Až na konec světa. Struktura starých českých cestopisů
Abstract
15
Full text
Až na konec světa. Struktura starých českých cestopisů* Zdeněk Hrbata— Matouš Jaluška Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha [email protected], [email protected] SYNOPSIS To the Edge of the World: Structure of the Old Czech Travelogues This essay offers aclose reading of the Diary (c.1465) of Squire Jaroslav, the Commentarius (c.1467; Czech original lost, aLatin translation printed in 1577) by Václav Šašek of Bířkov, and the modern reworking of Šašek’s text in achildren’s novel by Alois Jirásek (Až na konec světa, published in 1890). The authors try to elucidate the characteristic features of these travelogues by examining the various kinds of fissures that can be found in each text. Throughout Jaroslav’s diary, for example, these rifts are indicated by “etc.”, which the reader is simply invited to fill in. Pavlovský introduces discontinuity into the story by inserting verbatim citations of various documents and charters that ultimately glorify Pavlovský’s benefactors, the family of the leader of Šašek’s legation, Lev of Rožmitál. Finally, Jirásek is presented as an exemplary post-medieval reader of antique texts who fills the offered gaps with didactic content, anchoring his own agenda in the picturesque scaffolding of aknightly quest to the edge of the world. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Cestopisy; starší česká literatura; pozorné čtení; medievalismus; poutní cesty; literatura pro děti / travelogues; Old Czech literature; close reading; medievalism; pilgrimage; children’s literature. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.2.1 Zdá se, že hodnota avýznam deníků „panoše Jaroslava“ aVáclava Šaška zBířkova, dvou prvních apůvodních českých cestopisů, jsou zhistorického pohledu stanoveny: představují dokument české diplomacie, pramen kdobě Jiřího zPoděbrad a— jak se někdy uvádí— také důkaz české touhy cestovatelské, tj.touhy „cestovat“ se snahou popsat cizí prostředí amravy. Předmětem komentářů arozborů pak vtomto případě bývá to, jaká fakta jsou zaznamenána, tj.co bylo anebylo, případně mohlo amělo být zachyceno, protože historik přirozeně disponuje větším * Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068. Při vzniku práce byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie <clb.ucl.cas.cz>. OPEN ACCESS
16 SLOVO A SMYSL 34 množstvím pramenů, jejichž mozaika mu umožňuje ovládnout text akontrolovat, doplňovat, ověřovat, vysvětlovat avíce či méně hypoteticky zdůvodňovat mezery. Cestopis se pak stává zdrojem překvapení (objevu), že vněm cosi je, anebo naopak chybí.1 Cestovatel, který byl členem historicky významného poselstva ajako zapisovatel událostí působil včíchsi službách, se tak ocitá ve „službách“ historie. Fakta textu přecházejí do zorného pole této vědy, jsou touto vědou konfigurována astavěna proti slovům isobě navzájem (srov.Barthes 2007, s.825–826). Informací svého druhu se tak stává ito, co vněm explicitně není. Tak byly rozebrány azhodnoceny oba deníky, zvláště když se jim vedici Rudolfa Urbánka (1940) dostalo titulního označení „Ve službách Jiříka krále“. Samozřejmě se tím míní, že „ve službách“ byli autoři stejně jako celé poselstvo. Je však vtěchto „službách“ ijejich text? Komu je odpovědný sám osobě? Co se jím zapisuje? Ajak? Těmito otázkami chceme předeslat, že ono „co“ nebo „jak“ nespadá pouze do kompetence dějepisného výkladu ex post, ale vyplývá izvlastních parametrů starých cestopisů nebo itinerářů, určených především současníkům. Jistě tu nelze vystačit pouze sprostým konstatováním, že autoři napsali, co viděli. Platí také, že zapsali, co měli zapsat nebo co se předpokládalo, že má být zapsáno, že má mít své místo vtom, co píší. Proto se vtextu objevují segmenty-figury odpovídající náležitému stylu arezonující vurčitém historickém kontextu, ale nejen tam. Níže se zaměřujeme na zkoumané cestopisy aanalyzujeme místa, kde do figur předepsaných rétorickými konvencemi či určených konečným účelem spisu vplývá vyprávění okonkrétním cestovatelském zážitku. Zejména se přitom zabýváme body, kde ksobě tyto dvě strany přiléhají nedokonale, smezerou. Máme za to, že právě vtakových mezerách si můžeme jako čtenáři ve své vlastní době pro sebe zjednat platný smysl. Inspirujeme se přitom především dílem medievisty A.C.Spearinga, který se zabýval zejména rytířskými romány aromancemi, pro něž je typické epizodické uspořádání. To vyplývá zjejich trvalého propojení sperformancemi— neustále se počítá smožností, že tyto texty mohou být předneseny nahlas (Spearing 1964, s.25). Vcestopisech je situace vdůsledku obdobná, ale zakotvená jinak. Jejich nespojitost na první pohled neplyne zčasových omezení (tj.zpotřeby vměstnat smysluplnou, vypointovanou epizodu do chvíle vymezené kposlechu), ale zpohybu po prostoru, zproměny míst, okolností izkušenosti vypravěče, „žité zkušenosti, uprostřed níž nikdy předem nevíme, jak příběh pokračuje“ (Spearing 2012, s.169). Při jejich zkoumání se proto sluší „nechat stranou řídící metaforu organického uspořádání, obraz díla jako věci, jejíž tvar je od samého počátku imanentně přítomen“ (Smith 2016, s.137), azaměřit se na „texturu“, tkanivo vyprávění, jehož se publikum dotýká zrakem či 1 Tak lze konstatovat např.mlčení Petra zMladoňovic o„velkolepém jezerním rámci arušném životě“ kostnického koncilu vjeho zprávě oupálení Jana Husa či skutečnost, že Václav Koranda ve své zprávě oposelstvu do Říma roku 1462 „nechal zcela stranou dojmy, které vněm zanechalo Věčné město ajeho obyvatelé“ (Nejedlý 2010, s.207). Právě když panoš Jaroslav aVáclav Šašek zBířkova obracejí pozornost od svého politického úkolu kokolnímu světu, stávají se zjejich textů ony „první původní české cestopisy“ (srov.Baboučková— Boubín 2015, s.195–196). Cestu směrem od obvyklého pozitivistického pohledu na nejstarší cestopisy ukazuje rovněž Malaníková (2008, s.22–23). OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 17 sluchem akterá má schopnost jej angažovat či pohltit.2 Pojem textura vtéto studii užíváme právě vsouladu se Spearingovým územ. Tato citelná tkáň textu může být bohatá nebo chudá, rozvolněná istažená— například pomocí řídícího rétorického postupu (srov. Spearing 2005, s. 46–48). Především se však ve Spearingově pojetí vyznačuje přítomností mezer mezi jednotlivými vlákny, pruhy azáplatami, znichž je upletena (srov.Spearing 1993, s.132–136; Spolsky 1993, s.153–154). JET, DIVIT SE, ATAK DÁLE Deník „panoše Jaroslava“ má dle nadpisu vjediném dochovaném rukopise3 vypovídat o„výjezdu posluov krále českého kkráli franskému ijinam etc.“ (Baboučková— Boubín 2015, s.212). Výjezd poslů znamená cestu za nějakým cílem. Acesta, to je sled etap adílčích zastavení: měst, hradů ahospod, vzdáleností udávaných vmílích. Deník tak vytváří cestovní mapu jedné strany světa pro ponaučení ipotřeby současníků. Místopis ičas itineráře cestujícího Evropana. Evropana, jehož totožnost, dlužno dodat, neznáme. Text se dochoval bez uvedení autora; sjistým Jaroslavem, který spolu sostatními naslouchá pod oknem, když předáci poselstva hovoří sfrancouzskými preláty, jej spojil teprve František Palacký, jeho nálezce aprvní editor (Palacký 1827; Urbánek 1940, s. xxv; srov.Małysz 2004, s.74–75). Tato identita je vprvní řadě určena Jaroslavovou funkcí vorganismu poselstva, tedy vedlejší rolí vpříběhu omírovém projektu krále Jiřího (pro shrnutí viz např.Jurok 2017, s.51–62), či omesianismu českých utrakvistů toužících napravit církev iEvropu (srov.Čornej 2019, zejm. s.258). Vypravěči je díky tomu umožněno podávat svědectví, vše zpovzdáli pozorovat anaslouchat věcem, které nejsou určeny pro jeho uši. Ityto intimní informace pak čtenáři předkládá vpodobě itinerářové zkratky, podobně jako vyprávění ocestě samé. Když pod oknem odposlouchává předáky poselstva, dozvíme se od něj, okolo čeho řeč vedla akam zhruba dospěla, ale ne její přesný obsah. Slov tu zní příliš mnoho, nelze je všechna zaznamenat, nestojí to za námahu: Tehdy jsú šli atam jsú snimi dvorná hádánie měli ažádného do pokoje nepustili, než je sama dva. ARuprecht, Václav Strachota aJaroslav poslúchali sme ujakéhos okna, ani na se křikají advorné hádanie mají, azvláště otom sjezdu neb sněmu králuov akniežat etc., praviec, že toho neslušie žádati králi českému, zvláště bez povolenie Otce svatého, papeže aciesaře křesťanského etc., aže by to najlépe příležalo jednati Otci svatému sciesařem, aaby se král český vto nepletl; iotom spřieznění krále českého skrálem franským, že by to nemělo být bez vědomí Otce svatého etc. Jiných mnoho řečí úštipných aneužitečných zvláště patriarcha, kancléř ajakýs mistr mluvili, ješto sem jich všech nemohl psáti ani spamatovati etc. (Baboučková— Boubín 2015, s.223). 2 Srov.např.úvahy otaktilní a„pohlcující“ povaze tkanin ipříběhů uChrétiena de Troyes aGeoffreyho Chaucera (např.Spearing 1993, s.80–82 a172–174). 3 Praha, KNM IF 4. Historii opakovaného ztrácení analézání tohoto rukopisu shrnují Baboučková aBoubín (2015, s.202–204). OPEN ACCESS
