Etický a sociokulturní aspekt „strachu z mrtvého“

Etický asociokulturní aspekt „strachu zmrtvého“* alexandra navrátilová ETHICAL AND SOCIO-CULTURAL ASPECT OF THE “FEAR OF THE DECEASED” The article deals with the constitutive components of the phenomenon known as “fear of the deceased” in traditional folk rituals at the time of the decease and burial, and with endeavours to prevent the returns of unreconciled dead persons. KEYWORDS: fear of deceased; religious and folk Christian ritual acts; threat to survivors and community; revenants Předsmrtné, posmrtné apohřební rituály utvářely kulturněhistorickou konfiguraci způsobu života tradicí orientovaného společenství vprůběhu dlouhého období předmoderní „kultury smrti“. Spolu sobřady při narození patřily knejfrekventovanějším příležitostem reprezentace sdílených hodnot apředstav omístě, postavení aposlání člověka ve světě. Vnašich, podobně jako ivjiných kulturních okruzích, knim patřila antropologicky konstantní náboženská víra vposmrtnou existenci člověka/duše, na jejichž budoucím osudu má prostřednictvím rituálních úkonů významný podíl idaná komunita. Vlidové transmisi byla smrt přijímána jako mezní bod střetu metafyzických sil se silami člověka, který boj prohrál. Spolu sideou „dobré smrti“ náležel ke konstitutivním prvkům náboženské spirituality, zbožnosti apodob sociokulturních vztahů mezi společenstvím apozůstalými. Smrt člověka byla přirozenou součástí života, mohla být předjímána, přicházet inečekaně ajejí okolnosti bývaly vminulosti často určující příčinou diferenciace vztahu kmrtvému ake způsobu jeho pohřbení. Provázanosti lidově-křesťanských obřadů při umírání, smrti apohřbívání jsem se vcelistvosti jejich projevů věnovala vsamostatné publikaci.1 Strach zmrtvého jsem vní sledovala vširším kontextu posmrtných apohřebních ritualizací— od představ oduši azáhrobním životě, předzvěstí smrti, posmrtných apohřebních obyčejů až ke hřbitovům, zjevování zemřelých akultu mrtvých. Cílem tohoto příspěvku je podtrhnout potřebu badatelského zájmu osoudobé individuální, skupinové ainstitucionální podoby vztahu kumírání, smrti apohřbení. Pro ně je nezbytné vymezit intence symbolických idirektivních forem, které vlidové tradici utvářely svět vzájemně propojených rituálů aúkonů, jejichž životnost je vregionálních modifikacích doložitelná přibližně do poloviny 19.století. Vdalším období dochází krůzně intenzivním proměnám rituálního chování amyšlení vsituaci smrti apohřbívání, jejichž některé složky přežívají spíše jako rezidua antropologicky konstantních postojů spojovaných se smyslem života asmrti. Chci doložit, že strach zmrtvého je klíčovým jevem kpoznání konfigurací lidově-křesťanského, tradicí fixovaného pojetí mrtvého, * Studie vznikla za podpory GA ČR č.19-09208S Proměny pohřebního ritu vČechách ana Moravě vprůběhu 20.století. 1 Srov.Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt včeské lidové kultuře, Praha 2004. OPEN ACCESS 14 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 strukturovaného magicko-náboženskými, sociálními amorálními imperativy azájmem na nekonfliktním soužití společenství. Východiskem pro jeho interpretaci jsou etnologické adalší prameny zejména zpřelomu 18., 19.aprvní poloviny 20.století, které dokládají proměny izanikání diferencovaně rozvrstvených církevně-náboženských, správně-institucionálních alidově-tradičních vzorců vyrovnání se se smrtí člověka ajeho pohřbením. Od středověku až do konce 19.století amnohde idéle se včeských ivětšině evropských zemí lidová zbožnost upínala převážně kvíře vkřesťanskou spásu duše, „ke vzkříšení aživotu věčnému“. Paralelně, vsouladu stradicí, se vpodloží této víry opírala otradovanou zkušenost znepomíjivé „účinnosti“ prostředků magicko-pohanských věr apraktik. Ve vlastní časové ose kontinuity, dané konstantou polarity život— smrt, se vjejich symbolických apragmatických