Anaforická funkce výrazu ten v gramatikalizační perspektivě

Anaforická funkce výrazu ten vgramatikalizační perspektivě1 magdalena Zíková ABSTRACT: Anaphoric function of the demonstrative ten in grammaticalization perspective. In the paper, the anaphoric use of the demonstrative ten in spoken narrative discourse is examined. Two questions are of main concern to the study: (i) frequency and contextual distribution of the demonstrative, and (ii) grammaticalization potential of the demonstrative in anaphoric function. Concerning (i), all nominal phrases containing the demonstrative ten (determined NPs; 230 in total) are contrasted with their non-determined lexical counterparts, i.e. those not containing the demonstrative (bare NPs; 400 in total). Each item is then inspected in terms of aset of linguistic parameters. It turns out that determined NPs dominate over the bared NPs in the data— speakers use them in more than 60 % of repeated mentions. The most decisive factors are animacy of the referent and sentence perspective (theme— rheme structure). In this way, two functions are identified in the anaphoric use: (i) contextualizing, and (ii) strongly demonstrative, none of which seems to be aplausible source of potential grammaticalization of the demonstrative into adefinite article. KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS: demonstrativum ten, anaforická funkce, narativní diskurs, gramatikalizace, aktuální členění demonstrative ten, anaphoric use, narrative discourse, grammaticalization, theme–rheme structure Předkládaná studie se zabývá tématem gramatikalizace demonstrativa2 ten včeštině, přesněji jeho gramatikalizačním potenciálem vjedné konkrétní, ato anaforické funkci (kterou plní při odkazování kreferentům, které byly vdaném diskursu již jednou zmíněny). Vlastním cílem příspěvku je na konkrétním materiálu ohledat možnosti, které anaforické odkazování vrámci mluvených projevů skýtá pro gramatikalizaci demonstrativa ve člen. Čeština se při hledání odpovědi na tuto víceméně teoretickou otázku zdá být velmi vhodným kandidátem právě proto, že kategoriální status demonstrativa ten je dlouhodobě nejasný ajeho postavení vanaforické funkci je podle dostupných popisů poměrně silné (Křížková, 1971; Adamec, 1983; Štícha, 1999; Nědolužko, 2004). „DEMONSTRATIVUM“ TEN? Zda je demonstrativum ten skutečně (stále ještě) demonstrativem, je včeské, ale ivzahraniční lingvistice otázkou dlouhodobě diskutovanou (Mathesius, 1926; Berger, 1993; Heine & Kuteva, 2006). Jisté je, že demonstrativum ten se vřadě ohledů 1 Tato studie je součástí širšího výzkumu realizovaného vrámci disertační práce Zíková (2017). 2 Pro nejasný status tohoto výrazu užívám včlánku kromě úvodních pasáží apasáží věnovaných obecnějším úvahám ogramatikalizačním procesu označení „výraz ten“. OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 107 standardním demonstrativům vymyká: (i) vyznačuje se značně oslabenou deixí, tj.schopností prostředkovat informaci ovzdálenosti kreferovanému předmětu (na rozdíl od standardních distančních demonstrativ typu tenhle, tamten); (ii) vobecném užití je výrazně frekventovanější, než standardní demonstrativa bývají; (iii) objevuje se ve spojeních, vnichž demonstrativa obvykle nevystupují akterá jsou naopak charakteristická pro určité členy (např.se superlativy (1), vrámci tzv.asociační anafory (2), případně generické reference (3)); (iv) vanaforickém asituačním odkazování je jeho užití na rozdíl od většiny ostatních slovanských jazyků dokonce vřadě případů závazné (4a,b)— ostatně právě tak, jako jsou vtěchto kontextech obligatorní určité členy vjazycích, které jimi disponují. (1) je to pro něj to nejlepší místo (Souček, 2011, s.69) (2) autíká na to nádraží, vypadá to celou dobu, že potřebuje stihnout ten vlak3 [RRZ20B]4 (3) ale to přesně vychází ztoho stereotypu, že […] prostě že ta ženská má jako ty děti [korpus Porod] (4) a. *Pusť nůž! b. *Byl jednou jeden král akrál měl tři dcery. Přestože má domácí, respektive bohemistický lingvistický popis demonstrativa ten co nabídnout, ato