické zemětřesení však nebylo jediným a ani nejvýznamnějším následkem antibyrokratické revoluce. Stále patrnější nacionální až nacionalistický nádech statisícových mítinků byl odrazem již řadu měsíců pozorovatelné zásadní názorové proměny u převážné části srbské veřejnosti. Kosovská otázka přitom představovala nejen katalyzátor, ale i nejcitlivější bod těchto společenských nálad. V nich záhy převážil vyhrocený, mnohdy až hysterický postoj, se kterým začala výrazná většina srbské společnosti nově přistupovat k tomuto dosud často podceňovanému tématu. Toto emocionální vnímání kosovské problematiky, ale i celkově otázky postavení srbského etnika se promítlo i do vztahu s ostatními národy a národnostmi jugoslávské federace. Jak ve sloganech antibyrokratické revoluce, tak i ve stále vyhrocenějším mediálním ovzduší v Srbsku se objevovaly útoky na politické představitele ostatních jugoslávských republik, jejichž postoj k aktuálnímu dění v Srbsku byl vnímán jako nechápavý či dokonce nepřátelský. Ve svých důsledcích tak antibyrokratická revoluce vedla k celkovému vyostření politických poměrů. Akcentováním nacionální problematiky navíc výrazně přispěla i k mezietnickému napětí v Jugoslávii.4 Také velkou část slovinské společnosti zachvátily v průběhu roku 1988 nacionalisticky laděné nálady. Nemalá část zdejší veřejnosti se společensky aktivizovala na jaře 1988 při procesu s Janezem Janšou a jeho spolupracovníky, již stanuli před vojenským tribunálem kvůli plánovanému zveřejnění citlivých armádních informací. Ve slovinském prostředí bylo soudní líčení reflektováno jako vykonstruované. Navíc kvůli tomu, že bylo vedeno v srbochorvatštině, ho velká část veřejnosti vnímala i jako protislovinsky zaměřené. Posilovalo to i před soudním procesem silně negativní postoje řady Slovinců nejen vůči armádě, ale stále častěji i k institucím společného státu. Samotné soudní líčení bylo v Lublani doprovázeno několikatisícovými protestními akcemi. Zazněla při nich i hesla namířená vůči příslušníkům některých ostatních jugoslávských národů, kteří se od šedesátých let stále častěji stěhovali do Slovinska za prací i vyšším životním standardem.5 Bouřlivý vývoj v Srbsku a Slovinsku vedl v obou republikách k stále patrnější nacionální homogenizaci. Pro vnitropolitický i společenský vývoj jugoslávské federace znamenal tento posun ve vnímání nacionálních témat důležitý mezník. Debatám v nejvyšších patrech jugoslávské politiky totiž začala zcela jednoznačně dominovat národnostní a státoprávní otázka. Rozdílné pohledy na tuto stále vyhrocenější problematiku tak rozdělily nejen politické elity jednotlivých federálních jednotek, ale výrazně přispěly i k polarizaci jugoslávské společnosti. toričara, Zagreb 2003, s. 319–338. K různým aspektům srbského nacionalismu na přelomu osmdesátých a devadesátých let pak viz POPOV, N. (ed.), Srpska strana rata: Trauma i katarza u istorijskom pamćenju, Beograd 1996. 4 O těchto rovinách antibyrokratické revoluce viz MIMICA, A. — VUČETIĆ, R., Vreme kada je narod govorio: Odjeci i reagovanja u Politici, 1988–1991, Beograd 2008. 