Budapešťská rýha v dráze Richarda Messera (Meszlénye)

Budapešťská rýha vdráze Richarda Messera (Meszlénye) Michal Topor Institut pro studium literatury [email protected] BUDAPEST’S DEEP IMPRINT ON RICHARD MESSER’S (MESZLÉNY’S) LIFE PATH It seems most likely that Richard Messer (born in 1881 in Pančevo, died in 1962 in Prague) came to Budapest in 1900; in any case, at the end of that year he had his surname officially changed to Meszlény. This is how he subsequently signed his— apparently somewhat sporadic— contributions to Budapest-based Hungarian-language journals and newspapers: the prose piece “Egy boldog pár” (Happy Couple) was published in the review Otthon (Home, 1901); aseries of critical sketches were printed in the journal ASzínház (Theatre, 1904); acouple of texts appeared in the review Művészet (Art, 1905, 1908) and since 1908 he also wrote occasional pieces for the daily Pester Lloyd. After all, as “Meszlény” he graduated in philological studies from the University of Budapest (continuing in Grenoble, Heidelberg and Cluj-Napoca) and it is also how he signed his final, doctoral thesis about Heinrich Wilhelm von Gerstenberg (Gerstenberg költészete. Irodalomtörténeti tanulmány, 1908). The present study traces precisely these roots of Messerʼs philological and artistic-critical habit. KLÍČOVÁ SLOVA Richard Messer— Richard Meszlény— Budapešť— filologie— kritika Richard Messer— Richard Meszlény— Budapest— philology— criticism DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2021.1.4 Je-li Richard Messer včeském (apatrně vkterémkoli jiném) prostředí výrazněji znám, potom snad jako autor první českojazyčné rilkovské monografie (1923) ajako dlouholetý lektor němčiny na pražské české filozofické fakultě,1 vsouvislosti spředchozí, prešpurskou, respektive bratislavskou etapou jeho dráhy byly vnedávných letech připomenuty příslušnost krodině hudebního skladatele Alexandra Albrechta,2 angažmá vtamějším německo-maďarském Uměleckém spolku3 ařízení pozoruhodné krátkodeché revue Das Riff (1920).4 Kořeny Messerova filologického 1 Krilkovské lince Meszlényova/Messerova literárněkritického a-historického uvažování srov.Topor 2019a, kjeho neúspěšnému pokus opražskou habilitaci viz Topor 2019b. 2 Např.Albrecht 2008, s.116–117. 3 Francová— Grajciarová— Herucová 2006, s.87–97. 4 Např.Gáborová 2012, s.33–35. OPEN ACCESS 60 SVĚT LITERATURY 63 i uměleckokritického habitu však tkvějí vještě starších atopograficky komplikovanějších vrstvách jeho životní cesty, počínaje již léty budapešťskými, tedy vnejranějším období Messerova veřejného působení.5 Messer se narodil 10.února 1881 vPančevu, městě na řece Tamiš, nedaleko od Bělehradu, toho času vuherské části habsburské monarchie. Pokřtěn byl dle matričního záznamu teprve 14.listopadu 1886, jeho rodiče— zámožný advokát Filip Messer aBerta, rozená Heim, oba židovského původu aněmeckého jazyka— se vté době zároveň přihlásili kevangelickému, augšpurskému vyznání (otec se vté souvislosti zřekl postu předsedy zdejší židovské obce).6 Gymnaziální studia si Messer odbyl vNovém Sadu, vdruhé polovině devadesátých let absolvoval vysokou obchodní školu vKluži (Kolozsváru).7 Vbudapešťském adresáři pro období 1900–1901 figuruje jméno Rikárd Messer, opatřené charakteristikou „magánhivatalnok“, tj.soukromý úředník, avýměrem bydliště: „V, Arany János-u. 31“8; šlo ooblast velmi lukrativní, několik minut od baziliky sv.Štěpána. Vpředchozím adresáři uveden nebyl; sjistým rizikem lze tedy rok 1900 stanovit za počáteční mez Messerova budapešťského života. Co se týče jména, dle pančevského matričního záznamu „uh. král. ministerstvo vnitra povolilo 28.prosince 1900 […] Richardu Messeru, aby změnil svoje jméno na ‚Meszlény‘“,9 odtud je tedy možné čekat toto jméno ive veřejném prostoru. Askutečně— vdubnu 1901 se vsalónním obrazovém měsíčníku Otthon (Domov; vycházel vBudapešti od roku 1894, redaktorem byl József Hevesi) objevila próza „Egy boldog pár“ (Šťastný pár) spodtitulem „Történet“ (Příběh), signována „Richárd Meszlény“. Důležitost toho textu vzhledem ktázání po Messerově situovanosti