18 SLOVO A SMYSL 34 Poselstvo cestuje do Francie přes „Berún“, Plzeň, Tachov, Norimberk, Stuttgart, Štrasburk atd. VNěmcích se někde na Čechy (obtížené nedávnou husitskou epochou, jak by nutně sugeroval historiografický pohled) „divně“ dívají, jinde jim, jak je zvykem třeba vNorimberku, ukazují svátosti. Deník se odvíjí vlineárním rytmu: město za městem; mezi strohými záznamy se vynořují zajímavosti ařídké odrazy zážitků adojmů. Kmonotónnosti přispívají prostředky, jimiž autor spatřená místa charakterizuje akteré se neustále opakují; snad za nimi lze tušit „pohled nižšího šlechtice zčeského venkova“, který se cítí nejlépe vco nejobydlenějším, nejobdělanějším anejotevřenějším prostoru (Nejedlý 2010, s.208). Město (např.Schwäbisch Gmünd či Remeš) nebo krajina (Champagne) jsou „dosti pěkné“ či „dobře veliké“. Hodné zaznamenání je, že vnějakém městě mají „štěpnice azahrady“. Azase jinde hrad, uvedený jen proto, že na něj směřuje francouzský král, není „pevný ani pěkný“ (Arques). Jaroslavovo „etc.“ vDeníku pravidelně zakončuje úseky vyprávění, jež se vmoderních edicích většinou promítly do odstavců. Tuto zkratku čteme rovněž na konci titulu celého textu, jak vidno výše. Její účel pro nás není zcela zřejmý.4 Chce se autor vyhnout pro něj zbytečnému popisu, neprodlévat „na místě“, nezdržovat sebe ičtenáře, anebo si ze stručné charakteristiky čtenář může ostatní, či spíše vše, vyvodit sám? Vdruhém případě by tedy označení „pěkné, velké, pevné“ byla dostatečně srozumitelnými operátory dobového kódu, nejenže označujícími objekty vnanejvýš obecné rovině, ale také označujícími to, kčemu se tato slova mají nepochybně vztahovat. Vůbec teď nejde například oto, že autor není literát (ani vsoudobém, ani vdnešním slova smyslu) aže tomuto faktu odpovídá povaha zápisu. Faktem, který je nutno vzít vúvahu, je způsob, jímž píše text. Atento způsob ukazuje, že za obecnými, nepronikavými přívlastky účinkuje obecná představa, jak vypadá pěkné, velké nebo pevné město či hrad. Tuto obecnou představu si může každý čtenář dotvarovat dle svého vkusu azkušeností, sautorem se oni nepohádá.5 Cestopis svou nedořečeností většinou nastoluje mír. Tuto předběžně usmiřovací funkci „etc.“ shledáváme vsamém centru Jaroslavova vyprávění, vbodu obratu jednání mezi Poděbradovými posly arádci francouzského krále, při kterém se jedním zpalčivých bodů stávají nároky českého krále na Lucembursko (srov.Nejedlý 2010, s.207, či Čornej 2019, s.212–213 a254): Nazajtřie v středu psali sme znovu li%eram commissoriam, list poručenie, aihned ten den dali sme jim jej. Akdyž jsú ohledali patriarcha jeruzalémský abiskup brojcenský ten list, opět se jim nelíbil, neb bylo psáno vněm „Jiří, boží milostí král český, markrabie moravský, vévoda slezský amarkrabie lužický etc.“, než aby stál jediný titul takto: „Jiří, boží milostí král český etc.“, aže též král franský vsvého listu 4 Rudolf Urbánek uvádí: „Stím souvisí ináznakový jeho způsob, jeho četná ‚etc.‘, heslovitě naznačující, že by se vté věci neb případu dalo říci více, co se však ponechávalo kuchování jen paměti. Bohužel autor to již opravdu ponechal jen své paměti, ale sám své náznaky dodatečně nerozvinul, jak by mohl. Tím je dána jeho stručnost, ale ibezprostřednost podání“ (Urbánek 1940, s. xxxi). Odojmu neúčelnosti svědčí ito, že Palacký ze své edice většinu „etc.“ vypustil. 5 Příklad „sporu opopis“ nacházíme vtextu uRemeše, okteré „pan Anton pravil, že jest jako Praha, ale já sem ktomu nechtěl svoliti“ (Baboučková— Boubín 2015, s.218). OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 19 poručenie své radě chce se psáti jedniem toliko titulem takto: „Ludvík, boží milostí král franský etc.“ Atak nazejtřie ve čtvrtek opět sme museli jiný list jakož staří listové ukazovali, kjich vuoli psáti. Aktomu sme svolili, anapsavše idonesli sme jim opět aukázali, akdyž sú jej ohledali biskupové, přijali sú jej (Baboučková— Boubín 2015, s.228). To, zda „etc.“ vtitulatuře obsahuje sporné území aklade na ně nárok, záleží na čtenáři, na jeho poměru kzainteresovaným panovníkům ana mezinárodní situaci. Vdanou chvíli je to řešení pro Francouze únosné, upravené listiny jsou přijaty. Ač kontroverzní otázka zůstává otevřená, nemá být na překážku (doslova) zpečetění přátelství mezi Ludvíkem XI. aJiřím zPoděbrad jakožto dvěma vladaři obecných, nekonfliktními výrazy označených mocenských sfér.6 Zobecnin se stává paradigma popisu jednání icesty. Ztoho také může vyplývat, že vDeníku je Evropa, kterou Češi viděli, ještě (do značné míry) obecninou, kde různé nebo jiné obtížně „hledá“ svá označující. Účastníci českého poselstva se zvěží pařížské Notre-Dame dívají na město, jehož zvláštnost je vyjádřena v„širokosti, dlúhosti avelikosti města Paříže“ (tamtéž, s.230). Protože čas či paměť míst Jaroslavův Deník postihuje jen výjimečně, může být zvýšin katedrály třemi nejobyčejnějšími prostorovými charakteristikami „všicka Paříž“ pro české středověké návštěvníky postižena aoceněna. Zprivilegovaného bodu uprostřed města ji vidí celou, její rozlehlost se stává zdrojem údivu. Aprávě zde, vtéto výlučné pozici achvíli, se středověký divák inovodobý turista ksobě přibližují. Rozlehlost města překračuje svou dobu isbližuje věky, stejně jako ona stále se opakující vizuální událost. Obecniny sice patří ke kódu Deníku, zde však jako by se dotýkaly nadčasové situace, vníž je stále možné se bez nuancování „dívat adivit“. Nevíme, co všechno panoš Jaroslav spatřil apozoroval, čteme jen to, co zapsal. Anebudeme si ujeho textu všímat toho, kde se mýlil či co „opomenul“, tedy například nedávnou přítomnost astopy Čechů nebo památky na ně vcizině.7 Oproti tomu zdůrazněme skutečnost, že si deníky panoše Jaroslava iVáclava Šaška uchovávají svůj vlastní, jiný čas, ikdyž jejich konečná podoba nepochybně vznikla později, nikoli přímo „na cestě“.8 Přesto je však konstituuje právě „horizontální“ pohyb vprostoru, ane historické vědomí nebo historická paměť. Jak dále uvidíme, není to jenom vlastní, 6 Kanachronickému srovnání se tu nabízí rozhodnutí Františka Palackého vytečkovat sohledem na cenzuru vprvním vydání Deníku nadávky, jimiž Antonio Marini častuje papeže (Palacký 1827, s.54; srov.Nejedlý 2010, s.206). Jaroslavovu tendenci vyhýbat se politickým kontroverzím, na rozdíl od těch náboženských, konstatuje též Boubín (2015, s.55–59). 7 Rudolf Urbánek vpoznámkách ke svému vydání obou „deníků“ vypočítává, na co všechno Češi „zapomněli“ (např.vMühldorfu si panoš Jaroslav nevzpomněl na účast Jana Lucemburského vbitvě roku 1322 asmrt slavného rytíře Plichty ze Žirotína, aco je horší: vůbec nezaregistroval, že dorazili do Crécy, kde přece zahynul král Jan!) akde naopak historická paměť ivjejich spisech zůstala živá. 8 Zejména Jaroslavův Deník na mnoho čtenářů působí jako nedokončené, lehce načrtnuté bezprostřední zápisky (např.Małysz 2004, s.90–91, či Nejedlý 2008, s.33). Prokomponovanost, atedy iliterárnost textu na základě užití prolepse důsledně obhajují Baboučková aBoubín (2015, s.200–202). OPEN ACCESS
20 SLOVO A SMYSL 34 empirická cesta, ale také jistý archetyp cesty-pouti. „Vertikála“ paměti (případně paměťový model) se tu prosazuje jinde ajinak, vsouvislosti stextem, který je psán. Smysl acíl cesty po území dnešní Francie je upanoše Jaroslava nicméně zřejmý aexplicitní: poselstvo se snaží dostihnout francouzského krále, „neb sě jest vždycky po loviech talácel alovil etc.“ (tamtéž, s.219), aby ho seznámilo snávrhy krále Jiříka. Avýčet francouzských sídel se stručnými prostorovými charakteristikami, knimž přitom dochází, je občas doplňován přirovnáními, která cizí zemi pro názornost přibližují: St.Pol „jest dobře menšie nežli Český Brod“ (tamtéž), oRemeši „pan Anton pravil, že jest jako Praha, ale já sem k tomu nechtěl svoliti etc.“ (tamtéž, s.218). Tento po dlouhou dobu běžný prostředek cestopisné literatury, jehož účelem je přiblížit neznámé pomocí známého, má přece jen jistý významový efekt. Domestikuje neznámé, neutralizuje případnou vyhraněnost cizího; kromě toho tu vpozadí předpokládáme představu křesťanského světa, jemuž má vládnout podobnost, byť by byla jen vnější. Vzato zcela obecně: jinakost znepokojuje, stejnost, faktická nebo vytvořená textem, uklidňuje— uklidňující je být nějakým způsobem „doma“, jakkoli se tím uzavírá přístup kcizímu, neznámému. Domácí měřítka azvyklosti, na něž je podle Michela de Montaigne při cestách do ciziny nutno zapomenout (srov.Montaigne 1966, s.99–100), se promítají do vidění ido způsobu zápisu, který často ani nenachází slovesné prostředky pro popis cizího aneznámého. Na druhé straně však stručné poznámky panoše Jaroslava ukazují, že cizinci, tj.