Duch Havlíčkův a jiné problémy. O vydávání klasického autora

Duch Havlíčkův ajiné problémy. Ovydávání klasického autora* Václav Vaněk Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky vacla[email protected] SYNOPSIS The Ghost of Havlíček and Other Problems: On the Publication of aClassical Author Since his death, Karel Havlíček Borovský (1821–1856) has been seen by the Czech public as a‘national martyr’ (aview not entirely upheld by historical facts), as well as asymbol of courage, defiance and forthrightness. Similar qualities have been attributed to his fiction, avivid and humorous reflection of the state of affairs in the culture and politics of his time. However, Havlíček’s poems and epigrams were created in the trying circumstances of Metternich’s Austria, during the revolutionary years of 1848 and 1849 and subsequent years of social depression. Throughout this period his publishing possibilities were limited to the demands of censorship, at risk of losing his literary existence. He wrote his best-known poems while detained in Brixen, with no hope of publication. During his lifetime he was unable to publish asingle book of his own fiction, and for years after his death his works were known primarily through unauthorized copies. The first posthumous comprehensive editions of his writings (esp. Zelený 1870, Tůma 1886, Quis 1889 and 1906) were similarly limited by the political conditions of the Austro-Hungarian monarchy. At the same time, however, they aimed at presenting an idealized image of the national poet by modifying and redacting the original texts. This study follows the situation outlined here from atextological perspective. In the first part, it notes the uncertain boundaries of Havlíček’s works in terms of textual units, author attribution and delimitation of genre. In the second part, it presents examples of censorship and self-censorship. In the third part, it deals with changes to Havlíček’s texts after the author’s death, mainly due to inaccurate copies and editorial interventions (e.g. the removal and concealment of taboo words). It is this aspect of publishing practice in the second half of the 19th century that results in aparticularly problematic, flat and banal image of Havlíček’s work. The study is accompanied by analysis of several specific textual problems that remain unresolved. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Karel Havlíček Borovský; textologie; ediční praxe; fragmenty; varianty; cenzura; tabu / Karel Havlíček Borovský; textology; editorial practice; fragments; variants; censorship; taboo. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2019.1.5 * Text vznikl vrámci Programu institucionální podpory vědy pěstované na Univerzitě Karlově Progres (Q12 Literatura aperformativita). OPEN ACCESS 72 SLOVO A SMYSL 31 Jaká to neprozřetelnost referenta […], takovou věc veřejně do tisku dáti aslečinky strašiti duchem. […] Ostatně jsme toho ducha nikde neviděli — nebyl-li to ten pan referent kposledku sám […]. Karel Havlíček: Beseda na Žofíně dne 28.října (Pražské noviny 5.11.1846, s.359) Karel Havlíček Borovský (1821–1856) působil jako spisovatel apublicista veřejně vlastně pouhých osm roků, od léta roku 1843 do léta 1851, ale sohlasem tak značným, že již během svého života se začal proměňovat vlegendu avsymbol.1 Předčasná smrt ateatrální inscenace pohřbu mytický rozměr jeho osudu ještě umocnily. Celé následující století pak bylo prostoupeno úsilím okonstituování aupevnění havlíčkovského kultu, jež zejména ve výročních letech nabývalo charakteru kampaně.2 Vyvrcholením těchto snah se stalo pojmenování hned dvou obcí Havlíčkovým jménem, vroce 1945 Německého Brodu aočtyři roky později ispisovatelovy rodné Borové. Takové pocty se nedostalo žádnému jinému českému umělci. Zkultické úcty, která byla Havlíčkovi celé století po smrti prokazována, vyrůstaly různě (často zcela protichůdně) politicky akulturně motivované pokusy přivlastnit si jeho osobnost adílo. Jejich přirozenou součástí bylo potlačování či naopak zvýrazňování jednotlivých aspektů spisovatelovy biografie ajeho veřejného, především novinářského působení.3 Jestliže Havlíčkova beletrie se vůči podobným výkladům amanipulacím jevila naopak jako relativně imunní, lze to přičíst skutečnosti, že boje ojejí podobu probíhaly hlouběji, než tomu bylo vpřípadě spisovatelovy biografie apublicistiky— odehrávaly se hlouběji včase (již za Havlíčkova života avprvních desetiletích po jeho smrti) ihlouběji vtextech samotných (formou úprav aoprav, výběrem variant atd.).4 Rezultátem těchto polemik se stalo definitivní vydání Spisů Karla Havlíčka I(Básně, 1906) aII (Beletrie, 1907), připravené Ladislavem Quisem. Pozdější editoři (především Novotný aBělič) se nepokoušeli Quisem nastolený konsenzus zpo1 Počátkem roku 1853 se např.na Moravě prodávaly dýmky, jejichž hlavička byla ozdobena Havlíčkovou podobiznou (srov.Kazbunda 2013, III, s.73). 2 Např.jen vroce 1921 vyšlo nejméně 17 knižních publikací, které se monograficky věnovaly Havlíčkově osobnosti nebo dílu. 3 Stručně apřehledně ktomu Alexandr Stich: Novinář Karel Havlíček očima následujících generací aočima dneška (Stich 1996, s.46–65). Pozdním příkladem jednostranného, politicky motivovaného výkladu Havlíčkovy osobnosti adíla je např.studie Bohumila Doležala Karel Havlíček. Portrét novináře (2013).— Musíme však připomenout, že těmto ideologizujícím (dez-)interpretacím autorův publicistický styl sám nahrával: Havlíček své úsudky formuloval záměrně vyhraněně, charakterizovala je idobově nezvyklá míra posměšné nebo denunciační kritičnosti; na druhé straně ale své postoje pod tlakem času aměnících se událostí pozměňoval nebo izcela proměňoval (srov.např.vývoj jeho vztahu kRusku). Avýpověď ojeho názorech relativizuje ipersvazivní zaměření, které je vjeho publicistické tvorbě realizováno scelou škálou akcentů, od prosté edukace po zjevnou agitaci. 4 Obecně platí, že zatímco vykladači Havlíčkovy publicistiky obvykle hledali „co vybrat“ na podporu svých politizujících výkladů, editoři beletrie řešili spíše otázku „co vynechat“, aby nenarušili idealizovaný obraz básníka. OPEN ACCESS VácLAV VANěK 73 chybnit, jejich aktualizace Havlíčkova odkazu vycházely jen znového kompozičního uspořádání, případně zdoplňků, které celkový obraz díla podstatněji nenarušovaly. Neochotu vracet se do komplikovaného času, vněmž se tento obraz utvářel, demonstrovali itím, že své edice neopatřili ani konvenčním kritickým aparátem— vžádném zdosavadních vydání Havlíčkova díla tak nenajdeme např.přesné určení všech výchozích textů arovněž editorské poznámky avysvětlivky mají spíše formát náhodných glos.5 Novější edice (např.Korejčíkova, Otrubova, Stichova) pak přinesly už jen dílčí jazykové úpravy amodernizace. Mezeru zcela nezaplnilo ani loňské vydání vČeské knižnici, které považujeme pouze za první krok směrem ke kritickému vydání Havlíčkovy beletrie. Touto studií chceme především připomenout, že dosavadní obraz Havlíčkova díla není nezpochybnitelný, poukázat na jeho problematická místa apokusit se zformulovat otázky, snimiž se budou muset budoucí editoři nutně vyrovnávat. I. FRAGMENTY AVARIANTY Karel Havlíček zemřel jako mladý muž, navíc vposledních pěti letech života mu bylo