Nezvěstný: mezi Západem a Východem aneb Hostovského ministerstvo strachu

Nezvěstný: mezi Západem aVýchodem aneb Hostovského ministerstvo strachu Juan Zamora Univerzita Karlova, Praha Kdo žil vroce 1951 vČeskoslovensku aměl rád detektivky či různé příbuzné žánry jako špionážní či kriminální příběhy,1 ten si věru nepočetl. Toho roku včeštině vyšly například tituly sovětských autorů Kapitán Staré želvy, Dvojí prohlídka nebo Vojenské tajemství.2 První jmenovanou prózu napsal Lev Liňkov, ostatní dvě knihy Lev Šejnin. Kapitán Staré želvy nabízí: „Vyprávění oboji oděských čekistů aprávě založené ná‑ mořní policie proti škůdcům sovětské moci vprvních letech sovětského státu, kdy po skončení občanské války avyhnání interventů ze země bylo třeba vypořádat se svnitřními rozvratníky– nacionalisty, menševiky, esery abandami podloudníků, kteří vžoldu agentů anglo ‑francouzského aamerického kapitálu připravovali protisovětské povstání ve všech větších střediscích Ruska.“3 Anotace Vojenského tajemství, dostupná velektronickém katalogu Národní knihovny, uvádí, že „ústřední zápletkou je snaha němec. špionážní služby zajmout aodstranit sovětského konstruktéra nového děla“. Adodejme: „Román ukazuje vysoké morální kvality, bdělost avšestrannou pohotovost sovět. orgánů ajako protiklad zachycuje bezcitnou krutost aegoismus nacistických špionážních agentů.“4 Produkce vpředcházejících či následujících letech není nijak odlišná. Je publikováno hodně sovětských překladů avrámci sledovaných žánrů vté době zaujímá nikoliv ne‑ významné místo– bereme ‑li vpotaz celkově malé množství titulů– tvorba pro mládež. Roku 1951 poprvé vychází rovněž román Václava Řezáče Nástup, nedlouho poté zfilmovaný (premiéra 1953). Tento budovatelský román, jakkoliv se může zdát jeho zmínka vdaném kontextu zarážející, dobře doplňuje obrázek otom, vjaké situaci 1 Kdefinici detektivní literatury včeštině odkazujeme na heslo vEncyklopedii literárních žánrů (MOC‑ NÁ 2004: 106–114) či na základní publikaci Josefa Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek (nejnověji ŠKVORECKÝ 1998: 14–191). Vztah detektivky atoho, co zde označujeme jako příbuzné žánry, včeštině zachycuje Michal Sýkora vpublikaci Britské detektivky: od románu ktelevizní sérii (SÝKORA 2012: 7–24), vníž vychází ze zahraniční literatury. Jako nadřazený definující termín užívá crime fiction, pod nějž bychom na stejných úrovních mohli řadit detektivku inapříklad špionážní příběhy. Pro téma našeho příspěvku podotýkáme, že vknize The Cambridge Companion to Crime Fiction (ed. Martin Priestman) najdeme dílčí kapitolu Davida Seeda „Spy Fiction“ (SEED 2010: 115–134); John Scaggs vpublikaci Crime Fiction má podkapitolu „The Anti ‑Conspiracy“ (SCAGGS 2010: 117–122). 2 Při vyhledávání knih zpříslušného roku byl využit katalog Národní knihovny ČR aweb Pitaval.cz 3 Dostupné na https://www.pitaval.cz/kniha/4613‑lev ‑linkov ‑kapitan ‑stare ‑zelvy [6.9.2018]. 4 Dostupné na https://aleph.nkp.cz/F/5TIU1RLL7U6DYFVHUF1TX2REC3QPI691N3VSB8IYDUNA5SM 1N3‑34108?func=full ‑set ‑set & set_number=118212 & set_entry=000049 & format=999 [6.9.2018]. 