formách vyrovnávala napříč věky se zašifrovanou transcendencí lidského bytí. Vztahy komunity kmrtvému měly irelativně svébytné historické časování událostmi aproměnami socioekonomických, regionálních, demografických, konfesijních, etnických adalších poměrů, iniciovaných správními, církevními ijinými reformami, společenskými ipřírodními katastrofami. Modifikovaly způsoby nakládání se zemřelými askládaly relativně variabilní obraz přístupů kdůsledkům avýznamům smrti bližního. Vuvedeném kontextu je fenomén strachu zmrtvého etnologickým konstruktem,2 který separuje jednu ze složek sociokulturní povahy procesů, umožňující studium představ aobyčejových úkonů spojovaných smrtvým ajejich interpretaci vsouvislostech sdochovanými svědectvími.3 Typologie strachu je založena na struktuře tradičních pohřebních obřadů ajeví se jako jedna zkonfigurativních symbolizací dobové koncepce smyslu života jednotlivce ispolečenství. Významnou roli sehrával vtomto směru rituální strach zmrtvého aprostřednictvím jeho těla aduše istrach zosudového zásahu negativních sil transcendentna do světa živých. Současně vystupuje ve funkci reprezentace podstatnější „reálie“ doby— uvědomované aemocionálně prožívané antinomie dobra azla, vnáboženském jazyce boha aďábla. Jejich protikladnost byla vrituálech lidové tradice kódována vrůzných způsobech potlačování hrozeb aupevňování víry vživot věčný. Strach zmrtvého měl působit na rozptýlení obav společenství apozůstalých zprůniku různých podob zla mezi živé, znepřijetí zesnulého do světa mrtvých izjeho ohrožení statusem „nemrtvého mrtvého“. Nároky na manipulaci se zemřelým odrážely potřebu azájem celé komunity na nekonfliktním asolidárním obnovení smrtí zpřetrhaného uspořádání pospolitých vztahů uvnitř ivně společenství. Pohřební 2 Vtomto významu bude vpříspěvku chápán bez dalších ambicí zkoumat jej vsouvislostech sjeho biologickými, psychologickými asebezáchovnými instinkty amechanismy. Poznamenejme, že sebezáchovný pud sobrannými mechanismy strachu (útěk, agrese) byl socia lizován řadou tabu, přežívajících zpředhistorických komunit, amohl nabývat specifických významů ivsituacích smrti člověka. 3 Prameny kjejich studiu sahají od penitenciálů ajiných církevních spisů, soudních zápisů adalších archivních, historických iikonografických dokladů různé provenience přes kronikářské záznamy, memoáry adobový tisk až knárodopisným sběrům obyčejů, ústní slovesnosti apísňové tvorby. OPEN ACCESS aLExandRa navRÁTILOvÁ 15 obřady aobyčeje, ať církevní či lidově-křesťanské smagicko-pohanskými relikty víry apověr, měly rovněž dávat záruku reprodukce sociokulturní integrity rodiny akomunity po ztrátě jejich člena. Oco bylo složitější vpletení nebožtíka do sítě socioekonomických akulturních vztahů, vnichž aktivně fungoval, oto propracovanější bývaly způsoby „rozloučení“ sním. Strach zmrtvého měl několik výrazných inscenací, projektovaných do obavy oduši vokamžiku umírání askonu, do strachu zneživého těla, zneusmířeného, neuspokojeného či provinilého zemřelého, zjeho návratů, zvěčného zatracení vhříchu (vrůzných konfesijních podobách). Mezi smrtí apohřbem bylo kritické období „bezčasí“, vyplněné podle tradičních představ praktikami, které měly zabránit „silám zla“ zneužít duši itělo nebožtíka. Mrtvý byl vtomto období vnímán jako „jinobytí“— životní funkce mu ztěla vyprchaly, ale jeho fysis byla nadále schránkou, do níž namísto „osvobozené“ duše mohly proniknout zlé síly, škodící pozůstalým acelé obci. Vtomto svém mezním postavení setrvávali zemřelí spojeni-nespojeni sživými až do svého pohřbení amohli zasahovat různými způsoby do jejich života. Projevy péče oumírajícího apostoj kmrtvému byly vyjadřovány starostí oduši jako entitu, která trvá, nese „paměť“ prožitého při pozemském bytí asmrtí si ji odnáší do své druhé existence. Duši měla být po smrti dána možnost odpoutat se zprostorové existence; přitom