Volební volatilita v postkomunistické Evropě

Volební volatilita vpostkomunistické Evropě Lukáš Linek, JaromírMazák, Matouš Pilnáček, Michael Škvrňák Lukáš Linek, JaromírMazák, Matouš Pilnáček, Michael Škvrňák EDICE STUDIE Volební volatilita vpostkomunistické Evropě Lukáš Linek, Jaromír Mazák, Matouš Pilnáček, Michael Škvrňák Recenzovali Mgr. Jakub Charvát, Ph.D. (Metropolitní univerzita Praha aUniverzita J. E. Purkyně vÚstí nad Labem) doc. Mgr. et Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. (Masarykova univerzita) Dílo by vytvořeno za finanční podpory Grantové agentury České republiky, reg. č.projektu 19-06096S (Úroveň azdroje volební volatility vpostkomunistické Evropě). Vydala Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum Praha 2023 Edice SLON – Studie, 148. svazek / řídí Miloš Havelka, Jiří Šafr, Jiří Ryba aAlena Miltová Redakce Jakub Fráňa aAlena Miltová Grafická úprava aobálka studio Designiq Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NoDerivs 4.0 International License (CC BY-ND 4.0). © Univerzita Karlova, 2023 © Lukáš Linek, Jaromír Mazák, Matouš Pilnáček, Michael Škvrňák, 2023 © Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., 2023 ISBN 978-80-246-5656-4 (pdf) https://doi.org/10.14712/9788024656564 Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum www.karolinum.cz [email protected] od roku 2021 součást Nakladatelství Karolinum Obsah Úvod Lukáš Linek 8 Dynamika vývoje nových politických stran vpostkomunistických státech 10 Konceptualizace výzkumu volební volatility ajeho inovace 12 Popis dat akonstrukce datových souborů 14 Stručný průvodce knihou 18 Kapitola 1 Volební volatilita: koncept arůzné podoby Lukáš Linek, Jaromír Mazák 23 1.1 Koncept volební volatility ajejí individuální aagregovaná verze 24 1.2 Časová dimenze volební volatility 27 1.2.1 Volební volatilita napříč různými volbami 28 1.2.2 Volební volatilita vprůběhu volební kampaně 29 1.3 Členění volební volatility na podtypy 30 1.3.1 Vnitrobloková vs. mezibloková volatilita 31 1.3.2 Vnitrosystémová vs. vněsystémová volatilita 32 1.3.3 Změna hlasu vs. mobilizace ademobilizace 34 1.4 Politická strana, volební koalice či kandidující subjekt? 35 1.5 Shrnutí 37 Kapitola 2 Nové strany v postkomunistických státech: konceptualizace, operacionalizace apodpora od roku 1990 Lukáš Linek, Jaromír Mazák 39 2.1 Základní přístupy ke konceptualizaci nových politických stran 41 2.2 Konceptualizace aoperacionalizace nových politických stran 44 2.2.1 Novost na základě organizačních kritérií 45 2.2.2 Novost na základě politické relevance 48 2.3 Vývoj počtu nových stran vpostkomunistických státech 50 2.4 Vývoj volební úspěšnosti nových stran vpostkomunistických státech 56 2.5 Shrnutí 62 Kapitola 3 Volební volatilita vpostkomunistických státech: konceptualizace, operacionalizace avývoj od roku 1990 Lukáš Linek, Jaromír Mazák 64 3.1 Různé přístupy kměření volební volatility 65 3.1.1 Určení kontinuity stran 66 3.1.2 Organizační kontinuita, novost stran avolatilita uvnitř avně stranického systému 68 3.1.3 Zahrnutí stran do výpočtu 69 3.2 Úroveň avývoj volební volatility včase vpostkomunistických státech 72 3.3 Volatilita uvnitř avně systému stran vpostkomunistických státech 80 3.4 Shrnutí 86 Kapitola 4 Teoretická vysvětlení volební volatility avolební úspěšnosti nových stran Lukáš Linek 88 4.1 Nové strany vpolitickém systému: formování avolební úspěch 89 4.2 Vysvětlení formování nových stran 91 4.3 Vysvětlení volebního úspěchu nových stran 93 4.3.1 Volební systém 94 4.3.2 Další charakteristiky politického systému 95 4.3.3 Politické příležitosti akontexty 97 4.4 Poznámka o(strategickém) vstupu etnických stran ajejich úspěchu 101 4.5 Vysvětlení volební volatility 103 4.6 Celkový přehled vysvětlení volební volatility aúspěšnosti nových stran 107 4.7 Shrnutí 109 Kapitola 5 Vliv volební soutěže na volební volatilitu azisky nových stran Lukáš Linek, Jaromír Mazák 111 5.1 Volební systém: formule, velikost obvodu aklauzule 113 5.2 Stranický systém: počet stran, fragmentace apolarizace 118 5.3 Vícerozměrná analýza 123 5.4 Shrnutí 127 Kapitola 6 Kontextuální charakteristiky avolební nestabilita vpostkomunistických státech Lukáš Linek, Jaromír Mazák 129 6.1 Politický systém: přímá volba prezidenta adruhá komora 129 6.2 Státní financování politických stran 132 6.3 Vývoj hospodářství 137 6.4 Korupční prostředí 140 6.5 Etnické menšiny 140 6.6 Vícerozměrná analýza 141 6.7 Shrnutí 144 Kapitola 7 Trestání vládních stran avolební volatilita Lukáš Linek, Jaromír Mazák 146 7.1 Ekonomické hlasování arole kontextu 148 7.1.1 Kontext tvorby veřejných politik avládnutí 151 7.1.2 Volební kontext: existence zřetelné alternativy kvládě 155 7.1.3 Kontext národního hospodářství 156 7.2 Ekonomické hlasování vpostkomunistických zemích 156 7.3 Kdo má být trestán? Klasifikace postkomunistických vlád dle jejich stability, stranického složení astatusu 159 7.4 Změna vpodpoře vládních stran 163 7.5 Vysvětlení zisků aztrát vládních stran 167 7.6 Shrnutí 174 Kapitola 8 Voličská volatilita, podpora nových stran atrestání vlád Lukáš Linek 176 8.1 Voličská volatilita 178 8.2 Voliči nových stran 182 8.3 Trestání vládních stran na individuální úrovni 185 8.4 Shrnutí 188 Kapitola 9 Voličská volatilita vČesku Michael Škvrňák 190 9.1 Volební (agregovaná) volatilita 191 9.2 Volatilita na úrovni jedinců 192 9.2.1 Voličská volatilita: základní přehled 193 9.2.2 Podpora nových stran 195 9.2.3 Podpora vládních aopozičních stran 197 9.3 Stranická identifikace avoličská volatilita 200 9.4 Shrnutí 205 Kapitola 10 Voličská volatilita vČesku vprůběhu volebního cyklu 2013 až 2017 Matouš Pilnáček, Lukáš Linek 206 10.1 Vývoj voličské volatility vprůběhu volebního cyklu 2013 až 2017 207 10.1.1 Voličská volatilita mezi volbami 2013 a2017: souhrnné údaje 208 10.1.2 Voličská volatilita: přechody voličů mezi stranami 209 10.1.3 Stabilita voličů jednotlivých stran vprůběhu volebního cyklu 213 10.2 Volatilita vpodpoře jednotlivých stran vprůběhu volebního cyklu 217 10.2.1 Proměna podpory vládních stran vprůběhu volebního cyklu 218 10.2.2 Vzestup Pirátské strany 220 10.2.3 Přerod krajní pravice 223 10.3 Vliv stranické identifikace na volební volatilitu 225 10.4 Shrnutí 227 Kapitola 11 Závěr Lukáš Linek 229 11.1 Co jsme se dozvěděli ovolební úspěšnosti nových stran? 230 11.2 Co jsme se dozvěděli otrestání vládních stran? 232 11.3 Co jsme se dozvěděli ovolební volatilitě? 233 Summary 237 Přílohy 241 Literatura 292 Oautorech 309 Úvod Lukáš Linek Volatilita znamená nestálost či kolísání. Pojem zakořenil v ekonomii, kde se používá pro míru kolísání hodnoty či výnosové míry v případě investic. V tomto smyslu je volatilita úzce spjata s rizikem, ale i příležitostí. Pokud něco kolísá, nenabízí to stabilitu ani jistotu či možnost spolehlivé predikce, nýbrž to přináší překvapení či šoky. Volební volatilita, tedy voličská přelétavost mezi politickými stranami, se stala důležitým tématem výzkumu voličského chování od 80. let minulého století, kdy v západoevropských zemích začala klesat dlouhodobá vazba voličů ke konkrétním stranám (typicky např. Bartolini a Mair 1990; Crewe a Denver 1985; Pedersen 1979). Do té doby se výzkum volebního chování zaměřoval spíše na stabilitu volby strany, roli stranictví a příslušnosti do sociálních skupin (typicky např. Berelson, Lazarsfeld a McPhee 1954; Campbell et al. 1960). Zatímco v západní Evropě volební volatilita za posledních třicet až čtyřicet let významně narostla (Mainwaring a Zoco 2007; Emanuele, Chiaramonte a Soare 2020), skutečnou explozi voličské nestability spojujeme se zeměmi bývalého komunistického bloku, tedy se zeměmi střední a východní Evropy. Podle standardních ukazatelů volatility je v tomto regionu volatilita dvakrát až třikrát větší než ve starých evropských demokraciích (Epperly 2011; Lane a Ersson 2007; Mainwaring et al. 2017). Volební volatilita je v postkomunistických zemích pravidlem již od samotného přechodu k demokracii, naopak stabilita je spíše výjimečná a nemívá dlouhého trvání. Haughton a Deegan-Krause (2015) dokonce připodobňují míru volatility v regionu k řádění hurikánu. Za asi nejvýznamnější výjimky lze považovat relativně stabilní stranický systém v Maďarsku, Česku či Slovinsku přibližně od poloviny 90. let do konce první dekády 21. století, kdy začala volatilita i v těchto zemích narůstat. Relativní stabilitu lze v posledních asi třech až čtyřech volbách sledovat také v Rumunsku, Estonsku a Polsku. V této knize se zaměřujeme na výzkum volební volatility v 11 postkomunistických státech střední a východní Evropy (podrobněji k výběru zemí a voleb viz Příloha 1). Oproti většině studií kombinujeme analýzu volebních výsledků a z nich odvozených agregovaných hodnot volební volatility 8 s analýzou dotazníkových povolebních studií, které umožňují zkoumat voličskou volatilitu na individuální úrovni. Díky tomu dokážeme poskytnout mnohem detailnější pohled na volatilitu voličského chování a na její důvody. Design našeho výzkumu využívá různé definice a operacionalizace důležitých konceptů, které ovlivňují výpočet volební volatility (podrobněji viz dále). Díky tomu můžeme lépe diferencovat jednotlivé procesy, ke kterým v postkomunistických státech dochází, a tím i lépe vysvětlit námi sledované jevy. Volatilita voličského chování a v důsledku i volatilita stranických systémů bývá v řadě studií diskutována jako součást dlouhodobých procesů, které přispívají k poklesu psychologické vazby voličů ke konkrétní straně. Volební volatilita je tak důsledek sekulárního procesu oslabování stranictví ve volební soutěži a ve společnosti. V první generaci výzkumů volební volatility, které se zaměřovaly výhradně na západoevropské země a několik mimoevropských demokracií, autoři kladli důraz na oslabování konfliktních linií ve společnosti (Bartolini a Mair 1990). Tito autoři navíc upozornili na roli institucionálních faktorů a organizačního zapouzdření společnosti ve stranách a odborech. Podle této literatury mělo oslabování základních společenských institucí, jako jsou odbory, církve a rodina, společně s procesy kognitivní mobilizace a rozšiřování státu veřejných sociálních služeb přispívat tomu, že vazby voličů ke stranám se rozvolňují a na volebním trhu je dostupná čím dál tím větší skupina voličů. Z druhé strany mají existenci slabých vazeb ke stranám vysvětlovat procesy personalizace voleb (Karvonen 2010; Poguntke a Webb 2005). Jedná se o mnohovrstevnatý proces, který zahrnuje na jedné straně úpravu volebních pravidel tak, aby byla zvýšena úloha lídra strany a jednotlivých kandidátů (přímé volby, preferenční hlasování, celostátní obvod), tak i procesy personalizace politické komunikace, kdy v pokrytí politiky mají stále větší význam předsedové stran a jejich image. V neposlední řadě se personalizace voleb projevuje větší rolí lídrů a kandidátů ve voličském rozhodování. V důsledku pak klesá role stranictví ve voličském rozhodování. Voliči bez vazby ke konkrétní straně, ale s pozitivním vztahem k lídrovi strany, jsou mnohem snáze dostupní na volebním trhu, neboť jejich podpora straně je odvislá od osoby lídra a s jeho změnou může snadno dojít ke změně podporované strany. Uvedené procesy oslabování psychologických vazeb ke stranám mají odlišnou dynamiku v postkomunistických státech. Po přechodu k demokracii na přelomu 80. a 90. let se strany v těchto zemích formovaly v podstatně odlišné situaci než strany v Západní Evropě, když se formovaly na přelomu 19. a 20. století v době rozšiřování volebního práva. Postkomunistické strany se ustavovaly v situaci, kdy veřejnost již byla zahrnuta do politického rozhodování a nebylo tak nutné utvářet organizace s masovým členstvím 9 kandidující subjekty charakterizovali z hlediska toho, zda prošly některou z organizačních transformací, mezi něž řadíme: přejmenování strany, volební koalice, sloučení stran, rozpad stran, založení úplně nové strany a organizační kontinuita. Ve všech případech jsme identifikovali původní strany, které vstupovaly do koalice nebo se slučovaly, a následující strany, které vznikly po štěpení stran. Podrobnosti ke kódovacímu schématu pro určení organizační kontinuity jsou obsaženy v Kapitole 3 a Příloze 3. Na základě těchto informací jsme mohli následně identifikovat úplně a částečné nové strany. Dále nám to umožnilo identifikovat nové vzniklé strany, zaniklé strany a kontinuální strany a na základě toho vypočítat hodnoty volební volatility a její jednotlivé složky. Při kódování organizačních transformací jsme vycházeli jak z informací ohledně organizační kontinuity v databázi ParlGov, tak z informací ze schémat organizačních transformací publikovaných ve studii Haughtona a Deegan-Krauseho (2020), v dalších studiích (např. Engler 2016; Chiru, Popescu a Székely 2021) a internetových profilech jednotlivých stran. Z databáze ParlGov jsme zároveň získali informace o stranickém složení jednotlivých vlád, straně, která zastávala pozici premiéra, statusu vlády apod. Tyto informace využíváme pro identifikaci stran, které byly ve vládě a v opozici. To nám umožňuje sledovat volební volatilitu, která se týká pouze segmentu stran, které měly vládní odpovědnost. Databáze ParlGov zároveň slouží jako zdroj informací o termínu voleb a obsahuje identifikátory jednotlivých politických stran, které je možné využít pro spojení různých datových souborů (podrobněji viz dále). Informace o vzniku a úspěšnosti nových stran a o úrovni volební volatility doplňujeme o kontextuální charakteristiky. Informace o jednotlivých charakteristikách volebního systémů a o přímé volbě prezidenta bereme z datového souboru Goldera (Bormann a Golder 2013; 2022). Dále používáme data o hospodářském vývoji a rozšíření korupce z World Bank či data, která měří státní financování politických stran (Lipcean 2022). Podrobnosti k jednotlivým datovým zdrojům poskytujeme v Příloze 4, 5 a 6. Tato data, která jsou agregovaná na úroveň jednotlivých voleb, v druhém sledu propojujeme s dotazníkovými šetřeními, která byla prováděna krátce po volbách a která jsou ve standardizované podobě dostupná pro řadu postkomunistických voleb díky programu CSES (Comparative Study of Electoral Systems). CSES produkuje sloučený datový soubor za všechny povolební studie, které implementovaly základní otázky v podobě modulu CSES, od roku 1996 do současnosti. Informace o podpoře jednotlivých stran, jak je deklarují voliči v dotazníkových šetřeních projektu CSES, je možné propojit s databází ParlGov (díky projektu Party Facts: https://partyfacts.herokuapp.com). 16 Do sloučeného datového souboru CSES tak můžeme implementovat naše klasifikace stran dle novosti a vládního statusu a naše určení organizační kontinuity stran. V kapitolách, které se věnují volební volatilitě v České republice, využíváme dále povolební studie od roku 1992 do roku 2021. Kromě roku 1992 a 1998 tyto povolební studie vždy implementovaly modul CSES. Druhým důležitým datovým zdrojem ohledně volební volatility českých voličů je Český panel domácností (www.promenyceskespolecnosti.cz). Tento výzkum opakovaně dotazoval české domácnosti a jejich jednotlivé členy. Díky tomuto datovému souboru je možné postihnout vývoj volebních preferencí v průběhu volebního cyklu 2013 až 2017 na úrovni jednotlivých voličů. V obou datových souborech, které umožňují analyzovat voličskou volatilitu v Česku, implementujeme rozhodnutí o novosti stran a jejich organizační kontinuitě ve stejně podobě, v jaké jsme je použili pro kódování volební podpory stran, kterou jsme získali z ParlGov databáze. Na závěr této části o datech je potřeba poznamenat, že studie, které využívají agregovaného ukazatele volatility (většina komparativních prací), zpravidla nemohou efektivně zkoumat mechanismy, které volatilitu způsobují. Změna voličského chování se totiž vždy odehrává na úrovni jedince a jeho rozhodnutí o volbě té které strany či rozhodnutí o volební neúčasti. Na agregované úrovni ovšem z definice nemáme k dispozici data o individuálním chování. Při pokusu o kauzální usuzování tak hrozí, že se dopustíme toho, co se nazývá ekologickým klamem (anglicky ecological fallacy), což je zkreslení, kterého se můžeme dopustit, když se z agregovaných dat snažíme dělat závěry o kauzálních mechanismech na individuální úrovni. Pokud bychom například zjistili, že zhoršení ekonomické situace je následováno větší agregovanou volební volatilitou, mohli bychom být v pokušení dělat závěry o tom, že ekonomická tíseň vede jednotlivce k nespokojenosti a změně volby strany. Takový závěr by byl ovšem dosti nejistý. Stejně tak by totiž například bylo možné, že agregovanou volatilitu by změnou svého volebního chování působili především ti, kterým by se navzdory celkové situaci ekonomicky naopak dařilo velmi dobře. Důvodem pro změnu jejich volebního chování by mohlo být například to, že strana, kterou původně volili, by za nově nastalé situace plánovala kroky, které by byly v rozporu s ekonomickými zájmy této skupiny voličů. Důvodem by však mohlo být také cokoliv jiného. To zkrátka z agregovaných dat nelze spolehlivě vyčíst. Je tedy potřeba si připomínat, že pokud pracujeme s daty na agregované úrovni, nemůžeme dělat kauzální závěry týkající se mechanismů na individuální úrovni, nýbrž můžeme maximálně generovat hypotézy o mechanismech na individuální úrovni. K jejich ověření však potřebujeme 17 výzkumy a data z individuální úrovně. Vysvětlení volatility z agregovaných dat by se měla týkat pouze propojení fenoménů na agregované úrovni, resp. toho, jak určité agregované jevy (např. ekonomická situace) nebo politické instituce (např. volební či politický systém) umožňují predikovat jiné agregované jevy (např. volební volatilitu). Stručný průvodce knihou Kniha je koncipována do tří částí. První tři kapitoly představují konceptualizaci základních pojmů, jako je volební volatilita, nová strana či organizační kontinuita strany. Zároveň tyto kapitoly obsahují komparativní analýzy 84 postkomunistických voleb v 11 analyzovaných zemích. V jednotlivých kapitolách se tak věnujeme popisům volební úspěšnosti nových stran a volební volatility. Druhou část knihy tvoří čtyři kapitoly, jejichž cílem je představit základní teoretická vysvětlení volební volatility a podpory nových stran a následně tato vysvětlení prozkoumat na datech za postkomunistické volby. Tyto analýzy jsou doplněny zkoumáním toho, jak jsou v postkomunistických státech trestány vládní strany a nakolik trestání vlád přispívá k celkové volební volatilitě. Třetí část knihy je zaměřená na voliče a jejím cílem je detailně popsat a analyzovat volební volatilitu na individuální úrovni. Proto se zaměřujeme na to, jaká je úroveň volatility na individuální úrovni a nakolik se liší od té na agregované úrovni. Nebo zkoumáme to, odkud pochází podpora částečně a úplně nových stran a kam přesouvají svou podporu voliči vládních stran. Zároveň v této části využíváme skutečnosti, že v Česku proběhlo v letech 2015–2018 reprezentativní panelové šetření, které umožňuje detailnější pohled na změnu voličských preferencí než jen pohled na parlamentní volby s čtyřletým intervalem. Pojďme si nyní stručně představit obsah jednotlivých kapitol. V první kapitole akcentujeme konceptuální a definiční témata výzkumu volební volatility. Nejprve proto definujeme pojem volební volatility a představujeme její členění na různé podskupiny jako vněsystémová a vnitrosystémová volatilita či volatilita volební podpory vládních stran. Zároveň do úvah vnášíme i časové hledisko, kdy o volatilitě můžeme hovořit nejen v po sobě jdoucích volbách, ale i v průběhu volební kampaně či ve vztahu k jiným volbám, anebo dokonce s ohledem na vývoj podpory stran v průběhu volebního cyklu. Diskutujeme také důsledky skutečnosti, že výzkum volební volatility spočívá v analýze voličského chování, tedy hlasování ve volbách. Toto hlasování má podobu hlasování pro kandidátní listiny, které podávají jednotlivé politické strany nebo jejich koalice. Proto je nutné výzkum volební volatility částečně 18 odpoutat od organizační logiky, která dominuje výzkumu nových stran. V neposlední řadě v této kapitole popíšeme rozdíly, které plynou z toho, když volební volatilitu analyzujeme na individuální úrovni voličů či na agregované úrovni za územní jednotky. Ve druhé kapitole diskutujeme téma novosti politických stran. V literatuře se objevují dva základní přístupy k určení toho, zda je strana nová (Litton 2015). První přístup zdůrazňuje organizační hledisko a identifikuje stranu jako novou v době vzniku a první účasti ve volbách (Emanuele a Chiaramonte 2018; Harmel a Robertson 1985). Druhý přístup upozorňuje na změny v jednotlivých charakteristikách stran jako program, vedení strany či organizační struktura (Barnea a Rahat 2011). Jako nová může být označena i organizačně déle působící strana, která nicméně projde podstatnou změnou v programu, identitě a vedení strany. Na závěr kapitoly představujeme vlastní definici nové strany. Rozlišujeme úplně nové strany a částečně nové strany, jež se liší tím, zda vznikly s pomocí politiků etablovaných stran. Rozpad strany či její rozštěpení nebo odštěpení části vždy vede ke vzniku částečně nové strany. Jiné organizační transformace jako volební koalice, sloučení stran či přejmenování nevedou dle naší definice ke vzniku nové strany. Tyto situace totiž nepřispívají ke vzniku nové alternativy pro voliče; jsou spíše transformací či přeskupením již existujících stran. Tuto konceptuální diskuzi doplňujeme o analýzu vývoje úrovně počtu a volební podpory nových stran v 11 postkomunistických státech od roku 1990. V průběhu času dochází k podstatnému poklesu v počtu volebně úspěšných nových stran a k poklesu celkové výše jejich podpory ve volbách. Zatímco v 90. letech získávaly všechny nové strany 21 procent všech hlasů ve volbách, v druhé dekádě 21. století to bylo již jen 16 procent. Pokles je způsoben mnohem menší volební úspěšností částečně nových stran, zatímco zisky úplně nových stran rostou, ale nedokážou vyrovnat pokles v úspěšnosti částečně nových stran. Třetí kapitola detailněji probírá téma volební volatility a má velmi podobnou strukturu té předchozí. Po představení šesti různých přístupů k určování organizační kontinuity stran zredukujeme náš zájem na dvě hlavní metody, které se odlišují pouze tím, jak zacházejí s částečně novými stranami. Při ostatních organizačních transformacích stran (přejmenování, sloučení, koalice) postupují obě metody stejně. Metoda kombinace hlasů (CV – combined votes) sčítá zisk částečně nové strany se ziskem strany, z níž se odštěpila. V důsledku tak tato částečně nová strana nepřispívá k vněsystémové volatilitě a rozdíl v zisku původní strany v kombinaci s částečně novou stranou přispívá k vnitrosystémové volatilitě. Naopak metoda žádné spojení (NC – no connection) považuje částečně novou stranu za novou jednotku, která přispívá 19 k vněsystémové volatilitě, a změnu v podpoře původní strany, od níž se částečně nová strana odštěpila, jako vnitrosystémovou volatilitu. Druhá polovina kapitoly analyzuje vývoj úrovně volatility a jejích jednotlivých složek v 11 postkomunistických státech od roku 1990. Metoda žádné spojení (NC) vede v průměru k o něco vyšším hodnotám volební volatility (31) než metoda kombinace hlasů (26). Volební volatilita v čase mírně klesá, ale záleží na tom, jakou metodu organizační kontinuity použijeme. Následně dekomponujeme volební volatilitu na tu, kterou způsobují přechody voličů mezi etablovanými stranami, a tu, kterou způsobují voliči nových a zaniklých stran. Za důležité zjištění považujeme to, že vnitrosystémová volatilita tvoří větší část celkové volatility. Znamená to, že volatilita, kterou způsobují rozhodnutí politických elit o vstupu do soutěže a výstupu z ní, přispívá k celkové volatilitě méně než přechody voličů mezi etablovanými stranami. Druhý blok knihy se věnuje vysvětlení volební volatility v postkomunistických státech. Čtvrtá kapitola proto prezentuje základní teoretická vysvětlení volební volatility. Vzhledem k tomu, že podstatná část volební volatility je tvořena vznikem nových stran, považujeme za nutné zároveň diskutovat i literaturu o vzniku a volební úspěšnosti nových stran. V této kapitole nejprve odlišujeme zformování nových stran od volební úspěšnosti nových stran, kdy volebně úspěšné strany tvoří podskupinu všech zformovaných. Počet volebně úspěšných stran závisí na hranici, od níž definujeme volební úspěšnost. Vysvětlení obou jevů je provázané, neboť mezi hlavní faktory, které vysvětlují zformování nových stran, patří kalkulace politických podnikatelů a kandidátů ohledně úspěšnosti budoucí strany. V kapitole představujeme základní institucionální faktory, které by měly úspěšnost nových stran podpořit: volební systém, struktura politického systému, státní financování stran či hospodářská situace a rozšíření korupce. Vysvětlení volební volatility jsou velmi podobná a k výše uvedeným faktorům doplňujeme strukturu stranického systému, jeho fragmentaci a polarizaci, a pevnost vazeb voličů ke stranám. Pátá až sedmá kapitola představují hlavní jádro datové analýzy volební volatility a jejích podstatných dvou složek: volební podpory nových stran a změny ve volební podpoře vládních stran. V těchto kapitolách využíváme data za jednotlivé volby v postkomunistických státech, při čemž u každých voleb evidujeme počet úplně a částečně nových stran, volební volatilitu celkovou, i tu způsobenou stranami mimo a vně systému, a změnu v podpoře vládních stran. Tyto informace doplňujeme o kontextuální charakteristiky jako struktura politického systému, volební systém, státní financování stran, vývoj hospodářství a rozšíření korupce. Naše analýzy potvrdily řadu zjištění z předchozích studií. Podstatná většina charakteristik měla očekávání směru vlivu na volební volatilitu a podporu 20 nových stran, statistická významnost těchto vztahů ale povětšinou nedosahovala požadované úrovně. Několik zjištění stojí za pozornost. Volební volatilitu ovlivňuje permisivita volebního systému a fragmentace a polarizace stranického systému. Existence dalších volených institucí, do nichž probíhají celostátní volby, také souvisí s volatilitou. Zatímco ale existence druhé komory volatilitu snižuje, přímo volený prezident ji zvyšuje. Zavedení státního financování politických stran přispívá ke stabilizaci jejich volební podpory, a tedy nižší volební volatilitě a podpoře nových stran. Špatné a horšící se hospodářské podmínky vedou k vyšší volební volatilitě a podpoře nových stran. V poslední ze tří komparativních kapitol zjišťujeme, jak se ve volbách daří vládním stranám a zda ztráty vládních stran nejsou hlavním zdrojem volební volatility v daných zemích. Při analýzách se musíme vypořádat s nestabilitou postkomunistických vlád, neboť pouze ve třetině analyzovaných případů vládla v průběhu volebního cyklu jen jedna vláda, zatímco ve dvou třetinách případů jich byly dvě a více. Znamená to, že musíme stanovit kritérium, podle něhož vyberme vládu, která má být hodnocena. Rozlišujeme poslední a nejdéle fungující vládu. Tyto vlády jsou v 65 procentech případů stejné a ve zbylých 35 procentech se liší jejich stranické složení. Vládní strany ztrácejí v rozmezí 12 procent (poslední vláda) až 14 procent (nejdelší vláda). Při analýze zisků a ztrát vládních stran navazujeme na literaturu o ekonomickém hlasování. Proto se zaměřujeme na vývoj hospodářství a na to, jak zřetelnost při určení odpovědnosti vlády za výkon hospodářství ovlivňuje hodnocení vlád. Třetí část knihy využívá k analýzám volební volatility data z individuální úrovně jednotlivých voličů, která jsou získávána dotazníkovými šetřeními. Systematicky implementujeme klasifikace nových stran a určení organizační kontinuity stran tak, jak jsme je představili v Kapitole 2 a 3. Každá z těchto kapitol v určitém směru rozšiřuje zjištění předchozích kapitol, nicméně dominantním zjištěním těchto kapitol je vysoká voličská volatilita, která překonává úrovně z celkových analýz agregovaných dat za postkomunistické státy. Na základě dotazníkových šetření vyplynulo, že voličská volatilita dosahuje 45 procent, tedy o 15 procentních bodů víc, než jsme identifikovali pomocí agregovaných dat. Panelová studie odhaluje téměř 70 procent volatilních voličů v průběhu volební cyklu. Kapitola 8 je založena na datech z 23 dotazníkových šetření z těch postkomunistických zemí, které implementovaly modul CSES. Pomocí těchto dat odhadujeme voličské přechody, u nichž se specificky zaměřujeme na to, odkud pocházejí voliči nových stran, jak stabilní jsou voliči jednotlivých stran, kam se přesouvají voliči vládních stran a jaké změny přináší selektivní 21 mobilizace a demobilizace. Celkově pak sledujeme i úroveň individuální volatility a porovnáváme tyto hodnoty s úrovní volatility na agregované úrovni. V Kapitole 9 zkoumáme voličskou volatilitu ve všech českých volbách od roku 1992 až do roku 2021. Voličská volatilita v žádných volbách od roku 1992 neklesla pod jednu čtvrtinu voličů, kteří se účastnili po sobě jdoucích voleb. Spíše se ale pohybovala nad 40 procenty. Navazující analýzy odhalily, že úplně novým stranám se daří ve větší míře mobilizovat původní nevoliče než částečně novým stranám a etablovaným stranám. Částečně nové strany totiž často využívají toho, že navazují na stranu, z níž se oddělily, a daří se jim přetáhnout přibližně třetinu svých budoucích voličů. Jedno z důležitých zjištění se týká rozlišení situací, kdy vládní strany ztrácejí hodně (třeba až k 20 procentním bodům původní podpory) a málo (do 5 procentních bodů). Zásadním rozdílem je volební úspěch nové strany, který je navíc způsoben větším příklonem původních voličů vlády k těmto novým stranám než příklonem voličů opozičních stran (viz roky 2010 a 2013). Uvedená zjištění ještě prohlubujeme v Kapitole 10, v níž zkoumáme voličskou volatilitu v průběhu období 2013 až 2017. Využíváme panelové šetření, které se v letech 2015, 2016 a 2017 dotazovalo na voličskou preferenci. K tomu připojujeme informace o tom, jakou stranu respondent uvedl, že pro ni v roce 2013 a 2017 hlasoval. Získáváme tak pět časových okamžiků, díky čemuž můžeme popsat vysokou volatilitu v průběhu volebního cyklu. Jednotlivé podkapitoly tak ukazují například nízkou loajalitu původních voličů stran, která téměř nikdy nepřesáhne polovinu původních voličů. Další části pak analyzují vzestup Pirátské strany či přerod krajní pravice z ÚPD na SPD. Celkově kapitola ukazuje na podstatně vyšší volatilitu, než jakou ukazují standardní povolební dotazníkové studie a než si člověk představí na základě agregovaných změn podpory stran či na základě měření volatility v po sobě jdoucích volbách. Skutečnost, že Pirátskou stranu, která v říjnových volbách v roce 2017 získala 11 procent, chtělo v průběhu třetí vlny panelového dotazníkového šetření, které se konalo v průběhu léta a na začátku podzimu, volit pouze třetina jejích budoucích voličů, vypovídá o voličské volatilitě mnohé. V závěrečné kapitole shrnujeme zjištění všech kapitol a diskutujeme je v kontextu soudobé literatury o volebním chování v postkomunistických zemích. 22 Kapitola 1 Volební volatilita: koncept arůzné podoby Lukáš Linek, Jaromír Mazák Volební volatilitu považujeme primárně za individuální fenomén, za jev, který se odehrává na individuální úrovni jednotlivých voličů. V tomto smyslu lze nejjednodušeji definovat volební volatilitu jako „změny ve stranické preferenci jednotlivých voličů“ (the changes in party preference within the electorate) (Crewe a Denver 1985, 8). Někdy taky v tomto kontextu hovoříme o přechodech voličů mezi volenými stranami. Tyto změny voličských preferencí jednotlivých voličů je díky zveřejnění volebních výsledků možné pozorovat v agregované podobě za územní jednotky, většinou státy či volební obvody. V podstatě tak dochází k porovnávání volebních zisků stran ve dvou po sobě jdoucích volbách. Nejběžněji používanou agregovanou mírou volební volatility je tzv. Pedersenův index, který na základě volebních výsledků udává minimální míru individuální volatility, ke které nutně muselo dojít, aby bylo dosaženo volatility, již pozorujeme na agregované úrovni (Pedersen 1979; viz ale Przeworski 1975). Rozlišení individuální a agregované volební volatility představuje jedno ze základních členění používaných v odborné literatuře. Toto členění navíc dobře respektuje procesy, jakými jsou generována data pro naše analýzy: na jedné straně volební výsledky za územní celky a na druhé straně individuální voličské jednání, které je zjišťováno pomocí rozhovorů a dotazníkových šetření. V této kapitole chceme představit řadu dalších způsobů uvažování o volební volatilitě, členění volební volatility na její jednotlivé složky a to, jak tato členění přispívají k lepšímu vysvětlení celkové volební volatility. V prvé řadě upozorníme na odlišnou časovou perspektivu, kterou lze použít. Není totiž nutné o změně voličských preferencí uvažovat pouze v kontextu parlamentních voleb, které se v evropských demokraciích většinou konají v rozmezí čtyř let. Volatilita v průběhu volební kampaně či v průběhu celého parlamentního cyklu poskytuje neméně důležité informace pro pochopení a vysvětlení obecné volební volatility. Díky tomuto přístupu je možné odhalit další úroveň nestability ve voličském chování. Za druhé provádíme dekompozici volatility ze dvou základních hledisek. Odlišujeme volatilitu, která je způsobená ustavením nových politických stran, a tedy strategickými kalkulacemi 23 politických elit a kandidátů. Také odlišujeme volatilitu, která vzniká odklonem voličů od vládních stran. V představovaných přístupech k volební volatilitě také upozorníme na základní logiku, které se snažíme v této studii držet. Akcentujeme totiž pohled voliče, od čehož se odvíjí i přístup k politické relevanci kandidujících stran a přístup ke kandidujícím stranám, koalicím a jejich dalším organizačním transformacím. V úvodu této kapitoly se proto nejprve zaměříme na samotný koncept volební volatility. V prvé řadě rozlišíme jeho podobu na individuální a agregované úrovni. Následně do konceptu volební volatility vložíme časové hledisko. Představíme tak uvažování o volební volatilitě napříč jednotlivými volbami a v průběhu volební kampaně. V druhé části této kapitoly představujeme členění volební volatility na podskupiny podle třech základních kritérií: novost strany, účast ve vládě a účast ve volbách. V této kapitole proto ve zjednodušené formě shrnujeme, jak o těchto kritériích uvažujeme a jak ovlivňují naše zkoumání volební volatility. Diskutujeme při tom současné teoretické inovace, které se objevily jako reakce na trend narůstající volební volatility v posledních dekádách. 1.1 Koncept volební volatility ajejí individuální aagregovaná verze Volební volatilitu obvykle chápeme jako změnu ve volebním chování, která je způsobena tím, že voliči v po sobě jdoucích volbách hlasují pro jiné strany. Jestliže tedy volič takto mění svou stranickou preferenci a hlasuje pro jinou stranu, jeho jednání označujeme jako nestabilní či volatilní, a přispívá tak k volební volatilitě. Jestliže naopak volič hlasuje pro stejnou stranu, považujeme jeho jednání za stabilní, a přispívá tak k volební stabilitě. Procesy volební volatility na individuální úrovni se pak projevují ve změnách podpory jednotlivých stran a změnách ve stranickém systému. Tyto různé manifestace volební volatility se promítají i do dat, s nimiž můžeme volební volatilitu zkoumat. Zatímco na individuální úrovni musíme využívat rozhovory s voliči, na agregované úrovni využíváme volební výsledky. To se odráží ve dvou základních mírách volební volatility. Rozdíl mezi mírou volatility z individuální úrovně a tou z agregované úrovně lze objasnit pomocí rozlišení mezi hrubou a čistou mírou; obdobně, jako se to činí s jinými veličinami. V hrubé podobě zachycujeme každou změnu voličského chování (v tomto smyslu jde tedy o volatilitu na individuální úrovni), zatímco u čisté míry volatility nás zajímá pouze výsledná změna agregovaných voličských preferencí. Základním vyjádřením hrubé volební 24 volatility je procento voličů, kteří mezi dvěma volbami změnili svoji volbu. Oproti tomu základním vyjádřením čisté volatility je kvantifikace změny volebních výsledků ve dvou po sobě jdoucích volbách. Pro ilustraci rozdílu mezi hrubou a čistou mírou volatility si představme, že existují jen dvě stany, A a B, a celkem dvacet voličů. Obě strany mají v prvních volbách po deseti voličích. Ve druhých volbách všichni původní voliči strany A přejdou ke straně B a navíc pět původních voličů strany B přejde naopak ke straně A. Z hlediska hrubé/celkové míry volatility tedy můžeme říct, že 75 % voličů změnilo své volební chování. Ovšem čistá volatilita patrná z celkových výsledků (strana A má ve druhých volbách pět voličů, strana B pak 15 voličů) je výrazně menší. V komparativní politologii ji zpravidla vyjadřuje tzv. Pedersenův index, který je počítán jako suma absolutních hodnot všech zisků, resp. ztrát z procentuálního volebního výsledku jednotlivých subjektů, kterou následně vydělíme dvěma (Pedersen 1979). Bez tohoto vydělení bychom vlastně každý zisk, resp. ztrátu započítali dvakrát. Díky tomuto vydělení zajistíme, že výsledná hodnota se pohybuje na škále od 0 do 100. Formálně tento základní vzorec pro výpočet čisté volební volatility vypadá následovně:1 NEV = ∑ | Vi (t – 1) – Vit | /2, kde NEV je zkratka anglického označení net electoral volatility, Vi(t–1) je procentuální volební výsledek i-té strany v čase t minus 1 a konečně Vit je procentuální výsledek i-té strany v čase t. Alternativně by šlo vzorec vyjádřit jako: NEV = ∑ | ∆ Vi | /2 V našem ilustrativním případě bychom sečetli absolutní hodnoty z rozdílů 50 – 25 (volební zisky pro stranu A v procentech) a 50 – 75 (pro stranu B), čímž bychom získali hodnotu 50, kterou bychom dále podle vzorce vydělili dvěma. Čistá volatilita by tedy byla 25 %, výrazně nižší než celková volatilita. Pedersenův index čisté volatility bývá v literatuře interpretován jako minimální procento voličů, kteří museli změnit volenou stranu, aby mohlo dojít ke skutečným volebním výsledkům (ve srovnání s minulými volbami). Díky 1 Vobecnější úpravě by ve jmenovateli zlomku mohl být součet sumy všech volebních výsledků včase t– 1 asumy všech volebních výsledků včase t. Protože zpravidla zahrnujeme do výpočtu volební výsledek všech kandidujících subjektů (smožným sloučením těch nejmenších do zbytkové kategorie), každá ztěchto sum je rovna hodnotě 1, která představuje 100 % hlasů vsystému. Tedy 1 + 1 = 2, což je ona dvojka ve jmenovateli zlomku. 