české poselstvo, adomácí se mnohdy navzájem diví. Tak vměstě Toul „divili sě nám […] příliš velmi etc.“ (Baboučková— Boubín 2015, s.217); vAbeville „[…] zmiery sě nám velmi ti třeštění lidé divili“, atamní významnější měšťany při obědě velice překvapilo, že „Čechové tak sě pěkně aslušně mají vkrmiech etc.“ (tamtéž, s.220). Na zpáteční cestě vAarau „[…] byla knám přišla jakás krásná paní, zemenínka, idivila sě nám zmiery velmi etc.“ (tamtéž, s.234). Francouzi iNěmci se diví Čechům, anení vždy jasné, čemu se diví. Tomu, že jsou Češi jiní (vzhledem, oblečením či délkou vlasů, jako tomu bude uVáclava Šaška zBířkova?), že přicházejí ze vzdálené, „exotické“ země, že se zde vůbec ocitli— jako členové poselstva, jako ti, kdo prosluli coby kacíři, rebelanti aválečníci? Nebo že se koneckonců přece jen neliší od těch, kdo se diví? Udivuje tu zpohledu třeba Francouzů jinakost, anebo stejnost, či neudivuje tu— tentokrát zhlediska Deníku— dokonce sama zvědavost, zvědavost jako taková, zvědavost zevlounů, kteří se vyskytnou při události jakéhokoli druhu?9 Deník většinou setrvává ucelkové charakteristiky situace. Nemůžeme se však ubránit alespoň jedné kusé reflexi nad textem, ato nejen proto, že nám jej může vysvětlovat, ale hlavně přibližovat. „Divit se“ je víceznačné, odráží překvapení, že něco může být jiné, než známe zempirie nebo zpředstav. „Divit se“ lze istejnému, které zaráží svou stejností, ale na prvním místě jinému, jež má samo osobě opravdu moc udivovat. „Dívat se“ a„divit se“ jsou vDeníku spojeny. Určitě nevidíme prostřednictvím textu ani zdaleka všechno, co viděl panoš Jaroslav, dozvídáme se však o„údivu“: Francouzů, Jaroslava ijeho společníků. Vtextu je sám tento údiv především znakem různosti, ato předně té, jež je faktická, očividná, dále pak oné různosti, která pramení zrůznosti představ nebo zjejich nezlomné inzistence. 9 Relativizující pohled na vzájemnou jinakost českých poselstev azápadoevropských komunit nabídl např.Małysz (2009, s.27–31). OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 21 Ataké, což vyplývá zpředchozího, zodlišných zvyklostí, jako když se Češi vSaint- -Denis diví, jak Francouzi špatně pečují okorunovační klenoty. Deník je vrukou zapisovatele, který má, obecně vzato, určité možnosti ischopnosti, aztoho plyne, že něco zachytí aněco ne. To se může projevit zvláště tehdy, lze- -li čas aprostor jeho cesty konfrontovat sjinými prameny. Dokumenty, kterými tento text obklopíme, ukazují na nenaplněné možnosti, tj.na jakési deficitní poznání— při takovém čtení se nicméně odchylujeme od textu samého jako sui generis prostoru jeho vlastních možností. Mezery vtomto prostoru ustavují tvar, díky nim se konstituuje, nehledě na autorovo pověření nebo snahy, osobní rámec deníku jako celku, vněmž různá omezení spoluúčinkují sdispozicemi nebo disponibilitou vidění a„hlasu“. VJaroslavově případě jde navíc oto, zda své slovo včase deníku nějak významově zatíží azda toto slovo pojme zážitek vymykající se prostému, neutrálnímu popisu nebo konstatování, které můžeme nazvat statutárním záznamem míst, vzdáleností azávažných/závazných událostí. Kbarvitějším zážitkům se řadí ty, skrze něž panoš Jaroslav zachycuje nepřátelství vůči Čechům avnichž je patrné, že nedávná historie je příčinou drobných cestovních potíží. Jsou to epizody, které na první pohled vynikají nad informační rovinu itineráře tím, že ijako cestovní peripetie závisí na „vertikále paměti“, totiž na příběhu dějin, vněmž „kacířským“ Čechům jakožto komunitě náleží jiná úloha než jejich sousedům. Tato dějinná jinakost nebudí obvyklý zájem, ale averzi. Tak vměstě Ženevě „jakás bezmozhá bába bohatá, přijavši nás do hospody Uanjela, ivyhnala nás zhospody ven vten déšť zvěděvši, že sme zČech, akaceřovala nás etc.“, jinde vhospodě, tentokrát už vKorutanech, obdobná „hospodyně, bába velmi zlá, kaceřovala nás ivšecky Čechy etc.“ (tamtéž, s.234–235). Čemu se naopak „diví“ Češi, co je na cestě překvapuje? Pan Bavor zposelstva na cestě dvakrát lituje, „že sě jest kdy oženil“ (tamtéž, s.215 a235), atak aktivuje paměť na úrovni svého vlastního příběhu, jako vzpomínku na závazek. Poprvé se tak děje na cestě do Francie, ve Stuttgartu, kde „panny ipanie“ zvou Čechy ksobě anabízejí jim luxusní zboží. Ajedině tento povzdech zprostředkovaný prostou výpovědí svědčí také opříjemných zážitcích. Mimo jiné se tím ukazuje, že zavrhování Čechů není všeplatné ani že se obecně neprosazuje vurčitých oblastech; obecně se potvrzuje jen to, co platí pro každou cestu-pouť: cesta svým způsobem ana různém stupni vždy implikuje nečekané aotevřené možnosti, které může píšící subjekt vybírat, vykládat azaznamenávat různě (samozřejmě také nebo zejména na základě výchozích modelů apředstav), třeba— což je jen jedna eventualita— vrytmu střídání dobrého azlého, přívětivého anepřívětivého, potíže apožitku vkontinuálnějším čase cestovní každodennosti ajejích stereotypů. Jaroslavův Deník popisuje trasu, události nebo zaznamenává některé promluvy, ale lidé zde spolu většinou nemluví. Kromě zachycení diplomatických „hádání“ se ve vyprávění, je-li souvislejší, dialog nebo replika neobjevuje. Text sestává zkonstatování nebo určitých typů hodnocení. Tak „pan Bavor opět želel, že sě jest kdy oženil“ vBaden, kde poselstvo navštíví lázně: „amyli sme sě spěknými pannami apaniemi ahrabienkami vteplicech abyli sme veseli […]“. Zapisovatel si opět vystačí sobecným vystižením situace— „byli jsme veseli“. Avtéto podobě, kterou lze spíše zdůvodnit než ono „divili jsme se“, patří výrazný zážitek knejosobnějším záznamům, jimiž vDeníku promlouvá cizinec-cestovatel, který se setkává sneobvyklým OPEN ACCESS
22 SLOVO A SMYSL 34 i příjemným. Nezvyklé, protože vjinak strohém itineráři Deníku zachycené, je jistě také to, že se vedle Čechů myjí kněží amniši, kteří přijeli zKostnice, „svelmi pěknými jeptiškami“ (tamtéž, s.235). Na tomto místě textu se zdá, že názor nebo hodnocení jako by chyběly. Fakt je nicméně zapsán ataké situačně zvýrazněn (Češi— duchovní osoby zKostnice— jeptišky…)— ato samo osobě poutá pozornost. Tento obraz si čtenář navíc může doplnit dalším záznamem, aby si otevřel cestu kmožné intenci Deníku, třebaže tak vůči velmi vzdálenému apoměrně neosobnímu textu více než kde jinde přistoupí na to, že bude „vyplňovat“ jeho mezery. Zanedlouho poselstvo stane na místě, kde se historická paměť aktivuje naplno aantagonisticky, ve spojení se světcem, po kterém žádná relikvie kukazování nezbývá (srov.Halama 2015, s.15–21): Nazajtřie vpátek den svatého Bartoloměje jeli sme 4 míle velmi veliké na Rýn do Konstancie, kdežto sú Němci zúfalí svatého mistra Jana Husi upálili. Atu noc, když sme tu leželi, velmi hrom bil, ajednak celú noc zlí kněžie proti hromu zvonili, azvláště usvatého Petra in Summo, kdež sú svatého mistra Husa odsúdili na smrt etc. (Baboučková— Boubín 2015, s.235). Oni kněží vlázních, proti nimž, jak se zdá, zapisovatel nic nemá, pocházejí zmísta pro panoše Jaroslava výslovně zlořečeného, apřítomnost mnichů vlázních spolu sjejich původem jistě odkazuje kobvyklému referentu textů českých kališníků druhé poloviny 15.století: ke zkaženosti kněžstva (srov.Małysz 2009 aRychterová 2011, s.366–367). Následující zápis jako by to potvrzoval, navíc bouře zaznamenaná vtomto kontextu „vypadá“ jako indicie oné zlopověstnosti, čímž se važ příliš věcném Deníku otevírá skulina kideovému symbolismu. Příjemné inepříjemné zkušenosti azážitky jsou však většinou— opakujme— vyjádřeny vholé, lineární podobě: „divili se nám“, „divili jsme se“. Jinými slovy: překvapení nebo pocity se knám dostávají prostřednictvím nanejvýš obecných dějů acharakteristik. Tak například na cestě do Rouenu: „aten den sme sniedali vjakés krčmě, atu listy Hanušovi Causarovi na heroltstvie, od krále českého dané, ukradli etc.“ Nic více, nic méně. Vzápětí následuje jeden znejkurióznějších zážitků. „Anedaleko od toho města Ruan převrátil se mnich skurv[ú] na voze sedě na páně Antoniově etc. Apan Albrecht naň dvorně lál etc.— azvlášť že pan Bavor byl klekl etc.“ (Baboučková— Boubín 2015, s.229). To, že ve středu výjevu figuruje mnich, zřejmě opět není bez významu; okolo něj vyvstává anekdotický obrázek, byť sobvyklými nedořečenostmi (vedle „etc.