Enantiosémie z perspektivy lingvistických teorií intersubjektivity

Enantiosémie zperspektivy lingvistických teorií intersubjektivity martin Beneš ABSTRACT: Enantiosemy from the Perspective of Linguistic Theories of Intersubjectivity. This paper deals with two rather under-researched aspects of enantiosemy, i.e. the state in which one word in agiven language has two opposite meanings. First, the paper investigates how is it possible for the second, opposite meaning to emerge (= individual-psychological aspect); second, it focuses on the processes of spreading throughout the language community (= social-psychological aspect). As far as the first aspect is concerned, this paper is based on the Vygotskian trends in SLA (FLT, FLL; see e.g. van Compernolle, 2015; Wertsch, 1994) and conceives enantiosemy as result of an inferring false hypothesis about the meaning of the given word from the input. It shows that these false hypotheses, if not disproved, subsequently transform into rules constituting the new, opposite meanings. As far as the second aspect is concerned, this paper is based on the linguistic theories of intersubjectivity, where meanings are conceptualized as rules, i.e. normative social facts, existing in the so-called intersubjectivity of the language users’ minds (see e.g. Itkonen, 2003; 2008a; Zlatev et al., 2008; Zlatev, 2016; Verhagen, 2015). The spreading of the second, opposite meaning is perceived as aseries of consequent individual-psychological acquisitions of the new rule with the new, opposite content (i.e. false hypothesis > new, opposite rule) by the first, second, third etc. language users. From this perspective, it is possible to demonstrate the difference between enantiosemy from the language’s point of view (one part of alanguage community knows the old meaning only, while the second knows only the new, opposite meaning) and enantiosemy from the user’s point of view (some members of acommunity knowing both the old and the new, opposite meaning). KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS: enantiosémie, intersubjektivita, jazyková změna, jazykové pravidlo, nabývání jazyka enantiosemy, intersubjectivity, language acquisition, linguistic change, linguistic rule 1. ÚVOD Enantiosémie je podle Karlíkové (2017) „[v]ýsledek sémantického vývoje vedoucího ke vzniku dvou protikladných (opozitních, antonymních) významů buď (1) ujednoho polysémního lexému vjednom jazyce, n. (2) upříbuzných lexémů vrámci jedné jazykové rodiny, odvozených od jednoho společného kořene“. Řadí se kní ovšem též případy, kdy (3) má „tentýž“ lexém protikladný význam sice vrámci jednoho jazyka, ale vjeho různých vývojových fázích (Nejedlý, 2014, s.182–183). Tím se doplňuje adrobně zpřesňuje definice Karlíkové, její bod (1) je ještě třeba rozdělit na typ (1a): dva protikladné významy ujednoho lexému vjednom jazyce vjeden konkrétní okamžik jeho vývoje; ana typ (1b): dva protikladné významy ujednoho lexému vjednom jazyce ve dvou různých okamžicích jeho vývoje, např.ve staré vs. vsoučasné češtině. Vcentru pozornosti tohoto článku je synchronní enantiosémie typu (1a); vzhledem ke svému cíli se však nutně dotýká též dynamiky této synchronie, tj.jakési diachronie vsynchronii. OPEN ACCESS mArTIN BENEŠ 125 Enantiosémie typu (1a), tj.jeden lexém— dva protikladné významy vtéže vývojové fázi jednoho jazyka, se zdá na první pohled velmi překvapivá, podivná, neboť mj.zřetelně nepraktická, matoucí. Přímo se proto nabízí dvě následující otázky: (1)Jak je vůbec možné, že se nějaký druhý, protikladný význam udaného lexému vaktuální okamžik, tj.vtémže jazyce ačase, vůbec objeví, když je protikladný? (viz