Postkoloniální střední Evropa? Kunderův „unesený Západ“ v zrcadle postkoloniální kritiky
Abstract
105
Full text
Postkoloniální střední Evropa? Kunderův „unesený Západ“ vzrcadle postkoloniální kritiky* Ondřej Slačálek Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav politologie ondrej.slacalek@ff.cuni.cz SYNOPSIS Postcolonial Central Europe? Kundera’s ‘Kidnapped West’ in the Mirror of Postcolonial Critique This article has atwofold aim: 1) to introduce four theoreticians who transfer concepts of postcolonial theory to the analysis of post-socialist Central and Eastern Europe; 2) to apply these concepts to the interpretative dialogue of Milan Kundera’s essay *e Tragedy of Central Europe (1983). The article thus presents the main concepts of the Bulgarian historian Maria Todorova (Balkanism and its similarities with and differences to Orientalism), American-Polish literary historian and Slavicist Ewa Thompson (surrogate hegemon, Sarmatism), Russian cultural theorist Madina Tlostanova (speaking from colonial wounds), and Hungarian sociologist Agnes Gagyi. In particular, the presentation of Todorova and Thompson is complemented by the presentation of the debates caused by their work (Diana Mishkova and Rastko Močnik in Todorova’s case, Stanley Bill, Jan Sowa, Claudia SnochowskaGonzalez in Thompson’s case) and conceptual alternatives (Maria Janion). The concepts of these authors are used to demonstrate how Kundera’s essay is based on his ignorance of both non-European world and European internal peripheries, how it homogenizes Central European experiences, how it replaces politics by culture, and how it contributes to conservative identitarian positions which are not shared by Kundera in his other writings. In conclusion, the article discusses the mutual ignorance of Central European discourse and postcolonial discourse, and the possibilities of dialogue. On the meta-level the article also poses the question of how dialogue between theories of literature and political theory can enrich both participants. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Postkolonialismus; postsocialismus; analýza světosystému; střední Evropa; Milan Kundera; Maria Todorova; Ewa Thompson; Madina Tlostanova; Agnes Gagyi / Post-Colonialism; Post-Socialism; World-System Analysis; Central Europe; Milan Kundera; Maria Todorova; Ewa Thompson; Madina Tlostanova; Agnes Gagyi. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.2.7 * Zpracováno vrámci řešení projektu GAČR 18-18675S Kulturní války anárodní trajektorie sekularizace ve střední Evropě. Děkuji redakci advěma anonymním recenzentům za cenné připomínky ktextu aPavlu Baršovi, Haně Blažkové aHolly Case za stimulující diskuse nad různými aspekty jeho tématu. OPEN ACCESS
106 SLOVO A SMYSL 34 Cíl tohoto článku bude dvojí. Zaprvé představit čtyři výrazné autorky, které rozvíjejí impulzy postkoloniálních studií ajim blízkých přístupů (zejména analýzy světosystémů) vkontextu střední avýchodní Evropy. Zadruhé použít jejich koncepty kanalýze eseje Milana Kundery Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy (pod první částí názvu vyšel esej francouzsky, pod druhou anglicky) jako klíčového textu pro vymezení české identity pro období, které začalo rokem 1969 apatrně stále neskončilo. Smyslem studie tudíž bude zároveň interpretační dialog sKunderovým textem (kritický, ale současně vycházející zuznání významu eseje vdebatách očeské astředoevropské identitě) itvůrčí využití konceptů představovaných autorek. Cílem analýzy tak je ukázat možnosti ameze přenosu postkoloniálních teorií do prostoru, který se už více než třicet let někdy označuje jako postsocialistický, akonkrétně ivysvětlit, proč včeském kontextu nenacházejí postkoloniální adekoloniální teorie větší odezvu ve srovnání se situací vjiných postsocialistických zemích. Postkoloniální teorie je označení pro značně široké množství přístupů, vycházejících zejména zanalýzy rasismu apsychologie kolonizovaného psychiatrem Frantzem Fanonem (2011 [1952] a2015 [1961]), analýzy orientalismu literárním vědcem Edwardem Saidem (2008 [1978]) azpráce indických historiků zokruhu Subaltern Studies Group aRanajita Guhy (Chaturvedi 2000, pro systematizaci ateoretické promýšlení jejich přístupu Chakrabarty 2000). Za klíčové pro systematizaci přístupů vpostkoloniální teorii se pokládají intervence Homiho Bhabhy vliterární teorii (2012 [1994]), Gayatri Chakravorty Spivak ve filozofii (2008 [1988]; 1999) aLeely Gandhi vhistoriografii (1998). Úspěch postkoloniální kritiky vyvolal také rozsáhlou kritickou odezvu: zmiňme zejména historika impérií Fredericka Coopera (2005), který upozornil na to, že vpostkoloniální teorii může paradoxně být přítomna silná tendence khomogenizaci velmi odlišných koloniálních zkušeností, asociologa Viveka Chibbera (2013), podle něhož důraz postkoloniálních studií na reprezentace, kulturu aepistemologii vytěsňuje zkritické teorie akcent na determinující roli ekonomiky amoc kapitálu (pro diskusi Chibberových výhrad viz Warren 2017). Od devadesátých let se objevují debaty omožnostech amezích přenosu postkoloniálních konceptů na postkomunistické země; příznačně zejména zprostředí západní akademie (Moore 2001; Chernetsky— Condee— Ram— Spivak 2006; Chari— Verdery 2009; Uffelmann 2020 jako shrnutí jeho předchozích intervencí včetně Uffelmann 2013; 2016; 2019), paralelně aposléze byly některé prvky postkoloniální kritiky uchopovány kulturními kritiky avědci vregionu (Kiossev 2009; Buden 2013). Zhlediska literatury jsou reprezentativními výsledky podobného konceptuálního přenosu zejména výbor esejů Pucherová aGáfrik (2015) amonografie opolské literatuře Janion (2006) aSnochowska-Gonzalez (2017). Včeském prostředí existují jednotlivé vstupy: Pavel Barša využil impulzy Edwarda Saida mimo jiné kanalýze českého expertního popisu Romů (Barša 2011) či koncepty Frantze Fanona kdialogu spojetími emancipace Jaroslava Haška, Karla Kosíka aVáclava Havla (Barša 2015). Lánský (2014) uvedl do českého prostředí základní pojmy postkoloniálních teorií, Hladík (2011) představil cestopis konceptuálního přenosu zpostkoloniální teorie do postkomunistického světa, Sušová-Salminen (2012; 2015) aSlačálek (2016) se pokusili odiskusi postkoloniálních přístupů ve vztahu kvymezení střední avýchodní Evropy. Jusová (2016) rámuje postkoloniální debatou českou identitu vkolektivní knize ofeminismu; upozorňuje, že podobně jako ineprivilegovaní muži vpatriarOPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 107 chátu získávají určité zvýhodnění nad ženami, tak i(oproti západní Evropě relativně znevýhodnění) Češi aStředoevropané mají svůj podíl na evropských privilegiích: „evropskou dividendu“. Jistý ohlas měla kniha Švihlíkové (2015), zde však nešlo ouplatnění postkoloniální kritiky, ale spíše opoužití kolonie jako politické metafory. Vteoriích mezinárodních vztahů měly některé koncepty postkoloniální teorie ohlas zejména vHorký— Profant 2016 aKratochvíl 2016. Zpřevážně uměleckého hlediska se postkoloniální adekoloniální kritice věnovala zvláštní čísla časopisů Gender avýzkum (Jiroutová Kynčlová 2017; Jiroutová Kynčlová— Knotková-Čapková 2017) aArtalk (Barša 2020), kde se také diskutuje nesnáz spřenosem postkoloniální senzitivity do českého prostředí. Proč aplikovat impulzy postkoloniálních teorií právě na Kunderův esej? Zatímco klíčové texty pro českou identitu v19.století— Rukopisy královédvorský azelenohorský— byly padělky, klíčový text pro identitu české společnosti po druhé světové válce, Kunderův Únos Západu, nikdy oficiálně nevyšel včeštině. Poté, co byl vydán francouzsky vLe Débat (1983), anglicky vNew York Review of Books (1984) ačesky vexilových 150 000 slovech (1985) aProměnách (1986), se esej zařadil mezi texty, které Kundera nedovoluje znovu publikovat. Vychází tedy prakticky jen vrámci šedé literatury (Cabada— Havelka 2000) nebo internetového pirátství (esej aranější české ohlasy shrnuje Trávníček 2009, s.277–281). Esej aněkteré jeho pojmy se staly „symbolickými centry“ (Havelka 2001) vintelektuálnější části české veřejné debaty. Byl také analyzován jako součást diskuse ostřední Evropě, včeském kontextu mj.rovněž jako liberální paralela ke konzervativní interpretaci okruhem časopisu Střední Evropa, snímž