nejen voblasti klasifikace funkcí, které toto demonstrativum včeštině plní (Křížková, 1971; Adamec, 1983; Štícha, 1999), ale ivobecnějším gramatikalizačním rámci (Trovesi, 2002; Nědolužko, 2004), žádná zdosavadních prací nepřinesla skutečně systematický popis způsobu, jakým výraz ten funguje vrámci uceleného mluveného diskurzu. Jednotlivé studie jsou věnovány dílčím aspektům jeho užití, většina znich postupuje dokumentací aprezentací jednotlivých typů standardních či méně standardních užití vomezeném větném kontextu apouze část znich se opírá omluvený korpus dat (Trovesi, 2002; Nědolužko, 2004; Kresin, 2008). Analýza výrazu ten vkomplexních vazbách mluveného diskursu každopádně včeském prostředí chybí. ANAFORICKÉ ODKAZOVÁNÍ JAKO ZDROJOVÁ DOMÉNA URČITÝCH ČLENŮ Otom, že určité členy se vyvíjejí drtivou převahou zdemonstrativ, není vobecné gramatikalizační literatuře pochyb (Greenberg, 1978; Heine & Kuteva, 2002; de Mulder 3 Vlak je ve vyprávění zmíněn poprvé. Užití výrazu ten zaštiťuje předchozí výskyt výrazu nádraží, který náleží do téhož sémanticko-zkušenostního rámce. 4 Doklady značené kódem této struktury pocházejí zvlastního korpusu dat Bankovka— Lev— Zlodějka. Struktura kódu: první písmeno = iniciála křestního jména; druhé písmeno = iniciála příjmení; třetí písmeno = žena (A) / muž (Z); číslice = věk; B = Bankovka, L = Lev aZ= Zlodějka. OPEN ACCESS 108 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  & Carlier, 2011). Mnohem zajímavější asoučasně kontroverznější je nicméně otázka po zdrojovém kontextu celého procesu, konkrétně: ze kterého užití demonstrativ se určité členy nejspíše rodí? Pro lepší představu orůzných možnostech vývoje demonstrativ ve členy bude užitečné nejprve konfrontovat typické funkční okruhy demonstrativ stypickými funkčními okruhy určitých členů. Demonstrativa se běžně uplatňují při čtyřech typech odkazování (Himmelmann, 1996, 1997; Diessel, 1999): (i) situačním, (ii) anaforickém, (iii) diskursně-deiktickém (tj.při odkazování kpropozici; včeské literatuře řazeno většinou pod anaforu) a(iv) připomínacím (odkazování ksoukromě sdílené znalosti, tj.znalosti sdílené mluvčím aposluchačem, nikoli širším společenstvím), viz (5). Klíčovým rysem reference demonstrativ je přitom pragmatická určitost, tj.identifikace určitosti referentu na základě pragmatických (nikoli sémantických) vodítek. (5) Icouldn’t sleep last night. That dog (next door) kept me awake… (Gundel et al., 1993, s.278) Určité členy sdílejí sdemonstrativy dva typy kontextů: situační aanaforický (vobou jsou ovšem na rozdíl od demonstrativ při určitosti referentu závazné), zároveň však přesahují do kontextů, které jsou demonstrativům běžně nedostupné: (i) odkazování ke všeobecně sdílené znalosti (odkazování abstraktně-situační), viz (6), (ii) odkazování ksémanticky jedinečným entitám (7), (iii) užití vasociační anafoře (8), (iv) generická reference (9). Tyto kontexty jsou přitom pro určité členy definiční. (6) Iheard the prime minister behaved outrageously again today. (Lyons, 1999, s.3) (7) The moon was very bright last night. (Lyons, 1999, s.4) (8) Ihave to fix my computer: there is some problem with the hard disk. (Dahl, 2015, s.31) (9) The Swiss consume alot of chocolate. (Lyons, 1999, s.181) Ačkoli vprvních dvou okruzích— situačním aanaforickém— je užití určitých členů rovněž závislé na určitosti pragmatické, vdefiničních kontextech jsou členy aplikovány na základě určitosti sémantické, tj.na základě obecných, už ustálených interpretačních schémat. Kplnému popisu gramatikalizace demonstrativ ve členy je tedy třeba vysvětlit nejenom to, za jakých okolností se demonstrativa upevňují vkontextech, které se členy sdílejí, ale ito, jak dochází kprůniku demonstrativ do kontextů pro ně doposud nepřístupných, konkrétně do těch, které jsou založeny na sémantické určitosti. Podle řady lingvistů je doménou, kde dochází kprvotnímu nárůstu užití demonstrativa aodkud se pak demonstrativum dále šíří do definičních kontextů určitého členu, právě odkazování anaforické (Christophersen, 1939; Givón, 2001; Dahl, 