“ též slovo „kurva“ ohlazené tečkou namísto poslední samohlásky). Kromě toho tento rozvitější výjev potvrzuje, že snaha ozevrubnější popis se vDeníku objevuje jen tehdy, když se zapisovateli něco jeví jako očividně zvláštní ajiné, vizuálně přitažlivé. Ktakovým fenoménům třeba patří, že je někde— jako ve Švýcarsku— mnoho lidí „volavých“, ato „ikněží“ (tamtéž, s.234). Rudimentární vizualizace toho, co bylo shledáno jako kuriozita, oživuje rejstřík „údivů“, které jako by samy osobě dostatečně odůvodňovaly své nerozvité vyjadřování, setrvávání vrovině, kde sice nechybí základní děj, ale kde si často můžeme domýšlet předmět. Způsob těchto záznamů ipoznámky otom, že na svých cestách poselstvo potkávalo lidi ochotné aneochotné, se sice vážou ke stanovisku pisatele, ale „zorný úhel“ OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 23 přitom do značné míry zůstává „statutární“. Chceme-li vytknout místa, kde panoš Jaroslav jako tvůrce deníku svůj status přesahuje, tedy uniká svému oficiálnímu „poslání“, aniž by mu unikal osobní, atedy „skutečný“ smysl deníku, tak jak jej chápeme my, musíme znovu odkázat knáčrtům nečekaného— ktomu, co je nejen atraktivní, ale co rovněž přichází samo, nahodile, ze sebe, bez bezprostřední vazby na cíl astímto cílem spjaté cestovní peripetie, atak působí trhlinu ve více či méně neosobní, konstativní osnově Deníku. Nejde oběžné potíže, jež se prostě na cestách přiházejí. Zajímavost zakotvená ve strohém podání je umocněna hlavně spojením s„příjemným“ nebo „nepříjemným“. Příjemné jsou ony kuriózní zážitky zlázní, naproti tomu jsou však také zážitky nepříjemné— anejvíce osobní, protože štěrbinou jejich bezprostřednosti knám nejspíše doléhá hlas subjektu vurčitém stavu; především jde očas momentálního žití velementárních situacích, kdy jako by se nejvíce zkracovala historická vzdálenost mezi námi atextem. Vrozvitější líčení tak přechází popis obtížného přechodu přes Alpy. Na cestě do Ženevy se poselstvo ubírá Savojskem, kde je krajina „přepřieliš hornatá etc.“, „těmi horami přepekelnými“. Přitom musí, „nemajíce cesty“, rozebrat vůz aplavit se po Rhôně proti proudu— „Atu se stýskalo živu býti, aneb spieše někam preč utéci etc.“ (tamtéž, s.233–234). Obecná orofobie, „hrůza zhor“, kterou literatura ve spojení sfyzickým alpinismem překonávala až do 19.století, se vtěchto úzkostných větách slévá sosobním zážitkem. Těsně před návratem do Čech se vyslanci vPasově dozví, že doma zuří mor. Na poslední etapě poselstva se tak děje pohroma beze stopy exotiky, až příliš známá avždy strašná, jež může kdykoli postihnout příbuzné, známé iposly samotné. Oslovo se tu hlásí neodvolatelná jinakost, jejíž přítomnost se prosazuje navzdory statusu všech účastníků poselstva. Vzhledem ktéto přítomnosti hlas zapisovatele nemůže být neosobní: „všickni [sme se byli] velmi zamútili alekli, když nám pověděli, že vČechách mrú etc.“ (tamtéž, s.237). Český král opustil Prahu avzávěrečných odstavcích tak poslové znovu stíhají pohyblivý cíl, jak to činili již ve Francii. Tamní panovník však objížděl svou zemi vtouze po zábavě, „po lovech“, zatímco tento prchá před smrtí, již poslové shledávají vjeho stopách: „Atu jsme již uslyšali, ano oného se nedočítají, onen umřel, onen stuoně etc.“ (tamtéž). Toto „etc.“ již ne - ukazuje kobecninám cesty, ale lidského života, slabosti asmrti, kobvyklým obrazům toho, co se děje při morové ráně. Poslední pasus Deníku také jako jediný nekončí oním mnohovýznamovým, otevřeným auklidňujícím „etc.“, jako by vtéto proměně Jaroslav definitivně svůj status horizontálního pozorovatele opouštěl aobracel se kvertikále, kterou už není paměť, ale očekávání budoucnosti:10 Nazajtřie vpátek jeli sme 3 míle do Brna. Atu sme králově Milosti listy dali aposelstvie dokonali. Avšemohúciemu Pánu Bohu buď chvála ztoho na věky věkuov. Amen. (tamtéž) 10 Ktendenci staročeských autorů apřekladatelů ukončovat texty (třeba ivrozporu soriginálem) křesťanskými invokacemi srov.např.Šváb (1966, s.200–202) aJaluška (2020). OPEN ACCESS
30 SLOVO A SMYSL 34 kulturních modelů adeterminací, proniká do textu aosobitě se vněm, je-li to vůbec možné, konstituuje? Dění audálosti vCommentariu, které svou neskonale dynamičtější strukturou pochopitelně ční nad rovinou popisů azáznamů-výčtů (pomíjíme jejich eventuální dokumentární hodnotu), kulminují tam, kde jsou zaznamenávány různé zvyklosti arytířská klání. Ivtomto bodě však musíme ještě dále nuancovat roviny. To znamená vjisté míře rozlišovat prostor deníku aprostor cestopisu, třebaže lze jejich časové aprostorové koordinace zaměňovat, ato zvláště proto, že se vposloupnosti vyprávění překrývají. Přesto Commentarius svou rovinou cestopisu, intenzitou narace směřuje kžánrovým sériím akulturním figurám, zatímco souběžnou rovinou deníku se více otevírá neopracovanému zážitku odlišnosti. Na cestě zCách do Burgundska poselstvo spatří lov králíků pomocí ochočených fretek. Je to bezprostřední kuriozita dějící se „před našima očima“ (tamtéž, s.33) azjevně nepřiléhající kzavedeným kódům textu. Ale také rytířská putování adobrodružství, ikdyž mají svou tradiční osnovu, jsou do značné míry nepředvídatelná. Vždyť vnich jde mimo jiné oto, osvědčit se vrytířství (srov.tamtéž, s.35) aporovnat rytířské hry podle způsobu jednotlivých zemí. Bojové hry ise svou emblémovou spektakulárností ve vyhrazeném, vyklizeném prostoru, na barvitém jevišti kolbiště, se vrovině deníku nemohou úplně překrývat sepickou nebo kurtoazní předlohou, byť by byla základní referencí evropského rytířstva. Vždy se tu poměřuje rituál asama událost hic et nunc. Zářná epizoda českého poselstva, jeden zvýznamových středů Šaškova deníku dlouho před vyvrcholením cestopisu na „konci světa“, nastává právě vburgundském Bruselu, kde se na patrně nejskvělejším evropském dvoře té doby naplňuje intence rytířského putování: ukázat aproslavit způsob českého zápasu aklání. Nejprve je však popsán— jako bezděčná figura srovnávání— burgundský způsob klání svelmi tenkými ratišti aspřehradou mezi zápasníky, znichž vítězí ten, kdo zlámal nejvíce dřevců. Poté probíhají další hry, při nichž soupeři zápasí rukama. Apři té příležitosti se na proscéniu objevuje český héros pan Jan Žehrovský zKolovrat. IŠašek se utká, jednou zvítězí, jednou je poražen. Následuje pohoštění. Nato čteme, že vévodkyně nabízely Šaškovi tolik vína, „že jsem se jenom stěží dostal domů, protože jsem se opil“ (tamtéž, s.40). Atoto bezprostřední konstatování dokládá, že autor sice sepisuje putování, ale také píše autentický deník. Čeští rytíři plně triumfují teprve dalšího dne— to nejlepší přichází na konec, Šašek se projevuje jako pečlivý dramaturg. Tehdy je Bruselským předvedena „česká kolba“. Úžas diváků vzbudí především Jan Žehrovský, když se rozjede sdřevcem namířeným proti zdi apři strašném nárazu vydrží vsedle: „apovídali si, že pan Jan není ztoho pokolení lidí, které teď žije na zemi, nýbrž zpokolení dávných obrů“ (tamtéž, s.41). Stěžejní článek pověsti očeském siláctví je vŠaškově podání spojen svertikálou paměti, tentokrát sahající až do biblických časů. Role pana Žehrovského je tím dokonale zakotvena aon se vždy objeví vpopředí, jakmile poselstvo musí projevit neohroženost. Relevantním významovým prvkem ve skutečnosti není jen tento výjev, vněmž se zážitek sbližuje sobrazy středověké rytířské epiky, ale také (apředevším) reakce burgundského vévody na český fanfarónský heroismus, jehož obdobu bychom vpozdější literatuře— alespoň vanalogických rovinách „turnajů“— stěží našli. Vévoda si nechá přinést zbroj, vníž čeští rytíři kláli. Jsou to jenom prošívanice. Apanovník ktomu OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 31 dodává: „Vy si je berete na hry, kdežto vnás vzbuzují veliký podiv. Ipro otcovraha by bylo přespříliš přísným trestem vybojovati takový zápas. Tak si hraješ se životem, jako bys ani žíti nechtěl“ (tamtéž). Jak tento na první pohled dvojznačný komentář, spojující doslova „obrovské“ hrdinství spohrdáním životem aopovážlivým spoléháním na milost Boží, pojmout? Vrámci příběhů očeské udatnosti jej lze chápat jako kontrast mezi zjemnělým, civilizovaným burgundským dvorem, kde dávno vymizely rudimentární rytířské zápasy, ačeským siláctvím, tedy nepřímo izemí, kde ještě héroové zlegend nevymřeli. Ve vévodově poznámce však pro nás zaznívá také podiv nad něčím, co bychom mohli nazvat neúctou kživotu. Dochází tak kurčitému zvratu zprostředkovanému právě rovinou deníku, oníž víme, že představuje nejautentičtější vrstvu textu. Je-li vkódu rytířského putování svět rytířstva jenom jeden, neplatí to tedy úplně, protože se vtextu náhle zjevuje průzev mezi dvěma mentálními světy nebo dvěma pojetími života, které tak či onak přesahují kód, jenž by měl zůstat koherentní. Atato diference patří na cestách poselstva ktěm nejdůležitějším, ukazuje dvě cesty, ato potud, pokud myslíme na intepretaci, to jest buď na výklad, vněmž jsme jako současníci implikováni, anebo na Jiráskovo vyprávění ZČech až na konec světa. Aprávě vtomto okamžiku můžeme začít porovnávat Šaškův zápis sJiráskovým přepisem— tedy svyprávěním pro „děti amládež“, umístěným do středověku jakožto epochy zároveň pohádkové ihrdinské. Také tam patří pobytu vBurgundsku čestné místo. Nejprve se však obraťme kzačátku Jiráskova podání. Už vněm je vyrovnáván podíl