25 Na místo rozlišení stran do jednotlivých bloků, jejichž stranické složení je stabilní v čase, se pro účely zkoumání volební volatility v postkomunistických státech jeví jako užitečné rozlišit bloky stran na základě toho, zda jsou strany členy vládní koalice či nikoli. Vládní strany totiž bývají v postkomunistických státech pravidelně a intenzivně trestány za své vládnutí (viz např. Roberts 2008; Jastramskis, Kuokštis a Baltrukevičius 2021). Touto optikou pak míra trestání vládních stran představuje meziblokovou volatilitu mezi vládními a opozičními stranami. Zde se pak nabízí možnost využít rozsáhlou literaturu o ekonomickém hlasování, která predikuje větší trestání v době ekonomické kontrakce, k postižení této složky volební volatility. V našich analýzách proto využíváme rozlišení na vládní a opoziční blok stran a pomocí něj analyzujeme hlavní směry volební volatility. 1.3.2 Vnitrosystémová vs. vněsystémová volatilita Zatímco Bartoliniho a Maira vedl k rozlišení blokové a meziblokové volatility zájem o postižení nestability voličského chování v rámci relativně stabilních stranických systémů, tak výzkumníci, kteří zkoumali volatilitu v postkomunistických státech, pracovali nejen s nestabilním voličským chováním, ale i s nestabilními stranickými systémy, pro něž byl typický opakovaný úspěch nových stran a zánik stran původně úspěšných (Birch 2003; Sikk 2005). Takováto proměna ve struktuře subjektů soutěžících ve volbách znamená, že rozlišování na ideologicky definované bloky ztrácí smysl. Naopak větší význam nabývá časové hledisko a rozlišení stran na stabilní a nové (a zaniklé). Autoři, kteří zkoumali postkomunistické státy, proto kritizovali standardní Pedersenův index z toho důvodu, že směšuje změny ve volebních preferencích voličů se změnami, které způsobí politické elity v podobě odštěpování nových stran od existujících, ustavování nových stran a slučování starých stran (např. Birch 2003, 121). Klasická podoba indexu aplikovaná na situaci v postkomunistických zemích tak měří dva odlišné zdroje volatility a v důsledku je směšuje. Proto byly v poslední dekádě představeny různé způsoby, jak analyticky integrovat formování nových stran s výzkumem volební volatility. Rozlišení volatility způsobené změnou preferencí voličů od volatility způsobené změnou volební nabídky má různé podoby. Birch (2003) například představila koncept stranického nahrazení, který představuje podíl hlasů získaných novými stranami; zároveň výpočet volatility upravila tak, aby zahrnoval pouze ty strany, které se účastnily obou voleb. Mnohem jednodušší řešení ale představuje rozlišení vnitrosystémové a vněsystémové volatility (Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017; Powell a Tucker 2014). Tento přístup dekomponuje celkovou úroveň Pedersenova indexu volatility na dvě 32 složky, kdy první měří volatilitu způsobenou přesunem podpory mezi stranami, které soutěžily ve dvou po sobě jdoucích volbách, a druhý měří volatilitu, která je způsobena vstupem nových stran a zánikem starých stran. Nové strany totiž mají z definice nulovou podporu v prvních volbách, zatímco zaniklé strany mají nulovou podporu v druhých volbách. Dekompozice volatility na dvě složky (vněsystémovou a vnitrosystémovou volatilitu) však představuje konceptuální výzvu ohledně toho, jak a kde stanovit hranici, od níž jsou strany nové. Výzkum volební volatility je v tomto případě silně ovlivněn literaturou o nových politických stranách (podrobně ji diskutujeme v Kapitole 2). Ta rozlišuje úplně nové strany a částečně nové strany, které se liší v tom, zda v nich figurují ve vysokých pozicích bývalí vrcholní politici (Hug 2001; Sikk 2005). Jen obtížně je možné toto rozlišení zahrnout do výpočtu vněsystémové a vnitrosystémové složky volatility. Je ale možné provést dva odlišné výpočty a díky četnosti přístupů můžeme zkoumat robustnost závěrů o volatilitě pro různé operacionalizace novosti. Rozhodnutí ohledně toho, kdy je strana považována za novou, je důležité nejen pro rozlišení vněsystémové a vnitrosystémové volatility, ale i pro souběžně činěná rozhodnutí ohledně organizační kontinuity a návaznosti stran na již existující. Jestliže je strana považována za novou, nemůže být součástí výpočtu vnitrosystémové volatility. Naopak jestliže je strana považována za starou, u níž můžeme identifikovat kontinuální či navazující subjekty v po sobě jdoucích volbách, musí být součástí výpočtu vnitrosystémové složky volební volatility. To je totiž vyjádřením přesunů v podpoře starších stran. Určení, zda je politická strana nová, či ne, by bylo jednodušší, kdyby strany pouze vznikaly a zanikaly. Realita stranické politiky je ale plná organizačních změn, během kterých se strany štěpí, slučují a přejmenovávají, takže odlišit novost od kontinuity není vždy úplně snadné (pro odlišné přístupy viz např. Bartolini a Mair 1990; Birch 2003; Powell a Tucker 2014; Sikk 2005; Hug 2001; v češtině Šedo 2011; odlišné přístupy systematicky zpracovali Haughton a Krause 2020). Z literatury je zřejmé, že autoři se neshodnou na jednom řešení. V kontextu výše uvedeného není překvapivé, že různí autoři činí různá rozhodnutí ohledně novosti a kontinuity a dospívají tak z hlediska posouzení míry volební volatility i jejího rozkladu na vnitro a vněsystémovou složku k různým výsledkům. Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton (2017) tak dokonce přicházejí s lehce ironickým termínem „volatilita volatility“ v článku, ve kterém demonstrují, jak odlišná rozhodnutí ohledně konceptualizace novosti a kontinuity mohou generovat poměrně volatilní závěry, především v kontextu některých voleb. Rozlišení na vnitrosystémovou a vněsystémovou volatilitu je teoreticky důležité, protože na rozdíl od Pedersenova indexu celkové volatility 33 umožňuje reflektovat, že volatilita může být způsobena jak přesuny voličů mezi stávajícími subjekty, tak změnou volební nabídky, na kterou voliči reagují. Vysvětlení těchto dvou komponentů volatility samozřejmě může být odlišné a samotná dekompozice volatility může mít důležitou výpovědní hodnotu z hlediska toho, co se v dané zemi děje. Proto v naší studii rozlišujeme dvě skupiny nových stran: úplně nové a částečně nové. Zatímco první skupina stran nenavazuje na dříve existující strany a nefigurují v nich žádní vrcholní politici, druhá skupina stran je založena vrcholnými politiky existujících stran, nebo alespoň tito politici působí ve vedení nově ustavených stran. V následujících kapitolách tak využíváme toho, že lze o novosti politických stran uvažovat jemněji než v dichotomii nová vs. stará strana, a ukazujeme, jaké to má důsledky na vývojové změny ve vznikání a volební úspěšnosti obou skupin nových stran a na vývoj a vysvětlení volební volatility. 1.3.3 Změna hlasu vs. mobilizace ademobilizace Další konceptuální rozlišení je potřeba udělat mezi změnou volby konkrétní strany a přechodem mezi skupinou voličů a nevoličů, ať už v jednom nebo druhém směru. Studie agregované volatility často pracují s výsledky voleb bez uvážení nevoličů, čímž de facto ignorují fenomén mobilizace a demobilizace, který je ovšem také důležitou součástí volební volatility s vlastními implikacemi pro stav dané demokracie (viz Powell a Tucker 2014; Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017). Přitom lze předpokládat, že vysvětlení změny stranické preference může být odlišné od vysvětlení toho, proč k volbám přicházejí lidé, kteří v minulosti nevolili, nebo proč naopak zůstávají doma dřívější voliči. Na rozdíl od většiny přístupů proto řadíme v této publikaci mezi volební volatilitu i ty situace, kdy člověk v jedněch volbách hlasuje a v následujících ne, a naopak.3 Změna volebního chování mezi účastí a neúčastí na první pohled vypadá jako změna v tom, zda člověk do volební místnosti přijde, či nikoli. Ve skutečnosti se ale jedná o změnu mezi hlasováním pro konkrétní stranu a neúčastí, a to v obou možných pořadích. V situaci konkrétního voliče tak dochází buď k tzv. demobilizaci, nebo mobilizaci. V prvním případě dochází k tomu, že volič se poté, co v minulých volbách hlasoval pro konkrétní stranu, rozhodne aktuálních voleb neúčastnit. V druhém případě 3 Důvody toho, proč volební neúčast není zahrnována do zkoumání volatility, jsou dva. Zaprvé byl koncept volební volatility používán pro západoevropské země, vnichž byla vysoká astabilní volební účast. Zadruhé dominantní způsob zkoumání volební volatility, který využívá data zagregované úrovně za státní celky, může díky tomu, že neúčast nezahrnuje dovýpočtu, pracovat sintuitivně přístupnými výsledky voleb vpodoběprocentních zisků. 34 se původní nevolič rozhodne aktuálních voleb zúčastnit a hlasovat pro konkrétní stranu. V žádném případě nelze předpokládat, že mobilizační a demobilizační procesy se týkají voličů všech stran ve stejné míře. Naopak, literatura upozorňuje například na selektivní mobilizaci u voličů nových stran a selektivní demobilizaci v případě voličů vládních stran (Haughton a Krause 2020; Linek a Gyárfášová 2020). Právě z důvodů heterogenity působení těchto procesů považujeme za důležité do zkoumání voličské volatility zahrnout i volební neúčast. 1.4 Politická strana, volební koalice či kandidující subjekt? Veškerá dosavadní diskuze volební volatility v této kapitole považovala za hlavní organizační jednotku, pomocí níž určujeme volební změnu, politickou stranu. Volební volatilitu jsme totiž definovali jako změnu strany, pro kterou člověk hlasuje v po sobě jdoucích volbách. Bez ohledu na to, zda diskutujeme volební volatilitu na individuální úrovni, anebo agregovanou na územní jednotky, vždy je volební změna definována v podobě změny v podpoře strany. V části 1.3.3. jsme také diskutovali, že volební volatilita může nabývat i podoby mobilizace, tedy změny z volební neúčasti na hlasování pro některou ze stran, a demobilizace, tedy změny z volby strany na volební neúčast. I v tomto případě jsme hovořili pouze s odkazem na politické strany. Celý výzkum volební volatility a volební změny totiž stojí na předpokladu, že ve volbách kandidují politické strany, resp. že ve volbách kandidují stejné politické strany. Politickou stranu chápeme jako organizaci, která nominuje kandidáty do voleb v daném politickém systému a díky tomu je schopna obsadit veřejné úřady svými kandidáty (viz např. Hug 2001, 12; Sartori 1976, 64). Politická strana je tak hlavní kategorií analýzy voleb, volebních výsledků i voličského chování. Ve volbách nicméně mohou kandidovat nejen jednotlivé politické strany, ale i jejich koalice. Volby jsou totiž organizovány kolem kandidujících jednotek, které tak nemusí nutně být politickou stranou. Lidé ve volbách hlasují pro kandidátní listiny, které mohou být podány jak stranou, tak jejich koalicí (případně hlasují pro kandidáty, které podporují strany nebo jejich koalice). Na stejném principu jsou počítány a zveřejňovány volební výsledky. V případě, že ve volbách kandiduje koalice stran, velká většina volebních systémů nerozlišuje hlasy pro jednotlivé strany uvnitř koalice. Hlasuje se totiž pro koalici, nikoli pro jednotlivé strany. Na světě sice existují případy jako dvoumandátový otevřený systém v Chile a systém otevřené kandidátní listiny v Brazílii, v nichž dochází ke zveřejnění výsledků i pro jednotlivé strany 35 koalice, resp. kandidáty jednotlivých stran. V případě 11 zemí, na něž se ve své studii zaměřujeme, ale k takové situaci nedochází a volební výsledky jsou organizovány podle kandidujících subjektů bez ohledu na to, zda se jednalo o strany či jejich koalice. Jestliže se výzkum zaměřuje na analýzu a vysvětlení volebních výsledků a voličského chování, je tomu nutné přizpůsobit i konceptualizaci a operacionalizaci politických stran. Organizace voleb kolem kandidujících subjektů má podstatné důsledky pro to, jak v naší studii uvažujeme o volební volatilitě. Existence volebních koalic totiž podstatným způsobem ovlivňuje to, jak určovat organizační kontinuitu politických stran. Jestliže volební výsledky neumožňují odlišit podporu jednotlivých stran koalice, je nutné pro analýzy použít pouze společný výsledek. V případě porovnávání volební podpory dané koalice s její podporou v předchozích volbách je nutné porovnávat současný výsledek s předchozí podporou všech členských stran koalice. To samé se týká situace, kdy se volební koalice rozpadne a jednotlivé strany pak kandidují samostatně. Takovéto případy volební spolupráce není možné chápat jako jev, který označujeme jako volební volatilita. Představme si uvedený důsledek volebního systému, konkrétně způsobu hlasování a započítávání hlasů, které neumožňují odlišení podpory jednotlivých stran volební koalice, v jednání voličů. Náš hypotetický volič je oddaným stoupencem strany A. Jelikož strana A v jedněch volbách kandidovala samostatně a ve druhých volbách ve volební koalici, byl tento volič nucen ve druhých volbách hlasovat pro koalici, v níž figurovala strana A. Z jeho pohledu se jedná o situaci, kdy v žádném případě není možné uvažovat o volatilitě. Svou podporu straně byl nucen – na základě rozhodnutí politických elit o spolupráci – vyjádřit skrze koalici. Pro zkoumání individuálního voličského chování je to důležitá poznámka, neboť tak vlastně respektujeme to, jak a pro co voliči ve volbách hlasují. V literatuře se v tomto kontextu hovoří o tzv. elektonech (v angličtině electon), tj. volebních jednotkách, které je užitečné odlišit od politických stran jako organizací (Sikk a Köker 2019). Přísně vzato proto nehovoříme o volební volatilitě ve vztahu k politickým stranám, ale v řadě případů jsme nuceni pracovat s tzv. volebními jednotkami. Základním organizačním principem pro naše uvažování o volební volatilitě je tak volební jednotka, která ve většině případů nabývá podoby politické strany. V postkomunistických státech jsou volební koalice frekventovaným jevem. Podle Ibenskase (2016) kandidovalo v postkomunistických zemích v letech 1990 až 2012 v průměru 1,8 volebních koalic na jedny volby. Přestože počet koalic v postkomunistických zemích v čase klesá, jedná se stále o mnohem četnější jev než 36 v západních demokraciích, kde ve volbách kandiduje v průměru pouze 0,7 volebních koalic (tamtéž). Ačkoli se může zdát, že uvedená poznámka o volebních jednotkách a volebních koalicích je připomenutím něčeho, co se může zdát velmi zjevné a logické, ne vždy odborná literatura tuto skutečnost reflektuje. Některé studie volební volatility totiž k volebním koalicím přistupují odlišně. Například Mainwaring ve svých studiích využívá kritérium, podle než je v případě koalice stran za původní a následnickou stranu ke koalici považována ta strana, která získala/získá více hlasů. Ostatní strany jsou považovány za zaniklé nebo za nově vzniklé (Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017). Poznámka o volebních koalicích navíc získává na důležitosti s tím, když si uvědomíme, že výše popsaný případ volební koalice, kdy jednou strany kandidují samostatně a podruhé společně, představuje relativně netypický případ pro zkoumané země. Mnohem častější je například koalice nových stran, koalice etablované strany se stranou novou, případně koalice dvou stran, které se odštěpily od dvou etablovaných stran, či případ strany, která v každých volbách kandiduje s jinou stranou. Tyto případy se navíc mohou lišit i tím, zda volební koalice používá nové jméno či využívá názvy etablovaných stran. Z uvedených poznámek je zřejmé, že zacházení s kandidujícími stranami a volebními koalicemi významným způsobem promlouvá do toho, jak upravíme koncept nové strany, který se propisuje do rozlišení vněsystémové a vnitrosystémové volatility. 1.5 Shrnutí Cílem této kapitoly bylo poskytnout základní definice a konceptualizace jevů a fenoménů spojených s volební volatilitou. Základní distinkcí je rozlišení voličské (individuální, hrubé) a agregované (čisté) volební volatility. Voličská volatilita je měřena na individuální úrovni a představuje informaci o tom, kolik procent voličů změnilo mezi dvěma volbami své volební chování. Agregovaná volební volatilita je měřena na úrovni výsledků voleb a reflektuje jejich změnu. Pro oba tyto způsoby zkoumání volební volatility je shodné to, že se musí vypořádat s otázkou kontinuity stran. Ty totiž různě vznikají a zanikají, trvale či dočasně se spojují nebo naopak rozpadají. Speciální výzvou je jasné určení hranice, od kdy považujeme stranu za novou. To je totiž nutnou podmínkou toho, abychom mohli říct, kolik hlasů se daří získat novým stranám, které se v téměř každých volbách v zemích postkomunistické Evropy objevují a usilují o zvolení často skrze vymezování se vůči stávajícím politickým aktérům. 37 V tomto kontextu jsme představili důležitou inovaci zkoumání nových stran, díky níž budeme odlišovat dva typy novosti politických stran. Určení toho, zda je strana nová, má důležité důsledky pro analýzu toho, nakolik je volební volatilita způsobena tím, že voliči v po sobě jdoucích volbách hlasují pro jiné strany, a nakolik je způsobena podporou nových stran. Při zkoumání postkomunistických států začali vědci rozlišovat tzv. vněsystémovou a vnitrosystémovou volatilitu. Vněsystémová volatilita je v naprosté většině studií definována jako zisk nových stran a ztráta stran zaniklých. Druhá důležitá inovace se také týká členění celkové volební volatility. Tradiční dekompozice volební volatility spočívá v jejím rozkladu na vnitroblokovou (mezi ideově podobnými stranami, typicky uvnitř levicových stran a uvnitř nelevicových stran) a meziblokovou (mezi stranami z odlišných bloků). V postkomunistických zemích je ale celá politická scéna natolik volatilní, že mluvit o blocích je obtížné. Obdobně těžké je strany ideově zařadit do smysluplných bloků. Proto jsme se rozhodli využít členění na strany vládní a opoziční. Účast ve vládě totiž představuje důležitý aspekt, který se podílí na tom, jak se stranám daří v následných volbách. Pro tyto procesy navíc existuje etablovaná literatura v podoboru ekonomického hlasování, kterou lze využít pro vytváření teoretického modelu a kterou se lze inspirovat pro empirickou analýzu volební volatility. Čím více totiž vládní strany ztrácí podpory, tím více logicky roste volební volatilita. 38 Kapitola 2 Nové strany vpostkomunistických státech: konceptualizace, operacionalizace apodpora od roku 1990 Lukáš Linek, Jaromír Mazák V postkomunistických státech vznikají nové strany relativně často a pouze o něco méně často bývají i volebně úspěšné (viz např. Haughton a Krause 2020; Tavits 2008a). Skoro by se dalo říct, že jsou v regionu všudypřítomné. V této kapitole se proto zaměříme na popis úrovně volební podpory nových stran a její vývoj v čase. Při analýze nových stran v postkomunistických státech považujeme za užitečné rozlišit, jakým způsobem nové strany vznikly. Proto se v této kapitole budeme intenzivně věnovat konceptualizaci nových stran. Oproti dřívějším výzkumům využijeme dvě podstatné inovace výzkumu volební úspěšnosti nových stran. Zaprvé využijeme detailnější členění nových stran, které klasifikujeme na úplně nové strany a částečně nové strany. Obě kategorie představují nově zformované strany, které se poprvé účastní voleb. Zatímco první typ stran vzniká na zelené louce bez pomoci významných politiků etablovaných stran (úplně nové strany), druhý typ vzniká s pomocí politiků etablovaných stran (částečně nové strany). Mezi částečně nové strany tak patří různé formy štěpení stran, které mohou nabývat podoby od ustavení nové strany na základě odchodu významných politiků a části organizační struktury strany až po ustavení nové strany po vyloučení významného aktivního poslance či ministra z etablované strany. Druhá inovace spočívá v tom, že využijeme dvě úrovně politické relevance, které spoludefinují volební úspěšnost politických stran. Základním kritériem volební úspěšnosti je zisk parlamentního zastoupení. Proto první způsob, jakým určujeme volební úspěšnost nových stran, představuje překonání volební klauzule jako nutné podmínky pro vstup do parlamentu. Výše volební klauzule se v analyzovaných postkomunistických státech často měnila a pozorovaným trendem bylo postupné zvyšování této klauzule k pěti procentům (Birch 2003). V současnosti platí tato hranice v 9 z 11 analyzovaných zemí a pouze v Bulharsku a Slovinsku je na úrovni čtyř procent. Kromě této relativně vysoké úrovně volební úspěšnosti definujeme úspěšnost i na nižší úrovni, a to na hranici jednoho procenta. Tato hranice už činí stranu alespoň částečně relevantní v politické soutěži, při jednáních o kooperaci s dalšími 39 stranami a v neposlední řadě se v některých zemích tato hranice blíží té, od níž mají politické strany nárok na určitou úroveň státních příspěvků. Hranice jednoho procenta se používá například v Maďarsku, Slovinsku, Estonsku či Bulharsku; v ostatních státech je mírně vyšší (viz např. Casal Bértoa a Spirova 2019; Lipcean 2022). Tyto dvě inovace nám pomohou při rozplétání důvodů nejednoznačných zjištění ohledně úrovně podpory nových stran a vlivu některých faktorů na jejich volební úspěšnost. Zdrojem této nejednoznačnosti jsou totiž podle nás rozdíly v tom, jak je operacionalizována nová strana a jak je operacionalizován její volební úspěch. V prvé řadě existují rozdíly v tom, zda mezi nové strany autoři řadí jen úplně nové strany a strany vzniklé štěpením (Tavits 2008a; Engler 2016), nebo mezi ně řadí i ty strany, které vznikly sloučením již existujících (viz např. van Biezen a Rashkova 2014; Chiru, Popescu a Székely 2021). Druhý rozdíl se týká samotného volebního úspěchu. Někteří autoři preferují souhrnný počet stran, kterým se poprvé podařilo získat mandát v národním parlamentu (van Biezen a Rashkova 2014), jiní preferují pouze dichotomickou proměnnou, která indikuje, zda v konkrétních volbách alespoň jedna nová strana získala poprvé mandát (Chiru, Popescu a Székely 2021). Další autorky preferují zase jiný přístup, který je založen na procentním údaji o podpoře nových stran ve volbách. Zatímco Tavits (2008a) sčítá volební podporu všech nových stran, které získaly alespoň 0,3 procenta hlasů, tak Engler (2016) zahrnuje do výpočtu pouze ty nové strany, které získaly alespoň 2 procenta hlasů.4 Výše popsaná variabilita v operacionalizaci nových stran a jejich úspěšnosti podle nás vede k odlišným zjištěním. Systematicky se proto budeme věnovat odlišnostem, které jsou způsobeny politickou relevancí stran (nad 1 procento a nad volební klauzulí) a okolnostmi vzniku stran (úplně nové, částečně nové a všechny nové strany, přičemž všechny nové strany jsou součtem úplně a částečně nových). Kombinací těchto dvou kritérií tak vlastně vzniká šest perspektiv pro analýzu úspěchu nových stran. Tento vícenásobný pohled použitý ve většině grafů i v interpretacích v této kapitole si klade za cíl co nejširší srovnatelnost s různými přístupy, které se objevují v literatuře, ale také detailnější vhled do toho, jak v postkomunistických zemích funguje dynamika novosti stran. V této kapitole nejprve představíme hlavní soudobé přístupy ke konceptualizaci nových politických stran. Následně představíme způsob, jak budeme uvažovat o nových stranách, a představíme detailní operacionalizaci 4 Hug (2001) dokonce jako případ nepoužívá jednotlivé volby, jako dosud diskutované studie, ale případem je každá nová strana ve volbách aúspěšnost definuje jejímprocentním ziskem. 40 nových stran, kterou budeme v naší studii používat a která využívá rozlišení na úplně a částečně nové strany. Ve třetí části tuto operacionalizaci využijeme pro analýzu vývoje volební úspěšnosti nových stran. Nejdříve popíšeme vývoj počtu úplně a částečně nových stran od počátku 90. let minulého století do roku 2020. Následně ukážeme, jaký měly tyto strany volební zisk, jak se v čase měnil a zda v tom sehrály roli úplně nebo částečně nové strany. Při popisech zároveň ukážeme, jaké důsledky mají konkrétní definiční rozhodnutí pro úroveň podpory nových stran a interpretaci voleb a volebních výsledků. 2.1 Základní přístupy ke konceptualizaci nových politických stran S určitou dávkou zjednodušení lze přistoupit na tvrzení, že v literatuře o politických stranách se objevují dva hlavní přístupy k definování novosti stran (Litton 2015; viz též Barnea a Rahat 2011; Haughton a Krause 2020). Základní odlišnost se týká různého pojetí změny a v důsledku této změny i různého pojetí toho, co konstituuje novost. První přístup bývá označován jako organizační přístup či jako přístup, který se zaměřuje na tzv. strukturní afiliace stran. Novost strany je v tomto pojetí chápána jako stav bytí, který odkazuje k určitému okamžiku ustavení strany a umožňuje tak například určit věk strany. Strana je nová na počátku, ale pak už jen stárne (Emanuele a Chiaramonte 2018; Harmel a Robertson 1985). Druhý přístup se zaměřuje spíše na charakteristiky či atributy strany. Novost je tedy nějaká kvalita, která odkazuje k určité charakteristice strany a její inovaci v dané oblasti, například programová novost či obměna vedení strany (Barnea a Rahat 2011). Tyto charakteristiky jsou určující pro identitu strany. Tento přístup klade spíše důraz na postupnou transformaci strany, čímž se celkový věk strany a jeho počítání od doby ustavení stává vlastně irelevantním. Řada autorů oba přístupy v různé míře kombinuje. V některých konceptualizacích bývá informace o způsobu a době vzniku strany doplněna o charakteristiky jako například přítomnost bývalých politiků (Sikk 2005; Marinova 2015). V jiných konceptualizacích je organizační přístup rozšířen o požadavek na vytváření nové stranické organizace (Bartolini a Mair 1990; Bolleyer 2013; Emanuele a Chiaramonte 2018). Pro tyto autory je strana novou, jestliže nenavazuje na předchozí organizace a musí stavět organizaci od začátku. Novou tak není strana, která vznikne sloučením jiných stran či odchodem podstatné části dřívější strany. Ještě komplexnější propojení obou přístupů představují Haughton a Deegan-Krause (2020), kteří hodnotí 41 2.2.2 Novost na základě politické relevance V pozadí zájmu většiny výzkumu nových stran zůstává otázka velikosti strany a její politická relevance ve stranickém systému. Politická relevance strany se většinou odvozuje z volební podpory. Je zřejmá odlišnost situace v případech, kdy nově ustavená strana získá 0,4 procenta, 2,9 procenta nebo třeba 7,2 procenta. První případ sice představuje účast ve volbách, ale výše zisku znamená, že strana postrádá relevanci ve volební soutěži. Druhý případ již znamená určitou míru politické relevance a v některých zemích dokonce vede k zisku mandátů a opravňuje ke státním příspěvkům na podporu činnosti strany. Třetí případ je ve většině zemí s poměrným volebním systémem příkladem parlamentního průniku, což stranu činí politicky vysoce relevantní (viz Pedersenovy [1982] hranice úspěchu nových stran). Z pohledu výzkumu stranických organizací a jejich podpory může mít větší relevanci studium organizačního vývoje menších stran třeba nad 1 procento hlasů, zatímco zkoumání stran z pohledu voličů si postačí spíše s několika málo politicky relevantními stranami. Strana musí nabýt určité relevance v politické soutěži a musí být na veřejnosti vidět, aby ji vůbec byli voliči ochotni zařadit do souboru zvažovaných alternativ (Oscarsson a Rosema 2019). Výše volební podpory a tedy politická relevance strany není statickou veličinou, ale proměňuje se v čase. Strana může nejprve několikrát získat pouze nepatrnou podporu kolem 1 procenta, aby pak dosáhla 10 procent a získala parlamentní zastoupení. Na novost takovéto strany lze nahlížet ze dvou perspektiv: (1.) strana byla nová v prvních volbách; (2.) strana byla nová až v době volebního úspěchu. První přístup je logickým důsledkem organizačního přístupu k definování nových politických stran. Naopak druhý přístup v sobě obsahuje Schedlerův argument, že malá velikost a marginalita slouží jako funkční ekvivalent novosti (Schedler 1996, 299). Dokud je strana malá, lze ji považovat zároveň za novou. Mimo jiné proto, že neměla žádné parlamentní zastoupení a tedy politickou odpovědnost. Taková strana může stále argumentovat novostí a pozicí mimo systém, přestože existuje více než třeba 10 let. Tyto dvě perspektivy zároveň odpovídají hranicím životního cyklu stran, konkrétně hranici autorizace a hranici reprezentace (Pedersen 1982, 6–9). Oba přístupy mají svou logiku a ospravedlnění, vedou nicméně k odlišným popisům a interpretacím. V českém případě můžeme odlišnost demonstrovat na příkladech Strany zelených nebo Pirátské strany. Strana zelených v roce 1998 získala 1,1 procenta, v roce 2002 získala 2,4 a v roce 2006 dokonce 6,3 procenta. Z hlediska parlamentního zastoupení na Stranu zelených nahlížíme jako na novou až od roku 2006, kdy se stala relevantním 48 politickým aktérem a dostala se i do povědomí větší části voličů. Totéž lze ukázat na Pirátské straně: 0,8 procenta v roce 2010, 2,7 procent v roce 2013 a 10,8 procenta v roce 2017. V době jejího parlamentního průniku se v žádném případě nejednalo o organizačně novou stranu.12 Je tedy vhodné chápat 10,8 procenta pro Pirátskou stranu v roce 2017 jako podporu nové strany? Nebo jako podporu déle fungující strany? Vždyť z hlediska formálního vzniku se jedná o stranu stejně starou jako TOP 09, která už tou dobou byla sedm let reprezentována v Poslanecké sněmovně. Specifickou situaci představují parlamentní strany, které v jedněch volbách neuspějí, ale v dalších se jim uspět podaří. Tyto strany lze asi nejlépe označit jako staronové strany. V literatuře se objevují dva přístupy k tomuto fenoménu podle délky doby, jakou byla strana mimo parlament. Jestliže strana vstoupí do parlamentu po jednom období mimo, většinový konsenzus v literatuře je, že se nejedná o novou stranu. Ale v případě, že strana vstoupí do parlamentu po dvou a více volebních obdobích mimo parlament, tato strana již bývá považována za novou (Sikk 2005, 399). Ovšem Chiru a jeho kolegové vyžadují, aby strana byla mimo parlament tři volební cykly k tomu, aby ji označili jako novou (Chiru, Popescu a Székely 2021). My se přidržíme méně striktního pravidla a stranu, která se stane parlamentní po dvou a více volebních obdobích mimo parlament, už považujeme za novou (tzv. pravidlo staronové strany). Proto KDU-ČSL v roce 2013 nepovažujeme za novou stranu, neboť byla mimo Sněmovnu jen jedno volební období. Naopak Stranu zelených v roce 2006 za novou považujeme, protože byla mimo Sněmovnu dvě a více volebních období, konkrétně tři období. Uvedené pravidlo staronové strany je nutné definovat nejen ve vztahu k parlamentnímu zastoupení, ale i ke zde využívané hranici 1 procenta. Strana totiž může jednou tuto hranici překonat, v následujících volbách nikoli, ale v dalších volbách už tuto hranici může opět překonat. V případě této hranice nicméně musíme kritérium staronovosti trochu upravit. Jako hlavní zdroj dat o volebních výsledcích používáme databázi ParlGov, která eviduje volební výsledky pouze pro strany se ziskem 1 procento a výše. V případě, že strana získá pod 1 procento, není v databázi pro dané volby evidována. V důsledku toho budeme všechny případy, kdy strana v jedněch volbách získá pod 1 procento a v následujících se přes 1 procento dostane, klasifikovat jako případ nové strany. To považujeme za rozumné i z pohledu voliče, kdy nabytá 12 Časové hledisko do vývoje podpory nových stran vkládají např. Emanuele aSikk (2021), kteří analyzují vývoj podpory nových stran včase ana tomto základě definují různé typy nových stran jako setrvale malé, postupně rostoucí, stabilně větší (parlamentní zastoupení) či strany jednoho volebního úspěchu. Příklady, na které upozorňujeme, pojmenovávají jako postupně rostoucí strany. 49 relevance na hranici jednoho procenta není pravděpodobně pro voliče tak zásadní jako relevance daná průnikem do hlavní komory parlamentu. Vedle případu staronových stran ztěžují jednoduchou implementaci kritéria politické relevance i některé organizační transformace politických stran, konkrétně volební koalice a sloučení stran. Jak přistupovat k volebním koalicím a sloučeným stranám, když jsou složeny z jedné politicky relevantní a druhé politicky nerelevantní strany? Zde uplatňujeme pravidlo, že stačí, když alespoň jedna ze spolupracujících stran byla na základě předchozích voleb politicky relevantní. Konkrétně v případě politické relevance na úrovni parlamentního zastoupení vede toto pravidlo k tomu, že za úplně nové strany považujeme takové volební koalice a sloučení stran, které byly v předchozích volbách neparlamentní a v aktuálních volbách překročily hranici pro parlamentní zastoupení. Byla-li alespoň jedna ze stran koalice či sloučení parlamentní, o novou stranu se nejedná. Obdobně implementuje toto pravidlo i na úrovni 1 procenta. 2.3 Vývoj počtu nových stran vpostkomunistických státech Poté, co jsme detailně představili konceptualizaci nových stran, můžeme přistoupit k analýze jejich počtu a volební úspěšnosti. V této knize používaná konceptualizace nové strany má smysl pouze v situaci, kdy existují etablované strany. Ty chápeme komplementárně k novým stranám: jestliže nová strana je definována tím, že se poprvé účastní voleb do národního parlamentu (s určitým nezanedbatelným volebním výsledkem podle nastaveného prahu relevance), tak etablovaná strana je taková, která kandidovala v předchozích parlamentních volbách. Proto nové strany evidujeme od konání druhých demokratických voleb v zemi a strany, které byly zvoleny do prvního parlamentu a které byly v té době z definice nové, nezahrnujeme do analýzy (podrobněji k časovému určení analyzovaných voleb, viz Příloha 1, celkově pracujeme pro 11 zemí s 95 volbami, existenci a podporu nových stran je tedy možné analyzovat v 84 volbách). Tyto strany, které se účastnily prvních demokratických voleb a které byly v době druhých voleb již etablované, někteří autoři označují jako strany první generace nebo taky první kohorta stran (angl. initial cohort, viz Haughton a Krause 2020). Časové pokrytí je v důsledku používané operacionalizace nových stran necelých 30 let, neboť nové strany neevidujeme k prvním, zakladatelským volbám (viz časová klasifikace voleb diskutovaná v Úvodu). Kolik tedy vzniká v postkomunistických státech nových stran? V 84 volbách, které v naší analýze pokrýváme, vzniklo celkem 241 nových politických 50 stran, které získaly nad 1 procento hlasů. Pouze v 11 volbách z 84 (13 procent) nevznikla žádná takováto nová strana, zatímco v 16 volbách (19 procent) jich vzniklo 5 a více. V průměru to činí 2,87 nových stran na jedny volby (viz Graf 2.1). Mnohem častěji vznikaly a ve volbách získaly alespoň 1 procento úplně nové strany, kterých v daném období bylo 154, což činí 51 2.87 1.83 1.04 1.42 0.98 0.44 Částečně nové strany, 1 % Částečně nové strany, klauzule Úplně nové strany, 1 % Úplně nové strany, klauzule Všechny nové strany, 1 % Všechny nové strany, klauzule 036912 036912 0 20 40 0 20 40 0 20 40 Počet nových stran Graf2.1 Průměrný počet nových stran dle stupně novosti aúrovně politické relevance Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, určení nových stran avýpočty autoři. Vertikální přerušovaná čára představuje aritmetický průměr. téměř dvě třetiny všech nových stran. V průměru tak vznikalo 1,83 úplně nové strany na jedny volby. Částečně nových stran bylo v daném období 87, což činí více než jednu třetinu a v průměru 1,04 strany na jedny volby. Pro srovnání se hodí uvést, že v Česku vzniklo na jedny volby v průměru 3,13 nových stran (tedy více než činí postkomunistický průměr 2,87) a 2 úplně nové strany (opět mírně více než postkomunistický průměr). Pouze v Litvě a Bulharsku vznikalo více nových stran se ziskem nad 1 procento.13 Tavits (2006) a Hug (2001) evidují pro západoevropské země v průměru 1,4 nové strany na jedny volby od roku 1960 do konce 20. století, při čemž svůj výpočet neomezují hranicí politické relevance 1 procenta, ale zahrnují do výpočtu všechny kandidující subjekty. V postkomunistických státech tedy získává nad 1 procento hlasů asi dvakrát tolik stran. Nejbližší našemu přístupu je studie autorů Emanuele a Chiaramonte (2018), kteří při analýze celkem 324 voleb v 19 zemích Západní Evropy od druhé světové války používají podobnou definici nových stran jako my (bez volebních koalic a sloučených stran a s hranicí politické relevance ve výši 1 procenta). Ve více než polovině analyzovaných voleb žádná nová strana nezískala alespoň 1 procento. V naší skupině postkomunistických voleb nezískala alespoň 1 procento žádná nová strana pouze ve 13 procentech voleb. Naše data tedy podporují zjištění o větší dynamice stranických systémů v postkomunistických zemích a o častém formování nových stran. Jestliže hranici politické relevance zvýšíme na hranici volební klauzule, počty nových stran se náležitě redukují. Celkem v daném období vzniklo 119 nových stran, které se dostaly do parlamentu. Ve 25 volbách z 84 (30 procent) nevznikla žádná nová parlamentní strana, zatímco v 16 volbách (19 procent) jich vzniklo 3 a více. V průměru to činí 1,42 nové parlamentní strany na jedny volby. Podobně jako v případě počtu stran se ziskem nad 1 procento, i v případě parlamentních stran dosahují úplně nové strany dvě třetiny všech nových stran (82 úplně a 37 částečně nových stran). Z hlediska volební úspěšnosti se zdá, že obě skupiny nových stran byly podobně úspěšné. Zatímco z 87 částečně nových stran se ziskem nad 1 procento se 37 podařilo překonat volební hranici (43 procent), tak v případě úplně nových stran to bylo 81 z celkem 150 (53 procent). Uvedené počty nových parlamentních stran v analyzovaných postkomunistických státech jsou podstatně vyšší než v Západní Evropě. Emanuele a Chiaramonte (2018) pro Západní Evropu 13 Unových stran vždy nastává situace, že se ziskem nad 1procento jich je více než těch se ziskem nad volební klauzulí, neboť strany se ziskem nad volební klauzulí představují pouze výsek všech nových stran se ziskem nad 1procento. Jedinou výjimku představují situace, kdy strana vprvních volbách získá nad 1procento, ale nedosáhne na parlamentní zastoupení, ateprve vnásledujících volbách klauzuli překoná. Tato strana tím pádem není chápana jako nová strana při kritériu politické relevance 1procenta, ale je nová při kritériu parlamentního zastoupení. 