Diskuse o normě katalánštiny v kontextu aktuální jazykové situace ve Španělsku

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova vpraze ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2, S. 249–265 Diskuse onormě katalánštiny vkontextu aktuální jazykové situace ve Španělsku* Petr Čermák (Praha)— Adéla Koťátková (Castellón, španělsko) Petr Čermák— Adéla Koťátková DISCUSSION OF THE CATALAN NORM IN THE CONTEXT OF THE CURRENT LINGUISTIC SITUATION IN SPAIN This article deals with the norm and the standard of the Catalan language in the context of the recent reform of its grammar. We formulate our linguistic analyses and interpretations in relation to historical and geographical backgrounds, paying particular attention to the main varieties of Catalan. In the successive development stages of the linguistic norm, we show how codifiers have faced the challenging task of taking sufficient account of specific dialectal peculiarities in alanguage that is not backed by anation-state and is spoken in different countries and regions. KEYWORDS Catalan, Spanish, norm, standard, codification, Valencian KLÍČOVÁ SLOVA katalánština, španělština, norma, standard, kodifikace, valencijština DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2020.2.6 1. ÚVODEM Kodifikace normy katalánštiny je komplikovaný úkol, protože kodifikátoři musí brát vúvahu nejen striktně jazykové hledisko, ale též různé faktory sociologické, historicko-kulturní avlastně ipolitické. Nedávným vydáním nové normativní mluvnice tak pravděpodobně nekončí mnohaletá diskuse opodobě normy, spíš se dostává do nové fáze. Katalánština sice vždy patřila mezi nejhomogennější románské jazyky (byť vposlední době se absence společného centra odrazila vnárůstu variantnosti), proces standardizace autváření normy musel ale vždy překonávat četné obtíže. Stejně jako je tomu vpřípadě kastilštiny (španělštiny)1 aportugalštiny, její současné geogra- * Tento článek vznikl za podpory projektu Kreativita aadaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy vpropojeném světě, reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734 financovaného zEvropského fondu pro regionální rozvoj. Podpořen byl rovněž projektem Univerzity Karlovy Progres č.4, Jazyk vproměnách času, místa, kultury. 1 Název kastilština odkazuje ke Kastilii, kde se tato jazyková varianta zrodila. Označení španělština je tak chápáno jako společný, sdílený jazyk všech obyvatel Španělska, kastilština se používá jako označení jednoho zjazyků, jimiž se ve Španělsku mluví (kastilština, katalánština, galicijština, baskičtina). OPEN ACCESSOPEN ACCESS 250 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2 fické rozšíření je výsledkem poměrně nedávné— středověké— expanze: původně relativně malá jazyková komunita expandovala na rozsáhlé, původně arabskými mluvčími obývané území. Homogennost tohoto jazykového útvaru byla později ještě posílena tím, že byl mezi 13.a18.stoletím jazykem dvora iliteratury vKoruně aragonské. Katalánština si tak do dnešní doby přinesla menší diatopickou rozrůzněnost než například francouzština, italština nebo němčina. Přesto— ana rozdíl od těchto jazyků— norma stanovená vkatalánštině před sto lety dodnes vyvolává diskuse. Spíš než jazykovou různorodost odrážejí tyto polemiky faktory politické asociolingvistické: roli tu hraje skutečnost, že katalánština (necháme-li stranou mikrostát Andorra) není jazykem žádného státního útvaru, zčehož vyplývá administrativní roztříštěnost; důležité je ale ito, že na mnohých územích dochází knahrazování katalánštiny kastilštinou aže neexistují média, která by mluvila ke všem mluvčím katalánského jazykového společenství. Řečeno jinak, diatopické rozdíly nejsou tak výrazné jako vjiných jazycích, avšak jsou spjaty svýraznými mimojazykovými faktory, které roli kodifikátorů komplikují. Na druhou stranu problém svariantami diastratickými je ve srovnání sněkterými jazyky spíše méně výrazný. Cílem tohoto článku je po úvodní stručné charakteristice historických adialektálních souvislostí komentovat některé obecné problémy týkající se normy astandardizace ailustrovat je na konkrétních kodifikačních zásazích vprůběhu historie ivnejnovější normativní mluvnici. 2. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ NORMU KATALÁNŠTINY 2.1 PŮVOD, ROZšÍŘENÍ ADIALEKTY KATALÁNšTINY Jak už jsme uvedli, zdiatopického hlediska je katalánština relativně velmi homogenní jazyk. Tato homogennost je dána historickým vývojem: katalánština vznikla jako románský jazykový útvar voblasti bývalé Hispánské marky, na hranici Franské říše smuslimským Al-Andalus. Během středověku se jazyk šířil spolu sKorunou aragonskou od Corberes (dnes ve Francii) až křece Segura aStředomořím až kBaleárským ostrovům, Sardinii, Sicílii aNeapolskému království. Na všech těchto územích se katalánština stala jazykem dvora. Administrativní aúřední úzus, stanovený královským kancléřstvím pro výkon funkce notářů apísařů působících na celém území, se stal vzorem spisovného, kultivovaného jazyka, užívaného pak ivliteratuře, jejímiž nejuznávanějšími exponenty byli Mallorčan Ramon Llull, Katalánec Bernat Metge nebo Valencijci Ausiàs Marc aJoanot Martorell. Homogennost katalánštiny je tak plodem kultivovaného úzu napříč historií, ale také procesu dobývání východní části Al-Andalusu Korunou aragonskou anásledným nahrazením muslimského, arabsky hovořícího obyvatelstva křesťanskými, většinou katalánsky mluvícími obyvateli. Vkatalánštině se tak rozlišují dva velké dialektální bloky (viz Mapa 1), západní avýchodní (Veny, 1998), odpovídající expanzi jazyka od severu na jih. Rozdíly mezi nimi jsou zpočátku hlavně fonetické: liší se mj.výslovností zavřeného přízvučného e zvulgární latiny (1) avýslovností ivdigrafu ix (2): OPEN ACCESS PETR ČERMÁK— ADÉLA KOťÁTKOVÁ 251 (1) pera ,hruška‘: [péɾa] západní dialekty / [pəɾa] východní dialekty (2) caixa ,krabice‘: [kájʃa] západní dialekty / [káʃa] východní dialekty Ktěmto počátečním rozdílům postupně přibyly další fonologické rozdíly (např. neutralizace nepřízvučných e aaapozději inepřízvučných oauve východních dialektech). Fonologické změny měly morfologické důsledky, zejména pro sloveso: systém verbální flexe se rozkolísal anásledně se vrůzných dialektech vyvíjel různě. Vedle těchto fonetických amorfologických rozdílů jsou nejvýraznějšími odlišnostmi mezi dialekty podoba členů aukazovacích zájmen. Zatímco vklasické katalánštině vykazoval systém ukazovacích zájmen tři stupně odrážející různé stupně blízkosti auprvních dvou stupňů existovaly formy jednoduché (simples: est, eix) aformy zesílené (reforçades: aquest, aqueix), vdnešní katalánštině dominují zesílené formy sbinární distribucí— výjimkou je jižní Katalánsko aValencijské společenství, kde se užívají jednoduché formy vtrojstupňovém systému (viz Tabulka 1): MApA 1.Katalánština ajejí dialekty OPEN ACCESS 252 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2 klasická katalánština obecná katalánština tortosí2 avalencijština aquest nebo est aquest este aqueix nebo eix eixe aquell aquell aquell TABULKA 1.Systém ukazovacích zájmen vkatalánštině Pokud jde očleny, vklasické katalánštině koexistovaly tvary pocházející zlatinského ILLUM (adaptované spisovným jazykem aoznačované jako literární) stvary zlatinského IPSUM (spjaté smluveným jazykem). Vdnešní katalánštině se takřka na celém území používají deriváty ILLUM, výjimkou jsou jen Baleárské ostrovy, kde jasně převažují členy pocházející zIPSUM, nazývané salats3 (viz Tabulka 2): klasická