5 Tato hesla zaznamenává ve svých memoárech například DIZDAREVIĆ, R., Od smrti Tita do smrti Jugoslávie, Praha 2002, s. 192. Vývoj Slovinska v osmdesátých letech dosud nejpodrobněji viz REPE, B., Slovenci v 80. letih, in: Zgodovinski časopis, 2000, roč. 54, č. 2 (119), s. 233–262; REPE, B., Slovenci v 80. letih, in: Zgodovinski časopis, 2000, roč. 54, č. 3 (120), s. 413–448. BOrIS mOSkOVIć 79 Postoje chorvatské politické reprezentace vůči aktuálnímu politickému dění v Jugoslávii byly v mnoha ohledech specifické. I přes dynamicky se měnící jugoslávskou realitu se snažila národnostní otázku důsledně vnímat na základě ideologických postulátů posttitoistického režimu. Striktní odmítání uchýlit se k jakýmkoliv nacionálně motivovaným krokům přitom vycházelo v atmosféře nacionalistické euforie v Srbsku a Slovinsku z několika příčin. Manévrovací prostor chorvatské politické elity byl v jistém ohledu stále ještě výrazně limitován citlivou zkušeností s potlačením nacionálně-reformního hnutí v roce 1971. Národnostní otázka tedy byla i takřka po dvou dekádách pro chorvatské vedení stále citlivou záležitostí. Jeho stanoviska v tomto směru však nelze hodnotit výlučně prizmatem komplexu z událostí počátku sedmdesátých let.6 Opatrná reakce politické garnitury v Chorvatsku na probíhající procesy nacionální homogenizace v sousedních republikách vycházela i z realističtějších pozic. V prostředí dramaticky se zhoršujících mezietnických vztahů v Jugoslávii bylo totiž podle chorvatských komunistů potřebné zaujmout zodpovědný postoj důsledně se vyhýbající další eskalaci napětí.7 Etnický původ jednotlivých chorvatských funkcionářů přitom neměl na jejich postoje a rozhodování v námi sledovaném období žádný konkrétní vliv. Mnozí chorvatští politici srbského původu (Stanko Stojčević, Dušan Dragosavac, Milutin Baltić) sdíleli obavy z Miloševićovy politiky stejně jako jejich kolegové chorvatské národnosti. Dokonce se kvůli svému ambivalentnímu vztahu k obrozujícímu se srbskému nacionalismu sami i často stávali terčem obvinění na protestních mítincích antibyrokratické revoluce. U mnoha chorvatských funkcionářů upřímně motivovaná snaha nepřispívat vlastními nacionálně zabarvenými prohlášeními k dalšímu rozdělení jugoslávské společnosti se však ani v samotném Chorvatsku nesetkávala vždy s porozuměním. Zatímco některá média často chápala takto formulované a aplikované postoje republikového komunistického vedení jako názorovou indiferentnost a zkostnatělost, část nacionálně smýšlející společnosti ho interpretovala jako odcizení chorvatským národním zájmům a neschopnost bránit se útokům srbských nacionalistů. Chorvatská politická scéna prošla po roce 1986, stejně jako například srbská či slovinská, výraznou personální obměnou. Do politického důchodu odešli dlouholetí funkcionáři držící se u moci od potlačení chorvatského jara v roce 1971. Na rozdíl od Slovinska či Srbska však chorvatští komunisté zůstávali i po této generační výměně značně rozdělení do několika skupin.8 Přesnější obrysy této dělící linie přitom nelze jasněji vymezit podle některého z běžných kritérií (odlišné politické či ekonomické názory, rozdílná národnostní příslušnost nebo různé postoje k státoprávním otázkám apod.). Na konci roku 1988 nelze v chorvatském prostředí najít osobnosti typu Miloševiće či Kučana, kteří kvůli dění ve svých republikách začali čím dál zřetelněji vystupovat jako političtí vůdci pevně spjatí se svým republikovým či dokonce národ6 Srv. WOODWARD, S. L., Balkanska tragedija: haos i raspad posle hladnog rata, Beograd 1997, s. 97. 7 Patrný byl takový politický styl a postoj například u předsedy Předsednictva ÚV SKH Stanka Stojčeviće, viz například MALOČA, Mladen, Predsjednik s distancom, Danas, 21. 2. 1989, s. 12–13. 8 MEIER, V., Wie Jugoslawien verspielt wurde, München 1999, s. 69–70. 