Veliké strašidlo, Herodes a mrcha ohyzdná. Mistr Jan Pašek z Vratu jako archetypální padouch v kontextu soudobých stavovských a konfesních konfliktů

Veliké strašidlo, Herodes amrcha ohyzdná. Mistr Jan Pašek zVratu jako archetypální padouch vkontextu soudobých stavovských akonfesních konfliktů Matouš Vanča THE GREAT GHOST, HERODES AND THE HIDEOUS SWINE. MASTER JAN PAŠEK ZVRATU AS AN ARCHETYPAL VILLAIN IN THE CONTEXT OF CONTEMPORARY DISPUTES BETWEEN ESTATES AND CONFESSIONAL CONFLICTS The paper works with sources that describe the rule of Master Jan Pašek z Vratu over the unified towns of Prague and come primarily from his sworn adversaries. The text analyses the “denunciation strategy” used by Pašek’s opponents and shows that asignificant part of the assertions about Pašek is in fact an inversion of the generally recognised ideal of avirtuous Christian ruler. KEYWORDS: Jan Pašek zVratu; history of Prague; Chronicle of Bartoš the Scribe; Memories of the Prague Tempest; 16th century; political power; literary figures POMNÍKY ZAPOMENUTÉHO PADOUCHA Mistr Jan Pašek zVratu1 není postavou, které by včeském historickém povědomí náleželo příliš významné místo. Je to přitom spodivem— kdispozici jsou čtivé, poutavé asnadno dostupné prameny, které nesmírně barvitě líčí období Paškovy vlády nad Prahou jakožto éru krvavé tyranie, kdy se nad městem vznášela temná atmosféra strachu avšerých uličkách staré Prahy se obezřetně atiše pohybovaly stíny nebohých obyvatel, kteří trpně snášeli zpupnou samovládu, nevědouce, kdo se stane příští nevinnou obětí hrůzovládcovy krutosti. Báli se Paška, báli se jeho politických souputníků vměstské radě, báli se jeho pochopů ašpehů abáli se jeden druhého… Samotný Pašek je pak vtěchto pramenech vyobrazen jako skrz naskrz zkažený násilník aukrutník, jemuž není nic svaté, jehož mysl neustále spřádá ďábelské plány na zvětšení osobní moci adalší utužení krutovlády ajehož skutky, bez výjimky jeden jako druhý, představují čiré zlo. 1 Právník, řečník avýznamný pražský politik, hlavní proponent sjednocení pražských měst apoté, co ktomu roku 1518 došlo, jejich čelný představitel společně sJanem Hlavsou zLiboslavě. Postupem času se oba Janové obrátili proti sobě, Hlavsa dokázal krátkodobě Paška odstavit od moci, nicméně převratem roku 1524 se Pašek chopil pevnou rukou vlády nad Prahou aHlavsa se svými straníky musel město opustit. Následující čtyři roky byl Pašek nejvýznamnějším představitelem městského stavu vČechách aobecně součástí politické elity země, patřil kvolitelům krále roku 1526. Politický pád přišel roku 1528, kdy král Ferdinand jednotu pražských měst ukončil, městskou radu sesadil aPaška samotného vypověděl změsta. MaTOuš Vanča 77 Je tedy zvláštní, že se této látky nikdy nechopilo pero nadaného romanopisce anepřetvořilo příběh (který nepostrádá již vpůvodních pramenech dramatický náboj) vdílo patřící do povinné četby českých školáků a„démonického primátora“2 (který si oto přímo říká) vnejslavnějšího padoucha české literatury.3 Jméno Jana Paška zVratu, „malého českého diktátora“, je tudíž širší veřejnosti téměř neznámé. Je ale hned několik důvodů, proč si Pašek větší pozornost zaslouží. Zaprvé: Pašek je včeských dějinách jen jeden. Dlouhodobá koncentrace moci nad spojeným Starým aNovým Městem pražským vrukou Paška ajeho straníků, spojená smožností eliminovat oponenty nikoli úkladnými vraždami či davovým násilím, ale běžným institucionálním aparátem (což svádí kužívání pojmů jako diktatura, samovláda či tyranie), je vskutku mimořádným úkazem. Podobné období vdějinách Prahy najdeme jen stěží anení tedy divu, že Pašek bývá někdy přirovnáván kantickým demagogům (počínaje