Klikatý příběh češství Arna Nováka

Klikatý příběh češství Arna Nováka Jan budňák Ústav germanistiky, nordistiky anederlandistiky FF MU— Ústav pro českou literaturu AV ČR [email protected] Publikace představuje Arna Nováka (1880–1939) jako germanobohemistu ajako teoretika— iaktéra— specifického typu nacionalismu. Právě posuny vNovákově chápání (českého) národa, své úlohy vněm, ale také jeho pohled na vztahy mezi „národními literaturami“ českých zemí— včetně otázky, jak uchopit jevy akonstelace, které bychom dnes označili jako hybridní— činí zknihy inspirativní, ba (díky její rozvolněné struktuře) až detektivní čtení. Kniha nasvěcuje Nováka dvěma komplementárními způsoby. Na úvod je zařazena zhruba osmdesátistránková biografická studie Michala Topora, který je ieditorem celého svazku. Topor na základě minuciózního materiálového studia chronologicky mapuje Novákovy výroky apostoje knárodnostní otázce včeských zemích, apředevším ke vztahu jejich dvou hlavních literatur: českojazyčné aněmeckojazyčné. Druhou, podstatně delší část publikace tvoří edice Novákových převážně žurnalistických, ale iodborných textů, resp.úryvků znich, zlet 1899 až 1939, vnichž reflektuje česko- -německé kulturní aliterární vztahy vČechách ana Moravě. Úvodní „Průřez biografický“ odkazuje sice místy na texty zařazené do edice tvořící druhou část svazku, ale především sám nabízí specifické čtení Novákova profesního anázorového vývoje, které by se pouze ztextů ediční části svazku konstruovalo jen stěží. Michal Topor zde aplikuje rešeršně-kompoziční metodu, kterou použil už např.ve svém předchozím monografickém textu Berlínské epizody, vydaném Institutem pro studium literatury vroce 2015. Zatímco vtéto monografické studii oletech berlínského studia českých, resp.českoněmeckých akademiků na konci 19.azačátku 20.století působilo chronologické vyprávění dané látky, mozaikovitě složené zčetných archivních, novinových iliterárněhistorických pramenů, poněkud bezcílně, vaktuální studii se Toporovi daří vystavět dramatický, apřitom diferencovaný aneprvoplánový příběh Novákova „češství“. Zbiografické studie vyplývá, že Novák toto „poslání“ vprůběhu času chápal různě asloužil mu různými způsoby, většinou se sním ale cítil vopozici, ne-li vizolaci: ať jako germanista v„českých službách“ na začátku 20.století nebo jako konzervativní bohemista vdemokratickém národním státě za první republiky. Novák byl nejen velmi pilný filolog, ale irecenzent, kulturní žurnalista aautor mnoha autodokumentů— deníků, korespondencí iněkolikerých memoárů, znichž první napsal už jako třináctiletý hoch. Při tomto výjimečném množství materiálů OPEN ACCESS 252 SLOVO A SMYSL 31 bezesporu vyniknou Toporovy rešeršní dovednosti. Se zřejmou afinitou studie karchivní literárněhistorické práci vhodně koresponduje Toporův styl psaní „plavmo“. Text je izde převážně komponován zcitátů zarchivních pramenů, resp.zjejich parafrází ashrnutí. Kromě zmíněných deníků amemoárů jde hlavně okorespondenci (sTerézou Novákovou, sromanistou Otokarem Šimkem, sPavlem Eisnerem, svydavatelem bratislavského literárního magazínu Das Riff Richardem Meszlénym/Messerem, sJosefem Pekařem ajinými), ale iNovákovy žurnalistické texty (pro různé české iněmecké(nejen) literární časopisy, hlavně však pro brněnské Lidové noviny, jejichž stálým přispěvatelem Novák byl od počátku 20.let, kdy se ujal bohemistické profesury vBrně, až do své smrti na podzim 1939). Tato kompoziční technika určitě není čtenářsky nenáročná amísty může vyvolávat dojem zavěšování stále nových anových kusů oděvu na ne vždy viditelnou prádelní šňůru. Text opravdu vykazuje místa, kde se