katalánština obecná katalánština Baleáry lo, la (so, sa)el (lo), la es (so), sa TABULKA 2.Systém členů vkatalánštině Voblasti lexikální pak existuje značné množství tzv.geosynonym (geosinònims): jednomu významu odpovídají vrůzných dialektech různé formy, ato iuvelmi frekventovaných, běžných slov (např.,chlapec‘ noi, xic nebo al·lot; ,odejít, vyjít‘ sortir nebo eixir; ,koště‘ escombra nebo granera) nebo naopak (calces znamená vbarcelonské španělštině ,kalhotky‘, ve valencijské ,punčochy‘; podobné významové rozdíly jsou často základem nedorozumění nebo jazykové komiky). 2.2 POLITICKÉ ASOCIOLINGVISTICKÉ FAKTORY Dialektální rozrůzněnost katalánštiny tedy není zkvantitativního ani kvalitativního hlediska větší než např.rozrůzněnost španělštiny asama osobě by nepředstavovala pro tvůrce normy zvlášť obtížný problém. Je tady však řada sociolingvistických apolitických faktorů, které situaci komplikují: soužití snárodními jazyky států, jejichž součástí se vmoderní době (v17.a18.století) stala území dřívější Koruny aragonské, politicko-administrativní roztříštěnost, absence komunikačních médií společných všem členům katalánsky mluvícího společenství apod. Počtem mluvčích (kolem 10 milionů) arozsahem území, na kterém se tímto jazykem mluví (70 000 km2), katalánština odpovídá některým národním evropským jazykům, např.švédštině nebo češtině. Avšak na rozdíl od nich je jazykové území katalánštiny vsoučasné době rozděleno mezi čtyři státy, ajen vjednom znich, vmikrostátu Andorra s76 000 obyva2 Subdialekt severozápadní katalánštiny, zvaný též přechodná valencijština nebo tortoská valencijština. 3 Tzv.„article salat“ se objevuje ještě ivmluvě starších lidí vKatalánsku na Costa Brava. Dříve byl— jak dokládá toponymie— na katalánském území mnohem rozšířenější. Vtradiční baleárské katalánštině pak vedle tohoto většinového členu existují též členy odvozené od ILLUM, tj.Tabulka 2 je jistým zjednodušením situace. OPEN ACCESS PETR ČERMÁK— ADÉLA KOťÁTKOVÁ 253 teli, je katalánština jediným oficiálním jazykem (byť se tam též používá španělština afrancouzština). Většina mluvčích katalánštiny žije ve Španělsku, ato na území čtyř autonomních společenství, totiž vKatalánsku, na Baleárách, ve Valencijském společenství avAragonii. Část historického Katalánska je dnes součástí Francie— jde oúzemí zvané Catalunya Nord (severní Katalánsko). Akonečně katalánsky se mluví také vitalském městě Alguer (Alghero) na Sardinii (viz Mapa 2). Ve třech státech tedy vedle katalánštiny koexistuje národní jazyk (kastilština, francouzština, italština). Vdůsledku toho jsou vsoučasnosti prakticky všichni mluvčí katalánštiny bilingvní.4 Vrůzných oblastech avrůzných skupinách lze pozorovat různý stupeň diglosie (katalánština + příslušný národní jazyk) (ksituaci ve Valencijském společenství srov.Čermák— Koťátková, 2017). Jde ofenomén, který je jako celek ve velkém měřítku obdobou situace, kterou procházejí nebo prošly jiné minoritní jazyky vEvropě (lužická srbština, sardština, gaelština, srov.ktomu Koťátková, 2019). Vjistém ohledu jde oatrici menšinového, nedominujícího jazyka prostřednictvím progresivního přijímání lexika dominujícího jazyka, kalkováním jeho sémantických, morfosyntaktických aněkdy ifonologických struktur. Vpřípadě katalánštiny lze např.pozorovat šíření tzv.variant xava (voblasti Barcelony) nebo apitxat (voblasti 4 Obrat „prakticky všichni“ je na místě, protože je možné, že např.vmalých vesnicích, kde se mluví výhradně katalánsky, mohou být zejména mezi nejstarší generací jedinci, kteří španělsky nemluví. MApA 2.Katalánština ajejí územní rozšíření OPEN ACCESS 254 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2 valencijské), vyznačujících se mj.zjednodušením fonologického repertoáru, během kterého jsou