vbudapešťském prostředí je podtržena obecnou vzácností dokumentů jiné, nebeletristické povahy. Snutnou rezervou, reflektující literárnost obrazu, lze prózu číst jako vtělení autorova horizontu, aponěkud blíže tak specifikovat příliš obecnou figuru „muže metropole“, identifikovat „mikroprostory“,10 jež mohly být Meszlényovi vúvodu roku 1901 když ne vlastní, tak alespoň známy— počínaje bytem či spíše stísněným pokojí5 Výklad věnovaný budapešťskému východisku představuje dílčí výstup zbiograficky zaměřeného projektu „Richard Messer: cesta Evropou, mezi filologií adějinami umění“, podpořeného Grantovou agenturou České republiky (reg. č.18-01438S). Cílem připravované publikace, jež bude sestávat zúvodní portrétní studie akriticky vypraveného výboru zMesserových textů, je obraz, jemuž nemá dominovat— jako jakýsi eschaton— čas, kdy se Messer ocitl vČeskoslovensku, aperspektiva této československé doby, vníž jako by vše, co předcházelo, připravovalo půdu budoucnosti. Tak je ibudapešťské období vpředložené studii zachyceno bez zřetele ktomu, co přijde. 6 Výtah zkřestní matriky, pořízený 10.11.1917 farářem vPančevu, překlad do češtiny, Slovenské národné múzeum, Hudobné muzeum, Dolná Krupá, f. Albrechtovci. 7 Srov.Akolozsvári benlakással összekötött Kereskedelmi Akadémia. Harmincadik évi jelentése az 1906–1907. tanévről. Kolozsvár, Gombos Ferencz Könyvsajtója 1907, s.108. Za cennou pomoc při získávání izpracování maďarskojazyčných pramenů děkuji Henriku Hőnichovi, za překlady Messerových maďarských textů do češtiny vděčím Adéle Gálové aLukáši Bendovi (dále A.G., resp.L.B.). 8 Tedy v5. (Leopoldově) obvodu; ktopografii města srov.Lukacs 2021, s.46–48. 9 Výtah zkřestní matriky, viz pozn.6. 10 Srov.Gyáni 2004, s.37–44. OPEN ACCESS MIchAL TOPOR 61 kem v„Savó-Utcza 39“ (taková ulice však patrně vBudapešti nikdy neexistovala), jehož vylíčením se ve zmíněné próze svět otevírá, aby bylo zřejmé, že János Keresztély (tj.Jan Křtitel), „filozof“, student svobodných umění, nežije snadno, přivydělávaje si na živobytí také výukou čtyř žáčků. Úvodní odstavec je následován dvěma monology, dvěma postupy myšlení. Ještě než vyrazí na jakýsi ples, János přemítá (apatrně své úvahy zapisuje; čteme: „píšu“), čím by mohl nahradit či překonat teze Herberta Spencera ve věci etických principií lidského života, podle něj nedostačujících, arovnou navrhuje, wedekindovsky, vymazat ze hry pojem hříchu, respektive za jediný „hřích [bűn]“ prohlašuje to, když někdo pošetilé odříkání pudu lásky, tj.„nejkrásnějšího procesu“ (předtím je konstatováno, že „neexistuje vůle! Vše, co děláme, je výsledkem chemických procesů“), vykládá jako ctnost. Rozmach úvah přerušuje mladík brzy myšlenkou na ples, zkouší si představit, oč půjde, načrtávaje sociologickou konstelaci, vníž jsou dívky jako „exponáty“ „matkami ajejich zástupkyněmi“ postrkovány do styku spostaršími pány.11 Následuje part uvozený slovy „Margit: Osamotě“, súvodní lokalizací: dívka je umístěna do bytu vdomě na budapešťském Lipót-körút (Leopoldově náměstí), sedí uklavíru, srozloženou partiturou Offenbachových Hoffmannových povídek. Stejně jako János iMargit (příjmením Vermesová) přemítá oblížícím se plese, iMargit— byť jinak— zavadí otéma hříchu, jež načas zahání melancholicky lakonickým popěvkem: Bude tam ten dvorný bankovní úředník iduchapřítomný advokátní koncipient, všichni ti nudní afádní pánové, všichni tam budou. Budou se mi dvořit, lichotit, „bavit mě“! Předem vím, co bude který znich povídat. Jsou tak nudně stejní atak stejně nudní! Pane Bože, ani se mi nechce věřit, že tohle mají být ti praví muži. Musejí přece být inějací jiní. Ztěchto by jistě nevzešel třeba takový— Faust. Ó, kdybych se jednou setkala stakovým Faustem! Co by bylo? Stala bych se jeho Markétkou? Kdyby mě políbil…— Co mě to napadá za myšlenky?! Kdyby to tak věděl tatínek! Amaminka, moje nebohá hodná maminka! Ach, kdyby ta žila, všechno bych jí pověděla. Ale tatínkovi… tomu nedokážu… tomu se nedokážu svěřit. Aon pořád spekuluje. Co by se stalo, kdyby mě políbil takový Faust? Jaký hřích! Sama bych ztoho byla nešťastná! Aje