Oděsa česká a židovská:Mezi kosmopolitismem a nacionalismem

Oděsa česká ažidovská: Mezi kosmopolitismem anacionalismem1 Petr Lozoviuk Czech and Jewish Odessa: between cosmopolitanism and nationalism The study is concerned with selected specific features of Odessa’s urban environment dating back to the end of 19th century. After abrief outline of the demographic development of the city, the study focuses on one marginal group, the local Czechs, and then on one dominant urban ethno-congregational group, the local Jewish community. Czechs living in Odessa are taken as an example of agroup that is nationally conscious, but numerically non-distinctive one whose minority life was rather at the level of informal activities. In contrary, the Odessa „Jews“ can be described as one of the most remarkable components of the city’s population for the period under review, population that was at that time undergoing the process of internal identity differentiation. While the Czechs represented only aminor element in the context of the transnational environment of the city, the significance of the Jewish intellectual life far outstripped the local context of the Northern Black Sea. In this context, it can be said that the importance of the Odessa environment at the turn of the 19th and 20th centuries is still not justly appreciated as aformative element in the ideological maturation and institutional formation of the Jewish modernity, especially the Jewish national movement. Key words Odessa, Czechs in Odessa, Odessa Jews, “self-empowerment” Oděsa byla založena roku 1794 jako urbánní centrum severozápadního Černomoří, které se teprve před nedávnem stalo přímou součástí ruské říše. Hospodářská prosperita, otevřenost cizím kulturním vlivům aspecifický demografický vývoj představovaly základní prvky, které formovaly podobu vznikající městské společnosti.2 Zdemografického hlediska byly během prvního století existence Oděsy pozoruhodné zejména tři tendence, které se ukázaly být významné pro její další vývoj. Jednak to byl prudký nárůst obyvatelstva, jehož bylo docíleno během prvních desetiletí existence města, dále heterogenita městské populace zjazykového, etnického, kulturního anáboženského hlediska. Další specifický demografický trend představoval významný podíl židovské populace na celkovém počtu obyvatelstva. Všechny tyto tendence odlišovaly Oděsu od vývoje vjiných ruských městech. Řada dobových pozorovatelů proto Oděsu vnímala jako město, které se vruském kontextu jevilo být nejméně ruským (srov.Koschmal 1998; Lozoviuk 2017b). Předložený text je věnován vybraným specifikám oděského městského prostředí doznívajícího 19. století. Po stručném nastínění demografického vývoje sle1 Studie byla napsána vrámci řešení grantu GA ČR č.15-03269S „Proměny každodennosti. Kontinuita adiskontinuita postsovětského velkoměsta“. 2 Khistorickému vývoji města podrobněji srov.King 2011; Третьяк 2012; Херлихи 2015. OPEN ACCESS PETR LOzOvIUK 51 dovaného města bude přistoupeno ktematizaci jedné marginální skupiny, místních Čechů, anásledně jedné dominantní městské etnokonfesijní skupiny, místní židovské komunity. VOděse žijící Češi jsou vzati jako příklad sice národně uvědomělé, početně ale nevýrazné skupiny, jejíž menšinový život se odehrával spíše vrovině neformálních aktivit. Oproti tomu oděské „židy“ je možno pro sledované období označit za jednu znejvýraznějších složek oděské populace, procházející navíc procesem vnitřní identitární diferenciace. Zatímco oděští Češi představovali vkontextu transnacionálního prostředí sledovaného města jen nevýrazný prvek, význam oděského židovského intelektuálního života dalece převyšoval lokální kontext severního Černomoří. Vtomto smyslu lze konstatovat, že důležitost oděského prostředí přelomu 19. a20. století pro ideové zrání ainstitucionální formování židovské moderny, zvláště