2015). Podle této představy mluvčí primárně nadužívají demonstrativa ksignalizaci toho, že aktuálně zmiňovaný referent je týž, který už se vdiskursu jednou objevil, aje tedy OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 109 pro posluchače diskursně identifikovatelný. Nepřekvapuje přitom, že referent, ke kterému demonstrativum vprvních fázích gramatikalizačního procesu odkazuje, je referent diskursně prominentní— patří khlavním protagonistům diskursu aje zmiňován opakovaně. Teprve postupně proniká demonstrativum ikdiskursně okrajovým referentům. Anaforická hypotéza nicméně zdaleka není neproblematická: (i) nevysvětluje, jak je možné, že tam, kde je konkrétní historický proces proměny demonstrativa ve člen doložen (např.vangličtině), se určité členy vyvíjejí způvodně distálních tvarů (that), nikoli zproximálních (this), přestože vanaforickém odkazování fungují běžně oba druhy demonstrativ (Himmelmann, 1996, 1997); (ii) objem anaforického odkazování na celkovém užití určitého členu je podle řady studií relativně malý, mnohem větší podíl (cca 50 %) tvoří odkazování kprvně zmíněným referentům (Fraurud, 1990; Poesio & Viera, 1998); (iii) „čisté“ anaforické odkazování je navíc obtížně uchopitelné, vreálných podmínkách je často neoddělitelné od odkazování mimodiskursního— k(privátně či sociálně) sdíleným znalostem; (iv) jestliže je určitý člen definován užitím vkontextech, jako je všeobecně sdílená znalost, asociační anafora atd.— tedy fakticky při prvních zmínkách referentů vdiskursu, pak anaforická hypotéza není fakticky schopna popsat, jak ktomuto průniku demonstrativa kprvním zmínkám dochází. Anaforická hypotéza vzásadě pouze vysvětluje nárůst značení vopakovaných, tj.anaforických zmínkách. Vkaždém případě má anaforická hypotéza stále řadu zastánců asvé postavení dominantního scénáře nepřepouští konkurenčním návrhům snadno (Harris, 1978; Givón, 2001; Dahl, 2015). Zmého hlediska je přitom podstatné, že její kritika je zdrtivé většiny vedena negativně, poukazem na funkce jiné než anaforické (zejména připomínací aemfatické, případně pragmatické), které jsou podle jejích autorů zhlediska gramatikalizačního vývoje demonstrativa nosnější (Epstein, 1993; Carlier & de Mulder, 2010; de Mulder & Carlier, 2011). Přístup, který by se soustředil na podrobnou analýzu právě funkce anaforické arůzných aspektů toho, jak při anafoře demonstrativum funguje avůbec může fungovat, je naopak uplatňován velmi spoře, respektive prakticky neexistuje (ovšem viz částečně Himmelmann, 1997; Laury, 1997). Anaforické odkazování přitom není jednolité alze předpokládat, že vjeho rámci se bude profilovat více charakteristických vzorců. Je přitom otázka, zda některý znich představuje plauzibilní zdrojové užití určitých členů. METODOLOGIE Zatímco teoretický rámec mého přístupu je dán především perspektivou gramatikalizační, metodologicky se opírám ovýzkum diskursní anafory zaměřený na postižení gramatických faktorů, které řídí distribuci referenčních prostředků vsouvislém diskurzu (Givón, 1983; Ariel, 1988; Gundel et al., 1993). Právě diskursní anafora vyniká propracovanou metodologií anabízí řešení řady tradičních nedostatků většiny existujících studií na téma gramatikalizace demonstrativ vurčité členy. Především zkoumá referenční prostředky vjejich interakci, nikoli každý zprostředků zvlášť; dále začleňuje prostředky určitosti (demonstrativa aurčité členy) do širšího, nadvětOPEN ACCESS 110 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  ného rámce diskursu (tj.neomezuje se pouze na mapování reference vrámci jedné či dvou vět). Akonečně studie, které ktématu diskursní anafory vznikají, vesměs čerpají zreálných dat, ať už jimi jsou psané texty, mluvené narativy, nebo konverzační data (Givón, 1983). CÍLE VÝZKUMU Ve svém výzkumu jsem se zaměřila na podrobné zmapování principů anaforického odkazování prostřednictvím výrazu ten avyhodnocení jeho gramatikalizačních možností. Usilovala jsem přitom otakový druh analýzy, který by systematicky zohledňoval váhu jednotlivých faktorů při užití tohoto výrazu vkontrastu