to vůbec hřích? Jistě, všichni to přece říkají. Ano, všichni to říkají. Jak je hezká tato písnička: Lásky nápěv zlatý veselý je, či smutný? Konec má vždy ste-e-jný, vždy ste-e-jný, vždy zbude jenom žal, la, la, la, tra, la, la, tralala. […]12 Myšlenky na ples poté Margit idál prokládá cudným erotickým sněním, brzy je však její part znovu vystřídán záběrem, vjehož středu János přichází do tanečního sálu, 11 Meszlény 1901, s.34, přel. A.G. 12 Tamtéž. OPEN ACCESS 62 SVĚT LITERATURY 63 definován vypravěčem jako pozorovatel— následné představení prostoru (registrující oběh zdejší honorace) je tak patrně třeba aspoň zčásti přičíst jeho pohledu. Směs výjevů areplik se záhy stáčí khovoru mezi Jánosem aMargit; János se tu vehrává do role pronikavého glosátora, jenž umí nahlédnout pravidla hry. Nezadaným dívkám na plese přisuzuje jediné: snahu ulovit toho, kdo se snimi ožení, kdo se oně postará.13 Margit zve Jánose krodinnému stolu, líčení této jeho dočasné interakce sokruhem „dvora“ je vystavěno jako věcně úsečná směs konstatování areplik (úryvků rituální konverzace, gestikulace), prostoupená tlumenou atmosférou nepatřičnosti, ukončené teprve odjezdem rodiny Vermesových; János jde také domů. Následují odstavce stylizované jako Margitin deník— vznícená samomluva několika dní. Milostný neklid je živen skepsí, pojmem hříchu (spojeným se zážitkem polibku) aje obestavěn literárními aluzemi: nervozita dívce zabraňuje včetbě jakéhosi románu Móra Jokaie, svůj vztah kJánosovi pisatelka deníku chápe vanalogii kMarkétčinu vztahu kFaustovi: Setkala jsem se sFaustem, upadla jsem vhřích, jako Markétka. Upadla jsem vhřích— políbil mě vprůjezdu. Modlím se, snad najdu klid: Markétčina modlitba, ó ano, ta je teď imou modlitbou! Ach neige, du Schmerzensreiche Dein Antlitz, gnädig meiner Not!14 Součástí deníku se stávají dopisy, jež jí János poslal. Chtějí zklidnit, superiorně nastolují vznešenou ideu lásky avábí adresátku pochybností, bude-li ochotna této ideji dostát; její doprovodné poznámky značí oslnění— to ostatně nabývá vrchu, když Margit opouští otcovský dům arozhoduje se pro novou oddanost. Text se tu zprvu rovná dialogu těch dvou, jako by se rozhlíželi vnové situaci; adívka píše dopis otci (prosí jej oklavír). Ispomocí přisvojených otcovských peněz, jež označí prostě za věno, budují poté společnou domácnost. Příběh se prohne do širšího času, vněmž János potvrdí svou intelektuální výši dokončením dizertační práce astává se středoškolským profesorem; náznak rozporu mezi touto kariérou aambicemi je rychle vzávěru uťat přitakáním manželskému štěstí, Margit je těhotná: János Keresztély nastoupil do nové práce. Namísto nekonečné říše byla mu dána těsná klec. Když se první den vrátil domů ze školy, shořkostí se rozhlédl po svém úpravném bytě. — Jánosi, copak je ti? Nejsi šťastný? Margit dobře věděla, co ho sužuje. Přivinula se ke svému muži. Na stole ležel rukopis „Ordo societatis“. János vněm listuje, listuje— apo tvářích mu stékají slzy. Na hrudi mu tiše vzlyká Margit: — Nebýt mě, byl by ztebe velký člověk. 13 Tamtéž, s.36–38. 14 Tamtéž, s.39. OPEN ACCESS MIchAL TOPOR 63 Jánosovy oči přecházejí po malém, útulném hnízdečku— jak byl přívětivý iten druhý, chudobný byt tam, vSyrovátkové ulici 39, II. schodiště, IV. poschodí, dveře č.14. Na jeho hrudi žena sgloriolou mateřství. — Kčertu stebou— mám, co jsem chtěl. Rukopis letí do kouta, János slíbává Margitiny slzy. Zemřel prorok anarodil se šťastný člověk. Pak myslel na dítě. Následujícího dne se vtichosti, se dvěma svědky odebrali kmatrikáři. Když se otom dozvěděl tatínek, který mezitím přišel omajetek apoklidně si žil ze zbylých peněz, vše jim odpustil.15 Je otázkou, zda je nutné číst tuto nerozsáhlou, nicméně (co do výstavby anaznačených témat) ambiciózní prózu především jako afirmaci určitého způsobu urovnání typického životního napětí; tedy zda autor směrem ke čtenáři nepočítal spíše sironickým nastavením. Každopádně pro několik následujících let možnost stopovat Mesz lényův autorský naturel schází, neboť jeho další doložitelné vystoupení pro publico se pojí teprve