znemožněno publikovat (své poslední beletristické texty vydal ještě před dovršením třicátého roku). To je fatální konstelace pro autora tak intenzivně orientovaného kpředstavě „budoucnosti“, pro spisovatele, jehož poznámky adopisy jsou plné životních iliterárních projektů aplánů, sestavovaných spečlivostí mnohdy přesahující péči věnovanou záležitostem aktuálním askutečně realizovaným.6 Vtéto perspektivě se jako torzo či fragment jeví nejen Havlíčkův život, ale icelek jeho díla. Fragmenty ostatně Havlíčkovo dílo ohraničují: bez ukončení zůstala nejen jeho poslední velká báseň Křest svatého Vladimíra, ale ivůbec první literární projekt, který se pokusil realizovat, Obrazy zRus. Právě na příkladu Obrazů lze vzhledem kmnožství dochovaných rukopisných materiálů takřka krok za krokem sledovat cestu „od náčrtu ke knize“ asoučasně demonstrovat stálé napětí mezi záměrem ajeho uskutečněním vrámci autorovy tvorby. Ruskou hranici mladý spisovatel překročil 10.ledna 1843 aod počátku svou cestu promyšleně dokumentoval. Poznámky nadepsané Memorial mé cesty od hranice do Moskvy itužkou psané Popsání veškerých švand, které jsem měl se židy ukrajinskými svědčí osnaze uchovat vpaměti především zábavné příhody aosobní reflexe. Během pobytu vMoskvě si pak Havlíček podobné postřehy poznamenával na malé lístky obdélníkového formátu. Jen část znich poté využil vObrazech zRus azdaleka ne všechny byly později publikovány.7 Vjeho pozůstalosti se však zachovaly 5 Např.Miloslav Novotný odmítl potenciální poukazy na neúplnost své edice svysvětlením, že „textologický avěcný výklad okaždém Havlíčkovu čtyřverší by dnes zaujal už jistě půl stránky“ (Havlíček 1938, s.349). 6 Jestliže onejednom Havlíčkově romantickém předchůdci lze prohlásit, že „žil vminulosti“, vhistorických fantaziích, Havlíček doslova „žije vbudoucnosti“; ta je jediným úběžníkem jeho uvažování. 7 VObrazech zRus původní nápady většinou dál nerozvíjel, usiloval spíše opregnantnost vyjádření. Např.úvaha na zvláštním lístku nadepsaná Rozjímání („Kolik kapounů muselo ztratit okrášlení ocasů svých, aby se mohla okrásiti hlava jediného ruského oficíra“) je OPEN ACCESS 74 SLOVO A SMYSL 31 irozsáhlejší poznámky, např.Pořádek balaganů [jarmarečních stanů] pod Novinskem na Svetuju 1844, který vObrazech využil včrtě Gulaňje. Snad nejznámější scéna celých Obrazů (Havlíček při návštěvě lidové slavnosti narazí před stanem na dav křižujících se mužiků azvědavě vstoupí, protože doufá spatřit nějaký svatý obraz; uvidí ale jen kabak [výčep], lejty [sudy] skořalkou amnožství opilců, kteří se podle zvyku po každém napití přežehnávají) je vtištěné verzi situována do Sokolniků; její rukopisný náčrt ale již azbukou psaným titulem (Гулянье в Марьиной Рощи 1844)8 odkazuje kslavnosti vMarinoj Rošči, která se konala oněkolik týdnů později než akce vSokolnikách. Konečně pak jsou vautorově pozůstalosti obsaženy istručné synopse (Myšlenky kizvoštíkům) advě podrobné osnovy, na jejichž základě hodlal Havlíček zpracovat celou svou ruskou zkušenost: Prozatimní zápiska znamenit[ostí] vMoskvě (19 částí) aVěci, okterých pojednám (21, resp.35 námětů, pokud považujeme ipoznámky na rubu lístku za samostatné oddíly). Prostým srovnáním plánovaných oddílů či črt (Havlíček 2018, s.419–420) sobsahem Obrazů dojdeme kzávěru, že ve výsledku realizoval sotva polovinu svých námětů— bez ohledu na to, jestli nezvěstné pojednání Klasifikace všech čepic, které avizoval vdopise K.V.Zapovi (Korespondence II, 2018, s.138), opravdu napsal, či nikoli. Obrazy zRus jsou tedy skutečně jen fragmentem, pozůstatkem podstatně rozsáhlejšího akomplexnějšího záměru. Ale lze jim vlastně přiznat alespoň status fragmentu? Prózy, které byly do různých vydání Obrazů zařazovány, vyšly za Havlíčkova života přece pouze časopisecky: celkem se jedná osedm textů, jež byly publikovány vpěti různých časopisech (První zkouška zčeskoslovanského jazyka roku 1843 vKvětech, Svátek pravoslavnosti, Gulaňje aKupečestvo 1845 vČeské včele, Cizozemci vRusích 1846 vMuzejníku, Neobyčejný katechismus 1849 vNárodních novinách aRusové roku 1850 ve Slovanu). Amůžeme opravdu články, které vycházely vprůběhu osmi let vperiodikách srůznou redakční praxí9 akteré se podstatně liší jazykově ižánrově,10 považovat za součást jednoho celku? Na vObrazech zRus transformována ve zmínku odůstojnících, „jejichž hrdé hlavy ozdobeny jsou na outraty kapouních ocasů“ (Havlíček 2018, s.42). 8 Jedná se vlastně onesouvislé, interpunkčně nečleněné aobtížně čitelné poznámky. Uvádíme znich úryvky, které máme za textově nepochybné: „Kabak. […] Zelené veliké lejty zrovna jako vpožáru. Mám vdůmnění, že jsou to ty samé. Stojí na kolách (lafety) jako baterie. […] Křížujíce se, jako by se kláněli bohu. Uviděl ve své fantazii jet požárnou komandu skořalkou atd. Porovnat požárné komando spitím, které přemáhá azápasí smocnějším živlem, zůřivostí ohně ažízní pravoslavného ruského národu. Poražení duchem. […] Nová stránka ruského charakteru: družnost. Raněni zbojiště se vracujíce, drží se tři aspoň vhromadě, že neupadnou tak snadně, poněvadž se může myslit, že nebude taková náhoda, aby všechny klopýtli najednou atd. Němec ale jeden sám, zato také hned upadl. Urá! Vivat car Mikuláš, první vinopal vcelém světě! Vivant jeho spolutovaryši vinopalové, obřezanci ineobřezanci!! Urá! Urá! Tak jsem se tam rozdráždil, že jsem ventuziasmu […] běžel ke kotlu udělat kříž atd. […] Jak jsem šel za třemi apozoroval jejich historii, kolik překotili atd. atd., až padli na mať sirou zemlju […].“ Tato rozverná verze byla vObrazech využita jen zčásti, Havlíček se kní však vrátil alespoň burleskně aforistickým záznamem na lístku (srov.Havlíček 2018, s.320). 9 Pouze poslední dva texty vyšly včasopisech aktuálně redigovaných Havlíčkem. 10 První zkouška je pouhý školský referát, další tři stati odpovídají žánru cestopisného obrázku či črty, Cizozemci vRusích jsou ale pokusem oodborný text (autor sám sebe napomíná OPEN ACCESS VácLAV VANěK 75 jakém základě? Název Obrazy zRus se objevil pouze jako předtitul vobou pokračováních Svátku pravoslavnosti. Další dvě stati ze Včely (Gulaňje aKupečestvo) nesly vúvodním ze sedmi, respektive pěti pokračování podtitul Zobrazů ruských H.Borovského, konečně Neobyčejný katechismus byl opatřen předtitulem Obrazy ruské od H.Borovského. Zbývající tři texty příslušnost knějakému celku vůbec nezmiňovaly. Do souboru je poprvé sestavil až pořadatel Havlíčkových Sebraných spisů Václav Zelený (1870, pouze čtyři stati: Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupečestvo aCizozemci vRusích). Zdeněk Tobolka ve Světové knihovně pak jako první vydal všech sedm článků sruskou tematikou společně anavíc do své edice (Obrazy zRus, 1904) poprvé zařadil irukopisné zlomky Perekladanaja aIzvoščik. Další editoři (F. V.Krejčí [1906], Ladislav Quis [1907]) však akceptovali jen prvních pět statí aoba fragmenty. Vtéto podobě vycházely Obrazy nejčastěji, ale např.Miloslav Novotný otiskl vCestě na Rus (1947) pouze čtyři časově první stati anovější souborná vydání (srov.Havlíček 1986, 2018) obsahují článků šest (zTobolkovy edice vynechávají Neobyčejný katechismus).11 Rozdílná praxe panuje iohledně zařazování obou zlomků, navíc mnozí editoři zahrnuli do svých vydání také výbory nebo