VÁCLAV MICHALIČKA — PETRA VIDOMUSOVÁ VYROBENO V TATŘE, ALE TATROVKA TO NENÍ! NEOFICIÁLNÍ VÝROBA V PRŮMYSLOVÉM PODNIKU V DRUHÉ POLOVINĚ 20. STOLETÍ.

VÁCLAV MICHALIČKA— PETRA VIDOMUSOVÁ VYROBENO VTATŘE, ALE TATROVKA TO NENÍ! NEOFICIÁLNÍ VÝROBA VPRŮMYSLOVÉM PODNIKU VDRUHÉ POLOVINĚ 20.STOLETÍ. Nový Jičín, muzeum Novojičínska, 2018, 158 s., fotografie vtextu avpříloze. ISbN 978-80-87359-30-3. Centrum tradičních technologií Příbor (CETRAT, do března 2020 Muzeum apamětní síň S.Freuda vPříboře) je pobočkou Muzea Novojičínska azdánlivě patří kdesítkám „běžných“ lokálních či regionálních muzeí vlastivědného či etnografického charakteru. Vpřípadě příborského muzea však máme ve skutečnosti do činění sjedním znejprogresivnějších anejzajímavějších muzejně-badatelských pracovišť vČR. Muzeem, které se nebojí veřejnosti prezentovat neobvyklá až zdánlivě obskurní či kontroverzní témata, muzeem, které při přípravě expozic důsledně propojuje práci sartefakty sterénními výzkumy mnohdy až antropologického střihu avýstavy často doplňuje kvalitními publikacemi, či vneposlední řadě muzeem, které dokáže velmi efektivně využívat komunikačních technologií (např.vlastní YouTube kanál) apracovat smédii (přítomnost CETRAT vcelostátních tištěných aelektronických médiích lze bez problémů srovnávat svelkými krajskými muzei či MZM vBrně). Vposlední době zaujal příborský tým pod vedením Václava Michaličky např.výstavou apublikací ominulosti asoučasnosti zpracování kopřivy dvoudomé (Michalička, 2017), bezesporu největší ohlas ale měla výstava věnovaná neoficiální výrobě ašedé ekonomice (nejen) vdobě pozdního socialismu Vyrobeno vTatře, ale tatrovka to není!, která se vPříboře konala od listopadu 2017 do června 2018. Jak bývá vpřípadě CETRAT obvyklé, výstavu doprovodila iknižní publikace, která svým zpracováním překračuje obvyklé pojetí pouhého výstavního katalogu amnohem více se blíží regulérní vědecké monografii. Autorem textové části knihy je již zmíněný V.Michalička, obrazový doprovod, ukterého se rovnou zastavme, pořídila Petra Vidomusová. Kniha obsahuje celkem 207 fotografií (soupis na s.148–154), které zobrazují převážně vystavené artefakty, nicméně zařazeny jsou ifotografie dokumentující samotnou výstavu, dobovou kutilskou literaturu či kontexty terénu, ze kterého předměty na výstavě pocházely. Zhruba třetina fotografií je pojata značně stylizovaně ase zjevným uměleckým záměrem (ktomu itext na s.12), zda úspěšně, nejsem schopen posoudit. Nicméně výpovědní hodnotu (např.obr. 11, 42 amnohé další) aranžovaných fotografií považuji za spornou, publikaci mnohem více svědčí „obyčejné“ dokumentační fotografie zařazené na s.116–137. Vtextu knihy se V.Michalička do žádných podobných experimentů naštěstí nepouští, pomineme-li, že samo vystavovaní kutilských výrobků apodobných artefaktů vázaných na každodennost současnosti anedávné minulosti je vobecně konzervativních státních či veřejných muzeích vČR, bohužel, experimentem samo osobě. Michaličkův text však na druhou stranu ani není prost tezí, které by si, domnívám se, zasloužily systematičtější debatu. Týká se to především tří úvodních kapitol (Úvodem, Od krádeží na panském kfuškám amelouchům, Lidová výroba vprůmyslovém podniku) na s.9–39, ve kterých autor buduje konceptuální rámec celé knihy asvého Jiří Woitsch OPEN ACCESS 88 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 uvažování one/polo/legální výrobě vTatře Kopřivnice před rokem 1989 (záběr publikace ivýstavy byl aje nicméně časově širší, věnuje se— viz s.54–56— 50.létům 20.století až současnosti, avšak jednoznačné těžiště leží v70.a80.letech 20.století). Zde je