kroku 1904— akčasopisu ASzínház (Divadlo). Mezitím začal Meszlény studovat na budapešťské univerzitě. Vkatalogu studentů Královské maďarské univerzity Pétera Pázmanye (Királyi Magyar Pázmány Péter Tudományegyetem, dnešní Eötvös Loránd Tudományegyetem) se jméno „Rikárd Mesz lényi“ objevilo poprvé vsouvislosti sakademickým rokem 1902/1903,16 zápis ke (zprvu mimořádnému) studiu nese vindexu nadepsaném „Rikárd Meszlény“17 datum 3.září 1902. Je tu evidován jako římský katolík: nejen změnou jména, ivyznáním zřejmě mířil do středu budapešťské normality.18 Avšak volbou studijního zaměření— moderní filologie— jako by předznamenal komplikovanější obzor své cesty. Pohled do indexu prozrazuje trojí vyhlížené dominium: maďarské, německé afrancouzské. Pro představu: Meszlény si— vedle úvodů do psychologie, filozofie alogiky— zapsal přednášku Zsolta Beöthyho omaďarské literatuře 19.století (navštěvoval také Beöthyho základy estetiky), uvedení do jazykovědného popisu maďarštiny avýklad ohláskosloví maďarštiny (obojí vgesci Zsigmonda Simonyiho), maďarskou slovotvorbu ačtení omaďarských jazykových památkách 14.a15.století (obojí Gyula Zolnay) amaďarské stylistické cvičení (László Négyessy), germanistickou linku zosobnili Gusztáv Heinrich (dějiny německé literatury včasech křížových výprav; Goethe aSchiller; pověst oFaustovi ajejí adaptace) aGedeon Petz (gramatika němčiny agótštiny), romanistickou Ernő Tharaud (Molière: Lakomec; Jean-François Regnard: Le Légataire universel [Univerzální dědic]). Podobnou sestavu si Meszlény podržel ina jaře 1903: dál navštěvoval Beöthyho základy estetiky, zapsal si také jeho 15 Tamtéž, s.48. 16 ABudapesti Királyi Magyar Tudomány-egyetem almanachja az [1902–1903]. Tanévre. Budapest, 1903, s.218. 17 Leczkeigazolvány [index], Slovenské národné múzeum, Hudobné muzeum, Dolná Krupá, f. Albrechtovci. 18 Srov.: „[…] Budapešťským aprešpurským židům byla dlouho vlastní především němčina, teprve po roce 1900 nabyla jejich maďarizace na rychlosti […]“ (Gletter 1996, s.223, přel. M.T.; srov.též Gluck 2016). Vprůběhu roku 1907 Meszlény přestoupí zpět kcírkvi evangelické, lutherské (dle záznamů vindexu zkonce téhož roku). OPEN ACCESS 64 SVĚT LITERATURY 63 přehled dějin maďarských lidových pověstí, pokračoval ve stylistických cvičeních (pod dozorem Lászlóa Négyessyho), nově docházel na přednášky Józsefa Szinnyeiho ofinštině a(jazykově srovnávací) omaďarštině ačtení Zsigmonda Bodnára omaďarské literatuře v16.století amaďarském romanopisectví v19.století, dále na Heinrichovy přednášky ostředověké národní epice aněmeckém románu v16.století, Petzův úvod do jazykovědy avýklad eposu Kudrun, poslouchal čtení Ernő Tharauda oAugierově divadelní hře Le Gendre de monsieur Poirier (Zeť pana Poiriera) aopředstavitelích francouzské historiografie 19.století, absolvoval rovněž jeho jazyková cvičení aseminář kMolièrově hře Měšťák šlechticem. Vzáří 1903 se stal Meszlény studentem řádným; vzimním semestru 1903/1904 navštěvoval přednášky omaďarské literatuře amaďarštině, dál mj.čtení oněmecké lyrice druhé poloviny 19.století (Heinrich) či Goethově eposu Herman aDorota (Petz), od jara 1904 pak například čtení klasického filologa Emila Ponoriho Thewrewka ostarořímských památkách iHoratiových ódách. Už vúvodu letního semestru 1904 byl Meszlény bezpochyby vkontaktu sredakčním okruhem revue ASzínház (vycházela spodtitulem „obrázkový umělecký týdeník“), snad přímo sjeho vydavatelem Richárdem Falkem. Koncem března tady každopádně vyšla črta nadepsaná „Az intrika“ (Intrika), první ze tří rozmarně, ležérně stylizovaných uměleckokritických skic, jež tu Meszlény vrozmezí března až června toho roku publikoval. Vúvodní znich si učinil pojem intriky nástrojem krozlišení, jež mu nakonec na jedné straně umožnilo polemicky komentovat některé nedávné herecké výkony (jakožto inkarnace „falešné intriky“),19 na straně druhé pak plédovat pro „nový“, nepolopatický styl hereckého projevu. Jeho představu Meszlény vzávěru výslovně odvodil od Kerrova pojmu „d[er] Versüdlichung der Kunst“: „Jevištní ztvárnění se přibližuje kmalířství. Řeč se stává druhořadným vyjadřovacím prostředkem ana první místo nastupuje samotné tělo. Vše tkví vpohybech. Základem tohoto hereckého umění je bezmezná kontrola nad celým tělem, jeho cílem je co nejdokonalejší využití myriád tělesných pohybů. Ařeč? Slovo? To je komentářem. Ahlavní náležitostí actností komentáře je skromnost.