Konflikt arcibiskupa Arnošta z Pardubic se svatojiřským klášterem v Praze

Konflikt arcibiskupa Arnošta zPardubic se svatojiřským klášterem vPraze* Karel Pacovský CONFLICT BETWEEN ARCHBISHOP ARNOŠT OF PARDUBICE AND ST. GEORGE’S ABBEY IN PRAGUE The paper examines aseveral-year discord of Arnošt of Pardubice, the first archbishop of Prague, with the Benedictine nuns of St.George’s abbey at Prague Castle led by their Abbess Agnes. The conflict, which culminated in an interdict imposed on the abbey, could only be reconciled after the intervention of Emperor Charles IV in 1355. The author gathers all available information on these events and evaluates their consequences for the convent. KEYWORDS: Arnošt of Pardubice; St.George’s Convent in Prague; Convent of the Holy Spirit in Prague; Benedictine nuns; archbishop of Prague; ecclesiastical censure; Emperor Charles IV Polovina 14.století znamenala pro benediktinky vČechách ana Moravě nemalý zlom. Na jedné straně došlo ve čtyřicátých letech ke zdvojnásobení počtu jejich řeholních domů, když krátce po sobě ke dvěma stávajícím opatstvím na Pražském hradě avseveročeských Teplicích přibyly fundace na Starém Městě pražském avmoravské Pustiměři.1 Na straně druhé se po nástupu pražského arcibiskupa Arnošta zPardubic začaly „těšit“ zvýšenému dohledu nového ordináře, ato zřejmě vmíře do té doby neobvyklé. Klášter sv.Jiří sice vždy spadal pod duchovní pravomoc pražských biskupů apřirozeně snimi udržoval blízké vztahy, přesto zdochovaných pramenů nejsou známy žádné dřívější biskupské zásahy do vnitřních poměrů vkomunitě.2 Zdá se, že spíše než biskupové (kteří se sami teprve od konce 12.století azejména vprůběhu 13.století postupně emancipovali zpozice knížecích kaplanů)3 mívali dosud na život pražských benediktinek zásadnější vliv čeští panovníci, kteří klášter pojímali * Tato práce byla podpořena programem Univerzitní výzkumná centra Univerzity Karlovy č. UNCE/HUM/016 avznikla vrámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2021— 260 554, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1 Pavel VLČEK— Petr SOMMER— Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s.534, 671–672; Dušan FOLTÝN akol., Encyklopedie moravských aslezských klášterů, Praha 2005, s.627–631. 2 Takový pokus je však doložen vpřípadě břevnovského opata vroce 1338, který chtěl klášter podřídit svému dohledu. Věc musel rozsoudit papež Benedikt XII., kněmuž se abatyše skonventem odvolala. Národní archiv vPraze (dále NA), Archivy zrušených klášterů (dále AZK), Řád benediktinů (dále ŘB) sv.Jiří, inv. č.231. Biskup Jan IV. zDražic do tohoto významného kompetenčního sporu mezi kláštery ve své diecézi patrně vůbec nezasáhl. 3 Josef ŽEMLIČKA, Spor Přemysla Otakara I. spražským biskupem Ondřejem, Československý časopis historický 29, 1981, č.5, s.704–730, zde s.707–708; Robert ANTONÍN akol., Čtvrtý lateránský koncil ačeské země ve 13.a14.století, Praha 2020, s.30, 47, 345–246. OPEN ACCESS KaREL PaCOVSKý 57 jako součást královské domény ijako svou rodovou fundaci.4 Konflikt se každopádně stal důležitým milníkem vdlouhodobějším procesu upevňování autority pražského (arci)biskupství nad klášterem. Arnošt zPardubic jistě chápal jako svůj životní úkol dát nově osamostatněné české církevní provincii pevný řád, aby zabezpečil její další příznivý rozvoj. Kvalitní chod církevní správy měly zajistit nově sepsané normy, zejména provinciální statuta zroku 1349, vnichž je jeden oddíl věnován také