ale sdílel některé konzervativní momenty (Barša 2019b; srov.Macura 1997; Schulze-Wessel 1997). Idnes, více než pětatřicet let po svém vydání, je Kunderův esej živým zdrojem odkazů vpolitické debatě ihojně užívaným klíčem pro analýzu identity. Za nejčerstvější příklad toho prvního můžeme pokládat sborník Nesamozřejmý národ? (Hlaváček 2019), který vetkl kunderovský název reprezentativnímu pokusu obilanci tří dekád po roce 1989. Za nejpozoruhodnější příklad toho druhého můžeme vposledních letech pokládat některé texty, které zpětně nasvěcují Kunderův esej zperspektivy nové artikulace „střední Evropy“ vkontextu uprchlické krize (Kepplova 2018; Barša 2019a), ataké článek německého slavisty Dirka Uffelmanna (2016; též 2020, s.485–514) olisabonské debatě spisovatelů vroce 1988 (česky přetištěno vTrávníček 2009, s.169–211): právě Kunderovo pojetí střední Evropy vnímané jako „strategický antikolonialismus“ pokládá Uffelmann za hlavní zdroj inspirace pro středoevropské idalší spisovatele (od Miłosze až po Rushdieho) azdroj jejich argumentů proti „taktickému nominalismu“ přítomných ruských spisovatelů Taťjany Tolsté aJosipa Brodského, kteří zdůrazňovali, že neznají středoevropskou literaturu, ale vždy pouze jednotlivé národní literatury— polskou, českou či maďarskou. Čtyři části tohoto textu představí čtyři klíčové autorky, které si osvojily postkoloniální kritiku nebo jí blízké přístupy: bulharskou historičku Marii Todorovu, polsko-americkou slavistku Ewu Thompson, rusko-švédskou dekoloniální feministku se středoasijskými kořeny Madinu Tlostanovu amaďarskou socioložku Agnes Gagyi. Bylo jistě možné zvolit jiné autorky či autory; zhlediska intelektuálního významu apříspěvku do debaty by jimi byli zejména Milica Bakić-Hayden (1995), Alexandr Kios sev (2009), Maria Janion (2006), Boris Buden (2013) Claudia SnochowskaGonzalez (2012; OPEN ACCESS
108 SLOVO A SMYSL 34 2017), Manuela Boatcă (2007; 2019; Boatcă— Parvulescu 2020), Vjačeslav Morozov (2015) aDobrota Pucherová (2020; Pucherová— Gáfrik 2015). Pro takto pojatý úvodní článek bylo nicméně třeba vybírat. Výběr kombinoval čtyři kritéria: (1) intelektuální inovace, (2) význam pro následnou debatu, (3) využitelnost pro analýzu Kunderova eseje a(4) vzájemná odlišnost apřínos pro plastické představení různých intelektuálních možností čerpajících zpostkoloniální analýzy. Metodou textu bude interpretační dialog. Vprvní části má sloužit kprezentaci základních konceptů představovaných autorek ajejich východisek. Ve druhé části jednotlivých sekcí, oddělené čárou, budou koncepty autorek využity kanalýze Kunderova eseje ostřední Evropě. Východiskem byla poněkud troufalá otázka: Jak by asi autorka XY mohla napsat svou odpověď na Kunderův esej? To je pochopitelně přístup, který nás vystavuje hrozbě toho, čemu Spivak (2008 [1988]) vjiném kontextu říká „břichomluvectví“. Je ovšem jasné, že jde ovolné použití založené na vlastní interpretaci aodpovědnost za něj nese výlučně autor tohoto článku. Výjimkou je první zpředstavovaných autorek Maria Todorova, již nebylo třeba domýšlet, protože Kunderův esej sama analyzovala, takže sekce jí věnovaná nebude rozdělena aobě části budou propojeny. Základní otázky článku jsou tyto: 1.Může být přenos postkoloniálních teorií do postsocialistického kontextu plodný, anebo je jen zavádějící? 2.Mohou nám tyto teorie něco říct očeské identitě? 3.Může nám interpretace Kunderova eseje naopak říct něco otom, proč se unás nestaly využívanějším zdrojem ve veřejné iodborné debatě postkoloniální teorie? Vedle těchto tří otázek bude článek sledovat ještě jednu obecnější: 4.Co se děje při interakci politické rétoriky aliterární esejistiky na jedné straně, aspolečenskovědní teorie, která má zároveň sloužit jako nástroj krozumění literatuře, na straně druhé? Co osobě dokážou vzájemně prozradit? Jaké si umožňují porozumění; aza cenu jakých nedorozumění? MARIA TODOROVA ANEB BALKANISMUS Maria Todorova (narozena 1949) je bulharská historička, která od devadesátých let (mocným impulzem tu byla pochopitelně válka vbývalé Jugoslávii ajejí západní recepce) zkoumá reprezentace Balkánu. Ve své knize Imagining the Balkans (1997; 2009) se pokouší pojmenovat stereotyp Balkánu zejména vdialogu sEdwardem Saidem ajeho konceptem orientalismu. Orientalismus pokládá Todorova za vhodný výchozí bod, protože popisuje situaci, kdy se celá řada společností napříč časem aprostorem stane objektem homogenizujícího stereotypu, který se neustálou reprodukcí sebepotvrzuje. Saidem rekonstruovaný stereotyp Orientu se ovšem vyznačuje rozsahem aambivalencí, které Balkán nemůže Západu nabídnout: tento Orient obsahuje krutost, despotičnost airacionalitu, také ale specifickou podobu svobody adostupné femininity. Je konstruován jako protiklad Západu sjeho racionalitou, maskulinitou, případně také odlišným pojetím svobody ařádu (srov.Said 2008 [1978]). Podle Todorovy je právě tady zdroj odlišností: Balkán je jako region mnohem jasněji vymezený, menší akonkrétnější než Orient. Zároveň není protikladem Evropy, jen její jakousi nedostatečnou, poněkud orientalizovanou součástí. To vede ktomu, že OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 109 ijeho obrazy jsou mnohem jednoznačnější, prostoru pro pozitivní verzi stereotypu je daleko méně. Nad obrazy svobody ajistou erotičností zcela vítězí maskulinita anásilí. Orient byl spojován schudobou isbohatstvím, zatímco Balkán je jednoznačně chápán jako chudý. Namísto harémů aluxusu se setkáváme spíše schudobou akrutostí. To, že Balkán oproti Orientu postrádá rozsáhlé rozměry ajistou neurčitost, znamená mnohem pevnější připoutání stereotypu kregionu, který popisuje. Zatímco vpřípadě Orientu lze argumentovat, že mimo západní imaginaci vpodstatě neexistuje, respektive spojuje společnosti natolik rozdílné, že pro ně lze obhájit existenci odlišných kategorizací, Balkán skutečně představuje historický region sreálně působícími společnými faktory (zejména tisíciletý dosah byzantské říše apět set let otomanské nadvlády či vlivu). Stereotyp tak má mnohem větší sílu, snadněji splyne sreálným regionem (srov.Todorova 2009, s.3–20). Omezeně uplatnitelná jsou pro Balkán také „postkoloniální studia“, která na Saida navazují. Balkán měl „semikoloniální, kvazikoloniální, ale jistě ne čistě koloniální status“ (tamtéž, s.16) ataké se jako koloniální nevnímal. Jako pro periferii Evropy pro něj není příliš použitelná kritika eurocentrismu nebo diskurz volající po „provincializování Evropy“ (Chakrabarty 2000; Todorova 2009, s.17), protože diskurz volající po spravedlnosti mezi Evropou aneevropskými společnostmi pomíjí nerovnosti uvnitř Evropy samotné.1 Todorova navazuje na historika Larryho Wolffa (1994) ajeho popis „vynalézání východní Evropy“, které autor datuje kpozdnímu osvícenství. Upozorňuje, že vpřípadě Balkánu dochází ksebeklamu: „europeanizace“ se vydává za protiklad „orientálního barbarství“ ajeho vyhánění zBalkánu, její nedílnou součástí je ale budování národních států, jehož logickým důsledkem pak jsou hraniční konflikty nebo etnické čistky. Vnávaznosti na Elli Skopeteu, která popisuje Balkán jako „Západ Východu“ (citováno vTodorova 2009, s.18), poukazuje Todorova kvýznamu chudoby pro popis Balkánu: podle ní existuje „paralela mezi [chudinskou amigrantskou čtvrtí] East End vLondýně avýchodním koncem [east end] Evropy“ (tamtéž, s.18). Bez ohledu na vliv diskurzů pocházejících zcentra balkanismus není pouze jejich produktem. Kjeho porozumění je důležité vnímat jev popsaný Milicou Bakić- -Hay den jako „nesting orientalism“ (do sebe zapadající orientalismus), kdy je orientalizace produkována zvelké části sousedními společnostmi, které sdílejí podřadný vztah vůči Západu, aje pro ně proto důležité odlišit se od těch, kteří jsou na tom ještě hůře. Do sebe zapadající orientalismus tak znamená tendenci označovat ty, kdo jsou na jih avýchod od nás, za méně civilizované, barbarštější aj. (Bakić-Hayden 1995). Výrazným příkladem takového „do sebe zapadajícího orientalismu“ je pro Todorovu „mýtus střední Evropy“ (Todorova 2009, s.140). Ten podle Todorovy získal největší pozornost vosmdesátých letech 20.století díky skoro souběžné publikaci tří textů: Szűcsových Tří historických regionů Evropy (2001), Svědectví poezie Czesława Miłosze aKunderova Únosu Západu. 1 Pro diskusi vztahu balkanismu apostkoloniálních teorií viz též Todorova 2010, kde uvádí také obecnější důvody kodlišení se, mj.ito, že „se postkolonialismus sám stal novým metanarativem, ačkoli je navzdory určité konzervativní hysterii spravedlivé říct, že nikdy nebyl skutečně institucionalizovaný“ (tamtéž, s.178), aptá se, zda se „vábnička nového metanarativu prokáže jako všelék“ (tamtéž, s.191). OPEN ACCESS