potlačeny fonémy neexistující vkastilštině (španělštině).5 Se vznikem bilingvismu dochází učásti jazykového společenství kpřerušení mezigeneračního předávání jazyka: mluvčí se prostě rozhodnou vychovávat děti vstátním jazyce, tj.nikoli vkatalánštině (tento proces vede buď ktomu, že si dítě katalánštinu neosvojí, nebo si ji osvojí jen částečně; stesky nad úpadkem úrovně katalánštiny iukatalánských mluvčích jsou velmi časté). Důležitým faktorem je navíc skutečnost, že podstatná část imigrantů přicházejících zjiných (nekatalánsky mluvících) oblastí národního státu není ochotna se naučit katalánsky, protože již ovládají druhý jazyk adomnívají se, že ten jim kživotu stačí. Ani imigranti zjiných zemí, kteří si chtějí osvojit místní jazyk, většinou nevolí katalánštinu, ale dominantní jazyk (nelze zapomínat, že na španělském území tvoří mezi imigranty podstatnou skupinu Hispanoameričané, kteří mají obvykle motivaci učit se katalánsky velmi malou). Akonečně je podstatné ito, že bilingvní mluvčí katalánštiny běžně uplatňují code-switching: druhé ze slušnosti oslovují vkastilštině, ato itehdy, když dotyční rozumějí katalánsky. Vpokročilých fázích tohoto procesu se dominující jazyk stává základním kódem komunikace: značná část katalánsky mluvících lidí oslovuje neznámé lidi automaticky kastilsky akatalánsky mluví jen vprostředí, okterém vědí, že všichni mluví katalánsky. Je známo, že tyto procesy mohou vdlouhodobém, mnoho generací zasahujícím horizontu vést až kpostupné erozi nedominujícího jazyka, kvantitativní ikvalitativní, jež může skončit až jeho zánikem, jako tomu bylo udalmatštiny. Katalánština tak musí na takřka celém území čelit nebezpečí nahrazení francouzštinou, italštinou ašpanělštinou. Zjazyků, které se vEvropě nacházejí vprocesu minorizace, má nejvíce mluvčích (Guzmán Pitarch, 2005). Vkatalánštině mluvčích voblastech sdominující francouzštinou aitalštinou lze nalézt velké množství interferencí zpříslušného státního jazyka (atotéž platí osardštině vpřípadě alguerské varianty katalánštiny). Situace katalánštiny na španělském území vykazuje vtomto směru řadu odlišností. Území skatalánskými mluvčími jsou totiž součástí autonomních společenství, jež do značné míry odpovídají vnitřnímu dělení bývalé Koruny aragonské. Tato společenství mají značné kompetence voblasti vzdělávání, kultury, zdravotnictví asprávy území, takže se vnitřní uspořádání Španělska vlastně dosti podobá uspořádání federálnímu. Avtěchto společenstvích je katalánština oficiálním jazykem (společně skastilštinou avAragonii též saragonštinou). Uplatňovaná jazyková politika se nicméně vkaždém společenství trochu liší. 3. STRUČNÉ DĚJINY KODIFIKACE KATALÁNŠTINY 3.1 POMPEU FAbRA AJEHO NORMA Norma současné katalánštiny vychází ze spisovného jazykového úzu klasického období Koruny aragonské (13.–18.století), ustavena byla ale až na začátku 20.století. 5 Tak např.vxava se ztrácí rozdíl mezi zavřeným aotevřeným e, ztrácí se velární výslovnost ɫ atd. Výsledná podoba daného fenoménu je tedy identická jako v„dominantní“ kastilštině. OPEN ACCESS PETR ČERMÁK— ADÉLA KOťÁTKOVÁ 255 V19.století— vsituaci, kdy byla katalánsky mluvící území politicky ijazykově podřízena zmiňovaným třem státům— se rozvíjí kulturní hnutí zvané Renaixença, jež se podobá českému národnímu obrození aobdobným evropským hnutím. Toto hnutí vrcholí tím, že barcelonské zastupitelstvo (Diputació de Barcelona) zakládá Institut katalánských studií (Institut d’Estudis Catalans, IEC, 1907), akademickou instituci zahrnující též filologické oddělení. Právě vrámci IEC vznikají pod vedením významného filologa Pompeua Fabry pravidla pravopisu (Normes ortogràfiques; Fabra, 1913), Pravopisný slovník (Diccionari ortogràfic; Fabra, 1917), Gramatika katalánštiny (Gramàtica