řeholní kázni. Klášterní představení podle něj mají dohlížet na to, aby řeholníci ařeholnice žili takovým způsobem života, který odpovídá jejich stavu.5 Pořádek se však arcibiskup snažil zavádět či upevňovat nejen obecnými výnosy, ale vtěch církevních institucích, na něž měl přímý vliv, činil ikonkrétní opatření. Roku 1349 vydal nová statuta pro olomouckou kapitulu anásledujícího roku ipro svatovítskou kapitulu vPraze.6 Zlet 1354 a1355 pak pocházejí Arnoštova statuta pro staroboleslavskou kapitulu akapitulu usv. Jiljí vPraze.7 Jako „strážce řeholní disciplíny“8 se pustil také do vizitací klášterů benediktinů aaugustiniánů kanovníků, které na rozdíl od klášterů tzv.eximovaných řádů spadaly do jeho pravomoci jakožto diecézního biskupa.9 Nástup dosavadního svatovítského děkana Arnošta do čela české církve vroce 1343 nepředstavoval jedinou významnou personální změnu těchto let. Dne 9.dubna 1345 zemřela svatojiřská abatyše Žofie zPětichvost,10 spravující klášter od dvacátých let 14.století, anovou abatyší byla zvolena jistá Anežka. Vliteratuře bývá chybně označována přídomkem „zVřešťova“, ale zdobových pramenů není ojejím původu nic známo.11 Snad je totožná spodpřevorkou Anežkou zmiňovanou k1.září 1328 vužším 4 Vroce 1055 Spytihněv II. vyhnal abatyši, která upadla do nemilosti, zČech: Bertold BRETHOLZ (ed.), Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH SS rer. Germ. NS II, Berlin 1923. Roku 1253 nařídil Václav I. řeholnicím opustit klášter, aby jej využil jako skladiště potravin kvůli hrozícímu vpádu Tatarů: Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, in: Josef EMLER (ed.), Fontes rerum Bohemicarum II, Praha 1874, s.291. Přemysl Otakar II. vroce 1271 zdůvodnil konfirmaci klášterních výsad svou povinností „ecclesias, precipue nostro subiectas dominio, defendere ac prospere gubernare“: NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.212; Jindřich ŠEBÁNEK— Sáša DUŠKOVÁ (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/2, Praha 1981, č.644, s.270. 5 Jaroslav V.POLC— Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Pražské synody akoncily předhusitské doby, Praha 2002, s.138–139: „[…] vitam et conversationem exhibeant ac habitum deferant regularem.“ 6 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Arnošt zPardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce, Praha 2008, s.64. 7 Tamtéž, s.76. 8 Ferdinand TADRA (ed.), Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest von Pardubic, Wien 1880, s.320: „nos […] regularis discipline custodes.“ 9 Jan Kapistrán VYSKOČIL, Arnošt zPardubic ajeho doba, Praha 1947, s.371–374; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Osobnost Arnošta zPardubic, in: Lenka Bobková— Ryszard Gładkiewicz— Petr Vorel (edd.), Arnošt zPardubic (1297–1364). Osobnost— okruh— dědictví = postać— środowisko— dziedzictwo, Wrocław— Praha— Pardubice 2005, s.23–42, zde s.32–33; TÁŽ, Arnošt, s.287. 10 Národní knihovna České republiky (dále NK), XIII E14e, fol.3v. 11 Lze snad jen předpokládat, že pocházela ze šlechtické či patricijské rodiny. Přídomek „zVřešťova“ ve spojení sjejím jménem poprvé užil Jan Florián Hammerschmidt, který 58 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 vedení konventu vedle abatyše Žofie, převorky Kateřiny akustodky Ludmily.12 Jen orok později se pak po smrti Jana Lucemburského 26.srpna 1346 vlády nad Českým královstvím ujal jeho syn Karel. Zatímco vztahy někdejšího biskupa Jana IV. zDražic aabatyše