již svým životopiscem V.V.Tomkem), kteří dokázali ovládnout některé změstských států astát se tyrany. Autorovi této práce není známo, že by byl podobný příměr jindy včeských dějinách používán.4 Zadruhé: Paška činí výjimečným právě to, že jeho odpůrci oněm zachovali tak zásadní svědectví. Tím, že Bartoš písař sepsal svou Kroniku, která události let 1524–1528 podrobně popisuje aPaška znovu aznovu haní, postavil mu vlastně pomník— je to sice pomník zcela negativní, připomínající Paška jako zrůdného arcilotra, přesto však plní účel monumentu: připomíná jeho osobu budoucím generacím. Jako by proti pomníku Husa vystavěl jeho protipól— toť mistr Jan, ten nejstrašnější Čech! Aprávě těmto pomníkům naruby se bude tento článek věnovat. Nemá být biografií Jana Paška ani popisem jeho vlády, nemá být ani literárněhistorickou studií otehdejších pramenech ajejich kritickým rozborem, jejím účelem je spíše prozkoumat „denunciační strategii“ Paškových kritiků. Bartoš (spolu sautorem anonymních Pamětí obouři pražské adalšími autory) systematicky představuje Paška vtom nejhorším světle za pomoci negativních kulturních vzorců, které vdané době představovaly obecně srozumitelnou významovou rovinu (velmi zřetelné je například využití ustáleného typu nekřesťanského vládce-tyrana, který je přímou inverzí správného vladaře křesťanského). To znamená, že při líčení Paškovy vlády jsou používány literární figury, které je třeba identifikovat aprávě jako figury také vnímat. (Samozřejmě platí, že ikdyž je figura jakožto součást celkové strategie rozpoznána, nelze to automaticky chápat 2 Tak nazývá Paška J.V.Šimák. Potřeba dát Paškovi přiléhavý vzletný titul přešla od jeho dobových kritiků ina moderní historiky. Josef Vítězslav ŠIMÁK, Ziga Vaníčkovic, účastník bouře pražské roku 1524, Časopis Musea Království českého 78, 1904, s.33–42, zde s.33. 3 Pokud je autorovi této práce známo, jediného beletristického zpracování se tématu dostalo vnedlouhé adosti schematické novele druhořadého autora Václava Vlčka zroku 1867 (Václav VLČEK, Jan Pašek zVratu. Obraz zdějin českých věku šestnáctého, Praha 1867); Pašek je také titulní postavou dramatu J.J.Kolára Primátor, jehož syžet je ale založen na potyčkách mezi městy ašlechtou aPaškově vládě nad Prahou se mnoho nevěnuje. 4 Zároveň lze ale konstatovat, že vlíčeních období Paškova mocenského vrcholu leckdy zaznívají motivy důvěrně připomínající starší události zpražských politických konfliktů vdobě husitských válek apředevším zpřevratu roku 1483. 78 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2020 tak, že daná informace se nezakládá na pravdě.) Zkrátka adobře, Pašek na stránkách Kroniky Bartoše písaře je sice stále konkrétní historickou postavou, ale zároveň je literárním typem— padouchem.5 Tato rozprava se tedy bude stručně zabývat jednotlivými figurami, které Paškovi kritici používají. Stranou zůstanou přímé urážky, které samozřejmě kPaškově denunciaci významně přispívají, nelze snimi ovšem pracovat jako svýše zmíněnými vzorci (urážky obvykle stojí na základu Pašek = prase, vepř či svině, objevuje se ale například „mrcha ohyzdná“6 aj.). PŘEHLED PRAMENŮ Jan Pašek zVratu patří mezi ty historické osobnosti, onichž jsou téměř všechny informace čerpány zjediného zdroje. Protože tím zdrojem je dílo osoby, která Paška ze srdce nenáviděla, není divu, že vzniká dojem vyhraněně negativní. Oč jiná by byla 5 To má nepochybný význam ipro historickou biografii Jana Paška. Dodnes platí, že základní životopisnou práci oPaškovi sepsal Václav Vladivoj TOMEK, Život M.Jana Paška zVratu, primase Pražského, Časopis českého museum 18, 1844, č.1, s.17–52. Tomek je ale (zde ivDějepisu města Prahy) zcela poplatný protipaškovským pramenům, které vpodstatě jenom převyprávěl adoplnil několik drobností oPaškově univerzitním vzdělání. Podstatné detaily, které obohatily Paškův známý životopis, doplnil Josef TEIGE, Mistr Jan zVratu, Pašek zvaný, Časopis Musea Království českého 79, 1905, s.77–87. Cenné jsou idvě studie J.V.