Úvod do lingvistiky a lingvistické bohemistiky

1 Petr Mareš Úvod do lingvistiky a lingvistické bohemistiky UNIVERZITA KARLOVA VPRAZE NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM 2014 2 Úvod do lingvistiky a lingvistické bohemistiky Petr Mareš Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první © Univerzita Karlova v Praze, 2014 © Petr Mareš, 2014 ISBN 978–80–246–2640-6 (online : pdf) Příručka vznikla v rámci projektu Rozvoj a inovace bakalářského studia českého jazyka v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze (CZ.2.17/3.1.00/33275), který byl realizován v období 2011–2013 za finanční podpory Operačního programu Praha Adaptabilita. 3 Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2014 http://www.cupress.cuni.cz 5 Obsah Úvod 7 1. Lingvistika ajazyk 8 1.1 Lingvistika 8 1.2 Vymezování jazyka 9 1.3 Znakovost 9 1.4 Obecná klasifikace jazyků 10 1.5 Charakteristiky jazyka 12 1.6 Lexikon agramatika 14 Literatura 15 2. Výzkum jazyka ajazyková data 17 2.1 Latentnost jazyka 17 2.2 Jazyková data 17 2.3 Získávání jazykových dat 18 2.3.1 Texty 18 2.3.2 Elicitace 23 2.3.3 Introspekce 23 Literatura 23 3. Myšlení ojazyce avývoj lingvistiky 25 3.1 Starší období: před vznikem lingvistiky jako vědní disciplíny 25 3.2 Nové období 26 Literatura 27 4. Historickosrovnávací přístup kjazyku. Genetická klasifikace jazyků ajejich vývoj 29 4.1 Různost apodobnost jazyků 29 4.2 Rozvoj historickosrovnávací jazykovědy 29 4.3 Mladogramatismus 30 4.4 Indoevropské jazyky 32 4.5 Neindoevropské jazyky 33 4.6 Nostratická teorie 33 4.7 Pokus oalternativní řešení: marrismus 34 Literatura 34 5. Typologický přístup kjazyku 35 5.1 Základy typologické klasifikace jazyků ajejí vývoj 35 5.2 Moderní ideální typologie 36 5.3 Multidimenzionální typologie 39 5.4 Výzkum jazykových univerzálií 40 5.5 Areálová klasifikace jazyků 41 5.6 Kontrastivní lingvistika 42 Literatura 42 6. Strukturální přístup kjazyku 44 6.1 Jazyk jako systém astruktura 44 6.2 Základní rysy de Saussurova pojetí jazyka 44 6.3 Pražská škola adalší vývoj pojmu jazykový systém 46 6.4 Jazykové roviny (plány) 48 6.5 Princip asymetrického dualismu 52 6.6 Vztahy mezi jazykovými jednotkami 52 Literatura 55 7. Generativní přístup kjazyku 56 7.1 Rozvoj generativní gramatiky 56 7.2 Východiska generativní gramatiky 56 7.3 Vývoj generativního přístupu 58 Literatura 58 8. Pomezní lingvistické disciplíny akomunikačně pragmatický obrat 60 8.1 Interdisciplinarita avýzkumy komunikace 60 8.2 Modely komunikace 60 8.3 Psycholingvistika 63 8.4 Sociolingvistika 63 8.5 Textová lingvistika 64 8.6 Lingvistická pragmatika 65 8.7 Neurolingvistika 65 8.8 Kognitivní lingvistika 65 Literatura 66 7 Úvod Tento učební text je primárně určen pro studenty prvního ročníku bakalářského studia oboru český jazyk aliteratura apředstavuje doprovodný materiál kstejnojmenné přednášce. Má pouze skromný cíl: Zprostředkovat znalost alespoň některých důležitých lingvistických pojmů-termínů, se kterými se studenti budou setkávat ivprůběhu dalšího studia bohemistiky, apodat přehled vybraných koncepcí jazyka aprincipů jeho zkoumání. Přitom se spojuje systematický avývojový aspekt. Pokládám zapotřebné, aby se přihlíželo khistoričnosti úvah ojazyku ikhistoričnosti jeho poznávání azpůsobů popisu. Výklady ojednotlivých, postupně se utvářejících lingvistických školách aparadigmatech jsou využívány ktomu, aby bylo zároveň představeno to, co má obecnější platnost apřesahuje jejich historické zakotvení. Může ovšem jít pouze onáčrt apředpokládá se, že studium různých lingvistických disciplín, které bude poúvodním kurzu následovat, zde získané poznatky podstatně doplní, prohloubí autvrdí. Vcentru výkladů stojí především obecné otázky lingvistiky. Zřetel kbohemistice se projevuje hlavně vtom, že tyto otázky jsou – tam, kde je to možné – dokládány arozvíjeny načeském jazykovém materiálu anavýsledcích, knimž dospěla česká lingvistika. Seznamy odborné literatury, které jsou umístěny zajednotlivými kapitolami, obsahují vprvé řadě údaje otextech, jež jsou vevýkladu přímo citovány. Vpřípadě kapitol, které se zaměřují nazákladní charakteristiky jazyka (kap. 1) anacelkový vývoj myšlení ojazyce (kap. 3) jsem pokládal zaužitečné připojit iseznam další souhrnné literatury ktématu spolu se stručnými anotacemi uvedených prací. 8 1. Lingvistika ajazyk 1.1 Lingvistika Lingvistika (zlatinského lingua ,jazyk‘) je vymezována jako vědecký obor zabývající se výzkumem jazyka (resp. rozmanitých jazyků). Lingvistika se konstituovala napřelomu osmnáctého adevatenáctého století, zkoumání jazyka aúvahy oněm mají ovšem tradici mnohem delší arealizovaly se mj. vrámci gramatiky, rétoriky adialektiky (tj. logiky vširokém smyslu), disciplín, které nastředověkých univerzitách tvořily součást tzv. sedmi svobodných umění,1 ivrámci filozofie či jazykového vyučování apřekladatelství (otom podrobněji vkap. 3). Jako český terminologický ekvivalent klingvistice se obvykle používá výraz jazykověda, dříve bylo rozšířeno ipojmenování jazykozpyt (srov. např. tituly starších příruček: František Oberpfalzer, Jazykozpyt, 1932; Vladimír Skalička, Úvod dojazykozpytu, 1953). Zkoumání určitého jazyka (či skupiny navzájem spjatých jazyků) vespojení se zkoumáním literatury vdaném jazyce (daných jazycích), případně ipříslušné historie akultury, bývá označováno jako filologie (zřeckého filologíā 2 ,láska keslovu/řeči‘). Bohemistika (lingvistická aliterárněvědná) je tak filologická nauka očeštině ačeské literatuře. Spolu se slovakistikou, polonistikou, rusistikou, bulharistikou adalšími filologickými disciplínami je součástí slavistiky, nauky oslovanských jazycích aliteraturách. Podobně rozlišujeme např. baltistiku, germanistiku, anglistiku, nordistiku, romanistiku či hispanistiku. Filologie 1 Gramatika přitom zahrnovala nejen studium jazyka, ale také interpretaci textů. 2 Vodorovná čárka vřeckých slovech označuje dlouhou samohlásku, svislá tzv. ostrý přízvuk. Koznačení délky samohlásky slouží vodorovná čárka iveslovech latinských. 9 zaměřená nasoučasné (živé) jazyky se někdy nazývá moderní filologie, výzkum starověkých jazyků (zvláště staré řečtiny alatiny) aliteratur je naproti tomu náplní klasické filologie. Základními charakteristikami jazyka atím, co je různým jazykům společné, se zabývá obecná lingvistika (obecná jazykověda). 1.2 Vymezování jazyka Ikdyž bezpochyby intuitivně víme, co jazyk je ajak vypadá, ajsme schopni jazyka užívat, je velmi obtížné dospět kdefinici, která by rysy jazyka přesným avyčerpávajícím způsobem postihovala. Např. Encyklopedický slovník češtiny jazyk vymezuje stručně jako „systém znaků sloužící řečovému dorozumívání (komunikaci) lidí“ (Karlík aj., ed., 2002:192). František Čermák zahrnuje dodefinice ještě další složky: „Jazyk je systém sloužící především jako základní prostředek lidské komunikace […] jazyk je […] vmozku uložený systém jednotek, pravidel, modelů akonvenčních kolektivních norem ktvorbě promluv“ (Čermák, 2011:9). Zcitovaných definic vyplývá, že jazyk je soubor jednotek znakové povahy, které tvoří uspořádaný celek (systém), asoubor pravidel, jež určují, jak sjednotkami zacházet. Lidé si jazyk osvojují aužívají jej pro vzájemnou výměnu informací, regulaci svého chování či udržování kontaktu (zároveň je jazyk také nástrojem lidského myšlení). 1.3 Znakovost Zásadní důležitost má znakovost jazyka. Znak se obecně definuje jako něco, co stojí místo něčeho jiného (zastupuje je) apoukazuje naně. Vsouvislosti stím se znak skládá ze dvou základních složek: a) Znakový nosič (vehiculum), jenž bývá nazýván označující, signifikant, resp. výraz. Je to materiální, smysly (většinou zrakem či sluchem) vnímatelný prvek, který přitom má svůj protějšek (reprezentaci) vlidské mysli. b) Čistě mentální prvek, tzv. označované, signifikát, resp. obsah či význam, který se vlidském vědomí váže naznakový nosič aumožňuje poukázání nanějaký vnější objekt (referent), vlastnost, činnost apod. Relace mezi označujícím aoznačovaným (signifikantem asignifikátem, výrazem aobsahem/významem) bývá nazývána kód.3 3 Někdy se ovšem termín kód užívá ivevýznamu „znakový systém“. 16 ČERMÁK, František (2011): Jazyk ajazykověda. Přehled aslovníky. 4. vyd. Praha: Karolinum. ECO, Umberto (2001): Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. HOCKETT, Charles Francis (1958): ACourse in Modern Linguistics. New York: Macmillan. KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana (ed.