110 SLOVO A SMYSL 34 Miłoszův projekt střední Evropy je podle Todorovy inkluzivní, zahrnuje celou neruskou východní Evropu aivůči Rusku se staví sambivalencí.2 UKundery se zambivalence stává jednoznačnost: nevylučuje jen Rusko, ale také značnou část východní Evropy, protože jeho vymezení je kulturní/civilizační. „Číst nyní znovu Kunderu po víc než deseti letech je zklamáním, pokud jde ologickou konzistenci amorální integritu, esej zní melodramaticky aobčas otevřeně rasisticky, ale vzhledem khistorickým okolnostem jeho doby byl jeho emancipační patos opravdový“ (Todorova 2009, s.145). Todorova se nevrací keseji samotnému arekonstruuje Kunderovy argumenty zjejich shrnutí vknize In Search of Central Europe (1989), pro kterou— podobně jako vjiných případech— nedal Kundera svolení kpřetisku eseje. Sodkazem na Milana Šimečku Todorova ukázala, jak Kundera používá Rusko kexternalizaci dopadů totalitarismu včeské kultuře astředoevropských kulturách vůbec. Přitom nikde, ale zvláště včeském prostředí, neplatilo, že by deformující vliv sovětského komunismu byl pouze vnucen, mnohem spíše představoval lokální adaptaci. Todorova si všímá radikality Kunderova vylučujícího gesta, shrnutého ve výmluvné citaci polského básníka Kazimierze Brandyse: „Bylo by mi bývalo milejší nepoznat jejich svět, nevědět, že existuje“ (Kundera 2017 [1983]). Kundera je podle Todorovy předchůdcem Havlova civilizačně arogantního přístupu kRusům, který exemplifikuje na Havlově odpovědi ruskému básníku Josifu Brodskému: zatímco ten votevřeném dopisu Havlovi přinášel obecné argumenty (směřující ke konzervativnímu čtení „lidské přirozenosti“— Brodskij 1994), Havel diskusi odmítl spoukazem na fundamentálně odlišnou zkušenost střední Evropy (která zahrnuje vyšší míru svobody ademokracie) aRuska (které snimi zkušenost vpodstatě nemá) (srov.Havlovu odpověď tamtéž). „Atak, zatímco Rus otevíral existenciální problémy univerzálního významu, civilizovaný Středoevropan odpovídal patronizujícím způsobem atypicky provinčním stylem evokoval relativně provinční téma odlišností ve stupni historické zkušenosti obou zemí (znichž jedna je kontinentem atím méně podléhá povrchním generalizacím). Možná si toto téma nezaslouží víc než verdikt oČeších, kteří ‚jako jiné národy na okrajích Západu byli obzvlášť vnímaví vůči této písni sirén elitářského snobismu‘, pohodlnému předpokladu onepřemostitelné kulturní propasti mezi Západem aVýchodem“ (Todorova 2009, s.146–147).3 Kundera na rozdíl od Havla nepotřeboval kformulaci podobné distance ani žádného reálného Rusa, postačila mu „surovost Suvorovů“ (Kundera 1968b) pojmenovaná jaksi obecně. První fáze debaty ostřední Evropě vymezovala region dominantně vůči Rusku. Balkánu se příliš netýkala, jak jsme viděli, zahrnovala jej ambivalentně. To se podle Todorovy změnilo vdevadesátých letech. Nové vymezení střední Evropy platilo do značné míry vůči Balkánu: zatímco střední Evropa měla jaksi přirozeně blíže 2 Adekvátnost takového hodnocení ponechme pro účely článku stranou, to, že je Miłoszův pohled bližší Kunderovu, než by se zdálo zhodnocení Todorovy, lze snadno ověřit jeho četbou (Miłosz 1992 [1983]). 3 Todorova zde cituje článek Zdeňka V.Davida (1993). Je zajímavé, že autorka kritizuje zde ijinde „sweeping generalizations“ napříč prostorem ačasem, aby následně kcharakteristice Havla použila citát zčlánku věnujícího se českým utrakvistům 16.století, ač je pravda, že spojnice mezi „elitářským snobismem“ Čechů 17.a20.století včetně odkazu ke Kunderovi je navozena už vpůvodním Davidově textu. OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 111 kzápadní Evropě, přesněji řečeno byla západní Evropou, jen politicky odtrženou, Balkán měl představovat méně dokonalý stupeň civilizace. Středoevropské země se podílely na orientalizaci Balkánu ataké na jeho rozdělování podél kulturalizovaných os: katolické Slovinsko aChorvatsko získávalo vtomto rozdělení privilegovaný status, naopak pravoslavné amuslimské části Balkánu byly touto kulturalizací vytlačovány (Todorova 2009, s.146). Rétorika střední Evropy se stala zdrojem pro rozdělení postkomunistické Evropy; relativně rozvinutá část požadovala přednostní arychlý vstup do západních institucí (EU, NATO). Distancovala se od „balkánských řezníků“ ve válčící Jugoslávii, ale také od dalších chudších příbuzných: jedním ze zakládajících činů Visegrádské čtyřky bylo odmítnutí Rumunska, které se chtělo přidat (Clapp 2017). Kunderův esej lze vnímat jako předzvěst tohoto vývoje. Definuje totiž střední Evropu hned třemi způsoby, které jsou pro Balkán nepatřičné nebo ho rozdělují: západní kulturou (zakotvenou původně vzápadním křesťanství), dědictvím habsburské monarchie ataké sovětským uchvácením. Pro některé části Balkánu (např.Srbsko) neplatila ani jedna ztěchto charakteristik. Todorova deklaruje, že jejím záměrem není „vyjádřit morální rozhořčení zmorálního rozhořčení někoho jiného“ (Todorova 2009, s.7). Když popisuje, jak střední Evropa založila své zahrnutí do Západu na vyloučení Ruska aBalkánu, mnoho jiných figur jí ale pro analýzu nezbývá. Jak ukazuje Diana Mishkova (2018), ani Todorova svou kritickou pozicí nedokáže uniknout regionální politice identity. Paradoxně je ztohoto hlediska podle některých ještě málo radikální: slovinský sociolog aspolu se Slavojem Žižkem spoluzakladatel Lublaňské školy psychoanalýzy Rastko Močnik zdůrazňuje, že balkanismus bychom měli vnímat především jako ideologickou konstrukci, kterou od orientalismu neodlišují objektivní charakteristiky, ale zkrátka „značná účinnost“ (Močnik 2002, s.96). Pokud Todorova, jak jsme viděli, klade důraz na reálné odlišnosti, je to pro Močnika jen doklad „empiricistního předsudku“ (tamtéž, s.110) historičky, ochotné reprodukovat ideologickou fantazii, pokud pro ni bude vykazatelná vpramenech. EWA THOMPSON ANEB SARMATISMUS Na přelomu století ovlivnil diskurz postkoloniálních studií debatu vPolsku (jak připomíná Uffelmann 2020, s.654 a670, je pozoruhodné, že skoro odekádu později, než se objevil vdebatě oUkrajině aPobaltí, např.vtextech australsko-ukrajinského ukrajinisty Marka Pavlyshyna aamericko-ukrajinského ukrajinisty Myroslava Shkandrije). Dva klíčové úvodní vstupy příznačně zazněly od autorek přicházejících zamerikanizovaného diskurzivního prostoru: americké polonistky Claire Cavanagh apolsko-americké slavistky Ewy Thompson (narozena 1937) (srov.Uffelmann 2013). Ta vstoupila do polské debaty jednak polskou verzí své knihy Imperial Knowledge (2000, polsky jako Trubadurzy Imperium téhož roku), jednak opár let později několika články, které se snažily vnést do politických sporů postkomunistického Polska impulzy od Saida, Bhabhy, ale také ze zkušenosti afroamerických intelektuálů— apoužít je, možná poněkud nečekaně, kobhajobě konzervativně nacionalistické politiky. Právě toto politické využití vyvolalo pozoruhodnou kontroverzi apřitáhlo OPEN ACCESS