52 53 Částečně nové strany, 1 % Částečně nové strany, klauzule Úplně nové strany, 1 % Úplně nové strany, klauzule Všechny nové strany, 1 % Všechny nové strany, klauzule 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 0 3 6 9 0 3 6 9 0 3 6 9 0 3 6 9 0 3 6 9 0 3 6 9 Graf2.2 Vývoj počtu nových stran včase dle stupně novosti aúrovně politické relevance Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, určení nových stran avýpočty autoři. Jednotlivá pozorování vyjadřují počet nových stran vjedněch volbách. České volby vyneseny červeným trojúhelníkem. Trendová křivka vytvořena algoritmem LOESS. uvádějí, že pouze v 10 procentech voleb se podařilo nové straně získat více než 5 procent hlasů ve volbách (oproti 70 procentům voleb v postkomunistických státech). Takto vykreslený souhrnný obrázek by ale mohl zastřít dynamiku vzniku nových stran v čase. Přítomnost úplně a částečně nových stran se ve stranických systémech postkomunistických států v čase proměňovala. V důsledku toho se měnil i počet volebně úspěšných nových stran. Vývoj počtu nových stran zobrazuje Graf 2.2, který prezentuje počty úplně a částečně nových stran zvlášť a dohromady, a Tabulka 2.1, která prezentuje souhrnné údaje za jednotlivá desetiletí. Na počátku 90. let 20. století byl celkový počet nových stran nejvyšší: průměrná hodnota pro první dekádu v období 1991 až 2000 činila 3,92 strany se ziskem nad 1 procento a 1,58 strany s parlamentním zastoupením. V první dekádě 21. století pokračoval pokles počtu nových stran, který započal už v 90. letech. V této dekádě byly průměrné počty nových stran 2,21 se ziskem nad 1 procento a 1,14 s parlamentním zastoupením. Nejnižší počty nových stran se objevovaly na konci první dekády 21. století a od druhé dekády pozvolně rostou. V tomto období byl průměrný počet nových stran 2,66 se ziskem nad 1 procento a 1,53 s parlamentním zastoupením. Celkově tedy vzniká v druhé dekádě 21. století méně nových stran oproti první dekádě demokratického vývoje, ale více než v první dekádě 21. století. Vývoj počtu úplně nových stran sleduje podobnou křivku jako celkový počet nových stran, zatímco počet částečně nových stran v čase nejprve rychleji a potom pozvolněji – zato kontinuálně – klesá. Zatímco v první a třetí dekádě demokratického vývoje vznikaly v postkomunistických státech v průměru dvě úplně nové strany na jedny volby se ziskem alespoň 1 procento, tak ve druhé dekádě vývoje to bylo pouze 1,32. Naopak počet částečně nových stran klesal z 1,79 na 0,89 a na 0,59 ve třetí dekádě demokratického vývoje. Podobný vývoj lze zaznamenat i u průměrného počtu úplně a částečně nových stran s parlamentním zastoupením (viz Tabulka 2.1). K výši počtu částečně nových stran je nutné poznamenat, že tento typ stran byl typický pro první období krystalizace a stabilizace stranického systému. Dokonce lze říci, že byl nejčastějším případem ve volbách, které následovaly hned po tzv. zakladatelských. Konkrétně se jedná o několik málo případů rozpadu hnutí, která v některých zemích zastřešovala přechod k demokracii jako například Občanské fórum v Česku, Veřejnost proti násilí na Slovensku či Fronta národní spásy v Rumunsku. Jestliže odstraníme z analýzy počtu nových stran nejen první, ale i druhé demokratické volby v zemi, průměrný počet nových stran se ziskem nad 1 procento na jedny volby se v první dekádě demokratického vývoje sníží z hodnoty 3,92 na 2,79, což je podobná hodnota jako ve třetí dekádě demokratického vývoje. Průměrný 54 počet nových stran s parlamentním zastoupením klesne z 1,58 na 1,36. Celkově tak po odstranění tohoto specifického období z analýzy dojde ke snížení rozdílu mezi jednotlivými fázemi postkomunistického vývoje. Vývoj počtu nových stran v postkomunistických státech na jedné straně potvrzuje argumentaci Coxe, podle nějž nové strany vznikají především tehdy, jestliže si politické strany nejsou jisté tím, zda ve volbách uspějí. Tato situace se typicky projevuje v počátcích demokratické transformace, kdy politické strany nemají skoro žádnou volební historii (Cox 1997, 153–158). Tavits (2008a) v tomto duchu používá informaci o délce demokracie v zemi k operacionalizaci této nejistoty ohledně volebních výsledků. Ta by se totiž měla v čase snižovat s tím, jak země procházejí fázemi politické transformace a krystalizace stranického spektra, a tudíž by v čase mělo vznikat méně nových stran. Na druhou stranu ale můžeme od konce první dekády 21. století Tabulka 2.1 Vývoj počtu nových stran ajejich volební úspěšnosti včase dle typu novosti aúrovně politické relevance PRŮMĚRNÝ POČET NOVÝCH STRAN V JEDNĚCH VOLBÁCH Strany nad 1 % 1991–2000 2001–2010 2011–2020 celkem úplně nové strany 2,13 1,32 2,06 1,83 částečně nové strany 1,79 0,89 0,59 1,04 nové strany celkem 3,92 2,21 2,66 2,87 Parlamentní zastoupení 1991–2000 2001–2010 2011–2020 celkem úplně nové strany 0,83 0,79 1,25 0,98 částečně nové strany 0,75 0,36 0,28 0,44 nové strany celkem 1,58 1,14 1,53 1,42 PRŮMĚRNÉ CELKOVÉ VOLEBNÍ ZISKY NOVÝCH STRAN V JEDNĚCH VOLBÁCH Strany nad 1 % 1991–2000 2001–2010 2011–2020 celkem úplně nové strany 6,99 10,79 12,44 10,33 částečně nové strany 10,12 5,94 3,07 6,04 nové strany celkem 17,11 16,73 15,51 16,37 Parlamentní zastoupení 1991–2000 2001–2010 2011–2020 celkem úplně nové strany 6,91 11,09 12,99 10,62 částečně nové strany 7,45 3,87 1,98 4,17 nové strany celkem 14,36 14,96 14,97 14,79 Zdroj: Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, určení novosti stran autoři 55 vidět nárůst počtu nových stran, který se argumentu o nejistotě volebních výsledků vzpírá. 2.4 Vývoj volební úspěšnosti nových stran vpostkomunistických státech V této podkapitole přistoupíme k analýze vývoje volební úspěšnosti nových stran v 11 postkomunistických státech střední a východní Evropy. Na rozdíl od předchozí podkapitoly nás nebudou zajímat počty nových stran, ale to, kolik procent hlasů získaly ve volbách. Volební úspěšnost je mnohem důležitější charakteristika z hlediska vývoje stranického systému a politiky v zemi obecně. Jak tedy bylo volebně úspěšných oněch 241 nových stran, které získaly nad 1 procento hlasů? A měnila se jejich úspěšnost v čase? V průměru v každých postkomunistických volbách získaly nové strany v součtu 16,4 procenta hlasů; v případě stran s parlamentním zastoupením to bylo 14,6 procenta (Graf 2.3). To se blíží hodnotě 19 procent, kterou pro necelé první dvě dekády udává Tavits (2008a). Naopak v zemích Západní Evropy je volební úspěšnost nových stran podstatně nižší. Emanuele a Chiaramonte (2018) pro 324 voleb v 19 zemích Západní Evropy uvádějí průměrný volební zisk nových stran necelá dvě procenta. Ačkoli tento celkový pohled potvrzuje podstatnou stabilitu západoevropských stranických systémů, volební podpora nových strana v čase roste: zatímco v období 50. a 60. let 20. století získávaly nové strany v průměru méně než 1 procento, tak ve druhé dekádě 21. století již v průměru získaly nad 5 procent. I tak se jedná o třetinové hodnoty oproti zemím postkomunistické Evropy. Důležitá je i dynamika ve volební úspěšnosti nových stran. Celkově totiž zisky nových stran v postkomunistických státech mírně klesají. Stejně jako v případě analýzy počtu nových stran v předchozí podkapitole lze ale zaregistrovat změnu v trendu na konci první dekády 21. století (vývoj úspěšnosti nových stran v čase prezentuje Graf 2.4). Na druhou stranu, kdybychom provedli stejnou úpravu datového souboru jako v případě analýzy počtu nových stran a odstranili z analýzy i druhé volby v zemi, vývoj volební úspěšnosti nových stran by byl najednou obrácený a v čase by mírně rostl. Důvodem je skutečnost, že v období první poloviny 90. let byla volebně úspěšná celá řada částečně nových stran, které vznikly odštěpením či rozpadem protikomunistických hnutí. Úspěšnost částečně nových stran v čase nejprve rychle a postupně pomaleji, ale vytrvale klesá (viz Graf 2.4). Zatímco částečně nové strany získaly v průměru 10 procent hlasů ve volbách v 90. letech minulého století a ještě 56 na přelomu století získávaly částečně nové strany přibližně 7 procent hlasů, jejich podpora klesla k 3 procentům ve třetí dekádě demokratického vývoje. Neméně důležité je i to, že tento pokles je větší pro strany s parlamentním zastoupením (ze 7 na 2 procenta). V průměru tak získá parlamentní zastoupení 1 částečně nová strana na tři volby a tato strana zpravidla patří k těm 57 Graf2.3 Volební podpora nových stran dle stupně novosti aúrovně politické relevance Histogram je definován takovým způsobem, že první sloupec obsahuje jen volby snulovým ziskem. Vertikální přerušovaná čára představuje průměrný volební zisk nových stran. 16.4 % 10.3 % 6 % 14.8 % 10.6 % 4.2 % Částečně nové strany, 1 % Částečně nové strany, klauzule Úplně nové strany, 1 % Úplně nové strany, klauzule Všechny nové strany, 1 % Všechny nové strany, klauzule 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 50 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 50 % 0 10 20 30 40 0 10 20 30 40 0 10 20 30 40 Volební zisky nových stran Kapitola 3 Volební volatilita vpostkomunistických státech: konceptualizace, operacionalizace avývoj od roku 1990 Lukáš Linek, Jaromír Mazák V této kapitole analyzujeme úroveň volební volatility v postkomunistických státech v průběhu období od roku 1990 do roku 2020. Spojujeme v ní argumenty ohledně nových stran, které jsme představili v Kapitole 2, se soudobými přístupy ke zkoumání volební volatility. V odborné literatuře lze identifikovat množství různých přístupů k výpočtu volební volatility, které se odlišují v řadě parametrů, z nichž nejdůležitější jsou: (1.) rozhodnutí o organizační kontinuitě stran; a (2.) rozhodnutí o úrovni volební podpory, od níž jsou jednotlivé strany zařazeny do výpočtu; zbytek malých stran pak tvoří reziduální agregovanou kategorii „ostatní strany“ (pro odlišné přístupy viz např. Bartolini a Mair 1990; Birch 2003; Powell a Tucker 2013; Sikk 2005; Hug 2001; v češtině Šedo 2011; systematicky odlišné přístupy zpracovali Emanuele a Chiaramonte 2018; detailní přehledy lze nalézt také v Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017). Nejdůležitější rozhodntí při výpočtu volební volatility se týká určení organizační kontinuity stran (Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017, 145). Úroveň volební volatility proto vypočítáváme na základě dvou přístupů k určení organizační kontinuity stran, které se odlišují v tom, jak nakládají s částečně novými stranami. První je metoda kombinovaných hlasů, která agreguje zisky částečně nové strany se ziskem strany, od níž se tato stran oddělila. Druhou je metoda žádné spojení, která naopak zisky částečně nových stran považuje za zisk nové strany. Pro úplnost dodejme, že obě metody se shodují v tom, jak z hlediska organizační kontinuity zacházejí s volebními koalicemi, sloučením stran a jejich přejmenováním. Základním předpokladem metody kombinace hlasů je voličská kontinuita. Jestliže se od strany A oddělí strana B, kterou vede bývalý významný politik strany A, nemůžeme automaticky předpokládat, že volič, který nejprve hlasuje pro stranu A a následně pro stranu B, je volatilní. Tento volič může pouze následovat frakci strany A, s níž sympatizoval a která stála v pozadí ustavení strany B, nebo jen ideový proud ve straně A, který reprezentoval politik, jenž se podílel na založení strany B. Tento volič může sám o sobě uvažovat tak, že volenou stranu vůbec nezměnil, přestože se jedná 64 o organizačně dvě odlišné strany. Dokonce si může myslet, že se od původního, správného směru odklonila spíše původní strana A než nově ustavená strana B. Jestliže jsou navíc hodnoty volatility podle tohoto výpočtu vysoké, znamená to volatilní jednání nad rámec organizačních změn ve stranách. Naopak předpokladem metody žádné spojení je, že organizační změna produkuje volatilitu. Jestliže volič nejprve hlasoval pro stranu A a následně hlasuje pro odštěpenou stranu B, jedná se o tak intenzivní rozchod s minulou volbou, že se jedná o volatilní jednání. Vždyť kontinuální jednání je právě a pouze to, které spočívá v opakovaném hlasování pro stranu A, přestože se od ní oddělila strana B. Jestliže jsou hodnoty tohoto způsobu výpočtu volatility nízké, znamená to, že přestože může docházet k organizačním změnám, volatilita je nízká (viz podobně Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017, 153). V první části této kapitoly nejprve představíme hlavní přístupy k měření volební volatility, při čemž se zaměříme na to, jak určit organizační kontinuitu stran, jak se vypořádat se stanovením hranice politické relevance a jak pracovat s kategorií ostatních stran. Dotkneme se také členění volební volatility na vnitrosystémovou a vněsystémovou a ukážeme, jak tyto odlišné složky volatility identifikujeme. Poté popíšeme vývoj volební volatility v postkomunistických zemích, při čemž se zaměříme na rozdíly, které způsobují různé konceptualizace a operacionalizace tohoto jevu. Využíváme při tom dva způsoby určování politické relevance stran: 1 procento a volební klauzule (viz podkapitola 2.2.2). 3.1 Různé přístupy kměření volební volatility Volatilita je měřena jako změna v podpoře stran v po sobě jdoucích volbách. Výpočet je relativně bezproblémový, když jsou strany stabilní a když jsou dostupné informace o volební spolupráci stran, zvláště menších. Naopak když jsou strany nestabilní a je málo informací o organizačních transformacích stran, vznikají problémy a nesrovnalosti ve výpočtech volatility. V kontextu postkomunistických států upozornili Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton (2017, 143–145) na dramatické rozdíly v úrovni volební volatility v závislosti na tom, jaká kritéria organizační kontinuity jednotliví výzkumníci používali. Jejich detailní analýzy odhalily, že důvodem většiny rozdílů je především: (1.) určení kontinuity stran; a (2.) určení hranice velikosti stran pro zahrnutí do výpočtu, resp. vytvoření reziduální kategorie ostatní. Postupně se těmto aspektům budeme věnovat. V této podkapitole se tedy blíže podíváme na to, jaká konkrétní rozhodnutí je třeba při výzkumu volební 65 volatility udělat. Zatímco v Kapitole 1 jsme se snažili popsat problematiku volební volatility spíše v konceptuální rovině a představit díky tomu různé způsoby, jak o ní uvažovat, tak na následujících řádcích se zastavíme u konkrétních pragmatických rozhodnutí, která je při výpočtu potřeba udělat. Zároveň v této sekci zdůvodníme naše vlastní rozhodnutí, kterých se pak držíme v analýzách. 3.1.1 Určení kontinuity stran Podle nedávné studie, která zkoumala rozdíly v úrovni volatility, již udávaly různé starší studie, je hlavním zdrojem těchto rozdílů to, jak autoři rozhodnou o kontinuitě strany (Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017). Kontinuita strany určuje, jaké strany (a jejich koalice a další organizační transformace) porovnáváme v po sobě jdoucích volbách. V odborné literatuře jsme zaregistrovali 6 různých přístupů, jak ke kontinuitě přistoupit (vybrané přístupy jsou detailněji představeny v Příloze 3): (1.) žádné spojení mezi stranami (no connection; strict linkage). Mezi stranami neexistuje z hlediska výpočtu volatility žádné spojení v případě rozštěpení a sloučení (použito např. v Birch 2003; Powell a Tucker 2014). (2.) nejvíce podobná strana (most similar party). V případě rozštěpení je za nástupnickou stranu považována ta nejvíce podobná; v případě sloučení je předchůdcem sloučené strany ta nejvíce podobná. (3.) největší strana (largest party). Za předchůdce či nástupce strany je považována strana s největším počtem hlasů (typicky např. Mainwaring a Zoco 2007; Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017). (4.) kombinace hlasů (combined votes; inclusive aggregation). Za nástupnické strany jsou považovány všechny strany, které vznikly z původní; v případě sloučení jsou předchůdcem všechny sloučené strany (použito např. v Bartolini a Mair 1990; Sikk 2005; Chiaramonte a Emanuele 2017).14 (5.) dělení podle volebního zisku (split-votes-by-support). Zisk původní strany je rozdělen mezi nástupnické strany v poměru, v jakém tyto nové strany získaly podporu v nových volbách; obdobně v případě sloučení a volebních koalic (použito v Sikk 2005 pro složité volební koalice). (6.) dělení podle shody (split-votes-by-congruence). Zisky původních a nástupnických stran rozděluje na základě míry kongruence nových stran s předchozí. Jedná se o komplikovaný postup, který je závislý na množství dat 14 Pro přístup Bartoliniho aMaira (ana ně navazujících Chiaramonteho aEmanueleho) je typické rozlišení toho, zda se způvodní strany odštěpí určitá organizační část strany, frakce či početná skupina členů, anebo zda ze strany vystoupí pouze malá část, či dokonce jen pár politiků. Zatímco první případ představuje kontinuitu, tak druhý případ nikoli. 66 ohledně organizace, stranického vedení a kandidátů strany (použito v Sikk a Köker 2019). Rozhodnutí, který z výše popsaných postupů preferovat, není snadné. Každý z nich představuje odlišný způsob myšlení o stranické změně. V literatuře jsou nejčastěji používané postupy žádné spojení (výše označené jako přístup 1), největší strana (přístup 3) a kombinace hlasů (přístup 4). Zbylé tři postupy se používají ojediněle. Tyto tři nejčastěji používané postupy lze hierarchicky seřadit podle toho, jak přispívají k výši volební volatility. Z výše uvedených definic vyplývá, že nejnižší úroveň volatility by měla generovat metoda kombinace hlasů, střední úroveň metoda největší strany a nejvyšší hodnoty volatility by měly být založené na metodě žádné spojení. Casal Bértoa se svými kolegy (2017) tato očekávání potvrdili. Na základě regresního modelu pro tři postkomunistické země odhadli, že rozdíl mezi metodou kombinace hlasů a žádné spojení činí 15 bodů na škále volatility od 0 do 100. Metoda největší strany zvyšuje volatilitu o 5 bodů ve srovnání s metodou kombinace hlasů. Z uvedených tří nejčastěji používaných postupů budeme používat pouze metody žádné spojení a kombinace hlasů. Třetí metoda (největší strana) bývá používána převážně v situacích, kdy se výzkumníkům nedaří identifikovat nástupnické strany či jejich předchůdce. Velikost strany je pak náhradním řešením, jak je identifikovat; toto rozhodnutí zároveň přispívá k nižším úrovním volatility než v případě, kdy nástupnická a předcházející strana není tou největší. Zbylé dvě metody určení kontinuity stran (žádné spojení a kombinace hlasů) se primárně odlišují v tom, jak zacházejí s částečně novými stranami, tedy stranami, které vznikly štěpením etablovaných stran (viz Kapitola 2). Všechny tří přístupy detailně představujeme v Příloze 3 na příkladu studií Birch (2003), Powell a Tucker (2014), Mainwaringa (2007; 2017) a Chiaramonteho a Emanueleho (2017); v jejich podání se metody žádné spojení a kombinace hlasů liší i z jiných hledisek, jako například zacházení se sloučením stran či jejich přejmenováním. V Kapitole 2 a Přílohách 2 a 3 detailně diskutujeme jednotlivé organizační transformace politických stran a to, zda mohou vést ke vzniku nových stran. Naším základním argumentem je, že nové strany nemohu vzniknout sloučením již existujících či přejmenováním strany a že volební koalice jsou dočasnou spoluprací existujících stran a jako takové nemohou představovat novou stranu. Z toho plyne následující modifikace a specifikace metod žádné spojení a kombinace hlasů: (1.) přejmenování strany, volební koalice a sloučení stran nevedou ani v jedné z metod ke zformování nové strany; (2.) obě 67 metody se odlišují pouze v tom, zda částečně nové strany považují za nástupnické (metoda kombinace hlasů) či za nové (metoda žádné spojení).15 Poté, co jsme osvětlili, jak spolu souvisí určení novosti stran a metoda identifikace organizační kontinuity stran, můžeme přistoupit k diskuzi toho, jaké mají určení novosti stran a identifikace organizační kontinuity stran důsledky pro výpočet jednotlivých složek volatility. Otázka kontinuity a novosti stran se totiž komplikuje, jestliže chceme rozlišit strany, a tudíž i volební volatilitu na další kategorie, jako například na volatilitu způsobenou novými (a zaniklými) stranami v podobě vněsystémové volatility a na tu, kterou způsobily etablované strany v podobě vnitrosystémové volatility. S ohledem na naši redefinici metod žádné spojení a kombinace hlasů se v našem případě základní otázka redukuje do podoby, jak nakládat s kategorií částečně nových stran. 3.1.2 Organizační kontinuita, novost stran avolatilita uvnitř avně stranického systému V předchozí podkapitole jsme specifikovali dvě metody určení organizační kontinuity stran: metodu žádné spojení (v dalších části knihy používáme zkratku NC dle anglického no connection) a kombinace hlasů (CV na základě combined votes). Jediný rozdíl mezi těmito přístupy spočívá v tom, zda je částečně nová strana považována za organizační kontinuitu s původní stranou (CV), či nikoli (NC). Pro výpočet volatility a především jejích jednotlivých složek to má zásadní důsledky. Vněsystémová volatilita je definována jako volatilita, kterou způsobují nové strany a strany, které zaniknou. Konceptualizace nové strany tak nejenže definuje rozdíl mezi oběma metodami určení organizační kontinuity, ale vstupuje i do definice vněsystémové volatility. Pojďme dále představit důsledky těchto rozhodnutí. Jestliže se rozhodneme používat metodu NC, vněsystémová volatilita je vypočítána na základě zisku úplně a částečně nových stran. Jestliže se rozhodneme použít metodu CV, vněsystémová volatilita vychází pouze ze zisku úplně nových stran (a zaniklých stran). Použitá metoda určení kontinuity strany tak přímo definuje, co zahrneme mezi vněsystémovou volatilitu. Nepřímo dochází k ovlivnění i vnitrosystémové volatility. V případě metody CV je zisk částečně nové strany kombinován se ziskem strany, z níž se částečně nová strana oddělila. 15 Existují dvě výjimky ztohoto pravidla. První představuje rozpad volební koalice, které se účastní strana, jež se před tím voleb nikdy neúčastnila ajež po rozpadu volební koalice kandiduje samostatně. Vnašem datovém souboru se jedná osedm případů, které označujeme jako částečně nová strana (viz diskuze včásti 2.2.1). Druhou výjimku představují tzv. staronové strany, které po parlamentním průniku ztratily parlamentní zastoupení, které ale vnásledujících volbách znovu získaly; při druhém průniku do parlamentu tyto strany nepovažujeme za nové (viz část 2.2.2). 68 Zisk částečně nové strany tak nepřispívá k vněsystémové volatilitě a v kombinaci se ziskem původní strany naopak přispívá k vnitrosystémové volatilitě. V případě metody NC tento problém nenastává a zisk původní strany je porovnáván s nástupnickou stranou (vnitrosystémová volatilita) a zisk částečně nové strany je zisk nové strany (vněsystémová volatilita). 3.1.3 Zahrnutí stran do výpočtu Poslední důležité rozhodnutí při výpočtu volební volatility se týká toho, které strany zahrnout do výpočtu. Výzkumníci z řady důvodů stanovují hranici volební podpory, od níž strany zařazují do výpočtu volební volatility. Mezi tyto důvody patří například nedostatek informací o organizační kontinuitě malých stran či nedostatek informací ohledně volební podpory pod určitou hranicí zisku. Tento druhý důvod bývá často v kombinaci se situací, kdy volební systémy umožňují kandidovat nezávislým kandidátům a kandidátům etnických menšin. Výsledky těchto kandidátů bývají často v oficiálních výsledcích spojeny dohromady. Další důvod pro stanovení určité hranice může vyplývat z použití dotazníkových šetření pro analýzu voličské volatility. Řada povolebních studií při dotazu na volbu strany ve volbách používá redukovanou klasifikaci stran, kdy – povětšinou – neparlamentní strany jsou agregovány do zbytkové kategorie ostatních stran. Tento krok je navíc ospravedlněn menšími počty případů u těchto menších neparlamentních stran. Je zřejmé, že určitá hranice pro zahrnutí stran do výpočtu je opodstatněná. Řada autorů nicméně tuto hranici používá, aniž by si byla vědoma důsledků, které z určení takové hranice vyplývají. V čem tedy spočívá problém při ne/zahrnování stran do výpočtu? Nejjednodušší situace nastává tehdy, když do výpočtu zahrneme všechny politické strany, které se účastnily po sobě jdoucích voleb. V důsledku zahrnutí všech stran tak nevzniká kategorie ostatních stran. U všech stran tak dokážeme na základě pravidel pro určení organizační kontinuity stanovit předchůdce a následníky, resp. určit, že žádné takové předchůdce a následníky nemají. Komplikace nastávají v situaci, kdy se rozhodneme pro určení procentní hranice pro zahrnutí stran do výpočtu. Tyto komplikace se týkají dvou otázek. První se týká toho, zda zbytkovou kategorii ostatních stran zahrnout do výpočtu volatility, a v případě, že ano, tak zda u této kategorie předpokládat organizační kontinuitu či ne. Druhá otázka se týká zacházení s případem strany, která jednou danou hranici překročí a příště už nikoli, anebo s opačným případem strany, která nejprve získá podporu pod danou hranicí a v dalších volbách ji překoná. 69 V případě, že se rozhodneme pro aplikaci hranice pro zařazení stran do výpočtu a vznikne tak zbytková kategorie ostatní strany, existují následující možnosti. Tuto kategorii ostatních stran je možné vyloučit z analýzy (Birch 2003), anebo je možné zisky všech stran pod hranicí agregovat do jednoho čísla. V případě agregace do jednoho čísla bývá nejčastějším postupem porovnání agregované kategorie ostatních stran v po sobě jdoucích volbách, jako kdyby to byla kontinuální strana (Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017), zatímco méně častý způsob chápe tuto kategorii jako novou stranu. Podle výpočtů Casal Bértoy a jeho kolegů (2017) vede zahrnutí kategorie ostatních stran, u nichž se předpokládá organizační kontinuita, ke zvýšení volební volatility pouze o jeden bod (na škále od 0 do 100), a nevede tudíž k významným zkreslením. Mnohem větší vliv na úroveň volební volatility má výše volební podpory, která definuje hranici pro zahrnutí stran. S každým zvýšením potřebné hranice volební podpory o jedno procento se snižuje úroveň volební volatility o 0,8 bodu. Jestliže do výpočtu zařadíme všechny strany se ziskem nad 1 procento, bude úroveň volatility vyšší o 3,2 bodu oproti situaci, kdy do výpočtu zařadíme pouze strany se ziskem nad 5 procent. Rozhodnutí o tom, zda výzkumník využije agregaci volebních zisků ostatních stran či nikoliv, není ale to poslední, které musí udělat. Musí se totiž souběžně rozhodnout o tom, jak bude nakládat se stranami, které jednou hranici pro zahrnutí do výpočtu překonají a podruhé skončí pod ní. Casal Bértoa a jeho kolegové (2017) uvádějí tři možné způsoby řešení: (1.) strana je zahrnuta do výpočtu pouze tehdy, když překoná hranici; v ostatních případech je zahrnuta do kategorie ostatní strany; (2.) strana je zahrnuta do výpočtu jak tehdy, když překoná hranic, tak v předchozích a následujících volbách, přestože nepřekonala hranici pro zahrnutí do výpočtu; (3.) strana je zahrnuta do výpočtu pro všechny volby, jichž se zúčastnila, jakmile alespoň jednou překoná potřebnou hranici (a to i zpětně). Podle zjištění Casal Bértoy a jeho kolegů (2017) žádná z těchto metod nemění významným způsobem úroveň volatility. V této knize používáme při výpočtu volební volatility dvě hranice politické relevance, a to na úrovni 1 procenta a na úrovni, která opravňuje k zisku parlamentního zastoupení.16 Jedná se o stejné úrovně, jaké používáme pro operacionalizaci nových stran (viz Kapitola 2). První přístup vede k tomu, že strana je klasifikovaná jako nová v těch volbách, v nichž strana poprvé získá více než 1 procento hlasů (viz např. Emanuele a Chiaramonte 2018; Emanuele, Chiaramonte a Soare 2020). Strana zelených by tak byla 16 Tento druhý přístup vlastně kopíruje přístup literatury ostranických systémech, která inovaci stranického systému chápe jako vstup do stranického systému, povětšinou tedy vzávislosti na volebních výsledcích od konkrétních voleb. 70 považována za novou v roce 1998, Pirátská strana v roce 2013. Druhý přístup považuje za novou stranu takovou, která poprvé získá parlamentní zastoupení. V českém případě tak strana musí získat 5 procent hlasů ve volbách. Strana zelených by byla novou stranou až v roce 2006 a Pirátská strana v roce 2017; do té doby byly z pohledu analýzy volatility tyto strany neviditelné a zařadili bychom je do zbytkové kategorie „ostatní“. Při použití obou hranic politické relevance je postup zacházení se stranami pod touto hranicí identický, a proto na příkladu hranice 1 procenta představíme postup, jak zacházíme s ostatními stranami při výpočtu volatility. Stanovením hranice na úrovni 1 procenta vzniká situace, kdy strany se ziskem pod 1 procento nejsou zahrnuty do výpočtu volatility. Zisk všech těchto malých stran je sečten a představuje zisk ostatních stran. Obdobný postup provedeme pro každé volby zvlášť. Zisk ostatních stran v čase T pak porovnáváme se ziskem ostatních stran v čase T + 1 (v terminologii studie Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughtona [2017] se jedná o threshold inclusion method individual points). Náš přístup tedy spočívá v tom, že ve výpočtech používáme agregovanou kategorii ostatních stran a zisk těchto ostatních stran v po sobě jdoucích volbách chápeme jako kontinuální stranu. Důvodů pro naše rozhodnutí je několik. Zaprvé tento postup nevede k významnému zvýšení volební volatility (viz Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017). Zadruhé je zahrnutí kategorie ostatních stran nutné, jestliže chceme využívat dotazníková šetření; ty totiž často agregují malé, neparlamentní strany. Zatřetí lze agregaci a propojení napříč volbami ospravedlnit tím, že malé strany pod určitou hranicí volební podpory představují podobnou skupinu stran: neparlamentní, marginální, antiestablishmentové, většinou nové strany. Podobně o malých stranách uvažuje Schedler, podle nějž malá velikost těchto stran slouží jako funkční ekvivalent novosti (Schedler 1996, 299). Na rozdíl od něj nám ale tato podobnost malých stran slouží k ospravedlnění toho, že mezi kategoriemi ostatních (malých) stran předpokládáme kontinuitu. Tento postup nám umožňuje se rozhodnout, jak naložit s reziduální kategorií změny ve volební podpoře ostatních stran ve vztahu k rozlišení vnitro a vněsystémové volatility. První možností je podřadit tuto volební změnu vnitrosystémové volatilitě, a to na základě výše uvedeného předpokladu organizační kontinuity kategorie ostatních stran, které ve volbách získaly méně, než je stanovená hranice politické relevance. Druhou možností je evidovat volatilitu mezi ostatními stranami zvlášť, při čemž tato hodnota změny v podpoře ostatních stran nepřispívá ani k vnitrosystémové, ani k vněsystémové volatilitě (Chiaramonte a Emanuele 2017; Emanuele, Chiaramonte a Soare 2020). 71 3.2 Úroveň avývoj volební volatility včase vpostkomunistických státech Úroveň volební volatility je v postkomunistických státech mnohem vyšší než v jiných regionech světa. Základní srovnání úrovně volatility mezi zeměmi a regiony přinesly v poslední době studie Mainwaringa, Gervasona a España- -Najera (2017) a Emanuela, Chiaramonteho a Soareho (2020). Mainwaring uvádí pro postkomunistické země za období 1990 až 2006 celkovou volatilitu na úrovni 44, při čemž vnitrosystémová a vněsystémová volatilita k ní přispěly stejným dílem. V Západní Evropě dosahovala celková volatilita hodnotu 11, zatímco v Latinské Americe, Africe i Asii se pohybovala mezi 25 až 30. Zatímco Mainwaring a kolegové publikovali hodnoty průměrné úrovně volatility za delší časové období a nevěnovali se vývoji volatility v čase, Emanuele a kolegové prezentují údaje o vývoji volební volatility v Západní a postkomunistické Evropě od roku 1990 do roku 2016. Na základě jejich výpočtů úroveň volatility v postkomunistických státech v daném období mírně klesla z hodnot kolem 30 na 27, naopak v Západní Evropě vzrostla z přibližně 10 na 17 (Emanuele, Chiaramonte a Soare 2020, 314). Tito autoři pak hovoří o probíhající asymetrické konvergenci v úrovni volatility, která je primárně způsobena nárůstem volatility v Západní Evropě a jejím mírným poklesem ve Východní Evropě. Jaká je tedy úroveň volební volatility v postkomunistických státech a odpovídá úrovni, o níž referují výše zmíněné publikace? Průměrná hodnota volební volatility byla – při použití hranice 1 procenta pro určení politické relevance stran – ve sledovaném období na úrovni 30 při použití metody NC a na úrovni 26 při použití metody CV. V průběhu analyzovaných 30 let můžeme vidět podstatný pokles v úrovni volatility. Při výpočtu pomocí metody NC dosahovala volatilita v 90. letech v průměru 34, zatímco v následující dekádě klesla na 31 a v desátých letech 21. století klesla na 26. Při použití metody CV, která kombinuje zisky částečně nové strany se ziskem té, od níž se oddělila, klesala úroveň volební volatility z 27 v 90. letech minulého století na 26 a 24 v první a druhé dekádě 21. století (viz Tabulka 3.1). Pokles volební volatility v průběhu tří dekád o 8 procentních bodů (metoda NC) představuje téměř čtvrtinový pokles; při použití metody CV se jedná o pokles pouze o 3 procentní body. Důležitá je odlišná dynamika při použití různých metod určení organizační kontinuity. Při použití metody NC je pokles volební volatility intenzivnější. Důvodem je proměna struktury nových stran, kterou jsme diskutovali v minulé kapitole. V ní jsme ukázali pokles volební úspěšnosti částečně nových stran, zatímco úspěšnost úplně nových stran byla relativně stabilní. Pokles volební úspěšnosti částečně nových 72 stran (z 10 procent podpory ve volbách v 90. letech na 3 procenta v druhé dekádě 21. století) se ve výpočtu volební volatility projevuje pouze při použití metody NC (pokles vněsystémové volatility ze 17 na 11 procent, viz Tabulka 3.1). Zatímco v případě použití metody CV je zisk částečně nové strany zkombinován se zisky původní strany a přispívá k vnitrosystémové volatilitě. Vývoj volební volatility prezentujeme ve čtyřech grafech, které obsahují údaje o celkové volatilitě za jednotlivé volby (viz Graf 3.1). Tato grafická prezentace nás vede ještě ke dvěma důležitým poznámkám. Zaprvé se téměř vůbec neliší hodnoty volatility, jestliže použijeme jinou hranici politické Tabulka 3.1 Vývoj volební volatility včase dle způsobu agregace aúrovně politické relevance METODA NC Strany nad 1 % 1991–2000 2001–2010 2011–2020 Celkem celková volatilita 34,4 30,6 26,2 30,0 vnitrosystémová volatilita 19,6 18,6 14,2 17,2 vněsystémová volatilita 13,7 11,2 10,9 11,8 volatilita ostatních stran 1,1 0,7 1,1 1,0 Parlamentní zastoupení 1991–2000 2001–2010 2011–2020 Celkem celková volatilita 32,3 29,7 26,3 29,1 vnitrosystémová volatilita 16,0 15,7 11,4 14,1 vněsystémová volatilita 13,1 11,9 12,0 12,3 volatilita ostatních stran 3,2 2,1 2,9 2,7 METODA CV Strany nad 1 % 1991–2000 2001–2010 2011–2020 Celkem celková volatilita 26,9 26,4 24,0 25,7 vnitrosystémová volatilita 19,0 17,6 14,2 16,7 vněsystémová volatilita 6,8 8,1 8,7 8,0 volatilita ostatních stran 1,1 0,7 1,1 1,0 Parlamentní zastoupení 1991–2000 2001–2010 2011–2020 Celkem celková volatilita 26,0 25,9 24,2 25,3 vnitrosystémová volatilita 15,4 14,9 11,5 13,7 vněsystémová volatilita 7,8 9,3 10,1 9,2 volatilita ostatních stran 2,9 1,7 2,6 2,4 Zdroj: Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, návaznost stran pro určení volatility autoři 73 má pak podobně vysokou úroveň podpory nových stran společně s Bulharskem a Slovenskem a jsou hned v závěsu za oběma baltskými zeměmi (viz Graf 2.5). Na závěr této podkapitoly zobrazíme údaje o vývoji volební volatility v čase v jednotlivých zemích (viz Graf 3.4). Pro zobrazení vývoje používáme metodu NC a hranici politické relevance 1 procenta. Zásadním poznatkem z tohoto zobrazení je vysoká variabilita mezi jednotlivými zeměmi. Vzorce vývoje volatility v jednotlivých zemích jsou velmi specifické a v řadě aspektů unikátní. Jen s velkou dávkou tolerance lze identifikovat podobné případy (Estonsko a Litva; Česko a Slovinsko; Lotyšsko a Maďarsko; Polsko, Rumunsko a Slovensko). Druhým důležitým poznatkem je, že vývoj úrovně volební volatility z analyzovaných 11 zemí (viz Graf 3.1) má odlišný průběh od vývoje v jednotlivých zemích, v nichž můžeme vidět řadu výkyvů a jednorázových nárůstů či poklesů. Tato variabilita volební volatility v čase tak nabízí prostor pro ta vysvětlení úrovně volatility, která na rozdíl od stabilních politických a volebních institucí upozorňují na volebně specifické kontexty (podrobněji viz následující tři kapitoly). 