Josef Fulka: Když ruce mluví: Gesto a znakový jazyk v dějinách západního myšlení

JOSEF FULKA: KDYŽ RUCE MLUVÍ: GESTO AZNAKOVÝ JAZYK VDĚJINÁCH ZÁPADNÍHO MYŠLENÍ Petr Kaderka Fulka, J. (2017). Když ruce mluví: Gesto aznakový jazyk vdějinách západního myšlení. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Jako pravidelný čtenář textů zoblasti humanitních asociálních věd mívám nezřídka pocit, že autoři těchto textů podávají své myšlenky zbytečně složitě aže mnohdy jednoduchá, až banální tematika se dočkává překomplikovaného vyjádření. Oto příjemněji na mě zapůsobila kniha Josefa Fulky, který se osložitých vztazích mezi znakovými jazyky agestikou aojejich reflexi vzápadním myšlení vyjadřuje srozumitelně ačtivě. Čtivost je myslím důležitou kvalitou recenzované knihy, protože díky ní může autor přitáhnout ktématu ičtenáře, kteří by jinak nebyli ochotni se prokousávat spletitým textem, jak to běžně podstupují zainteresovaní specialisté. Není to však vžádném případě kvalita jediná. Ocenit je třeba také fundovanost výkladu, myšlenkovou soudržnost aargumentativnost textu. Autor si svůj terén dobře zmapoval, předmět svého zájmu nahlíží zrůzných perspektiv anechává čtenáře, aby spolu sním sledovali postupy zdůvodňování aospravedlňování rozdílných stanovisek anásledně poměřovali jejich přesvědčivost. Vúvodní kapitole (s.9–58) autor vysvětluje svůj přístup anastiňuje kompozici knihy. Autor je filozof azvolil postup, který je pro filozofii typický, totiž pečlivou interpretaci vybraných pasáží zfilozofických děl různého období, jejich důslednou kontextualizaci arozbor tematických souvislostí. Recenzovaná kniha je vzásadě historická, avšak zvláštním způsobem. Autor podává dějiny západního myšlení ogestu aznakovém jazyku, jak je zrekonstruoval zfilozofických textů od dob antických až po polovinu 20.století (autor píše, že základní terén, na kterém se pohybuje, jsou dějiny filozofie; s.17). Svá zjištění pak citlivě konfrontuje spoznatky ze současných děl zoblasti lingvistiky znakových jazyků, resp.zoblasti výzkumu jazyka akultury Neslyšících (deaf studies), azoblasti výzkumu gest (gesture studies). Aprávě vtom spočívá ona zvláštnost autorova historického přístupu: inspirován Foucaultem píše jakési „dějiny přítomnosti“, které staví na udržovaném napětí mezi současnou perspektivou vycházející zpoznatků zmíněných oborů astudiem historických pramenů. Autor si je velmi dobře vědom metodologických úskalí, která to ssebou nese, avždy zvažuje, jaké otázky bylo možné vdané době klást ajaké distinkce byly vůbec myslitelné. Jak sám uvádí, už samotné rozlišení mezi gesty aznakovým jazykem je „veskrze moderní vynález“ (s.18) avanalyzovaných textech buď tato distinkce není vůbec přítomna, nebo má nejasnou povahu. Pro autora to je pádný důvod, proč ogestech aznakovém jazyce pojednávat společně azároveň si všímat neurčité oscilace mezi jedním adruhým. Analyzované filozofické texty autor rozdělil do dvou skupin podle toho, jak se vnich nahlíží na hluchotu. Vprvní skupině se ocitly texty autorů, kteří hluchotu chápou jako deficit.Ve druhé skupině jsou texty autorů, pro které je hluchota diferencí (odlišností). Oběma skupinám textů autor věnuje vknize samoOPEN ACCESS 102 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2019 statnou kapitolu. Po nich následují dvě kapitoly, které jsou věnovány tématu vzniku apůvodu jazyka, ato nejprve vkontextu metafyzických spekulací apoté vkontextu fenomenologické analýzy. Rozhodnutí zařadit do knihy pojednání ovzniku apůvodu jazyka vyplynulo zlátky samé. Autor ukazuje, že západní