ukázky Havlíčkových dopisů zRuska (již Zelený vprvní edici Obrazů [1870], dále např.Novotný [1947], Bělič [1953], Korejčík [1986]). Soubor Obrazů zRus tedy zhlediska kompozice není výtvorem Havlíčkovým. Je dílem vydavatelů, jen vágně ohraničeným konstruktem, který umožňuje uspořádáním, rozsahem ařazením potlačit nebo zvýraznit (požadované) politické postoje: uvedením První zkoušky např.editor akcentuje ideu slovanské vzájemnosti, Neobyčejný katechismus podtrhuje Havlíčkův kritický vztah kcarskému režimu, článek Rusové zase přátelský obdiv kruskému národu. Jednotlivá vydání souboru tak lze téměř vždy vinit zúčelovosti azmanipulativního záměru. Představa ediční eliminace Obrazů jako celku vlastně umělého je však dnes již vzhledem kjejich „sociálnímu fungování“ (srov.Kosák— Flaišman 2018, s.65–67), kjejich historickému významu pro ideové vyzrávání české společnosti absurdní. Mají-li ale být vbudoucnu vydávány tak, aby se edice vyhnula obviněním zarbitrérnosti nebo naopak zvoluntarismu, nabízejí se (podle charakteru aurčení konkrétní edice) zřejmě jen dvě korektní cesty: a) vydávat jako Obrazy zRus pouze jejich nezpochybnitelné „jádro“, tři ústřední črty (Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupečestvo), které spojuje rok amísto časopiseckého vydání, neliší se podstatně žánrově aodrážejí Havlíčkovu ruskou zkušenost relativně bezprostředně; kromě toho jsou ijedinými, knimž máme kdispozici kompletní rukopisy; akaje se, když sklouzne kzábavnějšímu podání: „Ó, lehkomyslná beletristiko, kam jsi mne askrze mne ivysoce vážené čtenárstvo zavedla! Takové šprýmy ve vědeckém časopise! […] Však se to již vícekrát nestane.“ [Havlíček 2018, s.99]), Neobyčejný katechismus (otištěný pod čarou jako fejeton) je pouhé exemplum, dokládající absurdnost ruského samoděržaví, článek Rusové má ráz politologicky či sociologicky zaměřeného eseje. Jen tři ústřední stati (Svátek pravoslavnosti, Gulaňje, Kupečestvo) lze tedy bez pochybností považovat za texty beletristické. 11 Podle Jiřího Korejčíka, editora prvního svazku, zdůvodu žánrové nekoherence (srov.Havlíček 1986, I, s.564), ve druhém případě vzhledem ke kompozičnímu rámci vydání (srov.Havlíček 2018, s.405). OPEN ACCESS 76 SLOVO A SMYSL 31 b) vydávat společně všech sedm Havlíčkových statí sruskou tematikou (vlastně podle Tobolkovy edice), přičemž komentář by obsáhl ivšechny existující náčrty arozvrhy (tj.nejen ideově indiferentní avýrazově uhlazené zlomky Perekladnaja aIzvoščik). Havlíček ovšem nevydal za svého života samostatně žádnou část svého beletristického díla, atak se před problémem fragmentární existence celku ocitáme znovu aznovu. Vpřípadě epigramů vydání alespoň zvažoval aněkolikrát se je pokoušel seřadit auspořádat, příp. iočíslovat.12 Mezi těmito rukopisnými soubory (někdy inadepsanými, např.Rozličné vlastenecké, nábožné, učené ajiné epigramy [33 čísel], Nezdvořilé epigramy [46 čísel]) vyniká rozsahem (86 čísel), přehledností apromyšleností sešit stitulem Epigramy 1845, opatřený veršovaným incipitem, „poklonou cenzuře“ arozdělený do pěti známých oddílů (Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu). Většina editorů převzala právě toto systematické tematické členění aizbývající epigramy (tj.Havlíčkem do souboru nezařazené nebo vzniklé později) seskupila podle něho (Quis [1906], Bělič [1950]), anebo chronologicky (Korejčík [1986]). Miloslav Novotný (srov.Havlíček 1938, s.349) však připomněl, že básník soubor zroku 1845 nepovažoval za definitivní, neboť ho dál přeskupoval (cyklus Breviář jezuitský vŠotku), apokusil se všechny epigramy seřadit pouze podle chronologického hlediska. Dostal se ale rovněž do potíží, protože uřady čísel nelze datum vzniku stanovit, anavíc samozřejmě zcela popřel sémantický rozměr původní Havlíčkovy kompozice.13 Prakticky tedy pouze demonstroval, že ediční řešení, která kombinují tematické ačasové hledisko, jsou přes svou konfuznost stále relativně nejvhodnějším způsobem, jak Havlíčkovy epigramy uspořádat. Uvažujeme-li ocelku (či ojednotlivých celcích) Havlíčkova díla jako ofragmentu, nesmíme opominout, že se skládá izdílčích fragmentů konkrétních textů. Torzem zůstaly obě jeho nejrozsáhlejší básně (První generální schůzka Českého národního muzeum, Křest svatého Vladimíra),14 několik pokusů dramatických (Sokové) iřada veršových rozběhů zrůzných období, které vsouborných vydáních obvykle vytvářejí samostatný oddíl. Specifický problém pak představují Havlíčkovy rukopisné poznámky psané na samostatných lístcích, které žánrově sahají od promyšlených aforismů, charakterových črt amikropříběhů přes cestopisné postřehy, komentáře asituační anekdoty až ke zcela banálním poznámkám či slovním hříčkám. Havlíček si tímto způsobem začal zaznamenávat myšlenky již vRusku autéto praxe pak setrval, snad isohledem na možné policejní prohlídky, celý život.15 Některé náměty pak zužitkoval 12 Zejm. přílohy dopisů zRuska (srov.Quisův výklad in Korespondence 1903, s.157–159). 13 Nevzal vúvahu, že vkoncepci rukopisného souboru Epigramy 1845 nebyl Havlíček nijak omezován, při pořádání pozdějších celků však musel brát ohledy na cenzuru, později na možnost zákazu časopisu. 14 Vpřípadě Křtu se dochoval rukopisný plán závěrečných strof, dokládající alespoň záměr báseň dokončit (srov.např.Omelčenko 1933, s.19; Havlíček 1938, s.331, 342). 15 „Já vůbec zapisuju všechno na cedulky, každé dátum zvlášť, abych to mohl pořádat, jak mi napadne. Tedy jsou všechny mé moudrosti tuze pohyblivy adají se rozesílat jako apoštolové“ (zdopisu K.V.Zapovi, 28.1.1844, Korespondence II, 2018, s.138). OPEN ACCESS VácLAV VANěK 77 ve svých epigramech,16 případně vObrazech zRus ajiných prózách. Dosavadní editoři avykladači slístky zacházeli různě: často je zcela pominuli, někdy ale zvybraných textů pietně složili celý oddíl vrámci Havlíčkových spisů (Drobné myšlenky [Tůma 1886], Aforismy arozličné poznámky [Quis 1907], Aforismy [Korejčík 1986]), jindy jimi bohatě dokladovali své výklady díla (Řepková 1971) nebo je využili pro ozvláštnění havlíčkovské antologie (Korejčík aStich, in Havlíček 1990). Asi polovina těchto lístků však zůstala dodnes neotištěna, ato zrůzných příčin: a) pro banálnost nebo neliterárnost námětu; b) pro jeho společenskou nepřijatelnost (vulgarismy ajiné tabuizované výrazy, erotické nebo antisemitské téma); c) pro nečitelnost, nesrozumitelnost nebo obsahovou nekoherentnost.17 Tyto důvody mají ovšem jen relativní platnost, proměňují se sdobovými estetickými aetickými normami. Pro potenciálního vydavatele se tak jako limitní jeví spíše skutečnost, kterou už před více než sto lety pregnantně popsal Ladislav Quis, totiž že „[…] po smrti Havlíčkově cedulky ty byly rozneseny po celých Čechách“ (Havlíček 1907, s.236). Od té doby situace samozřejmě ještě postoupila: některé lístky sHavlíčkovými zápisky jsou nezvěstné aeditoři se musejí spoléhat na fotokopie nebo starší otisky (srov.Havlíček 2018, s.503). Evidence apřepis těchto drobných rukopisných záznamů se tak dnes jeví jako úkol vpráci sHavlíčkovou pozůstalostí snad nejnaléhavější. Nejedná se totiž zdaleka jen omarginálie afragmentární útržky. Mnohé zápisky mají váhu samostatných úvah či obrazů, odvahou apřímostí překonávajících nejoriginálnější ze známějších spisovatelových textů. Ajejich umělecký amyšlenkový dosah může docenit teprve naše doba. Fragmentárnost části Havlíčkovy pozůstalosti ediční práci samozřejmě problematizuje, ale takřka stejnou komplikaci představuje situace opačná, tj.množství dochovaných variant některých jeho textů, zejména veršovaných. Jen výjimečně je totiž lze sestavit vsouvislou řadu dokumentující postupný vznik básně, jako vpřípadě po léta vznikající Dumky na Batelovském vrchu.18 Daleko běžnější, především vpřípadě 16 Srov.např.lístek stextem „Muzeum nestavět na nábřeží, aby ho povodeň nezanesla do Němec, ale na hoře, aby naň vál severní vítr asílil ho“ aznámý epigram Ost und West. Vněm Havlíček tento svůj nápad vložil do úst „rytíře sv.Vladimíra“, tedy Václava Hanky. 