Šimáka oosobnostech, které sPaškem úzce souvisejí— ojeho švagrovi anejbližším politickém spojenci Zigovi Vaníčkovic (op. cit.) aojeho hanopisci Bartoši písařovi ( Josef Vítězslav ŠIMÁK, Bartoš písař, Český časopis historický 7, 1901, č.3, s.310–326, č.4, s.393–407, 510). Od té doby si Pašek (ani vširším kontextu jeho vláda) nezískal včeské historiografii větší pozornost. Okrajově se mu věnoval Josef JANÁČEK, Městské finance ainvestice: Praha 1420–1547, Československý časopis historický 25, 1977, č.3, s.408–425, zde s.417–418, asodkazem na něho Jiří PEŠEK, Některé problémy bádání ospojené Praze let 1518–1528, Documenta Pragensia 4, 1984, s.186–197, který spíše jen nadhodil možnost diskuse oPaškově osobnosti. To radikálně odmítl Josef Macek, pro něhož je jakákoli obhajoba Jana Paška dokladem „snahy historiků po pochybné originalitě“. Ten se také ve svém Jagellonském věku Paškem jako poslední podrobněji zabýval, abyť si uvědomoval, že nelze zcela bezvýhradně přejímat všechna tvrzení Paškových odpůrců, přesto má pro Paška velmi příkrá slova. Cenný je ovšem jeho postřeh omachiavelistickém charakteru Paškovy politiky. Viz Josef MACEK, Jagellonský věk včeských zemích (1471–1526). III. Města, Praha 1998, s.101–106 (zvláště viz s.101, pozn.41). Též s.315–320 opřevratu roku 1524. Srov.též první díl Jagellonského věku, kde je Pašek popsán jako „prohnaný apanovačný“ (I.Hospodářská základna akrálovská moc, Praha 1992, s.315). Kromě toho je Paškovi věnován pouze omezený prostor vrůzných přehledech českých nebo pražských dějin. Výrazněji se Paškovi věnuje také Winfried EBERHARD, Konfessionsbildung und Stände in Böhmen 1478–1530, München— Wien 1981. Na rozdíl od jiných historických postav, které byly terčem „denunciačních strategií“ (zpanovníků například Václav IV., Zikmund, Jiří zPoděbrad), tedy vpřípadě Paška (proti zmíněným vladařům podstatně méně známého) přetrvávají rysy literárního padoucha ivhistoriografii. 6 Josef Vítězslav ŠIMÁK (ed.), Fontes rerum Bohemicarum (dále FRB) VI, Praha 1907, s.117. MaTOuš Vanča 79 situace, kdyby se dochovaly ztracené paměti řezníka Zikmunda (Zigy) Vaníčkovic, které byly vůči Paškovi nepochybně zaměřené mnohem příznivěji.7 Celé čtyřleté období Paškovy samovlády velmi podrobně líčí Kronika Bartoše písaře (dále obvykle jen Kronika). Oní ajejím autorovi velmi podrobně pojednal J.V.Šimák,8 který je také editorem šestého svazku Fontes rerum Bohemicarum, kde jsou Kronika idalší prameny ktomuto období vydány.9 Zde stačí podotknout, že Bartoš byl staroměstským měšťanem abývalým písařem perkmistra hor viničných (předtím působil jako radní písař na Malé Straně), který patřil kpřívržencům Jana Hlavsy zLiboslavě, zprvu Paškova spojence, později úhlavního nepřítele. Nepatřil kvýznamným politikům apo převratu roku 1524 mu nebylo činěno žádné příkoří, teprve orok později byl zPrahy vypovězen, když se odvážil při jedné příležitosti mluvit na radnici za měšťany Hlavsovy strany. Není známo nic otom, kam šel aco následující roky dělal, po Paškově pádu se každopádně vrátil do Prahy abyť nebyl nijak veřejně činný, začal psát Kroniku Paškovy „krutovlády“. Není tedy nijak překvapivé, že kPaškovi zahořel prudkou nenávistí ana stránkách svého díla jej napadá, kdy může. Proto zabývá-li se tato práce pojetím Paškova padoušství, je při tom právě Kronika hlavním pramenem. Kromě toho existují ikratší anonymní Paměti obouři pražské (dále jen Paměti),10 dochované pouze vjediném exempláři, oněmž se J.V.