Zaměňování diftongů /ow/ a /oj/ ve vývoji evropské portugalštiny

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1, S. 74–85 Zaměňování diftongů /ow/ a/oj/ ve vývoji evropské portugalštiny1 Jan Hricsina (Praha) CONFUSION OF THE DIPHTHONGS /OW/ AND /OJ/ IN THE EVOLUTION OF EUROPEAN PORTUGUESE This study deals with confusion of the diphthongs /ow/ and /oj/ in the evolution of European Portuguese. These two diphthongs have different etymologies, but in ancient Portuguese they begin to be confused. We analyzed selected words containing these diphthongs in the diachronic corpus www.corpusdoportugues.org. The results of this analysis showed that the final form of the word depends on its phonological structure: in words with the final back vowels /o/ and /u/, the diphthong /ow/ predominates, and in words ending in acentral or central back vowel, /ɐ/ or /ɨ/, the clearly preferred diphthong is /oj/. KEYWORDS Portuguese language, diachronic phonology, diphthongs, corpus linguistics, language evolution KLÍČOVÁ SLOVA portugalský jazyk, diachronní fonologie, diftongy, korpusová lingvistika, vývoj jazyka 1. ÚVOD Portugalština se mezi ostatními románskými jazyky vymezuje určitými charakteristickými znaky, které se vostatních jazycích stejné jazykové rodiny nevyskytují. Je to např. vývoj latinských souhláskových skupin /pl/, /fl/ a/kl/, které se ve staré portugalštině změnily na palatální afrikátu /ʧ/ aposléze na /ʃ/, např. pluvia → chuva. Typickým rysem vývoje portugalského jazyka byl rovněž pád intervokálních souhlásek /l/ a/n/, ke kterému došlo vobdobí mezi 10. a12. stoletím našeho letopočtu, např. luna → lua, dolore → dor. Další inovací portugalštiny byl vznik takzvaného flektivního infinitivu. Vpodstatě jde oinfinitiv, který pomocí koncovek může vyjadřovat slovesné kategorie osoby ačísla2, např. Tenho medo de chegarem atrasados (Mám strach, že přijdou pozdě). Neméně zajímavým rysem je také existence konjunktivu futura, což je způsob, který se užívá vpodmínkových souvětích ave vedlejších časových větách 1 Tato studie vznikla za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres č.4, Jazyk vproměnách času, místa, kultury. 2 Dialektálně vněkterých oblastech Alenteja aAlgarve se dokonce vyskytuje flektivní gerundium, jehož formy vznikly analogicky kflektivnímu infinitivu, např. Logo, em tu vindos, tratamos do gado (Jakmile přijdeš, postaráme se odobytek) (Raposo, 2013, s.134–6). OPEN ACCESS JAN HRICSINA 75 orientovaných do budoucnosti3. Vrománském kontextu je také ojedinělé využívání slovesa ter ve složených časech. Určitou zvláštností je rovněž časté používání jednoduchého perfekta aponěkud specifický význam složeného perfekta, které vyjadřuje opakované děje či stavy, jež byly započaty vminulosti, trvají ivokamžiku promluvy, aje zde dokonce iurčitá pravděpodobnost, že se budou odehrávat také vbudoucnosti. Vtéto studii se zaměříme na další zajímavý fenomén, který můžeme pozorovat ve vývoji portugalštiny. Je jím zaměňování diftongů /ow/ a/oj/ umnoha slov. Každý ztěchto diftongů má jiná etymologická východiska (viz dále), ale zřejmě již vrané fázi staré portugalštiny začalo docházet kjejich zaměňování. Ze synchronního hlediska je zajímavé, že tento proces ještě nebyl ukončen. Znamená to, že ivsoučasné portugalštině existuje celá řada slov sdvojí výslovností ipravopisem, např. ouro/oiro, touro/ toiro či loiça/louça. Vsoučasnosti však již nelze mluvit ozaměňování dvou diftongů, neboť dvojhláska /ow/ se ve standardní portugalštině vyslovuje jako monoftong (ouro /oɾu/)4. Této otázce se věnovala řada portugalských