80 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2015 ním prostředím. Tradičně tak bývá rozložení sil v nejvyšších kruzích chorvatské politiky v poslední třetině osmdesátých let rozdělováno na skupinu blízkou někdejšímu federálnímu premiérovi Mikovi Špiljakovi (Stanko Stojčević, Ivo Družić) a zastánce politického kurzu Stipe Šuvara. Mezi nimi přitom oscilovali či nezávisle vystupovali politici přicházející do vrcholných politických funkcí z ekonomické sféry, jako byli například pozdější federální premiér Ante Marković či Drago Dimitrović.9 Stejně tak na chorvatské vnitropolitické scéně působili i politici, u kterých vazba na některou z těchto skupin není patrná (Celestin Sardelić, Ivica Račan). Celkově se však jedná o rozdělení značně schematické, jež vypovídá o politické realitě v Chorvatsku jen velmi omezeně. Při současném stavu vědeckého poznání tak lze pouze opatrně konstatovat, že názorová diferenciace měla na toto přeskupování v rámci SKH jen částečný vliv. Mnohem patrněji ho totiž určovaly osobní antipatie či vzájemná rivalita. Přesto však skutečnost, že značná rozdrobenost mezi chorvatskými komunisty trvala i přes stále zřetelnější komplikace na jugoslávské politické scéně, v mnoha ohledech ilustruje složitost vnitřních poměrů v Chorvatsku v předvečer rozpadu společného státu. V praxi vedla politika chorvatského mlčení, jak byl chorvatský politický kurz nazýván ve sdělovacích prostředcích, k značnému podcenění nacionálně zabarvených tenzí v jugoslávské společnosti. Na počátku roku 1989 nedošlo v Chorvatsku i přes bouřlivé dění v okolních republikách stále ještě k patrnému nárůstu obdobných nacionalisticky vyhrocených nálad. Jen těžko se však dalo očekávat, že celkové vyostření národnostní otázky zůstane v této druhé nejlidnatější jugoslávské republice i vzhledem k jejímu etnickému složení bez patrnější odezvy. V tomto kontextu představovaly události v Miloševićově Srbsku pro chorvatské vedení značnou komplikaci. Vzedmuté nacionalistické cítění nemalé části srbské veřejnosti a s tím spojený stále patrnější sklon srbského politického vedení k nacionálně motivovaným postupům stavěly chorvatské vedení před případnou hrozbu aktivizace vlastního veřejného mínění v podobném nacionalisticky vyhroceném duchu. Chorvatští funkcionáři se při těchto kalkulacích řídili v politických kruzích i nemalé části společnosti hluboce zakořeněným vzorcem. Podle něj na každý nacionalistický výpad jednoho z jugoslávských národů bude následovat obdobně radikální reakce u etnika, které se bude cítit tímto útokem nejvíce ohroženo.10 V chorvatských podmínkách byly však pohyby na srbské společenské a politické scéně citlivé především z důvodu početné, více než půlmilionové srbské komunity žijící na území Socialistické republiky Chorvatsko (Socijalistička republika Hrvatska, 9 Rozdělení chorvatské politické elity na různé skupiny popisuje ve svých pracích řada autorů. Žádný se však detailně nezabývá konkrétními dopady tohoto rozdělení. Viz například BILANDŽIĆ, D., Hrvatska moderna povijest, Zagreb 1999, s. 745–746; HUDELIST, D., Banket u Hrvatskoj: Prilozi povijesti hrvatskog višestranačja 1989–1990, Zagreb 1999, s. 239–242; TUĐEN, B., Tito, Tudjman, Hrvatska: 100 skica za portrete s političkog groblja, Zagreb 2013, passim. 10 Tento přístup je možné zachytit také v mediálním prostředí, kdy se na výpady srbského nacionalismu reagovalo právě tímto argumentem, viz BEŠKER, Inoslav, Hajka na novinare, Vjesnik, 4. 1. 