oddíl 4); a(2) jaký je mechanismus šíření této změny ajak můžou být významy enantiosémních lexémů mezi uživateli jazyka distribuovány? (viz oddíl 5). Zmíněná protikladnost dvou významů jednoho polysémního lexému se tu přitom nechápe nijak striktně, neboť tu vkonečném důsledku nejde ojejí prototypičnost, ale omechanismy, které enantiosémní či enantiosémii blízký stav způsobují a umožňují šířit. Klasický strukturalistický pohled na enantiosémii (modelovými příklady mohou být zmínění Nejedlý (2014) či Karlíková (2017)) se soustředí na lexémy jakožto jednotky jazykového systému ana vztahy mezi nimi jakožto relace, které podobu tohoto systému determinují. Tento článek se naznačený strukturalistický pohled snaží doplnit či obohatit náhledem zdalších perspektiv, konkrétně individuálně-psychologické (≈ psycholingvistické) ainterakční, sociálně-psychologické (≈ sociolingvistické). Teo retickou oporu přitom nachází jednak vlingvistických teoriích intersubjektivity (viz např.Stalnaker, 2002; Zlatev et al., 2008; Zlatev, 2016; Verhagen, 2015; azejm. Itkonen, 1978, 2003, 2008a, 2008b), které jazykové významy konceptualizují jako normativní sociální fakty, existující tzv.vintersubjektivitě myslí jednotlivých uživatelů jazyka— neboli jako sémantická jazyková pravidla (viz oddíl 2), jednak vlingvodidaktických disciplínách (SLA, resp.FLT, FLL), především vjejich vygotskyánských proudech (viz např.van Compernolle, 2015; Wertsch, 1994), kde se vrámci nabývání jazykových pravidel rozlišuje mezi jejich spontánním osvojováním vs. řízeným učením (viz oddíl 3). 2. JAZYKOVÁ PRAVIDLA Intersubjektivistické přístupy kjazyku počítají pro předmětnou oblast lingvistiky sexistencí dvou druhů entit, jimž se obvykle připisuje odlišná ontologie (Itkonen, 2008a). Jde zaprvé ojazyková pravidla (normy), jimiž se uživatelé jazyka (vdrtivé většině případů) řídí při jazykové produkci irecepci, zadruhé pak ojednotlivé jazykové prostředky (formy, výrazy), které jsou jaksi předmětem, resp.výsledkem této produkce. Jazyková pravidla můžou být (lingvisty) popisována, zachycována či formulována vtzv.větách opravidlech (rule-sentences), existují ovšem ipravidla nezachycená, pro něž (zatím) odpovídající věty opravidlech zformulovány nebyly, viz např.Gloyův (2004, s.394) termín subsistentní normy (subsistente Normen; srov.též Hundt, 2009). „Způsob“ výskytu jazykových prostředků vúzu pak zachycují empirické hypotézy otom, které prostředky uživatelé jazyka (pravidelně) produkují. Jazyková pravidla jsou prominentním příkladem tzv.sociálních entit, jež reálně existují tzv.vintersubjektivitě myslí jednotlivých uživatelů jazyka, ato vpodobě tzv.tříúrovňových znalostí. (Nutnost či závazek připisovat jazykovým pravidlům jakožto sociálním entitám ontologický status nedávno zpochybnil Jordan Zlatev (2016, odd. 2); jde však jen opokus najít neontologizující interpretaci pravidel, nikoli opoOPEN ACCESS 126 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  pření distinkce pravidla vs. prostředky.) Nějaké pravidlo X je tzv.tříúrovňově sdíleno, pokud pro něj apro kterékoliv dva členy řečového společenství nebo nějaké jeho podmnožiny, reprezentované níže osobami AaB, platí, že: (1) Aví-1, že X, (2) Aví-2, že B ví-1, že X a(3) Aví-3, že B ví-2, že Aví-1, že X (Itkonen, 2003, s.113–116; 2008a). Velmi instruktivně tyto tři úrovně zachycuje následující Verhagenovo (2015, s.238) schéma na obrázku 1: Obrázek 1:Grafi cké zachycení tříúrovňových znalostí podle Verhagena (2015, s.238): Šipky od obličejů AaB ke krychli odpovídají první úrovni znalostí (Aví-1, že X); šipky od obličejů AaB směřující do poloviny těchto prvních šipek odpovídají druhé úrovni znalostí (Aví-2, že B ví-1, že X) akonečně tučné, křížící se šipky směřující ktěmto druhým šipkám odpovídají třetí úrovni znalostí (Aví-3, že B ví-2, že Aví-1, že X). Pravidla mají inherentně normativní charakter, zjednodušeně řečeno proto, že na jednotlivé uživatele vyvíjí „tlak“, aby vdaný okamžik použili právě takové atakové, ane jiné jazykové prostředky (vizuž koncept tzv.