se však věřilo, že se stále zjevuje vblízkosti těla, vidí aslyší vše, co se kolem něj děje, sleduje pozůstalé, jak se sodchodem blízkého vyrovnávají. Podle toho setrvává mezi živými, nebo smířená „odejde vPánu“. Od okamžiku smrti až do pohřbu měl být zemřelý obklopen démony, čekajícími na jeho duši, proti kterým ho bylo třeba chránit adávat mu najevo, že je stále součástí rodiny, farnosti, obce. Návštěvy příbuzných asousedů vdomě smutku byly součástí konsolidačních funkcí obyčejů tohoto období. Ještě vprůběhu 19.století přetrvává obava, že dokud není mrtvý pohřben (respektive dokud není vynesena rakev zdomu, přes práh, někde idokud není hozena první hrouda do hrobu), je třeba jeho duši zmást aoklamat, omezit podněty kjejímu návratu aochránit tím pozůstalé. Aby nebožtík nenašel cestu domů, dbalo se na to, aby byl při vynášení rakve situován nohama napřed. Podle archaické představy otom, že mrtvý je schopen přitáhnout za sebou vše živé, zvláště to, co spí nebo leží, býval dokonce vyháněn dobytek zchléva. Kobelstění duše se po vynesení rakve zdomu obracel nábytek, přemísťovaly předměty, převracely vozy či saně na dvoře atp. Vobcích na Královéměstecku šťouchal někdo zrodiny palicí do všech koutů vcelém stavení avolal: „Kde jsi? Tu jsi?“ Když se nikdo neozval, byla jistota, že se duše zemřelého již nevrátila.4 Představa oduši ovládnuté zlem, která může odvést pozůstalé ssebou do zásvětí, měla širokou analogii ivjiných kulturních okruzích asrůznými významy se uplatňovala například vpraktikách uzavírání všech tělních otvorů, které měly zamezit únik duše ztěla aohrožování živých.5 Mrtvému zatlačovali oči, aby nikoho „nevyhlédl“, 4 Čeněk ZÍBRT, Znetištěných zápisků Boženy Němcové, Český lid (dále jen ČL) 4, 1895, č.3, s.196–197. 5 Např.vCampagne vseverovýchodní Francii bylo ještě na počátku 20.století zvykem zalévat pupík ařiť zemřelého voskem, nikoli již na ochranu před jeho duchem, ale zhygienických důvodů. Claude LECOUTEUX, Přízraky astrašidla středověku, Praha 1997, s.36. OPEN ACCESS 16 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 apodvazovali mu bradu šátkem, aby někoho „nehltl“ ssebou. Nazývali ho „podbradek mrtvého“, připisovali mu kouzelnou moc aněkde si ho schovávali pro štěstí.6 Podle pozdějších záznamů dávali pod bradu místo šátku Bibli, aby tak posílili účinnost tohoto aktu. Pokud člověk zemřel doma, bývalo ještě na počátku 20.století zvykem, že ihned po smrti otevřeli lidé okno, aby duše nezůstala vmístnosti. Ve zdech či střechách starších domů byly ještě vpočátku 20.století vzpomínány otvory, které byly podle pamětníků určeny ktomu, aby duše zemřelých mohly „odletět“. Nazývaly se „dušník“, „výlet“, voblasti Krkonoš „Seelenlücke“.7 Po chvíli však bylo třeba okna vdomě opět zavřít, někde je dokonce nechávali po tři dny zabedněná, aby se mrtvý nevrátil anevzal někoho zživých ssebou. Na hruď mu kladli žehličku, pilník, sekeru či jiný železný předmět.8 Vněkterých rodinách dodnes zastavují hodiny (věřilo se, že kdyby šly, brzy by někdo zrodiny zase zemřel) azastírají zrcadla (nově itelevizi), což může být reminiscencí představ oduši-dvojníkovi.9 Domácím lidem se nedoporučovalo pohlédnout vnoci zokna, neboť nebožtík měl obcházet vrubáši stavení— koho zahlédl, ten by do roka zemřel. Vdomě se uhasil oheň, neuklízelo se, nezametalo austaly všechny domácí činnosti ipráce na poli, neboť mrtvý mohl svou silou ovlivnit úrodu; jen se krmil apoklízel dobytek. Někde se až čtrnáct dní nesmělo prát prádlo avůbec sničím vdomě pohnout, ato ze strachu, že by nebožtík mohl ze msty ksobě někoho přivolat. Až do konce 19.století panovalo přesvědčení, že se po určité době navrací podívat domů (nejčastěji třetí den, ale iza týden nebo za čtrnáct dní). Doma se mu rozestlala postel, na stůl nachystalo jídlo apití, do okna postavilo světlo. Víra vodcizenou (zneužitou) autonomní moc duše vtomto zlomovém