Žofie zPětichvost byly nejspíše bezproblémové,13 jejich nástupci se nevyhnuli otevřené konfrontaci. Konflikt mezi Arnoštem zPardubic aAnežkou poznamenal celou první polovinu padesátých let 14.století. Aby si arcibiskup vynutil poslušnost, neúspěšně se pokusil osesazení abatyše azačátkem roku 1351 uvalil na klášter interdikt. Benediktinky se však jeho zásahům bránily, žalovaly ho upapežské kurie apo táhlých sporech se obě strany nakonec nechaly smířit až před samotným císařem vříjnu 1355. Do literatury tyto události poprvé uvedl až Václav Vladivoj Tomek na základě údajů císařské smírčí listiny z29.října 1355.14 Autor staršího zpracování dějin svatojiřského kláštera zroku 1715, historik Jan Florián Hammerschmidt, otéto listině apotažmo celé kauze zcela pomlčel. Místo toho vytvořil značně přikrášlený obraz abatyše Anežky spravující klášter vdobách zlaté vlády Karla IV., od něhož údajně přijala nebývalé výsady jako knížecí titul nebo právo korunovat české královny.15 Možná se zdráhal kalit pověst kláštera, kjehož oslavě chtěl naopak přispět, spíše mu ale tato listina vůbec nebyla známa.16 tuto abatyši (zemřela roku 1358) nejspíše mylně ztotožnil sřeholnicí Anežkou zVřešťova (Agnes de Wrzyessczow), připomínanou vlistině z29.března 1378 (NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.276); srov.Joannes Florianus HAMMERSCHMIDT, Historia in qua primaeva fundatio et institutio regiorum ac antiquissimorum monasteriorum S.Georgii in castro Pragensi, S.Spiritus vulgo ad Misericordias Dei in antiqua Urbe Pragensi […] recensentur, Praha, Wolffgang Wickhart, 1715, s.95. 12 NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.241. 13 Žofie řešila ještě 15.května 1340 prodej klášterního platu vplné součinnosti sbiskupem („de prefati domini episcopi et nostra unanimi voluntate“), viz Ferdinand TADRA (ed.), Sum ma Gerhardi. Ein Formelbuch aus der Zeit des Königs Johann von Böhmen (c.1336–1345), Wien 1882, č.185, s.517. 14 NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.249; Bedřich MENDL (ed.), Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále RBM) VI, Praha 1928, č.156, s.90–91; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy III, Praha 1875, s.250. Zněj pak vycházejí např.František EKERT, Posvátná místa král. hl. města Prahy I, Praha 1883, s.81–82; Václav CHALOUPECKÝ, Arnošt zPardubic. První arcibiskup pražský (1346–1364), Praha 1946, s.126–127. 15 To bylo nedávno vyvráceno, viz Karel PACOVSKÝ, Úloha svatojiřských abatyší při korunovacích českých královen, Folia Historica Bohemica 32, 2017, č.1–2, s.151–178, zde s.152 a156. KHammerschmidtovu vztahu křeholní historiografii viz Kateřina BOBKOVÁVALEN TOVÁ— Jarmila KAŠPÁRKOVÁ (edd.), Historiam scribere. Řádová historiografie raného novověku II. Biografický slovník, Praha— Olomouc 2018, s.319–322. 16 Své dílo Hammerschmidt dedikoval abatyši Heleně Františce Pieroni, která mu umožnila studium svatojiřského archivu. Je však možné, že pouze té části, kterou zachycuje nejstarší inventář klášterních „privilegií anadání“ zroku 1692, jejž tato abatyše nechala sestavit krátce po nástupu do úřadu. Helenin inventář totiž tuto listinu (stejně jako jiné méně významné listiny) neuvádí, viz NK, XVII E48, ff. 2r–4v. Smírčí listinu nezmiňuje ani anonymní německá klášterní kronika dokončená roku 1766, která také zřejmě čerpala pouze zklášterních privilegií zaznamenaných inventářem aoslavnou charakteristiku Anežky přebírá od Hammerschmidta, viz NK, XVI