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef – DROZDÍK, Ladislav (1983): Jazyky sveta. Bratislava: Obzor. KURYŁOWICZ, Jerzy (1970): Vývoj gramatických kategorií. In: Dvanáct esejů ojazyce. Praha: Mladá fronta, s. 63–79. MAREŠ, Petr (2003): „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti. Praha: Karolinum. MATHESIUS, Vilém (1982): Funkční lingvistika [1929]. In: Vilém Mathesius, Jazyk, kultura aslovesnost. Praha: Odeon, s. 29–38. PALEK, Bohumil (1989): Základy obecné jazykovědy. Praha: SPN. POKORNÝ, Jan (2010): Lingvistická antropologie. Jazyk, mysl akultura. Praha: Grada Publishing. STUCHLÍK, Jaroslav (1960): Kfenomenologii patologických jazykových novotvarů. Slovo aslovesnost, 21, č.4, s. 257–265. STUCHLÍK, Jaroslav (2006): Neofatické polyglotie psychotiků. Praha: Triton. Rozsáhlejší souhrnné výklady ojazyce podávají např. tyto práce: ČERMÁK, František (2011): Jazyk ajazykověda. Přehled aslovníky. 4. vyd. Praha: Karolinum. Ucelený přehled poznatků ojazyce obsahující vysvětlení mnoha lingvistických termínů. ČERNÝ, Jiří (2008): Úvod dostudia jazyka. 2. vyd. Olomouc: Rubico. Přístupně psaná příručka, která ale někdy poněkud zjednodušuje adopopředí staví problematiku románských jazyků. DOLNÍK, Juraj (2009): Všeobecná jazykoveda. Opis avysvetľovanie jazyka. Bratislava: Veda. Příručka pojednávající hlavně onovějších směrech vevýzkumu jazyka. ERHART, Adolf (1984): Základy jazykovědy. Praha: SPN. Náročněji psaný text sdůrazem nagramatické otázky. PALEK, Bohumil (1989): Základy obecné jazykovědy. Praha: SPN. Náročněji pojatá příručka důkladně probírající stavbu jazyka. 17 2. Výzkum jazyka ajazyková data 2.1 Latentnost jazyka Kpodstatným rysům jazyka patří také jeho latentnost (skrytost). Není pro nás bezprostředně přístupný; ikdyž jsme schopni ho užívat, nevíme, jak „doopravdy“ vypadá, nejsme schopni ho přímo pozorovat. Opodobě jazyka se můžeme dovídat jen nazákladě jeho realizací, toho, jak se projevuje vlidské komunikaci avlidském myšlení. Pouze tyto realizace jsou pro nás východiskem pro popisování jazyka, resp. přesněji pro jeho modelování, pro stanovování jeho předpokládané podoby. Pregnantně tuto situaci postihl významný český jazykovědec Miroslav Komárek (1924–2013): Jazyková komunikace je jediná konkrétní, procesuální forma řečové skutečnosti, kdežto abstraktní, ideální jazykový systém, kód, je poznatelný jen skrze ni. Strukturu jazykového kódu jakožto ideální entity, která není bezprostředně přístupná našemu poznání, je možno pouze rekonstruovat jako funkční model zkonkrétních komunikátů asystém (kvazisystém), kekterému tím dospějeme, nelze ztotožňovat se skutečným abstraktním systémem jazykového kódu (Komárek, 1999: 193). 2.2 Jazyková data Zdroje poznatků, najejichž základě můžeme popisovat, resp. modelovat jazyk, obecně označujeme jako jazyková data. Poznávání azkoumání jazyka se vzásadě uskutečňuje vetřech fázích: a) Sběr dat; b) popis, analýza, klasifikace dat; c) formulace závěrů. 18 Tyto tři fáze přitom pochopitelně odsebe nejsou ostře odděleny, ale navzájem se prostupují. Navíc vpřípadě jazyků, jako je čeština, unichž existuje dlouhá tradice zkoumání, kesběru dat zpravidla přistupujeme už surčitými předchozími poznatky, které mají vliv nanaše pozorování. 2.3 Získávání jazykových dat 2.3.1 Texty Fundamentální pramen pro získávání jazykových dat představují existující doklady užívání jazyka vkomunikaci, tedy texty, ato jak texty psané, tak texty mluvené (jejich efektivní využití ovšem bylo možné, až když se objevily arozšířily technické prostředky pro záznam mluveného vyjadřování). Předpokladem pro poznávání jazyka je tedy shromažďování textů, jejich popis aporovnávání adále vyčleňování složek textů atřídění těchto složek. a) Tradiční postup představuje tzv. excerpce, tedy manuální (ruční) příprava excerpt (výpisků) ztextů jako dokladů výskytu slov, slovních tvarů, syntaktických konstrukcí apod. Výpisky naexcerpčních lístcích jsou tříděny aukládány vkartotékách. Např. Ústav pro jazyk český AV ČR uchovává přibližně třináct milionů excerpčních lístků, které sloužily pro přípravu výkladových slovníků češtiny. Jako příklad zde na s. 19 uvádíme tři excerpční lístky, které byly podkladem pro zpracování hesla sen vPříručním slovníku jazyka českého (1935–1957). b) Odsklonku dvacátého století se jako základní pramen pro získávání jazykových dat ztextů prosazují jazykové korpusy arozvíjí se korpusová lingvistika jako disciplína, která se zabývá principy vytváření jazykových korpusů ijejich praktickým sestavováním (první korpus angličtiny začal vznikat už všedesátých letech). František Čermák definuje jazykový korpus takto: Jazykový korpus je strukturovaný, unifikovaný ačasto ioznačkovaný (tagovaný) velmi rozsáhlý soubor jazykových dat, elektronicky uložený azpracovávaný (obv. vpodobě úhrnu jednotlivých textů), jejichž výběr chce být vzhledem kvytčenému cíli reprezentativní, často bývá ilemmatizovaný (Čermák, 2011: 108; zvýraznil Čermák).7 7 Ktermínům tagovaný alemmatizovaný srov. níže. 19 Obr. 1: Zdroj: http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ Obr. 2:. Zdroj: http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ Obr. 3:. Zdroj: http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ 20 Budování korpusů českého jazyka je spjato především sÚstavem českého národního korpusu naFilozofické fakultě UK vPraze (založeným vroce 1994; srov. http://ucnk.ff.cuni.cz; http://www.korpus.cz). Kdispozici registrovaným uživatelům jsou zejména tyto korpusy (srov. např. Čermák – Blatná, ed., 2005): ba) Korpusy obecné synchronní (tj. korpusy současného jazyka): Psaný jazyk: – SYN2000 (100 mil. textových slov8); – SYN2005 (100 mil. textových slov); – SYN2006PUB9 (300 mil. textových slov); – SYN2009PUB (700 mil. textových slov); – SYN2010 (100 mil. textových slov); – SYN2013PUB (935 mil. textových slov); – SYN (2 232 mil. textových slov – spojení synchronních korpusů). Mluvený jazyk: – ORAL2006 (1 mil. textových slov); – ORAL2008 (1 mil. textových slov); – ORAL2013 (2,79 mil. textových slov); – Pražský mluvený korpus (675 000 textových slov); – Brněnský mluvený korpus (490 000 textových slov). bb) Korpus obecný diachronní (tj. zachycující vývoj jazyka): – DIAKORP (1,95 milionu textových slov). bc) Korpus paralelní (vněm jsou zpracovány obsahově totožné texty vrůzných jazycích): – InterCorp (92 mil. textových slov). Dále jsou sestavovány různé korpusy speciální (nářeční, autorské apod.). Mezi speciální korpusy se řadí také korpusy akviziční, které zachycují proces osvojování jazyka uurčitých mluvčích. Jejich důležitou složku představují tzv. žákovské korpusy (learner corpora), jejichž cílem je postihnout proces osvojování druhého či cizího jazyka. Rovněž vtéto oblasti korpusů je zastoupena ičeština. NaFF UK vPraze byl připraven korpus SCHOLA2010, který zahrnuje přepisy nahrávek 8 Textovým slovem se rozumí jednotlivý výskyt slova (slovního tvaru) vtextu. Pokud jde opočty slov, je uváděn stav vroce 2013. 9 Korpusy označené PUB zahrnují publicistické (novinové) texty. 21 vyučovacích hodin nazákladních astředních školách. Výsledkem spolupráce Technické univerzity vLiberci aFF UK je korpus CzeSL (tj. Czech as Second Language), jehož materiál je tvořen texty žáků sjiným prvním jazykem než češtinou adále texty romských žáků. Srov. Šebesta, 2010. Příprava korpusů se vzásadě skládá ze dvou fází. První fázi představuje získávání textů ajejich ukládání velektronické podobě. Aby bylo možno skorpusem efektivně pracovat, přistupuje se poté zpravidla ktzv. značkování (taggování/tagování). Při značkování jsou texty obsažené vkorpusu opatřovány identifikačními údaji (bibliografické informace, žánr textu), apředevším se ktextovým slovům přiřazují značky (taggy) súdaji lingvistickými (gramatické kategorie jako slovní druh, pád, číslo, rod atd.). Vzhledem kvelkému množství textových slov vkorpusech nelze lingvistické značkování realizovat manuálně (tj. připisovat značky kekaždému jednotlivému slovu), ale je nutno pro ně vyvíjet automatizované programy. To nadruhé straně znamená, že je nutno počítat surčitou mírou chybovosti. Lingvistické značkování směřuje především ktomu, aby bylo dosaženo tzv. desambiguace (odstranění víceznačnosti), tedy aby byla odlišena např. předložka se ase jako tvar zájmena, adále aby korpus umožňoval lemmatizaci, tj. přiřazení rozmanitých tvarů jednoho slova klemmatu, základnímu (slovníkovému) tvaru (nominativ singuláru, infinitiv apod.). Informace ojazyce, kterou zkorpusu získáváme, má podobu konkordance, tedy úhrnu nebo výběru výskytů daného prvku vdostatečném kontextu. Příkladem může být malá ukázka zkorpusu SYN2005 : AUTOBUSÁK Korpus: syn2005 Query: [lemma=“autobusák“] Počet výskytů: 31 Právo, 17. 8. 2000 mastné kocovinou. Autobus projel několika dolíky azahnul na<autobusák>. Kovové sloupky podpíraly plechové stříšky. Bydlet se tu nedalo Blesk, 20. 2. 