catalana; Fabra, 1918) aVšeobecný slovník katalánského jazyka (Diccionari general de la llengua catalana; Fabra, 1931–1932). Během 20.století jednotlivá území katalánského jazyka přijala, nejprve de facto apozději de iure, fabrovskou normu, doplněnou omístní varianty verbální flexe amístní pravopisné alexikální zvláštnosti. Např.ve Valencii vroce 1932 sepsala apublikovala skupina spisovatelů aintelektuálů tzv.Castellónské normy (Normes de Castelló), ve kterých se vzásadě používá Fabrova pravopisná norma alegitimizuje se pro toto území. Dokument už ale zároveň začleňuje některé formy, jež odrážejí proces substandardizace, typický pro Valencii. 3.2 PROCES STANDARDIZACE (NEÚPLNÁ AFRAGMENTÁRNÍ STANDARDIZACE) Ve chvíli, kdy Pompeu Fabra aIEC stanovili normu akdy ji přijala část spisovatelů, instituce avzdělávací systém, začal proces standardizace katalánštiny, ato zejména vKatalánsku, kde se jazyková standardizace stává součástí aktivit katalanistického hnutí, jež se zhnutí výhradně kulturního postupně proměňuje vhnutí otevřeně politické. Vrámci 2.španělské republiky (1931–1939) dosáhne Katalánsko politické autonomie, jejíž lídři jsou zastánci suverenity avníž je jazyk vnímán jako národní pojivo, takže hraje roli ivmimojazykových oblastech. Na Baleárách ave Valencii, tedy na územích bez politické autonomie, se standardizace omezuje zpočátku na literární prostředí sobčasnými zásahy do oblasti vzdělávací (jako tomu bylo uValencijce Carlese Salvadora). Španělská občanská válka, Frankovo vítězství ajeho následný autoritativní režim (1936–1975) proces standardizace zastavily— došlo kzákazu užívání katalánštiny ve veřejném prostoru6 akfyzické likvidaci, exilu nebo pronásledování politických aintelektuálních elit katalánsky mluvícího obyvatelstva. Těchto čtyřicet let tedy nelze považovat jen za jakousi odmlku vprocesu standardizace jazyka. Somezením užívání katalánštiny arepresemi proti jeho obráncům auživatelům souvisí velký impuls, kterému se vtéto době na katalánsky mluvícím území dostalo kastilštině: vzdělávací systém výhradně ve španělštině, masivní migrace ze španělsky mluvících oblastí do katalánských avalencijských městských oblastí, rozvoj médií (televize, rozhlas, tisk) výlučně ve španělštině apod. 6 Užívání katalánštiny (aminoritních jazyků vůbec) bylo považováno za projev odporu vůči režimu, španělskost se musela dokazovat iužíváním španělského jazyka. Katalánština tak zůstala odkázána na soukromou sféru, aikdyž se postupně situace trochu zlepšovala, vočích režimu nepřestala být nanejvýš folklorní záležitostí, spjatou smístními zvyky aobyčeji. OPEN ACCESS 256 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2 Atak když po Frankově smrti sústavou roku 1978 nastává tzv.transició (přechod) avzniká parlamentní demokracie, katalánština už není vsituaci, ve které byla před občanskou válkou: její postavení je nevýhodnější, komplikovanější. Vtu dobu vznikají autonomní společenství, jež dodnes tvoří strukturu rozdělení území katalánského jazyka ve Španělsku. Jak už bylo řečeno, každé znich rozvíjí vlastní jazykovou politiku, ať už jde oužívání jazyka nebo jeho normu. VKatalánsku vroce 1976 obnovuje svou činnost Institut d’Estudis Catalans ado jeho aktivit se zapojují členové zcelého katalánsky mluvícího území. Generalitat de Catalunya (katalánská vláda) začíná uplatňovat normativní model IEC voblasti veřejné administrativy, ve vzdělávacím systému— kde se spouští program tzv.immersió lingüística7 (osituaci ve školství více Kratochvílová, 2020)— ave veřejném rozhlase atelevizi. Na Baleárách místní autonomní statut8 označuje katalánštinu za oficiální jazyk území akompetence voblasti vytváření normy deleguje univerzitě Universitat de les Illes Balears, která následně