židovského nacionálního hnutí, je doposud doceněna jen nedostatečně. Zasídlení Oděsy probíhalo zpočátku podle obdobného scénáře, jako vpřípadě přilehlých stepních oblastí, tedy prostřednictvím masových migrací. Přestože zajištění dostatečného počtu městských obyvatel patřilo knejsložitějším úkolům rané etapy budování města (Стременовський 2002: 43), došlo krelativně uspokojivému zalidnění Oděsy již vprůběhu druhého desetiletí její existence. Počet obyvatel kontinuálně narůstal vprůběhu celého 19. století, přičemž bylo příznačné, že Rusové zpočátku tvořili jen menší část populace. Kulturně-etnicko-religiózní heterogennosti městské populace bylo dosaženo díky přilákání mnoha zahraničních specialistů zoblasti techniky, řemesel, ekonomiky, zakademické sféry, armády, umění, námořnictva ale istátní správy do budovaných městských institucí (Keller 1987: 49). Rezultátem carské kolonizační, ale ihospodářské politiky tak bylo konstituování jazykově, konfesionálně, etnicky akulturně velmi pestrého lidského konglomerátu na relativně omezeném prostoru nově založeného města. Období nejbouřlivějšího stavebního vývoje Oděsy spadá do periody existence zóny volného obchodu, tzv.porto-franko, zlet 1819–1858,3 kdy město proslulo vRusku iza jeho hranicemi sklonem knáboženské, jazykové, kulturní aetnické snášenlivosti akdy díky tolerování ilegální migrace nadále vzrůstal počet jeho obyvatel, podobně jako jeho heterogenita. Na základě dostupných demografických údajů lze dovozovat, že počet oděských obyvatel vzrostl mezi léty 1800 až 1892 oúctyhodných 3.667 %. Pro další velká města tehdejšího Ruska byly tyto údaje následující: Moskva vzrostla o220 %, Petrohrad o323 %, Varšava o417 %, Riga o525 % (Skinner 1986: 211). Tohoto nárůstu bylo pochopitelně po celé sledované období docilováno zvláště díky migračnímu přírůstku. Otrvalém významu imigrace do města svědčí idemografické údaje zposlední dekády 19. století: roku 1892 tvořil podíl vOděse narozených obyvatel 45,2 % jejich celkového počtu, roku 1897 vykazoval tento údaj ještě nižší hodnotu, pouhých 43,6 % (Hofmeister 2007: 55). 3 Khistorii afungování systému „porto-franko“ vOděse podrobněji srov.Третьяк 2012: 159–173. OPEN ACCESS 52 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 Rok Počet obyvatel 1795 2.3495 1814 přibližně 20.0006 1828 32.9957 1840 60.0558 1843 77.7789 1852 přibližně 97.00010 1856 101.00011 1859 přibližně 111.00012 1863 118.97013 1873 193.51314 1892 340.52615 1897 403.81516 1900 449.67317 1914 669.00018 Demografický vývoj města vprůběhu 19. století4 56789101112131415161718 4 Jedná se jen oorientační údaje sestavené zrůzně hodnověrných pramenů. Spolehlivá data založená na úředním sčítání obyvatelstva pocházejí až z90. let 19. století. Mírně odlišné demografické údaje uvádí pro druhou polovinu 19. století ve své monografii americká historička Patricia Herlihy (srov.Херлихи 2015: 365). 5 Pramen: История Одессы. Краткая история города; [online], [cit.14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html 6 Tamtéž. 7 Herlihy 1977: 65. 8 Erman 1845: 43. 9 Erman 1847: 207. 10 Pramen: История Одессы. Краткая история города; [online], [cit.14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html 11 Pierer’s Universal-Lexikon, Band 12. Altenburg 1861, s.212; [online], [cit.14.04.2017]. Dostupné z: http://www.zeno.org/Pierer-1857/A/Odessa 12 Pramen: История Одессы. Краткая история города; [online], [cit.14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html 13 Hausmann 1998: 54. 