Šimák domnívá, že jde okompilát.11 Jejich zaujetí vůči Paškovi je ovšem opět ostře kritické. Významným pramenem jsou iStaré letopisy české, na jejichž stránkách se Pašek jakožto důležitý politik ještě před počátkem své diktatury objevuje vcelku pravidelně; rukopis L pak obsahuje krátkou pasáž přímo oPaškově osobnosti ajeho údajných rčeních aprůpovídkách, které jsou pak jednotlivými historiky často citovány (abudou citovány iníže vtéto práci).12 KPaškově denunciaci nedílně patří inactiutrhačná píseň Onenadálé smrti Ludvíka, krále českého, která Paška viní zkrálovy záhuby apři tom jej mnohonásobně uráží.13 Velmi specifický je letopis neznámého novoměstského měšťana, vydaný Bohdanem Zilynským,14 který Paška také ostře napadá, ovšem zúplně jiných pozic než Bartoš. 7 Josef TEIGE, Zigovy paměti, Časopis Musea Království českého 64, 1890, s.578–579, zde s.578. 8 J.V.ŠIMÁK, Bartoš písař. 9 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.1–296. 10 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.299–342. 11 FRB VI, s. XXXI. 12 Jaroslav CHARVÁT (ed.), Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili pokračování vkronikách Přibíka Pulkavy aBeneše zHořovic zrukopisů starých vydané, Praha 1941. Předmětné místo viz 1019, s.350. 13 Onenadálé smrti Ludvíka, krále českého, FRB VI, s.369–370. Velmi cenné poznatky při nesl Emil Pražák, který nejen prokázal přímou návaznost písní obitvě uMoháče na písně opražském převratu, ale dovodil, že kPaškovi se satiricky vyjadřují ijiné populární skladby té doby, Kšaft aporučenství vepřka Korokota, opět využívající příměr kpraseti, aFrantova práva, kde vystupuje kovář jménem Paška. Emil PRAŽÁK, Ze souvislostí časové tvorby dvacátých let 16.století, Listy filologické 90, 1967, č.1, s.38–49. 14 Bohdan ZILYNSKYJ (ed.), Letopis měšťana Nového Města pražského zlet 1492 až 1539, Pražský sborník historický 17, 1984, s.52–87. 80 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2020 Tento novoměstský lokálpatriot totiž považoval za největší zlo samotnou existenci pražské jednoty (od roku 1518) aHlavsa iPašek, kteří ji společně prosadili, pro něj byli jeden za osmnáct adruhý bez dvou za dvacet. Za příčinu převratu inásledné diktatury pak považuje to, že se tito dva začali mezi sebou hádat oúřady.15 To je základní korpus textů, které Paška ostře kritizují; proto právě jim bude věnována hlavní pozornost. Existují ovšem ivzácné prameny, které oPaškovi pojednávají příznivě (které tedy pro účely této práce nelze příliš vytěžit, je ovšem důležité zmínit jejich existenci). VPísni proti pikhartům16 se praví, že „Paškovi se anjel zjevil“. Stejně tak pražský kanovník Jiří Plánský zHradiště označuje ve svých dopisech tepelskému opatovi pražský převrat roku 1524 za zázrak aoslavuje zásah proti rozmáhajícímu se kacířství.17 Velmi pozitivně byli vůči Paškovi naladěni itiskař Mikuláš Konáč zHodíškova18 nebo doktor Racek Doubravský.19 Zvláštní skupinou jsou pak prameny, které jsou vůči Paškovi zcela neutrální (ito je poněkud spodivem, mělo-li jít ostrašlivého krvavého tyrana). To platí pro latinsky psanou krátkou kroniku Jiřího Píseckého20 ipro Václava Hájka zLibočan.21 DENUNCIAČNÍ STRATEGIE Již J.V.