B 2/1, fol.219v. OPEN ACCESS KaREL PaCOVSKý 59 Breviář abatyše Anežky zpoloviny 14.století. Zdobená iniciála zobrazuje klášterního patrona sv.Jiří, triumfujícího nad drakem. Zlaté písmeno Ana okrajích strany upomíná na jméno majitelky rukopisu. Národní knihovna České republiky, XIII E14e, fol.429v. 60 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 Podrobněji se konfliktem zabýval Arnoštův pozdější životopisec Jan Kapistrán Vyskočil, který pro něj nalezl několik dosud opomíjených pramenů varcibiskupské formulářové sbírce.17 Třebaže se totiž mnohé listiny týkající se sporu nedochovaly, znění některých znich bylo arcibiskupskou kanceláří alespoň částečně použito jako vzor pro případné další obdobné písemnosti. Nové významné poznatky pak přinesla Zdeňka Hledíková. Celý konflikt coby příklad jednoho „znejúpornějších Arnoštových sporů“ vrámci konsolidace acentralizace pražské arcidiecéze důkladně vylíčila ve vlastním podání jeho životní dráhy.18 Votázce příčin sporu však pracovala snepodloženou— byť zároveň těžko vyvratitelnou— domněnkou oúpadku postavení ivnitřního života kláštera po skončení éry výjimečné abatyše Kunhuty Přemyslovny (1302–1321), stejně jako sneméně problematickým předpokladem přiměřenosti arcibiskupových zásahů. Podle její hypotézy byly za vyhrocení konfliktu odpovědné řeholnice se svou „nostalgií po starých časech svatojiřské výjimečnosti“. Zvláště hrdá abatyše Anežka prý velmi nelibě nesla pokles prestiže kdysi tak významného kláštera, což ovšem Z.Hledíková dokládá mylným tvrzením, že abatyši měla být nově sepsaným Karlovým korunovačním řádem odepřena tradiční účast na korunovacích českých královen.19 Jenže vtomto předpisu se naopak zmínka oabatyši při obřadu objevuje úplně poprvé.20 Pokud měl interdikt nad klášterem skorunovacemi nějakou souvislost, pak asi jen vjeho dopadu na korunovaci Anny Svídnické 28.července 1353, kdy si lze přítomnost exkomunikované abatyše po boku arcibiskupa představit jen těžko.21 Oproti uvedeným pracím se předkládaná studie pokouší pojednávané události uchopit— nakolik to vzhledem kjednostranně zaměřeným svědectvím arcibiskupské kanceláře lze— zperspektivy svatojiřského kláštera. Zohledněny jsou zde proto iprameny, které zůstaly stranou dosavadního bádání, jelikož se sporu na první pohled netýkají (zejména pamětní kniha svatojiřských kanovníků či svatovítská kapitulní statuta). PRŮBĚH KONFLIKTU První ohlasy napjaté situace se dají podle Hledíkové sledovat od začátku roku 1350,22 když 3.února 1350 společně požádaly dva české kláštery benediktinek— vTeplicích ana Pražském hradě— papeže Klimenta VI. opotvrzení starých privilegií, svobod aexempcí ataké opřidělení tzv.konservátorů, kteří měli chránit jejich práva před všemi narušiteli.23 Svatojiřské abatyši ajejímu konventu papež určil 2.března 1350 17 J.K.VYSKOČIL, Arnošt, s.372–373. 18 Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.86–89. 19 Tamtéž, s.87. 20 Srov.Jiří KUTHAN— Miroslav ŠMIED (edd.), Korunovační řád českých králů, Praha 2009, s.258–261. 21 K.PACOVSKÝ, Úloha svatojiřských abatyší, s.157. 22 Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.87. 23 Ladislav KLICMAN (ed.), Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (dále MVB) I, Praha 1903, č.1228, s.660–661. Ofunkci konservátora jako ochránce práv některé církevní instituce či osoby obecně Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.323. OPEN ACCESS KaREL PaCOVSKý 61 na pět let za konservátory lubušského biskupa, pasovského probošta aboleslavského arcijáhna.24 Následně zvláštní listinou z19.dubna na žádost abatyše akonventu potvrdil klášteru všechny jeho svobody avýsady.25 Orok později, 7.