„utlačující síly“ uDurkheima; srov.Januška, 2009): ví-li např.A, že B od něj očekává používání formy x ve významu ‚x‘ (neboť ví-3, že B ví-2, že on ví-1, že X), vyvíjí na něj tato znalost „tlak“, aby vtomto významu formu x používal— tomuto tlaku se lze sice vyhnout, ovšem jen za cenu nedorozumění nebo vyrušení interakčního partnera. 3. NABÝVÁNÍ JAZYKOVÝCH PRAVIDEL Vlingvodidaktických disciplínách (SLA, FLL, FLT) se liší na jedné straně osvojování jazyka (language acquisition), které je spontánní, neuvědomované, nevědomé, na druhé straně pak učení se jazyku (language learning), které je naopak řízené, uvědomované, vědomé (viz např.N.C.Ellis, 2005; R.Ellis, 2005; též Bartsch, 1987). Nadřazeným konceptem, zahrnujícím jak osvojování, tak učení, je pak nabývání jazyka, resp.jazyková akvizice (Štindlová, 2013; Šebesta et al., 2014). OPEN ACCESS mArTIN BENEŠ 127 Jazyková pravidla tak lze nabývat dvěma obecnými způsoby. Uživatelé jazyka si jednak pro sebe na základě pozorování pravidelností vúzu inferují hypotézy opodobě pravidel anásledně si jejich správnost ověřují (příp. korigují) adefinitivně potvrzují vdalších interakcích (= inferování zúzu ≈ osvojování), jednak se jim pravidla prezentují prostřednictvím vět opravidlech (= instrukce ≈ učení). Oba tyto způsoby nabývání, resp.rekonstituování pravidel se přitom prolínají adoplňují, srov.např.formulaci Homoláče aNebeské (2000, s.107) osystému kodifikované normy spisovného jazyka: „[N]eosvojují si ho [= uživatelé jazyka; MB] pouze vkomunikaci, ale také se oněm učí“ (srov.též Homoláč & Mrázková, 2011, s.213). Vygotskij, který je jedním ze zásadních inspirátorů intersubjektivity, konceptualizuje psychologický rozvoj, tj.inabývání pravidel, jako interpersonální (externě sociální) nabývání kompetencí, jež si jedinci internalizují apro svůj intrapersonální, osobní rozvoj (pro své interně psychologické procesy) využívají teprve sekundárně (viz např.van Compernolle, 2015; Wertsch, 1994). Podle Vygotského se tak děje vjednotlivých interakcích azásadní roli pro osvojení pravidel tu má spolupráce (joint activity) interakčních partnerů. Přestože se oba tyto způsoby nabývání jazyka prolínají, pro účely výkladu aargumentace se dále postačí zaměřit na inferování pravidel zúzu. Nabytí pravidla pomocí inferování zúzu má podle Itkonenova (2003, s.67; srov.též Itkonen, 2008a, odd. 3.1) schématu tyto tři fáze: (1) neznalost pravidla (ignorance), (2)jeho předběžnou, dosud neupevněnou znalost, jakousi hypotézu opodobě pravidla („pre-mastery“) a(3) jeho znalost (mastery). Rozlišení těchto tří fází je dobře kompatibilní stzv.emergentním přístupem kjazyku (např.Goldberg, 2003, 2009) coby protipólem přístupu nativistického, srov.např.Ambridge et al. (2008) na příkladu argumentové struktury anglických sloves či Bermel aKnittl (2012a, 2012b) na příkladu distribuce koncovek -uvs. -avgenitivu singuláru a-uvs. -ě vlokálu singuláru vzoru „hrad“ včeštině. Pro přechod zprvní do druhé fáze potřebuje uživatel jazyka přijít do styku spříslušným územ (inputem, resp.intakem; viz Bloom, 2015, s.94), zněhož si může na základě pozorování inferovat hypotézu opodobě pravidla (≈ „pre-mastery“). Ve druhé fázi uživatel jazyka tento úzus pozoruje, všímá si vněm jistých pravidelností, začíná jim rozumět ana základě toho