izahraničních lingvistů ato zejména zdiachronního adialektálního hlediska (viz dále). My se však zaměříme na analýzu této problematiky zpohledu diachronního asynchronního. Na jazykovém korpusu www.corpusdoportugues.org5 provedeme kvantitativní výzkum slov, ve kterých kolísají oba zmíněné diftongy. Vzhledem ktomu, že se názory na tuto otázku často rozcházejí, půjde nám vtéto studii zejména oto, abychom některé teze potvrdili či jiné případně vyvrátili. Dalším přínosem této práce by mělo být určité zmapování situace ze synchronního hlediska, kterému se vsoučasné portugalské lingvistice věnuje málo pozornosti. 2. ZAMĚŇOVÁNÍ DIFTONGŮ /OW/ A/OJ/ VE VÝVOJI EVROPSKÉ PORTUGALŠTINY Nyní si představíme, jak na tuto otázku nahlížejí někteří portugalští azahraniční lingvisté. Nejprve se zaměříme na čtyři významné historické mluvnice portugalštiny, které byly napsány vprvní třetině 20. století. Portugalský lingvista José Joaquim Nunes ve svém díle Compêndio de Gramática Histórica Portuguesa (Nunes, 1975) uvádí, že diftong /ow/ vznikl způvodního latinského diftongu /aw/ díky asimilační změně /a/ na /o/ (přiblížení místa artikulace kpolosamohlásce /w/— Nunes, 1975, s.76–77). Dvojhláska /oj/ vzniká tehdy, po3 Subjunktiv (konjunktiv) futura se vyskytuje také ve španělštině, nicméně vtomto jazyce je tento způsob považován za archaický avběžném jazyce se již nepoužívá (Zavadil— Čermák, 2010, s.278). 4 Za standardní portugalštinu (Português-padrão) se všeobecně považuje jazyk, kterým mluví příslušníci vzdělaných vrstev voblasti, jež je vymezena městy Lisabonem aCoimbrou (Cunha— Cintra, 1999, s.10). 5 Tento jazykový korpus, jehož autory jsou američtí lingvisté Mark Davies (Brigham Young University) aMichael J. Ferreira (Georgetown University), zahrnuje více než 45 milionů slov. Obsahuje texty (literární ineliterární) pocházející z14. až 20. století azaměřuje se jak na evropskou portugalštinu, tak na brazilskou variantu tohoto jazyka. OPEN ACCESS 76 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 kud samohlásku /o/ následuje polosamohláska /j/ ve finální slabice (posléze dojde katrakci jódu přízvučnou slabikou) nebo nějaký konsonant, uněhož dojde kvokalizaci, např.dormitōriu → dormidoiro, nocte → noite (Nunes, 1975, s.53–54). Následně autor konstatuje, že ve staré portugalštině kzaměňování obou diftongů nedocházelo zdůvodu jejich rozdílných etymologických východisek. Dále však poukazuje na skutečnost, že v16. století se již zmíněné diftongy zaměňovaly. Tento jev byl častý zejména uportugalských Židů (zmíněný jev se objevuje vdivadelních hrách portugalského dramatika abásníka Gila Vicenteho) (Nunes, 1975, s.77). Odané problematice pojednává také brazilský odborník na vývoj portugalského jazyka Manuel Said Ali (Said Ali, 2001, s.39). Rovněž on konstatuje, že oba diftongy měly jiná etymologická východiska. Dvojhláska /oj/ se vyvinula ze tří hláskových skupin: 1. /o/+C+/e/ (bove > boi), 2. /ui/ (fuit > foi), 3. /io/, /ia/, kde samohláska /i/ byla atrahována přízvučnou slabikou (metateze) (auguriu > agorio > agoiro; cofia > coifa). Diftong /ow/ se vyvinul způvodní latinské dvojhlásky /aw/ (paucu > pouco). Také podle Saida Aliho původně kzaměňování těchto diftongů vportugalštině nedocházelo právě zdůvodu jejich odlišných etymologických východisek. Přibližně v15. století však začíná docházet kjejich vzájemnému zaměňování. Autor tento jev přičítá vprvní fázi vlivu polosamohlásky /w/ na diftong /oj/, neboť slov sdvojhláskou /ow/ bylo více (Doiro > Douro). Vdruhé fázi dochází ikzaměňování opačnému (noute > noite, outubro > oitubro). Said Ali se dále domnívá, že až do 19. století většinou přetrvaly formy sdiftongem /ow/. Poté však někteří spisovatelé začali upřednostňovat původně dialektální formy sdiftongem /oj/ (oiro, tesoiro). Tato tendence však zasáhla pouze omezený počet slov, uvětšiny zůstal původní diftong /ow/ (outro, doutor, couve). Další historická mluvnice portugalštiny Gramática do Português Antigo6 pochází zpera rakouského romanisty Josepha Hubera. Tento autor se domnívá, že změna diftongu /oj/ na /ow/, se kterou se setkáváme vřadě slov, je motivována asimilačním působením zadního vokálu /o/ na přední samohlásku /i/, kterou si ksobě přitahuje amění ji tak na polosamohlásku /w/. Tento proces zaznamenáváme např. vsufixu— oriu > -oiro > -ouro (Huber, 2006, s.133). Dalším, kdo přispěl do diskuse ohledně zaměňování těchto diftongů, byl americký romanista aautor historické mluvnice portugalštiny Do Latim ao Português7 Edwin Bucher Williams. Podle něj za alternacemi těchto diftongů stojí rozdílný vývoj sku6 Tuto knihu napsal Joseph Huber německy avyšla vroce 1933 pod názvem Altportugiesisches Elementarbuch (Huber, J. /1933/: Altportugiesisches Elementarbuch. Heidelberg: Carl Winters Universitätsbuchhandlung). Teprve vroce 1986 ji do portugalštiny přeložila portugalská germanistka Maria Manuela Gouveia Delille. 7 Kniha byla poprvé vydána vangličtině pod názvem From Latin to Portuguese vroce 1938 (Williams, E. B. /1938/: From Latin to Portuguese. Oxford: Oxford University Press). Vroce 1961 ji do portugalštiny přeložil brazilský filolog Antônio Houaiss. OPEN ACCESS JAN HRICSINA 77 piny -oct. Tato skupina se vněkterých regionech změnila na /ojt/ ajinde na /owt/. Dále se domnívá, že ktomuto zaměňování docházelo daleko dřív, než se všeobecně soudí. Tento jev je podle něj doložitelný již od 14. století. Vdůsledku toho se přibližně v16. století dvojhláska /oj/ rozšířila na slova, která měla původně diftong /ow/ (coisa) aobráceně, tedy na slova sdvojhláskou /oj/, která však nepocházela zlatinské skupiny -oct. Od té doby jsou oba diftongy zaměnitelné, přičemž podle Williamse je dvojhláska /ow/ více spisovná, zatímco diftong /oj/ patří spíše do hovorové portugalštiny (Williams, 1986, s.95). Nyní se zaměříme na novější práce věnované vývoji portugalštiny. Francouzský lusitanista Paul Teyssier se ve svém díle História da Língua Portuguesa8 také zabývá možnými důvody variace diftongů /ow/ a/oj/. Domnívá se, že zaměňování těchto dvojhlásek je motivováno tendencí diftongu /ow/ kmonoftongizaci. Samohlásky /o/ a/u/ jsou artikulačně velmi blízké, aproto ve zmíněném diftongu tíhly kmonoftongizaci. Mluvčí se je jako reakci na tento proces snažili oddálit tak, že místo polosamohlásky /w/ začali vyslovovat polovokál /j/. Vznikl tak již existující diftong /oj/. Dále uvádí nám již známou skutečnost, že v16. století je používání dvojhlásky /oj/ typické zejména pro portugalské Židy, kteří ji vyslovují ive slovech, ukterých je tento fenomén jinak neznámý (pouco > poico) (Teyssier, 2001, s.52–53). Významný portugalský lingvista Luís Filipe Lindley Cintra se touto otázkou zabýval poněkud důkladněji ve své studii Os ditongos decrescentes ou e oi: esquema de um estudo sincrónico e diacrónico, která je součástí knihy Estudos de Dialectologia Portuguesa (Cintra, 1995). Jak napovídá název knihy iautorovo zaměření9, je zde tato problematika studována hlavně zdialektálního hlediska. Nicméně vzávěru své studie autor shrnuje názory ostatních lingvistů, kteří se zabývali otázkou variace těchto diftongů vportugalštině zobecného hlediska (Cintra, 