diplomatického poslání arytířských činů. Protože je Šaškovi přidělena funkce sekretáře, může se také jeho prostřednictvím odkrývat tajné avýsostně důležité poslání české družiny. Souběžně stím Jirásek ukazuje na význam starého textu (nikoli na jeho dobovou situovanost) prizmatem určitého pojetí periody českých dějin. Přitom samozřejmě disponuje tím, co zřejmě chybělo autorovi Commentaria, tj.vědomím ovýznamu poselstva. Obecně řečeno: vjeho vyprávění se prosazuje transformace, kterou bychom mohli nazvat překódováním. Zcela zjevné iznámé je, že je tu deník proměněn do podoby literárního díla sjasným aobecnějším, národně výchovným účelem, který nahrazuje Pavlovského oslavu rodu. UJiráska se tak metajazyk českého dějepisectví 19.století prolíná svlasteneckou pedagogikou pro školní mládež. Na začátku cesty se Václava Šaška zmocňuje pochopitelná tesknota, když opouští rodnou tvrz aČechy. On, neznámý vladyka anevýznamný člen poselstva, je ve vyprávěném „cestopise“ reprezentantem citů amínění dobrého českého člověka, podobně jako jsou neznámí aprůměrní „gentlemani“ vrománech Waltera Scotta jako nositelé aobhájci obecně přijatelných pravd (na prvním místě morálky, cti, ctnosti atp.) reprezentanty staré dobré Anglie ajejích středostavovských hodnot, tj.příkladem azárukou stabilního vývoje, zdárného pokračování dějin, dobré budoucnosti očekávající mladé čtenáře. Nejen vúloze skvělého epika, ale ivroli hlavního koordinátora významů Jirásek vepisuje do předlohy vlastenecký rozměr. Cizina, apředevším Německo, se vjeho textu stává obligátním „znakem“. Rámcová otázka zní: „Jak se na nás dívají vNěmecku“, apatří kní vcelku očekávaná odpověď: nejprve nevraživě (Češi jsou kacíři), pak se sympatiemi. Starosvětsky moudrý arozšafný vladyka Mezihorský (tak se Václav Šašek zBířkova vJiráskově zpracování jmenuje) komentuje události, na něž se značným věkovým odstupem vzpomíná, neboť jeho úkolem vpřítomném čase OPEN ACCESS
32 SLOVO A SMYSL 34 vyprávění avzhledem kdětskému čtenáři je poutavě předat zkušenost vdiskurzu nesporně autoritativního, zkušeností nasyceného stařectví, jež poučuje mládež. Případné otázky, mezery advojznačnosti, které předloha jakožto deník implikuje, tato postava převádí na pozitivní výpovědi. Řekli jsme, že turnajové scény zBurgundska patří iuJiráska khlavním vypravěčovým zážitkům. Avšak právě tady se přepsání stává také „dopsáním“, neboť ambivalentní informace-fakt se musí proměnit vexemplum, jednoznačnou výpověď. Říká-li vévoda českým rytířům: „Vy lehko života vážíte!“, vladyka Mezihorský musí dodat: „Ale to zapomněl, co dělá otužilost apilné cvičení“ (Jirásek 1950, s.39). Potenciálně hříšný hazard se tak transformuje ve sportovní ahygienický výkon, kterým je vcizině posílen obraz Čechů jakožto hrdinů. Pokud se čtenáři nechají tímto obrazem inspirovat anapodobí otužilost románových postav, bude jim to jedině ku prospěchu. Pomineme-li různé další Jiráskovy dodatky, přepsání arozvedení, je patrné, že zde neméně působí celkem pochopitelná cenzura. Šaškův text zmiňuje jako podivuhodnou neobvyklost rovnoprávné postavení levobočků na vévodském dvoře. Je to jedna zpříležitostí, kdy se Češi diví, že jinde může být bez problémů přijímáno to, co vČechách znamená hanbu. Setkání stouto jinakostí vlastně znázorňuje „náraz“ tolerance. Azávěr cestovatele, ikdyž je příznačně konstatující, pak vtéto souvislosti míří dál než Jiráskův text, protože není textem pedagogickým avtéto epizodě ani koncentrickým, jímž se stane až přepsáním. Upředlohy touto konfrontací vzniká distance mezi Čechami acizinou, která není jen zeměpisná, zatímco Jiráskův přepis zůstává vždy „vČechách“.— „Voněch krajích se totiž lidé tak nehanobí anepeskují se jako unás“ (Šašek zBířkova 1974, s.44). Tento závěr včetně Šaškovy zkušenosti Jirásek nepřejímá. Prostoru jeho beletrizovaného převyprávění pro mládež jsou vymezeny zřetelnější hranice. MIRABILIA Rytířský kód putování je vCommentariu průběžně zvýrazňován situacemi, ve kterých se musí projevit základní elementy jazyka, jehož stopa je vtextu nejvýraznější. Když vévoda Burgundský ukazuje poselstvu svou klenotnici, je to běžný znak. Množství klenotů tvoří srozumitelný emblém asoučást dobového jazyka reprezentace moci.16 Vévodově štědrosti ipříslušnému diskurzivnímu řádu pak odpovídá gesto Lva zRožmitálu, neboť ten nabízené dary odmítá avduchu téhož kódu staví „rytířskou zdatnost“ a„dobrou pověst“ nad bohatství: „Neboť jsem se svou družinou nepřišel sem přijímati dary, nýbrž proto, abych osvědčil rytířskou zdatnost […] Toliko dobrá pověst má trvání věčné“ (tamtéž, s.42). Vtextu se při podobných příležitostech kodex prolíná se záznamem zážitku akontury rytířské Evropy, kde například ani probíhající válka burgundského vévody směstem Lutychem nenarušuje souběžný ritus (lov, přivítání českého poselstva, klání…), převáží nad autentičností deníkového dění. Města amísta jsou sice různá, ale rituál je sto pojmout je všechna do mapy jednoho vnitřně podobného světa. 16 Pozdně středověkou diskusi mezi tímto světským modem prezentace majetku akřesťanskou iaristotelskou uměřeností shrnuje např.Woodová (2002, s.42–68). OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 33 Vedle toho se vCommentariu objevuje další inzistentní rovina: Evropa ještě má svá „mirabilia“, divy, pozoruhodnosti, jejichž popis bude za několik desítek let přenesen, byť sjinou intenzitou avjiných rozměrech, do objevené Ameriky. Řečeno obecněji: má je především tam, kde se zvětšuje vzdálenost od Čech. VAnglii jsou už kachny, které se líhnou na moři aneživí se žádnými pokrmy, nýbrž toliko vzduchem (tamtéž, s.58). K„mirabiliím“ patří ovšem také „čeští obři“, budící úžas Burgunďanů. Naproti tomu obdobný úžas vzbudí uČechů „podivuhodné divadlo“ (tamtéž, s.43)— bruslení na rybníce (uJiráska se stane záminkou kepizodě líčící, jak se bruslení přeneslo do idylického prostředí české tvrze). Šaškův text je pozoruhodný také tím, že jakoby vyvažuje oboustranný úžas: tedy nejen „divili jsme se“, ale také symetricky „divili se nám“. Postihuje dvě hlediska— „vidět“ i„být viděn“, opisuje dvojí překvapení, atedy vymknutí zkódu. Cestu poselstva lemují běžné prvky každého cestopisu, stavební kameny žánru: Šašek popisuje mravy, obyčeje, „materiální kulturu“, atím, na co se zaměřuje, prozrazuje také své zájmy, postavení atp. (hospodaření, lov). Vrátíme-li se kposloupnostem itineráře, poselstvo směřuje do Anglie, tedy kmoři, které podle kódu středověkého cestopisu vždy představuje nebezpečí („loď vbouři“ je takřka závazný, stereotypní obraz vtextu; uŠaška se toto obligátní téma výrazně projeví během zpáteční cesty přes kanál). Při této příležitosti se však Šašek zaměřuje spíše na výčet apopis různých lodí vpřístavu Sandwich. Cesta pak pokračuje znovu podle závazné osnovy. Jinak řečeno: je prostoupena rovinou „průvodce“. Vpopředí jsou vždy ostatky svatých. Jak text sugeruje, na navštívených místech je jich tolik, že je autor ani nestačí zapisovat. Jako by výčet všech, anebo jen některých relikvií přímo podmiňoval hodnotu aautentičnost zápisu. Vpodobných pasážích (před cestou do Anglie ipo ní) Evropa představuje prostor srozesetými ostatky, znichž se skládá její „tělo“, přesněji řečeno: jimiž se Evropa vjedno tělo spojuje. Především tímto způsobem se vŠaškově textu prosazuje středověký sen Evropy ojednotě oproti rozdílům vjazycích, bohatství, zvyklostech izábavách, oproti rozdílům vmnožství ikráse čehokoli. „Krása“ a„mnoho“ („množství“ je vněkterých případech dokonce synonymem „mirabilií“) jsou vtomto středověkém textu nejvyšší obecniny označující obdiv-údiv, ale také hodnotu jsoucen.— Anglie je nádherná, bohatá aorganizovaná země, „obklopuje [ji] ze všech stran moře, takže je jím chráněna jako soukromá zahrada“ (tamtéž, s.52–53), překvapuje množstvím všeho. Právě tady je nejvíce patrný způsob, jímž se vCommentariu vyjadřuje hold: „ani kdybych šel až na nejzazší hranice světa [nemohl bych spatřit] nic krásnějšího apůvabnějšího“ (tamtéž, s.56). To, co se vymyká kódům či obecninám ačiní zCommentaria nikoli více či méně formátované dokumentární svědectví, ale také individualizovaný text, je vepsání zážitku mimo řád vyprávění. Tak například účinkuje nevídané množství luňáků, které vypravěč spatřil vLondýně nad Temží, nebo údiv nad délkou a„spanilostí“ vlasů členů poselstva. Ve srovnání stím, co se tu oAnglii píše, se však najednou vtextu objeví průzev, vněmž jako by se zničehonic „vytrácely“ veškeré předchozí pochvalné charakteristiky. Nevysvětlitelný, osamocený avrámci líčení nelogický odstavec zní: „Více oAngličanech nemám co psáti, leda to, že jsou to, jak se mi zdá, lidé nevěrní alstiví, usilující ozáhubu poutníků, anesmíš jim věřit, ani když před tebou pokorně padají na kolena“ (tamtéž, s.58). Zobecňující negativní charakteristika, za níž se nejspíše skrývá pro nás neznámý zážitek, je vCommentariu stopou po něčem, co nachází OPEN ACCESS
