Veronika PEHE — Apolena RYCHLÍKOVÁ — Ondřej DANIEL — Lenka KRÁTKÁ — Michal LEHEČKA — Vojtěch ONDRÁČEK — Jana PATOČKOVÁ — Jaroslav SPURNÝ, Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989, Brno 2023
Abstract
119
Full text
JOnÁš VICHEREK 119 proces, některé jsou přece jenom akcentovány opoznání více než jiné. Na jednu stranu je detailně zkoumáno nezvolení Václava Havla prezidentem po volbách vroce 1992 ana druhou stranu se autoři příliš nezabývají rozpadem Občanského fóra, vedoucím kvytvoření nových stran, atudíž inových poslaneckých klubů, které dění ve FS zásadně ovlivňovaly. Vzhledem ktomu, že nové politické strany (zejména ODS aHZDS) jsou brány jako zásadní politické subjekty provádějící demontáž státu vpřímém přenosu, ocenil bych vhled kjejich zformování apočátečnímu fungování. Stejně tak proces kooptací je shrnut vněkolika větách, přitom to byl velmi zásadní zlom ve fungování federálního parlamentu. Další témata, jež by zasloužila více pozornosti, mohou být například volba Václava Havla prezidentem vprosinci 1989 nebo formování levicové opozice ve FS. Celkově knihu hodnotím velmi pozitivně. Příběh parlamentu od reprezentativního hlasovacího stroje pozdního socialismu přes revoluční fázi až kvítězství stranické disciplíny anáslednému zániku FS společně sČeskoslovenskem je cenným příspěvkem kporevolučním dějinám. Včeském odborném prostředí jsou navíc politické dějiny nepopulární disciplínou aknihy jako tato by tento vývoj mohly změnit. Jedná se bezesporu ojednu ze zakladatelských prací „nového institucionalismu“ (respektive new political history) na české scéně akniha bude moci sloužit jako stavební kámen kdalším podobným projektům. Skoro až antropologický přístup ktématu posouvá zdánlivě nudné politické dějiny do roviny pronikavé analýzy pestrých procesů. Gjuričová se Zahradníčkem dokazují, že politické dějiny má smysl zkoumat aže se bez podobných výzkumů při studiu nejen moderních dějin neobejdeme. Hubert Lustig Veronika PEHE— Apolena RYCHLÍKOVÁ— Ondřej DANIEL— Lenka KRÁTKÁ— Michal LEHEČKA— Vojtěch ONDRÁČEK— Jana PATOČKOVÁ— Jaroslav SPURNÝ, Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989, Brno, CPress, 2023, 271 s., ISBN 978-80-264-4965-2 První polistopadová dekáda bývá ve veřejném prostoru vnímána především ve dvou rovinách. Na jedné straně to jsou příběhy policistů ainvestigativních novinářů, znichž lze zmínit například knihy Jaroslava Kmenty okmotru Mrázkovi.1 Tento pohled nabízí společnosti devadesátky plné vražd, mafiánských střetů, prostituce ajiných nelegálních činností. Na druhé straně stojí nostalgický pohled na vlastní dospívání plné roztomilých „bizárů“. Marie Doležalová tak čtenáře své vzpomínkové knihy přenáší do vlastního dětství, jež se odehrávalo vdobě, „kdy jeden kopeček šmoulový stál dvě koruny padesát“2 amámy si před panelákem „míchaly turka hliníkovou lžičkou“.3 Do této situace vstupuje kniha širokého kolektivu autorů aautorek zakademické inovinářské scény Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989. Skrze vybrané 1 Jaroslav KMENTA, Kmotr Mrázek I, Praha 2007; TÝŽ, Kmotr Mrázek II— Krakatice, Praha 2008. 2 Marie DOLEŽALOVÁ— Eliška PODZIMKOVÁ, Jeden kopeček šmoulový, Praha 2018, s.11. 3 Tamtéž, s.28. Jonáš Vicherek OPEN ACCESS
120 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2024 fenomény jako podnikání, konzum, bydlení nebo sport nabízí autorský kolektiv plastický obraz doby často zužované jen na pár výrazných momentů. Dva výše uvedené dominantní pohledy vytváří představu odevadesátých letech na základě velmi specifických zážitků. Autorka populárního projektu Pure devadesátky Johana Fundová sice ve své knize používá plurál, její vzpomínky jsou však exkluzivní. Podle nich jsme všichni jedli kuře sbroskví, dívali se na Esmeraldu, pili balenou vodu aužívali si svobodu. Autorka přiznává, že někteří lidé jsou dnes nespokojení, zároveň ale píše, že by pravděpodobně „tito lidé byli nespokojeni sjakýmkoliv režimem“.4 Možnost, že by to mohli být lidé, kteří devadesátá léta zažívali tak, jak je popisuje Patrik Banga ve Skutečné cestě ven,5 předestřena není. Právě oinkluzivnější obraz devadesátek se snaží Věčná devadesátá. Pro někoho totiž tato dekáda mohla znamenat „kouzelnou dobu, kdy bylo možné