2001 ostatní pak vnemocnici. Vinu zřejmě policisté rozdělí mezi oba <autobusáky>. Chtěli si přilepšit fingovanou nehodou. Vyšetřovatel trestně stíhá Při práci sjazykovými korpusy se rozlišují dva základní přístupy, přístup corpus-based, kdy korpus slouží pro ověřování už formulovaných hypotéz, apřístup corpus-driven, který spočívá vtom, že se neuplatňují předem dané předpoklady aočekávání avychází se pouze zdat 22 poskytnutých korpusem. Důkladněji tyto dvě možnosti práce skorpusy popisuje Václav Cvrček: Rozdíl […] spočívá především vmíře vlivu, kterou je badatel ochoten při formulování hypotézy ojazyce přenechat jazykovým datům. Zatímco vcorpus- -based přístupu badatel přistupuje kjazykovým datům spředem vytvořenou, naintrospekci založenou hypotézou avkorpusu hledá argumenty pro její potvrzení (příp. vyvrácení), corpus-driven přístup je charakteristický vytvářením konceptů apopisných struktur až vzávislosti nazkoumání dat […]. Je zjevné, že lingvista není schopen se zcela oprostit odsvých předchozích znalostí […] apřistupovat kmateriálu bez jakýchkoli očekávání […]. Podstatný nacorpus-driven přístupu je fakt, že lingvista je kdykoli ochoten „lešení“ introspektivně vytvořené počáteční hypotézy shodit anazákladě pozorování dat stavět popis daného úseku jazykové reality úplně znovu ajinak (Cvrček, 2011, s. 27). Korpusy poskytují velmi rozsáhlé soubory jazykových dat amají široké možnosti využití, nadruhé straně je však nutno počítat istím, že mají své meze. Jde hlavně ootázku reprezentativnosti korpusů, tedy toho, zda úhrn textů obsažených vkorpusu odpovídá skutečnému užívání jazyka (je třeba náležitě zvolit druhy textů ijejich vzájemný poměr vkorpusu). Nelze podceňovat ani praktickou stránku zacházení skorpusy; protože snimi komunikujeme elektronicky, musíme si osvojit schopnost položit jim dotaz vesprávné formě. Čím speciálnější data potřebujeme, tím je dotaz zpravidla komplikovanější. Při nedostatečně přesném dotazu pak můžeme být konfrontováni snepřehledným množstvím údaje, znichž musíme namáhavě vyselektovat to, co opravdu potřebujeme. Srov. následující příklady (jednoduchých) dotazů při využívání korpusů zahrnutých doČeského národního korpusu: [lemma = “kočka”] – získáme konkordanci srůznými tvary slova kočka: kočky, kočce, kočkou, kočkám atd. [lemma = “kolo.*”] – objeví se tvary slov kolo, kolona, kolos apod. [lemma = “.*dlo”] – objeví se tvary slov zakončených příponou -dlo (struhadlo, umyvadlo atd.). Příkladem adekvátního postoje kekorpusovým datům může být následující formulace ze studie okoncepcích syntaktického výzkumu včeštině: 23 […] korpus je jeden ze zdrojů dat očeštině, ato, že vkorpusu nějaká konstrukce není, neznamená, že to není gramaticky správná česká struktura, ato, že vkorpusu nějaká konstrukce je, automaticky neznamená, že je to gramaticky správná struktura češtiny (Karlík – Panevová, 2012: 48). 2.3.2 Elicitace Dalším důležitým prostředkem pro získávání jazykových dat je tzv. elicitace (zlatinského ēlicere ,vylákat, vypátrat‘). Elicitace vzásadě znamená cílené získávání informací odmluvčích či pisatelů (obecně respondentů). Při elicitaci se pracuje srozmanitými anketami, dotazníky, řízenými rozhovory, psaním textů nastanovené téma, resp. zastanovených podmínek apod. Rozlišují se dva základní druhy elicitace. Uplatňuje-li se experimentální elicitace, vystupuje dopopředí řízení projevu respondenta se zřetelem kformě sdělení (např. otázka: „Použili byste vevyjádření oficiálního rázu tvar cyklisti, nebo pokládáte zanáležitý jen tvar cyklisté“?). Naproti tomu klinická elicitace je volnější, umožňuje spontánnější vyjádření avyzdvihuje spíše obsah sdělení (např. úkol: „Napište donovin čtenářský dopis, vněmž pojednáte opostavení cyklistů vevelkoměstské dopravě“; zde pak máme naději, že ze vzniklého textu bude patrný irespondentův postoj ktvarům cyklisté/cyklisti). 2.3.3 Introspekce Konečně se jako přijatelná forma poznávání jazyka jeví iintrospekce, tedy sebepozorování, sledování toho, jak sami užíváme jazyka ajaké postoje kjeho různým složkám zaujímáme (jaké je naše vlastní jazykové povědomí). Při introspekci ovšem pochopitelně vždy hrozí nebezpečí subjektivního zkreslení, proto se nani nelze spoléhat jako najediné východisko poznatků ojazyce. Literatura CVRČEK, Václav (2011): Mluvnice současné češtiny – koncepce azpracování. In: Jiří Hasil (ed.), Přednášky z54. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: FF UK; Euroslavica, s. 26–35. 24 ČERMÁK, František (2011): Jazyk ajazykověda. Přehled aslovníky. 4. vyd. Praha: Karolinum. ČERMÁK, František – BLATNÁ, Renata (ed.) (2005): Jak využívat Český národní korpus. Studijní příručka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KARLÍK, Petr – PANEVOVÁ, Jarmila (2012): Dva pohledy navývoj českého syntaktického myšlení. Korpus – gramatika – axiologie, 3, č. 5, s. 34–53. KOMÁREK, Miroslav (1999): Komunikace versus systém? Slovo aslovesnost, 60, č.3, s. 187–193. ŠEBESTA, Karel (2010): Korpusy češtiny aosvojování jazyka. Studie zaplikované lingvistiky, 1, č. 2, s.11–33. 25 3. Myšlení ojazyce avývoj lingvistiky 3.1 Starší období: před vznikem lingvistiky jako vědní disciplíny Už bylo řečeno, že lingvistika jako věda vpravém smyslu slova vznikla poměrně pozdě, avšak myšlení ojazyce má neobyčejně dlouhou tradici. Následující velmi stručný přehled poukazuje jen nazákladní stadia vývoje tohoto myšlení. Nejstarší známý popis jazyka pochází zdoby kolem roku 500 př. n. l., kdy staroindický učenec Pānini podal – byť ještě nezcela systematickou – analýzu posvátného jazyka sanskrt. Pro evropskou tradici jsou důležité především reflexe antických filozofů. Zvlášť význačné postavení mezi nimi zaujímá Platon (427–347 př. n. l.), který se vdialogu Kratylos zabýval otázkou, zda se pojmenování vztahují koznačovaným věcem přirozeně, vsouladu skosmickým řádem (physei), nebo nazákladě přijaté konvence (thesei), avdialogu Sofisté představil model věty jako spojení jména (ónoma) aslovesa, které ojméně vypovídá (rhēma). Soustavné studium jazyka se začalo rozvíjet vhelénistické době (zhruba 300–100 př. n. l.), kdy se konstituovala najedné straně škola tzv. analogistů, kteří zdůrazňovali pravidelnost vestavbě jazyka, anadruhé straně škola anomalistů, kteří naopak zásadní pozici pravidelnosti popírali. Vtéto době rozlišil Dionysios Thrax (2. stol. př. n. l.), první známý autor spisu ogramatice, osm slovních druhů. Nařecké práce navázali gramatici vantickém Římě. Zvlášť významnou postavou byl Marcus Terentius Varro (116–27), který vycházel ze široce chápaného pojmu deklinace (dēclīnātiō); pod deklinaci zahrnuje ohýbání itvoření slov. Vobdobí pozdní antiky pak vznikaly školní gramatiky latiny (Aelius Donatus – 4.stol., Priscianus – 6. stol.), jež ovlivňovaly myšlení ojazyce ijazykovou výuku až doraného novověku. 32 intenzivně pokračovaly; kmezinárodně proslulým badatelům patřil např. Jerzy Kuryłowicz (1895–1978) nebo Émile Benveniste (1902–1976). Přehled současného stavu rekonstrukce praindoevropštiny podal Jan Bičovský (2012). Nemenší pozornost byla aje věnována vztahům mezi indoevropskými jazyky apopisu vývoje jednotlivých jazyků (pokud jde očeštinu, srov. např. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986; Komárek, 2012). 4.4 Indoevropské jazyky Podle současného stavu poznání se předpokládá, že kmen označovaný jako Indoevropané žil asi před 6000 lety naúzemí, které se nacházelo severně odČerného moře, uřek Dněstr aDněpr. Zpříčin, které nejsou známy, pronikali Indoevropané ztéto pravlasti velmi daleko nazápad inavýchod. Toto oddělování bylo doprovázeno postupným jazykovým štěpením (srov. Bičovský, 2012: 11). Hovoříme tak otzv. indoevropské jazykové rodině. Často je znázorňována jako strom, jehož kmen (praindoevropština) se dělí nařadu větví (skupiny navzájem spjatých jazyků, unichž se předpokládá společný dílčí prajazyk: pragermánština, praslovanština apod.); další „větvení“ pak odpovídá podskupinám (jazyky západoslovanské, východoslovanské ajihoslovanské; východogermánské, západogermánské aseverogermánské apod.) anakonec jednotlivým jazykům (některé jazyky jsou ovšem samostatné, není unich dokázána blízká příbuznost sdalšími indoevropskými jazyky). Vrámci indoevropských jazyků se rozlišují tyto větve (podrobnější přehled podává např. Vavroušek, 2009: 81–83): – anatolské jazyky (mj. vymřelá chetitština, lýdština); – tocharské jazyky (vymřelá tocharština A, tocharština B); – italické jazyky (latina aj.; nazákladě latiny vznikly románské jazyky: francouzština, italština, španělština, portugalština, rumunština atd.); – keltské jazyky (irština, velština, bretonština aj.); – germánské jazyky (švédština, norština, dánština, islandština, angličtina, němčina, nizozemština aj.); – baltské jazyky (litevština, lotyština aj.); – slovanské jazyky (čeština, slovenština, polština, horní adolní lužická srbština, ruština, ukrajinština, běloruština, slovinština, srbština, chorvatština, makedonština, bulharština aj.); – řečtina; – albánština; – arménština; 33 – íránské jazyky (perština, kurdština, tádžičtina, paštština aj.); – indoárské jazyky (sanskrt, hindština, bengálština, romština aj.). Zvláštní skupinu tvoří tzv. reliktní jazyky, tedy vymřelé jazyky, které jsou jen velmi málo doložené ajejichž příslušnost kurčité větvi není zřejmá (dáčtina, thráčtina, venetština aj.). 