3.3 Volatilita uvnitř avně systému stran vpostkomunistických státech Z hlediska členění volební volatility na vněsystémovou a vnitrosystémovou složku a jejich vzájemného poměru v postkomunistických státech je možné v literatuře zaznamenat protichůdné argumenty a zjištění. Ty pramení z odlišných přístupů k určení kontinuity stran. V podkapitole 3.1 jsme diskutovali, že největším zdrojem rozdílů při výpočtech je zacházení s částečně novými stranami a se sloučenými stranami. Na jedné straně tak Powell a Tucker (2014, 125) uvádějí, že volatilita v postkomunistických státech je především kvůli vznikání a zanikání stran, zatímco Emanuele, Chiaramonte a Soare (2020, 317) tvrdí, že vnitrosystémová volatilita je v těchto zemích přibližně dvakrát větší než vněsystémová. Vedle toho, že se obě studie liší ohledně celkové výše vnitroa vněsystémové volatility, odlišují se i v tom, jak popisují vývojové trendy obou složek volatility v postkomunistických zemích. Zatímco první studie uvádí, že mírný pokles volatility je způsoben poklesem vněsystémové volatility, druhá studie tento pokles přisuzuje poklesu ve vnitrosystémové složce. Z tohoto přehledu lze dovodit, jak důležité je věnovat pozornost konceptualizaci a operacionalizaci studovaných jevů. V následující analýze vývoje volební volatility v postkomunistických státech budeme používat opět různé varianty výpočtů, abychom tak nebyli 80 závislí na jednom přístupu. Dekompozici volební volatility na její dvě složky, kdy první tvoří přechody voličů mezi etablovanými stranami (vnitrosystémová volatilita) a druhou tvoří voliči nových stran a stran, které již znovu nekandidovaly (vněsystémová volatilita), provádíme dvěma způsoby. První využívá metody NC, která považuje částečně novou stranu za novou stranu, a druhá používá metody CV, která agreguje zisky částečně nové strany se ziskem strany, od níž se oddělila. Při použití metody NC je průměrná hodnota celkové volební volatility na úrovni 30 tvořena z větší částí vnitrosystémovou volatilitou (17) a v menší míře vněsystémovou volatilitou (12). Při použití metody CV je celková volatilita na úrovni 26 tvořena ještě ve větší míře vnitrosystémovou volatilitou (hodnota 17) než vněsystémovou (8) (viz údaje v Tabulce 3.1). Zatímco v prvním případě tvořila vnitrosystémová volatilita 59 procent celkové volatility, tak ve druhém případě už 68 procent. Můžeme s jistotou tvrdit, že vnitrosystémová volatilita tvoří větší podíl celkové volatility a že volatilita způsobená rozhodnutími elit o vstupu do soutěže a výstupu z ní přispívá k celkové volatilitě méně než přechody voličů mezi stranami. Při výpočtu vnitrosystémové volatility získáváme podobné hodnoty, jaké udávají Emanuele, Chiaramonte a Soare (2020, 317). Zároveň ale v čase mírně podíl vnitrosystémové volatility na celkové volatilitě klesá. Následující graf dekomponuje celkovou volební volatilitu na vněsystémovou a vnitrosystémovou složku a zobrazuje vývoj obou složek volatility v čase a na základě součtu obou složek graf obsahuje informaci i o celkové volatilitě (viz Graf 3.5). Graf prezentuje klouzavý průměr za tři roky (např. rok 2000 zobrazuje průměr za volby v roce 1999, 2000 a 2001). Cílem tohoto způsobu zobrazení je vyhladit ostré zuby v grafu, které by vznikly při prezentaci hodnot pro jednotlivé roky. V případě metody NC je vidět celkový trend poklesu volební volatility, který je způsoben poklesem v obou jejích složkách. Hodnoty vněsystémové volatility byly nejvyšší v 90. letech minulého století, kdy průměrná hodnota činila 14; v následujících dekádách klesla na hodnotu 11. Vnitrosystémová volatilita se zdá být v čase méně stabilní, neboť v poslední dekádě klesla na hodnotu 14 oproti hodnotám 20 a 19 v předchozím období. Naopak v případě metody CV můžeme vidět relativně stabilní vývoj, v němž se objevují dva důležité momenty: mírný pokles vnitrosystémové volatility a pokles vněsystémové volatility v průběhu první dekády 21. století. Hodnoty vnitrosystémové a vněsystémové volatility spolu souvisí: při použití metody NC byla hodnota PKK r = 0,26 a při použití metody CV byla hodnota PKK r = 0,18. Mainwaring za použití metody největší strany, kterou v našich analýzách nepoužíváme a která svou úrovní leží mezi metodami NC a CV, uvádí pro 618 voleb v 67 zemích od roku 1945 do roku 2006 81 téměř absolutní nezávislost mezi oběma složkami (Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017, 627). Toto jejich zjištění nemůžeme na případě postkomunistických států potvrdit. Zastavme se na chvíli u vzájemného vztahu celkové volatility a jejích jednotlivých složek. Využijeme k tomu korelační analýzu hodnot uvedených proměnných při použití metody NC při výpočtu volatility a hranice politické relevance 1 procenta. Celková volatilita pozitivně koreluje se svými dvěma složkami: vněsystémovou (r = 0,85) a vnitrosystémovou (r = 0,73). Mezi oběma složkami je pouze střední vztah (r = 0,26). Celkový počet nových stran má těsný vztah s celkovou volatilitou (r = 0,83) a ještě těsnější s vněsystémovou volatilitou (0,94); naopak pouze střední vztah s vnitrosystémovou volatilitou (0,31). Souvislost volební podpory úplně nových stran s celkovou volatilitou je silný (r = 0,58), přičemž podstatně silnější je s vněsystémovou volatilitou (r = 0,67) a podstatně slabší s vnitrosystémovou volatilitou (r = 0,19). V případě částečně nových stran jsou vztahy velmi podobně (r = 0,55; r = 0,59; r = 0,24). Grafy 3.6 a 3.7 zobrazují vzájemné vztahy mezi podporou na jedné straně všech nových stran a úplně nových stran a na druhé straně vnitrosystémovou a vněsystémovou volatilitou. V poslední době se v akademické komunitě objevuje volání po odlišné konceptualizaci vněsystémové volatility. Mainwaring a Su (2021) a Haughton a Deegan-Krause (2020, 97) upozorňují na to, že současná konceptualizace směšuje jablka a hrušky, když do jednoho indexu zahrnuje jak zisky 82 Žádné spojení, 1 % Kombinace hlasů, 1 % 1990 2000 2010 20201990 2000 2010 2020 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Vněsystémová Vnitrosystémová Žádné spojení, 1 % Kombinace hlasů, 1 % 1990 2000 2010 20201990 2000 2010 2020 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Vněsystémová Vnitrosystémová Graf3.5 Rozklad volatility na vněavnitrosystémovou složku Klouzavý průměr. Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, návaznost stran pro určení volatility autoři. nových stran, tak výstup etablovaných stran ze soutěže. Oba dva procesy jsou odlišné a také rozdílným způsobem přispívají k volatilitě a vývoji stranického systému. Jednou z možností tak je uvažovat o vněsystémové volatilitě jako o volatilitě, kterou způsobují pouze nové strany, a volatilitu, kterou způsobují zaniklé strany, považovat za reziduální kategorii na úrovni sloučené kategorie ostatních stran. Existuje pro tento argument nějaká opora v datech? Jedna z možností, jak na tuto otázku odpovědět, spočívá v dekompozici vněsystémové volatility na tu, která je způsobena vstupem nových stran, a na tu, která je způsobena zánikem etablovaných stran. Graf 3.8 prezentuje Graf3.6 Vztah volebního zisku nových stran avně-systémové volatility 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 0 % 20 % 40 % Všechny nové strany, 1 % Vně-systémová volatilita: žádné spojení, 1 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Všechny nové strany, klauzule Vně-systémová volatilita: žádné spojení, klauzule 0 % 10 % 20 % 30 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 50 % Úplně nové strany, 1 % Vně-systémová volatilita: kombinace hlasů, 1 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Úplně nové strany, klauzule Vně-systémová volatilita: kombinace hlasů, klauzule 83 podíl vněsystémové volatility, který je způsoben novými stranami (žluto- -hnědá část), tak i ten, který je způsoben zánikem etablované strany (šedá část sloupce). Tři základní vzorce jsou zřejmé. Zaprvé je příspěvek nových stran k vněsystémové volatilitě větší než příspěvek zanikajících stran. Zadruhé se v čase podíl nových stran na vněsystémové volatilitě zvětšuje. Třetí důležitý vzorec se týká rozdílu v podílu nových stran na vněsystémové volatilitě, který je způsoben použitím dvou odlišných kritérií politické relevance. Jestliže použijeme kritérium relevance překročení volební klauzule, je podíl nových stran na vněsystémové volatilitě podstatně nižší než v případě použití kritéria 1 procenta. Zdá se, že výše uvedené volání po redukci vněsystémové Graf3.7 Vztah volebního zisku nových stran avnitro-systémové volatility 10 % 20 % 30 % 0 % 20 % 40 % Všechny nové strany, 1 % Vnitro-systémová volatilita: žádné spojení, 1 % 10 % 20 % 30 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Všechny nové strany, klauzule Vnitro-systémová volatilita: žádné spojení, klauzule 0 % 10 % 20 % 30 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % 50 % Úplně nové strany, 1 % Vnitro-systémová volatilita: kombinace hlasů, 1 % 0 % 10 % 20 % 30 % 0 % 10 % 20 % 30 % 40 % Úplně nové strany, klauzule Vnitro-systémová volatilita: kombinace hlasů, klauzule 84 volatility na zisk nových stran by mohlo dávat smysl pouze v případě vyšších hranic politické relevance. Uvedený rozdíl při použití různých kritérií relevance je způsoben tím, které zanikající strany zařazujeme do kategorie vněsystémové volatility. Pojďme si tento rozdíl ukázat na případu české strany ČSSD, která v roce 2017 získala 7,27 procent hlasů a v následujících volbách již jen 4,65 procenta a nepřekonala tak volební klauzuli. V případě, že použijeme kritérium volební klauzule, tak ČSSD v roce 2021 přispívá k vněsystémové volatilitě hodnotou 7,27 procent. Naopak v případě použití kritéria 1 procenta ČSSD Graf3.8 Rozklad vněsystémové složky volatility na příspěvek nových stran azbytek (zánik starých stran) Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, návaznost stran pro určení volatility autoři. 23 77 41 59 32 68 26 74 26 74 30 70 40 60 53 47 36 64 31 69 29 71 29 71 Žádné spojení, 1 % Kombinace hlasů, 1 % 1990–1994 1995–1999 2002–2004 2005–2009 2010–2014 2015–2020 1990–1994 1995–1999 2000–2004 2005–2009 2010–2014 2015–2020 0 % 25 % 50 % 75 % 100 % 43 57 46 54 36 64 46 54 38 62 37 63 57 43 60 40 34 66 51 49 37 63 36 64 Žádné spojení, klauzule Kombinace hlasů, klauzule 1990–1994 1995–1999 2000–2004 2005–2009 2010–2014 2015–2020 1990–1994 1995–1999 2000–2004 2005–2009 2010–2014 2015–2020 0 % 25 % 50 % 75 % 100 % Příspěvek nových stran Zbytek vněsystémové volatility 85 přispívá k vnitrosystémové volatilitě hodnotou 2,62 (7,27 mínus 4,65) a vůbec nepřispívá k vněsystémové volatilitě, neboť žádná strana nezanikla. Je tak zřejmé, že v případě použití kritéria 1 procenta evidujeme mnohem menší počet stran, které zanikly (a přispěly k vněsystémové volatilitě), než v případě použití kritéria volební klauzule. V druhém případě kritérium označuje mnohem více stran, které ukončí svou existenci.19 Politické strany totiž většinou nezanikají rychle, v jednom volebním cyklu, ale jedná se spíše o postupný propad, kdy nejprve dojde k poklesu podpory pod volební klauzuli a teprve později k zániku, sloučení či jen neúčasti ve volbách. Výše diskutovaná zjištění na jedné straně opravňují tvrzení některých autorů o tom, že vněsystémová volatilita zahrnuje různé typy procesů a že příspěvek nových stran k vněsystémové volatilitě je větší. To by mělo ospravedlňovat vyčlenění zisku nových stran ve vztahu k celkové volatilitě. Na druhé straně je zřejmé, že tato zjištění podstatným způsobem závisí na tom, jakou hranici politické relevance stanovíme. Navrhovaný krok by mohl mít určitě ospravedlnění v případě použití kritéria 1 procenta, které všechny strany, jež v předchozích volbách získaly parlamentní zastoupení, ale v aktuálních volbách získaly mezi 1 procentem a volební klauzulí, označuje jako kontinuální strany, které přispívají k vnitrosystémové volatilitě. V tomto případě pak roste podstatným způsobem podíl nových stran na vněsystémové volatilitě. Naopak v případě použití kritéria volební klauzule se podíl nových stran snižuje a uvedený krok by řadu změn nepřinesl, neboť rozdíl mezi ziskem nových stran a předchozím ziskem zanikajících stran není dostatečně vysoký. 3.4 Shrnutí V této kapitole jsme přistoupili k analýze volební volatility v 11 postkomunistických státech v průběhu uplynulých 30 let. Využili jsme při tom dvě inovace, které spočívají v důsledné implementaci dvou kritérií pro určení politické relevance stran (1 procenta a volební klauzule) a dvou metod určení organizační kontinuity stran (žádné spojení a kombinace hlasů). Kritérium politické relevance určuje, od kdy jsou strany zahrnuty do výpočtu a od jaké výše naopak jejich zisky neregistrujeme zvlášť, ale agregujeme do souhrnné kategorie ostatních stran. Metoda určení organizační kontinuity stran určuje, které strany považujeme za kontinuální napříč volbami a které ne. Díky 19 Případu stran, které ztratí parlamentní zastoupení akteré zároveň neukončí svou existenci, se na příkladu tří postkomunistických zemí věnují Bakke aSitter (2015). 86 tomu disponujeme čtyřmi různými výpočty volební volatility a naše zjištění tak mohou být přesnější, robustnější a detailnější. Úroveň volební volatility je v analyzovaných postkomunistických státech vysoká a v čase dochází k pouze omezenému poklesu. Její vývoj v čase tak nenaplňuje představy řady expertů, kteří očekávali postupnou institucionalizaci politických stran a jejich systému a tedy i postupný pokles volební volatility. Zatímco v případě výpočtu pomocí metody kombinace hlasů byla úroveň volatility relativně stabilní ve všech třech dekádách, tak v případě použití metody žádné spojení došlo k poklesu volební volatility. Důvodem je především skutečnost, že metoda NC zachází s částečně novými stranami jako s novými stranami, zatímco metoda CV zisky těchto stran agreguje s původní stranou, z níž se tato částečně nová strana oddělila. Porovnáním hodnot volatility, které jsme získaly na základě obou druhů výpočtů, lze odhalit podstatné změny ve stranickém systému, kdy částečně nová strana nahrazuje původní, z níž se oddělila. Volební volatilitu způsobují jak přechody voličů mezi etablovanými stranami, tak podpora nových a zánik existujících stran. Toto rozlišení na vnitrosystémovou a vněsystémovou volební volatilitu je užitečné pro postkomunistické státy, kde vzniká a je volebně úspěšná řada nových stran. Oba dva druhy volatility přispívají k její celkové úrovni přibližně rovným dílem, i když vnitrosystémová volatilita tvoří větší podíl celkové volatility. Znamená to, že volatilita způsobená rozhodnutími elit o vstupu do soutěže a výstupu z ní přispívá k celkové volatilitě méně než přechody voličů mezi stranami. Hodnoty vněsystémové složky v čase mírně klesají s tím, jak se snižuje volební úspěšnost nových stran. Vnitrosystémová volatilita v čase také mírně klesá. Díky těmto procesům může celková úroveň volatility také mírně klesat. 87 Kapitola 4 Teoretická vysvětlení volební volatility avolební úspěšnosti nových stran Lukáš Linek Základním zjištěním předchozích dvou kapitol je vysoká úroveň volební volatility v postkomunistických státech, která se v čase příliš nemění a pouze nepatrně klesá. Na základě hodnot agregované volatility lze odhadovat, že stranu v po sobě jdoucích volbách mění minimálně 30 procent voličů. Rozlišení volatility na tu, kterou způsobují etablované strany, a tu, kterou způsobují nové či zanikající strany, se ukázalo jako užitečný nástroj při analýze volatility, neboť téměř polovinu volební volatility označujeme jako vněsystémovou, přičemž její podstatná část je způsobena novými stranami spíše než zánikem starých. Vysoká volatilita je tak doplněna vysokou volební úspěšností nových stran. V průměru získávají nové strany téměř každý pátý hlas ve volbách a ve větší míře se daří stranám, které vznikly na zelené louce bez návaznosti na předchozí etablovanou stranu. Kromě toho, že volební nestabilita je v těchto zemích v průměru vysoká, evidujeme podstatné rozdíly v její výši mezi jednotlivými zeměmi i v jednotlivých zemích v čase. Cílem následujících čtyř kapitol je poskytnout vysvětlení výše volební volatility a podpory nových stran v postkomunistických zemích. Tato kapitola představuje pomyslný úvod k následujícím analytickým oddílům. Vzhledem k tomu, že volební volatilita je v postkomunistických státech doplněna opakovaným úspěchem nových stran, považujeme za nutné při vysvětlování volební volatility v této oblasti využít dva relativně oddělené proudy politologické literatury. V této kapitole proto představíme hlavní teoretické argumenty jak literatury, která vysvětluje volební volatilitu, tak literatury, která vysvětluje volební úspěšnost nových stran. Oba základní proudy literatury představíme v této kapitole odděleně, zatímco v následujících kapitolách budeme postupně analyzovat vliv jednotlivých faktorů souběžně jak na volební volatilitu, tak na podporu nových stran. Není náhodné, že oba proudy literatury využívají podobnou argumentaci a vysvětlení. Vždyť volební úspěšnost nových stran automaticky představuje vněsystémovou volební volatilitu: čím je vyšší podpora nových stran, tím 88 je vyšší i vněsystémová volatilita a celková volatilita.20 Proto i vysvětlování volební podpory nových stran musí být podobné tomu, jak je vysvětlována vněsystémová volatilita. Základní teoretický rámec obou proudů literatur si všímá permisivity volebního systému, charakteristik politického systému, které přímo nesouvisí s volbami do hlavní komory parlamentu (přímá volba prezidenta, druhá parlamentní komora), ale soutěž v nich ovlivňují, charakteristik stranického systému a stranické soutěže, intenzity konfliktních linií a vazeb voličů na politické stany a nakonec i vlivu kontextuálních charakteristik, které mají indikovat období voličské nespokojenosti, jako jsou špatné hospodářské podmínky, rozšíření korupce, či dokonce vládní nestabilita. Při prezentaci základních teoretických vysvětlení volební volatility využíváme teoretický rámec, který představili Bartolini a Mair (1990) a který částečně doplňujeme o další vysvětlení z novějších studií. Literaturu o nových stranách přiblížíme především pomocí studií Huga (2001) a Tavits (2008a), jejichž přehled doplníme o jejich dílčí aktualizace. Představení teorií bude probíhat chronologicky, kdy nejprve shrneme literaturu o nových stranách a teprve poté o volební volatilitě. Důvodem je skutečnost, že zisk nových stran tvoří podmnožinu celkové volatility (a především té vněsystémové). Vysvětlení volebního zisku nových stran tak logicky musí tvořit součást vysvětlení volební volatility. Vysvětlení volební úspěšnosti nových stran uvedeme diskuzí o provázanosti vysvětlení formování nových stran a jejich úspěšnosti. Důvodem je řada skutečností, nicméně nejdůležitějším je argument o tom, že kalkulace volební úspěšnosti nové strany vstupuje do zvažování politických elit ohledně toho, zda stranu vůbec založit. Soudobá literatura vznik nových stran povětšinou konceptualizuje jako strategické rozhodnutí politických elit a kandidátů o vstupu do soutěže (Cox 1997; Hug 2001; Spirova 2007; Tavits 2006) Důležitou roli hraje i etnická heterogenita společnosti, a proto v jedné z podkapitol upozorňujeme na to, že v případě existence dostatečně početné etnické menšiny vznikají etnické strany s jasně uzavřeným elektorátem, který přispívá ke stabilizaci části stranického systému. 4.1 Nové strany vpolitickém systému: formování avolební úspěch Literatura ohledně formování a volebního úspěchu nových stran má dva základní proudy. První se zaměřuje na nové strany určitého ideologického 20 Vanalyzovaných datech zpostkomunistických zemí od roku 1990 do roku 2020 dosahují korelační koeficienty mezi ziskem nových stran, vněsystémovou volatilitou acelkovou volatilitou hodnot nad 0,8 (podrobněji viz část 3.3). 89 pro politiky mnohem lákavější získat prezidentských post spíše než parlamentní. Politické strany a jejich účast v parlamentních volbách pak pro politiky slouží jako začátek delší cesty k prezidentskému úřadu. Základní parametry studiu státního financování politických stran a volební úspěšnosti nových stran v postkomunistických státech stanovila svou studií Birnir (2005). Zřetelně totiž prokázala, že v zemích, kde je zavedeno státní financování stran, se do parlamentu dostává méně nových stran než v zemích, kde veřejné financování není. Podle jejích zjištění se do parlamentu dostává v průměru o 2 nové strany více v zemích bez státního financování než v zemích, kde státní financování existuje (Birnir 2005, 932).22 Toto zjištění je v přímém kontrastu s pozdějším zjištěním Tavits (2008a), podle níž státní financování stran naopak počet nových stran zvyšuje. Tavits nicméně používá odlišnou závisle proměnnou (počet nových stran se ziskem nad 0,3 procenta, resp. 0,5 procenta). Tato odlišnost v závisle proměnné, která je navíc spojená s opačným efektem státního financování stran, upozorňuje na to, že vztah státního financování a úspěšnosti nových stran může být komplikovanější a v závislosti na jeho podobě může motivovat odlišné organizační strategie elit (viz např. Casal Bértoa a Spirova 2019; Scarrow 2006). V čím dál větší míře si autoři uvědomují, že státní financování politických stran je vícedimenzionální a jeho jednotlivé složky jsou v různé míře navázány na volební zisky. Zatímco část státních příspěvků bývá vyplácena parlamentním stranám, další část může být vyplácena i těm, které získají nižší podporu ve volbách. Literatura v tomto kontextu rozlišuje restriktivní režim státního financování stran a liberální režim. Zatímco první poskytuje státní finance výhradně parlamentním stranám, druhý je dává i neparlamentním stranám, kterým se podaří překročit zákonem stanovenou hranici, jež je nižší než volební klauzule. Odlišné důsledky těchto režimů na volební strategie politických elit a na vznik a podporu nových stran analyzuje například Spirova (2007). Její studie se zaměřuje na dvě země s liberálním režimem, konkrétně na Bulharsko a Maďarsko, v nichž mají na státní finance nárok strany se ziskem alespoň 1 procenta hlasů. Jestliže je státní financování stran rozšířeno i na neparlamentní strany, menší politické strany tomu přizpůsobují svou strategii. Některé strany opakovaně kandidují s cílem získat státní dotace pro neparlamentní strany, případně se spojují do volebních koalic s cílem překročit 22 Toto zjištění nepřímo potvrzuje ivan Biezen aRaskova (2014) které ukazují, že počet nových stran je mírně nižší vzemích se zavedeným státním financováním, ikdyž efekt není statisticky významný. Bez významného efektu je iúroveň pro vyplácení státních příspěvků. Obě autorky dále ukazují, že počet nových stran klesá stím, jak roste celková úroveň zákonné regulace politických stran. Celková úroveň zákonné regulace stran nicméně podstatně souvisí se státním financováním. 96 hranici pro státní příspěvky neparlamentním stranám. Obdobně argumentuje na českém příkladu Hanley (2011). Casal Bértoa a Spirova (2019) dokonce používají termín „strany mezi klauzulemi“, čímž chtějí upozornit na specifický segment politických stran, které nezískají parlamentní zastoupení, ale disponují státními příspěvky na činnost. Tyto strany uzpůsobují své volební strategie, neboť kalkulují i s hranicí pro státní financování. V důsledku tak tento systém státního financování nemusí vést k většímu počtu nových stran, neboť odměňuje i jiné strategie, jako je například opakovaná samostatná kandidatura bez zisku parlamentního zastoupení. Dosavadní studie, které pouze rozlišují, zda státní financování stran existuje, či ne, nedokážou tyto jemnosti zachytit. 4.3.3 Politické příležitosti akontexty Dosud diskutovaná institucionální vysvětlení volebního úspěchu nových stran kladou důraz na to, jak politické instituce ovlivňují strategie politických elit (tedy politických kandidátů a podnikatelů) a jejich rozhodnutí, zda a jak kandidovat, zda zakládat novou stranu či vstoupit do existující a zda existující strana má kandidovat sama nebo spolupracovat s jinými stranami. Instituce ale dokáží vysvětlit spíše rozdíly mezi zeměmi a pouze v omezené míře změny v jedné zemi v čase, neboť instituce bývají často stabilní a mají tedy konstantní hodnotu. Naopak variabilitu podpory nových stran v čase v jedné zemi by mohly vysvětlovat méně stabilní charakteristiky politické soutěže a vládnutí jako například stranické složení vlád či vládní nestabilitu. Variabilitu podpory nových stran v čase lze vysvětlovat také rozdíly mezi voliči. Ti totiž v dosavadní diskuzi nebyli příliš zohledňováni, na což upozorňuje Tavits (2008a, 118–119). Tento argument se týká ale především komparativní literatury.23 Naopak studie případů volební úspěšnosti jednotlivých stran voliče a jejich nespokojenost s etablovanými stranami akcentují (viz např. Voda a Havlík 2021). V této podkapitole proto představíme některé studie, které zdůrazňují voličskou perspektivu, nicméně vztahy většinou modelují na agregované úrovni států. Základním předpokladem většiny voličských vysvětlení úspěchu nových stran je představa voliče, který je nespokojený s etablovanými stranami a hledá k nim alternativu (typicky Tavits 2008a, 119). Uvedená nespokojenost 23 Typický je vtomto kontextu postesk Huga (2001, 125–126), který při diskuzi faktorů, jež ovlivňují volební úspěch nových stran, zmiňuje voliče jako důležitý faktor, který je nicméně mimo jeho teoretický rámec anezahrnuje jej tak do analýzy. Individuální úspěchy stran zelených či krajní pravice bývají interpretovány převážně tak, že etablované strany nereagují na témata nových stran anespokojení voliči se tak obrací knovým stranám. 97 může mít řadu podob, ale v literatuře dominují dva hlavní zdroje této nespokojenosti: hospodářská situace a rozšíření korupce. V tomto kontextu je proto vhodné využít literaturu o ekonomickém hlasování, která vysvětluje podporu vládních stran na základě vývoje hospodářství (podrobněji viz Kapitola 7). Jestliže se hospodářství daří špatně, voliči jsou v rostoucí míře nespokojeni s vládními stranami. Tato nespokojenost pak může být vyjádřena hlasováním pro etablované opoziční strany, hlasováním pro nové strany anebo neúčastí ve volbách. Obdobným způsobem se projevuje i rozšíření korupce v zemi: nespokojenost s rozsahem korupce vede voliče k odklonu od vládních stran a hledání alternativ. Oba zdroje voličské nespokojenosti představují kontexty, v nichž se odehrává volební soutěž a které musí být využity politickými elitami k vytvoření zdání potřeby „potrestat“ vládní strany a politiky. Nejedná se proto nutně o vysvětlení, která vycházejí od voličů. Vývoj hospodářství a korupce představují spíše kontexty, v nichž se voličské perspektivy mohou náležitě projevit. Obdobně lze uvažovat o jiném kontextu, který literatura o nových stranách často uvádí jako předpoklad jejich úspěchu: důležité téma, které etablované strany neřeší. Skutečnost, že se nové téma stane důležitým, není pouze důsledkem strukturálních změn ve společnosti, které vedou k hodnotové změně. Typickým příkladem je rozšíření postmateriálních hodnot, v jejichž důsledku se volebně prosazují ekologické strany. Nebo globalizace, která má být v pozadí úspěchu krajně pravicových a populistických stran. K politizaci nového tématu je neméně nutná i aktivní role politických stran a hnutí, které toto téma politicky artikulují. Stejně jako v předchozí podkapitole uváděné institucionální charakteristiky, které ke svému působení vyžadují strategicky kalkulující politické elity a elektorát, jenž se alespoň zčásti učí, jak fungují dané instituce, tak v této podkapitole představovaná vysvětlení, která vycházejí z voličské optiky, vyžadují podobně strategicky kalkulující elity, které krizové kontexty dokáží artikulovat jako politický problém, a voliče, kteří na danou artikulaci zareagují. Literatura o volebním úspěchu nových stran, která využívá pouze agregované údaje o jejich podpoře ve volbách, má velmi omezený prostor pro poskytnutí voličských vysvětlení. Zaměřuje se tak většinou na mezinárodně srovnatelné indikátory, které by měly postihnout voličskou nespokojenost. Někteří autoři tak upozorňují na hospodářské podmínky: jestliže jsou hospodářské podmínky špatné (např. se zvyšuje úroveň nezaměstnanosti, roste inflace, klesá HDP), voliči jsou nespokojení s tím, jak vláda řídí hospodářství, a tuto nespokojenost dají najevo hlasováním pro opoziční strany (klasická teorie ekonomického hlasování) anebo hlasováním pro nové strany (Tavits 2008a). Podobným způsobem přistupuje odborná literatura i ke zkoumání 98 vlivu korupce. Při zkoumání vztahu korupce a podpory nových stran na agregované úrovni se nejčastěji používá porovnání volebních zisků nových stran s různými indexy, které měří rozšíření korupce v zemi (World Bank, Transparency International atd.). Typickou představitelkou tohoto přístupu je Engler (2016), podle níž vliv korupce na zisky nových stan ovlivňují dva procesy: historicky odvozená úroveň korupce v zemi, která se jen pomalu mění, a každoroční změny v úrovni korupce v zemi. V zemích s vysokou mírou korupce je podpora nových stran nižší, neboť klientelistické vztahy stabilizují podporu stran, zatímco v zemích s nižší mírou korupce vzniká více nových stran. Neméně důležitá je i skutečnost, že zvýšení úrovně korupce v zemi vede k podpoře nových stran. Podstatnou inovaci do výzkumu vlivu korupce na nové strany přinesl Bågenholm (2013a; 2013b; Bågenholm a Charron 2014). Jeho výzkumy jsou založeny na datovém souboru pro 32 zemí a období 1981 až 2011, v němž pro každou stranu zjistil, zda použila antikorupční rétoriku ve volební kampani, zda nařkla své volební soupeře z korupce a zda se jí týkal nějaký korupční skandál v době volební kampaně.24 Nejenže ukázal, že antikorupční program používají nové a hlavní opoziční strany, ale ukázal, že jeho využití vede k podstatným volebním ziskům (Bågenholm 2013a). Politizace korupce ve volební kampani je pro nové a opoziční strany navíc výhodnější v zemích, kde je rozšířená korupce (Bågenholm a Charron 2014). Zároveň se mu podařilo ukázat, že nařčení z korupce a zapojení do korupčního skandálu snižuje podporu straně o přibližně 3 procentní body. Silou efektu se zapojení do korupce vyrovná šestiprocentnímu nárůstu nezaměstnanosti (Bågenholm 2013b, 604). Bågenholmovy výzkumy tak potvrdily význam politizace korupce ve volební soutěži. Charron a Bågenholm (2016) ukázali, že ochota stoupenců stran, které jsou nařčené z korupce, opustit stranu a hlasovat pro jinou či se neúčastnit voleb, je podmíněna volební nabídkou. V zemích s větším počtem stran mají voliči možnost vybrat si ideologicky blízkou alternativu, zatímco v zemích s malým počtem stran nemají voliči jinou možnost než hlasovat pro hlavní opoziční stranu. Proto můžeme častěji vidět, že od korupčních stran odcházejí především voliči, kteří se zařazují na střed a kteří mají v okolí alespoň jednu blízkou alternativu. 24 Bågenholm kidentifikaci antikorupčního programového zaměření stran využívá volební reporty, které byly publikované vodborných časopisech typu West European Politics, Electoral Studies, European Journal of Political Research. Nevýhodou spoléhání na tyto reporty je, že jako protikorupční strany např. označuje ODS aČSSD vkampani vroce 2006 či nově založenou TOP 09 vroce 2010. Ipřes dílčí nepřesnosti jsou jeho závěry robustní adávají smysl. 99 Na Bågenholmovy výzkumy navázal Klašnja, Tucker a Deegan-Krause (2016), kteří po vzoru teorie ekonomického hlasování rozlišili dva druhy hlasování ve volbách na základě korupce: hlasování na základě osobní zkušenosti s korupcí (pocketbook corruption voting) a hlasování na základě rozšíření korupce mezi politiky (sociotropic corruption voting). Hlasování na základě osobní zkušenosti s korupcí je dlouhodobý fenomén, který se jen pomalu mění. Naopak hlasování na základě rozšíření korupce mezi politiky se podle nich objevuje pouze tehdy, když některá z nově vzniklých antikorupčních stran téma prosazuje a podaří se jí dostat téma korupce do agendy médií. Díky tomu se aktivuje hlasování na základě rozšíření korupce v zemi. Hlasování na základě korupce tak vyžaduje politizaci strany politických elit. Situace, kdy hospodářská situace či rozšíření korupce mají vést k podpoře nových stran, by měly sdílet jednu společnou charakteristiku. Voliči by neměli mezi současnými politickými stranami vidět důvěryhodnou alternativu k vládním stranám. Tavits (2008a, 121) tuto situaci konkrétně specifikuje: voliči podporují nové strany, jestliže mezi parlamentními stranami není žádná, která by v minulosti nebyla ve vládě, a jestliže voliči měli negativní zkušenosti s jejich vládnutím. Naopak jestliže mezi opozičními stranami existuje některá, která v minulosti vládla a s níž byli voliči relativně spokojeni, neexistuje moc velký prostor pro vznik nových stran.25 Nové strany jsou tak úspěšné v zemích, kde již všechny etablované strany minimálně jednou (a ne moc úspěšně) participovaly ve vládě. Podobným směrem jde i studie Chiru, Popescu a Székely (2021), kteří v rámci svého obecnějšího modelu poukázali na fakt, že nové strany vznikají častěji v zemích s vládní nestabilitou. Vládní nestabilita podle jejich zjištění zvyšuje pravděpodobnost volebního úspěchu jak úplně nových, tak částečně nových stran (vzniklých odštěpením). Naopak vůbec nesouvisí s úspěchem stran, které vznikly sloučením. Podle těchto autorů řada nových odštěpených stran vznikala v období vládních krizí, přímo odštěpením od některé z vládních stran. Úplně nové strany vznikají tehdy, když voliči nevidí v existujících stranách žádnou alternativu k současným vládním stranám. V těchto situacích se objevují apely na očištění politické třídy a nástup nových politiků. Tímto argumentem navazují na předchozí výzkum Pop-Elechese (2010), 25 Literatura ozformování avolební úspěšnosti nových stran, kterou jsme vtéto kapitole diskutovali, se zaměřuje na prvotní fázi vývoje politické strany, která končí účastí vprvních volbách. Opakovaná volební úspěšnost atrvalost stranické organizace patří mezi další zkritérií, unichž lze zkoumat, jak si nové strany vedou. Většina studií upozorňuje na význam stranické organizace ajejí ukotvení ve společnosti. Bolleyer aBytzek (2017) upozorňují na to, jak dlouhodobou úspěšnost ovlivňují organizační charakteristiky jako způsob vzniku strany či zda došlo ke změně vedení strany. My se zaměřujeme pouze na podporu nových stran vjejich prvních volbách anezkoumáme tak, nakolik se novým stranám podařilo ve volbách uspět opakovaně (viz např. Emanuele aSikk 2021). 100 který na existenci vládních alternativ upozornil. Pro tato tvrzení o roli vládních krizí na štěpení stran ale ani jedna studie nepředkládá důkazy, a proto je nutné je chápat spíše jako hypotetická vysvětlení nalezeného vztahu. 4.4 Poznámka o(strategickém) vstupu etnických stran ajejich úspěchu Specifický případ formování stran, jejich vstupu do soutěže a volebního úspěchu představují tzv. etnické strany. Ty bývají definovány jako strany, jejichž cílem je reprezentovat a mobilizovat voliče etnické minority v zemi. Konkrétně se jedná o strany, které se prezentují jako obránci zájmu jedné konkrétní etnické skupiny a pro něž je toto téma ve volební soutěži ústřední (Chandra 2011, 155). Etnicitu chápeme jako skupinovou identitu, která je založena na různých charakteristikách, jako jsou kulturní zvyky, jazyk, náboženství, územní příslušnost či rasa, a tyto sdílené charakteristiky bývají společně označeny etnickým pojmem (Hale 2008). Proč je vhodné věnovat několik odstavců etnickým stranám a čím se jejich pozice liší od ostatních, ne-etnických stran? Od počátku výzkumu stranických systémů a voličských vazeb ke stranám bývá etnicita uváděna jako hlavní konfliktní linie (Lipset a Rokkan 1967). Důvodem je skutečnost, že etnická konfliktní linie bývá dobře politicky organizována (Ordeshook a Shvetsova 1994). Etnické strany se totiž pohybují ve specifických podmínkách, které se projevují tím, že mobilizují jasně ohraničenou skupinu voličů, která si navíc často vytváří pevnou voličskou vazbu ke straně a pro niž bývá typický i společný zájem (Hale 2008). Nejenže u etnických stran existuje pevná vazba na etnickou skupinu, tyto skupiny navíc bývají teritoriálně koncentrované. Tato koncentrace je důležitá ve volební soutěži, neboť ta bývá organizována pomocí územně definovaných volebních obvodů. Jakákoli teritoriální koncentrace etnické skupiny tak může znamenat dominantní pozici ve volebním obvodě (Bochsler 2011). Základní proměnnou, která určuje, zda etnická strana vznikne a bude volebně úspěšná, je velikost etnické skupiny, kterou chce strana reprezentovat (Bernauer a Bochsler 2011). Tato charakteristika musí být doplněna o vlastnosti volebního systému a teritoriální koncentraci etnické menšiny. V obecné rovině jsou etnické strany úspěšnější v poměrných systémech a v menší míře i ve smíšených volebních systémech. V poměrném systému totiž stačí, když etnická strana překoná hranici volební klauzule. Určujícím kritériem tak je vztah mezi velikostí etnické skupiny a volební klauzulí: jestliže etnická skupina tvoří větší podíl populace, než je výše volební klauzule, 101 s velkou pravděpodobností pak etnická strana vznikne a bude zároveň volebně úspěšná. Vysoká volební klauzule tak logicky vznik etnických stran omezuje. Bernauer a Bochsler (2011) nicméně ukazují, že volební klauzule má negativní efekt na vznik etnických stran pouze v situaci, kdy etnická skupina tvoří menší podíl populace, než je výše volební klauzule. Na volební zisk pak už klauzule nemá vliv (viz též Ishiyama a Stewart 2021). Většinové systémy naopak nepodporují vznik etnických stran tehdy, když je etnická skupina teritoriálně rozptýlena. Koncentrace etnické skupiny naopak může vést ke vzniku a úspěchu etnických stran i ve většinových systémech. Volební systém je cíleně a strategicky upravovaná instituce, pro kterou je typické, že vládní většina upravuje volební pravidla tak, aby pro ni byla výhodná (viz např. Gallagher a Mitchell 2005). Nastavení volebního systému ve vztahu k etnickým minoritám je proto důležitým parametrem pro jejich volební úspěch. V postkomunistickém kontextu můžeme připomenout například úpravy volebního systému na Slovensku, jehož obyvatelstvo tvoří přibližně 9 procent Maďarů. Nejprve byla v roce 1992 zvýšena volební klauzule ze 3 na 5 procent a následně v roce 1998 byla zvýšena hranice pro volební koalice. V důsledku to znamenalo, že ve volbách může uspět pouze jedna maďarská strana, která navíc nesmí být koalicí menších maďarských stran (Bochsler a Szöcsik 2013, 766). Přestože velikost etnické menšiny a výše volební klauzule mohou podporovat vznik etnické strany v konkrétní zemi, nemusí k tomu nutně dojít a politické elity dané etnické menšiny mohou preferovat odlišné strategie jako například kandidaturu za některou ze stran většinové populace. To byl ostatně přístup etnických Rusů v baltských státech. Bilinski (2015) tyto odlišnosti vysvětluje statusem etnických menšin. Největší šanci na zformování a úspěch mají etnické strany těch menšin, které v minulosti měly dominantní pozici jako vládnoucí národ na daném území (Maďaři na Slovensku či v Rumunsku, Turkové v Bulharsku). Menší šanci mají ty menšiny, které na daném území žijí dlouhodobě, ale nikdy nebyly v dominantní pozici ve státě (Bělorusové v Polsku). Nejmenší šanci na úspěch mají ty menšiny, které působí na daném území krátkodobě, mají imigrantský charakter (Rusové v Estonsku) či představují diasporu (Romové v řadě zemí). Obdobný argument potvrzuje na příkladu evropských etnických stran Koev (2022). Komparativní výzkumy Evanse a Whitefielda (2000) upozornily na to, že pouze v některých zemích lze etnicitu označit za zdroj konfliktní linie ve společnosti. Mezi tyto země patří ty, v nichž existuje silná etnická menšina: ruská v baltských státech, maďarská v Rumunsku a na Slovensku a turecká v Bulharsku (obdobně též Whitefield 2002). Jedná se přesně o ty případy, které Bilinski (2015) označil za menšiny, jež v minulosti měly na daném 102 území dominantní postavení ve vládnutí. Bilinski nicméně ruskou menšinu v baltských státech označuje jako imigrantskou a zdráhá se ji přiřadit do skupiny těch menšin, které na daném území dříve politicky dominovaly. Naopak v ostatních pěti státech (Česko, Slovinsko, Chorvatsko, Polsko a Maďarsko) silnou etnickou menšinu neevidujeme. Proto ani v těchto zemích nebudeme očekávat existenci etnické strany, která by stabilizovala voličské chování etnické menšiny. V ostatních zemích by existence etnické menšiny měla stabilizovat voličského chování a v těchto zemích by pak v důsledku mělo vznikat méně nových stran, měly by být méně úspěšné a volební volatilita by měla být nižší. 