období byla vlidovém prostředí pevně zakořeněná. Předpokládaná „přítomnost“ duše zemřelého vprostoru domova před pohřbením sehrávala ifunkci jakési supervize nad plněním všech povinností pozůstalých, podmiňujících její nekonfliktní přechod do zásvětí akposmrtnému spasení. Vlidové tradici zaznamenáváme situace, vnichž jsou mrtví pojímáni jako ochránci tradičních mravů svých blízkých, sledují jejich činy atrestají je za různé prohřešky (nevěru, špatné zacházení srodiči, dětmi apod.). Jako příklad uveďme záznam zjedné jihomoravské obce. Kterási vdaná žena porušila tradici mít neustále šátek na hlavě aspala prostovlasá. „Došla kní vnoci skerchova její kama6 Branci mohl zabránit odvodu na vojnu, sloužil jako ochrana proti zlodějům, uplatňoval se vmilostné magii aj. Viz Josef KOŠŤÁL, Podbradek mrtvého vpodání prostonárodním, ČL 22, 1913, č.4, s.195. 7 Podobné je srbocharvátské „oduške“ nebo ruské „dušnik“. Na našem území byly tyto průduchy doloženy unejstarších dřevěných domů ve Frauenthalu uPrachatic, kde však již ve třicátých letech 19.století nikdo neznal jejich smysl. Zmínku otom, že tyto otvory měly sloužit ktomu, aby duše zemřelých mohly odletět zdomu, nacházíme též vDolním Lánově na Trutnovsku (Nieder-Langenau). A.Klement zVídně vzpomínal, že když jeho otec stavěl svůj dům, řekl nemocné matce, že teď nemůže zemřít, když už nemají vdomě žádný otvor. F.MEISSNER, Antworten (Einlauf bis 15.April), Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1, 1928, Heft 3, s.120–124, zde s.121. 8 Např.na Brněnsku. Srov.Miroslava LUDVÍKOVÁ, Pověry onarození asmrti na Brněnsku, Věstník národopisné společnosti československé 1964, č.2–4, s.31–38, zde s.35. 9 Podrobněji kpředstavám oduši vsouvislosti sumíráním apohřbem viz A.NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt, s.145–167. OPEN ACCESS aLExandRa navRÁTILOvÁ 17 rádka [nedávno pochovaná, pozn.autorky] avtú ranu že se ji takový vetřisko nad hlavú zatočilo, celý vlasy jí to rozkořípalo, takový kundolce znich měla, aji zima že ju zteho zemlela, atož vdaná žena ináč nemá spat, leda všátku.“10 Často tradovaným motivem bývá trest za porušení vzájemné úmluvy otom, že ovdovělí manželé zůstanou po smrti druhého svobodní (například nebožka žena navštíví svou nástupkyni azardousí ji).11 Stopy těchto představ zaznamenávají etnologové až do konce 19.století, avodlehlejších oblastech, například vobcích na moravsko-slovenském pomezí, ivprvních desetiletí 20.století idéle. Závazná byla účast pozůstalých asousedů ulože umírajícího či zemřelého, přicházejících se rozloučit apomodlit za spásu jeho duše. Za důležitý akt se pokládalo spravedlivé vypořádání posledních věcí umírajícího. Patřilo knim řádné rozloučení sblízkými isousedy (včetně těch, snimiž byl znepřátelen), vyslovení anásledné splnění jeho posledních slov, pronesených na smrtelné posteli. Nebožtík se podle tradičních představ nesměl nechat osamotě, nebezpečná byla zejména poslední noc před pohřbem. Ze strachu sním pozůstalí neradi zůstávali vjedné světnici— pokud to nešlo, ubytovali se do pohřbu iusousedů, jak tomu bylo například vHrčavě na Valašsku. Přes den uzemřelého jen drželi stráž ateprve večer se scházeli ise sousedy ke společnému zpěvu amodlení, trvajícímu až do rána.12 Celý den byl příbytek až do pohřbu otevřen každému zmístních obyvatel, projevujících účast súdělem rodiny asolidaritu při rituálním zabezpečení mrtvého.13 Pozdější vyloučení veřejného přístupu do domu smutku již bylo důsledkem pronikající sekularizace, privatizace a„intimizace“ způsobu života, rodinných vztahů iproměny pohřebních ceremoniálů. Kpovinnostem živých náležela osobní reprezentace na poslední cestě zemřelého, uspořádání hostiny pozůstalou rodinou, modlitby adalší úkony kjeho spáse. Ve zpětné vazbě je čekala odplata mrtvého za zpronevěření se morálním ijiným závazkům, neboť jejich nesplnění mělo podle tradičních představ závažný dopad na nebožtíka, rodinu icelou obec. Samozřejmou součástí bylo zajištění náležitého rozloučení vkostele, milodary azádušní mše. 10 Augusta ŠEBESTOVÁ, Lidské dokumenty ajiné národopisné poznámky: zněkolika jihomoravských dědin, Olomouc 1900, s.285. 