34 SLOVO A SMYSL 34 výraz pouze vkategorickém hodnocení, pro něž ve vyprávění oAnglii nenajdeme podklad. Proto ve svém epickém textu Jirásek nabízí jistou kauzální spojitost, když jeho vypravěč srovnává lidi vbrabantské zemi sAngličany ve prospěch Brabanťanů. Popisy krajiny alidských sídel stejně jako poznámky ohospodaření nebo záznamy kuriozit, legend ihistorických skutečností jsou na cestě Bretaní aFrancií četné— Šašek vypráví, jak vBretani věší vlky jako zloděje, dotkne se obrysů legendy oMeluzíně jako pramáti rodu Lusignanů, podané ovšem se znejišťujícím „se“ („vlidu se vypravuje…“), připomene české poselstvo, které jelo do Francie pro nevěstu krále Ladislava, iJanu zArku avBlaye rytířské poutníky upoutá Rolandův hrob. Tady můžeme rozlišovat dvě roviny srůznou intenzitou. Jedna rovina se blíží historickému místopisu, ovšem obestřenému legendárním koloritem: historický fakt vchází do Commentaria spřibližnými obrysy, fakticky jako zárodek epické struktury poznamenané svébytnou tradicí, případně spříslušnými dobovými referencemi. Ktěm nejzávažnějším inejbizarnějším informacím tohoto druhu patří, že „Roland byl syn krále Šalomouna abyl na jeho rozkaz zabit“ (tamtéž, s.70), nebo kratičké vyprávění o„věštkyni“ Janě zArku. Souběžně stouto rovinou se text jako průvodce přibližuje krajinné fyziognomii, třebaže deskripce jsou stále stejně shrnující: „rozsáhlé apůvabné louky“, „překrásné zahrady“, „zahrady apřekrásné štěpnice“ vokolí Nantes nebo Saumuru (tamtéž, s.63–64), „množství rozmanitých potravin“ ujednoho biskupa, „jaké nám nebylo dáno spatřiti nikde od toho dne, kdy jsme vyjeli zdomova“, imponující hrad vAngers: „silnější apevnější hrad jsem do té doby ještě nikdy neviděl“ (tamtéž, s.65–66). Tato hodnocení průběžně charakterizují obecný modus popisů vCommentariu. Především věci velké akrásné mohou vstoupit do záznamu, který vposledku působí tautologicky— na jistých místech očekáváme velikost akrásu, proto ji tam při návštěvě shledáme anásledně přeneseme do „poznamenání“. Rozdíly jsou dány vlastně jen množstvím těchto „známek“ vzhledem kpříslušné zemi. Vzorem tohoto postupu je hodnocení Francie: „Francouzské království jest velmi veliké aoplývá všemi věcmi, jako žádné jiné zkřesťanských království“ (tamtéž, s.67–68). Kvantitativní hodnocení se váže ke všem věcem, které stojí za zaznamenání. Řádu obecnin se nevymyká ani návštěva lázní vDaxu, kde se poutníci „vykoupali“ aužili „mnohé zábavy“ (tamtéž, s.71). Je nicméně zřejmé, že tento způsob zápisu lze epicky rozepsat askelet obecnin vyplnit příběhem. Tu máme opět na mysli Jiráskovo převyprávění, které Commentarius vřazuje do tradice románových portrétů. Jiráskův vypravěč označuje francouzského krále Ludvíka XI. za „ctižádostivého, úskočného akrutého“ (Jirásek 1950, s.59). ZŠaškova (či Pavlovského) důrazu na neutralitu popisu mocných osob se tak stává opak. Pozdně středověký text mizí ana jeho místo nastupuje literární obraz francouzského krále, jak jej vrománu 19.století fixoval Walter Scott vQuentinu Durwardovi. Jirásek de facto přistupuje kpředloze jako k„chudému“ textu,17 kněmuž je zapotřebí přidat jak historický, tak iaktuální rozměr avýznam. V„Turonu“ (Tours) jeho vypravěč připomene, že sem před lety dorazilo poselstvo Zdeňka Konopištského ze Šternberka, „mnozí se tam […] na naše poselstvo dobře pamatovali“ (tamtéž), apřidává epizodu spředvedením českých husitských vozů. Historický příběh vtomto podání se stává 17 Dle klasifikace užité např.Friedrichem Wolfzettelem. Shrnutí jeho metody podal kupř. Jaroslav Svátek (2015). OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 35 způsobilým kreprezentaci Čech aČechů icelistvé historie. Ztohoto hlediska, tedy zpozic „silné“ historické tradice, musí vautentickém textu vždy něco chybět. Řečeno jinak: je třeba vyvázat původní text zjeho vlastní přítomnosti afakticity, dotáhnout kontury epických zárodků alegend. Tak se vJiráskově textu mimo jiné objevuje klasická verze pověsti oMeluzíně jako pramáti rodu Lusignanů. Naproti tomu Jana zArku iRoland jsou vynecháni. Těmito zásahy vzniká prostor románu pro mládež zdoby „Jiříka krále, slavné paměti“ (tamtéž, s.67), vjehož významovém středu tkví staročeská Mezihorská tvrz astarosvětský vladyka-vypravěč. Obrazy tohoto domácího prostředí apostavy, jež je zalidňují, reprezentují idylickou „staročeskost“ asní korespondující soubor názorů. Když starý vladyka vzpomíná na cestu, kterou vdružině Lva zRožmitálu vykonal, vystupuje jako vypravěč, jehož ideová perspektiva dává předloze epický tvar. Někdejší zážitky-líčení se střídají spřítomností, to, co se přihodilo, stím, co je, tedy se životem vpastorálním ústraní venkovské tvrze. Beletrizovaný přepis, přepracování deníku zasazené do události vyprávění, se nemůže rozvíjet „in continuo“. Líčení vzpomínek musí být přirozeně přerušováno amusí se podřizovat vypravěčově přítomnosti, tj.rytmu života na tvrzi. Skutečnost, že se vypráví právě ztohoto prostoru, který je symbolem domova ajeho hodnot, má stěžejní význam. Tento scelující rámec „domova“, respektive jeho reprezentace, je nenápadným významovým středem, ato tím spíše, že ve střídání časových linií (vzpomínka/přítomnost) se také rýsuje nepřetržitá konfrontace dvou figur: (třebas) krásná cizina— nejkrásnější vlast. Vcentru textového dění nahrazuje Šaškovu cestu domácký oheň vkrbu, odkud vladyka vypráví. Toto místo jako emblémová zmenšenina zastupuje homologické figury: tvrz-domov, Čechy-vlast. Podle této strategické struktury Jiráskův text směřuje až kexplikativní, pedagogické výzvě vzávěru: „Viděl jsem kraje rozkošné, vpravdě rajské, města překrásná, hrady výstavné, poklady avšeliká umění lidská, ale věřte, že nejkrásněji je ve vlasti“ (tamtéž, s.137). Touto ideou dává Jiráskův přepis Šaškově předloze nový význam. Kjejí osnově však Jirásek přikládá vlastní esteticko-prozaické úsilí. Nespočívá jen vnarativním přepracování nebo ve změně epické situace aatmosféry. Projevuje se například tam, kde je Šaškův text vzhledem kambicím české prózy pochopitelně „řídký“, nebo dokonce „prázdný“. Jirásek vyplňuje osnovu svou „krajinomalbou“ (např.na hranicích Biskajska). Vepisuje do textu znaky krásy aemoce, které ve středověkém textu chybějí. Tentokrát se patrně nejedná ostrategický záměr, jímž se původní text natáčí kmladému čtenáři, ale převažuje tu spisovatelova intence vůči vlastnímu psaní. Intence vzhledem kpředloze je tedy dvojí. KONEC SVĚTA Tak jak se zvětšuje vzdálenost poselstva od výchozího bodu putování, tj.iod implicitního měřítka, zněhož pak Jiráskův text činí explicitní míru, tak se ivpřímé úměře zvětšuje záznam kuriozit, jinakostí. Ale měřítkem jsou také předchozí cestovatelské zkušenosti azážitky. Ve Španělsku nosí ženy „podivné“ šaty achodí shlavami ostříhanými. Obvyklá vyjádření údivu tu nabývají dějové povahy. Paradigmatem je stále „divili jsme se“, „nikdy jsme neviděli, nikde jinde jsme neviděli…“ (např.piniové lesy, OPEN ACCESS
36 SLOVO A SMYSL 34 sloupořadí kláštera vSegovii, vhorách „množství ještěrek aštírů“, dobytčí trus používaný na topení) atp., objevují se však přívlastky pozorovaných skutečností. Rozestup mezi měřítkem na jedné straně ajevy na té druhé se proto zdá větší. Jestliže je nyní „údiv“ nahrazován „podivností“, můžeme vtéto změně spatřovat finalitu. Poselstvo je na své cestě nejdále od domova. Většina předešlých zážitků je srovnatelná stím, co už poselstvo vidělo, lze je tedy postupně včleňovat do světa zkušeností. Avšak právě tomuto světu se „poslední“ zážitky— zážitky na konci Evropy— vymykají. Najednou se ocitáme vneporovnatelném ačasto také nepřijatelném světě divných kuriozit, neboť samo přívlastkové hodnocení „divný“ znamená distanci nebo hranici. Země jsou „divnější“, zvyky „podivnější“, množí se cestovní potíže, fyzické útrapy anepředvídatelné konflikty. Kurtoazní Evropa je už jakoby daleko, ikdyž přijetí na místních dvorech splňuje její kritéria. Přitom ale nedochází kzobecňování, nenastavuje se nějaké jednotné hodnotové měřítko: vopevněné vsi Villasaně „svorně žijí jak křesťané, tak židé“ (Šašek zBířkova 1974, s.74). Do středověkého deníku-průvodce patří jako důležitá kuriozita i„ekonomie“ šibenic, například vBurgosu: jedna je přímo ve městě, druhá za městem na kopci (později, vitalské Veroně, si Šašek všímá distribuce místních šibenic, protože tady se odsouzení rozdělují na „domácí“ a„cizí“— věšení je také etiketou). Popíše se tedy poprava upálením vBiskajsku apřipojí se informace, jak dlouho se tu nechávají oběšenci na šibenicích. „Také všelijaké jiné druhy poprav jsem viděl, jakých se vnašich zemích neužívá“ (tamtéž, s.87). Záznam viděného ipso facto vytýká pozoruhodnost ineobvyklost. Jakkoli lze strukturu výpovědi vpodobných