102 EGON HOSTOVSKÝ byly tehdy vČeskoslovensku „žánry napětí“.5 Na jedné straně je můžeme označit jako něco, co je považováno za nežádoucí aco vychází jen vomezeném počtu avkvalitě vyvolávající pochyby– jako jsou zmíněné sovětské prózy. Na druhou stranu určité prvky napínavého čtení prostupují jako vpřípadě Nástupu ido takzvané vážné literatury. Využívání špionážních či dobrodružných motivů (jako třeba právě uNástupu) oproti příběhům, kde se vyšetřují „běžné“ zločiny motivované osobními vztahy mezi vystupujícími postavami, se zdá logické. Hledání nepřátel, potírání jejich spárů umož‑ ňujeme ukázat, že „my se stěmi záškodníky poprat dokážeme“, atento proud proniká také do filmu.6 Vroce 1951 ovšem poprvé vychází, ato vdánském překladu rovněž Hostovského román Nezvěstný (česká verze je publikována až čtyři roky poté vKanadě). Byť Egon Hostovský vté době už nežije vČeskoslovensku, srovnání suž zmíněnými díly oto více ukazuje na kvality jeho prózy, vníž máme také co do činění se špionážní záplet‑ kou; navíc potvrzuje, že oficiální směřování česky psaných nebo česky vydávaných děl nebylo jediné možné. VNezvěstném vystupují špioni– československou komunistickou stranu reprezen‑ tuje doktor Matějka zministerstva vnitra, Spojené státy voják Morgan, působící při americké ambasádě vPraze. Obě tajné služby mají zájem onějakou osobu– Pavla Krále, onoho nezvěstného ztitulu románu, „člověka vdvojích spisech“ (HOSTOVSKÝ 2011: 191)– ashodně řeší, zda Král smí, či nesmí odcestovat zČeskoslovenska do Ameriky. Otázku „Pustit, či nepustit“– tedy dovolit vycestovat zČeskoslovenska– mimochodem najdeme ivjedné epizodě Třiceti případů majora Zemana.7 Motiv cesty zjednoho oddě‑ leného světa do druhého, který je prezentován jako nějaká hrozba pro zájmy tajných služeb, se zkrátka pro špionážní látku ukazuje jako produktivní téma. Zmiňme též dílčí prvky: Matějkova kancelář vypadá, jak si– ovlivněni dalšími žánrovými díly– zřejmě představíme úřadovnu špionského mocipána; mj.tu padne charakteristika „předsíň neznámého zeměpásu“ (IBID.: 26). VHostovského próze se mizí zadním vchodem apřelézá se plot (jak činí Američan Morgan), lidé jsou tajně převáděni přes hranice, aaby se tak mohlo stát, je třeba vyslovit tajné heslo. Jenže ačkoliv vNezvěstném špionážní prvky nacházíme, je zřejmé, že se jedná oknihu sjinými, vyššími literárními ambicemi, která tím, jak sžánrovými zvyklostmi pracuje po svém, poskytuje zcela jiný čtenářský zážitek. Vprvé řadě uveďme, jakým způsobem se vNezvěstném pracuje sfokalizací. Celý román je vyprávěn vgramatické třetí osobě singuláru zpohledu různých postav. Není tu tedy ich ‑forma jako voněco pozdějším Půlnočním pacientovi (anglicky 1954, česky poprvé 1959), vněmž autor rovněž využívá špionážních motivů. Do nitra postav, vystupujících vNezvěstném, ovšem příliš nenahlédneme. Hlavní jsou dialogy– právě prostřednictvím vyřčeného slova se odehrává stěžejní část knihy. Ale říká se tu pravda? 5 Neurčitou formulaci „žánry napětí“ volíme úmyslně ve snaze nepouštět se do žánrových diferenciací, nastíněných vpozn.č.1. 6 Ifilmová produkce nějak využívající prvky crime fiction zté doby by si zasloužila další sledování, kromě Nástupu zmiňujeme alespoň snímek obanderovcích Akce B (premiéra 1952) ašpionážní Expres zNorimberka (premiéra 1954). 7 Vúvodu 20. epizody, zasazené do roku 1963, řeší Václav Kalina ze Státní bezpečnosti– zdůrazněme, že muž nikoliv nepodobný Matějkovi –, zda nechat odcestovat na Západ redaktora Československé televize. 103NEZVĚSTNÝ: MEZI ZÁPADEM AVÝCHODEM… Zůstáváme vnejistotě, některé věci jako by totiž byly pouze naznačené. Podstatná je moc, kterou je možné prostřednictvím slova získávat.8 OAmeričanu Morganovi se tak mj.dozvídáme: „Morgana nezajímal Král ani jeho osud, nezajímala ho pravda, nezajímalo ho vlastně nic kromě možnosti objevit nové zdroje informací okomkoli aočemkoli“ (IBID.: 118). Střídání popsané nahlížecí perspektivy dává prostor kzapojení postav cizinců. Pří‑ mý popis revolučních událostí února roku 1948 vidíme zejména zperspektivy cizinky, očima slečny Pollingerové zamerické ambasády vPraze, jež neumí česky. Svůj dojem zprogottwaldovských protestujících líčí takto: „[…] tragikomické na tom je, že ti lidé skutečně pochodují jako stádo otroků, apro člověka, který je odkázán jen na sluchový dojem, jejich provolávání zní jako kohoutí kokrhání na smrt. Chudáci!