17 Všechny tři důvody reprezentuje např.následující, dosud netištěný lístek: „Obdivuje básník velikost předků amaličkost nynějších, přejde ku kalhotám apoklopci faráře X. Diví se mu aapostrofuje: od knoflíku kdruhému byl kus cesty. Přirovnává kspadacímu mostu vstarých rytířských hradech, který […] Neměl jsem nikdy příležitost vidět ho otevřený, abych ho mohl přehlídnout, aprotože jsem se ani nemohl zeptat jediné osoby, okteré jistě vím, že viděla, musím opět zatřepat fantazií: prosím vás tedy pomysliti si… most spuštěný právě, aby vyskočili na nepřítele ležícího pod hradem.“ Podobně jiný, ještě pregnantnější lístek: „Knihovna. Kni. K. ní. Hovna.“ 18 Nejstarší, ještě netitulovaný náčrt básně tvoří pouhých devět veršů (dva znich škrtnuté) avýčet motivů kdalšímu rozvíjení námětu. Na rubu je lístek datován „VBatelově na Moravě, 1841, srpen“. Následující rukopis má již definitivních pět strof, přičemž první aposlední parafrázují verše původního náčrtu. Do místa mezi nimi jsou tužkou vepsány tři strofy nové, částečně využívající po straně poznamenaných rýmových dvojic. Také zde je OPEN ACCESS 78 SLOVO A SMYSL 31 epigramů, je situace, kdy máme kdispozici dva nebo tři, někdy ičtyři19 blíže ne určené Havlíčkovy autografy (aněkdy istejný počet neautorských opisů). Editorský výběr varianty pak nutně probíhá se značnou libovůlí. Chronologické hledisko při něm uplatnit nelze, neboť krukopisům epigramů si Havlíček datum vzniku běžně nepoznamenával ajejich časové pořadí tedy nelze bezpečně stanovit. Novotný ho ve své chronologii (Havlíček 1938, s.348–365) pracně, cestou komparací aspekulací vyvozoval zodkazů apoznámek vHavlíčkově korespondenci, příp. se opřel odata uváděná vnespolehlivých souborech opisů (Duch Havlíčkův).20 Považujeme za uvěřitelné, ale naprosto ne za ověřitelné, že např.15.března 1844 napsal Havlíček hned 10 známých epigramů nebo že během čtyř dnů (23.–26. února 1844) jich vytvořil 24. Pokud jde ojeho ostatní básnické výtvory, ani tady mnohdy nemáme odobě vzniku jistotu— ato navzdory někdy až přepjaté Havlíčkově snaze okolnosti geneze svých veršů zachovat. Platí to zejména obásních nejpopulárnějších. Např.parodická Citlivá večerní à la Picek vznikla podle Novotného někdy vletech 1846–1847 (domníváme se, že motivací mohlo být souborné vydání Pickových Písní vroce 1847). Pro tuto dataci svědčí idochovaný rukopis, psaný ještě starším pravopisem (au, w m. ou, v), který Havlíček používal až do května 1850.21 Podle vzpomínky P.M.Veselského však spisovatel báseň improvizoval teprve vzáří 1850 na posvícenské oslavě vLibenicích (Veselský 1889, s.21–22). AVítězslav Hálek zachoval anekdotické svědectví, že verš „Hájek jako mlíčko kvetl“ napsal Havlíček ještě později, na oslavu tehdy oblíbeného, ale již bělovlasého měšťana Hájka (Hálek 1868, s.238). Vnásledujících letech navíc na motivy básně vznikla oblíbená jarmareční Píseň zamilovaných, Havlíčkovi rovněž přisuzovaná apopulární zvlášť všedesátých letech, kdy ji písničkář František Hais rozšířil odalší verše („Spi, Havlíčku, vsvém hrobečku […]“; později ijako samostatný nedatovaný tisk snázvem Hrobka Havlíčkova).22 Také např.rozsáhlá báseň První genena rubu poznámka ke vzniku básně: „Začato na Batelovské hoře při západu slunce vsrpnu 1841, když jsem tam myslil okázání.“ Třetí dochovaný rukopis (poprvé snázvem: „Dumka při západu slunce“) se textově liší od poslední, čtvrté verze již jen vjediném slově („se zdí padá“ m. „se zdí letí“). Tato konečná verze je opatřena definitivním titulem apoznámkou „Dokončil na Veliký pátek, vMoskvě 1844, Borovský“. Pak už do textu zasáhl pouze pět let po Havlíčkově smrti editor prvního tištěného vydání vObrazech života (1861), když úvodní verš poslední strofy opravil tak, aby byl zřejmý agens děje básně, od prvního náčrtu značně rozšířené („Umírá slunéčko, umírá“ m. „Umírá, umírá, umírá“). 19 Týká se epigramů Geografický, Krakowiaki, Meč akalich, Nápis na sochu Karla IV., Oberstlandesamtsprojekt, Oznámení, Politický, Popsání ruských národních obyčejů aslavností, Ruská konstitucí, Verba docent, exempla trahunt aZhistorie literatury české. 20 Srov.Quisovu rukopisnou poznámku na patitulu Ducha Havlíčkova upříležitosti věnování souboru Českému muzeu (1897): „[…] má tento opis též mnohá, často do očí bijící, nesprávná data.“ 21 Proměny básníkova rukopisného úzu přehledně shrnul Quis (in Havlíček 1907, s.79). Ke zmíněnému rukopisu je však přičleněn nový verš, respektující již skladnou reformu („Větřík foukal, listím houpal“), ana jeho rubu se dokonce zachoval první náčrt Tyrolských elegií. 22 Domněnka, že původním Havlíčkovým výtvorem byla právě Píseň zamilovaných, kterou pak transformoval vsatirickou Citlivou večerní (Homolka 1912, s.409), nemá vdochovaných rukopisech žádnou oporu. Proměny textu probíhaly právě naopak: původní HavlíčOPEN ACCESS VácLAV VANěK 79 rální schůzka… bývá vydávána podle nedatovaného otisku,23 adokonce iDuch Havlíčkův, nejobsáhlejší soubor opisů Havlíčkových básní atextové východisko pro řadu jeho epigramů, je jen rámcově datován do „raných šedesátých let“, nejspíš ale až do roku 1864 nebo 1865 (srov.Quisovu poznámku na frontispisu sbírky). Časové údaje tedy neposkytují spolehlivou orientaci asotva mohou být oporou pokusům ouspořádání Havlíčkova díla. Na nejisté pole vstupujeme ale už při pokusech oelementární žánrové roztřídění Havlíčkových textů. Problémy sprózami (Obrazy zRus) jsme zmínili výše, apokud jde opoezii? Např.známý Jehelníček Ludmily Češky zařadil Novotný (1938) mezi „básně“, stejně postupuje ivydání zroku 2018, ale Quis (1906) aBělič (1950) ho přiřadili k„epigramům“, dokonce jako samostatný oddíl. Obojí řešení lze přitom podpořit racionální argumentací: tento cyklus dvojverší vznikl jako ironická nápodoba sentimentální Kytky od Ivana Čecha (J. B.Pichla; srov.Pichl 1843, s.229)— lze ho tedy připojit kjiným Havlíčkovým parodickým básnickým textům ze čtyřicátých let (Tys bratr náš!, Citlivá večerní). Jednotlivá časoměrná dvojverší však formátem odpovídají klasickým epigramům na známé osobnosti— tj.