svýrazy alternativními za pokud možno vyrovnaných podmínek. Soustředila jsem se tedy primárně na všechny opakované zmínky referentů, při kterých mluvčí užili výraz ten (ten kluk), asystematicky je porovnávala stěmi, při kterých výraz ten neužili. Zmožností, které zbývají, jsem přitom svou pozornost omezila pouze na pojmenování lexikální, nikoli výrazy pronominální, které se uplatňují za odlišných podmínek (kluk, nikoli např.on). Vycházela jsem přitom z(vliteratuře běžně traktovaného) předpokladu, že při opakovaných odkazech ktémuž referentu je tento referent už pro posluchače spolehlivě identifikovatelný. Vjazycích, které disponují určitým členem, je pak příslušná lexikálně ztvárněná jmenná fráze běžně provázena určitým členem. Naopak vjazycích bez členu je takový referent pojímán pouze jako pragmaticky určitý, jeho určitost není explicitně značena. Demonstrativa se vtěchto případech uplatňují jen tehdy, je-li třeba referent za určitým účelem zvlášť zdůraznit— typicky se tak děje při druhých zmínkách (význačných) referentů, knimž je třeba připoutat posluchačovu pozornost (Diessel, 1999). Vostatních případech je značení pomocí demonstrativ vzásadě redundantní. Existují tedy dvě testovatelné možnosti: pokud se výraz ten chová (stále ještě) jako typické demonstrativum, vopakovaných zmínkách by měl být jeho výskyt omezený, odkazování kpříslušným referentům vtakovém případě zajišťují korespondující lexikální fráze bez ten. Naopak pokud výraz ten typickým demonstrativem (už) není, bude vopakovaných zmínkách vystupovat častěji aprosazovat se zde jako explicitní prostředek značení určitosti, ato na úkor korespondujících lexikálních frází bez ten. Kromě absolutní frekvence užití výrazu ten vdiagnostickém kontextu opakovaných zmínek bylo mým cílem zároveň podrobnější postižení zákonitostí, které jeho užití řídí. Formulovala jsem tedy následující výzkumné otázky: (i) Nakolik je výraz ten vanaforickém odkazování rozšířený? (ii) Které faktory především určují jeho užití, resp.ve kterých (anaforických) kontextech je nejsilněji etablován? (iii) Je anaforické odkazování plauzibilním gramatikalizačním zdrojem určitých členů? OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 111 MATERIÁL Kotázce gramatikalizace lze přistoupit řadou způsobů. Vzhledem ktomu, že mým cílem bylo ohledat obecné gramatikalizační možnosti určitého výrazu, zvolila jsem materiál synchronní. Progresivní jazykové tendence se přitom přirozeně projevují silněji vmodu mluveném než vpsaném, soustředila jsem se proto na mluvená data. Žádný zjiž existujících mluvených korpusů přitom nevyhovoval plně mým potřebám, které vyžadovaly korpus (i) lehce prohledávatelný vcelé šíři referenčních vazeb (nikoli pouze vomezeném kontextu), (ii) spřevahou (pokud možno jednoznačně vyhodnotitelné) anaforické reference a(iii) snadno segmentovatelný na vyšší řečové/ jazykové jednotky (klauze, intonační úseky atd.). Vytvořila jsem proto vlastní korpus mluvených projevů, který se opíral opřevyprávěné verze tří němých videopříběhů, ato vpodání 15 mluvčích. Celkem jsem tedy pracovala se 45 narativy (každý cca 1–3 minuty dlouhý) ocelkové délce 75 minut. Každý příběh je narativně jednoduchý, soustředěn je kolem jedné, maximálně dvou centrálních postav ajednoho centrálního konfliktu. Skupinu 15 mluvčích tvořilo 8 žen a7 mužů ve věku mezi 18 a27 lety. Až na jednu, nejmladší mluvčí byli všichni vdobě nahrávání vysokoškolskými studenty, převahou filologických oborů. Skupina zahrnuje mluvčí zrůzných oblastí Čech iMoravy.5 Na závěr si dovolím ještě metodologickou poznámku: volba narativů může ve světle mého zájmu o„reálné“ fungování demonstrativa vmluveném projevu působit na první pohled překvapivě. Referované verze konstruovaných příběhů jsou přece jen stále relativně vzdálené tomu, jak spolu vběžné komunikaci obvykle hovoříme, apředstavují vjistém smyslu právě jeden ztypů artificiálních diskursních tvarů. Narativy mají ovšem řadu výhod, které se pro proveditelnost analýzy ukázaly jako rozhodující: (i) většina dosavadních gramatikalizačních analýz se (pochopitelně) opírá právě onarativní diskurs— hrdinské národní příběhy, legendy či osobní narativy (Epstein, 1993; Laury, 1997), volba narativního materiálu tak zaručuje srovnatelnost spředchozími studiemi isrovnatelnost napříč jazyky; (ii) na narativech byla vypracována metodologie diskursní anafory, která zaručuje lehkou aplikovatelnost na srovnatelné typy diskursních žánrů, nikoli už na konverzační data; (iii) narativy (svyloučením osobního rozměru) se vyznačují „nejčistším“ typem anaforických vztahů— mluvčí odkazuje pouze vrámci ustaveného univerza kentitám, které jsou definovány uvnitř daného diskursu— artificiálnost takové situace je vyvažována jasným metodologickým benefitem vpoměrné jednoznačnosti anaforických vazeb; (iv) vneposlední řadě je narativní diskurs vkonkrétním podání mluvčích nepoměrně souvislejší než běžná konverzace, sminimem oprav anevětných celků. Získané pro5 Nahrávání probíhalo vždy vsoukromí kanceláře nebo vdomácím prostředí, ato prostřednictvím přenosného nahrávacího přístroje. Mluvčí samozřejmě nebyli předem seznámeni súčelem výzkumu, pouze byli na začátku sezení instruováni, aby hovořili přirozeně, jako by mluvili sněkým zrodiny nebo zblízkých přátel. Postupně jsem zdůrazňovala, že mě zajímá především „nespisovné“ vyjadřování, což dále napomohlo ke kvalitě elicitovaných dat. Instrukce jsem podávala verbálně adbala jsem na to, abych se sama pohybovala vrámci nespisovného vyjadřování. OPEN ACCESS 112 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  jevy se tak ukázaly být překvapivě přímočaře segmentovatelné do elementárních jazykových jednotek (klauzí ikomplexních vět), což výrazně usnadnilo proces anotace ivyhodnocení dat (aopět umožnilo srovnatelnost suž existujícími analýzami, převahou založenými právě na segmentaci do klauzí). ZPRACOVÁNÍ AANOTACE Všechny projevy byly (ortograficky) přepsány asegmentovány do klauzí. Dále byly vcelém korpusu identifikovány všechny první iopakované zmínky referentů ztvárněné buď jmennou frází bez výrazu ten (kluk; mladá žena; kluk, který sní předtím seděl na lavičce), nebo jmennou frází svýrazem ten (ten kluk; ta mladá žena; ten kluk, který sní předtím seděl na lavičce).6 Každá zfrází tedy může být jakkoli rozvitá, pro její příslušnost kjedné či kdruhé kategorii je podstatné pouze to, zda obsahuje, nebo neobsahuje výraz ten.7 Vprvním případě hovořím pro efektivitu otzv.ten-frázích (ten-N), vdruhém případě oN-frázích (N). Celý korpus byl zpracován vběžném tabulkovém editoru, který se pro potřeby analýzy ukázal jako plně dostačující. Do řádků byly zaneseny jednotlivé fráze vrámci příslušné klauze, do sloupců hodnoty parametrů pro danou frázi (tabulka 1). Pokud klauze obsahovala více než jednu lexikální frázi, byla— podle počtu frází— zkopírována do dalších řádků, tak aby každému řádku odpovídala vždy jedna fráze ( obrázek 1). Obrázek 1:Ukázka uspořádání korpusových dat ajejich anotace. 6 Omezuji se pouze na popis anotace prostředků, které jsou předmětem analýzy tohoto příspěvku. Všechny ostatní parametry, které byly vrámci výzkumu mapovány, nechávám stranou. Více viz Zíková (2017). 7 Do zvláštních kategorií ovšem byly vyčleněny fráze obsahující proximální či distální demonstrativa (tenhle kluk; tamten kluk) afráze obsahující vlastní jména (Charlie Chaplin, ten Charlie Chaplin). Vpředkládaném příspěvku snimi nepracuji. OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 113 Každá identifikovaná fráze byla dále anotována pro sadu lingvistických parametrů (tabulka 1). parametr hodnoty typ referenčního prostředku lexikální fráze bezten (N)— lexikální fráze s ten (ten-N) referent např. chlapec, lev, bankovka, kavárna, klec atd. životnost životné— neživotné syntaktická funkce subjekt— dativ— objekt— oblique— místní určení— časové určení: časový interval vs. časový bod— atribut— způsob— instrument— příčina— identifikace— predikace— komparace— účel— zřetel— substituce modifikátor adjektivní— genitivní— předložková— vztažná věta kvantifikátor/determinátor např. první, celý, samý, nějaký, takový, jeho/její atd. pozice vůči slovesu