112 SLOVO A SMYSL 34 pozornost— jak připomíná Tomasz Zarycki (2014, s.93–94), sama kniha původně spíše zapadla ajejí ohlas zpětně vyvolaly až autorčiny politické eseje.4 Podle Ewy Thompson nabízí postkoloniální teorie cenné příspěvky do debat oanalýze polské kultury ipro nápravu polské politiky. Vklíčových aspektech totiž prý polskou situaci nelze odlišit od koloniální. „Polsko bylo kolonizováno stejně dlouho jako africké země“ apolitickou kolonizaci vystřídala nová „kulturní kolonizace“ (Thompson 2005). Rozdíl ovšem spočívá vtom, že zatímco evropští kolonizátoři se mohli vykázat civilizační převahou, vpřípadě ruské kolonizace Polska aposléze idalších zemí střední Evropy byla zdrojem napětí civilizační převaha kolonizovaného nad kolonizátorem (Thompson 2000a). Ani tato klíčová odlišnost ovšem nemění nic na relevanci analýzy pokřivení zkušeností kolonizace. Přenos je však nejen potenciálně intelektuálně přínosný, ale také strategický pro akademický marketing: univerzální dostupnost asrozumitelnost jazyka postkoloniálních studií může sloužit jako nástroj kpřenosu opomíjené zkušenosti „negermánské aneruské střední Evropy“ na západních univerzitách, kde je vesměs podřazována pod slavistiku dominovanou zájmem oRusko. Postkoloniální teorie může podle Thompson pro tyto zkušenosti sloužit jako „nájezd na dálnici světového diskurzu“ (Thompson 2010, s.22). Právě tak ale může obohatit debatu vPolsku, které podle Thompson sdílí spostkoloniálními zeměmi čtyři klíčové charakteristiky: 1. chudoba, která neodkazuje primárně kmateriální úrovni života, ale ke schopnosti společnosti platit si nezávislé politické instituce avlastní kulturu; 2. to, co se někdy označuje jako africký pesimismus, zatímco podle Thompson by se mohlo jednat opostsovětský pesimismus— vědomí bezvýchodnosti, planosti jakékoli aktivity; 3. kulturalismus, vpojetí Thompson stigmatizující ascestné vysvětlování společenských problémů (třeba korupce) patologickou kulturou dané skupiny— uplácení aklientelismus nejsou vtéto optice jevem, snímž se potýkají všechny společnosti včetně těch nejrozvinutějších, ale znakem zaostalosti těch chudších ataké dokladem, že jsou chudší právem asvou podřadnou pozici si zaslouží; 4. nezbytné fantazie, kompenzační představy vlastní (nejčastěji minulé) velikosti. Pro východoevropské společnosti je klíčový problém s„náhradním hegemonem“ (srov.Thompson [2007]; 2014). Tím se také liší od neevropských společností, které se většinou nacházejí ve sféře vlivu jedné velmoci ajejich problém spočívá vpřetrvávání podřadné kulturní aekonomické závislosti vůči bývalému kolonizátorovi ipo skončení jeho bezprostřední politické nadvlády. Postkomunistické země čelí podle Thompson jinému problému: návyk na servilitu vůči hegemonovi aintelektuální apolitickou závislost přenášejí ipo ústupu dosavadního hegemona na vztahy sdalšími zeměmi, které mohou hrát tuto roli. Privilegovaným případem takového jednání jsou pro Ewu Thompson ([2007]; 2010) intelektuálové jako Adam Michnik či Bronisław Geremek, kteří po neúspěchu vkonfliktu olustrace avněkterých dalších sporech kritizují polskou společnost na stránkách velkých západních novin. 4 Vroce 2006 kniha vyšla ukrajinsky, vroce 2009 vběloruštině avčínštině, roku 2015 také maďarsky péčí oficiózní kulturní instituce Örökség Kultúrpolitikai Intézet. OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 113 Učinu, který je vliberální optice normálním projevem svobody slova, upozorňuje Thompson na jeho několikasměrnou mocenskou asymetrii (jsou komentářové rubriky západních novin podobně otevřené vítězným polským konzervativcům? představují oproti polskému veřejnému prostoru jakousi nadřazenou civilizační instanci, kam se lzeuchýlit po reálné politické prohře vnárodním měřítku? přesunuli by se politicky poražení američtí či francouzští liberálové podobným způsobem na komentářové stránky polského tisku— apokud ne, co to znamená?). Proti liberálním způsobem pozápadnělému Polsku staví Ewa Thompson sarmatskou tradici— odkaz polské šlechtické republiky. Právě její principy (které podle Thompson korespondují sněkterými konzervativními mysliteli, jako je Chesterton) mohou oživit zdravou rovnováhu mezi přijetím Západu apřijetím sebe sama. Tato rovnováha bude znamenat cestu knormálnosti, říká adodává slova, která od literární vědkyně poněkud překvapí: „Polská literatura období před dělením Polska nebyla ani velká, ani hodna morálního obdivu, byla však zdravá. Normálnost Jana Chryzostoma aneurózy Adama Mickiewicze nebo klid Jana Kochanowského aroztrpčení Stanisława Wyspiańského vzájemně dělí hluboká propast“ (Thompson 2010, s.31–32). Způsob, jakým Ewa Thompson celkem jednoznačně spojila postkoloniální teorii skonzervativně nacionalistickou politickou agendou, vyvolal značnou kritiku (pro její nejaktuálnější shrnutí viz Cobel-Tokarska 2020). Thompson zde podle kritiků sklouzla ze „strategického užití esencialismu“ (které doporučovala postkoloniální filozofka Spivak jako dočasný nástroj kpřekonání symbolického zneuznání) kprostému esencialismu: budování nezpochybňované polské identity ajejí obraně před jakoukoli kritikou (Bill 2014). Kritiku vyvolala také idealizace polské minulosti: jestliže vdlouhém 19.století apak vletech 1939–1989 lze popsat Polsko jako objekt kolonizace (přes všechny odlišnosti od zámořských kolonií), pak vpředchozích stoletích ado jisté míry opět vletech 1920–1939 se chovalo jako kolonizátor, který brutálně vykořisťoval obyvatelstvo východních provincií ačasto ho také na rasistickém základě znevažoval (Sowa 2011; 2014). Evokace sarmatského mýtu je obzvlášť ironická vzhledem ktomu, že samo označení Sarmaté odkazuje kdomnělé nadřazenosti šlechty založené na odlišném etnickém základě (tamtéž). Jan Sowa tak vyzývá kodmítnutí postkolonialismu, jenž se stává vlastně jen ideologií konzervativců, kteří chtějí od Západu výdobytky modernosti (technologie, ekonomický růst) bez moderních emancipačních ideologií (rovnosti alidských práv). Příznačný je název Sowova článku Zapomeňte na postkolonialismus, před námi je třídní boj (Sowa 2014). Jiná kritička Ewy Thompson, Claudia Snochowska-Gonzalez, zdůrazňuje, že se Thompson skryta za postkoloniální rétorickou mlhu ve skutečnosti dopouští ve vztahu kRusku naprosto ukázkové esencializace aorientalizace, tedy těch nejhorších postkoloniálních prohřešků (Snochowska-Gonzalez 2017, s.18), zatímco proměňuje postkolonialismus vpouhou nacionalistickou rétoriku výčitek aoběti, opakující kvysvětlení „situace Polska“ mechanický součet „127 + 6 + 44“ (tamtéž, s.21; čísla označují roky trvání rozděleného Polska, nacistické okupace akomunistické éry). Oproti tomuto přístupu navrhuje ve své knize Wolność ipisanie (2017) alternativu, tedy takové postkoloniální čtení, které otevírá palčivou otázku polské minulosti: nejen východní kolonizace aKresů, ale také postavení Židů, vyhnání Němců arovněž různých podob vnitřní kolonizace arole Polska vglobálním kapitalismu (tamtéž, s.22–35, srov.Snochowska-Gonzalez 2012). OPEN ACCESS
120 SLOVO A SMYSL 34 adaptuje západní hesla aautory avyrábí jejich více či méně monstrózní domácí křížence (srov.Tlostanova 2015). Jestliže „sovětský režim byl navzdory své rétorice rasistický, eurocentrický apatriarchální“ (Tlostanova 2010), dialog této zkušenosti spostkoloniálními teoriemi se příliš nerozvinul kvůli překážkám na obou stranách. Zatímco na straně postkoloniální teorie azápadní levice vtom brání sklon kurčitým iluzím osovětském bloku, na straně postkomunistických zemí je zase problémem sklon idealizovat si Západ (Tlostanova 2012). — Zhlediska konceptů Tlostanové můžeme říci, že Kunderovo pojetí střední Evropy lze chápat jako snahu zbavit ji přesně toho, co by ji mohlo pro Tlostanovu činit zajímavou. Jestliže popisuje „koloniální ránu“ střední Evropy ijejí hraniční pozici, není to pro něj příležitost otevřít se jejich ambivalenci amyslet skrze ně. Právě naopak— přesně tomu se snaží uniknout apotvrdit jednoznačné umístění střední Evropy na Západě. Už jsme viděli, že Kundera má cit pro to, co Tlostanova označuje za „imperiální diferenci“, ba že na diskurzu oní velmi aktivně participuje. Impériem je mu především ruské impérium, koloniální impéria evropských zemí mu nekazí idealizovaný obraz západní Evropy. Itam, kde reprodukuje tradiční českou kritiku Rakouska jako říše, která nedokázala dát svým národům rovnost, odráží to velmi naivní pohled na koncept říše amožnosti rovnosti vjejím rámci. Jak problém této slepoty včeské paměti shrnul Pavel Barša, „Masaryk mohl ztotožnit Francii, Velkou Británii nebo USA sdemokracií aRakousko-Uhersko sautokracií pouze proto, že byl slepý kodvrácené straně demokracie západoevropských aamerických bělochů, jíž bylo podrobení avykořisťování Neevropanů. Jakmile jejich nerovnost azámořské kolonie vezmeme vúvahu, přestanou být přesvědčivé stigmatizace Rakouska-Uherska aNěmecka aadorace Francie, Británie aUSA, které Masaryk předvádí ve své Světové revoluci“ (Barša 2019b). Zhlediska hraničního myšlení je Kunderův pohled na střední Evropu kýčovitý; dojímá se vzpomínkou na říši, do níž projektuje zcela nereálné možnosti. Indikátorem kýče je zejména Kunderovo zobrazování Židů, do značné míry obětí střední Evropy, jako