1989, s. 3. BOrIS mOSkOVIć 81 SRH). Z hlediska zcela reálných obav z dopadů antibyrokratické revoluce na nacionální homogenizaci srbského etnika je nutné si uvědomit, že velká část Srbů v Chorvatsku žila kompaktně v oblastech někdejší Vojenské hranice či východní Slavonie. Do konce roku 1988 byla shromáždění antibyrokratické revoluce prakticky omezena na území užšího Srbska, Vojvodiny, Kosova a Černé Hory. V kruzích organizátorů těchto mítinků však byla již v létě 1988 nastolena otázka případného „vývozu“ obdobných masových shromáždění i do dalších částí Jugoslávie.11 Pád mocenské elity ve Vojvodině a Kosovu a otřesená pozice politické špičky Černé Hory zapříčinily nejen u nejvyšších chorvatských funkcionářů obavy z podobně zaranžovaných shromáždění ve vlastních republikách. V chorvatském prostředí, stejně jako v sousední Bosně a Hercegovině, by přitom podobné masové demonstrace nevedly jen k případnému ohrožení postavení republikového vedení, ale vzhledem ke stále patrnějšímu nacionálnímu charakteru by velmi pravděpodobně měly za následek i vyostření mezietnických vztahů. Postoj k antibyrokratické revoluci a její interpretace rozdělily v druhé polovině roku 1988 jugoslávskou politickou scénu. Zatímco Miloševićovo vedení obhajovalo její akce jako výraz národní vůle a oprávněnou reakci na dlouho zanedbávanou kosovskou otázku, slovinské vedení je označilo jako hegemonisticky motivované tendence. Nejvyšší státní i stranické vedení Jugoslávie přitom opakovaně vyzývalo srbské politiky k uklidnění situace. Zároveň po Miloševićově vedení žádalo garance, že přistoupí ke krokům zamezujícím další šíření podobných demonstrací.12 Stanoviska chorvatské vládnoucí skupiny k stále výbušnější národnostní otázce lze ostatně pozorovat právě v její reakci na dění v sousedním Srbsku. Ve způsobu, s jakým vedení této republiky k fenoménu antibyrokratické revoluce přistupovalo, lze spatřit nejen určitou míru obav a znepokojení, ale i jistou opatrnost a snahu vyhnout se vyhrocenému vnímání těchto událostí. Zatímco například politická nomenklatura Bosny a Hercegoviny jednoznačně odmítla iniciativy k „vývozu“ mítinků s argumentem, že vzhledem k národnostnímu složení této svazové republiky by podobné akce vedly k nepřípustnému shromažďování na čistě nacionálním základě,13 chorvatská politická špička reagovala v jiném tónu. Zcela v duchu výše nastíněného přístupu k národnostní problematice sice odmítla princip nacionálně motivovaných mítinků, ale prohlášení ústředního výboru vydané při této příležitosti počátkem září 1988 působilo ve srovnání s obdobnými komentáři ostatních republikových vedení značně frázovitě a méně konkrétně.14 V této reakci byla snadno rozpoznatelná snaha chorvatských komunistů vyhnout se střetu se srbským vedením. Případný konflikt by totiž podle dosavadní praxe antibyrokratické revoluce vedl nejen k útokům na některé členy nejvyššího vedení Chorvatska, ale v mnoha ohledech by i výrazně poznamenal celkové ovzduší v chorvatské společnosti. Chorvatští komunisté nedokázali i přes umírněný, v mnoha ohledech až defenzivní přístup k aktuálním otázkám účinně zabránit útokům do vlastních řad ze strany 11 HUDELIST, D., Kosovo: bitka bez iluzija, Zagreb 1989, s. 219. 12 JOVIĆ, D., Jugoslavija, država koja je odumrla: uspon, kriza i pad Kardeljeve Jugoslavije, 1974–1990, Zagreb 2003, s. 421–422. 13 ŠUVAR, S., Nezavršeni mandat, 2: Na udaru antibirokratske revolucije, Zagreb 1989, s. 39–40. 14 Tamtéž, s. 42–43. 82 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2015 bělehradských médií, účastníků antibyrokratické revoluce i některých srbských funkcionářů. Jako příčina osobně mířených kampaní přitom nejčastěji sloužilo prohlášení obsahující i třeba jen mírné zpochybnění současného kurzu Miloševićova vedení. Z chorvatského prostředí patrně nejostřeji pocítil tyto útoky Stipe Šuvar. Šuvar patřil již od svých politických začátků v sedmdesátých letech k výrazným osobnostem chorvatské a poté i jugoslávské politické scény. Původní profesí vysokoškolský profesor sociologie se snažil