útvaru včeské literatuře čtyřicátých let už etablovanému aoblíbenému. Avpříkladech bychom mohli pokračovat: žádné zdosavadních souborných vydání např.nezmiňuje, že text básně Česká hlava (asi zroku 1844) otiskl Havlíček (bez titulu) včlánku Slovan se loučí sVídeňským deníkem (Havlíček 1851, s.213). Zařazení pateticky vzdorné básně mezi „epigramy“ je přitom zdůvodnitelné právě jen tímto kontextem, exponovaným umístěním básně vpointovaném závěru stati. Ipokud jde ožánrovou delimitaci Havlíčkových textů, je tedy mnohdy rozhodující, jaké hledisko editor upřednostní— zda genetické, formální, nebo sémantické. Akonečně, nejistota panuje iohledně autorství některých básní apróz Havlíčkovi přisuzovaných. Týká se především textů publikovaných vobou beletristických časopisech, které sám redigoval, vČeské včele (1846–1848) aŠotku (1849). Jejich jednotlivé ročníky přitom přinášejí zhlediska autorské atribuce odlišné problémy. Vroce 1846, prvním roce svého redaktorského působení, podepisoval Havlíček příspěvky do České včely (dále ČV) převážně obvyklými zkratkami apseudonymy (H. B., H.Borovský apod.), případně se (např.vdopisech apolemikách) shumoristickým záměrem stylizoval do charakteristických dobových postav apostaviček.24 Otázky vzbuzují pouze tři básně podepsané zkratkou Sv.P. (Vyhnanec, ČV 14.4.1846, č.30, s.117, Zchásí aschází, ČV 9.6.1846, č.46, s.184, Tak se časy meňá, ČV 10.7.1846, č.55, s.218), které Miloslav Novotný přisoudil Havlíčkovi zejména proto, že vpozůstalosti je zachován kova parodie byla českou veřejností přijata „vážně“ aakceptována právě ve svém naivně idylickém východisku. Další úpravy její sentimentální námětový rámec ještě posílily. Výsměšná, konkrétně zahrocená intelektuální satira se tak postupně proměnila ve všeobjímající, dojemně sladkobolnou píseň. 23 Quis ho spekulativně (na základě faktu, že jeho verše začínají minuskulemi) kladl do počátku šedesátých let (Havlíček 1906, s.250). 24 Např.„měšťan kocourkovský“ Tadyáš Kocourek, „měšťanský reprezentant“ Václav Hromoslav Nemotora, „direktor“ Šavel Sekira či amatérský filolog Jozef Pokorný „zTerezína“; pro podobnost titulu ipseudonymu sjinými Havlíčkovými texty se domníváme, že se skryl ipod jménem Cato Hloupětínský (báseň Versus memoralies, ČV 14.7.1846, č.56, s.224). OPEN ACCESS 86 SLOVO A SMYSL 31 skrytým poukazem na oklešťování demokratických svobod [č.10, s.37]).42 Jiné politické komentáře aaktuální anekdoty Havlíček prezentoval pod titulky připomínajícími běžné časopisecké rubriky (např.Vojenství, Církevní věstník, Národopis, Literatura akritika, Nové knihy, Nejnovější zprávy, Oznamovatel), případně je vkládal do textů stylizovaných jako reklamy či návěští (Úmrtní oznámení [č.4, s.14], Oznámení ohromné aznamenité hudební akademie [č.6, s.22], Vypsání veřejné licitace [č.6, s.23]). Připočteme-li další útvary, jako byly již ze Včely oblíbené dialogy (Dyškurzy Vaškovy sHonzíkem [č.8, s.32; č.9, s.36]) ahádanky (Šotkův anagram [č.6, s.24]), nebo komentované karikatury (Galerie ze sněmu říšského [č.4, s.15]), vyrůstá před námi vjedenácti číslech Šotka svět žánrově inámětově překypující akaktuálnímu dění vyhroceně kritický, vždy však pouze nepřímo, prostřednictvím příměru, podobenství či paralely. Protože vněkterých záležitostech zaujímal autor zjevně absurdní stanoviska (plédoval např.za „emancipaci oslů“), jevily se jako absurdní iostentativní projevy loajálnosti aservilní poníženosti (vesměs je identifikujeme jako případy tabuové antifráze).43 Takové čtení ovšem vyžadovalo poučené čtenáře, schopné pochopit jinotaj či narážku, nebo iinterpretovat jejich absenci.44 Ostentativní přehánění apostavení „mimo skutečnost“ však Havlíčkovi umožnilo alespoň dočasně zachovat časopis vsituaci, kdy jiná periodika, seriózně usilující oobjektivnost zpráv apečlivě zvažující politickou únosnost komentářů, rychle podléhala perzekuci. Nástrojem pravdy se tak paradoxně stala ironická deformace ahumorná nadsázka. Exemplum II: Obezřetnost aúčelovost, sníž básník přistupoval kpublikování aúpravám svých textů, dokládá např.historie epigramu Talenty. Havlíček jej poprvé zmiňuje vdopise Josefu Klejzarovi do Hradce Králové z24.3.1844 vkontextu celého souboru proticírkevních epigramů, „zbrusu nových vynálezů na roli svaté teologie“, který poslal jako přílohu listu; přitom si dobře uvědomuje, že „do Prahy posílat zMoskvy takové epigramy není dobře“ ažádá přítele opřepis adalší šíření souboru (Korespondence II, 2018, s.172).45 Tento nejstarší, obtížně čitelný adnes už bohužel nereprodukovatelný Havlíčkův autograf textově souhlasí spodobou pozdějších rukopisů (např.vsouboru Nezdvořilé epigramy), avšak obsahuje navíc přípisek: „Varians jiný: (trochu nevinnější) / Kaplanu dal pánbůh vtip, / farářovi břicho.“ Havlíček pak epigram připomíná ivnásledujícím dopise Klejzarovi z25.5., kde ho řadí mezi své „nejlepší“ (Korespondence II, 2018, s.198). Tomu odpovídá ifakt, že ho zařadil mezi sedm svých prvních otištěných básní, které vydal hned po návratu zRuska vČeské včele (ČV 16.8.1844, č.66, s.261). Pointu epigramu však tady podstatně změnil: úpra42 Srov.otýden později vBrejlích Moserovu báseň Žalm 151 sverši: „[…] Strejčku Metternichu, / litujeme hříchu, / že jsme tě vyhnali, / horších zde nechali“ (Brejle 25.3.1849, č.11, s.41). 43 Např.: „Čechové pocházejí zkmene Slovanů, zkmene to polobarbarského, poněvadž ještě surového, který ani pravé svobody schopen není“ (Úvod kzeměpisu české země, Šotek 18.2.1849, č.7, s.25). 44 Srov.na začátku 10.čísla dialog, vněmž Šotek vysvětluje „panu Zvědavému“, proč nevyšlo předchozí číslo (bylo úředně zakázáno): „Protože to číslo za mne vydalo ministerstvo. Nebyla to notná satira na svobodu, co vydali?“ (Šotek 18.3.1849, č.10, s.37). 45 Datum vzniku epigramu 6.9.1844, které uvádí Novotný (in Havlíček 1938, s.354), považujeme za mechanický přepis mylné datace ze souboru Duch Havlíčkův. OPEN ACCESS VácLAV VANěK 87 vami třetího ačtvrtého verše proměnil ostře proticírkevně zahrocený text ve vágní satiru na lidskou závist. Kpůvodní podobě se vrátil vkoncipovaných rukopisných souborech Nezdvořilé epigramy aEpigramy 1845, vjejichž rámci epigramu přiřkl exponované postavení. Vydavatelé Havlíčkových Sebraných spisů (1870) Václav Zelený aVybraných spisů (1886) Karel Tůma zjevně výchozí rukopis znali, ale ani oni si netroufali otisknout jeho autentické znění. Totéž platí ioLadislavu Quisovi: také on ještě vroce 1897 (Básnické spisy, s.125) epigram vydal podle zmíněné „nevinnější varianty“. Vpodobě, kterou mu dal Havlíček hned na počátku apak ivdefi nitivních rukopisných souborech, byl tak epigram poprvé otištěn až ve druhém vydání Quisových Spisů vroce 1906, tedy padesát let po básníkově smrti avíc než šest desetiletí po svém vzniku. III. EDITOŘI AKOPISTÉ Vprůběhu celých padesátých ašedesátých let 19.století, vdobě Havlíčkovy brixenské konfi nace avletech po jeho smrti, se jeho beletristické texty dostávaly ke čtenářům jen se značnými obtížemi. Jeho vytištěné verše ztéto doby lze snadno přehlédnout. Ještě za básníkova života, vroce 1855, vydal vposledním, čtvrtém čísle svých Obr. 5.Podoba epigramu vSebraných spisech (1870). Obr. 4.VEpigramech 1845 byl naopak zařazen na konec oddílu. Obr. 3.VNezdvořilých epigramech (1844) stál epigram včele oddílu Církvi. Obr. 2.Otisk zČeské včely (16.8.1844). OPEN ACCESS 88 SLOVO A SMYSL 31 Rachejtlí Václav Čeněk Bendl šest Havlíčkových epigramů— ovšem bez uvedení autorova jména azjevně ibez jeho vědomí (srov.Bělič, in Havlíček 1950, s.197). Jednalo se ovýběr ze souboru Epigramy 1845, avšak koncipovaný tak, aby redaktor nemohl být sankcionován.46 Vroce 1859 pak Havlíčka opatrně připomenul Jan Neruda vObrazech života dvěma básněmi cyklu Oposledních věcech člověka (Hrob, Život věčný; Obrazy života 1, 9.9.1859, č.8, s.306–307), které konvenovaly jeho tehdejší vlastní hřbitovní lyrice (Hřbitovní kvítí, 1858). Obě otiskl bez uvedení autorova jména, pouze pod známou zkratkou H.B.Skutečný pokus onávrat Karla Havlíčka do české literatury se odehrál vObrazech života pod redakcí J.V.Jahna až odva roky později. Ve 2.