jejího tmelu azákladního prvku. Iodlišnost tu je adorována tehdy, pokud se plně asimilovala (Kundera mluví odilematu mezi asimilací asionismem; zjistého hlediska se ale nejedná orozpor, spíš oto, zda se Židé asimilují jako jednotlivci, nebo jako národ tím, že si vytvoří „národ jako každý jiný“— srov.Barša 2015, s.101–112). Zdá se, že Kunderovi by bylo cizí izákladní gesto Tlostanovy: tak jako nechce diskutovat sRusy aignoruje Balkánce, tak si ani nepoloží otázku, proč by pro něj měla být relevantní zkušenost Latinské Ameriky avůbec neevropského světa. Vztahuje se kvelké evropské kultuře, apokud už ji vidí zperspektivy poražených, spočívá tato porážka vodtržení od Západu, nikoli vzápadním útlaku. Morální skandál, který při své české návštěvě roku 2014 vyvolal Noam Chomsky srovnáním utrpení českých disidentů slatinoamerickými, byl vtomto velmi ilustrativní. Pro Středoevropany nebyla skandálem kolonialita, ale to, že ioni sami byli kolonizováni, navíc někým, koho mohli pokládat za méně evropského arozvinutého, než jsou oni sami. Lze si jen klást otázku, zda za součást tohoto skandálu nepokládají mnozí znich ito, že jim bylo upřeno podílet se na koloniálním panství. OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 121 Aniž bych se zde chtěl Kundery zastávat, jeho postoj tváří vtvář Tlostanové vede kotázce, zda přenos konceptů, zkušeností ainspirací může být podobně bezproblémový, jak Tlostanova sugeruje. Nemůže být „globalizace zdola“ podobně epistemologicky kolonizační aodcizující lokální zkušenosti (byť jinými prostředky), jako je současný „koloniální matrix“ shora? AGNES GAGYI ANEB SEMIPERIFERIE Agnes Gagyi (1981) je maďarská socioložka. Vychází jak zimpulzů, které části maďarských společenských věd dala Wallersteinova teorie světosystému (pro tyto impulzy viz zejména Wallerstein 2004, pro české shrnutí Wallersteina viz Barša— Císař 2007, s.225–250; Holubec 2010, pro tvořivou recepci těchto inspirací ve středoevropském kontextu viz zejména Melegh 2006; srov.též Böröcz 2006) aspojuje je sinspiracemi zalterglobalizačního hnutí přelomu století (srov.Gagyi 2015b). Vzhledem ktomuto východisku vnedogmatickém marxismu ji nelze počítat mezi postkoloniální autorky; primát uní spočívá vanalýze nerovných socioekonomických vztahů, snimiž korespondují avzájemně se utvrzují různé druhy epistemických hierarchií. Wallerstein rozlišuje země jádra (nejrozvinutější země snejsilnější státní infrastrukturou akumulací nejrozvinutější výroby, nejpokročilejší technologie avědy amyšlenek, které celosvětově udávají tón), periferie (slabé státy se závislou pozicí, levnou pracovní silou aprodukcí surovin či výroby snízkou přidanou hodnotou) asemiperiferie (země skvalifikovanější pracovní silou asofistikovanější produkcí, často sambicemi dohnat země jádra, kčemuž někdy budují silné státní struktury aprobíhá unich turbulentní vývoj ivintelektuální oblasti). Podle Agnes Gagyi je právě semiperiferie dobrou charakteristikou pozice středoevropských zemí— jak vůči západnímu jádru, tak vůči některým zemím na východě Evropy (Gagyi 2017). Kombinace formální rovnosti azávislé integrace do západní, vmaďarském případě zejména německé ekonomiky (srov.Gagyi— Gerocs 2019) vytváří vpolitické iintelektuální oblasti typicky semiperiferní napětí, pro něž je charakteristická kombinace velkých ambic spocitem méněcennosti, což může také částečně vysvětlit fenomén Orbán idalší problémy demokracie ve střední Evropě (Gagyi 2016; srov.Krastev— Holmes 2020). Kolonialita moci, která prostupuje semiperiferními zeměmi vsituaci závislé integrace, vytváří podle Gagyi řadu složitých politických dilemat. Ilustruje to hned dvěma způsoby na postavení rasismu vmaďarské společnosti: upozorňuje, že roku 1992 byl oprávněně odmítnut antisemitismus maďarského politika Istvána Csurky; vdlouhodobém důsledku ale toto odmítnutí přispělo kformování liberálně-socialistického bloku stigmatizujícího jakoukoli kritiku mezinárodní integrace avstupu zahraničního kapitálu do Maďarska jako blízkou morálně nepřijatelnému antisemitskému „csurkismu“ (Gagyi 2016, s.356). Podobně oprávněné kritiky maďarského rasismu vůči Romům či muslimům se odehrávají vkontextu, který není neutrální: postkomunistickým společnostem je v„symbolickém systému globální hierarchie“ soustavně připisována nižší hodnota než západním, takže sám obsahuje prvky rasismu. Kritika rasismu středoevropských společností je spojena srétorikou civilizační nezralosti aněkdy až genetické podřadnosti, sneschopností osvojit si „náležité evropské OPEN ACCESS
122 SLOVO A SMYSL 34 způsoby“ asklonem k„balkánským reflexům“ či k„asijským aafrickým mentalitám“ (tamtéž, s.359). Isebelépe míněná kritika rasismu tak participuje na strukturně rasistické představě opodřadnosti vlastních společností anadřazenosti západní Evropy, která je privilegovanou morální instancí (tamtéž, srov.Böröcz 2006). Kolonialita moci tak strukturuje různé volby do binarit, které jsou zemancipačního hlediska neuspokojivé. Ještě výrazněji než vzemích jádra zde vystupuje napětí mezi „antipopulistickou demokracií“ a„antidemokratickým populismem“. Označením populismu za antidemokratický nechce Gagyi akceptovat jeho dominantní mediální rámování, ale poukázat ktomu, že „demokracie“ se dominantně stala „hodnotou“, kterou si přisvojily liberální střední třídy. Populisté tak dokážou jako jediní nejen artikulovat „hlas lidu“ vněkterých tématech, ale také vyjádřit pocit ponížení znerovné mezinárodní pozice (srov.Gagyi 2016, s.357–361). Za tímto politickým dilematem je hlubší rozpor, který Gagyi tematizuje vnávaznosti na Frantze Fanona: volba mezi „sebekolonizační emancipací“ a„antikoloniální sebeláskou“ (tamtéž, s.361–364). Označení „sebekolonizační emancipace“ poukazuje ktomu, že identifikace se západními normami skutečně nabízí jednotlivcům, uskupením icelým společnostem reálnou emancipaci, nejen materiální vzestup či více moci, ale také sofistikovanější intelektuální nástroje či příslušnost krozvinutějším morálním normám. Je to ale za cenu sebepopření adistance od své minulosti či své společnosti ataké akceptování apotvrzení nerovnosti. Sebekolonizační emancipace skrze přijetí dominantních norem tak nevyhnutelně nejen potvrzuje podřadné postavení ostatních středoavýchodoevropských subjektů, ale vytváří rovněž rozpor přímo uvnitř emancipovaného subjektu— skutečně se dostatečně pozápadnil? Často se tato situace přetavuje do agrese vůči externalizované verzi sebe sama, např.označováním Maďarska ze strany maďarských intelektuálů za „Absurdistán“ (četné elitářské „sebekritiky“ české společnosti ze strany české liberální elity typu „potomků nevolníků“ Jiřího Menzela si lze snadno doplnit— srov.např.Holubec 2015; Slačálek 2016b). Tím dává vděčnou potravu svým oponentům. Alternativa, která se nabízí— „antikoloniální sebeláska“— se stala politickým iintelektuálním programem národních konzervativců: vášnivá identifikace svlastní odlišností. Její problematické body jsou ale evidentní: ztrácí emancipační možnosti aopírá se orekonstruovaný azvěcněný koncept identity, který je zhlediska kritického rozumu manipulativní fikcí. Gagyi navazuje na Fanona (2011 [1952]) anavrhuje třetí cestu: jasné pojmenování aodmítnutí utlačovatelských vztahů anespravedlivých hierarchií, ale spojené nikoli sagresivním přihlášením se kpartikulární aexkluzivistické identitě, nýbrž kuniverzalismu, který budou sytit boje za překonání těchto hierarchií, anikoli falešný univerzalismus privilegovaných. Samotné „mluvení zkoloniální rány“, jaké navrhují Tlostanova aMignolo (viz předchozí sekci), podle Gagyi nestačí. Jak ukazuje třeba příklad Maďarska, „je otázkou, jestli ‚koloniální rána‘ skutečně nezbytně získává hlas způsobem, který by zglobálního hlediska byl nakloněný emancipaci“ (Gagyi 2016, s.364). Součástí globálních hierarchií na úrovni epistemologie je to, co Gagyi označuje jako „time-space bias“ (časoprostorová odchylka)9 aanalyzuje na zkoumání sociál9 Slovo bias může znamenat sklon, odchylku itendenci, vdebatě oetice výzkumu či médií je často používáno způsobem, který lze přeložit jako „zaujatost“ nebo „tendenčnost“. OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 123 ních hnutí (Gagyi 2015a). Jestliže společnosti jako celek jsou označeny jako „dobíhající“ ajejich