1995, s.50–52). Lucius Gaston Moffat hlavní motiv alternací těchto dvojhlásek spatřuje vzaměňování latinských sufixů— toriu (> -doiro) a–auru (> -ouro). Analogicky se poté podle něj tento fenomén rozšířil ina ostatní slova. Počátek tohoto zaměňování klade Moffat na konec 14. století. Portugalský lingvista Leite de Vasconcelos ajeho francouzský kolega Édouard Bourciez přisuzují tyto alternace disimilačnímu působení udiftongu /ow/. Jak již bylo uvedeno, mluvčí se snaží zabránit možné monoftongizaci této dvojhlásky tak, že nahradí polosamohlásku /w/ jódem /j/ aoddálí tak místo artikulace vzhledem ksamohlásce /o/10. Sám Cintra se vpodstatě přiklání ktéto teorii apřipomíná, že podobný proces proběhl také vpřípadě změny diftongu /ej/ na /ɐj/ (Cintra, 1995, s.51). Rovněž vtomto případě jde zřejmě osnahu mluvčích zabránit monoftongizaci dvojhlásky /ej/ > /e/ 8 Tato kniha byla původně vydána ve francouzštině vroce 1980 (Teyssier, P. /1980/: Histoire de la langue portugaise. Paris: Presses Universitaires de France). Odva roky později byla přeložena do portugalštiny brazilským lingvistou Celsem Cunhou. 9 Luís Filipe Lindley Cintra byl vynikajícím odborníkem zejména voblasti portugalských dialektů avývoje portugalského jazyka. 10 Kmonoftongizaci původní dvojhlásky /ow/ skutečně došlo na většině portugalského území v17. století (Teyssier, 2001, s.52). Původní diftong /ow/ se vyslovuje pouze na severu Portugalska voblastech Douro Litoral, Alto Douro, Trás-os-Montes aMinho. OPEN ACCESS 78 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 pomocí oddálení artikulace vokálu /e/ > /ɐ/11. Vzhledem kvýše uvedenému se Cintra domnívá, že původně se zaměňování těchto diftongů týkalo spíše slov, která měla původní (etymologickou) dvojhlásku /oj/. Uslov sdiftongem /ow/ pocházejícím zlatinské dvojhlásky /aw/ začalo docházet koscilacím sdiftongem /oj/ až později právě zdůvodu zabránění případné monoftongizaci. Brazilská odbornice na vývoj portugalského jazyka Rosa Virgínia Mattos e Silva však upozorňuje na skutečnost, že kzaměňování obou zmíněných diftongů docházelo již ve staré portugalštině. Poukazuje na alternace obou dvojhlásek vdíle Orto do Esposo (konec 14. století), kde písař váhá nad pravopisem slova noite. Šestkrát se vtextu objevuje tvar noyte ajednou dokonce nouyte (Mattos e Silva, 2006, s.65–66). Portugalská lingvistka Maria Teresa Brocardo ve své nedávno vydané publikaci nazvané Tópicos de História da Língua Portuguesa uvádí pro oba diftongy možná etymologická východiska. Pro diftong /ow/ je to vprvní řadě vokalizace souhlásky /v/: amavit > /amaw/ > /amow/, dále metateze skupiny sjódem: sapuit > /sowbe/ aeventuálně semivokalizace konsonantu /l/: alteru > /awtɾo/ > /owtɾo/. Pro dvojhlásku /oj/ připadají vúvahu tato etymologická východiska: metateze jódu, tedy jeho přesunutí zfinální nepřízvučné slabiky do slabiky předposlední přízvučné, např. coriu > coiro nebo jodizace souhlásky /k/ ve skupině /kt/, např. octo > oito. Dále autorka uvádí, že se velice brzy ve vývoji portugalštiny začíná diftong /oj/ zaměňovat sdvojhláskou /ow/ anásledně iobráceně. Upozorňuje také na skutečnost, že někdy dochází již kmonoftongizaci dvojhlásky /aw/, např. auricula > orelha, paupere > pobre. Monoftongizace prvně uvedeného slova je doložitelná již vAppendixu Probi (oricla) (Brocardo, 2014, s.35–39). Nejdůkladněji se touto problematikou zabývá diachronní lingvistka zuniverzity vCoimbře Clarinda de Azevedo Maia (Maia, 1986). Autorka se domnívá, že souhláska /k/ se vlatinské skupině /kt/ mohla buď jodizovat na /j/ (oito, noite, coito) nebo