myšlení ogestech aznakovém jazyce provází odedávna dvě utkvělé představy, totiž že manuální komunikace má univerzální charakter aže je svou povahou imitativní (ikonická). Obě představy spolu úzce souvisejí, protože univerzálnost manuální komunikace bývá odvozována zimitování společně sdíleného světa. Autor dokládá stáří těchto myšlenek rozborem dvou antických textů, Platónova Kratyla aQuintilianových Základů rétoriky. Obě představy (univerzálnost aimitativnost) jsou ve filozofickém diskurzu spojovány saspektem prvotnosti, původnosti apřirozenosti. Tato tematická konstelace je důvodem, proč se úvahy ogestech objevují vpojednáních ovzniku jazyka. Autor upozorňuje na to, že sdílené představy ouniverzálnosti aimitativnosti manuální komunikace vedly myslitele krůzným závěrům: na jedné straně kpředstavě přirozené, čisté anezkažené řeči gest vpodání „urozených divochů“, na druhé straně kpředstavě primitivní komunikace duševně méněcenných lidí (s.44). Když se pak myšlenky imitativnosti chopil teologický diskurz, došlo ina otázku morálního statusu znakového jazyka ajeho uživatelů. Negativní závěr tu stojí na ničivém argumentu: je-li manuální komunikace imitativní, pak její užití uzpovědi při vyznávání se zhříchu nutně povede kreaktivaci tohoto hříchu (s.58). Vkapitole Hluchota jako deficit (s.59–108) se autor věnuje textům, které spadají pod hlavičku „deficitního paradigmatu“ vpřístupu khluchotě. Logickým východiskem tohoto přístupu je pozice slyšících. Jedině ztéto perspektivy je možné nahlížet na absenci sluchu jako na něco, co Neslyšícím fundamentálně chybí aco je třeba hodnotit jako hendikep. Autor zajímavě poukazuje na to, že stouto pozicí se spojuje řada negativních sociálních iimaginárních konstrukcí (autorem označovaných psychoanalytickým výrazem fantazmata): „protože Neslyšící neslyší, nemohou mluvit, tj.nemají přístup kjazyku, aprotože nemají přístup kjazyku, je jim upřena dimenze symbolična, ato se vším, co to ssebou nese ve vztahu sabstraktní dimenzí myšlení, společenskou interakcí, adaptibilitou, duševním zdravím ařadou dalších věcí“ (s.59–60). Rozvíjení úvah ztéto pozice pak vede ke snahám o„napravování“ hluchoty, ato buď vpodobě oralistických výchovných metod („všudypřítomný fantazmatický obraz ‚mluvícího hluchoněmého‘ jakožto cíl, kterého je třeba dosáhnout“; s.61), nebo chirurgických zákroků (kochleární implantáty). Autor vkapitole nejprve rozebírá texty Thomase Hobbese Ovnímání avnímatelném aLeviathan, vnichž se tvrdí, že Neslyšící sice jsou schopni myšlení, ale na značně omezené úrovni. Jádro kapitoly pak tvoří rozbor filozofických prací francouzského osvícenství, zejména Condillacova Pojednání opočitcích aprvní části Eseje opůvodu lidského poznání aItardova Pojednání onemocech ucha asluchu. Autor si vnich všímá především dvou figur, onichž hovoří jako o„konceptuálních dvojnících“ (s.92): neslyšícího dítěte avlčího dítěte. Sociální izolace vede vobou případech podle těchto textů kduševní amorální zaostalosti. Vkapitole je dobře ukázáno, jak pedagogická náprava závisí na dobové teorii mysli. Vkapitole Hluchota jako rozdílnost (s.109–155) se autor věnuje textům, které inklinují kchápajícímu antropologickému přístupu khluchotě akteré neobsahují OPEN ACCESS PETR KADERKA 103 myšlenku nadřazenosti slyšících nad Neslyšícími. Stejně jako vpředchozí kapitole zde autor nejprve rozebírá starší filozofický text, tentokrát Augustinův spis Oučiteli, apoté se zaměřuje na rozbor několika textů zfrancouzské filozofie 18.století. VAugustinově spise jsou podle autora podstatné dvě myšlenky: Neslyšící komunikují, tj.nejsou zcela izolováni od sociálního světa, ajejich manuální komunikace nespočívá jen vnapodobování viditelného světa (s.117). Následující rozbor textů z18.století se zaměřuje především na dvě práce: Deslogesovy Postřehy hluchoněmého aDiderotův Dopis ohluchoněmých. Pařížský vazač knih Pierre Desloges vsedmi letech ohluchl aodvacet let později se seznámil spařížskou komunitou Neslyšících asjejich jazykem (s.130). Vjeho Postřezích se již nesetkáváme se spekulativními úvahami oduševní akomunikační deprivaci sociálně izolovaného Neslyšícího, ale sobhajobou plnohodnotného duševního akomunitního života Neslyšících zpera člena této komunity. Desloges poprvé jasně poukazuje na komunitní funkci znakového jazyka arozlišuje také mezi znakovým jazykem komunity aznakovým systémem utvořeným neslyšícím dítětem vdomácím prostředí, bez kontaktu sjinými Neslyšícími (vdnešní terminologii home sign; s.131). Ukazuje, že vněkterých situacích je znakový jazyk výhodnější než jazyk mluvený. Ve své klasifikaci znaků předkládá důležitý korektiv teze oimitativnosti (ikoničnosti) znakového jazyka: nejen že ve znakovém jazyce existují různé stupně ikoničnosti, ale uživatelé znakového jazyka jsou schopni vyjádřit iideje zcela nezávislé na smyslech. Diderotův Dopis ohluchoněmých se zabývá otázkou vztahu jazyka amyšlení, konkrétně vztahu mezi pořadím idejí, jak vyvstávají vmysli, apořadím znaků vyjadřovaných vmluveném ave znakovém jazyce. Autor trefně poukazuje na experiment na podobné téma, který odvě století později provedla americká psycholožka Susan Goldin-Meadowová (2003). Samostatnou kapitolu autor věnuje otázce původu jazyka (s.156–206). Zahajuje ji rozborem Lucretiovy básně Opřírodě, vníž se podle něj nachází celý svazek témat aproblémů, které se později stanou důležitými ve filozofickém diskurzu francouzského osvícenství: kritika teorie, podle níž vznikl jazyk kreativním úsilím jednotlivce, myšlenka analogie mezi fylogenezí aontogenezí, uznání významu gest pro osvojení jazyka (s.156). Autor vtéto kapitole rozebírá druhou část Condillacova Eseje opůvodu lidského poznání aRousseauovy spisy Rozprava opůvodu nerovnosti, Esej opůvodu jazyků aEmil. Důležitým předpokladem dobového myšlení opůvodu jazyka je podle autora „předpoklad jazykového auniverzálně srozumitelného charakteru gestikulace, bez předem dané konvence“ (s.172; zdůraznění voriginále). Tento předpoklad pomáhá překonat paradox „vyvstávání významu akonvence tam, kde předtím nic takového neexistovalo“ (s.170). UCondillaca se tento předpoklad spojuje smoderní myšlenkou sdílené pozornosti jako podmínky rozvoje jazyka (autor zde upozorňuje na souvislost sTomasellovou teorií vzniku jazyka; viz Tomasello, 2008). Rousseau své úvahy opůvodu jazyka odvíjí od myšlenky jazykového instinktu, tedy „lidské jazykové schopnosti jako takové“ (s.181). Na počátku je podle Rousseaua přirozený křik apřirozená gesta, tedy vyjadřovací modality, které nepředpokládají konvenci. Později vzniká potřeba abstraktnějšího vyjadřování atím dochází ike konvencionalizaci výrazových prostředků. URousseaua se tento pokrok týká pouze vokálních prostředků, nikoli gest. Rousseauovo vysvětlení pro tento vývoj je zdánlivě prosté: člověk je především bytostí vášní apro tento typ komunikace se OPEN ACCESS 104 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2019 lépe hodí vokální vyjadřování (s.188). Podstatné je, že pro Rousseaua je jazykový instinkt primární aže se principiálně neváže na žádné konkrétní tělesné orgány („kdyby mu [= člověku] příslušné orgány