Šimák si povšiml, že Bartoš písař „bezděčně připomíná“ antického dějepisce Sallustia, ato stylem vyprávění itím, že si klade za cíl vyložit pouze dějiny jednoho konkrétního období.22 Tuto paralelu lze ovšem dále rozvinout. Sallustius, než započne spříběhem Catilinova spiknutí, vylíčí nejprve hlavního antihrdinu Lucia Sergia Catilinu vtěch nejčernějších barvách jako osobu veskrze zkaženou, zvrácenou amravně rozloženou, takže jeho negativní politické působení je jen přirozeným doplňkem mnoha jiných nemravností, vjejichž páchání našel dotyčný smysl života. Catilina tedy právem vstoupil do dějin literatury jako postava bytostně negativní nejen vpolitickém, ale též vosobnostním smyslu, což ovšem neznamená, že takový byl ive skutečnosti. Nelze zapomenout, že Catilinův život ajeho 15 Tamtéž, s.71. 16 Píseň proti pikhartům, FRB VI, s.366–368. 17 FRB VI, s.375–376. 18 E.PRAŽÁK, Ze souvislostí, s.43. Též Mikuláš KONÁČ ZHODÍŠKOVA, Pikartské dialogy, ed.Ota Halama, Praha 2017, s.18–22. 19 J.MACEK, Jagellonský věk III, s.319, pozn.111. 20 Listy akronika M.Jiřího Píseckého, FRB VI, s.345–362 (například neutrální zmínka opotlačování pikartů na s.360). Písecký nestál vkonfliktu ani na jedné straně (s. XXX). 21 Zvláštního poměru Hájka kPaškovi si povšimli již Jiří Pešek aBohdan Zilynskyj. Hájek se oPaškovi zmiňuje při jeho účasti na významných akcích (zvláště ojeho roli při královské volbě roku 1526) aojeho opakované volbě do čela Prahy, opřevratu anásledné diktatuře ale úplně mlčí. Srov.Jiří PEŠEK— Bohdan ZILYNSKYJ, Vztah kměstům aproblematika pražských dějin doby jagellonské vKronice české Václava Hájka zLibočan, Pražský sborník historický 16, 1983, s.53–73 (konkrétně s.70, pozn.65). 22 J.V.ŠIMÁK, Bartoš písař, s.407. Vtomto článku je také rozbor, jaké starší prameny aautory Bartoš četl aznal. MaTOuš Vanča 81 politické působení známe pouze zvylíčení jeho nepřátel (vedle Sallustia je to iCatilinův největší politický sok Marcus Tullius Cicero), kteří pochopitelně potřebovali Catilinu co nejvíce pošpinit aočernit. Je-li daný protivník podán jako výlupek všech nectností, který páchá zlo, kudy chodí, politický boj proti němu lze ospravedlnit mnohem lépe. UJana Paška zVratu lze vnímat obdobnou tendenci. VBartošově podání jde ohotového arcilotra, jenž je skrz naskrz zlostný, ukrutný ašpatný již od přirozenosti: „…ačkoliv náchylen byl postavou kdobrotivému, však přemáhala jej nesmírná anevyprositedlná zlost Kainova.“23 Když však podrobně analyzujeme nařčení vznášená vůči Paškovi-padouchovi, zjišťujeme, že jde často oprostou inverzi jiného archetypu, tedy ctnostného křesťanského vladaře. Kupříkladu jednou znejklasičtějších figur takového řádného panovníka je péče ovdovy asirotky. Co však dělá Pašek? Když nechal uvrhnout do žaláře amučit Matěje hřebenáře, tu za ním jeho žena „před ním spínající ruce spláčem anaříkáním žalostivým sdevatero dětmi vlastními, ovšem zkvílenými, na kolena klekala aza svého muže prosila […] on jako nejlítější šelma ohromil se na ni aod sebe ji zahnal.“24 Ovšem to není vše— předtím, než nechal Matěje hřebenáře zatknout, „poslal proň do svého domu amluvil kněmu, přiříkaje vysoce, že mu chce za to dáti sto kop grošův českých“25— pokud ovšem křivě obviní Paškovy oponenty zúkladů proti němu. Teprve když čestný Matěj odmítl, přistoupil Pašek kděsivému mučení. Kronika také vypravuje, jak za Bartošovou vlastní manželkou přišli židé snabídkou zrušení jeho trestu, pokud Pašek ajeho blízcí dostanou tučně zaplaceno.26 IJakub Sloup se měl dostat zvězení, kam byl zcela bezdůvodně uvržen, jen za vysoký úplatek.27 „Tu pak beze všeho pořádného slyšení dosti činiti mnozí měli, dobývati se ztakových osidl souplatkem.