vokalizovat na polosamohlásku /w/, což vedlo vmnoha případech kvytvoření dvojic slov (outubro / oitubro). Dále vyvrací tvrzení Josého Joaquima Nunese, že ve staré portugalštině nedocházelo kzaměňování těchto diftongů. Již vtextech pocházejících z13.století nachází řadu slov, kde koexistují oba zmiňované diftongy, které pocházejí ze skupiny /kt/ (oitubro / outubro, outavo / oitavo). Azevedo Maia se domnívá, že původně mohl být mezi těmito dvěma diftongy stylistický rozdíl. Slova sdvojhláskou /ow/ představovala učené či poloučené formy, zatímco slova sdiftongem /oj/ se vyvinula zlatiny do portugalštiny běžnou (lidovou) cestou. Podle této lingvistky lze tedy původ oscilací mezi těmito diftongy spatřovat ve vývoji skupiny /kt/ aaž poté se toto zaměňování rozšířilo na ostatní slova. Zanalýz, které provedla na rozsáhlém korpusu staroportugalských istarogalicijských textů, nevyplývá, že by motivem kzaměňování těchto dvojhlásek byly oscilace mezi původními latinskými sufixy -toriu a-auru, jak se domnívá např. Lucius Gaston Moffat. První případy zaměňování diftongů pocházejících ztěchto sufixů totiž nachází až vtextech zdruhé poloviny 14. století. Nicméně připouští, že to mohl být důležitý faktor pro rozšíření těchto alternací. Kapitolu pojednávající otéto problematice nakonec autorka shrnuje konstatováním, že ať je původ 11 Ve středojižních ajižních portugalských dialektech skutečně kmonoftongizaci této dvojhlásky došlo, např. beira /beɾɐ/. Tento fenomén však nezasáhl oblast, kde se nachází Lisabon, takže ve standardní portugalštině se vyslovuje diftong /ɐj/ (Raposo, 2013, s.102). OPEN ACCESS JAN HRICSINA 79 tohoto zaměňování jakýkoliv, dochází kněmu velice brzy, konkrétně již ve 13. století ato udiftongů pocházejících zrůzných hláskových skupin (Maia, 1986, s.560–568). Shrňme si nyní, jaká jsou předpokládaná etymologická východiska pro zkoumané diftongy. Portugalská dvojhláska /ow/ se vyvinula takto: 1. způvodního latinského diftongu /aw/ (causa > cousa), 2. semivokalizací konsonantu /l/ nacházejícího se vimplozivní pozici (altru > outro), 3. vokalizací souhlásky /v/ vintervokální pozici (amavit > amou) apřípadně taky 4. semivokalizací konsonantu /k/ ve skupině /okt/ (nocte > noute). Uvývoje dvojhlásky /oj/ jsou předpokládány tyto možnosti: 1. jodizace souhlásky /k/ ve skupině /okt/ (nocte > noite) a 2. atrakce jódu zfinální slabiky, tedy jeho přesunutí do přízvučné slabiky (coriu > coiro). 3. METODY ACÍLE VÝZKUMU Jak již bylo uvedeno vúvodní části studie, naším záměrem je provést kvantitativní výzkum portugalských slov, ve kterých dochází kzaměňování diftongů /ow/ a/oj/. Ktomuto účelu využijeme jazykový korpus www.corpusdoportugues.org, který rovněž umožňuje provádět diachronní analýzy. Pro tuto analýzu jsme vybrali po pěti slovech pro každý typ diftongu, tedy pět slov sdiftongem /ow/, který pochází zlatinské dvojhlásky /aw/, pět slov sdvojhláskou /ow/, jež vznikla semivokalizací konsonantu /l/, pět slov, unichž diftong /oj/ vznikl atrakcí jódu zfinální slabiky apět slov spůvodní latinskou hláskovou skupinou /okt/12. Uvybraných slov budeme tedy zjišťovat, vjakém poměru se vyskytují formy spůvodním diftongem ajejich varianty sdiftongem alternačním vjednotlivých stoletích vývoje evropské portugalštiny. Takto pojatá analýza by měla pomoci vyjasnit sporné otázky, okterých jsme pojednali vpředchozí části. Za prvé bychom měli odhalit, jestli kzaměňování těchto diftongů docházelo již ve staré portugalštině (14. století), jak tvrdí Clarinda de Azevedo Maia či Rosa Virgínia Mattos e Silva nebo až vnásledujících