14 Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. IV. 15 Pramen: Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. IV. 16 Pramen: Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. IV. 17 Pramen: Meyers Großes Konversations-Lexikon, Band 14. Leipzig 1908, s.902–904; http:// www.zeno.org/Meyers-1905/A/Odessa 18 Pramen: История Одессы. Краткая история города; http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html FTN OPEN ACCESS PETR LOzOvIUK 53 Na relativně věrohodnou podobu etnické skladby obyvatel lze usuzovat zinformací shromážděných prostřednictvím sčítání, prováděného ve městě roku 1892, adále během prvního všeruského cenzu zroku 1897.19 Během těchto sčítání se ještě nezjišťovala národnost, ale rodný jazyk. Údaje otehdy nejpočetnějších jazykových skupinách vOděse, které prakticky korespondovaly setnokonfesijními poměry, uvádí následující tabulka:20 Jazyk 1892 1897 ruský 196.443 237.425 židovský21 106.030 124.511 polský 13.911 17.395 německý 9.163 10.248 řecký 5.283 5.086 tatarský 700 1.437 arménský 1.293 1.401 21 Na základě všeruského cenzu zroku 1897 udalo šest set šestnáct obyvatel Oděsy (372 mužů a244 žen) jako svůj rodný jazyk češtinu.22 Lze se domnívat, že rozhodná většina tehdejších oděských Čechů nepocházela zčeských sídel nacházejících se vdnešní Oděské oblasti, ani ze vzdálenějších krajanských obcí dnešní jižní Ukrajiny. Se vší pravděpodobností se zvětší části jednalo opříslušníky inteligence asnad iněkteré obchodníky ařemeslníky, které do Oděsy přivedly jejich profesní zájmy. Řada znich vOděse zapustila kořeny astala se patrioty své nové vlasti, jiní se po čase rozhodli pro návrat do vlasti původní. Zhlediska vztahu kmístu svého pobytu lze rozeznávat dvě základní kategorie oděských Čechů. Jednak krajany, jimž se původní vlast postupně odcizovala smírou, sjakou vrůstali do nového jinonárodního prostředí; ajednak krajany, kteří se zde vědomě nacházeli dočasně asnovým prostředím se necítili být niterně spojeni. Ztohoto postoje vycházel ijejich nesentimentální vztah kdalším vOděse žijícím „našincům“, což se kupříkladu projevovalo neochotou angažovat se vmenšinovém životě.23 Vpřípadě obou skupin docházelo kintenzivnějšímu kontaktu s„vlastí předků“ zejména vsouvislosti svyhrocením politických událostí, jak 19 Kvývoji etnické skladby obyvatel města v19. století podrobněji srov.Herlihy 1977, Лебедев 2014. 20 Pramen: Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. VI. 21 Jednalo se ojidiš. 22 Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. VI. 23 Jako příklad lze zmínit postoj českého dirigenta Václava Talicha, který vOděse pobýval vletech 1904 až 1905. Talich byl samozřejmě informován oexistenci relativně početné české komunity ve městě, její představitele však, jak se vyjádřil vjednom dopise, „netoužil zrovna příliš seznat.“ KTalichovu pobytu vOděse podrobněji srov.Lozoviuk 2017c. FTN OPEN ACCESS 54 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 ktomu došlo např.během obou světových válek, či aktuálně vdůsledku událostí zlet 2013–2014.24 Mnozí čeští kolonisté, kteří se od poloviny 19. století rozhodli spojit svůj osud sjihoruskými stepními oblastmi, putovali do svých budoucích novoruských azakavkazských sídel přes oděský přístav.25 První čeští vystěhovalci přibyli do Oděsy již vroce 1856, tedy bezprostředně po skončení krymské války, aby dále pokračovali do krymského Simferopolu.26 Tito pionýři českých osad jihoruské stepi posléze vletech 1862–1864 založili vPerekopském újezdě čtyři převážně české osady: Bohemku, Tábor, Carekvič aAlexandrovku (srov.Vaculík 2007: 100).27 Jiní čeští kolonisté se od 60. let 19. století usazovali na dalších místech Chersonské gubernie, přičemž většina těchto osadníků byla potomky českých náboženských exulantů, kteří po zrušení nevolnictví migrovali zpolského Zelova přes Volyň na jih Ukrajiny. Takto vznikly první čtyři české vesnice sasi 500 obyvateli vdnešní Oděské oblasti (Vaculík 2007: 102). Český historik Jaroslav Vaculík uvádí, že ve 20. letech 20. století patřily mezi zdejší české kolonie následující obce: Alexandrovka, Sofientál, Bohemka, Lubaševka, Sergejevka, Zeljonyj Jar, Sirotinka, Konskij Zahon. Ve většině těchto sídel však