4.5 Vysvětlení volební volatility Představení teoretických vysvětlení volební volatility začneme základním modelem volební volatility, na němž staví studie z posledních let, které tento model dále rozvíjejí a z nichž některé budeme detailněji diskutovat. Tento model lze shrnout do pěti základních vysvětlení: (1.) struktura stranického systému (fragmentace a polarizace); (2.) permisivní pravidla usnadňující vznik stran; (3.) politické instituce, které ovlivňují volební soutěž; (4.) pevnost vazeb voličů ke stranám; a (5.) hospodářská situace a obecně výkon vlády (viz např. Bartolini a Mair 1990; Roberts a Wibbels 1999). Oproti vysvětlením volební úspěšnosti nových stran se v tomto přehledu objevují charakteristiky stranického systému a pevnost vazeb voličů ke stranám. Pojďme nyní stručně jednotlivá vysvětlení blíže představit. První vysvětlení klade důraz na vliv struktury stranického systému na volatilitu, a to ze dvou důvodů: fragmentace a polarizace. Zaprvé v systémech s velkým počtem stran je pro voliče snadnější přecházet mezi stranami a pro politické podnikatele a kandidáty zase snazší zformovat stranu a uspět s ní ve volbách (Tavits 2008b).26 Fragmentace je operacionalizována jako počet relevantních stran nebo tzv. efektivní počet stran (viz např. Bartolini a Mair 1990; Mainwaring a Zoco 2007; Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017; Tavits 2005; Pedersen 1982). Kauzální mechanismus je v tomto případě spekulativní, nicméně logicky dost silný: pro voliče je údajně snazší přejít 26 Tento argument azpůsob měření efektu fragmentovaného stranického systému lze považovat za matematický artefakt amechanický důsledek výpočtu. Jestliže existuje větší počet stran, které vstupují do výpočtu volatility, provádíme více porovnání volebních výsledků. Ve dvoustranickém systému porovnáváme výsledky pouze dvou stran; vsystému se sedmi stranami porovnáváme zisky sedmi různých stran vpo sobě jdoucích volbách. Je zřejmé, že více porovnání může snadno vést kvyšší volatilitě (podrobněji viz Bartolini aMair 1990; Bischoff 2013, 543–544). 103 k jiné straně tehdy, když je nabídka relevantních subjektů větší (Bartolini a Mair 1990, 131–145). Při větší nabídce stran se zvyšuje pravděpodobnost, že se volič ocitne ideologicky blíže k jiné straně, než kterou v minulosti volil (Tavits 2005). Zadruhé by polarizace stranického systému měla volební volatilitu naopak snižovat. Zde je uvažovaným a opět velmi logickým kauzálním mechanismem to, že pro voliče je těžší změnit volbu, pokud je další relevantní nabídka umístěna na opačném pólu nějaké důležité ideologické dimenze. Druhé vysvětlení si všímá volebního systému. Volební systém a jeho charakteristiky totiž podstatným způsobem ovlivňují míru kooperace a konfliktu mezi stranickými elitami a podmínky pro strategické hlasování voličů (Cox 1997). Argumentace je v tomto případě velmi obdobná vysvětlením, která jsme prezentovali v podkapitole 4.3.1 o vlivu volebního systému na úspěšnost nových stran. To znamená, že vyšší volatilita by se měla objevovat v zemích s permisivnějšími volebními pravidly. Většina studií poukazuje na vliv volebního systému na volební volatilitu: poměrné systémy mají vyšší volatilitu oproti většinovým (Baldini a Pappalardo 2009) a smíšeným (Epperly 2011). Jiní autoři si všímají spíše velikosti volebních obvodů a výše volební klauzule: velké obvody a nízká klauzule vedou k vyšší volatilitě. Nicméně takto předpovězený vztah byl potvrzen jen některými výzkumy (viz Epperly 2011; Tavits 2005; viz Mainwaring et al. 2017 pro odlišný závěr). Kromě přímého vlivu volebního systému na vznik nových stran a volební volatilitu nesmíme zapomínat na nepřímý vliv například skrze míru strategického hlasování, počet stran ve vládě či organizační podobu politických stran (Mair 2008). O těchto efektech na volební volatilitu je možné uvažovat v analogii k mechanickému a psychologickému efektu volebních systémů. Efekt volebního systému se neprojevuje pouze v aktuálním působení na kalkulace elit a jednání voličů a nepřestává působit okamžikem voleb. Dále působí (neformálně, psychologicky) a ovlivňuje řadu dalších aspektů politické soutěže. Třetí soubor faktorů, které ovlivňují volební volatilitu, představují politické instituce, které volební soutěž ovlivňují, ale nejedná se o volební systém. Nejčastěji se v tomto kontextu hovoří o přímých prezidentských volbách. V předchozí podkapitole jsme zdůraznili vliv této charakteristiky na zisky nových stran a v obdobném duchu tato charakteristika ovlivňuje vněsystémovou volatilitu, jejíž podstatnou část tvoří zisky nových stran, a celkovou volatilitu, jejíž menší část tvoří zisky těchto nových stran. Na souvislost politických institucí a volební volatility důležitou studií upozornili Andrews a Bairett (2014), kteří tvrdí, že na stabilizaci stranického systému a snížení zisku nových stran (tedy celkové a vněsystémové volatility) mají 104 vliv politické instituce, které definují (1.) ceny, o které se ve volební soutěži hraje; a (2.) potřebu stran koordinovat svůj postup, a tedy počet kandidujících stran ve volbách (Andrews a Bairett 2014, 308). Autoři hovoří o dvou kontextuálních charakteristikách, které ovlivňují vznik nových stran: přímo volený (silný) prezident a druhá komora parlamentu. Zatímco obě charakteristiky ovlivňují potřebu elit koordinovat volební postup, pouze první charakteristika zvyšuje volební příležitosti pro politické elity. Andrews a Bairett – v přímé návaznosti na Coxova (1997) zjištění ohledně strategického vstupu stran do soutěže – argumentují, že přímo volené instituce představují volební příležitosti a že jejich specifická kombinace ovlivňuje vstup stran do soutěže a jejich odchod z ní. Uvedené volební příležitosti buď podporují elity v tom, aby založili novou politickou stranu, anebo je od takového jednání odrazují (Andrews a Bairett 2014, 310). Vedle parlamentních voleb v politickém systému mohou být na národní úrovni ještě volby prezidentské a volby do druhé komory parlamentu. Vzájemné uspořádání těchto typů voleb ovlivňuje, nakolik se politické elity rozhodnou koordinovat postup napříč volenými úřady. Hlavní proměnnou je existence přímo voleného prezidentského úřadu. Ten totiž zvyšuje příležitosti, jak ovlivnit politický proces a získat z něj výhody. Zatímco některé politické elity mohou klást prioritu na zisk parlamentních pozic, jiné se mohou orientovat na prezidentský úřad. Přímo volený prezident tak zvyšuje podněty pro elity k tomu, aby se parlamentních voleb účastnily nové strany, jejichž hlavní agendou jsou ale volby prezidentské. Navíc čím větší jsou prezidentské pravomoci, tím větší jsou zisky z účasti v prezidentské volbě a obecně podněty pro vznik nových stran. Vznik nových stran může existence přímo voleného prezidenta ovlivňovat i nepřímo, neboť má negativní vliv na organizační vývoj stran a jejich konsolidaci (Mainwaring 1993; Shugart a Carey 1992). Volební kalendář je ale v tomto kontextu zásadní. Jestliže totiž probíhají prezidentské volby souběžně s parlamentními, dochází k větší koordinaci postupu stran napříč oběma volbami a pro politické elity není výhodné využívat strategie formování nových stran. Jestliže ale probíhají krátce po sobě, zvyšuje blízkost prezidentských voleb volební volatilitu. Existence druhé parlamentní komory by na rozdíl od přímo voleného prezidenta měla přispívat k větší stabilitě stran a nepodporovat vznik nových stran. Politické strany, které jsou zastoupené v dolní komoře, totiž v dvoukomorových systémech musí udržovat a podporovat koalice s podobně smýšlejícími politiky v horní komoře. Jinak by pro ně bylo obtížné prosazovat legislativní agendu skrze parlament (Heller 2007). 105 reforem klesá (viz např. Bielasiak a Hulsey 2013; Birch 2003; Charvát 2016; Chytilek a Šedo 2007; Šedo 2007). Výše popsaná homogenita a stálost institucí v čase představují pro naši analýzu v určitém smyslu nevýhodu. Zaprvé proto, že v analyzovaných datech existuje pro charakteristiky volebního systému jen omezená variabilita. Zadruhé proto, že charakteristiky zemí se jen málo mění v čase, takže ta variabilita, která v datech je, představuje převážně trvalé rozdíly mezi zeměmi a méně změny uvnitř zemí. Pozorované vztahy těchto charakteristik s volební volatilitou a úspěšností nových stran tak mohou být do velké míry ovlivněny dalšími specifiky analyzovaných zemí a nemohou v žádném případě představovat silnou evidenci o kauzálním působení (nebo jeho absenci). Uvedené obtíže se netýkají pouze volebního systému, ale i politického systému. Také v této oblasti jsou analyzované státy podstatně homogenní (viz následující kapitolu). V této kapitole tedy budeme analyzovat vztah mezi volební volatilitou a podporou nových stran na jedné straně a charakteristikami volebního a stranického systému na druhé straně. Pro účely grafické prezentace našich zjištění budeme využívat údaje o podpoře nových stran a volební volatilitě při hranici politické relevance na 1 procentu volebních zisků. U nových stran budeme graficky prezentovat pouze údaje o celkové výši podpory nových stran dle vysvětlujících proměnných, zatímco v případě volební volatility budeme prezentovat údaje o celkové výši volební volatility, která je vypočítána na základě metody žádné spojení (NC). Metoda žádné spojení považuje jak úplně, tak částečně nové strany za nové. Znamená to, že oba postupy, které využíváme pro grafickou prezentaci, využívají stejná kritéria. Strany, které v grafu nových stran považujeme za nové, jsou ty samé strany, které v grafu volební volatility tvoří vněsystémovou volatilitu. Nejprve se zaměříme na hlavní politickou instituci, která určuje hranici volebního úspěchu a zároveň ovlivňuje strategické kalkulace politických elit a voličů, tedy na volební systém. Při analýze vztahu mezi volebním systémem, volební volatilitou a podporou nových stran využijeme různé operacionalizace volebního systému, které zohledňují jeho tři základní parametry: volební formule, velikost volebních obvodů a volební klauzule. Druhá podkapitola prozkoumá souvislost volební volatility a stranického systému, především počtu politických stran, fragmentace stranického systému či jeho polarizace. Do úvah zde vstupuje navíc vzájemná souvislost volebního a stranického systému, jejichž vzájemné interakce určuje to, jak vypadá volební soutěž v zemi. Na závěr provedeme vícerozměrnou regresní analýzu s cílem zjistit, jaké kontexty umožňují vznik nových stran. 112 5.1 Volební systém: formule, velikost obvodu aklauzule Základní mechanismus vlivu volebního systému na volební nestabilitu spočívá v tzv. permisivitě volebního systému. Ta odkazuje k výši volebního zisku, který je nutný pro zisk parlamentního mandátu. Čím nižší jsou bariéry pro vstup, tím je volební systém permisivnější (o permisivitě lze uvažovat jako o opaku restriktivity volebního systému). V obecné rovině určuje permisivitu volebního systému volební formule, velikost volebních obvodů a v poměrných systémech i výše volební klauzule. Operacionalizace těchto charakteristik volebního systému se v literatuře podstatně liší. Variabilitu v operacionalizaci způsobuje mimo jiné skutečnost, že se někteří autoři snaží vytvořit jednu proměnnou, která by zahrnovala jak informaci o volební formuli, tak informace o velikosti obvodů či volební klauzuli. Mezi typické představitele takovéhoto postupu patří například Hug či Tavits. Hug (2001) použil tzv. práh reprezentace, který je definován jako minimální úroveň volební podpory, od níž strana může získat mandát ve volbách (v poměrných a smíšených systémech to bývá většinou výše volební klauzule, zatímco ve většinových systémech se tato hodnota blíží polovině hlasů), a práh vyloučení, který je definován jako nejvyšší úroveň podpory, do níž lze stranu vyloučit z rozdělování mandátů. Tavits (2006; 2008a) zase využívá průměrnou velikost volebního obvodu, který ve většinových systémech nabývá hodnoty jedna, zatímco v poměrných a smíšených systémech hodnoty vyšší. Uvedený postup se snaží operacionalizaci volebního systému řešit elegantně pomocí jedné číselné proměnné. Daní za to ale je míra, která nerespektuje nelinearitu vztahu volebního systému a vzniku a úspěšnosti nových stran. Většinové systémy jsou systematicky odlišné od poměrných a smíšených systémů. Zatímco ve většinových systémech získají zastoupení pouze velké strany, případně i menší strany, které ale musí být regionálně silné, tak poměrné a smíšené systémy umožňují parlamentní zastoupení stranám, které mají volební podporu v řadu jednotek procent. Výši této podpory určuje volební klauzule, případně malé volební obvody, zatímco ve většinových systémech klauzule chybí a nahrazuje ji práh reprezentace. Druhý hlavní mechanismus vlivu volebního systému spočívá v tom, nakolik usnadňuje voličům strategické hlasování. Strategické hlasování je definováno ve vztahu k upřímnému hlasování (viz dichotomii sincere vs. strategic voting): zatímco upřímné hlasování představuje hlasování pro nejvyšší preferenci, strategické hlasování představuje odklon od této logiky a hlasování pro jinou alternativu, která není sice nejlépe hodnocena, ale má vyšší pravděpodobnost, že získá mandát a ovlivní vládní složení (Gschwend a Meffert 2017; Stephenson, Aldrich a Blais 2018). Bischoff (2013) v tomto kontextu 113 navrhuje důležitou inovaci, neboť tvrdí, že jednotlivé volby se liší v tom, jaké incentivy pro strategické hlasování nabízejí. Ty se pevně nevážou na volební systém, ale jsou důsledkem vzájemné interakce volebního systému se stranickým. Typicky většinový volební systém neposkytuje žádné podněty pro strategické hlasování při dvoustranickém systému, zatímco ve vícestranickém systému jsou tyto incentivy podstatně větší.28 Koncentrace podpory do jedné či dvou dominantních stran v poměrných systémech vede k odlišné míře strategického hlasování než situace, kdy existuje velké množství malých stran. Při bližším pohledu si musíme všimnout odlišných důsledků, které incentivy pro strategické hlasování mají pro voliče různých typů stran stejné velikosti. Rozdíl si můžeme ilustrovat na příkladu poměrného systému s volební klauzulí 3 a 5 procent. Je zřejmé, že tříprocentní klauzule nabízí méně prostoru pro strategické hlasování. Zatímco v případě nových stran to znamená, že jejich voliči nemusí tolik zvažovat existenci volební klauzule a mohou hlasovat pro nové strany (a přispívat k zisku nových stran a vněsystémové volatilitě). V případě etablované strany s podporou kolem 5 procent mají voliči této strany podobné incentivy nehlasovat strategicky, ale důsledek je opačný: stabilita v podpoře jedné strany (a tedy nižší vnitrosystémová volatilita). Výše uvedená diskuze naznačuje, že souvislost volebního systému a volební volatility může mít různé podoby. Naštěstí jsou volební systémy analyzovaných postkomunistických států buď poměrné (mandáty jsou rozdělovány stranám více či méně poměrně podle volebního zisku), nebo smíšené (volič má dva hlasy a mandáty jsou přidělovány jak ve většinové, tak poměrné složce). To nám usnadňuje situaci, protože můžeme přistoupit na zjednodušení, díky kterému budeme některé charakteristiky smíšených volebních systémů odvozovat od jejich poměrné složky, která bývá určující pro zisk parlamentního zastoupení. Souvisí tedy typ volebního systému s volební volatilitou a podporou nových stran? Typ volebního systému dle našich analýz souvisí s volební volatilitou jen v omezené míře (viz Graf 5.1). Výše volební volatility je mírně nižší v zemích s poměrným systémem oproti zemím se smíšeným systém. Toto zjištění tedy nepotvrzuje očekávání z literatury o větší volatilitě v poměrných systémech. Průměrné zisky nových stran ve volbách s poměrným i smíšeným systémem se prakticky neliší a také mediány jsou v obou případech velmi blízko (viz Graf 5.2). Dvourozměrná analýza tedy nepotvrzuje 28 Bischoff považuje dvoustranické systémy asystémy spoměrným volebním systémem svolební klauzulí menší než 5procent za systémy bez incentivů pro strategické hlasování. Vostatních případech vypočítává incentivy pro strategické hlasování jako násobek volební klauzule apočtu politických stran (2013, 545) 114 očekávání z literatury, že novým stranám by se mělo více dařit v poměrných systémech. V dalším kroku jsme se zaměřili na efekt volební klauzule. Většina voleb byla konána s klauzulí 5 procent (66 z 84 analyzovaných) a nižší hodnoty klauzule byly méně časté. S klauzulí 4 procent se konalo pouze 15 voleb a s ještě nižší klauzulí pouze troje volby, pročež nemělo smysl dělat kategorii s nižším prahem než 4 a méně procent. Na základě Grafu 5.1 se zdá, že v zemích s vyšší volební klauzulí je volební volatilita nižší řádově o tři až čtyři procentní body. Zde ale musíme upozornit na malý počet případů voleb, Graf5.1 Dvourozměrná analýza charakteristik volebního systému avolební volatility Červené body značí aritmetický průměr. Kjednotlivým pozorováním byl přidán malý náhodný šum, aby se body méně překrývaly. Grafpro velikost volebního obvodu používá logaritmické měřítko. 20 % 40 % 60 % Poměrný Smíšený Volební systém 20 % 40 % 60 % Menší nebo rovno 4 % 5 % Volební klauzule 20 % 40 % 60 % 8 1218 při zohlednění klauzule Velikost volebního obvodu 20 % 40 % 60 % Beze změny Změna Změna volebního systému 115 v nichž byla volební klauzule nižší než 5 procent. Navíc podstatná část těchto případů s nižší volební klauzulí se konala na počátku 90. let ještě před tím, než dominantní strany částečně uzavřely politický trh. Podobným způsobem souvisí výše volební klauzule i s podporou nových stran. Klauzule 5 procent je asociována s menšími zisky nových stran (viz Graf 5.2). Klauzule se tedy v souladu s teorií skutečně jeví jako nástroj, který by mohl alespoň do nějaké míry regulovat příležitosti pro nové strany, a to dokonce i v datovém souboru s velmi nízkou variabilitou, kde proti sobě porovnáváme dvě úrovně volební klauzule, které se na první pohled liší jen Graf5.2 Dvourozměrná analýza charakteristik volebního systému avolební úspěšnosti nových stran Červené body značí aritmetický průměr. Kjednotlivým pozorováním byl přidán malý náhodný šum, aby se body méně překrývaly. Grafpro velikost volebního obvodu používá logaritmické měřítko. 0 % 20 % 40 % Poměrný Smíšený Volební systém 0 % 20 % 40 % Menší nebo rovno 4 % 5 % Volební klauzule 0 % 20 % 40 % 8 12 18 při zohlednění klauzule Velikost volebního obvodu 0 % 20 % 40 % Beze změny Změna Změna volebního systému 116 velmi málo. Na druhou stranu musíme vzít v potaz časovou souběžnost vývoje výše volební klauzule (její postupné zvyšování) a pokles vzniku a úspěšnosti nových stran v čase, což formálně umožní až vícerozměrná analýza později v této kapitole. V dalších analýzách používáme průměrnou velikost volebního obvodu. Základním východiskem je Coxův argument, že velikost volebního obvodu je nejlepší vlastnost pro celkovou charakteristiku volebního designu. Jednoduchému použití velikosti volebního obvodu brání několik věcí. Zaprvé nejsou všechny volební obvody stejně velké a v některých zemích se dokonce používají smíšené volební systémy, které kombinují poměrnou a většinovou složku. Proto je nutné vypočítat tzv. průměrnou velikost volebního obvodu. V případě poměrných systémů se jedná o prostý průměr; v případě smíšeného systému s řadou jednomandátových obvodů je alternativou vytvořit vážený průměr, který bere v potaz velikost poměrné a většinové složky (podrobněji viz Příloha 5). V některých zemích mohou nastat situace, kdy je velikost volebního obvodu tak vysoká, že její hodnota nemá smysl pro určení volební úspěšnosti strany. Naopak volební klauzule nabývá v takovém volebním systému na větší důležitosti. Například na Slovensku je 150 mandátů udělováno v jednom volebním obvodě, který je identický s hranicemi celé země; používá se nicméně klauzule 5 procent. Je proto logické, když budeme v takových případech považovat za základní instituci, která nutí politiky ke koordinaci, klauzuli na úrovni 5 procent a nikoli velikost volebního obvodu, která naznačuje, že k zisku mandátu by mohlo postačovat 0,67 procenta hlasů (100 / 150 = 0,67). Proto je nutné vzít v potaz buď průměrnou velikost volebního obvodu, nebo výši volební klauzule, podle toho, které z pravidel má větší efekt. Detaily k výpočtu jsou popsány v Příloze 5. V Grafu 5.1 prezentujeme souvislost mezi velikostí volebního obvodu a volební volatilitou. Vztah mezi oběma proměnnými je ale slabý. Jestliže se zvětší průměrný volební obvod o 10 mandátů, zvýší se volební volatilita o 3 procentní body. Podobný a dokonce mírně silnější vztah existuje mezi průměrnou velikostí volebního obvodu a podporou nových stran. Při zvětšení volebního obvodu o 10 mandátů roste podpora nových stran o 4 procentní body. Potvrzujeme tak zjištění Tavits (2008) a Andrewse a Bairetta (2014). Poslední charakteristikou volebního systému, které věnujeme pozornost, je změna volebního systému před konáním voleb. Jako změnu volebního systému označujeme situace, kdy dojde k alespoň jedné ze tří typů změn: změna volební formule, změna volební klauzule a změna průměrné velikosti volebního obvodu. Změny volební klauzule a velikosti volebního obvodu navíc 117 musely být větší. Postup konstrukce této proměnné podrobně popisuje Příloha 5. V obecné rovině je větších změn volebního systému málo a jedná se tak pouze o 9 případů voleb z 84. Výčet těchto 9 případů a charakter změny volebního systému popisuje Příloha 5. Tyto významné změny volebního systému se staly v rozmezí let 1992 (Rumunsko) a 2001 (Polsko), tedy povětšinou v první dekádě analyzovaného období. Změny se v pěti z těchto devíti případů týkaly navýšení volební klauzule. Ve volbách, které se konaly po významné změně volebního systému, byla vyšší volební volatilita než v zemích, kde se volební systém podstatně neměnil. Rozdíl ve výši volební volatility byl 6 procentních bodů (viz Graf 5.1). Stejný rozdíl evidujeme i pro zisky nových stran (viz Graf 5.2). S ohledem na malé počty případů změny je nicméně nutné výsledný obrázek brát s určitou rezervou. Navíc řada změn volebního systému byla koncentrovaná do 90. let minulého století do období větší volební volatility a formování částečně nových stran. Kdybychom se zaměřili na zisky úplně nových stran a na volební volatilitu měřenou na základě metody CV, byly by rozdíly mnohem menší. Krom přímé souvislosti mezi volebním systémem a volební volatilitou má vliv volebního systému na volatilitu i nepřímou podobu skrze stranický systém. Volební systém, zvláště velikost obvodů a velikost zastupitelského orgánu, ovlivňuje nejen počet kandidujících stran, ale i jejich parlamentní zastoupení (Shugart aTaagepera 2018). Kostadinova (2002) na případě postkomunistických zemí poukázala na to, že poměrné systémy vedou k větší fragmentaci než většinové a smíšené systémy. Do hry zde navíc vstupuje intenzita v odlišnosti zisku hlasů ve volbách od zisku mandátů v zastupitelstvu. V následující podkapitole se zaměříme na souvislost počtu stran a volební nestability. 5.2 Stranický systém: počet stran, fragmentace apolarizace Souvislost volební volatility a počtu politických stran se objevuje v literatuře od začátku systematického výzkumu volatility (Pedersen 1979; Pedersen 1983; Bartolini a Mair 1990). Pravidelně se pak prokazuje, že volební volatilita je vyšší tehdy, když ve volbách kandiduje a získá hlasy větší množství stran. Čím více stran se účastní voleb, tím větší existuje prostor pro to, aby se zisky těchto stran v čase lišily a volební volatilita dosahovala vyšších hodnot. Do výpočtu volatility tak vstupuje velké množství porovnání podpory stejných stran v čase. Naopak čím méně stran soutěží, tím by měla být volební volatilita nižší; k výpočtu volatility tak slouží jen několik málo porovnání stranických zisků v čase. 118 S volební volatilitou souvisí nejen počet stran v systému, ale i změna v jejich počtu. Jestliže dojde ke změně jejich počtu (ať už ke zvýšení, či snížení), nutně to představuje volební změnu a volatilitu (Pedersen 1983, 52). Jestliže se zvýší počet stran, musela do systému vstoupit nová strana; jestliže žádná nová strana není úspěšná, nemůže vzrůst počet stran v systému; jestliže se počet stran v systému sníží, musela některá ze stran zaniknout. Bartolini a Mair (1990) v této souvislosti poznamenávají, že se jedná o tautologické vysvětlení, které se točí v kruhu. Každopádně ale neplatí, že se vysoká volatilita rovná vzniku či zániku nějaké strany. Vysoká volatilita může nastat i bez toho, aby se počet stran měnil. Z uvedené diskuze je zřejmé, že počet stran a fragmentace stranického systému souvisí především s volební volatilitou, ale může souviset i se vznikem a úspěšností nových stran. Při zkoumání vztahu mezi volební volatilitou a počtem politických stran je důležité rozhodnutí o tom, které strany zahrnout do výpočtu. Je vhodné započítat všechny politické strany, které kandidovaly ve volbách? Nebo je vhodnější zahrnout pouze ty, které získaly určitý podíl hlasů? Bartolini a Mair (1990, 128–129) argumentovali, že jestliže má souviset volební volatilita s počtem stran, bylo by logické zahrnout mezi sčítané strany všechny ty, které byly zahrnuty do výpočtu volební volatility. Celkový počet stran by měl být shodný s počtem stran, které jsou využity k výpočtu volatility. Na druhé straně tento postup vede k tomu, že do výpočtu jsou zahrnuty i malé a nevýznamné strany. Změna volební podpory takovýchto stran bývá malá a neodpovídá změně v podpoře, která může nastat u velkých stran. Proto Bartolini a Mair otázku ohledně počítání stran řešili pomocí tří různých indikátorů: celkový počet kandidujících stran, počet stran se ziskem nad 2 procenta hlasů a Raeův index fragmentace. V našich analýzách využijeme k měření počtu stran v systému pouze efektivní počet volební stran (Laakso a Taagepera 1979).29 Počet stran je v postkomunistických státech poměrně vysoký. V průměru se analyzovaných voleb účastnilo 9,5 stran se ziskem nad 1 procento a 5,9 stran se ziskem nad volební klauzuli. Vyjádřeno indexem efektivního počtu stran dosahovala fragmentace v průměru 5,6. Počet stran byl v postkomunistických státech vysoký především na počátku 90. let. Jeden z nejextrémnějších případů představoval polský stranický systém, v němž v roce 1991 získalo více než 1 procento 16 politických stran a o dva roky později 29 Použili jsme ipodobnou operacionalizaci jako Bartilini aMair (1990) apočítali jsme strany, které překonaly 1procento, astrany, které překonaly volební klauzuli. Uvedené tři různé operacionalizace spolu podstatně souvisí. Absolutní počet stran nad 1procenta anad volební klauzulí koreloval nejslaběji (r = 0,57), zatímco obě absolutní míry těsněji korelovaly sefektivním počtem stran (r = 0,76 pro 1procento ar = 0,75 pro volební klauzuli). Bez ohledu na použitou metriku počtu stran jsou vztahy podobné jako vpřípadě efektivního počtu stran. 119 15 stran. V průběhu 90. let pak počet stran klesal ve všech zemích. Graf 5.3 prezentuje vývoj efektivního počtu stran v čase (na rozdíl od většiny grafů v této publikaci obsahuje informace o 95 volbách, neboť je možné zahrnout i první demokratické volby). Z grafu je zřejmé, že fragmentace stranických systémů dosahovala nejnižších hodnot v první dekádě 21. století a konkrétně v období 2006 až 2010. Přibližně od roku 2012 počet stran opět roste. Poté, co jsme si udělali představu o vývoji počtu stran v postkomunistických stranických systémech, můžeme přikročit k analýze vztahu volební nestability a počtu stran. V Grafu 5.4 prezentujeme souvislost mezi efektivním počtem stran a volební volatilitou. Můžeme potvrdit očekávaný pozitivní vztah, kdy s počtem stran roste volební volatilita. Pearsonův korelační koeficient mezi oběma proměnnými dosahuje r = 0,49. Takto vysokou hodnotu neuváděla ani studie Pedersena (1983), který uvádí korelaci na úrovni 0,4. 120 5 10 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020 Graf5.3 Vývoj fragmentace včase (efektivní počet volebních stran) Volební výsledky zdatabáze Parlgov.org, návaznost stran pro určení volatility autoři. České volby vyneseny červeným trojúhelníkem. 121 20 % 40 % 60 % 46810 Efektivní počet stran 20 % 40 % 60 % 5 10 15 Index disproporcionality Graf5.4 Dvourozměrná analýza charakteristik stranického systému avolební volatility 0 % 20 % 40 % 246810 Efektivní počet stran 0 % 20 % 40 % 5 10 15 Index disproporcionality Graf5.5 Dvourozměrná analýza charakteristik stranického systému avolební úspěšnosti nových stran pouze mezi souběžně měřenými proměnnými, ale i v případě, kdy vezmeme v potaz počet stran, které soutěžily v předchozích volbách. Neméně důležité je i to, že počet stran, které soutěžily v předchozích volbách, má vliv pouze na vnitrosystémovou volatilitu a potažmo i celkovou, ale jen velmi málo souvisí se ziskem nových stran. Volební volatilita a úspěšnost nových stran tak je částečně ovlivněna institucionálním uspořádáním voleb a počtem a vztahy mezi stranami. Menší efekt volebních institucí s velkou pravděpodobností souvisí s homogenizací těchto pravidel v analyzovaných 11 zemích. S menšími odchylkami se jedná o parlamentní systémy s poměrným volebním systém s volební klauzulí 5 procent. Malá variabilita ve vysvětlujících proměnných je spojena s tím, že v čase docházelo k již zmíněné konvergenci k výše zmíněnému modelu a časová změna ve volební úspěšnosti nových stran tak koreluje s konvergenčním trendem v podobě politických a volebních institucí. Přesto se ukazuje, že volební systém úspěšnost nových stran mírně ovlivňuje a s rostoucí velikostí volebních obvodů tak roste i jejich procentní zisk. 128 Kapitola 6 Kontextuální charakteristiky avolební nestabilita vpostkomunistických státech Lukáš Linek, Jaromír Mazák V předchozí kapitole jsme se zaměřili na souvislost volební volatility s tím, jak probíhá volební soutěž. V této kapitole se zaměříme na vliv dalších kontextuálních faktorů, které by měly s volební volatilitou souviset. V prvé řadě se budeme věnovat širšímu politickému systému, kam řadíme existenci dalších celostátních institucí, do nichž probíhá volební soutěž. Zde se zaměřujeme především na efekt druhé komory parlamentu, přímé volby prezidenta a vzájemné časové provázanosti parlamentních a prezidentských voleb. Následně zaměříme pozornost na režim státního financování politických stran. V další části se zaměříme na dvě důležité kontextuální charakteristiky: vývoj hospodářství a rozšíření korupce. Na závěr prozkoumáme souvislost etnické heterogenity a volební nestability. 6.1 Politický systém: přímá volba prezidenta adruhá komora Politické systémy analyzovaných 11 postkomunistických států vykazují výraznou stabilitu a postupem času i homogenizaci těchto systémů (Armingeon a Careja 2008). Pouze tři země volí prezidenta nepřímo. Ve zbylých osmi zemích je prezident volen přímo, byť ne všude to tak bylo od ustavení demokracie po pádu komunismu. K volbě se ve všech případech používá dvoukolový většinový systém (Slovinsko v letech 1992 a 1997 používalo jednokolový většinový systém). Obdobně i vztah mezi prezidentem a premiérem je podobný ve všech zemích. Systémy s přímou volbou lze v duchu Shugarta a Caryeho (1992) a podle Samuelse a Shugarta (2010) rozlišit na systémy, v nichž je dominantní prezident (prezidentsko-parlamentní režim) anebo premiér (premiérsko-prezidentský režim). Odlišují se pouze tím, zda je premiér a kabinet formálně odpovědný prezidentovi, či ne (Samuels a Shugart 2010, 30). Všechny analyzované postkomunistické státy jsou z tohoto hlediska podobné a všechny lze klasifikovat jako premiérsko-prezidentské režimy (tamtéž, 32–34). V neposlední řadě se institucionální uniformita projevuje i převahou jednokomorových parlamentů, kdy pouze tři země mají druhou komoru. 129 V posledních dvou dekádách začal výzkum volatility upozorňovat na význam širšího politického uspořádání pro stabilitu a změnu volebních výsledků. V tomto smyslu se největší důraz klade na další celostátní politické instituce, jež jsou obsazovány hlasováním ve volbách. Mezi tyto instituce patří druhá komora parlamentu a přímo volený prezident. Základní teoretickou argumentaci ohledně vztahu volební volatility, přímo voleného prezidenta a druhé komory parlamentu představili Andrews a Bairett (2014); podrobněji jejich argumentaci diskutujeme v podkapitole 4.5. Existence druhé komory v politickém systému by měla ovlivňovat volební strategie stran. Zapojení druhé komory do legislativního procesu totiž stěžuje prosazování vládní agendy, zvláště v situaci, kdy vládní strany nedisponují většinou v druhé komoře. Proto mají vládní strany zájem na koordinaci volebního postupu ve volbách do druhé komory, díky čemuž se jim snáze podaří obsadit většinu mandátů. V důsledku toho vládní strany spíše kooperují a posilují volební koalice. V našich datech je dle očekávání existence dvoukomorového parlamentu asociována s lehce nižší úrovní volební 130 Graf6.1 Dvourozměrná analýza charakteristik politického systému acelkové volební volatility 20 % 40 % 60 % Jedna komora Dvě komory Počet komor v parlamentu 20 % 40 % 60 % Nepřímá volba Souběh nebo více než rok od sebe Volby do roka od sebe Vzdálenost prezidentských a parlamentních voleb Červené body značí aritmetický průměr. volatility o 4 procentní body a s nižšími zisky nových stran také o 4 procentní body (viz Grafy 6.1 a 6.2). Přímá volba prezidenta představuje ještě důležitější prvek ve vztahu k parlamentním volbám než existence druhé komory. Soudobá literatura nicméně upozorňuje na to, že v případě přímé volby závisí na tom, jak jsou vůči sobě prezidentské a parlamentní volby orientovány v čase. Souběžně konané volby prezidenta a parlamentu zvyšují potřebu stran koordinovat postup napříč oběma soutěžemi a snižují tak počet kandidujících stran. Konají-li se ale prezidentské volby v jinou dobu než parlamentní, tak se zájem o koordinaci snižuje (obdobně argumentuje i Carreras [2012]). Parlamentní volby konané krátce před nebo po prezidentských volbách mohou vést ke vzniku nových stran díky tomu, že se politické elity snaží převést podporu z jedné arény do druhé. Někteří politici po relativním úspěchu v prezidentských volbách mohou založit novou stranu a podporu z prezidentských voleb využít v následných parlamentních volbách. Jiní politici se rozhodnou založit politickou stranu, přičemž její účast v parlamentních volbách chápou jako předstupeň pro následnou prezidentskou kandidaturu. Přímá volba může vést k vyššímu počtu nových stran i nepřímo tím, že vede k větší nestabilitě 131 Graf6.2 Dvourozměrná analýza charakteristik politického systému avolební podpory nových stran 0 % 20 % 40 % Jedna komora Dvě komory Počet komor v parlamentu 0 % 20 % 40 % Nepřímá volba Souběh nebo více než rok od sebe Volby do roka od sebe Vzdálenost prezidentských a parlamentních voleb Červené body značí aritmetický průměr. stranického systému a vlád, vytváření prezidentských vlád a stran a celkově větší personalizaci politické soutěže (Amorim Neto a Strøm 2006; Samuels a Shugart 2010; Schleiter a Morgan-Jones 2009). Pro účely analýzy souběhu parlamentních s přímými prezidentskými volbami klasifikujeme jednotlivé volby do tří kategorií: (1.) nepřímá volba prezidenta; (2.) malý vliv přímé volby = souběh prezidentských a parlamentních voleb,30 konání voleb s větším než ročním intervalem; (3.) větší vliv přímé volby = prezidentské a parlamentní volby se konají v méně než ročním intervalu, ale ne souběžně. V zemích s přímo voleným prezidentem je volatilita o 3 procentní body vyšší než v zemích s nepřímo voleným prezidentem (viz Graf 6.1). V zemích s prezidentskou přímou volbou má vliv na volatilitu to, jak jsou prezidentské a parlamentní volby od sebe vzdáleny. Jestliže se konají v rozmezí jednoho roku, je volební volatilita vyšší než v ostatních případech. Nejvyšších hodnot dosahuje volební volatilita v situaci, kdy se prezidentské volby konají v rozmezí roku před nebo po parlamentních volbách. Úroveň volatility je v těchto volbách přibližně o 4 procentní body vyšší než v systémech s nepřímou volbou prezidenta a o více než 2 procentní body než v zemích, kdy se prezidentské volby konají souběžně, nebo naopak dlouho od sebe. V případě volebního zisku nových stran jsou rozdíly ještě větší (viz Graf 6.2). Nejvyšší podporu získávají nové strany ve volbách, které se konají v rozmezí roku před nebo po prezidentských, a to o 5 procentních bodů než v zemích s nepřímo voleným prezidentem. 6.2 Státní financování politických stran Vliv způsobu financování stran na volební soutěž a volební (ne)stabilitu se v literatuře pojednává již delší dobu (viz např. Birnir 2005; Casal Bértoa a Spirova 2019; Casas Zamora 2005; Nassmacher 2009; van Biezen a Rashkova 2014). K prozkoumání vztahu mezi státním financováním a volební volatilitou využijeme informace o státním financování stran, které sesbíral Lipcean (2022) a které umožňují využít několik proměnných, jež měří v různé míře intenzitu státního financování stran. Tento autor rozlišil státní financování stran na statutární (průběžné) a volební. Zatímco první typ financování probíhá průběžně ve volebním cyklu, ten druhý se vztahuje pouze k volbám a představuje jednorázovou platbu stranám za volební výsledek. Pro oba typy financování určil oprávnění k financování a výši financování vyjádřenou 30 Pouze první 4 rumunské volby měly souběh (1990–2004) avroce 2008 poprvé nebyly vRumunsku prezidentské volby společně sparlamentními. 