4.5 Neindoevropské jazyky Obdobně jako vpřípadě indoevropských jazyků se rozvíjí genetická klasifikace apopis vývoje jazyků neindoevropských. Ktěmto jazykům mj. patří: – uralské jazyky, jednak ugrofinské (maďarština, finština, estonština aj.), jednak samodijské (např. něnečtina); – kavkazské jazyky (gruzínština aj.); – altajské jazyky (turečtina, mongolština aj.); – semitohamitské jazyky (hebrejština, arabština aj.); – tibetočínské (sinotibetské) jazyky (čínština, tibetština, barmština, thajština, laoština aj.); – drávidské jazyky (tamilština aj.); – austroasijské jazyky (vietnamština, khmerština aj.); – austronéské jazyky (indonéština-malajština, javánština, tagalština aj.); – paleoasijské jazyky (čukotština, eskymáčtina aj.). Samostatné postavení, bez plně prokázaných vztahů kdalším jazykům, má baskičtina, japonština či korejština. Kdalším skupinám jazyků, unichž často není vyřešena otázka případné příbuznosti, patří jazyky africké, indiánské, papuánské nebo australské. Podrobnější výklad oindoevropských ineindoevropských jazycích podávají různé odborné publikace, např. Krupa – Genzor – Drozdík, 1983; Klégr – Zima akol., 1989; Price akol., 1998. 4.6 Nostratická teorie Tzv. nostratická teorie (zlatinského noster ,náš‘), formulovaná ruským vědcem Vladislavem Markovičem Illyčem-Svityčem (1934–1966), předpokládá, že mezi indoevropskými adalšími jazyky (uralskými, altajskými, semitohamitskými, drávidskými aj.) rovněž existuje jazyková 34 příbuznost, asnaží se ji doložit hlavně hledáním paralel voblasti slovní zásoby. Vsouvislosti stím se dostáváme kotázce, zda lidský jazyk vznikl vobdobných podmínkách abez vzájemné závislosti narůzných místech světa (polygeneze jazyka), nebo zda bychom měli vycházet ztoho, že vznikl najednom místě apostupně se diferencoval (monogeneze jazyka). 4.7 Pokus oalternativní řešení: marrismus Naokraj ještě dodejme, že ikdyž koncepce genetické příbuznosti jazyků ajejich vývoje zprajazyka byla široce uznána, objevil se vprvní polovině dvacátého století pokus oformulování alternativní teorie. Tzv. marrismus (zvaný též nové učení ojazyce), jehož základy byly vypracovány ruským lingvistou aznalcem kavkazských jazyků Nikolajem Jakovlevičem Marrem (1864–1934), prosazoval myšlenku, že všechny jazyky vznikly ze čtyř magických „praslov“ (sal, ber, jon, roš) aže rozdíly mezi současnými jazyky jsou dány jejich míšením astadiálním vývojem (náhlými zvraty); některé jazyky zůstaly vnižším stadiu, jiné „postoupily“ dovyššího, ato vsouvislosti se stadii ekonomického vývoje společnosti. Ikdyž je kurióznost této představy zřejmá, doroku 1950 představoval marrismus vůdčí lingvistickou doktrínu vSovětském svazu anakonci čtyřicátých let byl propagován ivlingvistice české. Literatura BIČOVSKÝ, Jan (2012): Stručná mluvnice praindoevropštiny. Praha: Univerzita Karlova vPraze, Filozofická fakulta. KLÉGR, Aleš – ZIMA, Petr akol. (1989): Světem jazyků. Praha: Albatros. KOMÁREK, Miroslav (2012): Dějiny českého jazyka. Brno: Host. KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef – DROZDÍK, Ladislav (1983): Jazyky sveta. Bratislava: Obzor. LAMPRECHT, Arnošt – ŠLOSAR, Dušan – BAUER, Jaroslav (1986): Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN. PRICE, Glanville akol. (1998): Encyklopedie jazyků Evropy. Praha: Volvox Globator. VAVROUŠEK, Petr (2007): Orekonstrukci praindoevropštiny. 2. vyd. Praha: Filozofická fakulta UK vPraze. 35 5. Typologický přístup kjazyku 5.1 Základy typologické klasifikace jazyků ajejí vývoj Vrámci typologického přístupu kjazyku (jazykové typologie) se uplatňuje snaha propracovat klasifikaci jazyků, resp. jejich jednotlivých složek, nazákladě formálních charakteristik, způsobů výstavby auspořádání jazykových jednotek. Genetická příbuznost jazyků zde není rozhodující. Např. čeština abulharština jsou jazyky blízce příbuzné (indoevropské aslovanské), avšak typologicky se vzhledem kvývoji, kněmuž došlo vbulharštině (zánik pádových koncovek), výrazně odlišují. Nadruhé straně má čeština ztypologického hlediska některé rysy, které ji spojují např. se svahilštinou (africkým jazykem zrodiny bantuských jazyků). Typologický výzkum jazyků se utvářel paralelně khistorickosrovnávací gramatice odpočátku devatenáctého století. Ujeho kořenů stáli němečtí romanticky orientovaní učenci, jako byl Friedrich Schlegel (1772–1829), August Wilhelm Schlegel (1767–1845) nebo Wilhelm von Humboldt (1767–1835). Humboldt stanovil čtyři jazykové typy, jazyky izolující, flexivní, aglutinační ainkorporující, se kterými pak operovali ipozdější typologové. Charakteristické dále bylo, že ze stavby jazyků vyvozovali tito badatelé závěry ozpůsobu myšlení jejich uživatelů aspekulovali o„národním duchu“, který se vjazyku projevuje. Stím byl spojen také hodnotový postoj: byly rozlišovány jazykové typy vyšší anižší ajazyky srozvinutou soustavou tvarů byly pokládány zapokročilejší než jiné. Např. německý lingvista Heymann Steinthal (1823–1899) přirovnal „beztvaré jazyky“ (barmština, thajština) k„houbám achaluhám“ (cit. podle Luschützky, 2003: 21). 36 5.2 Moderní ideální typologie Vědecká typologie jazyků se vplné míře rozvíjí vprvní polovině dvacátého století. Důležité místo zde zaujímá koncepce českého lingvisty Vladimíra Skaličky (1909–1991), příslušníka pražské strukturální školy (ktomu srov. kap. 6). Vsoučasnosti už vpojetí typologie převládají odlišné pohledy ametody, vývojově je však Skaličkův popis jazykových typů velmi závažný (srov. Skalička, 2004–2006; přehledný výklad saplikací načeštinu podává např. pojednání Typ češtiny zroku 1951). Skaličkova typologie je svou povahou holistická (zaměřená nacelek), tedy jednotlivé typy charakterizuje rysy zrůzných oblastí jazyka (základní platnost ovšem mají rysy morfologické aslovotvorné), anadruhé straně ideální. Jednotlivé typy jazyků představují konstrukty, které nejsou vplné míře přítomny vžádném reálně existujícím jazyce. Žádný přirozený jazyk tak není typologicky čistý: Neobsahuje rysy pouze jednoho jazykového typu ani všechny rysy jednoho typu; zpravidla vněm ovšem jeden typ převládá. Skalička vnávaznosti nadřívější klasifikace popsal pět jazykových typů. Terminologie je zde ovšem poněkud rozkolísaná. Vedle termínů užívaných Skaličkou se vodborné literatuře objevují ještě termíny další. a) Jazyky flexivní/flektivní (zlatinského flectō, -ere, flexī, flexum ,ohýbat‘); užívá se také termín jazyky fúzující: Tento typ převládá včetných indoevropských jazycích (čeština, latina, sanskrt), ale také např. vafrické svahilštině. Flexivní jazyky se vyznačují tím, že obecné gramatické významy (gramatické kategorie) se vnich vyjadřují prostřednictvím morfémů, které jsou umístěny vokrajové části slova; jde tedy oprefixy (předpony) nebo osufixy (přípony). Přitom dochází kekumulaci (hromadění) významů vjednom morfému. Např. včeštině sufix -ám (žen-ám, knih-ám) vyjadřuje současně rod, číslo apád substantiva, sufix -u(nes-u, píš-u) osobu, číslo, čas atd. slovesa. Příznačná je dále synonymie morfémů (vgenitivu singuláru maskulin zakončených vnominativu nasouhlásku se objevuje sufix -a, -unebo -e) anadruhé straně jejich homonymie: např. -y může označovat nominativ, akuzativ, vokativ nebo instrumentál plurálu maskulina (hrad-y). b) Jazyky aglutinační (zlatinského agglutināre ,přilepovat‘): Aglutinační typ se výrazně uplatňuje včetných jazycích různého původu, např. vmaďarštině, turečtině, baskičtině nebo japonštině. Gramatické významy jsou zde opět vyjadřovány morfémy (zpravidla sufixy) 37 vokrajové části slova, tyto morfémy jsou ovšem jednofunkční ajsou kladeny vedle sebe. Charakteristické dále je, že aglutinační jazyky nemají kategorii jmenného rodu anerozlišují skloňování různých slovních druhů (stejný morfém je užíván usubstantiv, adjektiv či zájmen). Příkladem může být způsob tvoření tvarů slov vmaďarštině nebo turečtině (maďarsky ház, turecky ev ,dům‘). Tab. 2: Aglutinační jazyky: Maďarština. Singulár Plurál Nominativ ház ház-ak Akuzativ ház-at ház-ak-at Tab. 3: Aglutinační jazyky: Turečtina. Singulár Plurál Nominativ ev ev-ler Akuzativ ev-i ev-ler-i Kdalším nápadným rysům aglutinačních jazyků patří např. to, že gramatické morfémy odpovídají také předložkám vjiných typech jazyků nebo slouží pro vyjadřování přivlastňovacího vztahu: maďarsky ház-ba ,dodomu‘, ház-ban ,vdomě‘, ház-am ,můj dům‘; při kombinaci vzniká např. ház-am-ban ,vmém domě‘. Pro aglutinační jazyky je dále příznačná tzv. vokální (vokálová) harmonie: samohlásky vgramatických morfémech se obměňují podle toho, jaké samohlásky se vyskytují vkmenové části slova (kombinují se pouze přední, nebo pouze zadní samohlásky). Srov. např. maďarské plurálové formy asztal-ok ,stoly‘, ember-ek ,lidé‘, sör-ök ,piva‘. Včeštině se aglutinační prvky vyskytují omezeně. Lze onich hovořit tehdy, jestliže morfém nese jen jeden význam, resp. jestliže jsou gramatické významy rozloženy mezi několik morfémů následujících posobě: srov. např. nej-mlad-ší, po-nesu, minu-l-0 (nulová koncovka), minu-l-a, minu-l-i atd. c) Jazyky introflexivní/introflektivní (svnitřní flexí): Tento typ se spojuje zvláště sesemitskými jazyky, jako je arabština nebo hebrejština. Slova zde mají kořen, který je tvořen několika souhláskami. Gramatické významy aodvozeniny se vytvářejí tak, že se mezi souhlásky vkládají různé samohlásky (tzv. interfixy). Samohláska může stát 38 ipřed první nebo zaposlední souhláskou kořene. Např. arabský kořen K-T-B je východiskem pro formy avýrazy jako KiTáB ,kniha‘, KuTuB ,knihy‘, KaTaBa ,psal‘, KaTiB ,písař‘. Včeštině se rysy introflexivního jazykového typu objevují jen vminimální míře jako výsledek hláskového vývoje vminulosti: přítel – přátel. Relativně je rozšířeno rozlišování tvarů slova prostřednictvím změny souhlásky (páni – pány, vlci – vlky); to už je ale okrajový případ, protože pro introflexivní typ jsou charakteristické změny samohlásek. Více se mezi indoevropskými jazyky projevují introflexivní rysy vangličtině azejména vněmčině. Jde tu opět odůsledek vývojových hláskových změn. Rozdílné vokály uvnitř slovního tvaru zde rozlišují singulár aplurál substantiv nebo různé tvary slovesa. Srov. např. anglické tooth – teeth, sing – sang – sung, německé Vater – Väter, trink – trank, mögen – mag – mochte. Jazyky patřící ktěmto třem typům bývají někdy nazývány jazyky syntetické, resp. afigující. d) Jazyky izolační/izolující; užívá se také termín jazyky analytické: Výrazné izolační rysy vykazují jazyky jako angličtina nebo francouzština, ale také např. havajština. Základní vlastností izolačního typu je to, že forma plnovýznamových slov zůstává neměnná agramatické významy jsou vyjadřovány tzv. funkčními slovy (předložky, zájmena, gramatický člen, pomocná slovesa apod.) nebo pevným slovosledem (např. pořadí podmět – sloveso – předmět). Příkladem může být užívání předložek odpovídající českému genitivu (vangličtině of, vefrancouzštině de) nebo dativu (vangličtině to, vefrancouzštině à), vyjadřování slovesné osoby prostřednictvím zájmena při neměnnosti tvaru slovesa (anglické Iknow ,vím‘, you know ,víš‘; vmluvené realizaci ktomu dochází ivefrancouzštině: je parle [parl] ,mluvím‘, tu parles [parl] ,mluvíš‘) nebo vyjadřování gramatických významů pomocným slovesem (anglicky Iwas speaking, francouzsky j’ai parlé ,mluvil jsem‘). Izolačně bývají tvořeny také např. tvary komparativu asuperlativu adjektiv: anglicky more beautiful, the most beautiful, francouzsky plus beau, le plus beau ,krásnější, nejkrásnější‘. Včeštině se izolačním způsobem tvoří mj. četné slovesné tvary, např. préteritum (dělal jsem, dělal jsi), různé formy kondicionálové (dělali bychom, byli by dělali) nebo opisné pasivum (je dělán). Tendence kizolačnímu typu se projevuje také veskloňování jmen jako stavení, paní, jarní. 39 e)Jazyky polysyntetické (někteří badatelé užívají také termín jazyky izolační/izolující, takže hrozí záměna spředchozím typem): Polysyntetický typ je silně zastoupen v jazycích jako čínština, indonéština nebo vietnamština. Slova se zde neskloňují anečasují, jsou kladena prostě vedle sebe. Plnovýznamová slova mají igramatické funkce. Např. vindonéštině bývá plurál tvořen reduplikací (zdvojením) slova: benda ,předmět’ – benda benda (psáno ibenda2) ,předměty‘; důležité je, že druhý výskyt výrazu benda označuje ,větší počet než jeden‘. Podobně: jalan ,jít‘ – jalan jalan ,chodit sem atam‘. Včínštině má sloveso ken ,následovat‘ ivýznam odpovídající předložce s, kej znamená ,dát‘ i’k‘ (srov. Klégr – Zima, 1989: 79). Pro polysyntetické jazyky je příznačné také to, že prostým spojováním slov vznikají nové významy, které přímo nevyplývají zvýznamů složek. Srov. např. indonéské mata hari ,oko + den = slunce‘. Včínštině spojení znaků svýznamem ,oheň‘ a’vůz‘ vytváří význam ,vlak‘, přidání znaku označujícího hlavu produkuje význam ,lokomotiva‘. f) Jazyky inkorporační/inkorporující: Vedle uvedených pěti jazykových typů vymezených Skaličkou operují někteří badatelé ještě stypem nazývaným inkorporační, resp. inkorporující (zlatinského incorporāre ,vtělovat, včleňovat, zapojovat‘); používá se ovšem itermín jazyky polysyntetické, což opět může vést knejasnostem. Inkorporační rysy se projevují mj. v baskičtině nebo v paleoasijských jazycích (eskymáčtina). Inkorporace se projevuje tak, že slovesa do sebe „zahrnují“ další slovní druhy (především zájmena, ale i substantiva nebo adverbia). Baskičtina: d-akar-t to vnesení mnou ,nesu to‘11 5.3 Multidimenzionální typologie Novější fázi rozvoje jazykové typologie charakterizuje maximální rozšíření materiálové základny anadruhé straně přechod odzaměření najazyky jako celek kekomplexnímu výzkumu aporovnávání různých oblastí jazyka arůzných jazykových jevů. Byla tak vybudována 11 Příklad převzat zKlégr – Zima akol., 1989: 336. 40 např. typologie jazyků podle zvukových vlastností (jazyky vokalické akonsonantické – nazákladě poměru vokálů akonsonantů) či podle výstavby slabiky (jazyky spřevahou otevřených slabik, zakončených navokál – schéma KV; jazyky spřevahou zavřených slabik, zakončených nakonsonant – schéma KVK). Podobně byly jazyky světa typologicky rozčleněny podle převažujícího pořádku slov, tedy podle toho, jaké je pořadí syntaktického subjektu (S), slovesa (V) aobjektu (O): SVO, VSO, VOS, SOV, OSV, OVS. Příkladem podoby arozsahu současných typologických studií může být práce připravená vlipském Institutu Maxe Plancka (Dryer – Haspelmath, ed., 2011). 5.4 Výzkum jazykových univerzálií Protějškem popisu různých jazykových typů je výzkum jazykových univerzálií, tedy hledání toho, co představuje zásadní, fundamentální rysy jazyka aco je různým jazykům společné. Vývoj bádání ouniverzáliích je spojen především sdílem amerického lingvisty Josepha Harolda Greenberga (1915–2001), mj. editora sborníku Universals of Language (1963). Klasifikace jazykových univerzálií: a) Absolutní univerzálie (všechny jazyky mají vlastnost X). Např.: Všechny jazyky rozlišují jména aslovesa. Všechny jazyky mají orální (ústní) vokály. b) Neabsolutní (statistické) univerzálie (většina jazyků má vlastnost X). Např.: Většina jazyků má vokál i. Většina jazyků má adjektiva. c) Neomezené (nepodmíněné) univerzálie (týkají se jednoho rysu). Výše uvedené příklady představují nepodmíněné univerzálie. d) Implikativní univerzálie (týkají se vzájemného vztahu mezi jazykovými rysy). Pro všechny jazyky platí, že jestliže má jazyk vlastnost P, má také vlastnost Q. Např.: Jestliže má jazyk duál, pak má také plurál. Jestliže má jazyk prepozice (předložky), stojí genitiv skoro vždy zařídícím substantivem, naopak jestliže má jazyk postpozice (záložky, např. vmaďarštině), stojí genitiv skoro vždy před substantivem. Kproblematice jazykové typologie ajazykových univerzálií je třeba připojit ještě dva dodatky: 41 5.5 Areálová klasifikace jazyků Dalším přístupem ktřídění jazyků je tzv. areálová klasifikace, která se opírá orysy, jež spojují různé jazyky vyskytující se naurčitém území. Základní klasifikační jednotkou tu je tzv. jazykový svaz (Sprachbund). Je tvořen skupinou jazyků vykazujících společné rysy, které přitom nejsou podloženy geneticky, ale jsou dány dlouhodobým jazykovým kontaktem, případně totožným kulturně-politickým vývojem vurčité geografické oblasti. Jde zejména oshody apodobnosti vsyntaxi amorfologii aospolečnou kulturní slovní zásobu. Výrazným příkladem je balkánský jazykový svaz, který zahrnuje bulharštinu, makedonštinu, rumunštinu (resp. též moldavštinu) aalbánštinu. Vtěchto jazycích se vyvinula řada společných gramatických rysů, které jsou označovány jako balkanismy. Patří knim především: a) Zánik infinitivu: Bulharština искам да чета [iskam da četa] chci, abych psal ,chci psát‘ b) Postponovaný gramatický člen (tj. člen připojený nakonec slovního tvaru): Srov. např. bulharské книга-та [knigata] ,kniha‘, albánské mik-u ,přítel‘, rumunské om-ul ,člověk‘. c) Zdvojování syntaktického objektu: Dochází jednak kezdvojování zájmenných tvarů, jednak kzájmennému zdůraznění objektu vyjádřeného substantivem. Bulharština него го нямаше там [nego go njamaše tam] jeho ho nebylo tam ,on tam nebyl‘ Bulharština