cokoliv“, pro jiné „nástup existenciálních nejistot“.6 Jak píší autorky vúvodu, ani jeden pohled přitom není méně pravdivý. Politické uvolnění znamenalo snazší cestu kzakládání občanských zájmových aaktivistických spolků, které mohly otevřeněji upozorňovat například na ekologické problémy nebo špatné postavení sexuálních menšin. Stejně tak řadě občanů umožnilo pracovní vzestup (například vmédiích) nebo rychlé nabytí majetku. To vše se ovšem dělo na pozadí nastupujícího neoliberalismu. Trh byl zaveden nikoliv pouze jako ekonomický projekt, ale také jako projekt morální, budující zdravou společnost abránící svobodu před návratem komunismu. Potenciální nerovnosti, které se záhy začaly objevovat, nezajímaly ani politiky, ani média. Antikomunismus jakoukoliv diskuzi osociálních otázkách diskreditoval. Sociální témata navíc zmédií vymizela, neboť jak pro knihu řekla novinářka Jana Ustohalová: „Většina novinářů anovinářek sedí vPraze, jedná se odobře situované lidi, nemají moc přehled oregionech, protože Praha jim stačí.“7 Postavení základů devadesátých let na asociální politice dobře ilustruje kapitola obydlení. Zatímco dnes mluví zpravodajka OSN pro oblast bydlení Leilani Farha oprávu na důstojné bydlení, český premiér Václav Klaus vprvní polovině polistopadové dekády jakýkoliv nárok na bydlení popřel.8 Aprávě na základech takovéhoto přístupu byla umožněna privatizace státního bytového fondu. Jaké postavení vní měly sociálně slabší skupiny, si lze snadno domyslet. Kult devadesátých let začal nejpozději sjejich kalendářním koncem. Vroce 2000 vydal politický komentátor Bohumil Pečinka knihu To byla léta devadesátá, vníž dekádu označuje za dobu plnou poprvé. Rokem 1989 dle něj nastal zlomový předěl, kdy se vše začalo budovat od začátku.9 Nabourání této představy oroku nula není 4 Johana FUNDOVÁ, Devadesátky! Roky nespoutané svobody, Brno 2022, s.258. 5 Patrik BANGA, Skutečná cesta ven, Brno 2022. 6 Veronika PEHE— Apolena RYCHLÍKOVÁ— Ondřej DANIEL— Lenka KRÁTKÁ— Michal LEHEČKA— Vojtěch ONDRÁČEK— Jana PATOČKOVÁ— Jaroslav SPURNÝ, Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989, Brno 2023, s.10–11. 7 Tamtéž, s.87. 8 Tamtéž, s.111. 9 Bohumil PEČINKA— Vladimír JIRÁNEK, To byla léta devadesátá. Malý společenský příběh, Brno 2000, s.5 a7. OPEN ACCESS
JOnÁš VICHEREK 121 nic nového, byť ve společenských představách inadále přetrvává. Zřejmě iproto se ji kolektiv autorů a autorek snaží opakovaně vyvrátit akořeny jednotlivých fenoménů hledá již na konci osmdesátých let. Přitom jak napovídá název, podobně postupuje ina druhou stranu časové linky aptá se po tom, co tu zdevadesátek zůstalo, co se stalo věčným. Kontinuitu dobře ilustruje například kapitola omédiích. Nejednalo se pouze opersonální rovinu, kterou viditelně reprezentuje od šedesátých let působící Vladimír Železný. Zásadní rovinou byla mentalita vytvořená na konci komunistického režimu. Tehdy již bylo možné publikovat kritické texty, nesměly ale mířit na podstatu systému. Přístup kinformování zůstal zachován ivprvních popřevratových letech, kdy nebylo ve zvyku kritizovat systém, spíše pravicovou politiku podporovat. Tyto aspekty se staly devadesátkovým dědictvím až do dnešních dní, kdy mainstreamová média zůstávají obsazena lidmi, kteří se ke svému živobytí dostali trochu náhodně právě vdevadesátých letech aslovy novináře Roberta Čásenského tam dnes stále „zavazí“.10 Ssebou ale stále nesou vmediálním prostoru často nereflektovanou vychýlenost napravo. Také rasismus je oblastí, kterou lze zahrnout do jakéhosi dlouhého trvání. Protiromské nálady se vdevadesátých letech neobjevily zničeho nic. Pouze se na povrch dostalo něco, co ve společnosti přetrvávalo delší dobu. Abyť se dnes nesetkáme spro devadesátky typickým pochodem skinheads, otevřeně hlásajícím rasistická hesla, institucionální rasismus přetrvává adennodenně se ukazuje, například ve vyloučených lokalitách. Podobně by šlo mluvit iodalších fenoménech vknize, jako je podnikání nebo queer aktivismus. Stejně jako oekologických hnutích, která se začala seskupovat již na konci osmdesátých let asehrála svou roli ipři samotné revoluci, avšak vletech devadesátých si marně snažila vydobýt významnější postavení. Itento neúspěch je odkazem transformační dekády až