Doubravka OLŠÁKOVÁ — Jiří JANÁČ, Kult jednoty. Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948–1964, Praha, Academia, 2018, 291 s., ISBN 978-80-200-2825-9

ELIšKa šVaRnÁ 173 Doubravka OLŠÁKOVÁ— Jiří JANÁČ, Kult jednoty. Stalinský plán přetvoření přírody vČeskoslovensku 1948–1964, Praha, Academia, 2018, 291 s., ISBN 978-80-200-2825-9 Vrámci ediční řady Šťastné zítřky nakladatelství Academia jsou čtenářské veřejnosti předkládány studie, jež se zaměřují na druhou, zdánlivě nepolitickou stránku totalitních ideologií 20.století— na způsoby, jakými ideologie ovlivňovaly aprostupovaly oblasti každodenní lidské činnosti. Vhledáčku této série se tak ocitá dobový vztah ke kultuře asportu, vědecký výzkum ajeho aplikování do praxe, způsoby využívání volného času apod. Krozšíření ediční řady přispěla iautorská dvojice Doubravka Olšáková aJiří Janáč publikací, která je výstupem výzkumného projektu Stalinský plán přetvoření přírody vČeskoslovensku (1948–1964). Vněm se autoři věnovali vzájemnému poměru lidské společnosti apřírody, dobovému promýšlení akorigování tohoto vztahu ijeho proměnám, jež byly určovány vědecko-technologickými, politickými iideologickými souvislostmi po druhé světové válce. Práce je tematicky ičasově vymezena spuštěním tzv.stalinského plánu přetvoření přírody vSovětském svazu roku 1948. Sleduje jeho převzetí aaplikování vprostředí ostatních států komunistického bloku během dvou poválečných dekád až do roku 1964, kdy dochází kpozvolnému, vesměs tichému opouštění plánu arovněž zásadnímu hodnotovému obratu směrem kpromýšlení konceptů environmentalismu. Stalinský plán přetvoření přírody propojoval marxisticko-leninský koncept dějinného směřování lidstva ke vzniku socialistické aposléze komunistické společnosti smyšlenkou proměny přírody v„životní prostředí člověka“, tzv.technosféru. Tím není míněno jen prostředí člověkem bezprostředně obývané ajeho činností ovlivňované, ale rovněž člověkem přetvářené za účelem co největšího asoučasně nejefektivnějšího využití dostupných přírodních zdrojů. Odtud pak již chybělo jen málo kdosažení poslední vývojové fáze životního prostředí, noosféry, tedy harmonického „duševního prostředí“ Země. Vtomto kontextu zaujímalo vSovětském svazu výsadní postavení především budování velkých vodních děl (přehradních nádrží avodních elektráren, průplavů azavlažovacích systémů) či uskutečňování rozsáhlých zemědělských projektů. Vpoválečném světě rozděleném železnou oponou měly stalinské velké stavby komunismu vedle funkčního významu inezanedbatelný propagandistický arežim legitimizující účel. Tomu napomáhal dobově typický koncept „kultu jednoty“, tedy představy ocelostní transformaci člověka ipřírody za účelem dosažení jejich vzájemné provázanosti. Výsledkem této symbiózy měl být udržitelný rozvoj společnosti, navázaný na efektivní čerpání zdrojů ivyrovnanou výrobu aspotřebu. To plně korespondovalo svýpady proti „imperialistickým“ neomalthusiánským teoriím, jež se na Západě dostaly ke slovu vsouvislosti spopulačním boomem po roce 1945. Vkontextu poválečného vývoje bylo jen otázkou času, kdy bude koncept stalinského plánu na přetvoření přírody převzat aaplikován do prostředí ostatních evropských států komunistického bloku. Právě tento proces stál vcentru pozornosti autorů knihy, jak nakonec dokládá název publikace. Vprvní řadě se tvůrci snaží opostižení hlavních rysů plánu anásledného procesu jeho implementace ainstitucionálního zakotvení včeskoslovenském prostředí. Stranou nezůstávají specifika, kterých zde plán Eliška Švarná OPEN ACCESS 174 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2018 zrůzných důvodů nabýval, jako např.malá geografická rozloha československého státu, která vporovnání sprostorovými možnostmi Sovětského svazu neumožňovala uskutečňování podobně monumentálních (zejména zemědělských) velkostaveb. Rozsáhlý prostor je vpublikaci věnován okolnostem přijetí stalinského plánu aproměnám jeho nazírání. To se odráží zejména vdůrazu na představení institucionálního apersonálního pozadí celého procesu. Zázemí kpromýšlení stalinského plánu přeměny přírody bylo jak na půdě odborné, tak politické vytvořeno počátkem padesátých let. Autoři vesměs podrobně sledují ustavení, činnost izánik Československé akademie zemědělských věd (nikoliv Komise pro přetvoření přírody coby její součásti, jak slibuje název kapitoly) nebo Komise na pomoc velkým stavbám socialismu, vzniklé na půdě ČSAV. Souběžně snimi byla zřízena idvojice vládních výborů, které měly uvádět do praxe budování socialistického vodního hospodářství. Šlo oVládní výbor pro zvelebení zemědělství, lesního avodního hospodářství, vjehož čele stál mezi lety 1953–1960 dr. Karel Růžička, aoVládní výbor pro výstavbu. Kariérnímu růstu ipádu Karla Růžičky na počátku šedesátých let jakožto „nejvýznamnějšímu československému byrokratovi vdějinách stalinského plánu přetvoření přírody“ je věnována dokonce samostatná podkapitola. Právě na základě jeho příběhu idůkladného ainformačně