132 v US dolarech. Jak pro volební, tak pro průběžné financování mohou být oba parametry odlišné a teprve jejich vzájemná interakce ovlivňuje strategie politických stran a politických podnikatelů. V první části analýzy se zaměřujeme na souvislost volební nestability a nároku na státní financování. Výše nároku na státní financování je reflektována v odlišnosti restriktivního a liberálního režimu státního financování stran (Casal Bértoa a Spirova 2019). Zatímco první poskytuje státní finance výhradně parlamentním stranám, druhý je dává i neparlamentním stranám, kterým se podaří překročit zákonem stanovenou hranici, jež je nižší než volební klauzule. Liberální režim nabízí politickým stranám možnost definovat volební úspěšnost i jinak než jen v podobě zisku parlamentního zastoupení. Zakladatelé nových stran či představitelé menších, neparlamentních stran totiž mohou cílit na nižší úroveň podpory, než je nutná pro zisk mandátu. Získat 2 procenta ve volbách a na základě tohoto výsledku mít nárok na pravidelný příspěvek od státu je možné také interpretovat jako volební úspěch (viz diskuze v Kapitole 4; Spirova 2007; Casal Bértoa a Spirova 2019). Přibližně jedna pětina úplně nových stran sází na postupnou strategii, kdy volební průnik nastává až po druhých či třetích volbách, jichž se strana účastní (Emanuele a Sikk 2021). V českém prostředí tento typ postupné strategie představují Strana zelených a Pirátská strana. Pro tyto strany představuje volební úspěch i zisk menší podpory, než která je nutná pro zajištění mandátu. Rozlišení výše nároku na státní financování v našich analýzách proto využijeme. Při analýze státního financování stran rozlišujeme nárok na dva typy státního financování: volební a statutární (průběžné). V graficky prezentovaných analýzách rozlišujeme jednotlivé analyzované volby podle toho, zda vůbec existovalo státní financování a jaká procentní výše volební podpory opravňovala strany k tomuto financování. Volební volatilita byla nejvyšší v zemích, které neposkytovaly státní financování stranám. Zavedení obou typů státního financování vede k poklesu volební volatility (viz Graf 6.3). Čím je vyšší procentní podpora, kterou musí strana získat pro nárok na státní financování, tím nižší je volební volatilita. Volatilita je přibližně o 15 procentních bodů vyšší v zemích bez státního statutárního financování stran ve srovnání se zeměmi, kde nárok na tento typ státního financování vzniká až od zisku vyššího než 3 procenta hlasů ve volbách. V případě volebního financování má tento vztah stejný směr, je nicméně mírně slabší. Vedle nároku na státní financování hraje podstatnou roli i výše samotného financování. Velmi liberální režim státního financování, který neposkytuje stranám skoro žádné peníze, nemůže mít takový vliv na volební volatilitu jako jiný liberální režim, který stranám poskytuje vysoké částky z veřejných zdrojů. V dalších analýzách proto využíváme částku poskytnutou stranám na 133 jednoho voliče, a to bez ohledu na to, zda se jedná o statutární či volební financování. Graf 6.3 zřetelně ukazuje, že čím vyšší jsou státní příspěvky stranám, tím je volební volatilita nižší. Zároveň ale existuje řada případů, kdy stát neposkytuje stranám žádné finance, a volební volatilita v těch zemích je přesto nízká. Graf 6.3 prezentuje i vztah mezi volební volatilitou a výší státního financování v minulých volbách. Souvislost je úplně stejná. 134 Graf6.3 Dvourozměrná analýza proměnných spojených se státním financováním stran avolební volatilitou 20 % 40 % 60 % Žádné příspěvky Méně než 3 % 3 % Více než 3 % Minimální volební zisk nutný pro statutární financování 20 % 40 % 60 % Žádné příspěvky Méně než 3 % 3 % Více než 3 % Minimální volební zisk nutný pro volební financování 20 % 40 % 60 % 0 5 10 15 USD na jednoho voliče Celkové financování 20 % 40 % 60 % 0 5 10 USD na jednoho voliče [t - 1] Celkové financování v minulých volbách Červené body značí aritmetický průměr. Kjednotlivým pozorováním byl přidán malý náhodný šum, aby se body méně překrývaly. Zastavme se ještě na chvíli u souvislosti zavedení státního financování a volební volatility. Pro analyzované postkomunistické státy bylo typické, že státní financování se teprve postupně zavádělo. Proto je i většina případů voleb bez státního financování koncentrována do 90. let minulého období, kdy byla vyšší volatilita (viz Tabulka 3.1). Zároveň státní financování stran nebylo zavedeno v Litvě do roku 2011, při čemž pro Litvu byla typická vysoká volatilita (viz Graf 3.3). Proto jsme provedli dílčí analýzy, které zjišťovaly, zda uvedená souvislost mezi státním financováním stran a volební volatilitou platí i v jednotlivých dekádách. Analýzy potvrzují, že vztah mezi státním financováním a volební volatilitou byl nejvyšší v 90. letech minulého století, zatímco v dalších dvou dekádách byl již slabší. Ohledně vztahu státního financování a volební podpory nových stran evidujeme stejné výsledky jako v případě volební volatility. Výše volebního zisku, od nějž mají strany nárok na statutární financování, podstatně ovlivňuje výši zisků nových stran. Zatímco ve volbách bez statutárního financování získaly nové strany více než 20 procent hlasů, tak ve volbách, v nichž nárok na statutární financování dosahoval více než 3 procenta hlasů, získaly nové strany mírně nad 10 procent hlasů. Rozdíl ve volební podpoře nových stran je více jak deset procentních bodů. Podobný, i když méně intenzivní vztah platí pro volební financování. S velkou pravděpodobností to souvisí s relativně menším významem volebního financování pro rozpočty stran ve srovnání se statutárním financováním. Dvojrozměrná analýza vztahu velikosti příspěvku za voliče (měřeno v USD) a volebního zisku nových stran ukazuje, že stejně jako v případě volební volatility nelze mluvit o jasném lineárním trendu. S velkou pravděpodobností to souvisí se způsobem měření výše státního příspěvku: v čase roste počet zemí, které stranám přispívají. Pokud tedy máme mít možnost vyjádřit se ke kauzálním mechanismům, které by podle literatury měly způsobovat úspěch nových stran, bude ve vícerozměrné analýze potřeba kontrolovat vliv časového období. Bivariační analýza není pro hledání vysvětlení úspěšnosti nových stran dostačující a je potřeba ji vnímat čistě deskriptivně. V průměru je ale rozdíl mezi zeměmi s různou mírou státního financování docela velký. Rozdíl v podpoře nových stran mezi dvěma zeměmi, z nichž v jedné neposkytují žádné státní příspěvky stranám a v druhé poskytují 10 dolarů na voliče, dosahuje více než 5 procentních bodů. V případě, že vezmeme v potaz nikoli aktuální úroveň státního financování v době voleb, ale vezmeme v úvahu výši financování z předchozích voleb, vztah mezi státním financováním a podporou nových stran zůstane stejný. Celkově se tedy ukazuje, že čím vyšší částky jsou poskytované stranám, tím obtížnější je vstup do soutěže pro nové strany a tím větší je stabilita ve volební nabídce, 135 podpoře stran a tedy i volatilitě. Státní finance tak s velkou pravděpodobností nefungují jako incentiv pro nově vznikající strany, ale naopak jako nástroj stabilizace etablovaných stran a stranického systému. 136 Graf6.4 Dvourozměrná analýza proměnných spojených se státním financováním stran avolební podporou nových stran 0 % 20 % 40 % Žádné příspěvky Méně než 3 % 3 %Více než 3 % Minimální volební zisk nutný pro statutární financování 0 % 20 % 40 % Žádné příspěvky Méně než 3 % 3 %Více než 3 % Minimální volební zisk nutný pro volební financování 0 % 20 % 40 % 0 5 10 15 USD na jednoho voliče Celkové financování 0 % 20 % 40 % 0 5 10 USD na jednoho voliče [t – 1] Celkové financování v minulých volbách Červené body značí aritmetický průměr. Kjednotlivým pozorováním byl přidán malý náhodný šum, aby se body méně překrývaly. 6.3 Vývoj hospodářství V této podkapitole budeme analyzovat souvislost volební nestability a hospodářských podmínek. Můžeme o nich přemýšlet jako o socioekonomickém kontextu voleb. Základní mechanismus, kterým se mají hospodářské podmínky projevovat na volební volatilitě, spočívá ve vztahu mezi podporou vládních stran a hospodářskými podmínkami. Za dobré hospodářské situace jsou vládní strany odměňovány a přechází k nim voliči opozičních stran. Naopak za špatné hospodářské situace se voliči od vládních stran odvracejí a podporují spíše opoziční strany, případně nové strany. Ve vztahu k volební volatilitě by špatné hospodářské podmínky měly vést k vyšší vněsystémové volatilitě (skrze podporu nových stran) a tedy i k vyšší celkové volatilitě. Na druhou stranu se v literatuře objevuje argument, podle nějž by v dobrých hospodářských podmínkách měli voliči odměňovat vládní strany, a tudíž by mělo docházet též k vnitrosystémové volatilitě. Hospodářský vývoj patří (společně s permisivitou volebních pravidel) mezi hlavní způsoby vysvětlování volební volatility v postkomunistických státech. Podle Tavits (2005) navíc efekt hospodářství na volatilitu v čase klesal (studie Tavits pokrývala 45 voleb v 15 zemích v období od roku 1990 do roku 2002). Pozdější studie Powell a Tuckera (2014) byla provedena již na 89 volbách v 21 postkomunistických zemích v období 1989 až 2009. Na studii Powell a Tuckera bylo zajímavé, že se jim podařilo identifikovat tzv. nulové výsledky, kdy žádný faktor nebyl schopen vysvětlit jak celkovou volatilitu, tak její jednotlivé složky. Tito autoři identifikovali jediný faktor, který ovlivňoval volební volatilitu, a to změnu HDP od roku 1989. Následně replikační analýzy Crabtree a Goldera (2017) nicméně odhalily závislost tohoto zjištění na specifickém případu Bosny a Hercegoviny. Tyto studie nás tak upozorňují na fakt, že nalézt vzorce a pravidelnosti v úrovni volatility v postkomunistických zemích nemusí být snadné. Grafy 6.5 a 6.6 ukazují na souvislost volební volatility a hospodářského vývoje. Podle očekávání s lepším vývojem hospodářství klesá volební volatilita. Tento základní vztah platí jak pro meziroční změnu HDP, tak pro meziroční změnu nezaměstnanosti. Meziroční nárůst nezaměstnanosti o 5 procentních bodů vede k nárůstu volební volatility přibližně o osm procentních bodů. V případě meziroční změny HDP je vztah podstatně slabší. Vývoj hospodářství souvisí i s úspěchem nových stran (viz Graf 6.6). S tím, jak roste HDP, mají zisky nových stran tendenci se snižovat. Je ovšem potřeba určitá opatrnost v interpretaci, protože další analýzy ukazují, že tento vztah z dat vystupuje pouze pro částečně nové strany, pro úplně nové strany je zanedbatelný. Zároveň víme, že částečně nové strany měly větší zisky 137 Modely 4 v Tabulkách 6.3 a 6.4 pak ukazují, jak celkovou volatilitu a volební podporu nových stran ovlivňuje změna míry nezaměstnanosti a změna v rozšíření korupce. S každým jedním procentním bodem, o který se meziročně zvýšila nezaměstnanost, se volební volatilita zvyšuje o 1,3 procentního bodu a průměrný zisk nových stran roste o 2,4 procentního bodu. Jestliže v zemi dojde k zhoršení ohledně korupce, roste jak volební volatilita, tak podpora nových stran. Tento efekt ale není statisticky významný. Zařazení této proměnné do analýz navíc vede k snížení počtu pozorování, neboť ukazatele kontroly korupce nejsou pro řadu voleb v databázi Světové banky dostupné. Pokud se za využití stejných prediktorů zaměříme jen na vnitrosystémovou volatilitu (model 5, Tabulka 6.3), výsledky se dramaticky nemění oproti modelu, který vysvětloval celkovou volatilitu, i když efekty se o něco snižují. Statutární financování zůstává věcně významným faktorem, který pomáhá vysvětlit část změn v míře vnitrosystémové volatility (koeficient je i statisticky významný). Naopak změna míry nezaměstnanosti ztrácí význam. V případě, že se zaměříme na vněsystémovou volatilitu (v porovnání s celkovým ziskem nových stran), hlavním zjištěním je velká podoba s modelem, který vysvětluje celkový zisk nových stran (viz modely 4 a 5 v Tabulce 6.4). Pokud růst nezaměstnanosti zvyšuje volební volatilitu, pak primárně proto, že voliči opouští etablované strany a hledají alternativní nabídku u nových stran, nikoliv proto, že by přecházeli jedním směrem od vlády k opozici, což by vedlo k růstu agregované vnitrosystémové volatility. Naopak efekt státního financování se objevuje ve všech modelech a zavedení státního financování snižuje jak volatilitu mezi etablovanými stranami, tak volatilitu způsobenou novými stranami. 6.7 Shrnutí V této kapitole jsme pokračovali v souběžné analýze volební volatility a podpory nových stran v 11 postkomunistických státech v průběhu uplynulých 30 let. Konkrétně jsme zde zkoumali souvislost volební nestability a širšího politického kontextu. Do něj řadíme jak charakteristiky politického systému (přímá volba prezidenta, druhá komora parlamentu) a státního financování stran, tak informace o hospodářském vývoji a rozšíření korupce v zemi. Naše analýzy potvrdily vztahy a souvislosti, které jsme očekávali na základě předchozích studií. Většina vztahů měla očekávaný směr, ale postrádala statistickou významnost. Proto je k zjištěním potřeba přistupovat s mírnou skepsí. Tři hlavní zjištění se týkají přímé volby prezidenta, státního financování stran a vývoje hospodářství. 144 Studie Andrewse a Bairetta (2014) upozornila na vliv širšího politického systému na volební volatilitu a my jejich zjištění potvrzujeme. Existence druhé komory snižuje podle očekávání volební volatilitu, stejně tak ji přímá volba prezidenta zvyšuje. Efekty obou charakteristik se pohybují kolem 3 procentních bodů. U přímé volby prezidenta se zdá být důležité, kdy se prezidentské volby konají, zda v krátké době před či po parlamentních volbách, anebo je mezi nimi delší období. Jestliže se totiž prezidentské volby konají v rozmezí jednoho roku, je jejich vliv na volební volatilitu dvojnásobný. Druhé důležité zjištění se týká státního financování politických stran. Běžně se očekává, že politické strany a političtí podnikatelé mohou reagovat na přímé ekonomické incentivy k ustavování nových politických stran, které souvisejí se státním financováním stran, konkrétně s tzv. statutárním financováním, které představuje pravidelné příspěvky na činnost, které strana dostává celé volební období. Ukazuje se, že v systémech, kde je tento příspěvek podmíněn malým procentním ziskem kolem jednoho či dvou procent, vzniká větší počet stran a jsou navíc volebně úspěšnější než v systémech, kde je přístup k státnímu financování restriktivnější. Mnohem zřetelnější je ale zjištění o vlivu celkové výše státního financování na volební nestabilitu. Čím vyšší jsou státní příspěvky, tím nižší je podpora nových stran a volební volatilita. Analýzy také prokázaly, že volební nestabilita souvisí s hospodářskými podmínkami. Využívali jsme dva indikátory: změna v HDP a změna v nezaměstnanosti. Vztah mezi volební nestabilitou a změnou v úrovni nezaměstnanosti byl mnohem těsnější než při použití změny v HDP. Změna v úrovni nezaměstnanosti má největší vliv na zisky nových stran. V případě vněsystémové volatility a celkové volatility je vliv přibližně poloviční. Naopak změna v úrovni nezaměstnanosti vůbec nesouvisí s vnitrosystémovou volatilitou. K úvaze tak přichází argument, že vliv hospodářských podmínek na volební volatilitu spočívá především v jejich dopadu na zisky nových stran a nikoli ve vlivu na vnitrosystémovou volatilitu. Toto poslední zjištění považujeme za důležité, neboť plně odhaluje důvody, proč jsme se rozhodli souběžně analyzovat volební volatilitu a zisky nových stran. Zatímco v minulé kapitoly diskutované charakteristiky volební soutěže (volební systém a fragmentace a polarizace stranického systému) a v této kapitole diskutované charakteristiky politického systému (bikameralismus, přímá volba prezidenta, státní financování stran) ovlivňovaly úroveň volební volatility a zisky nových stran podobným způsobem a srovnatelně, i když někdy trošku menší intenzitou, ovlivňovaly i vněsystémovou a vnitrosystémovou volatilitu, tak změna ve vývoji hospodářství má odlišný efekt. Vývoj hospodářství podstatně souvisí s hodnocením vládních stran, kterému se budeme věnovat v následující kapitole. 145 Kapitola 7 Trestání vládních stran avolební volatilita Lukáš Linek, Jaromír Mazák Předchozí dvě kapitoly poskytují dostatečnou evidenci pro to, že volební nestabilita souvisí nejen s řadou institucionálních charakteristik, jako jsou volební pravidla, konání přímých prezidentských voleb a zavedení státního financování stran, ale i s kontextuálními charakteristikami, především s vývojem hospodářství. Zhoršující se hospodářská situace vede k vyšší volební volatilitě i k vyšší podpoře nových stran. Jsme přesvědčeni, že počátek tohoto vztahu je u voličů vládních stran. Nestabilita podpory vládních stran vytváří předpoklad pro volební volatilitu i podporu nových stran. Voliči, kteří jsou nespokojeni s výkonem vládních stran, tak mohou hlasovat pro opoziční strany či nové strany, anebo se nemusí voleb vůbec zúčastnit (podrobněji voličské přesuny analyzujeme v následující Kapitole 8). V této kapitole se proto budeme věnovat tomu, zda a jak moc ztrácejí volební podporu strany, které před volbami tvořily vládu. Hlavním důvodem pro toto zaměření na vládní strany jsou zjištění z postkomunistických států o vysoké míře trestání vládních stran (Jastramskis, Kuokštis a Baltrukevičius 2021; Roberts 2008). Proto by podle našeho očekávání ztráty vládních stran měly podstatným způsobem přispívat k volební volatilitě v těchto zemích. Odborná literatura, která se zaměřuje na změnu v podpoře vládních stran ve dvou po sobě jdoucích volbách, většinou spadá do kategorie teorie ekonomického hlasování. V této literatuře je dávána do souvislosti podpora vládních stran a hospodářská situace. Základní koncepty teorie ekonomického hlasování se v literatuře objevily před více než polovinou století. Downs (1957) tvrdil, že voliči hodnotí kandidáty na základě jejich volebních programů a slibů a podle toho hlasují ve volbách. Campbell et al. (1960) diskutovali roli ekonomických hodnocení na volbu stranu. Key (1966) ukázal, že voliči hodnotí vládnoucí politiky na základě toho, jak se jim v úřadu dařilo, a to skrze odměnu (hlasování pro vládnoucí) anebo trest (hlasování pro opozici / nehlasování). Z této literatury vycházejí dva hlavní modely ekonomického hlasování, které se odlišují v časové perspektivě voličského rozhodování a hodnocení politických stran. Model odměny a trestání využívá hodnocení minulého vývoje a hovoří se tak 146 o retrospektivním hlasování (Key 1966). Naopak selekční model klade důraz na hodnocení budoucích zisků/užitků na základě prospektivního hodnocení (Downs 1957). V literatuře existuje shoda na tom, že odpovědnost za vývoj hospodářství je dominantně přiřazena národním vládám (Lewis-Beck a Stegmaier 2019; Fiorina 1981; Lewis-Beck 1988). Dalším dominantním zjištěním je, že ekonomické hlasování má povahu především sociotropního retrospektivního hodnocení vývoje hospodářství, tedy takového, které hodnotí celostátní vývoj hospodářství v uplynulém období. Třetím důležitým zjištěním této literatury je, že ekonomické hlasování je podmíněno tzv. zřetelností odpovědnosti, tedy tím, jak snadno lze určit, kdo (která politická instituce, strana, politik) je zodpovědný za vývoj hospodářství (Powell a Whitten 1993; Duch a Stevenson 2008). Intenzita ekonomického hlasování je podle tohoto přístupu podmíněna institucionálním uspořádáním politického systému a pozicí vlády v něm. Analýzy ekonomického hlasování lze rozlišit podle dvou základních charakteristik (Lewis-Beck a Stegmaier 2008). Zaprvé se liší podle závisle proměnné. Na jedné straně tak existují studie, které vysvětlují změnu v podpoře vládních stran ve volbách, a na druhé straně studie, které vysvětlují změnu v popularitě vládních stran v průběhu volebního cyklu. Druhou důležitou charakteristikou je úroveň, na níž analýza probíhá. Jedná se tak buď o studie založené na individuálních datech z dotazníkových šetření, nebo o studie založené na agregovaných datech z územní jednotky (těmi bývají převážně státy, ale mohou jimi být i územní jednotky na nižší úrovni).31 V posledních dvou dekádách roste počet studií, které kombinují informace z obou úrovní a zkoumají především to, jak kontext podmiňuje ekonomické hlasování na individuální úrovni. V této kapitole analyzujeme ekonomické hlasování na agregované úrovni, neboť se zaměřujeme na otázku, jak hospodářské podmínky ovlivnily podporu vládních stran v po sobě jdoucích volbách a nakolik je vztah mezi hospodářskými podmínkami a vládní podporou ovlivněn politickým kontextem voleb. Z logiky věci toto zaměření využívá primárně mechanismus retrospektivního hlasování. V této kapitole nejprve představíme základní teorie ekonomického hlasování, kdy rozlišíme model odměny a trestu a selekční model. Následně diskutujeme soudobou literaturu o zřetelnosti odpovědnosti vlád a poukážeme na různé faktory, které ovlivňují úroveň trestání vlád a ekonomického hlasování. Budeme si všímat především pozice vlády v politickém systému 31 Uvedené čtyři typy analýz ekonomického hlasování mohou být zároveň studiemi jedné země ikomparativními studiemi, které zahrnují více zemí. 147 a zřetelnosti alternativ vůči vládě. Teoretickou část ukončíme diskuzí zjištění o ekonomickém hlasování v postkomunistických státech. Empirickou část začneme zkoumáním toho, jak určit, která vláda má být ve volbách hodnocena. Důvodem je skutečnost, že v postkomunistických státech jsou vlády dosti nestabilní (Grotz a Weber 2016). V následující části analyzujeme zisky a ztráty vládních stran v průběhu 30 let demokratického vývoje v analyzovaných 11 postkomunistických státech. Do souvislosti tak dáme informace o podpoře vládních stran v po sobě jdoucích volbách, hospodářském vývoji a důležitých charakteristikách vlád. Analýzy doplníme o hlavní charakteristiky politického, volebního a stranické systému, které jsme využívali v předchozích dvou kapitolách pro vysvětlení volební volatility a podpory nových stran. Cílem je zjistit, zda je trestání vlád ovlivňováno stejnými faktory jako volební volatilita a podpora nových stran. 7.1 Ekonomické hlasování arole kontextu Politologická literatura dlouhodobě poukazuje na skutečnost, že vývoj hospodářství je důležitý pro podporu vlády, vládních stran a obecně pro volební výsledky. Hlavní zjištění lze zjednodušit do následujícího tvrzení: když se hospodářství daří, podpora pro vládní strany roste; když se hospodářství nedaří, podpora vládních stran klesá. Studie, které porovnávaly zisky vlád a vládních stran s vývojem hospodářství, povětšinou používaly tři indikátory vývoje hospodářství, které byly získávány z vládních statistik: nezaměstnanost, HDP a inflace (Stegmaier, Lewis-Beck a Park 2017). Mezi nejdůležitější hospodářské indikátory patří úroveň nezaměstnanosti a inflace a jejich změna (Lewis-Beck a Stegmaier 2019). Na individuální úrovni převládá teoretické vysvětlení, jehož základem je předpoklad instrumentální racionality voličů. Podle něj se voliči rozhodují mezi jednotlivými stranami na základě užitků z volby soutěžících stran. V literatuře o ekonomickém hlasování se objevují dva základní přístupy k formulaci užitků z hlasování (Duch a Stevenson 2008, 8). První z těchto modelů je klasický model odměny a trestu (reward and punishment model), pro nějž se v literatuře někdy používají i označení sankční model (sanctioning model) či model referenda (referendum model) (Tufte 1975). Podle tohoto modelu si voliči formují užitky z hlasování pro strany na základě retrospektivního hodnocení hospodářského vývoje a (jejich představy o) vlivu vlády na něj. Slovy V. O. Keye, „voliči mohou odmítnout, co již znají, nebo podpořit, co již znají; pravděpodobně je neosloví množství slibů nových nebo neznámých stran“ (Key 1966, 61). Podobným způsobem argumentoval i Fiorina (1981), v jehož 148 modelu retrospektivního hlasování sice hrají určitou roli i prospektivní hodnocení budoucího řízení hospodářství; ty jsou podle něj ale pouhou extrapolací retrospektivních hodnocení minulého vývoje. V důsledku tento model vyžaduje relativně malou informovanost od voličů, která se týká vývoje hospodářství v období končící vlády a toho, kdo zastával vládní pozici. Podle druhého modelu se instrumentální racionalita voličů projevuje tím, že si voliči formují užitky z hlasování na základě racionální představy o budoucí kompetenci jednotlivých stran (podrobněji viz Duch a Stevenson 2008, 12–16). Tento model sice také předpokládá, že voliči disponují informacemi o dosavadním hospodářském vývoji, na rozdíl od předchozího modelu však voliči tyto informace nevyužívají k rozhodnutí o potrestání vlády, ale k rozhodnutí o tom, která kandidující strana přinese největší užitky. Cílem voličů je podle tohoto modelu vybrat nejkompetentnější strany a kandidáty. Proto je tento model označován jako selekční (selection model). Tento model tak zahrnuje do voličských úvah i představu o budoucím jednání stran, přičemž tato představa vzniká na základě racionálních očekávání, ke kterým voliči dospějí díky své úplné informovanosti ohledně vývoje hospodářství a zodpovědnosti jednotlivých aktérů. Voliči se proto snaží odlišit standardní vývoj hospodářství od aktivit vlády a určit, jak schopnosti vlády a jejích členů ovlivňují hospodářský vývoj. Z toho vyplývá, že vliv na voličské rozhodnutí mohou mít především neočekávané změny ve vývoji hospodářství, které souvisí s činností vlády a jsou důsledkem její kompetence. Od 80. let 20. století literatura o ekonomickém hlasování upozorňuje na to, že mezi jednotlivými zeměmi existují podstatné a systematické rozdíly v síle ekonomického hlasování (Lewis-Beck 1988). Tyto kontextuální rozdíly v míře ekonomického hlasování formalizovali Whitten a Powell (1993), následně Whitten a Palmer (1999) a především Duch a Stevenson (2008). Tito autoři začali vysvětlovat rozdíly v intenzitě ekonomického hlasování na základě charakteristik politického a hospodářského kontextu voleb. Ačkoli oba výše zmíněné modely ekonomického hlasování předkládají odlišné argumenty ohledně toho, jakým způsobem hospodářství ovlivňuje voličské rozhodování a jakými informacemi voliči disponují, identifikují úplně stejné kontextuální charakteristiky, které intenzitu ekonomického hlasování ovlivňují.32 Mezi ně řadí například typ vlády, která má být hodnocena, strukturu politického systému, roli státu v hospodářství či otevřenost hospodářství. 32 Model trestu aodměny či sankční model ekonomického hlasování představují konkrétní specifikaci obecného modelu trestání vládních stran, přičemž hospodářství je pouze jednou zoblastí, za níž může být vláda vedena kodpovědnosti. Dalšími oblastmi mohou být např. valenční témata jako korupce (Schwindt- -Bayer aTavits 2016), bezpečnost (Carlin, Love aMartínez-Gallardo 2015) či životní prostředí (Abou-Chadi aKayser 2017). Naopak selekční model ekonomického hlasování je obecným rámcem pouze pro podmíněný vliv hospodářství na zisky vládních stran (Duch aStevenson 2008). 149 Při vysvětlování rozdílů v ekonomickém hlasování mezi jednotlivými zeměmi a volbami bývá model odměny a trestu spojován s konceptem zřetelnosti odpovědnosti (clarity of responsibility). Zřetelnost odpovědnosti označuje situace, které ovlivňují, jak snadno či těžce mohou voliči určit, zda je za vývoj hospodářství odpovědná vláda. V situaci zřetelné odpovědnosti vlády je pro voliče mnohem snazší určit vinu za hospodářské výsledky, a voliči tak dokáží i s omezenými informace, jimiž disponují, odměnit či potrestat vládní strany. Naopak v situacích, kdy je obtížné určit, kdo nese zodpovědnost za vývoj hospodářství, a kdy je odpovědnost rozostřena, se vina určuje hůře, a to zvláště s ohledem na menší informovanost voličů. Selekční model k problému přistupuje z opačné strany a zaměřuje se na rozdíly v politicky relevantních informacích, které různé kontexty poskytují. Duch a Stevenson (2008) v tomto kontextu využívají koncept administrativní zodpovědnosti za důležitá hospodářská rozhodnutí (administrative responsibity for economic decisions). Relativní podíl volebně a nevolebně zodpovědných aktérů, kteří ovlivňují hospodářská rozhodnutí, má přímý vliv na množství politicky relevantních informací o vládě a politických stranách, jimiž mohou při rozhodování voliči disponovat. Ekonomické hlasování se proto objevuje především tam, kde je podíl volebně zodpovědných aktérů za důležitá hospodářská rozhodnutí nejvyšší, a naopak se neobjevuje v situacích, kde jsou hlavní hospodářská rozhodnutí činěna volebně málo odpovědnými aktéry. Kontextuální charakteristiky, které ovlivňují intenzitu ekonomického hlasování, lze rozčlenit do dvou základních dimenzí: (1.) politická dimenze (nakolik významné jsou volby pro ovlivnění hlavních hospodářských rozhodnutí); a (2.) ekonomická dimenze (jaký je prostor pro politizaci hospodářských témat). Politická dimenze zahrnuje od počátku tohoto typu výzkumu relativně omezený počet charakteristik vládnutí a tvorby veřejných politik (policy-making context). Teprve v posledních letech autoři začali systematicky upozorňovat i na roli opozičních alternativ a volebního kontextu (electoral context). V poslední době tyto charakteristiky katalogizovali Dassonneville a Lewis-Beck (2017) a Hobolt, Tilley a Banducci (2013). Ekonomická dimenze se zaměřuje především na roli státu v hospodářství, jeho rozsah a regulatorní schopnosti. V následujících odstavcích představíme jednotlivé charakteristiky kontextu, které seskupíme do tří bloků, přičemž nebudeme rozlišovat to, jaké jsou předpoklady a mikromechanismy v pozadí jednotlivých vysvětlení. Při představení těchto charakteristik nicméně využijeme některé přelomové studie, které novým způsobem tyto kontexty konceptualizovaly. 150 7.1.1 Kontext tvorby veřejných politik avládnutí První soubor charakteristik, které určují schopnost určit odpovědnost za veřejné politiky, se týkají kontextu tvorby politik. Do tohoto souboru patří typ politického systému, role opozice v politickém procesu, status vlády a její složení. Jako první představili základy této teorie Powell a Whitten (1993), kteří argumentovali, že význam ekonomického hlasování se mění v závislosti na tom, nakolik voliči považují zvolené politiky za odpovědné za vládní politiku. Čím větší odpovědnost mají, tím větší roli mají hospodářské faktory v rozhodování voličů a tím více jsou vládní strany trestány za špatný vývoj hospodářství a odměňovány za dobré výsledky. Powell a Whitten operacionalizovali vládní odpovědnost pomocí faktorů, které ovlivňují, nakolik vládní strana může implementovat vlastní politiku. Vytvářeli součtový index míry odpovědnosti, v němž odpovědnost vlády narušovaly následující faktory: opoziční kontrola druhé významné parlamentní komory, malá jednotnost hlasování vládních stran v parlamentu, systém silných a specializovaných parlamentních výborů, jejichž vedení je proporčně rozděleno mezi politické strany, a nakonec menšinový a koaliční status vlády. Powell a Whitten na základě tohoto indexu rozčlenili země do dvou skupin a ukázali, že v zemích s nižší mírou odpovědnosti vlády je ekonomické hlasování slabé, zatímco v zemích s vysokou mírou odpovědnosti bylo silné. Kromě toho ukázali, že pravicové vlády jsou spíše hodnocené na základě míry inflace, zatímco levicové vlády spíše na základě míry nezaměstnanosti. Je zřejmé, že některé z těchto faktorů představují charakteristiku politického systému a jsou dlouhodobě stabilní (struktura parlamentních výborů, koheze politických stran), zatímco jiné jsou proměnlivé a mohou být specifické pro každou jednotlivou vládu (počet stran ve vládě, většinový/menšinový status vlády). Zatímco Powell a Whitten tyto charakteristiky slučovali do jednoho indexu, který sloužil k rozdělení zemí do dvou skupin, pozdější literatura využívala spíše v čase proměnlivé charakteristiky, které jí umožňovaly přiřazovat různou míru odpovědnosti jednotlivým vládám, jež měly být ve volbách hodnoceny (viz např. Whitten a Palmer 1999). Literatura, která navazovala na studii Powella a Whittena, upozornila na některé další charakteristiky kontextu tvorby politik, které v následujících paragrafech seskupíme podle toho, zda se týkají (1.) pozice vlády v politickém systému (governemnt position); anebo (2.) složení vlády (governemnt composition).33 33 Námi používané členění se blíží rozlišení konceptu zřetelnosti odpovědnosti na dvě složky, které se vposlední dekádě vliteratuře objevily. Jedna studie odlišovala (1.) institucionální pravidla; a(2.) mocenské vztahy (Dassonneville aLewis-Beck 2017). Druhá studie je označovala (1.) institucionální zřetelnost; (2.)vládní zřetelnost (Hobolt, Tilley aBanducci 2013). 151 Pozice vlády. Pozice vlády v politickém systému postihuje schopnost vlády prosadit svou vůli v politickém procesu, resp. pozici dalších politických aktérů, kteří mohou politický proces zvrátit a případně být součástí her o přisouzení viny (blame games) mezi vládou a dalšími aktéry. Mezi nejčastěji uváděné charakteristiky bývají řazeny struktura státu, existence duální exekutivy a pozice vlády v parlamentu. Struktura státu se týká toho, zda je stát federální, nebo unitární, při čemž vládní strany jsou za hospodářství více trestány v unitárních státech. Existence duální exekutivy odkazuje k pozici prezidenta při vládnutí a odlišuje země, v nichž je vláda odpovědná pouze parlamentu, od zemí, v nichž je vláda odpovědná prezidentovi, případně prezidentovi a parlamentu. V obecné rovině existence přímo voleného prezidenta a duální exekutiva podstatným způsobem určují, jak uvažujeme o hodnocení vlády a vládních stran. V parlamentních systémech dochází k porovnávání podpory vládních stran v po sobě jdoucích parlamentních volbách. Naopak v prezidentských systémech můžeme porovnávat jak podporu prezidenta v po sobě jdoucích prezidentských volbách, tak podporu prezidentské strany v po sobě jdoucích parlamentních volbách. V semiprezidentských systémech je možné také porovnávat podporu obou druhů držitelů moci. Ekonomické hlasování by mělo fungovat pouze ve vztahu k dominantní politické instituci, což by pro prezidentské a semiprezidentské systémy měl představovat prezident a nikoli vláda. Poslední podstatná charakteristika pozice vlády se týká jejího statusu z hlediska většinové podpory v parlamentu. V parlamentních systémech mají většinové vlády jasně určenou odpovědnost za vládní výkon, naopak menšinové vlády jsou při prosazování agendy závislé na dalších stranách. V literatuře se objevuje zjištění, že menšinové vlády jsou trestány méně (Powell a Whitten 1993, 402). Pozice vlády v parlamentu se komplikuje v situacích, kdy má parlament dvě komory. Jestliže opozice kontroluje druhou komoru parlamentu s významnými pravomocemi, znamená to menší odpovědnost vlády a její menší trestání. Opoziční kontrola parlamentu se projevuje odlišným způsobem v prezidentských a semiprezidentských systémech. V nich hovoříme spíše o kohabitaci či tzv. rozdělené vládě (divided government), ale jedná se o situace, které v parlamentních režimech označujeme jako menšinové vlády (viz výše). Složení vlády. Kontext tvorby veřejných politik (a tedy i zřetelnost odpovědnosti vlády za hospodářská rozhodnutí) je ovlivňován nejen institucionální pozicí vlády v politickém systému, ale i její samotnou strukturou a složením. Pro tento soubor faktorů je typická časová nestabilita a proměnlivost. Po sobě jdoucí vlády se totiž liší z hlediska počtu stran, jejich velikosti či ideového zaměření. Zatímco ideové (či ideologické) zaměření vlády patřilo 152 mezi faktory, které ovlivňují ekonomické hlasování, téměř od počátku tohoto typu výzkumu, další faktory se objevují v literatuře později (Lewis-Beck 1988) a pevnější kodifikace se dočkaly až v přelomové studii Powella a Whittena (1993). Při představení jednotlivých faktorů budeme tuto časovou posloupnost reflektovat. Teorie ekonomického hlasování si od počátku všímala politického zaměření vlád a rozlišovala levicové a pravicové vlády. Důvodem byl předpoklad, že voliči budou hodnotit levicové a pravicové vlády na základě odlišných kritérií. Zatímco levicoví voliči se zajímají spíše o zaměstnání a výši mzdy, a měli by proto hodnotit levicové vlády na základě vývoje nezaměstnanosti, pravicoví voliči se naopak zajímají spíše o hodnotu již nabytého majetku a v tomto směru je největším nepřítelem inflace. Proto by měli pravicoví voliči hodnotit pravicové vlády spíše na základě vývoje inflace než na základě vývoje nezaměstnanosti (Powell a Whitten 1993, 404–405). Výzkumy částečně prokázaly, že vládní strany mají odlišné zdroje odpovědnosti: levicové vlády jsou trestány spíše za nezaměstnanost a pravicové za inflaci. Z hlediska struktury vlády je klíčová otázka, zda vládu tvoří jedna strana či zda ji tvoří stran více. Existence koaliční vlády totiž proměňuje strukturu volební soutěže. V situaci koaliční vlády proti sobě soutěží nejen vládní s opozičními stranami, ale i vládní strany mezi sebou. Jednotlivé strany vládní koalice se mohou navzájem obviňovat z chybných vládních rozhodnutí a nutnosti přistoupit na kompromis. Dochází tak k rozostření odpovědnosti jednotlivých stran za vládnutí (Lewis-Beck 1988, 341). Jednotlivé strany vládní koalice navíc mohou odvést určitou míru nespokojenosti vládních voličů. V případě jednobarevné vlády mají voliči, kteří hlasovali v předchozích volbách pro danou stranu ve vládě a kteří jsou nespokojeni s její činností, možnost buď hlasovat pro některou z opozičních stran, anebo nejít k volbám. V případě koaličních vlád ale mají voliči jedné z vládních stran, kteří jsou nespokojeni s činností jejich strany ve vládě, možnost hlasovat pro některou jinou vládní stranu. Díky přesunu voličské podpory mezi vládními stranami tak logicky dochází k poklesu počtu hlasů, které by vládní strany ztratily ve prospěch opozice. Koaliční vlády tak bývají v důsledku méně trestány (Powell a Whitten 1993, 401–402). V literatuře se dokonce objevuje tvrzení, že trestání vlád je podmíněno počtem vládních stran: čím větší je počet vládních stran, tím menší jsou vládní ztráty. Logika argumentace je obdobná jako v případě existence koaliční vlády. Počet vládních stran lze zkombinovat s pozicí vlády v parlamentu. Koaliční vlády totiž mohou být jak většinové, tak menšinové. To samé platí i pro jednobarevné vlády. Při zkombinování obou kritérií se ukazuje, že jednobarevné většinové vlády ztrácejí nejvíce, naopak menšinové koaliční vlády 153 (podobně detailně rozlišuje organizační změny Litton [2015]). Detailní znalost organizačního vývoje stran jim umožňuje přiřazovat jednotlivé případy příslušným kategoriím, a tak provádět analýzy nových stran a volební volatility v závislosti na tom, jak striktně definují novost. Jejich závěry jsou díky tomu robustní, neboť nejsou závislé na jedné definici novosti strany. Většinu analýz nicméně provádí s následující definicí dvou stupňů novosti strany: (1.) strana bez jakéhokoli formálního vztahu k jiné straně a s minimem neformálních vztahů (Sikkova úplně nová strana, úroveň „inception“ výše); a (2.) strana se silným vztahem k předchozí straně, která ale v žádném případě není pouhým pozměněným pokračováním strany, z níž se ustavila (úroveň „transformation“ z kategorizace představené výše). Zde je nutné upozornit, že Haughton a Deegan-Krause zařazují mezi druhé případy stran se silným vztahem k předchozí straně nejen strany, které se odštěpí od původní či jejich předseda vystoupí z původní strany a založí novou, ale i strany, které svou identitu významně promění v průběhu slučování. Tím se odlišují od většiny přístupů, které sloučení stran nepovažují za krok k ustavení novosti strany (viz diskuzi přístupu Chiru [2020] v dalších odstavcích). Dominantní přístup ve výzkumu nových stran nepovažuje koalice za nové strany (Emanuele a Chiaramonte 2018, 477) a Haughton a Deegan- -Krause s tímto názorem převážně souhlasí. Ve většině případů si totiž strany ponechávají vlastní identitu a pouze spolupracují ve volbách. V postkomunistických státech se ale objevovaly specifické případy, kdy se postupem času dvě odlišné strany prostřednictvím volební spolupráce sloučí do jedné strany nebo kdy má předvolební koalice název, který je odlišný od názvů původních stran a který se stane názvem budoucí strany (podrobněji k tomuto fenoménu viz například Ibenskas a Sikk 2017). Proto Haughton a Deegan-Krause dochází k závěru, že v některých případech volební koalice mohou představovat ustavení nové strany. Kromě detailního pohledu na jednotlivé organizační změny je pro přístup Haughtona a Deegan-Krauseho důležitý ještě jeden aspekt, který jej odlišuje od ostatních přístupů. Věnují se totiž kombinaci různých organizačních změn v průběhu jednoho volebního cyklu. Jedná se o zřejmý důsledek toho, že jejich výzkum je zaměřen na postkomunistické státy, v nichž strany velmi často zažívají organizační změny (Ibenskas a Sikk 2017). Jak pracovat s kombinacemi organizačních změn se od většiny jiných autorů nedozvíme, a proto je přístup Haughtona a Deegan-Krauseho v tomto ojedinělý a užitečný. Jejich přístup je ale nakonec relativně restriktivní: v případě kombinace sloučení a rozpadu považují stranu za kontinuální pouze tehdy, když byla v obou případech dominantním aktérem organizační změny, tj. tehdy, když je dominantní strana při sloučení a hlavní nástupnická strana jedna 256 a tatáž. V ostatních případech kombinace organizačních změn vedou k ustavení nové strany. Z hlediska politické relevance pracují – obdobně jako Emanuele a Chiaramonte – s podmínkou zisku alespoň 1 procenta hlasů ve volbách. Na rozdíl od nich ale Haughton a Deegan-Krause vrací do hry organizační kritérium. V případě, že strana ve volbách získá více než jedno procento, dohledají datum jejího ustavení a vznik strany pak datují k prvním volbám, jichž se strana účastnila (nehledě na výsledek), nikoli k zisku nad 1 procento. Odlišnost obou přístupů ke kritériu politické relevance lze názorně ukázat na příkladu České pirátské strany, která v roce 2010 získala pouze 0,8 procenta, zatímco v roce 2013 již 2,7 procenta. Podle Emanueleho a Chiaramonteho byla novou stranou až v roce 2013, neboť poprvé získala nad 1 procento, zatímco pro Haughtona a Deegan-Krauseho byla strana nová už v roce 2010, neboť se těchto voleb účastnila poprvé a jednoprocentní hranici ve volbách se jí podařilo přeskočit až v následujících volbách. Jejich přístup tedy znamená, že výsledky analýz by se v budoucnu mohly měnit s tím, jak některé nyní marginální strany překročí hranici relevance, takže by je bylo potřeba zpětně zahrnout a „aktualizovat“ tak již jednou provedené výpočty. Je zřejmé, že v případě Emanueleho a Chiaramonteho je kritérium politické relevance důležitější než organizační kritérium; naopak Haughton a Deegan-Krause preferují v tomto případě organizační kritérium. Bez ohledu na uvedené rozdíly obě výše zmíněné studie spojuje zájem o strany jako organizace, a proto volí nižší hranici relevance pro zahrnutí stran do analýzy, zatímco studie, kterou představíme v následujících odstavcích, se zajímá o úroveň stranického systému (v podobě parlamentního zastoupení), a proto volí vyšší hranici pro zahrnutí. Konkrétně Chiru a jeho kolegové zkoumají podmínky, za nichž se novým stranám podaří proniknout do parlamentu (Chiru, Popescu a Székely 2021).2 Tato výzkumná otázka se projevuje v konceptualizaci nové strany, neboť za novou stranu považují každou stranu, která poprvé získá mandáty v parlamentu, bez ohledu na to, zda kandidovala v koalici či sama. Nepoužívají tak žádnou procentní hranici; kritériem je totiž zisk parlamentního zastoupení. Protože se z teoretických důvodů nechtějí omezovat definicí novosti strany, která by byla příliš úzká (úplně nová strana) či příliš široká (úplně nová strana až strana odštěpená 2 Vpodobném duchu Grotz aWeber (2016) zkoumají, nakolik akdy nové strany vpostkomunistických zemích vstupují do vlád. Celkový počet případů tvoří strany zastoupené vparlamentu při každém ustavení nové vlády (vdůsledku voleb či změny stranického složení vlády). Díky tomu zahrnují do analýzy istrany, které se vparlamentu nově ustaví (například včeském případě to znamená zahrnutí strany LIDEM mezi nové strany). Naopak Chiru akol. (2021) zaměřují svou studii na faktory, které ovlivňují vstup stran do parlamentu, atím pádem zkoumají pouze strany zastoupené vparlamentu na počátku volebního cyklu; LIDEM tak nemůže vstoupit do jejich seznamu případů. 