stoletích, což byla domněnka autorů historických mluvnic portugalštiny zprvní poloviny 20. století (Nunes, Said Ali). Dále bychom rádi vysledovali, zda se ve slovech se skupinou /okt/ zaměňují oba diftongy již vobdobí staré portugalštiny (14. století), což by podporovalo hypotézu Edwina B.Williamse aClarindy de Azevedo Maiy, kteří tvrdili, že tato skupina se vyvinula ve staré portugalštině vněkterých slovech vdiftong /ow/ avjiných vdruhý diftong /oj/. Vneposlední řadě by se měl potvrdit či vyvrátit názor Luíse Filipa Lindleye Cintry, jenž se domnívá, že nejdříve docházelo kzaměňování těchto diftongů uslov, která měla původní dvojhlásku /oj/ ateprve později iuslov sdiftongem /ow/. Vzávěru by12 Do výzkumu nezahrnujeme slova, jejichž diftongy se vyvinuly vokalizací intervokální souhlásky /v/, neboť utěchto slov nedochází kzaměňování studovaných dvojhlásek. OPEN ACCESS 80 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 chom mohli také zmapovat současnou situaci aodhalit tendence uněkterých slov, kde stále ještě dochází kzaměňování těchto diftongů. Vnásledující tabulce uvádíme slova, která budou předmětem výzkumu. Pokud je dvojice slov oddělena lomítkem, znamená to, že první slovo se vyvinulo přímo zlatinského etymonu adruhé slovo je jeho variantou, která se objevila až později ve vývoji portugalštiny. Pomlčka mezi slovy signalizuje, že obě slova se mohla zdaného etymonu vyvinout téměř současně. Znaménko + vpravém sloupci znamená, že daná dvojice slov je uvedena ve slovníku současné portugalštiny Dicionário da Língua Portuguesa Contemporânea (Casteleiro, 2001). Znaménko— znamená, že se vtomto slovníku vyskytuje pouze první tvar dané dvojice slov, tedy že slovo salternativním diftongem se již aktivně nepoužívá. Slovo Etymon Původ diftongu Přítomnost ve slovníku ouro/oiro (zlato) auru- -au- + cousa/coisa (věc) causa- -au- + touro/toiro (býk) tauru- -au- + mouro/moiro (Maur) mauru- -au- + tesouro/tesoiro (poklad) thesauru- -au- + fouce/foice (srp) falce-semivokalizace /l/ + outeiro/oiteiro (kopec, pahorek) altariu-semivokalizace /l/ + couce/coice (kopnutí) calce-semivokalizace /l/ + outro/oitro (jiný) alteru-semivokalizace /l/ + toupeira/toipeira (krtek) talparia-semivokalizace /l/ + coiro/couro (kůže) coriumetateze + agoiro/agouro (věštba,předzvěst) auguriumetateze + troixe/trouxe (přinesl jsem) traxuī metateze + Doiro/Douro (řeka Douro) Duriumetateze ?13 coifa/coufa (čepec, čepička) cofiametateze — noite-noute (noc) nocte- -oct- + coita-couta (žal, smutek) coctāre -oct- + oitavo-outavo (osmý) octāvus -oct- — oito-outo (osm) octo -oct- — oitubro-outubro (říjen) octobre- -oct- — tabulka 1.Seznam analyzovaných slov13 4. KORPUSOVÁ ANALÝZA VÝSKYTU DIFTONGŮ /OW/ A/OJ/ VE VÝVOJI EVROPSKÉ PORTUGALŠTINY Nyní si shrneme výsledky korpusové analýzy jednotlivých slov. Vnásledujících tabulkách jsou zaznamenány počty výskytů slovních tvarů vjednotlivých stoletích vý13 Toto slovo ve slovníku není uvedeno. OPEN ACCESS JAN HRICSINA 81 voje portugalského jazyka. Pro přehlednost jsme slova rozdělili do čtyř tabulek podle původu diftongů. slovo výskyt slov vjednotlivých stoletích 14. s. 15. s. 16. s. 17. s. 18. s. 19. s. 20. s. ouro 125 352 1 276 884 279 612 944 oiro14 1 0 1 11 32 146 345 cousa 2 627 5 296 9 036 15 548 2 837 507 45 coisa 0 2 421 300 634 1 547 6 110 touro 45 50 193 86 62 83 130 toiro 0 0 1 0 1 10 55 mouro 273 351 708 142 39 36 54 moiro 00233146 tesouro15 39 149 149 138 95 101 133 tesoiro 00002211 tabulka 2.Analyzovaná slova sdiftongem, který vznikl zdvojhlásky-au1415 Uslov sdiftongem /ow/, který vznikl způvodní latinské dvojhlásky /aw/, jsme nezaznamenali ve staré portugalštině (14.