той я видя книгата [toj ja vidja knigata] on ji viděl tu knihu ,viděl tu knihu‘ Albánština e skhrova letrën ho napsal jsem dopis ,napsal jsem dopis‘ 48 6.4 Jazykové roviny (plány) Vrámci strukturálního přístupu je jazykový systém pojímán jako hierarchicky uspořádaný soubor dílčích systémů (subsystémů). Rozlišování jazykových rovin (objevuje se též výraz plán – zfrancouzského plan ,rovina, plocha‘) je přitom výsledkem modelování jazyka: existují různé koncepce operující sodlišným počtem rovin aodlišným způsobem jejich vymezování. Relativně jednoduché schéma toho, jak je možno soustavu jazykových rovin ajejich jednotek chápat, podává následující tabulka (srov. např. Filipec – Čermák, 1985: 22–25). Každá rovina zahrnuje abstraktní systémové jednotky ajejich realizace, které se uplatňují při užívání jazyka. Vedle toho se tradičně používají další, nediferencované názvy jednotek. Navýzkum každé zjazykových rovin je zaměřena jedna lingvistická disciplína, případně ivíce disciplín. Tab. 4: Jazykové roviny Rovina jazyka Systémová jednotka Realizace Běžné označení Disciplína textová textový vzorec / textém text text / jazykový projev / promluva textová lingvistika, stylistika syntaktická věta / větný vzorec / sententém výpověď věta syntax / syntaktologie lexikální lexém lex, alolexy slovo lexikologie morfematická morfém morf, alomorfy – morfologie zvuková / fonická foném fon, alofony hláska fonetika, fonologie nebo grafická grafém graf, alografy písmeno grafém(at)ika Systémové jednotky jednotlivých jazykových rovin bývají také označovány jako jednotky emické (typické je zakončení termínu na-ém, tento způsob tvoření se ovšem neprosadil vplném rozsahu). Systémové jednotky jsou pojímány jako invarianty, abstraktní báze pro realizace, které mohou mít varianty (alo-). Příklady zčeštiny: 49 Lexém ALE – lex ale. Lexém DŮM – alolexy dům, domu, dome, domě, domem, domy, domů, domům, domech (domama). Lexém JÁ – alolexy já, mě, mi atd. (zde jde otzv. supletivismus, alolexy jsou tvořeny různými kořennými morfy). Morfém (kořenný) ČT – alomorfy čt-u, čt-i [čť], čet-l, čís-t. Morfém (prefix) S– alomorfy s-hodit, se-brat. Někdy se rozlišuje inapř.: Plurálový morfém – alomorfy pro vyjádření plurálu (-i, -é, -ové, -y, -e atd.). Foném /n/ – alofony [n] (nový), [ŋ] (banka – zde se vyslovuje velární/ zadopatrové n). Grafém «b» – alografy <B>, <b>. Mezi variantami emických jednotek mohou být dva typy relací: a) Komplementární distribuce, tj. varianty se nemohou vyskytovat vtémž okolí: [n] X [ŋ]. b) Volná distribuce, tj. volba jedné zvariant není podmíněna okolními jednotkami: vměstě – veměstě; [tramvaj] – [traÍvaj] (vedle bilabiálního/obouretného m se může objevit m labiodentální/retozubné). Kproblematice jednotlivých jazykových rovin je třeba doplnit určité komentáře: a) Textová rovina: Otéto rovině se uvažuje až odšedesátých let dvacátého století ajejí jednotky avztahy mezi nimi zatím nejsou pevně vymezeny. Vyskytují se pochybnosti otom, nakolik můžeme textovou rovinu vztahovat kjednotlivému jazyku – vedle jazykově specifických způsobů textové výstavby existuje mnoho principů obecnějších (členění textu, možnosti rozvoje tématu apod.; srov. Sgall: 1980: 141). Situaci komplikuje také fakt, že vjednom textu může být užito několika různých jazyků. Dalším význačným rysem sféry textů je to, že jsou naně zaměřeny dvě lingvistické disciplíny. Stylistika, která má dlouhou tradici, se soustřeďuje hlavně navýzkum rozdílů vutváření textů, jež jsou podmíněny růzností komunikačních situaci, záměrů mluvčích apisatelů, obecnými vlastnostmi komunikantů (věk, vzdělání atd.), jejich individuálními odlišnostmi apod. Zároveň je předmětem jejího zájmu otázka, jak styl, tedy způsob výběru auspořádání jazykových (příp. inadjazykových) prostředků, vytváří ztextů osobité jednotné celky. Později vzniklá textová lingvistika je pojímána jako nauka orůzných aspektech textů, celkových principech jejich výstavby aojejich fungování vkomunikaci (srov. též kap. 8). 50 b) Syntaktická rovina je sama osobě komplexní (zahrnuje mnoho různých složek), proto bývá někdy dělena napodroviny. Byla tak např. rozlišována podrovina fenogramatická (zřeckého faínomai ,ukazuji se, jsem viditelný‘), resp. formálněsyntaktická, větněčlenská (větné členy ajejich vztahy, užívané slovní druhy atvary slov) arovina tektogramatická (zřeckého tektonikós ,stavitelský‘), podkladová, významová, vníž se uplatňují sémantické pozice (aktanty), jako je činitel děje (agens), cíl děje (patiens) atd. c) Lexikální rovina, jíž se zabývá lexikologie, zahrnuje nejen jednotlivé lexémy, ale také ustálená spojení lexikálních jednotek (frazeologie). Nadruhé straně je sporné, zda součástí lexikologie je také problematika tvoření slov (srov. níže). d) Morfematická rovina (zřeckého morf ḗ ,tvar, podoba‘) se rovněž vyznačuje značnou komplexností. Dobře je to vidět natom, co může tvořit předmět zájmu morfologie jako příslušné lingvistické disciplíny. Obecně lze morfologii vymezit jako nauku omorfémech. Její součástí se pak stává: da) Morfémika/morfematika, která popisuje různé druhy morfémů ajejich kombinace. db) Nauka oobecných významech (gramatických kategoriích) vyjadřovaných gramatickými morfémy (tzv. sémantická morfologie). dc) Nauka oužívání gramatických morfů (tzv. formální morfologie). dd) Nauka oslovních druzích, tedy typech slov podle vyjadřovaných obecných významů amorfematického složení. de) Nauka omorfémech vytvářejících nová slova (ta ovšem stojí nahranici klexikologii). e) Zvuková (fonická) rovina: Se zvláštní povahou této jazykové roviny, „nejnižší“ abezprostředně vnímatelné smysly, souvisí to, že se lingvistické disciplíny, které se věnují jejímu výzkumu, diferencovaly. Fonetika se zaměřuje na„vnější“ charakteristiky zvuků užívaných vmluvě (mluvené řeči) anavariantnost těchto zvuků, přičemž používá speciální technické přístroje. Kzákladním okruhům výzkumu patří tvoření (produkce) zvuků (fyziologická, resp. artikulační fonetika), vnímání (percepce) zvuků (percepční fonetika, dříve nazývaná též auditivní fonetika) afyzikální charakteristiky zvuků (akustická fonetika). Vsoučasnosti se fonetika soustavně zabývá itakovými otázkami, jako je umělá syntéza řeči nebo technické rozpoznání řeči. Jinou prakticky zaměřenou oblastí jejího zájmu je identifikace mluvčího podle rysů jeho řeči (fonetika forenzní, tedy využívaná při soudním vyšetřování adokazování). 51 Nadruhé straně fonologie vznikla jako teoretická disciplína, která zkoumá systémové vztahy mezi zvukovými jednotkami jazyka, jejich funkční platnost (ktomu srov. níže). Najejím konstituování se podstatně podíleli badatelé jako Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (autor spisu Grundzüge der Phonologie, 1939) nebo Roman Jakobson. f) Grafická rovina je charakterizována obdobnou diferenciací (smysly vnímané avariabilní rysy písma – systémové vztahy mezi grafémy), avšak kekonstituování dvou vědeckých disciplín, jako je tomu vpřípadě roviny zvukové, nedošlo; pokus zavést grafetiku jako protějšek fonetiky se neujal. Volnou analogii kfonetice by mohla představovat grafologie, ale ta stojí mimo lingvistiku ačiní psychologické závěry. Mezi rovinu morfematickou azvukovou je někdy ještě vkládána rovina morfonologická, jíž je věnována dílčí disciplína morfonologie (zmorfo-fonologie13). Morfonologie studuje odraz zvukových jevů namorfematické rovině. Základní jednotkou morfonologické roviny je morfoném, tedy množina fonémů, které se střídají naurčitém místě morfému: (1) ha{t, d, ď} – had [hat], had-a, had-i [haďi]. (2) b{ú,o} {x, h, z, ž, š} – bůh [búx], boh-a, boz-i, bož-e, bož-ský [boš-ský]. Vsouvislosti sjazykovými rovinami je třeba připomenout rozlišení první adruhé artikulace jazyka (srov. kap. 1). Až pomorfematickou rovinu se uplatňuje první artikulace, jazykové jednotky jsou znakové, bilaterální (skládají se zoznačujícího aoznačovaného). Naproti tomu zvukové agrafické jednotky jsou výsledkem druhé artikulace, jsou to tedy unilaterální figury sdistinktivní funkcí (budují anavzájem odlišují jednotky znakové). Je tu ale ještě jedna komplikace: Uvedené výklady platí, jestliže bereme zvukové agrafické jednotky (fonémy agrafémy, fony agrafy) jako rovnocenné. Pokud by ovšem grafické prostředky byly tradičně pojímány jako sekundární, odkazující nazvuky, byly by znakové: grafém «b» by pak vystupoval jako označující pro foném /b/. Srov. ktomu stanovisko Ferdinanda de Saussura týkající se postavení zvukových agrafických prostředků jazyka: Jazyk apísmo jsou dva odlišné znakové systémy, přičemž druhý existuje výlučně proto, aby reprezentoval první. Předmět lingvistiky není vymezen 13 Došlo zde ktzv. haplologii, tedy kvynechání jednoho zopakujících se sledů zvukových (grafických) jednotek. Srov. též např. tenista místo tenis-ista. 52 kombinací psaného amluveného slova, jejím jediným předmětem je slovo mluvené. Avšak psané slovo je tak úzce spjato se slovem mluveným, jehož je obrazem, že si nakonec přisvojuje hlavní úlohu areprezentaci zvukového znaku se pak přikládá stejná důležitost jako tomuto znaku samotnému, ba větší. Je to, jako bychom věřili, že pro poznání někoho je třeba se spíše dívat najeho fotografii než naobličej (Saussure, 1989: 59). 