chronologické řazení Novákových výroků ktomu či onomu problému při nejlepší vůli nesplétá vjednotnou logickou linku (např.pasáž opolovině 20.let na str.64nn). Podobný, jen možná ještě oněco více rušivý ráz mají ty (ovšem ojedinělé) pasáže, kde Topor určité ústřední myšlenky Novákových textů jen zaznamenává, ale nepokouší se je analyticky pojmenovat. To se do značné míry týká i— hlavně vgermanistice— často probíraných Novákových textů zlet 1917–1918, které vyjadřují ostrý paušální odsudek německé literatury zČech (Pražský román?, Duch německé literatury vČechách), ado jisté míry ieseje Češství Terézy Novákové zroku 1916. Při celkovém pohledu, výrazně signalizovaném např.už mírně kryptickými, ale dešifrovatelnými nadpisy kapitol (např.„Filologie vykročení, práh fascinace“), však lze rekonstruovat Novákovu českoněmeckou intelektuální historii— apříběh je to nadmíru poučný. Jaký je tedy vToporově podání příběh Novákova „češství“? Vprvní řadě raný: „Když mi bylo osm let, probudil se ve mně cit vlastenecký,“ píše třináctiletý Novák ve svých Memoirech ailustruje to příklady mnoha žákovských veřejných vystoupení ajuvenilií („Sám jsem si napsal velký spis Životy slavných spisovatelů doby nové,“ rozumějme samozřejmě českých spisovatelů). Impetus „služby národu“, navzdory všem pozdějším výkyvům, se uNováka opravdu jeví téměř jako záležitost primární socializace. Od přesunu rodiny do Prahy vroce 1895 však Topor uNováka identifikuje obrat, který pojmenovává „estetika vykročení“: dříve nekriticky horující Čech je uchvácen Kantem, Rilkem aNibelungy avdeníku si zaznamenává situace, kdy se „musí stydět za svůj národ“, konkrétně za jeho politickou reprezentaci a„uličnické“ studentstvo vkontextu krize kolem schvalování Badeniho jazykových nařízení vroce 1897. Novák přitom ovšem nemění jednu „příslušnost“ za druhou— spíš poprvé, ale zdaleka ne naposledy, má pocit, že kvůli smírnému postoji vůči německým studentům je „vyloučen znároda“. Ztéto zkušenosti si odnáší jednak tendenci ke konzervativně-elitní definici národa na etické bázi, ajednak germanistické odborné směřování, které sintenzitou apílí sobě vlastní sledoval po celé první desetiletí 20.století azněhož vzešlo nejen množství drobnějších germanistických, resp.germanobohemistických textů (Franzos, Kleist, Rilke, Meißner, Klostermann atd.) atextů recipujících český germanistický provoz (Arnošt Kraus, Franz Spina, August Sauer, vzdáleněji, apochvalně, Josef Nadler, později Eisner, Grmela adalší), ale iformativní studijní pobyt vBerlíně (viz Topor: Berlínské epizody) nebo habilitace Menzel, Heine, Börne apočátkové kritiky mladoněmecké (1906). OPEN ACCESS JAN bUDňáK 253 Zinspirací německé provenience, které určovaly Novákovo chápání pojmu národ, zdůrazňuje Topor především dvě: kancléře Bismarcka, jehož „titánská ruka“ uměla „odvalovat takzvané poměry zcesty“, ajehož by podle Novákova doporučení měli iČeši učinit „duševním spolupracovníkem“ svého „vývoje“, aPaula de Lagarda, ojehož „filozofii národnosti“ Novák přednášel ipublikoval. Vlagardovské přednášce předjímá mnoho představ, které později sám uplatňoval ve svých koncepcích (nyní ovšem českého) národa— ať byly psány vmodu už téměř dosaženého cíle (vdobě před koncem atěsně po konci první světové války), nebo vmodu vzdáleného mravního národního ideálu (vletech první republiky). Jde především opřesun pojmu národnosti zdefinice genetické, popř. jazykové do „oblasti cítění náboženského aetického“ ajeho prodchnutí konzervativismem („zodporu proti povrchní aplané průměrnosti nivelizujícího liberalismu“), tradicí (tj.zájmem oklasickou národní literaturu, viz Novákův