“28 Běžné případy Pašek soudil podle toho, kolik dostal zaplaceno. Vše zkrátka působí jako promyšlený korupční systém, jehož výsledky byly viditelné pro každého, kdo někdy zavítal na Paškův venkovský statek vToušni: „… od padesáti let Toušeň se tak nerděla aneblyštěla od cihel aod jiného stavení, jako nyní za držení Paškova,“29 zapsal Bartoš, sám připravený oveškerý pražský majetek. Pašek je tedy také vládce úplatný azcela nespravedlivý. Další ctností křesťanského vladaře je uměřenost aizde nalézáme pravý opak— Paškova tyranská hrůzovláda je podána jako kolotoč nesmyslného násilí. Pašek je tedy vládce krutý. On sám ajeho spojenci prý zmučení nevinných měšťanů „kratochvíl sobě činili“,30 přičemž Pašek se podle Pamětí neštítil nechat zmučit vlastního 23 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.17. 24 Tamtéž, s.18. 25 Tamtéž, s.64. 26 Tamtéž, s.169. 27 Tamtéž, s.165. 28 Tamtéž, s.248. 29 Tamtéž, s.247. Ktématu „úplatný Pašek“ srov.Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města PrahyX, Praha 1894, s.585. 30 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.65. 82 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2020 kmotra,31 asvé odpůrce všemožně utiskovali na základě smyšlených záminek, nedávajíce jim příležitost křádné obhajobě. Vpodání Kroniky je patrně nejvýmluvněji podaným důkazem Paškovy krvelačnosti fakt, že nechal upálit dva novokřtěnce, Mikuláše vřetenáře avdovu Kláru, apozději ještě nějaké dva Němce, novokřtěnce aluterána, ato jen proto, aby vzbudil strach aposílil svoji moc.32 Dalším rysem Paška-tyrana je jeho prohnanost. Je jakýmsi podlým konspirátorem, jenž využívaje své inteligence aprávnické erudice snová vústraní ďábelské plány. Je také zdatným inscenátorem, vrozhodující okamžiky za sebe nechává jednat jiné. Tak při samotném převratu roku 1524 lze pozorovat scénu jako vystřiženou ze Shakespearova Richarda III.: lid, veden spravedlivým rozhořčením (či přesněji řezníkem Zigou), svrhne purkmistra, jenž osnoval kacířské rejdy, asdůvěrou se obrátí na osvědčeného azkušeného Paška, aby jej vtomto nelehkém období vedl, neboť nikdo jiný to nedokáže; skromný starý muž, který se revoluce nijak viditelně neúčastnil, se zdráhá vládu přijmout, nakonec tak učiní jen proto, aby nezklamal lid svého města, jež tolik miluje… Ve skutečnosti je právě on tím pravým osnovatelem celého plánu, který jej má vynést kmoci. Zde opět nejde onic jiného než oklasický literární vzorec úskočného mocichtivého padoucha, který se navenek prezentuje jako mravopočestnost sama. Pašek měl ovšem předstírat skromnost opakovaně ahrozit rezignací, kterou pražská obec samozřejmě nikdy nepřijala. Ještě jednou pak měl Pašek inscenovat politické divadlo— když byl Jan Slivka od sviní obviněn zosnování vražedného spiknutí proti Paškově straně, městská rada zjistila, že chatrné konstrukci nikdo vPraze nevěří. Aby si nezadala, nechal prý Pašek svého souputníka ze stavu duchovního Havla Caheru, aby naoko vedl prosebné procesí pražských kněží ažen, které žádalo Slivkovo propuštění, kněmuž pak obratem došlo.33 Proradný Pašek měl také neustále přicházet sfalešnými obviněními, která mu umožňovala vypovídat, utlačovat, věznit či dokonce mučit zcela nevinné oběti. Samotný převrat byl odůvodněn tím, že pikarti chystali vPraze převrat vlastní; tento výmysl chtěl Pašek údajně doložit tak, že ze zadržených vymámí přiznání na mučidlech— když se to nepodařilo, zkoušel prý svědky podplatit. Výše zmíněný Slivka byl křivě obviněn ztoho, že ve shodě svypovězenými měšťany připravoval vPraze „bartolomějskou noc“, při níž měly být vyvražděny domy, které by nebyly označené 31 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.335. Má jím být právě zmiňovaný Matěj hřebenář. Tuto informaci zPamětí ovšem vůbec nezná Kronika, ačkoli je zvláštní, že by si ji Bartoš nechal ujít, zvláště když opřípadu Matěje hřebenáře referuje zevrubněji. 