si nevědomě formuluje, nejspíš jedinou (srov.Trueswell et al., 2013), hypotézu opodobě pravidla apodle té pak (obvykle) jazykově jedná, produkuje (asamozřejmě též recipuje) jazykové prostředky. Ukáže-li se kvůli negativní zpětné vazbě (sankci), že je tato hypotéza nepřesná či mylná, její podobu si upraví nebo ji nahradí hypotézou jinou adál se řídí jí atd. Jakmile se však negativní zpětná vazba po jistou dobu nedostavuje, hypotéza se při recepci iprodukci osvědčuje, změní se hypotéza vpravidlo (viz níže). Vinterakcích se celý proces urychluje (mj.) mechanismem označovaným jako performance před kompetencí (performance before competence; viz Cazden, 1981). Díky spolupráci se svým (typicky „kompetentnějším“) interakčním partnerem, rodičem, učitelem atp., můžu být vkonkrétní interakci schopen vytvořit výpovědi, jejichž produkce by bez mé účasti vtéto interakci byla vaktuální okamžik nad mé schopnosti. Performance tu předbíhá kompetenci— aod vlastní performance je kvlastní kompetenci blíž než od performance cizí. Přechod zdruhé do třetí fáze, tj.od hypotézy kpravidlu, je pak skokem (leap) od „je“ k„mělo by být“, nebo konkrétněji „from observing (and trying to understand) OPEN ACCESS 128 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  what is done to knowing what ought to be done“ (Itkonen, 2003, s.66). Jakmile totiž uživatel jazyka získá díky empatii (= zprostředkované introspekci) aintuici (= konvencionalizované empatii) znalost-3 třetí úrovně otom, že jeho interakční partneři mají znalost-2 ojeho znalosti-1 příslušné hypotézy, jak si ji inferoval, ztratí tato inference status hypotézy opodobě pravidla astane se (sdíleným) pravidlem pro to, jak správně jazykově jednat. Jinak řečeno, nepřichází-li dlouho negativní zpětná vazba, nezbývá uživateli nic jiného, než aby vzal svou hypotézu jako definitivně náležitou azačal se jí řídit jako pravidlem. Tento přechod od hypotézy kdefinitivnímu pravidlu je možné popsat též jako přechod od kognitivních očekávání (= hypotéza) knormativním očekáváním (= pravidlo) (kognitive und normative Erwartungen; viz Luhmann, 1989, s.43–44). Je-li jistá událost, např.užití nějakého jazykového prostředku, vrozporu smým kognitivním očekáváním, opustím ho (= úprava či změna hypotézy opravidle), je-li však vrozporu smým očekáváním normativním, nevzdám se ho, daný výskyt hodnotím jako chybný (můžu pak interakčnímu partnerovi poskytnout negativní zpětnou vazbu) ařídím se tímto normativním očekáváním ivdalší obdobné situaci (= pravidlo) (srov.též Dovalil, 2012, s.139–141). Na základě této distinkce by mohlo být možné testovat, zda se uživatel jazyka při svém jazykovém jednání řídil ještě hypotézou, nebo už (sdíleným) pravidlem. 4. MYLNÁ HYPOTÉZA AVZNIK ENANTIOSÉMIE— PERSPEKTIVA INDIVIDUÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÁ Je-li jazykové pravidlo porušováno jen tu atam aodpovídající nesprávné prostředky jsou vúzu řídké, nemá to dlouhodobě žádný vliv na platnost daného pravidla arealitu jeho sdílení (srov.výše výklad okognitivním vs. normativním očekávání). Uživatelé jazyka tyto výskyty vúzu hodnotí jako chybné apříp. otom poskytují zpětnou vazbu svým interakčním partnerům, kteří se této chyby dopustili. Pokud se ovšem pravidlo, ať už zjakéhokoliv důvodu, začíná porušovat soustavněji, nesprávné prostředky se vúzu objevují stále častěji ačastěji, můžou si jednotliví uživatelé jazyka nad tímto novým, původně nesprávným územ konstituovat nové pravidlo, které buď zcela nahradí, nebo doplní, upraví pravidlo původní. Nový, původně nesprávný prostředek tak začnou soporou onově osvojené pravidlo hodnotit jako správný. Jsme umechanismu jazykové změny. Odchylky