“20 Meszlény evokoval trojici příkladů 19 Do této části zapletl také vzpomínku na představení, jež prý „kdysi dávno“ zhlédl „vbudapešťské umělecké instituci snázvem ‚Kašpárek‘“ (Meszlény 1904a, s.214, přel. L.B.), snad šlo onějaký budapešťský zájezd srodiči. Krom toho se zaměřil například na figuru Lucifera vMadáchově Tragédii člověka (toho času vpodání Lászlóa Gyenese), vpozoruhodném exkurzu, usilujícím, krom jiného, vzdálit výklad tohoto Lucifera úporné fólii goethovské, faustovské analogie: „Snažně prosím: Lucifer přece není čert, tak jako Mefisto ve Faustovi, Lucifer je Rozum. Všichni jsme se přece na gymnáziu učili: lux, lucis = světlo. Lucifer je materialista, moderní filozof, který fakty bojuje— ato zatraceně vítězně— proti náladám. Lucifer vlastně ani není samostatnou postavou oddělenou od Adama, nýbrž progresivní, neklidnou anejhodnotnější složkou Adamova já. Lucifer je vAdamově duši tím prvkem, který může právem říci: ‚Ale já žiji odevždy!‘ Jistěže odevždy! Vždyť kdo jiný dal vzniknout Bohu, myšlence věčnosti, ne-li Adamova revoluční duše? Na scéně samozřejmě ony dva elementy Adamovy duše— myšlení análadu— ztělesňují dvě postavy, avšak Lucifer musí být zahrán tak, aby byla zřejmá jejich jednota. […]“ (tamtéž). 20 Tamtéž. Srov.: „[…] Der neue Stil bringt eine Versüdlichung der Kunst,— was nicht gleichbedeutend mit Verflachung ist. Meine Teueren, der Zeichner Bassermann könnte Hamlet sein; der größte Simplizitätsspieler, den wie haben, nie. / Ich glaube nicht an die Verflachung, ich sehe ja eine Verfeinerung. […]“ (Kerr 1905, s.11–12). OPEN ACCESS MIchAL TOPOR 65 kýženého herectví: Maxe Reinhardta vroli kaplana vHalbeho dramatu Jugend (jejž prý viděl „před pár lety vpešťském Divadle komedie“; „ty hluboké vnitřní boje hraje němým, zdrženlivým, skrytým způsobem“), Imreho Pethese jako Tódora Krisztyána vadaptaci Jókaiova románu Zlatý člověk („Ďábel je vždycky krásný, okouzlující apodmanivý“) aMargit Tóvölgyi, působící vKluži. Tu Meszlény viděl hostovat vBudapešti vinscenaci Fényesovy hry Bacsány, nyní dle této vzpomínky připodobňuje její „úžasně originální“ projev hereckému habitu Gertrudy Eysoldt, „miláčka berlínského publika“.21 Pojem intriky uplatnil Meszlény znovu ioněkolik týdnů později vdalším drobném textu pro revui ASzínház, opět mu však byl spíše záminkou pro rozpravu na jiné téma, totiž odvojím pojetí ženskosti. Minulosti apřítomnosti, konstatoval Meszlény, odpovídá žena, jež intrikuje, tedy svou věc neprosazuje odkrytě asplnou „vehemencí“. Avšak žena budoucnosti je jiná. Zdálo by se, že Meszlény tu připojuje svůj hlas kdobovému feministickému diskurzu, avšak jeho pozice je přece jen složitější. Oideálu budoucí ženy totiž poučuje pomyslnou „slečnu Z.“, ato snepřehlédnutelnou shovívavostí: Jestli máme vnašem příkladu ojednu nemožnost více, nebo méně, na tom už nesejde, tak přidejme ještě další: slečna Z. přemýšlí. Nespokojí se spouhým odehráním „role“, chce do ní vnést dobu, vníž ona apublikum žije, radosti abolesti těch mnoha set žen, které sedí vhledišti, prostě všechno, všecičko, co je na současnosti krásné aveliké. Amůžeme se ptát, jestli vůbec kdy byla doba, která právě zhlediska ženy byla větší adůsažnější než ta naše. Kdesi nahoře, daleko na severu, vnezměrných výšinách stojí žena ake mně doléhá její hlas. Říká: „nikdy nebyla!“ Je to Ellen Key. Co ta chce? Ellen Key nenávidí křivolaké cestičky intrik. Chce, aby žena byla silná, právě tak silná jako muž, protože když taková bude, nebude potřebovat nízké prostředky, jakými jsou intriky. Když taková bude, tj.bude-li upřímná, silná apřímá, může dojít uplatnění upřímnými, silnými apřímými prostředky.22 Vtakových intencích pak má „slečna Z.