32 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.241. Za velmi důležitý avýmluvný lze považovat fakt, že vtáboře Paškových odpůrců, jejž lze věroučně charakterizovat jako radikální utrakvismus inklinující kluteránství, panovala vůči primasovi taková nenávist, že podle logiky „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ tu nacházejí zastání inovokřtěnci— tedy sekta, která byla jako vysoce nebezpečná pronásledována vcelé Evropě bez ohledu na to, zda šlo ooblast pod vlivem reformačního učení či nikoli. Politicko-náboženská rivalita vPraze dokázala tuto všeobecnou náladu prolomit— antipatie kPaškovi byla zkrátka vdanou chvíli silnější než cokoli jiného. 33 Tamtéž, s.222–223. Srov.Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy XI, Praha 1897, s.49–50. MaTOuš Vanča 83 provázkem se střapci. Podobnými případy měl Pašek ve městě udržovat atmosféru strachu, která posilovala jeho krutovládu. „Jeden sdruhým, soused ssousedem, přítel spřítelem nesměli svobodně mluviti; pakli sou mluvili, tehdy se okolo sebe ohlédali, jest-li kde zrádný sok aneb žalobník. Jakož jest dosti toho bylo, že se ti lstiví posunkové vPraze byli rozmohli, že mnohé šlechetné adobré měšťany, na kteréž pro rozličné domnění, též jako na první vypověděné byli síťky zavlekli, ti takoví pochlební polizači obžalovali alživě onich na rathouz klevety na nevěrných kolečkách dovezli.“34 Udavačství sám Pašek vydatně podporoval avyužíval: „… klevety abásně ženské na rathouz do rady nosíval, pravě, že tento toto atoto mluvil, rouhaje se kropáči, zvonóm, aktomu podobné, chtě na obec vznášeti, je zbouřiti akaždého takového pojednou roztrhati bez všeho řádného slyšení adůvodů.“35 Podle Pamětí pak „takový strach (v) lid obecný vehnal, že žádný nesměl proti němu nic řéci atéměř ani hlavy své pozdvihnouti.“36 Součástí artikulů, které byly vyhlášeny, pak byl přísný zákaz jakýchkoli tajných schůzí.37 Jako by všechna tato porušení všech myslitelných ctností křesťanského vladaře nestačila, zpochybněna je isama křesťanskost— Pašek je tak vládce kacířský či přímo nekřesťanský.38 Opakovaně se posmívá Kristu, rouhá se, apřitom sám vnucuje všem své vlastní bludařství. Každý měšťan musel zvlášť vyznat správnou víru „vtejnském kostele za mříži uvoltáře Rokycanova“, přičemž následně musel jít ještě na radnici, totéž učinit před městskou radou včele sPaškem aještě jim poděkovat za svou nápravu. Podle Pamětí pak měl Pašek navrátilcům ke správné víře odpovědět: „Ač ste odvolali, proto vám věřiti nebudem, anesluší vám věřiti,“ apohrozit jim smrtí.39 Ani přísaha tedy tomuto hrozivému arcilotrovi nestačila. Opakovaně je ostatně přirovnáván kbiblickým protivníkům správné víry, někdy je Herodem, ale zároveň též Kainem, Antiochem, Amanem nebo Nabuchodonozorem,40 ba dokonce je podle Bartoše horší než oni. Takový Herodes prý hubil lidi jen na těle, zatímco Pašek ina duchu.41 34 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.248. 35 Tamtéž, s.102. 36 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.318. 37 Artikuly citují Kronika iPaměti vne zcela shodném znění. Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.72–74, aPaměti obouři pražské, FRB VI, s.318–320. 38 Kronika dává Paškovi samotnému do úst větu: „Já nemohu tak dokonalý býti křesťan, abych mohl odpustit nepříteli, co proti mně učiní.“ Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.18. 39 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.327. 40 „… vpravdě můž přirovnán býti zmnohých pyšných lidí kjednomu, onomu Nabuchodonozorovi, králi babylonskému, kterémuž pro jeho přílišnú zlostnú pejchu přirození jeho změnilo se vpřirození hovad němých…“ Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.18. 41 Tamtéž, s.282. 