Češi žili společně spříslušníky dalších národností (Vaculík 2007: 120).28 Vzpomínky pamětníků těchto „treků“ zpracoval roku 1910 ve svém spise snázvem Vypravování stařečků opříchodu Čechů na Krym baptistický kazatel amisionář Jan Nepraš, sám rodák zčeské obce Čechohrad, která se nacházela vtehdejší Tauridské gubernii. Ostrastiplných podmínkách dočasného pobytu těchto migrantů vOděse vypovídá Neprašova zmínka, že „pohled na některé [české] matky, které chodily sdítkami po městě, byl tak smutný, že jim [místní obyvatelé] ialmužnu podávali“ (Nepraš 1910). Potomci přesídlenců zčeských jihoruských osad migrovali ve větším počtu do Oděsy až vsovětském období, zejména po druhé světové válce. Během carské epochy se přítomnost českého „elementu“ ve městě projevovala především díky osobnostem 24 Potomci českých krajanů žijí vOděse dodnes. Na počátku 21. století zde působily dva krajanské spolky— „Česká rodina Oděsa“ a„Česká beseda Oděsa“. Existence osob hlásících se kčeskému původu vyvolala zájem českých médií roku 2015, kdy došlo ke kolektivní, českým státem organizované migraci významné části oděských Čechů do ČR. 25 Nejednalo se ovšem ojediný možný způsob přibytí do cílových oblastí vRusku. Někteří čeští zemědělci putovali zČech do svých nových sídel na Krymu avoblasti Novorossijska vnitrozemskou cestou přes Olomouc, Těšín, Krakov, Lvov, Tarnopol, Husjatin, Kamenec Podolský, Nikolajev, Cherson, Perekop, Simferopol, Kerč aTamaň (Vaculík 2007: 103). 26 Khistorii českých osad na území dnešní jižní Ukrajiny dále srov.: Матеріали з історії чехів; Dějiny Čechů na Ukrajině 2013; Uherek et al. 2000; Vávra 2005; Vávra 2007; Келер 2007; Україна-Чехiя; Kokaisl 2009. 27 Není příliš známou skutečností, že spolu sČechy se těchto migrací účastnili také jejich českoněmečtí krajané, se kterými se následně společně usazovali vněkterých ze zakládaných obcí. Podrobněji srov.Lozoviuk 1998. 28 Kromě těchto osad existovalo vrelativní blízkosti Oděsy ještě jedno české sídlo. Jednalo se ovesnici Goluboje vMoldávii. Podle terénních šetření studentů sociokulturní antropologie Pardubické univerzity zpočátku 21. století se zde kčeské národnosti hlásilo údajně stále ještě 130 osob. Podrobněji srov.Hyánková 2008: 269. OPEN ACCESS PETR LOzOvIUK 55 české kultury avědy, které přicházely do Oděsy vsouvislosti sexistencí místních institucí, zejména edukativního auměleckého rázu. Kvýznamné kapitole místní kulturní historie patří skutečnost, že vOděse byl vytvořen jeden zprvních (1894) ruských symfonických orchestrů ato péčí českého krajana Josefa Přibíka, kterému se Oděsa stala skutečnou druhou vlastí (Розенберг/ Суворова 2010: 200–201). Přibík zde působil více než čtyřicet let jako šéfdirigent orchestru místního městského divadla. Po dobu své úspěšné umělecké kariéry usiloval propagovat voděském hudebním prostředí českou hudební kulturu ato nejen tím, že zde inscenoval díla českých skladatelů, ale též prostřednictvím přímých kontaktů svýznamnými českými umělci, které do Oděského divadla zval khostování (Drbal 2013: 309). Ve svém novoruském působišti Přibík proslul ijako inovátorský propagátor ruské hudební produkce29 ato vsituaci, kdy repertoáru oděského divadla po dlouhá desetiletí dominovala zahraniční, především italská opera.30 Vtéto souvislosti je třeba zdůraznit, že vproevropsky akosmopolitně orientovaném městě bylo zprvu nesnadné tento stav měnit. Očividných úspěchů bylo vtomto směru dosaženo až vprůběhu roku 1910, kdy Přibíkovou zásluhou došlo kpřeměně koncepce oděské operní scény (podrobněji srov.Lozoviuk 2017c). Vsouvislosti spůsobením českých intelektuálů ve městě si krátkou poznámku zaslouží též přítomnost českých studentů azejména pedagogů na oděských školách. Velký význam pro rozvoj intelektuálního potenciálu Oděsy představovalo založení Novoruské univerzity roku 1865. Pro tuto vysokoškolskou instituci