Nepodmíněný základní příjem — od vize ke společenskému konceptu

Nepodmíněný základní příjem— od vize ke společenskému konceptu alena Wagnerová Idea nepodmíněného základního příjmu je důležitou součástí, ne-li přímo jádrem rodícího se diskurzu oalternativách ksoučasnému kapitalismu vjeho zvlášť vykořisťovatelské aantidemokratické neoliberální podobě. Paralelně sjeho prohlubující se krizí, jejíž důsledky dnes pociťují milióny lidí, se idea základního příjmu krok za krokem stává zposmívaného aodmítaného „příjmu za lenost“ reálným politickým konceptem vstupujícím do fáze regionálních zkušebních projektů například vboji schudobou nebo nezaměstnaností. Jeden znich, vafrické Namibii, byl například realizován spomocí OSN. Je pět problémových okruhů, které ideu základního příjmu činí aktuální: 1. Vysoce rozvinutá technika průmyslové produkce potřebuje stále méně pracovních sil, anezaměstnanost se tak stává imanentní součástí systému. Tak říkajíc „odvrácenou“ stranou tohoto vývoje je nebývalá koncentrace kapitálu vrukou anonymních nadnárodních koncernů. Problém nedostatku práce ještě dál zostřují negativní důsledky globalizace, jako například přenášení produkčních kapacit do zemí snízkou cenou pracovní síly. Vsystému definujícím člověka jeho sociálním zařazením vpracovním procesu acenou jeho pracovní síly znamená ovšem nezaměstnanost pád do statusového prázdna, sociální vyloučení, sníženou možnost participace na životě společnosti, de facto ztrátu lidské důstojnosti nejen pro postiženého samotného, ale ipro jeho rodinu. Společnost stále ještě podléhající fetiši výdělečné práce je přitom náchylná ktomu, vrámci neoliberálních myšlenkových stereotypů ostrakizovat nezaměstnané asociálně slabé jako lidi, kteří si za svou situaci mohou sami, atím jejich lidskou existenci ještě dál znehodnocovat. 2. Otevírající se nůžky mezi bohatými achudými nás staví před otázku, jakou míru nerovnosti si může dovolit demokratická společnost, aby se mohla ještě za demokratickou považovat, protože ekonomickými rozdíly je narušován základní demokratický princip rovnosti všech občanů. Právem proto označují někteří autoři nepodmíněný základní příjem jako demokratický paušál. 3. Rostoucí podřízení volených orgánů politické moci zájmům finančního kapitálu ajeho hospodářské moci vtzv. tržně konformní demokracii (Angela Merkelová) nastoluje otázku, jaká míra demokracie je vpostkapitalistické společnosti ještě možná ado jaké míry volené orgány vůbec mohou zastávat obecné zájmy. Až drasticky se tato tendence ke kardinálnímu omezení politické moci demokraticky volených or- 62 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 1/2014 gánů apodřízení funkce státu moci azájmům nadnárodních koncernů projevuje například vsoučasných jednáních otransatlantické obchodní smlouvě ainvestičním partnerství (TTIP) mezi USA aEU. 4. Deregulace aneoliberální postulát slabého státu vede kprivatizaci přírodních zdrojů ajejich využívání jako zdrojů zisku, podobně jako částí veřejného majetku aveřejných služeb (pošta, železnice, kanalizace, rozvody proudu avody), jež byly financovány zkapitálu vytvořeného daňovými poplatníky. Jejich privatizace se de facto rovná vyvlastnění jejich skutečným vlastníkům. Na výtěžku zexploatace přírodních zdrojů, jež patří všem, by se měli podílet všichni, stejně tak jako se bezplatně „podílejí“ na riziku provozu zařízení jako jsou třeba atomové elektrárny (Černobyl, Fukušima). Že to možné je, ukazuje příklad Aljašky, jejíž obyvatelé se podílejí na výtěžku ztěžby ropy na svém území. 5. Dominance hodnoty směnné nad hodnotou užitnou je dalším zcentrálních problémů, jež by byly vyřešitelné základním příjmem. Jde tu ocelou oblast neplacené práce voblasti reprodukce pracovní síly alidského rodu, péče asociální komunikace tradičně realizované především ženami. Všeobecně se má za to, že industriální společnost stojí na placené práci acelé její bohatství se vytváří prostřednictvím prodeje lidské pracovní síly na pracovním trhu. To platí ovšem jen tehdy, jestliže definici práce zúžíme pouze na ty činnosti, jež jsou prodejem člověkovy pracovní síly na trhu práce realizovány. Všechny ostatní lidské činnosti jako práce spojené sreprodukcí pracovní síly, rozením avýchovou dětí, tedy činnosti udržující lidský rod, celá oblast péče amezilidské sociální komunikace, všechny činnosti mající hodnotu užitnou, ane směnnou jako práce, definovány nejsou, atím jsou vsystému založeném na vytváření nadhodnoty námezdní prací prakticky „zneviditelněny“. Přitom by oblast práce placené bez těchto „činností“ vůbec nebyla možná, protože ipříjem získaný