84 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2020 Ajako by toho nebylo málo, Pašek je podle Pamětí „zzlého lože pošlý“;42 Bartoš tvrdí, že jeho matkou měla být jakási hokyně, otec pak byl neznámý.43 Ito byla samozřejmě velmi citelná újma na cti, pokud ovšem onějaké cti utéto hříšné nádoby vůbec můžeme hovořit. Připočtěme ktomu obvinění zodpovědnosti za královu smrt: tím, že Pašek nechtěl poslat králi Ludvíkovi vojsko na pomoc do bitvy uMoháče aco nejvíc zdržoval, krále dle Pamětí „ohrdlo připravil“.44 Ještě daleko důrazněji je tento motiv rozvinut vdochované Písni onenadálé smrti Ludvíka, krále českého.45 Aco bylo snad vůbec nejstrašnější— Pašek postavil na hlavu přirozený řád věcí azačal „kralovat“, což lze ale chápat dvojím způsobem. Zaprvé dosáhl takového vlivu, že krále svým způsobem nahrazoval. Už to je vpolitickém myšlení pozdního středověku těžký přečin, nebyl by ovšem zas až tak ojedinělý (zvláště vČechách, které se 42 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.336. 43 Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.17. Tyto útoky se mohou, ale nemusejí zakládat na pravdě— oPaškově původu se sjistotou neví nic. Shodují-li se všechny prameny iveškerá novější literatura na tom, že pocházel zKnína, pak je třeba toto tvrzení konfrontovat sdoposud nereflektovanou pasáží zKroniky, kde se Pašek roku 1530 brání trvalému vypovězení zPrahy argumentem, že zde má pohřbené předky (tamtéž, s.274). Jiné prameny otom mlčí aani Bartoš nemá potřebu tento rozpor se svým vlastním dřívějším tvrzením jakkoli vysvětlit, přitom by právě uněho bylo možno očekávat, že Paška na tomto místě obviní ze lži akjeho nesčetným hříchům mu tak přičte další, byť nevýznamný. To se ovšem nestalo, aprávě proto nelze tuto zprávu zcela pominout. Rozřešení záhady Paškova původu není tématem této práce asohledem na chybějící prameny není ani možné— lze snad nastínit hypotézu, že Pašek měl vPraze nějaké příbuzné, je dokonce možné, že jeho matka pocházela zpražské rodiny ado Knína se provdala. Sluší se ovšem zdůraznit, že pro takovou domněnku není sebemenší pramenný doklad. Je také známo, že Paškův synovec Jan byl opatem emauzského kláštera, což súdajným nemanželským synem neznámého otce také nejde příliš dohromady. Oopatu Janovi viz J.TEIGE, Mistr Jan zVratu, s.80–83, kde je přetištěna jeho závěť. Jiný významný pražský politik Jakub Fikar zVratu nebyl sPaškem nijak spřízněn, přídomek zVratu získal od opata Jana, který mu odkázal vzávěti své pečetidlo avybídl jej, aby se ukrále ucházel oudělení erbu atitulu (viz tamtéž, s.82; srov.též Josef MACEK, Jagellonský věk včeských zemích (1471–1526). II. Šlechta, Praha 1994, s.47). Josef Macek píše, že spřídomkem „zVratu“ si neví rady (Jagellonský věk III, s.101, pozn.41); Bartoš dodává, že Pašek se psal zVratu spravedlivě, neboť „tak jest se zvrátil ipřevrátil, že jest se na přílišné ukrutenství, na nesmírnou přísnost ana nesnesitedlné trápení lidí vydal proti vší spravedlnosti […] anetoliko se byl převrátil, imnohé dobré podvrátil aod dobrého kzlému odvrátil, obrátiv je kpoškvrně na duši ina těle podpalem ďábelským.“ Kronika Bartoše písaře, FRB VI, s.17–18. 44 Paměti obouři pražské, FRB VI, s.336. 45 „Ku pomoci králi věrná města, páni / lidi ipeníze rytíři poslali / ale Pašek sZikou velmi dlúho spali. […] Tak jste šikovali issvými radami / aby pán váš ssvými byl zhuoru bradami / znajíť rady vaše, kteréž se shledaly.“ Báseň se jinak vyznačuje celou škálou urážek („Smrdíš svině blátem po všech zemiech všudy / již by zněho ráda, ale nevíš kudy / lehneš vněm, až shniješ isjinými oudy“) apřeje Paškovi smrt („hodens pasování, leč provazu není“). Onenadálé smrti Ludvíka, krále českého, FRB VI, s.369.