preverbální— postverbální— pravá dislokace typ klauze hlavní— vedlejší komplementová— vedlejší adverbiální— vedlejší vztažná pořadí zmínky první— opakovaná Tabulka 1:Parametry ajejich hodnoty. Kromě uvedených parametrů jsem pracovala se třemi měrnými ukazateli: (i) prostou frekvencí výskytu, (ii) anaforickou vzdáleností a(iii) persistencí. KOMENTÁŘ KVYBRANÝM PARAMETRŮM AMĚRNÝM HODNOTÁM Na tomto místě se omezím pouze na komentář ktěm parametrům, které jsou relevantní pro účely prezentovaného příspěvku. Referent. Referentem je postava, předmět či entita, ke které daná fráze odkazuje. Mé pojetí referenčnosti, resp.toho, co považuji za referent, je přitom širší, než jak tento koncept bývá obvykle vymezován (Hlavsa, 1975; Laury, 1997, 2001; Karlík et al., 2002). Reference (ajejí produkt— referent) je koncept nesmírně komplexní, zahrnující podle povahy dané koncepce případy od jasně referenčních (Dědeček umřel, babička taky.) přes případy „slabě referenční“ (Vlétě sbírá rád borůvky. Mom ran ared light.8), kde je referent ve své individuálnosti upozaděn, až po případy notoricky sporné, zahrnující referenci specifickou agenerickou (rozdílné názory viz Hlavsa, 1975; Laury, 1997; Givón, 2001). Vrámci svého přístupu jsem se rozhodla pro jednodušší aprůzračnější postup: jako referenty chápu všechny aktualizace užitých výrazů vdiskursním světě nezávisle na jejich konceptuální povaze (tedy včetně výrazů jako čaj, reputace, chvíle, objímání atd.) anezávisle na povaze odkazování (na míře jejich referenčnosti). Takové řešení umožňuje mezi referenty zahrnout ivýrazy slabě referenční, které jsou však 8 Příklad převzat zLaury (2001, s.407). OPEN ACCESS 114 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  za určitých okolností provázeny výrazem ten. Jemnější odstínění mezi mírou referenčnosti jednotlivých výrazů provádím inspekcí jednotlivých případů. Životnost. Hodnoty ijejich aplikace jsou vtomto případě přímočaré. Parametr životnosti má přitom vpředkládané analýze významnou pozici, neboť funguje jako korelát obecné prominence referentu. Prominence referentu je samozřejmě koncept mnohotvárný, spoluutvářený řadou dalších faktorů: syntaktickou funkcí dané fráze (sémantickou aformální), její pozicí vinformační struktuře výpovědi atd. Rozhodnutí opřít se při posuzování prominence referentu právě oživotnost je vedeno zřeteli praktickými iteoretickými. Životnost je především jednoduše aplikovatelný parametr stoliko dvěma hodnotami, prakticky bez sporných případů. Navíc vanalyzovaných narativech dokáže právě rys životnosti relativně spolehlivě odlišit centrální postavy příběhu od referentů tvořících narativní pozadí. Životné referenty ostatně typicky bývají hlavními protagonisty příběhu. Životnost tedy odráží prominenci konstantní, nezávislou na lokálním kontextu, na momentálních okolnostech příběhu ina pozornosti či diskursním významu, který referentu obecně či vurčitém momentu přisuzuje mluvčí. Pozice vůči slovesu. Pozice výrazu vůči slovesu nabývá tří hodnot: preverbální (aChaplin běžel tak rychle), postverbální (tak mu teda šla otevřít ty dveře) apostavení mimo klauzi samotnou— tzv.pravá dislokace (tak tam kněmu tak nakráčel, ktomu lvovi). Pozice výrazu vůči slovesu koresponduje sjeho lokálním informačním statusem vrámci klauze (nikoli komplexní věty). Ve snaze omaximální efektivitu anotace jsou kategorie informačního statusu postaveny na formálním základě, takže preverbální pozice výrazu je chápána jako pozice tematická apostverbální jako pozice rematická. Typ klauze. Klauze jsou tříděny na hlavní (načež ten kluk se rozhodl, že jí tu kabelku půjde zachránit) avedlejší. Vedlejší na tři další typy: komplementární (aviděl, že je tam ňáká kavárna), adverbiální (atak se ten chlápek samozřejmě začal rychle zvedat, aby mohl využít svoji příležitost) avztažné (no aten mladej kluk, kterej si jí nevšímal). Pořadí zmínky. Ukaždého výskytu referentu jsem evidovala, okolikátou jeho zmínku se jedná. Záleží tedy skutečně na referenci kdané osobě či předmětu, nikoli na užitém referenčním prostředku; ktémuž