“ (IBID.: 156). Pan Johnson je amerikanizovaný Čech, jenž po všech čertech shání svůj kufr (mi‑ mochodem postava, která by se ideálně hodila do americké detektivní prózy). Zatímco Čechům přijde Matějkova kancelář teplá– „na stole květiny (teď, vúnoru!) apředevším vlnité ústřední topení, zněhož doopravdy sálalo teplo“ (IBID.: 22) –, pan Johnson je vhodnocení zdrženlivější– „ačkoliv tam uněho zvláštní teplo nebylo“ (IBID.: 49). Jde pochopitelně odetail, dobře však přispívá knejednoznačnosti, různosti Nezvěstného. Vrománu vystupuje icizinec ve smyslu role vpříběhu: Důležité setkání dvou po‑ stav příběhu, Erika Brunnera snovinářem Oldřichem Borkem, sledujeme zpohledu číšníka, jenž vknize žádnou roli nesehraje– po své jediné kapitole zděje zase zmizí auž se do něj nevrátí. Ovšem to, že hovor pozorujeme jeho očima, dává setkání jiný náhled: situace získává ironický odstup, neboť číšník nezná podrobnosti auniká mu, oč se vlastně jedná.9 Postava číšníka, který má své informace oblížícím se převratu– všimněme si, že své špehy mají tajné služby, ale ičíšník –, zároveň dobře vystihuje, jak se vNezvěstném přistupuje kinformacím. Doktor Matějka zministerstva vnitra sice má své složky apo telefonu dokáže zjistit všelicos– je to špionážní mocipán dle žánrových představ, avšak podstatně výraznější je dojem toho, co člověk od někoho zaslechl, co se někde povídalo. Nezvěstným opakovaně prostupuje atmosféra „šeptandy“, týkající se kromě politických událostí také mezilidských vztahů– toho, co jeden odruhém (či na druhého) ví. Souvisejícím rysem je atmosféra strachu, vzájemného špiclování, profízlovanosti anevlídnosti– ato inevlídnosti čistě meteorologické. Opakovaně vknize narazíme na popisy špatného počasí, což zachycuje už samý začátek, kdy Erik Brunner čeká na Masarykově nádraží na tramvaj; získáváme pocit, že nic nefunguje: „[…] špatně vypadám,“ říká Brunner, „jen proto, že dnes neteče teplá voda […]“ (IBID.: 89). Vsouvislosti se vzájemnými intrikami, vzájemným sledováním píše Vladimír Pa‑ poušek vknize Egon Hostovský– Člověk vuzavřeném prostoru10 o„absolutně propojitelné síti“ (PAPOUŠEK 1996: 114). Vcentru pozornosti je Pavel Král, který různé postavy nějak „zaujal“ arůzní lidé se oněj zajímají, ale krom toho jedna postava „hlídá“ a/nebo 8 Vladimír Papoušek vsouvislosti sNezvěstným (ajinými Hostovského tituly) uvádí „hrdinův pocit ohrožení nějakou společenskou strukturou usilující oabsolutní moc“ (PAPOUŠEK 1996: 111). 9 Srov. toto unikání suchopitelností komunistických ijiných idejí či suchopitelností Pavla Krále vpříbě‑ hu. Nemyslíme tím přitom pouze odlišné „výklady“ této postavy vzávislosti na tom, kdo oněm právě hovoří, ale také skutečnost, že vchronologické rovině vyprávění zroku 1948 (tedy mimo vzpomínky postav) se Král toliko jednou sotva mihne– dozvídáme se, že právě odešel (HOSTOVSKÝ 2011: 54). 10 Všimněme si toho uzavřeného prostoru, vizpozn.č.7 anaše dřívější zmínka ocestování zVýchodu na Západ. 