programový text Sestup do podsvětí, sestup „kvelkým mrtvým naší národní tradice“). Novák tedy— sLagardem— zastává kulturně-organickou esencializaci národa na konzervativní bázi. Když vroce 1911 Novák přesedlal na bohemistiku, chápal to jako otázku srdce, které převážilo nad rýsujícím se rychlým kariérním postupem vgermanistice. Už odva roky dříve si vdopise matce také stěžuje na nedostatečnou rezonanci své, tehdy ještě převážně germanistické, práce: „Za celou dobu deseti let, kdy jsem českému národu [zvýraznění J.B.] dal nesčíslně článků, přednášek atd. zdarma, nedostal jsem ani jediného haléře zfondů určených pro národní osvětu, ať se jmenují Svatobor, Akademie, Čermákova, Šetkova cena atd. Jen náš největší nepřítel, vídeňský stát, měl pro mne cestovní stipendia, místo aúřad případný mému vzdělání, dal mně definitivu […].“ Topor ukazuje, že „někdejší germanista“ Novák hlavně během první světové války tuto (pociťovanou) izolaci dočasně (pocitově) překonal. Projevuje se to jednak tím, že vletech 1917–1919 se téměř dokonale identifikoval scílem budování Československa na národním principu („národní chiliasmus“)— vlednu 1919 např.vyráží na venkovské přednáškové turné oMasarykovi— včetně jeho expanzivní politiky, ačkoli si je plně vědom toho, že územní nároky Prahy lavírují podle potřeby mezi národním principem (začlenění Slovenska) aprincipem státoprávním (začlenění německojazyčných území Čech aMoravy). Jednak se také zostřuje Novákova rétorika směrem kčeským Němcům ajejich literatuře. Novák pomáhá připravovat nový časopis Národ, píše do národně-konzervativního Venkova, opírá se do (nadnárodní) sociální demokracie („dělnictva se zmocňuje silná nálada nacionalistická! Kéž!“). Oněmeckých autorech zČech píše vtuto dobu, že „soustavně, promyšleně vnucují světu zcela propracované pojetí naší [zvýraznění J.B.] Prahy“. Novák jim vyčítá, že podle nich— Broda aKische nevyjímaje— „nad Vltavou bydlí dvě plemena, odlišná jazykem, mravem ikrví: jedno […] dnes vztahující lačné ruce po všech ženách azítra opájející se mystickými sny, adruhé služebné anevzdělané“. Sám naproti tomu tvrdí, že „dějinné duši Prahy porozumí jedině spisovatel český“ (Pražský román?). Veseji Duch německé literatury vČechách rýsuje Novák kategorický rozdíl mezi českou literaturou aněmeckou literaturou zČech. Vpřípadě českých Němců „nejde onárod, jenž by mohl míti právo na sebeurčení, jak víme my Čechové ivšichni rozvážní posuzovatelé zahraniční. Jde tu pouze omenšinu, která se stoletou kolonizací přesunula přes české hranice, toliko ozlomek německého národa, bezvýznamný amizivý vůči celku.“ OPEN ACCESS 254 SLOVO A SMYSL 31 Tyto věty je jistě třeba chápat především jako výroky politické vkontextu nacionálně-mocenského boje let 1917–1918. Na druhé straně ovšem představují vpodstatě „jen“ důslednou aplikaci Novákovy (azdaleka ne jen jeho) představy ofungování literatury jako organického výrazu specifického národního společenství. Německojazyčná literatura zČech podle Nováka prostě musí být podřadná, protože není výrazem kulturního života určitého národního kolektivu. Háček je vtom, že iNovák byl— ovšem ne vinkriminovaných letech— schopen vidět omezení tohoto principu. Patrné je to např.na jeho recenzi prvního vydání Nadlerových třísvazkových Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften (1912–1915), obsažené vToporově výboru. Novák má pro Nadlera neskrývané sympatie, nejen kvůli jeho pražskému učiteli A.Sauerovi, ale hlavně proto, že Nadler rozpracovává Sauerovo etnografické pojetí literatury. Blízkost národopisu aliterární historie Novák chválí apovažuje do budoucna za produktivní (což se