svůj mocenský vzestup založit na image funkcionáře jednajícího důsledně v intencích Titova, Kardeljova a Bakarićova odkazu. Prezentoval se tak nejen jako znalec teoretických základů jugoslávského socialismu, ale především jako jejich obránce a realizátor.15 Jeho pojetí národnostní politiky se proto snažilo vycházet z důsledného odmítnutí nacionalismu či nacionální příslušnosti jako základní dělící linie mezi jugoslávskými národy. Šuvarova důslednost v tomto ohledu vedla k tomu, že neváhal vystoupit proti nacionalisticky zabarveným tendencím nejen v domácím, chorvatském prostředí, ale i u ostatních národů Jugoslávie.16 Zcela v duchu tohoto postoje vedl Šuvar ještě jako vysokoškolský pedagog koncem roku 1969 v tisku polemiku s chorvatským nacionalisticky orientovaným ekonomem Šimo Djodanem,17 či později v roce 1984 inicioval sepsání Bílé knihy mapující vzestup nacionalisticky laděných tendencí v kulturní, společenské i politické sféře.18 Skutečnost, že autory velké části z nich byly především spisovatelé srbského původu, zajistila Šuvarovi ostrou reakci srbských nacionalisticky orientovaných intelektuálů i srbského komunistického vedení. Šuvar nastupoval v době počátečních mítinků ve Vojvodině, tedy koncem června 1988, do funkce předsedy federálního stranického předsednictva. Jeho vztahy s Miloševićem byly tehdy stále ještě na dobré úrovni. Šuvar totiž neváhal podpořit šéfa srbských komunistů při jeho zúčtování s Ivanem Stambolićem a podpořit avizovaný nový přístup Miloševićova vedení v otázce Kosova. Dokonce si svými výroky, kterými podpořil právo Srbska na ústavní změny, vysloužil nemalé sympatie srbských sdělovacích prostředků.19 Šuvar jako politik, jehož myšlenkovému světu bylo cizí jakékoliv stranění nacionalistickým výpadům, se záhy po svém nástupu do čela svazové stranické organizace konfrontoval s obnoveným nacionálním cítěním převážné části srbské společnosti. Ačkoliv patřil k těm funkcionářům, kteří dokázali chápat protestní pochody antibyrokratické revoluce jako v mnoha ohledech oprávněnou reakci na dlouho zanedbávanou problematiku postavení kosovských Srbů, odmítal uznat jejich samozvané právo útočit na institucionální a politické pilíře země. V podobném duchu Šuvar postupoval i při komentářích, kterými kriticky hodnotil nový přístup 15 Junak našeg doba, Danas, 3. 1. 1989, s. 12–13. 16 K otázce Šuvarova přístupu viz soubor jeho článků na toto téma: ŠUVAR, S., Svi naši nacionalizmi, Valjevo 1986. 17 K polemice mezi Šuvarem a Djodanem v otázce postavení chorvatské ekonomiky v jugoslávském hospodářství viz ŠUVAR, S., Socijalizam i nacije, 2, Zagreb 1988, s. 26–104. 18 Více viz Bijela knjiga Stipe Šuvara, Zagreb 2010 či NIKOLIĆ, K. — CVETKOVIĆ, S. — TRIPKOVIĆ, D., Bela knjiga — 1984: Obračun sa „kulturnom kontrarevolucijom“ u SFRJ, Beograd 2010. 19 ŠUVAR, S., Nezavršeni mandat…, s. 133. BOrIS mOSkOVIć 83 Miloševićova vedení k národnostní problematice. V době již zmíněného Stambolićova pádu na podzim 1987 Šuvar podpořil Miloševićovu novou strategii i z toho důvodu, že ji považoval za účinnou odpověď na stále zřetelnější nacionalistická pnutí v srbských intelektuálních kruzích.20 V druhé polovině roku 1988 však již i Šuvar pozoroval, že Milošević i přes svou počáteční důsledně titoistickou rétoriku přejal mnohé argumenty nacionalisticky smýšlející „kritické inteligence“. Šuvar se proto rozhodl na tyto nebezpečné tendence upozornit. Na zasedáních Předsednictva ÚV SKJ v listopadu a prosinci 1988 vystoupil s projevy, které v Srbsku odstartovaly vlnu obvinění a útoků proti jeho osobě. Šuvar Miloševićovi vyčetl, že srbská