nutno zdůraznit, že autor stál před úkolem značně nesnadným. Tatrovácké fušování či melouchaření vdobě normalizační totiž nebylo „klasickým“ kutilstvím či DIY, které se ivnašem prostředí přeci jen staly předmětem odborného zájmu humanitních asociálních vědců. Tatrovácká často polosériová výroba nejrůznějších artefaktů přímo vautomobilce na jedné straně vykazovala četné znaky dobového kutilství (rukodělnost, neprofesionalita, svépomocnost, kreativita), na druhé straně se neodehrávala vdomácnostech arodinných kolektivech, měla často jednoznačně ekonomické motivace, nešlo oaktivitu volnočasovou avněkterých aspektech nejen nelegální ale až (zhlediska dobového zákonodárství) kriminální. Toho všeho si je Michalička na základě důkladného studia dostupné literatury aterénního výzkumu vědom, apři teoretickém ukotvení problému se opřel— překvapivě, průkopnicky, prozatím bez následovníků atěžko soudit, zda relevantně— očetné analogie (adaptační strategie, kulturní vzorce chování ajednání vč. aktérské aspolečenské morálky, ekonomické strategie, vztah kmateriálu arukodělnosti) ztzv.tradiční lidové kultury. Tatrovácké fušky afušování (emické termíny participantů výzkumu), což je označení vdaném kontextu vhodnější než termín kutilství, jsou tedy pro autora (s.9–10 azejména s.13–23) projevem specifické lidové kultury. Takový přístup mu umožňuje klást— dle mého názoru poněkud zjednodušující— analogie mezi krádeže na panském arozkrádání majetku vsocialistickém vlastnictví, mezi necechovní řemeslníky raného novověku azaměstnance Tatra Kopřivnice pozdního socialismu atd. Je otázkou, zda ve 2.polovině 20.století Michaličkou předpokládaná relativně homogenní lidová kultura existovala, azda se nejedná opodobně problematický konstrukt jako ulidové kultury starší doby. Na druhou stranu je nepochybné, že autorova vysvětlení podob, apředevším příčin adůsledků nelegální výroby vTatře „fungují“ velmi dobře, nejsou vrozporu spublikovanými texty ke kultuře aekonomice pozdního socialismu (Pullmann, Vaněk, Schindler-Wisten) astejně dobře by se daly aplikovat ina jiné sféry fušování (např.vbytové výstavbě). Označení třetí kapitoly knihy Lidová výroba vprůmyslovém podniku (s.25–39) tak zní nutně poněkud nezvykle, ale V.Michalička (se solidní znalostí recentní domácí historické literatury) vní přesvědčivě popisuje aanalyzuje rozdíly apodobnosti právě mezi kutilstvím, soudobým DIY, (tradiční) lidovou rukodělnou výrobou, folklorismem atzv.domácím uměním ajím sledovaným fenoménem fuškaření vprůmyslovém podniku (pro které na s.37 použije vcelku trefné označení průmyslové kutilství). Po opravdu důkladném teoretickém „ohledání“ problému, které tvoří cca polovinu textu monografie, se V.Michalička na s.41–45 (kapitola Fenomén Tatry ajeho kulturní vliv na Kopřivnici aokolí) teprve dostává kprezentaci empirických poznatků, které shromáždil při přípravě výstavy. Ve zmíněné kapitole (která by si nicméně zasloužila rozšíření o„tvrdá“ data především ve vztahu kfungování továrny Tatra ve sledovaném období— např.ozaměstnanosti, velikosti produkce) sleduje autor jen obecně dopad fungování továrny na region hlavně ve smyslu změn stavěného prostředí, bohužel mnohem méně se dozvídáme oproměně socioprofesní struktury, mobilitě obyvatelstva adalších demografických ukazatelích apod. OPEN ACCESS JIří WOITSCH 89 Vtextu monografie pak následuje dosti brutální střih, neboť další kapitola (Kulturně paměťový potenciál produktů, které nebyly voficiálním výrobním plánu, s.47–52) se už věnuje přímo přípravě aprůběhu výstavy asouvisejícímu výzkumu průmyslového kutilství. Jak je zřejmé nejen ztéto