257 od existující), rozhodli se rozlišovat tři skupiny nových stran, které odrážejí odlišné způsoby ustavení: (1.) úplně nová strana (genuinely new party) – strana vytvořená mimo parlament; účast bývalých politiků je povolena pouze, jestliže se jednalo o nestranické poslance či ministry; může vzniknout sloučením malých neparlamentních stran; (2.) strana odštěpená od existující strany (splinter new party) – strana vytvořená bývalými členy strany, která byla v parlamentu; (3.) strana vzniklá sloučením existujících stran (merger of previously existing parties) – strana vytvořená sloučením dvou parlamentních stran nebo jedné parlamentní a jedné neparlamentní; naopak sloučení mimoparlamentních stran vede k případu úplně nové strany. Tento přístup k určení nových stran opět vychází primárně z organizačního přístupu, ale doplňuje jej o charakteristiku stran z hlediska politických elit a velikosti stran. Na rozdíl od většiny přístupů ale zahrnuje mezi nové strany i strany vzniklé sloučením existujících parlamentních stran. Chiru, Popescu a Székely se touto klasifikací podstatně blíží přístupu, který pro klasifikaci způsobu ustavení nových stran použili Harmel a Robertson (1985), již odlišili strany vzniklé přirozeně, odštěpením a sloučením. Podstatným rozdílem nicméně je, že Harmel a Robertson mezi odštěpené strany řadí i ty, které vznikly odštěpením od neparlamentních stran. Vzhledem k tomu, že se Chiru, Popescu a Székely zajímají o nové strany v parlamentu, nemusí vůbec tematizovat volební koalice. Vstup volební koalice do parlamentu totiž představuje vstup alespoň dvou stran do parlamentu, u nichž se následně musí určit, zda jsou nové či nikoli. Například v Česku v roce 2010 do Poslanecké sněmovny vstoupily TOP 09 a STAN, které kandidovaly ve společné koalici, při čemž první byla stranou odštěpenou a druhá úplně novou stranou. Trochu odlišný případ představuje koalice LSU, která v roce 1992 vstoupila do Sněmovny. Podle těchto autorů úspěch této koalice znamenal parlamentní vstup tří úplně nových stran SZ, ČSNS a ZS, přestože tyto strany již dříve kandidovaly. Když pak v roce 2006 vstoupila SZ opět do Sněmovny, jednalo by se optikou těchto autorů opět o novou stranu z důvodu delší nepřítomnosti ve Sněmovně. Výše prezentovaný přehled studií a přístupů ukazuje, že při určení nové strany lze klást různý důraz na roli organizace (a tedy formálního ustavení strany a její organizační proměny) nebo na jednotlivé charakteristiky strany. Do hry nicméně podstatným způsobem vstupuje i otázka politické relevance stran, která proměňuje složení analyzovaných případů i určení nové strany. Uvedené přístupy jsou důležité a společně pomáhají k lepšímu pochopení toho, co představuje novost v případě politických stran. 258 Příloha 3 Měření volební volatility Tato příloha představuje základní principy našeho měření volební volatility a porovnává jej s dalšími přístupy, které se v literatuře objevují. Proto nejprve představíme tři dominantní přístupy k určování organizační kontinuity stran. Poté detailně popíšeme kódovací klíče pro jednotlivé typy organizačních změn. Prezentovaná klasifikační schémata umožňují výpočet (1.) volatility stranického systému (agregované volatility); a (2.) voličské volatility (individuální volatility). Oba typy volatility počítáme na základě kombinace dvou způsobů určování kontinuity stran (metody žádné spojení a kombinace hlasů) a dvou způsobů zahrnutí stran (hranice 1 % a volební klauzule); v případě voličské volatility jsme nuceni z důvodu omezení dat používat pouze hranici pro parlamentní zastoupení. P3.1 Způsoby určování organizační kontinuity stran V této podkapitole detailněji pojednáme tři základní přístupy k určování organizační kontinuity stran. Tyto přístupy představujeme na základě konkrétních studií, které danou metodu použily a dostatečně podrobně vysvětlily klasifikační rozhodnutí ohledně kontinuity stran. P3.1.1 Metoda žádné spojení (Birch; Powell aTucker) Základním principem metody žádní spojení je, že při výpočtu volatility není mezi stranami, které se organizačně rozštěpily a ustavily se s novými jmény či se sloučily v novou stranu, žádné spojení (Birch 2003; Powell a Tucker 2014). Nová strana (s výjimkou úplně nové strany založené na zelené louce) tak podle Birch (2003, 185–188) vzniká (1.) variabilní účastí ve volebních koalicích; (2.) sloučením stran společně s přejmenováním strany a změnou identity; (3.) odštěpením strany; (4.) rozpadem původní strany na více stran. Důsledkem těchto rozhodnutí je například variabilní zacházení s kontinuitou 259 stran při jejich slučování. Jestliže velká strana A absorbuje malou stranu B, je strana A považována za kontinuální se sloučenou stranou a strana B jako strana, která zanikla. Jestliže sloučením vznikne nová strana s novým názvem a identitou, je tato sloučená strana nová a slučované strany jsou považovány za zaniklé. Pouze v případě sloučení dvou stran, kdy název nové strany obsahuje názvy či identity původních stran, je sloučená strana považována za kontinuální s původními stranami. Nová strana (s výjimkou úplně nové strany založené na zelené louce) podle Powella a Tuckera (2014) vzniká (1.) sloučením stran, které v předchozích volbách získaly každá alespoň pět procent; (2.) odštěpením strany; (3.) rozpadem původní strany na více stran. Bohužel nelze zjistit, jak autoři zacházejí se dvěma transformacemi, které uvádí Birch jako důvody pro vznik nové strany: přejmenováním a variabilní účastí ve volebních koalicích. P3.1.2 Metoda kombinace hlasů (Chiaramonte aEmanuele) Základním principem této metody je, že při výpočtu volatility při různých organizačních změnách (sloučení a štěpení) jsou brány v potaz všechny strany, které se sloučí či které se odštěpí. Tento přístup zpopularizovali Bartolini a Mair (1990); jejich přístup používají například Chiaramonte a Emanuele (2017), Ersson (2007) a pro kontext postkomunistických států jej upravil Sikk (2005). Nová strana (s výjimkou úplně nové strany založené na zelené louce) tak podle Chiaramonteho a Emanueleho (2017) vzniká pouze tehdy, když je ze strany vyloučen její důležitý politik či sám ze strany vystoupí a následně založí stranu. V případě, že ze strany vystoupí podstatná část jejích členů a založí stranu jinou, není tato považována za novou. Přejmenování, volební koalice i sloučení stran představují kontinuitu strany. V důsledku těchto rozhodnutí pak v případě odštěpení nové strany od původní dochází k porovnání zisku původní strany (v čase T) se součtem zisku původní a odštěpené strany (v čase T + 1) a zahrnutí rozdílu do výpočtu vnitrosystémové volatility. P3.1.3 Metoda největší strany (Mainwaring) Základním principem tohoto přístupu je, že při výpočtu volatility při různých organizačních změnách (koalice, sloučení a štěpení) chápe jako kontinuální největší stranu. Jedná se o pravidla Mainwaringa (Mainwaring a Zoco 2007; Mainwaring, Gervasoni a España-Najera 2017). Nová strana (s výjimkou úplně nové strany založené na zelené louce) tak podle Mainwaringa vzniká v následujících případech: (1.) přejmenováním, 260 jestliže strana podstatným způsobem změní své jméno a identitu; (2.) odštěpením od původní strany. Zároveň v případě volebních koalic a sloučení stran považuje za organizační kontinuitu pouze největší stranu budoucí koalice či sloučené strany. Menší strany v koalici a ve sloučené straně jsou považovány za konec strany a vstupují tak do výpočtu vněsystémové volatility. Jestliže při rozštěpení strany není možné identifikovat nástupce s původním názvem, je za kontinuální stranu považována ta s větším ziskem ve volbách po rozštěpení. P3.2 Určování kontinuity stran Přesné kódování vyžaduje detailní informaci o vývoji jednotlivých stran. Kódování jsme provedli pro všechny strany nad 1 procento. Zdrojem dat jsou volební výsledky všech kandidujících subjektů (elektonů) se ziskem nad 1 procento. K těmto elektonům jsme přiřadili příslušný kód pro určení organizační kontinuity. Tento kód změny byl doplněn o informace o stranách, na něž strana navazovala. Rozlišujeme: • kontinuitu strany • přejmenování strany • volební koalice stran • sloučení stran • štěpení strany • úplně novou stranu P3.2.1 Přejmenování strany Spíše než o organizační změnu (nebo též také změnu v tzv. strukturální afiliaci strany) se jedná o charakteristiku identity strany, podobně jako program či lídr strany (Litton 2015). V případě přejmenování strany mohou hypoteticky nastat dvě krajní situace. Strana pozmění jméno, aniž by došlo ke sloučení či štěpení, a tato změna není doplněna změnou identity strany. Na druhé straně si můžeme představit situaci, kdy strana změní podstatným způsobem své jméno a zároveň změní svou identitu a vedení strany. Tento druhý případ se většinou týká případů akvizice stranické schránky: Suverenita Jany Bobošíkové v roce 2010 byla podstatnou transformací původní Strany zdravého rozumu (CZE10–Suverenita Jany Bobošíkové).3 Dovedeme 3 Bez ohledu na to, že vdaném případě považujeme vztah obou stran za organizační kontinuitu, Strana zdravého rozumu získala vpředchozích volbách pouze 0,5procenta, což automaticky činí zvolebního zisku 3,7procenta pro Suverenitu zisk pro novou stranu (podle kritéria relevance 1procenta; podle kritéria relevance 5procent strana de facto neexistuje). 261 si představit argumentaci, proč by se mělo jednat o novou stranu. Na druhou stranu, řada změn, k nimž ve stranách dochází, mají delší časový horizont a dějí se postupně. Typicky procesy změny identity strany probíhají delší dobu a ke změně identity dochází postupně: nejprve třeba program, pak předseda a nakonec jméno strany, které se změní třeba částečně a za rok se upraví znovu. Řadíme sem například přejmenování slovenské komunistické strany a její sociál-demokratizace (SVK92–SDL), neboť změna jména byla postupná. Obdobným případem je i proměna nástupnického subjektu VPN na Slovensku (SVK92–VPN/ODU). P3.2.2 Volební koalice Koalice je specifická forma spolupráce stran, která se odlišuje jak od organizační kontinuity, tak od organizačního sloučení či rozdělení stran. Narozdíl třeba od sloučení či odštěpení, které jsou ireverzibilní, lze koaliční organizační změnu v dalších volbách „odčinit“ a „změnit“. Strany, které se stanou součástí volební koalice, si ponechávají vlastní identitu, i když se může objevovat nová identita volební koalice, která může časem zastínit individuální identity členských stran. Koalice navíc mohou být formální (podle zákona) anebo neformální (společná kandidátka). Třetí problém vzniká kvůli tomu, že není zřejmé, podle jakého člena koalice určovat organizační kontinuitu, především v situacích, kdy v koalici kandiduje nová strana. Reverzibilita koaliční spolupráce Reverzibilita koaliční spolupráce znamená, že pro postižení koalice ve volebních výsledcích je nutné zmapovat troje volby, kdy ve druhých kandiduje koalice a v prvních a třetích její členské strany kandidují jednotlivě. Reverzibilitu komplikuje variabilita koaliční spolupráce, přičemž vytváření koalic může mít tři základní vzorce: • jednorázová spolupráce, která bývá často vyprovokována volebním zákonem či dominantním držitelem moci (ČR 2002, 2021; SR 1998 apod.); • opakovaná spolupráce dvou či více stran, přičemž se nejedná o jednorázovou spolupráci, ale dlouhodobější (a může také skončit sloučením stran). Tato spolupráce také může vycházet ze specifik volebního systému (viz například Fidesz a KDNP v Maďarsku); • proměnlivost spolupráce, kdy strana inklinuje k stranám různého zaměření. První a třetí vzorec jsou příkladem toho, kde je původní koalice změněna. Zároveň ale pouze první a částečně druhý vzorce jsou příkladem toho, kdy si 262 strana uchovává vlastní identitu; naopak účastní-li se strana různých koalic, její identita není zřejmá a přibližuje se identitě jednotlivých koalic, jichž je strana členem. V důsledku to znamená, že případy jednorázové a opakované koaliční spolupráce budou relativně snadno zaznamenatelné, zatímco proměnlivá koaliční spolupráce bude nutně vést ke specifickým případům, kdy spolupracující strany mohou pokrývat velkou část spektra či kdy není snadné určit následnictví (viz Slovensko 1994–2006, Lotyšsko 1993–1998). Stejně jako v případě nových stran v koalici (viz dále), nereflektujeme proměnlivé vzorce koaliční spolupráce malých a marginálních stran v takových koalicích. Zde je možné upozornit na příklad slovenských stran Strana zelených na Slovensku a Sociálnědemokratická strana Slovenska, které v roce 1994 kandidovaly se Slovenskou demokratickou levicí v koalici Společná volba (SV), zatímco v roce 1998 kandidovaly pod názvem Slovenská demokratická koalice (SDK) společně s Křesťanskodemokratickým hnutím (KDH), Demokratickou unií (DU) a Demokratickou stranou (DS). Mezi koalicemi SV a SDK není podle nás organizační kontinuita (viz diskuze tohoto případu v Casal Bértoa, Deegan-Krause a Haughton 2017).4 Naopak případy jednorázové či opakované koaliční spolupráce považujeme za organizační kontinuitu stran s koalicí. Reverzibilita volebních koalic má i další důsledek pro nejednoznačnosti při určování nové strany. Jak postupovat v situaci, kdy se nová strana nejprve účastní voleb v koalici s další stranou (nejlépe také novou) a teprve při svých druhých či třetích volbách z koalice vystoupí a kandiduje samostatně? Takovým případem z Česka může být například strana STAN, která nejprve v letech 2010 a 2013 kandidovala v (neformální) koalici s TOP 09 a teprve v roce 2017 kandidovala samostatně. Takovéto případy, kdy je nová strana nejprve v koaličním vztahu s jinou stranou a následně kandiduje samostatně, považujeme v situaci samostatné kandidatury za případ nové strany, protože z hlediska voličů představuje rozpad takovéto koalice vznik nové volební nabídky, která dosud neexistovala. Podobným případem je situace, kdy v prvních demokratických volbách kandidovala koalice stran, které v následujících volbách kandidovaly samostatně. Uvedené stany logicky nemohly dříve kandidovat samostatně a nemohly si ustavit vlastní volební identitu. Proto tyto stany, které po ukončení takovéto koalice kandidují samostatně, považujeme za částečně nové strany.5 4 Dalším příkladem může být lotyšská strana LZP, která vroce 1995 kandidovala vkoalici LNKP avroce 1998 vkoalici DP. 5 Celkem se jedná otři případy, kdy nová strana kandiduje nejprve vkoalici stehdy větší stranou, ateprve následně kandiduje sama (STAN vČR, Jobbik vMaďarsku aEME vEstonsku), ačtyři případy, kdy vprvních 263 Formální vs. neformální koalice Rozhodnutí o tom, kdy se jedná o koalici, může být obtížné. Na jedné straně totiž mohou být koalice ustavené podle volebního zákona, při čemž se na ně vztahují odlišná pravidla pro volební práh, a na druhé straně mohou být koalice méně formální, které mají podobu kandidatury zástupců menší strany na kandidátce hlavní strany. Volební pravidla v řadě zemí tlačí politické strany do méně formálních koalic. Jejich odhalení je v případě neparlamentních uskupení, navíc v zemích, o nichž máme bez znalosti mateřského jazyka málo dostupných informací, často obtížné a někdy nemožné. Při určování koalic se snažíme v různých odborných zdrojích identifikovat reálnou spolupráci stran, tedy nejen případy koalice dle zákona, ale i méně formální spolupráce, které nicméně mají podobu veřejně vyhlášené spolupráce alespoň dvou stran (viz například diskuzi slovenských volebních koalic v roce 1998 ve studii Kopečka [2006]). Kdybychom pouze spoléhali na formální kritérium, pak by označování stran, které tvoří koalici, bylo ve vleku národních úprav (obdobně argumentuje Sikk [2005, 409–410]). To by bylo problematické při mezinárodním srovnání. V českém případě tak za volební koalice považujeme jak nově registrovaný subjekt (LSU složená ze stran SZ, SZV a ČSS v roce 1992), tak neformální koalici na kandidátce dominantní strany (TOP 09 a STAN v letech 2010 a 2013) i formální koalici dle zákona (KDU-ČSL a US-DEU v roce 2002). Nové strany vkoalici Pro správné označení koalic je nutné, aby členské strany koalice kandidovaly v předchozích volbách. Pro organizační kontinuitu stran v koalici je konstituující, že ji ustavují alespoň dvě strany, které se dříve samostatně účastnily voleb. Jestliže ani jedna ze stran koalice nekandidovala v předchozích volbách, je koalice kódovaná jako nová strana (SVK20 – Progresivné Slovensko a Spolu kódujeme jako novou stranu; PS je nová strana a Spolu je odštěpek od Sietě; CZE10 – spolupráce TOP 09 a STAN v letech 2010 a 2013 představuje koalici, nicméně TOP 09 ani STAN před rokem 2010 nekandidovaly). V případě koalice etablované (staré, již kandidující) strany s nově ustavenou nastává dilema, zda takovou koalici označit jako nový či starý subjekt. Rozhodnutí záleží na tom, kdo je dominantním aktérem koalice, což se také odráží v tom, jak se nový koaliční subjekt jmenuje. O nový subjekt se jedná tehdy, když dominantním aktérem je nová strana a když daný subjekt nenese demokratických volbách kandidovala koalice stran, které až vdalších volbách kandidovaly samostatně (PUNR aPare vRumunsku 1992; JL aKDS vLitvě 1996; R aEEE vEstonsku 1995; K-EUR aVEE vEstonsku 1999). 264 jméno staré strany (LVA95 – koalice LSP a Equal rights; HUN06 – koalice MIÉP a Jobbik). Naopak když je dominantním aktérem etablovaná strana a nové strany jsou menší (a jméno koalice odráží jméno dominantního aktéra), kódujeme daný subjekt jako kontinuitu (LVA06 – Saskaņas Centrs je kontinuita s TSP a jejími volebními koalicemi). Proměna volební koalice vnovou stranu Někdy nastane situace, kdy se postupem času strany, které spolu vytvořily koalici, sloučí do jedné strany (například LVA Unity či National Alliance). Takovéto případy také kódujeme jako kontinuita, přestože může dojít k ustavení nové organizace s novým jménem. Odlišným případem je situace, kdy se z volební koalice odštěpí nová strana s podobným nebo stejným názvem jako koalice. Například slovenskou SDKU v roce 2002 považujeme za částečně novou stranu. P3.2.3 Sloučení stran Třetí typ organizační změny strany, který v odborné literatuře není všeobecně považován za ustavení nové strany, je sloučení stran, které již kandidovaly ve volbách. Sloučení stran je relativně bezproblémové na kódování. Hypoteticky mohou nastat tři modelové případy: (1.) jména obou (více) slučovaných stran jsou v názvu či jsou v něm identifikovatelné; (2.) strana A pohltí stranu B a nově vzniklá strana má název A; (3.) sloučením vznikne nová strana s novým jménem a odlišná od původních stran. Všechny tyto případy sloučení chápeme jako organizační kontinuitu slučovaných stran. V českém případě tak nelze za novou stranu považovat například ODS v roce 1996 po sloučení s KDS (CZE96–ODS). ODS po sloučení měla jméno i identitu shodnou a konzistentní s tou z doby před sloučením, a o nové straně tak nelze mluvit ani náznakem. Za novou stranu stejně tak nelze považovat SD-LSNS v roce 1996, i když situace této strany byla podstatně odlišnější: formace měla jméno složené z obou slučovaných stran, nicméně organizačně dominovala LSNS (CZE96–CNSP). Přesto ani v tomto případě nepovažujeme nově zformovanou organizaci za novou. Obtíže nicméně vznikají, když dochází ke kombinaci s dalšími organizačními změnami. Klasickým případem bývá sloučení menší strany s velkou stranou, při čemž část menší strany nesouhlasí se sloučením a vystoupí ze strany (ať už z původní nebo sloučené) a následně vstoupí do jiné strany či založí novou stranu. Jako příklad může sloužit sloučení ODS a KDS před 265 průměr pro smíšené volební systémy (Plu_avemag) a výslednou hodnotu průměrné velikosti volebního obvodu při zohlednění smíšené složky (avemag_w). V analýze použijeme proměnné PR_avemag a avemag_w. P5.1.2 Zohlednění volební klauzule Volební klauzule podstatným způsobem ovlivňuje schopnost stran získat parlamentní zastoupení. V případě, že je klauzule vyšší než několik procent, může její výše dokonce neutralizovat vliv velikých volebních obvodů. Naopak je-li klauzule nižší, nebo jestliže vůbec neexistuje (v prvních demokratických volbách neměly stanovenou volební klauzuli Polsko, Rumunsko a Slovinsko dokonce dvakrát), je určující při zisk parlamentního zastoupení pouze velikost volebních obvodů. Vliv volební klauzule reflektujeme dvěma způsoby: (1.) tradiční zákonem stanovenou procentní volební klauzuli; a (2.) úpravou průměrné velikosti volebních obvodů v případě větších volebních obvodů. Volební klauzuli měříme podle Golderovy proměnné (threshold). Z této proměnné odvodíme inverzní hodnotu klauzule, kdy hodnotu 100 dělíme výší volební klauzule (threshold_inversion). V případě zemí bez volební klauzule považujeme za inverzní hodnotu 100. Ve čtyřech zemích je inverzní hodnota klauzule nižší než průměrná velikost volebního obvodu (Slovensko a Litva po celé období, Česko do roku 1998 a Maďarska od roku 2014). To znamená, že volební klauzule by v těchto případech měla mít větší vliv na volební strategie politických elit než velikost volebních obvodů. Proto vytvoříme proměnnou (avemag_thr), která udává průměrnou velikost volebního obvodu, nicméně v případě velikých volebních obvodů (viz čtyři země uvedené výše) bere v potaz výši volební klauzule v podobě inverzní hodnoty. Při analýzách nevyužíváme inovace, které se v posledních dekádách objevily ve vztahu k měření otevřenosti volebního systému z hlediska zisku parlamentního zastoupení. Zatímco zákonem určené volební klauzule jsou explicitní a jasné, volební systémy zahrnují i implicitní volební klauzuli, která je daná velikostí volebních obvodů. V literatuře se někdy hovoří o tzv. efektivní volební klauzuli (effective threshold), kterou Lijphart (1994) definoval jako: eff thresh = 75 % / (m + 1) Tuto základní rovnici je nutné přizpůsobit počtu obvodů. Není totiž možné tuto efektivní klauzuli na úrovni volebního obvodu aplikovat automaticky na celý politický systém a celou zemi: čím větší počet obvodů, tím více efektivní 272 klauzule klesá, neboť lze získat zastoupení díky zisku v jednom či dvou obvodech. Proto Taagapera (2002) navrhl úpravu, která spodní část rovnice vynásobí odmocninou z počtu volebních obvodů (ND). Někdy se hovoří také o proporční hranici/klauzuli (proportional threshold). prop thresh = 75 % / (m + 1) * √ND Nabízí se možnost vytvořit index permisivity, který bude kombinací zákonné hranice a efektivní volební hranice. Jestliže bude zákonná vyšší, určuje permisivitu. Jestliže bude efektivní klauzule vyšší, určuje permisivitu ona. Rozlišují se tak země, kde je zákonná hranice vyšší (Slovensko, Litva, Lotyšsko, Česko a Chorvatsko), od zemí, v nichž je efektní volební hranice vyšší (Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko, Estonsko, Polsko, Slovinsko). P5.1.3. Volební formule Při kódování volební formule využíváme Golderovo členění na tři typy systémů (v Golderově datovém souboru proměnná legislative_type): (1.) většinový – systém, v němž mandát/y získá ten, kdo získá nejvíce hlasů; (2.) poměrný – systém, v němž jsou mandáty rozdělovány stranám poměrně podle volebního zisku; (3.) smíšený – využívá prvky většinového i poměrného systému s dvojitým hlasováním. Problémovým bodem je rumunský volební systém pro roky 2008 a 2012. Obecně bývá označován jako smíšený systém (a Golder jej tak i označuje), ale voliči mají pouze jeden hlas a mandáty jsou přidělovány v jednomandátových obvodech při absolutní většině hlasů a zbylé mandáty jsou přerozdělovány na vyšší úrovni podle poměrného systému.7 V zásadě má systém poměrný efekt. Odlišujeme se v tomto případě od Golderovy klasifikace a označujeme jej jako poměrný volební systém. Problémy s rumunským systémem se nepropisují pouze do klasifikace volební formule, ale i dalších charakteristik volebního systému. Další detailnější členění volebních systémů do 12 podtypů (proměnná elecrule) a dokonce 28 podtypů (proměnná formula) nepoužíváme. 7 Mezi kritiky tohoto zařazení rumunského volebního systému patří například Marian aKing (2010), podle nichž se nejedná osmíšený volební systém, či Coman (2012: 204), podle nějž „systém přijatý vroce 2008 se podobá smíšeným volebním systémům, neboť vyžaduje, aby kandidáti kandidovali vjednomandátových obvodech, avšak konečné výsledky zachovávají těsný vztah meziprocentem hlasů aprocentem mandátů získaných každou stranou. Tento systém však neobsahuje prvek kandidátních listin, aneodpovídá tak kategorii smíšených volebních systémů, jak byly definovány Shugartem aWattenbergem (2003, 10).“ 273 P5.1.4 Struktura volebního lístku (ballot structure) V literatuře se objevují dva základní způsoby, jak klasifikovat volební systémy dle způsobu hlasování. První rozlišuje rozsah volby, tedy to, zda má volič jeden hlas, anebo jich má více a může kandidující seřadit (kategorické vs. ordinální systémy). Druhý rozlišuje povahu volby, tedy to, zda volič hlasuje spíše pro kandidáty, nebo spíše pro strany (Farrell 2011, 165–171). První rozlišení by nemělo mít vliv na volební volatilitu, zatímco druhé ano. Jestliže je volební systém více zaměřen na kandidáty, může nastávat vyšší volatilita než v systému, který je zaměřen na strany. Volební systémy v 11 analyzovaných zemích jsou buď poměrné, nebo smíšené, a vzhledem k tomu, že u smíšených systémů analyzujeme poměrnou složku, tak jsou všechny vlastně poměrné a zaměřené na strany. Proměnná „volební formule“ navíc postihuje rozdíl mezi poměrnými a smíšenými. Strukturu volebního lístku tedy v analýzách neměříme speciální proměnnou. P5.2 Změna volebního systému Vytváříme proměnnou změna volebního systému pro postihnutí změny hlavních parametrů volebního systému, za něž považujeme: (1.) změnu volební formule; (2.) změnu volební klauzule; (3.) změnu průměrné velikosti volebního obvodu. Proměnná change_elsys má tři kategorie: 0 = kontinuita (a malé změny); 1 = větší změna; 2 = změna formule. Kategorie 1 obsahuje řadu různých změn volební klauzule (alespoň o 2 procentní body) a velikosti volebních obvodů (alespoň o 25 procent a jedna z hodnot musí být menší než 10). Kategorie 2 obsahuje pouze případy, kdy došlo ke změně z poměrného na smíšený volební systém a naopak. Celkem evidujeme 6 větších změn a 3 změny formule. Podobným způsobem o operacionalizaci změny volebního systému uvažuje například Bischoff (2013, 543), která za změnu považuje situaci, kdy dojde ke změně tzv. proportional threshold o 20 procent. Změnu pravidel pro volební koalice nebereme v potaz, přestože vyšší klauzule pro koalice vede k menší koordinaci kandidujících stran a tím pádem větší volatilitě a vzniku nových stran. Dílčí poznámky ke kódování změny volebního systému Změnu velikosti volebních obvodů v Česku mezi roky 1998 a 2002 (průměrná velikost klesla z 25 na 14,3) nepovažujeme za větší změnu, neboť poměrný systém zůstal podobně proporční, průměrná velikost obvodu neklesla pod 10 274 a hodnota efektivní volební klauzule nepřevýšila ani v jednom případě hranici zákonem stanovené volební klauzule. Volební reforma v Polsku mezi roky 1991 a 1993 představuje změnu, která se nedotýká formule, ale výrazně ovlivňuje proporcionalitu (zavedení volební klauzule ve výši 5 % namísto žádné, zmenšení průměrné velikosti volebních obvodů z 10,5 na 7,5 a přechod z Hareho kvóty na d’Hondtova dělitele). Proto tuto situaci hodnotíme jako 1 (větší změna); intenzitou se ale skoro blíží kategorii 2 (změna volební formule). Podobným případem je polská reforma v roce 2001, kde se velikost volebního obvodu zvětšila ze 7,5 na 11,2, d’Hondt dělitel se změnil na Saint-Lague dělitel a byl zrušen disproporční celostátní obvod. Tuto změnu klasifikujeme také jako 1 (větší změna), neboť nedošlo ke změně volební formule. Přesto se jedná o větší změnu volebního systému s ohledem na změnu velikosti volebních obvodů. Rumunskou reformu v roce 1992 považujeme za větší změnu, neboť došlo k zavedení volební klauzule na úrovni 3 procent a zmenšení průměrné velikosti volebních obvodů z 9,4 na 7,8. V dalších letech se zvýšila klauzule na 5 procent (také považujeme za větší změnu) a mírně se snížila průměrná velikost obvodu snížením počtu mandátů (nepovažujeme za větší změnu). Slovenskou reformu v roce 1992 považujeme za větší změnu (zvýšení klauzule z 3 na 5 procent). Naopak reformu v roce 1998, kdy byl zaveden jeden volební obvod na místo čtyř, nepovažujeme za větší změnu, neboť se jednalo o zvýšení průměrné velikosti obvodu, která byla už v době před reformou hodně vysoká. Slovinská reforma z roku 2000 zavedla čtyřprocentní volební klauzuli namísto žádné. Slovinsko používalo v letech 1992 a 1996 poměrný volební systém bez zákonem stanovené volební klauzule. Pro druhé skrutinium byly nicméně vyloučeny ty strany, které by nezískaly alespoň tři mandáty (v realitě toto pravidlo představuje volební klauzuli kolem 3 procent). Na druhé straně mohly kandidující strany získat potřebné tři mandáty již v prvním skrutiniu v jakémkoli obvodě, neboť neexistovala klauzule (reálná hranice byla 9,1 procent při 11mandátových obvodech). Celkově proto zavedení volební klauzule v roce 2000 hodnotíme jako větší změnu. P5.3 Měření disproporcionality volebních systémů Rozdíly mezi podílem hlasů a mandátů pro jednotlivé strany shrnuje index disproporcionality (dissimilarity index). Nejpoužívanější je index nejmenších čtverců (least square index) Gallaghera (1991). Výpočet indexu je detailně 275 popsán v Gallagher a Mitchell (2005, appendix B). Problém agregace u kategorie ostatních pod 1 procento lze řešit pomocí Taageperova přístupu nejmenších komponent (tamtéž). Přidržíme se jednoduššího postupu a zisky stran pod 1 procento vezme jako zisk jedné strany, která nezískala mandát. Detailní výpočty jsou například zde: https://www.tcd.ie/Political_Science/people/michael_gallagher/ElSystems /Docts/Indices.xlsx https://www.tcd.ie/Political_Science/people/michael_gallagher/ElSystems /Docts/ElectionIndices.pdf 276 Příloha 6 Měření složení vlády adalších proměnných spojených strestáním vlád Pro hodnocení vlád ve volbách je nutné určit, jaká vláda bude hodnocena. Ve volbách prováděné hodnocení vlád má povahu hlasování pro jednotlivé strany, které vládu tvořily – proto je nutné je určit. Situaci znesnadňují dva faktory: (1.) existence nestranických vlád; (2.) existence více (stranických) vlád v průběhu volebního cyklu. Nejprve proto vyjasníme konceptuální rozlišení stranických a nestranických vlád, neboť nestranické vlády zásadním způsobem komplikují určení odpovědnosti. Následně popíšeme, jak zacházíme se situací, kdy se v průběhu volebního období vystřídá více vlád. Ve třetí části popíšeme, jak konceptualizujeme a operacionalizujeme zřetelnost vládní odpovědnosti. Ještě před tím se zastavíme u toho, jak definujeme vládu. Podle základní definice vlády z odborné literatury je vláda standardně definovaná premiérem, stranickým složením vlády a volebním obdobím (Budge a Keman 1990). Jakákoli změna v jedné z těchto složek je považována za změnu vlády. Náš primární datový soubor ParlGov tuto definici respektuje a určuje novou vládu, jestliže dojde ke změně stranického složení vlády, osoby premiéra anebo jestliže se konají nové volby. ParlGov také používá pravidlo tří měsíců, které aplikuje na změny ve složení vlády a změny jejího statusu. Jestliže strana A opustí vládní koalici a do tří měsíců se zase vrátí, ParlGov to neidentifikuje jako změnu vlády. Jestliže vládní koalice podá demisi či prohraje hlasování o důvěře a dokončí krátký zbytek svého mandátu do voleb, Parlgov to kóduje jako novou vládu. Proto je například slovenská vláda Radičové po prohraném hlasování o důvěře v říjnu 2011 evidována jako druhá vláda Radičové (a jelikož SaS ministr zůstal ve vládě, je strana SaS považována za vládní stranu v této dosluhující vládě a tím pádem nemohlo dojít k označení vlády za novou na základě změny stranického složení, i když SaS se od vlády distancovala). Vzhledem k tomu, že naším cílem je identifikovat vládní strany, nebudeme hodnotit změny v osobě premiéra jako změnu vlády, jestliže zůstane zachován politický půdorys předchozí vlády a vládu tak budou tvořit stejné strany. 277 P6.1 Úřednická, udržovací astranická vláda V literatuře se objevuje rozlišení dvou druhů vlád z hlediska volebního mandátu k vládnutí a z hlediska jejich stranickosti. První rozlišuje standardní, stranické (duly-constituted, party government) a udržovací (úřednické) vlády (caretaker cabinet). Udržovací vlády jsou definovány tím, že „vznikají v době, kdy jsou vyhlášeny předčasné volby, nebo když vláda rezignuje či je poražena v parlamentu při hlasování o nedůvěře vládě. Taková vláda vládne dočasně do té doby, než je zformována nová vláda“ (Clark, Golder a Golder 2013, 474). Podobně definují udržovací vlády Schleitter a Morgan-Jones (2009, 672). Téma diskutují také McDonnell a Valbruzi (2014, 661–662). Conrad a Golder (2010) dokonce rozlišují dva druhy udržovacích vlád: (1.) nová udržovací vláda (nový premiér je jmenován do čela dočasné vlády s omezeným mandátem; takový kabinet začíná svou existenci již jako udržovací; například Tošovský, Fischer, Indzhova apod.); (2.) pokračující udržovací vláda (dosluhující vláda v demisi, po ztrátě důvěry parlamentu, po nových volbách, než je ustavena nová vláda). Studie Conrad a Golder (2010) považuje za udržovací vládu i takovou, která je jmenována, ale nezíská důvěru (typicky české vlády Topolánek I a Babiš I). Druhé rozlišení vlád z hlediska volebního mandátu se týká tzv. úřednických či technokratických vlád (vs. stranických vlád). McDonnell a Valbruzi (2014, 657–658) definují technokratické vlády na základě osoby premiéra. Premiér technokratické vlády „v době jmenování do funkce (1.) nikdy nezastával veřejnou pozici jako zástupce některé ze stran; (2.) není členem žádné politické strany; (3.) říká se o něm, že disponuje nestranickými politickými schopnostmi, které jsou přímo relevantní k jeho pozici ve vládě.