byla příznačná vysoká etnokonfesijní heterogenita ato jak studentstva, tak pedagogického sboru (Hausmann 1998: 130). Podle Guida Hausmanna, autora rozsáhlé monografie odějinách aspolečenském významu oděské univerzity, patřili znárodnostního hlediska, vedle Rusů, mezi nejpočetněji zastoupené skupiny mezi studenty Bulhaři, Poláci, židé, Ukrajinci, Rumuni (Moldavané), Gruzíni, Arméni aNěmci (Hausmann 1998: 132nn). Opřítomnosti apůsobení studentů apedagogů českého původu na oděské univerzitě jsme informováni jen kuse prostřednictvím několika kratších studií azpráv. Na historicko-filozofické fakultě oděské univerzity kupříkladu studoval pražský rodák Jaroslav Hejduk, který jako sedmiletý chlapec přijel se svou rodinou za lepším životem do Novorossijsku. Po oděských studiích se navrátil do Předkavkazí, kde zprvu nastoupil soudnickou kariéru, později pracoval jako agronom včernomořských stepních oblastech (Kubrakova 2010: 19). Mezi univerzitními pedagogy českého původu lze zmínit historika Franze Ržábka (?), rodáka zčeské jihoukrajinské vesnice Bohemka, který na oděské univerzitě vyučoval mezi léty 1888 až 1906 (Музичко 2013: 233–235). Na oděské univerzitě dále působili M.Zámeček, K.Mráček (Волкова 2006: 138) či klasický filolog Jan Luňák. Řádný profesor Novoruské university Luňák strávil většinu svého akademického života vcizině, vedle působení vOděse (od roku 1892) pobýval též vKazani, Petrohradu aMoskvě, aby se na sklonku svého života navrá29 Pramen: Музыкальный энциклопедический словарь, 1990; http://www.musdic.ru/ html/p/pribik.html 30 Pramen: Музыкальная энциклопедия, 1973–1982; http://www.musenc.ru/html/p/pribik.html OPEN ACCESS 56 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 til do Čech (Hausmann 1998: 538). Dalším jazykovědcem českého původu působícím ve druhé polovině 19. století na místní univerzitě byl Čeněk Šercl (Valášková 2013: 99) ajistě by bylo možné doplnit ještě další jména (srov.Valášková 2013). VOděse dále profesně působili architekti Vincenc Procházka31 aM.Kokorný (Pokorný?) či syn Boženy Němcové malíř Jaroslav Němec, který byl na místním reálném učilišti zaměstnán jako středoškolský pedagog (Волкова 2006: 138). Řada českých umělců nalezla uplatnění voděském divadelním životě ato zejména vsouvislosti sexistencí operního orchestru.32 Jak vypadal český menšinový život vOděse během poslední třetiny 19. století, se můžeme jen dohadovat. Jedním zjeho organizátorů byl od 80. let krajan František Mráček33 apodle dostupných informací lze usuzovat, že se formálně nejspíše odehrával vrámci Slovanského spolku sv. apoštolů Cyrila aMetoděje, který od svého založení roku 1870 sdružoval příslušníky idalších menšinových slovanských národů žijících vOděse (Valášková 2013: 95nn).34 Zjedné stručné zprávy lze dovozovat, že českého menšinového života vOděse se aktivně účastnil iJosef Přibík, zmiňovaný šéfdirigent orchestru místního městského divadla, který je uváděn mezi zakládajícími členy Českého výpomocného spolku založeného roku 1900 (Drbal 2013, 311; Uherek 2000: 344). Okonkrétních aktivitách této organizace však nejsou známy žádné další informace. Mezi českými středoškolskými pedagogy působícími vOděse vynikl pozdější legionářský velitel ačeskoslovenský generál Antonín Číla. Číla se rozhodl odejít do Ruska roku 1909 vrámci náborové akce ruského ministerstva školství, které hodlalo podle vzoru sokolského tělocvičného hnutí reorganizovat výuku tělocviku na ruských školách (Муратов/Муратова 2013: 294). Číla se tak na několik let stal vOděse sokolským instruktorem majícím za úkol šířit ideje tohoto hnutí azároveň působil jako učitel gymnastiky na jednom oděském gymnáziu (Муратов/Муратова 2013: 294–295). Po vypuknutí první světové války se aktivně angažoval vbudování České družiny apozději legionářských oddílů, vjejichž řadách se kupříkladu účastnil iznámé bitvy uZborova.35 Jiné osobnosti tehdejšího českého kulturního života pobývaly vOděse jen temporálně. Oděsa jimi byla navštěvována během jejich „poutí východních“, jak tuto dobo31 Procházka, vukrajinských aruských zdrojích známý pod jménem Vikentij Ivanovič, navrhl v90. letech 19. století projekt oděské Nové burzy. Tato ve stylu italské pseudorenesance postavená budova dnes slouží jako Oděská filharmonie adodnes představuje jednu zarchitektonických dominant města. Podrobněji srov.