kdnešním dnům. Mezi jeden zprvně uvedených cílů publikace vjejím úvodu patří snaha očtenářsky přívětivou formu podání celého výše nastíněného obrazu. Texty jsou proto pravidelně protkávány odkazy kdobovým, ale isoučasným filmům aseriálům atéměř každá kapitola je doplněna orozhovor nabízející další úhel pohledu. Nepochybně je izdůvodu tohoto cíle tvořen autorský kolektiv lidmi jak zakademického, tak novinářského prostředí. Zde ale můžou nastat drobné problémy. Zatímco první polovina knihy je psána jako popularizačně-odborná, vté druhé se překlopí do reportážního modu, nebo jako vkapitole okriminalitě dokonce do modu reportážně-vzpomínkového. Na jedné straně se může jednat očtenářské osvěžení, na té druhé zůstává otázka, zda se knize daří držet pohromadě. Určitá nekoherence je viditelná například vjiž zmíněném doprovodném rozhovoru sRobertem Čásenským, který svou tezí otom, že zmediálního prostředí po revoluci „zmizeli prakticky všichni, kteří tam pracovali“,11 přímo popírá kontinuitu rozebíranou vpředcházející studii. Bohužel bez bližšího dovysvětlení. 10 V.PEHE— A.RYCHLÍKOVÁ— O.DANIEL— L.KRÁTKÁ— M.LEHEČKA— V.ONDRÁČEK— J.PATOČKOVÁ— J.SPURNÝ, Věčná devadesátá, s.81. 11 Tamtéž. OPEN ACCESS
122 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2024 Věčná devadesátá jsou ale ipřesto publikací, která vzáplavě devadesátkového retra chyběla. Nespokojuje se sjedním aspektem doby, který by zevšeobecnila, namísto toho naznačuje její složitost, jíž se ale zároveň snaží dát analytický řád. Nezůstává ani upopulárního bizáru, ale zároveň se mu nestraní. Snaží se jej uchopit anavrátit mu ztracený kontext, jenž bývá vymazáván. Například kapitola okultuře není omezena na popis zdnešního pohledu bizarních filmů nebo neuvěřitelné svobody hudební scény. Snaží se zasadit ji do komplexnějšího rámu aklást si otázky jako například „co filmová produkce hovoří ovztahu české společnosti kZápadu akVýchodu“? Nejzásadnější ovšem je, že se knize daří zahrnout do společné polistopadové minulosti ity, kteří zní byli dosud vynecháváni. Bez možnosti cítit se součástí společné historie totiž sama společnost může fungovat jen obtížně. Právě proto bychom se neměli zavírat pouze do interpretací konvenujících našemu sociálnímu akulturnímu postavení. Jonáš Vicherek Jaromír PATOČKA— Miloš HOŘEJŠ, Hieronymus Colloredo-Mannsfeld. Životní cesta rakousko-uherského námořního důstojníka, Praha, Národní technické muzeum, 2022, 212 s., ISBN 978-80-7037-374-3 Šlechta 19.a20.století stojí vposledních letech znovu vcentru zájmů badatelů. Pozornost se soustředí na životní osudy šlechticů či rodů, do popředí se ale dostává inapříklad téma vyšší společnosti vroli cestovatelů aturistů. Veřejnost se tak vposledních letech mohla dočíst ovědeckých acestovatelských aktivitách arcivévody Ludvíka Salvátora zpera Evy Gregorovičové1 či mohla zásluhou editorské práce Filipa Suchomela objet svět na stránkách vydaných cestovatelských vzpomínek Erwina hraběte Dubského.2 Je proto potěšitelné, že se publikace autorského dua Jaromír Patočka aMiloš Hořejš oosudech hraběte Hieronyma Colloredo-Mannsfelda (1870–1942) připojuje koběma zmíněným proudům bádání. Dotýká se nejen životních osudů člena jednoho zpředních rodů Rakouska-Uherska, ale itématu cestování šlechty: šlo totiž omladšího syna významného rodu, omuže, který si zvolil kariéru námořního důstojníka, sloužil jako námořní atašé apřes oceán se vydal do exotického Orinoka či Spojených států amerických. Hrabě Hieronymus (kniha se důsledně drží této německé podoby jména Jeroným) se tak vknize ukazuje jako člen důstojnického sboru c. ak. válečného námořnictva, jako cestovatel ijako atašé vJaponsku apozději vNěmecké říši. Přestože životní příběh hraběte Colloredo-Mannsfelda, který kniha podává, je plný poutavých míst, části zabývající se jeho cestovatelskými aktivitami (kapitoly 4 a6) vní patří knejzajímavějším anejcennějším. První znich (s.45–58) sleduje 1 Eva GREGOROVIČOVÁ, Zhistorie habsburské linie vToskánsku. Ludvík Salvátor Toskánský (1847–1915), vědec acestovatel, Praha 2020. 2 Filip SUCHOMEL (ed.), Obeplutí světa skorvetou Erzherzog Friedrich 1874–1876. Cestovatelské vzpomínky císařsko-královského námořního důstojníka Erwina hraběte Dubského, Praha 2022. OPEN ACCESS