–6. čísle ročníku 1861 zde na pokračování vycházela apologetická studie mladého německého básníka Alfreda Waldaua Karel Havlíček, doprovázená „ukázkami“ poezie: v5.čísle tak poprvé (bez titulu) tiskem vyšly Tyrolské elegie (s.188–190) av6.čísle, na závěr celého se riálu, byly otištěny dva zpěvy Křtu svatého Vladimíra, šest Havlíčkových básní různého zaměření acelkem 12 epigramů (s.208–210).47 Mezitím ruský slavista německého původu Aleksandr Fjodorovič Hilferding (1831–1872) vydal vpetrohradském časopise Russkoje slovo vlastní překlad Tyrolských elegií.48 Pak ještě vroce 1867 registrujeme včasopise Praha otisk části pátého zpěvu Křtu svatého Vladimíra49 ado šedesátých let je kladeno také několik drobných tisků určených kjarmarečnímu nebo kolportážnímu šíření, nedatovaných abez označení vydavatele (např.První generální schůzka Českého národního muzeum)— ato je až do vydání Sebraných spisů vroce 1870, tedy za čtrnáct let od Havlíčkovy smrti, zjeho beletrie vlastně vše. Vzhledem ktéto situaci nepřekvapuje, že Havlíčkovy verše aepigramy se vprvních letech po jeho smrti (stejně jako už předtím, vposledních letech básníkova života)50 šířily především prostřednictvím opisů. Opisovaly se jednotlivé texty, ale větší význam měly celé soubory opsaných epigramů abásní, kterých se vHavlíč46 Výběr se vyhnul epigramům kritickým kmocenskému aparátu: Bendl do něj nezařadil nic zoddílů Církvi aKráli, zoddílů Vlasti, Múzám aSvětu vybral po dvou epigramech rázu pokud možno rozverného. Konkrétněji kriticky zacílený, proti Jakubovi Malému, byl pouze epigram Vtip abřich („Ztloustl Kuba jako soudek […]“; vEpigramech 1845 pod názvem Optimista, vČeské včele 1846, č.9, s.36, stitulem Et vidit Deus, quod sint omnia bona). 47 Epigram Skepticismus byl ocitován uvnitř článku na s.206. Šlo opět ovýběr ze souboru Epigramy 1845, tentokrát koncipovaný mnohem odvážněji: obsáhl 5 epigramů zoddílu Církvi, 1 zoddílu Králi, 4 zoddílu Vlasti, 2 zoddílu Múzám— ažádný zneurčitě, vesměs jen humorně orientovaného oddílu Světu. 48 Тиролския элегии Гавличка (Havlíček 1860, s.289–300); báseň byla otištěna ve dvou sloupcích (do azbuky transliterovaný text avedle něho přesný, neveršový překlad do ruštiny). Česky báseň poprvé samostatně (tj.mimo Spisy) vydal J.R.Vilímek vroce 1873. 49 Pod titulem „Zlomky zbásní Karla Havlíčka Borovského— Bezbožnost vnárodu“, Praha 1, 1867, č.7, s.99. 50 Srov.vzpomínku Havlíčkova spolupracovníka apozdějšího redaktora Pražských novin Josefa Šestáka zvýletu do Benátek na podzim 1852: „Na náměstí svatého Marka setkal jsem se sEmanuelem Purkyněm. Vrozmluvě mi sdělil, že přichází právě zBrixenu od Karla Havlíčka, že přináší ssebou novinku, známé později Elegie tyrolské. Na mou prosbu půjčil mi je na noc kopsání […]. Já se odebral ihned do blízkého hotelu ULuny za Prokuraciemi aopisoval až pozdě do noci. Byl jsem snad první, který opis přinesl do Prahy. Opis koloval pak ve stech reprodukcích“ (Šesták 1896, s.2). OPEN ACCESS VácLAV VANěK 89 kově pozůstalosti zachovalo hned deset. Jsou samozřejmě různé provenience ališí se tedy rozsahem ikvalitou. Nejobsáhlejší anejreprezentativnější znich, skládající se z64 listů osmerkového formátu avázaný vpevných deskách, nese barevně vyvedený nadpis Duch Havlíčkův. Sbírka jeho básnických prací (srov.obr. 6). Podle poznámky Ladislava Quise opis pochází „zrodiny J.E.Vocela“, spisovatele azakladatele české archeologie. Představuje nejobsáhlejší dochovaný soubor Havlíčkových epigramů (203 čísel; mezi ně je však, většinou bez označení autora, vřazeno iněkolik desítek překladů) apatří do něj idvacet básní (včetně brixenských skladeb). Ačkoli opisovač vycházel přímo zHavlíčkových rukopisů (reprodukuje ipoznámky, které knim básník přičleňoval), dopouštěl se mnoha omylů anepřesností aleckteré epigramy spíše parafrázoval, než přesně opsal. Bez přehánění lze tvrdit, že soubor je přímo vzorníkem typických opisovačských chyb. Vytvořil ho zřejmě člověk bez hlubšího vzdělání (na mnoha místech projevuje elementární neznalost pravopisu),51 který neporozuměl ani některým cizím slovům, jichž Havlíček používal.52 Další jeho omyly jsou zjevně důsledkem zběžného apovrchního čtení výchozího textu,53 ale jiné, závažnější nejsou tak jednoznačně vysvětlitelné aněkdy ani pochopitelné („Prázdnou rukou těžko vést šarvátky“ m. „Holou rukou […]“; „Příroda jí nic neodpovídá“ m. „[…] málo odpovídá“; „že ji zastínila ňáká trojice“ m. „[…] svatá trojice“, apod.). Mimo případy běžné opisovačské dittografie54 se tu setkáváme isúmyslným rozšiřováním původního textu vkládáním nových slov („By tě vzaly samostatné národy do svého cechu“ m. „[…] národy do cechu“; „ale kdo je český literát, / tomu hrozí ještě více“ m. „český literát / má trampot více“). Podobně ipokud jde ovynechávky, registrujeme vedle běžných písařských haplografií znepozornosti55 takové, které pramení znepochopení apozměňují význam textu („Farář dělá zchleba vína […]“ m. „Farář dělá zchleba avína […]“; „Děcko jest obecenstvo naše“ m. „Děckem jest— díš— obecenstvo naše“ apod.). Vnejzávažnějších případech pak vynechávka proměňuje smysl celého epigramu (Beata Virgo Maria iesuitis salutem: „neb bych panenství zachovala“ m. „neb bych nebyla panenství zachovala“). Akonečně, koruptelami byly zasaženy itituly epigramů („Patrony Haliče“ m. „Patroni Haliče“; „Versum memorialis“ m. „Versus memoriales“; „Nedůslednosť“ m. „Nedůstatečnost“ apod.). Nevěnovali bychom takovou pozornost nedostatkům pouhého opisu, kdyby Duch Havlíčkův nebyl vminulosti využíván jako významný textový pramen. Zmiňuje ho již Quis, Novotný ho považuje za „důležitý“ aBělič explicitně uvádí: „Zopisů nám zvláště posloužila rukopisná sbírka Duch Havlíčkův“ (Havlíček 1950, s.197). Přede51 Např.„hospodině“ (analogicky k„Hospodin“), „mistický“, „nasitili“, „neschnil“, „vymislila“. 52 Píše „aküe“ (m. „akcie“), „epigramista“ (m. „epigramatista“), „kalkujíc“ (m. „kalkulujíc“), „pleen“ (m. „spleen“), „prarostika“ (m. „pranostika“). Chyby podobného typu najdeme ovšem rozprostřeny od Havlíčkových vlastních rukopisů („Beliamův osel“) po knižní edice (titul epigramu „Allach Veliký!“ vTůmových Vybraných spisech); vDuchu Havlíčkově jich však je násobně více. 53 Např.„Na nábřeží podívat se též“ (m. […] „běž“), „Néni nad půvobnosť“ (m. „Není nad původnost“), „věrnou lásku Čechů ksobě“ (m. […] „kosobě“). 54 Např.„Pročpak jen tvé pero černí jen ašpiní?“ (m. „Pročpak tvé pero černí jen ašpiní?“). 55 Např.