6.5 Princip asymetrického dualismu Vrámci znakových jednotek jazyka platí princip asymetrického dualismu formulovaný vroce 1929 příslušníkem Pražské školy Sergejem Karcevským (1884–1955; srov. Karcevskij, 1974). Označující aoznačovaná nejsou vnaprosté většině případů spojena symetrickým vztahem (jedno označující – jedno označované), ale naopak vztahem asymetrickým: Znamená to, že jedno označující se může vztahovat kněkolika označovaným ajedno označované může být vyjadřováno několika označujícími. Výrazným projevem asymetrického dualismu je např. synonymie ahomonymie gramatických morfémů (srov. kap. 5). Další příklady: Tvar imperativu primárně slouží kvyjadřování výzvy, žádosti či rozkazu: podej mi to, mlč!. Stejnou funkci však mohou realizovat ijiná označující: Podal bys mi to? Mohl bys mi to podat? Mlčet! Auž mlčím! Ať už jsi zticha! Ticho! Už ani slovo! Nadruhé straně se imperativ vurčitých výpovědích spíná také sodlišnými označovanými, než bylo uvedeno výše: Čiň čertu dobře apeklem se ti odmění. (Zde jde ovyjádření podmínkového vztahu.) To si piš. (’Můžeš si být jistý.‘) Velmi rozsáhle se asymetrický dualismus projevuje vlexikální rovině. Slovo hlava tak vedle významu ,horní část těla, sídlo nervového centra‘ nese významy ,jednotlivec‘ (Nanáměstí byla hlava nahlavě.), ,ten, kdo je včele, vůdce, náčelník‘ (hlava povstalců) či ,něco, co hlavu připomíná‘ (hlava šroubu, kočičí hlavy). Nadruhé straně např. označovanému ,ten, kdo je včele‘ mohou odpovídat označující jako hlava, vůdce, náčelník, šéf, kápo. 6.6 Vztahy mezi jazykovými jednotkami Jazykové jednotky jsou navzájem propojeny dvěma základními typy vztahů: Paradigmatické vztahy (de Saussure hovořil ovztazích asociativních) jsou vztahy mezi jednotkami vurčitém aspektu stejnorodými azároveň 53 alternativními (jde ovztahy in absentiā [’v nepřítomnosti‘, tedy mezi prvky, které se nevyskytují zároveň], typu buď – nebo, resp. naose výběru). Syntagmatické vztahy jsou vztahy mezi jednotkami tvořícími řetězec (jde ovztahy in praesentiā [’v přítomnosti‘], typu i– i, resp. naose kombinace). a) Jednotky vrámci určité jazykové roviny jsou primárně uspořádány nazákladě vzájemných paradigmatických vztahů. Nejvýraznější podobu paradigmatických vztahů představují opozice (protiklady), které se exemplárně uplatňují vezvukové rovině jazyka. N. S. Trubeckoj stanovil tři hlavní typy fonologických opozic: aa) Privativní opozice. Jeden člen opozice obsahuje určitý rys, příznak (je příznakový), druhý člen příznak neobsahuje (je bezpříznakový). Binární (dvoučlenná) opozice znělosti je založena narozdílu mezi příznakovým konsonantem znělým abezpříznakovým konsonantem neznělým: b – p, v– f, d – t, ď – ť, atd. Podobná je např. opozice nosovosti: m – b, n – d, ň – ď. ab) Graduální (stupňovité) opozice. Mezi členy opozice se projevuje rozdíl stupně, větší amenší míra určitého příznaku. Graduální je např. opozice otevřenosti vokálů: a– e – i, a– o– u. Opozice kvantity vokálů (á – a, é – e, atd.) je většinou brána jako privativní (přítomnost – nepřítomnost příznaku délky), ikdyž by mohla být chápána igraduálně (větší – menší podíl délky). Srov. ktomu Krčmová, 2008: 105. ac) Ekvipolentní (rovnomocné) opozice. Každý člen opozice má vlastní příznak, který se udruhého členu neobjevuje: Jde např. orozdíl mezi t ať (alveodentálnost/ zubodásňovost – palatálnost/předopatrovost) nebo mezi t as(okluzivnost/ závěrovost – konstriktivnost/úžinovost). Oopozicích se uvažuje ivsouvislosti sparadigmatickými vztahy vdalších jazykových rovinách. Snaha, aby se počítalo především sbinárními privativními opozicemi, které vyzdvihoval Roman Jakobson, ovšem naráží nařadu obtíží. Ztohoto aspektu je např. vrámci kategorie gramatického čísla singulár pojímán jako bezpříznakový člen opozice, plurál jako člen příznakový. Výrazem příznakovosti má být fakt, že plurál je signalizován přidáním prvku. To vzásadě platí pro angličtinu nebo francouzštinu, méně pro němčinu, ještě méně pro češtinu: žena – ženy, růže – růže, člověk – lidé. Podobně se vrámci gramatického rodu chápe maskulinum jako bezpříznakové, femininum jako příznakové. Dokladem má být existence tzv. generického maskulina: vědci = vědci + vědkyně. b) Základní oblastí uplatnění syntagmatických vztahů jsou texty, vekterých se jazykové jednotky kombinují dořetězců. Např. lexikální jednotky se vtextech spojují dotzv. kolokací. Ty mohou být pravidelné 54 (vánoční stromek, starší čeština), nebo nepravidelné (čas kostižerný vbásni Františka Halase). Syntagmatické vztahy se ovšem uplatňují ivjazykovém systému; jeho součástí jsou také určitá spojení jednotek. Některé kolokace lexikálních jednotek jsou systémové, tedy jako spojení existují už vsystému. Ktakovým kolokacím patří mj. termíny (výr velký) nebo frazémy (vlčí mák, mořský vlk, mít hlad jako vlk, širší než delší). Především je však důležité to, že jazykový systém zahrnuje také pravidla amodely spojování jednotek (někdy se mluví ovzorcích – patterns). Tzv. fonotaktika představuje souhrn pravidel pro kombinování (kombinatoriku) fonémů. Včeštině se nejčastěji vyskytuje sled KVK (pán, muž, dům, hůl atd.), naproti tomu pořadí KKKVK je okrajové (vstát). Narozdíl odřady jiných jazyků je včeštině přípustný sled obsahující pouze konsonanty, pokud je jeho součástí sonora (r, l, m, n): prst, hrst, vstrč, zblbl, vchrstl. Srov. Bičan, 2013. Pravidla kombinování (kombinatorika) morfémů se označují jako morfotaktika. Pro češtinu mj. platí, že gramatické morfémy se umísťují nakonci slova, jen výjimečně najeho začátku (po-/pů-). Zagramatickými morfémy mohou stát jen tzv. postfixy (-li, -koli). Slovotvorné morfémy stojí napočátku (prefixy) inakonci slova (sufixy), prefixy se kumulují méně než sufixy (nedovyplnit). Kombinatorika kořenných morfémů zhlediska vyjadřování syntaktických vztahů se někdy nazývá hyposyntax: maloměsto – determinace, atribut + substantivum; černobílý – koordinace. Velmi důležitý je vtéto souvislosti pojem valence, tj. systémová schopnost lexému (zejména slovesa, adjektiva) vázat nasebe další jednotky, někdy vurčitém tvaru. Přehled problematiky valence podávají valenční slovníky (Svozilová – Jirsová – Prouzová, 2005; Lopatková – Žabokrtský – Kettnerová, 2008). Příkladem může být zápis valenční struktury slovesa děkovat vjednom zjeho významů (elektronická verze slovníku 2008): děkovatimpf 1 ≈ projevovat někomu vděčnost ACT1obl ADDR3obl PATza + 4, žeobl MEANS7typ -example: děkoval mamince zapodporu; děkoval mu vřelými slovy / květinou -rfl: pass0: při promoci se obyčejně děkuje zapodporu irodičům -rcp: ACT-ADDR: děkovali si zaprokázané služby -class: communication14 14 Aparát popisu: impf – imperfektivum (nedokonavé sloveso); ACT – aktor (činitel děje); ADDR – adresát; PAT – patiens (cíl děje); MEANS – prostředek; obl – obligatorní (nezbytné) 55 Literatura BIČAN, Aleš (2013): Phonotactics of Czech. Frankfurt am Main (etc.): Peter Lang. BRÜGGER, Niels – VIGSØ, Orla (2008): Strukturalismus. Paderborn: Wilhelm Fink. FILIPEC, Josef – ČERMÁK, František (1985): Česká lexikologie. Praha: Academia 1985. HAVRÁNEK, Bohuslav (1940): Strukturální lingvistika. In: Ottův slovník naučný nové doby 6.1. Praha: Novina, s.455–457. KARCEVSKIJ, Sergej (1974): Asymetrický dualismus lingvistického znaku. In: Svatava Machová (ed.), Principy strukturní syntaxe I. Antologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 26–30. KRČMOVÁ, Marie (2008): Úvod dofonetiky afonologie pro bohemisty. Ostrava: Ostravská univerzita. LOPATKOVÁ, Markéta – ŽABOKRTSKÝ, Zdeněk – KETTNEROVÁ, Václava (2008): Valenční slovník českých sloves. Praha: Karolinum. Dostupné též online: http://ufal.mff.cuni.cz/vallex/2.5/doc/home.html [cit. 30. 11. 2012]. SAUSSURE, Ferdinand de (1989): Kurs obecné lingvistiky. Praha: Odeon (idalší vydání). SGALL, Petr (1980): Text areference. Slovo aslovesnost, 41, č. 2, s. 140–145. SVOZILOVÁ, Naděžda (1988): Kvývoji pojetí funkce. Slovo aslovesnost, 49, č.1, s.64–71. SVOZILOVÁ, Naďa – PROUZOVÁ, Hana – JIRSOVÁ Anna (2005): Slovník slovesných, substantivních aadjektivních vazeb aspojení. Praha: Academia 2005. TOMAN, Jindřich (2011): Příběh jednoho moderního projektu. Pražský lingvistický kroužek, 1926–1948. Praha: Karolinum. VACHEK, Josef (ed.) (1970): Uzákladů pražské jazykovědné školy. Praha: Academia. doplnění; typ – volné doplnění; example – příklad; rfl – reflexivita (zvratnost); pass0 – zvratné pasivum nepřechodného slovesa; rcp – reciprocita (vzájemnost); class – významová třída. 