Вікентій Іванович Прохаска (1870–1920) [online], [cit.24.04.2017]. Dostupné z: https://archexplorer.wordpress.com /2011/06/18/%D0%B2%D1%96%D0%BA%D0%B5%D0%BD%D1%82%D1%96%D0%B9-%D1 %96%D0%B2%D0%B0%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87-%D0%BF%D1%80%D 0%BE%D1%85%D0%B0%D1%81%D0%BA%D0%B0-1870-1920/. 32 Václav Talich kupříkladu pro rok 1904 uvádí, že zde působilo šest českých muzikantů, přičemž se lze domnívat, že do tohoto počtu nezahrnul ani sebe ani šéfdirigenta Josefa Přibíka (Lozoviuk 2017c). 33 Základní informace kMráčkově osobě jsou uvedeny ve stati Nadi Valáškové (Valášková 2013: 94nn). 34 Khistorii ačinnosti spolku srov.Моісеєва 2011. 35 Kosobnosti generála Číly podrobněji srov.Муратов/Муратова 2012. OPEN ACCESS PETR LOzOvIUK 57 vou manýru označil literární historik akritik Arne Novák (Novák 1921: 137). Tato putování do ruské říše lze považovat jak za jeden zprojevů tehdejšího rusofilství českých intelektuálů, tak za projev touhy po poznání exotického prostředí, jehož zvláštnosti se dále snažili zprostředkovat českému publiku. Od šedesátých let 19. století se díky své příhodné poloze Oděsa stávala východiskem pro cesty českých cestovatelů, směřujících dále na ruský východ. Obvyklý cíl těchto cest představovaly ony části ruské říše, které byly považovány za exotické, nejčastěji Krym adále Zakavkazí. Tímto způsobem Oděsu kupříkladu navštívil ipatrně nejpopulárnější český cestovatel zpřelomu 19. a20. století Josef Kořenský, autor obsáhlého cestopisu snázvem „Na Krymu“, vněmž je ovšem sledované oblasti věnována jen okrajová pozornost (Kořenský 1896). Zčeských literátů si Oděsu oblíbil zejména Servác Heller, svého času populární český novinář abeletrista, který vkontextu české literatury poslední třetiny 19. století proslul díky svému „literárnímu exotismu“ (Veselý 1948: 267). Pro tento literární žánr bylo charakteristické prokládání vypravěčských úseků popisnými pasážemi, vnichž autor obracel pozornost čtenářů na cestopisné aněkdy až etnografické reálie vztahující se kmístu děje (srov.Lozoviuk 2017c). Kromě jiných oblastí východní Evropy integroval vtomto duchu Heller do svých povídek, románů anovinových článků iOděsu, kterou opakovaně navštěvoval od 70. let 19. století. Vedle beletristického zpracování reálií města věnoval Oděse ijeden rozsáhlý fejeton, vněmž ji české veřejnosti představil jako bohaté avýstavní město kosmopolitního rázu. „Národnosti“ se zde „snášejí velmi dobře“, referoval Heller, „jen kžidům jeví se všude veliká nechuť“, která podle něj stála vpozadí za opakujícími se „protižidovskými revolucemi“, jak poněkud eufemisticky označil protižidovské pogromy (Heller 1873a: 115). Oděští židé poutali pozornost vnějšího pozorovatele svojí početností ana první pohled patrnou jinakostí. „Mně samému zdálo se zpočátku, že je Oděsa město židovské“, sděloval ve svém fejetonu Heller, „atento první aklamný dojem trval několik dní [...]