od pravidel tak můžou potenciálně způsobit či aktuálně způsobují výměnu či úpravu jazykových pravidel (změnu „jazyka“), stojí za dynamikou normy (diachronií vsynchronii) avůbec za schopností jazyka kontinuálně se proměňovat, za jeho „pružnou stabilitou“, iza jeho otevřeností, která je zásadně důležitá pro jeho existenci. „Linguistic change represents the exact point at which linguistic normativity [= pravidla; MB] and linguistic spatiotemporality [= jazykové prostředky, jednání, úzus; MB] contact each other, or merge into each other“ (Itkonen, 1978, s.153). Definujeme-li obsah pravidla jako jednání, které toto pravidlo nařizuje, nebo zakazuje realizovat (von Wright, 1963, s.70–92), jsou (zásadní) součástí tohoto pravidla jazykové prostředky, neboť jimi se „jazykově jedná“. Schematicky to lze pro správné jazykové jednání zachytit takto: [R1⊃P1] > P1; pro nesprávné jednání pak takto: OPEN ACCESS mArTIN BENEŠ 129 [R1⊃P1] > *P2 (kde R = pravidlo; P = prostředek; číslice označují, který prostředek je obsahem kterého pravidla; hranaté závorky značí nečasoprostorové pravidlo sjeho obsahem; znak ⊃ znamená, že prostředek „je obsahem“ pravidla; znak > označuje užití prostředku, tj.jeho „vypuštění do času aprostoru“; akonečně symbol * značí nesprávnost vzhledem kpříslušnému pravidlu). Jeden ztypů jazykové změny (zasahující formu) pak lze zachytit takto: 1[R1⊃P1] > *P2 → 2[R2⊃P2(+P1)] > P2 (kde indexy označují různé uživatele). Tedy někdo, ač sdílí pravidlo R1, produkuje nesprávný prostředek *P2 ajeho interakční partner (setkává- -li se stím iujiných uživatelů jazyka, častěji, opakovaně) si může na základě toho osvojit (znak →) pravidlo R2 avsouladu sním pak produkovat avnímat prostředek P2 jako správný. To může dále přispět ktomu, že pravidlo R2 si osvojí ijeho jiný interakční partner, který tak začne považovat prostředek P2 za správný aprodukovat ho častěji atd. Viz např.genitiv (G) číslovky tři: 1[G tři = tří] > *třech → 2[G tři = třech (+ tří)] > třech. Existují ovšem ijazykové změny, které formu nezasahují. Ty jsou pozoruhodné vtom, že jejich rozběhnutí nepředpokládá užití nesprávného prostředku, srov.nejprve schematicky: 1[R1⊃P1] > P1 → 2([H2⊃P1]) → 2[R2⊃P1] > P1. Tedy první uživatel jazyka produkuje prostředek P1, který je vsouladu sjeho pravidlem R1, jeho interakční partner si však odsud inferuje mylnou hypotézu H2 ovýznamu/funkci prostředku P1, tato hypotéza H2 (nedostává-li se tomuto uživateli jazyka delší dobu negativní zpětné vazby, tj.není-li jeho hypotéza falzifikována) se mění vpravidlo R2, které prostředku P1 přisuzuje jiný význam/funkci než původní pravidlo R1. Příkladem může být sloveso soustředit se. Následující proces jistě není jediným možným vysvětlením toho, proč řada uživatelů češtiny vnímá apoužívá toto sloveso jako nedokonavé, nicméně je plauzibilní adobře ilustruje, oco tu jde: 1[R1: soustředit se = dok.] > P1: soustředím se na… → 2([H2: soustředit se = nedok.]) → [R2: soustředit se = nedok.] > P2: budu se soustředit → 3[R2: soustředit se = nedok.] atd. Vidíme, že zprostředku užitého vsouladu spravidlem jednoho uživatele jazyka si jiný uživatel (za „příhodných“ vnitroivnějazykových (kontextových akonsituačních) podmínek, které pro případ slovesa soustředit se popisuje Veselý (2011)) může snadno inferovat hypotézu anásledně si ji upevnit vpravidlo, které tomuto prostředku připisuje jiný (gramatický) význam, jejž není od věci vpřípadě slovesa soustředit se označit jako enantiosémní (dokonavost anedokonavost jsou protikladné). Oba příklady nás dostávají ktomu, že enantiosémní význam lexému vzniká jako důsledek nevyvrácené mylné hypotézy opravidle, upevněné později