11 Viz např.Dagmar KLÍMOVÁ, Vyprávění, in: Václav Frolec— Dušan Holý— Richard Jeřábek (edd.), Horňácko. Život akultura lidu na moravsko-slovenském pomezí voblasti Bílých Karpat, Brno 1966, kapitola VIII, s.564. 12 Noční bdění umrtvého dříve obsahovalo rituály neslučitelné skřesťanstvím— pitky, hry, tanec ažerty, uČechů tzv.umrlčí večer, jak uvádí Jan Amos KOMENSKÝ, Dvéře jazyků otevřené, in: Bohuslav Havránek (ed.), Dílo Jana Amose Komenského XI, Praha 1973, s.97.Ztěchto aktivit se až do poloviny 19.století zachovalo besedování ahraní karet, jak svědčí zápis kněze Aloise Eichlera vpamětní knize olomouckého arcibiskupství zroku 1825. Václav PEŘINKA, Národopisné paběrky zpamětní knihy fary valašsko-kloboucké, ČL 13, 1904, č.8, s.447–452, zde s.450. 13 Přetrvávání této tradice bylo možné sledovat ještě uněkterých skupin přesídlenců vjihomoravském pohraničí po roce 1948. Při svém výzkumu vjedné obci na Znojemsku vpolovině sedmdesátých let jsem se setkala stím, že čeští reemigranti zVolyně, shromáždění před domem, vněmž ležel zemřelý, súdivem zjišťovali, že se domácí lidé nemají ktomu je pustit dovnitř. OPEN ACCESS 18 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 Mrtvé tělo bylo vrozdílných vztazích kduši (přítomné vtěle iosvobozené) potenciální ireálnou hrozbou asilou určenou knápravě cizích ivlastních neodčiněných provinění. Mohlo se mstít aškodit druhým— od výhružného hlučení astrašidelného zjevování až po škody na majetku azdraví, popřípadě propojovat síly zla/ďábla spozůstalými, pokud se na přečinech nějak podíleli. Vtomto kontextu se zachovala četná svědectví očlenité struktuře hrozeb z„průniku nepřátelských sil“ mrtvým tělem. Jestliže Jean Delumeau viděl středověký strach zhříchu atrestu jako hybnou složku vědomí anáboženského konání člověka té doby,14 pak je třeba poznamenat, že vlidové tradici nabývala tato polarita konkrétní podobu ve strachu zpředmětného těla mrtvého, vystupujícího vtradičních zpodobeních atrestajícího ve své druhé existenci pozemské křivdy zmezilidských vztahů ivlastní zpronevěry vůči etickému řádu. Na vědomí lidí silně působil zánik životních sil, patrný vmrtvolné bledosti aposléze ztuhlosti ve zrůzněném výrazu tváře, které vyvolávaly hrůzu, až odpor kneživému tělu. Smyslově pocitová averze kmrtvole byla zřejmě instinktivním mechanismem ochrany před „zhoubnými látkami“ vprocesu rozkladu těla ipřed infikovaným vzduchem, které vedly kpřesvědčení, že vněm tkví něco nečistého aškodlivého. Na venkově zemřelého nikdy neukládali do stodoly, neboť hrozilo nebezpečí, že by svou přítomností zkazil obilí. Obecně se mělo za to, že mrtvé tělo negativně ovlivňuje plodivou schopnost všech živých organismů— rostlin, zvířat ilidí; proto se pokládalo za neštěstí setkání svatebčanů spohřebním průvodem atěhotným ženám se zakazovala účast na pohřbu inávštěva hřbitova. Obavy zmožného přenosu smrtící síly se promítly ido způsobu, jakým byla unás zpráva oúmrtí sdělována ostatním členům obce.15 Jednotlivé domy obcházela za odměnu najatá osoba („vobcházečka“, ve Vysokém Mýtě „otloukačka“), která nesměla vstoupit dovnitř, jen hůlkou klepala na okno či dveře akaždý hned spěchal na zápraží. Vzemích západní Evropy ataké uzápadních Slovanů byla smrt oznamována posíláním symbolických předmětů, jež plnily funkci obsílky.16 Panovalo přesvědčení, že je nebezpečné se na mrtvolu dívat adotýkat se jí; na Valašsku se však příbuzní aznámí, kteří se přišli na nebožtíka podívat, dotkli jeho těla dvěma prsty, „aby se jim nepředstavoval“.17 Ambivalentně existovala víra vpřenos jakési „kouzelné síly“ některých jeho částí (zvláště