“ ztvárnit Euripidovu Hekabé: ne jako intrikánku, nýbrž jako ženu ve své pomstě akrvechtivosti přímočarou: „Prozraďte slovy, činy, pohyby, že Hekabé se chystá provést podlost: pohostí Polymestora asúsměvem mu vypíchne oči.“ To, že si jen pohrával smožnostmi, neváhá nakonec Meszlény obnažit docela, rozvíjeje autostylizaci provokatéra. Je-li „slečna Z.“ „skutečnou, mimořádnou umělkyní“, musí svést sehrát Hekabe tak itak: „Uvidíte, jaká ztoho bude mela! Jaká inkoustová válka se strhne mezi pány kritiky!“23 Právě k„pánům kritikům“ se Meszlény obrátil— ovšem metakriticky— počátkem června 1904 vdalší ze svých črt, nadepsal ji: „Az erdő színpadja (Akritika határairól)“ (Jeviště lesa [Ohranicích kritiky]). Vystavěl ji jako polemiku sodbornicky kritickým vztahem kuměleckému dílu, vanalogii knerozborné, terapeutické zkušenosti lesa: 21 Meszlény 1904a, s. 214. 22 Meszlény 1904b, s.281, přel. A.G. 23 Tamtéž. OPEN ACCESS 66 SVĚT LITERATURY 63 Kdybych byl šéfredaktorem nějakého listu, uložil bych všem svým kritikům, aby každý rok povinně jezdili na několikatýdenní rekreaci. Potřebují přijít na úplně jiný vzduch, musí je obklopovat úplně jiné barvy ajiný život, chtějí-li předejít zbahnění své mysli. Je to jako křížení vpřípadě lidského rodu postiženého incestem. Leč opravdovou změnu prostředí, nutnou pro osvěžení krve, není schopno poskytnout kulturou prosycené ovzduší Starého Smokovce, Rimini nebo Blankenberge. Ktomu je zapotřebí panenských lesů, divokých hor Sedmihradska, míst, jako je Csücsüllőkő nebo— ale tu už mám zamluvenu pro sebe— Ciucea. Když vstoupím do nedotčených lesů, zachytávaje se kořenů, abych nesklouzl ze srázu, dolehne na mě úžasně libý strach.24 Nedostatečnost odbornicky analytického postoje Meszlény měřil horizontem díla dokonalého; vsimulovaném dialogu situovaném do noční kavárny učinil rozlišujícím rozhraním několik skladeb, jež nedlouho předtím oba protagonisté— pisatel aodborný kritik— vyslechli vpodání venezuelské klavíristky Teresy Carreño.25 Na odborníkovy rozbory reaguje mluvčí odmítavými replikami, preferuje scelující jazyk vcítění, prožitku: Nic sice nevím ointerpretaci, prestech apodobných veleučených věcech, ale mou duši prostoupil Beethovenův duch. Zhudebněná bohoslužba— to je pocit, který mě ovládl, astojím před těmito velkými tóny jako věřící uoltářního svatostánku. Carreño se modlila, ne za Beethovena ajeho současníky, ale za nás. Modlila se za nás, mládež nového století, která sobdivem stála kolem Klingerova polonahého Beethovena. Dia hudby vidíme polonahého, na trůnu obletovaném anděly, avněm ideu náboženství. Měsíční sonáta zbavená vší tradiční sentimentality je prostá, veliká anahá, stejně jako Klingerova socha, stejně jako hra Teresy Carreño. […] mně se před očima rozzářil svět básníka smějícího se skrze slzy.26 Meszlényova stylizace je vlastně primitivistická asebeironická, čemuž odpovídá izávěrečná anekdota, dost možná autobiografická, která však především opět ukazuje pisatele jako někoho, kdo klouže mezi žánry: VBudapešti je jeden velmi duchaplný znalec divadla. Bylo mi osmnáct, když jsem mu ukázal své první drama. „Vždyť to není drama,“ řekl mi ten muž, „to je kritika. Pište kritiky, na to máte talent.“ Mýlil ses, dobrý člověče! Ani na kritiku nemám talent, vždyť jsem zrovna jednu napsal, aklidně můžeš říci: „Vždyť to není kritika, vždyť je to drama!“27 24 Meszlény 1904c, s.383, přel. A.G. 25 Reflexe se patrně vztahovala ke klavíristčinu budapešťskému koncertu zpoloviny ledna 1904; srov.např.referát vdeníku Az Ujság (roč. 2, č.16, 16.1.1904, s.15–16, nepodepsáno). 26 Tamtéž, s.384. Klingerova socha Beethovena byla dokončena 1902 ainstalována vLipsku. 27 Tamtéž. OPEN ACCESS MIchAL TOPOR 67 Na podzim 1904 se Meszlény znovu pustil do filologického studia, spřesahy do pásem filozofie aestetiky; zvýšenou pozornost věnoval vzimním iletním běhu výuce G.Heinricha— do indexu mu poté Heinrich ke značce absolvování vpřípadě dvou předmětů (Goethe a„mladá lyrika“) připsal: „pracuje výborně“. Na podzim 1905— po složení malých rigoróz zmaďarské, německé afrancouzské filologie28— Meszlény Budapešť dočasně opustil: odjel do Grenoblu (stráví tam jeden semestr).29 Zhruba vtéto době přitom zároveň vystoupil na stránkách časopisu Művészet (Umění), který vroce 1902 založil avdalších letech řídil aredigoval Károly Lyka.30 Meszlény tu publikoval komentář nadepsaný „Kell-ecím aképnek?