–15. století) prakticky žádné zaměňování tohoto diftongu sdvojhláskou /oj/. Od 16. století se začíná posledně jmenovaný diftong výrazněji prosazovat ve slově cousa, až nakonec v19. století tvar coisa zcela převážil. Ve 20.století se již etymologický tvar tohoto slova cousa vyskytuje zřídka. Možnou příčinu vývoje utohoto slova bychom mohli hledat vasimilační změně. Vprůběhu 18. století totiž došlo vevropské portugalštině kzásadní změně ufinálních nepřízvučných vokálů. Všechny samohlásky vtéto pozici byly zvýšeny, /o/ se tedy začalo vyslovovat jako /u/, /e/ se změnilo nejdříve na /i/ ato následně oněmělo na /ɨ/ akonečně střední nízké /a/ se vyvinulo vstřední středovou samohlásku /ɐ/ (Hricsina, 2015, s.163). Slovo cousa se tak začalo vyslovovat jako /kowzɐ/. Došlo kpřiblížení místa výslovnosti finálního /ɐ/ apolosamohlásky /j/, což mohlo pro mluvčí představovat artikulačně méně náročné spojení než původní tvar cousa. Navíc přibližně ve stejné době došlo kmonoftongizaci dvojhlásky /ow/ (>/o/). Bohužel žádné fonologicky ietymologicky příbuzné slovo vportugalštině neexistuje, takže tuto teorii nelze potvrdit na jiném příkladě. Uostatních slov této skupiny začalo docházet kčastějším alternacím zmíněných diftongů až později, většinou v19. století. Uslov touro aouro jsou jejich alternativní tvary toiro aoiro zastoupeny ve 20. století dokonce jednou čtvrtinou případů. Uposlední dvojice slov (mouro atesouro) se častější zaměňování těchto diftongů objevuje rovněž až vpozdějším období (19.–20. století). Není však zdaleka tak časté jako uostatních slov. 14 Uslov sdiftongem /oj/ jsou ve výsledcích výzkumu zahrnuty také varianty sgrafémem <oy>, neboť ve starších fázích portugalštiny se grafémy <i> a<y> často zaměňovaly. 15 Utohoto slova je ve výsledcích výzkumu zahrnuta rovněž varianta vycházející zlatinského etymonu thesouro. OPEN ACCESS 82 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 slovo výskyt slov vjednotlivých stoletích 14. s. 15. s. 16. s. 17. s. 18. s. 19. s. 20. s. fouce 0 0 10 39 6 15 11 foice 0 0 1 2 3 14 54 outeiro 19 68 74 20 14 52 56 oiteiro 0173517 couce 0 4 10 18 17 10 7 coice 00020321 outro 2 528 3 961 5 326 2 707 2 121 2 275 7 726 oitro 0010001 toupeira 01255724 toipeira 0000000 tabulka 3.Analyzovaná slova sdiftongem, který vznikl semivokalizací /l/ Ve skupině slov sdiftongem /ow/, který vznikl semivokalizací souhlásky /l/, nacházíme dva zajímavé případy, ukterých ve 20. století převážil neetymologický tvar. Jde oslova fouce acouce. Unich dochází kčastějšímu zaměňování sdiftongem /oj/ až v19.století (fouce) nebo ve 20. století (couce). Tento proces může opět souviset sjiž zmíněným zvýšením finálních nepřízvučných vokálů. Vtěchto slovech tedy došlo nejprve ke zvýšení finálního /e/ na /i/ anásledně tato samohláska oněměla na /ɨ/. Jak již bylo zmíněno, diftong /ow/ byl vprůběhu 18. století monoftongizován (/ow/>/o/). Rozhodující roli zde opět mohla sehrát určitá artikulační podobnost jódu /j/ astředozadního vokálu /ɨ/. Uslov outro atoupeira téměř kžádným alternacím diftongů nedocházelo auslova outeiro byl tento jev většinou spíše výjimečný. slovo výskyt slov vjednotlivých stoletích 14. s. 15. s. 16. s. 17. s. 18. s. 19. s. 20. s. coiro 14 40 46 1 3 15 48 couro 0 4 90 130 37 62 131 agoiro 37111520 agouro 0 1 26 92 15 22 12 troixe 12000000 trouxe 39 98 409 223 77 148 424 Doiro 45 89 25 2 2 0 2 Douro 0 17 46 53 47 65 429 coifa 82836279 coufa 0002000 tabulka 4.Analyzovaná slova sdiftongem, který vznikl metatezí OPEN ACCESS