hlavy akončetin) na živé. Pokud se děti bály mrtvých rodičů, doporučovalo se, aby jim políbily chodidla. Chytat mrtvého za nohy, líbat, kousat amačkat mu palce mělo napomáhat proti zjevování nebožtíků. Podle principu kontaktní magie se muselo vše, co přišlo do styku stělem, odstranit zdomu azničit, popřípadě vložit nebožtíkovi do rakve. Tak například posmrtná nečistota, smytá zmrtvého člověka, patřila kčarodějnickým prostředkům v16.a17.století, jak tomu nasvědčují zápisy ze soudních knih. Představa ojejí magické účinnosti 14 Jean DELUMEAU, Hřích astrach. Pocit viny na evropském západě ve 13.až 18.století, Praha 1998. 15 Písemná oznámení úmrtí, která vystřídala osobní zvaní na pohřeb, se na našem venkově začala šířit přibližně od roku 1880. Podobně jako tištěná svatební oznámení však byla pokládána za příliš neosobní formu ane všude ji přijímali spochopením. 16 Např.vPolsku to byla palice zvaná „laska“, uLužických Srbů tzv.„heja smrtelna“. 17 Matouš VÁCLAVEK, Moravské Valašsko. Lidopisné obrazy příspěvkem ke kulturním dějinám českým I, Vsetín 1894, s.142. OPEN ACCESS aLExandRa navRÁTILOvÁ 19 přežívala dlouho, místy až do přelomu 19.a20.století.18 Na Poličsku kladli šátek, kterým zemřelého umývali, za šindele domu avěřili, že stavení pak nikdo nevykrade— pokud by do takového místa vstoupil zloděj, padla by na něj hrůza. Běžné bylo pálení slamníku, lůžkovin, někde ipostele, na níž umírající ležel, zničení všech jeho osobních věcí asvršků, ručníků, hřebenu, apod.19 Ostříhané vlasy, vousy anehty se odstraňovaly například zakopáním do hnoje, aby nemohly být zneužity kčarování, někde je ikladli nebožtíkovi do rakve, aby zamezili zlým duchům přístup kjeho duši. Tělesné části nebožtíka náležely ve všech kulturách ktabuizovaným předmětům aobavy zjejich negativního působení spočívaly vpředstavě omagickém svazku mezi biologickou přirozeností člověka apřírodními silami, přesahujícím fyzickou smrt člověka. Kobyčejovým zákazům patřilo nemluvit vblízkosti nebožtíka nahlas, aby nebyl rušen jeho klid, neoslovovat ho jménem, neboť by mu ztuhly údy apod. Obavy zvyslovení jména zemřelého měly ztížit jeho identifikaci, sahají hluboko do historie auněkterých etnických skupin trvají dodnes.20 Lze knim přiřadit istrach zpojmenování novorozence po zesnulém členu rodiny— takové dítě chřadne abrzy zemře.21 Všechny úkony byly vedeny snahou nezavdat příčinu knespokojenosti nebožtíka aučinit jakoby tlustou čáru za jeho skutky, jak tomu nasvědčují dodnes užívané slovní obraty „omrtvých jen dobré“, „dej mu Pámbu věčnou slávu“, „Pámbu mu odpusť“ apod. Nebyly jen zdvořilostní floskulí, vyjadřovaly sounáležitost sposmrtným údělem. Každý, kdo se přišel rozloučit se zemřelým, neopomenul přidat ke křesťanskému přežehnání, pokropení svěcenou vodou amodlitbě islova odpuštění: „Odpusť ti Pán Bůh, Ferdošku, já ti odpúščám.“ Posmrtná očista aúprava nesly vedle pragmatických hledisek ivýznamný symbolický rozměr. Při umývání těla se žena podle tradice musela modlit Zdrávas Maria,22 18 Voda po umytí nebožtíka byla tzv.mrtvá voda. Na jedné straně, vsouladu se zásadou zapuzovat zlo zlým, byla používána např.při léčení výjimečných stavů duše (padoucnice), na druhé straně působila negativně— měla přivodit smrt tomu, kdo jí byl postříkán, nebo, přidána do kořalky, měla opilci zošklivit pití. Čarování smrtvou vodou bylo vroce 1900 přisuzováno jedné ženě zKosmonos. Emilie KRAUSOVÁ, Jak se na Mladoboleslavsku čarovalo, Naše vlast 5, 1957, č.4, s.53. 19 Lidé věřili, že peřiny asvršky po zemřelém se rozpadávají spolu stělem, tlejícím vhrobě, proto je nikdo nechtěl. VNašiměřicích na Znojemsku jsem se setkala stím, že matka vložila svému synovi do rakve jeho čtyři obleky. 20 Jedním zdůvodů byl strach zduchů zemřelých, kteří si ssebou odnesli seznam všech živých abrzy se pro ně měli vrátit. Proto si pozůstalí měnili jména. James George FRAZER, Zlatá ratolest, Praha 1977, s.263–264. 