vpravidlo. Jak ovšem vysvětlit, že/proč mylná hypotéza přisoudí užitému lexému (gramatický) význam, který je vůči původnímu významu zrovna protikladný, tj.přesněji— proč je obsahem mylné hypotézy opravidle zrovna význam, který je vůči významu, jenž je obsahem původního pravidla, právě protikladný? Odpověď na tuto otázku může být zatím jen předběžná, lze ji podat jen ve velmi obecných rysech; zpřesnění by si vyžádalo detailní popis podmínek, za nichž vznikly řady konkrétních enantiosémně polysémních lexémů, přičemž lze předpokládat, že tyto podmínky mohou být velmi různé— ato jak vnitrojazykové, strukturní (viz už cit.Veselý (2011) ovidu slovesa soustředit se), tak mimojazykové, kontextové (viz níže). Přesto se oodpověď pokusím alespoň vnáznaku. OPEN ACCESS 130 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Inferování hypotéz samozřejmě neprobíhá izolovaně, mimo veškerý kontext; naopak, uživatel jazyka má vokamžik pokusu ovytvoření hypotézy kdispozici potenciálně všechna vodítka, která jsou jistě velmi rozmanitého typu: kromě své znalosti ostatních pravidel jazyka aosobní jazykově-komunikační historie především textový isituační kontext. Obojí přitom staví možné podobě inferované hypotézy jisté mantinely, které ji ovšem můžou vést špatným směrem— nebo jinak řečeno, díky kontextu je dobře možné rekonstruovat si náležitě pomyslnou významovou osu, ale obtížné situovat rekonstruovaný význam kjejímu správnému pólu. Ukažme si to na následujícím myšlenkovém experimentu (vzatým zautopsie). Při četbě cizojazyčného textu narazím na výraz, jehož význam neznám, přičemž kontextová vodítka mi dost jednoznačně napovídají, že jde oadjektivum hodnotící angažovaně, expresivně nějakou událost, např.svatbu, ato evidentně na ose dobrý–špatný (anikoliv např.na ose dávný–nedávný či krátký–dlouhý atp.). Pokud se mi nechce podívat se do slovníku nebo skončit na tom, že danému adjektivu nerozumím, můžu si ojeho významu vytvořit hypotézu— stím, že si ji dalšími výskyty daného výrazu otestuji. Vtakovém případě mám vzásadě dvě obecné možnosti, jaký význam danému adjektivu ve své hypotéze přisoudit: buď pozitivní (svatba byla úžasná atp.), nebo negativní (svatba byla příšerná atp.). Rozhodnu-li se zjakéhokoliv důvodu, ať už libovolně, či na základě toho, co mi napovídá širší kontext, pro možnost, která neodpovídá pravidlu ovýznamu daného lexému, jak ho sdílejí všichni rodilí uživatelé daného jazyka, vytvořím si tím mylnou hypotézu, podle níž je význam daného výrazu protikladný kvýznamu skutečnému. Jádrem tohoto argumentu myšlenkovým experimentem je fakt, že má cesta kdané hypotéze není libovolná, ale usměrňuje ji koridor kontextových vodítek, vtomto případě naznačená osa dobrý–špatný. Metaforicky řečeno, není smysluplné vydat se na cestu za hypotézou kamkoli, ale jen ve dvou směrech vymezených koridorem dané osy; nevydám-li se na její správnou stranu, skončím na špatném, opačném konci amylná hypotéza bude protikladná. Spouštěcím mechanismem je tedy to, že kontext je vhrubých obrysech rekonstruovatelný, ale nedospecifikovaný, asi jako když se ztratím vlese (= neznám význam), chvilku jím bloumám asnažím se zorientovat (= přemýšlím, co adjektivum asi znamená), narazím na cestu avím, že kcíli je nejspíš dobré jít po ní (= rekonstruuji škálu), jen nevím, kterým směrem, jestli doleva, nebo doprava (= potenciálně si můžu vytvořit mylnou, ato protikladnou hypotézu). Zatímco pomyslnou osu lze správně rekonstruovat spoměrně velkou jistotou, situovat význam kjejímu správnému pólu je značně riskantnější, mnohem méně jisté počínání (= najdu-li vlese nějakou cestu, světší jistotou můžu vědět, zda je to ta, která mě dovede kcíli, než