případech interpretovat jako jistou strukturu podivu-nesouhlasu, přesto nás autor Commentaria ktakovému čtení výslovně nevybízí, setrvává na vytyčené hranici obvyklého (známého) akuriozity nebo, mluvíme-li opouti iberským poloostrovem, asimilovatelného asetrvale cizího. Také touto polohou se Šaškův text stává předlohou par excellence, do které lze při přepisu vepsat vše potřebné. To Jirásek skvěle pochopil. Právě vpasážích týkajících se Španělska se oba vypravěči, už tak odlišní, nejzřetelněji rozdělují. Mlhavou historickou osobu, víceméně hypotetického Václava Šaška zBířkova, plně nahrazuje Šašek zMezihoří, Jiráskův vypravěč, jenž je vmnoha ohledech autorovým alter ego. Strukturní distance nebo indiferentní zápisy Commentaria nahrazuje kombinace epického zpracování epických zárodků ahodnocení. Českých cestovatelů se vkastilských pustinách zmocňuje stesk iúzkost, jsou vystaveni nejrůznějším útrapám. Vzdálenost krajů od vlasti ijejich divokost, přímé útoky proti Čechům, nabízejí mimo jiné příležitost kposílení ideje „středu“. Když je řeč ošibenicích, obsáhlý komentář vladyky Mezihorského nenechává na pochybách, nejenže je vněm zmíněna pouze šibenice uprostřed „každého městečka“, ale zvláštnost je výslovně spojena s„divnou spravedlností“. Vladyka odsuzuje upalování zločinců jako „cizí“ krutost, rozepisuje se opýše španělských šlechticů, která je nepříznivě srovnávána sdvorností francouzských šlechticů. „Lid obecný byl zlý, nehostinný azle se knám choval aurážel“ (Jirásek 1950, s.81). Jirásek vysunuje do popředí morální aspekty cestovatelské zkušenosti. Ty se profilují na základě předchozích „zkušeností“, opřených očeskou „humanitu“. Tak se vJiráskově textu utváří další měřítko: zážitky zBurgundska aFrancie, za nimiž prosvítá určující ideová reprezentace, jež Jiráskův přepis připoutává kžádoucímu hledisku svého publika. Podle ideje dějin ireprezentace historických dějů se vzhledem kČechám OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 37 Francie rýsuje jako sympatická ado jisté míry modelová země. Na druhé straně je pro vypravěče setkání se Španělem (vCommentariu jde opokřtěného Žida), jenž se vČechách zúčastnil ve vojsku Albrechta Rakouského obléhání Tábora, vítaným podnětem koslavné připomínce českého husitství. Tímto způsobem se uJiráska ještě výrazněji zpřítomňuje výše zmíněný „staročeský“ střed. Naproti tomu vpředloze se touto epizodou, potenciálním zárodkem příběhů, vdané chvíli „překonává“ vzdálenost mezi domovem acizostí. To, že Commentarius setkání zaznamená ve Španělsku, představuje celkem přirozenou součást všech cestopisů, protože ve velmi vzdálené cizině se obvykle se značnou pozorností evidují setkání s„krajany“ nebo slidmi, kteří byli „unás“. Už jsme uvedli, že se kuriozity-bizarnosti ve větší míře objevují na iberském poloostrově, aspolu snimi přibývá iŠaškových soudů, jež implikuje vzdálenost od známého, asimilovatelného světa kurtoazní střední Evropy. Nejotevřenější soudy— ato soudy negativní— se vztahují knárazům nepřijatelné cizosti. Oměstě Olmedu, kde sídlí král nejčastěji, se říká: Jiného nemám otomto městě co psáti, leda, že jest obýváno lidmi, kteří jsou horší než pohané. Neboť když tam kněz zdvíhá při mši tělo Páně, nikdo nepadne na kolena, nýbrž všichni zůstávají státi jako nerozumná zvířata. Život pak vedou tak nečistý asodomský, že se mi protiví astydím se vyprávět ojejich zločinech. Dokonce oni sami říkají, že město podobné městu jejich, by se nenašlo vcelé Kastilii (Šašek zBířkova 1974, s.85). Zde se vysvětlení tohoto odsudku nabízí vpředchozí inásledující pasáži. Předtím totiž Jan Žehrovský zápasí sjedním Španělem, kterého nejprve porazí („šťastnou náhodou“— stojí vCommentariu), avšak vopakovaném zápase zvítězí Španěl nad pánem zKolovrat. Přihlížející domorodci tak jásají akřičí natolik, že podle Commentaria pohorší i„krále, biskupy ijiné šlechtice“ (tamtéž, s.84), tedy místní zástupce sdíleného světa evropské diplomacie akurtoazie. Vzápětí se praví, že byl na poselstvo třikrát podniknut útok. Záporné hodnocení vrcholí, neboť vtomto městě bydlí „mnozí pohané, zvaní Saracény, ale kteří znich jsou lepší, zdali pohané nebo křesťané, to bych nesnadno rozsoudil“ (tamtéž, s.86). To je jistě soud přesahující až ke krajnímu srovnávání, jestliže si uvědomíme dualitu vmentálním světě středověkého člověka— Bůh × ďábel, sanalogickou paralelou křesťan × pohan. Ale paradoxně právě tento soud spjatý skonkrétní situací zakládá možnost pro novou deliberaci. Ačkoli autor vlastně vytváří rétorickou figuru „křesťané jsou tu (možná) horší pohanů“, což můžeme hodnotit jako pokus olimitní dobový příměr, způsob, jímž je toto přirovnání, kořenící vintoleranci, zapsáno, umožňuje průchod kjiné interpretaci— chceme-li významu pro nás. Konflikt vOlmedu je také markantním příkladem toho, jak Jiráskův text „vymazává“ apřepisuje svůj středověký podklad. Šaškův Jan Žehrovský laškoval vhospodě sjakousi místní dívkou apřitom se „dotkl jejího prsu“ (tamtéž, s.86). Poté uhodil nějakého Španěla, kterému se to nelíbilo. Zanedlouho došlo kvelkému srocení pobouřených domácích. Ti oblehnou hospodu, kde české poselstvo bydlí. Střetnutí musí urovnávat královi lidé. Vtextu vnímáme pouze situaci, kdy se Žehrovský jako cizinec (asi) pokouší oobhroublejší flirt, panskou zábavu, která se může dotýkat, ať už zjakýchkoli důvodů, domácích svědků. OPEN ACCESS
38 SLOVO A SMYSL 34 Na tomto místě Jirásek sice musí zasáhnout cenzurně, ale epizodu nevynechá (jako jiné), ikdyž pikantní příčinu konfliktu vymaže. Ve svém vyprávění příhodu spojí spředchozími urážkami Čechů, sporážkou Žehrovského anegativním hodnocením místních lidí. Proto také radikálně přepíše „zápletku“. Španěly neurazí Žehrovský, ale jeden Španěl urazí Žehrovského, už tak rozmrzelého porážkou, i„jak snámi nakládali“. Lascivní žert je nahrazen tím, že „jakýsi Španihel, sedě vkoutě uvína […] začal onás Češích potupně mluviti. Náhodou tu byl pan Žehrovský…“ atd. (Jirásek 1950, s.84). Cizincovo nevhodné nebo vdané chvíli nepřijatelné chování, které Commentarius jakoby mimochodem zachycuje, je škrtnuto amísto něj se napíše urážka národa. Následuje detailní líčení boje neboli fabulace na podkladě krátkého zápisu, anakonec Žehrovského negativní hodnocení Španělů jako „cikánské chasy“ aŠpanělska jako „prokleté země“, „kde není žádné kázně ahostinnosti“ (tamtéž, s.85). Zde spatřujeme dvojí tendenci Jiráskova textu. Spodporou většího množství aluzí, komentářů aepizod vázaných na Španělsko, stručně řečeno: soporou deskripce skutečně cizí země se více než kde jinde nabízí možnost konstruovat dobrodružné příběhy, apřitom je transhistoricky spojovat s„ideou“ českého poselstva ačeské věci vůbec. Jiráskovo vyprávění tu nejenže překrývá text Commentaria, ale vdobrodružném přepisu ústí videově-národní reprezentace akonfrontace, jimž vévodí česká přímost, rytířskost, odvaha. Novodobé psaní standardizuje obraz neupřímného anerytířského „obecného lidu“ „chvástavých Španihelů“, „chátry“, „chasy zběsilé“, ale vporovnání sčeskými reky vpodstatě nestatečné; „osmahlých“ útočníků jako „hladových vlků“ (tamtéž, s.84). NEZNÁMÁ TĚLA Uměsta Mediny del Campo se vtextu Commentaria vynoří mysteriózní epizoda. Vlíčeném setkání skajícným poustevníkem, který by snad mohl být polským králem Vladislavem III. poraženým roku 1444 uVarny vbitvě spohany, se legenda spojuje se zážitkem, totiž se svědectvím polského poutníka, po kterém následuje důkaz, že poustevník má šest prstů na noze stejně jako král Vladislav. Podle toho, „co se myslí“ (tj.vEvropě), polský král byl vbitvě zabit, „ale já sám to netvrdím“ (Šašek zBířkova 1974, s.88), dodává zapisovatel, protože vzápětí uvádí další verzi, podle níž se král zaslíbil věčné samotě, aby odpykal, že nesplnil slovo, které pohanům (Turkům) dal. Záhadný příběh isamo setkání spoustevníkem jsou tak nejprve umístěny do prostoru mezi dvěma verzemi— do sféry ambivalence. Atedy možností, znichž by mohlo vybírat rozvité vyprávění. Romaneskní prvky této události nemohou být potlačeny ani následujícími reakcemi Lva zRožmitálu nebo polského poutníka. Lev se na poustevníka obrací prostřednictvím herolda, Polák pak zjistí, že má na noze šest prstů, vpohnutí obejme jeho nohy na výraz úcty ke svému králi, což muž odmítne jako „člověk obtížený mnohými hříchy“ a„se slzami vočích“ odchází do své chatrče (tamtéž, s.90). Nic tedy nemůže být definitivně potvrzeno, ikdyž zápis nechává poslední slovo Polákovi, který oidentitě poustevníka nepochybuje. Tak vCommentariu figuruje nástin životního dramatu, odkrývá se prostor pro jeden osud lidské existence. Díky tajemné nedořečenosti, odlišující se od pozitivních záznamů jiných mirabilií, vyniká toto setkání vŠaškově podání takřka jako osnova krománu. OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 39 Při přechodu