uplatňuje model IEC adaptovaný na místní podmínky. VAragonii autonomní správa katalánštině— přestože je voblasti zvané Franja živým aužívaným jazykem— připisuje pouze folklórní asymbolický rozměr (činí tak ostatně isaragonštinou, která vpyrenejské oblasti stěží přežila proces nahrazování kastilštinou). Situace ve Valencii je specifická (srov.ktomu Čermák aKoťátková, 2017). Během přechodu kdemokracii zažívá valencijská společnost politický asociální konflikt mezi konzervativním sektorem společnosti anovými demokratickými elitami, pocházejícími převážně zuniverzitního prostředí. Jde vlastně osouboj ohegemonii voblasti sociální, mediální apolitické. Vkonzervativním sektoru převažuje protikatalánský diskurs, který si nepřeje zvýrazňování autonomie aposilování užívání katalánštiny ve společnosti (srov.ktomu Flor iMoreno, 2011). Druhá skupina naopak usiluje orozšíření užívání katalánštiny— atváří vtvář skutečnému stavu, kdy zejména ve velkých městech většina mluvčích spontánně užívá španělštinu, navrhuje administrativní opatření, zaměřená na šíření katalánštiny. Autonomní statut zroku 1982 nestanovil žádnou normotvornou autoritu voblasti jazyka, ale de facto se voblasti administrativy, školství imédií užívá model IEC, přizpůsobený valencijským zvláštnostem uvedeným již vCastellónských normách zroku 1932. Valencijská jazyková akademie (Acadèmia Valenciana de la Llengua, AVL), vytvořená zákonem roku 1998, ustavená vroce 2001 auznaná jako normotvorná instituce novým valencijským autonomním statutem zroku 2006, platnost tohoto modelu vyhlásila oficiálně (vroce 2002)— avyhlásila též, že valencijština (valencià) akatalánština jsou totožnými termíny, kterými lze označovat místní jazyk (2003 a2005). Roku 2006 vydala AVL Normativní gramatiku valencijštiny (Gramàtica normativa valenciana; Acadèmia Valenciana de la Llengua, 2006a) aSlovník valencijského pravopisu avýslovnosti (Diccionari ortogràfic ide pronunciació del valencià; Acadèmia Valenciana de la Llengua, 2006b). Vtěchto ivpozdějších pracích AVL prohlašuje za platnou Fabrovu normu, upravenou 7 Doslova „jazykové ponoření (do katalánštiny)“. Systém usilující orozšíření aupevnění znalosti katalánštiny uvšech školních dětí aznamenající— dle možností— výuku takřka výhradně vkatalánštině. 8 Základní zákonná norma upravující poměry vdaném autonomním společenství. OPEN ACCESS PETR ČERMÁK— ADÉLA KOťÁTKOVÁ 257 dle valencijských lexikálních amorfologických zvláštností. Stupeň začlenění těchto zvláštností je až dosud předmětem diskuse, jež je svou povahou spíš ideologická než filologická (Mas Castells, 2008). Obecně tak můžeme říci, že se vposledních čtyřiceti letech vytvořily tři velké substandardy (Pradilla, 2015), které neodpovídají objektivnímu dialektálnímu rozrůznění jazyka, nýbrž administrativnímu rozdělení území katalánského jazyka do autonomních společenství španělského státu: jde oobecnou katalánštinu, valencijštinu abaleárštinu. Všechny tři substandardy vycházejí zFabrovy normy ajsou rozšířeny ospecifické doplňky IEC a– vpřípadě valencijštiny— AVL, ataké okonsolidovaný úzus spisovatelů, vzdělávacích systémů amédií. Je důležité mluvit ovzdělávacích systémech vmnožném čísle, protože každé ze tří území (Katalánsko, Valencie, Baleáry) má vlastní vzdělávací systém, ve kterém má jazyk pokaždé jinou váhu ave kterém se užívá specifický substandard. 