cílem mělo být „dohnat“ Západ (srov.Habermas 1999 [1990]; Buden 2013; Krastev— Holmes 2020), znamenalo to postulovat jejich zpožděnost včase. Tak jako pro Engelse spočíval vanatomii člověka klíč kanatomii opice, tak ipro velkou část postkomunistické společenské vědy byl klíč kpoznání daných společností vkonceptech pocházejících zjejich údajného „cílového stadia“, tedy ze západních společností. Dokonce itam, kde šlo okritické teorie apřístupy, vedlo to kzávažným zkreslením způsobeným zavádějícími očekáváními. Násobně víc pozornosti se například věnovalo zkoumání relativně okrajových environmentálních hnutí, zatímco naopak příliš prozkoumané nejsou velké celospolečenské sebeorganizace středních tříd týkající se kvality demokracie či korupce. Časoprostorová odchylka dala výzkumníkům příležitost vidět znovu jejich oblíbená „nová sociální hnutí“ vprocesu vznikání, často jim pak ale ušlo, že nepopisují opožděné dětství západních společností, ale odlišnou společnost (aže „západní společnost“ je rovněž konstrukcí, která vychází zváženého průměru různých zemí, atím zkresluje řadu důležitých odlišností mezi nimi). Můžeme dodat, že podobné „přikládání konceptů“ ze Západu funguje problematicky ivřadě jiných oblastí. Izdánlivě „neutrální“ koncepty za sebou táhnou řadu lokálně specifických významů anormativních předpokladů iimplikací. Přikládání takových konceptů společenským vědcem na postsocialistické společnosti nebo jejich použití pro jejich komparaci se „Západem“ působilo jako akt zkoušky daných společností, kde společenský vědec vystupoval vroli zkoušejícího. — Mohli jsme si už povšimnout, že časoprostorová odchylka je výrazným tématem iuKundery. To ona (aignorance ze strany Západu) podle něj způsobuje nedorozumění mezi Západem aStředem: Středoevropané si zkrátka představují západní Evropu, jaká už neexistuje. Vektor nedorozumění tu funguje opačným směrem, amá také opačné mocenské účinky: právě proto, že se Středoevropané identifikují sminulou kulturní velikostí západní Evropy, ane sjejím současným úpadkem daným technickou civilizací, jsou vůči její současné podobě vnadřazeném, nikoli podřadném postavení. Střední Evropa uKundery rozumí díky časoprostorové odchylce Západu tak, jak byl atak, jak by měl být. Zatímco vpostkomunistické realitě byl vroli zkoušejícího západní společenský vědec (či politická instance, sníž byl volněji či méně volně spojen), Kunderovi se odlišným použitím časového posunu podařilo dosadit do role posuzovatele druhých semiperiferní „děti“, které zkouší západní „rodiče“ zvěrnosti jejich vlastnímu původnímu já. Tohoto efektu ovšem dociluje bezpodmínečným ztotožněním shodnotami „evropské kultury“, jaká kdysi údajně existovala. Celou řadu rysů, které Kundera identifikuje jako středoevropanské, by Agnes Gagyi mohla popsat swallersteinovskou terminologií jako typickou megalomanii semiperiferií. Do stejné kategorie by mohla umístit Kunderovu vlastní charakteristiku střední Evropy jako skutečného Západu ajeho přeinvestování kultury. Mohla by poukázat ktomu, že nahrazení politiky kulturou aneadekvátní vliv intelektuálů je charakteristický pro některá hnutí či režimy sdominujícími středními vrstvami. To, co Kundera popisuje jako středoevropské specifikum, bylo klasicky popsáno už OPEN ACCESS
124 SLOVO A SMYSL 34 Tocquevillem vjeho analýze francouzské společnosti 18.století (Tocqueville 2003 [1856], s.171–179). Pohled skrze prizma semiperiferie nám umožňuje vidět, že celou řadu charakteristik středoevropských národů, onichž hovoří Kundera, obsahuje rozsáhlý esej maďarského politického myslitele Istvána Bibóa zroku 1946: převážně ovšem sopačným hodnocením. Také uBibóa kultura středoevropských národů zvelké části nahrazuje politiku: výsledkem je ale její deformace, ztráta její autonomie, samoúčelnosti, atedy svobody. Kultura, která nahrazuje politiku, získává možná na významu, ale zároveň nemá hodnotu sama osobě, nýbrž jen jako zapřažená do služeb „národního sebevykazování“. Středoevropské národy jsou uBibóa stejně jako uKundery charakterizovány vědomím, že mohou kdykoli zaniknout. Zatímco uKundery je to vede khloubce, uBibóa je právě tato charakteristika zdrojem hlavních defektů jejich politické kultury. Neustálý existenční strach totiž neumožňuje velkorysost, otevřenost, ba ani demokracii (Bibó 1997, s.163–230). Tvrdí-li Kundera, že taková situace se nyní stává obecnou pro celou Evropu, mohl by Bibó nalézt právě vtom vysvětlení pro vzestup nacionalismu, paranoidních obav akrajní pravice vcelé západní Evropě ivUSA. NAMÍSTO ZÁVĚRU. (DE)PROVINCIALIZOVAT ČESKOU STŘEDNÍ EVROPU Dirk Uffelmann ve svém pronikavém článku olisabonské konferenci spisovatelů, který zmiňuji vúvodu, nedoříkává to, co jasně plyne zjeho analýzy iztéto studie: to, co se může tehdejším účastníkům ipozdějším čtenářům jevit jako pobuřující ruská imperiální arogance, bylo vzásadě trefné zhodnocení situace. Tvrzení, že „střední Evropa“ nemá dostatečně silný identitotvorný obsah aklíčové reference se vytvářejí vnárodních rámcích, bylo nejen „taktickým nominalismem“ (ve významu odkazujícím ke středověkým filozofickým sporům mezi nominalismem arealismem), ale také realistickým zhodnocením situace (vnejběžnějším významu slova realistický). Ijevy, které Kundera vymezuje jako definiční aidentitotvorné pro střední Evropu jako celek, se vyskytují vlokálních variacích, aaž tato variantnost je klíčová pro jejich vyznění. Češi nebojovali sRusy na „vzdálených hranicích“ své říše. Neměli říši, neměli její vzdálené hranice ani vzpomínky na ni. Jejich národ byl od začátku rekonstruován etnicky, ajako „malý“ národ, což nelze říct opolském amaďarském národu, jejichž malost byla aje, pokud něčím, pak ztracenou velikostí (rovněž ve slovenském kontextu sice existuje problematika „malého národa“, ale její variace tu je ještě jiná, vzhledem kporučnictví jiných dvou středoevropských národů ahistorickým možnostem zaniknout právě vnich). „Nesamozřejmost“ českého národa neodkazovala krozdělení jejich říše mezi několik impérií ani kmaďarské představě utopení ve slovanském moři, ale spíš kschauerovské volbě vzdát se vlastní svébytnosti apřipojit se krozvinutější kultuře. Kundera do značné míry zobecnil svou představu o„nesamozřejmosti … českého národa“ a„českém údělu“ (Kundera 1968a; 1968b) na celou střední Evropu. Jednotlivé aplikace postkoloniálních impulzů na český kontext ana dialog sKunderovým esejem dle mého soudu plasticky ukazují jak meze české identity, tak meze postkoloniálních přístupů. Mohli bychom mluvit odvojí ignoranci: středoevropské OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 125 ipostkoloniální. Nejplastičtější manifestaci středoevropské ignorance dává Kunderova citace Brandyse otom, že ve vztahu kRusku středoevropským společnostem jako by bylo „milejší nepoznat jejich svět, nevědět, že existuje“. Patrně to lze rozšířit aneplatí to jen ve vztahu kRusku. Týká se to idalších společností, jejichž osud jako by zpochybňoval neproblematickou převahu Západu astředoevropskou identifikaci sním (asprivilegovanou pozicí v„koloniálním matrixu“, která stím souvisí). Součástí této ignorance mohou být isnahy přisvojit si nástroje postkoloniální kritiky pro vyjednávání vlastní pozice vtomto matrixu. Mohou jí být také snahy okompenzování opožděnosti arelativní podřadnosti snahou získat definiční moc nad tím, co je pravý Západ, jak oto usiluje Ewa Thompson. Svyužitím jazyka Ivety Jusové bychom mohli říct, že se zde postkoloniální kritika stává vlastně jen nástrojem vboji ovětší či menší podíl na „evropské dividendě“ středoevropských společností, právě tak jako tímto nástrojem byla irétorika střední Evropy. Postkoloniální ignoranci bychom mohli ilustrovat některými tvrzeními Todorovy aTlostanovy, které vboji proti generalizacím generalizují soudy ostředoevropské provinčnosti (Todorova) nebo nabízejí řešení totálně vně tradic apředstavivosti těchto společností (Tlostanova), takže výsledkem snadno může být necitlivá kolonizace zdola. Jako kdyby situace středoevropských zemí skutečně místy usvědčovala postkoloniální kritiku zpřílišné hrubozrnnosti, jakou vKunderově eseji identifikuje Brandys uruské básnířky Achmatovy: „Ve srovnání sruským údělem jim nic nepřipadá tak strašné. Jenže nám taková útěcha nic neříká“ (cituje