referentu může být odkazováno lexikálně identickým ilexikálně různým pojmenováním. Jinak formulováno: usledovaných referenčních prostředků je zachyceno, pokolikáté mluvčí jeho prostřednictvím kdanému referentu odkazuje. Zmínky jsem rozlišovala první aopakované. Mezi první zmínky jsem zároveň řadila iněkteré opakující se odkazy neanaforické povahy, zejména odkazování kjednotlivým momentům příběhu (vtom okamžiku, vtu chvíli, do tý doby) aodkazy jednoznačně nereferenční (lev se na chvíli probudí). Pokud se tedy tyto výrazy vyskytly vrámci téhož projevu vícekrát, byly pokaždé značeny jako první zmínka.9 Nutno ovšem podotknout, že tyto výrazy tvoří jen nepatrnou část prv9 Výrazy snejednoznačnou referencí byly ovšem do anaforických řetězců „preventivně“ zapojeny (hudba, lístek na vlak atd.). OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 121 na explanační limity anafory jako takové zmíněné vúvodu článku; ani po podrobnějším ohledání jejích možností se anaforická funkce nezdá způsobilá ktomu vysvětlit, jak demonstrativum proniká do nových, pro něj atypických funkcí ( asociač ní anafory, odkazy ke společným znalostem atd.). Situačně-anaforické odkazování tvoří oblast, ve které se demonstrativa aurčité členy stýkají. Identifikovaná funkce (funkce kontextualizační, vširší interpretaci situačně-anaforická) tak může vysvětlit funkční posun demonstrativa vurčitý člen vjedné konkrétní doméně— té sdílené demonstrativy iurčitými členy, nikoli ovšem už přesah do domén dalších. Podrobný rozbor anaforické funkce výrazu ten včeštině tak potvrzuje výhrady řady lingvistů vůči adekvátnosti, resp.dostatečnosti anaforického gramatikalizačního scénáře (Epstein, 1993; Himmelmann, 1996, 1997; Carlier & de Mulder, 2010; de Mulder & Carlier, 2011): spíše než vanaforickém odkazování kjiž zmíněným referentům je třeba podněty kvlastnímu přehodnocení demonstrativa ve člen hledat jinde, konkrétně vmotivacích mluvčích pro to, kdy užívají demonstrativa spříslušným referentem vdaném diskursu poprvé, na jaký typ posluchačovy znalosti se přitom odvolávají (soukromou, sdílenou— vjakém ohledu), případně vjaké míře mluvčí vůbec sposluchačovou znalostí pracují avjaké se naopak řídí vlastní potřebou pragmaticky „manipulovat“ saktuální diskursní perspektivou. Tato studie vznikla za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres č.4, Jazyk vproměnách času, místa, kultury. LITERATURA Adamec, P. (1983). České zájmeno ten ajeho ruské ekvivalenty. In V.Hrabě & A.G.Širokova (Eds.), Konfrontační studium ruské ačeské gramatiky aslovní zásoby 2 (s.153–170). Praha: Univerzita Karlova. Ariel, M. (1988). Referring and accessibility. Journal of Linguistics, 24, 65–87. Berger, T. (1993). Das System der tschechischen Demonstrativpronomina. Textgrammatische und stilspezifische Gebrauchsbedingungen (habilitační práce). München: LudwigsMaxmilians-Universität. Dostupné zhttp:// www.slavistik.uni-tuebingen.de/m/berger/ publikationsliste.html, navštíveno 2017-03-20.) Carlier, A., & De Mulder, W. (2010). The emergence of the definite article: ille in competition with ipse in Late Latin. In K.Davidse, L.Vandelanotte & H.Cuyckens (Eds.), Topics in English Linguistics: Subjectification, Intersubjectification and Grammaticalization (s.241–275). Berlin: Mouton de Gruyter. Dahl, Ö. (2015). Grammaticalization in the North. Noun Phrase Morphosyntax in Scandinavian Vernaculars (Studies in Diversity Linguistics 6). Berlin: Language Science Press. De Mulder, W., & Carlier, A. (2011). The grammaticalization of definite articles. In B.Heine & H.Narrog (Eds.), The Oxford Handbook of Grammaticalization (s.522–534). Oxford: Oxford University Press. Diessel, H. (1999). Demonstratives: Form, Function and Grammaticalization. Amsterdam: John Benjamins. Epstein, R. (1993). The definite article: Early stages of development. In J. van Marle (Ed.), Historical Linguistics 1991 (s.111–134). Amsterdam: John Benjamins. Fox, B.A. (1987). Discourse Structure and Anaphora: Written and Conversational English. Cambridge: Cambridge University Press. OPEN ACCESS 122 