3.3. NEJNOVĚJšÍ VÝVOJ VKODIFIKACI. NOVÁ NORMATIVNÍ MLUVNICE Základem současné normy katalánštiny je tedy norma, kterou vytvořil Pompeu Fabra aInstitut d’Estudis Catalans na začátku minulého století. Tento základ byl obohacen oprvky přihlížející kzvláštnostem jednotlivých území, na kterých žijí mluvčí katalánštiny akteré IEC prohlásil za platné. Za tak dlouhou dobu ale pochopitelně vjazyce došlo kvývoji, souvisejícímu mj.stechnologickými, kulturními asociálními změnami. Důležitým nástrojem, kterým katalánština disponuje, pokud jde oobohacování slovní zásoby aneologismy, je Termcat, konsorcium vytvořené vroce 1985 na žádost katalánské vlády, na kterém se vedle IEC podílí ivětšina univerzit zkatalánské jazykové oblasti. Prostřednictvím Termcatu se propojuje práce lingvistů sprací specialistů ze všech technologických avědeckých oblastí, což pomáhá přizpůsobovat jazyk současné situaci. Pokud jde olexikum obecně, IEC vroce 1995 vydal Slovník katalánského jazyka (Diccionari de la llengua catalana, DIEC; Institut d’Estudis Catalans, 1995), zrevidovanou aaktualizovanou verzi slovníku, který původně připravil Pompeu Fabra. Hlavní novinkou je kvantitativní obohacení (slovník obsahuje otřetinu víc položek než původní verze), ale došlo též kvylepšení definic akněkterým ortografickým změnám. Roku 2007 vyšlo druhé vydání, známé pod zkratkou DIEC2 (Institut d’Estudis Catalans, 2007), obsahující další nová hesla, zejména ztechnické oblasti. Současná elektronická verze se aktualizuje každé dva roky. Konečně kposlednímu velkému pokroku voblasti standardizace došlo vroce 2016: IEC vydal novou Gramatiku katalánského jazyka (Gramàtica de la llengua catalana; Institut d’Estudis Catalans, 2016), aktualizaci Fabrova díla připravenou kolektivem vedeným Manuelem Pérezem Saldanyou aGemmou Rigau. Odva roky později, vroce 2018, vydal IEC redukovanou verzi této gramatiky, upravenou tak, aby ji širší publikum mohlo konzultovat online, totiž Gramàtica essencial de la llengua catalana (Institut d’Estudis Catalans, 2018), aorok později pak verzi další. OPEN ACCESS 264 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.2 5. ZÁVĚREM Katalánština je jazyk, který je počtem mluvčích irozlohou území, na kterém se jím mluví, srovnatelný sjinými evropskými jazyky považovanými za národní. Je diatopicky homogenní amá tradici dvorského aliterárního jazyka podobnou tradici kastilštiny nebo portugalštiny. Disponuje současnou jazykovou normou, jež se utvářela po staletí. Vsoučasnosti je území tohoto jazyka rozděleno mezi čtyři státy, ave státě, kde je jeho území největší, totiž ve Španělsku, je navíc rozděleno mezi čtyři autonomní společenství. Na velké části svého území je katalánština oficiálním jazykem, avšak vpodstatě všichni jeho mluvčí jsou bilingvní ajsou vrůzné míře vystaveni procesu náhrady katalánštiny kastilštinou, francouzštinou aitalštinou. Tento proces má podobu diglosie, pozvolného kalkování aatrice, přerušení mezigeneračního předávání jazyka aminorizace. Působení médií přispívá kizolaci jednotlivých území adochází též kmasivnímu vystavování mluvčích katalánštiny různým variantám (standardním inestandardním) státních jazyků. Vtomto kontextu se norma katalánštiny, původně monocentrická srysy kompozicionálnosti, stala nejprve polymorfickou apozději pluricentrickou. Tři substandardy vprocesu konsolidace (centrální katalánština, valencijština abaleárština) jsou odrazem politicko-administrativní fragmentace jazykového společenství spíše než diatopického rozdělení jazyka: není větší rozdíl mezi katalánštinou zAlcoi, městečka vprovincii Alicante ve Valencijském společenství, azkatalánské Lleidy než mezi katalánštinou zLleidy azBarcelony. Proces standardizace vyvrcholil nedávným vydáním nových normativních příruček, které se snaží vzít vúvahu veškeré aspekty složitého jazykového, sociálního akulturně-politického vývoje katalánštiny. LITERATURA Acadèmia Valenciana de la Llengua (2006a): Gramàtica normativa valenciana. Valencie: Acadèmia Valenciana de la Llengua. Acadèmia Valenciana de la Llengua (2006b): Diccionari ortogràfic ide pronunciació del valencià. Valencie: Acadèmia Valenciana de la Llengua. Acadèmia Valenciana de la Llengua (2018): Acord núm. 31/2018 pel qual s’aprova l’acord normatiu sobre algunes convencions ortogràfiques. Dostupné online na https:// www.avl.gva.es/documents/31983/0/ Acord++normatiu+Ple+1+de+juny+del+2018. pdf/e9c2737f-9f0b-4ce6-902b-8c00b2c9b741 Čermák, P.