Kundera 2017 [1983]). Stačí zde nahradit slovo ruská za slovo koloniální. Mluvím oignoranci, do značné míry je ale podtržena způsobem analýzy— inscenoval jsem pomyslný dialog Kundery apostkoloniálních teoretiček jako příběh nutného nedorozumění. Ostatně, není rozeznání toho, včem jsme vůči sobě nezbytně (nebo přinejmenším důvodně) ignorantští, prvním předpokladem smysluplného dialogu? LITERATURA Bakić-Hayden, Milica: Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia. Slavic Review 54, 1995, č.4, s.917–931. Barša, Pavel: Orientálcova vzpoura (adalší texty zlet 2003–2011). Dokořán— Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2011. Barša, Pavel: „Evropa Evropanům“. In: Petr Hlaváček (ed.): České vize Evropy? Manuál knaší evropské debatě. Academia, Praha 2014, s.107–112. Barša, Pavel: Cesty kemancipaci. Academia, Praha 2015. Barša, Pavel: Mise střední Evropy. In: Peter Brezňan (ed.): Umenie, estetika, politika. Slovenská asociácia pre estetiku, Bratislava 2019a, s.277–287. Barša, Pavel: Habsburský mýtus. Salon Práva, 2019b, 5.6. <https://www.novinky. cz/kultura/salon/clanek/pavel-barsahabsbursky-mytus-40285446> [25.6.2020]. Barša, Pavel: Nulový stupeň dekolonizace. Artalk, 2020, 20.1. <https://artalk. cz/2020/01/20/nulovy-stupendekolonizace> [25.6.2020]. Barša, Pavel— Císař, Ondřej: Anarchie ařád vmezinárodní politice. Portál, Praha 2007. Bhabha, Homi: Místa kultury [1994], přel. Martin Ritter. Tranzit, Praha 2012. Bibó, István: Bída malých národů východní Evropy, přel. Dana Gálová. Doplněk, Brno 1997. OPEN ACCESS
126 SLOVO A SMYSL 34 Bill, Stanley: Seeking the Authentic: Polish Culture and the Nature of Postcolonial Theory, nonsite.org, 2014, 12.8. <https:// nonsite.org/seeking-the-authentic-polishculture-and-the-nature-of-postcolonialtheory> [25.6.2020]. Boatcă, Manuela: The Eastern Margins of Empire: Coloniality in 19th Century Romania. Cultural Studies 21, 2007, č.2–3, s.368–384. Boatcă, Manuela: Coloniality of Citizenship and Occidentalist Epistemology. Dversia 3, 2019, special issue, s.55–77. Boatcă, Manuela— Parvulescu, Anca: Creolizing Transylvania: Notes on Coloniality and Inter-Imperiality. History of the Present 10, 2020, č.1, s.9–27. Böröcz, Joseph: Goodness is Elsewhere: The Rule of European Difference. Comparative Studies in Society and History 48, 2006, č.1, s.110–138. Brodskij, Joseph: ‘The Post-Communist Nightmare’: An Exchange. New York Review of Books, 1994, 17.2. <https://www.nybooks.com/ articles/1994/02/17/the-post-communistnightmare-an-exchange> [25.6.2020]. Buden, Boris: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje knaději bez společnosti, přel. Radovan Baroš. Rybka Publishers, Praha 2013. Clapp, Alexander: Romania Redivivus. New Left Review 57, 2017, č.108 <https://newleftreview. org/issues/II108/articles/alexander-clappromania-redivivus> [25.6.2020]. Cobel-Tokarska, Marta: Problems and Contradictions in Polish Postcolonial Thought in Relation to Central and Eastern Europe. Postcolonial Studies 23, 2020, 12.5., online first <https://www.tandfonline.com/ doi/abs/10.1080/13688790.2020.1753319> [25.6.2020]. Cooper, Frederic: Postcolonial Studies and the Study of History. In: Ania Loomba (ed.): Postcolonial Studies and Beyond. Duke University Press, Durham 2005, s.401–422. David, Zdeněk V.: Bohemian Utraquism in the Sixteenth Century: The Distinction and Tribulation of aReligious ‘Via Media’. Communio Viatorum 35, 1993, č.3, s.195–231. Drulák, Petr: Evropa bez smíchu? Esej Petra Druláka kdevadesátinám Milana Kundery. Salon Práva, 2019, 1.4. <http://www.novinky. cz/kultura/salon/501176-evropa-bez-smichuesej-petra-drulaka-k-devadesatinam-milanakundery.html> [25.6.2020]. Effenberger, Vratislav: Balagan [1977]. In týž: Surovost života acynismus fantasie. Orbis, Praha 1991, s.225–240. Effenberger, Vratislav: Republiku avarlata [1977]. Torst, Praha 2012. Etkind, Alexander: Internal Colonization. Russia’s Imperial Experience. Cambridge, Polity Press 2011. Fanon, Frantz: Černá kůže, bílé masky [1952], přel. Irena Kozelská. Tranzit, Praha 2011. Fanon, Frantz: Psanci této země [1961], přel. Dušan Špitálský. Tranzit, Praha 2015. Gagyi, Agnes: Social Movement Studies for East Central Europe? The Challenge of aTime-Space Bias on Postwar Western Societies. Intersections: East European Journal of Society and Politics 1, 2015a, č.3 <https:// intersections.tk.mta.hu/index.php/ intersections/article/view/93> [25.6.2020]. Gagyi, Agnes: The Non-post-communist Left in Hungary after 1989: Diverging Paths of Leftist Criticism, Civil Activism, and Radicalizing Constituency. In: Michal Kopeček— Piotr Wciślik (eds.): Thinking Through Transition: Liberal Democracy, Authoritarian Pasts, and Intellectual History in East Central Europe After 1989. CEU Press, Budapest— New York 2015b, s.335–370. Gagyi, Agnes: ‘Coloniality of Power’ in East Central Europe: External Penetration as Internal Force in Post-socialist Hungarian Politics. Journal of World-Systems Research 22, 2016, č.2, s.349–372. Gagyi, Agnes: What it Takes to Compare Non-core Movements: AWorld-Systems Perspective. Two Cases from Contemporary East Central European Movements. Interface: AJournal for and about Social Movements 9, 2017, č.2, s.61–82. Gagyi, Agnes— Gerocs, Tamas: The Political Economy of Hungary’s New ‘Slave Law’. Lefteast, 2019, 1.1. <http://www.criticatac.ro/lefteast/ OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 127 the-political-economy-of-hungarys-newslave-law> [25.6.2020]. Gandhi, Leela: Postcolonial Theory: ACritical Introduction. Columbia University Press, New York 1998. Habermas, Jürgen: Dobiehajúca revolúcia [1990], přel. Milan Matiaška. Kalligram, Bratislava 1999. Havelka, Miloš: Dějiny asmysl. Obsahy, akcenty aposuny „české otázky“ 1895–1989. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. Havelka, Miloš— Cabada, Ladislav: Západní, východní astřední Evropa jako kulturní apolitické pojmy. Západočeská univerzita, Plzeň 2000. Hladík, Radim: ATheory’s Travelogue: PostColonial Theory in Post-Socialist Space. Teorie vědy 23, 2011, č.4, s.561–590. Hlaváček, Petr (ed.): Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019. Academia, Praha 2019. Holubec, Stanislav: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie. Sociologické nakladatelství, Praha 2010. Holubec, Stanislav: Ještě nejsme za vodou. Obrazy druhých ahistorická paměť vobdobí postkomunistické transformace. Scriptorium, Praha 2015. Horký, Ondřej— Profant, Tomáš (eds.): Mimo Sever aJih. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2016. Chakrabarty, Dipesh: Provincializing Europe. Postcolonial Thought and Historical Difference. Princeton University Press, Princeton 2000. Chari, Sharad— Verdery, Katherine: Thinking between the Posts: Postcolonialism, Postsocialism, and Ethnography after the Cold War. Comparative Studies in Society and History 51, 2009, č.1, s.6–34. Chaturvedi, Vinayak (ed.): Mapping Subaltern Studies and the Postcolonial. Verso, London 2000. Chernetsky, Vitaly— Condee, Nancy— Ram, Harsha— Spivak, Gayatri: Conference Debates: Are We Postcolonial? Post-Soviet Space. PMLA 121, 2006, č.3, s.828–836. Chibber, Vivek: Postcolonial Theory and the Specter of Capital. Verso, London 2013. Janion, Maria: Niesamowita Słowiańszczyzna: fantazmaty literatury. Wydawnictwo Literackie, Krakow 2006. Jiroutová Kynčlová, Tereza: Tři proti dualismu. Postkoloniální re/interpretace hybridních postav chicanské femininity. Gender avýzkum / Gender and Research 18, 2017, č.2, s.56–77. Jiroutová Kynčlová, Tereza— Knotková-Čapková, Blanka: Postkoloniální adekoloniální myšlení ve feminismu aanalýzy „zjinačujících“ reprezentací. Gender avýzkum / Gender and Research 18, 2017, č.2, s.2–15. Jusová, Iveta: Situating Czech Identity: Postcolonial Theory and the ‘European Dividend’. In: Iveta Jusová— Jiřina Šiklová (eds.): Czech Feminisms: Perspectives on Gender in East Central Europe. Indiana University Press, Bloomington 2016, s.29–45. Kepplova, Zuzana: Recycled Rhetoric: Could the Real Tragedy of Central Europe Please Stand Up? Visegrad Insight, 2018, 10.7. <https://visegradinsight.eu/recycledrhetoric> [25.6.2020]. Kiossev, Alexandr: Sebekolonizace. In: Zbyněk Baladrán— Vít Havránek (eds.): Atlas transformace. Tranzit, Praha 2009, s.615–622. Krastev, Ivan— Holmes, Stephen: Světlo, které pohaslo: vyúčtování, přel. Ladislav Nagy. Karolinum, Praha 2020. Kratochvíl, Petr: Strukturální problémy české sociální vědy. Ohybridním charakteru oboru mezinárodních vztahů. Mezinárodní vztahy 51, 2016, č.1, s.17–29. Kundera, Milan: Projev na IV. sjezdu spisovatelů 1967. In: IV. sjezd svazu československých spisovatelů. Protokol. Československý spisovatel, Praha 1968a, s.22–28. Kundera, Milan: Český úděl. Listy 1, 1968b, č.7–8. Kundera, Milan: The Tragedy of Central Europe. New York Review of Books 31, 1984, č.7. Kundera, Milan: Odvou velkých jarech aoŠkvoreckých [1979]. In týž: Zahradou těch, které mám rád. Atlantis, Brno 2014, s.58–64. Kundera, Milan: Únos Západu aneb tragédie střední Evropy [1983]. Smatana.sk, 2017 OPEN ACCESS