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Fraurud, K. (1990). Definiteness and the processing of noun phrases in natural discourse. Journal of Semantics, 7, 395–433. Givón, T. (Ed.). (1983). Topic Continuity in Discourse: AQuantitative Cross-Language Study. Amsterdam: John Benjamins. Greenberg, J.H. (1978). How does alanguage acquire gender markers? In J.H.Greenberg, C.A.Ferguson & E.A.Moravcsik (Eds.), Universals of Human language, Volume 3: Word structure. Stanford: Stanford University Press.47–82. Gundel, J.K., & Hedberg, N. & Zacharski, R. (1993). Cognitive status and the form of referring expressions in discourse. Language, 69, 274–307. Harris, M. (1978). The Evolution of French Syntax: AComparative Approach. London: Longman. Heine, B., & Kuteva, T. (2002). World Lexicon of Grammaticalization. Cambridge: Cambridge University Press. Heine, B., & Kuteva, T. (2006). The Changing Languages of Europe. New York, NY: Oxford University Press. Himmelmann, N.P. (1996). Demonstratives in narrative discourse: Ataxonomy of universal uses. In B.A.Fox (Ed.), Studies in Anaphora (s.205–254). Amsterdam: John Benjamins. Himmelmann, N.P. (1997). Deiktikon, Artikel, Nominalphrase. Zur Emergenz syntaktisher Struktur. Tübingen: Niemeyer. Chafe, W.L. (1976). Givenness, contrastiveness, definiteness, subjects, topics and point of view. In C.N.Li (Ed.), Subject and topic (s.25–55). New York, NY: Academic Press. Christophersen, P. (1939). The Articles. AStudy of Their Theory and Use in English. Copenhagen: Munksgaard. Karlík, P., Nekula, M., & Pleskalová, J. (Eds.) (2002). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Kresin, S.(2008). Demonstrative modification of proper nouns: Acorpus based study. In F.Štícha & M.Fried (Eds.), Gramatika akorpus 2007 (Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference 25.–27.9.2007, Liblice) (s.243–249). Praha: Academia. Křížková, H. (1971). Zájmena typu ten atakový vsoučasných slovanských jazycích. Slavica Slovaca, 6, 15–30. Laury, R. (1997). Demonstratives in Interaction: The Emergence of aDefinite Article in Finnish. Amsterdam: John Benjamins. Laury, R. (2001). Definiteness and reflexivity: Indexing socially shared experience. Pragmatics, 11, 401–420. Mathesius, V. (1926). Přívlastkové ten, ta, to vhovorové češtině. Naše řeč, 10, 39–41. Nědolužko, A. (2004). Několik poznámek kpoužívání ukazovacího zájmena tón ve funkci určitého členu vběžně mluvené horní lužičtině vkonfrontaci sčeštinou. In P.Pořízka & V.P.Polách (Eds.), Vztah langue aparole vperspektivě „interaktivního obratu“ vlingvistickém zkoumání (Sborník příspěvků z3. mezinárodní konference Setkání mladých lingvistů, konané na FF UP ve dnech 14.–15. května 2002) (s.155–158). Olomouc: Univerzita Palackého vOlomouci. Poesio, M., & Vieira, R. (1998). Acorpus-based investigation of definite description use. Computational Linguistics, 24, 183–216. Sgall, P., Hajičová, E., & Buráňová, E. (1980). Aktuální členění věty včeštině. Praha: Academia. Souček, M. (2011). Má čeština určitý člen? Komparativní analýza funkcí určitého členu the vangličtině azájmen ten, ta, to včeštině. In F.Čermák (Ed.), Korpusová lingvistika Praha 2011. 1: InterCorp (s.64–72). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Štícha, F. (1999). Kdeikticko-anaforickým funkcím lexému ten. Slovo aslovesnost, 60, 123–135. Trovesi, A. (2002). Určenost nominální skupiny včeštině, horní lužické srbštině aslovinštině. In A.Krausová, M.Slezáková & Z.Svobodová (Eds.), Setkání sčeštinou (Sborník zkonference Setkání sčeštinou konané vPraze 6.–7. září 2001) (s.129–136.). Praha: ÚJČ AV ČR. Zíková, M. (2017). Gramatikalizační potenciál anaforické funkce lexému ten vmluvených narativech (nepublikovaná dizertační práce). Praha: Univerzita Karlova. OPEN ACCESS mAGDALENA ZÍKOVÁ 123 KORPUSY Bankovka— Lev— Zlodějka. Anotovaný korpus mluvených narativů. Magdalena Zíková, Praha 2015. Porod. Anotovaný korpus semispontánní konverzace. Magdalena Zíková, Praha 2013. Magdalena Zíková | Ústav obecné lingvistiky FF UK <[email protected]> OPEN ACCESS