“ V jejich pojetí má takováto úřednická či spíše technokratická vláda mandát k provádění reforem (typicky se uvádí například Montiho vláda v Itálii). Nejedná se tedy o pouhou udržovací vládu. Politické strany v takovýchto případech nechtějí mít odpovědnost, resp. se z ní snaží vyvléknout, a nechtějí tak být trestány za nepopulární kroky. V českém případě se obě charakteristiky (udržovací vs. technokratická/úřednická vláda) směšují: vlády Tošovského, Fischera a Rusnoka lze považovat za vlády technokratických premiérů (i když Rusnok se trochu vymyká), ale zároveň to všechno byly udržovací vlády s omezeným mandátem do voleb. Trestání udržovacích vlád ve volbách nedává moc velký smysl (omezený krátký mandát do voleb). Proto udržovací vlády z analýz vyloučíme. Technokratické vlády jsou definovány na základě nestranické příslušnosti premiéra bez ohledu na to, které strany vládu podporují a mají v ní dokonce své ministry. Tyto vlády ale získávají podporu v parlamentu, a proto této 278 skutečnosti využijeme a budeme vlády nestranických premiérů klasifikovat jako stranické na základě toho, jaké strany je podpořily v hlasování o důvěře vládě. Do analýzy tak vstoupí všechny vlády s výjimkou udržovacích; technokratické vlády s nestranickým premiérem budeme klasifikovat jako stranické. A. UDRŽOVACÍ VLÁDY ParlGov obsahuje kód pro vlády s názvem caretaker. Bohužel se nelze úplně spolehnout na tento seznam a je nutné jej v několika málo případech upravit. ParlGov totiž takto označuje vlády, aniž by to bylo potřeba. Týká se to především vlád, které jsou jmenovány (často na počátku volebního období), ale nezískají důvěru (viz například Conrad a Golder 2010). Za udržovací vlády by tak ParlGov měl považovat například české vlády Topolánek I a Babiš I, nicméně mezi udržovacími vládami najdeme pouze Babiš I, nikoli Topolánek I. My tyto vlády budeme chápat jako standardní stranické vlády, které jsou menšinové (a bez důvěry). Za udržovací vlády budeme považovat pouze ty, které dokončují volební období po neúspěchu předchozí vlády. Proto oproti ParlGov následující vlády nepovažujeme za udržovací: Oresharski 2013–2014, Stolojan 1991–1992, Babiš I 2017, Kucinskis II 2018, Pawlak I 1992. B. ÚŘEDNICKÉ/TECHNOKRATICKÉ VLÁDY Technokratická či úřednická vláda je definována nestranickým premiérem. V případě takových vlád budeme vycházet z toho, že musí tak jako tak získat důvěru v parlamentu. Z toho lze odvodit, které strany se symbolicky spojují s danou vládou a jejími cíli. Proto budeme v ParlGov identifikovat strany, které danou (technokratickou) vládu podporovaly. Využíváním nestranického premiéra pro identifikaci úřednických vlád (jako například Brunclík [2020]) bychom jako úřednické vlády v řadě případů označovali situace, kdy je pouze obtížné sestavit vládu. Například menšinové vlády často využívají strategii nestranického premiéra a nestranických členů vlády. Proto by při použití kritéria nestranického premiéra mohlo dojít k záměně různých typů vlád: menšinová vláda s nestranickým premiérem by byla považována za úřednickou. Kritérium tzv. technokratické či úřednické vlády (bez stranického premiéra) nebudeme využívat k identifikaci hodnocených vlád (hodnocena totiž bude, a to prostřednictvím stran, které tuto vládu podpořily), ale využijeme tuto charakteristiku jako nezávislou proměnnou do vysvětlujícího modelu. ParlGov eviduje 17 technokratických vlád, tedy vlád bez stranického premiéra (především 6× v Rumunsku, 4× v Bulharsku, 3× v Česku). Šest z nich je udržovacích vlád, takže nejsou hodnoceny a není nutné identifikovat 279 stranickou příslušnost premiéra. V případě bulharské vlády Berova 1992– 1994 je nutné v ParlGov doplnit stranickou podporu vlády: BSP (1160 ParlGov) a DPS (1286 ParlGov) (dle Bergman, Ilonzski a Müller 2019). Pravidla určování stranických vlád ve vztahu k technokratickým vládám: (1.) jestliže je úřednická/technokratická vláda (bez stranického premiéra) současně udržovací, má udržovací status větší důležitost, a tyto vlády jsou vyloučeny z hodnocení; (2.) jestliže je úřednická/technokratická vláda poslední vláda v daném volebním cyklu, jejíž výkon by tedy měl být ve volbách hodnocen, budeme danou vládu považovat za tu, která má být hodnocena, a budeme tedy zjišťovat, které strany ji podporovaly; (3.) jestliže je úřednická/technokratická vláda jediná vláda v daném volebním cyklu a je tudíž jedinou vládou, jejíž výkon může být ve volbách hodnocen, budeme danou vládu považovat za tu, která má být hodnocena, a budeme tedy zjišťovat, které strany ji podporovaly. P6.2 Více vlád ve volebním cyklu Druhým důležitým aspektem identifikace hodnocené vlády je skutečnost, že v průběhu volebního cyklu existovalo více (stranických) vlád. Znamená to, že je nutné určit, která z těchto více vlád má být označena jako hodnocená ve volbách. Vzhledem k tomu, že naším cílem je identifikovat vládní strany, nebudeme hodnotit změny v osobě premiéra jako změnu vlády, jestliže zůstane zachován politický půdorys předchozí vlády, a vládu tak budou tvořit stejné strany. Délka života vlád se tak automaticky prodlouží oproti striktní definici. Po odstranění udržovacích vlád je nutné přistoupit k identifikaci konkrétní stranické vlády, která má být ve volbách hodnocena, jestliže v průběhu volebního cyklu vládlo více stranicky složených vlád. Jestliže totiž v průběhu volebního cyklu existovaly různé vlády z hlediska stranického složení, lze očekávat, že hodnoceny budou všechny tyto vlády, resp. strany, které je tvořily, s velkou pravděpodobností ale každá vláda v odlišné míře v závislosti na tom, kdy a jak dlouho vládla. Lze formulovat dva předpoklady: (1.) voliči hodnotí tu vládu, která je aktuálně v úřadu (recency principle); navíc vláda může využít zdroje státu ve volební kampani a efekt držitele úřadu; (2.) voliči hodnotí tu vládu, která vládla nejdelší období. Nejčistší řešení samozřejmě je, jestliže existuje jednoduchá odpověď na otázky, která vláda jde do voleb obhajovat mandát a zda nejdéle vládnoucí vláda je zároveň ta poslední. V řadě situací v postkomunistických zemích to ale tak snadné není. Připomeňme si 280 například slovenské volby v roce 1994, u nichž se můžeme ptát, zda byla hodnocena Mečiarova (nejdelší) vláda, nebo vláda Moravčíka (poslední)? Proto budeme konceptualizovat hodnocenou vládu dvěma způsoby: (1.) poslední vláda – poslední stranická vláda ve volebním cyklu (nesmí se jednat o udržovací vládu); (2.) nejdéle sloužící vláda – nejdéle sloužící stranická vláda ve volebním cyklu. Ke konci roku 2020 evidujeme 91 voleb, při čemž analýzu trestání vlád můžeme provést na těch případech, po nichž následují volby. Jedná se tak celkem o 80 případů. Z těchto 80 případů byla poslední a nejdelší vláda shodná ve 44 případech; v dalších 8 případech měla poslední a nejdelší vláda stejné stranické složení. V 52 případech tak bude hodnocena stejná stranická koalice. Ve 25 případech se odlišuje poslední a nejdelší vláda z hlediska stranického složení. Povětšinou dochází k odchodu jedné z vládních stran. V mnohem menším počtu případů dochází k celkové změně (SVK94; Rumunsko, Litva). Pouze ve třech případech z 80 nastala situace, že poslední politická vláda se odlišuje od vlády, která vládla alespoň 80 % volebního období. V těchto třech případech došlo ke změně v případě jedné strany v koalici: buď strana do koalice vstoupila (EST92), nebo vystoupila (SVN96 a 08). Znamená to, že klasifikace KOMBO (poslední, nebyla-li jiná 80 % období a více) je téměř vždy totožná s POSLEDNÍ. Významným problémem bude určení organizačních změn vládních stran, kdy vládní strany mohly vstupovat do volebních koalic, slučovat se či procházet procesy štěpení. Tyto obtíže můžeme ilustrovat na příkladech Nečasových vlád. ParlGov eviduje vládu Nečas I a Nečas II, při čemž tyto vlády se liší tím, že v první byla členem strana VV a v druhé nástupnická strana LIDEM. Zde je nutná nějaká forma agregace vlád na základě určení organizační kontinuity stran dle našich výpočtů. Některé studie z těchto důvodů dokonce vylučují zvláštní případy z analýzy. Například Jastramskis, Kuokštis a Baltrukevičius (2021) uvádí, že Lotyšsko 2006 a 2010 kvůli nepřehledným změnám vyřazuje z analýzy. Zde budeme používat kritéria určená pro výpočty volatility, která jsme představili v Kapitola 3 a Příloze 3. P6.3. Konceptualizace aoperacionalizace zřetelnosti odpovědnosti vlády Poté, co se podařilo identifikovat vládu, která má být ve volbách hodnocena, je možné začít diskutovat otázku, jak konceptualizovat zřetelnost odpovědnosti vlád. Rozlišujeme při tom kontext tvorby veřejných politik (Powell 281 Příloha 8 Přechody voličů mezi stranami vČesku vletech 1992 až 2021 Tabulky voličských přechodů obsahují údaje v absolutních počtech. Na jejich základě si každý může spočítat řádková, sloupcová či celková procenta. P8.1 Volby 1992 Volená strana 1990 Volená strana 1992 CSSD HSDSMS KDUCSL KSCM LSU ODA ODS SPRRSC jiná nevolič HSD-SMS 9 32 2 8 11 6 5 4 19 0 KDU-CSL 1 1 43 0 3 3 9 0 7 14 KSCM 6 3 0 101 4 0 3 0 6 5 nevolič 1 2 1 3 2 1 7 0 9 5 OF 17 9 5 4 8 35 205 22 79 85 jiná 21 2 3 6 29 8 26 23 21 29 P8.2 Volby 1996 Volená strana 1992 Volená strana 1996 CSSD DEU KDUCSL KSCM ODA ODS SDLSNS SPRRSC jiná nevolič CSSD 26 0 1 0 1 3 300 0 HSD-SMS 10 0 5 0 010002 0 KDU-CSL 2 2 26 0 1 2 000 4 KSCM 8 3 1 47 0 0 00510 LSU 16 0 0 3 4 4 006 0 nevolič 6 1 1 1 3 16 1 2 5 68 ODA 2 0 1 0 8 10 0 0 0 13 ODS 13 7 5 0 9 88 0 0 4 38 jiná 8 0 0 0 610550 0 288 Volená strana 1992 Volená strana 1996 CSSD DEU KDUCSL KSCM ODA ODS SDLSNS SPRRSC jiná nevolič SPR-RSC 10 0 0 0 0 0 015 0 P8.3 Volby 1998 Volená strana 1996 Volená strana 1998 CSSD DEU KDU-CSL KSCM ODS US jiná nevolič CSSD 234 1 12 13 14 10 18 60 DEU 13 8 0 0 2 4 3 8 KDU-CSL 10 0 77 1 4 6 3 11 KSCM 12 0 0 111 0 0 6 12 nevolič 51 4 11 9 53 28 18 249 ODA 13 1 4 2 27 15 4 21 ODS 41 3 10 1 245 45 12 49 jiná 28 1 0 5 10 2 17 21 SPR-RSC 26 1 1 4 2 3 41 31 SD-LSNS 0 0 4 0 10 4 7 0 P8.4 Volby 2002 Volená strana 1998 Volená strana 2002 CSSD Koalice KSCM ODS SN jiná nevolič CSSD 100 4 20 5 2 2 40 Koalice 10 46 0 8 5 4 19 KSCM 0 0 50 0 0 1 8 nevolič 6 2 4 4 1 2 169 ODS 8 5 2 85 1 2 47 jiná 3 0 3 0 4 16 15 DEU 0 3 0 0 0 4 0 289 P8.5 Volby 2006 Volená strana 2002 Volená strana 2006 CSSD KDU-CSL KSCM ODS SN SZ jiná nevolič CSSD 230 2 7 23 2 8 6 42 Koalice 17 68 0 29 7 3 5 21 KSCM 29 1 131 5 0 3 4 23 nevolič 79 8 8 101 6 37 16 512 ODS 5 1 0 228 1 4 4 17 jiná 21 5 6 26 3 14 5 23 SN 0 0 0 4 6 6 6 9 P8.6 2010 Volená strana 2006 Volená strana 2010 CSSD KSCM ODS TOP09 VV jiná nevolič CSSD 178 5 3 16 11 48 81 KDU-CSL 3 0 4 18 5 43 4 KSCM 7 98 2 5 2 3 18 nevolič 23 10 23 40 33 41 412 ODS 9 2 165 78 40 22 58 jiná 2 2 9 5 7 15 23 SZ 4 0 1 10 14 21 16 P8.7 Volby 2013 Volená strana 2010 Volená strana 2013 ANO CSSD KDUCSL KSCM ODS TOP09 UPD jiná nevolič CSSD 22 113 2 11 0 2 6 7 40 KSCM 1 2 0 86 0 0 2 1 12 nevolič 31 28 7 10 4 7 15 26 420 ODS 33 0 0 0 61 29 3 10 50 jiná 19 23 38 20 0 2 10 33 27 TOP09 33 0 7 0 2 62 7 16 24 VV 26 12 5 1 1 4 16 16 20 290 P8.8 Volby 2017 Volená strana 2013 Volená strana 2017 ANO CSSD KDU-CSL KSCM ODS Pi SPD STAN TOP09 jiná nevolič ANO 115 0 0 0 3 8 8 1 3 3 12 CSSD 47 52 3 1 4 6 6 3 1 3 41 KDU-CSL 1 0 35 0 2 2 2 3 0 2 8 KSCM 10 2 0 61 0 2 7 5 0 7 29 nevolič 44 7 3 2 16 44 23 9 6 4 403 ODS 4 0 0 0 41 2 3 2 1 0 10 jiná 14 0 3 1 11 16 7 12 3 25 5 TOP09 10 0 4 0 18 7 0 8 31 2 18 UPD 4 0 0 0 0 3 35 0 0 0 15 P8.9 Volby 2021 Volená strana 2017 Volená strana 2021 ANO PirSTAN SPD SPOLU jiná nevolič ANO 181 1 6 14 16 28 CSSD 10 2 4 2 35 7 KSCM 11 0 1 3 38 11 nevolič 27 41 11 45 30 379 jiná 1 6 5 13 18 9 PirSTAN 5 70 2 26 12 18 SPD 4 7 56 0 16 6 SPOLU 3 12 1 146 12 12 291 Literatura Abou-Chadi, T., Kayser, M. A. 2017. It’s Not Easy Being Green: Why Voters Punish Parties for Environmental Policies during Economic Downturns. Electoral Studies 45 (February): 201–207. doi:10.1016 /j.electstud.2016.10.009. Alvarez, R. M., Kiewiet, D. R., Núñez, L. 2018. A Taxonomy of Protest Voting. Annual Review of Political Science 21 (1): 135–154. doi:10.1146 /annurev-polisci-050517-120425. Amorim N. O., Strøm K. 2006. Breaking the Parliamentary Chain of Delegation: Presidents and Non-Partisan Cabinet Members in European Democracies. British Journal of Political Science 36 (4): 619–643. doi:10.1017/S0007123406000330. Anderson, Ch. J. 2000. Economic Voting and Political Context: A Comparative Perspective. Electoral Studies 19 (2–3): 151–170. doi:10.1016/S0261-3794(99)00045-1. Andress, H.-J., Golsch K., Schmidt, A. W. 2015. Applied Panel Data Analysis for Economic and Social Surveys. Berlin: Springer Berlin. Andrews, J. T., Bairett, R. L. 2014. Institutions and the Stabilization of Party Systems in the New Democracies of Central and Eastern Europe. Electoral Studies 33 (March): 307–321. doi:10.1016 /j.electstud.2013.06.002. Armingeon, K., Careja, R. 2008. Institutional Change and Stability in Postcommunist Countries, 1990–2002. European Journal of Political Research 47 (4): 436–466. doi:10.1111/j.1475-6765.2008.00772.x. Arter, D. 2012. Analysing „Successor Parties“: The Case of the True Finns. West European Politics 35 (4): 803–825. doi:10.1080/01402382.2012 .682346. Arter, D. 2016. When New Party X Has the “X Factor”: On Resilient Entrepreneurial Parties. Party Politics 22 (1): 15–26. doi:10.1177/1354068813509523. 292 Bågenholm, A. 2013a. The Electoral Fate and Policy Impact of “Anti-Corruption Parties” in Central and Eastern Europe. Human Affairs 23 (2): 174–195. doi:10.2478/s13374-013-0118-4. Bågenholm, A. 2013b. Throwing the Rascals Out? The Electoral Effects of Corruption Allegations and Corruption Scandals in Europe 1981–2011. Crime, Law and Social Change 60 (5): 595–609. doi:10.1007 /s10611-013-9482-6. Bågenholm, A., Charron, N. 2014. Do Politics in Europe Benefit from Politicising Corruption? West European Politics 37 (5): 903–931. doi:10.1080/01402382.2014.909164. Bakke, E., Sitter, N. 2015. Where Do Parties Go When They Die? The Fate of Failed Parties in the Czech Republic, Slovakia and Hungary 1992–2013. East European Politics 31 (1): 1–22. doi:10.1080/21599165.2014.959661. Baldini, G., Pappalardo, A. 2009. Elections, Electoral Systems and Volatile Voters. London: Palgrave Macmillan. Dostupné též z: http://link.springer.com/book/10.1057/9780230584389. Barnea, S., Rahat, G. 2011. “Out with the Old, in with the New”: What Constitutes a New Party? Party Politics 17 (3): 303–320. doi:10.1177/1354068810369148. Bartle, J., Bellucci, P., eds. 2008. Political Parties and Partisanship: Social Identity and Individual Attitudes. London, New York: Routledge. Bartolini, S. 1999. Collusion, Competition and Democracy: Part I. Journal of Theoretical Politics 11 (4): 435–470. doi:10.1177/0951692899011004001. Bartolini, S., Mair, P. 1990. Identity, Competition and Electoral Availability: The Stabilisation of European Electorates, 1885–1985. Cambridge: Cambridge University Press. Bašná, K. 2018. Three Generations of Methods for Measuring Corruption in Europe. Naše společnost 1 (16): 9–34. doi:10.13060/1214438X .2018.1.16.418. Bengtsson, A. 2004. Economic Voting: The Effect of Political Context, Volatility and Turnout on Voters’ Assignment of Responsibility. European Journal of Political Research 43 (5): 749–767. doi:10.1111/j.0304-4130.2004.00173.x. Berelson, B. R., Lazarsfeld, P. F., McPhee, W. N. 1954. Voting: AStudy of Opinion Formation in aPresidential Campaign. Chicago, IL: University of Chicago Press. Dostupné též z: https://press.uchicago.edu/ucp /books/book/chicago/V/bo3616092.html. Bergman, T., Ersson, S., Hellström, J. 2015. Government Formation and Breakdown in Western and Central Eastern Europe. Comparative European Politics 13 (3): 345–375. doi:10.1057/cep.2013.27. 293 Bergman, T., Ilonzski, G., Müller, W. C., eds. 2019. Coalition Governance in Central Eastern Europe. Oxford: Oxford University Press. Bernauer, J., Bochsler, D. 2011. Electoral Entry and Success of Ethnic Minority Parties in Central and Eastern Europe: A Hierarchical Selection Model. Electoral Studies 30 (4): 738–755. doi:10.1016 /j.electstud.2011.07.001. Bielasiak, J., Hulsey, J. W. 2013. Party System Determinants of Electoral Reform in Post-Communist States. Communist and Post-Communist Studies 46 (1): 1–12. doi:10.1016/j.postcomstud.2012.12.001. van Biezen, I. 2003. Political Parties in New Democracies: Party Organization in Southern and East-Central Europe. Basingstoke: Palgrave Macmillan. van Biezen, I., Poguntke, T. 2014. The Decline of Membership-Based Politics. Party Politics 20 (2): 205–216. doi:10.1177/1354068813519969. van Biezen, I., Rashkova, E. R. 2014. Deterring New Party Entry? The Impact of State Regulation on the Permeability of Party Systems. Party Politics 20 (6): 890–903. doi:10.1177/1354068812458616. Bilinski, A. 2015. Cultural Legacies and Electoral Performance of Ethnic Minority Parties in Post-Communist Europe. Nations and Nationalism 21 (4): 721–740. doi:10.1111/nana.12143. Birch, S. 2003. Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist Europe. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Birch, S., Dennison, J. 2019. How Protest Voters Choose. Party Politics 25 (2): 110–125. doi:10.1177/1354068817698857. Birnir, J. K. 2004. Stabilizing Party Systems and Excluding Segments of Society?: The Effects of Formation Costs on New Party Foundation in Latin America. Studies in Comparative International Development 39 (3): 3–27. doi:10.1007/BF02686280. Birnir, J. K. 2005. Public Venture Capital and Party Institutionalization. Comparative Political Studies 38 (8): 915–938. doi:10.1177/0010414005275429. Bischoff, C. S. 2013. Electorally Unstable by Supply or Demand? An Examination of the Causes of Electoral Volatility in Advanced Industrial Democracies. Public Choice 156 (3–4): 537–561. doi:10.1007 /s11127-011-9910-z. Blair, G. et al. 2022. Estimatr: Fast Estimators for Design-Based Inference. Cran.r Project [online]. Dostupné z: https://CRAN.R-project.org /package=estimatr. Bochsler, D. 2011. It Is Not How Many Votes You Get, but Also Where You Get Them. Territorial Determinants and Institutional Hurdles for the 294 Success of Ethnic Minority Parties in Post-Communist Countries. Acta Politica 46 (3): 217–238. doi:10.1057/ap.2010.26. Bochsler, D., Szöcsik, E. 2013. Building Inter-Ethnic Bridges or Promoting Ethno-Territorial Demarcation Lines? Hungarian Minority Parties in Competition. Nationalities Papers 41 (5): 761–779. doi:10.1080 /00905992.2013.801411. Bolleyer, N. 2013. New Parties in Old Party Systems: Persistence and Decline in Seventeen Democracies. Comparative Politics. Oxford: Oxford University Press. Bolleyer, N., Bytzek, E. 2017. New Party Performance after Breakthrough: Party Origin, Building and Leadership. Party Politics 23 (6): 772–782. doi:10.1177/1354068815626604. Bormann, N.-Ch., Golder, M. 2013. Democratic Electoral Systems around the World, 1946–2011. Electoral Studies 32 (2): 360–369. doi:10.1016 /j.electstud.2013.01.005. Brunclík, M. 2020. Úřednické kabinety vEvropě. Brno: Books and Pipes. Brunclík, M., Kubát, M. 2017. Kdo vládne Česku? Poloprezidentský režim, přímá volba apravidla hry. Brno: Barrister & Principal Publishing. Budge, I., Keman, H. 1990. Parties and Democracy: Coalition Formation and Government Functioning in Twenty States. Oxford ; New York: Oxford University Press. Butler, D., Stokes, D. 1971. Political Change in Britain. Forces Shaping Electoral Choice. London: Palgrave Macmillan. Campbell, A. et al. 1960. The American Voter. New York: John Wiley and Sons. Carlin, R. E., Love, G. J., Martínez-Gallardo, C. 2015. Security, Clarity of Responsibility and Presidential Approval. Comparative Political Studies 48 (4): 438–463. doi:10.1177/0010414014554693. Carreras, M. 2012. The Rise of Outsiders in Latin America, 1980–2010: An Institutionalist Perspective. Comparative Political Studies 45 (12): 1451–1482. doi:10.1177/0010414012445753. Casal Bértoa, F. 2017. It’s Been Mostly About Money! A Multi-Method Research Approach to the Sources of Institutionalization. Sociological Methods & Research 46 (4): 683–714. doi:10.1177/0049124115588998. Casal Bértoa, F., van Biezen, I., eds. 2019. The Regulation of Post-Communist Party Politics. London: Taylor & Francis Group. Casal Bértoa, F., Deegan-Krause, K., Haughton, T. 2017. The Volatility of Volatility: Measuring Change in Party Vote Shares. Electoral Studies 50 (December): 142–156. doi:10.1016/j.electstud.2017.09.007. 295 Casal Bértoa, F., Rama, J. 2022. Paying for Appeasement: On the Moderating Role of Public Subsidies in East Central European Party Politics. Party Politics 28 (4): 611–624. doi:10.1177/13540688211015933. Casal Bértoa, F., Spirova, M. 2019. Parties between Thresholds: State Subsidies and Party Behaviour in Post-Communist Democracies. Party Politics 25 (2): 233–244. doi:10.1177/1354068817710221. Casas Zamora, K. 2005. Paying for Democracy: Political Finance and State Funding for Parties. Colchester: ECPR. Clark, W. R., Golder, M., Nadenichek Golder, S. 2013. Principles of Comparative Politics. 2. vydání. Washington, D. C.: CQ Press. Colin Cameron, A., Miller, D. L. 2015. A Practitioner’s Guide to Cluster-Robust Inference. Journal of Human Resources 50 (2): 317–372. doi:10.3368/jhr.50.2.317. Coman, E. E 2012. Legislative Behavior in Romania: The Effect of the 2008 Romanian Electoral Reform. Legislative Studies Quarterly 37 (2): 199–224. doi:https://doi.org/10.1111/j.1939-9162.2012.00043.x. The Comparative Study of Electoral Systems (CSES). CSES Integrated Module Dataset (IMD). Updated on 8 December 2020. https://cses.org /data-download/cses-integrated-module-dataset-imd/. Conrad, C. R., Golder, S. N. 2010. Measuring Government Duration and Stability in Central Eastern European Democracies. European Journal of Political Research 49 (1): 119–150. doi:10.1111/j.1475-6765.2009.01888.x. Converse, P. E. 1969. Of Time and Partisan Stability. Comparative Political Studies 2 (2): 139–171. doi:10.1177/001041406900200201. Cox, G. W. 1997. Making Votes Count: Strategic Coordination in the World’s Electoral Systems. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Crabtree, Ch., Golder, M. 2017. Party System Volatility in Post-Communist Europe. British Journal of Political Science 47 (1): 229–234. doi:10.1017 /S0007123415000344. Crewe, I., Denver, D. T., eds. 1985. Electoral Change in Western Democracies: Patterns and Sources of Electoral Volatility. New York: St. Martin’s Press. Crow, G., Rees, T. 1999. “Winners” and “Losers” in Social Transformations. Sociological Research Online 4 (1): 83–13. doi:10.5153/sro.215. Dandoy, R., Schakel, A. H., eds. 2013. Regional and National Elections in Western Europe: Territoriality of the Vote in Thirteen Countries. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Dassonneville, R., Hooghe, M. 2017a. The Noise of the Vote Recall Question: The Validity of the Vote Recall Question in Panel Studies in Belgium, 296 Germany and the Netherlands. International Journal of Public Opinion Research 29 (2): 316–338. doi:10.1093/ijpor/edv051. Dassonneville, R., Hooghe, M. 2017b. Economic Indicators and Electoral Volatility: Economic Effects on Electoral Volatility in Western Europe, 1950–2013. Comparative European Politics 15 (6): 919–943. doi:10.1057 /cep.2015.3. Dassonneville, R., Lewis-Beck, M. S. 2017. Rules, Institutions and the Economic Vote: Clarifying Clarity of Responsibility. West European Politics 40 (3): 534–559. doi:10.1080/01402382.2016.1266186. Debus, M., Stegmaier, M., Tosun, J. 2014. Economic Voting under Coalition Governments: Evidence from Germany. Political Science Research and Methods 2 (1): 49–67. doi:10.1017/psrm.2013.16. Döring, H. 2016. Mapping Established Democracies: Integrated Data on Parties, Elections and Cabinets. Electoral Studies 44 (December): 535–543. doi:10.1016/j.electstud.2016.07.002. Döring, H., Regel, S. 2019. Party Facts: A Database of Political Parties Worldwide. Party Politics 25 (2): 97–109. doi:10.1177/1354068818820671. Downs, A. 1957. An Economic Theory of Democracy. Boston: Addison Wesley. Duch, R. M., Falcó-Gimeno, A. 2022. Collective Decision-Making and the Economic Vote. Comparative Political Studie 55 (5): 757–788. doi:10.1177/00104140211036045. Duch, R. M., Stevenson, R. 2008. The Economic Vote: How Political and Economic Institutions Condition Election Results. New York: Cambridge University Press. Duverger, M. 1954. Political Parties: Their Organization and Activity in the Modern State. London: Methuen. Elgie, R. 1999. The Politics of Semi-Presidentialism. In Semi-Presidentialism in Europe, ed. R. Elgie, 1–20. Oxford: Oxford University Press. Emanuele, V., Chiaramonte, A. 2018. A Growing Impact of New Parties: Myth or Reality? Party System Innovation in Western Europe after 1945. Party Politics 24 (5): 475–487. doi:10.1177/1354068816678887. Emanuele, V., Chiaramonte, A., Soare, S. 2020. Does the Iron Curtain Still Exist? The Convergence in Electoral Volatility between Eastern and Western Europe. Government and Opposition 55 (2): 308–326. doi:10.1017/gov.2018.25. Emanuele, V., Sikk, A. 2021. Party Crashers? Modeling Genuinely New Party Development Paths in Western Europe. Party Politics 27 (5): 883–895. doi:10.1177/1354068820911355. 297 Marian, C. G., King, R. F. 2010. Plus Ça Change: Electoral Law Reform and the 2008 Romanian Parliamentary Elections. Communist and PostCommunist Studies 43 (1): 7–18. doi:10.1016/j.postcomstud.2010.01.004. Marinova, D. M. 2015. A New Approach to Estimating Electoral Instability in Parties. Political Science Research and Methods 3 (2): 265–280. doi:10.1017/psrm.2014.35. Matëjù, P. 1996. Winners and Losers in the Post-communist Transformation: The Czech Republic in Comparative Perspective. Innovation: The European Journal of Social Science Research 9 (3): 371–390. doi:10.1080/13511610.1996.9968495. McDonnell, D., Valbruzzi, M. 2014. Defining and Classifying Technocrat-Led and Technocratic Governments. European Journal of Political Research 53 (4): 654–671. doi:10.1111/1475-6765.12054. Müller-Rommel, F. 1998. Explaining the Electoral Success of Green Parties: A Cross-national Analysis. Environmental Politics 7 (4): 145–154. doi:10.1080/09644019808414428. Nannestad, P., Paldam, M. 1994. The VP-Function: A Survey of the Literature on Vote and Popularity Functions after 25 Years. Public Choice 79 (3–4): 213–245. doi:10.1007/BF01047771. Nassmacher, K.-H. 2009. The Funding of Party Competition: Political Finance in 25 Democracies. Baden-Baden: Nomos. Offe, C. 1996. Modernity and the State: East, West. Cambridge: MIT Press. Ordeshook, P. C., Shvetsova, O. V. 1994. Ethnic Heterogeneity, District Magnitude and the Number of Parties. American Journal of Political Science 38 (1): 100. doi:10.2307/2111337. Oscarsson, H., Rosema, M. 2019. Consideration Set Models of Electoral Choice: Theory, Method and Application. Electoral Studies 57 (February): 256–262. doi:10.1016/j.electstud.2018.08.003. Pacek, A. C., Radcliff, B. 1995. Economic Voting and the Welfare State: A Cross-National Analysis. The Journal of Politics 57 (1): 44–61. doi:10.2307/2960270. Pedersen, M. N. 1979. The Dynamics of European Party Systems: Changing Patterns of Electoral Volatility. European Journal of Political Research 7 (1): 1–26. doi:10.1111/j.1475-6765.1979.tb01267.x. Pedersen, M. N. 1982. Towards a New Typology of Party Lifespans and Minor Parties. Scandinavian Political Studies 5 (1): 1–16. doi:10.1111/j.1467-9477.1982.tb00256.x. Pedersen, M. N. 1983. Changing Patterns of Electoral Volatility in European Party Systems, 1948–1977: Explorations in Explanation. In Western 304 European Party Systems: Continuity and Change, ed. Daalder, H., Mair, P., 29–66. London: SAGE. Pedersen, M. N., Katz, R. S., Rattinger, H. 1997. The Dynamics of European Party Systems. European Journal of Political Research 31 (1–2): 83–97. doi:10.1111/j.1475-6765.1997.tb00766.x. Poguntke, T., Webb, P., eds. 2005. The Presidentialization of Politics: AComparative Study of Modern Democracies. Oxford: Oxford University Press. Pop-Eleches, G. 2010. Throwing out the Bums:Protest Voting and Unorthodox Parties after Communism. World Politics 62 (2): 221–260. doi:10.1017/S0043887110000043. Powell, E. N., Tucker, J. A. 2014. Revisiting Electoral Volatility in PostCommunist Countries: New Data, New Results and New Approaches. British Journal of Political Science 44 (1): 123–147. doi:10.1017/ S0007123412000531. Powell, G. B., Whitten, G. D. 1993. A Cross-National Analysis of Economic Voting: Taking Account of the Political Context. American Journal of Political Science 37 (2): 391–414. doi:10.2307/2111378. Przeworski, A. 1975. Institutionalization of Voting Patterns, or Is Mobilization the Source of Decay?. American Political Science Review 69 (1): 49–67. doi:10.2307/1957884. Reif, K., Schmitt, H. 1980. Nine Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results. European Journal of Political Research 8 (1): 3–44. doi:10.1111/j.1475-6765.1980.tb00737.x. Roberts, A. 2008. Hyperaccountability: Economic Voting in Central and Eastern Europe. Electoral Studies 27 (3): 533–546. doi:10.1016/j. electstud.2008.01.008. Roberts, K. M., Wibbels, E. 1999. Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional and Structural Explanations. American Political Science Review 93 (3): 575–590. doi:10.2307/2585575. Samuels, D., Shugart, M. S. 2010. Presidents, Parties, and Prime Ministers: How the Separation of Powers Affects Party Organization and Behavior. Cambridge: Cambridge University Press. Šárovec, D. 2020. Konceptuální a metodologické aspekty výzkumu nových politických stran. Politologická revue 26 (1): 67–86. Sartori, G. 1976. Parties and Party Systems: AFramework for Analysis. New York: Cambridge University Press. 305 Savage, L. 2016. Party System Institutionalization and Government Formation in New Democracies. World Politics 68 (3): 499–537. doi:10.1017/S0043887115000477. Scarrow, S. E. 2006. Party Subsidies and the Freezing of Party Competition: Do Cartel Mechanisms Work? West European Politics 29 (4): 619–639. doi:10.1080/01402380600842148. Schakel, A. H. 2015. How to Analyze Second-Order Election Effects? A Refined Second-Order Election Model. Comparative European Politics 13 (6): 636–655. doi:10.1057/cep.2014.16. Schedler, A. 1996. Anti-Political-Establishment Parties. Party Politics 2 (3): 291–312. doi:10.1177/1354068896002003001. Schleiter, P., Morgan-Jones, E. 2009. Party Government in Europe? Parliamentary and Semi-Presidential Democracies Compared. European Journal of Political Research 48 (5): 665–693. doi:10.1111/j.1475-6765.2009.00847.x. Schmitt, H., Teperoglou, E. 2017. The Study of Less Important Elections. In K. Arzheimer, J. Evans a M. Lewis-Beck. The SAGE Handbook of Electoral Behaviour, 56–79. London: SAGE Publications Ltd. Schwindt-Bayer, L. A., Tavits, M. 2016. Clarity of Responsibility, Accountability and Corruption. Cambridge: Cambridge University Press. Sebők, M., Horváth, A., Balázs, Á. M. 2019. Electoral Reforms, Entry Barriers and the Structure of Political Markets: A Comparative Analysis. European Journal of Political Research 58 (2): 741–768. doi:10.1111/1475-6765.12309. Šedo, J. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: CDK. Šedo, J. 2011. Volební systémy astabilita systémů politických stran. Brno: Muni Press. Šedo, J. 2018. Definice semiprezidencialismu – řešení či nové otázky? Středoevropské politické studie / Central European Political Studies Review 20 (1): 69–80. doi:10.5817/CEPSR.2018.1.69. Selb, P., Pituctin, S. 2010. Methodological Issues in the Study of New Parties’ Entry and Electoral Success. Party Politics 16 (2): 147–170. doi:10.1177/1354068809341054. Shugart, M. S., Taagepera, R. 2018. Electoral System Effects on Party Systems. In The Oxford Handbook of Electoral Systems, ed. E. S. Herron, R. J. Pekkanen a M. S. Shugart, 40–68. Oxford: Oxford University Press. Shugart, M. S., Carey, J. M. 1992. Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics. Cambridge: Cambridge University Press. 306 Sikk, A. 2005. How Unstable? Volatility and the Genuinely New Parties in Eastern Europe. European Journal of Political Research 44 (3): 391–412. doi:10.1111/j.1475-6765.2005.00232.x. Sikk, A. 2012. Newness as a Winning Formula for New Political Parties. Party Politics 18 (4): 465–486. doi:10.1177/1354068810389631. Sikk, A., Köker, P. 2019. Party Novelty and Congruence: A New Approach to Measuring Party Change and Volatility. Party Politics 25 (6): 759–770. doi:10.1177/1354068817747512. Slomczynski, K., Shabad, G. 2012. Perceptions of Political Party Corruption and Voting Behaviour in Poland. Party Politics 18 (6): 897–917. doi:10.1177/1354068810393266. Spirova, M. 2007. Political Parties in Post-Communist Societies: Formation, Persistence, and Change. New York: Palgrave Macmillan. Stegmaier, M., Lewis-Beck, M., Park, B. 2017. The VP-Function: A Review. In The SAGE Handbook of Electoral Behaviour: Volume 2, ed. K Arzheimer, J. Evans a M. Lewis-Beck, 584–605. London: SAGE Publications Ltd. Stegmaier, M., Lewis-Beck, M. S. 2009. Learning the Economic Vote: Hungarian Forecasts, 1998–2010. Politics & Policy 37 (4): 769–780. doi:10.1111/j.1747-1346.2009.00197.x. Stephenson, L. B., Aldrich, J. H., Blais, A., eds. 2018. The Many Faces of Strategic Voting: Tactical Behavior in Electoral Systems around the World. Ann Arbor: University of Michigan Press. Taagepera, R. 2002. Nationwide Threshold of Representation. Electoral Studies 21 (3): 383–401. doi:10.1016/S0261-3794(00)00045-7. Tavits, M. 2005. The Development of Stable Party Support: Electoral Dynamics in Post-Communist Europe. American Journal of Political Science 49 (2): 283–298. doi:10.1111/j.0092-5853.2005.00123.x. Tavits, M. 2006. Party System Change: Testing a Model of New Party Entry. Party Politics 12 (1): 99–119. doi:10.1177/1354068806059346. Tavits, M. 2008a. Party Systems in the Making: The Emergence and Success of New Parties in New Democracies. British Journal of Political Science 38 (1): 113–133. doi:10.1017/S0007123408000069. Tavits, M. 2008b. On the Linkage between Electoral Volatility and Party System Instability in Central and Eastern Europe. European Journal of Political Research 47 (5): 537–555. doi:10.1111/j.1475-6765.2008.00782.x. Tucker, J. A. 2001. Economic Conditions and the Vote for Incumbent Parties in Russia, Poland, Hungary, Slovakia and the Czech Republic from 1990 to 1996. Post-Soviet Affairs 17 (4): 309–331. doi:10.1080/10605 86X.2001.10641506. 307 Tucker, J. A. 2002. The First Decade of Postcommunist Elections and Voting: What Have We Studied and How Have We Studied It?. Annual Review of Political Science 5 (1): 271–304. doi:10.1146/annurev. polisci.5.100201.102917. Tucker, J. A. 2006. Regional Economic Voting: Russia, Poland, Hungary, Slovakia and the Czech Republic, 1990–1999. Cambridge: Cambridge University Press. Tufte, E. R. 1975. Determinants of the Outcomes of Midterm Congressional Elections. American Political Science Review 69 (3): 812–826. doi:10.2307/1958391. Voda, P., Havlík, V. 2021. The Rise of Populists and Decline of Others: Explanation of Changes in Party Support in the Czech Republic. Problems of Post-Communism 68 (4): 279–291. doi:10.1080/10758216 .2020.1869906. de Vries, C. E., Hobolt, S. B. 2020. Political Entrepreneurs: The Rise of Challenger Parties in Europe. Princeton: Princeton University Press. Wagner, A., Krause, W. 2021. Putting Electoral Competition Where It Belongs: Comparing Vote-Based Measures of Electoral Competition. Journal of Elections, Public Opinion and Parties, January, 1–18. doi:10.1080 /17457289.2020.1866584. Whitefield, S. 2002. Political Cleavages and Post-Communist Politics. Annual Review of Political Science 5 (1): 181–200. doi:10.1146/annurev .polisci.5.112601.144242. Whitten, G. D., Palmer, H. D. 1999. Cross-National Analyses of Economic Voting. Electoral Studies 18 (1): 49–67. doi:10.1016/ S0261-3794(98)00043-2. Wilkin, S., Haller, B., Norpoth, H. 1997. From Argentina to Zambia: A World-Wide Test of Economic Voting. Electoral Studies 16 (3): 301–316. doi:10.1016/S0261-3794(97)00028-0. 308 Oautorech Lukáš Linek je vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i. Věnuje se výzkumu volebního chování, politických postojů a stranictví. V monografii Kam se ztratili voliči? (2013, CDK) vysvětloval pokles volební účasti v Česku. V knize Sociální stát, nerovnosti, politika (2020, SLON) zkoumal změny postojů české veřejnosti k sociálnímu státu a redistribuci a jejich důsledky ve volebním chování. Publikoval v řadě odborných časopisů, jako jsou například Party Politics, Electoral Studies či Parliamentary Affairs. Jaromír Mazák je ředitelem výzkumu v analytickém ústavu STEM. V době práce na publikaci působil jako výzkumník v Sociologickém ústavu AV ČR, v. v. i., kde se zaměřoval na kvantitativní výzkum volebního chování. Během svého působení v akademickém světě se odborně věnoval i dalším tématům ve výzkumu politické participace a občanské společnosti. Nyní se věnuje aplikovanému sociologickému výzkumu různých stránek společenského a politického dění v ČR. Matouš Pilnáček pracuje v Centru pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., a je doktorandem na Filozofické fakultě UK. Věnuje se metodologii dotazníkových šetření, výzkumu struktury postojů, volebního chování a dynamice veřejného mínění. Publikoval v odborných časopisech jako European Societies, International Journal of Public Opinion Research či Sociologický časopis. Michael Škvrňák pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR, v. v. i., a je doktorandem sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Pracuje také jako analytik v PAQ Research. Odborně se zabývá výzkumem volebního chování a chování politických elit. Publikoval v odborných časopisech, jako jsou například Local Government Studies, Regional & Federal Studies nebo Historical Methods: AJournal of Quantitative and Interdisciplinary History. 309 [Document text truncated for crawler view.]