scházely, využil by pro stejný cíl jiné“; Rousseau, cit.na s.188). Ke kapitole opůvodu jazyka autor přidává ještě jednu samostatnou kapitolu, věnovanou dílu Merleau-Pontyho (s.207–233; sverzí této kapitoly se mohli čtenáři tohoto časopisu seznámit již dříve; viz Fulka, 2017). Na rozdíl od kapitoly předchozí, která se věnovala spekulativním teoriím vzniku jazyka zobdobí francouzského osvícenství, se tato kapitola zaměřuje na problém vzniku jazyka ve fenomenologickém pojetí, tj.vpojetí odvozeném zanalýzy lidského vnímání alidského pobývání ve světě. Autor rozebírá kapitolu Tělo jako výraz afenomén mluvy zMerleau-Pontyho knihy Fenomenologie vnímání. Zatímco uosvícenců jsme byli svědky jakési „metafyzické anatomie“ (s.207) čili rozebírání lidského vnímání na jednotlivé počitky jednotlivých smyslů, uMerleau-Pontyho máme co do činění sholistickým přístupem kvnímání, vjehož základech je „žitá zkušenost“ vnímajícího subjektu (člověka zmasa akostí žijícího ve světě sdalšími lidmi). Merleau-Ponty podává podle Fulky zajímavou ainovativní reflexi vztahu gesta ajazyka. Podíváme-li se na věc zhlediska utváření intersubjektivity, stojí gesto na samém počátku tohoto procesu. Porozumění gestům totiž nevyžaduje podle Merleau-Pontyho předběžnou konvenci, spočívá vsituovaném zakoušení druhého jako sebe sama: „Komunikace či rozumění gestům se dostavuje skrze vzájemnost mých intencí agest druhého, mých gest aintencí rozpoznatelných vchování druhého. […] Gesto, jehož jsem svědkem, vnáznacích načrtává intencionální předmět. Když se schopnosti mého těla tomuto předmětu přizpůsobí akryjí se sním, stane se tento předmět aktuální ajá mu plně rozumím.“ (Merleau-Ponty, 2013, s.235–236). Každá promluva pak má vtomto smyslu gestický rozměr, který je dán situovaností mluvení. J.Fulka připomíná, že Merleau-Pontyho fenomenologie vtělené subjektivity měla velký vliv na gesture studies, aodkazuje na klíčový text tohoto oboru, Streeckovu knihu Gesturecraft: The Manu-Facture of Meaning (2009). Knihu uzavírá stručný Závěr (s.234–237), ve kterém autor shrnuje základní premisy studie. Uzavírá vyznáním, ve kterém explicitně formuluje to, co vyzařuje téměř zkaždé strany textu: J.Fulka si přeje svou knihou „přispět kemancipaci minority sfascinujícím jazykem akulturou“ (s.237). Kniha cílí na široké spektrum čtenářů ati ji mohou číst srůzným prospěchem. Čtenáři se zázemím ve výzkumu gest načerpají základní poznatky oznakovém jazyce. Čtenáři se zázemím vlingvistice znakových jazyků, resp.ve výzkumu jazyka akultury Neslyšících si mohou se zájmem přečíst interpretace některých kanonických filozofických textů apoučit se odlouhých dějinách myšlenky kontinuity mezi gesty aznakovým jazykem. Filozofy nepochybně zaujmou metodologické reflexe kfilozofii dějin. Pedagogy zas může zajímat spojitost pedagogické praxe sdobovou filozofií ainspirativní pro ně může být také emancipační myšlenka. Recenzovaná kniha je vtomto ohledu až nečekaně mnohovrstevná. Zároveň umožňuje jak čtení zodstupu, tak čtení zblízka: čtenáři mohou snadno sledovat pouze hlavní argumentační kontury knihy, dívat se na věc jakoby zvýšky, nebo sestoupit níže aprohlédnout si vše detailně. Kniha udivuje množstvím podrobností, které kjednotlivým dílčím tématům nabízí. OPEN ACCESS PETR KADERKA 105 Navzdory autorovu jasnému výkladovému stylu čekají na čtenáře tři překážky, které musí na cestě za porozuměním překonat. První znich souvisí soním úctyhodným množstvím detailních informací, které kniha poskytuje. Jsou zvelké části uloženy do poznámek pod čarou. Těch je vknize přes pět set. Nejedná