. Žádostiv seznat brzy nejzajímavější část města, spěchal jsem do hlavních tříd, jež nádherou zároveň iobchodem nad ostatní vynikají, aku svému ustrnutí seznal jsem, že byly zde alespoň čtyři pětiny lidí, mravenčím chvatem sem atam se hemžících, židé vprotivných, až na zem sáhajících kaftanech, shnusnými pejsy na skráních asvýrazem nejžravějšího mamonu na tvářích. Město samo, pokud jsem je vprvních hodinách mohl přehlédnout, učinilo na mne dojem velmi lahodný, aobzvlášť krásnými zdály se mi jmenované hlavní třídy; ale tento lahodný dojem kazilo mi šeredné židáctvo spůsobem tak odporným, že mi žluč vztekle vřela, ajá ustavičně židy, židy, zase židy avěčně jen židy potkávaje, všecek už rozčilen, židovstvo až do praotce Abrahama jsem proklínal“ (Heller 1873a: 104). Tento soud Heller sice oněco níže vtextu sám poněkud relativizoval odkazem na „svěží abujná děvčata židovská“, která „na ulici potkával spohledem tak vyzývavým aúsměvem tak neskonale svůdným“, že mu „bylo líto, že ráno židovstvo vůbec proklínal.“ Vtomto duchu si autor na závěr ještě poněkud sarkasticky posteskl, jaká že to je škoda, že „nejsou všichni židé mladými židovkami: jak bychom ten národ velebili!“ (vše Heller 1873a: 104).36 36 Tuto pasáž textu, mající snad působit jako jakési odlehčení předchozí výpovědi, je třeba vnímat spíše než jako relativizaci negativních soudů učiněných na adresu „židovstva“, jako projev Hellerovy slabosti pro „něžné pohlaví“, která zřetelně prostupuje ijeho dalšími feOPEN ACCESS 58 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 Že se však vpřípadě citovaného výroku nejednalo oojedinělý exces autora na adresu „židů“, svědčí obdobné Hellerovy výpovědi, které lze též nalézt vjeho dalších textech. Tak kupříkladu vjedné reportáži zVaršavy, pocházející také zpočátku 70. let 19.století, se lze na adresu tamní židovské populace dočíst: „Jediný živel, který snad rozkoší nezná anic neužívá, jsou polští židé, Merkur Varšavy. Víra amamon jsou jejich pravidlem životním, nevkus ašpína jejich odznakem zevnějším. Jako krt prolezli město izemi, jako klíště se všude zachytili ajako pijavice se do všeho zakousali. Jsou napohled páriové polské metropole, apřec vlastně její páni, kal města apřec jeho nejúčinnějším kvasem. Vjejich rukou je skoro všechen obchod, průmysl akapitál; vyssávají, kde jaká je šťáva, těží zlehkokrevnosti Poláků, apřec je mezi nimi tolik nešvary, ano ibídy, apřec zůstávají zevně tím, čím jsou cikáni měst mohamedánských“ (Heller 1873b: 31). Východoevropští židé Hellera na jeho cestách zaujali do té míry, že jim věnoval ijeden zvláštní fejetón, vněmž se, pod názvem „Židé vPolsce“, zamýšlel nad společenským významem „židovstva“ ve městech, vnichž představovali významnou populační složku.37 Vtomto textu jsou explicitně vyjádřeny Hellerovy názory na způsob života městských židů ana jejich místo vtehdejší polské aruské společnosti. Na rozdíl od jejich západoevropských souvěrců považuje „ruské židy“ za zvláštní etnickou skupinu, osobitý „národní originál“: „Polské aneb rusko-polské židovstvo je už zcela něco jiného, než židovstvo vostatních zemích evropských. Tam zůstalo národním originálem, zde přetvořilo se pod tlakem vše nivellující západní kultury, připodobnilo se zevnějškem, mravem iživotem ku svému okolí, ba zapírá isvůj původ asijský aplemenný ráz národní, prohlašujíc se toliko za zvláštní společnost náboženskou, ačkoliv každému jde na rozum, že pouhé náboženství nikterak nedovede nosy ohýbat avůbec lidi tělesné tak znamenat, aby již na první pohled ode všech jinověrců se odlišovali“ (Heller 1873c: 56). Vsouvislosti stěmito názory na kolektivní charakter osob izraelitského vyznání je zajímavé poznamenat, že vpodobném duchu hodnotil „židy“ iHellerův středoškolský spolužák akolega Jan Neruda. Neruda publikoval během roku 1870 text snázvem „Pro strach židovský“, který je dnes některými znalci považován za „pravděpodobně první obsáhlý český antisemitský traktát“ (Frankl 2017). Na adresu (včeských zemích žijících) židů Neruda konstatoval kromě jiného ito, že „jsou zcela svým, určitě vysloveným národem“ adále, že „jsou nám Čechům národem zcela cizím.