21 Někdy však dítě dostalo jméno po svém zemřelém sourozenci. Od 18.století se tak dělo zvláště ve vyšších společenských vrstvách. Např.Marie Terezie přivedla na svět postupně tři Marie Karolíny. Milena LENDEROVÁ— Karel RÝDL, Radostné dětství? Dítě vČechách devatenáctého století, Praha 2006, s.100. Udělování jména byl vrodinách připisován velký význam, neboť mělo ovlivnit život dítěte. Zvyk pojmenovat jej po jednom zpředků byl obecně rozšířen urůzných etnik asouvisí svýznamem jména jako totemového symbolu. Srov.také A.NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt, s.78–79. 22 Srov.zejména verš „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní ivhodinu smrti naší. Amen“. OPEN ACCESS 20 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 jinak by se zemřelý musel ve výroční den své smrti na hřbitově po celý den modlit. Mužům se holily vousy, aby jejich nárůst nepřipomínal trvající tělesné procesy. Oděv do hrobu měl být zhotoven znového, nenošeného plátna— nebožtík pochovaný ve staré košili se mohl stát upírem (vampýrem). Při oblékání se nesměly zavazovat tkanice ani dělat žádné uzlíky na šatu, aby nebožtíka netlačily či nesvazovaly duši („aby se mu nezašila dušička“). Podobně se rozvazovaly uzly při obtížném skonu, kdy měly uvolňovat pouta umírajícího se světem, případně usnadnit jeho cestu ke spáse. Za pozůstatek starých protivampyrických opatření lze pokládat svazování končetin— ruce zemřelému omotali růžencem (evangelíci pentlí) astarším lidem svazovali také palce unohou, před zatlučením víka je však nesměli opomenout opět rozvázat.23 Do rakve se vkládaly předměty, které měly zesnulým ulehčit cestu do záhrobí (jídlo, pití, teplý oděv) nebo jim usnadnit posmrtnou existenci (mužům například dýmka, karty, nůž, ženám hřeben, klubko nití, modlitební knížky, oblíbený šperk, šestinedělkám mycí ašicí potřeby košetření novorozence). Pokud by tak pozůstalí neučinili, věřilo se, že by se mrtví vraceli, dožadovali se těchto předmětů astrašili. Přikládání kovových mincí bylo vysvětlováno ponejvíce jako obolus pro cestu na onen svět. Na Valašsku aUherskobrodsku peníz položený na oči nebo ústa mrtvého symbolizoval oddělení od majetku („aby hospodářství nešlo sním“), někdy iusmíření nebožtíka sjeho předáním nebo odkupem. Vpramenech jsou doloženy zprávy opřinášení darů zemřelým, například ve třicátých letech 20.století bylo vLipově na Horňácku obvyklé, že příchozí postavili na stůl knebožtíkovi láhev pálenky achléb.24 Mnohé hygienické aprofylaktické praktiky sublimovaly strach zmrtvého škálou magicko-pověrečných acírkevně-náboženských úkonů iveřejně sdíleným okázalým smutkem.25 Kněmu náleželo itzv.pohřební naříkání, na Horňácku zaznamenané ještě vpadesátých letech 20.století. Ikdyž se teologický koncept víry aliturgie nezaměřoval na tělo ana strach ze zemřelého, kněží byli vpohřebních manuálech nabádáni, že mají při pohřbech brát ohled kmístním zvyklostem atradicím.26 Vkontextu sociokulturních aetických aspektů strachu zmrtvého silně působil fenomén návratů azjevování zemřelých. Vyjadřoval víru vparalelní existenci dvou světů, vnichž zemřelí mohli za určitých okolností vstupovat do světa živých. Archetypální představy oprolnutí světa živých amrtvých aoschopnostech zemřelých zje23 Pokud zapomněli, mrtvý se po smrti zjevoval aposkakováním pronásledoval pozůstalé, které nemohl dohonit, jak se uvádí ve folklorním podání. Viz např.František BARTOŠ, Deset rozprav lidopisných, Olomouc 1906, s.61; Dana PALÁTOVÁ-CVEKLOVÁ, Poslední věci člověka vpředstavách, víře, obyčejích atradici valašského lidu, dizertační práce, FF UK, Praha 1950, s.102. 24 Josef TOMEŠ, Společenský arodinný život, in: V.Frolec— D.Holý— R.Jeřábek (edd.), Horňácko, kapitola V, s.355. 25 Vtomto směru tvořily výjimku pohřby dětí, pro něž se podle tradice nemělo příliš truchlit. Srov.Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Dětský pohřeb vkontextu ritualizace smrti. (Zetnografických pramenů 19.a20.století), Študijné zvesti Archeologického ústavu Slovenskej akadémie vied 42, 2007, s.127–140. 26 Je tomu tak ivsoučasné době, jak dokládá materiál zČeské biskupské konference zroku 1999: „Co je vrodinných tradicích, místních zvycích nebo ustanoveních pohřebních spolků dobrého, ať ochotně přijímají…“ Pohřební obřady, Praha 1999, s.7. OPEN ACCESS aLExandRa navRÁTILOvÁ 21 vovat se jsou živé dodnes.27 Od mytologie přes mýty, náboženské proudy alidové fantazie spsychologickými aparapsychologickými prvky vznikla rozvrstvená skladba věr apověr spolyfunkčním půdorysem aposláním. Relevantně ktématu se dotknu jen některých aspektů konkrétních projevů hmotných anehmotných podob revenantů, které se týkaly pojetí zemřelých ajejich vlivu na morální klima společenství. Podle některých, zejména psychologicky zaměřených antropologů původně všichni mrtví nevražili na živé asnažili se jim uškodit, teprve později se tato zlovůle spojila jen surčitými kategoriemi zemřelých, kterým bylo přiznáno právo na hněv.28 Přesvědčení opomstychtivosti azlovolnosti „neřádně“ pohřbených nebožtíků je pokládáno za obecně antropologický rys lidských kultur. Revenant byl jednou znejsilněji působících lidových reprezentací strachu zmrtvého, které ještě nepřímo podpořil církevně-křesťanský konstrukt očistce, od 12.století ovládající duchovní klima středověku inovověku aposkytující nový rozměr pohanským představám oduši.29 Představy oposmrtném zjevování prezentovalo křesťanské myšlení přes různé pohledy církevních otců vpastorační praxi ve farnostech vkategoriích hříchu, kajícnosti apokání; duši bylo souzeno spasení vráji nebo zatracení vpekle azemřelí se měli dovolávat liturgické „přímluvy“ vrůzných formách.30 Duši provinilého nebožtíka nemělo být dopřáno odebrat se po smrti do ráje, ale musela nastoupit trest vpekle nebo očistci. Podle lidových představ byl očistec vyhrazen trestu aodpuštění aduše zemřelých se vněm měly očistit fyzickým utrpením. Česká lidová tradice poskytuje množství dokladů otom, jak se církevně- -náboženské představy přenesly do srozumitelnějších asmyslově názornějších forem, které se skřesťanskou ortodoxií rozcházely. Církevní pojetí spasení provinilých duší ve spirituální rovině se dlouho, místy ještě na konci 19.století, vyrovnávalo se zlidovělou verzí posmrtné odplaty ve světě živých, podle níž si zemřelé duše odpykávaly svůj trest vrozmanitých místech na zemi (vsuku povřísla, pod kamenem, vostružiní, ve zvířatech atp.). Této představě odpovídaly izpůsoby jejich osvobození zmuk očistce— vedle mší, almužen, modliteb avykonání poutě do svatého místa mělo pomáhat například rozvázání uzlu, shodné vyřknutí stejného slova dvěma osobami, překročení kamene se slovy „Pámbu zaplať“, vhazování mouky nebo drobků do ohně, vzájemné postřikování se mlékem vpředstavách sympatetické magie kochlazení trpících dušiček aj. Představy otom, že mrtví vycházejí ze záhrobí vpodobě strašidelných bytostí, různých přízraků adémonů (upíři, vampýři, morousi, vlkodlaci, bludičky aj.), přežívaly včeské lidové tradici vněkterých místech až do přelomu 19.a20.století. Jsou doloženy vmnoha obyčejích, pověrách aústním podání— vpověrečných povídkách, démonologických pověstech avtzv.vyprávění ze života. Víru vjejich pravdivost nebo 27 Některé výzkumy dokládají, že idnes pozůstalí připouštějí možnost návštěvy mrtvých, např.ve spojitosti srůznými znameními. Viz Olga NEŠPOROVÁ, Osmrti apohřbívání, Brno 2013, s.81–90. 28 Sigmund FREUD, Totem atabu. Vtip ajeho vztah knevědomí, Praha 1991, s.46–47. 29 Více ktomu A.NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt, s.156–167. 30 TÁŽ, Revenantství včeské lidové tradici jako obraz cizího, nepřátelského světa, Studia mythologica Slavica 8, 2005, s.115–136, zde s.117. OPEN ACCESS