se přitom jen okrátké odkazy na literaturu; mezi poznámkami jsou idlouhé komentáře, citáty nebo doprovodné myšlenky, znichž některé zaplňují ivíce než polovinu tiskové strany. Čtenáři tak jsou poměrně často vytrháváni ze souvislého čtení. Druhá překážka je diskutabilní amůže být čtenáři prožívána různě. Týká se nároků na čtenářskou paměť. Vknize se objevuje značné množství jmen atitulů textů aprůběžně se na ně odkazuje. Aby člověk neztratil nit, musí si je pamatovat. Čtenářům sdobrou pamětí to samozřejmě nebude činit žádné potíže; ti ostatní si budou muset vypomoct jmenným rejstříkem apříslušné pasáže podle něj vyhledávat (fakt, že kniha má jen jmenný rejstřík, anikoli věcný, považuji za nedostatek). Třetí překážka je zásadní, ale zároveň neodstranitelná: souvisí svariabilitou ústředních pojmů jazyk agesto. Výrazem jazyk ivýrazem gesto se vtextu označují nejrůznější pojmy, které spolu sice souvisejí, ale někdy toho mají společného jen málo. Stím se však čtenáři musejí smířit. Vknize se probírají texty zrůzných období od různých autorů asémantický rozptyl ústředních termínů je tím zkrátka dán. Na závěr se pokusím zodpovědět otázku, jaký je přínos knihy. Kniha přesvědčivě ukazuje, že 18.století ve Francii je přelomovým obdobím zhlediska úvah omanuální komunikaci. Vykrystalizovaly tu dva rozdílné přístupy khluchotě, které se liší svými morálně-politickými pozicemi. Na jedné straně je „etnocentrický“ přístup slyšících, kteří hluchotu vidí jako deficit aNeslyšící jako hendikepované. Na straně druhé je „antropologický“ přístup, který na hluchotu nahlíží jako na jinakost ana Neslyšící jako na komunitu se svébytným jazykem akulturou. Kniha nabízí řadu vynikajících interpretací důležitých textů reprezentujících oba přístupy ataké množství subtilních úvah nad filozofickými reflexemi historických pramenů. Vneposlední řadě kniha představuje bohatý zdroj inspirace pro výzkumníky. Empiricky zaměření badatelé tu získají nejeden podnět pro další výzkum. Uvedu pro ilustraci příklad. Kniha ukazuje, jak se po staletí ogestech aznakovém jazyce uvažovalo spojitě. Když v60.letech 20.století William Stokoe prokázal, že znakový jazyk Neslyšících je jazyk jako každý jiný, došlo tím kvytvoření jasné distinkce mezi gesty amanuálními znaky znakového jazyka. Dnes je lingvistika znakového jazyka etablovaným oborem, atak si můžeme dovolit položit následující otázky. Jsou-li gesta nedílnou součástí každého jazyka, jak se dnes běžně uvádí, existují gesta také ve znakovém jazyce? Pokud ano, jakou mají povahu ajakou úlohu plní? Jak se gestikuluje ve znakovém jazyce? Zdá se, že na jasnou azevrubnou odpověď na tyto otázky stále ještě čekáme (srov.Özyürek, 2012). LITERATURA Fulka, J. (2017). Ruce asvět: Merleau-Ponty, gesto aznakový jazyk. Studie zaplikované lingvistiky / Studies in Applied Linguistics, 8(1), 43–52. Goldin-Meadow, S. (2003). The Resilience of Language: What Gesture Creation in Deaf Children Can Tell Us About How All Children Learn Language. New York, NY: Psychology Press. OPEN ACCESS 106 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2019 Merleau-Ponty, M. (2013). Fenomenologie vnímání. Praha: OIKOYMENH. Özyürek, A. (2012). Gesture. In R.Pfau, M.Steinbach & B.Woll (Eds.), Sign Language: An International Handbook (s.626–646). Berlin: De Gruyter Mouton. Streeck, J. (2009). Gesturecraft: The Manu-Facture of Meaning. Amsterdam: John Benjamins. Tomasello, M. (2008). Origins of Human Communication. Cambridge, MA: The MIT Press. Petr Kaderka | Ústav pro jazyk český AVČR <[email protected]> OPEN ACCESS