104 EGON HOSTOVSKÝ chce nějak ovlivnit druhou; někdy to platí navzájem (Brunner ajeho kolega zminister‑ stva Hušner); na jednu postavu může upírat pozornost více lidí (kromě Krále zejména pozornost soustředěná na Kapouna). Dodejme, že ovládání, sledováníatd. rozhodně všichni nečiní jen vzájmu nějaké ideologie. Naproti tomu „klasický“ špionážní příběh více inklinuje kjednodušší astereo‑ typnější zápletce. Patrné je to zanotací už řečených sovětských próz, ale na pomoc si můžeme vzít taktéž například příběhy sJamesem Bondem, aby se nezdálo, že jde ojednostranný pohled vyprávění ve světě za železnou oponou. Máme před sebou jasně vymezené světové strany, kde je zřejmé, kdo zpostav je hodný, správný akdo zlý, špatný. IvNezvěstném sice vystupují „soupeři“ Matějka aMorgan, avšak tak jed‑ noznačné jako vbondovkách to rozhodně není. Kvůli dosud nastíněnému tak Nezvěstného nemůžeme řadit kobvyklé, řadové špionážní produkci, ale nabízí se přirovnání ke Grahamu Greenovi. Poukazuje na to Vladimír Papoušek vdoslovu kvydání Nezvěstného zroku 2011 (PAPOUŠEK 2011: 258) azmiňuje Greenovo Ministerstvo strachu (1943). Pokud si obě knihy pozorně přečteme, čtenářský zážitek bude podobný.11 Aněkteré body, jež jsme zmínili oHostovského próze, platí také na Ministerstvo strachu. Podtrhněme navíc, kdo je hlavní postavou vGreenově románu: Není to žádný zkušený agent, ale člověk, který se jen náhodně dostává do špionážního soukolí, stejně jako se děje vNezvěstném Eriku Brunnerovi idalším postavám. Zmínkou oGrahamu Greenovi míří tento příspěvek knázoru, že síla Hostovského knihy nespočívá pouze vtom, co se tu odehrává, vději ve smyslu nějaké změny stavu (což je jistě atraktivní u„obyčejného“ špionážního příběhu). Román spěje od výcho‑ zího bodu, kdy se řeší postava Petra Krále, ale chybí mu grandiózní finále, vyřešení všech problémů,12 jak by se patřilo do žánrové literatury. Apokud bychom měli děj Nezvěstného převyprávět, zjistíme, jak je to oproti sovětské produkci vydané roku 1951 včeském překladu složité. Složitý svět lidí kolem pražského ministerstva strachu však zůstává stále aktuální. 11 Na motivy románu Ministerstvo strachu vznikla dvoudílná adaptace, kterou vytvořila Československá televize (1966). Zůstává vní napínavý příběh, děj, který rychle plyne. Pryč je ovšem Greenova výborně vystavená paranoidní atmosféra– ktomu srov. též Seedův pojem „paranoid edge“, použitý otéto knize (SEED 2010: 123)– navíc vGreenově původním textu naopak jednotlivé scény plynou pomalu. Televizní zpracování tak nechtíc ukazuje sílu knižní předlohy. Paranoiu apomalé plynutí (byť tu není myšleno jako kritická připomínka, nýbrž jako prostá charakteristika dané knihy) můžeme uvést ivsouvislosti sHostovskéhoNezvěstným. 12 Netroufáme si například sjistotou určit, jestli norský velvyslanec umírá přirozenou smrtí, nebo jde oakci komunistických tajných služeb (popř.někoho jiného). 105NEZVĚSTNÝ: MEZI ZÁPADEM AVÝCHODEM… PRAMENY: HOSTOVSKÝ, Egon 2011 [1951, česky 1955] Nezvěstný, ed. Olga Hostovská (Praha: Mladá fronta) LITERATURA: MOCNÁ, Dagmar 2004 heslo „detektivka“; in: D. M., Josef Peterka akol.: Encyklopedie literárních žánrů (Praha– Litomyšl: Paseka), s. 106–114 PAPOUŠEK, Vladimír 1996 Egon Hostovský– Člověk vuzavřeném prostoru (Jinočany: H & H) 2011 „Muž, který se ztratil (Egon Hostovský znovu odchází); in: Egon Hostovský: Nezvěstný (Praha: Mladá fronta), s. 257–260 SEED, David 2010 [2003] „Spy Fiction“; in: Martin Priest‑ man (ed.): The Cambridge Companion to Crime Fiction (Cambridge: University Press), s. 115–134 SCAGGS, John 2010 [2005] „The Anti ‑Conspiracy“; in: „Crime Fiction“ (London– New York: Routledge), s. 117–122 SÝKORA, Michal 2012 „Kteorii detektivního žánru“; in: M. S.etal.: Britské detektivky: od románu ktelevizní sérii (Olomouc: Univerzita Palackého vOlomouci), s.7–24 ŠKVORECKÝ, Josef 1998 [1965] Nápady čtenáře detektivek ajiné eseje. Ed. Michael Špirit (Praha: Ivo Železný), s. 14–191