„To je naděje avíra“ (m. „To je moje naděje ivíra“), „Pánbůh je ateista“ (m. „Pánbůh sám je také ateista“). OPEN ACCESS 90 SLOVO A SMYSL 31 vším Quis pak soubor při pořádání Spisů mechanicky upřednostňoval před jinými opisy, přičemž zjeho vydání vycházela celá řada dalších edic. Avzhledem ktomu, že např.hned pro dvě desítky Havlíčkových epigramů máme kdispozici právě jen opisy (autografy ani otisky neexistují), představuje nastíněná situace již skutečné zpochybnění integrity části Havlíčkova díla. Nejnovější vydání (Havlíček 2018) sice všude, kde to jen bylo možné, preferovalo jiné opisy,56 ale itak zůstává pět epigramů (Židovský, Les Bohémiens et les Caraïbes modernes, Alegorie, Nová literatura, Initium sapientiae) advě básně (Fiala, Píseň Čechů roku 1850), pro něž neexistuje jiný doklad, atedy ani jiný textový pramen, než právě sbírka Duch Havlíčkův (srov.obr. 7). Obr. 6.Titulní list souboru opisů Duch Havlíčkův. Obr. 7.Epigram Les Bohémiens… vDuchu Havlíčkově. Ale spolehnout se nelze ani na vytištěné texty. Havlíčkova báseň První generální schůzka Českého národního muzeum l. p.1847 byla vydána teprve roku 1882 včasopise Paleček.57 Za pětatřicet let od svého vzniku pozbyla mnoho zněkdejší aktuálnosti aútočnosti aproměnila se vpouhou vzpomínku. Přesto vydavatelé považovali za nutné ji upravit— vcharakteristice muzejních sbírek byly např.verše „Také sbíráme teď vysušené byrokraty / ašpicly policejní na vlastní outraty“ nahrazeny dvěma 56 Ostatní známé soubory opisů jsou ve vztahu kHavlíčkovým rukopisům mnohem spolehlivější, bohužel ale také mnohem méně obsáhlé— ať jde oopis zpozůstalosti G.Pflegra Moravského (33 epigramů a2 básně), či opisy V.Č.Bendla (50 epigramů) aLadislava Čelakovského (29 epigramů). Další, vesměs anonymní opisy jsou pak již méně přesné, některé zřejmě vznikaly jen na základě rozpomínky či zdoslechu, případně jde oopisy jiných opisů. 57 Srov.Havlíček 1882, s.6–7; starší však zřejmě je nedatovaný letákový otisk (asi ze šedesátých let). OPEN ACCESS VácLAV VANěK 91 řadami pomlček. Úpravu přejal iTůma ve Vybraných spisech aúplné znění veršů se tak objevilo až roku 1897 v1.vydání Spisů Quisových. Vytečkovávání slov nebo veršů, případně inahrazování „nevhodných“ výrazů slovy přijatelnějšími, se stalo na celé půlstoletí po Havlíčkově smrti běžnou ediční praxí.58 Důvody, proč ktomu docházelo, byly podle naší klasifikace trojího typu— politické, personální amorální: a) Za nejdůležitější byly považovány ohledy na poměry politické (domácí, případně zahraniční) aspolečenské (zejm. ve vztahu kcírkvi). Ve snaze neprovokovat úřady tak byla ještě vroce 1897 vQuisových Spisech vytečkována např.narážka na rakouské barvy vbásni Fiala („černý a….. tulipán“ m. „Černý ažlutý tulipán“) adokonce ještě ve 2.vyd. Spisů (1906) připomínka císaře Františka I. vepigramu Landtag („….. neb Muzeum“ m. „Franc, neb Muzeum“). Celou řadou podobných úprav bylo postiženo ale už první (časopisecké) vydání Tyrolských elegií.59 Krátký úryvek ze Křtu svatého Vladimíra včasopise Praha (1867) byl zase poznamenán ohledy zahraničněpolitickými: Vroce pouti českých politiků kruskému carovi považovali redaktoři za nutné např.změnit verše „Ale Rusi otěch kumstech / ještě nevěděli“ na „Ale pohané okumštech / ještě nevěděli“, verše „ruský národ neměl boha, / církev ovdověla“ na „celý národ neměl boha, / Perunice ovdověla“ atp. Zjevně se tu snažili vystříhat nejen kritiky ruského samoděržaví, ale idomácí církve, jak to bylo vůbec obvyklé. Tůma (1886, av1.vydání Spisů 1897 iQuis) např.vytečkoval vepigramu Ani jediný punktík nepomine zZákona slovo „kněžmi“ („kn…. hází na cizoložnice“).60 b) Jinou motivací vynechávek byly ohledy na zasloužilé nebo dosud žijící aveřejně působící osobnosti. Ve zmíněné básni První generální schůzka… tak byla ve vydáních zroku 1882 (Paleček), 1886 (Vybrané spisy) ačástečně i1897 (Spisy) vytečkována většina proprií. Vystupuje zde např.„pan P.landa“ („Palanda“— posměšná zkomolenina Palackého), „hrabě T..n Matyáš“ (Thun), „pan E…n asistent“ (Erben), „doktor F…“ (Frič), „páter Š….c“ (Štulec“— posměšné pojmenování Václava Štulce), „pan V…l“ (Vocel), „pan Z..“ (Zap), narazíme ina „mistra Tr…na“ (Tro58 Quis (in Havlíček 1897, s.17) si vtéto souvislosti stýská, že jeho edice bude vypadat „по русски“ (jako tamní vydání Puškina), ale uznává, že „čekati, až by mohl Havlíček vyjíti bez puntíků, bylo by pro naši literaturu […] trochu dlouho“— aodkazuje na latinské úsloví „[dictum] sapienti sat [est]“ („moudrému napověz“). 59 Srov.Waldau 1861, s.188–190; jako příklad uvádíme noa „páni“ nebo „strážcové“ (m. „policajti“) avynechání celé strofy opolicajtech, kteří ve strachu vyskákali zvozu shlídaným delikventem (úplný výčet in Havlíček 2018, s.522). 60 Hned vněkolika případech (epigramy Definitio disciplinaris, Triplex immaculatio) se editoři pokoušeli vytečkováváním ožehavých míst šetřit city katolických věřících. Některé publikované epigramy tak ve výsledku působily spíše jako intelektuální kvíz: „Praví svatý Havel Bořivít: / Není . a.. nemá být.“ (Nejkratší symbolum, Havlíček 1897, s.142). Podobně iepigram Perfectibilitas fidei catholicae svynechávkami slov „boží“ (4×) a„jitrnice“ (Havlíček 1906, s.141): „Oj, raduj se, katolická chaso, máme …. krev a…. maso: ještě …. střeva, potom na letnice bude dělat papež …. ……..“ OPEN ACCESS 92 SLOVO A SMYSL 31 jana; celkem sedmkrát), „Václava T..ka“ (Tomka) či „vycpaného profesora Šn….“ (Šnábla). Vtakovém kontextu pak vypsání celého jména působilo vlastně jako dehonestace— např.Hankovi, Klučákovi, Pešinovi, Podlipskému, Staňkovi nebo Strobachovi veškeré jejich vlastenecké zásluhy nestačily kzařazení mezi vytečkované. Jaké rozpaky způsobovala Havlíčkova přímost včeské společnosti ještě půl století po jeho smrti, vidíme ina Quisově předmluvě ke Spisům (1897, obsažena ive 2., přepracovaném vydání 1906). Nejprve píše, že „odpadly tu veškeré ohledy osobní; byla by to zajisté choulostivost přepjatá“ (Havlíček 1897, s.16); ještě vpoznámce na téže straně ale uvádí, že mu bylo správním výborem Společnosti Muzea království českého povoleno „užíti rukopisů Havlíčkových […] jen somezením“, tj.právě sohledy personálními.61 Tyto skrupule se promítly např.do titulu známé Písně pro Tomkovu ženu: nepřípustná připomínka mladistvého patolízalství někdejšího Havlíčkova přítele, později šlechtice, poslance arektora české univerzity V.V.Tomka, byla eliminována již vprvním otisku vObrazech života 1861 (Píseň pro …..vou ženu). Obdobný název dostala báseň iv1.vyd. Spisů (1897), teprve ve 2.vyd. Quis „odvážně“ titul upravil (Píseň pro T…ovu ženu) avpoznámce jméno vysvětlil (Havlíček 1906, s.48, 225). Takto se zacházelo zejména sprotagonisty Havlíčkových politických písní pravidelně (srov.např.vytečkování jména kritizovaného Felixe Schwarzenberga vprvním otisku básně Mně se, mně se, mně se všecko zdá).62 Zcela ojedinělý je však opačný případ: vcyklu Šotkových písní (Šotek 1.4.1849, č.11, s.42) Havlíček sám vytečkoval jméno generála Windischgrätze („Utíkej, W…., utíkej“). Autor opisu Duch Havlíčkův nahradil tečky posměšnou podobou jména („Utíkej, Windo, utíkej“), jeho řešení přijal Quis ve 2.vyd. Spisů (1906) apo něm ivšichni další editoři. c) Daleko nejčastěji však byly vytečkováváním nahrazovány výrazy tabuizované, především vulgarismy. VPrvní generální schůzce… např.Palacký ve smyšleném projevu kritizuje „ty za……. uherské mam….“ (Havlíček 1882, 1886, 1897); teprve od 2.vyd. Spisů (1906) je identifikujeme jako „ty zatracené uherské mamlasy“. Obdobně se vbásni zacházelo isvýrazy „kra..né“ a„u……..