kapitoly, ale celé knihy, jednalo se oproces dlouhodobý, který nespočíval vpouhém shromažďování předmětů (těch muzeum získalo cca 350, 300 znich bylo následně vystaveno), ale šlo oregulérní etnologický terénní výzkum doprovázený četnými biografickými interview. Zdá se, že pracovníkům apracovnicím CETRAT se skutečně povedla trefa do černého, výstava se svezla na aktuální „retro vlně“ apři zjevném respektu, která má tato kulturní instituce vregionálním prostředí, se podařilo překonat icelou řadu velmi kontroverzních aeticky sporných aspektů výzkumu aprezentace průmyslového kutilství. Jejich popisu se autor nevyhýbá azároveň vcelé publikaci velmi striktně dbá na anonymizaci veškerých údajů acitlivý přístup kvýzkumným partnerům (Michalička je vsouladu spraxí orálně-historického výzkumu označuje jako narátory). Ocitlivosti tématu svědčí celá následující série kapitol (s.53–114: Já jsem nekradl, já jsem to jenom přemisťoval…, Tak nejlépe se věci pronášely kolem Vánoc…, Dělali jsme opravdu všechno…, Je to prostě památka…), která je mimořádně pestrým adetailním vhledem do průmyslového kutilství vTatře Kopřivnice. Autor vnich sčetným atrefným využitím citací zvýpovědí narátorů popisuje, ale též analyzuje ainterpretuje různé aspekty fušování. Věnuje se typům vyráběných výrobků (vTatře se vyrábělo bez nadsázky „všechno“ od drobných dekoračních předmětů po komplikovaná elektronická zařízení), tak technologiím, zohledňuje různé poměry vrůzných částech továrny Tatra, pečlivě rozebírá ekonomické aspekty nelegální apololegální výroby. Podnětně však upozorňuje ina nejrůznější obranné, subverzivní anarativní strategie, které vdobovém isoučasném kontextu legitimizovaly nezákonnost (de facto ide iure) některých aktivit fuškařů. Pozornost věnuje idruhému životu výrobků, znichž mnohé pevně esteticky asymbolicky zakořenily nejen vrodinném prostředí ale ive sdílené kultuře významné části obyvatel Kopřivnicka aNovojičínska. Např.vyprávění otatrováckém fušování se zčásti dokonce transformovalo ve specifickou vrstvu regionálního folkloru, resp.tzv.moderních legend (např.s.71, 77–79). Závěr knihy ve formě doslovu (s.139–140), po kterém už následuje jen obvyklý doprovodný aparát knihy (seznam literatury, obrázků, poznámky, anglické aněmecké resumé), považuji za poněkud nedotažený. Autor vněm opět zdůrazňuje svou tezi otatrováckém fušování jako oprojevu dlouhodobě přežívající principů zužitkování surovinových zdrojů, které charakterizovaly jak minulou, tak současnou „lidovou kulturu“. Na základě jinak úctyhodného muzejně-badatelského počinu však ani nenastiňuje žádné další možnosti výzkumu průmyslového kutilství (ať již vminulosti, nebo— pokud existuje— vsoučasnosti). Za úvahu by přitom jistě stálo mnohem detailněji zohlednit (zejména studiem archivních pramenů, ale imetodou oral history), jak se kfušování stavěly oficiální orgány továrny či soudobý bezpečností aparát. Stejně tak, což ovšem autor dobře ví avmonografii na jiných místech alespoň naznačuje, by bylo vhodné klást si otázky po míře fušování vjiných průmyslových podnicích pozdě socialistického Československa. Ipřes tyto vknize nevyřčené nebo nevyřešené otázky aněkteré výše zmíněné nedotaženosti OPEN ACCESS 90 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2020 asporné momenty je práce V.Michaličky aP.Vidomusové bezesporu dílem průkopnickým, inspirativním ahodným pozornosti etnologů, historiků adalších badatelů studujících každodennost středoevropské společnosti ve 2.polovině 20.století. Jiří Woitsch LITERATURA: Michalička, V. 2017. Kopřiva, plevel, který šatil. Nový Jičín: Muzeum Novojičínska. OPEN ACCESS