července 1351, ale papež pro svatojiřský klášter zneznámých důvodů jmenoval jiné tři konservátory, totiž mohučského arcibiskupa, děkana pražské kapituly asakristána avignonského kostela.26 To však již byl na klášter ze strany pražského arcibiskupa uvalen interdikt, vyhlášený nejpozději na jaře 1351.27 Jelikož se Arnošt jako hlavní mluvčí královského poselstva kpapeži od konce roku 1350 do března 1351 zdržoval mimo Prahu,28 je asi nejpravděpodobnější vyhlášení interdiktu nad klášterem klást do období po jeho návratu zAvignonu mezi březen akvěten 1351. Události, které vedly ktakovému vyhrocení sporu, nelze přesněji datovat, ale jeho hlavní záminkou se nepochybně staly výsledky vizitace konventu, kterou Arnošt předtím vykonal. Ztoho, jak celou věc zpětně popisoval, vyplývá, že se jako svědomitý správce svěřených duší rozhodl vsouladu se svým pastýřským úkolem (ex officio pastorali nobis iniuncto) klášter sv.Jiří vizitovat, patrně přímo osobně, aby přivedl knápravě všechny nešvary (excessus) hodné nápravy. Se svými reformními snahami však vklášteře narazil na odpor abatyše iostatních řeholnic. Arnoštovy rady si nechtěly vzít ksrdci, dokonce pohrdly iotcovskými napomenutími (paternis monitis), anakonec se odmítly řídit ijeho nařízeními (snad se těmito mandatis mínily jinde připomínané konstituce). Pro tuto vzpouru na klášter uvalil interdikt avšechny jeho členky exkomunikoval.29 Vzhledem ktomu, že se většina pramenů ktéto kauze zachovala pouze ve formulářové sbírce bez uvedení konkrétních dat, není jasná přesná chronologie všech těchto událostí azejména kcírkevním trestům arcibiskup patrně nepřikročil najednou, jak by se ztohoto líčení mohlo zdát, ale uchyloval se knim postupně. Je zřejmé, že vpozadí celého konfliktu stály protichůdné pohledy arcibiskupa aabatyše na rozsah vlastních kompetencí. To, co si arcibiskup vykládal jako zodpovědný dohled nad řeholním domem ve vlastní jurisdikci, chápaly řeholnice jako nepatřičné vměšování do svých vnitřních záležitostí. Arcibiskup vyžadoval ze strany kláštera ajeho představené poslušnost, jenže Anežka se mu podřídit odmítala aArnoštovým zásahům se bránila. Zdá se, že se arcibiskup opravdu snažil změnit některé 24 MVB I, č.1231, s.661. 25 NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.242: „[…] vestris iustis postulacionibus grato concurrentes assensu omnes libertates et immunitates […] confirmamus et presentis scripti patrocinio com munimus.“ Text listiny vzhledem ke své šablonovité formě bohužel neumožňuje bližší poznání okolností jejího vzniku. 26 MVB I, č.1355, s.710. 27 Podle listiny z13.května 1354 trval interdikt již přes tři roky. Jana ZACHOVÁ (ed.), RBM V/4, Praha 2004, č.1847, s.813: „Quamvis interdictum ecclesiasticum per nos iam dudum in monasterio s. Georgii in castro Prag. certis ex causis positum atribus annis aera ultra continue, inviolabiliter et inconcusse usque ad dominicam, qua cantatum fuit Jubilate deo nuper preterita […].“ Srov.Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.87. 28 Tamtéž, s.75. 29 F.TADRA (ed.), Cancellaria Arnesti, s.384–386. 62 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 zažité pořádky na úkor nezávislosti konventu. Největší odpor nejspíše vyvolal arcibiskupův pokus vnutit klášteru zvláštní konstituce (constituciones), kterými se měla komunita benediktinek nad rámec řehole řídit, jak naznačuje již zmíněná smírčí listina z29.