“ („kradené“, „ukradnout“). Dotaz, „kdo byl větší o…“ („osel“), ajméno fiktivního „rytíře Pr..liusa“ („Prdeliusa“) však zůstaly vytečkovány ivroce 1906.63 Podobně byly nahrazovány tečkami Havlíčkovy výrazy „díra“ (1897 „proč ji nechce plácnout přes ….?“; Žádost bývalého českého literátora), „hloupý“ (1906 „nežli ……. bohem“; Rady zví61 „Pokud ve smyslu závazků od Společnosti muzejní při darování oněch památek přijatých neobsahují řečené úryvky dopisů abásně žádných ústrků na osoby dosud žijící nebo ovlast zasloužilé“ (Havlíček 1897, s.16). 62 Waldau 1861, s.208; vSebraných spisech (1870) ive Spisech (1906) však už jméno uvedeno bylo. 63 Zvláštní problém představuje vPrvní generální schůzce… verš „kdyby nám Matice peníze nedala“. Tuto verzi zavedl anonymní otisk zšedesátých let, který nahrazování tečkami nepoužíval; přejal ji iPaleček (1882) aTůma ve Vybraných spisech (1886). Pozorný apoctivý Quis ale báseň vydal podle Havlíčkova torzovitého rukopisu, vněmž správně přečetl „kdyby nám Matice peníze nesrala“. Cítil se tedy nucen upravit inkriminované sloveso na „ne…..“ (1897), resp.„nes..la“ (1906). Pozdější editoři se bez upozornění vrátili kúpravě podle anonymního tisku. OPEN ACCESS VácLAV VANěK 93 řat), „hovno“ (1906 „Havel praví: teď mu udělají ….o“; Šebestov apotom celou zem), „laksírka“ (tj.průjem; 1870 vynechána celá strofa, 1886 „la..írka“, 1897 „la….ka“; Píseň otom německém parlamentě), „lump“ (1870, 1886 „pro těch pár ….. národ nezhyne“; My pole ořeme), „prasit se“ (1897 „naše literatura se silně p….“; Já, nížepsaný čtenář), „špicbub“ (tj.darebák; 1897 „…….“, 1906 „šp….b“; Píseň Čechů roku 1850), „zatracený“ (1897, 1906 „zatr….. Seku“; Ó, ty Nácku Loyolový) amnohé další.64 Jen výjimečně se na místě tabuového výrazu objevuje krycí slovo (noa)— např.vúryvku ze Křtu svatého Vladimíra včasopise Praha je vroce 1867 slovo „taškář“ nahrazeno výrazem „šiďař“, verš „aochlasti pili“ veršem „apáni jen pili“). Právě nejslavnější Havlíčkova báseň představovala vtéto perspektivě také největší problém. Když už si ji vydavatelé troufl i publikovat, soustavně nahrazovali vulgarismy, které vI. zpěvu podtrhují lidovou stylizaci básně, celými řadami teček apomlk (výčet těchto úprav in Havlíček 2018, s.531). Zcela osobitě kproblému přistoupili anonymní editoři prvního knižního vydání Křtu (1876, dvacet let po Havlíčkově smrti se záhadným označením „vPraze, nákladem vlastním“), které bylo bohatě ilustrováno E.K.Liškou. Nejméně na čtyřech místech tu byly ilustrace rozmístěny tak, že zakryly předpokládaný problematický výraz (srov.obr. 8 a9). Jedná se ořešení, které pro jeho úzkoprsost asoučasně vynalézavost považujeme za přesný výraz omezení ischopností české společnosti druhé poloviny 19.století. Radikálním způsobem eliminace textového problému pak bylo vynechání celého textu. První souborné vydání, které nákladem Svatoboru připravil vroce 1870 Václav Zelený, nese sice hrdý název Sebrané spisy, chybí zde však právě Křest svatého Vla64 Havlíčkovu osobní hranici vtomto směru lze odhadnout např.zrukopisu Učeného epigramu (jde opřeklad Puškinovy básně), kde poslední slovo („prdel“) nahradil tečkami apřipojil poplašenou omluvu „Pardonez! Pardonez!“. VEpigramech 1845 na tomto místě píše „p….“. Podobně slovo „hovno“ vrukopisné verzi svého epigramu Sumární výtah… nejprve protečkoval („h.v.ovydělám“), posléze (Epigramy 1845) změnil celý verš na „nic nevydělám“. Inspirací pro pozdější reduktivní úpravy tedy byla praxe samotného autora. Obr. 8.K.Havlíček: Křest svatého Vladimíra (1876, s.12). Obr. 9.K. Havlíček: Křest svatého Vladimíra (1876, s.13). OPEN ACCESS 94 SLOVO A SMYSL 31 dimíra, epigramů se tu nachází pouze 80 (tj.necelé dvě třetiny) aostatní básně jsou obsaženy jen ve výběru (vynechána je nejen První generální schůzka…, ale ivětšina Hav líčkových veršů politických). Částečné vysvětlení podává předmluva editora: koncepce svazku byla dílem zvlášť ustavené komise Svatoboru (K. J.Erben, Jan Krejčí, Ferdinand Schulz, Václav Zelený), která se vyslovila, „že by některé plody básnické neměly do tohoto vydání pojaty býti, buď že se dotýkají osob žijících, buď že zjiných příčin vydání jich na ten čas za nemístné se pokládalo“ (Havlíček 1870, s.3). Takové zarámování edice bylo samozřejmě manipulativní aHavlíčkův literární obraz deformovalo, lze mu ale rozumět alespoň jako výrazu snahy upřednostnit národně reprezentativní hledisko. Méně srozumitelně působí, když Ladislav Quis zdůvodňuje svou „vědeckou“ edici hned vprvní větě předmluvy Básnických spisů (1897) potřebou „úplného vydání“ Havlíčkova díla (s.5), ale ve stejném textu uvádí, že vypustil epigramy Beata Virgo Maria iesuitis salutem, Co jest bůh aNový zázrak, „poněvadž naprosto není možno je tisknouti“ (s.16). Tyto básně nebyly obsaženy ani ve 2.vyd. zroku 1906, ale Quis je alespoň zmiňuje vzávěrečných Poznámkách, Nový zázrak („Se sedlákem div se stal, / míru pšenice vyscal […]“) se spekulativním podotknutím, „že tu nevadí důvody politické ani náboženské. […] Je viděti, že jej Havlíček psal již za choroby své“ (Havlíček 1906, s.241). Vedle toho přesunul do Poznámek epigramy Novina zPrahy aLes Bohémiens et les Caraïbes modernes, znichž už ve vydání zroku 1897 zůstalo pouze trapné torzo.65 Připočteme-li úředně zabavený epigram Meč akalich,66 chybělo ivtomto „úplném vydání“ hned půl tuctu epigramů. Shromážděné příklady snad dostatečně ukazují, že důvody posmrtných redukcí aúprav Havlíčkových textů nespočívaly pouze na straně „úřední“, ale že vyrůstaly do značné míry „zevnitř“, zmentality české společnosti, zustrašeného puritánství jejích reprezentantů aze snah přikrýt svou vlastní slabost umělým obrazem národního básníka. Exemplum III: Báseň Křest svatého Vladimíra byla až do let mezi světovými válkami vydávána různým způsobem, na základě některého zdesítek kolujících opisů, případně podle dochovaných rukopisných fragmentů. Vmeziválečném období došlo ke dvěma událostem, které tuto rozvolněnou praxi ukončily: Vroce 1925 vydal profesor Vratislav Čermák (1888–1964) faksimile téměř úplného Havlíčkova autografu básně, dosud ukrývaného jako vzácná rodinná památka.67 Avroce 1933 publikoval ukrajin65 Např.: Les Bohémiens et les Caraïbes modernes : „Ó, stala se na Golgotě / přesmutná novina, / ……. ….. …. / ………. …. / …… ….. …. / …… ……. / …….. … …… / … .. . …….. / Teď ji jedí ve všed ní den, / také když je gala: / Ajaj, ajaj, milý Bože, / jak jim zachutnala!“ (Havlíček 1897, s.144). 66 Havlíček 1906, s.153; 1.vyd. Spisů epigram obsahovalo, ovšem svytečkovanými slovy „boží tělo“ vposledních dvou verších: „má-li se jíst …. …. / somáčkou, neb bez omáčky“ (Havlíček 1897, s.129). 67 Edici doprovodil studií, podle níž je srukopisem spojena romantická historie: sešit srukopisem otcovy básně měl být darem, který od Zdeňky Havlíčkové dostal na rozloučenou nešťastně amarně milovaný rakouský důstojník Quido Battaglia. Prostřednictvím jeho českých spolubojovníků se sešit vrátil do Čech abyl po desetiletí uchováván vrodině klatovského nakladatele Maxmiliána Čermáka (srov.Čermák 1925, s.5–66). OPEN ACCESS VácLAV VANěK 95 Obr. 10 a 11. Křest svatého Vladimíra, začátek II. zpěvu: Shodná pasáž Havlíčkova autografu (tzv.„Čermákův“ rukopis) a„opisu X“. Obr. 12 a 13. Křest svatého Vladimíra, část VII. zpěvu: Shodná pasáž Havlíčkova autografu (tzv.„Čermákův“ rukopis) a„opisu X“. OPEN ACCESS