politická špička nedokázala dosud účinně a energicky reagovat na útoky proti Titovu jménu a odkazu. Záhy také v jednom z proslovů zabývajících se stavem v Makedonii varoval před tradičním srbským nacionalismem, který je podle Šuvara pro makedonské národní vědomí stejně nebezpečný jako podobné tendence bulharské, řecké či albánské.21 Následné obviňování Šuvara srbskými médii z chorvatského nacionalismu se odehrávalo ve značně hysterickém a velmi pochybnými argumenty podloženém tónu. Útoky na Šuvara se v ovzduší radikalizujících poměrů na jugoslávské politické a společenské scéně přelily i do chorvatského prostředí. I přestože byl Šuvar funkcionářem delegovaným z Chorvatska, nebylo jeho postavení v mateřské republice ani zdaleka příznivé. Jistě k tomu přispěl i jeho zcela anacionální tón i fakt, že se nikdy necítil primárně chorvatským politikem úzce spjatým s rodným prostředím. Velký podíl na Šuvarově negativním obrazu v chorvatské veřejnosti však měla i některá chorvatská média. Zatímco přední a nejčtenější chorvatská periodika (týdeník Danas, deníky Vjesnik či Slobodna Dalmacija) dokázala svou kritiku vést v umírněném a pokud možno objektivním duchu, časopisy tíhnoucí k nonkonformnímu stylu publicistiky (tiskový orgán organizace mládeže Polet či týdeník Start) často tyto mantinely překračovaly a na Šuvara útočily s větší razancí. Spatřovaly v něm nejčastěji představitele dogmatického a zkostnatělého proudu nejen v rámci SKH, ale i ve špičce jugoslávské komunistické strany.22 Proto bylo jeho zvolení do čela SKJ v těchto kruzích doprovázeno určitým rozčarováním a označováno jako promarněná příležitost chorvatských komunistů. Od druhé poloviny roku 1988 se však situace zásadně změnila. Nacionální homogenizace v Srbsku a Slovinsku obecně směřovala k tomu, že naděje i tužby velké části veřejného mínění směřovaly k silným lídrům. Chorvatská média a s nimi i nemalá část společnosti tak začaly na Šuvara pohlížet v tomto duchu. V době tvrdých osobních útoků ze strany bělehradských deníků Politika a Politika ekspres, jejichž vrchol byl patrný právě na počátku roku 1989,23 byla však naopak u Šuvara oceňována jeho projugoslávská orientace a odvaha postavit se nacionalistické euforii v srbských kruzích.24 Šuvar však nedokázal tohoto nárazového vzedmutí popularity své osoby využít a s největší pravděpodobností tak učinit ani nechtěl. Idea silných politických 20 JOVIĆ, D., c. d., s. 409. 21 ŠPANOVIĆ, S., Kvadratura jugoslavenskog kruga, Zagreb 1989, s. 14–17. 22 K pohledu chorvatských médií na Šuvarovo působení viz ŠUVAR, S., Nezavršeni mandat…, s. 334–339. 23 Tamtéž, s. 292–334. 24 Junak našeg doba, Danas, 3. 1. 1989, s. 12–13. 84 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2015 vůdců stojících v čele nacionalismem zachvácených národů mu byla zcela cizí, i přestože mu politické ambice nechyběly. Z řad chorvatského politického vedení neměl na počátku roku 1989 žádný jiný funkcionář reálnější perspektivu výrazněji a dlouhodobě na sebe upozornit. V mnoha ohledech to vypovídá nejen o stavu chorvatské politické elity, ale i o celkové realitě v této jugoslávské republice. Pro chorvatské vedení, jak jsme již výše konstatovali, byly národnostní otázka a mezietnické vztahy záležitostí, na kterou nemohlo a často ani nechtělo z nastíněných důvodů reagovat energičtějšími kroky. Místo toho se chorvatští komunisté snažili soustředit na ekonomické a sociální reformy, které se v kontextu již dlouhodobě se v krizi nacházejícího jugoslávského hospodářství těšily nemalé pozornosti politických kruhů napříč federací. Zatímco v státoprávních debatách a diskusích