října 1355.30 Ostatně problematické mohlo pro svatojiřský klášter být již ustanovení nových statut metropolitní kapituly z18.listopadu 1350,31 podle nějž měli být lidé příslušející ke klášteru (svýjimkou řeholnic samotných) svátostně zaopatřováni výhradně svatovítským farářem nebo jeho pověřencem,32 nikoli tedy klérem klášterního kostela (svatojiřskými kanovníky), jak tomu bylo doposud.33 Arcibiskup se nejpozději roku 1352 pokusil abatyši Anežku suspendovat.34 Prohlásil ji za sesazenou asvatojiřské benediktinky si měly zvolit novou představenou. Kjeho nemilému překvapení se však konvent kvolbě nové abatyše neodhodlal. Ke svatojiřským benediktinkám proto vyslal svého kancléře Bohutu zKladna amistra Štěpána zUherčic svýzvou, aby si do určeného termínu samy zvolily vhodnou abatyši, jinak jim měla být určena shora.35 Žádná nová abatyše však ani poté zvolena či dosazena nebyla. Svatojiřské benediktinky se tak ve sporu postavily za stávající abatyši Anežku aarcibiskupovým pokusům ojejí sesazení vytrvale vzdorovaly. Je možné, že až tento kolektivní odpor arcibiskupa přiměl kvyhlášení interdiktu nad 30 NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.249; RBM VI, s.91: „Et prefatus archiepiscopus paratus est et promisit maiestati nostre omnes suas constituciones, quas ultra regulam sancti Benedicti in prefato monasterio sancti Georgii auctoritate sua decrevit, nostro consilio et iuxta deliberacionem nostram moderari, interpretari et declarare seu omnino tollere iuxta, quod sibi duxerimus consulendum.“ Formulace naznačuje, že se řeholnice odmítaly vklášteře řídit jinými, zvnějšku určenými pravidly než samotnou Benediktovou řeholí. 31 Knim podrobněji J.K.VYSKOČIL, Arnošt, s.308–321; Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.158–161. 32 Antonín PODLAHA (ed.), Statuta metropolitanae ecclesiae Pragensis anno 1350 conscripta, Praha 1905, s.36: „Tumbarius sancti Adalberti, qui et plebanus dicitur, omnibus tam clericis quam laicis intra muros castri Pragensis moram trahentibus per se vel ex causa rationabili et necessaria, ubi scilicet per se non posset, in quo ipsius oneramus conscientiam, per alium ministrat ecclesiastica sacramenta, sanctimonialibus sancti Georgii dumtaxat exceptis, quibus per dioecesim aliqua persona sui ordinis et aetatis provectae, annue deputatur, quae ipsis, cum est opus, ea ministrat, familia etiam ipsius monasterii sexus utriusque omnia sacramenta adicto tumbario vel ex causa, ut supra praemittitur, comissario eius recipit, quamvis apud ipsum monasterium de consuetudine consueverit sepeliri.“ 33 Tak to alespoň vysvítá zpamětní knihy svatojiřských kanovníků (tzv.Fragmentum praebendarum), napsané někdy mezi lety 1355 a1357; NK, XIII A2, fol.5ra a7r. Text rukopisu vydal Gelasius DOBNER (ed.), Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita VI, Praha 1785, s.334–374; viz též Karel PACOVSKÝ, Fragmentum praebendarum. Komentovaná kritická edice apřeklad rukopisu svatojiřských kanovníků ze 14.století, diplomová práce, Ústav řeckých alatinských studií FF UK, Praha 2018. 34 Na konci tohoto roku totiž nejspíše zemřel arcibiskupský kancléř Bohuta, který měl záležitost vyřizovat, viz Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa vdobě předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze, Praha 1971, s.117; dne 2.března 1353 je již Bohuta připomínán jako zemřelý. Jan Bedřich NOVÁK (ed.), MVB II, Praha 1907, č.25, s.12. 