56 7. Generativní přístup kjazyku 7.1 Rozvoj generativní gramatiky Odpadesátých let dvacátého století výzkumy jazyka velmi podstatně ovlivňuje tzv. generativní gramatika, jejíž hlavní teze formuloval americký lingvista Noam Chomsky (1928). První verze této koncepce byla představena vChomského knize Syntactic Structures (1957; český překlad Chomsky, 1966). Generativní gramatika se prosadila vmnoha zemích abyla aplikována narůzné jazyky. Včeském prostředí se generativní přístup kjazyku začal rozvíjet všedesátých letech, především veskupině vedené Petrem Sgallem (1926). Tato skupina propracovala tzv. funkční generativní popis jazyka (FGP). Srov. např. Sgall, 1967; Sgall akol., 1986; Hajičová – Panevová – Sgall, 2002. 7.2 Východiska generativní gramatiky Teoretický model generativní gramatiky, jak jej formuloval Noam Chomsky, je založen naněkolika základních tezích: Jazyk je pojímán jako množina vět konstruovaná zkonečného počtu elementů. Cílem lingvistického výzkumu pak je popis pravidel, podle nichž je zdaných elementů vytvářeno (generováno15) nekonečné množství gramaticky správných vět. Přitom jde oformální pravidla určující gramatickou výstavbu věty, nikoli opravidla sociální interakce, která se uplatňují vkomunikaci. Původně se uplatňoval předpoklad, že existuje omezený počet tzv. jádrových vět (kernel sentences); další věty pak vznikají transformací 15 Zlatinského generāre ,plodit, rodit, tvořit‘. 57 (pasivizace, negace, nominalizace aj.) ztěchto jádrových vět. Generování věty je představeno prostřednictvím tzv. frázové struktury. (Podoba této struktury bude dále popsána velmi zjednodušeně avaplikaci načeštinu.) Základem jsou přepisovací pravidla (X → Y, tj. přepiš X jako Y), která vždy uvádějí, najaké složky je třeba rozložit určitý komplexní výraz. Např.: S → NP VP NP → A N VP → V NP NP → A N16 Frázová struktura je znázorněna frázovým grafem, který má podobu tzv. stromu skládajícího se zuzlů (bodů) ahran, úseček spojujících dva uzly: Dalším krokem je lexikální reprezentace, tedy obsazení jednotlivých pozic lexikálními jednotkami: A → {malý, černý, výstřední, zelený, český, …} N → {Klára, kůň, dandy, absint, policie, uniforma, …} V → {krmit, pít, nosit, …} 16 S– věta (sentence); NP – nominální fráze; VP – verbální fráze; A– adjektivum; N – jméno (substantivum); V– sloveso. Pro jednoduchost zde pracujeme sadjektivy, která ale jsou vkoncepci Chomského dověty zaváděna až prostřednictvím transformace. Chomsky naproti tomu operuje sgramatickými členy, které se včeštině nevyskytují. S VP NP NP A N V A N Obr. 4: Frázový graf. 64 charakteristikám mluvčích/pisatelů. Množiny jazykových prostředků spodobnou sociální, funkční nebo územní distribucí (např. slangy, odborný jazyk, dialekty) jsou nazývány variety (užívají se istarší označení útvary nebo existenční formy jazyka). Zhlediska postojů uživatelů zahrnují přirozené jazyky variety neprestižní aneformální, jako jsou nářečí (dialekty) anadnářeční útvary (interdialekty), anadruhé straně variety prestižní, formální, vybavené vyšší komunikační funkcí (spisovný, resp. standardní jazyk). Včeském jazyce ovšem získala zvláštní postavení tzv. obecná čeština: původem jde ointerdialekt, avšak proniká také dotextů svyšší komunikační funkcí. Druhý zásadní přístup, tzv. interpretativní sociolingvistika, se orientuje naanalýzu přirozených komunikačních událostí (interakcí) chápaných jako sociální jevy. Zkoumá se, co mluvčí užíváním jazyka vkomunikaci uskutečňuje ajak interpretuje užívání jazyka usvých komunikačních partnerů. Dojisté míry příbuzný je přístup konverzační analýzy: Jejím předmětem zájmu jsou metody, které uplatňují mluvčí při produkci ainterpretaci běžných rozhovorů. Snaží se popsat avysvětlit to, co je důležité zhlediska účastníků komunikace (mj. střídání replik mluvčích, opravy, tzv. párové sekvence, jako je otázka – odpověď, pozdrav – pozdrav). 8.5 Textová lingvistika Textová lingvistika se jako samostatná disciplína konstituovala všedesátých letech (srov. též kap. 6). Vpočáteční fázi se soustřeďovala zejména navýzkum toho, jak se syntaktické jednotky (výpovědi) spojují dovyšších celků. Text byl vymezován jako uspořádaný sled navzájem propojených jazykových jednotek (tzv. transfrastické pojetí textové lingvistiky). Dopopředí tak vystupuje problematika textové koheze (zlatinského cohaereō, -ere, cohaesī ,souviset‘) akoherence (ztéhož latinského slovesa). Vpřípadě koheze jde ospojitost složek textu vyjádřenou konkrétními jazykovými prostředky. Příkladem může být vyjádření totožnosti předmětu řeči (referentu) prostřednictvím zájmen, tzv. pronominalizace: Přinesl jsem Zuzaněi dárekj knarozeninám. [onai] Měla zněhoj velkou radost.18 18 Dolní indexy (i, j) poukazují na shodu referentů. 65 Koherence pak je vyjádřením celkové sémantické souvislosti textu, již realizují např. vztahy mezi jeho dílčími tématy. Později převládlo komunikační pojetí, které ktextu přistupuje jako knástroji vzájemného dorozumívání vurčité situaci asoučásti lidského jednání: Texty můžeme charakterizovat jako celistvé (komplexní) azpravidla též soudržné (koherentní) jazykové útvary, jejichž prostřednictvím mluvčí realizuje různé komunikační cíle (Nekula, 1995: 652). 8.6 Lingvistická pragmatika Lingvistická pragmatika, nazývaná též pragmatická lingvistika, případně pragmalingvistika, představuje velmi široký amnohotvárný proud výzkumů, který se zaměřuje narůzné aspekty užívání jazyka avztahů mezi jazykem ajeho uživateli. Zřetelná tu je návaznost namyšlenky logiků afilozofů (srov. Hirschová, 2013). Kzákladním tématům patří problematika tzv. konverzačních maxim, tedy pravidel vzájemné kooperace mezi účastníky komunikace, nebo mluvních aktů (speech acts), tj. způsobů realizace výpovědí zhlediska dosahování určitých cílů vkomunikaci (nabídka, rada, zákaz, slib apod.). 8.7 Neurolingvistika Neurolingvistika se snaží postihnout vztahy mezi jazykem alidskými mozkovými strukturami, tedy to, jak vsouvislosti sjazykem fungují mozková centra. Významný praktický dosah má její snaha popsat, jaké jsou vztahy mezi poškozeními mozku aporuchami řečových schopností (mluvení, psaní, porozumění). Tyto poruchy se nazývají afázie (zřeckého a- ,ne‘ afēmí ,mluvím‘). 8.8 Kognitivní lingvistika Kognitivní lingvistika se rozvíjí odosmdesátých let jako součást komplexu kognitivních věd, které zkoumají procesy probíhající vmysli atyto procesy modelují (dále sem patří kognitivní psychologie nebo teorie umělé inteligence). Základním předmětem zájmu kognitivní lingvistiky 66 je otázka, jak mysl pracuje sjazykem aco jazyk omysli vypovídá. Svým zaměřením je kognitivní lingvistika velmi mnohotvárná (srov. např. Vaňková akol., 2005). Mj. se sleduje, jak jsou jazykové významy alidské myšlení zakotveny vtělesné zkušenosti člověka. Běžně např. používáme metafory, které jsou založeny napřenášení struktury poznání zkonkrétní doabstraktní oblasti: lepší, hodnotnější, příjemnější je nahoře (Má vysoké postavení. Je navrcholu své kariéry; Lakoff – Johnson, 2002: 29). Další varianta kognitivní lingvistiky vychází zpředpokladu, že jazyk, který používáme, podmiňuje náš obraz světa, neboť právě prostřednictvím jazyka svět strukturujeme akategorizujeme, tedy členíme narůzné třídy. Předcházející poznámky mohly jen velmi stručně poukázat naněkteré směry rozvoje lingvistiky vposledních desetiletích. Ikdyž opravdu šlo pouze onáčrt amnohé další aspekty zůstaly stranou, mělo by být zřejmé, že lingvistika je věda, která vúzké součinnosti spříbuznými disciplínami usiluje ostále preciznější anuancovanější poznání jazyka, předpokladů jeho fungování ajeho místa vlidském světě. Literatura AUER, Peter (2014): Jazyková interakce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Pod vedením Jiřího Nekvapila přeložili aadaptovali Petr Kaderka, Marek Nekula, Vít Dovalil, Ivo Vasiljev aMarián Sloboda. HIRSCHOVÁ, Milada (2013): Pragmatika včeštině. 2. vyd. Praha: Karolinum. JAKOBSON, Roman (1995): Lingvistika apoetika. In: Roman Jakobson, Poetická funkce. Jinočany: H & H, s.74–105. LAKOFF, George – JOHNSON, Mark (2002): Metafory, kterými žijeme. Brno: Host. MILROYOVÁ, Lesley – GORDON, Matthew (2012): Sociolingvistika. Metody ainterpretace. Praha: Karolinum. NEKULA, Marek (1995): Text. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Zdeňka Rusínová (ed.), Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 652–699. NEBESKÁ, Iva (1992): Úvod dopsycholingvistiky. Jinočany: H & H. VAŇKOVÁ, Irena akol. (2005): Co nasrdci, to najazyku. Kapitoly zkognitivní lingvistiky. Praha: Karolinum.