“ Téměř doslova zde byla reprodukována premisa dobového českého (aobecněji středoevropského) antisemitismu, podle níž se židé nemohou zapojit do národního snažení národů, vjejichž rámci žijí, neboť představují odlišný etnicko-rasový element. Tuto myšlenku lze vysledovat již vsamotných počátcích českého intelektuálního, „národní věcí“ motivovaného antisemitismu, který se patrně poprvé zřetelně projevil vodmítavé reakci českých národovců na první vlastenecky české vystoupení literáta židovského původu— Siegfrieda Kappera.38 jetony. Vtomto ohledu je možné Hellerovy soudy zdnešního hlediska označit ve dvojím smyslu za politicky nekorektní. 37 Jednalo se oVaršavu, Vitebsk aOděsu. 38 Jednalo se oKapperovu básnickou sbírku České listy zroku 1846. Zbohaté sekundární literatury kreakci českých intelektuálů na tento text kupříkladu srov.Krejčí 1919; Kieval 2000; Mikulášek 2000; Maidl 2006. OPEN ACCESS PETR LOzOvIUK 65 Uherek, Z. akol. 2000. „Češi na jižní Ukrajině“. Český lid 87(4): 307–350. Vaculík, J. 2007. Češi vcizině 1850–1938. Brno: Masarykova univerzita. Valášková, N. 2013. „Oděsa očima Čechů vposlední čtvrtině 19. století“ Pp.90–103 in Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення, Одеса. Vávra, J. 2005. Kolektivní identita na pozadí konfesního rozkolu ve Veselinovce na Ukrajině. Diplomová práce. Praha: FF UK. Vávra, J. 2007. „Projevy identity vpohřebním ritu obyvatel Bohemky aVeselinovky na Ukrajině“ Český lid 94(1): 19–42. Veselý, A. 1948. „Servác B.Heller.“ Pp.259–269 in: Heller, S.Pan markýz. Praha: Nakladatelství ELK. Zipperstein, S.J. 1986. The Jews of Odessa: ACultural History 1794–1881. Stanford: Standford University Press. Волкова, С.А. 2006. Чехи на півдні України (60-ті рр. XIX–30-ті рр. ХХ століття). Форма: Сiмферополь. Дагiлайська, Е.Р. 2013. „Чешские музыканты в Одессе (ХIХ–нач. ХХ века)“ Pp.314–318 in Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення, Одеса. Келер, А.Н. (ed.) 2007. Репрессированные чехи, Одесса. Коган, С.М. 2002. Дирижер И.В. Прибик и Одесский оперный театр. Одесса: Астропринт. Красножон, А.В. 2010. „Славные страницы истории Одессы“ in Одессоведение, Раздел I., Одессa. Лебедев, С. 2014. „Я имею вам сказать за Одессу-маму... Этническая история Южной Пальмиры.“ [online], [cit.16.03.2017]. Dostupné z: http://ruskline.ru/ analitika/2014/04/15/ya_imeyu_vam_skazat_ za_odessumamu/. Матеріали з історії чехів на Одещини. Одесса 2005. Моісеєва, Т. 2011. „Одеське Слов›янське товариство імені святих Кирила та Мефодія: формування засад діяльності.“ Вiсник Одеського Історико-Краєзнавчого Музею 10: 203–206. Музичко, О.Є. 2013. „Чехiя та чехи в iсторiї iсторичної науки Одеси (друга половина ХIХ— першi десятилiття ХХ ст.“ Pp.232–251 in Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення, Одеса. Муратов, А., Муратова, Д. 2013. „Учитель из Одессы Антонин Чила— генерал чехословацкой армии“ Pp.293–306 in Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення, Одеса. Муратов, А., Муратова, Д. 2012. „Генерал Антонин Микулаш Чила Путь от одесского учителя физкультуры до генерала Чехословацкой армии“ Pp.321–336 in titíž, Муратов, А., Муратова, Д. (eds.) Судьбы чехов в России, XX век. Путь от Киева до Владивостока. Прага: Русская традиция. Одессоведение 2010. Одеcса. Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. 1904. Город Одесса, Санкт-Петербург. Третьяк, А., И. 2012. Рождение города. Очерки ранней истории Одессы. Одесса: Optimum. Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. 2013. Одеса. Херлихи, П. 2015. Одесса. История 1794–1914. Одесса: Optimum. Petr Lozoviuk (1968) je český etnolog. Působil na Univerzitě Karlově vPraze, Etnologickém ústavu AV ČR aInstitutu pro saské dějiny aetnologii vDrážďanech. Od roku 2012 je vedoucím Katedry antropologie FF ZČU vPlzni. Mezi těžiště jeho odborného zájmu patří evropská srovnávací etnologie, interetnické vztahy ainterkulturní komunikace, dějiny disciplíny, metodologické aepistemologické problémy oboru, aaktuální problémy etnoemancipačních procesů ve východní Evropě. OPEN ACCESS