prodejem pracovní síly na trhu práce musí být alespoň zčásti, pokud jde omateriální apsychické přežití člověka, proměněn vhodnotu užitnou. Ve skutečnosti stojí industriální společnost na práci neplacené. Ve světovém měřítku stojí 56 miliard pracovních hodin vykonaných voblasti práce placené vůči 96 miliardám vykonaných voblasti práce neplacené. Zavedením nepodmíněného základního příjmu by se tato oblast automaticky zhodnotila vůči oblasti práce placené. Její monetarizace by ale neprobíhala prostřednictvím prodeje pracovní síly na trhu práce. Znamenala by emancipaci hodnoty užitné, orientované na uspokojování lidské potřeby, vůči hodnotě směnné, jejímž cílem je zisk. Finanční zdroje pro nepodmíněný základní příjem kdispozici jsou. Vysoká produktivita práce vytváří obrovské finanční prostředky, jež dnes nejsou žádným způsobem, třeba zvýšením daní znadměrných příjmů, přerozdělovány. Místo toho cirkulují na finančních trzích ahledají své uplatnění vpodobě investic, jež často svou orientací na krátkodobý zisk přispívají kdestrukci jak přírodních zdrojů, tak pracovních příležitostí, stejně jako sociálních infrastruktur. Další finanční zdroj představují obrovské prostředky vynakládané dnes na nejrůznější sociální podpory adávky, aniž by přitom ztratily charakter diskriminující sociální almužny pro neschopné, což by se zavedením základního příjmu pro všechny zásadně změnilo. Další finanční zdroj představuje realizace práva na podíl zvyužívání přírodních zdrojů. Zavedení nepodmíněného základního příjmu by vžádném případě neznamenalo, že by lidé přestali pracovat. Měli by ale možnost svou potřebu práce regulovat podle aLENa WagNEROvÁ 63 svých osobních potřeb bez obav, že by tím ztratili základní zajištění své existence, jak ji garantuje listina lidských práv. Že by zavedení nepodmíněného základního příjmu změnilo pozici lidí na pracovním trhu aposílilo jejich práva, přineslo do zaměstnaneckých vztahů prvek větší svobody azbavilo je tíhy obavy ze ztráty místa, je nabíledni. Představa otom, že člověk je ve své podstatě líný tvor, jehož je třeba kpráci nutit, patří ktradičním narativům industriální společnosti. Vobdobí primární akumulace kapitálu sloužil cíli legitimizovat nucený charakter práce jako jediného zdroje obživy. Ve skutečnosti ovšem šlo oto, dělbou práce vytvořit dostatek kapitálu pro rozvoj průmyslu atechniky. Práce je přitom základní potřebou člověka adůležitým elementem jeho seberealizace, jeho aktivního vztahu ke světu, vněmž žije. Ukazuje to mimo jiné množství lidí, kteří si dobrovolně volí řadu sociálních ijiných činností, jak vobdobí své pracovní produktivity vzaměstnání, tak vobdobí, kdy jim jejich materiální zajištění penzí tuto možnost otevírá. Právě zavedením nepodmíněného základního příjmu by možnost se na této společensky užitečné práci podílet výrazně vzrostla. Je ovšem třeba, aby lidé tyto často zasuté vnitřní zdroje vsobě našli anaučili se je realizovat. Vtomto smyslu je jistě třeba na zavedení nepodmíněného základního příjmu společnost rozvinutím širokého celospolečenského diskurzu osmyslu práce, vztahu mezi svobodou apovinností azměnu hodnotových orientací připravovat. Protože zavedení základního příjmu není možné bez změny paradigmatu ve smyslu obratu ke společnosti, vníž uspokojování potřeb individua je součástí směřování kobecnému blahu. Jen tak bude základní příjem znamenat další stupeň emancipace člověka ve svobodnou, zodpovědnou asvéprávnou bytost. Pravděpodobně nejlepší cestou kdosažení tohoto cíle by bylo postupné zavádění základního příjmu pro určité společenské skupiny, regiony, nebo jeho postupným zvyšováním od malých sum kvyšším až po dosažení konečné částky, která by se podle dosavadních výpočtů mohla pohybovat mezi osmi sty až tisíci Eur. Vkaždém případě je na čase, abychom se ideou nepodmíněného základního příjmu začali intenzivněji zabývat ivčeském sociálním apolitickém kontextu, tím víc, že toto téma není předem stigmatizováno jako levicové, což unás obvykle znamená diskuzi ve znamení mobilizace předsudků. Právě naopak by tento diskurz mohl— vurčité časové dimenzi— vést kpřekonání atomizace širokého spektra sociálních skupin obávajících se chudoby aspolečenského sestupu, aniž pro jeho příčiny dosud nalezly společného jmenovatele, nebo se odvážily jej pojmenovat, ajejich seskupení kolem ideje, jež je pro všechny stejně platná. Moudrá vláda by se ovšem mohla sama ideje nepodmíněného základního příjmu chopit apostupně ji začít proměňovat vzájmu obecného blaha. Autorka je novinářka, spisovatelka, překladatelka avydavatelka. Žije střídavě vSaarbrückenu avPraze.