“ (Potřebuje obraz název?), vněmž parodicky vykreslil určitý typ návštěvníků „budapešťských výstav“— člověka, který své estetické dojmy orientuje primárně podle názvů, jež byly kobrazům přiřazeny, který „bedlivě studuje název obrazu, neboť se domnívá, že důležitý je právě ten“.31 Stím ovšem někteří výtvarníci prý ipočítají asvou neschopnost výtvarně dostát kýžené náladě či atmosféře suplují nejednou sugestivními „štítky“. Meszlény navrhuje: pryč snimi. „Nechť obraz působí sám osobě, poctivě.“ Výtvarná evokace nějakého děje či postavy „musí dnes mít ktomu, aby nás zaujal[a], psychologický rozměr“: Marná sláva, doba pózování je nenávratně pryč aani vdivadelním umění si již nevystačíme sVörösmartyho melodickými přízvučnými verši, nýbrž pátráme po duši. Také ve společenské— neřkuli vhistorické— malbě hledáme vprvní řadě člověka. Munkácsyho obrazy Krista budou budit zájem věčně, neboť se znich přímo před našima očima rodí ono děsivé našeptávání: hle, člověk. Takto velký, malověrný, svatý isměšný je člověk. Jiné historické obrazy plné vojevůdců ve žlutých hedvábných pláštích se pak mohou chtě nechtě skvít jen vmuzeích či jídelnách maloměšťáků. Kdo by se snad stavěl proti tomu, dopadne jako Ibsenův stavitel Solness, jenž se zřítil zvrchu věže, již sám postavil.32 28 Rigorosa. Szigorlati jegyzék; Eötvös Loránd Tudományegyetem Egyetemi (Univerzita Eötvöse Loránda), Könyvtár és Levéltár (knihovna aarchiv). Záznam oMeszlényových rigorózních zkouškách je uveden pod číslem 2904. 29 Srov.zápis oMeszlényově studentské dráze ve svazku Bőlcsészettudománykari végbizonyitványok (Absolutoriumok) 1907–08. tanév; Eötvös Loránd Tudományegyetem Egyetemi, Könyvtár és Levéltár, ataké Meszlényův Studienund Sittenzeugnis, vystavený 5.5.1906 jako doklad oimatrikulaci na univerzitě vHeidelbergu (Universitätsarchiv, Heidelberg). Bohužel, varchivu univerzity vGrenoblu lze dohledat pouze záznam oMesserově zápisu kvýuce vCentre universitaire dʼétudes françaises (germanistické pracoviště vté době vGrenoblu neexistovalo), další údaje nikoli. 30 Srov.Földi-Dózsa 2003, s.30. 31 Meszlény 1905, s.361; přel. A.G.Tímto textem Meszlény vstupuje na půdu výtvarné kritiky, za jejíž vyústění lze považovat populárně-naučný diptych Jak se dívat na obrazy aJak se dívat na sochy (1938, 2.vydání 1946). 32 Tamtéž, s.362. Mihály Vörösmarty, básník spojovaný sepochou romantismu; Mihály Mun kácsy, maďarský malíř žijící velkou část svého života v Paříži; obraz „Kristus před Pilátem“ byl dokončen v roce 1882, k Munkácsyho osobnosti srov. Lukacs 2021, s. 14–17. OPEN ACCESS 74 SVĚT LITERATURY 63 dosvědčuje dopis, jejž 31.srpna 1918 adresoval tehdejšímu děkanovi budapešťské filozofické fakulty Dávidu Angyalovi avněmž usiloval pro vydání maďarského souboru svých studií oSpittelerovi, Rilkovi aj. opodporu Kisfaludyho společnosti (Kisfaludy Társaság).62 Avšak následující měsíce aléta jej zavedly na docela jiné cesty. PRAMENY: 62 Magyar Tudományos Akadémia Könyvtar, fond Dávid Angyal. Ještě vříjnu 1918 publikoval Meszlény vbudapešťském deníku Világ maďarskojazyčnou stať oHauptmannovi ( Meszlény 1918b). Kerr, Alfred. Schauspielkunst. Berlin: Bard— Marquardt, 1905. Meszlény, Richárd. „Egy boldog pár. Történet“. Otthon, 8, 1901, duben, s.33–48. Meszlény, Rikárd. „Az intrika“. ASzínház, 1, sv.II, č.13, 27.3.1904a, s.214–215. Meszlény, Rikárd. „Az intrikus nő“. ASzínház, 1, sv.II, č.17, 24.4.1904b, s.281. Meszlény, Rikárd. „Az erdő színpadja (Akritika határairól)“. ASzínház, 1, sv.II, č.23, 5.6.1904c, s.383–384. Meszlény, Rikárd. „[Művészeti előadások— Új művészeti folyóiratok— Az éremkedvelők egyesülete –] Kell-ecím aképnek“. Művészet, 4, 1905, č.5, říjen, s.331, 334–335. Meszlény, Rikárd. Gerstenberg költészete: Irodalomtörténeti tanulmány. Budapest: Deutsch Zsigmond és Társa Könyvkereskedés, 1908a. Meszlény, Rikárd. „Fantin-Latour“. Művészet, 7, 