35 F.TADRA (ed.), Cancellaria Arnesti, s.337–338. OPEN ACCESS KaREL PaCOVSKý 63 klášterem ikexkomunikaci všech řeholnic. Ktomu, jak již bylo zmíněno, muselo dojít před květnem 1351, takže bychom pokus oAnežčino sesazení ajemu předcházející vizitaci kláštera mohli klást nejpozději na počátek roku 1351 (snad až po Arnoštově návratu od papežské kurie vbřeznu 1351, nebo ještě před jeho odjezdem na konci roku 1350).36 Během probíhajícího sporu dále arcibiskup pohrozil exkomunikací všem církevním osobám, ať už světského nebo řeholního stavu, pokud by jakoukoli radou či pomocí podpořily svatojiřské benediktinky ve vzpouře proti jejich ordináři ařeholním ustanovením (in rebellione nostra et contra regularia instituta). Aby se nikdo nemohl vymlouvat na neznalost věci, nechal toto napomenutí přibít na dveře katedrálního iklášterního kostela azanést do register.37 Svatojiřské benediktinky tedy zjevně nezůstávaly ve svém zápasu osamoceny amohly počítat alespoň stichou solidaritou některých pražských kleriků. Ostatně bez jakékoli vnější podpory by těžko dokázaly arcibiskupovi tak dlouho vzdorovat. Anežka přitom již poměrně brzy navázala spojení spapežskou kurií vAvignonu. Dne 1.srpna 1352 abatyše ajejí dvě spolusestry (Markéta, dcera Václava zLoučně, aJanafecta), třebaže exkomunikované svým diecézním biskupem, pro sebe získaly plnomocné odpustky pro případ smrti. Tytéž odpustky byly toho dne uděleny ijisté Juditě zLipoltic arytíři Vackovi zKopidlna sjeho manželkou Ofkou.38 Nepochybně se jednalo oskupinu přátelsky či pokrevně spřízněnou se zjevnou vazbou na pražské benediktinky.39 Kvůli svému vzdoru vůči arcibiskupovi auvaleným církevním trestům se tyto osoby snad mohly obávat, že by vpřípadě své smrti nemusely být řádně svátostně zaopatřeny. Následné úmrtí zmíněného Vacka zKopidlna pak spor ještě vyostřilo. Rytíř Vacek měl totiž vdoživotním užívání jisté klášterní statky, které se po jeho smrti vrátily zpět klášteru. Abatyše Anežka je pak chtěla bez svolení aproti vůli arcibiskupa opět dlouhodobě svěřit někomu jinému. Arnošt takové nakládání sklášterními majetky považoval za nerozumné azakazoval ho ijiným klášterům.40 Navíc nestrpěl samostatné počínání abatyše, které vtomto případě nemuselo být zcela standardní.41 Vzhledem ktak napjatým vztahům by ale abatyšina snaha odorozumění sarcibiskupem těžko měla naději na úspěch. Arcibiskup proto pověřil pražského kanovníka 36 Srov.Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.75 a87–88. 37 F.TADRA (ed.), Cancellaria Arnesti, s.316–317. 38 MVB I, č.1519–1523, s.779. 39 Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.287. 40 Např.vbřevnovském klášteře po vizitaci 10.října 1357. Ferdinand MENČÍK (ed.), Několik statutů anařízení arcibiskupů pražských Arnošta aJana I. (1355–1377), Praha 1882, s.12–13: „[…] concessiones bonorum immobilium monasterii ad vitam seu ad longum tempus de cetero fieri inhibemus.“ 41 Souhlas biskupa alespoň pro větší majetkové transakce je doložen uřady Anežčiných předchůdkyň, namátkou uŽofie roku 1340: F.TADRA (ed.), Summa Gerhardi, č.185, s.517, Kunhuty roku 1305: NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.219; Josef EMLER (ed.), RBM II, Praha 1882, č.2064, s.890–891, Anny roku 1293: Eduard ŠEBESTA, Nově nalezený zlomek formuláře biskupa Tobiáše zBechyně, Praha 1905, č.6, s.28–29, nebo Judity roku 1281: NA, AZK, ŘB sv.Jiří, inv. č.213; RBM II, č.1233, s.532–533. 