128 SLOVO A SMYSL 34 <http://www.smatana.sk/archiv/clanky/ kundera/milan-kundera-unos-zapadu-anedtragedie-stredni-evropy-1983> [25.6.2020]. Kundera, Milan: Kniha smíchu azapomnění [1981]. Atlantis, Brno 2017. Lánský, Ondřej: Postkolonialismus adekolonizace: základní vymezení ainspirace pro sociální vědy. Sociální studia 11, 2014, č.1, s.41–60. Macura, Vladimír: Sémiotika Evropy. In: Eva Hahnová (ed.): Evropa očima Čechů. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997, s.9–24. Mácha, Přemysl: Plamínek vhorách, požár vnížině. Doplněk, Brno 2003. Melegh, Attila: On the East/West Slope: Globalization, Nationalism, Racism and Discourses on Central and Eastern Europe. New York— Budapest, CEU Press 2006. Miłosz, Czesław: Svědectví poezie. Šest přednášek oneduzích našeho věku [1983], přel. Václav Burian. Praha, Mladá fronta 1992. Mishkova, Diana: Beyond Balkanism: The Scholarly Politics of Region Making. Routledge, New York 2018. Močnik, Rastko: The Balkans as an Element in Ideological Mechanisms. In: Dušan Bjelić— Obrad Savić (eds.): Balkan as aMetaphor: Between Globalisation and Fragmentation. The MIT Press, London 2002, s.79–117. Moore, David Chioni: Is the Post in Postcolonial the Post in Post-Soviet? Notes Toward aGlobal Postcolonial Critique. PMLA 116, 2001, č.1, s.111–128. Morozov, Viatcheslav: Russia’s Postcolonial Identity: ASubaltern Empire in aEurocentric World. Palgrave Macmillan, London 2015. Pucherová, Dobrota: Theorizing Central European Postcoloniality: APostcommunist Reading of 21st Century Literature from Slovakia. In: Norbert Bachleitner— Achim Hölter— John A.McCarthy (eds.): Taking Stock— Twenty-Five Years of Comparative Literary Research. Brill Rodopi, London 2020, s.307–337. Pucherová, Dobrota— Gáfrik, Róbert: Postcolonial Europe? Essays on Post-Communist Literatures and Cultures. Brill Rodopi, Leiden— Boston 2015. Said, Edward W.: Orientalismus. Západní koncepce Orientu [1978], přel. Petra Nagyová. Paseka, Praha 2008. Schulze-Wessel, Martin: Střed je na Západě. Střední Evropa včeské diskusi osmdesátých let. In: Eva Hahnová (ed.): Evropa očima Čechů. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997, s.73–93. Skórczewski, Dariusz: Polish Literature and National Identity: APostcolonial Perspective, přel. Agnieszka Polakowska. University of Rochester Press— Boydell & Brewer, Rochester 2020. Slačálek, Ondřej: The Postcolonial Hypothesis: Notes on the Czech ‘Central European’ Identity. Annual of Language & Politics and Politics of Identity 10, 2016, s.27–44. Snochowska-Gonzalez, Claudia: Post-colonial Poland— On an Unavoidable Misuse. East European Politics & Societies 26, 2012, č.4, s.708–723. Snochowska-Gonzalez, Claudia: Wolność ipisanie: Dorota Masłowska iAndrzej Stasiuk wpostkolonialnej Polsce. Oficyna Naukowa, Warszawa 2017. Sowa, Jan: Fantomowe ciało króla. Peryferyjne zmagania znowoczesną formą. Universitas, Kraków 2011. Sowa, Jan: Forget Postcolonialism, There’s aClass War Ahead. nonsite.org, 2014, 12.8. <https://nonsite.org/article/forgetpostcolonialism-theres-a-class-war-ahead> [25.6.2020]. Spivak, Gayatri Chakravorty: ACritique of Postcolonial Reason: Toward aHistory of the Vanishing Present. Harvard University Press, Boston 1999. Spivak, Gayatri Chakravorty: Může mluvit subalterní člověk?. Atlas transformace, 2008 [1988] <http://www. monumenttotransformation.org/atlastransformace/html/s/subalterni-clovek/ muze-mluvit-subalterni-clovek.html> [25.6.2020]. Sušová-Salminen, Veronika: Rethinking the Idea of Eastern Europe from aPostcolonial Perspective. In: Kari Alenius— Olavi Kaarlo Fält (eds.): Vieraan Rajalla. Studia Historica Septentrionalia 64, 2012, s.191–209. OPEN ACCESS
ONDŘEJ SLAČÁLEK 129 Sušová-Salminen, Veronika: Damnation of the Centre? Ambivalence and Cultural Diversity in the Notion of Central Europe in the 1980s and 1990s. In: Kari Alenius— VeliPekka Lehtola (eds.): Transcultural Encounters. Studia Historica Septentrionalia 75, 2015, s.257–271. Szűcs, Jenő: Tri historické regióny Európy. Kalligram, Bratislava 2001. Švihlíková, Ilona: Jak jsme se stali kolonií. Rybka Publishers, Praha 2015. Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny adůsledky. Prostor, Praha 2014 (napsáno 1989). Thompson, Ewa: Imperial Knowledge: Russian Literature and Colonialism. Greenwood Press, Westport, CT— London 2000a. Thompson, Ewa: Trubadurzy imperium. Literatura rosyjska ikolonializm, přel. Anna Sierszulska. Universitas, Kraków 2000b. Thompson, Ewa: Said asprawa Polska, Fakt. Gazeta Codzienna, 2005 <http://www. owlnet.rice.edu/~ethomp/SAID%20A%20 SPRAWA%20POLSKA-29%20June%202005. pdf> [25.6.2020]. Thompson, Ewa: The Surrogate Hegemon in Polish Postcolonial Discourse. [2007] <https://www.owlnet.rice.edu/~ethomp/ The%20Surrogate%20Hegemon.pdf> [25.6.2020]. Thompson, Ewa: Je Polsko postkoloniální země? In: Maciej Ruczaj— Maciej Szymanowski (eds.): Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení. Centrum pro studium demokracie akultury, Brno 2010, s.21–35. Thompson, Ewa: It is Colonialism After All: Some Epistemological Remarks. Teksty Drugie 24, 2014, č.1, s.67–81. Tlostanova, Madina: Gender Epistemologies and Eurasian Borderlands. Palgrave Macmillan, New York 2010. Tlostanova, Madina: Postsocialist ≠ postcolonial? On post-Soviet Imaginary and Global Coloniality. Journal of Postcolonial Writing 48, 2012, č.2, s.130–142. Tlostanova, Madina: Book Review: ‘Internal Colonization. Russia’s Imperial Experience’. Postcolonial Europe, 2014, 10.5. <http:// www.postcolonial-europe.eu/reviews/166book-review-internal-colonization-russiasimperial-experience-> [25.6.2020]. Tlostanova, Madina: Can the Post-Soviet Think? On Coloniality of Knowledge, External Imperial and Double Colonial Diference. Intersections 1, 2015, č.2, s.38–58. Tlostanova, Madina: Postcolonialism and Postsocialism in Fiction and Art: Resistance and Re-existence. Palgrave Macmillan, Cham 2017. Tlostanova, Madina: What Does It Mean to Be Post-Soviet? Decolonial Art from the Ruins of the Soviet Empire. Duke University Press, Durham 2018. Tlostanova, Madina V.— Mignolo, Walter D.: Learning to Unlearn: Decolonial Reflections from Eurasia and the Americas. The Ohio State University Press, 2012. Tocqueville, Alexis de: Starý režim arevoluce [1856], přel. Adriena Borovičková aVladimír Jochmann. Academia, Praha 2003. Todorova, Maria: Imagining the Balkans. Oxford University Press, New York 1997. Todorova, Maria: Imagining the Balkans. Oxford University Press, Oxford 2009. Todorova, Maria: Balkanism and Postcolonialism, Or on the Beauty of the Airplane View. In: Costică Brădăşan— Serguei A.Oushakine (eds.): Marx’s Shadow: Knowledge, Power, and Intellectuals in Eastern Europe and Russia. Lexington Books, Plymouth 2010, s.175–194. Trávníček, Jiří (ed.): Vkleštích dějin. Střední Evropa jako pojem aproblém. Host, Brno 2009. Třeštík, Dušan: Kdo zaplatil vznik našeho státu? Dějiny asoučasnost 21, 1999, č.3, s.2–7. Uffelmann, Dirk: Theory as Memory Practice: The Divided Discourse on Poland’s Postcoloniality. In: Uilleam Blacker— Alexander Etkind— Julie Fedor (eds.): Memory and Theory in Eastern Europe. Palgrave Macmillan, Basingstoke— New York 2013, s.103–124. Uffelmann, Dirk: The Imprint of Kundera’s Strategic Anticolonialism on the Central European Roundtable in Lisbon (1988) and the Russian Discussants’ Tactical Nominalism. Zeitschrift für Slavische Philologie 72, 2016, č.1, s.39–53. OPEN ACCESS