hor do Portugalska sama vzdálenost, odlehlost idivokost kraje jako by byly příčinou mnoha zvláštností. Jen když se Češi blíží ke „konci světa“, může text hýřit zarážející, všem představám se vymykající exotikou předznamenávající popisy neevropských krajin vdílech mladších cestovatelů. Počet přírodních druhů je tu větší než kdekoli předtím, rostou tu zvláštní rostliny. Hadi tu mají křídla avletu pronásledují kořist. „Štíři jsou velcí jako prostřední lovecký pes“, ještěrky jen omálo menší než kočka. Zkrátka: známé druhy živočichů tady vynikají neobvyklostí, získávají bájné atributy. „Nikdo znašich je nikdy jindy neviděl“ (tamtéž, s.94). Tato mirabilia, jejichž existenci text stanoví, atudíž ji vdůsledku činí reálnou (srov.Borges 2013), Jirásek opětovně vynechává azmírňuje. Tím vlastně stále potlačuje kód původního psaní, vněmž se viděné atradované spojují do podoby, která by naplňovala čtenářovo očekávání: přece jsme na samém konci světa akde jinde než tady se musí před udivenými zraky poutníků objevovat podivné fenomény. Zásah autora historických próz, vtomto případě mnohem výrazněji jako autora knihy pro mládež, je ještě razantnější tam, kde se mluví otom, že portugalský král svelikým prospěchem obchoduje sotroky. VCommentariu se králův bratr diví, že Lev zRožmitálu poprosil, aby mu byla darována kuriozita— dva mouřeníni. Protože takový dar Portugalci považují za nicotný, přidají Lvovi nádavkem opici. Dvě cizokrajné lidské bytosti ajedno zvíře představují něco, co doma není— tedy formu „suvenýru“, skrze niž nám středověký svět ukazuje svou nepřekonatelnou jinakost, ato vrámci konfrontací standardní „Evropy“ rytířů aposelstev ajiné, exotické „Evropy na konci světa“. Touto pasáží nezvratně odkazuje jen ksobě samému, zůstává pouze ve svém kulturním prostoru, to znamená ivprostoru Čech, kam mají být kuriozity dopraveny. Zároveň je tu případnému českému příjemci nabídnut vkrátkém „ekonomickém poučení“ ten nejužší průzor kjinému kontinentu, do Afriky. Králův bratr doslova říká, že se mouřeníni prodávají na trhu „jako dobytek“ (Šašek zBířkova 1974, s.97). Šašek zBířkova pak ktěmto „obyčejům“ (takovými slovy je tato skutečnost charakterizována) jen dodává, že pokřtění mouřeníni se neprodávají ani nezcizují, ledaže by byli darováni. Tady pak Jirásek, humanista istarosvětský demokrat, musí do úst svého vladyky vložit dojemný popis trhu sčernochy, filipiku proti otroctví, vníž se prosazuje novodobý pohled ruku vruce sJiráskem konstituovanou staročeskou křesťanskou morálkou: „Vždyť to byl přece křesťanský král!“ volá vladykův vnuk Jaroslav (Jirásek 1950, s.95). Aušlechtilost, lidskost českých vyslanců je znovu vyzdvižena, jakmile se společně scelou vladykovou rodinou dovíme, že svou žádostí pan Lev vlastně ušetřil oba mouřeníny mnohem horšího údělu, protože znich učinil své služebníky. Jednoho znich pak ovšem daroval sjinými dary králi Jiřímu. Ani vJiráskově textu se tedy mouřenín zjevně nemůže zbavit svého osudu „věci“, již lze darovat, čeká ho tu však (jak zjinak důsledné ideové konstrukce vyplývá) mnohem lepší osud než kdekoli jinde… vEvropě. Aniž by se jeho strukturní rysy proměňovaly, cesta do Compostely ana konec světa se řadí kvrcholným vyprávěním apopisům Commentaria. Přibývá epických scén ivyprávění legend vztahujících se jak ksv. Jakubovi arelikviím, tak krozsáhlé vesnici zvané Finisterre, „tj.konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody aširé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha“ (Šašek zBířkova 1974, s.109). Pověst otřech lodích, které kdysi vyslal portugalský král ajež po čase dopluly OPEN ACCESS
46 SLOVO A SMYSL 34 krále Jiřího. Historický ústav AV ČR, Praha 2015, s.45–74. Čornej, Petr: Husitství ahusité. Karolinum, Praha 2019. Foucault, Michel: Slova avěci, přel. Jan Rubáš. Computer Press, Brno 2007. Halama, Ota: Svatý Jan Hus. Stručný přehled projevů domácí úcty kčeskému mučedníku vletech 1415–1620. Kalich, Praha 2015. Herbers, Klaus: Jakobsweg. Geschichte und Kultur einer Pilgerfahrt. Beck, München 2006. Hon, Jan: Jetřich Berúnský. Dramatizace středohornoněmeckého Laurina. In: Barbora Hanzová (ed.): Pokušení Jaroslava Kolára. Sborník kosmdesátinám. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2009, s.31–52. Jaluška, Matouš: You Can Tell aLord by His Servitors: An Attempt at Reading the Old Czech Tristram. In: Christine FerlampinAcher (ed.): Arthur en Europe àla fin du Moyen Âge. Approches comparées (1270–1530). Garnier, Paris 2020, s.171–182. Jurok, Jiří: Mírová apropagační poselstva krále Jiřího zPoděbrad vletech 1461–1467. Historia Olomucensia 53, 2017, s.47–86. Kunský, Josef: Čeští cestovatelé I.Orbis, Praha 1961. Malaníková, Michaela: Ke vzniku cestopisu Václava Šaška zBířkova amožnostem jeho interpretace. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity C 55, 2008, s.21–33. Malura, Jan— Ivánek, Jakub: Horo krásná, spanilá! Poutní písně na Moravě (1600–1850). Host, Brno 2019. Małysz, Bohdan: Najstarsza czeska relacja podróżnicza. Poselstwo Jerzego zPodiebradów do Francji wroku 1464 wświetle dzennika Jarosława. Kongres Polaków wRepublice Czeskiej, Czesky Cieszyn 2004. Małysz, Bohdan: Nábožný amravní rigorismus? Vzájemné hodnocení Čechů acizinců vdobě Poděbradské ve světle cestopisu panoše Jaroslava. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd 23, 2009, s.15–32. Nejedlý, Martin: Traité de paix et ambassades de bonne volonté de Georges, le roi hussite. In: Denise Péricard-Méa (ed.): De la Bohême jusqu’àCompostelle. Aux sources de l’idée d’union européenne. Atlantica, Biarritz 2008, s.11–72. Nejedlý, Martin: Deník panoše Jaroslava oposelstvu zroku 1464 jako historický pramen kplánu protitureckého tažení Jiřího zPoděbrad. In: Pavel Soukup— Jaroslav Svátek akol.: Křížové výpravy vpozdním středověku. Kapitoly zdějin náboženských konfliktů. NLN, Praha 2010, s.202–215. Pánek, Jaroslav: Biskup akancléř. Stanislav Pavlovský aVratislav zPernštejna 1579–1582 ajejich úloha vpočátcích rekatolizace Moravy. Časopis Matice moravské 113, 1994, č.1, s.35–47. Paravicini, Werner: Bericht und Dokument. Leo von Rožmitál unterwegs zu den Höfen Europas (1465–1466). Archiv für Kulturgeschichte 92, 2010, s.253–307. Petrů, Eduard: Rytířský epos ajeho proměny. In: Dagmar Marečková— Eduard Petrů (eds.): Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14.století. Odeon, Praha 1984a. Petrů, Eduard: Vzrušující skutečnost. Fakta afantazie ve středověké ahumanistické literatuře. Profil, Ostrava 1984b. Rychterová, Pavlína: Die Verbrennung von Johannes Hus als europäisches Ereignis. Öffentlichkeit und Öffentlichkeiten am Vorabend der hussitischen Revolution. In: Martin Kintzinger— Bernd Schneidmüller (eds.): Politische Öffentlichkeit im Spätmittelalter. Thorbecke, Ostfildern 2011, s.361–384. Smith, D.Vance: Destroyer of Forms: Chaucer’s Philomela. In: Cristina Maria Cervone— D.Vance Smith (eds.): Readings in Medieval Textuality: Essays in Honour of A.C.Spearing. D.S.Brewer, Cambridge 2016, s.135–155. Spearing, Anthony Colin: Criticism and Medieval Poetry. Edward Arnold, London 1964. Spearing, Anthony Colin: The Medieval Poet as Voyeur: Looking and Listening in Medieval Love-Narratives. Cambridge University Press, Cambridge 1993. Spearing, Anthony Colin: Textual Subjectivity: The Encoding of Subjectivity in Medieval Narratives and Lyrics. Oxford University Press, Oxford 2005. OPEN ACCESS
ZDENĚK HRBATA— MATOUŠ JALUŠKA 47 Spearing, Anthony Colin: Medieval Autobiographies: The Iof the Text. University of Notre Dame Press, Notre Dame, IN, 2012. Spolsky, Ellen: Gaps in Nature: Literary Interpretation and the Modular Mind. State University of New York Press, Albany 1993. Svátek, Jaroslav: Cestopis jako prostředek ke spáse? Poutnické itineráře aodpustkové seznamy do Svaté země ze střední Evropy (14.–16.století). In: Jiří Hrabal (ed.): Fenomén cestopisu vliteratuře aumění střední Evropy. Univerzita Palackého vOlomouci, Olomouc 2015, s.43–54. Šváb, Miloslav: Prology aepilogy včeské předhusitské literatuře. SPN, Praha 1966. Voit, Petr: Pronikání humanistické ajiné literatury mezi olomoucké měšťany před Bílou horou. Listy filologické 105, 1982, č.2, s.105–110. Voit, Petr: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk apříbuzné obory mezi polovinou 15.apočátkem 19.století. Libri, Praha 2006 <www. encyklopedieknihy.cz> [14.7.2020]. Voit, Petr: Knihtisk 17.a18.století. Ústav informačních studií aknihovnictví FF UK, Praha 2008 <sites.ff.cuni.cz/uisk/ wp-content/uploads/sites/62/2016/01/ Knihtisk-17.-a-18.-stolet%c3%ad_Voit.pdf> [14.7.2020]. Wolfzettel, Friedrich: Le discours du voyageur. Le récit de voyage en France, du Moyen Age au XVIIIe siècle. PUF, Paris 1996. Wood, Diana: Medieval Economic Thought. Cambridge University Press, Cambridge 2002. OPEN ACCESS