to, kterým směrem se mám po cestě kcíli vydat). Proč jsou však uživatelé jazyka ochotni toto riziko podstoupit? Vysvětlení je možné vidět nejspíš vtom, že po prvním kroku, správné rekonstrukci osy, který může být poměrně jistý, bezpečný, je lákavé pokračovat dál audělat idruhý krok, situovat význam na jeden zpólů, jakkoliv je to podle všeho riskantnější (= když už jsem našel cestu, někam se po ní vydám, nezůstanu trčet vlese). Pokud další zpřípadných výskytů mou mylnou hypotézu nevyvrátí, tj.ivdalších kontextech se dá předmětný lexém interpretovat, jako by měl protikladný význam, než ve skutečnosti má, není vyloučeno, že se hypotéza stane pravidlem— tím spíš, že OPEN ACCESS mArTIN BENEŠ 131 dokud setrvám jen učetby, může negativní zpětná vazba přijít jedině zrecepce, nikoli zreakce na mou produkci, kde se zdá být pravděpodobnější. Fakt, že případné další výskyty daného adjektiva mylnou hypotézu dřív nebo později nutně nevyvrátí, se může zdát překvapivý, nepravděpodobný. Proč se tedy zmylné hypotézy vůbec může stát pravidlo? Vysvětlení je třeba hledat vtom, že kontextová vodítka (vnejširším slova smyslu) můžou být dost dobrá ktomu, abych správně, přesně rekonstruoval pomyslnou významovou osu (= ztratím-li se vlese, není až tak těžké najít cestu), zároveň však nedostatečná na to, abych význam situoval kjejímu správnému pólu (=je nesnadné správně určit, zda se po cestě vydat doleva, nebo doprava). Další možné výskyty daného adjektiva, které by mohly mou mylnou hypotézu vyvrátit, mě tak můžou opakovaně utvrzovat vtom, že jsem si správně rekonstruoval pomyslnou osu, aniž by cokoliv říkaly otom, zda jsem se přiklonil ke správnému pólu. Za dané situace jsem ovšem se svou hypotézou, resp.pravidlem jaksi sám proti všem, což samozřejmě neučiní danou formu enantiosémně polysémním lexémem. Aby bylo smysluplné danou formu takto interpretovat, musela by se příslušná mylná hypotéza, resp.odpovídající pravidlo objevit nejen umě, ale systematičtěji iujiných uživatelů jazyka— nové pravidlo přisuzující dané formě protikladný význam by se muselo šířit ido myslí dalších uživatelů jazyka (což je vpřípadě uvedeného myšlenkového experimentu spíš nemožné). 5. DISTRIBUCE ENANTIOSÉMNÍCH VÝZNAMŮ— PERSPEKTIVA SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÁ Abychom oenantiosémii získali ještě trochu úplnější obrázek, je třeba se zastavit právě utohoto problému: Jak se mylná hypotéza může rozšířit, jak si nové pravidlo sprotikladným obsahem může osvojit větší část uživatelů jazyka ajak je pak znalost enantiosémních významů mezi uživateli jazyka distribuována? Výchozím poznatkem je tu skutečnost, že nové pravidlo sprotikladným obsahem se samozřejmě neobjevuje vmysli všech uživatelů jazyka najednou aže se změna nešíří stejným tempem. Proces vzniku enantiosémie je tak třeba nahlédnout (alespoň modelově) vradikálně individualizující perspektivě— jako sérii postupných individuálně-psychologických osvojení nového pravidla sprotikladným obsahem (tj.mylná hypotéza > nové, protikladné pravidlo) uprvního, druhého, třetího atd. uživatele. Tomuto radikálnímu nároku se snaží dostát tzv. real-time sociolinguistics (např.Dannenberg, 2000; Sankoff, 2006), která sleduje šíření jazykové změny vtomtéž řečovém společenství vněkolika po sobě následujících časech, vkaždém ztěchto okamžiků však obvykle (bohužel) ujeho různých členů (tzv.cross-sectional studies; viz např.Sankoff, 2005/1994). Řídkým příkladem studie, která sleduje šíření změny vrůzných okamžicích utýchž uživatelů jazyka (ikdyž explicitně netematizuje roli pravidel vtomto procesu), ablíží se tak zmíněnému radikálnímu nároku, je práce ruského lingvisty Sergeje