1908b, č.3, květen, s.178–188. Meszlény, Richard. „[Bernhard Alexander: Művészet. Aművészet értekéről. AMűvészeti nevelésről]“. Pester Lloyd, 55, č.286, 29.11.1908c, s.21–22. Meszlény, Richard. „Hodler“. Pester Lloyd, 56, č.89, 15.4.1909a, s.1–2. Meszlény, Richard. „[Die erste internationale Kunstausstellung in der Schweiz]“. Pester Lloyd, 56, č.174, 24.7.1909b, s.7–8. Meszlény, Richard. „Otto von Greyerz, Im Röseligarte: Schweizerische Volkslieder“. Hessische Blätter für Volkskunde, 8, 1909c, seš. 3, s.204–211. Meszlény, Richard. „Karl Spittelers ‚Olympischer Frühling‘“. Pester Lloyd, 57, č.85, 10.4.1910, s.24–26. Meszlény, Richard. „Giovanni Giacometti“. Die Rheinlande, 13, 1913, č.4, duben, s.121–[124]. Meszlény, Richard. „Friedrich Gundolfs Goethe“. Archiv für Geschichte der Philosophie, 31 (24), 1917a, č.4, s.231–237. Meszlény, Richard. „Gundolf Goethe-könyve“. Budapesti Szemle, 1917b, č.490, s.143–150. Meszlény, Richard. Karl Spitteler und das neudeutsche Epos. Halle a. S.: Niemeyer, 1918a. Meszlény, Richard. „Hauptmann mesternovellája: Der Ketzer von Soana“. Világ, 9, č.232, 4.10.1918b, s.5–7. Messer, Richard. Moderní pražský mystik Rainer Maria Rilke. Praha: Bedřich Kočí, 1923. Turóczi-Trostler, Josef. „Das Wesen der Erzählungskunst“. Pester Lloyd, 66, č.22, 25.1.1919, Abendblatt, s.4. LITERATURA: Albrecht, Alexander. Túžby aspomienky: Úvahy aretrospektívne pohľady skladateľa. Ed. Vladimír Godár. Bratislava: Hudobné centrum, 2008. Dudeková, Gabriela. „‚Druhé mesto Uhorska‘: Mentálne obrazy Prešporka na prelome 19.a20.storočia vreprezentatívnych publikáciách“. In Medzi provinciou OPEN ACCESS MIchAL TOPOR 75 ametropolou: Obraz Bratislavy v19.a20.storočí. Ed. Gabriela Dudeková. Bratislava: Historický ústav SAV, 2012, s.83–108. Földi-Dózsa, Katalin. „Die Zeit des Aufbruchs“. In Zeit des Aufbruchs. Budapest und Wien zwischen Historismus und Avantgarde. Wien: Kunsthistorische Museum— Skira, 2003, s.21–41. Francová, Zuzana— Grajciarová, Želmíra— Herucová, Marta. Bratislavský umelecký spolok 1885–1945: Perssburger Kunstverein. Pozsonyi Képzőművészeti Egyesület. Bratislava: Albert Marenčin Vydavateľstvo PT— Galéria mesta Bratislavy— Mestské múzeum vBratislave, 2006. Gáborová, Margita. „Kulturtransfer und Rezeption in der deutschsprachigen Presse Bratislavas: Modernisierung aus dem Norden— eine Fallstudie am Beispiel Henrik Ibsens“. In Na zlome času / Im Wandel der Zeit: Modernistické (antimodernistické) tendencie vmultikultúrnej Bratislave vmedzivojnovom období. Ed. Magrita Gáborová. Bratislava: Univerzita Komenského 2012, s.25–47. Gletter, Monika. „Ethnizität als gesellschaftliches Konfliktfeld in Preßburg und Budapest“. In Wien— Prag— Budapest: Blützeit der Habsburgermetropolen: Urbanisierung, Kommunalpolitik, gesellschaftliche Konflikte (1867–1918). Eds. Gerhard Melinz— Susan Zimmermann. Wien: Promedia, 1996, s.219–229. Gluck, Mary. The Invisible Jewish Budapest: Metropolitan Culture at the Fin de Siècle. Madison— Wisconsin: University of Wisconsin Press, 2016. Gyáni, Gábor. Identity and the Urban Experience: Fin-de-siècle Budapest. Transl. Thomas J.DeKornfeld. New Jersey: Centre for Hungarian Studies and Publications Inc., 2004. Lipták, Ľubomír. „Bratislava jako hlavné mesto Slovenska“. In Medzi provinciou ametropolou: Obraz Bratislavy v19.a20.storočí. Ed. Gabriela Dudeková. Bratislava: Historický ústav SAV, 2012, s.46–63. Lukacs, John. Budapešť 1900: Historický portrét města ajeho kultury. Praha: Academia, 2021. Mannová, Elena— Dudeková, Gabriela: „Úvod. Komu patrí Bratislava? Multietnické mesto ako miesto lokálnej, národnej anadnárodnej reprezentácie“. In Medzi provinciou ametropolou: Obraz Bratislavy v19.a20.storočí. Ed. Gabriela Dudeková. Bratislava: Historický ústav SAV, 2012, s.9–21. Topor, Michal. „Richard Meszleny/Messer: Ein (fast) vergessener Interpret des Werks von R.M.Rilke“. Germanoslavica, 30, 2019a, č.2, s.62–86. Topor, Michal. „Richard Messer, ‚přicestovalá osobnost‘: Kjedné habilitační zápletce“. AUC— Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 59, 2019b, č.1, s.33–51. OPEN ACCESS