64 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 Mikuláše Donatova avikáře pražského scholastika Dobroslava, aby Anežce vjejím úmyslu zabránili. Ze znění pověření je ovšem zřejmé, že již příliš nedoufal, že by se Anežka umoudřila. On sám ji za abatyši neuznával (que se pro abbatissa dicti monasterii gerit) aapeloval na převorku aostatní řeholnice, aby alespoň ony jménem konventu kAnežčině jednání nepřipojily svůj souhlas.42 Do průběhu sporu hůře zařaditelné je Arnoštovo rozhodnutí ovizitaci svatojiřského kláštera, která se měla konat vpondělí po první postní neděli Invocavit neznámého roku prostřednictvím kleriků, jejichž jména bohužel nebyla zachována.43 Zdá se, že tato vizitace nebyla totožná svizitací stojící na počátku konfliktu, protože tu nejspíše provedl arcibiskup osobně atýkala se spíše řeholní disciplíny nebo nějaké obecné nápravy (reformacio).44 Naproti tomu toto pověření uvádí jako jeden zdůvodů vizitace údajnou bezprostřední hrozbu poškození majetkových zájmů kláštera.45 Snad tedy mohla souviset svýbušnou otázkou statků po Vackovi zKopidlna, takže by byla datovatelná do let 1353–1355. Hledíková ji ale klade již do souvislosti se sesazením abatyše Anežky, kněmuž muselo dojít nejpozději roku 1352.46 Je přitom také myslitelné, že tato vizitace spopisovaným konfliktem vůbec nesouvisela aproběhla ještě před ním nebo po něm. Ostatně otom, jak vizitace izmíněná majetková kauza dopadly, nemáme žádné zprávy. Další pevné datum ve vývoji konfliktu představuje až neděle Jubilate 4.května 1354, kdy část kanovníků metropolitní kapituly porušila interdikt nad klášterem. Arcibiskup na události ostře reagoval listinou z13.května, vníž se popisuje, kčemu došlo.47 Ačkoli prý klérus pražského kostela již více než tři roky poctivě respektoval interdikt uvalený na sousední církevní instituci, vdotčenou neděli na něj někteří klerici katedrálního kostela nedbali auspořádali slavné procesí skorouhvemi doprovázené liturgickým zpěvem, které vstoupilo do kláštera stiženého klatbou. Konkrétní rušitele interdiktu nejmenuje, přesto je vyzývá, aby se před něj osobně dostavili, doznali svou vinu ačinili pokání, jinak je stihne exkomunikace. Bohužel není známo, jaké pohnutky organizátory tohoto procesí (jistě nikoli bezvýznamných rozměrů) vedly; zda se jednalo ocílenou provokaci, vyjádření solidarity sklášterem či snahu onávrat knormálnímu liturgickému provozu. Tato procesí svatovítských kanovníků zkatedrály do kostela sv.Jiří totiž bývala onedělích velikonoční doby tradiční.48 Mezitím se uavignonské kurie rozbíhal soudní proces, protože abatyše skonventem se proti arcibiskupovým postupům odvolala kpapeži. Podle arcibiskupových stesků 42 F.TADRA (ed.), Cancellaria Arnesti, s.312. 43 Tamtéž, s.345. 44 Tamtéž, s.385: „[…] ex officio pastorali nobis iniuncto causa visitacionis ad monasterium sancti Georgii […] accedentes […].“ 45 Tamtéž, s.345. Doslechl se totiž, že vklášteře „sunt et committantur talia, que religionis sancte statum dedecorant, in temporalibus eciam adeo ut dicitur male regitur, quod nisi in brevi et cum effectu circa hec provideatur in irrecuperabile dampnum eiusdem monasterii posset redundare.“ 46 Z.HLEDÍKOVÁ, Arnošt, s.88. 47 RBM V/4, č.1847, s.813–814. 48 NK, XIII A2, s.10v. OPEN ACCESS KaREL PaCOVSKý 71 Svatojiřská abatyše Mlada předává prvnímu pražskému biskupu Dětmarovi pastýřskou berlu. Výjev na nástavci tumby knížete Vratislava (foto autor, 2021).