— Koťátková A. (2017): Kjazykové situaci ve Valencii. Časopis pro moderní filologii, 99, 2, s.263–278. Čermák, P. (2012): Norma současné španělštiny ajejí kodifikace. Časopis pro moderní filologii, 94, 2, s.99–110. Čermák, P. (2013): Norma lingüística: la tradición española frente ala tradición checa. In: M.Valeš— S.Míča (eds.), Diversidad lingüística del español. Liberec: Technická univerzita vLiberci, s.21–32. Fabra, P. (1913): Normes ortogràfiques. Barcelona: IEC. Fabra, P. (1917): Diccionari ortogràfic. Barcelona: IEC. Fabra, P. (1918): Gramàtica catalana. Barcelona: IEC. Fabra, P. (1931–1932): Diccionari general de la llengua catalana. Barcelona: Llibreria Catalònia. Flor iMoreno, V. (2011). Noves glòries aEspanya. Anticatalanisme iidentitat OPEN ACCESS PETR ČERMÁK— ADÉLA KOťÁTKOVÁ 265 valenciana. Catarroja: Editorial Afers. Generalitat Valenciana (1995): Criteris lingüístics. Valencie: Generalitat Valenciana. Generalitat Valenciana (2016): Criteris lingüístics de l’Administració de la Generalitat. Valencie: Generalitat Valenciana. Ginebra, J.— Solà, J. (2007): Pompeu Fabra: vida iobra. Barcelona: Teide. Guzmán Pitarch, J.R (2005): La llengua catalana en el marc de les llengües minoritzades europees. Anuari de l’Agrupació Borrianenca de Cultura, s.53–66. Institut d’Estudis Catalans (1995): Diccionari de la llengua catalana. Barcelona: IEC. Institut d’Estudis Catalans (2007): Diccionari de la llengua catalana. Segona edició. Barcelona: IEC. Přístupné online na https:// dlc.iec.cat Institut d’Estudis Catalans (2016): Gramàtica de la llengua catalana (eds. M.Pérez Saldanya— G.Rigau). Barcelona: IEC. Institut d’Estudis Catalans (2018): Gramàtica essencial de la llengua catalana. Barcelona: IEC. Přístupné online na https:// geiec.iec.cat Institut d’Estudis Catalans (2019): Gramàtica bàsica id’ús de la llengua catalana. Barcelona: IEC. Koťátková, A. (2019): Las huellas de la dominación: traduciendo el léxico de la salud. In: A.Kukułka-Wojtasik (ed.): Translatio et Histoire des Ideés / Translatio and History of Ideas. Berlin: Peter Lang, s.21–32. Kratochvílová, D. (2020): Plurilingvismus zhlediska školního vzdělávání: Kotázkám výukového jazyka na španělských základních školách. Časopis pro moderní filologii, 102, x, s.X–x. Mas Castells, J.À. (2008): El morfema ideològic. Benicarló: Onada Edicions. Mas iMiralles, A. (2018): El valencià segons l’enquesta del SIES de 2015. Treballs de Sociolingüística Catalana, 28, s.127–145. Pradilla, M.À. (2015): La catalanofonia. Una comunitat del segle XXI ala recerca de la normalitat lingüística. Barcelona: IEC. Ramos Alfajarín, J.-R. (2013): Norma y variación lingüística: paralelismos y divergencias entre el español y el catalán. Normas. Revista de estudios lingúisticos hispánicos, 3, s.127–159. Serveis lingüístics de les universitats valencianes (2004): Criteris lingüístics per als usos institucionals de les universitats valencianes. Sant Vicent del Raspeig: Universitat d’Alacant. Veny, J. (1998): Els parlars catalans. Palma de Mallorca: Editorial Moll. Petr Čermák | Ústav románských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy | Nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 ORCID ID: 0000-0002-9298-1701 [email protected] Adéla Koťátková | Departament de Filologia iCultures Europees, Universitat Jaume I| Av. de Vicent Sos Baynat, s/n, 12071 Castelló de la Plana, Španělsko ORCID ID: 0000-0003-2395-7473 [email protected] OPEN ACCESS