bohužel smutně potvrdilo), ale uznává, že „všechna soudná kritika se shodla vtom, že přímočaré metodické úsilí Nadlerovo roztříštilo se opřílišnou složitost literárních akulturních zjevů hlavně vnovověku, kde není ryzích plemen, čistých kmenových celků ani přirozených jednotek krajinných“. INovák sám podobné hybridní situace vliteraturách zČech aMoravy kromě bojovné fáze kolem roku 1918 vnímal. Přesto „primordialisticky“ (Ernest Gellner) lpěl na národním základu literární tvorby. Výslednou argumentační směsici kulturního nacionalismu auznání „druhého“ představuje třeba Novákův nekrolog předčasně zemřelého Hermanna Ungara (1929), taktéž pojatý do Toporova výboru, vněmž Novák na českoněmeckých autorech vyzdvihuje jejich— „slovanství“: „Heřman Ungar, podobně jako jeho krajané Kafka, Werfel, Max Brod, Winder, byl zasažen ivlivem slovanského okolí, vněmž vyrůstal ase vzdělával. To obracelo jeho zřetel kčlověku bloudícímu, úpícímu, zoufajícímu ahledajícímu vykoupení […]. Vtom ve všem se tito jemní apravdiví němečtí romanopisci zČech aMoravy liší podstatně od svých povrchových apovrchních otců, vtom jsou nám blízcí, aproto jejich knihy— také Ungarovy— byly unás voriginále avpřekladech čteny.“ Novák se tak dostává kjakési jednotě československé literatury, resp.jejího určitého segmentu. Jejím základem je ovšem českojazyčný komunikační okruh ahlavně inherentní „slovanské“ rysy české národní kultury. Závěrem zpět kToporově studii (aedici): bohatě rešeršovanými materiály autor dokládá Novákův setrvalý „disent“ kdemokratickému rozhodování skeptického tradicionalisty asympatizanta „titánských“ individualit vmasarykovském státě— navzdory bohemistické profesuře aroli prominentního veřejného intelektuála. Novák viděl první republiku jako stát národa, „který zhudlařil jedinečné podmínky netoliko politického, ale iduševního vývoje“. Jako poslední obrat vletech 1938–1939 Topor naznačuje Novákovu opětovnou konvergenci k„evropanskému“ Československu, včetně explicitního pozitivního odkazu na Masaryka, která se promítla ido jeho literárněvědných textů, konkrétně do předmluvy ke čtvrtému vydání Přehledných dějin literatury české (1939). Tam podle Topora také „pozoruhodně zprostupnil“ své chápání české kultury: „Připustil možnost přimykání se ‚kčeskému národnímu životu‘ také jinak než česky, tj.‚látkou, smýšlením atendencí‘“, přičemž explicitně zmiňuje díla latinská aněmecká. Toto otevření je možné číst jako svého druhu happyend Novákova příběhu kulturní výlučnosti Čechů vČechách ana Moravě, jako vnitřní překonání „kletby dvojjazyčnosti“, okteré mluví vsouvislosti s„kakánským“ prostředím, zněOPEN ACCESS JAN bUDňáK 255 hož vzešla jeho matka. Jen pro čtenáře je možná škoda, že ani takto zásadní bod vargumentaci Toporovy biografické studie oNovákově reflexi českoněmeckých vztahů vrámci českých zemí si nevyslouží více než jeden odstavec vchronologickém líčení aže vněm využitý dokladový text— poslední předmluva kPřehledným dějinám— není obsažen vnásledujícím výboru. Čtenář studie tak zůstává— jako už několikrát předtím, např.při mírně lakonických, příliš stručných shrnutích Novákových rezolutních protiněmeckých textů zlet 1917–1918— ina vrcholu argumentace vklíčové otázce Novákova pohledu na „češství“ poněkud ve vzduchoprázdnu. Ale možná je zvýšená míra náznakovosti vpodobných biografických studiích nakonec čtenářsky podnětná— asnad bude vbrzku podnětná ipro studie se silnější interpretační aspirací. AD: Michal Topor (ed.): Cizinci— či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech aMoravy vtextech Arneho Nováka. Moravská zemská knihovna, Brno 2017. 533 s. OPEN ACCESS