o mezietnickém napětí byla chorvatská vládnoucí oligarchie nanejvýš zdrženlivá a opatrná, v rozpravách o ekonomické rovině jugoslávské krize projevovala nebývalou aktivitu. Vycházelo to z jejího přesvědčení, že současná politická krize má své hluboké kořeny v obtížích hospodářských. V tomto ohledu hodnotila chorvatská vládnoucí vrstva i dramaticky se zhoršující národnostní vztahy. Mítinky antibyrokratické revoluce v Srbsku, Vojvodině, Černé Hoře a Kosovu tak byly primárně hodnoceny jako kumulace dlouhodobé sociální nespokojenosti a nahromaděných ekonomických potíží.25 První dny roku 1989 však ukázaly, že laxní přístup chorvatského vedení k problému soužití jugoslávských národů nebude možné v dramaticky se měnící politicko- -společenské realitě dlouhodobě aplikovat. Již v prosinci roku 1988 bylo federálním ústavním soudem označeno znění jednoho z článků chorvatské republikové ústavy o názvu úředního jazyka za protiústavní. V dosud platném znění ústavy z roku 1974 byl úřední jazyk v SRH definován jako „chorvatský spisovný jazyk, standardizovaná verze národního jazyka Chorvatů a Srbů v Chorvatsku, jenž je nazýván chorvatským či srbským [jazykem — pozn. autora]“.26 Od poloviny osmdesátých let však byla i v Chorvatsku v některých intelektuálních kruzích patrná tendence vzdorovat stále patrnější kroatizaci srbochorvatského jazyka v Chorvatsku. Podle jejich mínění totiž platné znění republikové ústavy lze interpretovat i jako porušení zásady, podle které mají jugoslávské národy a národnosti neodcizitelné právo na vlastní pojmenování používaného jazyka. Měli tím na mysli především skutečnost, že příslušníci srbského národa v Chorvatsku mohou vnímat takto definovaný název společného jazyka za znevýhodňující či dokonce diskriminační. Taktéž poukazovali na skutečnost, že nacionálně smýšlející lingvisté v Chorvatsku kladli kontinuálně od počátku sedmdesátých let velký důraz na specifika chorvatské varianty společného jazyka a akcentovali především jeho rozdíly a odchylky od srbské verze. Tomuto „izolacionistickému“ trendu v chorvatské jazykovědě se snažili vzdorovat nejen jugoslávsky orientovaní odborníci, ale i chorvatští komunisté. Již na jaře 1987 byl přijat návrh na zahájení 25 Takovéto vnímání politické reality bylo chorvatskými funkcionáři prezentováno například v rozhovorech v tehdejším tisku. S předsedou Předsednictva SRH Ivo Latinem viz Vjesnik, 6. 1. 1989, s. 11, s členem nejvyššího stranického vedení Celestinem Sardelićem viz Nepristajemo na nagodbe, Danas, 31. 1. 1989, s. 11–13. 26 Narodne novine, Ustav Socijalističke republike Hrvatske, č. 8, 22. 2. 1974, s. 131. BOrIS mOSkOVIć 85 legislativního procesu, jenž by změnil znění tohoto sporného ústavního článku.27 Debaty o jazykové otázce v Chorvatsku však nabraly s rozhodnutím ústavního soudu koncem roku 1988 na obrátkách. Verdikt nejvyšší soudní instance v Jugoslávii totiž označil za oprávněnou stížnost z roku 1985, která poukazovala na to, že název úředního jazyka v SRH odporuje článku federální ústavy garantující rovnoprávné postavení národů a národností ve federaci.28 V chorvatském prostředí se tak rozpoutala od konce šedesátých let nevídaná debata o této velice citlivé otázce. Diskuse spojené s tím, jak má být v dané formulaci název společného jazyka Chorvatů a Srbů na území SRH nazýván, ukázala, že bylo jen iluzí republikového vedení považovat ovzduší v Chorvatsku za zcela imunní vůči nacionálně podmíněným kontroverzím. Samotný Sabor SR Chorvatska otevřel o tomto tématu koncem roku 1988 veřejnou rozpravu, ve které se mělo nalézt řešení vyhovující chorvatskému národu i