hutného popisu vývoje aproměn kompetencí obou vládních výborů se autoři snaží demonstrovat jakousi kontinuitu československého meziválečného apoválečného promýšlení vztahu člověka apřírody. Roztříštění tématu, kdy je působení komisí ČSAZV, ČSAV avládních výborů rozebíráno ve dvou různých kapitolách knihy (přičemž od kapitoly stitulem Voda si čtenář bude jen marně slibovat podrobnější seznámení sbudováním konkrétních velkých vodních děl na území Československa), čtenáři znesnadňuje postižení vzájemné provázanosti mezi těmito dvěma odvětvími, která zde bezpochyby musela fungovat— provázanosti mezi promýšlením socialistického budování avztahu člověka apřírody voblasti akademické vědy avoblasti jeho legislativního uvádění do praxe. Vtomto směru jsem rovněž postrádala hlubší zaměření na přijetí stalinského plánu nejvyššími vládními strukturami poválečné Československé republiky. Ačkoliv je vsamotné anotaci knihy naznačeno zaštítění plánu Rudolfem Slánským aJosefem Smrkovským, vobsahu knihy se autoři ktéto skutečnosti vyjadřují jen sporadicky aútržkovitě. Zdá se být nasnadě, že politické procesy, které ukončily kariéru obou zmíněných mužů, musely značným způsobem ovlivnit ipostup plánu přetváření přírody. Tvůrci knihy však tuto skutečnost pouze naznačují, aniž by jí věnovali detailnější pozornost. Víme-li, že velké stavby komunismu vSovětském svazu svou měrou přispívaly klegitimizaci režimu aupevňování Stalinova kultu osobnosti,1 bylo by jistě zajímavé ptát se, jaký vliv měly podobné projekty na nejvyšší vládní garnituru vpřípadě Československa anaopak, zda přešlapy apády významných osobností politické scény ovlivňovaly vztah vědecké ilaické veřejnosti knákladným anáročným projektům staveb socialismu. Specifický náhled na vzájemný vztah mezi člověkem apřírodou, kdy člověk vystupuje zrole tvůrce životního prostředí asám se stává objektem, který je skrze 1 Klaus GESTWA, Die „Stalinschen Großbauten des Kommunismus“. Sowjetische Technikund Umweltgeschichte 1948–1967, München 2010. OPEN ACCESS ELIšKa šVaRnÁ 175 životní prostředí vytvářen, předkládá kapitola sprostým názvem Člověk. Autoři zde otevírají řadu témat, jimiž dokládají následování sovětského vzoru ivtéto reprezentační amobilizační rovině— využívání důmyslných forem propagandy kpřesvědčení široké veřejnosti ovýznamu apřínosech přetváření přírody, zdůrazňování potenciálu velkých staveb vytvářet „nového socialistického člověka“, důkazy otom, že každodenní realita na stavbách socialismu (komunismu) se značně lišila od prezentovaných obrazů apod. Výjimečnou je vkontextu této kapitoly icelé knihy podkapitola Ocelové srdce republiky přibližující prostřednictvím exkurzu do výstavby průmyslového ostravského regionu způsob realizace stalinského plánu přetváření přírody na konkrétním příkladu. Ten na jiných místech knihy vobdobném rozsahu bohužel chybí. Přínosnými jsou idvě „vsunuté“ tematické kapitoly, znichž první rozebírá teoretické pozadí tenze mezi myšlenkami marxismu-leninismu akoncepty neomalthusiánství, jež po druhé světové válce znovu získaly pozornost především voblasti demokratického Západu. Druhou samostatnou kapitolu věnovali autoři dobovému nahlížení na mikroamakroklima apokusům ojejich ovládnutí ve prospěch lidské společnosti. Ikdyž snad oba teoretické exkurzy mohou na čtenáře působit dojmem tříštění již tak velmi specificky strukturovaného textu, přesto účinně napomáhají ukotvení vývoje vztahu mezi člověkem ajeho životním prostředím vširším kontextu dobových ideologií apředstav. Závěrem se nelze nedotknout toho, že nesporný informační akomparační přínos publikace je na mnoha místech snižován ryze formálními nedostatky, snimiž by se čtenář uedice podobného formátu vůbec neměl setkávat. Kniha je prostoupena celou řadou překlepů, typografických ipravopisných chyb, které pozornějšímu čtenáři rozhodně neusnadňují vstřebávání informacemi nabitého odborného textu. Jako větší prohřešek vůči čtenáři však vnímám nedostatky vpoznámkovém aparátu: vícekrát se vtextu objevuje nejednoznačný odkaz na citovanou literaturu, případně zdroj, na nějž je odkazováno, není vseznamu užitých pramenů aliteratury vůbec uveden. Přenesení témat jako je přetváření přírody vkontextu stalinských reforem, budování „velkých staveb socialismu (komunismu)“ či vztah mezi člověkem (společností) apřírodou do československého prostředí je nesporným přínosem recenzované publikace, stejně jako analýza těchto témat na základě původních dokumentů české aslovenské provenience anásledná komparace výsledků sobdobnými studiemi vzniklými vzahraničí. Podrobné shrnutí zásad „stalinského plánu přetvoření přírody“ ajeho implementace na československý prostor se může vbudoucnu stát dobrým výchozím bodem pro další bádání, třeba již podrobněji zaměřené na některé konkrétní případy přetváření přírody abudování „velkých staveb socialismu“. Dlouhá řada témat vtéto práci naznačených, avšak hlouběji neprobádaných, ktomu ostatně sama vybízí. Eliška Švarná OPEN ACCESS