S.Saje (Say, 2015). Ten vRuském národním korpusu sledoval šíření morfologické inovace -oju > -oj vinstrumentálu singuláru a-kmenových feminin (rukoju > rukoj) urusky píšících spisovatelů 19.století (po dvacetiletích). Saj tu dochází mj.kzávěrům, že mezi jednotlivými spisovateli jsou ve frekvenci užívání -oj OPEN ACCESS 132 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  (jakožto inovace) velké rozdíly, ato ivrámci téže generace (ajejich konzervativnost vpoužívání této inovace koreluje sjejich konzervativností vpoužívání inovací jiných; autor tu odkazuje na nepublikovanou práci svého kolegy Tichomirova). Většina spisovatelů změně „podléhá“, frekvence jejich užívání inovativního zakončení -oj během jejich života stoupá (jako nejkonzervativnější se vtomto směru ukázal L.N.Tolstoj). Průměrná rychlost, sníž spisovatelé změně podléhají, je ovšem dvakrát nižší než uřečového společenství jako celku, výzkumem zjištěný průběh změny je někde mezi klasičtějšími sociolingvistickými hypotézami ozpůsobu šíření jazykové změny: apparent-time hypothesis acommunal change hypothesis (viz Say, 2015, sl. 34–46). Mylné hypotézy anásledně nová pravidla sprotikladným obsahem se přitom mohou šířit zvíce center, tj.daný proces se může rozběhnout uvíce různých uživatelů nezávisle, izolovaně, ale vyloučeno není ani postupné rozšíření změny zcentra jediného. Teprve pod drobnohledem této radikálně individualizující perspektivy lze dobře ukázat, co všechno se vlastně skrývá za (strukturalistickou) formulací „jeden jazyk, jeden lexém, dva protikladné významy“. Uvedené východisko (= série postupných, nesynchronizovaných individuálně- -psychologických posunů mylná hypotéza > protikladné pravidlo) vede při synchronním řezu do „stavu jazyka“ ke dvěma obecným, modelovým situacím. (1) Jedna část uživatelů jazyka se ještě drží původního pravidla, zatímco druhá část si ho už nahradila pravidlem novým, protikladným. Lexém pak není enantiosémní zperspektivy jednotlivých uživatelů, ale jen zpohledu jazyka. Část uživatelů jazyka ho totiž (stále) zná jen vpůvodním významu, zatímco druhá část (už) jen ve významu novém, protikladném (srov.např.lexémy jako laureát (Beneš, 2009), sankcionovat (Černá, 2016) či šmakuláda (Ireinová, 2017), obdobně též přehršel, zevrubný aj.). (2) Uživatelé jazyka, resp.nějaká jejich část si však původní pravidlo může upravit také tak, že daný lexém má pro ně jak původní, tak inový, protikladný význam. Jen vtomto druhém případě je pak lexém enantiosémní izperspektivy jazyka (např.potřebný jako ‚který je potřebován‘ vs. ‚který něco potřebuje‘; viz Štícha, 2016, s.46–47). Obě tyto možnosti se vrealitě (mimo tento modelový popis) můžou samozřejmě nejrůznějšími způsoby kombinovat. Formulace „jeden jazyk, jeden lexém, dva protikladné významy“ se tak ukazuje jako málo informativní, resp.jakkoliv ji lze přiznat, že vsobě tyto poznatky (velmi) implicitně obsahuje, jako podstatnější se jeví, že je ve skutečnosti spíš zastírá. 6. ZÁVĚR Pokud jde oindividuálně-psychologický aspekt enantiosémie, jenž souvisí spříčinami jejího vzniku, uživatelé jazyka si nové pravidlo sprotikladným sémantickým obsahem osvojují tak, že si zúzu/interakcí inferují mylné hypotézy opodobě původního, aktuálně existujícího pravidla (které posléze nabudou status pravidla). Tyto mylné hypotézy přitom nevznikají libovolně, náhodně; mechanismus, který stojí za vznikem dvou protikladných významů, lze popsat jako „příklon knesprávnému pólu správně rekonstruované významové osy“. Vpřípadě sociálně-psychologického aspektu enantiosémie, který souvisí sdistribucí protikladných významů enantiosémního lexému mezi uživateli jazyka, se jako OPEN ACCESS