početné srbské komunitě. Otázka definice společného jazyka však měla i díky reminiscencím ohledně Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka z roku 1967 nádech nanejvýš citlivé a nacionálně silně vyhrocené problematiky. Diskuse na toto téma byly proto v chorvatském veřejném prostoru na počátku roku 1989 charakterizovány nejen úpornými snahami dokázat neopodstatněnost rozhodnutí ústavního soudu, ale i mnohdy vyhrocenou argumentací zdůrazňující ponižující důsledek tohoto aktu pro chorvatské národní vědomí.29 Bylo přitom stále patrnější, že v jazykových rozpravách se opět začali společensky angažovat jedinci, kteří se museli stáhnout z veřejné scény po potlačení maspoku v roce 1971.30 Soužití Srbů a Chorvatů na území SRH se však v prvním lednovém týdnu roku 1989 dostalo na pořad dne i kvůli dalším událostem. Koncem prosince 1988 proběhla v Bělehradě před budovou, ve které sídlili i dopisovatelé záhřebského Vjesniku v tomto městě, demonstrace namířená proti dosavadní zpravodajské politice tohoto chorvatského listu. Během protestů zazněla i útočná hesla typu „Zapálíme Vjesnik“, „Táhněte do Záhřebu“ či „Vjesnik je albánský“. Na ochranu novinářů zasáhla dokonce i policie.31 Počet demonstrantů byl sice odhadován maximálně na čtyři desítky, přesto však svým agresivním stylem vyvolala v chorvatském prostředí silné znepokojení. 27 Chorvatské státní orgány navrhovaly, aby z příslušného ústavního článku bylo vypuštěno označení „chorvatský spisovný jazyk“. Nové znění „jazykového článku“ tak mělo podle jednoho z prvních návrhů znít: „V SR Chorvatsko je ve veřejném užívání chorvatský nebo srbský jazyk, standardizovaná verze národního jazyka Chorvatů a Srbů v Chorvatsku, jenž se nazývá i chorvatosrbštinou, respektive srbochorvatštinou.“ Cit. dle JAROŠEVIĆ, H., Prilozi istoriji srpskohrvatskog jezika. Jugoslovenski sporovi o statusu shj u periodu 1901–1991, Beograd 2012, s. 156. 28 JAROŠEVIĆ, H., c. d., s. 143–162. 29 Toto stanovisko bylo patrné zvláště v přístupu v chorvatském prostředí vlivné katolické církve, viz Okovana crkva u Hrvatskoj. Komentari Glasa Koncila (1987–1990), Zagreb 2013, s. 198–199. Změnu názvu úředního jazyka jednoznačně odmítaly i téměř všechny významnější vědecké či akademické instituce v Chorvatsku (Svaz chorvatských spisovatelů, Chorvatský filologický spolek, chorvatská sekce jugoslávské akademie věd apod.). 30 ŠPANOVIĆ, S., c. d., s. 13; ŽANIĆ, I., Otrov u jeziku ili trovanje dijaloga? Slobodna Dalmacija: Forum, s. 1–2; O jeziku ne odlučuju odluke, Danas, 3. 1. 1989, s. 41–43. 31 Hajka na novinare, Vjesnik, 4. 1. 1989, s. 3; Vjesnik, 9. 1. 1989, s. 9. 92 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2015 ABSTRACT IN THE MAELSTROM OF THE YUGOSLAV CRISIS CROATIA AT THE BEGINNING OF THE YEAR 1989 This study analyzes the overall situation in Croatia at the beginning of the year 1989. Internal political and social events are included in the overall context of the Yugoslav crisis, which was dramatizing at the beginning of 1989. The author defines the basic priorities and opinions of the high Croatian power elite in this period. The basic contours of Croatian so called “politics of silence”, how attitude of the Croatian communists after 1971 was called, are exemplified by the most important events of January 1989. This study is based on an analysis of the major Croatian periodicals and still meagre secondary literature. KEYWORDS Yugoslavia, Croatia, Slobodan Milošević, Anti-bureaucratic revolution, Stipe Šuvar, politics of silence Boris Mosković | Faculty of Arts Charles University in Prague | [email protected]